Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zřícenina

S novým elánem jsem vystartovala ze zříceniny. Nehodlala jsem ztrácet čas! Umět takové super triky se vždycky hodí, no ne? Mohla bych přede všemi frajeřit - dokonce i před Stínem! Ono ovládat myšlenky je fajn a všechno, dává to jednomu hroznou moc, ale ovládat počasí! Celé nebe! To je teprve cool! Však já mu jednou ukážu! A už mi nebude říkat, že jsem hloupá! Co ještě asi umí Smrt? Kromě očividného… Zamyslela jsem se, snad jsem se jí měla zeptat. Nevadí, zvládnu to příště. Pokrčila jsem rameny a ohlédla se ke kamenným zbytkům čehosi. Asi se mi více líbila zřícenina v tomhle stavu, měla lepší atmosféru a tak nějak se ke Smrti hodila. Kde asi žije Život? A v čem? Tolik otázek! A je jen na mě najít odpovědi.
Zavrtěla jsem ocasem a rozhlédla se kolem. No jo, v lese to byl samej strom a moc jsem toho neviděla. Rozhodla jsem se vrátit cestou, kterou jsem přišla. Možná bych mohla najít to velké jezero a zvážit nejlepší kurz od tama.

//VVJ (přes Z. Galt.)

//Záp. Galt. (přes Jedlák)
//POUZE VLA, ŽÁDNÝ NÁKUP.

