Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem total mimo – teda to jsem byla vlastně vždycky, ale tentokrát ještě víc. Tak moc, že jsem dokonce měla klid i uvnitř hlavy! A ani jsem neměla chuť dále skákat a pobíhat, což by jindy bylo nanejvýš podivné, ale právě teď jsem byla upřímně ráda, že jsem dýchala a nemusela dělat nic moc jiného. Možná bych měla. Cítila jsem, jak se kolem mě třese země a tak trochu jsem počítala s tím, že se na mě žene to stádo, co jsem stopro vyplašila bleskem – protože samozřejmě, že ano. Mohla jsem se tak leda utěšovat tím, že mě jako první ochutná Tasa a ne Norox, za což se mu budu moct vysmát až se zas vrátím. Jestli se vrátím. Nechala jsem to na osudu, co já bych s tím stejně zmohla?
Jenže nějakou podivnou náhodou jsem to přežila! Všechno to dunění a třesení postupně ustalo a já furt dýchala, akorát jsem byla naklepaná jak řízek. S námahou jsem otevřela oči, abych prozkoumala, co se stalo. Právě včas – Tasa vypadala celá natěšená, jak si smlsne na nás dvou místo toho zubra, co zůstal pozadu. Vypadal skoro stejně zničeně jako já a černý. Co se tady sakra stalo? Nepřišlo mi moc moudré ptát se šedivé na detaily, tak jsem se prostě sesbírala ze země a dokulhala k hroudě mrtvého masa. „Není nic jako hostina potom, co se jeden vyhnul smrti,“ zazubila jsem se křivě. Celé tělo mě bolelo tak, že bych i věřila, že jsem ten blesk hodila na sebe. Začala jsem žužlat nejbližší kus zubra a trochu ožila, když se mi teplá krev vlila do tlamy. „No, aspoň už víme, že na zubry se chodí ve větší skupině,“ povzdechla jsem si s úsměvem. Lépe jsem se podívala na Tasu, když jsem už více vnímala, a všimla si, že je taky dost dodrbaná. „Budeš v pohodě?“ kývla jsem k tomu vodopádu rudé, co se jí vykreslil od brady až po hrudník. Koutkem oka jsem zkontrolovala černého, ale ten byl stejně celkem tichý, tak jsem nepředpokládala, že by se mu teď chtělo moc povídat. Hlavně že ještě dýchá.

Tohle byla fakt marnost. Koho to napadlo? Já to nebyla, že ne? Musela to být Tasa, nebo ten druhej… na mě to prostě není. Docela jsem fuňela, i když rozhodně ne tak silně, jako ta potvora co mi div nešlapala na paty. A to jsem si myslela, jaká nejsem rychlá… tenhle lov byl jedním velkým zklamáním a ani jsem neměla čas příliš řešit ty dva klauny za mnou. Slyšela jsem je sice, jak za mnou volají, ale zněli fakt bídně. A hlavně mi vůbec nepomohli! Tasa se nápad nelíbil, Auron byl asi tak nějak pro. Nečekala jsem sice, že by to stádo vzdalo, přestože by to bylo nejlepší a nejrozumnější. Navíc si klidně můžou pak zadělat na náhradu za tohohle, pfff.
Cítila jsem, jak mi nohy chtějí vypovědět službu a běžím jen na adrenalinu. Do lesa to byl ještě kus cesty, navíc i kdybych to zvládla já – což jakože ne – tak ti dva za mnou takové štěstí mít taky nemuseli. Co to Tasa říkala o lovu s magiemi? Malinko jsem se ušklíbla. Nezbývalo nám moc možností a třeba by nám to mohlo pomoct. Beztak jsem přece v jejích očích neovládala magii a utíkat už taky dlouho nebudu, tak mi může být jedno, jestli mě klepne a umřu, nebo mě převálcuje ta hora svalů, co jsme chtěli sejmout. Soustředila jsem se na každou špetku napětí ve vzduchu – ne nutně toho z našich snah přežít – a dávala je dohromady. Vzduch houstl, praskal, cítila jsem dech zubra na zádech. Uskočila jsem na bok hbitým mávnutím křidélek. Zastavila jsem se, než se zubr stihne otočit, aby po mě mohl zas vyběhnout, a najednou to napětí ve vzduchu prasklo, a z čistého nebe nad námi udeřil blesk. Netušila jsem, kam přesně v našem malém okruhu nás a zubrů udeřil, ale třeba by to mohlo divou zvěř zahnat pryč. Těžko říct, zatmělo se mi před očima a nohy se mi podlomily. Ani jsem netušila, kde jsem brala energii dýchat, ale stejně už jsem nemohla běžet, ať se stane co se stane.

