Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Běh nepomáhal. Musela jsem snad být nemocná – běhání mi nezabránilo upadnout do nostalgické nálady? Sem tam jsem tam jen tak pro radost přihodila i malinké poskočení, ale ne. Ta podivná nálada se na mě přilepila jako bodlák, a ne a ne se pustit. Trochu mě to znervózňovalo, protože se mi to většinou nestávalo, ale tak asi i tohle patřilo k životu. Možná když to teď procítím, tak to přejde. Rozhodla jsem se nakonec a nechala svou mysl toulat se.
Oči mi opět padly na vločky, které se vznášely kolem mě, některé mi i vletěly do očí, jak je vítr hnal k zemi a přitom se mi zabodával do kožichu. Bývala jsem z nich tak nadšená. Pomyslela jsem si s úsměvem. Moc dobře jsem si to pamatovala, tu radost a nadšení, když jsem je chytala do tlamičky jako malé vlče, snažila se je všechny marně ulovit a povídala si s nimi. Když jsem byla vlče, byla zima mnohem jednodušší. Rodiče nás s bratry krmili, měli jsme teploučkou jeskyni, to bylo více času na blbnutí ve sněhu. Co ještě se nám v zimě stalo? Ah, příběhy! Zazubila jsem se, ačkoli mě trochu bodlo u srdce. Potom, co se všechno začalo rozpadat, už nám nikdo žádné příběhy neříkal, jen poučky a moudra, takže to byly vzácné vzpomínky.
Jedna z nich byla o nějaké postavičce, která nosila dárky, ne? Vlčí…Vlko… Vlčíšek? Snažila jsem se vzpomenout, ale bylo to už dávno, nebyla jsem si jistá, jak moc můžu svým vzpomínkám věřit. Nicméně rodiče nám říkali, že to byl malý vlček přesně jako my, co v zimě všem malým vlkům nadělil dárky a šířil radost. Zpětně mě fascinovalo, že byli vůbec ochotní nám něco takového vyprávět. Copak se tehdy ještě nebáli, že bychom jim uvěřili? Nebo se právě na to těšili, a na to, jak nám pak budou moct zničit všechny naše nevinné iluze. Nedokázala jsem si vzpomenout na to, jak se to pak všechno vyvinulo, ale asi to nedopadlo podle představ rodičů, protože Vlčíšek, nebo jakkoli se jmenoval, byl super cool nápad a já jsem se rozhodla v něj věřit dále.
Opravdu. Jakkoli dětinské to mohlo být, budu v něj věřit. Nebyla to totiž hezká představa? Že by někdo existoval někdo, kdo by šířil radost a plnil ostatním přání, nebo jim dával dárky? Bylo to výborný! A nejen vlčatům, že jo, proč by se měl omezovat jen na vlčata? I dospělí si zasloužili, aby se o ně někdo takhle staral a dělal jim radost! Svět někoho takového potřeboval, sice by bylo hezké, abychom se o sebe takhle starali všichni navzájem, ale někdo na to prostě nebyl stavěný. Nedokázala jsem si představit třeba takového Stína, co by ostatním pomáhal. To bylo prostě fuj. Bylo to tu zajímavější, když někteří vlci byli právě jako on, nebo i rodina Tasy, která dělala jen problémy. Pak se jeden nenudí. Svět je prostě zajímavější místo, tak do něj přidejme i Vlčíška! Vesele jsem zavrtěla ocasem a povyskočila si. Třeba bych se mohla i vydat na nějakou výpravu, kde bych se ho snažila najít! Ne, že bych potřebovala nějakou záminku na to, abych běhala po celém světě. No nicméně jsem si to prozatím dala jako takový malý cíl – aspoň to zkusit pro tu srandu. Nebo aspoň najít místo, kde by se mu třeba mohlo líbit! Na tváři jsem měla široký úsměv, jak jsem spěchala k hoře s Auronem v patách.

//Zubatka (přes Sněžné hory)

Jak jsme tak mířili k hoře, přepadla mě další vlna nostalgie. Muselo to být tím sněhem, co se snášel z nebe a bouří, která se klidnila. Všechno najednou bylo takové hezké, kouzelné, jako z pohádky. Sníh nám křupal pod rozpraskanými, poškrábanými tlapkami a tlumil svět kolem nás. No fakt. Všimla jsem si toho už dávno, že svět byl v zimě mnohem tišší, když byl kolem sníh, ale nikdy mi to nepřišlo tak hezké, jako právě teď. To byla lež, samozřejmě, znala jsem se až moc dobře, a tudíž jsem věděla, že tahle světumilovná nálada, kdy jsem měla chuť všechno obdivovat a milovat a všechny olizovat a vyznávat jim lásku, mě prostě občas přepadla. Já jí však nehodlala podlehnout – aspoň ne teď.
Takže jsem přepla do něčeho, co mi bylo přirozenější, a to byla provokace a naschvály. Nevinné rošťáctví, které světu přináší hrozně moc srandy. Nebo aspoň mně. Rozhlížela jsme se, co bych tak mohla provést, ale odpověď jsem měla celou dobu pod vlastníma packama. A Auron ani netušil, co se na něj chystá… Nenápadně jsem začala motat tlapkama, jak jsem šla, abych byla hrozně nenápadná, až se rozhodnu provést svůj plán. Chvilku jsem chodila jako naprostý idiot jen tak pro zábavu, ale potom… potom to přišlo. Začala jsem na sebe tlapkama opatrně nabalovat sníh a kutálet ho, až jsem si mezi tlapkama přehazovala fakt roztomilou sněhovou kouli. A právě ve chvíli, kdy se mi zdálo, že Auron nedává pozor, jsem ji po něm mrskla tak šikovně, jak jsem jen mohla. „Haha! To máš za to, že jsi pomalý! Tak šup, přidáme do kroku,“ zazubila jsem se na něj hravě a raději začala utíkat, než se mi můj kousek pokusí oplatit. Neměla bych mu to za zlé, nakonec házejí sněhových koulí je nevinná zábava, kterou si asi jakožto dospělí neublížime, ale nemělo by to to kouzlo, kdybych nezačala utíkat. Navíc jsem se fakt těšila na ten výhled, který nás na hoře čeká.

