Gallirea - Příspěvky uživatele

Přikývla jsem a lehce se mi nadzvedly koutky. „Jup, je takový černý a bílý – skoro jako ty! Jen ocásek a křidýlka má namodralé,“ vzdělávala jsem Lilac ve světě ptáků. Ráda bych jí straku ukázala naživo, ale upřímně jsem netušila, kde bych je tady mohla najít. Mohla bych jí sice vytvořit iluzi, jenže stejně by stála dost za nic a akorát by mě vyčerpala, když už jsem to tady předváděla. Aspoň se jí můj pokus o ptáka líbil, i když nebyl nejlepší. Celkově byla fakt super, že jsme se shodly a rozuměly si! „Jo, ještě ho trochu vyšperkuju časem a bude to,“ zazubila jsem se, ale stejně jsem byla ráda, že jsem ji rozesmála. A taky ji zaujalo to počasí! Tohle byl prostě osud. „No, to nevím, asi spíše v nějakém okruhu kolem sebe? I to je hrozně cool! Mohla by ses ochladit nebo ohřát, nechat si napršet do tlamičky, když máš žízeň…“ snila jsem nahlas – hlavní teda byla ta myšlenka! Mohla bych ovládat bouře a víc cool už prostě být nejde! Ocásek mi při všech těch snech nadšeně lítal ze strany na stranu.
A než jsem se nadála, skočila po mě zuřivá mořská příšera! „Waaaa! Pomozte mi někdo!“ smála jsem se a nechala malou potvůrkou shodit do vody. Její zoubky mě hrozně lechtaly, nedokázala bych udržet vyděšený výraz, ani kdybych chtěla. Stejně jsem se snažila tu masku udržet! Kopala jsem kolem sebe, jen lehce a opatrně, abych ji omylem nepoškrábala. Byla jsem ráda, že jí to šlo tak dobře a mohly jsme si hrát. Nebylo nic lepšího než dovádění v moři za horkého letního dne! Nebo spíše večera. Opravdu už se stmívalo a začínala jsem se bát, že by se mohla voda zvednout. Naštěstí Lil už sama usoudila, že měla dost a potřebuje si odpočinout a vrátila se ke břehu, kde čekaly dvě vlčice.
Obě byly šedé, ale ta tmavá jsem si všimla, že měla oči stříbrné – jako Stín. Možná bych si měla dávat pozor? Ne, určitě nebude tak… hm, škodolibě zvědavá, že by? jako Stín. Myšlenky dle jeho výkladu zněly jako hrozně fajn magie, to jo. Jenže v jeho tlapách, s tím co popisoval, že by uměl... nechtěla jsem si to představovat. Dokázat někoho od základu změnit jen proto, že se mi zachce? Ne, díky. Ale jinak by to bylo geniální i na triky! Vždycky bych dokázala uhodnout, na co vlk myslí, a byl by ze mě místní kouzelník nejvyššího řádu! Něco mi však říkalo, že šedá vlčice by mé ambice nesdílela, a měla bych tedy být nablízku a podporovat Lilac.
Udělala jsem pár kroků ke břehu, ale zůstávala trochu pozadu, abych mohla zakročit, kdyby bylo třeba, zároveň však aby Lil měla šanci s nimi promluvit sama, když mluvily spíše na ni. Stejně jsem nakonec stála jako opařená při otázce, zda jsem její matka. Celá jsem ztuhla a to nebylo lehké zařídit! Všechna čest, dámy. Ušklíbla jsem se, když jsem se vzpamatovala z vteřinového zkratu. Já a matka? To sotva! Vždyť bych byla schopná tady Lilac nechat s nimi a zdrhnout! No… dobře, to možná ne, ale jen proto, že mi malá trochu přirostla k srdci.
Nevypadalo to, že by chtěly Lil ublížit, vždyť jí nabídly pomoc při hledání více mušlí. To už jsem se zapojila i já. Zavrtěla jsem ocasem a došla až k malé vlčici. „Klidně můžeme hledat všichni! Víc očí toho víc najde,“ zazubila jsem se přátelsky na obě, „A tady Lil nás bude chránit před příšerami, viď?“ Něžně jsem drcla do vlčete a zvedla pohled zase k vlčicím. „Mimochodem, jsem Evelyn – těší mě! A vy?“ představila jsem se s úsměvem. Ve větší skupině by se nám také lépe hledaly větší poklady, než jen mušle a lastury. Lilac by určitě potěšilo, kdyby se nám podařilo něco takového najít.

