Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Náhorní

Dala jsem se nakonec do běhu. Proč by ne, když byl tak krásný den a sluníčko vysoko na nebi? Užívala jsem si větru v srsti a vibrací, co mi projely tlapkami při každém jejich dopadu na zem. Bylo to prostě boží, takže jsem na moment zavřela oči a jen si vychutnávala ten okamžik. Vtom mě však do čumáku praštilo hned několik pachů nedaleko ode mě. Dokonce známých pachů! Prudce jsem se zastavila a s vrtícím se ocáskem jsem se začala otáčet a orientovat, kde bych své drahé přátele našla.
Nebyli až tak daleko, navíc u nich byla i mně neznámá vlčice, se kterou už se snažil komunikovat šedivý, kdežto druhý šedý vlk se držel stranou. Zvesela jsem se zazubila a rovnou si to k němu nakráčela, ale předtím jsem je ještě musela všechny pozdravit! „Ahoj všichni!“ zavolala jsem a docupitala k Noroxově boku, „Ty furt žiješ, gratuluju!“ Byla to jen neškodná poznámka, stejně neškodná jako drcnutí, kterým jsem ho obdarovala. „A my se dlouho neviděli!“ usmála jsem se na němého šedivého. Vzhledem k tomu, že tady pořád byl a existoval poblíž Noroxe jsem usoudila, že se asi neznají. To samozřejmě nevadilo, já budu akorát ráda sledovat, jak se mí kamarádi kamarádí navzájem. „Jo a ještě ahoj! Já jsem Evelyn, a ty?“ zavolala jsem nakonec i na vlčici. Byla jsem hrozně spokojená, že jsem zas obklopená vlky, i když jsem netušila, jak to s takovouhle kombinací individuí dopadne.

//Mahtaë přes jih

Nechala jsem vlčici u řeky a utíkala pryč. Proč mám pocit, jako bych utíkala se staženým ocasem… a navíc od vlčete… Bylo to naprosto absurdní, a přece jsem si připadala, jako by mě ta malá vlčí slečna něčím vyděsila – jenže ono fakt ne? Proč jsem měla tak blbý pocit? Na moment jsem se zastavila a důkladně se otřepala, jako bych se mohla toho nepříjemného pocitu takhle zbavit. Přestává mi to v hlavě fungovat. Nejdříve se náhodně zabouchnu do nějaké hnědé nádhery, pak se chci nechat nosit a teď tohle. Sakra, měla bych se sebou něco dělat. Povzdechla jsem si a když už jsem odpočívala, vybrala jsem si z peří smetí, co se mi v nich zase usadilo.
Nicméně když jsem stála, byla má mysl ještě chaotičtější, takže jsem se raději zase dala do pohybu. Nakonec jestli mi bylo souzeno šílenství, tak ať. Nemuselo by to být tak špatné, hlavně jsem dále věrná svému srdci, i kdyby se mělo změnit. Tak, jen se nech unášet proudem. Pousmála jsem se, čímž jsem se opět zklidnila a užívala si více svého okolí. Milovala jsem tyhle dvě pláně v srdci tohoto kraje, fakt že jo. Tak proč bych se tu měla zabývat blbostmi.

