Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Smrkový les

Poté co opustila jsem další pocestné, došla jsem k řece, jejíž břehy byly oblázky poseté. To je přece stará má známá! Řeka dlouhá, téměř bych řekla světoznámá! Sklonila jsem se v pozdravu, neboť jsem s řekou vedla konverzaci. A když jsem tak měla sklopenou hlavu, zkontrolovala jsem, zda v ní žijí raci. Nebyli k nalezení, tedy mé kroky neměly žádná omezení. Zvesela do vody šlápla jsem, vděčná že touláním došla jsem opět až sem. Srdce mi v hrudi poskočilo, až se mi z toho v hlavě zatočilo. Snad bych měla šířit o řece slovo dobré! Nechá nás přece přebrodit ji, i když vyplivne nás mokré! Výborný nápad - bravurný! Ještě se ze mě v tom divném kraji stane básník potulný! Počala jsem tedy v mysli veršovat, neb nechtěla jsem svou neumělou básní nikoho pohoršovat:
Není hezčí věci na světě, než když přátelství mezi dvěma vykvete. A to byl zrovna případ náš, a když budete mít štěstí, může být i váš! Neboť řeka tato má srdce osamělé, avšak otevřené pro statečné i nesmělé! Vlk či liška, los či zajíc – řece je do vašeho druhu právě to nic! Stačí být přátelský a přistoupit slušně, jejímu bublání byste také měli naslouchat poslušně. Vyslechne si vaše trable, ať již vypadáte svalnatě či ochable. Nesoudí a drby nešíří, pouze dobré pocity ve vás rozvíří!
Spokojena se svým dílem, umlkla jsem. Bylo na čase přemýšlet nad svým vlastním cílem, jelikož z lesa přede mnou vyvstávaly mi chloupky děsem. Povzdechla jsem si smutně, nebylo kam jinam jít, rozešla jsem se jím tedy potupně. Snad mě všichni nechají být... Ne kašlu na ně! Rozhodla jsem se a pustila se raděj v širé pláně.

//Středozemní propadlina (přes Východní Galt.)

//VVJ (přes Záp. Galt.)

Packy mě zavedly do lesa, který byl vůní jehličí prosycený ještě víc než ten na jihu a to bylo co říct. To mají nějaké závody? Tolik jehličí přece ani není normální. Zavrčela jsem jemně, jak jsem si vyklepávala nepříjemně zaseklou jehličku z packy. Chytrý vlk by se otočil a zmizel cestou, kterou přišel. Mně šlo však o hrdost! Neporazí mě nějaká zpropadený les jen tím, že mi do cesty nasype tuny jehličí, to ani náhodou! Nežila jsem až do dnes jen proto, abych stáhla ocas a nechala kopu bordelu na zemi, aby mi natrhla zadnici! S novým odhodláním a podrážděním mrčením jsem šla lesem dál a celkem často vykopávala, abych se zbavila obzvláště otravných jehlic.
Ukázalo se, že to nebylo nejlepší. Jak jsem si tak šla a zubama se snažila, za chůze prosím pěkně, vytáhnout jeden takový bordel, nevšimla jsem si ve tmě, že si to šinu přes houští a no… Inu, staly se dvě věci. Zaprvé jsem se v houští parádně zamotala a začala jančit, a za druhé když jsem se vymotala, hned jsem vrazila do černé vlčice, co vypadala jako pokrytá pavučinou. Jo a taky jsem měla rozcuchanou srst plnou větviček a jehličí, vypadala jsem příšerně, jako nějaká potvora, co zrovna vylezla z jehličnatého pekla. A jako by to nestačilo, vlčice s sebou měla také caparta a společnici. No co. „Zdravíčko, dámy!“ zazubila jsem se na ně, „Omluvte mě, jen procházím!“ Musela jsem vypadat bláznivě se všemi těmi větvičkami a jehličím zabodanými narůzno v srsti. Já za to ale fakt nemohla! To tenhle les byl tak blbě udělaný! Snad z toho to vlče nebude mít noční můry. Pomyslela jsem si zběžně, ale zase to rychle vypustila. Můj parchant to nakonec nebyl. Tahle scéna mě ale fakt nakopla, abych se vydala zase dál, co nejrychleji pryč z lesa. Zneužila jsem pro to skupinu, od které jsem si držela odstup, ale sledovala je až k řece, kde jsem se oddělila.