Lilac mi začala vyprávět o tom, jaké magie už viděla v akci a lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla překvapená a zvědavá. Teda jen tak z půlky, protože komu by se nelíbily iluze? Duh? A taky ti motýli byli celkem cool. „Takovou jsem ještě neviděla, to musí být opravdu nějaká spešl,“ uznala jsem. Bylo to zajímavé, hlavně jsem byla zvědavá, jak ji její majitel používá. Téměř zamilovaně jsem poslouchala, jak mluvila o iluzích a jak se jí líbily. To byl správný přístup! „Hm… Dobrá otázka, možná srnu? Nebo straku? Ty zábavně hopkají,“ zasmála jsem se. Zbožňovala jsem zvířátka, co uměla vtipně poskakovat a hlavně straky toho byly mistry.
„Já mám také nejraději iluze! Vlastně jsem se s nimi narodila, jen je neumím skoro vůbec ovládat,“ přiznala jsem s úsměvem a tedy také zkusila vykouzlit ptáčka, malého vrabce, který dost poblikával celý, nebo mu sem tam zmizel ocas, křídla, takže jsem toho rychle zase nechala, „Moc se mi líbí, že můžeš udělat iluzi čehokoli! Klidně i dalších vlků nebo i něčeho, co vůbec neexistuje! Představ si to, mohla bys obohatit svět o tolik zábavných věcí!“ Zasmála jsem se a vesele u toho vrtěla ocasem. Ty možnosti byly prostě nekonečné! Určitě se musím brzy naučit svou magii ovládat. „Ale nedávno jsem zjistila, že existuje i magie, která tě nechá ovládat počasí a ta se mi taky moc líbí!“ dodala jsem, i když jsem vynechala, jak se dá naučit, protože… no, bála jsem se, abych Lilac nepřivodila trauma.
„To se pak není čemu divit, žes všechny poklady našla bez ochránce,“ zazubila jsem se malé příšeroplašce přede mnou. Líbilo se mi, jak si věřila! Některá vlčata byla dost zakřiklá a nechtěla se bavit, ale tady Lilac byla prostě super. Určitě z ní bude fajn vlčice – už teď byla. Hlavně měla zdravé sebevědomí, dobrodružného ducha… hřálo mě to u srdce. „To je moc dobře! Odvaha je vždycky dobrá, hlavně ti pomůže ke spoustě dobrodružství,“ usmála jsem se na ni a snažila se příliš nerozplývat nad tím, jak je roztomilá, když stojí tak pyšně. Zároveň ale poslušně poslouchala, co jí říkám, a slíbila, že bude opatrná, místo toho, aby do vody skočila úplně bez rozmyslu. Je chytřejší, než jsem v jejím věku byla já. Usmála jsem se pro sebe. Já bych už byla napůl utopená a potopená pár metrů pod vodou. Rozhodně by se mi nechtělo čekat na nějaké trapné vysvětlování, stejně se jeden nejlépe naučí skrz neúspěchy.
Proto když se Lilac začala trochu potápět a zmatkovat jsem ji nešla hned vytahovat a pomáhat ji, jen jsem udělala krok vpřed, kdyby se přece jen začala topit. Brzy se ale zklidnila a chytla rytmus. „To je ono,“ špitla jsem s mírným úsměvem. Docela jí to šlo! Cítila jsem se… hrdě! Ale hrdě na ni! Vypadala dost vyklepaně, no to se dalo čekat. Hlavně, že jí to šlo a dokázala se i usmát. „Vidíš! Já říkala, že na tom nic není! Chytlas to opravdu rychle, jsi úplný multitalent!“ zazubila jsem se na ni povzbudivě, „Kdybys chtěla plavat rychleji, stačí si představit, že pod sebou máš příšery a zašlapáváš je, pořádně ťáp, ťáp, ťáp!“ Předváděla jsem dupáním do vody, zase jsem cákala všude kolem, ale to stejně bylo jedno. Jsme přece u moře a stejně jsem byla celá mokrá. „Jsi vážně moc šikovná! Jsem na tebe hrdá!“ usmála jsem se na ni a pustila se za ní, abych jí mohla plavat nablízku. Nakonec plavání dost vyčerpávalo a ona byla ještě vlčátko.

Opravdu se mi líbilo, jak pozitivně Lilac brala život. Bylo to osvěžující! Ani jsem pořádně nevěděla proč, snad jsem stále měla v mysli trpkost setkání s vlčicí a Stínův pesimismus, i když jsem si byla dost jistá, že by řekl, že je realista. No, možná… Nakonec život je takový, jaký si ho uděláš, ne? A on je takový mrzutý, hm… Asi je to jako s těmi jmény, na to se ho příště zeptám! Rozhodně jsem měla raději pozitivní a přátelské vlky. Dokonce i vlčata! To snad bylo to nejvíc překvapivé, že jsem vycházela dobře s vlčetem. Snad jsem k nim byla nefér, asi nejsou tak špatná. Nebo aspoň tohle byla hezká výjimka. „To doufám,“ zazubila jsem se na ni, „Slyšela jsi už o magiích něco málo? Která by se ti líbila?“ Vůbec by mi nevadilo se podělit o své vědomosti, ačkoli jsem nevěřila tomu, že bych možná nepropagovala tu svou až moc. Ale to se přece dalo čekat! Co jsem nečekala bylo, že Lilac už měla za sebou svou první loveckou zkušenost. „Páni! To je dost dobrý! Lasičky jsou celkem mrštné a rychlé, musíš na to mít talent!“ usmála jsem se na ni s nádechem hrdosti. Ani nevím, proč jsem na ni byla pyšná – je to nějaká samičí věc? Nebo jsem si ji jen stihla tak oblíbit?
Dozvěděla jsem se jméno šedého vlka. Znělo skoro stejně znepokojivě, jako on vypadal. Na těch jménech fakt něco bude. Třeba jméno Lilac znělo stejně elegantně, jako vlčice vypadala. „Jo, oni si dospělí občas rádi vymýšlí. Třeba tě chtěl jen postrašit – nebo se tě všechny příšery bojí a utíkají před tebou,“ zazubila jsem se na ni. Když už zvládla v tomhle věku zmáknout lasičku, nějaká divná potvora pro ni určitě nebude problém. Taky se mi hrozně líbilo její nadšení z lekce plavání. Entusiasmu jsem si vždy cenila! Zavrtěla jsem ocasem. „Super! Ale všechna čest tobě, někdo by se bál a vycouval z toho,“ pochválila jsem její odvahu. Ne, že by na tom bylo něco zlého, aby se jeden bál vody. Bylo důležité z ní mít respekt, to každopádně.
Lilac provedla všechny potřebné přípravy a už stála nachystaná po bříško ve vodě. Byla hrozně rozkošná. Sama jsem si stoupla trochu před ní, abych měla vodu přibližně stejně jako ona. „Dobře, takže je to celkem jednoduché. Prostě předníma ve vodě jakoby hrabeš,“ předvedla jsem asi celkem zbytečně hrabavý pohyb a čeřila kolem sebe vodu, až jsem cákala všude okolo, „a zadníma zase vykopáváš, trochu jako při běhu. Levou přední a pravou zadní střídáš s pravou přední a levou zadní, jako když chodíš.“ Dala jsem se opět do předvádění a musela se u toho smát. Určitě jsem vypadala hrozně vtipně, ale mělo to svůj účel. Popošla jsem o kousek dále, kde už jsem sotva dosáhla a předvedla to v praxi. „Vidíš? Nic moc na tom není, je to jen o cviku,“ vrátila jsem se tentokrát k ní, „Nemusíš se bát, budu hned u tebe a pomůžu ti. Klidně tě můžu nejdříve chytit, jestli si nevěříš hned na to, abys to zkoušela sama.“ Nabídla jsem jí asi spíše pro její klid, protože mi to bylo celkem proti srsti. Připadala bych si, že ji nějak omezuju, nebo se nad ni povyšuju a to jsem rozhodně nechtěla. Asi jsem to jen moc řešila. „Jo a ještě než začneme, tak si zapamatuj, že voda je silný element a není radno ji podceňovat. Hlavně ne tady u moře,“ upozornila jsem ji mírně, „Jsme na mělčině, takže to asi nebude tak hrozné, ale může se stát, že ucítíš, jak tě táhne dále od břehu. Nemusíš panikařit, jo? Jsou to jen vlny a proudy, bla bla bla, prostě počkej, až zase budou mířit ke břehu a začni kopat. Ani nejsilnější vlk nedokáže vzdorovat moři.“ Doufala jsem, že ji mé poučky neznudí ani nevystraší, ale podle mě měly zaznít. Navíc se pomalu začínalo stmívat, takže by brzy mohl přijít příliv a nerada bych, aby ji to zastihlo úplně nepřipravenou. „Až se na to budeš cítit, můžeš začít. A jsem tady, nic se ti nestane,“ usmála jsem se na ni povzbudivě.

