Gallirea - Příspěvky uživatele

Ještě, že jsem celé léto běhala kolem, jinak už by bylo po mně. Ušklíbla jsem se ve volné vteřině, než jsem se zase musela stočit bokem před výpadem své dvojnice. Začínalo mi to tady lézt na nervy, sranda to byla, ale odsaď podsaď. Pomalu ale jistě jsem nad tím musela opravdu začít přemýšlet jako o souboji na život a na smrt, což se mi příliš nezamlouvalo. Ne, že by smrt byl takový problém – obzvláště když jsem teď před vlastníma očima měla důkaz, že to asi taky není úplně finální stav. Jen se mi prostě nechtělo. Chtěla jsem si ještě hrát! Kéž by tohle mohla být hra a ne seriózní souboj, ale se Stínem to ani jinak nešlo. A ještě mě ani nechtěl tenhle Stín pustit k tomu druhému, ať ho můžu přizabít.
Mohla jsem ale přizabít přímo jeho! Jak mi jeho čelisti sklaply vedle šíje, dostala jsem šanci ho snad zneškodnit. Musela jsem toho využít, i kdyby to mělo mít následky. Vrhla jsem se vpřed, abych mu stiskla krk a tepnu v zubech a trhla, jak silně jsem jen mohla. A vlastně mi i pomohla má masitá společnice, protože se mi zrovna v ten moment zakousla do lopatky. Hned se mi lépe svíjelo a trhalo, když jsem taky byla trhána! Zavrčela jsem kolem masa v zubech a snažila se ji ze sebe shodit, moc to však nešlo. Slábla jsem, byla jsem unavená. Vykopávala jsem aspoň zadní tlapou a snažila se jí škrábnout, nebo aspoň nakopnout, ať mě sakra nechá být. Vždyť chtěla můj kožich, to by ho měla nechat v co nejlepším stavu, ne?

Úspěch! Podařilo se mi odvrátit pozornost od Rzi, která se snad nějak vypořádá s problémy neznámé. Taky by se mohla nějak postarat sama o sebe, no upřímně jsem netušila jak. Třeba si nějak pomůžou navzájem. Neměla jsem úplně čas je kontrolovat a sledovat, jak se to s nimi má, když se po mně začala moje bezsrstá dvojnice oháněl. Musela jsem ji pustit a uhnout, než mi rozsápe bok nebo urve ucho. Sice by bylo cool patřit do skupinky vlků s poškozenýma ušima, ale asi se zatím obejdu. Ještě mě zas Stín nařkne, že ho kopíruju. No nicméně jsem teda uhla zubům své kolegyně a sama se jí vrhla po ráně na hrudi, když už mi tam někdo nebo něco ulehčilo práci. Bohužel byla také hbitá, takže jsem ji možná tak štípla místo toho, abych chytla cár odpáraného masa a pokračovala v tom. Nevzdávala jsem se však a pokračovala v dorážení na ni, stejně jako se ona dále snažila mě stáhnout z kůže. Brzy nás obě zdobily rány a dvě barvy krve – ta její teda byla mnohem hezčí. Obě jsme byly tak neuvěřitelně šikovné, že jsem skoro měla chuť cítit hrdost, že i po smrti mi to jde takhle dobře.
Na druhou stranu ta celkem vyrovnaná situace se ostře obrátila, když se na mě vrhl nemrtvý Stín. Nevšimla jsem si ho, dokud nebylo moc pozdě, takže jsem mu nezvládla uhnout. Co je se Stínem?! pomyslela jsem si – na rozdíl právě od Stína, kterému jsem byla jedno, kterému jsme byly jedno všechny. Jestli jsem si všimla dobře, vrhl se na modrookou. „Stíne, ty idiote, za tohle ti už nikdy nedám pokoj!“ zavrčela jsem mezi tím, co jsem se snažila nějak provlíkat mezi mrtvolkami, co mě otravovaly. Měla jsem neuvěřitelnou chuť se jim vysmeknout a jít nakopat Stína, bohužel se mi to nedařilo. Aspoň jsem stačila uhýbat před větší z mrtvol, ale ta mrštná potvora najednou byla celkem osina v zadku. Měla tohle být nějaká karma?

