Gallirea - Příspěvky uživatele

//Jezevčí plácek (přes les)

Utíkala jsem rychleji, než jsem asi měla. Hlava se mi šíleně motala a tlapky pletly, takže jsem to několikrát sotva vybrala, abych nesletěla na zem. Byla jsem dost rozhozená, nebudu lhát. I když to dopadlo všechno dobře a tak, cítila jsem se šťastně… stejně toho bylo moc. Měla bych se uklidnit. Nic se neděje. Kdo mohl tušit, že tady mají takové místo? A jak to vůbec funguje? Potkávají tam všichni své mladé já? Nebo je to jinak? Kdo ví… no ten jezevec asi jo, měla jsem z něj vymlátit odpovědi. Tak příště. Zazubila jsem se. Ale jen v případě, že se mu nebude chtít mluvit. Nakonec jsem nebyla žádný hrubián.
Měla jsem velké štěstí, protože jsem našla řeku, která mi pomohla vyřešit můj problém s hlavou. Dosyta jsem se napila, až jsem byla celá mokrá. Vlezla jsem si do řeky, abych se ochladila pro případ, že jsem fakt dostávala úžeh. Spíše jsem tipovala žízeň a únavu jako příčinu mé bolavé hlavy, nemohla jsem si ale být jistá. Minimálně mi bylo po zchlazení hrdla lépe. Spokojeně jsem si povzdechla a pokračovala v chůzi podél břehu řeky tak, aby mi její chladivá voda omývala tlapky. Nechtěla jsem nic riskovat, tak jsem se od ní oddělila až když byl na dosah ten stinný les.

//Kaskády (přes Zarostlý les)

//Jezevčí les
//Evelyn nemá žádného mrtvého známého, tak snad nevadí, že jsem to vyřešila takhle ^^

Prošla jsem skrz závoj větví na malou mýtinu. Nebyla na první pohled nijak zvláštní, což bylo rozhodně zklamáním. Čekala jsem třeba nějakou zásobárnu divných houbiček, které by rostly z mrtvých vlků, nebo co já vím, třeba vybrané trsy srsti hezkých barev, ale nic tu nebylo. Tak o jaké sbírce to jako mluvil? Odfrkla jsem si a otáčela se k odchodu, když jsem si všimla pařezu uprostřed planinky. Teda, všimla jsem si ho už předtím, jenže teď na něm něco sedělo. Ne něco, vlče. Co je tohle za žerty?! Zavrčela jsem a celá se naježila. Zaujala jsem postoj, připravená skočit na kohokoli, kdo se přede mnou zjeví. Měla jsem ráda škodolibou srandu, to jo, klidně bych ostatním pro zábavu i ublížila, dobře, ale tohle překračovalo i mé hranice. To vlče mělo identické zbarvení jako já. Co víc, mělo ten dobře známý prázdný pohled. Vnitřek hrudníku mi musela pozřít černá díra. Neměla jsem jiné vysvětlení pro tu prázdnotu, co jsem najednou cítila.
„Nazdárek,“ usmála se na mě ta malá vlčice. Tady byla změna od toho, jak jsem si ji pamatovala. Tenhle úsměv byl upřímný. „Už jsem se bála, že jsi na mě zapomněla,“ uchechtla se smutně, „Nedivila bych se, musíš si to hrozně moc přát.“ Ta melancholie a vyčerpanost byly přesně jako v mých vzpomínkách. Tohle nemohl být trik. Odkašlala jsem si, ale knedlík v mém krku se ne a ne pohnout, natož pak zmizet. „Jak je tohle možné?“ podívala jsem se na ni – na sebe, jen o tolik let mladší. Věnovala mi další poloúsměv a sestoupila z pařezu na zem. Neseskočila, jak bych to udělala – jak bych to tehdy chtěla udělat. Pravda, tehdy jsem trénovala předstírání. Hrála jsem to, i když jsem byla sama. Zvedla jsem pohled, abych se mohla podívat do vlastních malých jantarových oček. Nebyly veselé, ale tak nějak… smířené? „Tady je možné všechno,“ řekla prostě a podívala se na mě.
Připadala jsem si, jako by mě zkoumala skrz naskrz, jako by viděla až do hloubi mé duše. Srovnávala se se mnou? Přistoupila jsem k ní. Očka se jí zalily slzami. „Jsem tak ráda,“ unikla jí jedna, „Jsem ráda, že jsi tak vyrostla. Musíš být šťastná.“ V jejím hlase byla jen úleva, žádná závist, hněv… nic z toho, co jsem tehdy cítila, čeho jsem byla plná. Přikývla jsem. Ale k čertu s tím. Nevěřila jsem svému hlasu a co, tohle jsem přece byla já. A bylo v pořádku plakat. „Jsem. Jsem volná, už si nemusím na nic hrát,“ ujistila jsem ji, „Trvalo to dlouho. Už bych se asi nepoznala, kdybych nevypadala přesně takhle.“ Šťouchla jsem do ní čumákem. Zasmála se. „Tak je to asi nejlepší. Moc jsi vyrostla,“ přitulila se ke mně. „My jsme vyrostly,“ opravila jsem jí něžně, „Proč ses mi zjevila?“
Odtáhla se a usmála se na mě, zářivě jako hvězda. „Už mě nepotřebuješ, už dlouho tomu tak je,“ odpovídala klidně, „Je načase nechat mě jít. Nezapomenout, jen mě nechat existovat pouze ve vzpomínkách.“ Koukla jsem na ni dost zmateně, netušila jsem, jak to myslí. Teda, ne přesně. Docvaklo mi to teprve, když její maličké tlapky začaly trhat zemi na kousky. „Ne, počkej!“ zastavila jsem ji. Otočila se na mě. „Ty si běž hrát, já to zvládnu,“ mrkla jsem na ni spiklenecky. Srdce se mi lámalo s každým upřímným úsměvem, na který jsem já tehdy neměla nárok.
Kopala jsem jámu, ne moc hlubokou, ani moc velkou. Tak akorát, ale aby stále byla pohodlná. Jen občas jsem musela přestat, abych bránila svůj ocásek. Nebo oplatila babu. Pracovala jsem za zvuku smíchu svého vlčecího já, které si zaslouží odpočinek. Konečně. Taky už nebude předstírat, přestane ve mně žít a stane se mnou, finálně a neodvratně. Brzy jsem byla s dílem hotová.
Malá Evelyn ke mně přiběhla a olízla mi tvář. „Jsem na tebe hrdá,“ usmála se a v jejích malých očkách se zrcadlila její dospělá podoba. „Já na tebe taky, prtě. Zvládalas to, jak jen jsi mohla, ale teď už běž spát. Jsem tady,“ olízla jsem jí na čele a nechala ji uložit se. Zavřela očka a klidně oddechovala. Dala jsem se do práce, chtěla jsem ji přikrýt, aby jí nebyla zima.
Na vratkých nohách jsem se od jejího pelíšku pak otočila a zamířila zpátky do lesa. Usmívala jsem se i přes slzy. Nebyl důvod ke smutku, pokud něco, tak k oslavě. Věděla jsem, že jsem udělala správně, když jsem před lety utekla a zvolila sebe nad ostatní. Potřebovala jsem teď víc než kdy jindy pokračovat ve svém dobrodružství.