Původně jsem chtěla využít les jako dočasný úkryt před zbytkem deště, ale ukázalo se, že v sobě skrýval mnohem lepší zašívací místečko. Byla to nějaká zborcená budova, která určitě kdysi vypadala hrozně honosně, nicméně teď už v ní mohlo bydlet jen tak hejno netopýrů. Ideální! Nebyla jsem úplně v mluvící náladě, i když… No možná, kdyby opravdu nebylo zbytí. Jen jsem vlezla dovnitř, oklepala jsem se a začala pokukovat, kde jsem se to ocitla. Vypadalo to tu celkem útulně! Minimálně to tu určitě slouží dobře proti dešti a sněhu, před slunce to asi taky ochrání… nebylo to vůbec špatné! Spokojeně jsem si povzdechla. Nakonec se na mě přeci jen usmálo štěstí!
Jak jsem se tak procházela, všimla jsem si něčeho zvláštního. Nebyla jsem si nejdříve jistá, protože byla docela tma a sem tam se tady ozval divný zvuk, tak mě to trochu plašilo, ale pak jsem se na to soustředila. Na zdech byly nějaké hrbolky. Celkem nepravidelné, ale tvarem se podobaly. Nemohl to být jen vzor použitý při budování tohohle místa, a pochybovala jsem, že by ten materiál takhle divný byl už od základu. Přistoupila jsem blíže k jedné ze stěn. Ne ne! Zazářila mi očka. Ve stěnách byly vsazené drahokamy! Jsou pravé? Nevím, co mě to popadlo za nápad, ale zvedla jsem packu. Snad abych do nich zkusila rýpnout drápkem, to je celkem jedno, protože… „Raději tu hnusnou tlapu zas vrať na zem, jestli je ti život milý!“ Leknutím jsem nadskočila dobrý metr do vzduchu. Otočila jsem se za zdrojem hlasu. Z temnoty na mě zářila dvě zelená očka. Zamračila jsem se, ale poslechla. Nevím proč, normálně bych se hádala, rebelovala, něco na té tajemné bytosti ve mně však budilo respekt.
„Hodná holka, tak proč v tom nepokračovat!“ skoro mi to znělo, jako by ta černota měla na tváři falešný úsměv, „Vypadni!“ Vyprsklo to mým směrem bez váhání. Je třeba podotknout, že ačkoli jsem měla vůči čemukoli to bylo respekt a snad mi z toho i trochu běhal mráz po zádech, nehodlala jsem sebou nechat zametat. „Hele, venku prší, mám za sebou dlouhou cestu a fakt nechci zapadat do bláta, toho už mám po krk,“ informovala jsem to, „A určitě nebude problém, abych tady pár hodin počkala, než vyjde slunce. O nic nejde, lehnu si někam do rohu a budu spát nebo něco. Nebudu otravovat.“ Odfrkla jsem si a otráveně se do temnoty usmála. Chyba? Dost možná chyba. Najednou jako by se černota protáhla a vylezla z ní vlčice s kožichem černým jako půlnoc s nádechy do zelena. I ocas měla dlouhý a zelený. „Děvče zlaté, pro mě za mě si tě tady klidně už nechám napořád!“ zazubilo se to na mě svými perlově bílými tesáky, „Ty ještě nevíš, s kým máš tu čest, ale nech mě ti něco říct – na svět jsem tě sice nepřivedla, ale sprovodit tě z něj by byla hračka.“ Chňapla mi zuby chloupek od poraněného čumáku. Ustoupila jsem. Tohle byla určitě nějaká blbost.
Teď určitě budu za debila… „Ty jsi smrt?“ zeptala jsem se nevěřícně, i když… no, prostě jsem měla pocit, že mám pravdu. „S velkým S, to si zapamatuj,“ zavrčela. Byla fakt nepříjemná! To jsem si o smrti nikdy nemyslela – možná si to jen tahle potvora vybírala za svou reálnou podobu? Jako když jsou prcci vždycky agresivní a tak! Musí se jen tvářit drsně, protože mají komplexy. „Fajn fajn, a kde potkám Život, co? Ten se tady někde fláká taky?“ zeptala jsem se, upřímně zvědavá, přesto to vyznělo dost kousavě. Vlčice zavrčela, dost otráveně, a začala kolem mě kroužit. Teď mi z ní určitě naskočila husina, ale co už. Byla to Smrt, tak jasně, že na ni mé tělo reagovalo, i když jsem o to nestála.
„Ano, můj bratr teď má po jaru hroooozně moc práce,“ uchechtla se – zahořkle? „Jo no, viděla jsem,“ otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na to vlče, co se mi tak pletlo pod nohama, „Nějaká rada, kde ho najdu? Mohl by to být fajn pokec a tak, ať vás mám ve sbírce oba.“ Zeptala jsem se, nicméně odpovědi se mi nedostalo. Místo toho se Smrt zastavila přímo přede mnou. Jak mluvila, skoro mi jazykem olizovala čumák. Nehnula jsem se z místa – prostě se nenechám zastrašit tak lehce! „To je pořád Život, Život! A hele, kdo vůbec myslíš, že jsem, abych ti odpovídala jen z dobroty srdce?“ její smích byl na pokraji mánie. „A svedu toho mnohem víc! Ovládám síly, o kterých se ti ani nesnilo, vlčátko!“
Jako na povel se mrholení změnilo v průtrž mračen – hotovou bouři! Blýskalo se, hřmělo, až to mnou třáslo do morku kostí a pak zase vše utichlo a příroda se vrátila do původního stavu. Očka mi zářila jako hvězdičky, přestože Smrt se na mě dívala dost výsměšně. „To musím umět! Prosím!“ poskakovala jsem na místě. Můj entusiasmus však nebyl sdílen. „Nenuť mě se opakovat… Z. A. P. L. A. Ť! Drahé kameny jsou vždy vítány, jen ty nejlesklejší, nejkrásnější, drahé a překásné,“ rozplývala se skoro jako se já rozplývala nad její magií. Nebyl to vlastně tak špatný nápad – vlastně to byla docela fér nabídka! Zamávala jsem ocasem. „Dobře platí!“ byla jsem fakt namotivovaná! „Jdu nějaké najít, ale pak chci určitě pomoct s takovou magií!“ Vyběhla jsem ze zříceniny, ani jsem nepotřebovala další pobízení.

//Jedlový pás

//Měsíční rašeliniště (přes Ainu)

No do… Zavrčela jsem a dost přemýšlela, že si ulevím i nahlas. Zrovna jsem se tlapkou propadla do bahna. Skoro do půlky – půlky! – nohy. Fakt super. Tohle už vytáčelo i mě. Nešlo mi o bordel, ale teď to na sobě budu muset zas nosit, déšť už ustával… A jediná řeka v dohledu byla ta divná smradlavá, kam jsem se už nechtěla raději ani vracet. Ještě mi tu nohu rozpustí. Byla jsem v mizerné náladě. Tady se zrovna nedalo ani běhat a to louka vypadala právě že dobře! Zhluboka jsem si povzdechla. Proč si tohle vlastně dělám – vždyť jsem mohla jít jinudy! Co mě to popadlo dál jít po severu země… Špatný nápad, znovu už ho provozovat nebudu. Nebo za lepšího počasí. Nebo aspoň za dne. Posteskla jsem si při pohledu na tmavou oblohu poté, co jsem si málem zvrtla kotník na dalším výmolu. Snad bych tady aspoň mohla najít nějakou mršinu, až zase budu mít hlad. Vypadalo to, že tady chodí celkem dost zvěře. Všechno zlé je k něčemu dobré. Připomněla jsem si, ale nerozveselilo mě to. Jen se ve mně zrodila naděje, že třeba se tady s touhle cestou nepářu zbytečně. Možná, věřme osudu… Fňukla jsem si a táhla se dále.

//Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

//Řeka Kiërb

Zdrhala jsem jako o život – jinak se to nedalo nazvat. Nevím, čeho jsem se bála více, jestli té vlčice samotné a její divné tělesné stavby nebo možného závazku. A ještě s takovým individuem… Zavrtěla jsem hlavou. Neměla bych ji soudit, třeba se napila z té řeky a to ji udělalo takovou. Teda, s tím tělem se už nejspíše narodila, ale tak ono asi nebylo úplně špatné. Možná kdybych ji viděla nejprve za dne na slunci a ne hned v divném strašidelném lese… jo, to by hned bylo o něčem jiném. Asi každý by mě v takových podmínkách vyděsil. Třeba ten divnej vlk od rokle. Ten by byl dost na vyskočení z kůže, ještě by se mě určitě ptal, jestli se nechci utopit. Odfrkla jsem si a vyhnala vzpomínky na něj z hlavy. Teď jsem chtěla myslet na něco hezkého.
Třeba na přírodu kolem! Nad tou jsem dlouho nepřemýšlela. A tady to vypadalo docela mile. No, spíše, že to tady mělo potenciál být milé. Teď jsem sice šla po vyšlapaných stezkách, ale dost jsem se nořila, jak to tu bylo z deště promočené. Naštěstí mi o čistotu tolik nešlo, jinak už bych seděla na zemi a bulela, že mám zase zašpiněnou srst a to jsem se sotva umyla. No jo, to je ten můj vyspělý ne-vztah k pomíjivým věcem. Zazubila jsem se spokojeně a dále si to ťapkala. Snad jsem i trochu dupala, určitě jsem skákala do louží, to prostě muselo být.

//Záp. Galt. (přes Ainu)

Bylo temno, obloha zamračená a z ní pořád teklo. Měsíc nesvítil, ani hvězdy na mě nemrkaly. A do toho kolem řeky pořád bzučel hmyz a ozývaly se i jiné prapodivné zvuky. Žáby byly ze všeho nejhorší. Na to, jak byly malé, měly příliš silné hlasy, moc hluboké. Aby toho nebylo málo, tak i vítr byl proti mně. Jako by mi obrovské ledové spáry projížděly srstí. Nevím, jestli mi běhal mráz po zádech, nebo to byl jen vítr. Ještě bych se mohla osypat z té vody. Odfrkla jsem si. Raději jsem se stejně ještě oklepala. Byla jsem s tím co nejdůkladnější, protože jsem vůbec nepochybovala, že bych z téhle řeky mohla dostat nějakou neznámou nemoc. Třeba bych se mohla začít rozkládat zaživa! Normálně hnít za chůze! Otřásla jsem se. Měla jsem tady toho plné zuby.
Byla jsem tak ponořená do katastrofických scénářů, že jsem si nevšimla, že mám společnost. Něco se mi zanořilo do kožichu jako přerostlý kluzký had. Táhlo se to podél celé délky mého těla. Zježila se mi srst od špiček uší až po konec ocasu. Takhle zemřu. Byla jsem si tím jistá. Ta neznámá entita pohlcovala mé tělo. Stanu se toho loutkou? Přilepí se to na mě? Je tahle řeka ve skutečnosti lepidlo? Hrůza se ve mně zvedala jako vlny na moři. Něco dlouhého, vlhkého a prostě nechutného mi přejelo po krku. Jako by nestačilo, že už tak jsem byla z půlky bílá… Nedivila bych se, kdybych při dalším pohledu do řeky zjistila, že jsem děsem zbělala celá. Co se to –píp– děje?
Hrůza je jen umocňována neznámem. To už jsem se naučila. Musela jsem svému strachu čelit. Sebrala jsem odvahu a otočila hlavu čelem k té věci při mém boku. Neměla jsem. Tohle musel být kdysi vlk. Kdysi. Kdysi to snad byla vlčice, ale teď? Tlama se jí snad táhla po celé lebce – nekecám! Měla divný úsměv, moc široký, nepřiměřený. Moc ostré zuby – a neměla jich nějak moc?! A to tělo… Vypadala jako had. Samá kost a kůže, ale byla tak nějak pokroucená. Dokázala bych jí spočítat žebra! Co žebra, i obratle! A lopatky jí vystupovaly jako dvě křídla… Musela to být karikatura, kterou někdo vyvolal, jen aby mě strašil. Musela to být halucinace.
Jenže ty nemluví! A to vlčice dělala! Odskočila jsem od ní s prvním líznutím. Měla jsem pocit, jako by jí z tlamy tekla kyselina a já se jejími slinami rozpouštěla. „H-hele,“ odkašlala jsem si. Musela jsem se sebrat, fakt že jo. Třeba je jen produktem incestu, co já vím? Takoví fakt jsou! „Ty o lásce nevíš nic! Vždyť mě ani neznáš? Co tohle má být?!“ zvýšila jsem na ni hlas. Byla jsem vyděšená, protože… co když mě znala? Co když mě celou dobu sledovala? Plížila se za mnou od doby, co jsem vstoupila do tohoto kraje. Možná mě sledovala, jak se koupu! Spala vedle mě, když jsem tehdy odpadla v lese? Musela jsem připomínat vytočeného dikobraze, jak jsem byla zježená strachem. Mizím. Bez dalšího slova jsem začala couvat. Neustále jsem měla vlčici na očích a když se naskytla vhodná chvíle v zákrutu řeky, otočila jsem se a sprintovala pryč. Hodně daleko od ní. A přeci jsem měla pocit, že se za mnou táhne, že se přilepila k mému stínu a do smrti mě nenechá v klidu spát.

