Gallirea - Příspěvky uživatele

//Narvinij

Ale ale! Tak já vím, kde jsem! Zavrtěla jsem nadšeně ocasem, spíše hrdostí sama na sebe než radostí, z toho kde jsem byla. Léto prolítané z místa na místo se vyplatilo, protože jsem hned věděla, že jsem u té divné řeky s hromadou komárů. „No jo, no jo, vždyť já bych měla ten druhý kout,“ odbyla jsem Stína rychle, „Ale měli bychom odsud vypadnout, jestli nechceš být dožraný hmyzem.“ Varovala jsem ho a nasměrovala nás směrem k mému oblíbenému jezeru. Přestože bylo zataženo, bylo docela teplo a zchlazení u poklidné vody se nic nevyrovná.
Zasmála jsem se jeho očividnému znechucení nad Životem. Ani jsem nečekala, že by se mu u něj líbilo, se Smrtí si asi bude rozumět lépe. „Určitě přeháníš, určitě si s tebou chtěl jen přátelsky pokecat – jako já!“ zazubila jsem se na něj nadšeně, „A najdeš ji na severu v takovém lese plném jedlí, má tam takovou milou ruinu. Já ti raději tu cestu ukážu.“ Vypadalo to, že věděl, že po něm bude chtít drahé kamenní, tak jsem mu to ani neříkala, aby si nemyslel, že ho považuju za hlupáka. Kdepak, Stín byl určitě chytrý, měl takový ten nádech inteligence a beztak byla většina hrozně chytrých vlků taková podivínská jako on. „Do čeho vůbec Život rýpal u tebe? Se mnou mluvil o rodině a tak, jo a nechtěl mi říct, jestli budu tetička,“ odfrkla jsem si uraženě, no zas na druhou stranu budu mít třeba o překvapení více, až bratra potkám. Jen ta myšlenka samotná stačila k tomu, aby se můj ocas začal vrtět aspoň dvakrát rychleji, než předtím.
„To asi jo,“ ušklíbla jsem se, „Mám ti dát nějaký důvod mě kousnout?“ Popíchla jsem ho přátelsky, hlavně proto, že jsem nečekala, že by na to fakt kývl. Musel by na to vynaložit spoustu energie, kterou díky mě předtím neměl kde doplnit. Už jen to, jak popisoval svůj zážitek o krádeži těla, ho muselo hrozně vyčerpávat. Bylo to snad nejvíc, co jsem ho kdy slyšela mluvit! „Hm… když ti tělo vadí, tak se ho můžeš zkusit zbavit, ne? Třeba se zeptat Života nebo Smrti! Možná by našli nějaký způsob, abys mohl existovat bez fyzické podoby!“ poradila jsem mu nadšeně, „Třeba by z tebe udělali doslova Stín! To by bylo cool, nemyslíš?“ Už jen ta představa byla hrozně vzrušující! Temná postava bez hmotné formy, co by se plížila světem – a k tomu její kamarád! No kdo by to nebral!

//VVJ

Zasmála jsem se poznámce o jeho snu, bylo to fakt milé, jak se snažil působit tajemně a osamoceně. Samozřejmě, to nepředstírá pořád, ale snad byl aspoň trochu rád, že má společnost, i když jsem to byla jen já. Možná bych mu mohla pomoct najít lepšího kamaráda. Ale koho? S Rigelem by si jako mohli rozumět, hm… Těžko říct, co by mu o mně Rigel pověděl, snad už i zapomněl, kdo jsem. „Tak to by sis možná mohl sehnat nějaký zapomenutý tmavý kout. Mohli bychom se podívat po nějaké jeskyni nebo tak!“ navrhla jsem aktivně. Vlastně by se to hodilo i mně, což? To místo u řeky nevypadalo špatně… mělo potenciál, třeba by se tam našel flek. Ještě se porozhlédnu, ale taková skrýš u vody nezněla vůbec špatně, kdyby se našla.
Stín už taky viděl Života! „A jaké to bylo? Na mě byl hrozně hodný! Cos po něm chtěl?“ zeptala jsem se zvědavě, protože mě to upřímně zajímalo. Třeba se taky chtěl naučit nějakou novou magii! Nebo zlepšit v těch myšlenkách, aby byl ještě lepší v matení mysli nepřítele? Tolik možností! „No, nicméně, co kdybych tě zavedla aspoň ke Smrti?“ zazubila jsem se na něj, „Jestli se teda nebojíš, ale to ty určitě, viď? Je to tudy, pojď!“ Zavelela jsem a určila směr cesty, zatímco se Stín také zeptal na otázku, překvapivě. „Život říkal, že řeší nějaké problémy a že bych to měla nechat na něm, a když to říká Život sám,“ pokrčila jsem rameny. Bylo mi jasné, že se mě chce zbavit, ale nebude to mít tak lehké! I když byl mrzout, měla jsem ho fakt ráda, byl zajímavý.
A ty jeho zážitky! „Rád ostatním něco natrháváš, co?“ ušklíbla jsem se, tentokrát jsem si však poznámku o svém jazyce, vlastně spíše čumáku, odpustila. Aspoň v tom nejsem sama. Co asi slíbil, že rozkousne jemu? Ještě chvíli a budu si moct složit smečku z vlků nespokojených se Stínovou kousací technikou. Nicméně jeho další poznámka mě úplně dostala, až jsem se na chvilku zastavila. „Moment, jak jako ukradli tělo?“ prohlédla jsem si ho, ale neviděla na něm žádnou očividnou změnu, „To tě nemohli aspoň vykrmit nebo něco?“ Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Takoví nevychovanci, ukradnou jednomu tělo a ještě ho ani nevylepší, ts ts ts…

