Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zarostlý les (přes Kiërb)

Následovala jsem tu řeku s komáry, kteří mě během chvilky stihli solidně doštípat, až jsem se dostala k dalšímu lesu. Řeka tady byla pomalá a se spoustou kamení k přebrodění na druhou stranu. Trochu jsem se z ní napila, protože jsem měla už opravdu žízeň a byť byla voda špinavá, asi s ní nemohlo být nic zlého. Zatím jsem na sobě žádné vedlejší efekty nepozorovala, tak snad to vydrží. Pustila jsem se i na druhou stranu a oklepala se. Stejně mě mokrý kožich před dotěrným hmyzem vůbec neochrání. Musím to zvládnout, v zimě zase všichni pomřou a bude pokoj. Zavrtěla jsem ocasem se škodolibým úšklebkem. Olízla jsem si mlsně čumák. Už mě nebavilo být kořistí, raději bych zase byla lovcem. Les vypadal, že by mohl být vhodným místem k lovu, a slunce se teprve začalo sklánět k západu. Rozhodně jsem teda měla větší šance nyní, než abych hledala lepší místo a padla noc.
Těšila jsem se sice na čerstvé masíčko, to se však nekonalo. Mou pozornost upoutal krákot vran, který jsem následovala a brzy mě do nosu trefil i pach mršiny. Nebyla jsem vybíravá, i když už jsem nějakou dobu nejedla maso, které bych sama ulovila a chybělo mi to. Nevadí, snad příště. Vydala jsem se po stezce vůně smrti a na jejím konci nalezla z půlky už ohlodaného jelena. Jak se ovšem dalo čekat, nebyla jsem jediná, koho to sem přivedlo.
Na mrtvole hodovaly dvě lišky, které se stáhly, jen co jsem na sebe upozornila hrdelním zavrčením. Hrdě jsem se ušklíbla a sklonila se k jelenovi. Urvala jsem si kus masa a začala žvýkat. Sotva jsem potlačila smích. Ty dvě rezavé potvory se jen skryly do křoví mezi stromy! Zavrtěla jsem hlavou. Nebyly ani moc dobře schované, spíše jen udržovaly rozumný odstup, aby se náhodou nestala kořist z nich. Aspoň z jedné. Jako mohla bych… ne, to se mi nevyplatí, ani se mi nechce. Měla jsem lišky ráda, vypadaly chytře a byly tak roztomile huňaté, když přišla zima. Vypadaly dost bídně. Napadlo mě, když jsem nad nimi tak přemýšlela. Achjo.
Polkla jsem své sousto a sklonila se opět k mrtvole. Urvala jsem poměrně větší flák masa z kýty a hodila ho směrem ke křoví. Nejdříve se zdálo, že lišky budou chtít prchnout, ale nakonec se připlížily k masu. Byly obezřetné, nespouštěly ze mě oči. Povzdechla jsem si a sama si urvala další kousek. Snad je uklidní, že už si plním žaludek – mohly by být dost chytré na to, aby jim došlo, že pro mě momentálně nemá žádný smysl je nahánět. A stejně je mi smutno. Odfrkla jsem si, jedna z lišek povyskočila. Polkla jsem a zamlaskala. „Hele, kdybych o vás měla zájem, už jste tuhé,“ prohodila jsem jejich směrem a zašvihala ocasem. Bylo mi celkem jedno, že mi zřejmě nerozumí. Lišky byly celé napjaté a vypadalo to, že hodlají každou chvílí prchnout, ale nakonec zůstaly a daly se do masa, když jsem si také vzala další sousto. „Tak vidíte, že to jde,“ poznamenala jsem mezi sousty a zvedla zrak, abych se na ně mohla lépe podívat. Lišky ale přece nežijí ve smečkách, ne? „Znáte se?“ zeptala jsem se, na což lišky zareagovaly mírným zvednutím pysků. Tesáčky měly hezké, to jo, taky by bolelo být jimi pokousána, ale jako s prominutím – já jim tady dovolím se se mnou krmit, snažím se zavést konverzaci a ony takhle? Také jsem jim předvedla své zoubky a hned byl pokoj. Poodběhly a zase se vrátily. Asi nebudou tak chytré, jak jsem si myslela.
Žaludek už jsem měla plný a z jelena ještě i trocha zůstala. To byla dobrá zpráva nejen pro vrány, co kolem hopkaly a nenápadně uždibovaly, ale i pro lišky, které finišovaly svůj příděl, co jsem jim hodila. „Jako fakt? Ani malé díky?“ odfrkla jsem si nad jejich nevychováním. Teď, když jsme všichni dojedli, začínaly zase být neklidné a měřily si mě pohledem. Jako by proti mně něco zmohly. Mrskla jsem ocasem a postavila se. Téměř okamžitě odskočily. „Byla jsem na vás fakt hodná, víte? Klidně jsem si mohla říct, že bych raději čerstvé maso, ale já ne… A takhle se mi odvděčujete? To si to příště rozmyslím se svou laskavostí,“ uraženě jsem se na ně zamračila a zase švihla ocasem. Tohle nemělo cenu, stejně si se mnou nechtěly povídat. Rozhodla jsem se tedy pokračovat v cestě, snad najdu lepší společnost.