//Dělejme, že jsou stranou ostatních, protože jsem úplně ztracená :D

Upřímně bych nikdy neřekla, že by to mohlo jít takhle dobře! Vlče pořád žilo, nebylo zraněné a vlastně se mu dařilo fajn. Hlavně byla Lilac fajn společnost a dalo se s ní popovídat. Nejdříve jsem si sice říkala, že ještě budu litovat, že jsem to téhle situace zabředla tak hluboko, že se jí něco stane a odnikud se vyřítí její rodiče a nakopou mi zádel, ale teď to vlastně bylo celkem příjemné. Nemohla mi sice potvrdit, jestli fakt umí mluvit s ostatními skrze kameny, no neměla jsem jí to za zlé, protože opravdu byla ještě mrně a měla na tohle čas. „Potkala jsem takovou protivnou vlčici, co se v tom docela vyznala – znala dokonce i magii nějaké smečky na severu,“ nehodlala jsem už zacházet do detailů a říct jí, že upřímně ta vlčice byla asi tak příjemná, jako když ti kopřiva požahá čumák. Zvažovala jsem, jestli jí říct i o té druhé magii. Mohla bych, byla fakt cool, jenže co kdyby se pak Lilac cítila špatně ohledně své smečky? To jsem nechtěla, takže jsem zatím zamlčovala. Ona se když tak zeptá.
„O tom nepochybuj,“ usmála jsem se na ni povzbudivě, „Já svou magii taky objevila celkem náhodou. Navíc klidně můžeš zjistit, že magie nejsou nic pro tebe a prostě o nich jen budeš vědět a nějakou ovládat no.“ Pokrčila jsem rameny. Jaká magie by se k ní hodila? Hm… něco veselého? Vzduch? Iluze? Třeba bude ovládat nějakou, co ani neznám! Vždycky byla sranda nad tím uvažovat. Ony i ty smečky budou asi celkem sranda. Překvapilo mě, že její smečka měla tak dobré vztahy se svými sousedy, aby si mohli navzájem přecházet přes území. Asi se jim líbí ten jejich ovocný smrádeček. Ušklíbla jsem se, ale nekomentovala jsem to. Byla jsem ráda, že se jí se mnou zatím líbí. „No, na toulání máš ještě času dost,“ zasmála jsem se, „Leda by sis našla nějakého dospěláka, jako třeba mě, aby tě doprovázel.“ Mrkla jsem na ni spiklenecky. Na vlče, které se málem usmažilo na pláni, si teda dost věřila – to však bylo zdravé! Líbilo se mi to! „Ne, že bych o tobě pochybovala, ale asi ještě neumíš lovit, tak by pro tebe toulání asi nebylo nejlepší,“ řekla jsem jí, i když na druhou stranu jsem si nepamatovala, kdy mě tak učili lovit. Snad z ní nedělám moc malé vlče. No já se na tohle snad někoho zeptám. V životě bych si to nepomyslela, takže to bylo slušné překvapení.
A nakonec už moře znala! To bylo moc dobře, nakonec moře bylo výborné místo pro různé poťouchlosti a dobrodružství. Dokonce to vypadalo, že už tady jedno zažila! „Jaký poklad jste hledali? Třeba budeme mít větší štěstí!“ zeptala jsem se a nadšeně zavrtěla ocasem. To by bylo prostě top, kdybychom našli nějaký poklad! „Určitě! I kdyby byla voda ledová, tak v tomhle horku to bude spíše dobře, ne?“ Moře mělo samé výhody – hodně vody, co sice chutnala jako by vyvrhl nějaký šuspajzl, ale chladila, taky ten zvuk vln a slanou vůni… Někdo potřeboval k uklidnění levanduli a její omamný pach, mně stačil mořský vzduch. A taky Lilac to zřejmě pomáhalo. Vyčvachtala se ve vodě a sama uznala, že je to super. Vypadala, že už se cítí lépe. „To jsem ráda, trochu jsem se o tebe bála,“ zazubila jsem se na ni. Chtěla jsem jí taky nabídnout, že ji naučím plavat, ale to jsem ucítila pachy Baghý a Noriho, což mi úplně přetrhlo nit myšlení. Zavolala jsem na ně pozdrav, a když jsem se otočila, Lilac byla pryč.
Trochu jsem, uznávám, zpanikařila, no naštěstí jsem neměla proč protože si jen hrála kousek dále s… klacíkem? Upřímně to vypadalo jako větvička smrku, ta zelená, co z toho trčela, hrozně seděla k smrkovému jehličí. Usmála jsem se nad tou dětskou nevinností. A zase se nad ní hodně rychle zamračila, když jsem viděla, kdo se to k malé vlčici přibližoval. Byla jsem z půlky krytá skálou, což bylo ideální pro případ, že by to charáčisko chtělo Lilac ublížit. To jsem pochopitelně nemohla dopustit! Vletěla bych tam jako splašená poletucha! Bedlivě jsem ho pozorovala, ať můžu v nejhorším případě vlčici včas upozornit, že vlk něco chystá, a že by měla uskočit. Mohla bych tam samozřejmě taky prostě dojít a odtáhnout ji pryč, nebo ho poslat do háje, jenže to by vůbec nepomohlo jejímu vývoji. Zajímalo mě, jak to zvládne sama. Určitě si poradí, i když je to ještě jen malá ňufka. Kdyby to vypadalo nebezpečně, přijdu jí na pomoc.
Naštěstí vše dopadlo dobře a Lilac se ke mně vrátila celá a nezraněná, dokonce ještě i s hezkým suvenýrem! „Teda! To je fakt parádní! Má to nádherné barvy!“ zavrtěla jsem ocasem. Perleťová vrstva lastury se na světle nádherně leskla všemi barvami duhy. „To ti dal ten vlk?“ zeptala jsem se a nedávala najevo svou podezřívavost. Jo a vlastně! „A taky! Kdybys chtěla, mohla bych tě zkusit naučit plavat! Není to moc těžké a mohlo by se ti to hodit,“ nabídla jsem jí s úsměvem. Já si vždycky připlavání připadala, že letím. Byl to kouzelný pocit, o který by nikdo neměl být okraden! Navíc jsem poblíž nebyla jen já, byli tady i Nori a Baghý, další dospělí, nepočítaje toho divného, a tak. S usušením by pak taky neměl být problém. Sice se stmívalo, ale horko bylo pořád, takže i kdyby se mělo ráno ochladit, asi nehrozilo, že by nastydla, protože už bude mít kožich suchý.