//Středozemka

Mladá vypadala, že naše drahé nemagické vlky docela lituje – což byla ironie vzhledem k tomu, jací by k ní asi byli oni. Leda by se teda drasticky změnili, s čímž jsem nepočítala. No, ale o to nakonec nešlo, jak by se k ní chovali oni, že jo, ale o princip. „Nemusí to být tak špatné,“ pokrčila jsem rameny, „Zdá se, že jsou tak spokojení a co my víme, třeba jsou o to silnější, aby se to vyrovnalo.“ Upřímně jsem to tak nějak už přijala jako fakt. Norox i Rigel byli nabušení jak mašiny, Styx byla ještě víc spešl a narostla jí křídla, a Tasa… Inu, Tasa sice vypadala celkem slabě, ale prostě jsem si odmítala přiznat, že by fakt byla taková, když dokázala zabít partnerku mého bratra. Nebo jsem snad chtěla věřit, že by si můj bratr našel někoho schopnějšího? Hm, těžko říct.
Najednou se však ta uvolněná atmosféra změnila. A výjimečně jsem za to nemohla já, že bych řekla něco blbého a ten druhý se cítil nepříjemně. Ne, že bych se teda já cítila nepříjemně, kdepak, spíše naopak – měla jsem nastražené uši a otevřenou mysl, abych přijala cokoli se mi vlčice troufala říct. Milovala jsem přece tajemství cizích! Elora se ke mně naklonila a prozradila mi svůj sen – vést vlky, vládnout jim. Měla přitom takový podivný tón, zvláštní jas v očích, který mě na moment vyvedl z míry. Řekla to s takovým přesvědčením a odhodláním, že jsem měla pocit, že se jí také musím svěřit. A nakonec ona to nejdříve formulovala jako otázku. Podobně jako to udělala ona jsem se k ní naklonila a zadívala se jí do zlatých oček. „Přeji ti s tím štěstí, ale až svého cíle dosáhneš, drž ode mě svou smečku dál,“ zazubila jsem se spiklenecky, jako by se z nás snad měly jednou stát nepřátelé na život a na smrt, „Nenávidím smečky, jen tě okrádají o svobodu a nutí tě být někým, kým nejsi – tak jako má rodná smečka. Raději bych zemřela tou nejkrutější smrtí, než se znovu přidat ke smečce.“ Dokončila jsem svou řeč s hravým mrknutím, přestože jsem každé své slovo myslela smrtelně vážně.
A naštěstí jsme plynule přešly dále, jenže stejně se mě držela jakási lepkavá rozladěnost, která mě ne a ne pustit. Jako ostatně často, když jsem vzpomínala na svou rodinu. „Jen do toho a jednou budeš cool vlčí královna!“ zasmála jsem se a porozhlédla se, co bychom teda mohly dále podniknout, ale… chtěla jsem vůbec? „No, vlastně už asi půjdu. Mám toulavé tlapky, nevydržím moc dlouho na jednom místě – ale opravdu ráda jsem tě potkala! Určitě na sebe ještě někdy narazíme,“ drcla jsem do ní packou, kdyby náhodou chtěla být z mého náhlého odchodu smutná, a pak se rozběhla vstříc té rozlehlé pláni, která jistě uklidní mé nervy.

//Náhorní plošina (přes jih řeky)

Proč jsem se vlastně nebavila více s vlčaty a mlaďochy? Bylo to ze všeho nadšené, lehce se to zabavilo, prostě se s tím vycházelo lépe než s některými dospělými. Třeba tady Elora přímo zářila, když jsem jí ukázala svá křidélka v celé jejich kráse. Teda ona z nich byla nadšená i Heather a šedivý, ale to byly jen světlé výjimky – malý závan naděje mezi dospělými, že ne všichni jsou nudní a nezajímaví. „To si piš!“ přitakala jsem jí s úsměvem, „Jsou fakt užitečná! Třeba jednou mě jeden můj kamarád chtěl nechat shnít v jámě, ale já se z ní dokázala díky těm křidélkům dostat.“ Zavzpomínala jsem krátce na druhého šedivého vlka, ne tak pozitivně jako na toho němého, ale přesto mi docela chyběl. No, možná to bylo jen nějakým podivným pocitem nostalgie.
Vlčice vypadala překvapeně, když jsem jí prozradila, že ne každý vlk tady ovládá magie. „No jako je, že jo,“ uchechtla jsem se, „Ale existují výjimky. Nic není absolutní.“ Jaká jsem najednou ze sebe sypala moudra! Sama jsem byla překvapená a hrdě jsem se v duchu poplácala po zádech. „Není jich moc, já potkala asi čtyři. To jsem spíše zmínila jen tak pro zajímavost,“ pokrčila jsem rameny. Možná bych ji měla varovat, že jsou tihle jedinci potenciálně nebezpeční, no na druhou stranu moje vlče to nebylo. A nebyli asi ani tak špatní, když mi zrovna nevraždili skoro-rodinu.
Docela jsem si oddychla, když jsme přešly k tématu magií a Elora byla opět nadšená z mé ukázky toho, co svedu. Ale je to fakt cool! Zazubila jsem se hrdě a radost mi vydržela i poté, co slunce opět zmizelo za mraky. Vlčice sama ještě nevěděla, jaká magie se v ní skrývala, ale aspoň měla představu o tom, co jí láká. „Máš super vkus,“ pochválila jsem jí s úsměvem, „Já shodou okolností ovládám i vítr! Teda, no, ovládám… pracuju na tom.“ Přiznala jsem zamyšleně. Vlastně jsem ještě nezkoušela nic se vzduchem, ale Život říkal, že mě to naučí, tak jsem mu věřila. „No a to je vlastně všechno, malililinko umím s iluzemi a vzduchem, a jsem celkem dobrá s počasím,“ uzavřela jsem debatu. Leda bych se někde po cestě něčemu omylem přiučila. Ušklíbla jsem se – to by bylo teprve něco! Nicméně když už jsme probraly magie, čím bych ji měla zabavit teď? „No, hele, nenudíš se? Chceš něco podniknout?“ zeptala jsem se jí nejdříve, než mě samotnou napadne nějaká kravina, která by nevyhnutelně nedopadla dobře.

