Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sarumen (přes Tenebrae)

Utíkala jsem podél řeky a poskakovala ze strany na stranu ve snaze vyhýbat se zbytkům krup, které plivala obloha. Už se to ale dost mírnilo, což mě těšilo, zbýval jen ten déšť. Aspoň něco osvěžujícího, jinak bych zdechla. Oklepala jsem se a na moment se zastavila, abych se z řeky napila. Začínala se celkem rozvodňovat se vším tím deštěm. Kromě včerejška vlastně hustě pršelo i předtím. No jestli se řeka rozlije, ta smečka na jihu bude pěkně v háji. A to kdybych jen věděla, kam že to směřuju…
Nejprve mi vůbec nedošlo, že jsem vlezla do zelí další smečce. Oproti té předchozí neměla hranice vůbec označené, minimálně ne tak čerstvě. Což mě namíchlo, protože i když jsem zůstávala u kraje území, snad kolem hranic, tak by přece mohli přijít a chtít mě zmlátit, co jim sem lezu. A taky mě to vytočilo, protože jsem nechtěla mít se smečkami cokoli společného, ani dýchat jejich vzduch. Na druhou stranu jsem si chtěla udělat přehled, kolik jich tu je a kde jsou… No, neměla jsem nic lepšího na práci, tak proč ne. Rovnou jich můžu udělat žebříček podle toho, jak moc mě vytáčí. Tahle zatím vedla, protože jsem sem vlezla omylem, a ještě měla fakt lokaci na dvě věci. Kdo by se proboha ubytoval v močálech?! Nepochybně to tady mohlo pro někoho mít kouzlo a tak, jenže když tolik poslední dny pršelo… Brzy jsem byla celá zasviněná a má nálada byla stejně mizerná jako tohle místo. Možná to tu neznačí, protože sem stejně nikdo dobrovolně nevleze. Mrzutě jsem zavrčela a začala se pakovat stejně rychle, jako jsem přišla.

//Asgaar (přes Midiam)

//Remízek rváčů (přes Ronher)

Šla jsem podél toho divného potoku a sama si začínala připadat dost divně. Snad to bylo tím, kolikrát mě do kebule praštila kroupa. Spíše to bylo žízní a únavou. Musela jsem si zase někde odpočinout, ale to by nejdříve chtělo vhodné místečko a to se mi zatím vyhýbalo. Třeba mě tenhle potok někam zavede… Napadlo mě, byla to fakt hezká myšlenka, optimistická. Takové jsem měla ráda, bohužel tentokrát mě pouze zklamala.
Povzdechla jsem si a zavrčela v hloubi hrdla. Do nosu mě praštil pach, který jasně znamenal smečku. Někdo si tady dává záležet, abychom my tuláci zůstali hezky pryč. Ne, že bych potřebovala nějak zvlášť přesvědčovat. Držela jsem se hezky u hranic, připravená pláchnout, jen co na obzoru uvidím další zalesněný plácek, kde se schovat. Snad i napít – to by fakt bodlo. Tady bych to s vodou neriskovala. No, aspoň jsem si zatím vzpomněla, že tohle vlastně byla ta smečka, jak se mnou ten alfák nechtěl na výlet! Od té doby se jejich hranice nějak zlepšily, teď už jim sem rozhodně nepolezu, předtím mi tu nějak uniklo, a pak bylo moc pozdě na to, abych zdrhla jen tak. Teď ne. Snad bych je i pochválila, kdybych tady na někoho narazila. Dokázala jsem ocenit, když někdo jasně řekl „Hele, tady máme smečku, táhni.“ – to se pak nám všem hned soužilo lépe. A hele! Les na obzoru! Zavrtěla jsem ocasem a vystřelila zpod střechy korun stromů. Rychle zase dál a pryč od smeček.