Rychle jsem se oklepala, abych se zbavila bahna, co mě tížilo, protože to samozřejmě bylo v naší současné situaci to nejdůležitější. Ale! Hned jsem se cítila lépe a drsněji a takový malý boost sebedůvěry se může v bitce hodit, ne? Zvládneme to. Nebo se dáme na útěk a navedeme je na močálníky vedle. Zazubila jsem se – a ono jako fakt, proč šli mrtvoly po nás, náhodných přivandrovalcích, když vedle měly celou smečku huňatých vlků? Nebyly asi moc chytré. Ale když si s nimi poradíme a pak je tam odtáhneme už mrtvé, mohli bychom zkusit na smečce vymoct něco za odměnu. Na takový plán by možná přistoupil i Stín, když byl celej hrr do kamarádění se se Smrtí – což mu jen tak mimochodem šlo dobře, když se vesele válel v blátě se svým dvojníkem.
To u nás situace tak veselá nebyla. Rez, částečně i mou vinou, dost krvácela a ještě se musela vypořádat s mou mrtvolou, která si ne a ne dát pokoj. A třešničkou na dortu bylo, když se neznámá vlčice spolu s mrtvou Rzí svalila do bahna. Začaly se propadat a mrtvá zřejmě nechtěla zůstat mrtvá sama. Na moment jsem zamrzla, protože, no… co jsem měla sakra dělat? Soustřeď se! Logicky, hele, jak mrtvola tak ta živá vlčice byly očividně dost silné. Nemusela bych stačit na to, abych jí pomohla z bahna ven. A Rez je stejně zraněná, neměla by se zbytečně rvát - ta nemrtvá tam se stejně věnuje více topení modrooké. Bylo rozhodnuto. „Rez! Pomoz jí, já se postarám o tuhle!“ křikla jsem na šedivou vlčici a kývla směrem ke dvěma tělům meloucím se v bahně. S informacemi předanými jsem skočila vlastní napodobenině po stehně a pevně se zahryzla, abych ji udržela na místě. Škubla jsem hlavou, abych na sebe ještě více upozornila. Na Rez zřejmě byla až moc hbitá, ale já pro ni snad budu lepší soupeř. „Nemohli jste prostě jít lovit kožichy vedle?!“ neodpustila jsem si kousavou poznámku, která asi tak kousavě nezněla, když jsem ji huhňala skrz zakouslé tlející maso. Fuj.

