Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ostrůvky (přes Mušličkovou pláž)

Oklepávala jsem ze sebe slanou vodu, hlavně kvůli soli, snažit se osušit bylo marné, ale nechtěla jsem mít zničenou srst. Ne, že bych jí nedávala dost zabrat jinými způsoby. Nevím, proč mi sůl přišla už jako moc. Třeba by se mi pak vyhýbaly blechy… komáři třeba taky, hm… Stálo to za to? Těžko říct, no, to je jedno, nechtěla jsem mít mizernou drsnou srst, na kterou nebude chtít sahat víc vlků, než jen Stín. Že by…? Ne, vždyť mám fakt heboučkou srst! Je radost se jí dotýkat! Když je suchá určitě. Nevěděla jsem, co má za problém, ale neřešila to. Sama na to nepřijdu a vlastně to ničemu nevadilo, aspoň jsem ho s tím mohla otravovat a všechno. Jenom trošinku, ať se nenudím.
Procházka lesem byla fajn, dokonce jsem si ani nepřipadala sama! Měla jsem pocit, že slyším všude okolo hlasy. Musím se přiznat, že občas mi z toho naběhla husí kůže a skoro, jen velmi skoro, jsem si přála, aby tady byl se mnou ten zjizvenec. Možná by se mu tady líbilo, tohle byl trochu víc jeho styl než moře a pláže. Vypadal fakt perfektně. Zasmála jsem se nahlas při vzpomínce na to, v jaké poloze a s jakým pohledem se se mnou loučil. Snad se bude mít fajn. Usmála jsem se a vydala se zase dál, odhodlaná dosáhnout svého cíle.

//Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

//Bukový sráz (přes Ústí)

Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou. Asi stejně dobrý plán jako každý jiný. Vždyť já nebyla zase tak moc jiná. Jen jsem si chtěla užít co nejvíc srandy. A nezdržovat se přitom, nezastavovat se… bylo mým plánem také jen chodit? Možná. To bychom si byli podobnější, než bychom čekali. Byla to povzbudivá myšlenka, ale něco mi říkalo, že Stín by ji zase tak nadšeně nepřijal. Což vůbec nevadilo, protože se zdálo, že opravdu začíná pookřávat! Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. „To je od tebe opravdu milé, Stíne!“ zazářila jsem, „Ty seš taky zajímavá společnost, fakt! Jeden se s tebou nikdy nenudí.“ Bylo to upřímné, vážně jo, teda aspoň já se s ním nikdy nenudila. To bylo asi i tím, jak jiné názory měl, to se pak je pořád o čem bavit a diskutovat. Mohl by se sice víc usmívat a být příjemnější, ovšem to by asi k jeho stylu nesedělo. Takhle byl téměř perfektní.
Téměř, protože vždycky musel zkazit nějakou srandu. Třeba teď se mnou odmítal jít plavat. Zamračila jsem se na něj. Nejraději bych ho popadla za kůži na krku jako nějaké neposedné vlče a násilím ho do vody odtáhla, ale jak jsem ho sledovala, vypadal jako nějaká kamenná socha a já sotva zadržovala smích. Dobře, tohle by byla škoda zničit. „Fajn, fajn, tak se měj hezky, jo? Dávej na sebe pozor a tak!“ kývla jsem mu na rozloučenou, „Jo a ještě! Ještě jsem nepřišla, jak se zlepším v magii, ale přijdu na to a pak ti vytřu zrak!“ Zazubila jsem se na něj a vrhla se do vody. Rozhodla jsem se plavat chvilku podél pláže, netroufala jsem si v dešti nikam daleko. Přesto jsem se na pevninu vrátila celkem daleko a Stína už neviděla. Tak zase sama. Povzdechla jsem si a vyrazila dál. Měla jsem misi!

//Les ztracených duší (přes Mušličkovou pláž)

//Tundra (přes Stepní pláň)