//Kiërb

Bylo fakt milé vidět, že se od našeho posledního setkání - kdy to vlastně bylo? – nebouchl nikde do hlavy nebo něco a nezměnil se. Byl to furt stejný mrzout, který na mě cenil zuby jen vstal. Vesele jsem vrtěla ocasem, nadšená, že má strategie fungovala. „Taky tě ráda vidím,“ zazubila jsem se na něj a rozhodla se procházet se s ním, nakonec jsem mu toho měla tolik co říct! A přece ho nenechám úplně opuštěného, že jo. To kamarádi nedělají. „Jsem spokojená? A ty? Jak se ti spalo? Zdálo se ti něco?“ vyptávala jsem se a držela s ním krok. Měla jsem extrémně dobrou náladu, což se o něm zřejmě říct nedalo.
Třeba mu ale dokážu spravit náladu nějakýma novinkama! „Hele, pamatuješ, jak jsem se bavili o magii? Už vím, jak se zlepšit! Jsou tu dva – Život a Smrt, ale jako vlci, ne ty koncepty, chápeš! A Život tě zvládne naučit jiné magie, než Smrt! A taky tě přebarvit, kdybys uvažoval o změně image!“ informovala jsem ho o svých zjištěních. Doufala jsem, že nejdu s křížkem po funuse a že si to už nezjistil sám, nebo mu to nepráskl někdo jiný. „Jo a taky Smrt bydlí na severu a Život na jihu! Chceš ukázat kde?“ nadšeně jsem kolem něj skákala – skoro bych zapomněla na tu nejdůležitější novinku! „A taky jsem zjistila, že tady žije můj bratr! Ten, co jsem ho hledala, pamatuješ?“ pochlubila jsem se mu. Usoudila jsem, že to by o mně stačilo. Vzpomněla jsem si taky, že naposledy jsem ho viděla tehdy u moře a zasmála se nad vzpomínkou, jak vypadal. „Jak ses měl ty? Něco zajímavého? Už se ti nelíbilo hrát si na sochu?“ popíchla jsem ho, ale jen metaforicky. Fakt jsem ho chtěla rozveselit!

//Vrchol Narrských kopců (použit teleportační lístek)

Dopadla jsem na zem v lese, který mi ani od pohledu nebyl známý. Byla jsem dost zmatená – to jsem byla až tak nesnesitelná pro každou vyšší entitu, na kterou jsem narazila? Snad ne, to by mě mrzelo. Nicméně jsem byla dost nadšená, jakože nové místo, zvláštní okolnosti a tak. Bylo to vzrušující! Nadšeně jsem poskakovala kolem, než jsem se trochu uklidnila a dala se do průzkumu. Nevypadalo to, že by byl les moc zvláštní, asi jeden z těch klasických tuctových, ale bylo tu příjemně. Navíc se ke mně donesl známý pach. No jaká náhoda! Zazubila jsem se a rozběhla se po něm.
Netrvalo dlouho a spatřila jsem siluetu vlka – nejspíše spícího, avšak ne na dlouho. O to už jsem se postarala. „Stíne!“ vypískla jsem a skočila na něj, jen lehoučce jsem ho zalehla a zase rychle slezla a uskočila, „Stíne! Vstávej! Mám super novinky! Budou tě zajímat, fakt! Vstááávej, už je ráno!“ Lomcovala jsem s ním tlapkami jako neposedné a hlavně netrpělivé vlče. Fakt už dávno vyšlo slunce! Byl nejvyšší čas vstávat a dělat něco užitečného. Já už vylezla na kopec, našla Život a propadla se nějakou branou mezi náhodnými místy, ale asi jsem aspoň skončila v našem hezkém vlčím kraji, když tu byl Stín. Leda by to bylo nějaké jeho dvojče, no to jsem pochybovala. Stín byl jen jeden. A kdo jiný by raději spal, než se věnoval mně? Duh? Zazubila jsem se a postavila se, ocas mi lítal vysoko ve vzduchu. „Jestli nevstaneš, tak tě začnu olizovat a nebude se ti to vůbec líbit!“ varovala jsem ho a ještě jednou do něj šťouchla. Já se jen tak nevzdám!