Bylo to jednoduše vzrušující. Celý život byl vzrušující! To bylo samozřejmě něco, co jsem vždycky věděla, ale ve chvílích, jako tahle, jsem si to uvědomovala dvojnásob. Cítila jsem tlukot vlastního srdce v uších a připadala si, že jsem fakt jedna celistvá bytost! Že mám kontrolu nad každým jedním svalem vlastního těla – a přitom jsem neměla kontrolu ani nad situací, co se tu odvíjela. Zubr po mně samozřejmě vyběhl, jako bych byla lahodné stéblo trávy. Sice jsem mu nohu trochu potrhala, ale ne dost – nebo na špatném místě? Jak jsem to měla vědět, nebyla jsem expert. A ti dva asi pomáhali, odhadovala jsem, když jsem zrovna nepřemýšlela nad tím, jak si zachránit krk, ale nevypadalo to dobře. A pak se země začala třást.
Nejdříve jsem se radovala, že to třeba bylo zemětřesení a nějak to tu pukne, uvězní zubra a budeme v pohodě, jenže jak jsem to stočila, abych mě ta potvora za mnou nenabrala, všimla jsem si, že se za mnou, za zubrem, a za mými pomocníky valí černá vlna dalších zubrů. Jsou i horší způsoby, jak jít… Polkla jsem a nastartovala mozek, co měl stejně celý můj život prázdniny. Nebyl tu někde les? Nebo ty bažiny? „Nenaženeme je do lesa?“ zavolala jsem za svými kumpány, už pomalu bez dechu. Byla jsem spíše sprinter, okay? Tohle mi nedělalo dobře a začínala jsem mít podezření, že mě za chvilku bude držet při životě jen adrenalin a tvrdohlavost. Ale les by mohl být fajn, třeba by se tam pozabíjeli o stromy nebo něco.

Všichni jsme se jako největší profesionálové soustředili na plánování lovu. Auron vypadal, že se v tom fakt vyzná, na rozdíl ode mě, co jen házela nápady do větru. Tasa pro jistotu jen souhlasila, asi abychom ji kdyžtak nemohli obviňovat, že nás to stádo zadupalo kvůli jejímu blbému nápadu. I když ty zubry navrhla ona… Ušklíbla jsem se, ale vlastně mi to bylo jedno. Když náhodou skončím pod kopyty těch obrů, aspoň budu vědět, co na mě bude čekat, až se jednou Norox sebere a umučí mě k smrti. S veselým zavrtěním ocasu jsem tedy odsouhlasila náš lovecký plán a začala se poloplížit, protože tráva fungovala jako super kryt a její vlnění se ve větru stejně maskovalo mé kroky.
Nakoukla jsem přes porost, co mě odděloval od zvířete, jestli ho zahlédnu a bingo, byla jsem docela blízko. Těžko říct, co ostatní, jak se cítili, a jestli mě v tom třeba nenechali samotnou. Pochybovala jsem o tom, kdo by odolal takové švandě! A příležitosti si pořádně naplnit žaludek, že jo. Vzhledem k tomu, že se nikdo neměl k tomu začít, musela jsem to vzít do vlastních tlapek, protože trpělivost nikdy nebyla mou silnou stránkou. Pomaličku a hlavně opatrně, protože jsem zrovna dvakrát netoužila po tom skončit zmrzačená, jsem se přesunula k zadní části těla zubra. Mlsně jsem se olízla a pomalu vydechla. Hlavně klid. Co se má stát, stane se. Ušklíbla jsem se a hbitě vyběhla ze svého místa, ladně jak laňka. Sem tam jsem pro radost mrskla křidélky, abych měla pocit – a fakt to byl jen pocit? – že jsem rychlejší. Podařilo se mi dostat rychle až k zubrovi a skočit mu na stehno. Ha! A co… co dál? Teprve teď mi pořádně došlo, že jsem vlastně fakt mrňavá oproti tomu zvířeti. Boreček sebou začal pochopitelně cukat a skákat, takže jsem se nemohla příliš dlouho udržet. Zaběhla jsem mezi trávu a slyšela za sebou dupání, ale třeba ho zkusí zpomalit ti dva?

