Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Stepní pláň

A jedno krásné, fascinující místo bylo nahrazeno dalším. Tohle teda mělo úplně jinou atmosféru, než pláň předtím. Byl tu klid, který se zdál být trvalou vlastností téhle bílé louky. Zem byla pokryta sněženkami. Jejich čistá barva sněhu byla podtržena chládkem, co tu panoval. Spokojeně jsem si povzdechla, konečně si odpočinu od toho horka všude kolem. Snad bych měla na sever zamířit pokaždé, když začne být parno. Tak to asi dělají chytří vlci, co? Musím si dát pozor, abych se nestala jedním z nich. Ušklíbla jsem se a protáhla se, opatrně, abych se náhodou nepozvracela. Bylo by mi těch květů líto a trefit se vedle by se mi asi nepovedlo.
Nebylo mi jich však dost líto na to, abych se do nich nesvalila. Tělo mi zase vypovědělo službu, zrádce, i když se nebylo čemu divit. Byla jsem přejezená, uchozená a mé předchozí šlofíky byly narušeny. Zavřela jsem oči bez toho, abych nad nimi měla ještě kontrolu. Rychle jsem se propadla bezesnému spánku.
Vzbudila jsem se o něco později, nezdálo se, že by se toho moc změnilo, byl to tedy opět jen krátký šlofík. Naštěstí mi aspoň posloužil k tomu, abych se cítila lépe a ne tak plně a těžce. Za to jsem byla extrémně vděčná. No vida, přece jen budu mít hezký výlet. Mohla bych se tu rovnou stavit k tomu ledovému jezírku! Zamávala jsem na zemi ocasem, čímž jsem zabila dalších pár sněženek. Jejda. Zívla jsem a protáhla se zase, až mi zakřupaly klouby. Cítila jsem se hned lépe a připravená čelit zimě, která mě jistě čekala v horách a pak u jezera. Nakonec jsem byla hodně na severu, tady se tomu nevyhnu ani v létě.

//Sněžné hory (přes Ledovou pláň)

//Kamenná pláž (přes Křovinatý svah)

Nebylo mi souzeno dlouho zůstat mokrá, jakmile jsem vylezla zase na břeh a rozběhla se skrze zalesněný plácek, dostala jsem se na suprovou pláň. Rychle se dostala na pozici mých oblíbených míst, kterou obývaly zbylé dvě pláně, které jsem absolutně zbožňovala. Byla hezky rovná, nikde žádný strom, do kterého bych mohla vrazit, jen sem tam nějaké křáčí – ta byla ale fajn jako překážky k přeskakování. Nicméně jsem byla ráda, že bylo zataženo, i když tady zrovna nepršelo. A taky že byla noc. Jinak jsem počítala s tím, že bych dost umírala horkem. Rychle jsem tady schla, jako by ze mě samotná pastvina chtěla vysát všechnu vodu a ukrást si ji pro sebe.
Co tuhle pláň trochu povyšovala nad ostatní, byla ta zvěř. Jinde jsem taková zvířata neviděla! Mega moc poskakující antilopy a pruhované zebry! Bylo to hrozně cool místo, nechápala jsem, jak jsem se mu mohla do teď vyhýbat. Rozhodně jsem prohloupila. Bylo to fascinující. Jak by asi chutnaly? Olízla jsem si čumák, ale nehodlala jsem teď lovit. Pořád jsem byla nacpaná k prasknutí, neměla jsem tedy ani potřebu, ani chuť. Dokonce jsem je ani nenaháněla jen tak pro radost. To už se mi dlouho nestalo, že bych byla tak chcíplá. Povzdechla jsem si, snad už mě doháněl můj věk. Co už no. Zavrtěla jsem hlavou. Stále jsem byla dost agilní a živá, jen jsem byla přecpaná a to se nikomu nechce, ani nejmladším. Hodila jsem starosti za hlavu a užívala si výhled na zajímavá zvířátka. Tak to bylo nejlepší.