//Říční eso (přes Jezevčí les)

//Zarostlý les (přes Zubří)

Vesele jsem přeběhla kopcovitou pláň s vysokou trávou a dostala se do dalšího lesa. Tenhle byl mnohem zábavnější! Skrze listy stromů prosvítalo dost světla, aby se na zemi dělaly obrazy a vzory. Jako obrácené pozorování mraků. Usmála jsem se a lehla si na chvíli na zem do trávy. I mně se kožich barvil stíny a nabýval zajímavějších barev a odznaků. Nebyla jsem však dost egoistická na to, abych se kochala jen vlastním kožichem, proto jsem raději pozorovala zem před sebou. Docházelo mi, že by tohle místo bylo dokonalé pro mou magii. Co všechno bych s ní zde dokázala!
Tak například – tamhle ten shluk listů dokolečka tvořil obraz rybek. Dvou kapříků, kteří se naháněli ve vodě, jako by se chtěli kousnout do ocasu. A tamty stíny zas vypadaly, jako by tam číhala kočka! A mezitím bylo spoustu náhodných tvarů, ale to nevadí. S těmi bych pomocí iluzí taky zvládla něco vytvořit. Třeba… No, nechtělo se mi úplně přemýšlet, tak jsem se rozhodla, že by je stačilo trochu vybarvit. Upravit barvu trávy nebo stínů a hned by bylo. Měla bych malý kousek duhového světa. Zasmála jsem se a překulila se na záda. I dívat se navrch bylo zajímavé. Jak se o sebe lístky něžně otíraly a třepotaly se ve vánku, přišla na mě zas mazlivá nálada. Otráveně jsem zavrčela a zavrtěla divoce hlavou. Tohle by nešlo. Fakt ne. Nebudu furt za někým běhat a dožadovat se pozornosti. Beztak se jen nudím. Odfrkla jsem si, se mnou nějaké mé nejhlubší tužby mávat nebudou!
Na truc jsem se zvedla z trávy a rozhodla se hrát si. To mi zvedne náladu a vyžene všechny tyhle hloupé touhy! Ještě jsem si dupla, abych svému plánu dodala na serióznosti. Chvilku jsem tupě sledovala trávu a stíny na ní. Přemýšlela jsem, co bych tak mohla dělat, jak si hrát. Muselo to na pohled vypadat hrozně vtipně, nebo žalostně, asi oboje najednou. Nicméně mě to nakonec trklo a to je jediné, na čem ve výsledku záleží. Protáhla jsem se, protože bych si nerada něčím hýbla.
Začala jsem poskakovat z místa na místo. Ale v tom systém! Dovolila jsem si tlapkama šlapat pouze na stíny určitého odstínu. Nebylo to tedy vůbec lehké se tak hýbat, protože nejsem žádné malé vlče, abych si vybírala ten světlejší stín, kterého je všude dostatek. E-e. Jsem velká holka a zvolila jsem si ten tmavý stín. Toho bylo méně a taky měl jen menší flíčky, takže jsem hezky trénovala obratnost a co si budeme, rovnováhu, jak jsem občas nedošlapovala celou packou. Kdyby mě teď viděli naši… Vyprskla jsem, avšak obratně jsem se chytila, než jsem šlápla špatně. Ha ha! Zavrtěla jsem ocasem. Nenechám je mi na dálku zkazit hru. Skákala jsem takhle ještě dlouho, než jsem se dostala ke kopcovitému středu lesu. Teda předpokládala jsem, že to byl střed, ale kdo ví.
Na tom nesejde, už mi nestačil dech. Zase se mi začala motat hlava, ale věděla jsem, že to není žízní ani horkem. Jen únavou. Víčka mi rychle těžkla. Svalila jsem se do trávy a svět zčernal. Opona spadla. Moje aktivní užívání magie a nespánek si začaly vybírat svou daň. Ale já si chci ještě hrát… Snažila jsem se protestovat, ovšem nebránila jsem se spánku. Potřebovala jsem ho.
