Gallirea - Příspěvky uživatele

//Říční eso (přes kopce)

Že já se vůbec namáhala mejt… Zavrčela jsem otráveně. Protože jako fakt – i kdyby se jeden chtěl pořádně upravit, než stane před svým stvořitelem, tak se stejně zasviní jen co vleze na kopce, protože je to tu plné písku. Kdyby aspoň byl normální, světlý, tak dobré, půl bídy, to by se ztratilo, ale tady to rudé svinstvo bylo všude a celkem pěst na oko, pokud měl jeden bílou srst. Já to tolik řešit nemusela, že jo, já měla packy hezky nazrzlé, takže se to ztratilo, ale i tak. Hned jsem si v hlavě udělala poznámku, že to Životovi stopro musím říct a postěžovat si. Kdyby se přemístil na to fancy pole, tak by to hned bylo zábavnější. Zazubila jsem se. To by se pak už vůbec nenudil!
Na rozdíl ode mě, protože kopce sice byly fajn a tohle všechno, ale šlapat do nich takhle v dešti? To taková zábava zas nebyla. Ale to nevadí, já si vždycky poradím, že jo. Takže jsem si za program zvolila takový menší slalom mezi místními keříky, nicméně i ten by byl zábavnější, kdyby nerostly tak daleko od sebe. Hádala jsem však, že jim asi nic jiného nezbývalo, moc vody tu asi neměly. Mohla bych se s někým vsázet, který tu přežije, a který ostatní vyhubí. Napadlo mě, jenže to by se se mnou musel někdo chtít za životem vydat. Možná bych mohla ukecat bratra, jestli se vzpamatoval – mohla bych ho vlastně zkontrolovat jen co tu skončím, jestli mě nenapadne nic lepšího.
A jak jsem tak šlapala vzhůru, konečně jsem ho zachytila pohledem! Malou bílou tečku na obzoru, za kterou jsem se hned rozběhla. Musel mě ale nějak vycítit, protože uhnul, než jsem do něj stačila v celé rychlosti narazit. Nezbývalo mi než teda prudce zabrzdit, na písku mi to ale podjelo, takže jsem se sklouzla po zemi. Když se lépe naučím používat ta křídla, tak bych mohla dělat kůl smykové brždění! Vstala jsem a oklepala se.
„Jsi v pořádku, dítě?“ zeptal se mě tím svým poklidným hlasem a já se na něj šibalsky usmála. „Co když řeknu, že ne?“ byla jsem upřímně zvědavá. Třeba by pro mě aspoň udělal nějaký cool kousek, ne? „Hm… Musel bych tě pokárat, že mi lžeš,“ pousmál se, ale v očích mu také hrály nezbedné jiskřičky. Zavrtěla jsem hlavou a nespokojeně mlaskla. Tohle vůbec nebyla správná reakce. V hrdle mu zabublal hluboký smích.
„Copak tě sem přivádí, Evelyn?“ vyzvídal dále, ale zdálo se mi, že je rád, že mě vidí. Ještě aby ne! Správně bych měla být jeho oblíbený výtvor, ještě jsem nenašla živějšího vlka, než jsem já. „No, chtěla jsem si s někým pokecat a ty jsi byl nejblíže,“ pokrčila jsem rameny. Dramaticky zalapal po dechu a vypadal dotčeně. „Tak to je vše co pro tebe jsem? Nejbližší vlk?“ koutky mu cukaly a brzy jsme se začali oba smát, co nám zbývalo.
„Ne, opravdu tě ráda vidím – jo a vlastně! Je můj bratr ještě naživu? Jak mu umřela ta jeho, tak z toho vypadal fakt zničeně,“ zeptala jsem se rovnou, když už jsem měla tu příležitost. Ráda bych věřila, že můj bráška byl silný a neporazila by ho jen nějaká smrt, ale kdo ví. „Newlin je stále naživu a jeho partnerka jakbysmet,“ usmál se na mě a ačkoli jsem to nečekala, spadl mi malinká kámen ze srdce. Vděčně jsem na něj kývla hlavou. „To muselo být fakt nice shledání – ne, počkej, hele řekni mi prosím, že ze mě ještě není teta, a ani na to není zaděláno, že jo, prosím,“ zpanikařila jsem najednou, protože… no, že jo, ona se vrátila ze záhrobí a určitě to bylo hrozně fajn se zase vidět, hormony, emoce všude kolem… takové věci se stávají. Život naštěstí jen zavrtěl hlavou. Vypadalo to však, že toho má na srdci mnohem více.
„A co ty, nebojíš se, že by z tebe mohla být matka?“ stále měl na tváři úsměv, ale jeho tón tomu neodpovídal. Vypadal taky trochu víc napjatě. Švihla jsem ocasem a převrátila očima. „Ani ne, přežila jsem ve zdraví minulé léto, tak snad se mě bude štěstí držet i teď,“ zazubila jsem se, avšak Život stále byl nějaký takový vážný. „Evelyn, nevšimla sis na sobě poslední dobou nějakých změn?“