//Měsíční rašeliniště

//Ještěří lučina

Splnila jsem další z úkolů, které jsem si vytyčila. Našla jsem vodu! Celou řeku, která… upřímně nevypadala zrovna lákavě. Měla divnou barvu, bzučel tu hmyz a zvukoval tu i jiný bordel, prostě se mi tady nechtělo úplně zdržovat koupelí. Měla bych se vrátit k tomu velkému jezeru, tam je to na koupel fajn. To byl dobrý nápad, ale zas se mi nechtělo celou tu cestu na sobě tahat tolik bahna, co se na mně pořád drželo. Otráveně jsem zavrčela a prozatím se posadila. Musela jsem dost často stříhat oušky, abych od sebe odehnala komáry. Aspoň ty, co mi lítali u obličeje, zbytek těla jsem předpokládala, že zrovna sloužil jejich hostinám. Ve vodě mě nedostanou. Povzdechla jsem si a musela uznat, že to bude asi nejlepší se tady umýt.
Vlezla jsem do vody a rozhodla se nezkoušet v ní plavat. Vypadala celkem líně, ale proud měl sílu. Asi to bylo tím deštěm, nakonec byl silný a stékala sem voda i ze stromů a okolí. Nerada bych, aby mě zrovna tahle řeka odnesla, tak jsem zůstala u břehu. Dávala jsem u mytí pozor a často musela zarýt drápky do země, abych neztratila rovnováhu. Měla jsem špinavý i obličej samý vršek hřbetu. V uších jsem taky měla bláto… nezbývalo, než se ponořit komplet celá. Zhluboka jsem se nadechla a povzdechla si, jako by mě tady mučili. Proč já… Znova jsem se nadechla a zmizela pod hladinou. Nechala jsem vodní proud, aby se mnou trochu házel z místa na místo v naději, že mi to vymyje i bordel hlouběji v srsti a to, co už stihlo zaschnout. No, i když asi tam nic takového nebylo s tím deštěm. Zase jsem se vynořila a nadechla se. Vystoupila jsem trochu roztřeseně z vody, jen tlapky nechala ve vodě. Dala jsem se do oklepávání, co to jen šlo. Nevěděla jsem, nakolik úspěšné bylo mé mytí v takové divné vodě, rozhodně jsem se ale cítila lehčí a o to mi koneckonců hlavně šlo.