Skoro jsem začínala mít pocit, že má křidélka jsou důležitější než já! Jako byla, ale tak co, odpustila jsem jim to, protože byla cool. Navíc jsem se musela zasmát upřímnému nadšení vlčice přede mnou. „Jup jup! Jsou pravá a dělají, no, mávají!“ zvedla jsem jednu packu a předvedla jí, jak se křidélka hýbou, „Ale taky mi pomáhají fakt hustě skákat!“ A to jsem vlastně moc neukazovala, tak proč ne teď. Malinko jsem se poodešla a rozběhla se zase zpět, přičemž jsem vyskočila a ve skoku rychle mávala křidélky, čímž jsem svůj dlouhý skok prodloužila aspoň ještě tak o metr. Zastavila jsem se a hrdě se na vlčici zazubila. „Drsný, co?“ napochodovala jsem si to k ní zpátky. Byla jsem připravena přijmout všechnu tu chválu a ohromené povzdechy.
Představila se jako Elora a hned mi taky řekla, že za ní nikdo nechodí, což… vlastně bylo asi taky dobře, na takové věci je vždycky dost času. Její rodiče by asi taky nebyli nadšení, kdyby jim dcerunka vyrostla moc brzy. Doufejme. Odfrkla jsem si, moc dobře jsem věděla, že někteří rodiče by z toho byli až moc nadšení. I když asi ne zrovna v tomhle smyslu. No, na tom nesešlo. Navíc se Elora ptala, jakou ovládám magii, když mám žluté oči. „To máš sice pravdu, ale ne všichni to tak mají,“ usmála jsem se na ni, „Nebo aspoň se tady potulují vlci, co prý neovládají magii, ale ty třeba potkáš časem sama.“ Mírně jsem pokrčila rameny a přemýšlela, jestli se mi náhodou nelíbí být ještě chvilku záhada. Ne, spíše ne, tohle mi nešlo, zatajovat věci, to jsem se pak nemohla pořádně rozkecat. „A ovládám iluze! Jen ne moc dobře, za to ale umím fakt cool kousky s počasím, mrkej!“ zazubila jsem se a zvedla hlavu k zatažené obloze. Soustředila jsem se a nechala mraky, aby se mírně oddělily zrovna tak dobře, aby dírou mezi nimi posvítil louč slunce na plácek, kde jsme stály. „Super, co? Musela jsem uprosit samotnou Smrt, aby mě to naučila!“ vyprávěla jsem vesele a pak mě napadlo, co ona. „No a ty už jsi zkoumala, jakou ovládáš magii? Jaká se ti zatím líbí nejvíc?“ vyzvídala jsem zvědavě, nadšená, že mám zase mluvící společnost.

