Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 8//

Souhlasil, že halucinace a iluze by mohly být nějaké příbuzné magie. Ono by to dávalo smysl, poblíž však nebyl nikdo více znalý, kdo by nám mohl poradit. Přijdeme na to brzy i sami. Aspoň to bude větší dobrodružství, usoudila jsem. Stejně jako by bylo cool, kdybych po nás zkoušela střílet minislunce. „Odehnávat a svolávat mráčky to umí taky, ale to nikoho neohromí,“ pokrčila jsem rameny. Samozřejmě i to bylo celkem super, klidně se jeden mohl v zimě zahřát sluníčkem a v létě zas schladit přeháňkou, nebylo to ale tak fancy. Rozhodně bych měla někdy zkusit, co všechno z toho dokážu vymáčknout.
K mému překvapení se tady prý potulovalo více okřídlených vlčic! No to si žádalo pár oslavných poskočení. Jak bylo možné, že jsem o tom do teď nevěděla? „Fakt? Tak to je pecka! Budeme mít oba vlastní gang, někdy se můžeme všichni poprat!“ zasmála jsem se a nechala se unést představou té epické bitvy. Jednoocí vlci, co by okřídleným chňapali po křídlech, a okřídlení, co by se snažili je nadobro oslepit. To by byla sakra historka! „Jup, s mrštností dále dojdeš,“ mrkla jsem na něj, protože on se zas očividně soustředil více na sílu, byť nepůsobil tak prkenně jako Norox. A dozvěděla jsem se i jeho příběh! „To je docela slušná výměna,“ usoudila jsem, „Žiješ ještě pořád v té smečce?“ Co jsem věděla, tak tady bylo celkem dost smeček. Bylo by cool mít v některé kamarády, co by se se mnou třeba přes zimu dělili o žrádlo.
Nebyl asi moc fanda sněhuláků, ale to nevadilo. Laviny stejně byla lepší. Jako malá opička jsem stejně jako on udělala větší koukli a pár menších a dovalila je k okraji svahu. „Jdeme na to? Nebo počkáme, až někdo půjde kolem?“ zeptala jsem se se škodolibým úšklebkem. Mohli bychom si dát soutěž, kdo sejme více pocestných, ale zdálo se, že to tady začíná být méně populární než před pár dny.

//Loterie 7//

Napjatě jsem čekala, jakou magii Vlčíšek vlkovi svěřil. Nebyla jsem zklamaná, byla to magie s jakou jsem ještě neměla co dočinění, takže jsem samozřejmě byla zvědavá. „Spíše ne, ale vím, že Smrt se o té magii zmiňovala,“ pokrčila jsem rameny, kéž bych si z té konverzace pamatovala něco víc, „Jestli to bude fungoval jako iluze, tak bych ti ale mohla pomoct, s iluzemi jsem se narodila.“ Bylo to zajímavé, protože iluze mohl někdo druhý považovat za to, že má halucinace, ne? Tahle magie by teda iluzím mohla být dost podobná, nebo jen klame jménem, to by stálo za to zjistit, takže jsem se těšila, až to půjdeme s Odinem vyzkoušet. „Všechny magie jsou spešl! Ale jinak ovládám iluze, vítr a počasí,“ zazubila jsem se hrdě, „A slunce si přivolávat nebudu, v zimě si užívám zimu, v létě horko. Navíc jsem se při používání té magie málem sejmula bleskem, tak nechci riskovat, co bych zvládla se sluncem.“ Potřebovala bych trochu potrénovat ovládání všech svých magií, to však nepotřeboval vědět. Rozhodně ne, když jsem mu místo toho mohla povyprávět o svých mutacích, což byl fakt cool název, který si půjčím. „Nemůžu s nimi lítat,“ zavrtěla jsem hlavou a párkrát křidélky máchla, „Jen mi pomáhají lépe skákat a tak. A taky mi můžou pomoct běhat rychleji!“ To podle mě bohatě stačilo. Umět létat by sice bylo hustý, ale tahat na zádech těžká křídla by se mi asi nechtělo. Zpomalovalo by mě to.
Prý ho jeho chybějící oko moc neomezovalo, což asi bylo pochopitelné, taky s ním musel žít už dlouho, nejspíše. A stejně mě nachytal, jak se na něj šklebím. Na rozdíl od nějakého otráveného výrazu nebo káravé poznámky mi to ovšem oplatil, čímž okamžitě poskočil v žebříčku mých oblíbených vlků směrem vzhůru. „Jak dlouho už ho nemáš? A jak jsi o něj přišel?“ zeptala jsem se ještě. Vlk bez oka se jen tak nevidí, že jo, musela jsem se ptát.
Odin se se mnou podělil o svou taktiku dělání lavin a já vzorně přikyvovala a ukládala si to na paměti. Sám pak rovnou začal dělat sněhovou kouli, tak jsem se k němu přidala, a přitom ho kontrolovala, jestli si to třeba nerozmyslí a nehodí ji místo toho po mě. „Hele, to jsme si rovnou mohli postavit i sněhuláka,“ zachichotala jsem se a na moment uvažovala, jestli to nebude já, kdo změní plán. Moje koule byla zatím menší než jeho, takže bych ji po něm mohla hodit, a tu jeho nechat jako základ sněhuláka. Kdyby mě místo toho taky nezabalil do sněhu a nepoužil místo sněhu mě. To taky nebyla špatná představa, ale prozatím jsem mu pomáhala koulet.