//Sopka

//Temné smrčiny (přes Ježčí mýtinu)

Z lesa jsem zamířila kam jinam, než opět do lesa. Byla jsem tu celkem nedávno, musela jsem, protože jsem si les pamatovala dobře. Ne, že by mi byl k něčemu, když už neprší. Předtím jsem ho musela používat jako úkryt před deštěm nebo slunkem, jedno z toho, ale to bylo jedno, protože ani slunce už nepálilo, jen bylo dusno a parno a horko a nepříjemno, s čímž by mi sebelepší les nedokázal pomoct. Bohužel. Poblíž by se ale měla nacházet nějaká řeka, tušila jsem totiž, že jsem poblíž močálů, takže to tak muselo být ne? Nemůžou být močály bez vody.
Nezastavovala jsem se, rozhodla jsem se běžet celou cestu, dokud se nedostanu na příjemnější místo. Ne, že by se mi tady cokoli dělo, vlastně byl les opravdu zajímavý a perfektní pro zkoumání. Tolik kytek! Kéž bych tak s sebou měla někoho, kdo by mi o nich dokázal povykládat víc, ale to časem přijde. Nebo si někoho dovedu a budu mu já vyprávět! Sice jen výmysly, ale lepší než nic. Mít tak někoho, kdo by se mnou cestoval a nebyl divný! Klidně i mrzouta, jako Stína bych brala. Možná jsem měla přibrat Ayshi, no pozdě no. A hlavně se mi nechtělo riskovat, že by mi na krku skončily dvě takové, kdyby ta její sestra byla stejné kvítko. Zavrtěla jsem hlavou a raději přidala do kroku. Začínalo mi kručet v břiše. Žízeň jsem měla… Léto je prostě občas peklo.

//Mechový lesík (přes Kiërb)

Ani jeden z vlků nevypadal, že by toho měl moc na práci, a stejně se mnou odmítli jít – teda aspoň ten alfák mě přímo odmítl, ta šedá se jen schovala za strom a sledovala mě, jako bych byla nějaké monstrum, co hodlá vyvraždit celý její rod a rovnou i proklít každá ždibíček půdy, na který její tlapky dosáhly – což jsem se jim snažila nemít za zlé, protože třeba ta vlčice opravdu vypadala, že se každou chvíli složí a tím by dost kazila atmosféru, a ten vlk by mohl jistě ohrozit svou smečku, kdyby ji tady nechal jen tak – ačkoli jsem pochybovala, protože přece nebyli úplně neschopní ne – a taky ho dost šlechtilo, že ke svému údělu přistupoval tak zodpovědně, zároveň však měli jedinečnou příležitost zkusit něco nového a vzrušujícího, najít si kamarády, najít si terapeuta a nové zájemce o místo ve smečce – prostě by si tam rozhodně našli každý něco pro sebe, nehodlala jsem je ale více přemlouvat, taky jsem si uvědomovala, že by na party měli být jen ti, co tam chtějí být svým celým srdcem – jako třeba já – takže jsem jen pokrčila rameny a kývla jim oběma na rozloučenou, načež jsem se vydala z lesa pryč, hodně daleko, abych zase obměnila scenérii, co mě obklopovala a třeba i našla vhodnější vlky.

//Zarostlý les (přes Ježčí mýtinu)