//Náhorní plošina

Na to, že vlčice byla ještě prtě, nebyla vůbec špatná! Nejen, že mě poslušně následovala a poslouchala, co jí říkám, ale ještě mi pochválila kožich! To vždycky potěší, hlavně když se mi ho pro jednou dařilo držet čistý a bez věcí, co by z něj trčely. Sama vypadala fakt hezky, až bude dospělá, každý na ní bude moct oči nechat. Jenže… je to vhodné říkat vlčatům? Není to divné? Snad ne, já fakt neměla páru. „Děkuju! No, asi to máme v rodině,“ zazubila jsem se, „Měla bys vidět mého bratra, ten je celý pruhovaný!“ Jestli jsem se jí líbila já, tak Newlin by ji okouzlil jako nikdo. „A vůbec, ty máš fakt nádherný kožich. Až vyrosteš, bude z tebe pěkná kočka!“ zavrtěla jsem ocasem. Dokázala jsem si to představit, určitě bude vypadat hrozně elegantně. Hezky se jí na srsti míchaly černobílé tóny a to vždycky vypadá nejlíp.
K mému překvapení jsem zjistila, že pochází z Asgaarské smečky. To nemůže být náhoda! Jejich území teda asi nemohlo být moc daleko od pláně a vzhledem k tomu, co už jsem odsud viděla, bych řekla, že musí být severně… Že by byli poblíž Noriho smečky?! No to je celkem jedno, hlavně jsem se musela zeptat na tu kamenořeč. „Vlastně jsem o ní slyšela nedávno! Je pravda, že tam spolu umíte mluvit skrze kameny?“ zeptala jsem se zvědavě, ale pak mi něco docvaklo, „I když ty jsi asi na magie ještě moc malá, co?“ Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy jsem já tu svou objevila nebo začala používat. Třeba o magiích ještě ani neví! Snad jsem nezačala s něčím, na co se její rodiče těšili, až jí budou vysvětlovat. „Jo a taky! Nejste někde poblíž Borůvkové smečky? Moji dva kamarádi se tam nedávno přidali, tak jestli jsou v dobrých tlapkách a tak,“ optala jsem se ještě na nový domov Noriho s Baghý. Nevím sice, proč jsem čekala, že by to vědělo zrovna vlče, které nežije ani ve své vlastní smečce moc dlouho, ale za zkoušku nic nedám. Taky jsem byla ráda, že se mě ptá i na můj alternativní životní styl. „Jako tulák se toulám,“ zasmála jsem se, „Prostě si užívám svobody, objevuju a tak. Je to fajn, můžu jít, kam se mi zachce, kdy se mi zachce, dělat si co chci. Ale není to pro každého.“ Pokrčila jsem rameny a usmála se. „Zatím myslím, že tady zůstanu. Líbí se mi tady, navíc už jsem si tady našla kamarády. A taky tady máte moře!“ rozzářila se mi očka, když se před námi objevila nekonečná modrá hladina. „Tadá! Tak pojď!“ popohnala jsem malou vlčici. Voda bude určitě skvělým ochlazením!

