Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uraženě jsem se na něj podívala. Tos ještě nic neviděl. Rozhodla jsem se mu vzdorovat, snad proto, že měl zase ty svou náladičku jako předtím. „Jo, přesně tak, mluvila jsem tolik i předtím a jsem fakt ráda, že sis všiml. Ty toho moc nenakecáš, tak to musím všechno obstarat sama – vlastně většinou kecám sama, i když je někdo upovídaný, ale to to jde mnohem lépe a zábavněji, než s tebou, ale hádám, že s tebou jsou zase zábavnější jiné věci,“ zazubila jsem se na něj, „Ale klidně taky povídej, nenech se mnou omezovat, máš spoustu prostoru mezitím, co musím popadnout dech.“ Na ukázku jsem se začala velmi dramaticky zhluboka nadechovat. A najednou mi zrak padl na nějaký vlnící se vzduch. Huh? A pak se obraz zaostřil. Bylo to vlče. „Vítej, vítej! Jak se vede? Ztratila ses? Klídek, tady seš v pohodě, teta Evelyn tě ochrání a strýček Rigel taky, fakt v klidu, my tu jen…“
Zpanikařila jsem a posadila se, olízla si ples, abych se uhladila. „Ehm, vlče? Jak dlouho tam stojíš? Cokoli jsi viděla nebo slyšela bylo o dooooost pokročilejší, než co bys měla provozovat a tak, víš. Raději na to rychle zapomeň.“ Jako by toho nebylo málo, došlo mi, že ji znám. Patřila té černé a bílé. Zatraceně. Aspoň si myslela, že šlo jen o hru. „Oh, tak to PARDON,“ zavrčela jsem na Rigela, který mě začínal solidně vytáčet, „Ale tady malá už má věk, aby se o téhle HŘE dozvěděla, jestli jí to nikdo ještě nevysvětlil, klidně se toho ujmi. I když… jestli ti to půjde tak dobře jako to hraní, určitě z toho bude mít trauma do konce života. Kde máš vůbec rodiče, mrně?“ Hned na to jsem mávla tlapkou. „Teda… no… rodičky, asi? Nevíš, jak to mají? Byly k sobě takové fakt milé u toho jezera a tak,“ střihla jsem oušky, abych se ujistila, že jsem slyšela jejich pokřikování správně, „Okay, tak už asi nemusíš odpovídat, to je v pohodě.“ Zazubila jsem se. Tak do toho asi fakt praštily! Nebo do toho mlátí už dlouho. Houbky mě začínaly opouštět, postupně se mi vymývaly ze systému, což bylo asi nejlepší. Nerada bych zvyšovala risk, že budu v břiše nosit kopu spratků víc, než už jsem to udělala.
Začínala jsem ale být neposedná. Že by další vedlejší účinek? „Hej hej hej, na tohle máš fakt čas,“ upozornila jsem vlče a zvedla Rigelovu tlapu o něco výš, „Nepřeceňuj se, i ti nejlepší z nás, jako třeba já, můžou mít problém to zvládnout, jo? Takže klid, dočkej času jako… eh, něco, to přijde prostě. Navíc seš fakt mrňavá, tady tenhle by tě určitě zaleh a byla by z tebe placka.“ Rýpla jsem do nasvaleného Rigela. O jeho síle jsem toho už věděla víc než dost. „Jo a taky je ta hra fakt nebezpečná, jako hodně, může ti klidně zkazit celý život! Nebo zlepšit, na chvilku, ale zkazit trvale, dej na mě, malá, neriskuj, máš dost času,“ švihla jsem ocasem. Nudila jsem se! Chtěla jsem utíkat a dělat kraviny! „Hele, co kdyby ses raději šla se mnou projít, hm? Někam, kde to bude méně houpat a méně fialové, ta barvy ti už musí lézt krkem, ne?“ zamračila jsem se na ni, jako bych se chtěla ujistit, že jí nefialoví vnitřek hrdla. Zavrtěla jsem hlavou. „To je jedno, dělejte si tu, co chcete… Teda vlastně raději ne, rozhodně ne – HEJ VY DVĚ, NĚKDO VÁM TU CHCE KLÁTIT DÍTĚ!“ zařvala jsem na celou louku a spokojeně si začala ťapat pryč.
Byla jsem zase o samotě, ale tlama mi jela ostošest. „Tahle louka je fakt něco, to musím hned všem říct, dovedu sem každého, kdo bude držet tlamu a nepovídat si se mnou. Stína! Dovedu sem Stína a sjedu ho kytkou, hned to bude zajímavější! Co by asi dělal… hm… No, možná by sjel mě,“ zazubila jsem se, „Ale ne, to je hodnej kluk, ne jako Rigel, prostě milej, ťuťan. Třeba by se trefil a kousl mě správně.“ Zamračila jsem se a vyplázla jazyk. Spíše to vypadalo, že mám dva, než že je ve dví. „Nebo! Tady budu bydlet. Tak. Tady budu mít luxusní život – LUXUSNÍ! Furt budu najetá na kytkách, třeba mi to pak zůstane, nebudu řešit blbosti, ani iluze nebudu potřebovat a budu mít nejmilejší život – přímo tam! Tam u té želvy, žáby, křoví! Tam si udělám vlez do nory, budu nejvíc hrabat pod těma drogama a hned to bude. A třeba se mi bude zdát to bahno barevné, nebo že to vůbec není bahno, to by taky mohlo jít… A pak budu každého nutit, aby tu se mnou fetoval! Slyšíte mě – každého! A budu tu řvát, jak chci! Protože to tu bude moje!“ praštila jsem sebou na zem a povzdechla si. Bolely mě hlasivky. Bolela jsem se celá a látky už vyprchávaly. „Co teď, co jen teď… Půjdu dále. K tomu jezeru, tam je to fajn,“ rozhodla jsem se a zase se rozešla dále. Motala se mi hlava.