//Travnaté výšiny (přes Nad kopci)

Samá lepší místa tady! Zavrčela jsem podrážděně, když jsem zakopla o další skrytý kámen. Tráva tady byla ta nejzákeřnější věc, na jakou jsem kdy narazila. Hodlala jsem zpomalit, abych mohla dávat při chůzi větší pozor? Nikdy! Ještě, že jsem už zase měla plný žaludek, jinak bych to tady zasypávala nadávkami. A taky se déšť začínal klidnit, což bylo taky moc dobře. Skoro bych si spokojeně pomlaskla, nebýt toho, že mě nakopnutá packa pořád bolela. No co, štěstí se nakonec zase obrátí v neštěstí a naopak. Začínalo mi být jasné, že tady na louce nenajdu nic k umytí kožichu, tak jsem ani nezastavovala. Nevypadalo to ani na nic moc k jídlu, kdybych se rozhodla tady strávit noc a ráno se opět nakrmit. Ale i když je to tady úplně zbytečné pro mě, nemusí to tak být pro ostatní. Připomněla jsem si se zenovým klidem a vydechla.
Navíc to tady asi nemuselo ani být tak zlé. Pár těch šutrů vypadalo, že by se na slunci mohly třpytit a to bylo vždycky dobře. To bych si jich pár i odnesla, ale kam? Pohodila jsem ocasem a střihla ouškem. Mohla bych si najít nějakou základnu, malý úkryt, který by byl jen můj a mohla bych si tam schovávat hezké a husté věci. To by bylo fakt fajn. Ale nejdříve bych měla projít co nejvíc z tohohle kraje, abych zvolila ideální lokaci. U moře… Zasnila jsem se, nicméně jsem tušila, že to by mohl být problém. Nakonec na pláži se většinou nenachází žádná příhodně umístěná jeskyně nebo nora, navíc by byl všude písek a to jsem fakt nechtěla. Budu muset hledat dále. Zavrtěla jsem ocasem. To neznělo špatně, navíc času jsem měla na všechno dost.

//Řeka Kiërb

//Les pod horizontem

Déšť se sice snažil, jako upřímně snažil, ale proti blátu neměl šanci. Něco málo smyl, většina však zůstávala pevně vlepená do mé srsti. Ne, že by mi na tom moc záleželo, kromě toho, že jsem byla mnohem těžší, než jsem byla zvyklá. I to mi bylo jedno. Celá příroda mi byla jedno. Jasně, vysoká tráva, hezké kvítí, bla bla bla… Co mi nebylo jedno, byl lahodný pach, který se ke mně donesl a přivedl mě právě sem. Byl to pach mršiny – nepředpokládala jsem, že by byla moc stará, což bylo ideální. Byla jsem jí na stopě a téměř slintala za chůze. Žaludek se mi zoufale stahoval. Není se čemu divit, má cesta byla fakt výkon a teď jsem potřebovala doplnit síly. Spánek na některé věci prostě nestačí, ať je sebedelší, sebelepší.
Ha! Mám tě! Zavrtěla jsem ocasem a zazubila se téměř nepříčetně, jak jsem byla hladová. Do toho se o mou mršinu rvalo pár lišek. Teda dvě se rvaly a třetí se skrývala za hřbetem napůl snězené srny. Když se dva perou… S zuřivým vrčením jsem na ně vyběhla a chňapala jim po ocasech. Zdrhaly jako o život. Stála jsem nad mrtvolou vítězně s hezky nafouklou hrudí. Na mě si nějaké lišky nepřijdou! Hlavně ne, když jsem hladová. Olízla jsem se a dala se do jídla. Srna byla dobře stavěná, pořádný kus. Zajímalo mě, jak umřela, ani tady nemohla ležet moc dlouho. Záhada. Navíc z ní už zbývala jen půlka, víceméně, což stejně bylo více, než bych sama zvládla sníst. Leda bych se chtěla vrátit později, což jsem nechtěla. Spořádala jsem, co jsem mohla, a dobrá čtvrtina nebo tak ještě zůstala liškám a jiným příživníkům na cizí práci, ať už se jednalo o medvěda, jiného vlka nebo sám osud.
S plným žaludkem se má pozornost zase upřela na něco jiného. Tentokrát to bylo mé vzezření. Měla bych se dát do pořádku. Bahno bylo těžké a začínala jsem smrdět víc, než bylo příjemné i mně. Hlavně jsem byla těžké a neobratná, to se mi nelíbilo. Vydala jsem se tedy dál a hledala vodu.