//Řeka Mahtaë

//Orlí dráp (přes Kiërb)

Ha! Řeka mě zavedla k tomu velkému jezeru, u kterého jsem se minule koupala! A proč by se zrovna tahle minulost nemohla opakovat, stejně bylo pořád celkem teplo. Vlezla jsem do vody a položila se na mělčině, aby mi nad hladinou trčela jen část hřbetu a hlava. Sem tam jsem si lízla vody, všechna ta chůze si žádala doplnění základních pohonných hmot. Voda mi krásně chladila chůzí znavené tlapky. Bylo to třeba si občas odpočinout, navíc byla noc, tak co jiného bych měla dělat. Ale bude se mi špatně sušit, to jsem nedomyslela. No, plánování stejně nikdy nebyla moje silná stránka. Nebylo se čemu divit. Spoléhala jsem na to, že další den bude stejně hezky jako dnes, i když to podle zamračené oblohy tak nevypadalo. Nevadí, to se nějak přežije. Možná bude pršet a tím pádem mi bude moct být celkem šumák, že jsem teď mokrá.
Dopřála jsem si pár relaxačních minut ve vodě a zase se zvedla. Nemohla jsem jen tak lenošit. Ještě jsem nevyčerpala plný potenciál zdejšího kraje! Pořád toho bylo dost co vidět. Na souši jsem se důkladně oklepala, ať mi voda nezatěžuje kožich a vyrazila jsem vpřed směrem, který jsem ještě nezkusila. Kdo ví, co na mě čekalo v dáli – já jen doufala, že něco milého, nějaké hezké místo, ať už k odpočinku nebo dovádění. Kdyby ještě mělo pár mrtvolek, které bych ani nemusela lovit, bylo by to prostě ideální. Nečekala jsem, že bych měla takové štěstí, ale naděje mě taky neopouštěla.

//Erynijský les (přes Záp. Galt.)

//Vřesový palouk

Šlo se dále! Musela jsem udržovat svižné tempo, jestli jsem se chtěla rodince vyhnout. Nechtěla jsem se jim úplně vyhýbat, ale neznala jsem je a z doslechu jsem věděla, že někteří rodiče umí být docela agresivní, když jde o jejich potomky. Nechtěla jsem riskovat, že dostanu přes držku jen proto, že jsem do nich ve tmě omylem vrazila. Na co jim vůbec budou? Teď se o to musí starat, to je musí hrozně omezovat. Odfrkla jsem si a zašvihala ocasem. To bych já nezvládla. Moc práce, a k tomu ještě zbytečné. Nepotřebovala jsem si dokazovat, že bych byla lepší matka než ta moje. Trochu mě při té myšlence píchlo u srdce. Nechala jsem to být. Nemělo smysl to řešit a spekulovat o tom, kdo byl v našem vztahu na vině. Pravděpodobně nikdo, takový byl život.
Olízla jsem si čumák. Začínala jsem dostávat na něco chuť. Ne vyloženě hlad, i když by se jídlo opravdu hodilo po všem tom běhání kolem. Králík byl prostě příliš málo na můj aktivní životní styl. Začenichala jsem, jestli třeba aspoň neucítím nějakou zdechlinu, ale takové štěstí jsem neměla. Máchla jsem nad tím tlapou. Teď jsem rozhodně nehodlala nic lovit. Beztak byla tma a nepodařilo by se mi nic najít, a i kdyby, tak bych při nahánění nejspíše narazila do stromu a to jsem fakt nepotřebovala. Aspoň jsem našla řeku, ze které jsem se pár loky osvěžila. Rozhodla jsem se ji následovat a zjistit, kam mě zavede.