//Loterie 6//

Bílýho blázna? Těch je tu víc, sakra! Vlastně tu asi byli jen dva, ale i tak. No nakonec jsem byla chytrá a došlo mi, že asi myslel toho vánočního blázna, vzhledem k tomu, odkud přišel. „Tak jo, to zní dobře! Jakou jsi dostal?“ zeptala jsem se, protože jsem byla upřímně zvědavá. Třeba to bude nějaká, kterou sama neovládám a aspoň by mi na ni mohl dát recenzi, jestli se ji vyplatí učit. Třeba umí Vlčíšek i něco super tajného? Napadlo mě a chvilku jsem i zvažovala, jestli se ho nezaběhnout zeptat, ale rozmyslela jsem si to. Bylo to moc do kopce, a navíc trocha tajemna mi taky nevadila. „Já umím super kousky s počasím! Je to fakt cool,“ pochlubila jsem se mu rovnou a prozatím zamlčela svůj um iluzí a vzduchu. Došlo mi, že ani jedna z magií není asi úplně stavěná na boj, aspoň ne tak, aby se dala jednoduše používat, ale já si nějak poradím. Už jsem mu slíbila porážku, tak jsem mu jí musela dopřát, ne?
Zasmála jsem se jeho nápadu. Měl asi pravdu, i když mi to připomnělo, že jsem se kdysi musela ptát Noroxe, jak bez druhého oka vidí. Lišilo se to nějak pro Odina? „A jak vůbec vidíš? Když přejdu na druhou stranu, tak by ses musel otočit, abys mě viděl, že jo?“ vyptávala jsem se a rovnou přeběhla tak, abych mu šla po pravém boku. Zkusila jsem na něj dělat obličeje, jestli si všimne. Vzhledem k tomu, že byl ještě naživu a mohl se takhle volně procházet, to samé ten druhý, tak jim to zas až tolik asi v životě nevadilo.
Odin vypadal, že má fakt praxi v dělání lavin. Docela by mě zajímalo, kolikrát je už dělal, a kolik měl obětí. Jestli mě jedna někdy sejme, rozhodně to přičtu jemu. Ušklíbla jsem se pro sebe. Zvažovala jsem, jestli se mi chce zas lézt zpátky na horu pro trochu srandy. Vzpomněla jsem si na ledové vichry, k tomu celá ta námaha… „Asi nám stačí něco menšího, ne? Upřímně se mi nechce šplhat zas nahoru,“ pokrčila jsem rameny. Uvidíme, jestli se to vůbec podaří. Minimálně by to mohla být dobrá zkušenost, abych to příště mohla zkusit ve větším měřítku třeba i sama.

//Loterie 5//

Už mě ani tolik netrápila zima, jak jsem furt poskakovala a radovala se z nového známého. Vlk by asi mohl být fajn nový kamarád, zatím byl v pohodě a ještě mi nabízel, že bychom si přece jen mohli dát menší rvačku někde, kde nám podmínky budou víc přát. Rozzářila jsem se jako sluníčko a oslavila to pár menšími skoky. „Jasně! Ale připrav se, že ti nakopu zadek,“ zazubila jsem se, „Můžeme zkusit zapojit i magie, kdybys chtěl.“ Nebyl by to úplně marný nápad, nebyla jsem si sice jistá, jak by to fungovalo, protože jsem nevěděla nakolik je v magii zběhlý on, nebo jaké ovládá, zajímavé by to však mohlo být.
Více se zajímal o Noroxe, což bylo super, ráda jsem svým kamarádům dohazovala další kamarády, a nechtěla jsem, aby se chudák Norox nebo tady kámoš cítili sami jako jednoocí. Teda šedému to tak asi vyhovovalo a nejspíše by mě přerazil, kdyby věděl, že o něm tak vyprávím, ale co už. „Počkej,“ přeběhla jsem, abych se na něj mohla podívat zepředu a zamyslela se. Snažila jsem se představit si na něm tvář šedého a vzpomenout si, které oko chybí mému kamarádovi. „Myslím, že jemu chybí levé. Ale fakt ho poznáš, je taky takový větší a huňatý, a hlavně je pořád nabručený,“ vysvětlila jsem mu s úsměvem a vrátila se zpátky na místo, abych cupitala na sněhu po jeho boku. O kolik lépe se chodilo takhle, než se propadat a prodírat otravným sněhem.
K mému překvapení však můj nový kamarád souhlasil, že bychom právě onen otravný sníh mohli využít k menší škodolibé zábavě. Nebyl to vůbec špatný nápad seznámit se s ním! Nadšeně jsem se zasmála a upřímně byla i celkem ráda, že s tím měl zkušenosti a třeba se tak vyhneme tomu, aby to smetlo i nás dva. „Ty jo, tys musel být super vlče,“ řekla jsem uznale. V duchu jsem mu malinko záviděla, že mohl dělat takové věci, nevydrželo mi to však dlouho. Mohla jsem to v pohodě dohnat teď. „Myslíš, že to svedeme i tady, nebo bychom měli vylézt trochu výš?“ zeptala jsem se Odina a začala se rozhlížet, kam bych se v případě nouze před hrnoucím se sněhem schovala.