Věděla jsem, že kecá. Samozřejmě by jí magiči chyběli, minimálně jeden z nich – kdo jiný než já! Vesele jsem se při té myšlence uculila, ačkoli jsem moc dobře věděla, že by se ani nepozastavila nad tím, kdyby najednou viděla mou mrtvolu a prostě by z ní začala rvát křidélka a chroupat je. Ale dobře jí tak, určitě by se jí zapíchla někde v krku a měla by po ptákách. No, zatím jsme se však mohli všichni vesele bavit a černý se také pořádně přidal do konverzace. Navrhl Tase nechat si pár posluhovačů, což znělo jako cool nápad, ale ona ho stejně zamítla. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Co já bych dala za takového otroka! Možná bych do té role mohla zkusit ukecat Aurona, až skončíme s lovem…
Zatím jsme jen lokalizovali zvěř a… tak nějak se sekli, protože to nevypadalo, že by kdokoli z nás věděl, co dál. „No, asi se přiblížíme, ne? Je tu dost vysoká tráva a stejně je prd vidět,“ pokrčila jsem ledabyle rameny. Bylo to, jako by někde bouchla sopka či co, nebo někde poblíž hořel les a foukal ten dým přímo sem. Nebylo to úplně hrozné, ale rozhodně nepříjemné. „Nevíte jak dobře vidí? Že bychom na něj skákali, dokud nepadne,“ kývla jsem k jedinci, kterého předtím vybral černý. Kdyby viděli blbě, tak by to šlo. Schovávali bychom se v trávě a rychle prchali, kdyby po nás zvíře vystartovalo. Stejně by nás přes kouř a trávu nenašlo. „A nebo to prostě riskneme, ne? Na něco se umřít musí,“ zazubila jsem se a střihla uchem. Stejně se pak zas vrátíme.

//Ježci přes eso

Uraženě jsem si odfrkla, ani postěžovat si tady jeden nemůže. Hlavně mě trochu popíchlo to, že kdyby jí takhle vyhrožoval nějaký magič, tak by to hned brala jako největší urážku celé její rodiny a přesvědčení a všechno tohle, a udělala by největší scénu, ale naopak to zřejmě bylo naprosto v pořádku. A pro ně všechny asi vlastně jo, co si budeme. O kolik lepší by bylo, kdyby byli hrdí na své nemagické kořeny bez té potřeby vraždit a nenávidět, ale co s tím nadělám. Stejně s nimi byla docela zábava a svět potřeboval sem tam trochu okořenit.
Musela jsem se zasmát Tasině teoretickému plánu. „Hele, kdyby všichni vychcípali, tak by ses pak mohla kolem kutálet, jak by ses přežrala,“ hihňala jsem se té představě, která byla přesným opakem současné podoby Tasy. Ale asi by nás nestihli sníst všechny a pak by tady z toho měli hnusnou hnijící pustinu. Povzdechla jsem si nad tou představou, protože jsem si v ní samozřejmě představovala také sebe, i když bych v jejím ideálním světě byla jednou z těch mrtvol. „A bylo by vám smutno! Byli byste tady úplně sami,“ konstatovala jsem soucitně. Bylo by to vlastně hrozně tragické hlavně pro ně. „Co myslíš ty?“ otočila jsem se na černého, „Nechat nějaké magiče přežít, nebo by měli všichni vymřít?“ Zajímala mě jeho odpověď, hlavně proto, že koneckonců byl taky jeden z magičů.
Prý se měla fajn, což bylo fajn, ale hned se do mě zas pustila kvůli mým křidýlkům. Ochranářsky jsem je stáhla co nejblíže k tlapkám. „Víš tolik masa na nich zas není, byly by to možná dost bídné jednohubky,“ pokrčila jsem rameny, „Ale jinak jsou fajn. Nevím, kde se vzala, ale fakt dobře teď s nimi skáču!“ Ocásek se mi vesele vrtěl a nebýt toho, že jsme sem šli lovit, asi bych své skokanské schopnosti názorně předvedla. Poblíž se však potulovali zubři, které Tasa navrhla jako možnou kořist. „Jdu do toho,“ zazubila jsem se a olízla si tesák, „A kolega určitě taky, přece nás v tom nenechá.“ Mrkla jsem na něj a natěšeně poskakovala na místě.