//Kopce

Připadala jsem si tady, že chodím po lávě mnohem více, než jsem si tak připadala na pravé sopce, což mě zároveň fascinovalo a těšilo, a zároveň vytáčelo s ohledem na zmíněnou sopku. To se nemohla více snažit?! Jeden od ní očekává vzrušení a dobrodružství, trochu toho nebezpečí a riskování života a co dostane? Trochu ztvrdlého magmatu, který je černý a nezajímavý. Kdybych tam někoho shodila, možná tak bude mít puchýř nebo dva, zato kdybych někoho hodila do lávy – to by bylo! Křik o pomoc a pomalé topení, prostě vzrůšo! Ne, že bych to hodlala dělat, nebo po tom extra toužila, ale kdyby mi někdy přeplo nebo tak… To by asi šlo. Třeba kdybych fakt měla nosit Rigelovi parchanty, to bych se tam raději hodila sama. Odfrkla jsem si a chtěla se hrozně tvářit, že to bylo nemožné, jenže… Staly se i divnější věci.
„Neboj se, jsi stále… no, jen ty,“ ozval se za mnou neznámý hlas a já se v mžiku otočila. Stál tam bílý vlk s černými tlapami a mokrým modrým břichem. Hustý! Zavrtěla jsem ocasem – jak se tam ale dostal? No, na tom úplně nesešlo, mohla jsem se s ním aspoň pobavit a tak. „Nazdar! Jak to jde? Já jsem tady na výpravě za příbuzným a… neviděl jsi ho? Jmenuje se Newlin, je šedý a žíhaný, veselý a tak – teda měl by být, doufám,“ střihla jsem ouškem a usmála se na cizince, který můj úsměv opětoval. „Ty jsi mi ale číslo,“ usmál se něžně, „Tvého bratra jsem již několikrát potkal, jen co je pravda, ale obávám se, že bych ti nedoporučoval ho nyní hledat. Musí vyřešit docela, inu, ošemetný problém. Vlčice.“ Naznačil dost na to, abych otevřela tlamičku v tichém úžasu a pomalu kývla. Kdo by to byl do mého bratra řekl! Jeden na něj nedává pozor, a co se z něj nestane! Ne, že já bych měla co mluvit, že jo. „Jak to, že toho tolik víš? Seš jeho kamarád, nebo co?“ vyzvídala jsem, upřímně bych klidně vzala informace i od jeho kamarádů, ať vím, co můžu tak nějak čekat. Vlk však zavrtěl hlavou a šibalsky se usmál. „Těžko říct, jestli se dám považovat za kamaráda, ale znám zde každého. A ty znáš mou sestru, která žije na severu. Určitě z tebe musela být nadšená,“ zazubil se a chvilku trvalo, než mi to doplo, ale když ano, tak…
„Život! Ty seš Život?! Páni! To je tak cool! A co umíš, teda kromě toho samozřejmého – ne moment, budu tetička?! Blbnul můj bratr až takhle?!“ poskakovala jsem na místě a divoce vrtěla ocasem. Vlk se jen smál, zdálo se, že je rád, že má společnost. Ono bydlet takhle nahoře na kopci bylo trochu opuštěné… „Nic ti nepovím, všechno se časem dozvíš od něj samého, dobře?“ mrkl na mě, „A co týče toho, co ještě umím, tak zvládnu spoustu věcí. Mohu tu propůjčit sílu ovládat novou magii, jednu z těch běžnějších, například sílu ovládat elementy, nebo myšlenky či předměty, když iluze tě již nazývají svým pánem. Také bych mohl upravit tvou pigmentaci.“ No, aspoň něco jsem z něj dostala a na chvilku se má pozornost zase zaměřila na magii a ne rodinu. „Drsný! Ale seš hodnější, než sestra, ne? Pomůžeš mi i bez drahých kamenů, že jo? Prosíííííím!“ zamrkala jsem na něj nevinně. Vypadalo to, že to funguje! „Hmmmm… No možná, když mi trochu pomůžeš se zahrádkou,“ usmál se a pokynul mi, abych jej následovala. Poslušně jsem ťapala za ním a ocásek se mi houpak ze strany na stranu – jak by ne, když jsem našla ochotného pomocníka, zjistila nové informace a vůbec všechno! Dneska byl fakt zatraceně dobrý den.
Dovedl mě až k nějaké jeskyni, avšak zastavil mě před vchodem. „Zde to stačí,“ řekl s úsměvem, „A teď šup, oklepej se.“ Zmateně jsem na něj koukla, ale udělala, jak mi nakázal a otřásla se. Nevěděla jsem, co tím sleduje, nebo jestli jen chce, ať se trochu očistím, než vejdu dovnitř. Přiznejme si to, byla jsem už docela špinavá po cestách, nesmrděla jsem, ale taky jsem nevypadala kdoví jak k světu. „To stačí, výborně, a teď odstup,“ jeho ocas se taky vrtěl! Nevěděla jsem, co se chystá, no to mi nebránilo být stejně nadšená jako on!
A zničehonic se jeho tvář změnila v pohled čiré koncentrace a voilà! Na zemi přede mnou vykvetlo kvítí! „Drsný! To jsem na sobě měla semínka, nebo co?“ koukala jsem na ty krásky, co jsem pomohla stvořit. Tohle bylo sakra lepší než nějaká vlčata! Jako by snad mohl číst mé myšlenky, a pravděpodobně taky mohl, se rozesmál. „Ano, přesně tak,“ usmál se a láskyplně si prohlížel čerstvé květy, „Tohle mi bude jako platba stačit – teda jestli tvůj požadavek bude rozumný.“ Zatvářil se na moment přísně, ale hravost v něm stejně byla. Měla jsem ho fakt ráda! „Nuže! Chtěla bych ovládat vítr, magii vzduchu! Klidně i jen malinko, prosím! A taky… možná bych taky chtěla být silnější a tak? Jo, tak nějak, jestli to není moc,“ opět jsem se dala do nevinného mrkání. A opět vyšlo! „No dobrá, ale jen, že je to tvá první návštěva, platí?“ zazubil se nezbedně, „Brzy ucítíš změnu, dej tomu ale čas, každé tělo reaguje na novou sílu jinak a musí se jí přizpůsobit, takže buď trpělivá, dobrá?“ Dala jsem se do horlivého přikyvování a poskakování kolem. Byla jsem tady tak šťastná! A Život byl tak milý a… určitě by si se mnou hrál!
„Díkec! A teď ji máš!“ drcla jsem do něj packou a popoběhla. Nemusela jsem se ani ohlížet, slyšela jsem, že běží za mnou. Přesto jsem to udělala a no… možná jsem neměla. „Evelyn! Pozor!“ zavolal, jenže bylo příliš pozdě. Do něčeho jsem narazila, teda… asi? Nebylo to hmotné, ale cítila jsem odpor a pak jsem padala. Ocitla jsem se na úplně jiném místě a brána či co to bylo se za mnou zavřela.