Zamračila jsem se na něj a rychle mimiku zase uvolnila. Koneckonců měl pravdu – klidně bych i mohla být poslední naživu ze svých sourozenců. Nehodlala jsem tomu věřit, možnost to však byla. A i kdyby, tak bych se přes to přenesla. Už jsem se to naučila. To mohl vidět i on s tím, že jsem mu svůj čumák neměla vyloženě za zlé. „To je sice možné, ale mezitím si užívám dost srandy! Není to můj velký životní cíl najít ho, jen něco, co bych ráda zvládla,“ vysvětlovala jsem, „Během dospívání si musel připadat hrozně sám a byla to částečně i moje vina, jen bych se mu chtěla omluvit a trochu si o tom pokecat. Není to ale tak, že kdybych umřela, tak bych litovala, kdyby se mi to nepovedlo.“ Stín byl skoro výborný terapeut! Líbilo se mi, že mám na koho mluvit – navíc když na mě reaguje – a probrat s ním svůj život a budoucnost. „Ty se taky neboj svěřit se svými životními plány! Je před námi dlouhá cesta, to už z nás prakticky budou nejlepší kamarádi na jejím konci,“ usmála jsem se na něj a naznačila, že bych do něj chtěla šťouchnout tlapkou, ale neudělala jsem to. Byla jsem na něj hodná! To kamarádi dělají!
Nemohla jsem nesouhlasit. Jeho tón se mi ovšem nelíbil. „Já jsem náhodou taky zajímavá společnost! Představ si, jak by ses nudil, kdybys to tu musel šlapat sám!“ upozornila jsem ho, pro jednou bez toho, abych byla uražená. Jen jsem mu chtěla připomenout svou existenci. Jako by to bylo potřeba, ale stejně! Zajímavou společnost už má! Navíc jsem respektovala jeho příkazy. „Nepřeháním, jen na to nejsi zvyklý,“ zamrmlala jsem nespokojeně. Vlci jsou přece společenská stvoření! On byl spíše výjimka tím, že se mu nelíbila ani trocha kontaktu. Bude pro to mít svůj důvod, nechám ho tak, to bude nejlepší. Rozhodla jsem se nakonec. Třeba to našemu vztahu prospěje! Už se i trochu rozmluvil, tak si na mě zřejmě začínal zvykat. „Hm… Odpočívat? Relaxovat? Zachraňovat mě, až nevyhnutelně selžu?“ zazubila jsem se přátelsky. To bylo opravdu naivní si myslet, ale třeba? Není vůbec tak špatný, jak se může zdát.
Očka se mi rozzářila, jak před námi najednou nebyla další pevná půda. Jen voda! Tolik a tolik vody a pohltila nás mi známá vůně moře. Nadšeně jsem poskakovala na místě. „Stíne, Stíne! Musíme si jít zaplavat! Vůbec jsem netušila, že by tady fakt mohlo být moře! Tohle je tak boží!“ hopkavým krokem jsem se vydala hledat nějakou schůdnou stezku dolů, „A neboj! Jestli neumíš plavat, potáhnu tě!“ Ujistila jsem ho a heuréka! Cesta k vodě!

//Ostrůvky (přes Ústí)

//Sněžné hory (přes Ledovou pláň)

Opovržlivě jsem se uchechtla a švihla ocasem. „Jo, s Hernem byla vždycky sranda. Tobě se sice nevyrovnám, ale těch pár jizev, co mám, mám od něj. A nechal památku i Newlinovi,“ ventilovala jsem svou potřebu si konečně někomu postěžovat. Ráda bych věřila tomu, že se změnil a už to není takový úzkoprsý dospělák, jenže šance na to nebyly nejvyšší. Kdo ví, život je plný překvapení. Neztrácela jsem naději, nicméně jsem si také nedělala naděje plané, aspoň ne tam, kde o něco šlo. A i tak jen většinou. Dávám někdy smysl? Spíše ne. Pousmála jsem se spokojeně. Fakt jsem se měla ráda. „Ještě ne,“ povzdechla jsem si trochu zklamaně, „Ale to je dobře, ještě před nedávnem jsem vážně nebyla připravená ho potkat. To teď jsem ve špičkové formě!“ skočila jsem před a hravě zavrtěla ocasem, abych mu to ukázala. Zase jsem mu z cesty uhnula, a dokonce jsem i odolala instinktu do něj drcnout! Zasloužila jsem si pochvalu a nakrmit.
„Hele, zase si moc nevěř, jo? Teď jsi spíše znepokojivý, než děsivý, ale kdyby se o tobě rozneslo, že koušeš vlčice do jazyka, to by hned byla jiná! Nebo by to k tobě přitáhlo fakt specifickou sortu vlků,“ zastříhala jsem oušky. Na jednu stranu bych je chtěla potkat, na tu druhou… chtěla jsem jim pomáhat naplnit zrovna tuhle tužbu? Jo, dokud je to baví a jsou spokojení tak jo. Proč ne, co mi po tom. Každý máme něco, no ne? Třeba tady Stín měl problémy se sluchem. „Pozor, to jsem neřekla!“ upozornila jsme ho důrazně, „Jen tě nemám ráda dost na to, abych se kvůli tobě sama mrzačila. To bys mi musel aspoň něco ulovit nebo něco – nebo mi dovolit na tebe sahat. No tak, vždyť to ani nepřeháním! Není to tak, že bych tě chtěla nonstop osahávat.“ Zamrkala jsem na něj nevinně. Vždyť jsem se ho dotkla přesně dvakrát! Jednou, když jsem ho čistila – a to bylo vlastně pro jeho dobro! – a podruhé, když jsem do něj drcla u jezera. To bylo všechno! A on dělá, jako bych se po něm sápala jako nějaká běhna.
Udělala jsem krátké „hm“, v tomhle pravdu měl. „To jo, ale zas tak špatné nápady nemám,“ pokrčila jsem rameny. Minimálně mě žádný nenapadal, takže v podstatě jsem fakt žádný blbý neměla. S čímž nebude souhlasit, protože je to Stín a každý můj nápad mu připadá hloupý. „Vidíš! A proto potřebuješ ochranáře, jako jsem já!“ usmála jsem se na něj nadšeně, „Ničeho se neboj, klidně od tebe budu odvádět nebezpečí.“ Slíbila jsem mu s pokývnutím hlavy. Co tě nezabije, to tě posílí, že? A i kdyby, tak na něco se prostě umřít musí. On stejně vypadal, že už si toho prožil dost. Zaslouží si pro změnu odpočívat.