//Mahtaë (jih)

Oba jsem se bezpečně dostali přes řeku, a ještě jsem se dozvěděla, že náš lov zubrů skutečně patřil mezi ty nejnebezpečnější věci, jaké Auron kdy zažil. Nebylo se asi úplně čemu divit. Ne každý potřeboval mít život plný dobrodružství, nebo zakopnout o taková dobrodružství jako že ho napadnou ježci nebo tak. Ale rozhodně je to tak lepší. Ušklíbla jsem se a otočila se k vlkovi. „Aspoň budeš mít co vyprávět vlčatům, jestli si je uděláš,“ zazubila jsem se, „Ale nakonec to dobře dopadlo. Myslíš, že by pak oslavovali, že nás zadupali, nebo se prostě zase šli pást?“ Spíše jsem přemýšlela nahlas, no vlkův vhled bych určitě taky ocenila. Možná by si i kousli? My je žereme, no ne furt, ale často, tak třeba by to taky zkusili. Zvířata to dělají, ne? Nebo bychom tam zůstali krkavcům a havranům a zbytku Tasiné rodiny. Snědli by i ji? Nemusela jsem nad tím přemýšlet, jasně že jo – nebo ne? Hned jsem věděla, na co se kohokoli z nich zeptám, až na ně zase narazím.
Při řeči jsem zároveň vyhlížela nejvhodnější místo, kde bychom se mohli dostat přes tuhle řeku. Auron měl pravdu, že náš minulý závod měl své mouchy, takže jsem doufala, že tahle řeka nám poskytne lepší závodiště, ale zatím to vypadalo, že budeme rádi, když nebudeme muset natvrdo skočit do řeky a plavat. K tomu bych ho stejně nedonutila. Uvědomila jsem si a koukala. „Pfff, já vždycky závodím spravedlivě, takže bych je nepoužívala,“ ohradila jsem se na jeho poznámku, že by závod nebyl fér. To jsem fakt vypadala tak podle? Ne, že bych nebyla schopná něčeho malinko nečestného, no závody byly zaprvé posvátné, a zadruhé by to nebyla sranda, kdybych si pomáhala.
Nakonec jsme došli až k místu, kde byla řeka relativně klidnější a břeh se k ní příjemně svažoval. Pochybovala jsem, že bychom dostali lepší šanci na přechod řeky, takže jsem se zastavila a otočila na černého. „Asi to už lepší nebude, jdeme?“ kývla jsem. Bylo vidět na dno a proud nebyl silný. Někde dokonce bylo tak málo vody, že oblázky na dně řeky čněly nad hladinu a byly krásně namrzlé – prostě ideální na to, aby na nich jeden uklouzl. Jenže pokud jsme se chtěli vyhnout namočení, byla to naše jediná šance. „Kdo se méně namočí, vyhrává?“ navrhla jsem z vtipu a přistoupila blíže vodě. Hledala jsem nejvhodnější cestu, ale bylo mi jasné, že tady to asi bez namočení úplně nepůjde. Možná kdybych se fakt hodně rychle rozběhla a přeskočila to? Kdybych dobře využila křidélka, asi bych to mohla zvládnout… možná… jenže jsem s nimi neměla dost praxe na to, abych si na to troufla. Teď by se mi hodil ten vichr, aby mě prostě přefouk na druhou stranu. Kde je příroda, když ji jeden potřebuje!
No co, nebylo jak se z toho vykroutit, takže jsem se prostě pustila do přechodu řeky. Našlapovala jsem na samé špičky prstů, abych se nenamočila víc, než bylo nezbytně nutné, a spěchala k oněm suchým místům čnícím nad hladinu řeky. No, suchým… Prostě nebyly pod vodou, a to je asi tak vše, co se o nich dalo říct. Jo a to, že pekelně klouzaly, takže i přes tyhle body jsem musela opatrně pospíchat zase dále. Aspoň mi ledová voda očistila a zchladila sedřené packy. Méně bolely, když jsem v nich ztratila cit, haha. Fakt výhra. Těsně před cílem však nastal problém – voda tam byla hlubší, odhadovala jsem, že aspoň tak po lokty. Stála jsem na posledním ne-tak-úplně-suchém plácku a přemýšlela, co sakra dál. Mohla bych to skočit, ale ani s mými schopnostmi bych to asi nedala bez pomoci křídel, a to by bylo podvádění. Takže jsem se zhluboka nadechla a vydechla až ve vytrvalém proudu nadávek, jak jsem vysokými kroku spěchala přes poslední úsek řeky. Měla jsem jít pomalu, takhle jsem si jen zacákala břicho, ale tak… no, nakonec jsem stála na druhém břehu, takže stejně úspěch.
„Mám vody po krk, pojď radši do hor,“ zamrmlala jsem otráveně směrem k černému, když jsme oba přešli, a oklepala se. Zima se nepříjemně zakousávala do kožichu, hlavně teď, když jsem byla namočená. Když ta voda zmrzne, třeba mi bude tepleji. Sníh a led izolují, ne? Byla to neprůstřelná logika, pochopitelně, a nahoře na hoře bude ještě chladněji a zmrzne to tam rychleji. Dávalo největší smysl vydat se na výšlap. „Je od tama fakt nádherný výhled!“ usmála jsem se na Aurona a kývla k našemu cíli, pravděpodobně nejvyššímu vrcholu celého kraje. Nebudeme přece troškařit a měsíc se teprve chystal vyjít. Měli jsme na to celou noc.

