Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Stepní pláň (přes Jinovatkovou pláň)

Byl opravdu odhodlaný být nevrlý, ostatně jako vždy. A ještě lhal. „Vždyť jsme se teď nejvíc dlouho neviděli!“ protestovala jsem s mírným zamračením. Přišlo mi, že jsem ho neviděla celou věčnost, nebo minimálně pár měsíců. Rozhodně jsem ho neviděla celou zimu až doteď, takže si jednoduše vymýšlel a mohla jsem mu to dokázat. „Nebo je možná tvůj svět beze mě tak nudný, že ti to prostě splyne dohromady,“ šťouchla jsem do něj opatrně, aby se mi zase nesesypal. Bylo na tom něco moc hezkého, a kdo ví, třeba to tak fakt bylo – já rozhodně byla ochotná to přijmout za pravdu. Možná jen Stín potřeboval, abych ho více ujišťovala o svých vřelých pocitech vůči němu? To sotva, ještě by vyvrhl oběd.
Vyhýbal se konverzaci ještě víc než obvykle. To okamžitě bylo podezřelé, hlavně vzhledem k tomu, jak to řekl a jak se vyhýbal povídání o smrti, ačkoli mu to nikdy předtím nevadilo. Cokoli se stalo asi nebylo úplně fajn, jenže já potřebovala informace, sakra! A taky bylo zvláštní Stína takhle vidět, trochu mě to znervózňovalo. „Jasně, že tobě nestojí za řeč, když jsi je zažil,“ odfrkla jsem si, „Ale já ne, a ani jsem u toho nebyla, takže já bych o tom ráda řečnila!“ Zamávala jsem ocasem. Bylo mi jasné, že to sotva pomůže, nehodlala jsem se však vzdát. Dokázala jsem být neuvěřitelně otravná, a to by třeba zabrat mohlo.
Zamyslela jsem se, jaké další výhody má tulení a jiné projevy náklonnosti, kromě toho očividného důvodu, proč by to vlci dělali – že to bylo fajn, jo a proč to bylo fajn. „Hele, asi to půjde mimo tebe, ale je to prostě fajn. Když cítíš, jak ti tělem pulsuje teplo někoho druhého je to prostě…“ neměla jsem slov, tak jsem malinko povyskočila a celá se smíchem otřepala, „A když se lepím konkrétně na tebe a tobě podobným, tak vyskakujete z kůže, a to je dost vtipný.“ Zazubila jsem se na něj. Mimo to jsem se to snažila respektovat, vždyť jsem i ho nechávala víceméně na pokoji. „A je to hezké, a navíc když seš na někoho přilepený, tak ti nemůže ublížit – nebo jako může, ale je to těžší, když jsi u něj fakt blízko a stojíš dobře. Vidíš, je to celkem praktické!“ Občas jsem si na vlastní slova i přikývla, abych jim dodala na důležitosti. Připadala jsem si, jako bych to vysvětlovala nějakému mimoňovi.
A jak jsem tak mluvila, zavítali jsme do skalnaté oblasti nad mořem. Spokojeně jsem si povzdechla, jak nám vánek přinesl k čumákům vůni moře. Sice mi byla zima, ale připadala jsem si doma a spokojeně. Navíc tady někde poblíž byla i má pidi jeskyně, zbývalo ji jen najít. Naštěstí jsem nebyla pryč nijak dlouho, takže jsem jednoduše šla zpátky po svém pachu. „Tak jsme tady,“ otočila jsem se nadšeně na šedivého, „Vítej v mém skromném přístřeší.“ Mávala jsem ocasem, dokud jsem ještě měla tu možnost, protože jakmile jsem se začala soukat škvírou do chodby, už na to tolik místa nebylo.

