Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Pahorkatina dlouhých uší (přes Ronherský potok)
//Jsem domluvená s Morfem ^^

Zvolila jsem dobře! Les byl hustý a slunce korunami jeho stromů téměř nepronikalo. Spokojeně jsem si povzdechla a rozhodla se trochu projít a užít si vůně jehličí. A, ehm, mlhy? Nedokázala bych říct proč, ale měla jsem pocit, že se jí má přítomnost tady moc nelíbí. Postupně mi to začalo docházet, zas tak hloupá jsem nebyla. Dobře, dobře, pojďme být civilizovaní. Poraženecky jsem svěsila uši a ocas, načež jsem hlasitě zavyla, abych na sebe zdejší obyvatelstvo upozornila. Měla jsem být opatrnější. Jasně, že je to území smečky. Je to hezký les, na léto praktický a taky se to tu hemží pachy, které jsou zde všechny, víceméně, cítit silně. Vyšla jsem už ze cviku? Možná. Najednou se mi ani nelíbil relativní chládek, co mi stín stromů poskytoval. Necítila jsem se příjemně a nejen proto, že by zdejší vlci mohli být idioti. Prostě se mi nelíbilo být kdekoli, kde to mělo něco společného se smečkou.
Na druhou stranu by bylo zbytečné jen tak postávat a čekat, tak jsem se rozhodla se trochu projít. Zůstávala jsem u hranic, nehodlala jsem riskovat zacházet kamkoli dále. Ještě, že jsem si něco pamatovala ze svého života ve smečce a věděla jsem, co se sluší a patří. Sice bych nejraději prostě zdrhla, ale co už. To nějak přežiju. Nemá smysl si dělat nepřátele, obzvláště ne z celé smečky vlků, co jsem v životě neviděla. Ach jo. Povzdechla jsem si a nakonec se fakt posadila a čekala na místě. Byla jsem příliš rozhozená, než abych si užívala zdejších krás.

Jak jsem si tak spokojeně hodovala, objevil mě další vlk. Tohohle jsem ještě neznala! No… Tohle je rozhodně kožich. Zírala jsem s otevřenou tlamou na černobílou srst, která se dělila podle vertikální osy. S tím se jako narodil? Když byl už dost blízko, tlamku jsem zavřela a raději si urvala další kus žvance. K mému překvapení mě nepřehlédl, i když vypadal fakt nóbl a já ne zas tolik. Na druhou stranu ani mě nepozdravil a už po mně chtěl službičku. Švihla jsem ocasem. Nelíbilo se mi, ale vypadal, že ho prostě trápí horko, tak jsem na něj nezačala být pasivně agresivní. „Ne, neovládám – ale! Ovládám něco lepšího!“ zazubila jsem se a vykouzlila mu na horní čelisti velmi mizernou imitaci bahna, aby měl tlamu celou černou, „Iluze! Dobrý, co?“ Zamávala jsem hrdě ocasem.
Nicméně jsem už byla po jídle, po svém kouzlení jsem rychle spořádala zbytek masa na kostech, a bylo tedy na čase vyrazit dál. Ideálně někam do stínu. Odsunula jsem kosti na bok a postavila se s otřesením kožichu. „No, já mizím, vypadá to na horký den a nechci se tady upéct. Ty bys měl taky najít lepší místo, jinak se z půlky uškvaříš,“ dala jsem mu přátelskou radu, „Tak čau.“ Vydala jsem se vpřed k lesu, který vypadal jako ideální úkryt před sluncem. Aspoň na pár hodin. A třeba budu mít štěstí a zase tam narazím na nějakého vlka! Na to jsem měla konečně štěstí po prvním dni samoty. Vedle tohohle bych si ale připadala, no, blbě. Měl moc noblesní kožich.

//Sarumen (přes Ronherský potok)

//Ronherská skála (přes Zlatavý les)