//Mahar (přes Tenebrae)

Nori se k nám fakt přidal! Nejdříve nás jen obíhal, ale pak mi skočil po oušku a Baghý zase po ocase. Naštěstí nevyužíval své převahy silného samčího těla a byl opatrný, takže mé ucho to přežilo v pořádku. Hned to bylo o něčem jiném, když jsme na to byli tři! Ale jak jsem se radovala, přestala jsem se soustředit a než jsem si uvědomila, co se stalo, ležela jsem zas na zemi a nade mnou se tyčil černý vlk. Ušklíbla jsem se a chňapla mu čumáku, když udělal tu chybu a mírně se ke mně sklonil. Ne dost na to, abych na něj dosáhla, ale to nevadí. Stejně hned zase visel Baghý na ocase. A pořád dokola, plác, žužl, úskok. Perfektní způsob, jak strávit deštivé odpoledne!
Hra, jakkoli zábavná, však nakonec taky vyčerpá i nejzdatnějšího jedince. O to dříve porazila Noriho, který se kousek od nás svalil na zem a vypadal skoro polomrtvě. Další kolo už by nezvládl, no to ani já s Baghý. Také jsem se složila na zem a oddychovala. Byla jsem maximálně spokojená a šťastná. Tohle fakt bodlo. Všechno blues, co se mě drželo po loučení s Lil, ze mě zázračně vyprchalo. Protáhla jsem se a otočila se na bok, abych mohla oba vlky pozorovat. Čekala jsem, jestli přijde další útok. Ocasem jsem líně vrtěla, spíše to vypadalo, jako bych jím hladila trávu. Nori se nečekaně zvedl a oběma z nás dal ránu tlapkou, načež odběhl. Hra se změnila, což by mě normálně těšilo, jenže dneska jsem to nějak necítila. I Baghý mě pozvala. Vděčně jsem na ni kývla, ale musela jsem odmítnout. Byla jsem nějaká zbitá, díky počasí i doslova. Zaujaly mě však oči vlčice. Poprvé jsem se na ně pořádně podívala a všimla si jejich modři. Zdravé oko se tyrkysově lesklo jako letní obloha. Magie vzduchu? Zajímavé, ale asi se to k ní hodilo. Byla proměnlivá jako vítr. Normálně tak klidná a spořádaná… a dneska najednou hravá jako malé vlče! Snad bych si měla udělat víc kamarádů s touhle magií, jestli bude jejich povaha podobná.
Pohodila jsem ocasem a zastříhala ušima. Někde tu byl někdo další. Nehodlala jsem se však zabývat tím, kdo to byl. Místo toho jsem se zvedla a vydala se také na cestu. Procházka mi snad udělá dobře, pokud se počasí už uklidnilo.

//Sarumen (přes Ronher)

Bylo těžké říct, zda mě více energie stály výpady a úhyby, nebo vrtění ocasem a smích. Skoro jsem si i začínala myslet, že budu zítra celá ochraptělá. Takhle zabrat už moje hlasivky dlouho nedostaly! Ale to bylo jedno, hlavně jsem se dobře bavila a byla za to vděčná. A viděla jsem taky, co mi jde a co ne, i když Baghý byla nějaký oponent! Byla hrozně rychlá a obratná, přesto se mi dařilo uhýbat docela obstojně. Nemohlo to však trvat věčně… Nakonec mi skočila po ocase a „zakousla“ se do něj podobně jako já do jejího kožichu – tedy vůbec ne zuby, jen ho pořádně oslintat a ožužlat. Zasmála jsem se a stejně ho hned zprostila všech cizích tekutin, jak jsem s ním mávala. A ještě mi ten svůj čistý vmetla do tváře! Zazubila jsem se a dala se do honu na její oháňku.
Podobně jako ona jsem se zastavila s jazykem skoro na hrudi. Tohle bylo fakt absolutně boží!! Skákala jsem aspoň v mysli, když už jsem nemohla reálně. Aspoň, že vítr profukoval i mezi stromy a ochlazoval nás v tomhle parnu. „Aspoň prší, kdyby jen pražilo slunko, je to horší,“ oddechovala jsem a koukla k nebi. Zrovna mi na čumák dopadla kapka, kterou jsem hned slízla. Začínala jsem mít žízeň, ale nehodlala jsem to řešit. Ne dokud se k nám nepřidá i Nori. Snad by ho namotivoval další malý pavouček… Ušklíbla jsem se, no nezbývalo mi dost sil na kouzlení – což on nemohl vědět. „Hej, frajere, jestli se k nám nepřidáš, pošlu k tobě dalšího pavouka!“ zazubila jsem se na něj výhružně. Občas to po dobrém prostě nejde.