//Zašívárna

//Křovinatý svah

Konečně nám někde země pod tlapkama tolik nečvachtala, i když jak jsem se nad tím zamyslela, tak to byl jen můj problém. Stín se za mnou táhnul jako za trest, takže jeho chůze byla furt potichu. A ještě mě brzdila, protože jsem musela pořád zpomalovat, abych si s ním mohla povídat, pak jsem na to zas zapomněla a zrychlila jsem a tak pořád dokola. A to ho nikdo nenutil se mnou nikam jít. „Tak pořád nebruč, určitě jsi taky aspoň malinko rád, že mě vidíš,“ zazubila jsem se a vesele zamávala ocasem, „Kdybys byl pořád jen sám nebo se svými dalšími smutnými asociálními parťáky, třeba by tě to brzy omrzelo.“ A samozřejmě taky ne, vlastně by tak asi mohl být spokojenější, ale to si měl uvědomit, než se se mnou kdy začal bavit. Pro mě byla příliš zábavné do něj dloubat a sledovat, jak je pořád mrzutý.
Stín jen vydal nějaký bručivý zvuk, co byl docela roztomilý, ale absolutně netypický. Střihla jsem ouškem a ještě jednou si svého kamaráda prohlídla. Vypadal nějak divně vylínaně, na druhou stranu on se o svou srst staral asi tolik co já, takže jsem z toho nedokázala nic vyčíst. „Jsi nějak potichu,“ konstatovala se a zvědavě se na něj podívala. Měla jsem chuť mu položit další z hloupých otázek typu „jsi v pořádku“, „stalo se něco“ a tak dále, ale nakonec jsem se rozhodla proti tomu. Byly to hloupé otázky, a stejně jsem nepředpokládala, že z něj něco dostanu. Nebo…? Ne, byla jsem příliš zvědavá. „Já se ti smát nebudu, jestli se něco stalo. Možná jen malinko,“ usmála jsem se na něj. Nevkládala jsem do toho žádné naděje, ale ta dobrá vůle mi třeba zlepší karmu za mé plány shazovat na ostatní laviny.
Nevypadal ani trochu nadšeně z toho, že bych se do něj mohla opřít a pořádně se o něj osušit. Bylo to fakt rozkošné, ale taky nepraktické. Sice se oteplovalo, no pořád to nebylo na koupání v ledové řece. Naštěstí jsem na obzoru už viděla povědomé skály, takže jsme se pomalu blížili ke konci cesty. „Fyzický kontakt a tak, věř nebo ne, ale spousta vlků to má rádo,“ pokrčila jsem rameny, „A mě by to zahřálo, víš – to je užitečné. A tebe taky, když bych uschnula. A náhodou nesahám na všechny, aspoň většinou, jenom na kamarády! Ber to tak, že si tě označuju za svého.“ Spiklenecky jsem na něj mrkl, i kdyby jenom proto, aby byl ještě zhnusenější nebo whatever. Bylo to prostě mou součástí. Asi existovalo celkem dost vlků, kteří se snažili vyhnout tomu, aby na ně někdo šahal, a určitě pro to měli dobré důvody, ale v zimě? To byla přece zimě, to byla prakticky nutnost, nebo to minimálně bylo užitečné. A Stínova srst nevypadala, že by ho udržela v teple, takže jsem mu prostě nežrala, že by v tom sám ten užitek neviděl. „Už jsme skoro tam, jen možná budeme chvilku hledat vchod,“ podotkla jsem a nadšeně si poskočila. Ještě jsem mu neřekla, jak se na sebe budeme muset lepit, abychom se vešli, ale to včas zjistí.

//Kamenný mys (přes Jinovatkovou pláň)

//Kamenná pláž (přes řeku)

Asi jsem na něj musela mít dobrý vliv, když by se teď nezdráhal klidně mi překousnout jazyk. Byla jsem na sebe hrdá – a na něj taky. Jaká nová zvěrstva by teď mohl páchat! Jen škoda, že Stín takový asi úplně nebyl. Nejspíše. Netušila jsem, jak se chová jindy než se mnou, ale zatím jsem ho viděla jen tak nějak slizky zákeřného, ale ne vyloženě krutého. Bylo fascinující, že by klidně mohl být někým jiným, a já bych o tom neměla ani páru! Vesele jsem si poskočila. „Sám můžeš být kdykoli, se mnou seš jenom, když si tě najdu,“ připomněla jsem mu, „A stejně jsi rád, že mě máš! Jinak bys už utíkal pryč.“ Nepomohlo by mu to, ale snaha se počítá, že jo. Nebo to možná věděl, a proto neplýtval silami, kdo ví. Mně to stejně bylo jedno.
Co mi jedno nebylo, byla ta náhlá změna postoje ke smrti. Zvědavě jsem ho pozorovala. Vypadal, že ho něco žere, a ačkoli jsem měla hned několik teorií, co by za tím mohlo být, nechala jsem si je výjimečně pro sebe. Neměla jsem potřebu ho více trápit, když už tak byl, no, divný a ne-Stínovitý. „No, asi záleží na každém, jak by to zvládl,“ pokrčila jsem rameny, „A každá smrt je jiná, tak by asi i to, co přijde potom mělo být jiné, a každý vlk je jiný, takže… jo, někdo by asi byl i potom úplně v pohodě, a někdo zase ne.“ Dávalo mi to smysl. Nakonec někdo se nesesype absolutně z ničeho, někdo ze všeho, tak to prostě bylo. A třeba já si věřila i na samotnou smrt. Bylo by to jen další dobrodružství! Nějaký slabounký hlásek mi sice v hlavě šeptal, že tak by to vůbec nebylo, ale to nezjistím, dokud to nepřijde, no ne?
Dostali jsme se celí a zdraví na druhý břeh. Oklepala jsem se a hned se otřásla zimou, jak se do mě opřel ledový vítr. Proč jsem měla jenom já takové štěstí? „Hele, je tady fakt kosa, nemůžu se k tobě přitulit pro teplo?“ zamrkala jsem na Stína, ale odpověď mi byla hned jasná, tak jsem se prostě zasmála a dále vedla cestu vpřed. Čím dříve dojdeme k jeskyni, tím dříve budu v teple a suchu. „Co ti vůbec vadí na tom, když na tebe někdo sahá? Vždyť ti neubližuju,“ vyzvídala jsem, možná ne poprvé, to jsem si nebyla jistá, ale i kdyby, tak jsem uspokojivou odpověď určitě nedostala.