Les mě vyplivl na kopcovité louce, kterou jsem si hned oblíbila. Proč? Cítila jsem jídlo, celkem dost jídla, více než kde jinde. Mlsně jsem se olízla. Snad to byly i ty mini ukázky magie, ale celkem mi vyhládlo. Pustila jsem se po stopách toho pachu a bingo! Našla jsem malou plošinku mezi kopci, na které byli seskupení ušáci, jako by jen čekali na to, až někdo přijde a začne je lovit! Nejlepší je útok, který váš protivník nečeká a to se nejlíp dělá, když ho nečekáte ani vy. Takže jsem prostě vyběhla, když se mi zrovna v tu vteřinu zachtělo a hle! Měla jsem pravdu. Hnědý králík mi vysel z tlamy jako hadrová panenka. Hned jsem měla lepší náladu, i když mě čumák pořád bolel.
Odnesla jsem si svůj úlovek do stínu stromu a uložila se. Byl tady hezky klid, jen bublání vzdáleného potoka a piskot těch malých potvor… další idylka. Dneska byl takový idylkový den. Pustila jsem se bez dalších okolků do jídla. Masíčko bylo libové, výživné. Žaludek se mi hezky plnil a nálada opět stoupala rapidní rychlostí. Stejně je nějakej mladej a hubenej. Postěžovala jsem si, ale pro můj momentální stav posloužil. Opravdu mi muselo vyhládnout z té magie, jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Nechtěla jsem ho celého sníst hned, takže jsem maso z ušáka začala trhat pomaleji a užívat si každé sousto. Nikam jsem nespěchala.

Čekala jsem od toho a od něj sice hodně věcí, ale to, že mě kousne zrovna do čumáku opravdu ne. Zakňučela jsem a odtáhla se asi stejně rychle jako on. Rána nebyla velká, ale stejně krvácela a bolela. Vždyť ví, jak je čumák citlivý, au! Mračila jsem se na něj a přemýšlela, jestli mu vynadat nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla pro ne, velký podíl na tom rozhodnutí měla i jeho slova. Věřila jsem mu, nevím proč. Asi nevypadal jako typ, co by lhal zrovna o tomhle. Nejspíše má prostě špatnou mušku – to mu určitě v životě ještě způsobí problémy. A chystal se k odchodu! „Počkej! Ani neznám tvoje jméno!“ Už byl pryč, ani se za mnou neohlédl. „Idiote,“ frkla jsem jeho směrem a otočila se zpátky k vodě. Umyla jsem si čumák a nahromaděnou krev. Štípalo to a nebyl to hezký pohled, pocit taky.
Počkala jsem, než krvácení jakž takž ustalo a rozhodla se jít zase dál. Měla jsem prostě toulavé tlapky. Navíc teď, když mi tady bylo ublíženo, se mi nechtělo na skále úplně zůstávat. Slunce stejně bude zase stoupat výš, asi by bylo lepší najít stinnější místo nebo nějakou vodu, u které se vyvalit. Nelíbila se mi ale představa, že bych se celý den flákala. Nějak to vymyslím, určitě bude způsob. Rozhodla a pustila se lesem zase dále. Nevracela jsem se k jezeru. Měla jsem pocit, že by tam pořád mělo být dost vlků a chtěla jsem zkusit něco nového.

//Pahorkatina dlouhých uší (přes Zlatavý les)

Nevěděla jsem, jestli na jeho slova přikývnout nebo se zasmát. Zvládla jsem oboje najednou! Je s ním docela sranda! Pomyslela jsem si s dalším zavrtěním ocasu. Nebyl to sice asi ten typ, co by si dělal kamarády, ale mně se líbil. „Máš pravdu, ale stejně ses divně křenil, když jsem tehdy řekla, že bys mohl být navzdory svému vzhledu milý,“ připomněla jsem mu vesele. A kdo ví, třeba si opravdu jen hrál na drsňáka. Teď byl docela hodný, milý úplně ne, ale nebyl špatný. Rozhodně ne tolik, jak se mohlo zdát.
Trochu mě překvapilo, a bylo to dost vidět, když na mě odhalil tesáky kvůli své magii. Dobře, to ode mě nebylo pěkné. Má předchozí slova mě lehce zamrzela, chtěla jsem mu jen odseknout, když na mě byl taky takový. Vědět, že i pro něj je jeho vrozená magie důležitá, asi bych svou odpověď formulovala jinak. Hlavně když se více rozpovídal o tom, co všechno dokáže! Očka se mi rozzářila. „Omlouvám se, chtěla jsem tě jen poškádlit, když jsi měl takové blbé připomínky, nemyslela jsem to zle,“ pousmála jsem se na něj upřímně, „A taky by mě nenapadlo, že magie myšlenek toho zvládne tolik! Nikdy jsem nepotkala vlka, který by je tolik ovládal. Zní to fakt super! Trochu ti závidím.“ Vrtěla jsem vesele ocáskem a obdivně na něj koukala. Představte si mít moc ovládat samotné myšlení vlka! To muselo být tak super! Líbilo se mi to! Jasně, kdyby se taková schopnost dostala špatnému vlkovi do tlapek, byl by to průšvih, ale ten nápad se mi hrozně líbil a fascinoval mě. „Neříkám, že to umím dobře,“ pokrčila jsem výmluvně rameny, „Jen že to umím a mám potenciál!“ Zazubila jsem se na něj. Jeho slova mi náladu nezkazí, ani nesníží mé city a hrdost.
Neodtáhl se, jen štěkal a ukazoval mi, že má moc ostré zoubky. Zlato, to už jsi mi dneska předvedl. Napůl jsem mu ani nevěřila, že by to udělal. Kdo by někoho kousl do jazyka? A i kdyby, tak by to vlastně nevypadalo vůbec špatně. V podstatě jsem neměla co ztratit, jen trochu krve, a to přežiju. „Beru na vědomí!“ ujistila jsem ho vesele, ale ještě než jsem stihla pustit se do práce, proběhl kolem bílý vlk. „Ahoj, Sionne!“ zavolala jsem na něj zpátky. Dobře, že jen proběhl, tohle by asi vidět neměl, jestli vlk dodrží své slovo. Bez dalšího zdržování jsem mu špinavou tvář olízla a provokativně čekala s vyplazeným jazykem, co udělá.