Tasa se, velmi nepřekvapivě, zastala Noroxe. Na její obhajobu, měla pravdu, zatím mi nic neudělal – nic, co bych sama nechtěla – ale na mou obhajobu, jednou k tomu určitě dojde. Nebo to aspoň zkusí, tak či tak se nedalo říct, že by jen žertoval. „Dej mu trochu času,“ pokrčila jsem rameny, „Sama víš, že to myslel vážně.“ I když jsem si o to taky tak trochu říkala, ale co už, to ona vědět nepotřebuje a jemu za zmínku nestojím, takže whatever. Zrak mi sklouzl k černému vlkovi. Chudák si musí říkat, kam se to dostal. Ušklíbla jsem se, na druhou stranu to jistě byla zajímavá zkušenost.
Šedá měla zjevně nějakou pifku na vlky, co si sem tam ulehčí práci magií. Musela mít zajímavý život. Asi ne příjemný, ale zajímavý. Snad bych si s ní o tom mohla někdy zkusit popovídat, nebo aspoň s jiným z jejich sourozenců. „No tak jsou no,“ uznala jsem, „A ty zas nejsi když lovíš bez magie, tak co. Každému to jeho. Až jednou o magie třeba přijdou, budou tě škemrat o pomoc, a to bude super, ne?“ Byla to vtipná představa. Osobně jsem sice neznala nikoho, kdo by si při lovu pomáhal magií, ale věřila jsem, že se taková individua najdou. Fakt by to mohlo bát zajímavé. A o dost jednodušší. Sama bych to mohla odzkoušet, kdyby se mi chtělo.
Místo odpovědi jsem se na ni jen zazubila. Nevěděla jsem, co má s našimi návrhy za problém, ale co už. Asi se jí jen kosti nelíbily. Místo toho přišla se super nápadem, že bychom mohli jít lovit – a kdo jsem byla, abych odmítla? Minule to bylo fajn a s tou druhou skupinkou taky. „Jasné, jdeme viď?“ malinko jsem drcla do vlka, nebo se k němu aspoň natáhla, a s úsměvem následovala šedou. „Jak sis žila, co jsme se neviděly, hm?“ nadhodila jsem, aby nám cesta hezky ubíhala. Černý vypadal, že neměl potřebu moc mluvit.

//za Tasou

Pohled mi sklouzl k tlapce, co nám ukazovala a fakt na ní neměla drápky. Auvajs. Zajímalo mě, jak se jí to stalo – jakože přesně stalo, moc neskrývala, kdo to udělal, ale vynechala takové to fajn a důležité proč a jak. Nicméně pak jsem se na ni podívala pohledem, který jasně říkal, jestli si dělá srandu a pobaveně se uchechtla. Že se na to ptá zrovna ona; musela být asi tím nevinným andílkem své rodiny. „Zvláštní, že se ptáš, ale pár dní zpátky mi tím vyhrožoval tvůj bráška,“ zmínila jsem ležérně a zazubila se, „Ale jsem v pohodě, díky za optání.“ Chápala jsem sice její rozhořčení a stížnosti, ale zas dělat z vlků bez magie úplná zlatíčka… Obzvláště když to bylo takové osobnější, ona magie je sice fajn, no když někomu dělám něco magií, je to takové neosobní, ne? Vlci bez magie museli sami přijít a udělat to všechno vlastními zuby a drápy, což by aspoň mně osobně ranilo city víc.
Byla bych jí to taky řekla, když už mě to tak hezky napadlo, kdyby si hned nezačala stěžovat Auronovi. Podívala jsem se na ni malinko uraženě. „A co je špatného na zábavě?“ zeptala jsem se. Upřímně jsem si nedokázala představit, že bych byla o moc jiná, i kdybych neovládala magii. Přece to, že si něco užívám a je to zábava, nezávisí na magii, ne? „Lovit je zábava bez ohledu na magii, prát se taky,“ zavrtěla jsem ocasem a nadšeně povyskočila. Ale lovit s pomocí magie… To by asi nemuselo být špatné! Naučím se pořádně ovládat bouřky a budu vybíjet zvěř blesky. Moment, myslela tím tohle? Napadlo mě, no nehodlala jsem se ptát. Už tak se zdálo, že na mě má pifku kvůli mým křidélkům.
Musela jsem se zasmát, když vlk navrhl, aby spíše trhala uši, že se jí jich pak vleze na krk více. Byl to super nápad, kdyby Tase nešlo o něco jiného. „Tak co kosti? Když vezmeš nějakou menší, tak se ti jich tam taky vleze víc,“ navrhla jsem. Beztak když má čas někomu urvat tlapu, tak má čas dotyčného i dodělat. Nebo to byla jen osobní preference, kdo ví.