//VVJ (přes sever řeky)

Má společnost to se mnou ještě nevzdala, z čehož jsem byla pochopitelně nadšená tolik, že si situace prostě žádala pár veselých povyskočení. Ještě k tomu, když se černý ani nebránil dlouhému hledání nějakého dobrodružství. „Jen abys toho potom nelitoval,“ ušklíbla jsem se na něj tajemně. Chudáček ani nevěděl, do čeho by se mohl dostat. Už jsme společně málem umřeli pod kopyty zubrů, přežili vichřici bez spadnutí do ledového jezera… takovou trpělivost se mnou snad ještě nikdo neměl. Vlk byl opravdu fajn, velmi rychle šplhal na žebříčku mých kamarádů. „Co bylo to nejnebezpečnější, co jsi kdy udělal?“ zajímala jsem se a napjatě očekávala, co řekne. Bude to z jeho minulosti? Bude to náš téměř zpackaný lov? Nebo tady možná taky zažil nějaké supr čupr dobrodružství, které se prostě může stát jen tady. Už dlouho jsem na nic takového nenarazila, žádné blechy, žádní zombíci, achjo.
Bouře postupně utichla, byť se ani trochu neoteplilo. Zvláštní. No, aspoň nás to neodfoukne. Švihla jsem ocasem při procházce kolem řeky. Spoléhala jsem, že nás někam dovede, ale tenhle břeh už se mi začínal zdát trochu nudný a nad hladinu řeky koukalo tolik kamenů, které prakticky prosily o to, aby po nich jeden skákal… „Dáme závod na druhou stranu?“ kývla jsem k víceméně plochým šutrům v řece tvořícím hezkou stezku rovnou na druhý břeh. Neměl by to pro nás být takový problém, když už s námi nelomcoval divoký vítr. Jen bychom si měli dát pozor, aby nám to neuklouzlo.
Dala jsem vlkovi chvilku na to, aby vstřebal mou otázku, a pak jsem bez dalšího váhání zavolala: „Start!“ a šlo se na věc! Pořádně jsem se odrazila a přistála na nejbližším šutráku. Wau… přešlápla jsem a sykla bolestí. Na měkkém čerstvém sněhu to nebylo tolik cítit, ale jakmile jsem přistála, pocítila jsem důsledky své předchozí činnosti. Musela jsem mít polštářky tlapek pořádně sedřené. Stálo to za to? Stálo. Nelitovala jsem toho, nicméně mohla jsem jen doufat, že mě to nebude zpomalovat. I když se můj společník klouzal méně, mohl by na tom být podobně, tak se to snad vyrovná. Mě už čekal další přeskok, jen ten následující kámen byl o něco menší a kulatější, ne tak ideálně elipsoidní jako tenhle. Nad tím jsem však nemohla přemýšlet, musela jsem slepě věřit, tak jsem se opět odrazila a dopadla na další kámen. Než mě stihla praštit bolest z tlapek, zachvátil mě chlad. Přední nohy mi podjely a najednou jsem byla po lokty ve vodě. „Studí, studí, studí!“ vypískla jsem, protože vlk samozřejmě neměl sám páru o tom, že voda bude absolutně ledová bez mého upozornění, že jo. Naštěstí řeka na svém jižnějším toku nebyla tak prudká, takže jsem se bez větších problémů vyhrabala zase zpátky na svůj kámen. Skok na poslední kámen už byl o dost lepší, byť ještě bolestivější, jak jsem si sedřela tlapky ještě více při tom podklouznutí. To se může stát jen mně.
S posledním skokem jsem se ocitla zase na pevné zemi pokryté měkoučkým sněhem. Spokojeně jsem zamávala ocasem a nadšeně se otočila na Aurona. „Hele já myslím, že to nemůžeme nechat jen na jedno kolo, dáme další, ne?“ šťouchla jsem do něj, „Ber to jako předehru před něčím dobrodružnějším.“ Mrkla jsem na něj a pospíchala k další řece, která se nedaleko stáčela naším směrem.

//Dlouhá řeka

Vlk se neodvažoval tolik, co já a celkově vypadal, že si to až moc neužívá. Aspoň mluvil, přes chumelenici bylo těžko vidět, takže jsem ho dokázala lokalizovat aspoň podle slov. Vlastně jsem ho ani ne potřebovala, když se nechtěl klouzat se stejným zapálením jako já, ale tak nemohla jsem přece ztratit kamaráda v takové bouři. Dokud neuslyším žbluňk, tak dobrý. „Není to tak špatné, pojď to zkusit!“ zavolala jsem na něj se smíchem přes hučení větru. Koho by nevadilo se jen tak bez námahy klouzat po ledě, riskovat život, a být kompletně, ale naprosto vyfoukaný větrem. Sama jsem si připadala součást bouře, jen prodloužení toho větru.
Proto jsem se mu naprosto oddala a nechala sebou cloumat a smýkat. Tlapky jsem už měla skoro sedřené ze všeho toho brzdění, ale na tom nezáleželo. Profičela jsem kolem Aurona jako střela a vrhla na něj zářivý úsměv. Měla bych před ním zkusit nějaký cool kousek! Napadlo mě, i když jsem nevěděla, co bych tak mohla zkusit. Možná nějaký driftík? S křidýlky by to mohlo jít, kdyby mi vítr přál. Zaryla jsem drápy do ledu a s velkým úsilím zastavila. Položila jsem se na led a čekala na svou příležitost.
Nemusela jsem na ni čekat vůbec dlouho. Vítr byl proměnlivý a hned mi zas začal foukat do zad. Postavila jsem se a jednoduše klouzala vpřed a nabírala rychlost jako blesk, jak mě vítr posouval vpřed. Jakmile jsem spatřila Aurona, brzdila jsem tlapkama a naklonila se na stranu. Křidélky jsem mávala, abych se třeba dostatečně zastavila a jen frajersky zajela vedle něj. To byla má teorie, ale praxe byla jiná. Podcenila jsem svou rychlost, sílu větru a kluzkost ledu, takže jsem sebou sekla a nabila si žebra a tlamu. Skoro se mi z toho nárazu zatmělo před očima. Okay, tak to nevyšlo. Zavrčela jsem a jen jsem chytla dech se zase postavila. „Tak to asi stačí, co?“ zazubila jsem se jako by mi nic nebylo. Bok mě dost bolel, no nehodlala jsem si tím zkazit náladu. „Možná bychom mohli najít nějakou další zábavu, co říkáš?“ navrhla jsem namísto toho a rovnou se vydala dál. Nebyl čas ztrácet čas! Navíc se bouře nechtěla uklidnit, tak by bylo fajn i zalézt někam do lesa nebo najít místečko, kde se na chvíli schovat.

