Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Safírové jezero (přes Sněžné hory)

Nohy se mi už začínaly plandat, jak jsem běžela v zimě a ještě navíc utíkala po už tak dlouhé cestě. Zpomalila jsem do kroku a chytala dech. Tlapky mě začínaly bolet skoro stejně jako má naprostá izolace od jiných živých bytostí. Nebylo to ještě takové, že bych nemohla chodit, nebo se mi nechtělo, ale příjemné to taky nebylo. Co víc, zase jsem byla v lese, konečně, který mě chránil před měsíčním svitem, a tedy mi perfektně bránil v orientaci. Furt jsem zakopávala, no naštěstí jsem ještě do stromů nevrážela. Ozvalo se i nějaké to zakručení v břiše, jenže jsem ho musela ignorovat, protože jsem pochybovala, že by se mi povedlo tady něco jen tak chytit v noci. Možná za dne, ale teď rozhodně ne.
A jak jsem se tak procházela a užívala si svěžího vzduchu prosáklého vůní jehličí, začala jsem těžknout. A jejda. Nedostala jsem se tak jižně, jak jsem plánovala. Pořád jsem vydechovala spíše páru než neviditelný vzduch. Zatraceně. Zaklela jsem, tlapky už jsem jen táhla po zemi, ocas za mnou zplihle visel. Víčka mi padala, až je nebylo možné udržet otevřené. Najednou jsem padla k zemi jako zastřelená. Nebylo to daleko od pravdy a netrvalo dlouho a fakt jsem spala jako zabitá.

zkusím :D

//Jezero Nä'hi (přes Sněžné hory)

Pokračovala jsem v krasojízdě! A to jsem to ani neplánovala, sranda. Nevadilo mi to. Mrzla jsem sice, klepala se zimou, ale našla jsem další poklad přírody. Přenádherné velké jezero safírové barvy. Nevím, jestli jsem byla bezdechu tou krásnou nebo paralyzujícím chladem. Snad obojím. K čertu s tím. Pokrčila jsem rameny a rozklusala se k vodě v marné snaze zastavit teplo v opouštění mého těla. Proč jsem to dělala, vzhledem k tomu, co jsem hodlala ještě udělat? To by mě taky zajímalo. Bez ohledu na to, jestli to byla dobrá životní volba nebo ne, jsem do plic natáhla vzduch, rychle ho zase vyfoukla a ponořila tlamu do vody. Byla ledová, až jsem málem vykřikla. Postavila se mi srst i na špičce ocasu. Nevzdala jsem se ale! Ukradla jsem pár loků a vycouvala hodně rychle zpátky. Mozek mi mrzl, nohy se třásly, sakra, celá jsem se třásla! Tohle mi za to asi nestálo, voda nebyla ani tak chutná, jako ta minulá. A ještě mi byla o to větší kosa.
Chtěla jsem sice na severní pól, ale… ne, zdraví a vlastní kejhák mi asi byl milejší. Klepala jsem se jako malá krysa a hledala nejkratší cestu na jih. To je asi jedno. Hodila jsem to za hlavu a prostě se dala do běhu. Kamkoli, hlavně pryč.

//Tajga (přes Sněžné hory)

//Ageronský les

A už to tu bylo zase. Byla jsem u jezírka, dost prťavého, to jo, ale furt jezírka. A zase tady bylo relativně dost pachů na to, jak bylo malé. Tohle už není normální, to musí být nějaká konspirace. Zašvihala jsem ocasem a rozhlédla se kolem, jestli mě třeba potají někdo nesleduje, někdo, kdo byl větší zákeřák než já. „Abys věděl, tak já se náramně bavím!“ vykřikla jsem do větru pro případ, že by ten dotyčný jen ušel mé pozornosti. Otřásla jsem se. Nějak se ochladilo, musela jsem být už dost na severu. No a taky se nade mnou tyčily hory že. To dost vysvětlovalo. I dech se mi měnil v páru! Nádhera, prostě dokonalost sama tahle situace. Zašvihala jsem ocasem a dala se opět do pohybu. Nechtěla jsem se podchladit.
Mé oči neustále utíkaly k jezírku, které bylo na druhý pohled vlastně celkem zajímavé. Jeho dno se lesklo jako by na něm byly nějaké krystaly nebo drahé kamení. Na hladině také plavalo něco… led? Zastavila jsem se a dívala se na ten lesklý kousek něčeho na hladině. Musel to být led, nic jiného to být nemohlo. To bych nebyla já, abych nezkusila vodu z jezera, co mělo krystalické dno a plaval na něm led! Jen se můj jazyk dotkl vody, zježila se mi srst po celém těle. Neodtáhla jsem se, na to jsem byla příliš hrdá, napila jsem se. Celé dva doušky! Dva! Zatraceně ledové vody, ze které mě zamrazilo až do morku kostí, jak mi stékala hrdlem! Byla výborná, chutnala hrozně zdravě a všechno, ale znovu bych do toho nešla. Myslela jsem si, že bych klidně mohla umrznout, kdybych se nezačala hýbat, takže jsem se dala opět do kroku. Dále na sever. Třeba najdu severní pól nebo něco.