Bylo celkem rozkošné, jak Tasa někde něco pochytila a šla to hned předat dál. Aspoň to bylo celkem dobré poselství, upřímně bych od její rodiny asi čekala jiné věci. Nicméně černý vlk s nimi asi ještě neměl tu čest, když se ptal na to jejich fancy slovo. Bylo to trochu zvláštní, vzhledem k tomu, že oči měl magií zelené, ale tak hej, každý jsme nějaký. Ještě chvíli a budou fakt mít armádu. Pomyslela jsem si pobaveně. Jestli trochu zmírní nároky. Pořád jsem byla tak trochu salty, že mě Tasa i Norox odmítli přibrat do party. Vždyť jsem byla mega důvěryhodná!
Tasa se ujala vysvětlování Auronovi, co to jsou magičové. Sledovala jsem ji s hlavou mírně na stranu, protože na obou z nás bylo očividné, že jsme k magičům patřili, i když u mě to zatím bylo jen těmi křídly. Že by mi fakt věřila to o ptácích? Roztomilé. Ušklíbla jsem se. Bylo to fakt hezké. Na druhou stranu, jak mi mohla věřit tohle a stejně mě odmítnout zahrnout do plánů na vyhlazení magičů?! Skoro jsem si to začínala brát osobně. Zajímavé však bylo, že černý byl tolik zvědavý. „No, hele, to dělají i vlci bez magie,“ pokrčila jsem na její poslední poznámku rameny. Těm vlastně ani nic jiného nezbývalo, když nemohli útočit magií. A zatímco magičtí vlci mi zatím nic neudělali, její vlastní bratři bez magie mi několikrát vyhrožovali smrtí a ubližovali mi, fňuk fňuk. A ona sama někomu urvala pracku! „Oh, cool,“ poznamenala jsem nepříliš překvapeně. Jestli dotyčná ještě žije, bude lehké ji poznat. „Když si budeš brát suvenýry z každé oběti, budeš za chvilku ověšená cetkama,“ zazubila jsem se. Bylo by to sakra cool, i když asi nepraktické, ale koho by to zajímalo, že jo.

Černý se mi stihl ještě představit jako Auron a začít se zmateně vyptávat na ty ježky, než k nám docupitala Tasa a vyrušila nás. Začínala jsem být malinko salty, že se tady najednou všichni objeví teď, když jsem v bezpečí, ale když se na mě valila armáda ježků, to měli všichni lepší věci na práci. Ale tak jejich smůla, já z toho dostala ozdobu. Ta by se mohla hodit aspoň tomu černému, aby mezi nás zapadl. Tasa měla na krku nějakou packu, nedokázala jsem však říct jakou. Nedivila bych se, kdyby patřila nějakému vlčeti, ale ptát jsem se nehodlala, aspoň ne zatím, když toho očividně měla tolik na srdci.
Pobaveně jsem ji sledovala, jak si ani sama nebyla jistá svým výkladem. Nepřerušovala jsem ji však, protože cizinci v horách toho samozřejmě vědí nejvíc. A fakt že jo! Zavrtěla jsem ocasem a usmála se, když se vzpamatovala a začala se základem filosofie tohoto horského proroka. Výborně, když už to tady šíří i někdo další, budu mít lehčí práci. Pomyslela jsem si spokojeně. Nechápala jsem, jak se někdo může rozhodovat i něčím jiným než srdcem. Snad proto, že ještě nezažili tu svobodu, když se vykašlou na všechny ostatní a dělají jen to, co sami chtějí? Jako jasně, bylo to těžké se k tomu rozhoupat, ale zároveň se to naprosto vyplatilo. Třeba to díky tomuhle horskému cápkovi pochopí víc vlků. Na druhou stranu jsem se musela uchechtnout, když Tasa zase začala rýpat do magičů. A to měla dva před sebou, musela jsem obdivovat její odvahu. Mně to však bylo jedno a ten černý taky nevypadal, že by po ní měl skočit.
Tasa skončila svůj proslov a pozorovala nás očima plnýma nadšení, byla fakt roztomilá. „Hele, sice podle většiny z toho stejně žiju, ale jestli tohle má být nějaké verbování… ne, díky,“ zazubila jsem se na ni, „Ale tu myšlenku docela schvaluju.“ Koutkem oka jsem sledovala černého, co na to on, a pak se koukla zpátky na Tasu a tu věc kolem jejího krku. „Jo a hele, co to je za tlapku?“ Byla taková divně oschlá, jak to má jeden poznat že jo. Kdyby ji urvala té Newově a nosila ji takhle, to by bylo jinak cool. Pomyslela jsem si, ale tak smůla no. Jestli se někdy dostaneme k plnění toho slibu mezi mnou a Noroxem, určitě mu připomenu, aby mi urval tlapu a nosil ji na krku - teda pokud by mi dorostla. Na to by bylo dobré zeptat se Smrti.