Ležela jsem na tvrdé zemi. Cítila jsem pod žebry oblázky i ostré kamínky, které nebyly zrovna dvakrát příjemné. Zavrčela jsem – chtěla jsem, ale mé hrdlo bylo příliš stažené a suché. Nedokázala jsem ze sebe vydat zvuk, i kdybych chtěla. Něco po mně lezlo. Něco malého a těžkého… vlče? Něco říkalo, plakalo, jeho slzy mi padaly do kožichu a šimraly. Strkalo do mě. Vráželo do mě asi vší silou, jenže jsem mu neměla jak říct, že jsem vzhůru. To nemusí dělat! Síla se stále zvětšovala a zvětšovala, slyšela jsem zvláštní zvuk…
Trhla jsem sebou a vyskočila na nohy. Byla jsem dezorientovaná. Kde to jsem? Co tu dělám? Mrkala jsem a dívala se před sebe na strom. Slunce svítilo skrze listí. Ach ano. Ten les, skákala jsem po stínech. Uvědomila jsem si a zklidnila se do pohody. Protáhla jsem se a otřásla. Zvláštní sen. Olízla jsem si čumák. „Už ses uvědomila?“ prohodil za mnou mrzutým hlasem někdo. Otočila jsem se, nikdo tam však nebyl. „Vy vlci jste fakt něco, pořád přemýšlíte jen sami nad sebou,“ praštilo mě něco do nohy. Konečně jsem sklopila zrak a spatřila jezevce. Byl nějaký chytřejší než ostatní, asi, ještě nikdy jsem je neslyšela mluvit, takže tenhle musel být nějak divný nebo jen hodně chytrý.
„Promiň,“ omluvila jsem se stále trochu zmateně, „Ehm, nevěděla jsem, že zavazím.“ Zastříhala jsem ušima, jestli náhodou neuslyším někoho poblíž. Možná jsem tím potvrzovala jeho slova, no bohužel jsem tak nějak čekala, že se za nejbližším stromem schovává někdo, kdo vytvořil tohle zvíře jako iluzi, aby si ze mě vystřelil. Tohle bylo příliš dobré na to, aby to byla realita. I když proč ne. Pokrčila jsem v duchu rameny a usmála se na černobílého tvora přede mnou. „To zas ne, nezavazíš,“ odbyl mě mávnutím tlapy. „No, když už jsi mě vzbudil, musels něco chtít, ne?“ naklonila jsem hlavu na stranu a prohlížela si ho. Najednou už nebyl tak mrzutý, což bylo podivné. „Ále, trochu jsem se bál, aby ses mi nepřidala do sbírky,“ odbyl mě zas. Z jeho kryptických slov mi trochu naskočila husina. „Sbírky? Co tím myslíš?“ zeptala jsem se zvědavě. Nehodlala jsem instinktivní strach z neznáma nechat zvítězit a omezovat mě. „Následuj mě,“ pokynul mi a začal mě odvádět jinam, nevím kam.
Poslušně jsem šla za ním, zvědavá a skeptická zároveň. Jako… byl to jezevec. Co mohl jezevec mít za vzrušující sbírku? Třeba jsem se ale pletla a vyskočí na mě něco fakt super, co mi vyrazí dech. Fakt jsem v to doufala. „Hele, a ta tvoje sbírka nejsou vlčí kosti, že ne? Já bych jako byla fajn exponát, ale…“ zasmála jsem se. Jezevec se na mě podíval jedním korálkovým očkem a poušklíbl se. „Ne, kosti to nejsou,“ prohlásil. Jeho hlas zněl zvláštně, mysticky. Byla jsem ještě zvědavější – nepopřel tu vlčí část! Celá těla by mu dlouho nevydržela, takže to teda muselo být něco fakt cool. Nebo sbírá srst a stáhne tě z kůže. Zasmála jsem se v duchu nad tou představou. To sotva. „Jsme tady,“ kývl na místo zastřené větvemi stromů, „Obávám se však, že projít musíš sama. Stejně bys mě tam raději nechtěla mít.“ Zaváhala jsem. Tohle začínalo být moc divný a to jsem si už tak nějak odvykla čekat. Třeba to bude příjemná zkušenost. Co jsem mohla ztratit? Prošla jsem větvemi.