//Safírové jezírko (přes Sněžné hory)

//VVJ (přes Záp. Galt.)

Vydala jsem se dále od vody. Už jsem jí začínala mít po krk; jí a její opuštěnosti, i když byla vždycky obklopená dost pachy, že by to vystačilo za několik smeček. Pláň jsem překonala celkem rychle, ono tam nebylo moc co dělat, čím se rozptylovat. Bylo to v podstatě suché a ploché jezero – opuštěné a k ničemu. Aspoň dokud ho někdo nezalidní. A že by to bylo třeba. No, když nic jiného, dostala jsem se rychle zase dál, což bylo to, co jsem chtěla. Nikdy neustanu ve svém hledání parťáka! Prosím. Jen jednoho vlka, co by si se mnou sedl a pokecal. Nebo i porval, začínalo mi to být dost jedno. Sakra, i kdyby to měl být nějakej vymaštěnec, co na mě bude chtít skočit a množit. Byla jsem už fakt zoufalá a hladová po pozornosti a pokecu. Beru zpátky, tak zoufalá, abych se nechala obskočit, asi stejně nejsem. Oklepala jsem se při představě, že by mi měl někdo způsobit vlčata. To by šla všechna má budoucí dobrodružství do háje. Pohodila jsem ocasem. Ani jsem si nevšimla, že jsem v lese!
Byl to srandovní les. Hrozně měkký na ležení, samý mech a všechno. Jen mi to na něm občas podklouzlo, což už tak příjemné nebylo. Zpomalila jsem teda, i když se mi to vůbec nelíbilo. Možná jsem jen probíhala tak rychle, že se můj pach nestačil nikde uchytit? Upřímně jsem v to doufala, cokoli by bylo lepší, než aby mě ostatní záměrně ignorovali a vyhýbali se mi. Vlastně to taky bylo fajn, zpomalit a nehonit se. Líbila se mi ta změna tempa a procházka v příjemném lesním vzdoušku. Nehodlala jsem ale zastavit! Ještě jsem mohla, ještě jsem měla energii!

//Jezero Nä‘hi

//Řeka Mahtaë (sever)

Málem jsem omdlela, když mě praštilo do čumáku do množství vůní a pachů u jezera. Tohle musí být místní centrum shromažďování. Dobré vědět! Ale dneska, a to byste neuhádli, jsem neměla ani to nejmenší štěstí v hledání spojence v mém smutném osamělém životě. Bylo mi skoro do pláče. „I tak díky,“ broukla jsem k řece vyslovitelného bublavého jména. Aspoň se z ní dalo pít a jezero vypadalo taky v pohodě. Kromě toho, jak strašidelně působilo, když u něj nikdo nebyl. Aspoň ne v mé zatracené blízkosti! To smrdím nebo co? Očichala jsem se a jistě, nebyla to žádná výhra, ale že bych vyloženě páchla? To zas ne. Leda by zdejší měli mega citlivé čumáky. Vždyť mě to nezabije. Pomyslela jsem si s pohledem na jezero. Prostě jsem tam skočila.
A ukázalo se, že to nebyl vůbec zlý nápad! Nakonec bylo večerní plavání osvěžující a fakt relax. Hned mi to zklidnilo nervy. Úplně jsem zapomněla, jaká sranda bylo plavat. Když jsem cítila, že se mým svalům přestává plavání líbit, vrátila jsem se k mělčině a čvachtala se ještě moment tam. Stejně jsem neměla co lepšího na práci. A třeba ten povyk někoho přiláká? Ne? Tak ne. Fňuk. Vylezla jsem nakonec a trochu si olízla srst. Víte, abych se upravila, kdyby se někdo odhodlal sakra přijít, a trochu doplnila vodu v těle. Maličko. S mou vlastní příchutí, protože to je ten sen. Ale fakt mě ta prázdnota kolem jezera deprimovala, tak jsem se sbalila a vydala se zase dál.