//Mahtaë (jih) - přes sever

Auron se nakonec také odhodlal se ke mně přidat na ledu a k našemu společnému překvapení nás led unesl oba bez toho, aby začal praskat. Jako jasně, stáli jsme pořád dost blízko břehu, ale stejně to byl takový malý zázrak. Mám prostě štěstí. Zazubila jsem se spokojeně k nebi a mrkla na něj, jako by nás snad chránil někdo tam nahoře. Vlastně bych spíše asi měla mrkat směrem k těm Životovým kopcům, ale nebyla jsem si jistá, kterým směrem to je. Však on si to přebere i sám,
Jen jsem se rozplácla na ledě, všimla jsem si, jak se mi Auron chtěl smát, ale karma ho brzy dostala a sám se válel na zemi. Tak to jsem se ani moc snažit nemusela. Ušklíbla jsem se spokojeně a vyplázla na něj jazyk. „Vidíš? Je to sranda!“ zasmála jsem se a sesbírala se, abych se mohla klouzat dál. Šlo to hladce. Vítr jsem měla v zádech, takže mě to hezky vozilo, jen byl problém, když jsem chtěla na opačnou stranu. No na to jsem měla křidélka, aby mi pomáhala jakžtakž zůstat stabilní a hýbat se i proti směru větru. „Vypadáš, že se bojíš!“ provokovala jsem černého, aby se přidal, „Vítr ti pomůže a nahoru nespadneš.“ Sakra, to říkala i moje máma. Uvědomila jsem si a nakrčila znechuceně čumák. Raději na to zapomenout více klouzáním.
Jenže to už vítr nebyl takový dobrý pomocník, jako předtím. Vlastně byl až moc dobrý. „Hele, myslím, že se něco děje,“ křikla jsem na Aurona, jak se mnou vítr po klouzajícím povrchu cloumal sem a tam. Tohle by mohlo hodně rychle začít být nebezpečné. Navíc vichr byl ledový a můj kožich nebyl nejhustější, ani nejteplejší. Dost ošklivě bodal, jako by po mně někdo házel ježky. Ve vzpomínkách jsem se vrátila na louku, kde jsem si je proti sobě poštvala a napadlo mě, jestli náhodou někdo taky neexperimentuje jako já tehdy – jen ve velkém. Asi ne, ale rozhodně to byl takový pocit. Stejně jsem pohledem radši zkontrolovala, že mi nezmizela cetka z krku. To bych dost možná obrečela. A vlastně jsem to nemusela ani kontrolovat, jak byla lehká, tak s ní vítr taky házel a její ostré špičky mě bodaly do krku. Okay, tak to nebyli ježci.
Nastal však problém, jak do mě dále narážel vítr, posouval mě dále na jezero. Snažila jsem se bruslit zpátky, ale šlo to hodně ztuha, spíše vůbec. Mé snahy byly marné, snažila jsem se však nepanikařit a nechala jsem se prostě unášet proudem – ačkoli ty rýhy v ledu, co zanechávaly mé drápy, jak jsem se snažila bojovat proti té síle, vypovídaly o něčem jiném. Křidélka mi také byla k ničemu, protože proti větru se špatně otevírala a nestačila na to, aby mě postrčila dost vpřed. Bylo to marné. No co, tak se kdyžtak smočím. Pak se můžu zkusit vyfénovat svým vlastním větrem nebo něco. Asi bych mohla zkusit bouři trochu zkrotit magií, ale nebyla jsem si jistá, že by mě to zase nevyplo. Nezbývalo než se uvolnit a užívat.
Měla jsem stresy, to jsem zas musela uznat, ale na druhou stranu vítr odváděl většinu práce za mě. Házel si se mnou po ledě, jako bych byla nějaký puk. Občas mě teda překvapil a já sebou švihla, ale když jsem ležela rozpláclá, tak mnou nehýbal. Aha! „Aurone! Když sebou hodíš na zem, jak se můžeš doplazit zpátky!“ zavolala jsem na svého společníka nadšeně a hned jsem mu to demonstrovala. Byla jsem až moc daleko břehu a cítila jsem, že led tam není nejstabilnější, a kdybych se hýbala prudčeji, propadla bych se. Vítr si dále pohrával s mým kožichem a zaplétal do něj vločky. Bylo to nepříjemné, hlavně když mi foukal přímo do uší, to jsem myslela, že budu vraždit. A hrozně mě bolely tlapky a drápky, jak jsem se hloupě snažila bránit tomu, aby mnou na ledě vítr tolik házel. Jestli nastydnu, tak někoho přerazím. Aspoň jsem se skrze velké úsilí dostala zase na bezpečný a pevný led.
A co to znamenalo? Ano přesně, že jsem se zase postavila, když zrovna vítr foukal podél břehu, a nechala se jím postrčit. Jak jsem najednou fičela přes led! Můj smích se rozeznívat po celém jezeru a nepochybovala jsem o tom, že pro černého jsem musela vypadat jako naprostý blázen, ale tak hele, potkal Tasu a byl s ní v pohodě. Já oproti tomu byla nic. Když už se mě vítr zase snažil strčit na tenký led, zalehla jsem a s námahou se zas doplazila do bezpečí. „Měl bys to taky zkusit,“ usmála jsem se na Aurona, načež jsem se zase pustila do klouzání se. Bylo to absolutně boží! Sice jsem mrzla a necítila tlapy, ale koho by to štvalo, když se může řítit po ledě jako raketa?