//Kaňon
//Promiňte, jen vám do toho rychle skočím a v dalším postu zas mizím :D

Kdo měl pravdu? Já jsem měla pravdu! V lese bylo cítit, kromě hniloby a podobných krásných vůní, taky pachy vlků. Leda by tu byl Stín a udělal si tady z toho doupě, pak by to byla jen jeho vůně. Ušklíbla jsem se a začala stopovat ty neznámé, nebo no, uvidíme, prostě ty dva pachy. Ještě, že jsem měla ten vánek. Byl dobrý i k jiným věcem, než jen ochlazení. Na to stejně úplně nestačil, ale aspoň něco. Ohlédla jsem se, jestli mě náhodou nesleduje Ayshi – to by mi mohlo mé verbování dalších party vlků dost zkomplikovat. Naštěstí to vypadalo, že ne. Výborně! Ani jsem nevěděla, jestli doufám, že se ztratí a nedorazí, nebo naopak, že fakt přijde i se sestrou. Na tu bych byla dost zvědavá.
Netrvalo to ani moc dlouho a našla jsem vlky! Hned mi taky došlo, proč mi byl jeden z nich povědomý. Byl tady ten alfa z vedlejšího lesa! Ten, co se mnou nešel na výlet. Ale z touhle se klidně sejde, ts! Nevypadalo to, že se znají, jestli jo, tak je to problém, protože vlčice vypadala dost vyděšeně. Odkašlala jsem si, abych na sebe upozornila. „Nazdárek!“ pozdravila jsem s úsměvem a zamávala ocasem, „Jak se máme?“ Zvolila jsem přátelský přístup, třeba se ta vlčice jen bála, protože vlk byl celkem mohutný a silný, to může někoho plašit. Otočila jsem se k němu. „No, když už jsi teda vyšel ze svého lesa, mám pro tebe i slečnu,“ mrkla jsem směrem k černé vlčici, „neodolatelnou nabídku!“ Poskočila jsem na místě a zavrtěla ocasem o něco víc. „Je léto a vedro, že jo? Tak mě napadlo, že by se nás co nejvíc sešlo u toho velkého jezera! Víte, které myslím, to na severu, takové fajn chladivé a všechno,“ popsala jsem zběžně, „A prostě by tam bylo jídlo – to bys třeba mohl pomoct nachytat, vypadáš jako dobrý lovec – a pokec a tak. Jo a taky jsem našla hrozně přítulnou vlčici pro osamělé duše, kdyby byl zájem.“ Snad jsem nezněla moc, jako bych z Ayshi chtěla udělat atrakci nebo běhnu, ale pokud je to naláká, tak účel světí prostředky, ne? „Co říkáte, přijdete?“ zazubila jsem se a netrpělivě očekávala jejich odpovědi. Nadšení ze mě přímo zářilo a určitě bylo i dost nakažlivé, aby na to kývli. I kdyby ne, tak co, najdu lepší společnost, ale za zkoušku nic nedám.

Upřímně jsem nevěděla, jak se mám ohledně vlčice cítit. Ono o ní dost vypovídalo i to, že jsem ji měla raději a měla z ní lepší pocit, když ležela ve vodě a hrála si tam. Aspoň s ní není nuda, to je fajn, ne? Odtušila jsem, když kolem mě začala skákat a lísat se ke mně. Kde byla, když jsem měla přítulnou náladu? Ušklíbla jsem se a začala sebou moc nešít, když se dostala až moc blízko i na mé poměry. Zdála se však neškodná, tak jsem ji nechala být. Bylo mi jí na jednu stranu trochu líto, na druhou jsem jí záviděla. Musela mít hrozně fajn život, jestli byla taková… no, trochu pomotaná pořád. Dokonce jsem se i dozvěděla její jméno. „Já jsem Evelyn,“ usmála jsem se, „A jak říkám, bude tam všechno! Kopa kamarádů, jídla, teplo tam určitě bude taky, vždyť furt praží slunko. Třeba tam bude i někdo, kdo se s tebou bude mazlit.“ Dost jsem o tom pochybovala, ale tak třeba. Tyhle sešlosti vždycky přitáhnout nějaké podivíny.
Jak tak skákala kolem a dorážela na můj osobní prostor, dostala jsem šanci prohlédnout si její oči. Měla je hnědé, tedy by měla ovládat magii předmětů, jestli se nepletu. Předměty, hm? Ty jsou takové divné, asi dost slabé. Ani Nori neví, co přesně dělají a téhle se ani ptát nebudu. Určitě ta magie bude mít nějaké omezení, ne jako iluze. Ty zvládnou všechno! Ale zase dost toho umí i myšlenky, podle Stína by to měla být hrozně silná magie, tedy jestli mi nelhal. Asi ne, vypadalo to, že má svou magii rád, tak proč by to dělal. Co je ještě takové silné… Počasí! Jako jasně, každá magie, co ovládá Smrt, bude silná, ale tohle bylo tak cool! Moct manipulovat se samotným počasím! To by bylo tak boží! A spadá pod to i manipulace větru? Vzduch je vlastně taky magie, že? Hm… taky asi nebude nejsilnější… i když zase třeba by s ní šla dělat tornáda a to taky není sranda – !!! – zkombinovat vzduch a počasí musí být hustý! To udělám, hned jak zjistím jak, tak to udělám! Budu nejsilnější tady, haha! Nicméně, jo, předměty budou asi nejslabší, nejsilnější… no, nejničivější teda asi myšlenky a nejvíc cool mega silné počasí v kombinaci se vzduchem. I když by asi stačilo jen to počasí, zase musím nechat ostatní, aby měli taky šanci být cool jako já. Přikývla jsem si na svou moudrou úvahu, hrdá sama na sebe, jak jsem to hezky vymyslela.
Měla jsem štěstí, že jsem tupě nekývala na všechno, co Ayshi řekla, protože i když jsem ji moc neposlouchala, došlo mi, že zmiňovala sestru. To si musí dělat srandu. Podle mého názoru jsem byla dost tolerantní, ale dvě takové na jednom místě? Aspoň by se zabavily navzájem. A třeba její sestra není taková švihlá. Pravda, ne vždy jsou si sourozenci podobní, jak jsem sama věděla. Potlačila jsem hořký úšklebek a kývla na hnědou vlčici. „Jasně, proč ne. Hele, tak ty si zatím utíkej pro sestřičku a sejdeme se u toho jezera, jo? Nemůžeš ho minout, je trochu na severu, obklopené lesy a dovede tě k němu prakticky každá řeka, když půjdeš dost dlouho,“ popsala jsem jí cestu, snad srozumitelně, i když jsem pochybovala, že si tolik informací zapamatuje, „No a já zatím půjdu sehnat další vlky a pak se tam teda potkáme, platí?“ Mrkla jsem na ni a rozběhla se k nedalekému lesu. V těch se vždycky schovávají vlci, ne?