//Jezevčí plácek

//Vyhlídka (přes Kaskády)

Zamířila jsem na východ s jasným cílem – najít stinné místečko, které by mě skrylo před sluncem. Bylo vedro, zase, a upřímně už jsem ani nevěděla, jestli jsem ráda, že neprší, nebo naopak po dešti toužím. Rozhodně bych se v pořádném lijáku pekla méně. No bohužel. Aspoň nebude země celá rozblácená a bude se mi lépe běhat. Přikývla jsem na svou myšlenku a zavrtěla ocasem. Ano, mé oblíbené pláně rozhodně budou mnohem lepší za sucha. Zasnila jsem se nad svobodou, kterou mi poskytovaly. Byl to neuvěřitelně krásný pocit – fakt jako bych létala! Pravidelný dusot tlapek na pevné zemi, vítr v srsti a měsíc na nebi… to byl prostě ráj. Jen za dne, jako byl tento, bych se tam usmažila na škvarek, takže jsem musela počkat na lepší chvíli.
Ačkoli jsem čekala nerada, les, který jsem objevila, byl na čekání celkem fajn. Stinný, živý hromadou rostlin, zajímavý. Mnoho květin a jiné zeleně tady jsem jinde neviděla. Skákala jsem od jednoho exponátu k druhému a zkoumala je. Škoda, že jsem nedávala větší pozor, když nám rodiče vyprávěli o bylinách, třeba bych teď byla moudřejší a nemusela se omezovat jen na obdivování jejich krásy. Ne, že by mi to vadilo, úplně mi stačilo, aby kytky plnily čistě dekorativní funkci. Stejně by však mohlo být zajímavé o nich vědět něco víc. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a usmála se. Život byl fajn. Dostala jsem hroznou chuť objevit více zajímavých míst.

//Jezevčí les (přes Zubří vysočinu)

//Středozemní propadlina

Nechala jsem za sebou pravděpodobně dost zmatenou Wizku a zbytek skupiny, ten byl asi taky dost zmatený, ale o ty mi ani moc nešlo. Byla jsem hlavně ráda, že jsem si odbyla péči o své potřeby a tyhle srandičky. Stejně, kde se ve mně vzala ta přítulnost? Bylo to zvláštní, to rozhodně, no hádala jsem, že den strávený s Lilac ve mně probudil nějaký divný instinkt nebo cit, a tím to bylo. Žádné jiné drastické změny jsem však nepozorovala, takže to asi nebylo až tak zlé. Provedla jsem mentální kontrolu své podstaty a hodnot. Nic se nezměnilo. Oddechla jsem si a rozhodla se věnovat něčemu jinému. Ve svém zamyšlení jsem došla ke kopci, který jsem předtím okupovala s Norim a tou protivnou vlčicí. Rovnou jsem se i dala na výšlap vzhůru, třeba bych nahoře mohla provést něco cool!
Po cestě jsem i přišla na to, co bych tak mohla dělat. A rozhodla jsem se - potrénuju magii! Sice jsem s ní pracovala dost často, ale třeba by mi trénink udělal dobře. Soustředila jsem se a udělala před sebou obraz stébla trávy. Dost lehké, jenže i to stálo nějakou sílu a soustředění, hlavně když jsem chtěla zabránit blikání. Snažila jsem se stéblem hýbat, jenže to šlo pouze tak, že jsem vytvářela jednotlivé obrazy stébla za sebou a spíše jsem z toho dostávala nějaký záchvat z těch blikajících obrazů, než hezkou podívanou. Přestala jsem se snažit a povzdechla si. Měla jsem chuť si lehnout, trochu se mi točila hlava, ale rozhodla jsem se proti tomu. Čerstvý vzduch by mi mohl udělat lépe. Krátká procházka ještě nikomu neublížila.