Musela jsem se zamyslet, a to já často nedělám, takže jsem se k tomu raději posadila a poškrábala se za uchem. Teď když to vzpomněl, tak jsem vlastně musela uznat, že jsem si něčeho všimla. Klouby mi tolik nepraskaly a celkově jsem se cítila tak nějak vitálněji… Nevěděla jsem, jak jsem na tom se šedinami, když jsem byla celá šedivá, takže to těžko říct, ale cítila jsem se mlaději. Nicméně já se vždycky cítila super mladá. „Hele asi jo, ale nevím, co to má s čím společného,“ odpověděla jsem nakonec a pokrčila rameny.
„Souvisí to se vším,“ povzdechl si trochu nešťastně, „Hlavně s tím tvým ‚štěstím‘. Víš, nevím přesně, jak se ti to stalo, ale inu… Ach, vzhledem k tvému přístupu k životu se na tebe asi usmála nějaká šťastná hvězda, ale má drahá Eve, matka z tebe nebude nikdy. Ani když si to jednou třeba začneš přát.“ Vyprávěl to tak truchlivým tónem, že jsem se skoro začala cítit špatně, jenže ona to byla výborná novinka! Vyskočila jsem nadšeně na nohy a začala divoce vrtět ocasem. „Fakt! Pane jo, tak to je super! Jak se to stalo, fakt nevíš? Chci někomu poděkovat,“ zasmála jsem se a nebýt toho, že se tvářil jako by mi stál na pohřbu, skočila bych na něj a celého ho nadšením olízala. „Opravdu nevím, mrzí mě to,“ řekl, měla jsem však pocit, že se omlouvá za něco jiného než za svou nevědomost.
„To nic, to nic,“ poplácala jsem ho packou, „Ale chtělo by to oslavu! Ty vlastně umíš taky nějaké cool kousky, že jo? Jako Smrt umí dávat vlkům křídla a tak.“ Doufala jsem, že ho můj dotaz rozptýlí od těch těžkých myšlenek, a vypadalo to, že třeba i jo. Pousmál se. „Samozřejmě. Dokázal bych ti třeba v kožichu vytvořit barevné vzory, mohl bych ti pomoct lépe ovládat některé magie,“ vyjmenovával, „Kdybys chtěla, mohl bych také zařídit, aby se ti oči zbarvily podle magie.“ Očka se mi zvětšovala zářila radostí. Tohle bylo mnohem lepší, než jsem čekala… i když jsem měla pocit, že už mi to jednou říkal. Nevadí, jsem hlava děravá – a stejně za to mohl on, pokud mě stvořil.
„Ano, prosím, všechno z toho!“ vyskočila jsem opět nadšením, „Chci být cool a silná a tohle všechno!“ Někde se mi hlavou mihla myšlenka, že si pak už nebudu moct hrát na magií nepolíbenou, ale beztak mi to nikdo z těch sourozenců nevěřil. Možná tak Tasa, kterou by mi bylo líto zradit, chudáka, ale co už.
„Jsi si jistá?“ ušklíbl se a já byla ráda, že se mu nálada trochu lepší, „Nemůžu to pro tebe udělat jen tak z dobroty srdce.“ Nadšeně jsem kývala hlavou, že jsem si málem hnula s krkem. „Jasně! Hned pak vyrazím na pláž a udělám ti malý oltář z mušlí a květin, bude to nádhera, nebudeš litovat!“ zamrkala jsem na něj nevinně, že se i on usmál a drcl do mě hlavou. „Dobrá tedy, máš to mít. Nech to na mě a brzy budeš ještě hezčí, než jsi nyní,“ ujistil mě a tentokrát jsem mu opravdu olízla tvář. Zasmála se a malinko mě odstrčil.
„A co teď? Nechceš si zahrát na honěnou nebo něco?“ mávala jsem nadšeně ocasem a pobíhala v kroužku. „Velice rád bych, ale přišla jsi zrovna když jsem měl namířeno postarat se o můj malý palouček rostlin. Měl bych je zkontrolovat,“ vysvětlil mi omluvně. „Co? Proč? Vždyť prší, kytky to zvládnou,“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale on jen zavrtěl hlavou. „Ber to jako tu svou honěnou. Zkus mě chytit, a pak se uvidí,“ bez varování pak rovnou vystřelil pryč. A já za ním! Přece se nenechám zahanbit nějakým bohem, ne.
Bylo to však marné. Ztratil se mi z dohledu a jeho stopa vychladla. Ztraceně jsem ještě chvilku bloudila po kopcích v naději, že ho najdu, bylo to však marné. Vzdala jsem to a vyrazila zase z kopců dolů.