//Eso (přes Tulipány)
//Skočím vám do toho a mizím, víc toho číst nemusím :D

„Nebo co?“ zavrčela jsem na jeho pokus mě umlčet. Co udělá? Bude ještě hrubší? Neměla jsem ho za ten typ, co by byl ohleduplný a něžný a pak se o mě postaral. Upřímně na to jsem ani neměla momentálně náladu, a pokud on ano, budu dost znechucená. Tohle byl jen nějaký výmysl chemikálií v květině a mé choré mysli. Aspoň je už moc pozdě na to, aby z toho něco bylo. Doufejme. Mělo by být. Jestli ne… já se o ty parchanty starat nebudu, tady týpek si je udělá, tak si je taky vychová. Chtělo se mi z představy, že bychom měli opravdu založit rodinku zvracet. Ale bylo pozdě z toho vycouvat, navíc jsem ani nechtěla. Co v těch kytkách je? Takhle se tu budou vlci množit jako králíci. Ušklíbla jsem se a zaklonila hlavu, ať ho ještě olíznu. Netoužila jsem po bůhví jaké blízkosti; tohle nic neznamenalo a opakovat se to taky nebude. Stále jsem však byla hravá a mazlivá. Netušila jsem, co se to se mnou dělo. Vyměkla jsem snad, když se mi tak líbilo trávit čas s Lilac? Možná si mé tělo opožděně uvědomilo, že má pud se rozmnožovat, ale o to tady nikdo nestál. O tu zábavu a nové věci na druhou stranu… to už byla jiná písnička.
Odfrkla jsem si a jemně ho zadní nakopla do holeně. „Je pro tebe důležité, abys byl můj první, co?“ zakřenila jsem se na něj. Působil tak, upřímně bych tomu klidně věřila. O to víc, jak pevně mě držel. Zavrčela jsem a instinktivně se po něm ohnala zuby, nesnažila jsem se však prchnout. Stejně by to nešlo, tak bylo dobře, že jsem to ani neplánovala. Byla jsem zvědavá! Jen jsem sebou cukla, když to do mě vrazil. To bylo kapánek nepříjemné, ale bolest brzy ustoupila v pouhé pálení svalů a nakonec to tak zlé nebylo. Kdybychom si to prohodili, bylo by to stejně lepší. Ušklíbla jsem se a zaryla drápy do země. Byl to nezvyklý pocit, to určitě. Zároveň… vzrušující. Obzvláště s tím, jaký Rigel byl. Perfektní konec k naší hře na honěnou. Teda kořist si asi takhle své chycení neužívá, mně však nic jiného nezbývalo. Jen se ve mně sbírala hrůza při pomyšlení, že by se to mohlo pokazit a fakt bych mohla zabřeznout. Nad tím jsem však nehodlala přemýšlet, nebudu na sebe přivolávat smůlu. Jen žij v momentu. Ušklíbla jsem se a opřela se oproti němu. Kdo ví, kdy tohle zase zažiju, měla bych si to zapamatovat.
Přesto jsem byla ráda, když bylo po všem, protože mě zátylek už začínal solidně bolet. Stehna taky, jak se ke mně Rigel lepil a přidržoval si mě. „Slez už, seš těžký,“ nakopla jsem ho znova a, jen co ze mě slezl, jsem se oklepala v marném pokusu si srovnat srst. Nemusela jsem vypadat kdoví jak rozbitě. Vyplázla jsem na něj jazyk. Najednou měl zase neskutečně blbé poznámky. Trochu jsem se protáhla a koukla na něj. Bylo to trochu divné, to zas jo. Měla jsem pocit, jako bych k němu měla cítit něco… nevím, výjimečného, ale vůbec nic se ve mně nezměnilo. Byl to prostě furt Rigel. Zároveň se mi ulevilo, že jsem nebyla úplně vymaštěná z jednoho nesmyslného večera vášně. „Tak jsme si pohráli a můžeme jít dále. Nebo už na nic nemáš sílu?“ zazubila jsem se, „Ty kytky jsou fakt něco, zajímalo by mě, jestli rostou ještě někde.“ Kopla jsem do fialového květu vedle mě a prohlédla si ho. Vůbec bych do něj neřekla, co s jedním vyvede. „A taky se opovaž teď nějak vyměknout, ta drsnost ti sedne a aspoň je s tebou sranda,“ prohodila jsem ležérně. Jestli mě něco děsilo víc, než že bych v sobě měla nosit jeho vlčata, bylo to, že by se ke mně začal lísat. To bych asi fakt vyvrhla poslední jídlo.

Mráčky na obloze mi unikaly, a to jsem se tolik snažila je lapit! Natahovala jsem tlapku až po drápky a ony stejně byly tak vysoko. A najednou byl místo nich Rigel? Začal se snad vznášet nebo co? Bylo mi to jedno, smála jsem se a nechala tlapku, aby mu přistála na hrudi. Stejně ho to nezastavilo ve sklánění se ke mně. Hravě jsem sebou začala cukat ze strany na stranu a smála se, jak jsem byla pevně uvězněna pod ním. Mohla bych ho klidně celého pokousat! Třeba by se mu to líbilo. Zazubila jsem se, ale vzpomněla jsem si, že vyhrál a chytil mě, takže by to chtělo nějak oslavit!
Ty kytky nicméně byly úplně jiný matroš. Normálně bych ho upřímně kopla do mezinoží, kdyby mi něco takového řekl. Protože ble, vlčata, pod efektem rostlin jsem si však dokázala pouze představit, jak mi roste bříško a pořád se zvětšuje, až prasknu a vysype se ze mě stovka mých klonů, o které se bude muset Rigel postarat. To by ho tak vytočilo! Můj smích byl nezastavitelný. „Sám bys nebyl špatný taťka,“ olízla jsem mu čumák. Jestli ho tohle vzrušuje, je to fakt divný ne? Nesoudila jsem ho, cokoli ho povzbudí k lepšímu výkonu.
Zakousl se mi do ramena a já pod ním zavrněla. Takhle jsem si to nepředstavovala, ale tyhle kytky byly prostě něco jiného a proč toho nevyužít. „Záleží na tom, jak budeš dobrý,“ olízla jsem mu čelist a překulila se velmi ochotně na břicho. Co jsem to sakra dělala? Na tom nezáleží, bude to sranda. Snad. Jinak ho stejně nakopnu a roztrhám. Zvedla jsem se mu, aby to měl jednodušší a hlavou se mu otřela o krk. Vůbec jsem se netrápila tím, že by nás mohl někdo vidět. Co na tom. Ať se klidně přidají.