//Loterie 4//

Šibalsky jsem na něj mrkla namísto toho, abych mu odpovídala. Rozkazy se mi malinko příčily, ale když jsou zabalené do výzev, tak proč ne. To však vědět nemusel. Sám vypadal celkem v pohodě, a nejen proto, že si to nakonec rozmyslel a nic mi neudělal. Zatím. „Že jo! Nemáš zač, určitě se ti ten tip bude hodit,“ zavrtěla jsem nadšeně ocasem a připadala si hrozně chytře. Mohla jsem být ostatním hrozně užitečná, když jsem chtěla. Vlk mi ještě i položil otázku, kterou by si asi odpustil, kdyby věděl, jak málo přemýšlím. „Nemyslela,“ pokrčila jsem rameny, „Ale upřímně by mi to asi bylo jedno, kdybys to udělal, bránila bych se, a třeba by to taky byla sranda.“ Konečně jsem si ho i pořádně prohlédla a všimla si, že mu chybělo oko. To se tady stávalo častějším a častějším. „Hele! A vypadáš přesně jako jeden můj kamarád – který by mi po tom krku fakt skočil mimochodem – on taky nemá oko!“ usmála jsem se nadšeně. Mohli by si třeba založit nějaký malý klubík jednookých spojenců, to by bylo cool.
Vlk si konečně všiml, že tady trochu strugluju s teplotou, a ještě měl tu drzost se mi za to vysmát. „Tak hele jo, ne všichni jsou stavění na takové arktické teploty,“ odfrkla jsem si a rozešla se za ním s neustálým vrtěním ocasu. Měla jsem až moc dobrou náladu. „Tak trochu, a nemám s ní problém! Pfff, ale jestli tady budu ještě chvíli, zkusím spustit lavinu, aby to tu trochu ožilo,“ protestovala jsem a mrkla na něj koutkem oka, jestli ho to náhodou taky neláká. Musela jsem jen doufat, že Auron už se stihl vytratit, pro případ, že by na to můj nový společník kývl. „Hele, a jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala jsem se ještě, abych si konečně mohla k tváři přiřadit jméno.

//Loterie 3//

Chvíli to vypadalo, že na mě zaútočí, a já se na to aspoň v duchu připravovala, nakonec se vlk však jen oklepal a změřil si mě pohledem. Asi si taky představoval, že bych po něm mohla skočit, což sice asi byla pravda, ale byla jsem snad sebevrah? Pochopitelně ne, aspoň ne úmyslně. Pfff, stejně bych ho třeba mohla přeprat. Pomyslela jsem si hrdě, protože jsem přece nebyla žádné štěně. Určitě bych mohla být rychlejší a dostat ho, kdybych chtěla. Jenže já nechtěla, leda by to bral ze hry. Naštěstí to vypadalo, že se trochu uklidnil, a dokonce se i dal do řeči.
Nebrala jsem mu, že se prý nelek, ještě by se urazil, ale musela jsem se malinko bránit. „Kdyby to byla tradice, tak to nedělám,“ vysvětlila jsem mu s převrácením očí. Bylo to přece logické, tradice byly dobré tak akorát na to, aby se porušovaly. Leda by byly zábavné, a to tahle sice byla, jenže pokud si tím jeden koledoval o malér, asi by bylo lepší to nedělat tak často. Aspoň pro ostatní, mně to bylo dost jedno, ale dokázala jsem si představit, jak by to jiným mohlo vadit. „Ale je to sranda! Příště bys to měl taky zkusit! Kdybys takhle na někoho skočil ty, třeba si strachy i cvrnknul,“ zakřenila jsem se pobaveně nad tou představou a povyskočila na místě. Tlapky mě sice hřály, ale to se nedalo říct o zbytku mého těla. Vlk nevypadal, že by ho to trápilo, třeba však jen dělal drsného. „Jsem Evelyn, mimochodem, nechtěl by ses trochu projít a zahřát se, dokud svítí sluníčko?“ navrhla jsem a zamračila se na nebe, kde se slunce momentálně schovávalo, no to byl jen nepodstatný detail. Důležité bylo, že ještě bylo světlo, takže bychom viděli na cestu a mohli si užívat třpytivý sníh.

//Loterie 2//

Čekala jsem a čekala, vlastně ani ne tak dlouho, jenže s energií, co mi prakticky bzučela přímo pod kůží, že jsem div nevibrovala na místě, se to zdálo jako hodiny, než jsem konečně uslyšela blížící se kroky. Sníh furt padal a ten čerstvý tak hezky křupal, že mě hned upozornil na to, že někdo jde. Málem jsem radostí vypískla, ale držela jsem se a skoro se ani nevrtěla. Naštěstí ten dotyčný asi ani nedával pozor, proč taky, když žádný rozumný vlk by se tady nezdržoval tak dlouho, a byl tím pádem lehkou kořistí.
Jen co jsem slyšela sníh křupat dostatečně blízko, vyskočila jsem ze své skrýše a hlasitě zavolala: „Baf!“ Přitom jsem na vlka skočila, bez velké síly, spíše jsem do něj tak nějak drcla půlkou těla. I kdybych se ale snažila, tak by mi to bylo k ničemu. Překvapeně jsem zjistila, že má oběť byl docela mohutný vlk, a že někdo jako já neměl šanci ho svalit na zem. Výzva přijata. Pomyslela jsem si však a v duchu už si to hned zapsala jako něco, co stoprocentně musím zkusit. Když na něj skočím z nějakého navršeného sněhu, mohl by mě vozit po zádech jako předtím ten němý! Neměla jsem sice už žabí touhy nechat se vozit z nějakého primálního instinktu, ale mohlo by to být fajn. „Wow! Ty seš ale kus vlka!“ zazubila jsem se a dál divoce máchala ocasem, „Lekl ses? Lekl! Že jo?“ Div jsem neskákala kolem, jakou jsem měla radost. Normálně jsem byla celá nabitá pozitivitou, ale návštěva Vlčíška jako by ji vyhnala do úplně jiných výšin. Nestěžovala jsem si ovšem, tenhle vlk by mohl, no to byl jeho problém, ne můj.