Malinko jsem ve své hlavě oslavovala, že se mi plán vydařil, jak jsem chtěla a nepodjelo mi to. Bylo to tu fakt dost zrádné, navíc jsem už zapomněla, odkud se tihle naši kamarádi vynořili a nerada bych tam zahučela. Ale kdyby náhodou, určitě bych po vylezení nebyla takováhle. Nemohli bychom je tam zase zarazit? Možná, ale na to jsem nebyla dost silná, snad někdo z mých kolegů, no těžko říct, jestli by to vůbec fungovalo, jak jsem si představovala. Zatím se bylo zřejmě lepší soustředit na boj. Podle zvuků se do toho pustili i Stínové a Rez s mou dvojnicí. Ráda bych je zkontrolovala, ovšem měla jsem co dělat, abych tu mazlavou masitou potvoru udržela na zemi a ta živá se do ní mohla pustit. Držela jsem mrtvolu zuby v rameni a stála na ni, aby sebou cukalo co nejméně. Přesto byla sakra silná a podařilo se jí svou živou dvojnici poškrábat. Co tam sakra dělá? Zavrčela jsem, vždyť měla zuby v jejím krku! Na druhou stranu staré maso už asi stihlo ztuhnout. Zatraceně. Přestávalo mě to s těmi mrtvými bavit, chápala jsem, že si chtěli ještě užít srandu, ale museli do toho tahat nás?
Rozhodla jsem se neznámé vlčici asistovat víc, vyčkala jsem na vhodnou chvíli a přidala se k ní v útoku na odhalené hrdlo vlčice. Nesmím tuhle šanci minout. Napomenula jsem se a donutila se soustředit. Ve stejný okamžik, co trhla k sobě, jsem k sobě trhla i já, takže krk té nahé potvory byl trhaný do opačných stran a snad by to mohlo stačit i pro mrtvolu, aby se zklidnila a konečně se vrátila k věčnému odpočinku. Nemůže je přece pohánět jen touha po kožešinách, ne? To by bylo docela lame. Jen ať znova chícpne, potvora.
O tom, zda tak opravdu učinila, jsem však neměla příliš čas se přesvědčit, protože jsem zaslechla z prostoru před námi vrčení a jiné podezřelé zvuky. Zvedla jsem hlavu a cítila, jak mě nohy hned nesou na pomoc šedé vlčici. I kdyby to na mrtvou vlčici nestačilo, stále by tam měla na hraní živou neznámou, kdežto Rez právě byla na dvě mrtvolky sama. Tak jsem to přece nemohla nechat, ani jsem nehodlala spoléhat, že by se to rozhodl Stín nějak řešit. Navíc bojovala i s tou vlčicí, co předtím šla po mně, takže by bylo jen fér jí asistovat. Dobře, že i jako mrtvá byla větší než já. Tak pojďme na to. Hbitě jsem se vmotala mezi vlčice a zvedla se na zadní, abych zespodu vrazila mrtvé vlčici s nakouslým uchem pod čelist. Doufala jsem, že tak pustí Rez, ale nekontrolovala jsem to, ani jsem neměla jak, protože jsem se u nich příliš nezdržovala. Tahle nemrtvá byla očividně silnější než já a mnohem lepší soupeř by pro ni byla šedá vlčice.
Já se tedy – konečně! – dostala k rádoby sobě a se zavrčením po vlčici skočila. Už se relativně zvedla na nohy, stála však vratce, takže jsme se vyválely ve vodě a bahně. Cítila jsem, jak se mi lepí na kožich, jak se místy propadám. Naštěstí jsme se zastavily na dobrém místě a stály v přibližně stejně špatném blátě, co se nás snažilo zastavit od pohybu. To jsem mu však nehodlala dovolit a ani ta druhá ne. Snažila jsem se hnout co nejrychleji, téměř jako bych se snažila spíše plavat než chodit. Mým cílem bylo se na hroudu masa vrhnout a prostě ji zadupat zpátky do bahna, odkud přišla.

//Aktualizovaná objednávka:

ID - M05/Vzduch → 20 mušliček + 200 kopretin
ID - V01/Síla/2* → 10 kopretin
ID - V01/Rychlost/4* → 20 kopretin
ID - V01/Vytrvalost/2* → 10 kopretin
ID - V01/Obratnost/7* → 5 kopretin + 6 pomněnek + 24 safírů
Celkem: 20 mušliček, 245 kopretin, 24 safírů, 6 pomněnek

SMĚNÁRNA
89 ametystů + 1 safír → 9 křišťálů

Finální stav inventáře: 1 safír, 100 ametystů, 0 pomněnek, 0 kopretin, 46 křišťálů, 16 mušliček