//Medvědí řeka

U další řeky se to pachy jen hemžilo! Ocásek se mi dal do veselého a nezastavitelného vrtění. Kam jít, kam jít?! Poskakovala jsem z místa na místo a vesele čenichala. Bylo tady tolik pachů, že se mi všechny tak nějak slévaly dohromady, snad jsem některé z nich znala, ale bylo toho tady až moc. Zvolila jsem tedy jednoduchý postup – prostě jít rovnou za čumákem a o někoho zakopnout. To bylo vždycky nejspolehlivější a nikdy to nezklamalo.
A vskutku, ani tentokrát jsem se nesetkala s neúspěchem! Narazila jsem na mladistvě vypadající vlčici, asi tak starou jako byla Lilac, když jsem ji tenkrát našla, téměř dospělá. Přesto jsem si nemohla pomoct a trochu ji nepopíchnout. „Nazdar prcku, jsi ztracená?“ zazubila jsem se na ni přátelsky. Měla hezký kožich, hnědý, ale s černou maskou přes obličej a černými konečky těla. K nakousnutí. Teda až na to bude mít věk – nebo už má? Ne, na to opravdu vypadala až moc maličká, leda by klamala vzhledem. „Pěkná barva mimochodem! Vlci a vlčice se kolem tebe musí jen hemžit, co?“ mrkla jsem na ni se smíchem, „Jen si dělám srandu. Jsem Evelyn, mimochodem.“ Můj ocas se prostě nemohl zastavit a pořád vrtěl, chudáček bude ještě nějakou dobu asi pracovat přesčas, no co. Leda by se mě teda mladá lekla a raději utekla. Nemyslela jsem si však, že bych působila až tak nebezpečně a nepřátelsky. Otravně snad, no s tím jsem nehodlala nic dělat.

//Midiam (přes jezero)

Hned za tím jezerem ležela i řeka, tak jsem si řekla, proč se jí nedržet. Někam povede. Vlastně… nešla jsem tudy už někdy? Bylo to pravděpodobné, však já se ráda procházela, a spíše by mě překvapilo, příjemně, kdybych narazila na místo, kde jsem to ještě neměla šanci omrknout. K tomu by teď byla výborná příležitost, jen kdybych na to nebyla sama! Ne, že by mi vadilo se vydat na výpravu samotná, to vůbec ne, ale přeci jen to bylo lepší, když jsem s sebou měla někoho na pokec. I kdyby toho třeba moc neřekl, však se Stínem jsem toho taky dost prošla, a ten nebyl zrovna upovídaný. Kde je mu vůbec konec? Střihla jsem oušky v zamyšlení. A neviděli jsem se vůbec naposledy, když mě nechal v té díře? Beztak, že jo! Idiot, vážně. Takový k ničemu kamarád. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, ale s úsměvem. Nakonec byl to jeho styl a já to respektovala. Když už jsem byla u těch kamarádů, co jsem dlouho neviděla, byla tu i Dipsi. Jak asi zvládá léto? Vyhrabala si další vodní díry? Já jí vlastně slíbila, že když se někde vyskytnu, připravím jí tam jednu nebo dvě, ne? Ne, určitě bych tak štědrá nebyla… Nebo? Možná, nakonec byla fakt rozkošná. No, to je jedno. Ignorovala jsem to dost dlouho, tak je to promlčené, smůla.