//Kopce

//Elypole přes jezevce

Bylo vidět, že léto nás zas jednou opouštělo a dělalo prostor podzimu. Pro jednou jsem to však přírodě opustila, protože lehký letní déšť ze mě smyl, nebo na mě aspoň víc přilepil pyl květin z toho fialového pole, takže už mě tolik neotravoval a já mohla zas přemýšlet jasněji. Měla bych se asi trochu zamyslet nad svými činy a co dělám s kým, nemohla jsem se k tomu však přimět. Nicméně když už jsem měla oba bratry, rovnou bych mohla skočit i po sestrách a mít kombo… Napadlo mě a musela jsem se tomu nápadu zasmát, na moment. Ono to vlastně neznělo tak špatně… A Styx ani Tasa nezmiňovaly žádného partnera… No, pokud na ně znova narazím, asi bych to mohla zkusit nějak ukecat.
Prozatím jsem se potřebovala dát dohromady. Zastavila jsem se u řeky a napila se předtím, než jsem do vody skočila a pořádně si umyla kožich a křidýlka. Ty jsem pak ještě vybrala zuby od toho nejhoršího bordelu a zůstala chvilku ležet na břehu. Hrála jsem si s těmi malými parchanty, mávala jimi a koukala, které uschne nejrychleji. Bylo to hezké jen tak relaxovat u řeky, ale nemohla jsem to dělat pořád. Jenže kam dál? Srdce mi vesele bušilo nadšením nad všemi těmi možnostmi, co jsem měla. Ráda bych se s někým viděla, ale těžko říct, kde všichni mí kamarádi byli. Norox by mohl být furt někde poblíž, ne? Chtěla jsem ho ale vidět? Spíše ne, nicméně jsem si při vzpomínce na něj vybavila i Života a bylo jasno. Zvedla jsem se ze země, oklepala se a vydala se na cestu za svým oblíbeným bůžkem.

//Vrchol kopců přes kopce

Za vítězný tým Lasiček prosím o 2* do iluzí.

A 500 bodů dělím:
270 bodů = 225 mušlí
220 bodů = 165 květin (třeba kopretiny)
10 bodů = 3 křišťály

Předem děkuju a taky děkuju za akci, sice jsem nestíhala tolik, kolik jsem myslela a doufala, ale bylo to fajn

Velmi nečekaně jsem po našem malém dobrodružství vytuhla a probrala se pod nebem plným hvězd. Tupě jsem na ty malé tečky zírala, jak tančí po obloze a cítila se, jako by po mě přeběhlo stádo jelenů. Hlava mi duněla a čumák jsem měla celý otupěný. Vzpomínala jsem na těžkou, přesládlou vůni květů, která mě uspala, a došlo mi, že už asi ani necítím nebo co, protože byla pryč, ale ty blbé kytky byly furt všude kolem mě. No, bude na čase se sebrat a jít se sebou něco provést. Překulila jsem se na břicho a postavila se. Bolel mě zátylek, jak se mi do něj Norox zahryzl – kde vůbec je? – a vůbec se mi nohy ještě trochu klepaly, ale to mohlo klidně být z toho dlouhého spánku, na který jsem nebyla zvyklá. Třeba kdybych si tady našla nějakou hezkou noru, tak bych konečně měla normální spánkový režim. Zazubila jsem se a dala se do protahování před dalším putováním.
Neměla jsem žádný cíl, teda přemýšlela jsem, že bych mohla zajít navštívit bratra, ale nechtělo se mi zrovna riskovat, že bych tam narazila na někoho jiného a musela řešit všechny ty problémy spojené s couráním po území smečky. Nicméně jsem se rozhodla, že by asi nebylo od věci aspoň omrknout, že fakt nezůstal ležet u té řeky, kde jsem ho našla minule, a neutruchlil se k smrti nebo whatever. Jo, to znělo jako celkem slušný plán, takže jsem se zvedla a zamířila k oné řece. Stejně jsem se potřebovala napít a trochu se vzpamatovat, protože se se mnou pořád motal celý svět a rostlinstvo na louce připomínalo duhové moře.

//Eso (přes Jezevce)

Ztratila jsem se v jeho kožichu a netušila, jak se mám zase osvobodit. Byl tak pohodlný a hřejivý! Ne, že by teda noc byla jakkoli chladná nebo tak, vlastně bylo horko a nemohla jsem dýchat, když jsem se k němu tak tulila, nedokázala jsem tomu však odolat. Voněl ještě lépe než květiny na louce, ještě neodolatelněji. A ještě byl tak příjemný, jak vibroval! Lechtalo to, úplně jsem zapomněla ho ochutnávat a místo toho se mu přitulila zespodu ke krku, kde jeho vrčení vibrovalo víc. A pořád jsem se hihňala, až mě bolely tváře. Nakoukla jsem, jak se tváří, jestli mě pořád hodlá zamordovat a jeho pohled byl podobný, jako když trhal na kusy tu srnu. Nedokázala bych mu utéct, ani kdybych chtěla. Pustila jsem ho, očividně měl něco na mysli. Snažila jsem se vzpomenout, co to bylo. Mé tělo to však vědělo, i když hlava si to neuvědomovala. Bylo to zřejmé z toho, jak se mě dotýkal, neustále se o mě otíral a díval se, jako bych byla jeho kořist. Nevadilo mi to. Byla to povědomá situace a já se navzdory všemu ušklíbla. Nebránila jsem se ničemu, nemělo to cenu. A on mi stejně nedal šanci, na nic nečekal. Cítila jsem jeho drápy na své kůži a zavrčela na něj, nebral však na mé varování ohled – nic jiného bych však ani nečekala. Noc nás kryla před zvědavýma očima, zatímco z nás Norox udělal jednu bytost.