Spokojeně jsem si ležela, hlavně ráda, že jsem přežila a nebyla ubodána k smrti, když do mě najednou začal někdo strkat. Vlastně do mě jen šťouchl packou, a pak se ozval hlubší hlas. Kde se tu vzal? Uvědomila jsem si překvapeně. Asi jsem musela na moment vytuhnout, no nebylo se čemu divit. I na akčního vlka jako já toho už dneska bylo dost. Otevřela jsem oči a koukla na vlka. Byl celý černý, nepovědomý. „Co? Jo, jasně, jen mě tu málem zmasakrovali ježci,“ zazubila jsem se na něj, „Ale díky za starost.“ Měla jsem pocit, že něco podobného jsem už zažila. V paměti se mi vynořila zrzavá srst a zelené oči, jméno mi však uniklo. Něco od š? Marnost, nevzpomněla jsem si. „Jsem Evelyn, a ty?“ představila jsem se a zvedla se ze země, abych se nemusela furt dívat nahoru.
Zrovna včas, protože najednou se k nám přidala šedá vlčice. Ta už mi byla povědomá. Sakra, tak to abych si začala vymýšlet výmluvy. Pozdravila nás a nejdříve jsem si říkala, že mě asi nepoznává, ale po chvíli, co si mě prohlížela, tak jí to docvaklo a začala jančit kvůli mým křidélkům. Huh? A jo, vlastně. Asi si jich v zimě nevšimla, jak byla schovaná pod sněhem. „To si piš, chvilku přežíváš jen na ptactvu a tohle se ti stane,“ postěžovala jsem si na oko otráveně, nakonec jsem se však zazubila. Naštěstí to nevypadalo, že to chce moc řešit, protože se hned začala věnovat něčemu jinému. Říkala cosi o nějakém tulákovi v Životově kopcích, a ačkoli to znělo jako snůška keců, nemohla jsem si pomoct a chtěla jsem ji poslouchat. Že by nějaký další jejich sourozenec? Nebo rodič? To by bylo drama! „Jasně, sem s tím,“ mrkla jsem na ni a rychle zpražila černého pohledem, aby si dobře rozmyslel, co řekne. Tasa vypadala až moc nadšeně na to, abych jí řekla ne. Navíc kdo ví, třeba se z toho fakt vyklube něco užitečného.

Oni se zbláznili! Uchechtla jsem se na hraně zoufalství. Ty malé potvory si to pořád vykračovaly přímo na mě! Oni byli fakt připravení si to se mnou rozdat! Nějak se umřít musí. Ušklíbla jsme se a přikrčila se, připravená se mezi ně vrhnout a rozcupovat jich co nejvíc, než mě nevyhnutelně ubodají. V duchu jsem se rychle rozloučila s celým světem, především se svými oblíbenými pláněmi, s mořem, s tím halucinogenním polem a všemi svými přáteli. Stejně je za chvilku uvidím znovu, jestli má Norox pravdu, ne?
V podivném zvratu osudu však k mému úmrtí nedošlo. Spíše to znělo, jako by někdo mordoval toho ježka, se kterým jsem si hrála. Začal vřeštět a ostatní ho, jak se zdálo, poslouchali. Já jim teda nerozuměla, ale jestli mě to ušetří bodancům, tak prosím, ať se klidně vybavují. Nakonec mě nechali být a já si oddechla. Posadila jsem se na zadek, když vtom ke mně najednou naklusal ten ježek, co to všechno začal. „Eh, zdravím?“ zkusila jsem komunikovat, marně, protože jejich pískání jsem nerozuměla a předpokládala jsem, že ani oni nerozumí mně. Naštěstí jazyk nebyl potřeba, abych pochopila, že mi něco nabízí. Prohlížela jsem si tu lesklou věcičku v prackách ježka a na tváři se mi usadil nadšený výraz. Radostně jsem začala kývat hlavou a sklonila se, aby mi mohli věcičku pověsit na čumák, a já si ji pak přehodila přes hlavu a nechala šnůrku mi sklouznout po krku. Mé nadšení krátce narušil dupanec, co mi ježek uštědřil, ale zase – fér. Navíc jsem dostala tenhle cool přívěsek. „Díky! Ou-“ zlomil se mi hlas a podívala jsem se na packu, která vypadala v pořádku, ale teda bolela pekelně. Ty malé potvory mají fakt sílu.
Zůstala jsem na louce sama, což možná bylo i dobře. Lehla jsem si zase na zem a olízla si bolavou packu. Ne, že by to pomohlo. Rovnou jsem si i vyčistila křidýlka a okouzleně koukala na ozdobu okolo svého krku. Bylo to hezké, zajímavý design, rychle jsem si na nového společníka začala zvykat. Časem tomu určitě najdu nějaké jméno, zatím jsem se spokojila jen s tím věc v polospánku pozorovat.