//Narvinij (pomocí teleportačního lístku)

//Středozemka (přes Tenebrae)

Došla jsem až k těm kopcům, které mi hned na první pohled přišly nějaké zvláštní. Vůbec se sem svou barvou nehodily, jako by tady byly buď pozůstatkem pouště, která se přesunula více na jihovýchod, nebo prvním náznakem toho, že si poušť hodlala nárokovat více a více území. Což nesměla, ne teď, když jsem zjistila, kdo bydlím v tom jižním lese. Skákala jsem blahem, doslova, a o to víc napumpovaná jsem byla. Proti tomuhle stavu byly ty divné kytky a jejich mlíčí nic! Šla jsem podél kopců a přemýšlela, která cesta mě na vrchol dostane nejrychleji a nejčistěji. Jestli mi něco vadilo, byl to písek v srsti. Ten zmetek se tak blbě dostával pryč! A ke všemu ještě svědil, no prostě hrůza.
Nakonec jsem si uvědomila, že než bych našla místo, kde se nezašpiním, pojdu nudou. Beztak byly kopce celé pískové a já si jen zbytečně komplikovala cestu vpřed. Kdo jsem, Nori, abych se vzdala před kopcem? Ušklíbla jsem se, ale zároveň poděkovala jeho rodičům za tu jeho umluvenou tlamu, co mi práskla, že tady mám bratříčka. Zavrtěla jsem ocasem a už s tím nepřestávala. Fakt jsem potřebovala vybít všechnu tu energii navíc, co jsem měla. Jinak bych určitě praskla a z mého dobrodružství by bylo akorát tak zklamání. Navíc jsem si to už šinula nahoru, a to bylo teprve ráno! Další produktivní den. Pochvalovala jsem si spokojeně a přidala trochu do kroku. Už jsem tam chtěla být a rozhlížet se kolem!