//Mahtaë

//Mahar

S pomocí Heather jsem se nakonec dostala z močálů bez větší újmy. Jedinou změnou na mém stavu bylo, že můj kožich byl relativně špinavější a trochu jsem nasála zápach močálů, no to nebylo nic až tak nesnesitelného. Byly i horší věci. Hlavní bylo, že se nic nestalo mým křidélkům, za což jsem na vlčici vděčně kývla. Závod nás všechny dost vyčerpal, takže jsme si tak po různu odpočívali, až jsme se nakonec taky rozešli. „Mějte se!“ zavolala jsem za svými novými přáteli s úsměvem. Tak, to by bylo. Pomyslela jsem si spokojeně. Nicméně jsem teď musela vymyslet, co dál.
Jenže proč přemýšlet, když jsem se prostě mohla vydat na cestu a nechat si něco jen tak spadnou do klína? Rozhodla jsem se zatím jít na jih k jezeru, kde jsme se prvně setkali s šedivým. Udělat takový hezký malý kruh, nějak tuhle kapitolu uzavřít. Pokud mě nešálila paměť, byly tam poblíž smečky, takže bych třeba mohla narazit na nějakého dalšího společníka. Taková myšlenka mě hned popohnala do uvolněného klusu. Počasí se už taky umoudřilo a písek přestal řádit, už se jen sem tam zvedl v malém víru, když zrovna zafoukal vítr. Všechno se vracelo do normálu, do krásného léta perfektního pro nějaká ta nebezpečná a nerozumná dobrodružství. Měla jsem opravdu dobrou náladu, chtěla jsem ji s někým sdílet. Rozhodla jsem se držet vody, ta mě vždycky dovedla za něčím dobrým.

//Medvědí řeka (přes jezero)

//Kiërb

No ne ne. To snad ne. Zavrčela jsem v duchu, jen sotva jsem se zastavila, abych tak neučinila i nahlas. Byli jsme v močálech – v těch močálech, jak si někdo myslel, že je super nápad si tam přivést smečku. Protočila jsem očima, jen jsem si na to vzpomněla. No, ale tomu byl konec, takže jsem si asi už neměla na co stěžovat, pokud vynechám to, že horší místo pro mě na běhání snad ani být nemohlo. Snažila jsem se běžet po co nejpevnějším podkladu, abych se moc nezasvinila a nezalepila si křídla bahnem, nebo někde nezapadla a neulomila si je, protože au, no bylo to těžké, a hlavně mě to sakra zpomalovalo.
Naštěstí se jako anděl zjevila Heather a pobídla mě, ať běžím za ní, že to tu prý zná. „Díkec! Máš to u mě,“ mrkla jsem na ni a vděčně se na ni usmála. Zajímalo mě, proč je jí tohle místo tak známé, ale rozhodla jsem se s tou otázkou trochu počkat. Musela jsem si šetřit dech na běh a sledovat, kam přesně šlape. Věděla jsem, že je to tu o přesnosti a jediný špatný krok by mohl znamenat nepříjemné potíže. Stejně, tohle není zrovna výletní místo… Dumala jsem nad tím, ale k žádné rozumné teorii jsem se nedokázala dopracovat. Pak se jí prostě zeptám, kašlu na to. Musíme dohnat chlapy! Byla jsem přece soutěživá potvora a nehodlala jsem jen tak prohrát! Přidala jsem do kroku, abych se držela jen těsně za Heather a mohla vystartovat hned, co opustíme tohle bahnité království.

//Midiam

//Východní hvozd

Se smíchem jsem běžela za svým kamarádem a jeho kamarádem a slyšela za sebou také dupot mladé vlčice. Výborně! Tak je nás víc! Zazubila jsem se a přidala do kroku, abych nebyla poslední, protože vlčice na to taky docela šlápla. Zároveň jsem se však snažila proplétat vegetací tak, abych do ničeho nenarazila, nezakopla, nebo se jinak nepochroumala, což se mi docela dařilo, než jsem si všimla hnědého vlka, jak se sesunul k zemi. Otočila jsem se, abych se mu škodolibě zasmála, jenže tím jsem na moment přestala dávat pozornost, a když jsem hlavu otočila zpátky, švihla mě do čumáku nějaká větvička a já překvapeně vykvikla a povyskočila. Karma je zdarma, huh? Pomyslela jsem si ironicky a zatřásla hlavou, jako bych se snad mohla té bolesti zbavit.
Odmítala jsem však zpomalit – to jsem absolutně nemohla, protože ti dva by mě brzy dohnali! Už tak mi skoro dýchali na záda, jen Erlend si běžel jako pán. Tak to teda ne! Odfrkla jsem si a rozhodla se přestat plýtvat energií na to, že budu kyselá a naštvaná, že mě bolí čumák, a místo toho ji přesměruju do nohou a běhu. Beztak by bylo fajn se odsud dostat, kvalita vzduchu se začala nějak zhoršovat a v očích mě taky cosi začalo pálit. Neměla jsem však čas tomu příliš věnovat pozornost, byl čas běžet jako o život! Musela jsem být aspoň druhá, když ne první. Rozhodně jsem teď však dávala větší pozor na své okolí, aby se můj incident neopakoval, nebo bych nesletěla jako Aki. Ještě bych si pochroumala křidýlka a byla bych v pěkné kaši.