Užívala jsem si svůj druhý den v tomto kraji. Líně jsem se rozvalovala a převalovala na skále, sem tam vyplázla jazýček pro trochu vody… Bylo to téměř perfektní, jen kdyby ještě foukal vánek, co by mi čechral srst. Spokojeně jsem si povzdechla a přetočila se na záda. Bílé bříško přitahovalo sluneční paprsky ještě víc, naštěstí bylo slunce ještě mladé a nespalovalo mě. Stejně jsem se brzy musela otočit zase zpátky do původní polohy. Jak to asi zvládají u jezera? Co ten Sionnův lov? Opakovala jsem si jeho jméno, abych nezapomněla. Doufala jsem, že ho brzy zase potkám, opravdu vypadal mile a byl plný elánu, to se mi líbilo! Měla jsem ráda stejně nadšené vlky, jako jsem sama byla.
Takové štěstí jsem ale neměla. Skrýval se sice mému zraku, ovšem cítila jsem jeho pach a hlavně rozklad. Má tady perfektně čistou vodu! Jeden by řekl, že když ne pro svou hygienu, tak pro tu radost, že něco zašpiní, se umyje. Povzdechla jsem si a vyčkávala, co přijde dál. Škubla jsem ouškem jeho směrem, když vyskákal až za mnou. Líně jsem otevřela očka, jen co se dal do řeči. V soukromí mu to mluví více! Bylo to příjemné zjištění. Zavrtěla jsem ocasem, ačkoli jeho slova byla spíše výsměšná. „Slečna,“ zopakovala jsem po něm s důrazem, „Má ráda svou svobodu a smečka jakékoli formy je pro ni příliš svazující.“ Mrkla jsem na něj s úsměvem. Asi nebyl nakonec tak špatný. Jen tak stál, v klidu se mnou mluvil, možná jsem ho odhadla špatně. „Navíc nejsem tak bezbranná, jak vypadám,“ otočila jsem se na bok a důkladně si ho prohlédla. Byl vychrtlejší než já, no, spíše vychrtlý tím zlým způsobem. Já sice byla drobná, ale měla jsem na kostech svaly, on byl blízko chodící kostře. Ne, že by to nevypadalo hezky. Co by asi dělal, kdybych mu to řekla? „A magii ovládám taky – iluze, které by se mi v souboji určitě hodily více než tobě, předpokládám, myšlenky,“ řekla jsem to s nádechem hrdosti. Opravdu jsem svou magii zbožňovala, i když jsem ji neovládala nijak dobře. A vůbec, byla jsem odpočatá, proč se nepochlubit? Před očima, přímo na čumáku, se mu zableskla malá barevná světluška. A no, když už tady byl, snad bych se mohla i já trochu zabavit. Zvedla jsem se a přistoupila k němu. „Máš na tváři trochu krve, mám ti ji olíznout?“ nabídla jsem mu s potměšilým úsměvem a hravě vyplázla jazyk, upřímně jsem to šla zkusit, jak si mohl všimnout z toho, jak jsem se k němu natahovala.

//Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

Vzdalovala jsem se vlkům a přemýšlela, jestli jsem udělala dobře. Co když teď zase skončím sama a budu si muset povídat se stromy a řekami?! No, tak budu za blázna a ty mají všichni rádi jako atrakci. Ušklíbla jsem se spokojeně. Vlastně tohle bylo jen pro mé dobré. Zbavím se ruchu těch, kdo se mi nechtěli věnovat a ještě se projdu, objevím kousek světa, a kdo ví, třeba najdu lepší společnost. Navíc les, kterým jsem procházela, byl překrásný. Už jen vidět ho stálo za to. A ještě jsem díky němu našla překrásnou skalku! Byla zastrčená na samém okraji lesa a vypadala jako malá oáza klidu. Měla i takovou poklidnou a mírumilovnou atmosféru. Tetelila jsem se blahem a téměř předla nad tím, jak dobře jsem si tady připadala.
Vyhopkala jsem nahoru po skále, abych se mohla napít z místa, odkud ze skály pramenila čistá voda – přesně tam, kde poprvé spatřila světlo světa. Od tama je voda nejlepší! Spokojeně jsem si olizovala tlampku a vrtěla ocasem. Rozhodla jsem si na skále odpočinout a užít si ranního slunce, dokud ještě nezačalo pražit. Vypadalo to na slunný a horký den, který bude lépe strávit ve stínu. Lehla jsem si s tlamičkou poblíž svého picího místečka a natáhla se na slunci. Bylo příjemně teploučko, ptáčci cvrlikali, prostě idylka. Ani mě už nemrzelo, že jsem zase sama. Možná jsem to taky potřebovala. Aspoň na chvilku.

Zvesela jsem zavrtěla ocasem – mladej nakonec nebyl tak špatný! Působil pořád mile, ale když se mi začal omlouvat, mé srdce ještě trochu pookřálo. „Na tom vůbec nezáleží, fakt. Upřímně mi šlo spíše o to si u lovu popovídat a tak,“ zasmála jsem se. Ještě bez lovu nějakou dobu vydržím, i když by mě jídlo potěšilo, to zase jo. Navíc nešlo ani tak o mě jako spíše o jeho matku, která teď jistě potřebovala hodně jídla. O to víc teď když se k ní tulilo ještě nějaké cizí vlče. Ale kde se tady mohlo vzít? Ne, že bych neměla sympatie pro rodiče, co své potomky nechají napospas přírodě, ale taky to byla docela, no… nehezká věc. Já bych svoje haranty strčila aspoň někomu, s kým jsem předem domluvená. Odfrkla jsem si. Nedokázala jsem si představit, jak vyděšená ta malá musela být. Bylo mi jí líto, no na krk bych si ji určitě nevzala.
Byl tak rozkošný, když se rozpovídal o své magii! Očka mu zazářila a vypadal opravdu hrdě, přesně to jsem chtěla vidět! Také jsem se dala do vrtění ocasem, jeho radost se lehce přelila na mě. „Fakt?! Tak to seš mazák!“ usmála jsem se na něj, „A musíš v té magii být fakt dobrý, to jen tak někdo nezvládne!“ Měla jsem z něj upřímnou radost. Navíc předměty byly užitečná a zábavná magie! Jen škoda těch jeho očí, když ho to tak bralo. „Třeba to ještě přijde, někdy se vlkům zbarví oči až o dost později,“ snažila jsem se ho utěšit, „Ale i kdyby ne, tak zlatá ti sluší! Hezky ti oči vynikají v kožíšku.“ Já o tom věděla své! I když bych asi taky byla spokojenější s barevnýma očima. Hm… No, nějaký způsob najdu. Taky se mě zeptal na podobnou otázku! „Já ovládám iluze, jen zdaleka ne tak dobře jako ty,“ přiznala jsem se a na ukázku mezi námi vytvořila silně nekvalitní oblázek, co poblikával jako vánoční světýlko. Nechala jsem ho zase rychle zmizet a zasmála se. „Mám ještě co zlepšovat,“ řekla jsem vesele. Kdybych svou magii ovládala dobře, co bych teď na stará kolena dělala? Předtím jsem měla důležitější věci na práci. Nicméně to tady začínalo být až moc narváno a březí vlčice vypadala podrážděně. Chápala jsem to, fakt jo, a rozhodla jsem se tedy vytratit, ať má větší klid. „No nic, já zas půjdu,“ usmála jsem se na všechny přítomné, „Mějte se, ahoj!“ Zvolala jsem a vydala se zase dále, směrem, kterým jsem předtím nešla. Mé dobrodružství pokračuje!