//Sněženková louka

//Středozemní pláň (přes Náhorní)

Asi… asi nebyl nejlepší nápad se tak nacpat. Pociťovala jsem to ve svých střevech, celé břicho se mi svíjelo v křečích. A vůbec, potřebovala jsem si odskočit, jenže jsem se ocitla u řeky a prostě, no… nechtěla jsem tady znečišťovat vodu, fakt ne. Hned by se to sice všechno umylo a odplavilo pryč, jenže mi to přišlo tak nějak špinavé. Navíc by to odplavalo do moře, a já sice věděla, že je tam dost bordelu tak či tak, ale já prostě nechtěla svými odpadinami znečišťovat moře! Vždyť jsem ho měla tak ráda, to jsem přece nemohla! Přírodě však nelze poručit, a už vůbec ne, když mě to vytáčelo více, než jsem měla ráda své principy…
Vzdala jsem to a našla si plochý kámen kousek od řeky, která byla rozbouřená a užírala ze souše dost na to, že by sem klidně mohla za pár hodin dosáhnout. Povrch mého plácku byl dost kluzký, tak jsem doufala, že mi to nepodjede a neskončím ve svém budoucím díle. Aspoň bych se měla hned kde umýt. Zavrčela jsem a zavrtěla hlavou. Proč mě musí furt napadat jen hovadiny? Přičupla jsem si a nemusela se ani moc snažit. Mé tělo odvádělo v podstatě všechnu práci za mě! Všechna potrava, lahodné masíčko, kterým jsem se nedávno nacpala, z mého těla plynulo jako ta řeka. Asi mi to neudělalo úplně dobře se tak přežrat, pokud hnědá břečka, co ze mě vycházela, byla nějakým ukazatelem mého stavu. Bylo skoro komické, jak ty nechutné zvuky, co vydávala má zadnice, rušili harmonické bublání řeky. Trochu jsem ještě potlačila, co ve mně zůstalo, a konečně má střívka byla zase prázdná a bříško lehoučké. Ještě zbývalo tady přidat trošku vody. Sršelo to ze mě a rozpleskávalo se to o kámen, no aspoň už to znělo trochu jako vodopád a to se k vodě hodilo. Když jsem uspokojila své potřeby, zvedla jsem se zase a uvědomila si, že se stejně půjdu umýt v řece. Chtěla jsem na druhý břeh a jiná cesta nebyla. Aspoň se zbavím toho bahna. Povzdechla jsem si a opatrně skočila do řeky na místě, které bylo nejblíž vhodnému místu k výlezu na druhé straně.

//Stepní pláň (přes Křovinatý svah)

//Třešňový háj

Moje pláň! Moje krásná běžecká pláň! Ach, co se to s ní jen stalo… Po zemi se valila tenká vrstva vody a vítr rovnal déšť tak, že se zdálo, že prší z boku. Nepříjemné, velice nepříjemné, obzvláště když se vám takhle déšť snaží vypíchnout oči. Podrážděně jsem zavrčela. Dlouho mi zkažená nálada však nevydržela, protože záplava vody z nor vyhnala kořist! Spoustu drobné kořisti, vůbec bych nečekala, že tu bude žít takové množství zvířátek. Mlsně jsem se olízla. Doplnit energii bych mohla, to určitě. Spánek nevyřeší všechno a já měla mlsný jazýček, jak jsem viděla kolem utíkat myšky – ty menší dokonce jen relaxovaly a nechaly se nedobrovolně unášet vodou. Jdeme na to! Zavelela jsem a vrhla se vpřed.
Ďob sem a ďob tam, hned jsem měla náladu jako nikdy! Smála jsem se na celé kolo, jak jsem pobíhala po pláni a chňapala po myškách a krysách. Neměly moc šanci, ve vodě se jim běhalo špatně a neměly se kam schovat, chudinky. Bylo mi jich trochu líto, když jsem se jim zrovna nesmála. A hlavní cena, vrcholný chod celého mého menu… zajíc! K tomu už jsem si lehla, abych měla pokoj, vydýchala se, nožky si odpočinuly, tyhle věci. Prostě jsem se o sebe taky chtěla postarat, dopřát si nějaký ten luxus. Voda se řinula kolem mě s kousky půdy, takže hnědá ovládla všechny bílé části mého kožichu. Gurmánsky jsem trhala maso a pečlivě žvýkala. Už jsem měla plné bříško, ale zrovna zajíce by byla škoda tady nechat, nebylo na něm moc masa pro ostatní ani pro vrány. Jsem jen efektivní, tělo, tak si nestěžuj. Napomenula jsem se, když jsem se začala zvedat a břicho mi nesouhlasně zaskučelo. Při procházce mi určitě vytráví a přejde to.