Dokázala jsem teď ocenit prostředí kolem a nálady přírody mnohem více. Dokázala jsem si představit, že s Baghý svádíme zuřivou bitvu na život a na smrt, i když jsme si na souboj jen hráli. Byla jsem překvapená, s jakou energií na to šla! Byla mnohem rychlejší, než bych čekala, čímž se však nenechala ani trochu odradit! Snažila jsem se s ní držet krok a dorážela stejně jako ona. Buď jsem k ní skočila a drcla do ní packou, pak zas hlavou, nebo jsem se jí snažila podrazit nohu. To se mi moc nedařilo, hlavně proto, že jsem byla nestabilní smíchem a vrtění ocasem a vlčicí, která do mě strkala. Nakonec jsem to byla já, kdo spadl do trávy. Vesele jsem se smála a hravě po hnědé srsti chňapla schovanými zuby, abych ji trochu ožužlala, ale nic víc. „Tak to musí být osud!“ ušklíbla jsem se hravě.
Vyskočila jsem rychle za Baghý a postavila se na zadní, abych jí dosáhla na záda. „Nom nom nom!“ ožužlala jsem jí srst na krku a rychle do ní žduchla. Odskočila jsem zase o kus dál a vysoce zavrtěla ocasem. Statečně jsem přijímala rány a smála se jim. Naštěstí nebyly nijak silné a rychle mě vracely do dětství. Úplně jsem si přišla, že mládnu! Vesele jsem po Baghý štěkla, když mě zase tlapkou praštila po hlavě. A to byla o trochu menší než já! Co to jako je! Musela jsem jí to rychle oplatit! Utíkala jsem za ní a začínala pociťovat, že mě opouští energie, ale vůbec mi to nevadilo. I kdybych pak měla odpadnout, tohle si užiju naplno!
Vyprskla jsem smíchy, jak se Baghý dramaticky položila na zem. O to snazší bylo mě trefit. „To je dobře! Co bych si sama počala?“ přiskočila jsem k ní a čumákem jí drcla pod bradu a zase skočila pryč. Konečně jsem zase poskakovala! Vlčice mě fakt musela nějakým kouzlem omladit! Nedokázala jsem v sobě udržet smích, byla jsem až příliš šťastná. „Nebuď línej, Nori! Tohle není žádný kopec!“ zavolala jsem na vlka, ale odolala jsem pokušení ho jít tahat k nám. Vlčice mi úplně stačila, ačkoli spiknout se na něj… to by mohlo stát za to.

Ležela jsem a spánek mě omýval jak vlny pláž, nikdy nezůstal příliš dlouho, ovšem dost na to, abych si nevšimla, že jsem měla společnost. Naštěstí jsem už po prvních čichnutí věděla, že jsem v bezpečí. Byli to přece Nori a Baghý! Začala jsem vrtět ocasem ještě dřív, než jsem otevřela oči. Ty jsem otevírala hezky jedno po druhém a na tváři už jsem měla úsměv. „Ahojky vy dva! Konečně vás zase vidím pohromadě!“ zazubila jsem se na oba vlky. Vypadali stejně zmokle jako já, to se asi dalo čekat. „Hledám úkryt před kroupami,“ pokrčila jsem rameny, „Co vy?“ Zeptala jsem se na oplátku, ale snad jsem se ani ptát nemusela. Baghý do mě strkala čumákem a poskakovala – to byla jasná pozvánka ke hře! Nori se k tomu moc neměl, za to já, já jako bych se pro tuto chvíli narodila! „Nekaz nám radost, no tak!“ mrkla jsem na něj, sama jsem neváhala a zvedla se na nohy.
Úsměv se mi ještě kousek roztáhla a zaujala jsem stejnou hravou pozici jako hnědá vlčice. Ocáskem jsem ve vzduchu vrtěla jako malou vrtulkou, snad bych byla rychlejší. Trochu jsem se protáhla, než jsem náhle skočila vpřed, abych se k ní přiblížila a packou ji lehce tapla po hlavě. Vesele jsem se přitom smála a zkoušela udržet mysl i na tom, že si musím hlídat záda, kdyby se Nori nakonec přidat chtěl. Mezitím jsem skákala ze strany na stranu, že se mi skoro točila hlava. „Vůbec bych do tebe neřekla, že bys chtěla takhle dovádět!“ ušklíbla jsem se na vlčici a znovu k ní skočila, abych do ní strčila čumákem, jako předtím ona do mě.