(//dneska fakt ne, sorry//)

Cítila jsem, jak po mně teče krev a malí Noroxové a oklepala se od všech těch tekutin. Cítila jsem se dobitá, těžko říct zda mě více bolel pohryzaný zátylek, ty drápance, nebo následek toho, jak drsně na to musel šedej jít. Asi to bude v rodině. Zívla jsem, všechno se točilo a motalo. Spánek by snad mohl pomoci, jenže mě neopouštěla dobrá nálada. Cítila jsem se malinko víc naživu, příliš opilá životem, než abych šla spát. „Víš, nakonec asi nebudeš tak špatnej,“ strčila jsem do něj hlavou a zase se zasmála. Cítila jsem, jak mě pálí svaly, jak musely vydržet nápor jeho energie, ale o to lépe jsem se cítila. Zkusila jsem se protáhnout a sykla bolestí. Ale to časem přejde. Možná bych si měla odpočinout? Hodila jsem očkem po vlkovi a s malým rozběhem do něj vrazila, že se třeba překulíme a budu ho moct využít jako pelíšek. Stejně se celý svět motal, tak proč si nelehnout. Beztak to byla jeho chyba, že se mi blbě stálo.

Barvičky, barvičkyyyy! Hihňala jsem se a poskakovala na místě. Nemohla jsem se tady toho nabažit, všechno to bylo tak veselé a hezké a měkké! A vlnilo se to tu jako na moři, akorát jsem se v něm mohla procházet bez strachu, že se utopím, nebo mě něco sežere. Hmmmm… Ne, něco mi unikalo. A stejnak bylo moře lepší! Mělo sůl a tu svoji hezkou vůni a všechno! A – mám to! Něco se o mě otřelo, něco velkého a těžké a já si vzpomněla, že vlastně jsem si sama s sebou přitáhla něco, co mě velmi chtělo sežrat, byť se to teď tak nezdálo.
Zavrněla jsem a přitulila jsem se k němu blíže – zčásti i proto, aby mě nepřevážil a nespadli jsme spolu. A zase ten pocit moře. Zdálo se mi to, nebo měl fakt dlouhou a hustou srst? Připadala jsem si jako pod vodou, nebo někde v džungli, kdy se jeden musí probojovávat trávami tak hustými, že skoro nemůže dýchat. Smála jsem se mu do kožichu, dokud mi hlavu sám od sebe nezvedl a netulit se k mému krku. Zdálo se to tak nějak přirozené, jako bychom tohle snad dělali každý den. A celou dobu se mě snažil přesvědčit, ať mu na něco kývnu, ale já zapomínala ještě rychleji než obvykle. Co to se mnou chtěl dělat? Nechtěl mě sníst? Matně jsem si ho dokázala vybavit jako žraloka v moři. Pravda, to muselo být ono! Ale sliboval mi, že si to užiju… A já mu věřila, samozřejmě, byl to přece můj kamarád! „Jasně! Pojďme si užívat!“ zasmála jsem se a olízla mu čelo, když mi ho tak hezky nastavoval. Netrápilo mě, co má v plánu. I kdyby mě měl sníst, stejně jsem mu něco slíbila, ne? Tohle třeba bylo ono, whatever. Až svůj slib splním, budu zas volnější, juchů! Pořád jsem se smála, jako bych byla něčím omámená. Nevadilo mi to. Byla jsem obklopená krásnou fialovou, tulil se ke mně obrovský huňáč, no kdo by nebyl veselý?
Měl však zoubky! Docela něžně mě zatahal za ouško, a to jsem přece nemohla nechat jen tak. Hravě jsem na něj zavrčela a pokusila se ho odstrčit od sebe, abych mu to mohla oplatit. Chňapla jsem mu zuby po uchu, jenže jsem se musela natáhnout, což způsobilo, že se mi zamotala hlava a já se mu místo toho jemně zakousla do krku. Nevadí, bude ze mě veeeelké klíště. Usmívala jsem se, zatímco jsem mu víceméně žužlala krk, i když jsem ho sem tam fakt kousla, jen tak pro okořenění situace. „Víš, taky chutnáš fakt dobře,“ uznala jsem, i když jsem nevěděla, jestli mi bude rozumět, když jsem mu furt mumlala do kožichu, „Jak asi chutnáš uvnitř?“ Nečekala jsem na odpověď, nakonec jsem ho měla hned u sebe, tak proč to nezkusit? Nekousla jsem však vůbec silně, jen ho škrábla zoubky dost na to, aby mu tekla kapka nebo dvě krve a mlsně ho olízla.