//Ronherská skála (přes Zlatavý les)
//Opouštím vás a děkuju za pomoc s úkoly ^^

//Omlouvám se za přeskočení, jen chci rychle splnit úkol a odběhnout :)

Najednou jsem neměla o společnost nouzi a stejně to bylo k ničemu, protože si mě nikdo nevšímal. Po vlčeti se k nám přidali nějací další vlci, co se dali do řeči s březí vlčicí. Asi staří známí. Odfrkla jsem si uraženě. Chápala jsem, že mají tím pádem radost, že se opět shledávají, ale hej! Aspoň jeden z nich byl samec! A já samička, hezká, v nejlepších letech, eh, a vůbec příjemná a tak! Nevadí, stejně nebyl můj typ, ale z principu mě to štvalo! Bylo chtít trochu pozornosti moc? Zašvihala jsem ocasem na znamení své nespokojenosti. Aspoň nás ten zjizvený nechal být, jinak bych se musela bavit s ním. I když vlastně…
Doťapala jsem k mladému vlkovi, kterého se hovor netýkal, a který si zvolil zde zůstat místo lovu. „Jo, chápu,“ usmála jsem se na něj a ležérně se protáhla. Opravdu jsem jen chtěla trochu pozornosti a pokecu. Byla jsem sama tak dlouho! Já! Takový přátelský tvoreček – vždyť jsem si i povídala se řekou! Tak zoufalá jsem byla! No, dobrou zprávou bylo, že vlků tu žilo dost. „Hele, ty seš ještě dost mladý, viď?“ vyzvídala jsem od Sionna, „Už víš, jakou magii ovládáš?“ Byla jsem zvědavá a hlavně jsem si vzpomínala, jak nadšená jsem byla já, když jsem svou magii odhalila! Nemohla jsem o tom přestat žvanit. Bylo by hezké vidět taky trochu entusiasmu po té mrtvé atmosféře, co obklopovala zjizveného. A upřímně mě to zajímalo, třeba ovládá nějakou super magii, o které jsem ještě neslyšela.

Nespokojeně jsem se zamračila, ale rychle svaly tváře zase uvolnila. Nemělo smysl si kvůli nim dělat vrásky, kvůli komukoli z nich. Hlavně ne kvůli tomu černému vlkovi. Byl světem ublížený, to šlo vidět, ale chovat se jako idiot kvůli tomu nemusel – vždyť provokoval březí vlčici! „Hele, to není fér takhle někoho soudit! Dokud ses nezačal chovat jako trotl, takys mohl být fakt milý a všechno,“ odfrkla jsem si směrem ke zjizvenému vlkovi. Nebylo to hezké. A navíc, co vlčice asi zmůže, i kdyby měl pravdu? Nepochybovala jsem o její síle, to zase ne, zároveň jsem však brala v potaz, že nebude chtít ohrozit zdraví svých budoucích potomků kvůli nějakému náhodnému blbečkovi. A k tomu ještě takhle zjizvenému. Nemohla jsem tušit, co se s ním stalo, že vypadal takhle. Snad ho dostal medvěd, snad k němu život nebyl milý už od vlčete, nebo to byl profesionální rváč, nicméně kdybych já už teda byla zbouchnutá, navíc takhle dlouho, nešla bych do té jeho výzvy. Mladý bílý vlk také raději mlčel.
A najednou jako by někdo zařval „Střih!“. Přísahala bych, že se něco dělo – že by… Ne, nebo se nic nedělo? Byla jsem dost zmatená. Zavrtěla jsem hlavou a hledala ve tvářích ostatních jakoukoli známku toho, že se tady něco událo. Možná jsem jen divná? Jako bych poskočila časem, ale jen o pár vteřin, jen tak, že můj život vypadal stejně jako předtím. Třeba to ještě doznívalo pološílenství z té samoty, těžko říct. Jen šedá si teď lehala a poprosila syna – Sionna! – aby jí něco ulovil. „Mohla bych jít s tebou! Pomůžu ti,“ usmála jsem se na vlčka a přátelsky zamávala ocasem. Možná mi jen hrabe z hladu. Pak jsem se ale otočila zpátky na vlčici a podezřelého vlka. „Teda jestli to tady zvládneš?“ zeptala jsem se jí a nenápadně těkla očima k vlkovi a zpátky k ní, „Určitě jo, a neboj! Synkovi se nic nestane,“ ujistila jsem ji s mrknutím a popošla blíže k němu. „Tak jdeme na to?“ zazubila jsem se a snažila se působit co nejméně výhružně. Nakonec docela zmlkl od začátku konverzace a přišel mi trochu napjatý. Jenže...
Jenže to by se k nám nesmělo přidat malé vlče, které se rozběhlo přímo k matce bílého - Sionna - a schovat se k ní s křikem, že chce domů. Komu to uteklo? Rozhlédla jsem se kolem, ale kromě naší skupiny tady nikdo nebyl. Ani žádný cizí pach a vlče vypadalo docela zničeně. „No... ten lov asi bude pořád třeba, ne? To mrně vypadá celkem bídně,“ zašvihala jsem ocasem. Třeba by se s plným žaludkem i uklidnilo. „Ale můžu tady zůstat a hlídat je, jestli budeš klidnější,“ otočila jsem se na bílého. Teď bych už i já měla pochyby o svých životních volbách, kdybych tady s panem pacifistickým čarodějem nechala březí vlčici a malé vlče. Aspoň mám společnost. Pokrčila jsem v duchu rameny. Ta situace určitě mohla být i horší.