//Ohnivé jezero
//Jsem domluvená - bez sázky

Od jezera to nebylo tak daleko k lesíku, který byl no… minimálně velmi atmosférický. Zastříhala jsem oušky, jestli neuslyším nějaký podezřelý zvuk, ale bylo ticho, kromě padajícího deště a kousků ledu. Vlastně nebýt všech těch škrábanců po stromech a sem tam fleků, co vypadaly jako zaschlá krev, bylo by to perfektní zenové místo pro dnešní odpoledne. Je to tu divné, ale aspoň mě tu nemlátí obloha. Pousmála jsem se spokojeně a vlezla si hlouběji, abych našla hustější porost, kde se schovat. Já tím pádem svůj slib dodržela, tak snad ho splní i prtě. Vlčata vždycky nějak uniknou nejhoršímu, bude v pohodě. Kývla jsem na svá moudrá slova a protáhla se. Cítila jsem se dost domláceně. A to jsem se ani nepobila! Ale mohla bych… zamyslela jsem se a pohodila ocasem. Takové přátelské pošťuchování by úplně stačilo, byla by sranda. Zívla jsem a prozatím se uložila do trávy. Trocha odpočinku taky přijde vhod, než se rozhodnu, co dále, nebo se počasí umoudří. Sem tam na mě káplo, spadla kroupa, už mi to ale bylo celkem jedno. Nebylo to tak pravidelně a hodně, aby to bolelo. Snad jsem spíš byla opuštěná. A to jsem se sotva s někým rozloučila! Skoro jsem záviděla samotářům. I když ne, já byla spokojená, společnost zase najdu. Teď si jen na chvilku poležím a odpočinu si od nebeské palby.

//Náhorní plošina (přes Středozemku)

Utíkala jsem, co mi tlapky stačily, to byste ale nevěřili – kroupy byly stejně rychlé! Chtěla jsem ochlazení? Mám ho. Zavrtěla jsem hlavou a podívala jsem k nebi. Nenapadlo mě, že by mi třeba kroupa mohla spadnout do oka a oslepit mě s trochou štěstí. Nevadí, nestalo se, nicméně jsem zjistila, že obloha se nehodlá v nejbližší době vyjasnit. Na jednu stranu dobře, fajn, aspoň se neupeču, no být dobře nabušený stejk taky nebyla úplně výhra. Zpomalila jsem do kroku, abych dopřála tělu trochu oddechu. Došla jsem i k jezeru, ráda bych se napila, jenže to bylo to podivné jezero, ze kterého jsem to nehodlala riskovat. Odfrkla jsem si a raději stočila cestu k zalesněnému místečku přede mnou. Přitom se mi do hlavy vkradly myšlenky na Lilac. Jestlipak se už vrátila domů? Možná bych to mohla pak jít zkontrolovat. Napadlo mě. Ale zas lézt ke smečce? To se mi nechtělo. Uvidím, ráda bych ji však zkontrolovala a ujistila se, že k ní Yéťa nepřitáhl nějaký blesk. To bych ho asi zabila ještě jednou a mnohem hůř, než ten blesk.