Běžela jsem? Plavala? Nebo se snad vznášela? Sklopila jsem hlavu, abych se podívala na tlapky, ale viděla jsem jen, jak se mihají nad změtí zelené a fialové. A okolo to nebylo nic lepší, vítr hrál všemi barvami a nesl s sebou neznámé tóny, které mě nabíjely nekonečným množstvím energie. Celé pole se vlnilo v duze barev. Byla jsem z toho tak nadšená, že mi skoro bylo do pláče. Radostí jsem si povyskočila a přísahala bych, že jsem se vznesla až do oblak. Tohle bylo dokonalé místo pro mě! Mohla bych si tady najít nějaký fajn koutek a prohlásit ho za svůj a žít tady už napořád. Takové veselé místo se ke mně přece hodilo! A mohla bych sem lákat vlky, aby na chvilku zapomněli na své starosti a prostě vychillovali a hráli si se mnou.
Nebýt zvuků, jako by mě naháněl buvol, asi bych i zapomněla, že jsem vlastně měla společnost. Vesele jsem se zasmála, když mi došlo, že Norox opravdu přistoupil na mou hru – a to bylo právě kouzlo tohohle místa. I bručoun jako Norox tady byl mnohem snesitelnější. Vyplázla jsem na něj přes rameno jazyk a prchala dál, nicméně má svoboda netrvala dlouho. Vlk po mně skočil a zakousl se mi do hýždě, čímž mě znatelně zpomalil. Vykvikla jsem a uraženě se na něj otočila. „Hej! Co si jako myslíš, že děláš?“ mlaskla jsem otráveně. Někde v dáli se mi má mysl snažila něco říct, snad na mě volala varování, nebo se mi snažila připomenout vzdálenou vzpomínku. Vlastně na tomhle bylo něco povědomého, ale unikalo mi co, když mi hlavy pletly ty květy. Nebo snad vlk za mnou a jeho sladká slovíčka. Zase jsem se zahihňala. Proč najednou bylo každé jeho slovo k popukání? „Když je tak šťavnatý, tak si ho klidně sežer,“ zazubila jsem se a zavrtěla svou chundelatou zadnicí, jak mi to jen jeho stisk dovoloval bez toho, abych se poranila.

//Eso

Ha! Fakt mu bylo vedro! Proto nás vedl přes každou blbou řeku a teď do lesa, když jsme se mohli vyvalovat na slunku. Ne, že by mě horko nebylo, no očividně jsem ho zvládala lépe než on. I přes mou neustálou hyperaktivitu jsem dokázala sem tam ocenit pár hodin lenošení na sluníčku, které prohřeje tělo až do morku kostí, až se jeden cítí jako želatina. Otřásla jsem se blahem už jen při té představě. Norox na druhou stranu zase plánoval masakr. Nějaká má část by se mu nejraději trochu pošťourala v mozku, aby zjistila, jestli má v hlavě i něco jiného než krveprolití. „Ach, tak to pak chápu,“ přikývla jsem, „Budu ti s tím přát štěstí, zatím ti to jde dost pomalu.“ Však kolik jich bylo, čtyři? Pět? To bude nějakou dobu trvat, ale zas já měla ráda ambiciózní vlky.
„Tak platí!“ povyskočila jsem nadšeně. Nebrala jsem to moc vážně, a jestli on jo… tak to vyřeším, až na to dojde, jako ostatně se vším a vždy. „Ale musíš mi pak říct, jak chutnám, jo? Nebo vlastně bys mě mohl mnou asi nakrmit, abych vydržela déle,“ přemýšlela jsem nahlas. Sama jsem takové sebemučící sklony neměla, abych si uhryzla kus vlastního masa, ale zvědavá jsem rozhodně byla. Navíc by bylo fakt trapné, kdybych chutnala blbě a ani o tom nevěděla, na druhou stranu bych asi umřela smíchy, že si na mě Roxy nepochutná.
Ani jsem si nevšimla, kam jsme to došli, než jsem ucítila vůni květin. Nasládlou, těžkou, omamnou. To snad není pravda. Málem jsem vyprskla smíchy. Nezatoulala jsem se sem i loňské léto? Dokonce i s podobným vlkem… Ne, tohle bylo příliš vtipné, začala jsem se nekontrolovatelně hihňat, a kdo ví, zda to bylo jen celou tou situací nebo v tom měly prsty i ty kvítky. „Ať o něj stojíš nebo ne, prostě ho dostaneš,“ vyplázla jsem na svého společníka jazyk. Jako by mi snad mohl ublížit takovou poznámkou – nebyla jsem hloupá, dobře jsem věděla, že většina mých kamarádů se mnou nechce mít nic společného, ale dokud jsem se bavila, bylo mi to upřímně jedno. Znovu jsem do něj drcla, čistě jen proto, že jsem věděla, že mu to vadí a kousíček od něj poodskočila. „Máš ji!“ upozornila jsem ho se zubatým úsměvem a zavrtěla ocasem. Popoběhla jsem o pár metrů a ohlédla se, jestli běží za mnou. Připadala jsem si jako uprostřed nějakého fialového moře. Vítr mi zpíval v uších a já jen chtěla trochu akce a dobrodružství. Začala jsem před ním utíkat.