Nemohla jsem s ním nic než souhlasit, ačkoli bych možná dodala, že postavit se na vlastní tlapy bylo lepší vždycky. Ale každému to jeho, že jo. Nechápala jsem sice, jak by někomu mohlo vyhovovat žít celý život na jednom místě, ještě navíc s jeho rodinou, nebo se k nim zas vrátit po tom, co objeví svět a svobodu, ale dost vlkům to tak asi nevadilo. Blázni. Pomyslela jsem si s úsměvem a zavrtěla hlavou. Aspoň Auron nicméně vypadal, že se mnou souhlasil, byť částečně.
Důležitější však bylo, že si už vybral, co by chtěl podniknout. Zdálo se, že jsme dost na stejné vlně – sníh nás asi dostal oba – a tak se i můj zrak stočil k nehybné hladině jezera. „Jasný! Kdyby bylo zamrzlý celý, tak si můžeme dát závod, kdo se dříve dostane na druhou stranu!“ navrhla jsem hned nadšeně, ačkoli jsem si trochu uvědomovala, že takhle brzy v zimě budeme rádi, když bude zamrzlé při okrajích. No já nebyla taková fajnovka jako on a netrápila se možností, že bych se trochu namočila, takže jsem bez otálení vlezla na jezero. Led mě studil do tlapek ještě víc než polozmrzlá půda, ale držel mě. Ještě aby ne, když jsem udělala tak krok od pevné země… No pokračovala jsem dál a udržel mě celou! Hodila jsem na Aurona povzbudivý úsměv a opatrně postupovala dál a furt dobrý!
Nebyla jsem od břehu moc daleko, ale stejně to bylo dost prostoru na dělání blbostí. Hlavně jak byl led ještě trochu mokrý, tak mi to podjíždělo a já měla co dělat, abych se na ledu nerozprskla jako kapka o list. „Pojď, vypadá to slibně!“ zavolala jsem na něj. Snad abych mu to dokázala jsem na ledu povyskočila a hle, žádná prasklina, nic. Akorát jsem sebou teda skoro sekla o led, ale jinak dobrý. Tohle jsem taky dlouho nedělala. Loni jsem si na to asi nenašla čas, takže to byl dobrý rest, co bych měla dohnat. Opatrně jsem táhla tlapku po tlapce přes hladký povrch a užívala si, jak se bez námahy kloužu. Už jen počkat, až se sem dostane i Auron a pak ho shodit!

//Kiërb

Líná řeka nás líným tempem dovedla až k jezeru. A nejen tak nějakému jezeru! Ne, tohle bylo to moje oblíbené jezero, kde jsme v létě plánovali party! Byla jsem z toho v trošinku nostalgické náladě, kterou jen umocňoval sníh, který se pomalu snášel z nebes. Letos první, huh? Pousmála jsem se. Muselo to tak být, vločky byly ještě malé a prakticky hned se roztopily a ztratily, jen co se setkaly se zemí. Většinou jsem ve své chaotické hlavě ani nezaregistrovala, že jsem se stala svědkem prvního sněhu daného roku, takže tohle bylo celkem cool. Jen jsem z toho byla malinko naměkko. Jaký byl můj první sníh? Musela jsem být tehdy asi tak velká, jak ty vločky. Pousmála jsem se, ale vzpomínky se mi už vlívaly do hlavy.
Bylo jich málo, nakonec jsem už byla starý kus masa – i když jsem si tak ani nepřipadala, ani tak nevypadala, což byl můj největší životní úspěch – ale něco málo jsem v té své poloprázdné kebuli ještě měla. Pamatovala jsem si své nadšení a radost. Tehdy jsme si ještě mohli všichni hrát, určitě, protože v mých vzpomínkách jsem našla i veselé pokřiky svých sourozenců. Všech svých bratrů, ačkoli New byl ze všech nejhlasitější jako obvykle. Ale já se taky nehodlala nechat zahanbit. Připomněla jsem si i to, jak mě další den bolelo v krku, a přesto jsem šla hned zase ven si hrát a pokřikovat na ty chomáče sněhu padající z nebe. Nesnažila jsem si s nimi povídat? Přísahala bych, že jo, ono by to bylo přesně něco, co bych od sebe čekala. Určitě mi i něco zajímavého řekl – vsadila bych nohu, že to bylo nějaké tajemství. Výtvory mé mysli mi vždycky šuškaly samé drby a tajnosti, které jsem nesměla nikomu říct. A asi jsem si i udělala nějakého kamaráda ze sněhu, ne? To bych si měla zopakovat. Ušklíbla jsem se a mrkla na Aurona, který mě stále doprovázel. Třeba bych ho k tomu mohla zlanařit. Nebo by mi i on mohl říct, jaký byl jeho první sníh, ale ptát jsem se ho nehodlala. Nelíbilo se mi, jak měkká jsem teď byla, takže jsem pro jednou držela tlamičku, než jsme došli k jezeru, které vypadalo docela zamrzle. Hmm, s tím by se dalo něco podniknout. S velkým očekáváním jsem se otočila na černého vlka a čekala, jestli ho napadne to samé, co mě.