//Vrchol

//Asgaar (přes Medvědí řeku)

Utíkala jsem s novou energií, přísahala bych, že ještě rychleji, než kdy předtím! Je tady! Tady, kde jsem já! Jen ho musím vystopovat, a pak mu ukážu! Poskočila jsem si v běhu a vesele se smála, úsměv od ucha k uchu, prostě šílenec na útěku, ale šílenství bylo tak krásné a veselé! Nechápala jsem, co proti němu všichni měli. Vždyť byl svět hned o tolik zábavnější! A tahle pláň – sakra, jak já ji milovala! Byla dokonalá! A takhle při zataženém nebi dvakrát tolik! Kéž by byla zuřivá bouřka a bila do mě voda! Připadala jsem si divoce a nespoutaně, jak mi v žilách proudily litry a litry adrenalinu. Byla jsem nedočkavá budoucnosti, to jsem byla vždy, ale v tento moment dvakrát tolik. Mé srdce praskalo ve švech, jak sotva zadržovalo všechny mé pocity. Byla jsem příliš silná pro své tělo, mé city byly příliš silné!
Nezastavila mě ani blížící se řeka – jen mě dovede tam, kam potřebuju! To řeky dělají a tahle vypadala extrémně spolehlivě. Rozhodla jsem se nemířit jim hned do lesa. Dvakrát jsem již byla tamní alfou odmítnuta, potřetí do toho nejdu. Ne hned, leda bych na bratra nenarazila. Ale za řekou jsem myslím kdysi spatřila kopce, z nich by mohl být hezký výhled široko daleko, třeba ho i spatřím! Za zkoušku to stálo, nakonec jsem věděla, kde má les a domov, tam ho najdu vždy v nejhorším případě. Nebo o něm aspoň uslyším. Nemohla jsem přimět koutky klesnout na jejich místo, ani když mě začaly ukrutně pálit. No co, posiluju.

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

Ušklíbla jsem se, jak si dva vlci začali povídat o Styx. Očividně fakt byla světoznámá, na rozdíl od svých bratrů, tak těžko říct, kdo odvádí lepší práci v tom být hrozba. Upřímně Rigel na to jde asi fakt chytřeji, ale ojíždět vlčata by fakt nemusel. Zavrtěla jsem hlavou a otřásla se. Třeba to fakt neudělal. Všechno bylo možné a jasné, byl sjetý tou divnou trávou, to však nic neubíralo na tom, že to bylo nechutné. Na druhou stranu pokud ta malá nebyla schopná se o sebe postarat jako Lilac, ani ji nebyly schopné uhlídat rovnou dvě vlčice… to taky o něčem svědčí, ačkoli to nemění nic na tom, že by byl Rigel fakt mega nechutný a vrátil by se zpátky na své mizerné místo v žebříčku mých známostí.
Vděčně jsem kývla na slova alfy a zavrtěla ocasem. Byla jsem ráda, že je v pořádku, samozřejmě, jenže teď jsem měla důležitější věci na řešení, než ji, než magii. Co by mohlo být důležitější, než jediná snesitelná část mé rodiny? „Je to můj bratr,“ povzdechla jsem si na Noriho otázku. Ale byl členem smečky? To si nepamatoval, jak se k nám naše drahá smečka chovala? Nebo… změnil se? Zavrtěla jsem hlavou. Nikdy by se nepodvolil. Ne, spíše ta smečka bude lepší, než ta naše. Celá jsem se třásla energií a radostí a nadšením a nervozitou a zase nadšením. Byl tady! Na dosah, jen se s ním střetnout. „No, hele, fakt musím jít, mějte se! A díky oběma!“ vyhrkla jsem najednou, brnění energie v celém mém těle se už nedalo ignorovat. Musela jsem se hýbat, musela jsem ho jít hledat! Možná se to ještě omrknu kolem, nemusím hned na území jeho smečky – hlavně se musím nejdříve uklidnit a urovnat si to v hlavě. Naplánovat si, co mu chci říct a tak. I když ono nemít plán je vlastně nejlepší plán. Tak či tak jsem vyrazila pryč, daleko a rychle.