//Ageron (přes Záp. Galt.)

//Medvědí jezero (přes medvědí řeku)

Celou dobu mě pronásledovaly pachy, které se mi stávaly známými. Jako hodně známými. To je tu nějaká kočovná smečka, nebo co? Odfrkla jsem si, ale pokračovala jsem dále podél řeky. Sem tam jsem si na doplnění energie a vody lokla a osvěžila se. Házela jsem po ní očkem, protože byla tím nejbližším společníkovi na cestě, co jsem měla. „Jsem Evelyn, mimochodem,“ řekla jsem k ní s povzdechem. Vzdávám to, tohle už nedám. Řeka si to dále šinula kolem a odpovědí mi byl jen šum vody a sem tam nějaké to šplouchnutí ryby. „Jo, to je taky hezké jméno,“ poznamenal jsem k jednomu obzvláště hlasitému šplouchu, „Určitě severského původu, co?“ Zastříhala jsem oušky, jako bych se chtěla přesvědčit. Upřímně cokoli bylo lepší než se dále nudit osamotě.
„Hele a nevíš, co to dneska se všemi je?“ mlaskla jsem nespokojeně, „Kam jdu, cítím kopu vlků, ale všichni jsou už pryč. O co jde?“ Natočila jsem hlavu k ní, ale ona se jen dále hnala vpřed k neznámým dálkám. Povzdechla jsem si. Tohle byl celkem jednostranný vztah, ovšem lepší než nic. Asi. Těžko říct. „Je to na dvě věci, víš? Fakt bych potřebovala kamaráda,“ skoro jsem ji pohledem prosila, aby mi tady někoho vyplavila. Když ne kamaráda, tak nemesis. Cokoli, jen ať mám kontakt s další živou bytostí. Ideálně vlkem, ale hej, nebyla jsem vybíravá. Na obzoru se už něco rýsovalo. Tak snad tam.

//VVJ

//Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Běh po pláni mě nabudil novou energií! Připadala jsem si jako pták, jak mi metry pod tlapkami ubíhaly jedna báseň, a když jsem se do toho ještě sem tam odrazila a provedla jeden ze svých známých dlouhých skoků… byla to dokonalost. Jednoduše dokonalost. Hrdě jsem za běhu skákala a rozhlížela se, jestli už mě jako někdo vidí. Tomu, co jsem zjistila, byste nevěřili! Ne! Vůbec absolutně nikdo kolem nebyl! Na celé zatracené pláni, co se táhla kilometry do nekonečna nikdo nebyl! Zaklela jsem, jak to dáma nedělá a odkopla už druhý kamínek tenhle den. Dokonce jen za večer jsem nakopla dva kameny! Tak moc jsem zuřila! Skoro jsem začínala věřit tomu, že se překonám a prvního vlka, co uvidím obejmu. Nebo taky nakopnu. Buď a nebo.
Dorazila jsem k dalšímu jezeru. Byla jsem celkem uštvaná a beztak jsem věděla, že kolem nikdo nebude, protože mě očividně nikdo vidět nechtěl. "Určitě se mě bojíte, co vy srabi!" zavolala jsem z posledního vzduchu v plicích a sesunula se na měkkou zem. Čumák mi omývaly vlny jezera, tak jsem ho rychle vytáhla, protože jsem ještě neprovedla kontrolu kvality vody. K mému upřímnému překvapení byla voda křišťálově čistá! Kdo by to tušil! Žíznivě jsem začala lokat vodu jako divoch. Byla jsem z toho celá mokrá, ale sakra, cítila jsem se tak skvěle, že jsem jim všem i odpustila, jak zbaběle zdrhají od všech míst, kam se přiblížím. Nebo si na něco hrajou? Mají tady každoroční velkou túru po jezerech a já přišla pozdě nebo co? Neměla jsem ani páru, ale to bylo jedno. Stejně jsem se na ně zlobila. Co se dá dělat, moje chyba, že jsem to nevychytala. Třeba je ještě někde doženu. Vstala jsem zase a po krátkém protažení se vydala opět po proudu vody, tentokrát řeky dále. Nemělo smysl otálet a dopřát jim ještě větší náskok!