//VVJ (přes Kiërb)

//Medvědí jezero (přes Midiam)

I přes temnou noc jsem dokázala jakž takž postřehnout záplavu fialového – modrého? – kvítí všude kolem. Bylo to moc hezké místečko, jen co je pravda. Takové skryté, měla jsem štěstí, že jsem ho v noci našla. Upřímně mi už sluníčko začínalo chybět i přes jeho spalující účinky. Mohla bych si s ním užít kvítky naplno a taky bych méně riskovala, že zapadnu do nějaké díry, protože upřímně? Křovíčka květin byly hezké a všechno, ale neviděla jsem kvůli nim úplně na zem, takže kdyby se za některým z nich skrývala díra, určitě bych si nevšimla a skončila někde pod zemí. Vzhledem k umístění palouku, špatné viditelnosti a všechno jsem taky předpokládala, že bych tam zůstala napospas osudu. To nebyl moc nadějné vyhlídky, takže jsem pro jednou zpomalila a dávala pozor, kam šlapu.
Měla jsem si dávat větší pozor, protože jsem se celkem náhodou dostala až ke skupině vlků, kterou jsem tady cítila. Nebylo mým úmyslem je hledat, ale když už nás takhle osud svedl dohromady, nemohla jsem nepozdravit. „Ahoj!“ usmála jsem se a rychle uskočila kousek bokem, když jsem jim málem zašlápla vlče, „Ah! Pardon, nejsem hrozba, fakt ne! Víte co, já se raději zase ztratím.“ Vychrlila jsem ze sebe v rozpacích. Nebyla jsem dobrá s vlčaty, neuměla jsem to s nimi a na takovém místě, ještě se zataženou oblohou, bych se jistě neubránila tomu, abych do nich občas omylem kopla. Zcela náhodou! Fakt! A taky jsem nechtěla riskovat, že to jejich rodiče nakrkne. No co, dále jsem raději pokračovala sama, však na tom nebylo nic zlého.

//Orlí dráp

Skupinka vlků kolem jezera se začala rozpadat, což mi zas tolik nevadilo. Více pozornosti pro mě! Nejdříve nás opustil ten hnědý vlk, Castor, ale zase se k nám přidal bílý vlček, který mi nevěnoval pražádnou pozornost. Což bylo vcelku fér, protože já byla předtím tak nadšená z dalších vlků s jantarovýma očima, že jsem v podstatě ignorovala hnědou vlčici, Aseti. „Promiň,“ broukla jsem omluvně za ní, když se vydala za nějakou svojí kamarádkou. Procházelo tady dost vlků, takže jsem nebyla schopná říct, kterou z vlčic měla na mysli. No, to nevadí, aspoň jsem od vlka, který se představil jako Awarak zjistila, jakou má magii. „To zní super!“ zavrtěla jsem ocasem, „Teda, ne to, že ji používat neumíš, ale to s tréninkem určitě půjde samo!“ Zkusila jsem ho přátelsky ujistit. Byl vůbec někdo, kdo svou magii ovládal? Zamyslela jsem se nad tím, ale nic mě nenapadalo. Možná ta březí vlčice, ta vypadala fakt schopně. Snad dorazili v pořádku domů, ať už žijí kdekoli.
No a pak se vlk dal do řeči s tím světlým vlkem, Aithérem, a zmizela jsem z pole jejich pozornosti. S hranou povýšeností jsem švihla ocasem. Popudilo mě to, ale co už. Já je stejně neznala a aspoň jsem měla zase důvod vydat se dále na cestu. „Loučím se s vámi!“ zavolala jsem na ně, když jsem si pečlivě vybrala směr, kterým se vydat. Minule jsem šla od jezera podél levé řeky, tak teď jsem se rozhodla pro tu pravou. Třeba mě zavede k dalším vlkům, nebo ještě lépe k dobrodružství. Nechám se překvapit.