//Stepní pláň

Mohl si říkat, co chtěl, ale byl v tomhle fakt pokrytec. „No právě – zatím,“ vypíchla jsem, „A přitom je snad jasné, že bych nechtěla, abys mi ukusoval ucho. Ten jazyk jsem ti dovolila, ale tos nevzal, tak si teď nestěžuj.“ Měla jsem chuť ho na něj hned vypláznout, no měla jsem pocit, že kdybych to udělala, tak by se mi fakt zkusil rozkousnout vejpůl. Bylo by to sice cool, ale sníh už dost roztál, takže bych si to ani neměla kde zchladit. „Hlava možná, ale co tvoje srdíčko? Fakt to beze mě vydržíš?“ zamrkala jsem na něj s úsměvem. Hodlala jsem jeho přiznání využívat co nejvíc, a beztak to bylo fakt sladké, i kdyby předstíral, že to tak vůbec nemyslel.
Vypadalo to, že Stín šedivou docela znal. Nepřekvapovalo mě, vlastně by se k sobě docela hodili – a když se blížilo to jaro, nebylo by snad úplně marné je nějak hodit dohromady. Najdu jim nějaký hezký rozkvetlý, ne, polomrtvý lesík, pošťouchnu je trochu k sobě a bude. Rozhodla jsem se, jen jsem nevěděla, jak bych tak rychle našla Tasu. No nevadí, ono to všechno dopadne, jak má, i bez mé pomoci, ačkoli by to s ní bylo pochopitelně mnohem lepší. „Asi máš pravdu, takoví vlci klamou tělem,“ pokrčila jsem rameny. Vždyť jsem sama viděla, jak byla dravá při našem lovu. A pomalu to začínalo vypadat, že Stín asi nemá náladu se bavit o umírá a tomhle všem. Byl nějaký divný. „Jup! A díky němu vím, že budou v pohodě!“ poskočila jsem vesele, „Nebo máš nějaké jiné informace?“ Musela jsem toho využít. Stínovi předtím nikdy nevadilo se bavit o smrti, tak co tak najednou?
Stejně nenadšený byl i přechodu řeky. „Jestli neumíš levitovat, tak asi ne,“ pokrčila jsem rameny. I když… možná bych ho tam mohla zkusit odvát větrem. Chtělo se mi to ovšem riskovat? První pokus a hned dát vsázku život kamaráda… asi ne. Až tak blbá jsem ještě nebyla. A Stín se už stejně sápal na první oslizlý kámen. Následovala jsem jeho příklad a znechuceně se zaškaredila, když jsem cítila, jak se mi slizké řasy lepí k polštářkům na tlapkách. Někdy by se to létání hodilo. Opatrně jsem se připravila ke skoku a odrazila se. Díky křídlům jsem dokázala skočit mnohem dále, avšak přistání nebylo ani o trochu jednodušší. Sklouzla jsem a zahučela do vody, tak tak že jsem se dokázala rychle vyškrábat na kámen, ze kterého jsem spadla. „Koupat se v tom fakt nechceš,“ zadrkotala jsem zuby směrem ke Stínovi. Tak se zas asi budu sušit v jeskyni, no co už.

//Křovinatý svah (přes řeku)

//Náhorní plošina

Cesta nás vedla k řece, akorát jsem to nějak netrefila k těm fajn křovinám. Možná taky dobře, určitě by se mi tam zkusil schovat a utéct. Nebo by mě tam nějak zahnal do kouta a zkusil mi ukousnout jakoukoli část těla by zvládl. „Vidíš, to vůbec není fér! Ty bys mi klidně uhryzl ucho, ale já na tebe nemám sahat,“ odfrkla jsem si uraženě, ale rychle mě to přešlo. Tak přece nebyl zas až tolik proti kloboučkům! „Dobře! Tak jestli někdy budu pelichat, nebo mi nějaké pírko vypadne, daruju ti ho a můžeš si ho klidně zapíchnout za ucho,“ zazubila jsem se na něj hravě. Má pírka byla bílá, takže by mu hezky rozjasnila kožich, a ještě by to byl důkaz našeho přátelství! Co víc si přát?
Nečekala bych od Stína žádnou jinou reakci, ale měl vlastně docela point. „No jo, já vím,“ pokrčila jsem rameny, „Hlavně by mě zajímalo, jak se to Tase podařilo. Jako víš co, je to docela vychrtlina.“ Nechtěla jsem o ní pochybovat, to vůbec ne, sama jsem viděla, že na lovu je fakt užitečná, ale zabít druhého vlka? Který dost pravděpodobně ovládal magie? No, jestli se to podařilo zrovna Tase, tak si to asi zasloužila. „Ale to je jedno, Norox – další můj kamarád! – říkal, že se tady nedá pořádně umřít, takže se asi vrátí a budou zase v pohodě,“ zamávala jsem nadšeně ocasem. Třeba bych je mohla navštívit, až bude o něco tepleji, nebo až dostanu hlad, třeba by mě v té jeho smečce nakrmili, když jsem z rodiny.
Musela jsem se nad Stínovou odpovědí trochu zamyslet. „Hele, ale když se furt chováš, jako bych já byla nějaký úpadek, znamená to, že bys tady chtěl více mě?“ zazubila jsem se a mrkla na něj. Spíše asi myslel něco jako kdyby vybuchla ta sopka na severu, ale jeden si nemohl být nikdy jistý, hlavně ne se Stínem. Nebo možná něco jako tuhle pláž. Byl to tu samý slizký kámen a smrdělo to tu. Našlapovala jsem opatrně, bylo by nešťastné, kdyby se mi tu někde zasekla noha – hlavně proto, že by mi ji Stín klidně mohl zkusit odhryzat. A to nás čekala cesta na druhý břeh! „Jdeme to zkusit přeskákat, nebo si chceš zaplavat?“ kývla jsem s úsměvem k pár kamenům sotva trčícím nad hladinu řeky. Měli jsme štěstí, brzy se začnou hladiny zvedat a neměli bychom na výběr.