//Bukový sráz (přes Stepní pláň)

//Ageron (přes Tajgu)

Neviděla jsem mu do tváře úplně nejlépe, taky byl celý mokrý deštěm, ovšem měla jsem pocit, že se mu ani tahle otázka nelíbí. Smůla, možná kdyby nebyl tak tajemný a všechno tohle, nebyla bych tak zvědavá. No, stejně jsem doufala, že mu moc neubližuju. To bych nerada. Možná bych měla být opatrnější, jenže na to jsem neměla ani náladu, ani zábrany. Nerozbije se, snad… Vypadal silně, zvenku i zevnitř. Přikývla jsem na jeho slova. Jeho sourozenci měli hezká jména, rozhodně mnohem jiná, než on, to jim však nijak neškodilo. „Jo, to znám. Asi by to byla nuda, kdyby byli všichni z rodiny stejní,“ povzdechla jsem si trochu. U nás to kdysi do her vnášelo spoustu božích věcí. Jen později se ty rozdíly staly problémem. Třeba by k ničemu z toho nedošlo, kdyby nás vychovávali k jiným hodnotám. Nevěřila jsem, že by kdokoli z naší rodiny, ksakru z celé smečky, byl špatným vlkem. Jen se něco pokazilo. „Mám tři bratry, Donala, Herneho a Newlina. Pokud vím, tak ti dva první jsou pořád v naší staré smečce a žijí SpoŘádAnýM ŽIvotEm,“ parodovala jsem našeho mega vážného otce, „Pro mě za mě klidně Herne může mrzačit další rebely.“ Zamrmlala jsem a odfrkla si. „Ale Newlin prchl, tak jsem zdrhla za ním, když zrovna byla šance,“ pokrčila jsem rameny.
Zasmála jsem se jeho návrhu – uměl vtipkovat, když chtěl! „Jo no, to by fakt nefungovalo. Takové věci mě neberou a navíc by z toho ani nebyla dobrá historka, i když…“ zamyslela jsem se na chvíli a pak se zazubila, „Kdybych říkala, žes mě k tomu zmanipuloval, tak možná jo! A ještě by se tě ostatní báli! Ale ještě tě asi nemám dost ráda na to, abych to pro tebe udělala, promiň.“ Snažila jsem se znít fakt tragicky zamilovaně, přes smích mi to bohužel moc nešlo. Nevadí, pořád lepší špatný herecký výkon, než abych byla nucena hrát přesvědčivě. O tom jsem věděla své. „Nápady jsou volná stvoření! Ne všechny jsou moje vina,“ protestovala jsem. Vůbec nic o tom zřejmě nevěděl, chudák. Však já ho po cestě vzdělám! Navíc to vypadalo, že jsme došli, jak nejdál jsme momentálně mohli. To byl rychlé! Zavrtěla jsem ocasem. Teď už jen najít lepší cestu z hor dolů, než abychom se sklouzli k jisté smrti nebo hůř, vážným zraněním. Když už jsme u toho… „Co nejnebezpečnějšího jsi zatím zažil?“ ptala jsem se vesele dále. Nevadilo mi obstarávat konverzaci, dokud mě neignoroval.

//Tundra (přes Ledovou pláň)

//VVJ (přes Z. Galt.)