//Mahar

Hnědý vlk se představil jako Aki a opravdu působil tak mile a přátelsky, jak to vypadalo i z dálky. Navíc se k nám ještě přidala i další vlčice, která asi přeslechla naši konverzaci nebo co a rozhodla se k nám přidat a užít si trochu zábavy. Tak se mi to líbí! Zavrtěla jsem potěšeně ocasem a omrkla společnost, jestli jsou s tím všichni v pohodě. Zdálo se, že ano, takže všechno bylo boží. Aki si ujal úkolu Heather říct, co tady děláme. Spiklenecky jsem se otočila na svého šedivého kamaráda. „No, vlastně jsme na extrémně důležité misi, ale je bohužel tajná,“ zazubila jsem se, „Takže prozatím tu s vámi budeme blbnout.“ Jako další věc Heather zajímala má křidélka, kterými jsem samozřejmě musela párkrát mávnout, když už jim zdejší osazenstvo věnovalo pozornost. „No, neunesou mě, že bych dokázala létat, ale pomáhají mi lépe skákat! Teď zvládnu skočit fakt vysoko a daleko! Možná toho zvládnou víc, no neměla jsem čas je pořádně otestovat,“ vysvětlila jsem s úsměvem, „A jo, furt je čistit je fakt blbý. Hlavně dost bolí, když se nějak blbě ohnout nebo tak.“ Všechno však musí mít i své chybky, ne?
Najednou jsem ucítila, jak do mě drcnul a viděla šedivého, jak mu v očích jiskří neplecha. Rychle jsem pochopila, že dostal nějaký nápad, ovšem než jsem to stihla pořádně zpracovat, rozběhl se pryč. A Aki za ním, jen co si stihl trochu postěžovat – a já je na sebe přece nemohla nechat čekat! Vyskočila jsem na tlapky a rychle drcla do Heather. „Přidáš se, že jo?“ mrkla jsem na ni a upalovala za zbylými členy naší malé skupinky. Přece nebudu poslední!

//Kiërb

//Kaskády

Naše cesta pokračovala dále, jenže sluníčko vyšlo a bylo jasné, že bude fakt vedro a nepohodlno, takže proč se nezchladit, když byla šance. Navíc kameny klouzaly, takže jsem víceméně byla nucena se vykoupat a ztratit šedivého z dohledu. No, co už. Daleko stejně nebude. Následovala jsem jeho pach do rozlehlého lesa, kde stromy poskytovaly spoustu úkrytu před sluníčkem, které rozpalovalo zemi. A co víc, ucítila jsem i další pach! Že by nám našel dalšího kamaráda? Pomyslela jsem si nadšeně a pospíchala, abych o nic nepřišla.
A fakt! Šedivý komunikoval s jakýmsi hnědým cizincem – a tenhle vlk dokonce i mluvil. „Zdravím! Omlouvám se, za zpoždění, musela jsem se trochu upravit a tak,“ zazubila jsem se a pořádně se ještě jednou otřásla, aby si i oni užili trochu osvěžení chladnou vodou. Hnědý vypadal celkem přátelsky a šedivý nebyl zraněný a vypadal spokojeně, takže všechno asi v pohodě. „Jsem Evelyn, mimochodem! Trochu se tu procházím tady s kolegou,“ dloubla jsem do vlka packou, „A ty jsi?“ Mávala jsem nadšeně ocasem, potěšená, že se společnost kolem mě rozrůstá. Taky by byla příjemná změna, kdybych nebyla jediná, kdo furt mluví. Ne, že by mi mlčení šedivého vadilo, to vůbec, fakt se snažil, ale co si budeme povídat, žila jsem pro hluk. Možná kdyby více dupal? Napadlo mě a musela jsem se tomu malinko zasmát. Nehodlala jsem mu to však nadhazovat, celkem se mi líbilo, jaké vibes dával přesně tak, jak byl.