//Řeka Mahtaë (sever) (přes Medvědí řeku)

//Ronherský potok

Potok vedle mě bublal do neznámého rytmu, jaký jsem ještě neslyšela. Byl hrozně chytlavý! Brzy jsem si u každého třetího kroku poskočila a vrtěla u toho ocasem jen tak pro radost. Možná byl divnej, ale hudební vkus měl to se musí nechat. A taky byl celkem decentní průvodce! Čím dále jsem podél něj šla, tím častěji mi vítr k čumáku donesl cizí pachy. A nikdy se neopakovaly! Přidala jsem do skok-kroku, protože mi už začínalo z té mé samoty hrabat. Ale zabavila bych se i sama. Ujistila jsem a ono jo, jenže povídat si sama se sebou, hrát si sama se sebou nebylo ono a otravovat sama sebe taky mělo své limity, už jsem si z toho celkem lezla krkem a to chce nějakou snahu. Ale tomu je koneeec!! Vyskočila jsem do vzduchu a rozběhla se vpřed.
A ono nic. Vztekle jsem zavrčela a nakopla nejbližší pidikámen. U jezera nikdo nebyl, i když se to tu hemžilo pachy a pachy. Idioti, všichni jsou to idioti. Nikoho jsem tady neviděla, ani když jsem se trochu prošla po straně jezera, kde jsem zrovna byla. A v té tmě se mi taky nedívalo nejlépe, navíc všechny pachy se mi tady míchaly a mátly mě. Sakra! Trucovala jsem u břehu, když vtom mé oko a nesoustřeďenou mysl opoutal odlesk barvy. To jezero bylo rudé! Co to? Dala jsem se do vrtění ocasem - konečně nějaká stimulace! Jenže běda, nebyla to voda, co byla červená, ale řasy. Tak se zase nenapiju. Přešla mě úplně chuť a hlavně jsem se poplácala v duchu po zádech, že mě napadlo nepít ani z potoka, co z jezera vytékal. Nevěděla jsem, co by se mnou ty řasy udělaly, ale nehodlala jsem riskovat, že mi z nich bude blbě. Žádné utrpení, prosím. Kývla jsem sama sobě a kecla zase na zadek. Co dál? Rozhlížela jsem se, ale byla jsem tady úplně sama. Jaká zatracená smůla. Nehodlala jsem se ale vzdát a nechat se porazit malou nepříjemností! Kdepak, to nevedu. Vstala jsem a oklepala se, načež jsem vyrazila po stopě některých těch pachů. Třeba budu mít větší štěstí tam.

//Medvědí jezero (přes Středozemku)

Mlha okolo mě řídla, až se vytratila úplně. Výborně, konečně jsem zase viděla na cestu. Ne, že bych nezvládla přečkat noc v mlze, ale fakt jsem chtěla najít hezčí místo, kde se probudit. Zastříhala jsem ušima a zavětřila. Nikde nikdo. Zatraceně. Odfrkla jsem si otráveně. Žádám toho snad tolik? Společnost? Doprovod na cestách? Nějakou radu ohledně místa pobytu mého bratra? Zavrtěla jsem hlavou, to bylo moc naivní i na mě. Nevadí, není kam spěchat. Hlavně zjistit, kde jsem a vyřešit mou samotu. Taky se možná najíst, trochu vyspat… to mělo ještě pár hodin čas. Mohlo to počkat. Teď byl stále čas dobrodružství a objevování! Navíc jsem se konečně dostalo přes ten stříbrný opar. To chtělo oslavit. A nejlépe s někým, sakra! Dupla jsem si a zavyla. Šance, že se někdo ozve zpátky byly minimální, ale musela jsem to zkusit. Jinak jsem šanci neměla! Duh!
No nic. Olízla jsem si čumák a rozhlédla se. Byla jsem u nějakého potoka, ale když jsem se chtěla napít, zaregistrovala jsem divnou vůni. Nebyla jsem zrovna nadšená z představy, že by se mi mělo udělat zle na místě, které obklopovala mlha. Minimálně ne první den. Klidně mohl být jedovatý a já nehodlala umřít sama. „Někdy jindy, kámo,“ kývla jsem k vodě a koukla proti proudu. Žádná mlha, to mi stačilo, ačkoli by nadějnější vyhlídky taky nevadily. Rozešla jsem se tím směrem.

//Ohnivé jezero