//Středozemka

Na jeho výhružku jsem se jen zazubila. Nepochybovala jsem o tom, že hněv by ho mohl nabít novou energií a tohle všechno, a že by se po mně fakt vrhl, ale v tomhle souboji jsem si docela věřila. Jako ostatně vždycky. Navíc jsem přece musela chránit svá křidýlka! „Tak nejdříve mi chceš ukousnout jazyk, a teď ucho a křídlo? Já nejsem žádná tvoje žvýkací hračka,“ odfrkla jsem si. Skoro to znělo, jako by se moc bavil s tou šedivou rodinou. Neříkala jsem o něm někomu z nich? Nejspíše, nakonec Stín by si s nimi mohl fakt dobře rozumět.
Můj kamarád jako obvykle neměl ani polovinu nadšení a energie co já, ale já mohla klidně mluvit a poskakovat za nás za oba, zatímco on si pro sebe něco zamrmlal. Postřehla jsem, že nezněl moc nadšeně, což bylo více než obvyklé. Vlastně náš výlet byl zatím velmi, velmi obvyklý, a to nebylo vůbec špatně. Hlavně jsem mu mohla říct o Newovi, a jak jsem ho našla! „Duh, už jsem ti o něm říkala,“ přetočila jsem očima, nebylo však vůbec překvapivé, že si to nepamatoval, bylo to dávno a Stína tyhle věci stejně nezajímaly. Nebo jsem to fakt řekla někomu jinému? No, nebylo to důležité. „Jasně, že je mi podobný! Má taky šedý kožich, akorát je víc žíhaný,“ zavrtěla jsem vesele ocasem. Byla jsem si jistá, že jestli tady žilo více vlků s takovým kožichem, Stín se jim odteď bude obloukem vyhýbat. „Toho se nemusíš bát, potkali jsme se celkem dávno a to měl důležitější věci na práci,“ pokrčila jsem rameny, „Tasa mu zabila partnerku, zrovna když jsem ho konečně našla, no chápeš to? To se prostě nedělá, mohla chvilku počkat.“ Pořád jsem z toho byla dost salty, mohla jsem jen doufat, že už jsou tam v pohodě. Jestli měl Norox pravdu, měla by být zpátky, takže problém vyřešen.
Bylo neskutečně roztomilé, jak dokázal znít jako truchlící vdovec, ať už říkal cokoli. „Že jo! A třeba by pak nakladly vajíčka do více vlků a bylo by tady více klobouků, a nakonec bychom taky byli klobouky!“ poskakovala jsem nadšeně. Bylo by to epické, a hlavně by mě příliš nepřekvapilo, kdyby se doopravdy stalo. Už tady byla pandemie blech, tak proč ne klobouků? „Hele, kdyby se tady mohla nekontrolovatelně šířit nějaká věc, jaká by to podle tebe měla být?“ zeptala jsem se rovnou, když už jsme na to narazili. Klobouky to nebudou, tak co jiného by Stínovo chladné srdce potěšilo?