Bylo to tak tajné, že jsem to skoro nepostřehla ani já, ale opravdu se mi ulevilo, že se oba vlci jevili celkem přátelsky. Teda přidal se k nám ještě jeden, celý zjizvený a pokřiveně vypadající, který už tak mile nevypadal, no snažil se… asi? Nehodlala jsem ho moc soudit – jen proto, že měl oči jako leklá ryba, přece neznamená, že je to špatný vlk. Možná toho jen už hodně zažil a necítí už tolik štěstí jako za mlada. Bylo mi ho trochu líto. Nicméně! Důležité bylo, že oba původní vlci se rozpovídali. Zavrtěla jsem ocasem. „Fakt? Tak to je skvělý!“ usmála jsme se zeširoka, „Taky myslím, že je lepší všechno řešit v klidu a bez použití zubů.“ Odsouhlasila jsem jejich přístup, jenže… něco se mi nezdálo. Neuniklo mi, jak ten mladej na svou matku mrkal a navíc jsem měla z toho zjizvence pocit, jako by nebyl upřímný. Něco v jeho úsměvu, co na mě předtím hodil, mi napovídalo, že možná není tak dobrý, jak bych ráda věřila. Raději jsem si ho ještě jednou prohlédla. Kožich měl zajímavý to jo a fakt jsem ho nechtěla soudit, ovšem měla jsem pocit, že by to možná nebylo úplně na škodu.
Mlely se ve mně dva myšlenkové pochody. Ten první se mi zamlouval víc a to sice, že mě osamělost udělala trochu zahořklou vůči zdejším obyvatelům, co se mi celý den vyhýbali, a tudíž jsem teď nespravedlivě hledala něco, kvůli čemu se na ně nazlobit a urazit. Ten druhý jsem si matně uvědomovala, že byl nejspíše ten správný, ale nechtěla jsem s ním souhlasit, a ten byl celý o tom, že si ze mě dělaj šoufky. Já se uměla taky celkem slušně přetvařovat, takže pro mě nebylo těžké si všimnout, když to dělal někdo jiný. Jenže jsem tomu fakt nechtěla věřit. A protože jsem byla uvolněná a nedávala jsem pozor, všechny tyhle pochyby se mi dost ukazovaly na tváři, ze které se dalo číst jako z otevřené knihy. „Neznáte někdo způsob, jak poznat, jestli je někdo upřímný nebo ne? Chytám z vás všech celkem pochybnou auru,“ vysvětlila jsem a zašvihala ocasem, „Ale to je fakt v pohodě, jsem stejně ráda, že jsem vás potkala. No, abych se představila, jsem Evelyn a těší mě, i kdybyste všichni byli trapní lháři.“ Věnovala jsem všem zářivý úsměv a vrtěla ocasem jako by nic. Upřímně jsem byla ráda, že mám společnost, a bylo mi jedno, jestli budou vtipkovat na můj účet nebo ne. Nebylo by to poprvé, ani naposled, a jestli jim to zlepší náladu, tak ať si poslouží.