//Zubři

Fakt mě chytil, nepřekvapivě, a podobně jako já jeho mě povalil na zem. Vesele jsem se smála – už to bylo tak dlouho, co jsem si měla s kým hrát! A Rigel se sám zdál překvapivě hravý, neřekla bych, že to zvládne! Asi na něj mám dobrý vliv. Ušklíbla jsem se a přijala jeho výzvu. „Tak sleduj!“ zavrčela jsem hravě a skočila bez velkého váhání po kytce. Mohla jsem zvážit, že by mohla být jedovatá a tohle bylo celé jen hra, aby se mě zbavil. Nebo jsem se mohla prostě nechat unášet na vlně atmosféry a užívat si. Byla to dost lehká volba.
Chytla jsem květ do tlamy a párkrát ho přežvýkala. Teklo z něho cosi divného a kyselého – moc dobrého, ok, ale podezřelého. „Hele co je to…“ zhrozeně jsem se podívala na svůj jazyk – byl tyrkysový! A Rigel byl divnej. Rozmazaný a z chaluh? „Kamo, měl bys se sebou něco dělat,“ zasmála jsem se a šla do něj strčit, ale tlapky se mi zamotaly. Doslova! Měla jsem z nich uzel a pak… pak zase ne? Sledovala jsem, jak se mi obraz před očima měnil a ohýbal. Jak foukal vítr, květy se skláněly a vlnily v podivném tanci. Celá louka byla duhová odstíny růžové a fialové. „Tohle bylo v plánu?“ zavolala jsem na Rigela. Jo, ty kytky byly teď nějaké velké. Nebo já malá. Nebo oboje. A fialové, ale jakože, zářivě fialové? A modré! Růžové. Rigel mě volal. „Klid, jen tu vibuju,“ odbyla jsem ho a natahovala tlapky po padajících okvětních lístcích, co vypadaly jako peřina. Byly všude! Celou louku přikryly a my tu teď byli jako v podzemí! Tohle je fakt jiný vesmír. Tady budu bydlet. Hihňala jsem se a zase se otočila na nohy. Pobíhala jsem po louce jako po kouzelném lese. Padající pylová zrna byla jako světlušky. Bylo to nádherné, dokud jsem o něco nezakopla. Rigel. Modrej Rigel. „Vypadáš jako velká borůvka,“ zašišlala jsem a strčila do něj. Položila jsem se vedle něj. Světlušky dále létaly a všechno bylo ametystové. Celý nový vesmír jen pro nás!

//Ještěrky

Už jsem opravdu nemohla dále, snažila jsem se, fakt že jo, obzvláště po jeho blbé poznámce. Doháněl mě, skoro mi dýchal na záda. „A co s tím hodláš dělat, hm?“ popíchla jsem ho laškovně a z posledních zásob výdrže na něj zboku skočila. Trochu jsme se pováleli po zemi, ale ve vysoké trávě to ani tolik nevadilo. Když jsme se zastavili, vítězně jsem ležela nahoře. „Mám tě!“ zazubila jsem se a hravě ho hryzla do krku. Jen něžně. Vesele jsem vrtěla ocasem a připadala si docela hravě. Hodně hravě. Měla bych se krotit? Nah, to by bylo zbytečné. Zvedla jsem se z něj, dech se mi trochu vrátil, což byl ideální. „Hele! Támhle jsou nějaké cool kytky!“ upozornila jsem ho, „Zkus mě chytit, než tam doběhneme a třeba dostaneš nějakou odměnu.“ Mrkla jsem na něj a zase vyrazila vpřed. Ne tak rychle, ani akčně jako předtím. Bylo očividné, že ho chytit mě nebude stát moc sil, ale o to přece ani nešlo. Jako nebudu lhát, ráda bych do toho dala všechno, aby to bylo větší vzrůšo, ale nedávala jsem to. A ještě si musím nechat nějakou energii na něj, jestli bude mít energii na mě. Ušklíbla jsem se a olízla si čumák. Co jsem to vůbec dělala… Tohle by rodiče neviděli rádi. Vyprskla jsem, ale dávala pozor, abych se stále držela na nohách. Třeba už taky nezvládá a bude to pro něj výzva. Pochybovala jsem, ale co už. Aspoň se nenudím a nudit se asi ani nebudu.

//Elysejská

//Sopka

Utíkala jsem a nechala jazyk, aby mi vlál z tlamičky jako malá vlajka. O kolik lepší bylo pobíhat po světě a mít u toho společnost! „Necháme se překvapit, ne?“ otočila jsem se na svého pronásledovatele. Začínal se nějak přibližovat, to se mi nelíbilo. Změnila jsem strategii a začala také utíkat jen rovně. Statečně jsem běžela vpřed, i když mi už začaly ubývat síly. Nenechám se přece jen tak lapit! Taky těžko říct, co udělá, až mě fakt chytne. Hraju si na honěnou s vlkem, jehož rodina je známá tím, že pojídá jiné vlky… a já před ním utíkám jako kořist… To jsem nedomyslela. Jak typické, ale tak co už. O to víc byla celá hra vzrušující. A konečně jsem taky jednou byla lovená a ne lovila, to bylo taky osvěžující. Nějak jsem věřila, že po mně Rigel neskočí s úmyslem mě sníst. Na to jsem stejně byla moc silná, abych se jen tak nechala. I když… Zavrtěla jsem hlavou. Zvládla bych to, stejně jako jsem ho zvládla ze sebe shodit na sopce. Zvládnu přece všechno, duh!
„Už máš dost?“ štěkla jsem po něm, sama jsem byla docela zadýchaná, ale nevzdávala jsem to. Šlo zde o mou čest! Možná i víc, heh. Ušklíbla jsem se a zamávala ocasem. Královsky jsem se bavila a upřímně jsem se nemohla dočkat až zjistím, co se stane na konci naší hry. Provokativně jsem zpomalila a vyplázla na něj jazyk, než jsem zase vystřelila dopředu. Byl to ale jen poslední pořádný sprint, docházel mi dech. Nakonec vytrvalost není úplně má silná stránka. Stejně je to sranda. Zazubila jsem se pustila se zase dále do neznáma.