//Tmavé smrčiny

//Ježčí mýtina (přes Eso)

Úspěšně jsme se dostala z dosahu toho otrapy a cítila, jak se mi automaticky zvedala nálada. No není zbavovat se takových jedinců z vlastního života? Lepší pocit snad ani není, ten nával svobody a radosti, kdy vám nikdo tu náladu hned nekazí. Topovka, jednoduše topovka. Zastříhala jsem oušky, snad pro kontrolu, jestli si to nerozmyslel a nehodlá mi ničit den, ale nevypadalo to tak. Ještě to tak! Kdyby se tu objevil, natrhla bych mu zadek. Ušklíbla jsem se a vůbec mě přitom netrápilo, že byl mnohem mohutnější než já. Mohl by klidně být i silnejší, no při souboji nejde přece jen o to. Jako bych se opravdu připravovala na souboj, začala jsem se protahovat. Spíše jsem byla nějaká ztuhlá z toho věčného chození. Možná by mi pomohl na chvilku zvolnit tempo, vyspat se někde v jeskyni a tak.
Jen co jsem na to pomyslela, všimla jsem si, že jsem vlezla do stínu mohutné skály. Tyčila se nad řekou a malou pláží, na druhé straně jsem tušila, že bude ta poušť, přes kterou jsem předtím utíkala. Bylo to tu opravdu krásné. V řece jsem občas viděla záblesk šupin, takže tu byly i ryby, a pokud na druhé straně opravdu byla poušť, mohla by se tu shlukovat zvěř, aby se napojila. Nejen krásné, ale i výhodné místo. Tady by to stálo za to… Pomyslela jsem si s úsměvem. Možná bych tady mohla strávit trochu času, podívat se, jestli nenajdu místo, které bych mohla využívat jen sama pro sebe…
Takový byl plán, dokud jsem málem nestoupla někomu na hlavu. Vypískla jsem a vyskočila vysoko do vzduchu. Nebyl to jen tak někdo – byla to ta vlčice, co se ke mně předtím tak lísala u té divné řeky! Ale sakra! Zavrčela jsem, ale jen v duchu. Ta vlčice to určitě neměla v hlavě v pořádku, nehodlala jsem ji teda vyprovokovat k čemukoli agresivnějšímu, než mazlení. „E-eh… Ahoj?“ pozdravila jsem ji a švihla ocasem, „Promiň, nevšimla jsem si tě, možná bys měla vylézt, než se takhle splete, co já vím, třeba jelen nebo tak, to by mohlo bolet.“ Hned jsem se zarazila, protože to by se vlastně mohlo stát a v tom případě by to byla geniální taktika lovu. Může lovit i vlky. Napadlo mě a po krátkém zvážení mi došlo, že by to vlastně nemuselo být v jejím případě úplně nemožné. Udělala jsem krok dozadu a šrotovala v hlavě, jak to zakecat. „Ale hele, jestli tě tohle baví, tak na severu je fakt fajn jezero! Je hrozně velké, je tam spousta vlků na pokec a tak,“ mávala jsem nadšeně ocasem a ani to nemusela hrát, měla jsem to tam ráda, „Vlastně! By se tam dala uspořádat fakt fajn party! Jo! Udělám tam party, víš co, takovou mega sešlost!“ Nechala jsem se unést vlastní historkou, která mě jen měla zbavit nebezpečí, že se na mě vrhne. „Co říkáš? Přijdeš? Bude to boží! Bude tam žrádlo, budou tam vlci… prostě tam bude všechno!“ usmála jsem se na vlčici a úplně zapomněla na to, jak jsem se k ní původně chtěla chovat. Vždyť možná jen byla osamělá, a proto se na mě tak vrhla předtím. Teď tady taky ležela napůl pohřbená na břehu, to nevypadalo, že má moc kamarádů.