//Středozemka

Ani mi to nejdřív nedošlo, ale vrátila jsem se v podstatě zase tam, kde jsem začala. Byla jsem zas u toho divného jezera! U toho, co se z něj nedalo ani napít a mělo tu divnou vodu a divnější potok! Ale! Hlavě! Tady byli VLCI! Myslela jsem, že se na místě rozpláču vděkem, nicméně usoudila jsem, že kdybych se k nim vrhla usoplená a hysterická, asi by rychle utekli a měla bych po společnosti. Dala jsem se do větření a pustila se po jejich stopě.
A fakt že jo! Bála jsem se, že mám jen čichové halucinace, ale ne! Oni tu fakt byli! Šedá vlčice a bílý vlček, který vypadal hodně mladě. Možná její vlče? No to je jedno, hlavně, že byli živí a vlci a inteligentní! Snad. Hned jsem se k nim vrhla a zastavila slušný metr od nich, ať je nevyplaším. „Nazdar! Ahoj! Teda, to vám povím, mám den na dvě věci,“ zasmála jsem se a zavrtěla ocasem, „Celý den hledám společnost, nějaké kamarády, chápete, a prostě pořád cítím kopu pachů a nikde nikdo! Jako naschvál! Vždycky u vody,“ protočila jsem očima a zazubila se na ně přátelsky. „Jste zdejší? Musíte být, určitě,“ nepřestávala jsem mluvit, konečně jsem taky měla s kým a na koho, „Nevíte, jestli je to běžné? Napadlo mě, že je to třeba nějaká kočovná smečka nebo tak…“ Odmlčela jsem a sjela je oba pohledem. Pak jsem směrem k nim začichala. Bylo z nich taky cítit více pachů. „Měla jsem pravdu, že? Nejste to vy? Nic proti, rozhodně nic proti, jen se ptám – nejste taky členy té kočovné smečky? Jak to tam funguje a tak,“ posadila jsem se a mávala ocasem. Byla jsem fakt děsně zvědavá. Smečka nebyla nic pro mě, ale snad kdyby se takhle pořád cestovalo… to by asi nemuselo být úplně zlé.

//Kamenná pláž (přes Náhorní)

K mému příjemnému překvapení bylo na pláni tepleji než u řeky, rozhodně o dost tepleji než v lese, ale tam se nebylo čemu divit. Bylo to hodně na severu a ještě kolem hor, navíc jezera tam prakticky zamrzala, tak co bych chtěla. A taky se tady fakt dobře běhalo a skákalo do dálky. Bylo to tady přímo jako stvořené pro mě! Cítila jsem se sice extra malince na tak rozlehlé ploché zemi, úplně sama a opuštěná, ale bylo to i fajn cvičení skromnosti. Byla jsem nepodstatně drobná oproti vesmíru a životu kolem. Jen malý mraveneček v koloběhu života. Zpomalila jsem svůj běh a chvilku jen pozorovala, jak nade mnou ubíhají hvězdy jako malé světlušky.
A zase jsem přidala do kroku. Začínalo mi být smutno a chtěla jsem se plné vlně smutku a samoty pokud možno vyhnout. Nemohla jsem vzdát své hledání komunikace a společnosti. Ještě ne, dokud jsem měla naději. Musel tady přece někdo žít. Pachů tady na to bylo dost, místa taky. Jídla… jo vlastně, moc potravy jsem necítila, neregistrovala, kromě té myši, ale taky jsem se na to extra nesoustředila. No nic, prostě budu hledat dále, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.

//Ohnivé jezero

//Tajga (přes Dlouhou řeku)

Další zatracená voda! Ve snu mi ani nevadila, život byl však druhá věc a já jí začínala mít fakt po krk. A taky jsem pořád byla zoufale sama! To mi taky lezlo krkem. A ta řeka se táhla a táhla, už jsem si myslela, že pojdu stářím, než se jí dostanu na konec! Fakt jako, tahle krajina byla úplně nový level. Aspoň se nenudím, haha, ha, ha… Odfrkla jsem si a pokračovala v cestě. Když nic jiného, měla jsem příjemnou náladu ze snu. Bylo by to fajn, jen si tak poskakovat a nic neřešit. Povzdechla jsem si zasněně. Chvilku jsem zavřela oči a vzpomínala na ty sladké chvíle… A najednou jsem spadla držkou napřed do něčeho mokrého.
Povedlo se mi vyplavit se na břehu. Doplavala jsem tam sama, ne, že by mi řeka jakkoli pomohla, prosím pěkně. Vykašlala jsem vdechnutou vodu a oklepala se. Výborně, to byla druhá koupel tohoto dne, takže už jsem si mohla být celkem jistá, že nesmrdím. Teď jen najít někoho, komu to ukázat! A pobavit se, prosím, cokoli, klidně se i porvat, když na mě aspoň zavrčí nebo mi řekne půl slova. Fakt cokoli. Tady to ale bylo pusté, tak jsem se zase rozběhla po pláni. Připadala jsem si svobodně a hrozně šťastně, kéž bych to jen měla s kým sdílet.