//Vřesový palouk (přes Midiam)

//Náhorní plošina

Vítr mě zavedl ke známému jezeru. Tohle jsem si pamatovala, protože to bylo to druhé jezero, u kterého jsem tehdy nenašla žádnou společnost! Odfrkla jsem si a ze srandy tedy zavětřila. K mému překvapení tady tentokrát byl život! Čerstvé pachy a vypadalo to, že by tady aspoň pár těch vlků ještě mohlo být! Zvesela jsem si poskočila a vydala se jejich směrem. Byli to další cizinci, ale to vůbec nevadilo. Třeba mi pomůžou najít odpovědi, po kterých jsme s Baghý a Norim toužili! Zvesela jsem zavrtěla ocasem. A bylo rozhodnuto, i kdybych nechtěla, musela jsem k nim dojít. A já stejně chtěla!
Ukázalo se, že ty pachy, co jsem cítila, patřily vlkům v jedné skupince! Jaké štěstí jsem měla! S nadšeným máváním ocasu jsem k nim doběhla a zastavila se v jejich kroužku. Byli to dva vlci, černo-bílý a hnědý, a jedna hnědá vlčice. „Ahojte! Jak se vede?“ spustila jsem s přátelským úsměvem. Ha! Ti dva vlci měli oba jantarové oči! Zrovna jako já a Sionn! Ani nevím proč, ale zvedlo mi to náladu. „Vy máte oba nezbarvené oči!“ informovala jsem je nahlas, protože proč ne, „Ale magie ovládáte, že jo? Protože já to tak mám taky! Jakou umíte magii? Já iluze, ale oči se mi nezbarvily, no a vy jste teprve druzí, co jsem tady potkala a mají to tak! Jsem ráda, že je nás víc!“ Vrtěla jsem ocasem jako o život. Ne, že bych z toho měla nějaké komplexy, jen podle chování Noriho a Baghý to bylo asi dost vzácné, minimálně tady. „Jo a jmenuju se Evelyn, těší mě!“ představila jsem se zdvořile a posadila se. Stejně se potřebuju vydýchat.

//Nenápadně se k vám tady vetřu c:

//Hrušňový sad (přes Údolí morény)

Ocitla jsem se zase na pláni! Tahle ale byla úrodnější pro zeleň než ta, po které jsem tak ráda běhala. O to hezčí na ni byl pohled, když jsem se pustila do běhu! Tráva se za mnou ohýbala, jako by se klaněla mým běžeckým schopnostem. Plání se nesl můj smích a dusot tlapek o pevnou zem. Byla jsem zase ve svém živlu! A dokonce mi už i foukal vítr! Připadala jsem si jako divoká bestie ženoucí se světem za nějakým cílem, hmmm, možná zničit své nepřátele? Ne! Osvobodit ty, kteří musí pořád něco předstírat, aby přežili! Tak! Už nenechám nikoho trpět, jako jsem trpěla já! Představila jsem si, jak se mi prodlužují drápy do dloooouhých spárů a… a taky bych mohla mít nějaké ostny na zádech! A vítr za mnou je moje osvoboditelská aura! Na tváři se mi vyklubal téměř dravý úšklebek. Mišky na zemi byly posluhovači trýznitelů – hned se rozprchly, jen mě slyšely přicházet! I ty nejodvážnější rychle zalezly do nor, když mě spatřily! Správně, proradní červi, jen zalezte do země, kam patříte! Zubila jsem se na ně. Ráda bych po nich chňapala zuby, ale na to byly moc rychlé. No, nemohla jsem mít všechno a i tak to byla sranda.
Musela jsem ale zase zpomalit, moje plíce to nedávaly. Změnila jsem tempo na klidnou procházku a užívala si vítr v srsti. Přivřela jsem oči a nechala se jím vést. Nebyla jsem dost lehká na to, aby mě odfoukl, tak tohle byla nejlepší možná alternativa.