//Zubří vysočina

Teď jsem byla teprve zvědavá! Nic neupoutá pozornost druhého tolik, jako když se začne zamlčovat a odvádět řeč od tématu. A že tohle bylo teprve lákavé téma, tuplem že se jednalo zrovna o tohohle konkrétního vlka. „Nemusím, ale mohla bych,“ zazubila jsem se, „Asi se to nezdá, ale udržím tajemství! Fakt! Ale dobře, jestli o tom nechceš mluvit, je to tvoje volba, ale jsem tu, okay?“ Drcla jsem do něj znova packou a zavrtěla ocasem. Kdo ví, třeba se při tomhle výletu fakt spřátelíme, na rozdíl od toho, jaký vztah jsme měli předtím. Každopádně to zatím bylo fajn a dokázala jsem ocenit při cestách společnost.
„Nemám, jen bratry, ale sama jsem sestra, duh,“ zasmála jsem se, „A moc dobře vím, že jsem musela být občas na zabití a tak. Rozhodně jsem byla dost dlouho fakt mizerná sestra, ale co se dá dělat.“ Pokrčila jsem rameny. Aspoň jsem nebyla sourozenec, co veřejně prohlašuje, že by bylo lepší zbytek mé krve zabít. Zatím. I když možná to Herne dělá a já jsem ta oběť. Ušklíbla jsem se, bylo by zajímavé se s ním opět potkat, ačkoli jsem nepředpokládala, že by se to povedlo. Beztak zůstal sedět doma jako hodný hoch, zdědí smečku a bude ničit životy ve velkém, místo toho, aby šel po pomstě.
Zadusila jsem smích. „Hele tak starý, abys měl výpadky paměti, ještě nejsi. Navíc neměl bys vědět, kolik sourozenců ti tu dělá blbou reputaci?“ rýpla jsem do něj. Aspoň jsem se dozvěděla, že další z jeho sourozenců se jmenuje Norox. Styx, Norox, hm… „Hele, co má vaše rodina s písmenem x? A proč ho nemáš ty? Nejseš tak trochu černá ovce?“ přemýšlela jsem nahlas, „Jestli je tohle jeden z tvých komplexů, můžu ti třeba říkat Rigex, Rixel, Xigel… vyber si.“ Na druhou stranu možná by bylo lepší ho kompletně přejmenovat, tohle znělo fakt blbě.
Konečně jsme taky přestali šlapat a já mu v duchu poděkovala, jít zas celou cestu až k vrcholu se mi ani náhodou nechtělo. Vystačili jsme si s průrvou. Byla mnohem blíž kráteru, než jsem byla předtím, takže jsem se nadšeně šla podívat znovu. Pořád mi na tom něco chybělo, velké překvapení, když jsem tu byla jen pár hodin zpátky, ale pohled to byl hezký, když už jsem od toho neměla velká očekávání. A ten pohled byl ještě lepší, když jste se dívali vzhůru nohama. Ani jsem nestihla postřehnout, kdy se ke mně Rigel přiblížil natolik, aby mě povalil na zem, ale udělal to. Zvědavě jsem cukla obočím. Tak co teď, hm? Olízla jsem si čumák. Nehodlala jsem mu dát šanci mi něco provést. Pár hbitými pohyby jsem naši pozici prohodila. Tlapkami jsem mu tlačila na hruď a přitom si ho prohlížela. Rozhodně mu to více slušelo takhle na zemi pode mnou. Měla jsem chuť ho hravě kousnout, ale to už mě zase shodil k zemi a vydal se pryč z naší pozorovatelny. Se smíchem jsem se taky zvedla a oklepala se od prachu. Nebyl tak nudný, jak se zdálo!
„Hm, těžko říct… hele, ale mohl bys jít se mnou, ne? Stejně nemáš nic lepšího na práci,“ drcla jsem do něj a dostala geniální nápad, „Hele, co si to trochu opepřit?“ Drcla jsem do něj hlavou a uskočila, pak jsem se zas přiblížila a ťukla do něj packou. Vesele jsem přitom máchala ocasem vysoko ve vzduchu. Zase jsem přiskočila a štěkla na něj. Nakonec jsem ho ještě jednou trefila packou. „Máš ji!“ mrkla jsem na něj a po posledním otřením se hlavou se rozběhla pryč, hezky slalomem mezi stromy, aby to měl těžší. Mohl by klidně být v lepší kondici než já, takže jsem musela zkusit všechno možné, aby mě hned nechytil. Vlastně bych byla překvapená, kdyby na hru přistoupil, ale tak za mou hravou náladu může on, když mě začal válet po zemi. Já jen nabízím lepší, zábavnější hru. Dobře mu tak, jestli ho to nebude bavit. Musel mě přece začít chytat, ne? Kdo by odolal malé hravé vlčici.