//Ještěří lučina (přes Nad kopci)

Probrala jsem se celá grogy a dezorientovaná. Všude kolem mě bylo hnědo a šedivo, navíc to bylo celé rozmazané, jak jsem ani pořádně nedokázala odlepit oči od sebe. K čertu s tím. Pomyslela jsem si a nechala hlavu zase spadnout na měkkou mokrou zem.
Když jsem se probrala podruhé, cítila jsem se už lépe. Déšť mě hladil po srsti, bubnoval o stromy, pleskal o bláto kolem. Pravda! Byla jsem v tom bahnitém lese na kraji kraje. Zasmála jsem se nad tím spojením a otevřela oči, aspoň to jedno, na kterém jsem si neležela. Byla jsem tady pořád sama, tak napůl jsem čekala, že by se mohl objevit Stín, ale ne, on dodržel slovo a nehnal se za mnou. Neměla jsem mu to za zlé, aspoň ho budu moct příště oslnit tím, jak jsem světaznalá. A to je toho pořád tolik přede mnou! Spokojeně jsem se usmála nad tou myšlenkou. Ráda jsem měla se na co těšit. Dopřála jsem si ještě chvilku polehávání v bahně, než jsem se donutila vstát. Šlo to relativně ztuha, jak jsem se do bahna zabořila, naštěstí bylo hrozně mokré, takže jsem nebyla přilepená ani nic. Jen jsem z velké části vypadala, jako bych se vyhrabala z hlubin země. Bububu. Ušklíbla jsem se, jak jsem viděla svůj odraz v jedné z menších louží. Byla jsem opravdu nechutně špinavá, ale vadilo mi to méně než kručící žaludek.
Protáhla jsem se, jak nejlépe jsem dovedla. Svaly jsem měla ztuhlé a bolavé, dala jsem si pořádně do těla. Dle nebe mohl uběhnout jen pár hodin, ale to bylo pořád více, než jsem obvykle prospala. Dobrý výkon! Byla jsem hrdá na své tělo, že poznalo, že fakt potřebuje odpočinek. A teď zase potřebovalo jídlo, ale to už bylo na mě. Nečekala jsem, že bych tady něco našla, tak jsem se rozhodla pro změnu zamířit východně.

//Travnaté výšiny

//Březina (přes Vřesoviště)

Konečně! Ať už jsem chtěla jít na sever nebo západ, byla jsem obklopena mlhou. Šťastně jsem se sesunula k zemi. Téměř jsem slyšela, jak si mé tlapky slastně povzdechly. Dokázala jsem to, obešla jsem hranice tohoto světa! Hip hip hurá! Vítězně jsem se usmála. Povedlo se mi to, vlastními silami a vynalézavostí. A teď si fakt zasloužím jídlo a odpočinek. Protáhla jsem se na zemi a jejda! Vždyť já ležela přímo v obrovské blátivé kaluži. Už bych to nepoznala, ale došlo, že vlastně celou dobu jsem tak nějak našlapovala do mokrého a lepila se. Bláto tu bylo všude. No to bude oslava! Stejně už jsem byla mokrá, tak proč rovnou ne i špinavá! Dala jsem se do díla. Bez jakékoli starosti nebo známky únavy jsem se dala do válení se sem tam. Bahno mi chladilo bolavé ochozené packy, lepilo se do srsti a dodávalo barvu mému bílému břichu a nohám. Jen pár minut stačilo, abych se změnila k nepoznání. Celou dobu jsem se smála, naštěstí se mi podařilo vyhnout se tomu, abych cokoli ze špíny polkla nebo vdechla. Bylo to prostě kouzelné.
Nicméně endorfiny mě nemohly držet při životě věčně. Užívala jsem si sice srandu, jakou už dlouho ne, ale mé tělo se pomalu vypínalo. Zívla jsem, až se mi koutky málem dotkly uší. Měla jsem pocit, že kamením. Tělo mi najednou hrozně ztěžklo – ani kdybych se snažila, bych se nedokázala doplazit na suchý kousek půdy. A mi nevadilo ležet v blátě a spát. Třeba to bude mít nějaký magický účinek na mou srst. Pomyslela jsem si, jak mi začala těžknout víčka. Nebojovala jsem s tím. Potřebovala jsem se teď pořádně vyspat. Déšť a vítr ve větvích mě rychle ukolébali ke spánku.