//VLA – Územní úkol//
Doběhla jsem k vodě a nechala ji, aby mi omývala tlapky. Zvolila jsem dokonalé místo ve stínu menší skalky. Třeba bychom po ní pak mohly zkusit vylézt a skákat z ní do vody! Ohlédla jsem se po Lilac, mohlo by se jí to líbit! „Jen pojď, voda je tady hezky studená a máme i stín!“ zavrtěla jsem ocasem a vzpomněla si, že jsem vlastně chtěla najít i vodu k pití. Zamyslela jsem se. Voda v moři byla dost slaná, to asi nebude nejlepší jako osvěžení, ne? No, nezbývá, než to zkusit…
Sklonila jsem hlavu k hladině a vnutila si pár loků, ačkoli jsem už tušila, že to nebude nejlepší nápad. Fakt nebyl. Jako vůbec. Nejhorší nápad, co jsem kdy měla, prostě nula z deseti. Obličej se mi zkřivil jako bych spolkla nevím co. Hrdlo se mi stáhlo, jak z něj sůl vyždímala většinu vlhkosti. Proč si tohle dělám? Jak jinak to asi mohlo dopadnout? Jakoby cítila jsem se taky zdravě, protože jsem věděla, že mořská voda obsahuje i dost minerálů a všeho takového důležitého k životu, ale momentálně mi přišlo, že neobsahovala to hlavní – vodu. „Víš co,“ dostala jsem ze sebe, „Na pití asi najdeme vodu jinde.“ Jestli to takhle mávalo se mnou, co by to asi udělala s dehydratovanou Lilac? Na druhou stranu, mohla by to pro ni být cenná zkušenost. Jestli pro ni rodiče chtěli jen to nejlepší, měli ji lépe hlídat, aby ji pak neučili cizinci takovéhle kraviny. „Ale klidně to zkus, ta chuť je… zajímavá,“ odkašlala jsem si, jak jsem pohla jazykem a slízla ze zubů pár dalších kapek. Ne, tohle fakt nebylo pro mě, a to jsem měla moře upřímně ráda. Asi bude nejlepší v něm jen plavat. Do toho jsem ještě začala slinit jako o život. Aspoň ty sliny pomáhaly zase navrátit hrdlo k původnímu stavu. Vůbec mi však nepomáhaly se žízní! Tohle bylo fakt o hubu – doslova. „Mohly bychom dojít k nějaké řece, jestli máš žízeň. Měla by ses něčeho napít, klidně ale můžeme chvilku zůstat a vykoupat se,“ nabídla jsem malinké. Nehodlala jsem jí diktovat, co bude a nebude dělat, ať se rozhodne sama. Já na ni jen dám pozor, aby úplně neriskovala vlastní život. Aspoň ne pod mým dohledem.

Maličká se mě vůbec nebála! Ta dnešní mládež má koule až na zem. Usmála jsem se, bylo to dobře. Nakonec to nejspíš znamenalo, že se jí ještě nic nestalo, když takhle přišla k cizímu vlkovi. To bylo vždycky dobře! Hlavně u malých vlčků. Neváhala se mi hned představit, což mě vlastně nepřekvapilo, prcci uměli být naivní. A taky potvrdila moji domněnku. Zamračila jsem se – kde byl někdo, kdo by se o ni staral? „Ne, to není normální,“ povzdechla jsem si, „Hlavně ne v tomhle horku, to si zapamatuj, ok? Znamená to, že potřebuješ k vodě a do stínu, nebo se aspoň ochladit.“ Poučovala jsem malinkou a přemýšlela, kam ji vzít. „A máš moc hezké jméno!“ usmála jsem se na ni, upřímně, i když jsem tím i trochu získávala čas.
Nakonec jsem se rozhodla pro cestu k moři. To bude určitě chladné a snad tam i najdeme nějakou pitnou vodu a stín. Když nic jiného, bude mít hezké poslední vzpomínky. Proč jsem se do toho vůbec montovala? Teď ji budu mít na svědomí! Nevadí, třeba to dobře dopadne. Navíc byla moc roztomilá. Taková mini s velkýma očima! Prostě k sežrání. „Určitě! Ukážu ti jedno super místo, co ty na to?“ mrkla jsem na ni spiklenecky a nejdříve kývla směrem, kterým se půjde, než jsem se opravdu rozešla. Zeptala se mě na smečku a já se málem zadusila. Otázky na tělo, co malá? „Nejsem z žádné, nejsem smečkový typ,“ vysvětlila jsem, „A ty?“ Předpokládala jsem, že bude. Nakonec aby se malé vlče zatoulalo tulákům? To jsem pochybovala, ale ve smečce asi bude problém všechny ošéfovat.

//Mušličková pláž

//Řeka Mahtaë - sever (přes Medvědí řeku)

Já idiot jsem zapomněla, že cesta k tomu lesu vede přes pláň. Ne tu horší, tu úplně mega rozpálenou, ale ani tahle nebyla dvakrát výhra. Já jsem fakt kretén. Povzdechla jsem si, no mohlo to být horší. Stejně jsem většinu cesty šlapala podél řeky a mohla doplnit dost tekutin, abych přežila. To byla každopádně výhra, přežít zase o hodinu déle. Snad se ochladí aspoň v noci. To by bylo moc fajn, nehodlala jsem s tím však počítat. Ještě by se mi to vymstilo. No, jak jsem se procházela, narazila jsem na něco zajímavého. Byl to pach! A jaký… Zamračila jsem se a znovu začenichala. Nelíbilo se mi. Nic mi do toho sice nebylo. Vůbec nic mi do toho nebylo, co si budem, jenže… Ach jo.
Držela jsem se stopy a našla ho. Ji. Vlče. Černobílé vlče v takovémhle hicu na planině nechráněné stromy. Co si její rodiče mysleli?! Ti moji taky nebyli rodiče roku, ale tohle se jim zase nepodařilo. Podrážděně jsem zašvihala ocasem. Nic mi do toho nebylo. Fakt ne. Nevím, jestli se ve mně ozvala nějaká ta špetka mateřského instinktu, kterou jsem chovala v genech nebo co, ale prostě jsem to nedokázala ignorovat. Došla jsem až k prckovi. „Ahoj! Vůbec se mě nemusíš lekat, fakt ne. Jsem Evelyn a jen jsem, eh…“ co jsem vlastně? „No prostě je vedro a tady to není úplně ideální, tak jsem se chtěla ujistit, že seš v pohodě? Nechceš navést k vodě nebo něco?“ Zeptala jsem se a udržovala přátelské vzezření. To nakonec nebylo těžké, takže snad v pohodě, jestli prcek není úplně mistr paranoii.