//Ještěří lučina (přes Kiërb)

//VVJ

Rigel měl své sourozence očividně velmi rád a mrzelo by ho, kdyby se jim cokoli stalo. Což bylo minimálně v případě Styx dost pravděpodobné, vzhledem k tomu, kolik vlků ji nemohlo vystát a Nori ji určitě taky dotrhal. Jako má pravdu v tom, že si to holka neumí naplánovat. Stejně bylo celkově zajímavé, co říkal. „Pozor pozor, jakými mindráky trpíš, co?“ dloubla jsem do něj zase, když si napoprvé nestěžoval. Že by proto na mě byl nejdříve tak hnusný? Třeba zjistím něco zajímavého! „Ale chápu, že sestřičky občas můžou být na zabití,“ dodala jsem a švihla ocasem. Sama jsem toho byla zářným příkladem, i když jsem věřila tomu, že jiná rodina by mě milovala a byla by mnou naprosto unešená. Měla jsem jen smůlu, co už. „Kolik máš vlastně sourozenců? Je vás tu víc? Abych je mohla dát do latě, kdybych je náhodou potkala, víš co, trochu ti pomohla a tak,“ zjišťovala jsem dál. Byli tak zajímaví, celá jejich rodinka, to se muselo nechat.
Překvapila mě jeho otázka, no vlastně spíše možná víc to, co řekl potom, vlastně mě to překvapilo a zaujalo celé. „Co máte proti magii? Vždyť ji sotva někdo používá na každodenní bázi,“ střihla jsem uchem. Bylo to podivné, ale dobře. Možná jen jsou zahořklí, že žádnou neovládají? Nebo něco víc? „Mně se třeba líbí, že bych mohla vytvořit obraz čehokoli, co bych chtěla, kdybych se v magii trochu zlepšila. Hned by svět byl zajímavější, kdybych tu dělala iluze nějakých šílených stvoření,“ zasmála jsem se a zavrtěla ocasem, „Taky zajímavé magie, mně se ale líbí i živelné magie. Nedávno jsem zjistila, že existuje i magie, která ovládá počasí a to musí být hrozně cool! Představ si, že bys ovládal ještě vzduch k tomu, to by bylo drsný!“ Nekontrolovatelně jsem mávala ocasem, že ho jím určitě sem tam třískla. Dobře mu tak, když dělal blbé vtípky. Kdyby jen věděl. Ušklíbla jsem se při vzpomínce na své předchozí úvahy na sopce. Třeba ještě dostanu šanci a náladu, uvidíme. „Pfffff, určitě bych tě tam shodila dříve, takže se ani nesnaž,“ vyplázla jsem na něj jazyk, ale dále se ho mírumilovně držela.

//Sopka

//Přeskakuju ať mi pak Lennie neusne

„Hele, to jsou moji kamarádi, kroť se,“ sykla jsem na Rigela, co měl blbé poznámky k Norimu a Baghý, ačkoli oba byli v pohodě a jen se bavili a užívali si počátky party. Teda spíše její plánování. Co se toho týče, vlče našlo Rigelovi lepší práci. Uraženě jsem se na ni podívala. Na to, že věděla, že se bavím s její kamarádkou, se ke mně teda nechovala o nic lépe než k ostatním – ts! „Hele, prtě, já chci taky lovit a ne zpívat! Prosím, lov mi fakt jde lépe,“ zavrtěla jsem ocasem a snažila se působit co nejpřesvědčivěji – nevypadalo to, že by to zabíralo, ale fakt jsem do toho dala všechno.
Jaké štěstí, že jsem měla Rigela, kterého celá sešlost začala nudit. Osobně bych klidně zůstala, pod podmínkou, že nebudu zpívat zrovna hodně štěstí, no to se asi dít nebude, takže proč se nevypařit. Kývla jsem na něj a rychle mrkla na Baghý a Noriho. „Tak zas někdy, dávejte na sebe pozor,“ usmála jsem se na ně a následovala šedého vlka do neznáma. Bylo to skoro jako se Stínem, jen jsem na tohohle ještě neměla žádnou špínu, kvůli které bych si z něj mohla dělat srandu. No, vlastně mi pak řekl o jeho sestře, jenže rodinu si nevybíráme a ani to nebyl tak kvalitní čaj. Měl pravdu, že se to dalo odvodit lehce. Ale nazývat ji puťkou? Po tom, co tu dělá? To by mě zajímalo, co by musela vyvést, aby povýšila. Chtěla jsem to opravdu vědět? Asi jo, moje morbidní zvědavost přece jen byla na slušné úrovni. „A co ty? Máš v plánu taky dělat problémy?“ drcla jsem do něj za chůze, „Jestli je to něco neškodného, ráda se přidám, nechápej mě špatně.“ Zavrtěla jsem ocasem. Ani v nejmenším mi nepřišel neškodný, zatím však ani nevypadal tak, že by toho moc zmohl. Tak proč si neužít srandu? Aspoň dokud trvá naše příměří. „A kam mě to táhneš? Mám se začít bát?“ zazubila jsem se provokativně. Mohl být větší, ale stejně jsem si věřila, že bych si s ním poradila, kdyby bylo třeba. Já totiž žádná puťka nejsem. Ušklíbla jsem se a dále vrtěla ocasem.