//Kamenná pláž (přes Náhorní)

Vlk působil celkem mrzutě, moc jsem se tomu ale nedivila, většina vlků neměla ráda, když je někdo probudí. Ještě navíc takhle bez stylu, ups. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou, stává se. Aspoň byl vlk milý a optal se, jestli jsem v pořádku. "Ano, děkuju, jen jsem si narazila záda," usmála jsem se. Brzy bych měla být zase v pořádku, když nebudu dělat blbosti. Snad. Nerada bych si zkazila výpravu úrazem. Představil se mi jako Sigy. Výborně! Krátká jména měla tu výhodu, že si je spíše zapamatuju. Zavrtěla jsem ocasem a poslouchala, jak přišel k té věci na krku. Nebyl to moc zajímavý příběh, bohužel. Nevadí, ne každé vyprávění musí být dobrodružné a všechno.
Ta lepší část přišla, když se objevila Baghý. "Ahoj!" pozdravila jsem ji nadšeně, ale nevěnovala mi moc pozornosti. Zdálo se, že má dost o čem mluvit se Sigym. Prý ho zažila ještě jako vlče. Ignorovala jsem pocit stáří, který se mi mihl někde v hlavě. Nicméně jeho rodiče zněli důležitě. "Promiň, že se ptám, ale měla bych je znát? Zní to, jako by tvoji rodiče byli nějak vlivní nebo něco," zeptala jsem se spíše hnědého vlka, který na oplátku od Baghý chtěl informace o lese, zároveň jsem však zvědavě koukala i po ní. Nemá s sebou Noriho. Blesklo mi hlavou, ale nekomentovala jsem to. Beztak je někde poblíž - třeba mu jen zdrhla přes kopec a on se loudá. Stejně rychle jako přišla pak Baghý odešla, bohužel tedy neměla informace, které Sigy hledal. "Ty taky! A pozdrav Noriho!" zavolala jsem na ni a posadila se. Stejně jsem byla zvědavá, co mi Sigy řekne.

//Dodatek, protože potřebuju oběhat území na S :D
Moudře jsem přikývla na jeho odpověď, jako by mi bylo všechno jasné. "Jasný, super, dobré vědět," usmála jsem se, "Nicméně musím jít, dobrodružství volá." Omluvila jsem se a kývla mu na rozloučenou. Bylo třeba jít dál! Objevovat!

//Středozemní pláň

//Midiam

Vběhla jsem do lesa a byla okamžitě okouzlena. Tolik kroutivých kmenů a větví! To jsem snad ještě nikdy neviděla! Hned jsem zkoušela lézt na ty, co se nejvíce skláněly k zemi. Šlo to dobře! Byly to celkem rovné cesty, dost ploché na to, aby se po nich dalo pohodlně chodit. …pokud jste nebyli idiot jako já a nezkoušeli to v dešti. Husté koruny stromů sice zachytávaly spoustu slunce, ale voda mezi nimi tekla dolů na větve a já měla to štěstí, že mi na tom podjela tlapka a spadla jsem dolů. Hlasitě jsem zakňučela a rozbitě koukala vzhůru. Proč já? Povzdechla jsem si a natáhla se. Kromě naražených zad a vyraženého dechu, který se mi pomalu vracel, se zdálo, že jsem v pořádku. Překulila jsem se teda na bok – a hned vyskočila na tlapky.
Jen o pár centimetrů jsem svým pádem minula vlka, co ležel vedle mě. Musela jsem ho celou tou scénou vzbudit. „Promiň, haha, celkem to tu klouže,“ otřásla jsem se od bordelu a snad i ze šoku, že jsem na něj klidně mohla spadnout, kdybych měla méně štěstí. „Jsem Evelyn, a ty?“ představila jsem se, abych zamluvila všechny své pocity. Tlama mi jela úplně sama. „Nedoporučuju zkoušet lozit, mohl by sis ublížit,“ řekla jsem, jako by nebylo zřejmé, jak jsem se do téhle pozice dostala já. Vtom jsem si všimla, že vlk měl kolem krku nějakou ozdobu. „To je super! Odkud to máš?“ zavrtěla jsem ocasem a ukázala čumákem na věcičku kolem jeho krku, „Tos někde našel? Nebo! Nebo ti to dali rodiče? Je to tady nějaký zvyk?“ zamyslela jsem se nahlas, „Vypadáš zdejší víš, já tu jsem teprve nově, tak se tomu tady snažím přijít na kloub. Zrovna nedávno jsem našla fakt divný les s jezevcem!“ Naštěstí pro vlka, kterého jsem vyrušila ze spánku mi začínal docházet dech. Stejně jsem mluvila asi víc, než by se mu zamlouvalo.