Prochádzela som sa skrdza akúsi neznámú pláň. Náramne som si to užievala. Chvost sa mi húpal zo strany na stranu ako kyvadlo, a v mojom kroku bol znatelný hopkavý rytmus, ktorý všetkým okolo dával jasne na javo, ako sa cietim. Nie, že by tu niekto bol. Pripadala som si, ako by som bola zas a znova na celom širom sviete iba ja samotná samička. Veď ako bolo možné že som sa tu ani raz eštie nestrietla s inakým vlkom? Hm? Proste nemožné. Buďto proti mne bol vesmír zaujatý nebo som smrdiela nebo fakt neviem. Radšej som k sobe čuchla, no zdialo sa mi, že dobré. Tak čo majú za probliem? Odfrkla som si a pokračovala v ceste bez toho, aby som sa tím nechala vytočiť.
Lenže i keď som ušla dalšiech dobrých sto metrov, rovnako som nikoho nenašla! Vytáčalo ma to, tak som to ztočila za prvým kriakom, čo sa mi dostal do zorného pola. Posadila som sa a povzdiechla si. „Ťažký deň?“ ozvalo sa vedla ma. „Ani nevieš ako...“ šviahla som chvostom a vyskočila na nohy. Veď tu niekto nebol! Nie, že by halucinácie boli niečo nové pre mňa, ale už dlho som žiadnú nemala, tak ma to zarazilo. „Ale no, kočka, to bude dobré. Však každý taký hrozný deň sem tam máme. Posaď sa tu so mnou a pozeraj sa na niebe,“ premluvil ten hlas znova, no tentokrát som našla jeho zdroj. Bolo to to krovie, ku ktorému som sa posadila. „Ako... to hej, ale... vieš, asi niekto nemal taký blbý deň, že do nich jelo i krovie,“ vysvetlila som mu niežne, no ono sa asi urazilo či čo. „Čo prosiem?!“ zvriesklo na ma, až som zas vyskočila prekvapením. Starší kus by už asi porazilo, bolo dobre, že ja som bola stále taká mladica. „No vieš, ja ako viem že som fajnová a všetko, ale aby mi i krovie riekalo, že som kočka...“ Z krovia vyšiel akýsi podivný zvuk ako by sa podráždene nadýchlo. „Nie! Ja som myslel kočka ako kočka, ako mňau mňau ty kočka!“ jačalo po mňa, ako by som na neho snat stúpla. „No dovol!“ oplatila som mu tím istým tónom hlasu a dala sa na cestu domov. Predsa tu nebudem strácat čas s takým nevychovaným kroviskom.

Vlk byl asi o něco citlivější vůči životu našeho druhu, ale na tom přece nebylo nic špatného. Třeba jsem taky měla jen plnou tlamu keců a vycouvala bych, kdyby na to mělo fakt dojít. Hmmm, ne, spíše ne. Povzdechla jsem si s úsměvem. Moc dobře jsem věděla, že bych do nových věcí šla všemi deseti bez ohledu na to, jak nechutné by byly. Byl zřejmě nejvyšší čas naši debatu o kanibalismu ukončit, jakkoli fajn bylo ji mít. Kdyby Tasa ještě chvilku zůstala, mohla by nám říct nějaké zajímavosti. Spíše ne – jestli mě paměť neklamala, tak už jsem se s ní o tom snažila bavit a ona nebyla nejsdílnější. Nebo to byl Norox? Kdo ví, třeba se jejich názor zase po době změnil a příště mi dají jinou odpověď.
Auron se nakonec odhodlal taky napít a vypadal z toho asi tak nadšeně jako já. Malinko jsem se ušklíbla, utrpení se nakonec vždycky snášelo lépe, když si jím procházel i někdo jiný. Taky se mi více svěřil o své rodině. Musela jsem uznat, že s ním docela soucítím. „To znám, taky si žiju mnohem šťastněji, co jsem nechala rodinu za zády,“ pousmála jsem se na něj. Byť u nás teda nikdo nikoho tolik nevydíral ohledně magií, mělo to tam svoje vlastní mouchy. „Jo, je to fakt cool! A hlavně jsou multifunkční! Když je nějaký tvůj kamarád smutný, můžeš mu vyčarovat iluzi něčeho, co ho rozveselí, ale svým nepřátelům můžeš úplně pomotat hlavu,“ zazubila jsem se malinko zle, ale to jen proto, že mě ten nápad upřímně nadchl – jen jsem ho neměla kde praktikovat.
Měl tady asi více sourozenců, když je oba potkal a věděli i o Smrti a Životovi, a i vypadal, že je má docela rád. To bylo fajn, nás naši rodiče rozhádali, ale u něj to ten případ zřejmě nebyl. „Samozřejmě!“ povyskočila jsem nadšeně, „A kdyby tě fakt zaujaly iluze, tak ti všechno ukážu a naučím! No a jestli nakonec stejně nebudeš mít rád magie, tak se tím moc netrap. Jak vidíš, tak to není zas tak vzácné.“ Úplně jsem přitom zapomněla, že i já sama jsem nebyla úplně nejzběhlejší v čarování iluzí. Měla bych to trochu potrénovat, třeba se to jednou bude hodit. Ha! Mohla bych si vyiluziovat cíl a trefovat se do něj pak bleskem! Budu ten nejpřesnější střelec blesků pod sluncem! Nadšeně jsem mávala ocasem a pochodovala vedle Aurona za dobrodružstvím. „Hele, a je něco, co bys fakt chtěl zažít? Jako něco dobrodružného, chápeš,“ zeptala jsem se zvědavě. Určitě by se pak dalo něco vymyslet – mohla bych ho i odvést na sopku a strašit ho, že ho shodím dovnitř!

//VVJ

//Zubří vyčina (přes Zarostlák)