//Tenebrae

Na to, jak dlouho jsme spolu už šli, se mě ještě ani jednou nepokusil vystrašit nějakým tím svým pokusem o seriózní útok. Nebo rovnou pokusem o zabití, že jo, s ním bylo všechno možné, ale asi na něj bylo moc horko, aby se o cokoli podobného snažil. Nebo si mě jen tak oblíbil, hm? Jo, jasně. Ušklíbla jsem se nad tím v duchu. Nah, místo toho plánoval, jak mi zabije bratra. Netušila jsem, čeho těmi kecy chce dosáhnout, no když mu to dělá dobře. „Asi nečekal, že by se jí něco takového stalo, to u mě se to dá předpokládat,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny, „A umíš svoje problémy řešit i jinak, než zabíjením? Jenom tak ze zvědavosti.“ Bylo mi dost jasné, co odpoví. Komunikace nebyla jeho nejsilnější stránka a taky nevypadal jako ten typ, co by se chtěl radši přitulit a vyříkat si v klidu. Představa to však byla k popukání.
Ah! On si to fakt pamatuje! Ocas se mi zas rozvrtěl jako vrtulka. Bylo fakt milé, jak jsem mu utkvěla v paměti – a o to milejší, že vlastně s mým plánem souhlasil. „Máš pravdu! Jasné, někdy si na to vyhradíme odpoledne a jdeme na věc. Ale musíš to brát jako čest, že budeš to poslední, co v tomhle životě ucítím,“ zazubila jsem se bezstarostně. Nakonec nebyl by to ten nejlepší scénář? Kdyby se něco podělalo a já už se znova neprobrala, asi bych raději odcházela se vzpomínkou na nějaký pocit, i kdyby to byla muka. Rozhodně by to bylo lepší než zemřít trapně ve spánku a vlastně si to ani neuvědomovat. A rovnou jsme se i drželi našeho tématu a přešli na druhý břeh. Zasmála jsem se nad tou náhodou.
Noroxe nějak moc popíchlo, že jsem mluvila o někom jiném než o něm. Bylo to rozkošné, jak se rozžárlil. „Ale no tak, ty seš pořád můj oblíbený kamarád, neboj,“ otřela jsem se o něj, abych ho zklidnila, byť jsem nedokázala zahnat svůj pobavený úšklebek, „Nikdo tě jen tak nenahradí, chill.“ Ještě vtipnější však bylo, že si myslel, že bych se někdy dokázala nudit nebo bych se nechala zastavit něčím tak jednoduchým, jako že bych nemohla mluvit. „Přežila bych v pohodě, pořád bych mohla dělat posunky a tak,“ vysvětlila jsem mu trpělivě, protože očividně mu nic nedocházelo samo od sebe, „A vždycky se dokážu zabavit, pff. Směju se nudě do tváře.“ Hrdě jsem zamávala ocáskem a dále ho sledovala i přes jeho kousavou poznámku. Kdyby opravdu nechtěl, abych šla s ním, určitě by s tím něco dělal.

//Elypole

//Středozemka

Byl to nádherný den, slunce svítilo, nebe bylo modré, měla jsem plný žaludek, co víc jsem si mohla přát. A Norox taky vypadal, že se smířil s tím, že ho budu chvilku doprovázet, poddal se tomu nápadu tak rychle, že jsem si skoro říkala, jestli je nemocný. Brzy mě ta starost však přešla, když začal plánovat, co bude dělat, až bude celý politý mou krví. Pobaveně jsem se zazubila. „Ale prosimtě, jako by se brácha lekl trochy krve,“ převrátila jsem nad ním očima. Hlavně potom, co se stalo s tou jeho mladou. A jo vlastně! „A neříkal jsi, že tady nikdo nezůstane mrtvý? To bych na tebe zas rychle naběhla a na oplátku nakopala zadek já tobě,“ strčila jsem do něj s veselým vrtěním ocasu. „Mohli bychom z toho udělat soutěž! Třeba by to pak Života a Smrt přestalo bavit a udělali by nás nesmrtelné, aby nás už nemuseli řešit,“ zasnila jsem se nadšeně a přemýšlela, co bych se svou novou nesmrtelností dělala. Zkoumala bych mořské dno? Skákala z hor a vodopádů? Strašila vlčata? Kdo ví! Sakra, skoro jsem měla chuť to zkusit.
Vypadalo to, že ani jeden z nás nic moc nedělal, což bylo celkem zklamání. Asi se tady ty podivné věci neděly pořád. Ono jasně, všichni potřebujeme sem tam klid, ale aby se on sám ani s nikým neserval na život a na smrt? Ts ts ts… A teď byl taky v klidu a šel se prostě koupat. Já zůstala ještě pozadu a užívala si slunce, nechala ho mě trochu škvařit, zatímco jsem si vybrala špínu z křidýlek. Bylo to otravné. Měla jsem je ráda, fakt že jo, ale bylo s nimi moc práce. Možná bych mohla poprosit Smrt o nějaké ochranné pole? Ne, ta mi nepomůže, ale třeba Život? Z úvah mě vytrhl až Norox zvoucí mě do vody. Překvapeně jsem se na něj usmála. „Copak, potřebuješ vydrbat záda?“ popíchla jsem ho, ale ráda se k němu přidala a prakticky do vody skočila, ale jen tam, kde to nebylo moc hluboké. Neměla jsem zájem se zas topit. Bylo to příjemné osvěžení, jen co je pravda, a určitě mi to i pomůže dostat všechen zbývající bordel z křídel.
Na jeho pokyn jsem následovala Noroxe na druhý břeh a také se oklepala, jen co jsme vylezli. „Skoro bych řekla, že jsem ti musela chybět,“ zazubila jsem se nadšeně, „Neboj, nijak rychle se mě nezbavíš.“ Určitě mu to nebude vadit, přece se ke mně zatím choval relativně slušně. Nevěděla jsem sice, kam míří, ale ani mi na tom moc nezáleželo. Není nic lepšího než výlety s kamarády. „Hele a víš co? Ten šedivý vlk, co s námi lovil, nemůže mluvit! Má jazyk a všechno, ale prostě nemluví, není to divný? Ale má fakt cool pohyby, takže mu stejně rozumíš!“ práskla jsem něco málo o svém druhém kamarádovi. Nějak jsem si na něj vzpomněla, jak jsem tak koukala na oblohu a trpěla Noroxovo mlčení.