//Medvědí jezero

//Jižní horkatina (přes Zlaťák)

Kraj mě opět zvládl něčím překvapit! Hned za lesem byl další les! Už na první pohled byl zvláštní. Nerostl divoce jako ostatní lesy, byl hrozně pravidelný. Vesele jsem v běhu kličkovala mezi stromy jako slalomista. Smála jsem se, a když mi to náhodou podklouzlo, zjistila jsem, že mi to vůbec nevadí. Tráva tady byla tak měkká! Jak bych mohla odolat pořádnému vyválení se v tak perfektní trávě? To je život! Téměř jsem spokojeností předla, kdybych to dokázala. Klidně bych tady dokázala usnout…
A najednou mi fakt vyplo! Asi ne na dlouho, obloha vypadala víceméně stejně a pochybovala jsem, že bych prospala celý jeden den. Asi se nemám čemu divit, nakonec jsem fakt dost běhala kolem. Ani mé tělo takové tempo nezvládne donekonečna. Navíc jsem díky tomu došla k zajímavému poznatku! Na stromech něco rostlo! Vyhlédla jsem si strom, který by se mi hodil nejvíce, a postavila se na zadní, přední jsem si opřela o kmen a natáhla krk k nejbližšímu ovoci. Hrušky! Nebyly ale ještě zralé, ještě ani hrušky moc nepřipomínaly. Sakra. Nevadí, prostě se tu budu muset stavit později. Tolik plánů do budoucna. Usmála jsem se spokojeně. Neměla jsem obvykle plány v oblibě, spíše jsem ráda žila v přítomnosti a nečekala na budoucnost, ale tohle… tohle nebylo špatné. Mít se s kým vidět, kam jít, to jsem vždycky dokázala ocenit. No, když tady nebylo co k mlsání, vyspala jsem se a všechno, asi nemělo smysl se tady zdržovat.

//Náhorní plošina (přes Údolí morény)

//Oblý vrchol (přes Ronher)

Od hory se mi to povedlo stočit k dalším pohořím, mezi kterými vedlo překrásné údolí. To jsem musela prozkoumat! Šla jsem podél vody, abych měla kdykoli příležitost se osvěžit. Slunce už začalo klesat a spolu s ním i teploty. Byla jsem za to upřímně vděčná, jinak bych se určitě usmažila. A co teprve ten zjizvený. Nechtěla bych být v jeho kůži. Pomyslela jsem se a otřásla se při vzpomínce na jeho tmavou srst. Stejně mi bylo pořád horko a dusno se drželo ve vzduchu, tak jsem nakonec procházku pokračovala ťapkajíc v potoce. Bylo to osvěžující a navíc jak se postupně zatahovala obloha, potok odrážel mraky a vypadal jako maličké úzké moře. Hned jsem si připadala jako velký dobrodruh!
Zároveň jsem přemýšlela, kam bych se mohla vydat dál. Na jihu se mi sice líbilo, ale pokud dnešní počasí mělo být znamením něčeho, tak to, že bych měla změnit kurz severně. Tak by třeba mohlo být o něco snesitelněji. A taky jsem vůbec neviděla západ ani východ tohohle místa! Musím to napravit co nejrychleji. Rozhodla jsem se a hned jsem měla plán. Bylo zde hodně krásných míst, a to jsem toho ještě ani moc neviděla! A taky, jestli tady mám zůstat, bych si přeci jen mohla najít nějaké místo, kde se sem tam zašít. Ale to má čas, to má spoustu času. Stejně bych si to tady měla nejdříve celé prohlédnout, než začnu něco plánovat. S úsměvem jsem se tedy vydala vstříc lesu a tomu, co leželo za ním.