//Středozemka (přes Medvědí řeku)

Celkem bodů: 112
Směnárna:
1x 50 bodů za 50% slevu ke Smrti
4x 10 bodů za 32 křišťálů
7x 3 body za 175 květin (kopretin)
1x 1 bod za 15 oblázků
Odměna za kategorii: 4x 2 teleportační lístky a 1 bonus štěstí
Výhra: speciální vlastnost řečnictví

Celkem: speciální vlastnost, 50% sleva ke Smrti, 32 křišťálů, 175 kopretin, 15 oblázků, 8 teleportačních lístků a 4 bonusy štěstí

Postávala jsem na místě a čekala, až se někdo objeví, nebo jestli ta černá vlčice něco udělá. Nakonec jsem ani nemusela čekat moc dlouho! Objevili se hned dva vlci, jednoho z nich bych tady však nečekala. „Nori!“ pozdravila jsem ho vesele a zavrtěla ocasem. Měla jsem však vychování a nezapomněla, že bych se měla především věnovat alfovi, protože je to přece ten nejdůležitější vlk pod sluncem. „Ahoj! Vím vím, hned zase zmiznu, jen jsem se chtěla zeptat, jestli už se vrátila Lilac? Je to moje kamarádka a když byly ty bouřky, tak se vrátila zase k nějakému svému kamarádovi odsud a jen jsem se chtěla ujistit, že je v pořádku,“ sdělila jsem alfovi důvod své návštěvy, než jsem se otočila na Noriho.
„Rande zůstalo někde na poli a myslím, že chtělo, no, to je jedno, prostě jestli máte kdokoli ve smečce vlčata, hlídejte si je, protože sežrání by byl ještě dobrý osud,“ otřásla jsem se trochu znechuceně. Pochybovala jsem, že to Rigel fakt udělal, ale kdo ví? Lepší bude je varovat, než abych se pletla a někomu se něco stalo. A měla jsem pravdu, les Noriho smečky byl jen kousek. „Tak to jsem ráda, že jsi v pořádku, Baghý taky, že jo?“ zeptala jsem se zas hlavně pro jistotu, protože určitě by neměl takhle dobrou náladu, kdyby s ní něco bylo.
Jeho další slova mi však doslova vyrazila dech. Jeho rány byly zhojené, pravda a super, jenže… „Newlin?“ špitla jsem slaběji než kdy předtím. Musel se plést! Nebo ne? Je možné, že by tu někde žil? Jeho popis seděl, byť to mohl formulovat jinak, takže… „Počkej, to není důležité,“ snažila jsem se ho přerušit v otázkách na alfu, „Newlin – šedý s rezavým žíháním? Modré oči?“ Musela jsem se ujistit, že opravdu myslí mého bratra. Měl neobvyklé jméno, ale stejně. Mohl to být někdo jiný. A kde říkal, že bydlí? V Sarumenu? To byla ta jižní smečka, ne? Nebo ta severní? Zajdu tam a zeptám se. Nebo… „Kde je Sarumenská? Na jihu v tom tmavém lese?“ netrpělivě jsem čekala na informace. Alfa mi byla docela jedno.

//V. Galt. (přes Mahtaë)

Úplně se mi do toho nechtělo. Nebýt toho, že už jsem ušla takovou dálku, asi bych to ještě otočila a zmizela. Takhle jsem však byla už příliš daleko od jezera, abych se na svou misi vykašlala. S povzdechem jsem se oddělila od řeky a narušila hranici lesa, který patřil smečce, která se ujala Lilac. Tihle se o své hranice stále starali od mé poslední návštěvy – a vlastně když už jsem tady, mohla bych se pak zastavit i za Norim s Baghý! Ti bydleli jen kousek na severu. Jenže opravdu se mi chtělo vloupat se do dvou smeček během jednoho dne? Ne, ne nechtělo. Hlasitě jsem zavyla, abych oznámila svůj příchod a nedělala zbytečné problémy.
Byla jsem ale příliš nervózní tím, kde jsem se nacházela, abych jen tak posedávala na místě. Navíc když se budu držet u hranic, neměl by to být problém, ne? Kdyžtak mě seřvou, já s omluvím, a další problémy už dělat nebudu. Vydala jsem se k východu, kde jsem to v případě nutnosti útěku znala lépe. Les byl opravdu krásný, chápala jsem, proč se jim tu tak líbilo, snad i dařilo. Mělo by se jim dařit, Lilac musí vyrůst v silnou vlčici. Zavrtěla jsem při vzpomínce na ni ocasem. Kdo by to byl řekl, že mi tak přiroste k srdci? Život je opravdu plný překvapení.
Jak jsem se tak procházela, spatřila jsem ve stínu stromu černou vlčici. Vlastně bych si jí ani nevšimla, nebýt toho, že jí ve tmě zářily tyrkysové oči. V denním světle bych si je snad spletla se světlýma očima vzduchu, ale ne, tohle musela být elektřina. Dle toho, co říkali vlci, co jsem potkala, to musela být další z magií, které zdejším vlkům propůjčovala Smrt. S tou magií se musí také dát dělat spoustu záškodnických kousků! A ta barva byla fakt krásná. Obzvláště na takhle tmavém kožichu doslova zářila jako modré jiskry. Nicméně vlčice vypadala, že odpočívá a já ji nechtěla rušit. Zavyla jsem proto ještě jednou, abych upozornila na změnu své pozice, a olízla si čumák. Jen jsem se chtěla rychle zeptat na Lil a jít pryč. To není tak zlé ne? Jen ukazuju zájem o členy jejich smečky a to by se mělo cenit. Navíc jsem se o ni starala, když jejich hromosvod zamrzl.