Hned jsem se cítila lépe takhle zchlazená vodou, sice mi pořád chyběl aspoň lehký závan větru, ale co se dalo dělat. A měla jsem společnost! Fakt jsem nechápala, co měla vlčice s Norim za problém – vždyť byl fajn! Teda neměl smysl pro hmyzí humor, no nemůže mít zase všechno. To už by byl skoro dokonalý a to je prostě prakticky zakázané. A stejně je to sympaťák. Byl hrozně roztomilý, jak si myslel, že Smrt nebude protivná! Jako bych neudělala tu stejnou chybu, co? Detaily! „Jo! Vyhodila mě v té bouřce, co včera byla! A byla taky dost protivná a všechno, fakt, normálně jsem věřila, že by mě mohl oddělat na místě! I když to je tak trochu její práce, ne?“ zasmála jsem se, „Ale vyvázla jsem! Očividně.“ Vesele jsem vrtěla ocasem. Bylo fajn si zase s někým povídat! Navíc když na mě jen nebručel jako Stín. Kde je mu asi konec? No to bylo jedno, beztak někde leží a spí nebo něco, lenoch jeden. „Takže mi nekecala! Říkala, že má bratra, ale nevypadala moc nadšeně, když jsem se na něj ptala,“ střihla jsem ouškem, „A díky za info, hodilo by se mi nahnat nějaké svaly.“ Snažila jsem se pořádně zatnout a ukázat své vypracované tělo, ale tak nějak, no, mi to nevyšlo.
„To je hustý! Musí to být mrtě užitečný v zimě!“ vyskočila jsem nad novou informací, „Třeba se po něm můžou i kutálet a tak! To musí být sranda! Kdybych někdy měla skončit ve smečce, určitě to bude jen, ať můžu machrovat, jak mi to šlape po sněhu.“ Zasmála jsem se, myslela jsem to však vážně! K čemu jinému to jinak je, že? Teda Norimu asi záleží na jeho kožichu dost na to, aby se vzdal svobody, mně ne tak úplně. „Říkala, že prý spolu umí mluvit přes šutry nebo co. Nedává to úplně smysl, ale co už. Stejně je lepší to chození na sněhu,“ usmála jsem se. Teď jsem měla fakt chuť prohánět se jen tak po sněhu, ach jo! Hlavně v tomhle vedru, to bylo prostě k ničemu. Možná bych se měla jít schovat někam do stínu. Bylo mi s Norim sice fajn, hlavně u té řeky, jenže jsem měla pocit, že brzy dostanu úžeh a to bych nerada. To by mi zkazilo všechny cestovatelské plány! „No, asi půjdu najít nějaký stín, než se upeču,“ zamračila jsem se na slunce, „Ráda jsem tě zase viděla! Pozdrav ode mě Baghý a řekni ji taky prosím o té Smrti! A, hm, možná se za vámi někdy stavím do lesa, když ne, tak vás najdu jinde – slibuju!“ Kývla jsem mu na rozloučenou a rozběhla se jižně. Možná bych se mohla stavit k tomu lesu s tou skálou! To by bylo boží!

//Náhorní plošina (přes Medvědí řeku)

//Vyhlídka

Utíkala jsem z vrcholku v celkem příjemném stínu, takže mě zabíjelo už jen to dusno. Bylo to fakt špatný, cítila jsem, jak se mi blbě dýchá a přehřívám se. Snad běžel k vodě, jinak ho tam dotáhnu sama. Odfrkla jsem si po cestě. Sledovala jsem jeho pach a nevypadalo to, že by hodlal zůstávat v lese, a přede mnou už se na obzoru rýsovala řeka. Skoro jsem padla na zem vděkem. A Nori tady byl taky! Nicméně prozatím jsem ho oběhla a rovnou skočila do řeky. Nádherně mě zchladila, prostě úžasně! Jen jsem nepočítala s tím, že řeka bude tak rychlá… „Pomoc!“ zavolala jsem na vlka, ale naštěstí jsem se rychle dokázala tlapkama přitáhnout k mělčí vodě a prostě vylézt. Spokojeně jsem se usmála a oklepala se hned vedle něj.
Teď když jsem si zachránila život, došlo mi, že jsem s ním chtěla mluvit. „Nori! Já ti to úplně zapomněla říct předtím, ale ta vlčice nebyla Smrt! Smrt žije na severu, v takovém jehličnatém lese kousek od toho velkého jezera a víš co? Nevíš! Má tam takový rozpadlý bejvák se spoustou drahokamů. No a!“ odkašlala jsem si a nadechla se, „No a prý tě dokáže naučit ovládat magie! Jen od tebe teda bude chtít kopu drahých kamenů, ale to není vůbec zlá nabídka, ne?“ Vesele jsem vrtěla ocasem. Byla jsem na sebe fakt hrdá, že jsem to tak rychle vykoumala. A Nori vlastně předtím říkal i něco o Životu! Takže to byla pravda a má bratra! Najednou jsem se cítila hrozně chytře. „Jo a co vůbec měla ta vlčice za problém? Vždyť jsi jí nic nedělal,“ zamračila jsem se. Nedávalo mi to úplně smysl, ale tak vlčice dokážou být bláznivé. A vlci taky. „No, to je jedno, hlavně mi vyprávěla o tom, co umí jedna smečka – ta Asgaarská!“ pochlubila jsem se, „Tobě taky povídala o smečkách a jejich magiích? Hrozně by mě zajímalo, co umí i nějaká další!“ Když už jsem se cítila chytře, tak proč přestávat, že jo.