//Hrušňový sad (přes Zlaťák)

S jedním koutkem stále roztáhlým v úšklebek jsem poslouchala Baghý. Nori se odmítal usmát a být nadšený z jejich malého výletu. To by mě zajímalo proč? No co, někdy prostě samčí ego potřebuje trochu přistřihnout a tohle byla dobrá ukázka, přišlo mi. Protáhla jsem se, až mi zapraskalo v zádech, a zívla. Už jsem začínala zase toužit po cestě. Nějak jsem si na to věčné stěhování se z místa na místo zvykla. Ale zatím Baghý mluvila o své magii a bylo to fajn. „Já už si to upřímně moc nepamatuju, ale vím, že jeden můj bratr má také zbarvené oči,“ přikývla jsem. On a jeho modrá očka, měla bych ho vystopovat! To by byl dobrý plán, jenže jak na něm začít pracovat? Nechat to na osudu bude asi nejlepší. Rozhodla jsem se nakonec rezignovaně. A než jsem se nadála, byla jsem zaplavena otázkami!
„No, možná někdy v budoucnu,“ zasmála jsem se, „Nejsem si úplně jistá, ale zatím stejně umím jen tvořit takové blikající něco.“ Přiznala jsem, nakonec i druhá vlčice měla stejný problém jako já. „Nevím, ale doufám, že to zjistím a pak dám určitě vědět,“ zazubila jsem se přátelsky a zamávala ocasem. To už je druhé slíbené budoucí setkání! Dařilo se mi, fakt že jo. „Hm… to si nejsem jistá ani já, ale určitě to bude něco super! Každá magie umí něco super,“ ujistila jsem Noriho, který měl zřejmě trochu depku ze své magie. Nebyl ale důvod – možná je dokonce jeho magie jako moje, jen s věcma? To by bylo hustý! „Flákám se tu jen chvíli, snažím se tady co nejvíc procházet a tak. Líbí se mi tu, možná tady zůstanu,“ podělila jsem se s nimi o informace, ale má dobrodružná povaha mě už fakt táhla dál, „Když už jsme u toho, asi se zase dám na cestu. Ráda jsem vás potkala a určitě vás najdu, jestli zjistím něco o těch magiích!“ Slíbila jsem a s posledním pokývnutím a zavrtěním ocasem jsem se pustila z kopce dolů.

//Jižní hornatina (přes Ronher)
//Omlouvám se za úprk, ale dneska se potřebuju trochu vypsat ^^'

Musela jsem souhlasit s vlkem, kterého Baghý nazvala Nori – kopec byl opravdu zvláštní místo k odpočinku. Přesto jsem se na jeho slova ušklíbla. „Náhodou vypadáš, že odpočíváš fakt intenzivně,“ popíchla jsem ho. Pokud však hledali odpočinek od ostatních – možná i soukromí, kdo ví – tak by kopec dával smysl, obzvláště v takový horký den. Naštěstí mě ale od sebe neodháněli, takže jsem si s nimi mohla trochu zažertíkovat. Přesněji řečeno s Norim, který očividně nebyl velký fanoušek pavouků. Rozesmála jsem se, div jsem se nesvalila na zem. Tohle je fakt k nezaplacení. Hýkala jsem smíchy i poté, co se vlk uklidnil a začal mrmlat. Vyplázla jsem na něj jazyk. Oba je ale napadla ta samá věc. Opravdu tady byli vlci se zlatýma očima tak vzácní? To budu unikát! Pomyslela jsem si nadšeně a zamávala ocasem. Je pravda, že kromě Sionna jsem dalšího vlka jako já nepotkala, ale zase tolik vlků to nebylo.
No, tak či tak jsem se dala do odpovědi. „No, to že má někdo zlaté oči ještě neznamená, že magii neovládá,“ pokrčila jsem rameny, „Já ovládám iluze, jak jste si mohli všimnout, ale z nějakého důvodu se mi oči nezbarvily. Někomu se oči zbarví už jako vlčeti, někomu později v dospívání nebo i v dospělosti a někomu vůbec – teda, to jsem slyšela a viděla já, ale může se plést.“ Ukončila jsem svou malou přednášku a doufala, že jsem jim byla užitečná. Oni sami měli oba barevné oči, v případě Baghý oko, ale nehodlala jsem se ptát, co má s tím druhým. Jejich magie jsem odhadla na vzduch a oheň, jestli se svět nezměnil od dob, kdy nás to matka učila. „Jak jste spokojení vy se svými magiemi? Já mám tu svoji hrozně ráda,“ zeptala jsem se na oplátku zase já a posadila se. Teprve pak jsem si uvědomila, že vlastně chtěli odpočívat. No, snad by si řekli, kdybych jim vadila.