Sledovala jsem ježka, jestli se náhodou neuráčí se rozbalit, ale ono ne. A začínala to být docela nuda, že jsem si dokonce říkala, jestli bych si neměla zdřímnout, jenže mé plány narušil relativně hlasitý zvuk. Znělo to, jako by se někde v dáli hřmělo, postupně se ten zvuk však přibližoval a přibližoval, nakonec jsem dokonce i pod tlapkami a břichem cítila dunění. Hm? Zemětřesení? Pomyslela jsem si nejprve, když jsem však zvedla hlavu a podívala se po směru toho zvuku, hnalo se ke mně stádo jakýchsi malých stvoření. Eeej! Dobrodružství! Jdeme na to! Vyskočila jsem nadšeně na nohy a začala mávat ocasem.
Teprve když se ta masa přiblížila jsem si všimla, o co jde. Ježci?! Vyplašeně jsem se podívala na toho ježka, se kterým jsem si hrála a přísahala bych, že na mě hodil škodolibý pohled. Podle těch zvuků, co vydávali, jsem usoudila, že se mi přišli pomstít, což… fér, ale nemohli by si to odpustit?! „Eeeh… Zdravím? Omlouvám se?“ zkusila jsem nasadit smířlivý tón, avšak měla jsem pocit, že to bude marné. Stejně mě nakonec pobodaj, měla bych čapnout toho omráčeného a udělat z něj rukojmí. Rychle jsem se podívala na pichlavou kouli a zvážila, že bych ji měla prostě nakopnout a prchat, ale to by je asi podráždilo ještě víc, takže jsem se na útěk zatím dala sama. Popoběhla jsem a ohlížela se, jestli furt běží za mnou, že bychom si dali pár koleček. To by je mohlo vyčerpat, ne? „Už jsem ho nechala na pokoji, tak mír, ne?“ zavolala jsem na ně a zastavila se. Nebyla jsem poseroutka, abych utíkala před ježky. Možná trochu. Prudce jsem se zastavila a čelila jim. Mám svou hrdost. „Hele, soráč, kdybych věděla, že tenhle je chráněný, tak ho nechám být,“ zazubila jsem se na ně omluvně, „Fakt chill, jo? Nebo si to vyříkáme na férovku?“ Z tohohle se bez píchanců nedostanu, co? Lépe zemřít hrdě v boji! Odhodlaně jsem jim čelila a téměř je vyzívala pohledem.