//Neprobádaný les

Musela jsem se neustále vesele usmívat a máchat ocasem ostošest. Byl to chaos, naprostý chaos, ale byla jsem ve svém živlu a tedy maximálně spokojená. Černá vlčice s tou bílou si jely svoje, jen sem tam se navážely hlavně do Noriho. Nechápala jsem úplně proč, když už tak byl dotrhaný a všechno. Nejlepší bylo sledovat jeho reakci i Baghý, když vlčice naznačila, že jsou pár. Tohle je mnohem lepší, než co bych dala dohromady já. Dokonce i ten šedý vlk nakonec nebyl úplně marný. „Není to trochu kontraproduktivní? Jako v podstatě by jen sežrala odrostlé vlče, ne? To moc problém neřeší,“ máchla jsem ocasem zamyšleně. Sice jsem chápala, proč je špatné, že se snažila sníst vlče – to bylo bezbranné, ale nakonec ho nesežrala, tak asi nebyl důvod pro takhle brutální pomstu. „Nic moc,“ pokrčila jsem rameny, „Potkala jsem ji u moře s vlčicí jménem Rez a byla docela v pohodě, pak jen začala děsit moji kamarádku – vlče – a zmizela. Jen jsem slyšela, že chtěla nějakému vlčeti ublížit.“ Prohlédla jsem si ho, naklonila jsem se a přičichla k němu. Byl jí podobný. Aspoň to vysvětlovalo, proč mi přišel divný, ale tak nevadí. Zatím se přede mnou nikomu ublížit nepokusil, ani o něm nekolovaly historky široko daleko.
„Evelyn, potřetí ti to už říkat nebudu,“ zazubila jsem se na něj. Snad nám to příměří vydrží, aspoň pro zatím. Byla jsem teď na něj celkem zvědavá, hlavně ve spojitosti se Styx. Měli tuhle podivnost v rodině? Nebo byl úplně jiný? Kdo ví, jen čas to ukáže a já o to nehodlala přijít. Nicméně jsem mezitím fakt nehodlala zpívat nějaké trapné hodně štěstí. „Když nahodíš nějaký jiný vypalovák, zvážíme to, ale tuhle odrhovačku fakt zpívat nebudu,“ upozornila jsem bílou, která vypadala, že se aspoň částečně klidní. Vypadala. Upřímně jsem se ani nedivila, že se Wizku drží bokem. Ušklíbla jsem se při vzpomínce na naše poslední setkání – byla opravdu rozkošná!
Snad bych ji i šla aspoň pozdravit, kdyby se k nám nepřidala Baghý. „Já jsem tu tak dobrovolně, jak jen můžu,“ usmála jsem se na ni. Vyzařovala ze mě spokojená energie. Tolik vlků, nových a starých známých, to byl prostě ráj. Jen Nori pořád pindal, ale nedivila jsem se mu, když byl takhle zřízený. „A co by sis přál? Abych ti šla rány pofoukat? Můžu ti maximálně tak něco ulovit nebo tě přikutálet blíže vodě,“ pokrčila jsem na černého vlka rameny. Moc jsem toho pro něj udělat nemohla, bylo od něj šlechetné, že bránil vlče, ale hojení ran jsem urychlit nemohla a rozmazlovat jsem ho taky nehodlala.

//Jestli jsem někoho ignorovala, omlouvám se, ale fakt se v tom tady nevyznám :D

Ráda jsem je oba zase viděla, hlavně se zdálo, že se jim trochu zlepšila nálada. Vesele jsem zavrtěla ocasem a ušklíbla se na Noriho. „Hele, frajere, myslím, že v tomhle stavu bys nezvládl ani jednu vlčici, natožpak harém,“ vyplázla jsem na něj jazyk, „Ale jako zkusit to můžeš, vlčic tu máš momentálně dost.“ Jestli je to gurmán, tak tu má i to prtě. Nah, nechutný. Zakřenila jsem se a otočila se k černé vlčici, co ke mně zatím promluvila. Věnovala jsem jí nepobavený úsměv. Něco na její poznámce mě podráždilo. Asi to, že Lilac nakonec problém nebyla. Snad ji vyjéťa dovedl v pohodě domů. Možná bych ji měla zajít zkontrolovat, ale to se mi úplně nechtělo. Bylo by to divné a ona je silná, poradí si i sama. „Jo no, na rozdíl od tebe, jak vidím,“ kývla jsem k malé vlčici. Nevypadala ani zdaleka tak schopně jako moje kamarádka.
Vtom nám do rozhovoru vtrhl Nori s popisem svého hrdinského činu. Instantně jsem se naježila. Takže je to pravda. Polkla jsem a sotva se udržela, abych nezačala vrčet. Při pomyšlení, že jsem ji nechala k Lilac přistoupit tak blízko… Nebyla jsem za ni sice zodpovědná, ale mým přátelům se neubližuje. Tady nešlo navíc jen o ublížení, ale kanibalizaci. Bylo mi z toho šoufl, že by se malé mohlo něco stát. Asi bych ji fakt mohla někdy zajít zkontrolovat. A co víc, ještě sem přišel ten šedý otrapa a začal do nás rýpat. Přesně ten tu chyběl. Odfrkla jsem si. Vrhla jsem na něj zlý pohled. Už už jsem ho hodlala poslat do míst, kam slunce nesvítí, ale k mému naprostému šoku se posadil ke mně a zpustil úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Ale ale, to je nějaký rychlý vývoj osobnosti. Dobře pro něj. Spolkla jsem jedovatou poznámku a raději se zatvářila neutrálně. „Bro, ani neznám tvoje jméno,“ mlaskla jsem, ale nahodila přívětivý úsměv, „Nicméně beru, prozatím.“ Odsouhlasila jsem. No a teď, když jsme měli to příměří, byl čas na otázky. „Mimochodem, co víš o té Styx?“ střihla jsem ouškem. Byla to zvláštní náhoda, že přišel a hned začal s takovými poznámkami. Měla jsem pocit, že bych o ní měla vědět víc, než co jsem zjistila z našeho setkání, což moc nebylo.
A najednou se to tu hemžilo plány na oslavu. Nadzvedla jsem obočí, když bílá začala navrhovat, že bychom měli s mým novým neutrálním známým zpívat. „Hele, zlato, neznáš náhodou takovou hnědou vlčici? Ayshi se jmenuje? Hrozně mi ji připomínáš,“ neodpustila jsem si poznámku, protože tohle už fakt bylo moc i na mě. „My bychom mohli spíše, nevím, tvářit se hezky a vítat další hosty? Co říkáš, kámo?“ otočila jsem se na vlka vedle mě, „Nebo dělat ochranku! Budeme vyhazovat vlky, co budou rušit naše vibes!“ Zavrtěla jsem nadšeně ocasem a rozhlížela se kolem. Hned jsem se cítila dobře, když jsem byla v tak veselé společnosti a něco se dělo. Už bylo na čase!