Seděla jsem si a rozjímala nad svým životem a tím, co jsem zažila od chvíle, kdy jsem se vynořila z mlhy na tomhle místě. Sem tam jsem si olízla čumák, jako by snad měly mé sliny nějakou léčivou sílu. Taky mě nemusel kousat vůbec, chtěla jsem jen pomoct. Odfrkla jsem si, ale fakt jsem mu to neměla za zlé – ne to kousnutí, jen to umístění. Opravdu by se mi líbilo mít rozpůlený hadí jazyk a on to takhle dodrbe. Ach ti chlapi. Obrátila jsem oči v sloup a pohodila ocasem. Není na ně spoleh. A já o vlku a…
Slyšela jsem za sebou kroky a funění. Zavrtěla jsem ocáskem – ty pachy mi byly matně známé, zřejmě to byli nějací vlci od jezera. Měla jsem pravdu! Vlk a vlčice, co se vybavovali s tou šedou! Ta hnědá vlčice mě pozdravila, ale, no, nevypadala moc přátelsky. Odpustila jsem jí to, bylo ráno a ona už musela vylézt kopec, který jejího společníka zničil natolik, že mě teď volal na pomoc. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Dobré ráno i vám dvěma,“ usmála jsem se, „Asi jste přišli až potom, co jsem se představila u jezera, ale jsem Evelyn.“ Začala jsem na přátelskou notu. Třeba jim to taky zvedne náladu! Zároveň jsem rovnou došla k tomu vlkovi ležícímu na zemi a čumákem mu dloubla do zátylku. Vtom mě napadlo něco lepšího. „Pozor, máš na sobě pavouka,“ pošeptala jsem mu do ouška. A ono vážně! Jeho oči mohly zachytit drobný pohyb přímo uprostřed jeho čela, ale ještě v jeho zorném poli. Byl to jen drobný pohyb pár pavoučích nožiček, který mi vyšel tak dobře, že blikl až poté, co ho už vlk neměl šanci vidět. S hranou hrůzou jsem odskočila bokem a doufala, že mi vlčice srandu nezkazí. A že se vlk vůbec lekne.

//Sarumen (přes Ronherský potok)