//Loterie 1//

Na hoře bylo sice hezky, ale jak se nám tady pořád sypal nový sníh, začínala jsem se obávat, že se v těch hromadách ztratím. Teda měla jsem štěstí, že jsem měla tyhle super věci, kvůli kterým jsem se do sněhu nepropadávala, no mít plný kožich vloček taky nebylo něco, o co bych dvakrát stála. Oklepala jsem se a všimla si, že se mi i přes ledový vichr a hromadící se sníh ocas neustále houpe sem a tam. Měla jsem fakt dobrou náladu a energie na rozdávání, že jsem si říkala, že by nebylo od věci ještě jednou zariskovat, akorát že tentokrát bych ze sebe opravdu nechala udělat sněhovou kouli, co se bude nezastavitelně valit z hor dolů a ničit vše ve své cestě. Pak jsem si ale představila, jak bych to takhle naprala do nějakého stromu nebo skály a byla ze mě placka. Ale kdyby mou dráhu někdo kontroloval, mohl by mě navést do vody… Plán se mi rodil v hlavě rychlostí blesku a mé nadšení stoupalo stejně rychle. Auron vypadal zadumaně, jako by něco zvažoval, a ne že bych ho nechtěla rušit, ale už si se mnou taky něco zažil, a asi by nechtěl znovu riskovat život. Už jsem ho málem nechala zadupat zubry, klouzat se po každém ledu, na který jsme narazili, bylo toho dost. „Hele, možná tady ještě přece jen chvilku zůstanu a budu strašit pocestné, ale ráda jsem tě poznala! Běž se někam schovat, ať ti fakt nejsem smrtelná,“ zazubila jsem se na něj a přátelsky do něj šťouchla.
Bez svého parťáka jsem se pak vydala po sněhu dále, zpátky k cestičkám, které vedly na tu vysokou horu a pár asi i dolů, nebo někam jinam. Pokud by kdokoli chtěl procházet skrz tyhle hory, nejspíše by to musel vzít tudy, takže to bylo ideální místo pro můj plán. Našla jsem malý výklenek skály, který byl obklopený sněhem a schovala se za něj. Neměla jsem sice moc trpělivosti, ale pár minutek bych to mohla zvládnout. Třeba se tady opravdu najde nějaký pocestný, na kterého bych mohla vyskočit. Nebo který by vyskočil na mě, i to bylo více než vítané. A když ne, tak bych to tu mohla jít objevovat a užívat si, že se na rozdíl od ostatních plebů nemusím brodit sněhem.

Brodila jsem se sněhem, kterého tady bylo štědře a který mi dost komplikoval pohyb. Byla bych naštvaná nebýt toho, že právě ta bohatá vrstva sněhu mi zachránila život nebo aspoň hnáty. Nepochybovala jsem o tom, že kdybych se tu rozsekala o trávu a kamení, skončila bych se zlámanýma nohama nebo žebry. Měla jsem však štěstí a jen byla celá tak nějak rozlámaná, ale v pořádku. Jen krk jsem měla nějaký ztuhlý, bloklý, no dokud jsem moc nehýbala hlavou, tak to bylo fajn. Někde v dáli jsem i zaslechla Aurona, takže se mu asi podařilo nějak zastavit a přežít. Zvesela jsem zamávala ocasem a poupravila kurz jeho směrem.
Ale jak jsem tak šla, stalo se něco nečekaného. Snad jakoby spadly z nebe, zjevily se přede mnou nějaké dva pytlíky. Zajímavé. Zvědavě jsem si je prohlídla a očichala je. Voněly jako kůže nějakého zvířete. Vzhlédla jsem vzhůru, ale nic jsem neviděla, takže se tady asi fakt musely jen tak objevit. Vtom se však pohnuly a samy se mi navlékly na tlapky. Vyskočila jsem a snažila se je setřást, avšak jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že zaprvé jsou fakt sakra teploučké, a za druhé jsem skákala po sněhu – po sněhu, ne ve sněhu. No zatraceně! Usmála jsem se ze široka. Tak jsem asi udělala na Vlčíška dobrý dojem, protože jinak mě nenapadalo, jak se to tu mohlo vzít.
Vesele jsem doťapala za Auronem a nožky jsem zvedala fakt vysoko, aby viděl, že se procházím po sněhu a nemusím se jím brodit jako on. „Oba žijeme, tak to je dobrý!“ zazubila jsem se, „Nemám nic zlomenýho, ale když pohnu hlavou, tak mám pocit, že umřu.“ Pokrčila jsem rameny – chyba, protože mi bolest přes krk projela až do hlavy. Přes tvář se mi mihla grimasa bolesti, no naštěstí nejhorší z toho rychle přešlo. Čím jsem si tohle zasloužila? Vždyť jsem ani nedělala tak velké blbosti… Postěžovala jsem si v duchu na nespravedlnost osudu, ale raději se soustředila na to, že mě už vůbec nezábly pacičky.
Vtom mě však něco napadlo. Pokud se mi tak nějak přání splnilo, tak co si přál Auron? Potkal vůbec Vlčíška – věděl o něm vůbec? A byl jeho Vlčíšek stejný jako ten můj? Musela jsem to jednoznačně vykoumat! Nějak chytře, abych dostala autentické odpovědi a jen po mně slepě neopakoval. „Něco vymyslíme, možná bychom konečně mohli najít nějakou jeskyni, ať na nás nefouká a… nevím, třeba si vyprávět strašidelné příběhy,“ navrhla jsem a nenápadně změnila téma, „Ale hele, když jsme u těch příběhů, tak netradovaly se tam u vás nějaké pohádky? Jakože zimní pohádky, chápeš.“ Naznačovala jsem a významně se na něj přitom dívala. Doufala jsem, že se chytne té návnady, ale možná jsem byla až moc opatrná. „Teď jsem si na to vzpomněla, protože, no,“ zvedla jsem packu, co se nepropadala do sněhu, leda bych se snažila, „A myslím, že u nás se něco takového povídalo, a možná se mi stalo něco nadpřirozeného, ale jenom možná, takže… Nevíš o tom něco? Něco o nějaké postavičce, co by plnila přání vlků?“ Ups, možná jsem toho řekla až moc, ale pořád jsem byla nenápadná, ne? Minimálně na mé vlastní poměry. Fakt jsem se snažila a upřímně mě zajímalo, jestli se u nich tradovaly i jiné legendy. Nejvíce sice, jestli třeba náš sněhobílý kamarád vypadal nějak jinak tam u nich a jestli ho potkal, ke všemu však postupně dojdeme. Třeba. Zatím jsem se dívala, kam bychom mohli zamířit, abychom se schovali před větrem.