//Středozemní propadlina (přes Vyhlídku)

A opravdu! Byla tu řeka, jak jsem předpokládala. Vesele jsem zavrtěla ocasem a rovnou se k ní pustila, abych svlažila hrdlo. Hydratace byla v těchto těžkých a hlavně parných dobách důležitá. Protáhla jsem se taky, abych si neublížila na dlouhé cestě a omrkla své nejbližší okolí. Byla tu ta super běžecká pláň a jinak spousta lesů. Některé mi byly povědomé – ty smečkové, jiné ne tolik. Má očka padla na menší lesík jen kousek přes pláň. Hrál barvami, které rozhodně nebyly odstíny zelené, což se jen tak nevidí a je to celkem i známka kvality. Bingo! Už teď to vypadá s tímhle výletem slibně. Zazubila jsem se a bez dalšího váhání se vydala vpřed. Ne moc chytrý nápad. Zrovna v ten moment ze sebe nebe vystřelilo poslední kroupu, která mě praštila do kebule. Zuřivě jsem na nebesa zavrčela a odpíchla se od země ještě rychleji, kdyby tam nahoře chtěli zkoušet ještě nějaké další blbé triky.

//Třešňový háj

Zdálo se, že se počasí na večer mírní, za což jsem byla maximálně vděčná. Žádné další kroupy. Spokojeně jsem se usmála a zavrtěla ocasem. Teď mě sice chránily stromy, ale to mě dost omezovalo – furt hledat stín a úkryt, teď už jsem klidně mohla začít cestovat dále, jak si mé srdce žádalo. A že si žádalo! Zajímalo by mě, proč jsem vždy po odpočinku tolik prahla po výletě daleko pryč, divokém běhání po pláních a tak, ale bylo to tak. Možná kdybych věděla, že už jsem to tu prošla křížem krážem? Napadlo mě a musela jsem uznat, že to byla stejně dobrá strategie jako kterákoli jiná.
Otočila jsem se tedy na hnědou vlčici. Zadní tlapka už mi cukala chutí vyběhnout. „Ráda jsem tě zase viděla, ale no, eh, nejsem z těch, kdo moc dlouho vydrží na místě,“ řekla jsem s nádechem omluvnosti, „Někdy zas pokecáme, platí?“ Mrkla jsem na ni a dala se do běhu na jih. Přímo na jih, protože tím směrem jsem ještě úplně často neběhala a jistě mě tam čekalo dobrodružství! Muselo přece, jen se stačilo vyhnout tomu kopci, na ten jsem teď neměla náladu. Ale za ním myslím byla řeka? Tam se napojím a rozhlídnu se, kam dál.

//Midiam (přes Vyhlídku)