Měla jsem tolik plánů, co bych mohla se svou dvojnicí dělat, avšak byly zde hned dva problémy, které mi je všechny kazily. Prvním z nich bylo, že se z nějakého důvodu Rez začala montovat do mého poklidného rozhovoru. „Hele tak si vyber, když se chci rvát, máš problém, když si to chci vyříkat, máš taky problém!“ zabručela jsem a rovnou vyplázla jazyk na Stína, které měl další blbé poznámky. Fakt ho musím dát dohromady s Rigelem, sedli by si. Švihla jsem ocasem otráveně.
Nicméně jsem měla spíše nechat pozornost na hromadě masa přede mnou. To byl důvod číslo dva, co ruinoval mé plány, totiž že má dvojnička nebyla vlastně úplně já. Rychle jsem se zase stáhla zpátky před jejím výpadem, i když mě částečně kryla Rez. „Dobře, beru zpátky. Díky,“ usmála jsem se na šedivou vlčici. Vrátila jsem se tedy k plánu A, tedy po nich prostě skočit. Zřejmě je nezklidní nic jiného, než vlastnictví našich kožichů, což není ideální. My je na rozdíl od nich potřebujeme k životu, sobci… Nebo? Třeba bychom je mohli prostě utahat, než se zase uloží ke spánku v bahně? Jenže je asi bláto asi tolik nezpomaluje, a když uvíznou, víceméně se nic nestane, kdyby se to podařilo nám… no, lépe nad tím nepřemýšlet, nebudu přitahovat zlé vibes. Takže nám asi fakt zbýval jen útok jako možnost, protože útěk by byl příliš riskantní, leda že bychom neutíkali všichni, ale třeba jen jeden. Jenomže kdo? Stín ne, ten už byl připravený se pobít, mně se taky nechtělo úplně zdrhat bahnem, kde bych s mým štěstím někde zapadla při druhém kroku, a pak tu byly Rez a ta druhá. Předpokládala jsem, že obě by preferovaly útěk a upřímně jsem se jim ani tolik nedivila. Jenže čtyři proti dvěma v téhle sestavě, to by asi nedopadlo dobře.
Takže musíme zaútočit nejlépe všichni. Dobrou zprávou bylo, že se nezdálo, že by ti druzí byli nějak organizovaní a spíše každý šel po svém cíli. Špatnou zprávou bylo všechno ostatní, hlavně jsme nemohli vědět, jak přesně je zastavit a jestli nebudou silnější než živí vlci. Risknout jsme to ale asi museli, co jiného nám zbývalo? „Hej, pst,“ sykla jsem na dvě vlčice, „Co kdybychom se na ně složily? Když se vrhneme všichni na jednoho, máme slušnou šanci, ne?“ Ty větší bychom mohly používat jako živé štíty před ostatními, když po nás půjdou. Minimálně ta s nakouslým uchem by mohla dobře fungovat. „Stín nebude chtít pomoct, tak si ho necháme na konec, co?“ zazubila jsem se, a protože jsem beztak neměla nic lepšího na práci a jen tak postávat a plánovat mi drásalo nervy víc, než jít vstříc smrti nebo zraněním, jsem se otočila směrem k neznámé. Trochu jsem tady využívala výhodného postavení Rez, no snad mi odpustí. Opatrně jsem vyběhla a z boku skočila na vlčici, co se k ní blížila. Stála dobře, stranou od naší skupiny, takže bychom hned nemusely být obklíčené. Zuby jsem chňapla po jejím rameny a doufala, že to nějak dopadne. Třeba mi ty dvě i pomůžou, kdo ví!