Svištěla jsem si to beze strachu, jaký bych rozhodně měla, kdybych byla jen malinko chytrá. Snad to bylo i tím, že jsme se dostali už poměrně daleko od vrcholku hory, a tak i případný pád by nebyl tak hrozný. Nemusela jsem však zkoušet všechno – aspoň ne teď. Ale až napadne více sněhu, nebyl by to úplně marný nápad… Ušklíbla jsem se malinko a vzápětí se zase divoce nakláněla do leva, abych vybrala zatáčku a nevrhla se do sněhu, nebo přes převis, jak bylo všechno zapadané sněhem, tak bylo fakt těžké poznat, kde skála končí a kde ještě pokračuje.
Nicméně jízda musela jednou skončit, a to nejen proto, že mě už bolel zadek. Tak nějak nám docházela i hora a Auron si toho asi všiml taky, protože začal zrychlovat a dohánět mě. Což byla sakra zrada, protože celou dobu byl v pohodě a teď začne něco zkoušet? To určitě! Aspoň s ním není nuda. Měla jsem ráda soutěživé vlky a více než ráda jsem přistoupila na jeho hru. „Na to zapomeň!“ zakřičela jsem na něj se smíchem, až mi vítr nadzdvihl koutky ještě víc, než jsem zamýšlela. Aspoň jsem si tentokrát mohla sama za to, že mi foukal úplně všude a v uších mi hučelo, jako bych se potápěla. Přikrčila jsem se ještě víc, abych nabrala na rychlosti, protože jsem absolutně nehodlala připustit, aby mě Auron dohnal – nebo hůř do mě narazil.
Nemusela jsem se toho však obávat. Jak jsem totiž jela ještě rychleji, nedařilo se mi tak dobře zatáčet, jak to od nás naše skluzkostezka vyžadovala, takže jsem se v jedné zákrutě převážila na stranu a odkutálela se do sněhu. Jen jsem se přestala hýbat, zůstala jsem ležet na místě a špiclovala uši, jestli jsem náhodou neshodila lavinu nebo něco, ale nevypadalo to tak. A naštěstí se mi i podařilo zastavit se a neproměnit se přitom na obrovskou sněhovou kouli, co by se kutálela dál a dál. I když to by bylo taky cool. Vyskočila jsem na nohy a oklepala se, protože jsem byla celá od sněhu. Moc to nepomohlo, stejně jsem ho měla všude, no teď jsem potřebovala najít svého kamaráda. „Auroneee! Žiju, kde seš ty?“ volala jsem a zamířila blíže naší cestičky pro případ, že by se rozhodl závod vyhrát, když já jsem opustila trať a měl tím pádem volnou dráhu.

//Zubatka

Jet takhle z hory závratnou rychlostí přes noc bylo o držku, téměř doslova, ale jakmile svět osvítily první sluneční paprsky, bylo to o dost lepší. Nedokázala bych ani na prstech všech tlapek spočítat, kolikrát jsem se bokem otřela o skálu a tak tak to vybrala, abych si nesedřela celý bok, nebo naopak nezatáčela tak těsně, že jsem skoro sletěla z dráhy. Nebyl to sice závod, ale tak stejně jsem chtěla mít víc cool jízdu než Auron, který se podle křiku za mnou opravdu přidal k mému nápadu. „Ještě žiješ?“ zavolala jsem za sebe se širokým úsměvem. Snad bych si všimla, kdyby se mu něco stalo, ale jeden nikdy neví. Kazím jim tu mládež. Ušklíbla jsem se, přestože Auron byl už dospělý. Ještě že žádný z mých kamarádů neměl vlčata, to by mi je mohli přenechat na hlídání, a to by teprve nedopadlo dobře.
Malinko jsem se přikrčila, aby mi to svištělo ještě lépe. Vzduch mi cuchal kožich a bylo mi dobře, když pomineme to, že jsem pořád mrzla a ledový vichr tomu nepomáhal. Stálo to však za to. Hlavně jsem z cestičky, která nám teď sloužila jako skluzka, viděla široko daleko. Vypadá to na hezký den. Pousmála jsem se, takových teď bude už jen méně. A nemohla jsem si představit jak lépe jeden takový strávit než riskováním života na kluzkém ledu mířícím z nejvyšší zdejší hory. Vločky mi létaly kolem tváře, jak jsem svých klouzáním vířila sníh. Ještě že to tady bylo docela opuštěné, nedokázala jsem si představit, jak bych se v téhle rychlosti a na tak úzké cestě vyhýbala kolemjdoucím. Asi bych musela uskočit do sněhu a doufat, že se nebudu donekonečna kutálet a navalovat na sebe sníh. Nebo že nespustím lavinu. I když na té by se taky dobře jezdilo… Zavrtěla jsem nad svým nápadem hlavou a raději zas dávala pozor, protože jsem si tu kebuli málem urazila o rampouch. „Bacha na hlavu!“ zasmála jsem se a doufala, že má slova se dostanou až k Auronovi.