//Studánky (přes Švitořivý les)

Z lesa do lesa! Nestěžovala jsem si, bylo to celkem milé. Koruny vždycky zablokují něco z deště, ačkoli mi to mohlo být v podstatě jedno, stejně jsem byla durch mokrá. Zbytečně jsem se oklepala, ať se zbavím aspoň trochu vody. Překvapivě jsem stále nelitovala svého nápadu. Už jsem byla skoro na konci cesty, stačilo si jen dávat pozor, abych se přibližně řídila mlhou, která obklopovala hranice tohoto kraje. Byla jsem z toho fakt nadšená – bylo to tady fakt prostorné! A tolik jsem toho pořád neviděla! Vesele jsem si poskočila – to už jsem dlouho nedělala! Dala jsem se do skákavého běhu, tedy běhu, kdy jsem utíkala, utíkala, a do toho přeskakovala vše, co by se dalo považovat za překážku. V tomhle konkrétním lese to byly hlavně spadané větve a hromady mechu, nic moc překážky.
Ale ale… Zlomyslně se mi zablesklo v oku, jak můj zrak padl na srnu přede mnou. Také mě hned zmerčila, ale o to šlo! Neměla jsem na srnu sama šanci, ne teď, kdy už jsem sotva stačila na běh a skákání. Možná kdybych byla v lepším stavu. Teď jsem ji naháněla jen tak pro radost, zábavu na minutku či dvě, než jsem se musela na chvíli svalit na zem a popadnout dech. Bylo to náročné, celá ta cesta. To ty nejlepší bývají. Usmála jsem se a zase vstala. Už jsem šla jen krokem. Stejně se blížil konec, cítila jsem to v kostech.

//Les pod horizontem (přes Vřesoviště)

//Poušť Ararat (přes Kaňon řeky)

Dostala jsem se k řece, jaké štěstí! A řeka mě zavedla až do vlhkého, temného lesíka. Je třeba podotknout, že by vlhký a temný byl, i kdyby zrovna nebylo zataženo a nepršelo by. To byl jen bonus. Porost, hlavně koruny stromů, byl ale dost hustý na to, aby zde déšť nebyl tak silný. Stejně jsem šlapala ve vodě, která tady tak nějak všude tekla. Aspoň jsem měla čím pořádně doplnit ztracené tekutiny. Voda sice chutnala divně, těsně než jsem ji polkla však zesládla. Bylo to návykové, chlemtala jsem lok za lokem a přemýšlela, jestli mi ta voda chutná nebo ne. To bylo nakonec jedno, měla jsem žaludek plný vody a žádného jídlo, to nebylo dobré. Měla bych si něco ulovit. Mám za sebou dlouhou cestu. Nejspíše ne tady, stejně jsem tady žádnou kořist necítila.
Další komplikací by pochopitelně byla mlha, které jsem si konečně všimla. Dost mi to tu připomnělo ten smečkový les na jihu. Tahle mlha ale byla jiná, nějak divně smrděla. Nevěřila jsem jí, pochybovala jsem, že by bylo dobré se tady moc zdržovat. Čvachtala jsem tedy dále, byla jsem i ráda za to ochlazení, kterého se mi tady po poušti dostalo, voda mi i pročistila tlapky od otravného písku. Celkem ideální místo na relax po pouštních dobrodružstvích. Uložila jsem si to tady do paměti, třeba se to bude jednou hodit.

//Březina (přes Švitořivý les)

//Tmavé smrčiny

Čí byl tohle nápad? Připomene mi to někdo, prosím? Vrčela jsem v duchu, skoro i nahlas. Vytáčelo mě to. Písek mi prakticky tekl pod tlapkami, takže jsem si nemohla ani udržet rychlost, neboť jsem musela dávat pozor, ať se nezačnu po dunách kutálet. Něco mi říkalo, že i když ta představa měla jisté kouzlo, nebyl to nejlepší nápad. Že by se mi konečně do hlavy dostal selský rozum? To by měl Stín radost! Uchechtla jsem se a pokračovala v cestě dál. Naštěstí sem déšť nedosáhl, zřejmě tomu tak bylo už nějakou dobu, horký suchý vzduch ze mě vodu téměř vyždímal a to bleskovou rychlostí. Nezatížené vodou se mi hned cestovalo lépe. Zároveň jsem dostávala žízeň a nemohla si vodu ani olízat ze srsti. Plusy a minusy, vždycky a všude. Už mi to lezlo krkem.
Přidala jsem do kroku, jak jsem jen mohla, aby to zároveň bylo stále bezpečné. Všimla jsem si po cestě nějakých hlubokých, které nevypadaly dvakrát pohodlně, když do nich jeden spadne. Ráda bych se jim vyhla, stejně jako nesmírné bolesti, co by mi jistě způsobily. Navíc umřít tady? Aby mě našli vysušenou jako nějakou rybu na pláži? To ani náhodou! Žádné takové, já si zasloužím hezkou smrt, něco jako… Co by se mi vůbec líbilo za smrt? Něco příjemného, milého. Nechtěla jsem u toho trpět moc dlouho, maximálně poslední rychlý záblesk bolesti jako připomínku, že jsem něco cítila. Ale co by bylo takového? Zajímavý podnět k přemýšlení, ne však nutně tady. Tady jsem si musela dávat pozor, kam šlapu. Naštěstí jsem začínala ve vzduchu cítit vláhu. Následovala jsem ten pach a vlhkost.