Týden s týdnem se sešel a odvážný vlk opět do nory vešel. Ne vlk, však vlčice, co dobrodružství v životě si cení nejvíce. Protáhla jsem se úzkou skulinou do nory liščí, snažila se přitom být co nejtišší. Snahy mé nestačily, ouška rezavá mě hned zmerčily. Ukázala se mi liška ryšavá? Kdepak, čekala jako sedící kachna, jak se tak říkává. Nevěděla jsem nic z toho, proto na mě mohla ukout lstí mnoho. Plížila jsem se u stěn jeskyně, ničemu rozbitému nechtěla jsem být na vině. Snad zlomila jsem minule srdce její? Kdepak, jistě je z těch, kdo kol něj hradby mají.
"Ale ale, kdo v mé noře ukázal se?" broukla liška s jízlivostí v hlase,"Snad ne ta vlčice, co tak krutě ztratila se." Malé plamínky se v noře rozhořely, stály jsme naproti sobě ohněm ozářeny. Její očka smaragdová hleděla do mých jantarových, dopřála jsem si pár vteřin osudových. "Přeci bys mi to za zlé neměla, opravdu jsem kamarádku svou slyšela," řekla jsem s tónem omluvným, třeba ji k lepší náladě přemluvím. "A já snad nejsem kamarádka tvá? Ta, co se jen v tvém dobru pitvá? Chtěla jsem tě naučit pár triků svých, ale vidím, že užila bys spíše pár uší oslích," a jak řekla, tak i udělala - před očima se mi oslí ušiska houpala.
Vyskočila jsem do vzduchu metr dvacet, litovala jsem, že mě kdy napadlo se k lišce vracet. "Drahá moje, odpusť mi to - opravdu mi to pak bylo líto," škemrala jsem na kolenou, "Vždyť praví přátelé si vždy prominou!" Plazila jsem se po zemi jako štěně, ona přitiskla mi na čelo tlapku jemně. Dívala se na mě pohledem přísným, na rtech s úšklebkem úlisným. "Co bys pro odčinění té zrady učinila, když už sis tehdy ublížit mi umínila? Nebude to lehké víš, zahořkneš vůči zrádcům, když sama v studené noře spíš," ocáskem mi ovinula tlapku, začínala jsem se bát, kam tohle povede kapku. Lišky jsou chytré a mazané, to jsem od malička slýchala, teď mi má nepozornost do ksichtu šplíchala. Jen si se mnou hraje, potvůrka rozmilá. Ovšem nedovolím, aby mě tak lehce zlomila. Nebude se s ní rvát, vždyť tuhle hru mohou dva hrát. Olízla jsem si čumáček a zatvářila se jako největší chudáček. "Prosím, slečno liščí, vždyť jsem jen šelma nižší. Udělám, co si jen budete přát - dokonce tu i zůstanu a budu si s vámi hrát!" Na tahle slova liška slyšela, na krku mi skoro visela. "To já slyším moc ráda! Jsi sladká jako čokoláda, tak jen přistup ke mně blíž! Doufám, že se nebojíš!" mrkla na mě okem dravce, snad nám soužití půjde hladce.

Život je ako húpačka - raz ste hore, raz dole. Já som momentálne bola dole. Velmi dole, a to doslova. Kretén zatracený. Zavrčala som k oblohe, k zemi nado mnou. Okraj prepasti sa nada mnou rísoval ako čorstvá rána. A otvoraná rána to bola! V mojom srdci a egu! Mala som tušit, že sa ten podivín k niečomu chystá. Bol předsa divný už od prvého slova. Já trubka. Praštila som hlavú o stenu skály a povzdechla som si. Čo už, neako to zvládnem.
Mala som už tak šťastie, že sami pri pádu nič nestalo. Len som si vyrazila dech a poškrábala sa o trny kroví, do ktorých som zhučela. Škrábance neboli moc hlboké, tak som ich iba rýchlo olízla a nechala ich tak. Hlavně, že som si nič nezlomila, to by bolo horšie. Ale ak ho znovu strietnem... to bude dolámaný, že ho ani mamička nespozná. To minimálne! Tiež bych ho mohla niekam hodit. Treba zo skal do mora. Nebo zo skal na skály. Zarývala som drápy do pódy a z hrdla sa mi dralo vrčanie. Nehodlala som však míňat všetku svoju energiu na plánovaniej pomsty. Nie teraz, keď som sa hlavne musela dostat zpátky do kraje živých. Mou společňosťou v prepadline boli iba kostry a podozrelej kytky, čo vypadali ako by zažily dinosaurov. Vlastňa by ma vóbec neprekvapilo keby som tu narazila na jednoho takejho plaza. Bola bych návnada a dovedla bych ho až k tomu chytrákovi. Pak bych sa smiala já. Zazubila som sa drave a odložila na chvílu hledání cesty von. Najprve som hodlala najsť niečo, čo by mohlo toho sivého idiota zožrať a nenechat ani kosti.

//Sopka (přes Ainu)