//Remízek rváčů

Malá vlčice slíbila, že se s vlkem, kterému říkala Yeter… a Yéťa, což sedělo, protože upřímně ten vlk vypadal docela vyjetě, vrátí domů. Střihla jsem uchem, a nejen proto, že jsem doufala, že mě tak netrefí kroupa. Celkem jsem pochybovala, jestli Lil fakt raději nedoprovodit osobně. Vždyť říkala, že by ona doprovázela jeho! Dokážu ocenit silnou vlčici, co se o sebe dokáže postarat a vést, to fakt jo, ale nemuselo by to padat zrovna na Lil a navíc v tomhle věku. Třeba jí to prospěje. Možná pak bude pěkně ostrá, až vyroste. Povzdechla jsem si, stejně už si to tak rozmyslela, tak se mi s ní nechtělo hádat. Taky jsem jí věřila. Proč by to neměla zvládnout? Nějak rychle jsem vyměkla. Zavrčela jsem v duchu. Bude nejlepší zase podniknout nějaký dlouhý výlet. „Dobře, ale kdyby to jinak nešlo, prostě ho tu nechej a uteč sama, dobře?“ mrkla jsem na ni rošťácky.
A nastal čas loučení! Zavrtěla jsem ocasem a usmála se na Lilac. Co jsem jinak zažila, byla vlčata vždycky dost naměkko, když se měla loučit, ale ona to zvládla super! Co to melu, prostě se rozloučila, jak se to dělá. Opravdu jsem ji měla ráda. „S tebou taky, moc jsem si náš výlet užila,“ opětovala jsem jí přítulné gesto a otřela se o ni hlavou, „Taky tě mám ráda, určitě se znovu potkáme.“ Slíbila jsem, protože jsem tomu věřila celým svým srdcem. A taky když si něco usmyslím, dostanu to, ne? To byla jasná věc! „Jdu, vy se taky utíkejte schovat a dávej na sebe pozor,“ usmála jsem se na prtě naposledy a rozběhla se vstříc novým dobrodružstvím. Cítila jsem se zvláštně a zároveň šťastně, kdo by tušil, že vlčata můžou být tak fajn!

//Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Počasí se vůbec neklidnilo, naopak mi přišlo, že se to jen a jen horšilo. Fakt bychom měly vypadnout, aspoň Lil. Nervózně jsem se podívala na malou vlčici. Nerada bych, aby se jí něco stalo. Dokonce bych i byla ochotná odvést jí domů. Na druhou stranu když ji nedostala Styx, trocha nebeského ledu ji taky nedostane. Ušklíbla jsem se, vůbec jsem o vlčeti nepochybovala, ale přesto bych byla klidnější, kdyby rychle utíkala se svým kamarádem domů pod ochranu smečky. Takový život určitě měl své výhody, aspoň pro vlčata. A když vedle ní bude chodit tenhle, sotva ji trefí nějaký blesk. Nechtěla jsem být zlomyslná, opravdu ne, ani vlkovi jsem nepřála nic zlého, jenže kdybych si měla vybrat mezi ním a Lil… No.
Očividně jsme nebyly jediné, koho počasí zastihlo nepřipravené. Objevila se u nás dvojice, která nám byla až moc podobná. Vlčice a vlče. Ta náhoda byla až tak velká, že vlčice stejně jako já ovládala iluze. Jen její oči zářily narůžovělou barvou. Nezáviděla jsem jí, opravdu ne, mně by taková barva ke kožichu nešla, ale jí sedla perfektně. Snad tu magii ovládá lépe než já? Možná je silnější, dost silná na to, aby se jí oči zbarvily… Ráda bych viděla, jak s iluzemi pracuje! Musí umět neuvěřitelné věci! Avšak zavrtěla jsem hlavou. Ne, tak to přece nefungovalo – i Nori s Baghý měli zbarvené oči a to říkali, že své magie neovládají. Navíc vlčice po nás, spíše po mně, začala pokřikovat. „Jen chci předat Lil tamtomu,“ kývla jsem neurčitým směrem, protože se mi vlk ztratil, „Aby ji mohl zavést do smečky. Nehodlám se jim tam vtírat.“ Vysvětlovala jsem přes burácení bouře a větru. Druhé vlče vypadalo mnohem přátelštěji – dokonce znalo Lil! Nemyslela jsem si však, že byly ze stejné smečky. „Ovládám iluze!“ zazubila jsem se na druhé prtě, „Bylo by fajn, kdyby byly i tvou magií, ale byla by to velká náhoda.“ Vrtěla jsem zvesela ocasem i navzdory příšernému počasí. Něco na vlčatech mi začínalo pravidelně zvedat náladu, snad ten jejich rozkošný optimismus a zvědavost.