//Studánky (přes Kaňon řeky)

//Středozemka (přes Tenebrae)

Následovala jsem řeku mnohem jižněji, než jsem se kdy předtím odvážila. Vlastně ne, to smečkové území, které bylo hned vedle, bylo tak nějak nastejno. Musela jsem tedy dále, jestli jsem chtěla dosáhnout svého cíle! Nicméně jsem musela uznat, že alfák to vymyslel, když zvolil ten vedlejší les. Tenhle byl jednoduše řečeno hnusný. Páchlo to tady dost podobně Stínovi. Nelíbilo se mi tu, stromy odváděly mizernou práci s blokací deště, smrděly, byly nahnilé a vůbec to tu vypadalo dost depresivně. To nebylo nic pro mě, snad jindy bych byla ráda, že tady aspoň můžu sloužit jako malý paprsek slunce a štěstí, ale dnes jsem před sebou měla dlouhou cestu a chtěla ji mít rychle za sebou a s dobrou náladou. Ale měla bych tady o tom Stínovi říct, sedí to tady k němu. Nebo ne, najdu mu hezčí místo. Lehce jsem zavrtěla ocasem při tom rozhodnutí. Když už jsme se tak bavili o vlivech jména na jedince a podobně, jistě by ho potěšilo, kdybych mu řekla, že mi připomíná nějaké lepší místo, než plesnivý les. Potěšit je asi silné slovo. Má vůbec nějaké pozitivní pocity? Trochu jsem se zamračila. Musel mít, že jo? Jen časem a životem trochu zahořkl no. Ale to se dá spravit! Pokud by chtěl, ale možná mu to takhle vyhovuje. Ono to má své výhody, to zase ne že ne. No, tak či tak, tenhle les rozhodně nebyl nic pro mě. Třeba někomu jinému štěstí a radost udělá, já to však nebyla. Já chtěla jen zase vypadnout.

//Poušť Ararat

//Les ztracených duší (přes Náhorní plošinu)

Připadala jsem si zase jako moři! Ne úplně, bylo to tady podstatně sušší, podobnosti zde však byly! Třeba se kolem mě zvedal prach, jako ode mě ve vodě odskakovaly kapky vody, taky to tady bylo stejně nekonečně rozlehlé a měla jsem naprostou svobodu. To se mi obzvláště líbilo. Jo no, a stejně jako na moři se mi všechny potenciální kořist obloukem vyhýbala. Nepředpokládala jsem, že by tady toho žilo tolik jako na moři, na druhou stranu ani to, že by to tady bylo úplně bez života. Něco by se tu určitě našlo, aspoň nějaké myši nebo něco. A brouci, ale ti mě moc nezasytí. Beztak jsem je úplně nemusela, divné pokroucené křupavé tvory. Jídlo prostě nemělo křupat, mělo mít maso a kosti a kůži, a dát se trhat! Hlavně to, milovala jsem trhat maso od kostí a maso od masa, to byla prostě dokonalost! Téměř mi tekly sliny, jak jsem nad tím snila. Rozhodně se pak zasloužím pořádný dlabanec! Olízla jsem si čumák a zavětřila. Ne, vážně tady nenajdu nic, co by stálo za zmínku, nebo vůbec námahu. Ach jo.
Ani mi to nevadilo. Lépe se mi běhalo, když jsem nebyla přecpaná jídlem, a tahle pláň byla pro můj běh jako stvořená! Rovná, rozlehlá, pod nekonečným nebem… Dokonce bylo jen zataženo, ale déšť se tady nespustil. Bylo však příliš dusno a vlhko ve vzduchu, abych dobře schla, vyrovnávalo se to – ani jsem nemokla. Z nudy jsem začala skákat do dálky. Šlo to tady skvěle – dokonce jsem i v prachu viděla, jak daleko jsem zvládla skočit! Až nebudu zrovna na takové důležité výpravě jako teď, mohla bych tady pobýt déle a trénovat. Nyní však byl čas přidat do kroku a uhánět v dálky.

//Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)