„Že jo!“ vyskočila jsem vesele. Jestli na něco měli mí rodiče talent, zřejmě to byl výběr jmen. To samé by se dalo říct o rodičích Stína, jestli ho teda fakt takhle pojmenovali. Pořád se mi to zdálo nepravděpodobné, ale hej, někdo měl divný vkus. „Jak se jmenují tví sourozenci? Jestli nějaké máš samozřejmě, jinak nemusíš odpovídat. Mají podobná jména jako ty?“ uvažovala jsem nahlas. Původně to neměla být otázka, má sebekontrola však byla mizerná a zvědavost nesmírná. Třeba má nějakou sestru Růžičku nebo tak. To by byl teprve kontrast sourozenců! Bylo těžké si ho představit jako vlče, natožpak vlče, co by si hrálo se svými bratry a sestrami. Možná jsem jen byla naivní, když jsem si jeho dětství představovala takhle. To už jsem nechávala na něj, ať mě téhle představy zbaví.
Arogantně jsem se ušklíbla. „Pochybuju, že by tady bylo více vlků, co by ostatním nabízeli, že je kousnou zrovna do jazyka,“ poznamenala jsem, „A i kdyby se to stalo a měl jsi pravdu, tak jen ať víš, najdu si tě a už se mě nezbavíš. Budeš za mě zodpovědný, protože to vlastně bude tvoje chyba, že budu v takovém stavu, protože bez tebe by mě to asi nikdy nenapadlo.“ Bylo to prosté oznámení, které jsem byla velmi ráda, že mu můžu předat. Nepočítala jsem s tím, že by se o mě extra staral, ale spoléhala jsem na to, že když bych se mu pořád motala pod nohy a sledovala ho na každém kroku, pookřál by. Nebo by mé trápení ukončil, tak či tak, byla by to pro mě výhra. Stejně by ho otravovalo tak jako tak, takže nebylo co ztratit.
Očividně se mu nechtělo o jeho minulosti mluvit, nebo si ji nepamatoval, nebo měl fakt příšernou smůlu na místo, ze kterého padal a přes co. Nechala jsem ho být, třeba mi to jednou řekne. Nebo fakt spadl a bylo by pro něj potupné to více rozvádět. Byla to na jednu stranu představa tragická, na druhou… to bylo celkem k popukání. S tím, jak vypadal, by musel padat fakt intenzivně, vždyť vypadal, jako by se kutálel přes les trnitých keřů! Nebo na něj zaútočilo to westernové seno! Držela jsem se, abych při té představě nevyprskla smíchem nahlas. Další věc, co neměl rád, byl fyzický kontakt. „No jo, no jo, promiň,“ usmála jsem se na něj nevinně. Třeba to nějak souviselo? Ty jizvy a jeho odpor k dotekům? Dost možná, nicméně nechtěla jsem ho rozbručet hned na začátek cesty, tak jsem se rozhodla ho zatím poslouchat. „Neříkám, že to potřebuješ, jen že ti ráda pomůžu, kdyby náhodou šlo do tuhého!“ mrkla jsem na něj, „Nikdy nevíš, co můžeme po cestě potkat. Co myslíš, třeba najdeme nějakou velkou potvoru! Nebo nějaký kult, co se nás bude snažit unést! To by bylo… no, ne prima, ale určitě by to bylo dobrodružství!“ Spokojeně jsem zavrtěla ocasem a snila a všech možných strastech, co by nás mohly po cestě potkat. Jako by nestačil ten nekončící déšť.

//Sněžné hory (přes Tajgu)

To by mě zajímalo, co z toho převládá u něj. Pomyslela jsem si a vlastně co bych se nezeptala nahlas? „Co myslíš, že je víc pravda u tebe? Já to se svým jménem nemůžu úplně posoudit, i když… hm, Evelyn zní tak trochu vesele, ne? Teda když to říkám já! Takže spíše já tvořím esenci svého jména,“ zazubila jsem se s dávkou hrdosti. Něco na tom mě hrozně těšilo. Když dokážu tvarovat a měnit svůj osud, zvládnu i tohle! Nakonec mi kdysi bylo souzeno žít svázána pravidly, než jsem se rozhodla, že mám na víc. Zasloužila jsem si štěstí a dobrodružství a všechny tyhle srandičky – nic z toho, co mi prorokoval Stín. „To nemůžeš vědět, že by to tak bylo!“ vyplázla jsem na něj svůj jednodílný jazyk, „Navíc! S tvojí mizernou muškou bys mi možná tak cvakl špičku jazyka, to by neudělalo moc rozdíl.“ Poznamenala jsem, stále trochu podrážděná, že jsem neměla svoje estetické vylepšení. Kéž bych tak měla nějaké masochistické sklony, to by mi to pak šlo i samotné.
Rozzářila jsem se jako hvězdy – kdyby slunce vykouklo zpoza mraků a ozářilo svět svým oslepujícím světlem, bylo by mi dost podobné. Vyskočila jsem na nohy a div si nenamohla divokým vrtěním ocas. „Fakt?!“ nemohla jsem tomu uvěřit, ale rozhodně jsem mu nehodlala dát prostor si to rozmyslet, „Vidíš! Já říkala, žes vypadal mile! Vlastně seš celkem laskavý, když mě zrovna nekoušeš jinam, než bys měl!“ Měla jsem chuť hopkat, nechala jsem však na něm, aby udělal první krok a zvolil směr. Teprve pak jsem za ním a kolem něj začala poskakovat. „Teď, když jsme parťáci, mi o sobě klidně můžeš povídat! Co se ti stalo, že seš takový dotrhaný?“ ptala jsem se zvědavě, nakonec jsem to toužila vědět hned od prvního setkání – taková necharakteristická trpělivost! „Jo a taky! Když jsme ti parťáci! Tě teď budu bránit, když ti někdo bude chtít udělat novou jizvu! Spolehni se na mě, kámo!“ zasmála jsem se a drcla do něj. Bude to sranda!