Už v prvních vteřinách mi začalo být jasné, že chyba nebyla na mé straně. Mé instinkty mi správně radily, že chovat se k tomuhle jedinci jinak, než odměřeně, nemělo moc smysl. Nejraději bych hned odešla, ale byla jsem zvědavá. Počkat jsem mohla, to mě nic nestálo. Stálo to i za to, když jsem zjistila, že by vlk měl ovládat stejnou magii jako já. Jeden z těchhle? Pomyslela jsem si; věděla jsem, že někteří vlci neměli magie příliš v lásce, ale aby zašli až tak daleko, že řeknou, že žádnou neovládají? Možná tu magii ovládá ještě méně než já a je proto ublížený. Ušklíbla jsem se, nedávala jsem však té myšlence žádnou váhu. Nakonec taky to mohl jen hrát a mít ve skutečnosti nějaká postranní úmysly do budoucna – tomu bych se po té noci v horách nedivila. „Víš, teď hned dává větší smysl, co jsi mi tehdy řekl,“ poznamenala jsem, ačkoli jsem pochybovala, že si na to pamatuje. Stejně, proč zrovna iluze? Podle toho, co říkal Stín, jsou myšlenky ještě horší, když dojde na trýznění ostatních.
Odfrkla jsem si, když se položil do trávy a odpustil mi. Jak laskavé, kreténe. Švihla jsem ocasem. Bylo očividné, že mě tu nechce, a já se s ním taky nehodlala zahazovat o moc dlouho. Očividně by byly veškeré mé snahy a navázání lepšího vztahu či přátelství zbytečné. „Jo jo, měj se,“ kývla jsem mu na rozloučenou. Aspoň už jsem si mohla být zcela jistá, že bude nejlepší se mu vyhýbat. Vydala jsem se k blízké řece a pokračovala podél ní. Třeba mě dovede na nějaké hezké místo.

//Kaňon (přes Eso)

Zpomalila jsem z běhu do klusu a postupně do kroku. Srny mi utíkaly z dohledu a vypadaly dost spokojeně, že přežijí další den. S úsměvem jsem je sledovala a nechala jazyk plandat z tlamy. Cítila jsem se mnohem lépe, když jsem se proběhla. Nicméně jak se mi stádo vzdalovalo, začala jsem si opět uvědomovat svou osamělost. Možná jsem se s nimi měla pokusit navázat konverzaci, než jsem je začala honit. Nevím, co by mi tak srnky řekly, ale třeba bych byla překvapená. Zívla jsem a zavětřila, vítr s sebou nesl pach. Nebyla jsem z něj úplně nadšená, no musel být blízko, tak jsem ho rovnou mohla zneužít. Hele, dobře, zkusím být přívětivější, třeba jsem ho jen potkala ve zlé náladě a je vlastně celkem fajn, jen já se fakt chovala jako kráva. Rozhodla jsem se tomu dát druhou šanci.
Měla jsem pravdu a vlk nebyl moc daleko. Přiměla jsem ocas, aby se zvedl a zamával sebou. „Ahoj,“ nasadila jsem přátelský tón, „Hele, přemýšlela jsem a možná jsi měl pravdu, možná jsem na tebe byla fakt hnusná, tak to pojďme napravit.“ Navrhla jsem, zcela ve svém optimistickém stavu mysli. Nehodlala jsem k sobě přitahovat smůlu negativními myšlenkami. „No, nicméně, ty se mě pořád ptáš na magie a tak, ale já se tě vůbec neptala! Jakou ovládáš magii?“ dostala jsem se konečně k otázce, kterou jsem mu chtěla položit, „A nemusíš se vůbec stydět, jestli ji moc neovládáš! Vždyť jsi vlastně taky viděl, že mi to s iluzemi taky nejde.“ Zazubila jsem se a drcla do něj ramenem. Snažila jsem se být co nejvíc v pohodě, dokonce jsem i zapomněla na jeho předchozí poznámky na mou osobu.

//Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Má cesta zatím stále zůstávala bez výsledků, bohužel. Otráveně jsem zavrčela. Pachy jsem sice nějaké cítila – dokonce i svých kamarádů – ale bylo zřejmé, že už jsou všichni pryč a já jsem tu zas sama. Bylo to k vzteku. Úplně jako když jsem poprvé přišla do tohoto kraje a hnala se za pachy vlků bez toho, abych se s kterýmkoli potkala. Byla z toho fajn cesta po jezerech, to zas jo. Třeba mi tohle taky dá nějaký super zážitek? Možná. Zatím na mě z toho jen šla depka. Nezvládala jsem dobře dlouhou samotu. Zůstanu tady chvilku a třeba se někdo objeví sám. Co já se za nimi budu furt hnát. Rozhodla jsem se a zvolnila tempo.
Nevydrželo mi to dlouho – byly tu srny! Neměla jsem nejmenší šanci chytit jednu z nich, upřímně jsem neměla ani tu potřebu nebo chuť. Byla to však zábava a tu já teď potřebovala jako sůl. Přikrčila jsem se k zemi a začala se plížit k ležícímu stádu blíž a blíž. Srny brzy zachytily můj pach a začaly být neklidné. Zvedly se na nohy a hledaly mě. V šeru mě krásně skrývala tráva a můj tmavý hřbet. Nebyla jsem však nejtrpělivější a navíc jsem momentálně ani neměla lovecké ambice, takže jsem vyběhla dříve, než by se k lovu hodilo. Zvěř se rozběhla všemi směry a já střídala, za kterým kusem jsem zrovna běžela. Smála jsem se u toho na celé kolo, a když skočila srna, skočila jsem taky. Na co se nudit u procházky, vždyť jsem si mohla hrát! Poskočila jsem si opět a utíkala dál, dokud mi síly stačily.

//Vlčí máky (přes Ohnivé)

Nezastavovala jsem se u divného jezera a rovnou to střihla na sever od smečky. Měli tu krásnou louku, stejně květnatou jako byla ta na severu, ale co se bohatství květů týče, byla stejně nudná jako ta předtím. Jen tady to byly kopretiny namísto vlčích máků. Co bylo zlepšením, byla tráva, která zde byla vysoká a výborně se do ní skákalo. Jako za mlada! Smála jsem se, jak jsem úmyslně skákala do míst, kde rostla o něco hustěji, a když jsem do ní skočila, bylo to skoro jako skákat do hromádek listí. Tak měkké a příjemné! Vrtěla jsem ocasem ze strany na stranu a hledala jedno takové místo za druhým. Připadala jsem si jako vlče a tak to mělo být.
Dech mi však nestačil na takové hraní jako kdysi a musela jsem s tím brzy přestat. Nemluvě o tom, že když jsem na to byla sama, bylo to takové… no, k ničemu. Raději bych tu radost sdílela, jenže nebylo s kým a to mě neskutečně frustrovalo. Jak těžké může být najít parťáka? Odfrkla jsem si skoro uraženě a nakopla nevinnou kopretinu. Ach jo. Kníkla jsem a začenichala. Nikdo tady v nejbližší době nebyl, žádný čerstvý pach. Možná je to jen takové to území oblíbené pro přecházení jinam? Nesmím se vzdát! Neztrácela jsem naději. Věděla jsem, že nebudu sama navždy – musela jsem se jen víc snažit hledat ostatní. Vydala jsem se tedy dál.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

//Křišťálový lesík (přes Náhorní)

Z lesa jsem zamířila na jih k té poklidné skále, úplně náhodou, jako by se mi snad mé podvědomí snažilo říct, abych se držela dále na klidné vlně. Byla to hezká představa, že bych se o sebe tak starala, byť nevědomky. Starám se o sebe pořád, vždyť jsem teď furt spala! Taky pravda, byla jsem teď ještě plnější energie než obvykle. To rozhodně nebylo dobré – aspoň ne pro nikoho, na koho narazím, leda by to byl stejný pošuk jako já. To by zase bylo fajn, hrozně bych chtěla nějakého parťáka na kraviny! Zavrtěla jsem při té představě ocasem. Snad bych mohla zase někde najít Baghý s Norim, ti by se určitě dali přemluvit k nějaké hlouposti.
Na louce sice byl cítit nějaký pach, celkem čerstvý, ale bylo by těžké jeho vlastníka najít. Louka byla příliš rozlehlá a zajímavá, než abych se snažila. Byla celá rudá! Samé vlčí máky, co se ve větru vzdouvaly a klesaly jako mořské vlny. Měla bych se zase brzy objevit u moře… Povzdechla jsem si toužebně. Teď by to sice šlo taky, beztak jsem nebyla moc daleko, ale to bych neodolala a vrhla se do rozbouřeného moře, jen abych cítila jeho sílu. To nebyl chytrý nápad, obzvláště ne, kdybych na to byla sama. Lepší by bylo pro jistotu s sebou někoho mít. Sice jsem měla ráda hloupé nápady, no moře jsem respektovala a nehodlala se k němu chovat jako k malému jezírku. Tak blbá jsem nebyla ani já. S lítostí jsem se tedy vydala na východ.