Nechtělo se mi čekat, jak se vlk rozhodne. Snad kdyby to bylo jinde na smečkovém území, ale zrovna tam to bylo a já tam nemohla vydržet. Už nikdy. Otřásla jsem se a raději se soustředit na výšlap do kopce. Už to byla nějaká chvíle, co jsem naposledy lezla po kopci. Bylo to fajn cvičení! A taky jsem se těšila na výhled, kterého se mi snad na vrcholku dostane. To vždycky stálo za to. Leda by se mlha z toho jejich lesa táhla až sem. Odfrkla jsem si, naštěstí to tak však nevypadalo. Spokojeně jsem tedy ťapkala vzhůru a netrápila se ničím, jen tím, ať správně dýchám a neodpadnu před vrcholem. To by bylo fakt trapný.
Mé snahy se vyplatily a já úspěšně stanu na vrcholu hory. Výhled byl… no, ne z nejhezčích, co jsem viděla, ale byla jsem spokojená. Krajina se pod ranním sluncem teprve probouzela, podobně jako broučí orchestr, co zněl horou. Kéž bych já dokázala dělat takový randál hned po ránu. Povzdechla jsem si s úsměvem. Bylo to hezké, fakt, jenže vůbec nefoukal vítr, což tomu podstatně ubíralo na atmosféře. Samotinká vlčice na hoře, co přemýšlí o svém životě a ztrápené minulosti… jak poetické! A ten blbej vítr mi to ne a ne dovolit. Uraženě jsem si odfrkla a propichovala nebe před sebou pohledem. Pak jsem nad sebou se smíchem zavrtěla hlavou. Kolik jsem toho už dneska stihla… No fakt, nechala jsem se kousnout do nosu, najedla se, vetřela se smečce do zelí, vylezla na horu – rozhodně jsem začala dost produktivně! To bych s tím asi neměla přestávat, když jsem nad tím tak přemýšlela. No, uvidí se. Ještě chvilka meditace na hoře mě asi nezabije.

Vyčkávala jsem, nepříliš trpělivě protože trpělivost nebyla mou silnou stránkou a také proto, že jsem na smečky neměla zrovna dvakrát příjemné vzpomínky. No, co už. Byla to moje blbost, že jsem nedávala pozor a uvízla tu. Naštěstí mé utrpení netrvalo moc dlouho a z lesa se vynořil mohutný černý vlk s bílými kresbami na kožichu. Hned mi bylo jasné, že se jedná o hodně vysoce postaveného vlka. Teda jasně, mohl to být běžný člen, ale způsob, jakým se nesl, a všechno v sobě mělo jistou váhu a vzbuzovalo respekt. Minimálně u jiných vlků by tomu tak určitě bylo, mě to spíše vytáčelo. Nenechala jsem to na sobě však znát, ještě ani nepromluvil, nebylo by ode mě fér ho hned odsuzovat. Ne každý vlk tohohle typu musí být jako můj otec. Odfrkla jsem si, ale to už byl vlk dost blízko. A dokonce téměř odhadl důvod mé přítomnosti!
„Ahoj!“ pozdravila jsem ho, s čímž se on nenamáhal, „No, máš skoro pravdu. Já jen hledala nějaký stín, než přijde odpoledne, a nějak pozdě mi došlo, že tenhle les je už zabraný – promiň!“ Omluvila jsem se širokým úsměvem. Zůstávala jsem pozitivní, třeba nebude tak špatný, ani ten zjizvený vlk nebyl. Kromě toho, že fakt neumí mířit. Olízla jsem si čumák. Rána už aspoň vůbec nekrvácela. No, to teď bylo jedno. „Jen jsem si říkala, že by bylo zdvořilé se ohlásit a tak, ne se jen vypařit,“ pokrčila jsem rameny a pak dostala nápad, „Hele! Když jsem sem šla, viděla jsem takový supr vrcholek, ne moc daleko! Asi zamířím tam, chtěl bys mi dělat doprovod? Aspoň bys viděl, že se vám tady neplížím a tak. A určitě ti trocha svobody prospěje, já prostě nechápu, co ostatní na těch smečkách vidí – teda nic ve zlém.“ Zazubila jsem se. Byla to nabídka, co se neodmítá! A společnost by taky byla fajn. Tenhle vlk měl sice taky nóbl kožich, rozhodně víc sofistikovaný, než ten první, jenže taky potřeboval osvobodit, tak proč to nezkusit? „Pojď, určitě to tady bez tebe chvilku zvládnou,“ drcla jsem do něj packou a klidným tempem se rozešla směr kopeček.

//Oblý vrchol (přes Roneherský potok)
//Mám domluvenou schůzku s Norim a Baghý, ale pozvání platí