//Zarostlý les (přes Kaskády)

Jak jsem očekávala, a jak se objektivně dalo čekat, Wizku ztuhla a co nejrychleji se ode mě odtáhla. Dávala ale pozor, abych se o ni už neopírala, a tím pádem ani nespadla, ani mě nemusela chytat a zas se ke mně tulit. Vážně je moc roztomilá. Zasmála jsem se, taková nevinná dušička. Nebo snad mělo její chování jiný důvod? Hmmm, těžko říct. Mávla jsem nad tím tlapkou. Nemělo cenu spekulovat, mohla by to být sice zábava, ale tu už jsem si užila a i velmi rychlé pomazlení mi stačilo. Rozpaky byly slyšet i v jejím hlase. Držela jsem se dobře a jen se usmála. Nerada bych, aby si můj smích vyložila špatně, nakonec jsem se nechtěla smát jí, ale tomu jak rozkošná byla a jak jsem ji rozhodila.
"Klídek," mrkla jsem na ni a ustoupila ještě od půl kroku, "Nemám s tebou žádné zlé úmysly." Ujistila jsem ji s úsměvem a jen lehce jsem do ní strčila packou. A zrovna v ten moment mě do hlavy udeřila kroupa. Ale ne, už zas? Zavrčela jsem v duchu a koukla na nebe. No fakt, počasí zas bylo proti mně. Střihla jsem ouškem, měla bych zas najít, kde se schovám. "No, hele, ráda bych pokecala, ale měly bychom zmizet, než nás to tady domlátí na kaši," otočila jsem se na Wizku, "Tak snad příště." Věnovala jsem jí poslední úsměv a dala se do běhu pryč pryč daleko.

//Vyhlídka

//V. Galt.

Pokračovala jsem v relativně bezcílném bloudění, ani jsem nedávala pozor na cestu, dokud mě neofoukl silný vítr přicházející… ze země? Kožich jsem měla zmoklý deštěm a koupelí, takže mě vítr pořádně ochladil, až mi z něj přejel mráz po zádech. Ale odkud se vzal? Šla jsem dál a přišla na to! Byla jsem u té propasti! Štěstí, že jsem toho divného vlka nechala v horách. Oddechla jsem si v duchu. Nevím proč, ale nevěřila jsem mu. Byl nějaký podivný a drzý, jenže ne hravě, prostě mi přišel dost na pěst. Místo něj zde byly pachy jiných vlků, které jsem taky znala odsud! Ti s tím vlčetem! Hned jsem se za nimi vydala, ti byli v pohodě.
No a fakt! Pořád tady stáli - vlk, vlčice a prtě. Zavrtěla jsem ocasem a bez okolků k nim došla. Rovnou jsem začala uspokojovat svou touhu po mazlení. Za svou oběť jsem si zvolila vlčici, ta vypadala taková plachá a milá, prostě sladká. A vzhledem k tomu, že se k sobě s vlkem moc neměli, jsem hádala, že by mohla být volná a já nikomu neublížím. Přikradla jsem se k ní a přitulila se k jejímu boku. Nevinně jsem na ni zamrkala. "Ahoj, jsem zpátky," usmála jsem se co nejšarmantněji. "Jak to jde?" mrkla jsem na ni. Tvářila jsem se přitom nevinně, jako by se nic nedělo, protože ono ne - nic se nedělo, jen dvě vlčice, co se mazlí. To přece bývá, je to normální.

//Z. Galt. (přes VVJ)

U jezera jsem se pořádně umyla od krve, ať neděsím zdejší mládež a napila se, ať spláchnu z jazyka chuť krve a masa. Byla to jen rychlá koupel, měla jsem dost rozumu, abych zrovna teď v jezeře neplavala. Pořádnou pecku bleskem jsem dostat fakt nepotřebovala. Bolesti jsem se vždy ráda vyvarovala, pokud nebyla nezbytně nutná. Oklepala jsem se od vody a rozhlédla se kolem. Jak jsem uspokojovala potřeby nejníže na pyramidě potřeb, začínala jsem sise vytvářet další tužby. Třeba společnost bych zas uvítala! Ne, že by to byla výrazná změna, já valnou většinu času toužila po společnosti. Avšak nyní… přeci jen to byla změna. Cítila jsem se celkem přítulně. Asi na mě jde opožděně jaro. Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou.
No bohužel pro někoho jsem nebyla z těch kdo by exceloval v sebekontrole. Dělala jsem, co jsem chtěla a teď jsem se chtěla mazlit. Aspoň trochu něhy bych ve svém životě ráda, to přece nebylo moc a nikomu to neublíží. Mohla bych jít najít Stína! Vyprskla jsem smíchy při představě, jak by se asi tvářil, kdybych fakt přišla a začala se k němu tulit. To už by mi rozkousl víc než jen jazyk. Ušklíbla jsem se a šla dál, třeba ho fakt najít, proč ne. Třeba by obměkl nebo něco. No, nějakou oběť seženu určitě, kohokoli. Kdokoli je dost dobrý, ne? A budu něžná. Fakt jo.