//Ageron (přes Z. Galt.)

Nevypadal mou poznámkou moc nadšený, hodila jsem na něj tázavý pohled. Byl to nakonec jeho problém – on se kolem plížil jako stín, byla takový táhlý a tmavý, ne počkat, to nebyla jeho vina. No prostě i on sám si mohl za to, že to k němu tak sedělo… nebo jeho charakter určovalo právě i to jméno! „Hele myslíš, že tvá podstata určuje tvoje jméno, nebo tvé jméno tvaruje, jaký budeš?“ zamyslela jsem se nahlas. Zajímala mě jeho odpověď! Vypadal, že spíše věci řeší vnitřně, než aby se o ně podělil nahlas. Musela jsem je z něj tedy vytáhnout. Třeba mu to vadit nebude, nesázela jsem na to, ale šance tu byla.
Opodál se začala nacházet vlčice, kterou jsem znala od jezera předtím. "Ahoj!" zavolala jsem na ni zpátky. Vypadala spokojeně, že si jen tak leží na pláži, jako jsem byla před chvílí já, tak jsem ji nechala být a vrátila svou pozornost zpátky k vlkovi přede mnou.
Uraženě jsem nafoukla tváře. „Já bych to zvládla, abys věděl,“ informovala jsem ho kousavě, „A budu mít štěstí, protože věřím, že ho mít budu.“ Kývla jsem na svá slova, abych jim dodala na pravdivosti. Štěstí si musí jeden zařídit sám, ne? Tak mi nad tím vyhovovalo přemýšlet. Rozhodně to bylo lepší, než spoléhat na ostatní nebo dokonce svět, osud, cokoli. I když osud byl docela romantická představa, ten by mi asi nevadil, kdyby existoval. Třeba fakt jo! A proto se tady objevil Stín, i když tu, jak sám říkal, prostě jen byl. Perfektní! Zazubila jsem uličnicky. Pokud tady mohl jen tak být, tak neměl žádné plány, že jo. S tím se dalo pracovat! Neubránila jsem se smíchu, když po mně zopakoval slovo „parťák“. Znělo tak nějak komicky, když ho říkal někdo jako on, co se ani nedokázal usmát bez toho, aby vypadal jako by chtěl zabít vaši rodinu a chroupat vaše kosti. „Jasně, proč ne! Pojď se mnou, bude sranda!“ navrhla jsem mu a začala vrtět ocasem. Mohlo by to být fajn, sice bych se bez společnosti obešla, ale stejně jsem předpokládala, že by mi to brzy začalo lézt na nervy. Nebo by mi osud nebo náhoda nebo cokoli do cesty začalo stavět náhodné vlky, bez toho bych se taky obešla. „Zajímalo by mě, s jakým prostorem tady pracuju,“ přiznala jsem se mu, „Vypadá to tady velce a všechno, ale jak velké to tady fakt je? Takže! Mě napadlo se tak nějak projít po kraji tohohle světa.“ Nadšeně jsem se na něj usmála. Nápad to byl výborný! Perfektní! Dobrodružný! Což sice bylo něco, co Stín nevypadal, že je, ale hej, třeba překvapí.