Vlčice byla mnohem přátelštější, než vypadala, za což jsem byla vděčná a taky mě to dost nadchlo. Vesele jsem mávala ocasem a sem tam přikývla na její slova. „Teda, to musel být pořádný otrava, když nakopl tvoji magii,“ zazubila jsem se, nezmínila jsem však, že bych dotyčného vlastně celkem ráda potkala. „Já ovládám iluze, ale také nijak extra,“ pokrčila jsem rameny, „A máš pravdu ohledně těch magií a barev očí, teda z toho co já vím. Nebo jsi slyšela něco jiného?“ Doufala jsem, že mé informace byly správné, Stín mi odsouhlasil, že stříbrné oči znamenají myšlenky a zatím mi to celkově tak nějak sedělo, tak snad no.
Dozvěděla jsem se jméno alfáka a musela uznat, že se k němu hodí. Znělo silně, pevně. „To vůbec netvrdím, byl vlastně celkem v pohodě, jen se mnou nechtěl jít na výlet kvůli nějakým povinnostem nebo co,“ vysvětlila jsem, „Potkala jsem ho náhodou, omylem jsem narazila na váš les, když jsem nedávala pozor na cestu, tak mě rychle nasměroval pryč.“ Byl fakt celkem milý, mohl mě klidně seřvat nebo tak – jak by to snad udělal můj otec, ale on ne. To jsem dokázala ocenit, když byli vlci k sobě decentní a nějaká uměle vytvořená „moc“ jim nestoupla do hlavy. Z jejího popisu zněl les zajímavě, taky jako zajímavá volba k prostoru, kde si založit smečku, ale co. Furt lepší než močály. Ušklíbla jsem se. Ale i ty asi pro někoho měly své kouzlo, jen ne pro mě. „Aha, a jak se ti tam líbí? Zní to jako dost osobité místo. A tu mlhu tam máte fakt pořád?“ celkem mě to mátlo, vždyť mlha se někde jen tak nedrží ne? Podivné.

Ležela jsem pod hvězdnou oblohou a přemítala nad životem. Léta už jsem žila na této planetě, pod tímto nebem. Led jsem zažila, parno taky, všechno, viděla jsem to nejlepší i nejhorší ze světa. Letmo jsem zažila i katastrofy a smrt, ztrátu... Láska, milenecká, mi sice tak nějak unikala, ale vrásky jsem si z toho nedělala. Lenošit s kamarády bylo stejně lepší. Lhostejně jsem se rozhlédla kolem po trávě a hlíně. Laskaly mě po srsti a já se jimi přeci cítila také svázaná. Létat jsem neuměla, a proto jsem se nikdy nemohla podívat do nebes, závodit s ptáky. Litovala jsem snad toho, že jsem se narodila ve vlčím těle? Leda ve snu.
Lucidní snění mi muselo pro teď stačit. Lépe jen snít a nic neriskovat, užívat si bez zábran. Luxusní život prostě, výborná dovednost se jen poddat snu, a pak ho chytit za pačesy a donutit se podřídit mé vůli. Libovala jsem si v tom, v tom co dokážu zažít - ne v té moci. Láskyplně jsem se zadívala na hvězdy a zavřela oči. Linuly se ke mně sny a představy, nebránila jsem se jim. Lhala bych sice, kdybych tvrdila, že preferuju sny nad bdělým stavem mysli, avšak byly kouzelné a nedokázala bych se bez nich obejít. Lov ve mně také nedokázal probudit takové nadšení a adrenalin, snad jsem divná. Líté boje bych si také nechala ujít pro pár vteřin snu. Lehla jsem si tedy a nechala se unést do exotických dálek snových krajin.