//Středozemní propadlina

//Ragar (přes Jedlák)

Vzdalovala jsem se od pohoří s dobrým pocitem, že se zároveň dostanu daleko i od smečky, i od divného vlka. Tímto skončila má výprava za nalezením všech smeček. Jestli jsem nějakou minula, smůla. Stejně jich bylo dost, více než bych chtěla. Přicházela jsem tím o dost míst, kde se procházet a tak. I když o tolik zas nepřicházím, snad jen o ovoce. Ušklíbla jsem se a zastavila se uprostřed kroku. Do nosu mě praštil pach krve a zvěřiny. Začala jsem nechutně slintat. To by jeden neřek, jak s vlkem dokáže pobíhání sem a tam a čarování zamávat. Dost jsem vyhládla a bylo to znát, neváhala jsem tedy a začala stopovat.
Zem byla stejně blbá, jako když jsem tu byla naposledy - samé bahno a díra. A ještě sakra dlouhá tráva, což bylo přesně kde jsem objevila svou kořist! Losí tele s pochroumanou nohou. Bylo na tom dost bledě, sotva se soukalo po zemi. Zřejmě už tady pomalu umíralo několik dní. Chudáček. Ukončila jsem jeho trápení rychlým prokousnutím tepny na krku. Podobně rychle jsem pak snědla kolik jsem potřebovala, abych naplnila žaludek a kousek navíc. Nedávala jsem pozor na etiketu, takže když jsem spokojeně skončila, měla jsem mordu a krk celý od krve. Lahůdka. Libovala jsem si a olízla si čumák. Hned jsem se cítila lépe. Zvedla jsem se od zbytků a uvolnila tak místo krkavcům a vránám, kteří už hopkali kolem a čekali na svou šanci. Vydala jsem se dál, šlo se mi o dost lépe.

//V. Galt. (přes VVJ)

Veškeré mé úvahy byly narušeny společností. Nejprve jsem nahodila docela přátelský postoj, dokonce jsem stihla i párkrát zavrtět ocasem, než jsem si všimla, kdo že to přišel. Ocas se mi zastavil uprostřed mávnutí a zcela zplihl. Co ten tu chce? Hned jsem se narovnala, vůbec netuším proč – on byl stejně mnohem mohutnější, i kdybych se snažila jakkoli. Byla jsem však v bezpečí, nebylo kam mě shodit, leda bych se chvilku kutálela z kopce, ale kdyby zkusil to, hned bych ho taky skopla dolů. Zkusila bych to. Věnovala jsem mu na jeho přivítání němý ironický úsměv. I on pochopil, že nejsem z jeho přítomnosti moc nadšená, ovšem jestli se opravdu snažil dosáhnout toho, abych nebyla nepříjemná, šel na to sakra špatně. „Hele, nejde o to, že bys mi něco dělal, ale chováš se jako kretén,“ odfrkla jsem si podrážděně. Začínala jsem mít podezření, jestli se takhle ke mně nechoval proto, že jsem byla vlčice a on vlk. Nějak jsem si ho nedokázala představit, jak by zrovna tuhle větu řekl samci. Nechala jsem to zatím být, neměla jsem na něj energii ani náladu.
Otráveně jsem po něm střelila pohledem, když se posadil a čekal, co mu o sobě prozradím. Znělo to, že on svou magii nepoužívá, to mi ale bylo vcelku šumák. A já pro něj stejně neměla moc dobrou odpověď. „Co ti do toho vůbec je?“ odsekla jsem, pak si však povzdechla. Třeba byl opravdu jen zvědavý, nebo se chtěl vzdělávat, to bych mu asi neměla odpírat. „Fakt nevím, asi abych byla hezčí,“ zamrkala jsem na něj jantarovýma očima, „Protože upřímně? S očima podle své magie bych vypadala hrozně.“ Jen co jsem to dořekla, soustředila jsem se a vytvořila si před očima mizernou narůžovělou clonu, aby mé oči vypadaly zbarvené podle magie iluzí. Jen na vteřinku, než blikla a zmizela. Zavrtěla jsem hlavou. „Vidíš? Můžu být jen ráda, že mám zlaté oči,“ zazubila jsem se a raději se sebrala a šla pryč. Nemínila jsem s ním trávit víc času, než bylo třeba. Ne dokud nezmění chování.