//Midiam (skrz V. Hvozd)

Po krátkém zastavení u řeky má cesta pokračovala bez velkého problému, potěšení nebo vzrušení. Asi jsem byla už rozmazlená tím, jak jsem měla delší dobu společnost, i když to byl jen Rigel. A on vlastně nebyl tak špatný, dokud neměl tu svoji náladičku. Upřímně byl celkem fajn, asi jako Stín – v pohodě po většinu času, ale jeden by udělal lépe, kdyby s nimi jednal přiměřeně respektu, jaký se snaží vzbuzovat. Na to já však zvysoka kašlala a bylo mi to celkem jedno, i kdyby mě měli nenávidět. Nebudu se přece snažit být jiná jen proto, že to někomu nevyhovuje. Tu fázi už mám dlouho za sebou.
No nicméně mě tlapky zavedly kousek od jezera, na tu louku, kde už jsem párkrát byla. Tentokrát byla o něco zajímavější, protože na ni byla známá tvář! Zatím tedy jen pach, ale to stačilo. Zavrtěla jsem ocasem a rozběhla se za ním. Měla jsem na ně opravdu štěstí! K mému překvapení tady z nich však byla pouze polovina a ani tu jsem nechtěla otravovat, protože byla zažraná do konverzace s tím vlkem s fancy kožichem. Už jsem ho taky viděla! Teprve teď jsem si však všimla jeho černých očí. Oka. To je jedno. Ale co to mohlo znamenat. Popošla jsem velmi nenápadně blíže a zaslechla, že se baví o Smrti a že ten vlk se uměl zneviditelnit. Ty oči teda musel mít podle této magie! Asi bezbarvé a jen tím šla vidět ta temnota uvnitř! Velmi poetické. To se muselo Smrti moc líbit, ukazovat ostatním, jak moc prázdno v hlavě tohle vlci mají. Zasmála jsem se nad vlastním vtipem, ale fakt, muselo být cool umět se zneviditelnit. Hned bych toho zneužívala k zábavám a tak. Možná se tenhle vlk zneviditelňoval tak často, až z půlky zčernal. Zajímavé.
Nicméně nehodlala jsem se tady moc zdržovat. Chtěla jsem pokračovat dál v cestě, i když… Zavrčela jsem a otočila se směrem od jezera. Někde tu byla smečka Lilac. Se Styx a její rodinou tady, s tou bouřkou… měla bych ji zkontrolovat. Dejme tomu, že to bude poslední hezký čin na velmi dlouho, co se týče vlčat. Která mimochodem na sto procent nečekám.

//Asgaar (přes Mahtae)

//Kopretina (přes Středozemní)

Proběhnout se po pláni byl výborný nápad! Měla jsem hned čistší hlavu a cítila se o moc lépe, skoro úplně střízlivě. A to bylo důležité, protože bych si zase chtěla užít světa, co se mi nemotá pod tlapkama. Nemluvě o tom, že bez dalších vylomenin si na chvilku užiju taky. Že bych snad propadla kouzlu obyčejného života?! Zmoudřela? Kdo ví! Jistě zde byla ta možnost, ale spíše jsem soudila, že jsem prostě vyděšená, že bych fakt mohla zabřeznout a zkazit si celý život. Měla jsem nad tím přemýšlet dříve? Jistě. Vždyť jsem si to i celou dobu uvědomovala, a přeci jsem to ignorovala. Klasická já.
Ale z veselejšího soudku – mohla jsem se napít dříve, než u jezera. Našla jsem řeku, tu prudší s kaskádami a vším. Vesele jsem zamávala ocasem a vrhla se k vodě, abych se opět vydatně napila. Horko neustalo ani přes noc, i když se už celkem ochladilo a bylo to snesitelnější. Těšila jsem se, až si zaplavu v jezeře. Do řeky se mi skákat nechtělo, s tím bylo moc práce. Už abych tam byla! Povzdechla jsem a dále se nezdržovala.