Držela jsem a neucukla ani, když v úsměvu odhalil zuby. Jestli něco, tak mě spíše pořád překvapovalo, že se vůbec usmívá. Nevadilo mi to! Právě naopak, vypadal, že si toho dost prožil, takže jsem byla ráda, že nezapomněl, jak se usmívat. To bylo důležité. A taky se jeho styl úsměvu hodil k jeho celkovému stylu, takový smysl pro estetično jsem dokázala ocenit. Skoro stejně jako upřímnost, která mu očividně nechyběla, na rozdíl od nějakého filtru, co říkat a co ne. To ale taky nebylo špatně, taky jsem na tom pracovala. „Hm, pravda. Jestli to bereš takhle, tak je to asi dobře. Nedokázala bych si tě představit se před někým plazit,“ naklonila jsem hlavu na stranu. Lhala jsem – dokázala jsem to, bylo to celkem fascinující, vzhledem k jeho tělesným proporcím, ale to jsem mu nehodlala říkat. Ať si mi to vyčte z mysli, jestli na to stačí. Ušklíbla jsem se v duchu.
Měl zvláštní jméno, vlastně jsem pochybovala, že to jeho pravé jméno je, nicméně cokoli bylo lepší než k němu pořád odkazovat přídavnými jmény. „No, celkem se k tobě hodí,“ zavrtěla jsem ocasem, „Tak mě teda těší, Stíne.“ Usmála jsem se na něj a zase hned zvážněla. „Ale pořád jsem ti neodpustila, žes mě kousl do čumáku. Abys věděl, tak jsem se těšila, že bych mohla mít rozpůlený jazyk a vypadala fakt hustě a tak,“ odfrkla jsem si uraženě. Jako vážně, jak těžké to mohlo být? Snažila jsem se mu to i ulehčit! Možná má nějak poškozený zrak nebo něco? S tím, jak byl domlácený, by mě to ani moc nepřekvapilo. Má štěstí, že můj čich je pořád stejně vytříbený! Já to zrovna za štěstí nepovažovala, nějak se kolem něj držela rádoby vůně tlejícího listí nebo něčeho podobného. „Co tady vůbec děláš? Hledáš parťáka na cesty?“ zazubila jsem se na něj vyzývavě. Nemohl mě sem sledovat, na rozdíl od něj jsem neměla tak výrazný a specifický pach – nebo ano?! Doufala jsem, že ne, ale tohohle se rozhodně ptát nebudu.

Vnímala jsem jen napůl, neustále jsem propadala spánku hlouběji a zase mu unikala. V polovědomém stavu bylo lehké zmanipulovat mé tělo, aby si připadalo, že se vznáší, že je unášeno vlnami na moři. Moře… jestli pak tady mají moře? Pomyslela jsem si a ponořila se do vzpomínek na pláž u moře, na které jsem se kdysi ocitla. Mořský vzduch prosycen solí a dobrodružstvím, zvuk vln, to bylo prostě nebe. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Polospánek byl dost dobrý na snění o moři. Když jsem natáhla packy a ponořila je do vody jezera, bylo to ještě o krapet uvěřitelnější. Byla jsem opravdu šťastná.
Nicméně nic netrvá věčně. Cítila jsem pach, který mi byl povědomý, vlastně jsem ho začínala znát dobře. Nechtělo se mi ale tu myšlenku chytat, beztak jen prochází kolem, ať je to, kdo je to… A ono ne! Líně jsem otevřela jantarové oko. Jasně, že to byl on. Ten zjizvený bezejmenný vlk si to tentokrát seděl jen pár metrů ode mě. Protáhla jsem se na zemi a zívla. „Pro hlupáka každý hloupý,“ pokrčila jsem rameny a usmívala se dále. Nakonec jsem se teda posadila a natáhla k němu krk, abych mu ukázala čumák. Rána už byla zacelená, dokonce ani nebolela, leda bych si na ni chtěla sahat, což jsem nechtěla. „Seš docela nezdvořák, víš o tom,“ zazubila jsem se na něj, „Jak ti vůbec říkají? Jestli teda seš někomu dost důležitý na to, aby ti nějak říkal.“ Zkusila jsem jeho taktiku. Označovat ho jako zjizveného vlka bylo moc dlouhé a fakt se mi to nechtělo pořád dělat, jméno by se hodilo. I když jsem si vážně cenila toho, že on mi jménem neříkal a raději plýtval časem a energií na dětinské urážky.

//Borůvka (přes V. Galt.)