V lese nás sníh otravoval o něco méně, takže jsem si toho užívala, dokud jsem mohla. Nic proti sněhu, ale dost blbě se v něm běhalo. Ale zase ho po ostatních budu moct házet, což bylo velké plus – a taky do něj skákat a dělat jiné blbosti! Chudák Auron ani netušil, co ho všechno čeká. Už tak vypadal dost vymletý z nových informací, co jsem s ním sdílela. „Hele neodsuzuj to, třeba jednou budeš hladovět a jiné maso, než to vlčí nebude,“ šťouchla jsem do něj, „A třeba vlci chutnají dobře, co my víme. Jako úplně bych pro to nevraždila, ale kdybych měla hlad a náhodou mi někdo z nich nabídl nějakého uloveného vlka, asi bych se nebránila.“ Malinko jsem pokrčila rameny. Beztak to byla téměř nemožná šance, ale musela jsem ji zvážit a ono v čem byli vlci jiní, než ostatní zvěř? „Nevím, jestli jich tu není více, ale já zatím potkala Tasu, Styx a Noroxe – toho poznáš, nejspíše na tebe bude hrozně hnusnej a chybí mu oko,“ zavrtěla jsem nadšeně ocasem při zmínce mého kamaráda. Taky mě zajímalo, jak se mu asi daří. Nejspíše fajn – na rozdíl od toho chudáka, co mu zkříží cestu. Ušklíbla jsem se pro sebe v duchu.
Tlapky nás donesly až k té líné, velké řece. Byla, inu, pořád velká a líná, snad ještě víc než obvykle. Aspoň už všechen otravný hmyz vychcípal a my si tady mohli užít trochu pohody. Cítila jsem se sice už lépe, když jsem se malinko prospala po všem tom kouzlení a běhání, ale lok vody by také přišel vhod. „To je fakt. Tasa je fajn, ale taková jednodušší,“ poznamenala jsem s pokrčením ramen. Zajímalo mě, co všechno ví a neví, ale všichni jsou to hrozní tajnůstkáři, takže jsem nepředpokládala, že bych se k tomu v dohledné době dopracovala.
Prozatím jsem nad tím tedy přestala přemýšlet a došla až ke břehu řeky a sklopila hlavu, že se napiju. Jenže sotva jsem do vody strčila jazyk, hned jsem ho zas vytáhla a vypískla. Voda byla zatraceně ledová. Co jiného jsem čekala? Sama jsem neměla ponětí. Koutkem oka jsem mrkla na Aurona, který vypadal, že taky váhá, jestli mu to stojí za to. Takže to pochopitelně byla výzva, abych se napila rychleji než on! Nebudu přece padavka – a navíc by mě pak mohla chytit žízeň někde pryč od vody a musela bych cumlat sníh, to určitě! Sebrala jsem se tedy a opět ponořila jazyk do té mrazivé vody nevábné barvy a snažila se příliš nemyslet na to, že by i ten sníh byl možná teplejší. Každý lok byl takové malé peklo, skoro mi přišlo, jako by mi z té vody začala mrznout i krev. Jako by mi oběhem putovaly malé ledové jehly a píchaly mě do žil. Ale taky mě to úplně nabilo energií a touhou běhat, abych se zahřála. Auron se na druhou stranu mezitím rozpovídat, takže jsem se mohla soustředit na to, a ne na přetrvávající chlad v celém mém těle.
„Vypadá to, že spousta rodičů má chuť si něco dokazovat a rýpat do ostatních,“ broukla jsem, „Asi musíš být rád, žes odtamtud odešel.“ Dívala jsem se na řeku, jak kolem nás plyne. Už jsem si nebyla jistá, jestli je mi chladno z její vody nebo vzpomínek. Naštěstí jsme se přesunuli k jinému tématu, mnohem veselejšímu. Huh? Naklonila jsem se opět nad vodu a nadšeně poskočila – zpět na mě koukaly mnohem tmavší oči, než s jakými jsem se narodila. Já věděla, že je na něj spoleh! Zavrtěla jsem ocasem a zase si vyskočila. Ať si o Životovi Norox říká, co chce, ten týpek své sliby plní. „Narodila jsem se s iluzemi, ale tady jsem zjistila, že se jich můžu naučit víc, takže už umím ovládat i počasí!“ pochlubila jsem se, „No a ty oči mám podle toho.“ Můj dobrý den byl hned ještě lepší. Pořád se něco dělo, měla jsem nového kamaráda, prostě paráda. „Slyšel jsi už o místních bozích, že jo?“ zeptala jsem se raději, protože jsem samozřejmě velmi laskavá a nechtěla bych ho mást povídáním o něčem, o čem neměl vůbec páru. No nejsem prostě nejlepší?

Vlk se taky sebral ze země, hlavně však souhlasil, že bychom spolu mohli něco podniknout. Nadšeně jsem zamávala ocasem a znovu si na oslavu poskočila. Sice jsem úplně nesouhlasila, že dobrodružství jsme měli dost, ale je pravda, že jsem asi nepotřebovala hned brzy zase riskovat udupání stádem obrovských krav. Ale všechen ten božskej adrenalin! Povzdechla jsem si, no bylo mi jasné, že stejně narazíme zas na něco jiného, tak jsem nezoufala. „Výborně! Myslím, že kousek na sever byla nějaká jeskyně,“ lovila jsem v paměti a následovala Aurona směrem, který shodou okolností tak nějak vedl severně. Sněžení neustávalo, spíše naopak, tak jsem mě napadlo, jestli se tam náhodou nebudeme brodit sněhem. Příliš jsem se tím netrápila – jestli ano, tak prostě smůla. Třeba se nechá přemluvit k tomu, aby mě nosil jako ten němý. Ušklíbla jsem se a upřímně, to by bylo nejideálnější. Napadlo mě, jak se můj tichý kamarád asi má.
Zdálo se, že když nás tady teď bylo méně, tak černému tolik nevadilo mluvit. Byla jsem z toho nadšená, konečně někdo k povídání si! A očividně taky nebyl nejnadšenější z toho, že by ho Tasa nejraději vyhladila – i když se zdálo, že proti němu nic neměla, když jsme byli spolu? To bylo trochu zvláštní, ale tak kdo ví, co se jí sakra honí hlavou. Jestli vůbec něco. „Upřímně, mně se docela líbí, že je tady někdo takový extrémní,“ zazubila jsem se, „A to říkám jako někdo, komu Tasa úplně zkazila dojemné rodinné setkání. Je prostě fajn, že to tu není nuda, i když je fakt, že občas to celá jejich rodinka asi trochu přehání.“ Vzpomněla jsem si přitom na to léto, kdy jsme se s Lilac namáčeli u moře. Taky mi nebylo příjemné, jak jí Styx vyhrožovala… Na druhou stranu Norox říkal, že se tady stejně nedá umřít, tak o co by šlo. Trochu trauma může pomoct rozvinout charakter. „A hlavně si Tasa nemá na co stěžovat, magie nám při tom lovu zachránila život,“ poznamenala jsem ještě a spiklenecky na Aurona mrkla. Sice Tase asi bylo jedno, jestli žije nebo ne, ale tak co. „Hele, a to u vás bylo málo vlků s magiema, že se za to trestalo? Nebo tam prostě jen chtěli výmluvu na terorizování široké populace?“ vyzvídala jsem pro změnu zas o jeho minulosti. O té Tasiné jsem toho moc nevěděla a mohla jsem si jen domýšlet, proč všichni magie nenávidí, ale Auron by třeba mohl být sdílnější.