//Medvědí jezero

Bylo složité chodit, dávat pozor, abych nezakopla a do toho ještě kontrolovat, jestli se se mnou nesnaží komunikovat můj společník, ale nějak jsem to zvládala. Vypadalo to, že by rád slyšel trochu více o zdejším moři, což bylo shodou okolností moje oblíbené téma, takže jsem se zhluboka nadechla, abych na něj mohla vychrlit všechny své dojmy a informace. „No, je hodně na západě a je fakt velké! A taky slané, minulé léto jsem se z něj chtěla zkusit napít, protože bylo ukrutné vedro, ale vůbec to nepomohlo, fakt, věř mi, i kdybys byl sebezoufalejší, nikdy nepij mořskou vodu, je to jako by ti někdo úplně vysušil hrdlo a je to nechutné,“ vyplázla jsem znechuceně jazyk už jen při té vzpomínce, „Ale je tam hezky! Krásné písčité pláže, spousta mušlí a lastur, jestli tě takové věci zajímají. A jedna moje kamarádka říkala, že tam našla i poklad! Třeba tam ještě zbohatneš, když budeš mít štěstí!“ Nemohla jsem udržet své nadšení a zase se dala do veselého poskakování. Rozhodně se tam musím vypravit a zkusit své štěstí.
Na mou otázku ohledně smečky jen zavrtěl hlavou. Nevypadal však, že z toho má radost – na rozdíl ode mě. Mé vrtění hlavou bylo radostné a doprovázené úsměvem. „Taky se toulám, i když jsem už navštívila snad všechny smečky, co tu žijí. Kdybys měl zájem o takový život, rozhodně máš z čeho vybírat,“ snažila jsem se ho povzbudit, „Ale někteří vlci jsou tady fakt na hlavu – třeba jedna smečka normálně bydlela v močálech! No fakt! Nechápu, jak si někdo mohl myslet, že je to dobrý nápad. Muselo jim to tam hrozně smrdět, ne?“ Nakrčila jsem nos a otřásla se. Co víc, museli být furt od bláta a museli tam mít hafo komárů – a vedle ty bažiny plné zombíků. Fakt ne, díky. I já jsem si dokázala představit řadu lepších míst, kde se usadit. Třeba i tady! Skály, po kterých tekla voda, překrásná a čistá, okolí taky vypadalo hezky a zjevně se líbilo i šedivému. Usmála jsem se na něj stejně nadšeně. Bylo to tady opravdu překrásné, přesto naše cesta nekončila a zamířili jsme dál.