//Kamenná pláž

Teď mi trochu křivdil. Měl sice naprostou pravdu, ale copak jsem se nesnažila? Mohla bych mu ukázat, jak by to vypadalo, kdybych ho nerespektovala. Zabručela jsem si v hlavě pro sebe. Něco mi však říkalo, že to bychom taky mohli skončit zakouslí jeden do druhého, a ačkoli by mi to zas až tolik nevadilo, dokázala bych tím Stínův point, a to jsem nechtěla. „Hele, je to moje přirozenost! Důležitá je ta snaha, ne? Klidně bych se na tebe mohla lepit furt a strkat do tebe jako do ostatních,“ odfrkla jsem si místo toho a švihla ocasem. Možná bych to přece jen měla udělat, aby věděl, jak moc se snažím.
Měla jsem neuvěřitelnou chuť se usmívat. Nikdy bych nečekala, že Stín přistoupí na debatu o různých doplňcích, co tady vlci nosí. Musela jsem mu fakt chybět. Bylo to trochu podezřelé, ale Stín byl celý divný vždycky a všude. A kdyby s ním fakt něco bylo, beztak by mi to neřekl, ani kdybych se ptala. A asi bych to zrovna na něm ani nepoznala. „Prázdná nebo ne, jakmile o ni přijdeš, je to konečná,“ pokrčila jsem rameny. Asi záleželo i na tom, co každý bral jako nejdůležitější na svém těle, ale než jsem se ho stihla zeptat, pokračoval ve svém nenávistném projevu. „Hej! Můj brácha má klobouček! No, spíše korunku – a je z květin! Vypadá to fakt cool!“ zavrtěla jsem ocasem. Měla jsem mu ji šlohnout, když jsem měla tu šanci. A to bych ji pak mohla hodit i na Stína! Bezpochyby by se ji pokusil roztrhat, ale určitě bych ji zachránila, a za ten risk to stejně stálo. „Myslíš, že klobouky kladou vajíčka?“ naklonila jsem hlavu na stranu, „Já si spíše myslím, že se nějak, nevím, dělí nebo klonují nebo něco.“ Přemýšlela jsem nahlas. Jaké by to asi bylo pak ležet na kloboučích vajíčcích? Pousmála jsem se – možná proto jsem našla tu jeskyni! Abych měla kde bezpečně hnízdit! „Hele, ale třeba by se mi pak vyklubalo spousta různých kloboučků a mohla bych se s ostatními dělit!“ vyskočila jsem nadšeně a dále nás vedla ke svému hnízdečku.

//Náhorní plošina

//Tenebrae

Stín byl očividně tak mimo společnost, že absolutně nechápal, jak věci fungují. Takový život si samozřejmě zvolil sám, ale trochu jsem se o něj strachovala, nakonec najdou se i vlci, kteří by mu za to neustálé – a hlavně neoprávněné! – rýpaní udělali i horší věci, než že by ho „vyváleli v bahně“. Měl jediné štěstí, že já s ním trpělivost neztrácela. „Hele, tak to vůbec nebylo!“ oponovala jsem mu, „Zaprvé, s respektem to vůbec nesouviselo, jen jsem měla radost, že tě vidím, a zadruhé, copak já můžu za to, že jsem takovej vratkej? Ne, tak kuš.“ Očividně však považoval za špatné i to, že bych si z lebky ptáka udělala klobouček. Co je na kloboučcích neuctivého? Zřejmě jsme na to měli oba jiný názor, jenže já nedokázala zavřít tlamu, abych si ten svůj nechala pro sebe. „Náhodou, měla bych ho na hlavě a hlava je na těle nejdůležitější, takže by byl na tom nejdůležitějším místě, a to je podle mě uctivé až až,“ kývla jsem na svá slova párkrát, abych jim dodala na důležitosti, „Co máš proti kloboukům?“ Nedalo mi to, musela jsem se zeptat. Proč mu ten nápad přišel tak urážlivý? Možná má moc slabý krk na věci na hlavu? Snažila jsem se najít důvod dříve, než mi odpoví, potom mi však tak další důležitou nápovědu. „Aha! Takže tě někdy nějaký klobouk napadl? Jak se ti to povedl, kam jsi to lezl?“ zahihňala jsem se při té představě. A ještě víc, když mě napadlo, že by některé z těch jizev, které mu zdobily tělo, byly dílem právě oněch agresivních klobouků, o nichž mluvil. Představovala jsem si je jako malé piraně, co po něm skáčou, a byla to prostě fantastická představa.

Jaký z něj byl najednou gentleman! To bych do starouše neřekla. Byl teď nějak naměkko, třeba proto, že už byl večer? Možná měl taky radost, že se začíná oteplovat, ale je pořád teoreticky zima. Zrovna jako já nevypadal, že by byl stavěný do mrazů. „Ty a zdržovat mě? Nikdy! Vždyť jsme prakticky nejlepší kamarádi, přece tě tu nenechám na pospas samotě a větru,“ zavrtěla jsem hlavou a zářivě se na něj usmála. Mohl si říkat, co chtěl, ale určitě to viděl stejně. Aspoň malinko. Kdo jiný by poznal, jaké je jeho oblíbené roční období nebo mu doporučil, jaká barva by se mu hodila do kožichu? Přesně tak, nikdo. A taky by mu někdo už vrazil, kdyby ho nazval, jak nazval mě. „Nežárli, nesluší ti to,“ vyplázla jsem na něj jazyk a dloubla do něj, „Ale jsem ráda, že se staráš o mou morální bezúhonnost a tak.“ Taky to byl pravej kámoš, a přesně proto nám to tak klapalo.
Očividně si užíval, že mi zabil posledního podzemního ptáka. Dobře pro něj, bylo celkem roztomilé vidět, že ho něco těší. „Tak hele! Já přece znám respekt, k tobě se chovám s respektem!“ protestovala jsem uraženě. Vždyť jsem na něj skoro ani nešahala, když se mu to nelíbilo! A neodcházela jsem, když mi řekl, že by mu beze mě krvácelo srdce! Zase si vymýšlí, to je hrozné. Převrátila jsem očima. „A kdybych věděla, že je jediný, taky bych k němu měla respekt! Jednou jsem se snažila lovit jednorožce, ale všiml si nás a prdl si na moji kamarádku, takže respekt k těmhle singlům zvládám,“ zazubila jsem se hrdě, protože sakra, já měla vychování, když to bylo nezbytné.
A nakonec si to i rozmyslel a navrhl, že bych mu mohla ukázat svou jeskyni! „Vidíš, to mě ani nenapadlo!“ vyskočila jsem a zavrtěla ocasem, „Je tam dost tma, takže by se tam mohlo něco schovávat!“ Ve svém nadšení jsem si ani neuvědomila, že tam taky bylo dost těsno a na nic živého tam nezbýval prostor – minimálně ne tak, abych si toho nevšimla. Ale to bylo jedno, třeba mě můj nový bejvák překvapí. Kývla jsem na Stína, ať mě následuje a dávala pozor, že se mi nepokusí utéct.