Objevila jsem malou noru v zemi, jistě bude naplněná atrakcemi. Nebo aspoň dobrým jídlem či uměleckým dílem. Vlézt dovnitř byla výzva, naštěstí mi po tom nezůstane jizva. Všude bylo černo a tma, nevšimla jsem si, že jsme tam dva. “Ahoj, ahoj maličká! Ty jsi ale veličká!” promluvil někdo zpěvně, zatvářila jsem se dosti divně. “Zdravím, milá hostitelko! Pověz, nemáš někde světélko?” Její způsob řeči byl chytlavý až hanba, téměř než zvuk to byla malba. “Ale jistě, jen chvilku počkej, hned nám tady spolu bude hej!” zubila se, já to vím, víc však o ní zatím nepovím.
Hle a bylo světlo! A mě z toho málem seklo. Ocitla jsem se v noře liščí, avšak tato se od ostatních liší. “Cos to provedla, že vidíme se?” zeptala jsem se a koukala kolem jak bych byla v začarovaném lese. “To je můj trik speciální, jen pro ty, kdo se kouzlům nebrání,” smála se a skákala horem dolem, až mi z toho začala jít hlava kolem. "To já nikdy, milá paní. Je u vás nějaká ráda k mání?" zeptala jsem se pokorně. Kdesi cosi začvachtalo odporně. "Ale jistě, pro ty pouze, kdo v mém pelechu spí! I když… ty nevypadáš jako někdo, kdo na pravidlech lpí," olízla se mlsně a přitiskla mě na stěnu nory těsně.
“To se mi tu snažíš vyznat lásku?” “Ale kdepak! Jen tě svezu na ocásku!” olízla tvář mou, pocítila jsem slabost v nohou. Uskočila hbitě pryč a já tam stála jak zaražená tyč. Byla krásná, jen co pravda, a vztah mezi druhy by moh být sranda. Co to plácám, to jen mi liška hlavu motá, a svědomí ji beztak nehlodá. Měla bych znít dříve, než na pomoc jí někdo přijde.
"Ráda jsem vás poznala, liško spanilá, bohužel slyším, že má kamarádka pro mě zavyla," uklonila jsem se omluvně, snad aby věděla, že není mému odchodu na vině. "Ale kdepak, zůstaň tady, tam venku si s tebou nevědí rady," žadonila roztomile, byla jsem z toho na mizině. Raději než tlachat víc, zmizela jsem nic již neříkajíc.

Spokojeně jsem ležela a klimbala ve stínu, ani jsem si pořádně neuvědomovala, kdy spím, a kdy bdím. Jen jsem si byla vědoma vlastní spokojenosti a toho, jak se mi vrací síly a věci v hlavě usedají na svá místa. Prostě ideální, krásný den. Zavrtala jsem hlavu více do tlapek a oddala se znova plynutí spánku a vědomí.
Když jsem se znovu probrala, bylo to díky něžnému vánku, který si pohrával s mou srstí. Spokojeně jsem zamrčela a otočila se na druhý bok. Moment, ten přece není přírodní. Došlo mi, když jsem začenichala a cítila i silný pach vlčice. Muselo to být její dílo! Odpočinku by stačilo. Protáhla jsem se, zatímco jsem se zvedala ze země. Nic nezažene chmury tolik jako společnost - i když já už byla v pohodě, fakt. Po cestě k ní mi taky došlo, že už ji odněkud znám, jen jsem ji nedokázala hned zařadit.
To se však srovnalo hned, jak jsem uviděla její hnědou srst a bílé ouško. Jasně! To je ta od jezera, ta… Aseti! Z té jižní smečky? S úsměvem na tváři jsem došla blíže k ní. "Ahoj! Pamatuješ si mě? Jsem Evelyn, a ty Aseti, že?" ujistila jsem se pro případ, že by mi selhávala paměť. Zavrtěla jsem ocasem a rozvzpomněla jsem se, co mě k ní vůbec přivedlo. "Ten vítr jsi vyvolala ty? Bylo to super! Jak dobře ovládáš svou magii? Nebo dokonce magie?" ptala jsem se zvědavě, protože to bych nebyla já, kdybych nebyla až moc vlezlá. "Jo a taky, ty seš z té jižní smečky, co? Jaké to tam je? Potkala jsem myslím vašeho alfu a vypadal dost úzkoprse," zasmála jsem se, ale přátelsky na ni mrkla, aby bylo jasné, že to nemyslím zle.