Jak jsem se vzdalovala od sopky, má nálada se zlepšovala. Nakonec nebylo proč lpět na hořkosti, pohled to byl stejně hezký, navíc jsem se vyhnula pořádné dávce horka, kdyby tam fakt byla láva. Dalším důvod k mé lepší náladě bylo, že jsem se blížila ke svému oblíbenému jezeru. Už jsem se nemohla dočkat, až si zase trochu zaplavu, navíc bych měla začít dělat nějaké seriózní přípravy na tu party! Nebo možná nejdříve sehnat víc vlků, co fakt dojdou. Jo, to by se asi hodilo udělat nejdříve, taky pravda. Stejně u jezera bývá většinou dost vlků, tak to spojím dohromady a naverbuju je tam.
Jen jsem spatřila lesklou hladinu jezera, rozběhla jsem se a skočila do jeho studené vody. Nechala jsem se jí spolknout, abych se celá umyla od špíny a pořádně se zchladila, a zase jsem vyplavala nad hladinu. Začenichala jsem, voda mi sice trochu překážela, ale zdálo se, že zde je opravdu docela dost vlků. Perfektní! Nikdo by k jezeru nešel, kdyby nestál o veselou společnost, že? Usmála jsem se a po chvilce plavání se vydala zpátky na břeh. Měla jsem práci! Oklepala jsem se a znovu zavětřila. No mohlo by to být ještě lepší? Ocas se mi divoce rozhoupal. Byli tady mí kamarádi! Pustila jsem se po jejich stopě. Zdálo se, že mají společnost, ale kdo by mě neuvítal, že jo?
Dokonce jsem i ty další vlky znala! No, část z nich. „Ahoj! Ráda vás zase vidím!“ zazubila jsem se na Baghý a Noriho, načež se můj obličej stáhl v starostlivou grimasu. Nori byl… no, potrhaný. Nevypadal nejlíp. Dokonce dost špatně na to, abych zvážila, jestli neudělat z party malou výpravu na toho, kdo mu to udělal. Nehodlala jsem však hned kazit atmosféru takovým těžkým tématem. „Hele, ta image drsňáka ti vůbec nesedí,“ zavrtěla jsem s mírným úsměvem hlavou a drcla do něj, „Asi se k vám budu muset přidat, abychom tě mohly hlídat dvě.“ Mrkla jsem na Baghý. Ta vypadala taky dost zničeně. Nedivila jsem se tomu, musela mít k Norimu opravdu blízko, takže jsem chápala, že vidět ho takhle pro ni muselo být těžké.
Konečně jsem se taky otočila na další přítomné, tu černou vlčici a vlče jsem znala – byly to ty, co mě potkaly s Lilac, ale ta bílá mi byla cizí. „Nazdar i vy! Tak jste tu bouřku přežili, co?“ usmála jsem se a všimla si, že i ta bílá byla nějaká… v nepohodě. Asi. Divně se sem tam škubla a hlavně celkem mrtvě zírala na dno jezera. Že by taky jejich kamarádka? Možná by bylo spíše lepší slavit, aby to tady nebylo jako na pohřbu. Povzdechla jsem si a postavila se do středu skupinky. Důležitě jsem si odkašlala. „Dobře, takže, protože nálada tady není nic moc, co kdybychom podnikli něco zábavného?“ podívala jsem se na všechny přítomné, „Třeba… třeba bychom mohli oslavit, že jsme tady pořád všichni naživu, i když Nori se asi snažil o opak.“ Mrkla jsem na něj, aby věděl, že to myslím jako vtip. „Nebo bychom mohli uspořádat loveckou party! Vydat se po všech, co nám ubližují a tak, co vy na to? Nori potřebuje pomstít a… co vy, černá, máte na někoho taky pifku?“ otočila jsem se zvědavě k vlčici. S vlčetem by to sice bylo komplikované podniknout, ale tak jako návnada popřípadě dobrý. Nebo ta bílá. Třeba je taky jen pomotaná. Něco se mi na ní nezdálo, ale nekomentovala jsem to. Třeba mi to poví jeden z vlků. Posadila jsem se spokojeně a čekala na nadšené souhlasy a počátek plánování.

//Mechový lesík

Má cesta mě zavedla k úpatí… no, asi ne úplně hory, protože atmosféra kolem tohohle titána byla jiná, zdráhala jsem se však použít pro to zatím jiné označení, protože to vypadalo jako sopka, ale to by bylo příliš vzrušující a hlavně, to především, příliš horké pro dnešní den. Vem to čert – tohle je tak cool! Zazubila jsem se a bez dalšího váhání se vydala vzhůru. Cesta to byla kamenitá a špinavá, jak se mi na tlapky a nohy lepil prach – nebo dokonce popel! – a zůstával zachycený na zbytcích krve od večeře. Nemohla jsem moc spěchat, i když bych chtěla. Byla jsem dobře najezená a nerada bych, aby se mi na vrcholu sopky udělalo blbě. To by nemuselo dopadnout dobře, i když se zdála být zatím celkem chladná. To bylo zklamání. Chtěla jsem lávu, oheň, katastrofu! Utíkat o život! Povzdechla jsem si. Teď bych stejně moc daleko neutekla, tak snad příště. Usmála jsem se, hned jsem měla lepší náladu.
Jedinou vzrušující událostí zatím bylo, když na mě jedna z průrev v těle sopky vyprskla nějakou smrdutou páru. Raději jsem popoběhla. Nechtěla jsem se otrávit, navíc to fakt smrdělo. Nebyla jsem fanoušek smrdících věcí. Dávala jsem si větší pozor, abych se takovým úkazům vyhýbala. Byla to vlastně celkem sranda. Ne úplně slalom, ale vítané obohacení výšlapu, když už jsem neměla žádnou lávou, kterou bych se mohla kochat. Mohla bych někoho obětovat – škoda, že tu není ten divnej! Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Ne, asi nebyla třeba to až tak hrotit.
A konečně jsem stanula na vrcholu! Utíkala jsem ke kraji, ovšem nemusela jsem. Nic tam nebylo. Jen ztvrdlá skála nebo už usušená láva asi… Naštvaně jsem se zamračila a vyplázla na sopku jazyk. Tohle bylo rozhodně to nejantiklimatičtější, co jsem kdy zažila. Je to k pláči. Fakt mi bylo do breku, já se tak těšila! No co, příště obětuju toho otrapu a bude. On mě taky beztak chtěl hodit do té propasti, tak to bude mít za to. Jen bych měla trochu zesílit. Ušklíbla jsem se a ještě se podívala dolů. Nebýt toho, že jsem měla velká očekávání, snad by to byl hezký pohled, ale takhle mi prostě zhořkl. Zklamaně jsem se začala courat zase dolů.

//VVJ (přes Ainu)