//Post pro Cynthii a Sheyu, ať kdyžtak můžou odběhnout ^^

//Mušličková pláž

Překvapeně jsem zamrkala a na okamžik zamrzla na místě. To nemohla být pravda… že jo? Teda, věřila jsem, že takoví vlci existují, existují kdejaké druhy vlků, ale… no, bylo to divné. A taky jsem se z toho cítila nesvá. Být vedle někoho, kdo si dělal cíl z malých vlčat… Navíc přímo s vlčetem! Jak se pak asi má cítit Lil… Vypadala opravdu statečně, to jsem musela uznat, no stejně se zdálo, že to s ní celkem otřáslo. „Nezdála, ale spousta nebezpečných věcí nevypadá, že by ti mohla ublížit,“ povzdechla jsem si. Třeba takové houby, kolikrát mě varovali, že některé houby jsou nebezpečné, a pak mě stejně museli křísit. Pousmála jsem se na Lil a jemně je popatovala tlapkou po hlavičce. „Zvládla jsi to statečně, to musím uznat,“ řekla jsem hrdě, „Hm… kdybychom tam nebyly, tak bys z toho taky určitě nějak vyšla. Štěstí drží nad vlčaty ochrannou ruku, víš?“ Zazubila jsem se na ni. Spíše jsem si nechtěla představovat, že by se jí opravdu mohlo něco stát. Něco horšího, než že jí natlučou kroupy.
„Říká se tomu kroupy a jsou to kousky z ledu,“ kníkla jsem, jak mi jedna přistála zrovna na bedrech, „Občas se prostě stávají.“ Ráda bych jí trochu objasnila celou vědu za tím, ale nebyla jsem si jí úplně jistá. Do toho se počasí ještě zhoršilo, jak jsme došly na pláň. Proháněl se tudy zuřivý vítr, že byla i celkem zima, jak nám profukoval promočené kožichy. Musím ji zavést domů, nebo někam schovat. V dálce jsem viděla udeřit blesk. Zastavila jsem se a jemně otočila i Lil jiným směrem. Ne, ne, ne. „Nemělas tady někde kamaráda? Asi by ses měla vrátit domů, vůbec to tady není bezpečné,“ zvýšila jsem hlas, aby mě bylo slyšet i přes vítr, hromy a blesky. Bylo to fakt mizerné počasí a snad nejhorší místo, kde zrovna teď být. Zkusila jsem zavětřit, ale vítr byl příliš rychlý, aby byl užitečný při hledání.
Naštěstí se nám nakonec spíše omylem podařilo narazit na vlka, kterého jsem sice neznala, ale voněl smečkou. Musel to být on. Měl tmavé oči, tak tmavé, že vypadaly skoro černě, ale byly hnědé. Tedy magie předmětů? Tu měl i Nori, jen o ní moc nevěděl. Já sama si taky úplně neuměla – au, kroupa – nic představit. Snad byla jako ta moje, jen… hmotnější? Možná když já umím tvořit iluze, tak on umí dělat předměty? Ale to by byla moc silná, ne? Snad bych se mohla zeptat, kdyby nebyly důležitější věci na práci. Jo a taky měl paroží. Tlamička se mi otevřela. Ne, na tohle jsem neměla sílu. Ustoupila jsem raději bokem a přitáhla si Lil k sobě, abych stála nad ní a chránila ji. Nehodlala jsem riskovat, že pokud do té hříčky přírody uhodí blesk, odnese to i Lil. „Tohle je tvůj kamarád, viď?“ kývla jsem k hnědému parohatému vlkovi, „Zvládne tě zavést domů? Jestli jo, tak za ním utíkej, ale drž se dál. Je na téhle pláni v podstatě chodící hromosvod.“ Poradila jsem jí a zvažovala, jestli bych ji spíše neměla sama odvést. Nechtělo se mi extra vkrádat ke smečce, ale tak… pro ni bych to snad zvládla.