Mora ma vyplavilo na breh akejsi podivnej krajiny. Namiesto pevnej pody pod labkama som došlapovala do bahna, ktoré ma vtahovalo do svojich hlbin. S každým krokom som sa propadla tak možno po rameno - a to minimálne! Najhoršie bolo, že som sa ani nemohla tím hnusom brodit lebo sa nedalo. Opravdu sa ma to snažilo zožrať! Bahno! Ma! Takú krásnú mladú vlčicu! Bolo to nanajvyššie tragické. Ozaj, ešte som zabudla, že to tady páchlo. Bolo to k nesnesenie. Zápach rybiny a hnijícího mäsa, nic priejemného pre moj citlivý ňufáčik.
Jediná možno horšia vec ako toto všetko však bolo, že som pod sebú cietila vibracie. Ako by sa podo mnou preháňala akási obrovská potvora. Na obzoru sa rýsoval akýsi ostrov, ktorý som tušila, že by mohol být z pevnej pody a ne tejto blativej kaše. Spása bola na dosah, zbývalo iba sa k nej dostat. Všetky svej sily som vložila do pohybu vpred. Musela som zdrhnúť čemukoli sa hýbalo v hlbinách podo mnou.
To sa bohužial lépe rieklo ako robilo. Čím viac som sa snažila zrychlit, tím viac ma bahno odmítalo pustit zo svojho sevrenie. Já tu zkapem. Muselo to být napsanej v knihe osudu. Moje najlapšie snahy nebyly dost dobré, tak čo som mala ešte zkúšať? Lepšie sa smírit so svojim osudom než sa marnie snažit. Zastavila som sa na mieste a cítila som i tvora v hlbke ako sa zastavil a otáčal sa, aby sa vrhol nahoru a pozrel ma. Bola som s tím smierena. Mala som dobrý život a zle sa taky neskončie. Pre monštrum z hlbin budu iba potravou a čiesilkom v listu obetí no pro vlčie druh budu hrdinkou, ktorá padla za vlast. Treba. Možno nie. Možno budu iba idiot, co zkapal v bláte. Taky fajn.

//Kaskády

K mému vlastně nepřekvapení jsem skončila zase u propasti, odkud jsem se teprve nedávno dala na útěk před větrem. No, už se tu začínám celkem slušně orientovat. Pochválila jsem se. Ještě bylo na čem pracovat, ale nebylo to vůbec zlé. Zavrtěla jsem ocasem a našla si hezké místečko ve stínu, dost daleko od okraje propadliny, zároveň však dost blízko na to, abych do ní mohla koukat. Ne, že bych věřila, že z ní někdo nebo něco vyleze, ale rozhodně to byl zajímavější výhled než záplava stromů kolem. Taky nejsou špatné. Snad jsem jim to měla říct nahlas jako takové malé ujištění.
Dlouze jsem zazívala a usoudila, že bych se mohla na moment opět poddat spánku. Nečekala jsem, že hned usnu, ale přivřela jsem si pro každý případ oči. Bezvědomí nepřicházelo, tak jsem měla čas meditovat nad svým nevšedním zážitkem a vstřebávat ho. Je dobře, že jsem utekla z domova. Usmála jsem se nad tím, jak dramaticky to znělo. A přitom šlo jen o neshodu mezi rodiči a dítětem, to hrozně běžné, tak moc, že jsem ani netušila, proč jsem se nad tím pozastavovala, no nevadí. Znovu jsem zívla a položila se do pohodlnější pozice. Trochu si odpočinu a pak se uvidí. Takový byl zatím plán.

//Říční eso (přes Zarostlý les)

V chladivé krasojízdě jsem pokračovala i po opuštění lesa. Střihla jsem cestu mezi dalšími lesy a tím zatraceným močálem rovnou ke kouzelnému plácku. Voda tu padala ze skal a stříkala kolem. V řece bylo pár kamenů, po kterých by se krásně skákalo, kdyby se mi chtělo. Jenže se mi nechtělo, takže jsem zůstala u břehu a šla si opět namočit tlapky. Voda byla ledová – udělala jsem dobře, že jsem nešla na kamenech riskovat, že do ní spadnu! Bylo sice horko, že by taková ledová koupel bodla, no necítila jsem se na to. Už jsem vykoupaná byla a nic se nemělo přehánět. Navíc s mým štěstím by se mi zamotala hlava a fakt bych tam zahučela. Raději jsem zůstala u pití vody.
Což se také ukázalo jako ne zrovna moudrý nápad. Voda byla tak ledová, že se mi na moment zatemnělo před očima. Posadila jsem se, abych sebou nesekla. Mozek mi celý zamrzl, cítila jsem, jak mé buňky zastavují činnost. Sakra, to budu ještě hloupější. Uchechtla jsem se. Ještě mě napadaly hlouposti, tak to tak vážné asi nebude. Zavrtěla jsem hlavou, celá se protáhla a párkrát si poskočila, abych rozproudila krev a ohřála hlavu. Byla jsem svěží až až, připravená pokračovat v cestě.

//Středozemní propadlina