//Středozemka

Ignorovala jsem ironii v jeho hlase a raději se soustředila na jeho slova. Může se tomu bránit, jak chce, ale vlci jsou od přírody společenská zvířata a proti přírodě nezmůže nic ani on, ať se snaží, jak chce. A navíc se ani nesnažil ode mě utéct! To bylo dobré znamení, navíc bych ho stejně nenechala, i kdyby to zkusil. „Tak to abych od tebe moc nedocházela, co? Ha! Zrovna jsem objevila takovou cool jeskyni! Když ti bude moc smutno, můžeš se tam stavit, je ve skalách na západě,“ vyskočila jsem nadšeně a hned se mu pochlubila svým objevem. Sice jsem se tam i já sotva vsoukala, ale Stín byl dost vychrtlý na to, aby to zvládl taky.
Netušila jsem, jestli jeho reakce byla zhrození, strach, nebo nadšení. Mohlo to být absolutně cokoli, třeba Stín potají opravdu celý život čekal, až mu někdo navrhne, že by se měl nechat přebarvit na mločí způsob. „Ale no, i teď vypadáš dobře. Chápu, že by ti to zruinovalo tvou poctivě vydřenou image,“ drcla jsem do něj, o poznání opatrněji než kdy jindy, když by ho teď odfoukl i silný vítr. Ještě bych ho omylem převrátila do řeky a musela ho vytahovat. Tak naposledy někdo vytahoval mě, tak by se všechno zase vrátilo do normálu. Byla jsem na něj však hodná a nikam se ho shodit nesnažila, ačkoli to nechávalo vesmír v nerovnováze.
Očividně jsem dneska neměla štěstí. „Sakra, to jsi mi určitě udělal naschvál,“ zamračila jsem se na něj. Jediný podzemní pták a on si ho klidně zabije sám, kdo tohle dělá? Já. A asi každý… Povzdechla jsem si. „Dobře, dáme jim šanci se zase namnožit, a zastavíme se tam potom,“ smířila jsem se s kompromisem. V téhle kouzelné zemi se ti blbí ptáci určitě zase objeví, i když je Stín vyhubil. A sám se mě snažil rozveselit! Dneska byl nějaký pozorný, až to bylo podezřelé. „Je super, že jo! Dali mi to ježci, když jsem si s nimi přestala házet,“ zazubila jsem se na něj, „Předtím mě teda chtěli udupat nebo něco, byla jich fakt celá armáda, ale nakonec mi dali tohle!“ Tehdy to taková sranda nebyla, ale teď to byla hezká vzpomínka. „A mohla bych si z té lebky udělat klobouček a nosit ji na hlavě, pff, přece bych tě nekopírovala,“ ujistila jsem ho raději pro případ, že by měl nějaké starosti, že bych mu ukradla styl.