//Kopretinová louka (přes Ohnivé)

//Západní louky (přes Mahtaë)

Snad nikdy mě nepřestane fascinovat rozmanitost tohoto kraje. Z louky plné květin jsem se přes dravou řeku dostala k další řece, mělčí a pomalejší. A ta mě zavedla sem. Lesík nebyl největší, jeho stromy nebyly nejvyšší, snad jen jeho trávy rostla dost vysoko na to, aby se to dalo zmínit jako zvláštnost. Celkově však bylo toto místo úchvatné. Panovala tu atmosféra klidu a pohody. Voda v řece byla čistá, tudíž jsem neodolala a usrkla z ní několika dlouhými loky. Spokojeně jsem si povzdechla a protáhla se. Jindy bych se v řece vykoupala, ale stále jsem byla mokrá z předchozího plavání a deště. Stejně je tu hezky. Zasnila jsem se, jak jsem se zaposlouchala do štěbetání ptáků a zvuků řeky. Vítr se proháněl v korunách bříz a ukolébal mě ke spánku.
Probrala jsem se s trhnutím, protože jsem si ani neuvědomila, kdy jsem usnula. Navíc jsem se svalila k zemi v celkem nepřirozené poloze a teď jsem měla ztuhlé některé svaly. Naštěstí další protažení pomohlo a já byla zase v tip top stavu. Tak kam dál? Zamyslela jsem se. Uniklo mi tak krásné místo, jako je tohle, tak co ještě jsem na svých cestách minula? Hodně času jsem teď trávila spíše na severu, tak bych třeba mohla projít zase něco z jihu. Najít si společnost a tak. Po té už jsem dost bažila, když jsem byla spokojená s tím, kolik nových míst jsem objevila. Jsem nějaká věčně nespokojená, ts ts ts… Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Snad mám jen neklidného ducha nebo něco. Na tom nesejde, stejně jsem se vydala dál, za dobrodružstvím i přátelstvím.

//Louka vlčích máků (přes Náhorní)

//Safírové jezero (přes Dlouhou řeku)

Hned mi bylo jasné, že jsem opět narazila na tu řeku, které budu říkat prostě Dlouhá řeka, protože byla nekonečná. Neměla jsem náladu ji následovat až po tu lepší řeku, takže jsem se trhla a skončila na louce, která i v přítmí hrála všemi barvami duhy. Očka se mi rozzářila jako vlčeti, když objeví něco nového. Nebylo se moc čemu divit, když jsem sama v duši byla ještě vlče a navíc spousta květin zde pro mě opravdu byla nová! Zavrtěla jsem ocasem a teatrálně skočila po břiše do té měkké pokrývky. Perfektní! Tady bych se vyspala do růžova! Libovala jsem si, ale spát se mi nechtělo.
Louka měla další výhody – kryla mě před silným větrem, který jinde řádil. Spíše stromy kolem, z nichž některé padly na za mou ochranu, jak je ten fičák shodil. Tady to byl jen celkem příjemný vánek. Ne moc silný, ale stejně dost na to, aby mě příjemně ochladil. Navíc svými poryvy kýval květy, které mě hladily po srsti. Jedinou nevýhodou snad bylo, že na mě taky foukal jejich pyl. Budu sakra ulepená. Zavrčela jsem, ale nechala to být. Díky dešti budou řeky dost silné na to, aby to ze mě spláchly. Snad něco smyje i déšť, co na mě dále padal. Nepršelo už tak silně jako přes den, no stejně jsem byla mokrá až na kost. Štěstí, že bylo takové dusno a teplo, jinak bych už určitě nastydla. Asi by to i stálo za to. Tady na louce byl krásný výhled na zataženou temnou oblohu. Mraky vypadaly majestátně, trochu hrůzostrašně, ale zároveň překrásně. Trochu mi připomínaly mořskou hladinu, jak si na nich hrály stíny se světlem. A co teprve, když se v nich začal formovat blesk! To byla panečku podívaná! Určitě bych z toho nebyla tak odvařená, kdybych se dostala do míst, kde zas padaly kroupy. Měla jsem však štěstí a vyhnula se jim, tudíž jsem si mohla užívat příjemného vánku, co si mi hrál se srstí a zaléval mě květy, a také deště, co zalíval ty květy na mě. Bylo opravdu krásně! A to i bez slunce, což se jen tak nevidí. Je skoro noc, jasně, že je to bez slunce. Odfrkla jsem si, ale zase se zasmála, když mi přímo na čumák dopadla obrovská kapka deště. Skoro jsem přemýšlela, že bych si je zkusila zaplést do srsti, abych měla ochranu před deštěm, a zároveň vypadala hezky.
Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. To by nešlo, hrozně bych přitahovala včely a podobné srandičky, o což jsem zrovna dvakrát nestála. Štěstí, že byl večer, jinak by tu včel určitě bylo plno. Být pobodána mě zrovna dvakrát nelákalo, tak jsem si řekla, že se přesunu dále, abych tady nezůstala zas moc dlouho, až zpohodlním na místě.