//Východní hvozd

Byl vážně rozkošný, jak se všemu divil. I když teda jak si mohl myslet cokoli jiného, než jsem zcestovalý dobrodruh? Ts, ts, ts… Ne, že by mi na mé image nějak záleželo, ale tohle už bylo moc. Možná to bylo jen tím, že jsem byla vykoupaná a neušpiněná z cest? Byla jsem snad málo zpustlá? No co už, vidět na ostatních ten krátký záblesk překvapení taky nebylo špatné. „No fakt! Neznám to tu sice všechno, ale musela jsem si udělat přehled, kde co je, víš co. Hlavně jsem našla moře, to je základ,“ zazubila jsem se nadšeně. Musím se tam někdy stavit, už jsem tam nebyla sakra dlouho. „A třeba na jihu je jeden les, kde bydlí jezevci a naposledy na nás vypustili blechy, to byla nejvíc otrava,“ postěžovala jsem si zběžně a zase si vzpomněla na Dipsi, kterou jsem vlastně nechala celkem ve štychu. No, ale ona si poradí, tím jsem si byla dost jistá.
Vlk nám udal směr, kterým se vydáme, a já ho vesele následovala. Vypadalo to, že se chce jen podívat okolo a nemá konkrétní cíl, což mi maximálně vyhovovalo. Takové výlety byly prostě nejlepší. „Hele, a ty seš tulák nebo člen nějaké smečky?“ napadlo mě najednou, „Jen abych tě někomu nekradla.“ Netušila jsem, jak by pro něj fungoval život ve smečce, i když vlastně by to nemuselo být až tak komplikované – dokud jeden dělal, co se mu řekne a neodmlouval, tak to bylo v pohodě, a vzhledem k tomu, že tady vlk odmlouvat nemůže, mohl by být vlastně celkem dobrý služebník. A právě proto jsem doufala, že k žádné smečce nepatří. Nerada bych viděla, jak ho využívají. Ale pokud i Newlin žije ve smečce, tak asi nejsou všechny až tak špatné. Povzdechla jsem si malinko. No, i kdyby, tak bohužel má nelibost k nim byla příliš silná.

//Kaskády (přes Midiam)

Vlk nezklamal a opravdu mi odpověděl! Nezačal sice poskakovat kolem jako jelen, ale co se dá dělat, že jo, stejně našel jiný způsob, jak být roztomilý. Natáhl tlapky nad uši a začal rozkošně vrtět čumáčkem. Chvilku jsem ho jen tak s úsměvem obdivovala bez toho, abych jeho šifru luštila. Tohle by přece jen tak někdo neudělal! Bylo tu fakt spoustu vlků, kterým by to snad přišlo i ponižující – kdyby takovej Norox už nemohl mluvit a potřeboval by předstírat zajíce, asi by se raději hodil z útesu než dělat tohle. „Dobrá volba! A seš supr herec!“ zahihňala jsem se svému roztomilému společníkovi, „Já mám fakt ráda ryby a ptáky! Ale ti se hrozně blbě loví – třeba racci, mám fakt ráda racky, ale oni jsou hrozně chytří! A útočí na tebe v hejnu, když si moc troufáš! Takže se musím spokojit s křepelkama a tak.“ Což bylo fakt na nic, protože ty malé kulaté potvory prostě neměly ten nádech moře. Žádné pohlazení na duši, nic, jen kusy masa a peří.
Mého společníka očividně šokovala má příhoda. Nedivila jsem se mu, muselo být těžké tomu uvěřit, ale snad mu dojde, že nemám důvod lhát. A beztak tady uvidí i horší věci. Měla bych ho varovat před možnými zombie útoky? Nah, to si nechám na příště. Nemůžu ho přece hned odehnat z tohoto kraje, ne? I když teda byl dost mohutný, aby se nenechal jen tak zastrašit hromadou shnilého masa, které by ho mohlo chtít stáhnout z kůže. Já teda být jeho mrtvolou, tak se na to rovnou vykašlu. Mám jenom jedny nervy a dostat zrovna z šedivého všechnu jeho kůži je prostě víc potíží, než co by za tu námahu stálo. Naštěstí se vlk zatím nemusel tímhle trápit a místo toho se ke mně naklonil. Vypadalo to, že mi něco chce, tak jsem zpozorněla, aby mi neuniklo jeho jediné gesto. Tohle už však nebyla vůbec žádná hádanka – prostě se chtěl jít projít. Nadšeně jsem začala kývat hlavou a rychle spořádala zbytek své ryby. „Jasně! Půjdem na výpravu! Touláš se tu dlouho? Jestli ne, tak ti to tady celé ukážu! Fakt, klidně tě vezmu do pouště i do zmrzlé pustiny, stačí si říct,“ zubila jsem se a poskakovala kolem. Když nemusí plýtvat energii na mluvení, aspoň jí bude mít více na chůzi, že jo? Takový fajnový vlk musí být dobrodruh!