Musela jsem se přeslechnout. Raději jsem střihla ouškem, jako by to snad mohlo pomoct vrátit čas a ujistit se, že jsem mohla svému sluchu věřit. Něco takového by přece Stín neřekl! Nebo? Možná jsem k němu byla jen nespravedlivá a vlastně byl docela super, teda to byl každopádně, ale třeba by mě tam nakonec fakt nenechal. Nebo na něj teď jen leze jaro a je z toho měkkej. Ušklíbla jsem se pro sebe, no vlastně to bylo celkem roztomilé. „Ale ale! To jsem nevěděla, že jsem ti až tak přirostla k srdci!“ popíchla jsem ho se širokým úsměvem. Třeba tohle přátelství nebylo až tak jednostranné. Najednou v něm cosi přeplo a vypadal nějak divně. Takhle vychrtlý a samá kost vypadal jako socha nebo divný keř, když ztuhl. Tak on mě tam málem nechá umřít, ale nemám o tom mluvit? Zamračila jsem se na něj, nechala jsem to však být. Byl nějaký divný, třeba ho to teď aspoň malilililinko mrzelo. Netušila jsem, co by ho k tomu mohlo vést, ale tak budiž.
Stín ani nevěděl, jak se mi dostatečně omluvit za to, jak hrubě urazil můj kožich. Hrdě jsem se na něj zazubila, že jsem ho dokázala úžasem takhle oněmět. Ještě aby ne! Mé nové odznaky byly super cool a měly super barvu, určitě jen žárlil. „Víš, kdyby ses mi někdy chtěl vyrovnat, Život by ti mohl pomoct! Ale nevím, jaká barva by se k tobě hodila,“ řekla jsem zamyšleně a zase si ho prohlédla. Jeho srst byla samá tmavá šedá, takové mrtvé barvy, chtělo by to nějak oživit. „Třeba žlutá! Nebo světlá oranžová!“ vyskočila jsem nadšeně, „Vypadal bys mnohem přátelštěji… nebo jako chlupatý mlok, ale slušelo by ti to!“ Snažila jsem se představit si ho se žlutýma tečkama po těle, nedokázala jsem však tu představu pořádně udržet, bylo to příliš vtipné. Kdybych se dokázala uklidnit, možná bych to zkusila provést aspoň magií, jenže ta myšlenka, že bych to mohla aspoň dočasně udělat, mě rozesmávala ještě víc. Zvážněla jsem zase až Stín prohlásil, že toho ptáka ulovil v podzemí. Malinko jsem naklonila hlavu na stranu. „Nevěděla jsem, že tam žijí nějací ptáci. Kde to bylo? Vezmeš mě tam?“ zamávala jsem nadšeně ocasem. To by teprve bylo dobrodružství!

Nedokázala jsem zadržet veselé zahihňání, jak se můj kamarád prostě sesunul k zemi, jako by ztratil veškerou vůli k životu. A třeba fakt jo, kdo ví, ale vypadal u toho vtipně, tak jsem mu to byla ochotná odpustit. Tak silně to zas nebylo. Převrátila jsem očima nad tím, jak dramaticky se choval. Vůbec bych to do něj neřekla, ale hej, vlci se mění. „Vůbec tě nechci zabít, jsi přece můj kamarád,“ zazubila jsem se na něj. Ne, že by to něčemu bránilo, ale měla jsem pro Stína slabé místečko. „To bych ti neudělala, na rozdíl od tebe, co? Pořád jsem ti nezapomněla, jak jsi mě nechal v té jámě! A u těch zombíků jsi taky vůbec nepomáhal.“ stěžovala jsem si, nicméně to bylo s úsměvem, očividně jsem se vůbec nezlobila. Na co, byla to prostě jeho přirozenost. Trošku salty jsem však být mohla.
Aha! Měla jsem pravdu! Myslela jsem si, že by se mu zima vlastně mohla líbit. Vypadal sice dost křehce, ale asi mu to tak fakt vyhovovalo. Sama jsem si ho nedokázala představit jinak. Kdyby byl samý sval, už by to prostě nebyl Stín. Navíc na sněhu určitě vypadal z dálky mnohem více jako nějaký ztracený stín než normálně. „Hodně se to k tobě hodí,“ přitakala jsem. Pustiny prostě měly přesně jeho vibe, na rozdíl od mých odznaků, které si dovolil urazit. Vyplázla jsem na něj jazyk. „Je to nový styl, ale co ty bys o tom mohl vědět,“ pohodila jsem hrdě hlavou. Chvilku jsem se snažila představit si ho v podobně tmavých odstínech modré, a nebyl to úplně marný vzhled. Trochu divný a moc se k němu nehodil, ale žádná hrůza. Přitom jsem si všimla, že podobně jako mně se mu na krku cosi houpalo. „Drsný! Toho jsi ulovil sám?“ poukázala jsem packou na ptačí lebku, co měl na krku. Asi jsem ho podcenila, nemyslela jsem si, že by byl schopný něco ulovit, ale on jen klamal tělem!

//Úkryt (použit teleportační lístek)

Objevila jsem se na známém místě, vlastně víc známém, než jsem očekávala. To se asi Život netrefil. Ušklíbla jsem se, už taky musel stárnout. Nevadilo mi však, že jsem se objevila zrovna tady. Řeky byly fajn, přitahovaly k sobě život, a hlavně to bylo mnohem blíže centru tohoto kraje, než mé mořské skály, a tím pádem bych tady mohla najít nějakou společnost, kterou otravovat. Zastavení u moře mě fakt nabilo spoustou energie, takže jsem se jí zase musela nějak zbavit. Možná bych se mohla zkusit dopátrat tomu, jak ta teleportace funguje. Rozhodně by to šlo, ale zároveň se mi líbilo, že jsem tady měla nějaké nevyřešené záhady, dodávalo to životu nějaké to spice.
Když už jsem se objevila u řeky, rozhodla jsem se toho využít a napít se čerstvé vody namísto sněhu. Nepiju stejně sníh, když teď všechno taje? Zarazila jsem se uprostřed loku, až jsem se zakuckala. No nevadí, stává se. Dala jsem se zase do kupy a řekla si, že bych se mohla projít kolem řeky. Buď narazím na něco k jídlo, nebo na někoho – nebo na nic, ale to by mě naštvalo. Vesmír se toho asi bál, takže jsem opravdu našla společnost, i když jsem si byla téměř jistá, že dotyčný by radši byl tím ničím než narazit na mě. „Stíne!“ zavolala jsem na něj a prakticky k němu dosprintovala, až jsem to skoro neubrzdila a narazila do něj. „Stíne, starouši, už jsme se dlouho neviděli!“ zazubila jsem se na něj, přičemž ocas se mi málem ulomil, jak moc jsem jím mávala. Když jsem nad tím tak přemýšlela, ani jsem si nemohla pořádně vzpomenout, kdy jsme se naposledy viděli. Nebylo to tehdy, jak mě chtěl nechat umřít v jámě? Asi. „Vypadáš hrozně, zima asi není tvé nejoblíbenější období, co?“ sjela jsem ho pohledem. Vypadal ještě bídněji než normálně, ale třeba se mu to tak líbí. Jinak bych tušila, že by zimu mohl přímo milovat, všechno bylo na pokraji smrti a potichu, přesně jak to měl rád.