Tmavá vlčice si u mě rychle získala pár bodů k dobru za své rýpání do Stína. Kdyby z toho opravdu nebyl tak nadšený, určitě by jich bylo víc, ale co už. Navíc se zdálo, že on jediný by byl ochotný přistoupit na můj plán a tady s masitými kamarády se prostě pobít, aby byl pokoj. „Už jednou byli mrtví, tak by to mělo jít snáze, duh,“ vysvětlila jsem oběma vlčicím trpělivě. Aspoň to byla hezká ukázka toho, že smrt byla jen součástí života a nemusela být nutně jeho koncem. Dostanu dobrodružství a filozofickou lekci zároveň, geniální! Zavrtěla jsem ocasem a začala se nenápadně protahovat.
Nicméně mi to moc dlouho nevydrželo, protože se naši přátelé dali do řeči. Spíše si začali stěžovat – rovnou tmavé vlčici vyhuboval i Stín. Hm? Střihla jsem ouškem, jak najednou promluvili všichni, zejména ten poslední, protože jeho hlas zněl až moc jako ten Stínův. No moment, a tamta vlčice chraptí jako to tmavá, támhleta má nakouslé ucho jako Rez, což znamená… Nadšeně jsem povyskočila a ocas se mi sám rozvrtěl. Šedý vlk si to také musel spojit, protože začal ke svému bezčumákovému dvojníkovi promlouvat. Nezněl moc nadšeně. Na druhou stranu, asi bych taky nebyla, kdyby vlčice, co zřejmě měla být nějakou verzí mě, začala mluvit o tom, že mě stáhne z kůže.
No uvidíme, co chce! Udělala jsem krok vpřed směrem k vlčici s ránou na hrudi. „Ahoj! Hele, jestli chceš kožich, ráda se podělím! Stejně teď celkem línám, tak bych ti mohla nějakou srst půjčit. A na tu ránu bychom ti mohli něco ulovit a nosila bys to kolem krku, aby se to zakrylo,“ usmála jsem se na ni přátelsky, „I když upřímně, celkem ti to sekne, když máš jen ty svaly takhle. Kdybychom tě trochu umyli, budeš k sežrání!“ Zasmála jsem se protože, no, by mohla být doslova k sežrání, když byla samé maso. Hladový vlk by jí rozhodně nepohrdl, obzvláště třeba Rigel nebo jiní vlci z jeho famílie. „A vůbec, co se ti stalo? Mám tě jít pomstít?“ vyzvídala jsem, protože jestli tohle stvoření mělo nějak souviset se mnou, ráda bych to věděla. Třeba je to mé budoucí já? Nebo alternativní? Co když jí tohle udělal Herne? Možností bylo tolik, takže jsem byla opravdu zvědavá, co – jestli něco – z vlčice vypadne.

Stína má přítomnost ani trochu nepotěšilo, což se tak nějak dalo čekat, hlavně proto, že neměl ani nejmenší šanci čekat, že se tu taky objevím. Uraženě jsem se na něj zamračila, když mě osočil, že ho sleduju. „Tak hele, mám i lepší na práci než tě pronásledovat a otravovat, abys věděl,“ odfrkla jsem si a zamávala ocasem, „Že jsem tady, je jen shoda náhod a teď jdu za tebou jenom proto, že se v rozeznávání smradů vyznáš víc.“ Sdělila jsem mu, ale fajn, jak chce. „Nikdo tě okrádat nebude, věř tomu,“ zamrmlala jsem.
Nechala jsem ho být a zvolila si vlastní cestu, přičemž jsem si všimla, že máme společnost! Dokonce… ale jo, dvě! I když jsem si pořád nebyla jistá, byla celkem tma a jedna ze siluet vypadala dost neurčitě. Druhá se aspoň ozvala. Zavrtěla jsem ocasem a svou pozornost obrátila na ostatní, když mě Stín očividně měl plné zuby. Zrovna jsem neměla náladu dohadovat se s ním. „Kéž by, snažíme se ji najít!“ usmála jsem se na tmavou vlčici opodál. Ještě jsem ji neviděla a nedostala jsem ani moc času si ji prohlédnout.
Najednou se začalo z bažiny ozývat podivné bublání a čvachtání. Raději jsem se stáhla o krok zpátky a snažila se najít místo, odkud ten zvuk vycházel. Naštěstí jsem se nemusela moc namáhat, vzhledem k tomu, že se nám tu vynořila partička svalnatých vlků. Kolem nich byl závoj toho puchu nejhorší. Zamračila jsem se v mírném znepokojení. Netušila jsem, co by po nás mohli divní zombie vlci chtít, ale intuice mi říkala, že nic dobrého. Dobré bylo, že dva z nich vypadali celkem zvládnutelně, kdyby na nás zaútočili, jeden byl skoro dodělaný, což bylo fajn. Ale ti zbylí dva… no. Popošla jsem ještě kousek a všimla si, že ta druhá silueta opravdu byla vlkem! Dokonce vlčicí, kterou jsem již potkala. Dobře, že měla krátké jméno, jinak bych si na něj nevzpomněla. „Rez! Výborně, tak to máme vyrovnanou sestavu,“ zazubila jsem se na ni a otočila se i na ostatní. „Počkáme, co budou chtít, nebo se na ně vrhneme? Kdyby něco, tak si beru toho bez rypáku,“ dařilo se mi znít na situaci docela sebevědomě, ačkoli i já se začínala celkem obávat o své zdraví. Kdo ví, jaké výhody smrt vlkům dala, navíc smrad byl opravdu zlý a jestli se bude zhoršovat, klidně bychom mohli omdlít a pak… no, nebylo by s námi v pohodě. Raději jsem se tedy začala vnitřně připravovat na souboj – prát se s nemrtvými sice nebylo na listu věcí, co bych chtěla za život stihnout, ale když už se ta příležitost naskytla, proč ne!