//Křišťálový lesík (přes Mahtaë)

//Sněžné hory

A konečně jsem dosáhla konce své cesty! Vesele jsem vyskočila a na oslavu se nalokala ledově studené vody. Neudělala sice nic proto, aby mi nebyla zima, naopak mi napůl zmrazila mozek, ale svlažila mi po cestě vyprahlé hrdlo. Bylo to fajn. Na jezero byl nádherný pohled, jako by to byl malý safír schovaný uprostřed hor. On se jako ten ostrov uprostřed celkem třpytil, takže možná tam byl fakt poklad… Kecla jsem si na zadek a prohlížela si ho. Nebyl až tak daleko. Měla bych sílu na to tam doplavat. Ale sama? To se mi úplně nechtělo. Spíše si najdu parťáka, co bude dost hloupý na to, aby to se mnou zkusil. Kéž by! Fakt bych někoho takového potřebovala. Jako Stín byl fajn společník a všechno, do tohohle by však nešel. Třeba by aspoň udělal další sochu… Zasmála jsem se a nápad odložila.
Ještě chvilku jsem tady odpočívala, koukala po přírodě a tak. Mělo to tu super náladu. Takovou poklidnou a kdybych měla hustší kožich, klidně by mě i uspávala. Musí to tu být nádherné v noci. Zasnila jsem se. Kdyby byla obloha čistá, zvažovala bych, že bych mohla zůstat déle a počkat si na to. Jenže nebyla a ani nevypadala, že by se měla vyjasnit v nejbližší době. Škoda. Místo toho jsem si musela najít novou zábavu. Kousek odtud tekla řeka, tak by mě snad mohla někam dovést. To řeky většinou dělají – vedou někam. Zvedla jsem se ze země, oklepala se a dala se zas na cestu.

//Západní louky (přes Dlouhou řeku)

//Sněženková louka (přes Ledovou pláň)

Jakmile jsem našla hory, věděla jsem, že jdu správně. Tyčily se nade mnou jako tišší obři. Usmála jsem se na ně a vzpomínala, jak jsem se tam nahoře procházela se Stínem. Rozhodně jsem mnohem raději šla spodní cestou, hezky mezi nimi, ať se nemusím vyčerpávat šplháním do kopce. Komu by se to totiž chtělo, že? Navíc mi začínaly mrznout tlapky, co už byly rozmazlené na teploučko a rozehřátou půdu jiných míst. Musím dávat větší pozor, ať nezlenivím. Zkusila jsem si tu myšlenku uložit na později, ale pochybovala jsem, že si to ještě někdy vybavím, dokud ten problém opravdu nebudu řešit. Co už no. Tak to už holt bývá s vlky, jako jsem já. Nevadí.
Otřásla jsem se, přestávala jsem se tu cítit dobře a pochybovala jsem, jestli byl opravdu dobrý nápad vydat se sem. Nejspíše ne a draze za to zaplatím. Překvapuje to někoho? Nejspíše ne. Švihla jsem ocasem a nechala ho spadnout blíže k mému tělu. Začínal mi mrznout a to se mi nelíbilo. Ta štiplavá bolest mrznutí byla k ničemu. Přidala jsem do kroku, ať se mi rozproudí krev a jsem pryč co nejdříve. Pohled na hory byl sice majestátní, stálo to za to, atmosféra taky super, jenže teploty tu byly k ničemu. Nebo jsem jen měla zlý kožich na tyhle věci. Třeba kdybych sem chodila častěji, tak se otužím a nebude to tak zlé. Přemýšlela jsem, mohlo by to fungovat, ne? Tělo by si zvyklo na tu zimu, třeba by mi narostla hustější srst nebo tak. Časem. Z toho by bylo peklo dostávat větve a bordel. Zamračila jsem se. Taky pravda, lepší bude zůstat u toho svého heboučkého perfektního kožíšku.

//Safírové jezero