Napětí ve vzduchu by se dalo krájet – a rozhodně to nebyla chyba jen statické elektřiny, co se nad ránem hromadila. Schylovalo se k bouři, tam někde v nebeských výšinách, ale upřímně o moc lépe to nevypadalo ani tady. Tázavě jsem se podívala na Lil, když najednou ztuhla. A vůbec jsem se taky napjala, jak se chování Styx změnilo. Jako by jí přeplo a najednou byla celá divná a ne nepodobná tomu druhému šedému – Rigelovi. Zamračila jsem se a instinktivně přistoupila blíže vlčeti, o které měla najednou šedá vlčice hrozný zájem. Naštěstí se všechno vyřešilo v klidu a obě vlčice odešly. Kývla jsem jim na rozloučenou a jen jsem tak učinila, mračna se roztrhla a dala se do deště. A to se ani pořádně neochladilo. Odfrkla jsem si a znovu si povzdechla, že neumím ovládat počasí. Zatím.
Měla jsem však větší problémy – konkrétně celkem vyklepané a hlavně unavené vlče. Spíše unavené, ale hádala jsem, že s Lil něco je. Nakonec bylo celkem podezřelé, jak ztuhla, když zjistila, jak se vlčice jmenují. Minimálně Styx. „To ti věřím,“ usmála jsem se pobaveně, „No, uhm, vím, že to bude blbý dotaz, ale… Ty Styx nějak znáš? Trochu, trochu bylo vidět, že se jí –“ zarazila jsem se, protože Lil se přece ničeho nebála, „Že se s ní necítíš příjemně.“ Zvolila jsem nakonec a starostlivě se na vlče podívala. Nelíbilo se mi, jak se nálada změnila, rozhodně bylo lepší všechno udržovat ve veselém tónu. Takže! Bylo mým úkolem to tady zase trochu zcivilizovat.
Měla jsem štěstí, že se nade mnou nebe slitovalo a hezky mi nahrálo! Z nebe mimo deště začaly padat i kroupy. „Ou!“ vykvikla jsem, když mi jedna dopadla přesně do středu čela. Možná to nebylo takové štěstí. A stejně furt bylo vedro, i když z nebe padal led! Doslova led! „Podívej se na ně, na záškodníky, bojí se tě, tak po nás hážou tohle z dálky!“ kopla jsem do další kroupy, co přede mnou přistála, „Měly bychom se někde schovat, co ty na to? Koho trefí méně, vyhrál!“ Zazubila jsem se na Lil a jemně do ní šťouchla. Nerada bych měla moc omlácenou hlavičku, tak jsem se dala do kroku a popohnala i vlče. Pro případ, že by začaly padat větší kroupy, které by jí mohly vážně ublížit, by fakt bylo nejlépe se někam schovat. A jak už jsem tak šla, kroutila jsem se, co to jen šlo! Žádná kroupa – kromě téhle, au, téhle, au, a téhle, au! Mě nedostane!

//Náhorní plošina (ale jinam než Styx a Rez! >:c)