Pršelo a pršelo, teplota však zůstávala příjemná. To bylo dobře, i když bych si výlet a jezero užívala více za svitu slunce a jeho příjemných paprsků. No, aspoň bylo jedno, že jsem se noc předtím koupala a nestihla ani pořádně uschnout. Teď už to nikdo stejně nepozná. Protáhla jsem se a oklepala ze sebe vodu, zbytečně. Stejně na mě zase napadala a promočila mě až na kost. Nechtělo se mi nikam spěchat, tohle počasí mě dost demotivovalo, takže jsem si prostě lehla ke kraji jezera a odpočívala. Zavřela jsem oči a poslouchala kapky deště, jak dopadají na vodní hladinu a zem okolo. I na můj kožich, to byl ten nejměkčí ze zvuků. Byla jsem vlastně celkem spokojená i v takovém mizerném počasí, že mi ani nechyběla společnost. Nakonec jsem byla společností relativně pořád obklopena celý předchozí den. A k tomu ta alfa a drzé vlče. Odfrkla jsem si a oči zase otevřela. Z tohohle úhlu to skoro vypadalo, jako by pršelo nahoru. Jako by voda utíkala vzhůru k obloze. Usmála jsem se a vrátila se ke svému polospánku. Trocha odpočinku ještě nikoho nezabila. A já si ho zas tak často nedopřávala. Možná bych měla… hmmm… tohle vlastně není vůbec špatné. Nebylo to sice tak idylické jako tehdy na skále na jihu, ale líbilo se mi tady. Začínala jsem mít to velké jezero opravdu v oblibě. Jak jinak, když jsem se k němu tak často vracela. Taky se tady vlci dost hromadili, což byl další bonus. I když teď je tu zase celkem mrtvo. No nic. Zívla jsem si. Byla jsem pro jednou líná dokonce i přemýšlet.

Výborně, právě mě odbylo vlče. Odfrkla jsem si nahlas, ale nehodlala jsem se tím nijak rozčilovat. Bylo to ještě malé vlče, co nic nezažilo – už teď jsem nad tím fakt ztrácela víc energie, než si to zasloužilo. Puboši takoví prostě jsou a je dobře, že ho život ve smečce nezlomil. Nejspíše nejsou všechny tak zlé, jako byla ta naše. To bylo dobře, opravdu. Nepřesvědčilo mě to změnit na ně názor nebo se zklidnit, ale stejně bylo dobré to vidět. Z doslechu bych tomu nevěřila. No, to bylo jedno, kývla jsem na rozloučení, ale sotva jsem udělala krok, přišel další vlk. Důležitější rovnou alfa smečky. V duchu jsem otráveně zavrčela, na venek se jen prohloubilo mé zamračení. „Nazdar, o nic nejde, už mám všechno vyřízeno tady s mrnětem a mizím pryč,“ sdělila jsem vlkovi a fakt se dala k odchodu.
Musela jsem však uznat, že les byl příjemný. Voněl ovocem dokonce i v dešti – teda mohl by být hustější, ale co už. Bylo by moc drzé ukrást jim borůvku nebo dvě? Ušklíbla jsem se a koutkem oka mrkla na modré plody na keřících. Bylo to lákavé, opravdu. Stálo mi to za případné problémy? Dost možná. Ne, hele, ještě by přišli s něčím, jako že jsem jim zavázaná a musím si to odpracovat. To určitě! Nechala jsem ovoce ovocem a raději se pustila z lesa ven. Rozhodla jsem se vrátit k jezeru a zvážit své možnosti a další cestu.

//VVJ (přes V. Galt.)

//Středozemní propadlina

Bylo mi z toho sice na nic, ale stejně jsem se vydala skrze les, který dle své prosycenosti pachy a tak vůbec patřil smečce. Zanadávala jsem si v duchu a všechny mé svaly jednoduše vzdaly svou snahu. Hrbila jsem se, nešla jsem vůbec zpříma a s elánem, jak tomu obvykle bylo. Celé roky přímo nenarazím na jedinou smečku a sotva vlezu sem, vetřu se na území dvou. Odfrkla jsem si naštvaně. Tohle mě fakt dokázalo nakrknout. Nemluvě o tom, že jsem stále byla v rozpacích, jestli se tedy chovat jako slušný vlk a zavýt nebo jinak ohlásit svou přítomnost, nebo se na to prostě vykašlat a vzít tlapky na ramena. Ta druhá možnost nezněla ani trochu špatně… No, nejspíše pořád lepší být tady, než tam u propasti s tím divnousem.
Všechny mé možnosti a svobody mi však smečka odebrala, když jsem před sebou spatřila skupinu vlků. Ha! Zamávala jsem ocasem, trochu se mi zvedla nálada. Nóbl vlk tu byl! Také nevypadal zrovna nadšeně, že tu je. No a pak tady byl nějaký vlk s vlčicí a… No to mě… zavrčela jsem už celkem vztekle. Bylo tam vlče. Malej vypasanej pašík vlčete, co si to stál uprostřed hloučku vlků a tvářil se drsně. Že já se na to… Nakopla jsem zcela nevinný kamínek a došla ke skupině. „Nazdar,“ cekla jsem specificky k vlčeti a ostatním věnovala spíše příjemný, byť stále notně otrávený úsměv a: „Zdravím vespolek!“ odpovídajícím tónem. Párkrát jsem zastříhala ouškem. Byla jsem otrávená, že se mi tohle zase stalo, byť les hezky voněl ovocem a celkově působil příjemně. Jen škoda té smečky v něm, no. „Hele, prtě, doslova jsem se jen přišla ohlásit, že jsem se tady náhodou ocitla, abyste si nedělali vrásky z toho, že mě tady cítíte, a zase padám pryč,“ řekla jsem mu to na rovinu a začala se otáčet k odchodu, přesto jsem čekala, jestli nebude mít nějaký problém, nezavolá maminu s tatínkem nebo cokoli takového.