//V. Galt. (přes Východní hvozd)

Doběhla jsem na to nejsmrdutější místo pod sluncem. Fakt. Horší aby jeden pohledal. Nepřekvapivě sousedilo hned s územím močálové smečky, které jsem byla nucena oběhnout, ne že bych si stěžovala. Teď jsem mohla totiž soustředit veškeré své podráždění na jedno místo. Fakt, jak tady mám asi najít cokoli, co smrdí extra? Povzdechla jsem si, no byla jsem odhodlaná to zvládnout. Jak jinak, když se jednalo o možnou zábavu, co bych neudělala. Otřásla jsem se a zjistila, že za dobu, co jsem stála na místě, se mi podařilo zapadnout do bahna. Paráda. A v tomhle si někdo zařídil smečku? Odfrkla jsem, nicméně jsem pro jednou byla laskavá a pro dobro všech tam vedle doufala, že mají pevnější půdu pod nohama a nemusí se pracně vytahovat ven, jako jsem to teď dělala já.
Nakonec jsem se osvobodila a – neuvěřitelně – dále pokračovala v cestě opatrněji. Čichala jsem kolem a snažila se lokalizovat ten pach, ten extra zápach, bohužel se mi to nedařilo a čumáček mě začínal pálit ze všech těch smradů. Taky mi to nebylo dvakrát příjemné. Já raději čistý vzdoušek, otevřené pláně a divoký vítr… Zasněně jsem si povzdechla. Co by to tak mohlo spravit? Aaaaaah! Výborně! Zavrtěla jsem ocasem a zrychlila krok, jak jen to šlo, abych se přitom zas nepropadla. Osud nás prostě chtěl spolu. Jak nenápadně to jen šlo, jsem se k vlkovi zezadu přiblížila. Vůbec mě nemohlo jít slyšet přes čvachtání vody... Zhluboka jsem se nadechla. „Stíne!“ zakřičela jsem za ním a přicupitala k němu. Hele, tady byl ten pach silnější! „Takys to cítil, co? A jde ti to fakt dobře! Musíme být blízko!“ zazubila jsem se a začenichala, stočila jsem se trochu doprava, aby to nevypadalo, že se opičím. „Co myslíš, že najdeme?“ otočila jsem se na něj rychle. Byla jsem hrozně zvědavá a nadšená, tohle jsem přesně potřebovala!

//Z. Galt. (přes VVJ)