Úspěch! Podařilo se mi vlka zastihnout nepřipraveného a se smíchem ho povalit do sněhu. Nadýchaný poprašek se na něj sesypal, že skoro ani nebylo poznat, že kdy měl černou srst. O to sladší výhra to byla. „Ha! Dostala jsem tě!“ zvolala jsem a vesele vrtěla ocasem, oslavujíc své vítězství. Kdyby se tolik nevrtěl, asi bych mu to dala sežrat trochu víc, ale mít tolik sněhu v uších muselo být nepříjemné, tak jsem z něj seskočila a hopkala raději okolo. Měla jsem výbornou náladu, ani jsem nevěděla, jestli je to mým úspěchem nebo krásným výhledem nebo čím, ale rozhodně jsem si nestěžovala.
Auron navrhl, že bychom se mohli zas přesunout dále a já nemohla než souhlasit. Bylo to tu krásné, ovšem ta zima a prudký vítr tomu tady ubíralo na přitažlivosti. „Jasně! Hlavně bychom tu brzy zmrzli,“ odsouhlasila jsem mu nahlas a otřásla se od té trochy sněhu, co na mě napadala. Jediná cesta, která odsud vedla, vedla dolů, což se zdálo hrozně nezajímavé a vůbec takové nudné, takže můj mozek začal rychle pracovat, jak bychom si to mohli ozvláštnit. Naštěstí jsem si vzpomněla, jak nám to cestou nahoru klouzalo, takže jsem dostala další ze svých briliantních nápadů. „Hele, co kdybychom dolů nešli, ale svezli bychom se?“ vyskočila jsem nadšeně a hned mu to předvedla, jak to na vyšlapané stezce, která nás sem předtím přivedla, stejně podkluzuje i když se jeden snaží držet a prostě jít rovně dolů. Beztak jsme měli oba sedřené tlapky, tak proč nesednou na zadek a neklouzat se?
„Pojď, bude to sranda! Jestli nespadneme,“ zazubila jsem se a dále neváhala s malým rozběhem jsem zamířila přímo na stezku a cítila, jak ztrácím kontrolu nad svými kroky. Brzy mi to podklouzlo přesně tak, jak jsem čekala, a seděla na zadku. Stezka naštěstí vedla dolů, takže mě to vůbec nezbrzdilo. Vítr mi svištěl kolem tváře a já se musela smát. Krajem oka jsem dávala pozor, abych se neklouzala příliš blízko ke kraji srázu – to by byl dost nepříjemný problém.

//Sněžné hory

Uvědomovala jsem si, že by v tuto chvíli bylo lepší mít nějaké vychování a respektovat soukromí mého kamaráda, nicméně zároveň jsem si nemohla pomoct a být zvědavá. Špiclovala jsem uši, jestli náhodou nezaslechnu byť jen jediné slůvko o tom, co si můj nový kamarád přeje, ale ono ne. K uším se mi donesl akorát ledový vichr a nafoukal mi přímo do nich. Tohle jsem na zimě vyloženě nesnášela, jeden ani nemohl mírumilovně špehovat! No a taky už mi z té kosy odumíraly tlapky, což bylo fakt na nic, protože křidýlka mě hrozně bolela s každým pokusem o mávnutími s nimi. Měla jsem pocit, jako by mi přimrzaly k nohám. A ten otravný ledový vítr! Nejenže se mi usazoval v uších, taky se mi zabodával do kožíšku, který absolutně nebyl stavěný na zimu. A vůbec byla zima hrozně elitářská, prostě perfektní pouze pro pár vybraných kusů, kdežto každé jiné období bylo náročné právě pro těch pár kousků. To prostě bylo nefér! A jak tu byl všude sníh, tak tu bylo ticho, kromě hučení vichru, a to jsem taky nemohla vystát. Znervózňovalo mě to, nemohla jsem se dočkat, až se Auron uráčí skončit s Vlčíškem a přijde si mě najít. Leda by se na mě vykašlal, nebo uklouzl po cestě sem – další věc špatná na zimě, může mi zabít kamarády.
Naštěstí se tak v tomto případě nestalo, a já slyšela blížící se kroky, nebo spíše skoky. Výborně, konečně má chvíle nastala! Připravila jsem se do pozice, která mi nejlépe umožní po Auronovi skočit a svalit ho na zem. Měla jsem ale dost ztuhlé svaly a celé tělo, takže se to neobešlo bez pár zapráskání v kloubech. Nemusela jsem však dlouho čekat a zpoza mé závěje se objevila černá hlava a útlé tělo, na které jsem hned hravě zaútočila s jediným úmyslem s ním praštit do sněhu – jestli se nebude bránit.