//Eso

Pozorovala jsem naše kumpány, co dělají, hlavně tu hnědou, která zůstala celou dobu potichu. Ani toho moc nesnědla, těžko říct zda pouze neměla hlad, nebo chtěla co nejrychleji vypadnout. Neměla k tomu podle mě důvod, nic jsme jí neudělali, ale pokud se s námi necítí dobře, tak prosím. Ale mohla by si s tím šedivým celkem sednout, mohli by mlčet spolu! Pomyslela jsem si nadšeně a malinko se pousmála. No a pak tady byl Norox, který vypadal z mé přítomnosti pochopitelně nadšeně, což bylo neuvěřitelně roztomilé. „Aww, to bys mě pak mohl nosit všude s sebou!“ zasmála jsem se nadšeně, „Fakt si nemysli, že bys to pak jen tak smyl.“ Kdepak, dost jsem věřila tomu, že má krev bude stejně otravná jako já a bude se ho držet na každém kroku.
No a nakonec se fakt rozhodl, že se půjde umýt, takže jsem pochopitelně cupitala za ním, když jsme si na našem minulém výletě užili tolik srandy. Vypadalo to, že chce zůstat ticho, ale nebyla jsem si jistá, tak jsem se rozhodla to otestovat. „Tak cos dělal, co jsme se neviděli? Nevidím žádnou novou jizvu, tak tos byl asi hodnej kluk,“ zazubila jsem se a raději si ho prohlédla ještě jednou. Ne, opravdu to vypadalo, že mu žádná nepřibyla. Ne, že by jich už tak neměl dost – navíc byl ke všemu i bez oka. Možná jsem se ho měla spíše zeptat, jak se mu s tím chodí a orientuje. A jestli se nebojí v noci chodit po lese, to by byla jiná historka, kdyby si to druhé vypíchl o větev. Musela jsem se té představě zasmát. Nepředpokládala jsem, že by se to kdy stalo, ale kdyby náhodou, sakra bych se mu vysmála.

//Tenebrae

Srna nás nakonec nechala na světě samotné a šla napřed do říše mrtvých, nebo vlastně se s ní stalo cokoli, co se s živými po smrti děje. Ne, že by na tom moc záleželo, hlavně, že jsme tady měli kopu lahodného masa. A Norox to samozřejmě musel hned začít organizovat, ale nestěžovala jsem si, když se teda ujal trhání břicha, dokud se nedostane k vnitřnostem. Když jsem viděla, s jakou vervou se do toho pustil, hned jsem odcupitala za něj s ocáskem švihajícím radostí. Určitě z toho bude bordel a stihnu si rychle ukrást něco k snědku.
A ono fakt, netrvalo dlouho a kolem nás prakticky létaly vnitřnosti, nebo jsem si to tak aspoň hodlala zapamatovat. Po něčem jsem naslepo chňapla, než to sebou stačilo pořádně třísknout o zem a popošla jsem dále, abych si mohla užít jídlo a nezavazela Zar a šedivému. Lehla jsem si a zpozorovala, že na mě vyšla asi játra či co. Ono to všechno vypadá stejně, jak to Norox hrubě vyrval, a ještě to bylo od krve a bordela. Moc jsem to neanalyzovala a pustila se rovnou do jídla. Byť ty ryby, co jsme lovili se šedivým, byly fajn, srna byla mnohokrát lepší, hlavně proto, že jsem neměla často příležitost si ji užít. Ona se vysoká v jednom lovila blbě a najít ochotné spolupracovníky byla sem tam potíž. Jen jsem dojedla vnitřnost, sebrala jsem ještě kus masa a spořádala i ten. Nevěděla jsem, kdy zas budu mít příležitost jíst, tak proč se pořádně nenacpat.
Nicméně s plným žaludkem jsem se zas začala nudit a hledala jsem, co by mě zabavilo. A mému pohledu nemohl utéct Norox celý od rudé krve, co se taky rozhlížel kolem. Neměla jsem žádný důvod ho neotravovat, tak jsem si to nakráčela přímo k němu. „Super spolupráce, parťáku!“ dloubla jsem do něj s úsměvem, „A tenhle look ti fakt sedne! Ta rudá ti sedí k oku a tak.“ Vesele jsem pochodovala na místě nedaleko něj a nadšeně si ho prohlížela. Měla jsem nějak moc dobrou náladu.