//Středozemka (přes Náhorní)

Stejně rychle, jako mé tělo ztěžklo, zase nabylo na lehkosti. Gravitace pro mě přestala fungovat! Držela mě u země, ale nesvazovala mě. Když jsem se odrazila, najednou jsem byla pár metrů ve vzduchu a jen pomalu se zase vracela k zemi. Bylo to prostě to nejlepší, co jsem kdy zažila! Začala jsem poskakovat kolem, ale vlastně jsem spíše polo-létala. Nechala jsem se i unášet poryvy větru a bylo to ještě lepší! Byla jsem jako velký chlupatý ptáček! Ale co to mé oko vidí – blíží se bouře! Vítr nabíral na síle a hnal mě do skal! Blesky se klikatily okolo mě jako velká klec, unikala jsem jim jen šťastnými náhodami! Kapky pleskaly o skály, a jak se rozpleskly, mokla jsem i já – tak těsně jsem se jim vyhýbala! Vítr ale přestával být milosrdný. Hnal mě vpřed, přímo na plochou stěnu skály. Já nechci umřít! Chci se bavit a smát a létat! Tohle je tak skvělý!
…
…
…tohle je můj sen.
Bylo to jako bych otevřela oči! Někde v mysli se otevřelo mé třetí oko a uvědomila jsem si to. Tohle je můj sen a já mám tu kontrolu!
Ocas jsem používala jako kormidlo a stočila kurz těsně před skálou. Dokázala jsem po ní běžet! Běžela jsem kolmo po skále a viděla pod sebou dravou řeku! Zamířila jsem dolů, běžela podél ní a její vlnky mi cákaly na srst, ale bylo to osvěžující. Přestalo pršet a obloha se vyjasnila. Pod sluncem mi srst uschla hrozně rychle! A najednou už jsem nebyla u řeky a skal, ale v lese. Procházela jsem se po trávě, gravitace pořád nenaskočila zpátky, tak jsem skákala já. Odrážela jsem se od kmenů stromů a šplhala výš a výš. A po větvích taky! Byla jsem dost lehká, aby pode mnou nepraskly. Závodila jsem s veverkama – a vítězila! Haha! Sežerte si to, prcci! Chňapala jsem po nich hravě zubama, ale nevypadalo to, že by to ony braly jako vtípek. Ups.
Blížila jsem se ke konci lesa, takže jsem se od posledního stromu pořádně odrazila a opět se svěřila větru. Kolébal mě. Byl to mírný letní vánek, který mě nesl ve svém objetí vzhůru k nebi. Bylo příjemné teplo a slunce svítilo i skrze pár lehkých mráčků na nebi. Smála jsem se, vítr mi čechral srst a já byla spokojená. Zapomněla jsem na všechny starosti, tíha světa a minulosti ze mě opadala. Mohla bych se snažit roky, ale sama bych takové lehkosti nedosáhla. Bylo to skutečné požehnání.
A najednou jsem byla v nebi! A ukázalo se, že to vůbec nebylo nebe! Byl to oceán a ty mráčky byly pěnou na vlnách! Já byla celou dobu tak nějak pod vodou, ale zároveň ve vzduchu??? Proč ne! Smála jsem se vesele a skákala nad hladinu a zase se nořila zpět. Zkusila jsem i pískat jako delfín! Moc mi to nešlo, ovšem poblíž žádní delfíni nebyli, tak jsem je nemohla pohoršit, pískala jsem si vesele dál. Pískala a pískala… Něco mě táhlo pod hladinu. Nemohla jsem se bránit. A pískání nabíralo na hlasitosti. A já těžkla.

Vzbudila jsem se. Mrkala jsem do tmy a vzpamatovávala se. Byla jsem hrozně těžká. Co to pískalo? Zvedla jsem hlavu a zaregistrovala ostrý pohyb. I se svým těžkým tělem jsem se po tom vrhla. Byla to nějaká divná myš! Taková milá jednohubka. Posilněná a nabitá novou energií jsem se zase dala do kroku. Měla bych si zase rychle zvyknout na svou normální váhu a gravitaci. Toužebně jsem se podívala na nebe.

//Kamenná pláž (přes Dlouhou řeku)