Jak jsem tak ležela na sněhu a užívala si výhled kolem sebe, který byl mimochodem opravdu majestátní, obzvláště takhle, když na nebi svítilo slunce a osvětlovalo tenhle temný zimní svět. Bylo to docela vzácné, ne? Aby slunce vysvitlo zpoza mraků, ze který se sypal sníh… Vlastně zima byla docela fajn, pořád jsem preferovala léto, no zima asi má taky něco do sebe. I kdyby ne pro mě, tak pro ostatní – třeba chudáci seveřani, ti se konečně můžou vyblbnout bez toho, aby se pekli ve vlastním kožichu.
I pro mě samotnou však měla zima své kouzlo. Třeba i ten sníh. Mohla jsem se v něm válet, mohla jsem se v něm a za ním schovávat, jako právě teď, mohla jsem ho po ostatních házet, jak jsem plánovala za chvilku dělat, dalo se toho s ním dělat hodně! A taky klouzal, takže se z kopců hned dostávala rychleji a zábavněji. Bylo to sice nebezpečné, ale trochu vzrušení ještě nikoho nezabila, no ne? No a byla zima! To se pak hned všichni rádi tulí – což mi připomnělo, že bych měla najít Dipsi a podívat se, jak se té daří – a pobíhají, aby se zahřáli. Prostě zima asi měla více výhod, než jsem tušila. A Vlčíšek tu v zimě byl! Měla jsem se ho zeptat, co dělá v létě. Napadlo mě, ale bylo moc pozdě. Důležité bylo, že jsme ho tu měli v zimě a pomáhal nám, to bylo taky hezké. Vlastně to spolu dost souviselo, že se všichni shlukovali pro teplo a zábavu, která by je zahřála. Říkala jsem si, že zima svým způsobem vlky i dost spojuje, pokud to nejsou kreténi, kteří by se chtěli s ostatními třeba prát o jídlo. Ještě se ze mě stane zimomil. Ušklíbla jsem se, ale jo, musela jsem uznat, že to bylo fajn.
Stejně bych ale na Aurona čekala raději pod teploučkým letním sluncem než touhle skoro náhražkou, co mě ani trochu nezahřála. Mohla jsem si ještě u Vlčíška vyprosit, jestli by mě nemohl zahřívat, zatraceně. Povzdechla jsem si, no nemělo smysl nad tím fňukat. Však já to Auronovi oplatím, až ho vyválím ve sněhu.

//Dlouhá řeka (přes Sněžné)