Pomalu ji přestávalo překvapovat, jak bezstarostná, snad i důvěřivá malá vlčice byla. Úplně bez jakýchkoli problémů se bavila s cizími vlčicemi, i když za sebou měla jen další cizinku, co znala necelý den. Opravdu byla statečná, o tom nebylo pochyb. Snad jí to zůstane. Pomyslela si s úsměvem a upřímně v to doufala. Opak by nakonec znamenal, že se stalo něco, co ji změnilo. Nejspíše by na malou někdo zaútočil či jí jinak ublížil. To by Evelyn nerada, Lil se jí líbila přesně takhle, a jestli se moc nezmění, bude z ní perfektní dospělák. Perfektní myšleno nenudný, dobrodružný – jednoduše dokonalý na to, aby se s ní dále bavila, snad i nějakou dobu toulala, když o to i druhá vlčice bude stát. Zdálo se, že to byl nejspíše i případ těch dvou, se kterými se bavily. Jen to vypadalo, že se mezi nimi něco stalo. Minimálně ta světlejší byla trochu zvláštní, moc toho nenamluvila. Evelyn ovšem připadalo, že je to způsobeno okolnostmi, nikoli, že je to povahou vlčice. Moc se v tom nerýpala, byla to jejich věc. Navíc je už všechny vlče popohánělo, ať se dají do hledání mušlí.
Ta tmavší projevila zdravý skepticismus ohledně příšer. Evelyn se bez zaváhání zazubila a hodila hlavou k moři. „Třeba tamta,“ a jen to řekla a ujistila se, že se vlčice dívá, vyčouhlo z vody pokroucené chapadlo, rychle se zablesklo a zase zmizelo pod vodou, jako by od skupinky vlků prchalo. „Vidíš, díky Lil před námi všechny takové nepříjemnosti utečou,“ ohlédla se k prckovi, spíše aby se ujistila, že je v pořádku. Věřila, že si dává pozor, stejně ale bylo nejlepší ji sem tam zkontrolovat. Sama byla docela postrach v jejím věku a začínala chápat, proč z ní byli dospělí, co ji měli hlídat, tak na nervy. Ona sama naštěstí měla tu výhodu, že kdyby se přece jen Lilac něco stalo, nemělo by to pro ni prakticky žádné následky, pomineme-li špatné svědomí a deprese. S těmi se však dalo nějak přežít a ono to zase přejde.
Pořád komunikovala jen ta tmavší z vlčic, Evelyn však byla ráda, že aspoň jedna z nich mluví, tak to nekomentovala. Aspoň se dozvěděla jména obou. S úsměvem na ně kývla a raději držela jazyk za zuby, jinak by se ptala na vtíravější otázky a něco jí říkalo, že by to nebyl nejlepší nápad. Ne snad, že by se bála o sebe nebo svou kamarádku, jen nechtěla zhoršit situaci mezi vlčicemi, ať už se mezi nimi dělo cokoli. Možná nic a ona si jen zbytečně domýšlela věci. Neměla čas se tím moc zaobírat, když menší vlčice vykřikla, že něco objevila. Hned se dala do vrtění ocasem a pospíchala k ní. „Copak to tam máš? Našlas nějaký poklad?“ ptala se malé zvědavě a poskakovala natěšeně na místě. Ty dvě moc nesdílely jejich nadšení, ale tmavší aspoň Lil pochválila. „Jasně, klidně běžte,“ kývla na ty dvě, vždyť ona to sama taky znala. Kolikrát po cestě odpadla uprostřed něčeho – štěstí, že se to zatím nestalo teď. „A my bychom si taky měly jít trochu odpočinout, viď?“ usmála se na vlče, ale stejně očekávala odhalení, co že to vlastně v písku našla.

*edit: místo Amny bude Evelyn

Akorát jsem se probrala a slunce už se mi snažilo vypálit oči z hlavy. Automaticky jsem si je přikryla tlapkou a zvažovala, zda se mi už chce vstávat, nebo si ještě poležím. Avšak věděla jsem, že už neusnu, navíc mě čekal další den! A tak jsem se dala do protahování a údržby srsti. Aspoň rychle jsem nejdůležitější kousky přejela jazykem, musela jsem vypadat k světu. Aby se neřeklo, taky jsem se párkrát otřela o strom, ať se zbavím vylínané srsti. Ačkoli mi moc nezáleželo na mé vizáži, chtěla jsem svou srst udržet heboučkou na dotek. Andělsky bílá být zrovna nemusela, jen příjemná, i když jsem si nebyla jistá, proč to tak řeším, když se mě stejně nikdo nedotýká. Asi si jen chci připadat spořádaně nebo já nevím.
Ale můj prostor k přemýšlení a sebepéči byl brzy narušen a ukončen cizinkou. Akustika lesa nebyla nic moc, přesto jsem slyšela její kroky a tichounké odkašlání. Ametystové oči s nádechem medu se setkaly s mými. A jaká magie má být jako tahle? Absolutně nesmím zapomenout se pak zeptat! Atmosféra kolem nás byla nějaká divná – unikalo mi něco? „Ahoj! Ale vůbec ne, ráda poznávám nové vlky!“ abych dodala svým slovům na váze, usmála jsem se, „Avšak omlouvám se, jestli jsme se už někdy potkaly, tak si tě vůbec nepamatuju.“ Ani za mých mladých nebyla má paměť kdo ví co, natož pak teď! Anarchie mých vzpomínek občas působila v mé hlavě celkem velké problémy, co se dá dělat. „A kde je mé vychování – Evelyn, jméno mé,“ aktualizovala jsem její poznatky o mně a usmála se. Aktivně jsem vrtěla ocasem a snažila se působit přátelsky. Asociálně, tak působila ta vlčice, mohla jsem jí to tedy snažit ulehčit.