//Z. Galt. (přes Jedlák)

//Jedlový pás (přes Ageron)

A fakt že jo! Měla jsem pravdu! V těhle horách žila smečka! Zavrtěla jsem ocasem a cítila se hned lépe a chytřeji, navzdory tomu, že jsem měla štěstí a nic víc. Nevadí, důležité je k tomu mít pozitivní přístup. Další smečku jsem už nehodlala hledat, tahle mi prozatím bude stačit jako poslední. Obzvláště, když jsem kvůli ní lezla do kopce jak nějaká horská koza. Odfrkla jsem si a začala si v hlavě aktualizovat svůj žebříček. Zdejší lokace byla fakt blbá. Stejně blbá jako močály? Ne. Ty prostě budou na posledním místě, i kdyby tady byla nějaká skupina idiotů, co by se usadili v poušti. Nad nimi musela být ta smečka u divného potoka… hm… ne, ta asi zůstane nad touhle.
Bylo to v horách, v zimě zde tedy musela být kosa a problém s potravou. To byly velké minusy. Přesto to zde museli zdejší mít rádi. Hranice byly čerstvě označené, kvalitně, takže se nedalo jen tak omylem vejít. Procházela jsem se kolem hranic čistě ze zvědavosti, zda zahlédnu někoho ze zdejších. Byla jsem zvědavá, jestli tu opravdu dle mých představ žijí jen arktičtí vlci. Neměla jsem však štěstí. Povzdechla jsem si a přemýšlela, co dál. Už mě nudilo obcházet smečky, navíc mě vytáčel ten intenzivní pach kolem hranic. Moc mi připomínal, že jsem u území smečky a z toho jsem vždy byla nesvá. Asi se vrátím někam do lesa a schovám se před deštěm. Po celém dni už mě taky začínal štvát. Nebo někam dále? Hm... tolik možností.

//VVJ (přes Z. Galt.)

Utekla jsem do lesa – a nejen tak nějakého! Byl to ten les, kde byla ta zřícenina, ve které bydlela Smrt! Skoro jsem měla chuť ji navštívit a zkusit ji uprosit, jestli by se se mnou o tajemství magií nepodělila z dobroty srdce. Skoro. Ještě se mi úplně nechtělo umřít, pokud to nebylo nezbytně nutné. Něco mi totiž říkalo, že Smrt není z těch, kdo dělají charitu. Možná Život ano? To by bylo cool! Co vlastně dělá… Bum.
Trhla jsem sebou a vyskočila na nohy. Jejda! A já skoro myslela, že jsem mrtvá. Zavrtěla jsem hlavou, otřásla jsem se celá, abych se probrala. Musela jsem na chvilku odpadnout. Tolik mi to nevadilo, hned jsem se cítila o něco lépe. Stále dost hladově, ale lépe. Byla jsem nabitá novou energií objevovat! A neumřít. I když to bylo fakt lákavé… ne. Měla jsem přece už i vymyšlený cíl cesty! Musela jsem ho splnit. A taky bych ráda umřela s plným žaludkem pro případ, že bych se cítila po smrti stejně jako v její okamžik. Bylo by fakt na prd cítit se až do konce věků hladová. Protáhla jsem se, až mi pokřupala páteř. Na to, jak moc jsem se dneska protahovala, byla nějaká hlasitá. A furt jsem byla ztuhlá! Snad bych si měla dát pauzu od nekonečného přesouvání z místa na místo… Jenže když ono to bylo tak fajn. Dala jsem se zase do kroku. Přede mnou se rýsovaly hory, ze kterých jsem měla dobrý pocit. No, spíše špatný. No prostě vypadaly jako místo, kde by si nějaký šílenec mohl udělat smečku. Po těch močálech už uvěřím všemu.

//Ragar (přes Ageron)

//Borůvka (přes V. Galt.)