//V.Galt. (přes Východní hvozd)

//Eso (přes Tenebrae)

Utíkala jsem od řeky a k další řece… nebo té stejné? Prostě jsem to jen stočila u těch močálů. Bylo by to sice rychlejší tak dojít k jezeru, ale prostě… ne, už nikdy. Stejně než se tam brodit se mi asi i vyplatí ta oklika. A hele, pozor pozor! Kdo to tady uvažuje logicky nad cestou? Ušklíbla jsem se, byla jsem sama sebou překvapená. Třeba mě ty kytky udělaly i chytřejší! To by stálo za to, teda vlastně všechno, co se díky nim odehrálo, stálo za to, ale o tom se nebudeme bavit. Byly i zábavnější věci – třeba mi došlo, že takhle se dostanu ke své oblíbené pláni! Konečně! A taky bylo sucho, takže bude bez bláta, prostě dokonalá k filozofickému běhání a skákání. Vlastně filozofování během skákání a běhání, detaily. Jako… bylo by lepší běhat s někým, jsem teď rozmazlená, jak jsem nebyla sama. Odfrkla jsem si. Byla jsem silná nezávislá vlčice. Navíc jsem samotu i vítala, vlastně mi úplně nevadila. Mohla jsem se soustředit na sebe, na ten krásný pocit svobody, že můžu běžet kamkoli, kdekoli, jakoukoli cestou a svým tempem.
Jak jsem tak běžela, něco mě praštilo do očí. Nevím, proč jsem měla očka pořád tak zaměřená na barvy, proč mě kytky tolik zaměřovaly na barvy a ostatní věci ignorovaly, ale jak jsem probíhala, spatřila jsem cizí oči a… slušná barvička. Co mi to říkali? Co to je? Nezastavovala jsem se, líbil se mi ten dojem barevné zářící šmouhy. Růžová a zlatá… Trochu jako nedodělané iluze, jako by to ta magie vzdala napůl tvorby pigmentu. Zasmála jsem se tomu nápadu a vzpomněla si – přece emoce! Sice jsem si myslela, že je to spíše legenda – minimálně u nás doma se šuškalo, že narodit se s tou magií je vzácnost – ale očividně to šlo. Nebo si to zařídila nějak jinak, Smrt to pravděpodobně dokázala zařídit, když uměla tolik cool magií. Asi byly všechny zákeřné, protože zrovna emoce… nechtěl tu magii umět i Rigel? Dokázala by mě do něj třeba zabouchnout – rychle pryč! Vyvinula jsem neskutečnou rychlost, takhle rychle jsem ještě nikdy nezdrhala. Tohle byl však osud horší než smrt! To je jasné, že prchám nadzvukovým tempem!

//Midiam (přes Středozemku)

//Elpole (přes Tulipky)

Procházka, zdálo se, mi dělala dobře. Měla jsem prostor přemýšlet, smát se, to jsem vlastně měla i předtím, ale teď jsem se u toho hodně hýbala a bylo to prostě lepší. Navíc jsem našla vodu, kterou jsem začala žíznivě chlemtat. Ta mě v tomhle parnu osvěžila a taky ještě víc pročistila hlavu. Usoudila jsem však, že by mi více pomohla koupel – nebyl to nejchytřejší nápad, možná bych si to právě po té koupeli uvědomila – takže jsem do řeky bez zaváhání skočila. Stejně jsem se potřebovala umýt. Minimálně ze sebe smýt Rigelův pach a jiné věci. Nepotřebovala jsem, aby si nás dva ostatní spojovali.
Plavat v řece stále trochu otrávená kytkama byl fakt zážitek. Chvílemi bych přísahala, že se vznáším, nebo můžu dýchat vodu. Takže když mě to vyplavilo na břehu, vykašlala jsem malou tůni a musela si na moment lehnout, abych se vzpamatovala…
Nevyšlo to dle plánu, protože jakmile jsem zavřela oči, prostě jsem vypnula. Vědomí mě opustilo v okamžiku a i poté, co jsem ho znovu nabila, jsem byla docela grogy, tělo bylo těžké a neovladatelné. Naštěstí jsem brzy přišla k sobě. Stejně jsem byla ale opatrná, když mi tělo dalo takhle rázně najevo, že už potřebuje pauzu. „Klídeček, kamaráde,“ usmála jsem se na své tělo a dodala mu ještě trochu vody na cestu. K jezeru to bylo daleko a nevěděla jsem, kudy mě srdce povede. Klidně bych mohla dostat šanci se zas napít až u jezera. Po posledním svlažení jsem se vydala dál, na západ pryč od Rigela a toho vlčete. Snad mu fakt nic neudělá. Neměla jsem tam zůstat? No, pomoc jsem mu zavolala. Snad byl i on dost normální na to, aby nepřetáhl dítě.

//Kopretina (přes Tenebrae)