//Bukový sráz

Ťap ťap ťap. Mé packy dopadaly na mokrou skálu pode mnou se srandovními zvuky. Hned se mi tu líbilo více, skoro to vyrovnávalo ten nepříjemný vichr, který byl o to horší, že jsem byla mokrá a prakticky jsem cítila, jak se mě to tady snaží přizabít. Na druhou stranu, ve vzduchu bylo cítit moře a na horizontu byla z místa, kde jsem stála, vidět pouze obloha, takže jsem předpokládala, že když opatrně půjdu dál, uvidím vlny. Ocásek se mi při tom pomyšlení sám od sebe rozhoupal. Když jsem nad tím tak přemýšlela, moře by se vlastně dalo označit za mou životní lásku – s tím bych se dokázala smířit. Takhle na jaro je spousta vlků úplně pomatených myšlenkou lásky, tak bych se k nim jeden rok mohla přidat.
Nakonec jsem si však netroufla riskovat procházku až na samý okraj skal a musela se spokojit s hezkým místem na sezení, ze kterého jsem stejně viděla aspoň špičky vlnek. Hned jsem se cítila lépe, bylo to takové pohlazení na duši. Jen kdyby tady nefoukal ten zpropadený ledový vítr! Choulila jsem se do sebe jako malé vlče. Kdybych byla suchá, asi bych to nějak zvládla, ale takhle to bylo utrpení. Měla bych jít, nezvládnu ležet někde nemocná. Povzdechla jsem si a nechala se jednou přemluvit rozumem, abych pro sebe udělala něco dobrého. Jak jsem se však postavila a začala se vzdalovat, má ouška zachytila hukot někde nedaleko. Že by? Pomyslela jsem si radostně. Třeba se na mě usměje štěstí a najdu nějakou stěnu, kde bych se mohla schovat před větrem. Následovala jsem svůj sluch a došla až ke štěrbině, která skoro i vypadala, že bych se do ní mohla vlézt. Experimentálně jsem do ní strčila hlavu. Byla tam tma, ale vypadalo to, že někam vede. Za zkoušku nic nedám a stejně už jsem mokrá. Pokrčila jsem rameny a vsoukala se do škvíry celá. Mohla jsem jen doufat, že nespadnu dolů do mořských vln.

//Úkryt

//Velké houští (přes řeku)

No, tak koupel už bych měla za sebou. Pomyslela jsem si zhrzeně, zatímco jsem se oklepávala od ledové vody a drkotala zuby. Nebyla to moje chyba, že mi to podjelo a spadla jsem do řeky! Spíše jsem měla štěstí, že jsem se neutopila a dokázala se vyškrábat na břeh. Aspoň jsem se umyla. Povzbuzovala jsem se, i když jsem se moc dobře teda necítila. Byla jsem na zimě až moc dlouho, a ačkoli jsem si otevřené nebe nad hlavou a neomezenou divočinu kolem užívala, sama jsem uznala, že by to chtělo zalézt někam, kde bych se mohla zahřát a usušit. Aspoň už tolik nefučelo a byla prostě jen kosa.
Normální vlk by si třeba řekl, že se na to může vykašlat a zamířil by někam, kde ho zmoklého nebude ještě navíc ovívat ledový mořský vítr, ale já nebyla normální vlk, takže jsem se držela plánu. Věděla jsem, že je tady někde sráz, takže jsem postupovala velmi opatrně, dokud jsem ho nenašla a pak jsem se ho držela a šla dále. Určitě mě zavede na nějaké super místo, kde uvidím moře bez toho, abych se musela dívat i na přiblblé stromy, které stojí v cestě právě tomu úžasnému slanému mořskému vánku. Téměř jsem se třásla nadšením, rozhodně jsem se však třásla zimou, tak proč to rovnou nepřičíst něčemu hezkému? Prostě jsem se třásla nadšením, tak. S úsměvem jsem přidala do kroku a rozhodně se nerozhlížela, jestli někde poblíž přece jen neuvidím nějakou útulnou jeskyni nebo prázdnou noru.

//Kamenný mys