Jak jsem předpokládala, bylo neuvěřitelně fajn lovit s celou skupinou kamarádů! Tak fajn, že jsem skoro dokázala pochopit, proč by někdo mohl zvažovat přidat se ke smečce – nakonec tam víceméně musí lovit všichni spolu. To by mohlo být fajn, aspoň v případě, že by tam mezi sebou všichni vycházeli, což… inu, pochybovala jsem o tom. Má zkušenost byla příliš mizerná na to, abych tomu věřila. Ale na tom nesejde! Protože mi tady spolu hezky spolupracovali bez keců, bez hádek, a to jsme se sotva znali. Mé srdce plesalo radostí. Naše trojka hnala srnu pěkně na číhajícího Noroxe. Zvíře muselo být slušně vyplašené, chudinka. No byla to její blbost, neměla se oddělit od stáda a ještě se takhle blbě zatoulat na pláň, kde se neměla kam schovat. A hlavně narazila na skupinu machrů! Všechno nám šlo přesně podle plánu až do samého konce.
I když teda musím uznat, že jsem měla o poloslepého trochu starost, jak se z něj a srny stalo jedno velké klubko. Mohla by ho blbě kopnout, nebo mu třeba vyrazit i druhé oko, a to by nám pak zůstal na krku. Nicméně strach mě přešel, když se srně pustil do krku a cákal krev všude kolem sebe. Následovala jsem příklad šedivého a docupitala k Noroxovi stále trhajícímu hrdlo srny. „Jeden by si myslel, že seš upír,“ poznamenala jsem k němu s zubatým úsměvem, avšak také jsem přiložila pomocnou packu a snažila se srnu držet v klidu. Samozřejmě jsem se přitom vůbec nesnažila si ukrást první sousto, že jo. To by žádná slušně vychovaná vlčice, jako jsem byla já, neudělala. Bylo to však lákavé, pokud jsem si chtěla užít šťavnaté, krvavé masíčko, než Norox všechno krev ze srny vymačká.

Plán mi byl odsouhlasen, což bylo snad úplně poprvé, co nikdo neměl problém s tím, co jsem navrhla. Na druhou stranu taky bylo dost vzácné, abych nenadhazovala hlouposti, že. Ale na tom nezáleželo, prostě jsem na sebe byla hrdá a Norox rovnou i převzal šéfování. Jak jinak. Zavrtěla jsem nad ním hlavou – jako by nám musel něco takového říkat. No, nechala jsem to být. Když už se i šedivý dal do plížení blíže k srně, nehodlala jsem zdržovat. Doufala jsem, že se přidá i hnědá, které jistě došlo, kdo je kdo podle toho, jak jsme se rozdělili. Stejně jsem se na ni však povzbudivě usmála a přitiskla se k zemi podobně jako můj kamarád. Konečně zas nějaké vzrůšo! Snažila jsem se držet ocas v klidu, přece nám nezpackám lov svým nadšením.
Samozřejmě by to však byla příliš velká nuda, kdyby se nám podařilo srnu překvapit ze zálohy a rovnou ji sejmout. To by fakt nešlo. Plížili jsme se, co se dalo, ale nakonec si nás srna nevyhnutelně všimla a začala prchat. Takže jsme přešli na tu zábavnější část každého lovu – nahánění kořisti. Sprint mi docela šel a do toho všechen ten adrenalin, byla jsem až moc veselá. Mohla bych klidně skákat radostí, kdyby mě to nezpomalovalo – to bych pak klidně mohla celý lov zkazit právě já a byla jsem si docela jistá, že to by mi Norox zakroutil krkem.
No nicméně jsem na hnědou kývla hlavou a sama jsem to vzala po straně srny, kterou nestrážil šedivý, a snažila se ji směrovat co nejvíce na Noroxe. Sem tam jsem z radosti, nebo nutnosti, chňapla po srně zuby a usměrnila ji pořádně. Zatím nám to docela klapalo, tak snad se nic nepokazí, až dojde na našeho hlavního zabijáka.

Jediný, kdo se zdál aspoň trochu nadšený z mé přítomnosti, byl šedivý, který mě s úsměvem pozdravil. Vlčice z nás vypadala krapet nervózní a Norox se tvářil otráveně – což jako au! Jeden by řekl, že po tom všem, co jsme spolu prožili bude rád, že mě vidí a ono ne. Na druhou stranu kdyby reagoval jakkoli jinak, asi by mě to vyděsilo – ne, vlastně jsem ho asi preferovala takhle. To k němu sedělo. Nicméně mě znervózňovalo, jak nikdo nemluvil. Šedivému jsem to pochopitelně prominula, no a hnědá se aspoň představila, ale její tón nebyl příliš přívětivý. „Hele klid, nikdo ti nechce ublížit,“ zazubila jsem se na ni a koutkem oka zkontrolovala Noroxe. Zatím. „Klídek, ale když už jsme se tady tak sešli, mohli bychom něco podniknout!“ snažila jsem se ostatní, a hlavně Zar, nalákat.
Lepší práci s tím však dělal šedivý, který najednou začal k něčemu gestikulovat. Ucítila jsem ji dříve, než jsem se stihla otočit tím směrem. Nějaká nebohá srnka se zatoulala přímo na pláň plnou vlků. Jak tragické, avšak nám to dalo výbornou příležitost si spolu zalovit a utužit vztahy! Než jsem stihla cokoli říct, Norox se ujal slova a varoval nás, ať nepoužíváme magii. Byla řada na mě, abych nad ním převrátila očima. Pff, lovit s magií je celkem trapný. Švihla jsem ocasem. I když jsem musela uznat, že by to věci dost ulehčilo. Pláň byla prakticky holá, takže jsme se neměli kde skrývat. Na druhou stranu nás bylo dost, takže bychom to měli zvládnout i tak. „Tak jdeme na to?“ zamávala jsem nadšeně ocasem, celá nedočkavá pohybu a napětí z lovu, „Norox asi bude zasazovat poslední ránu, ne? My ostatní ji můžeme nahnat.“ Navrhla jsem, téměř jsem poskakovala na místě a čekala, jak se domluvíme.