Výšlap na horu byl náročný, o tom žádná, ale s kamarádem po boku se šlo lépe. Jeden se skoro ani nebál toho, že uklouzne a zůstane po něm jen placka na šutrech dole. Když už jsme u těch placek, Auron nevěřil, že by je zubři jedli. „Myslíš? Ale tráva musí být dost chudá na živiny, jinak bychom ji jedli všichni,“ přemýšlela jsem nahlas, „Třeba by se jim ty bílkoviny navíc hodily.“ Nemohla jsem si pomoct a představovala jsem si nás jako nerealistické, komické placky dokonalé hladkosti, namísto jakýchsi rozdupaných rozervaných cucků tkáně, jak by to bylo v realitě. Asi bychom fakt zůstali jako obyčejné a nezajímavé žrádlo pro vrány. Nebo by nás přišla ožrat Tasa – to by vlastně mohl nakrknout Noroxe, takže s tím bych se smířila.
A můj kamarád konečně ukázal své pravé barvy! V nestřeženou chvíli, kdy jsem se nechala unést vzpomínkami, po mně najednou hodil kouli a trefil mě s ní přímo do zádele. Nadskočila jsem a překvapeně se na něj podívala. Byl tohle ten stejný Auron, co se ošíval jezdit na ledu? Kdo jsi a cos udělal s mým kamarádem! Pomyslela jsem si nadšeně a zavrtěla ocasem s malým poskočením. „Kuš!“ štěkla jsem na něj se smíchem, „To ti nedaruju!“ Místo dalšího přehazování sněhu jsem do něj prostě vrazila, trošku silněji, aby třeba uklouzl a spadl, nebo byl aspoň malinko překvapený a já se mohla dát do běhu někam, kde budeme mít dost sněhu na malé sněhové pošťuchování. Tyhle cestičky, po kterých jsme šli, na to nebyly zrovna ideální, tady by bylo lehké nechat se unést a omylem použít víc síly, takže bychom pak mohli toho druhého už jen oplakávat.
Rozběhla jsem se napřed a vesele se u toho usmívala, samozřejmě. Slunce zrovna vycházelo a krásně mi svítilo na cestu. Sníh se kolem třpytil, bylo to prostě kouzelné. Nemohla jsem si ani vzpomenout, kdy jsem si naposledy zimu tolik užívala. Jedno jsem však věděla jistě – pořád to nebylo moje nejoblíbenější období, sorry jako. I teď bych nebyla ani z půlky tak nadšená, nebýt toho, že jsem si našla tak super parťáka. A to nás ještě čeká doběhnout až na vrcholek hory! Ah! Tam určitě bude brutálně sněhu, jdeme tam! Přidala jsem do běhu a téměř sprintovala na vrchol hory.
Bylo to tam fakt nádherné! Jen tady bylo tolik závan sněhu, že to tu vypadalo skoro jako na poušti. Aspoň si můžu schovku vybírat. Ušklíbla jsem se a stočila to za takovou krásnou závěj, co vypadala úplně jako mořská vlna. Tam jsem zalehla a špicovala ouška, jestli uslyším, jak se Auron blíží a hledá mě. Až bude blízko, tak na něj prostě skočím a povalím ho do sněhu! Pořádně ho tady vyválím, že ho vlastní matka nepozná! Škodolibě jsem se zubila a úplně mi ušlo, že tady někdo taky čeká na mě...
„Baf,“ vydechl mi někdo do ucha a já s malým vykviknutím nadskočila. Hned jsme se otočila a viděla sněhobílého vlka menšího vzrůstu, jak se válí po sněhu smíchy, až se mu jasně modrá očka zalívala slzami. Taky jsem se zasmála se zavrtěním hlavou. Netušila jsem, co je tohle za týpečka, ale dobře, jasné, může být.
„Fakt super trik, ale kuš, ano? Čekám tady na kamaráda a chci ho taky vystrašit,“ upozornila jsem ho a kývla na něj, ať se šoupne, když už se rozhodl mi okupovat skrýš. Posunul se a teprve tehdy jsem si všimla, že hrozně splývá se sněhem, skoro jako by do něj patřil. „Je to skutečně tvé přání, Evelyn?“ mrkl na mě vlk šibalsky, ale aspoň fakt ztišil hlas, aby nás černý jen tak nenašel. „Prosimtě, já mám tolik přání,“ převrátila jsem očima, „Ale jako jo, byla bych ráda, aby se mi to podařilo.“ Neviděla jsem důvod, proč se o svůj plán nepodělit. Tenhle vlčina působil fakt důvěryhodně a taky se mnou vtipkoval, tak to asi nevadilo.
„Hmm… A kdyby sis mohla něco přát a věděla, že cokoli si přeješ, se ti vyplní, co by to bylo?“ zeptal se mě a tentokrát jsem se na něj opravdu pořádně podívala. Že by tohle byl zas další člen Životovy rodiny? Možná jeho syn? Jako srst mají prakticky stejně bílou, ty oči jsou taky podobné… To jsem nevěděla, že je to takovej kanec. Ušklíbla jsem se a opět se mu zadívala do očí. „Kdo seš?“ zeptala jsem se ho konečně, byť asi mělo být to první, o co jsem se měla zajímat – především když vezmu v potaz to, že on mé jméno znal a to jsem mu ho neřekla. „Jmenuju se Vlčíšek. Možná jsi o mně už slyšela,“ usmíval se potutelně a musím uznat, že se mi zamlouval. A jo, vlastně jsem o něm slyšela. „To jo, kdysi dávno. Takže co, seš fakt pravej?“ šťouchla jsem do něj packou, jako bych se chtěla ujistit, že se jen tak nerozplyne. Nerozplynul, ale zasmál se a pokrčil rameny. „Kdo z nás si může být jistý, že je pravý. Pamatuješ si ještě, co dělám?“ zkoušel mě a já automaticky začala vrtět ocasem. „Plníš přáním! Všem, že jo, nejen vlčatům?“ přimhouřila jsem oči, abych ho zastrašila do toho, aby mi to odkýval Byl to poslušný kluk, takže tak samozřejmě učinil.
„Přesně tak! Což nás vede k tomu, že by sis měla něco přát, ne?“ mrkl na mě a samozřejmě, to byla přesně ta slova, co jsem si přála slyšet. Jen to bylo takové těžké, přijít na to, co mu mám říct. „Hele, já toho ani nechci moc. Chci jen zažívat samá dobrodružství, být volná, a tak, víš co… Možná se nějak napůl usadit u moře, to by bylo cool!“ zasmála jsem se a Vlčíšek mi to odkýval, jak by moc dobře věděl, o čem mluvím. „Ty máš pro strach uděláno, viď? To bych ti mohl poradit, že více na jihu jsou skály, do kterých se moře opírá každičký den. Třeba by to bylo místo právě pro tebe,“ řekl se skoro zasněným pohledem. Věřila jsem mu, snad jsem neměla ani pořádně důvod, no nepřipadal mi jako někdo, kdo by lhal. „To zní slibně! Ale co to má se strachem?“ naklonila jsem mírně hlavu, abych projevila svůj zmatek. On se jen ušklíbl. „To pochopíš, až se tam podíváš,“ řekl mysteriózně. Převrátila jsem očima.
„No ale ještě! Když už tě tady mám jo, tak nemohl bys trochu dohlídnout i na to, aby se moji kamarádi měli fajn? I ti bručouni? To by pro mě taky moc znamenalo,“ zkusila jsem na něj svůdně zamrkat, nevypadalo to však, že to vůbec bylo zapotřebí. Věnoval mi další úsměv. „Doufal jsem, že něco takového řekneš. Usnadňuje mi to práci takhle potěšit víc vlků najednou,“ postavil se a protáhl, „Myslím, že bych mohl začít s tím tvým kamarádem, na kterého jsi chtěla vyskočit. Ale neboj, neprásknu tě, tak si to nepokaž sama, dobře?“ S jedním posledním spikleneckým mrknutím byl pryč, jako by se rozpustil ve sníh. Povzdechla jsem si spokojeně a nemohla z tváře setřít úsměv. Byla jsem zvědavá, jestli se opravdu postará i o mé kamarády a zkusí jim nějak udělat radost – a hlavně jsem byla zvědavá, co mě čeká u těch skal na jihu. Možná bych se tam mohla podívat, až se rozloučíme s Auronem. Napadlo mě a překulila jsem se na břicho.
Bylo těžké čekat, když jsem měla plán, když jsem se na tolik věcí těšila, ale hlavně když jsem věděla, že se můj kamarád blíží a budu ho moct překvapit a vyválet ve sněhu – leda by si přál nějakou ochranu proti zákeřným útokům, to bych pak asi byla v háji, ale tak nějak bych si poradila. Přežila jsem být zavřená v silovém poli s Noroxem, tak tohle bych taky nějak obešla. Měl by si ale pohnout, jinak to nevydržím! Už teď jsem měla co dělat, abych nezačala skákat na místě ze vší té nahromaděné energie.