Svoboda! Překrásná svoboda! Vymanila jsem se ze sevření smečkových území a byla jsem volná! Na oslavu jsem si poskočila, ale jen decentně, ať se na mokré trávě nepřerazím. Stejně bylo fajn si jen tak pobíhat po louce a nestarat se o to, jestli dalším krokem nešlápnu až moc vedle. Připomnělo mi to, proč jsem si tak užívala život tuláka, i když jistě, nebylo to vždycky lehké. Kručící žaludek mi to bolestně připomínal. No no, ještě chvilku zlato. Konejšila jsem ho, když vtom se přede mnou objevilo mé oblíbené jezero! Hned jsem k němu utíkala a rychle se napila. Hydratace byla klíčová v těchto horkých dnech. Zvažovala jsem i koupel, avšak jediný hrom a zablesknutí byly dost na to, aby mě odradily.
Raději jsem se oklepala od vody, co na mně už byla a rozhlédla se kolem. Kam jen dál? Nemohla jsem ještě vyčerpat všechny smečky, ne? Nemohly být tak koncentrované ve středu a jihu země. Dlouze jsem se zamyslela a nakonec se rozhodla zamířit na sever. Musí tam být nějaká osamocená smečka přece, třeba speciálně pro arktické vlky, co by se přes léto jinde usmažili. To znělo rozumně, ne? Konečně mě taky napadlo něco chytrého. Ušklíbla jsem se a pořádně jsem se před další cestou protáhla. Začínaly mi nějak tuhnout svaly. Měla bych se na noc někde uložit. Možná. Ale ne tady, tady jsem byla moc na ráně.

//Jedlový pás (přes Z. Galt.)

//Asgaar

A i další smečka, ta ovocná, měla kvalitní hranice! Opravdu dobře šlo poznat, že jsem se pohybovala kolem jejich hranic a ne těch od sousedů. Na druhou stranu, ony celkem stačila i ta křáčí borůvek. Ach, tak proto Borůvková smečka. Jo a ta předtím byla Asgaarská. Urovnávala jsem si poznatky v hlavě pro budoucí potřebu. Nicméně jsem musela uznat, že obě tahle místa mi byla sympatická. Nehodlala jsem se už rozčilovat nad těmi močály, fakt ne. Jenže když ono to bylo snad nejhorší možné místo pro smečku! Vždyť se tam musí blbě chodit, nedivila bych se, kdyby se jim tam sem tam utopilo vlče a vůbec, shánět tam potravu? To musí být noční můra.
Ale to je jedno. Soustředila jsem se na to, abych se držela u hranic území. Bylo to opravdu lehké díky čerstvému označení a všem těmhle srandičkám. Ráda jsem viděla, že se o území, kde mají žít mí přátelé, někdo stará. Pokud to teda nebyli oni sami. Uchechtla jsem se, ale pach mi nebyl moc povědomý. Snad jsem na něj už narazila, možná patřil jednomu z vlků, které jsem předtím potkala, jak jsem se vlezla omylem. Tak to docela pokročili s péčí o hranice! Asi je to popohnalo ke starostlivosti, fakt to tady předtím měli narvané cizinci, aspoň to teda vypadalo. Ale teď? To už bych si netroufla. Proto jsem se držela hezky kolem hranic, dokud jsem zase nenašla zajímavé pokračování své cesty.

//VVJ (přes V. Galt.)

//Mahar (přes Midiam)

Pokračovala jsem na pevnější půdě, naštěstí. Vlastně nejdříve jsem se pustila úplně do řeky, ať se trochu umyju a nechytnu z té močálové vody nějakou nepříjemnost, ale pak šla cesta mnohem lépe. Spokojeně jsem si povzdechla a olízla si čumák. Chtělo by to něco k jídlu, ovšem už se připozdívalo a počasí nebylo k lovu nic moc. Ještě bych někde uklouzla a zlomila si nohu. To mi za to nestálo, počkám do rána, to vydržím. A další problém pochopitelně byl, že jsem narazila na další hranice smečkového území! Zase! Těch tady je. Odfrkla jsem si, navíc jsem tak nějak tušila, že tohle by mohla být smečka Lilac, tudíž hned vedle by měla být ta ovocná smečka. Jak se ještě navzájem nepozabíjely, to jsem fakt netušila.
Každopádně tahle smečka u mě zatím vedla. Měla krásně značené hranice, čerstvě, že mě to hned praštilo do nosa a držela jsem se s úctou u hranic. Taky prostředí se zdálo fajn, žádný divný potok poblíž, nemluvě o tom, že tohle byl les. LES. S pevnou zemí pod tlapkama, ne nějaký močál, kde si jeden musel dávat sakra pozor, kam šlape. Jak tam asi loví? Zamyslela jsem se krátce, než jsem dospěla k názoru, že možná to tam někdo jen zkusil a zase zabalil. Tady to žilo víc, to bylo jasné. Dokonce jsem díky komukoli, kdo ty hranice šel označit, přesně poznala, kde jedna smečka končí a druhá začíná. To jsem vždycky uměla ocenit. Stejně je zvláštní, že tady zvládnou tak žít. Snad jsou spolu v klidu. Zadoufala jsem čistě pro dobro malé vlčice a taky svých kamarádů, jejichž domov jsem měla na řadě jako další.

//Borůvka