//Narrské kopce

Slunce zapadalo a teploty klesly o to víc, takže jsem se rozhodla smířit se s loukou, která se nacházela na stejné straně řeky jako já. Nechtělo se mi úplně mrznout, protože pak bych byla rozptýlená a nedávala bych pozor na to, co dělám. A to bych asi měla, když jsem chtěla trénovat, že jo. Zároveň jsem usoudila, že na srnu sama nemám, obzvláště ne takhle na otevřené pláni, takže jsem se rozhodla lov odložit. Třeba mé kousky přilákají nějakou společnost, která by mi pak s lovem pomohla. Po příjemné zkušenosti s posledním skupinovým lovem jsem neměla motivaci dělat něco sama.
Nicméně myšlenky na jídlo mohly počkat. Měla jsem práci. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Soustředila jsem se na vítr, který vál okolo mě. Cítila jsem, jak proudí okolo mého těla a čechrá mi srst. Já ho však chtěla silnější, chtěla jsem aby mi srst celou cuchal, ne si s ní jen pohrával. Představila jsem si jak sílí, silou vůle jsem ho povzbuzovala, dokud jsem necítila, že mě poslouchá. Trochu mě to rušilo, protože mi foukal i do uší, což nebylo zrovna příjemné. Nechala jsem ho být a vítr se po čase zase sám od sebe zklidnil. Otřásla jsem, abych si kožich aspoň trochu napravila a oklepala ze sebe déšť. Široce jsem se usmívala. Byla jsem se sebou hrozně spokojená. Kdybych ho dokázala oteplit, tak bych si mohla srst vysušit. Napadlo mě, nicméně jsem usoudila, že by to bylo zbytečné, když furt pršelo a já se neměla kam schovat. Mohla bych sice trochu poupravit počasí, aby mi více vyhovovalo, ale to bylo až moc práce. Nebylo by od věci podívat se po nějakém úkrytu. Najít si nějaký vlastní plácek… Zvažovala jsem tu možnost už déle, nicméně jsem věděla pouze to, že chci, aby mé místo bylo poblíž moře, a na pláži to zrovna neoplývalo zabratelnými místy.
Trochu jsem si oddechla a zavrtěla hlavou. Bylo toho ještě tolik, co jsem chtěla zkusit! Dokázala bych třeba něco zvednout do vzduchu? To by mohlo být cool. Jen najít něco, co by bylo dobrým pokusným morčetem.
No, nakonec se z toho vyklubal pokusný ježek. Potvora se nechtěl nechat sežat! Nejdříve zjistil, že mi neuteče, tak ze sebe udělal kouli, abych ho nezahryzla! Otráveně jsem zavrčela, než mi doplo, že ježek není těžký, určitě bych ho uzvedla… Pak jsem se krutě ušklíbla. Opět jsem se soustředila na vítr kolem sebe a cítila jeho sílu. Přivolávala jsem k sobě více větru a směřovala jej k ježkovi, hezky vánek po vánku. Nechala jsem vítr ať toho chudáka obklopí. Byla to výzva, jednotlivé poryvy mi unikaly, nebo odporovaly mé vůli. Já však byla opravdu namíchlá, co si to ten ježek dovoluje, takže jsem nakonec vítr dostala pod kontrolu a pod ježka. Kolébala jsem ho výš a výš, sice se také více schoulil, ale to ho brzy přejde. Snad. Podařilo se mi ho zvednout dobrých pár centimetrů na zem, než mi spadl zpátky na zem. Zaklela jsem, ale nevzdávala to. Zkusila jsem to znovu a tentokrát už to bylo s nějakými výkyvy aspoň půl metru. Když mi spadl znova, nechala jsem to být. Sama jsem si lehla a sledovala, jestli ta malá potvora udělá něco jiného, než že bude ležet a chvět se. Propalovala jsem ho pohledem, nicméně pod tím hněvem jsem na sebe byla sakra hrdá. S trochou tréninku bych snad i zvládla ty věci nosit na větru. Musela bych to otestovat, na což už jsem teď neměla sílu, ale jestli mi to vyjde, snad zůstanu žít tady a budu po kolemjdoucích házet ježky.

//Vrcholek

Byla jsem sice zklamaná, že si se mnou Život neměl čas hrát, ale musela jsem to přežít. Stejně mi to dlouho nevydrželo. Byla jsem nadšená z toho, že mi slíbil, že se o mě postará a vyčaruje mi nějaké cool fleky na srst. Zajímalo by mě, co má v plánu, jak nakonec budu vypadat a tak… Jo a ještě budu silnější! Vlastně když zvládnu ovládat vítr dost dobře, mohla bych i přičarovat tornádo nebo vichřici nebo tak něco, ne? Zazubila jsem se škodolibě. To by takovej Stín koukal, kdyby si jen tak chilloval a najednou vžžžum, mega vichr a on ve vzduchu. Nemohla jsem se dočkat až to zkusím. Na tváři se mi usadil široký úsměv.
Jenže to mělo takový menší problém – musela bych trénovat a, no, to jsem ještě nedělala a kopce na to asi nebyly nejlepším místem, jak byly samý písek. S mým štěstím si ho ještě nafoukám do očí a budu mít po srandě. Místo toho jsem se tedy rozhodla sejít z kopců a zakempit na nějaké louce, kde budu své schopnosti pilovat. Možná bych se předtím měla ještě najíst. Napadlo mě, protože práce s magií jednoho přece jen vyčerpá. Sice bych ještě přežila po tom, co jsem se nažrala té srny, no já to s tím tréninkem myslela vážně, takže by asi nebylo od věci ještě něco zblajznout. Když najdu něco lehkého na ulovení, tak jo. Jinak na to asi kašlu. Rozhodla jsem se nakonec a spokojeně se vydala vpřed. Vzpomněla jsem si na louku plnou květin nedaleko kopců – a tahle ani neměla divné účinky, takže byla ideální.

//Ježčí mýtina