Seděla jsem si úplně v klidu a přemýšlela nad vším, co mě zrovna sžíralo a přestávalo mě to bavit. Upřímně mě to začínalo vytáčet, že jsem vůbec nechala myšlenky mě takhle ovládat. Vzpomněla jsem si na zjizveného vlk a jeho připomínky a musela se pousmát. Když jsem tedy zaslechla kroky, zadoufala jsem, že je to on. Navzdory tomu, jaký na mě byl a že se mi rána na čumáku pořád hojila. Místo něj ke mně ale přišel jiný vlk. Tmavě šedý, předpokládala jsem, i když pod pokrývkou noci vypadal téměř černě. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho také. Spíše vlídně než přátelsky, protože jsem jeho přítomnost momentálně tolerovala a ne oceňovala. To byl důležitý rozdíl! Nepůsobil jako hrozba, ono i kdyby ano, asi by mi to bylo celkem jedno. Vždycky jsem si dokázala nějak poradit, že jo.
K mému překvapení se nezdržoval a rovnou na mě vypálil otázku. No jo! Vždyť má stejné oči jako já! A ti dva u jezera! Byla jsem ráda, že se našel další, jen mě zarazila ta narážka na to, že by on žádnou magii neměl. To mi přišlo jako blbost, ale tak stávalo se, omyly se dějí pořád. „Hele, zklamu tě. Ovládám iluze, jen se mé tělo tváří, že ne, aby zmátlo ostatní. Funguje to celkem dobře, jak vidíš,“ mrkla jsem na něj. Tak napůl jsem očekávala, že si ze mě začne dělat srandu jako ten zjizvenej. Zatím mi jen navrhoval – ptal se? – ať skočím do propasti. „Vypadám jako nějaká sralbotka? Ani náhodou, kámo, já životu rozbiju držku,,“ odfrkla jsem si a hrdě se postavila. Když už jsme u toho, měla jsem i nějaké nevyřízené účty s minulostí, která by potřebovala nakopat zádel. A rovnou bych mohla začít tím lesem za mnou. „Musím něco vyřídit. Dávej pozor, ať nespadneš,“ drcla jsem do něj přátelsky a rozešla se k lesu. Byl celkem divnej. Ve férovém boji bych si ho podala, ale takhle jsem měla špatný pocit, že by mě klidně do té propasti sám shodil.

//Borůvkový les

//Řeka Mahtaë (přes V. Galt.)

Nedávala jsem to, fakt že ne. Smečky nebyly pro mě. Nenáviděla jsem to prostředí pravidel a závazků. Nevím ani, co z těch dvou je horší. Je tohle to, čemu říkají trauma? Ušklíbla jsem se zahořkle. Jestli po smrti potkám své rodiče, hned jim poděkuju, že mi takhle zkomplikovali život. Na druhou stranu, pokud se nechám ovládat tím, jak mi znechutili smečky a budu se smečkám vyhýbat a tak… nechávám je mi dále diktovat život? Nejspíše. No asi fakt jo. Samou zuřivostí jsem naplno zavrčela a vyla tu nespravedlnost k temnému nebi. Nebylo to fér, prostě ne. Jeden se tady snaží zbavit okovů, kterými jej ověsili rodiče, a ony se chovají jako má vlastní kůže. Nenáviděla jsem to. A přeci jsem nemohla nahlas ani v mysli říct, že nenávidím své rodiče. Jen si to špitat někde vzadu v podvědomí, a i to bylo spíš mumlání než řeč.
Rozhodla jsem se nad tím více dumat. Sedla jsem si na zadek a sledovala temná mračna. Předtím už jsem jim trošku šlápla do zelí, tak by snad bylo lepší se tam jít stejně ohlásit. Jen tak pro sichr, že to mám fakt pořešené a neudělám si hned nějaké nepřátele. Ne, že by mi to zas tolik vadilo, ale nemohla jsem vědět, jak moc vážně to celé berou a vůbec. Prostě to byla situace na dvě věci a já z toho byla celkem unavená, jen by mi ani nepomohlo se z toho vyspat. Tak jsem prostě seděla a čekala. Na co? Taky by mě zajímalo.