Nori mi potrvdil, že se do smečky opravdu přidal. Musela jsem zasmát jeho důvodům. "No jo, nic jiného bych nečekala, když se lekneš i malého pavoučka," mrkla jsem na něj přátelsky. Snad se mu tam bude líbit a budou se k tam němu chovat dobře. Zajímalo mě, jestli se s ním přidala i Baghý, ale to se slova jala ta cizinka. Upřímně, nevěděla jsem, co si myslet o vztahu těhle dvou. Na jednu stranu se zdálo, že se baví o společném tématu, tedy o Borůvkové smečce, kam se Nori přidal, na druhou to vypadalo jako by proti němu vlčice něco měla. Celá její řeč těla a tón byla nějaká divná. Byť jsem nejdříve byla ráda, že jsem našla někoho, kdo pro jednou nevychvaloval smečky do nebes, brzy mě to přešlo. Nelíbilo se mi, že tohle bylo veškeré odůvodnění, které vlčice dala svým slovům. "To není moc konstruktivní kritika," odfrkla jsem si jejím směrem. Nevím, jestli mě slyšela, když se začala předvádět a odhánět od nás Noriho, který nakonec opravdu prchl. Nejdříve na ni stačil volat něco o Smrti. Smrt! Nestihla jsem mu to říct! Zaklela jsme v duchu, jenže to byl pohled vlčice na mně. Nepříliš pobaveně jsem se na ni podívala. Byla dost vysoká, očividně silná a uměla i pár dobrých triků, to jo, ale to mě moc nezajímalo, když se ani neuměla k ostatním chovat s respektem. To i Stín se ke mně choval lépe. Nicméně mi aspoň zodpověděla mou otázku. "Díky," odsekla jsem, "tak já zas půjdu." Rozběhla jsem se po stopách Noriho, jen mimo území smečky. "Počkej! Jdu za tebou!" volala jsem za ním. Nehodlala jsem s vlčicí ztrácet čas a naopak bych ráda viděla Noriho, snad i Baghý, jestli za ní mířil.

//Mahtaë - sever (přes nory)

//Propadlina

Dala jsem se na blbou stranu, já idiot! Zavrčela jsem, ale no, vše zlé pro něco dobré, jak se říká, ne? Snad. Jinak ze mě bude pečínka. Na druhou stranu jsem si taky řekla, že když už jsem něco takhle pomotala, klidně to můžu ještě zhoršit. Dala jsem se tedy na výšlap vršku. Třeba když budu blíže slunci, bude mi ironicky chladněji? Já fakt nevím, jen jsem chtěla jít a najít v tom smysl. Jakýkoli. I třeba poučení. A jak jsem stoupala, narazila jsem na známé pachy. Automaticky jsem začala vrtět ocasem a ten kousek za nimi už doběhla.
Našla jsem jen jednoho z těch vlků a nějakou cizinku. Což mi až tolik nevadilo, nebýt toho, že jsem opět cítila tu sladkou ovocnou vůni. Ta už mi začínala lézt krkem, ale více mě zajímalo, ze kterého z nich jsem to cítila. „Ahoj! Těší mě, jsem Evelyn!“ pozdravila jsem vlčici, „A zdravím Nori! Zase tě Baghý vytáhla na kopec?“ Zazubila jsem se na něj přátelsky. Pach jeho kamarádky tu byl cítit taky, jen nebyla poblíž. Škoda. Ale! Ale pravé drama bylo, že ten ovocný pach šel z něj! Z Noriho! Šokovaně jsem otevřela tlamu. „Ne! To vážně? Musím to cítit špatně,“ natáhla jsem k němu krk, „Nene! Ty ses fakt přidal do smečky? Proč?“ Vyptávala jsem se, upřímně spíše ho vyslýchala, a podívala se zase zmateně na vlčici. „Ty to jako chápeš? Co je na smečkách tak super? To jako z vás udělají nabušence, nebo naučí magii, nebo to děláte jen tak pro srandu z nudy? Protože mi přijde, že třeba tamti,“ kývla jsem směrem k tomu ovocnému lesu, „Svým členům nemůžou dát nic jiného, než nádech borůvkové vůně. Teda…“ odkašlala jsem se, „Ničí volbu nesoudím, jen mě to upřímně zajímá, protože to vůbec nechápu.“ Dodala jsem rychle. Nerada bych si to u vlka zkazila po svém žertíku ještě víc.

Oba vlci byli nakonec docela v pohodě – prostě mě pozdravili a také se představili. Byli to Whiskey a Wizku, což se mi osobně zdálo jako dokonalá kombinace jmen. Jestli to malé je jejich, musí mít fakt super jméno! Při pohledu na něj jsem uvažovala, jak by se asi mohlo jmenovat. Ona – byla to malá vlčice. „Těší mě! Vy asi budete zdejší, co?“ kývla jsem k lesu za námi. Byla na nich stejně ovocná vůně, jako v lese. Na to, že byli ze smečky, působili v pohodě. Jen ta malá teda vypadala dost zaskočeně, ale co se dalo dělat. Vlčata taková občas byla. Nebo že by mě jen tak obdivovala? Třeba je jako ta divná vlčice od řeky! Trochu mi naskočila paranoia, přísahala bych, že jsem cítila její pach. No, podobný nebo aspoň náznak. Přeběhl mi mráz po zádech. To malé ale vypadalo jako andílek, třeba se jen stydí. To vlčata dělají, ne? Stydí se před cizinci a stydí se obecně ne? I když zrovna tady prtě se nemělo moc za co stydět, měla překrásný kožíšek, který hrál všemi odstíny hnědé. „Máš fakt hezký kožich maličká! Ještě jsem takový neviděla a to už jsem viděla kdeco!“ usmála jsem se na ni přátelsky. Já byla spokojená se svým jedním odstínem, ale některé její jsem jí záviděla.
Ačkoli jsem na ně byla hodně zvědavá, rozhodla jsem se pokračovat v cestě. Horko začínalo být neúprosné a propadlina poblíž působila jako díra do pekla, ale zároveň začínala být celkem lákavá. Být upečena zaživa nebylo zrovna něco, o co bych úplně stála. Musela to být fakt blbá a bolestivá cesta, jak odsud odejít. Kdo by si vůbec založil smečku vedle něčeho takového? A ještě k tomu nechal jít vlče? Koukla jsem po malé vlčici. Vypadala… no, minimálně dost rozumně na to, aby se nevrhala vstříc smrti, pokud po ni nebude toužit fakt dobrovolně. To bylo něco. „No, ráda jsem tady s vámi pobyla, ale asi si půjdu najít nějakou vodu ke zchlazení. Snad se příště sejdeme na déle!“ usmála jsem se na ně a dala se zase na cestu.