//Kiërb (přes Zarostlý les)

Vlk se brzy sebral a probral a tohle všechno, což jsem musela oslavit nadšeným poskočením. Být tady sama se spícím vlkem bylo o to otravnější, že byla kosa a sněžilo, a navíc bych ho přece nemohla jen tak nechat zapadat tou bílou blbostí. Nebo jako mohla. Asi bych to i udělala a pak po něm skákala, jakože jejda, nevšimla jsem si tě. Jaká jsem byla najednou hodná a štědrá, že jsem ho vzbudila! To mám u něj, příště mi za to něco uloví. Zazubila jsem se, měl jediné štěstí, že jsem zatím hlad znova neměla.
Brzy už byl vlk probraný dost na to, aby si povídal. „Kéž by, aspoň bychom se ohřáli,“ zazubila jsem se, „Ale ne, jen tu byla nuda.“ Znova jsem si malinko poskočila, aby se mi rozproudila krev. Hlavně mi nesměly začít promrzat tlapky, jinak by mě ta křidýlka zase začala pekelně bolet a byla bych nepoužitelná. „No hele, mrzne a je to tu o ničem, tak co kdybychom něco podnikli? Nějaké dobrožství!“ navrhla jsem nadšeně, „Třeba bychom se i mohli podívat po nějaké teplé jeskyni, kde se zašít nebo tak.“ Sice bych tam asi nesvedla dlouho sedět v klidu, ale hej, když se dost ochladí, tak se asi spokojím se skákáním od stěny ke stěně. Jen aby to snesl on. „Jo a co říkáš na Tasu? Byla celkem cool, ne?“ nedala jsem mu ani prostor se pořádně zamyslet. Byla jsem ráda, že jsem zas vzhůru a mám společnost. Navíc co si budeme, tahle rodinka byla zajímavá a názory na ni se dost lišily, tak proč se nezeptat.

Bylo mi, jako by mě někdo něčím praštil po hlavě. Když jsem ji zvedla ze země, skoro jsem čekala, že tam uvidím malou kaluž krve a všechno, ale ono ne. Takže mi nezbývalo než si povzdechnout a snažit se vzpomenout si, co se tady stalo. Zubři, pak ten blesk, zemětřesení… Tasa a černý! Všechno se mi tak nějak vybavilo. Asi jsem musela kvalitně vytuhnout. No pro příště si třeba zapamatuju, že není dobré nahánět takhle velké zvíře s takhle malou a nezkušenou skupinkou. Třeba. Nakonec to však dopadlo dobře, tak to nebyla zas taková lekce. Nevadí.
Začala jsem se protahovat, abych se vzpamatovala. S radostí jsem zjistila, že ta věc kolem mého krku nikam nezmizela – na rozdíl od Tasy. Černý byl pořád poblíž, asi to taky zalomil. Bylo to zemětřesení jeho práce? Napadlo mě, ale sama jsem na to neměla jak přijít, musela bych se ho zeptat. Což jsem hodlala udělat hned teď! Nakonec já spala dost, tak on musel taky. Zvedla jsem se ze svého místa a docupitala vesele k němu. Zvažovala jsem, že bych mu mohla začít ječet do ucha, ale nakonec jsem se rozhodla být hodná a prostě do něj něžně žduchat tlapou. Byla jsem fakt opatrná! A dokonce jsem mu rýpala jen do ramene a ne do nějakého citlivějšího místa, taky jsem ho mohla prostě praštit přes čumák a hotovo. Když to trvalo moc dlouho, má trpělivost vyprchala. „Hej, hej!“ křičela jsem na něj šeptem, protože, no, i když jsem byla zas plná energie, nepotřebovala jsem nutně, aby na mě vystartoval rozespalý, nevrlý vlk.

Jak jsem se krmila čímkoli, co leželo poblíž a nemusela jsem se pro to moc natahovat, vracela se mi síla a nadšení ze života. Najednou mi ani nešlo o krk, takže jak jsem vzpomínala na prchání před zubry, nedokázala jsem si pomoct a brala to jako hrozné dobrodružství. Ono to přece bylo dobrodružné! Byla to zábava, aspoň teď když už bylo po všem a nehrozila nám smrt. Snad.
A jak se mi vracela dobrá nálada a síla, taky se mi uvolnila čelist a chtěla jsem si povídat. Tasa jen zamrčela na dotaz černého, ta se asi bavit nechtěla, ale já byla víc než ráda za podnět ke konverzaci. „Jsem celá dobitá, ale to rozchodím,“ zazubila jsem se na něj, „Co ty? Mě to zemětřesení pořádně naklepalo.“ Vlastně jak jsem se na něj tak dívala a viděla ty zelené oči, říkala jsem si, jestli v tom taky nemohl mít prsty, ale kdo ví. Možná se ho zeptám, jestli někdy zůstaneme spolu. Jestli i tohle zvládne magie země, asi nebude tak marná. Proč jsem žila v tom, že dělá jen kytky a stromy? Ne že by na tom bylo něco špatného, ale zemětřesení zní mnohem víc cool.
Olízla jsem si rudou tlamičku a spokojeně se protáhla. Neubránila jsem se přitom mírnému syknutí, jak jsem nutila namožené svaly se hýbat. Nu což, časem to přebolí a budu zas jak rybka. Aspoň jsem se za všechnu tu snahu nakonec najedla. „Zkoušel jsi už někdy lovit takhle velkou kořist?“ zeptala jsem se černého, vzhledem k tomu, že Tasa vypadala, že odpadne. Mně se sice taky chtělo se natáhnout, ale to mohlo počkat. Při nejhorším vytuhnu někde uprostřed věty. „Já asi ne, ale bylo to fakt hustý, že jo? Samej adrenalin a všechno, a málem nás zadupali, wow! Byla by z nás kaše,“ zahihňala jsem se při představě sebe samé dekonstruované na loužičku mokré kaše, ze které trčelo pár chlupů.