//Tak vás opouštím pro VLA, když Savi psala, že nebude mít čas :c
//Vyhlídka

Bol teplúčký slnečný den aký by bola škoda nezneužiť k dovádienie vonku. Vybehla som von z jaskyne až sa za mnú prášilo. Nezastavovala som okrem aby som olízla rosu zo stébel trávy. To bola totiež esenca mládí! A já nikdy nechcela vyrosť! Želala som si zostat malú vlčí dámou, ktorú budú ostatní už z dálky vietat a hrát sa s ňú. Aký jednoduchý bol život vlčete! Milovala som ho! Moji bratia si so mnou hráli celé dny - tu za mnú utiekajú! Herne na mňa skočil a povalil ma na zem. Smiala som sa na celé kolo. Neboli sme už tací malí ako kedysi. Rodičia sa na nás začínali dívat jinak. Ako by sa od nás niečo čakalo. Nevedela som čo. A prečo bychom si nemohli iba dál hrát a být námi? Veď to bolo tak super! Nikoho sme neobťažovali, starali sme sa jen sami o sebe a dalšie vlčata. Nebolo na tom nič zlého.
Ako sa má jeden sústrediť na také vyspelé úvahy keď naň furt dorážia bratia?! Hravo som na nich zavrčala a odhalila svej bielej tesiaky. Chňapla som po Newlinove kožuchu, no minula som a popletly sa mi pacičky. Tlamú som hodila o zem a tragicky si povzdechla. Vyvolalo to spústu smiechu, alespoň Donal ma išiel skontrolovat či som v poriadku. Musela som využiť svej situacie! Vyskočila som na nohy a pak na jeho hrbet! A mala som ho! Žužlala som mu úško ak sa opať bratia začali smiat a pridali sa k našiej hre. Bolo to perfektné ráno.

//VVJ (přes V. Galt.)

Celkem náhodou jsem došla zpátky k místu, kam jsem se předtím utíkala schovat před smečkou. K té rokli, jak jsem tam pak potkalo toho divného vlka, že jsem raději fakt zacouvala k té smečce. Smůla no, takové věci se také stávají. Povzdechla jsem si. Teď to tady ale vypadalo nadějněji. Cítila jsem tu víc pachů a ani jeden z nich nepatřil tomu podivínovi. To bylo samo o sobě fajn. Vesele jsem je začala stopovat a doufala, že budou milí. Jako Baghý a Nori! Ti byli moc fajn, a hlavně jim už budu moct říct o Smrti, a že ona by jim mohla pomoct s magií!
Brzy jsem vlky našla a no… skoro zvažovala, že se otočím a půjdu dál. Měli sebou vlče – proč tu bylo sakra tolik vlčat? Tohle už bylo aspoň čtvrté, co jsem našla! To bylo na mě až příliš. Třeba jsem vůči nim nefér, já taky byla vlče a nebyla jsem vůbec špatná. Navíc vlčata mají být hravá, ne? Třeba by to mohla být sranda. Povzdechla jsem si a oddala se štěstěně. Přestala jsem se schovávat a prostě se k nim rozešla. „Ahoj!“ zavolala jsem na ně, relativně s odstupem, abych je nepoplašila, nebo nepůsobila jako hrozba. Netušila jsem, jestli ti dva byli rodiče toho prcka, ale nechtěla jsem nic riskovat, „Přicházím v míru!“ Dodala jsem ještě s úsměvem a posadila se k nim. Zatím to vypadalo dobře! „Copak tady děláte, rodinko? Jak se máte? Co ty prcku, jak se ti líbí na světě?“ začala jsem vyzvídat – ale jak nezdvořilé! „Jo a jsem Evelyn! Těší mě!“ Zavrtěla jsem ocasem a celkově se snažila působit uvolněně a přátelsky, což nebyl problém. Nebyla jsem nic, jestli ne přátelská a v pohodě.

//Jedlový pás (přes Z. Galt.)

Za úspěch se dalo považovat už jen to, že jsem dorazila k jezeru bez toho, abych si zvrtla kteroukoliv z noh. Byla jsem na sebe celkem hrdá, vzhledem k tomu, že jsem nebyla zrovna nejopatrnější. To se prostě musí umět! Zazubila jsem se na nikoho. Další úspěch bylo to, že jsem opravdu k jezeru trefila! I když jsem si začínala myslet, že zrovna sem bych už trefila odkudkoli. Tak nějak mě to sem táhlo, nevím proč. No, když už jsem tady byla, zopakovala jsem svůj koupací rituál a skočila do jezera. Potřebovala jsem se zase umýt od bahna a hlavně, fakt jako především, od té vody z té divné řeky. To bylo absolutně nejpodstatnější. Beztak v ní byly pijavice. Otřásla jsem se ve vodě a raději se ponořila kompletně. Není nad to začít ráno ledovou koupelí!
Spokojená se svým nově umytým kožichem jsem vylezla zase na břeh a začala se otřepávat. Kontrolovala jsem se přitom, jestli na sobě opravdu nenajdu nějakého parazita, ale zdálo se, že jsem v bezpečí. S úlevou jsem vydechla a zastříhala ušima. Kam teď? Žádné další oblíbené místo jsem neměla, začínala jsem však cítit touhu po společnosti. A tak proč ne. Pokrčila jsem rameny a zvolila jižní kurz. Na severu jsem teď byla až až.

//Středozemní propadlina (přes V. Galt.)