Měla jsem pravdu! Teda… částečně. Už mi stopa nevypadávala tak často, jako předtím, avšak stále byla velmi slabá. Taky se mi začínala zdát více podezřelá, jakože by snad bylo lepší se držet dál. Jako by to té mojí jedné mozkové buňce došlo. A stejně, jakmile jsem z něčeho cítila byť jen minimální potenciál k dobrodružství, vrhla jsem se do toho po hlavě. Já se nikdy nepoučím, co? Zazubila jsem se a v běhu si pro radost poskočila. Byla jsem zvědavá, jak to s tou Smrtí dopadne. Třeba bude ochotná, když ví, že si mě brzy vezme – to bylo dost možné! Nebylo by to poprvé, co bych za své blbé nápady zaplatila. A tak co, jinak by ten život neměl smysl.
Naštěstí se zdálo, že se svému cíli blížím. Snad to bude chtít trochu hledání a podobně, ale měla bych to zvládnout. Ještě aby ne, na kraviny mám trpělivosti až až! Možná kdyby to bylo jinak a já se soustředila na to podstatné, stále bych žila ve smečce s rodinou a byla spokojená, nadávala bych na bratra, stoupala v hierarchii, našla si partnera a ne jen nabíječe jako byl Rigel… Byla jsem tou představou upřímně znechucena. Koho to lákala? Pro koho to sakra znělo dobře? Život v maximálně třech odstínech šedé, monotónní a nemastný, neslaný. Zavrtěla jsem hlavou. Nepochopím to, ani kdybych se snažila. Teda pro vlčata, co se ztratila rodině, jako byla třeba Lilac, jsem to chápala, jasně, ta by se o sebe sotva postarala sama. Ale dospělí? Pfff… vždyť lovit velkou zvěř mohli i s kamarády, žádné závazky, jen zábava. Prostě nepochopím.

//Bažiny (přes Východní hvozd)

//Zřícenina (přes jedlák)

Znova jsem zavětřila, když jsem vyběhla z lesa a vzduch lépe proudil. Nezdálo se mi to, ve vzduchu se neslo něco divného! Trochu jako Stín, jen chcíplina něčeho většího, než listí. Ušklíbla jsem se a začenichala ještě jednou. Ten pach byl slabý, ztrácel se mi, ale odhadovala jsem, že bych se měla vydat více na východ. No, tam jsem stejně měla ještě co objevovat – na západě vlastně taky. Tolik zajímavých věcí, co mě čeká! Zavrtěla jsem s úsměvem ocasem a spokojeně si povzdechla. Bylo hezké mít se na co těšit. Obzvláště když se jednalo o možné dobrodružství! Což v tomhle případě rozhodně hrozilo, řekla bych.
Neváhala jsem už dále a dala se do klusu směrem k jezeru. Mohla bych se tam před cestou trochu svlažit a pak se uvidí. Asi bych zamířila na tu další louku, co byla na druhé straně jezera, třeba tam zjistím víc. Spíše ucítím, nikdo asi nebude vědět, o co jde. A jestli je tohle pravidelná záležitost, stejně bych to raději nevěděla a byla nadšená. Asi bych to do roka zas zapomněla. Zmocňovaly se mě obavy, že to mohlo být jen v mé mysli. Přestala jsem ten divný pach cítit, ale snad to bylo jen tím, že jsem byla příliš daleko od zdroje. Nemohla jsem dělat nic jiného, než doufat, že to tak bude. Zrychlila jsem do běhu, už jsem tam chtěla být a zkoumat. A kdo ví, třeba si tak i najdu nějaké nové zajímavé kamarády! A když nic jiného, mohla by to být aspoň zábavná historka o tom, jak mi přeskočilo.

//V. Galt. (přes VVJ)

//Jedlák

Nechala jsem Stína v lese a sebevědomě si to nakráčela k domovu Smrti. Mělo to tu svůj šarm, to jsem musela uznat. Hezky opuštěné místečko, kam asi moc vlků nezavítá – ještě aby jo, když vědí, kdo zde přebývá – a příroda kolem byla taky fajn. Když se jeden nudil nebo toužil po společnosti, mohl si v pohodě dojít k blízkému jezeru a socializovat se, kořisti se kolem také jistě toulalo až až. Vlastně by to byl taky ideální bejvák pro Stína. Zasmála jsem se; zvuk, který se k tomuto místu jistě nehodil. Škoda, protože třeba to byl první krok k tomu, aby Smrt trochu pookřála vůči nám smrtelníkům. Bylo by hrozně fajn mít veselou bohyni smrti! Hned by se jeden vyloženě těšil na to, co ho čeká. Nemluvě o tom, že by to morouse, jako právě mého šedivého kamaráda, neuvěřitelně popudilo a způsobilo mi to hroznou radost.
Nicméně přesto, že jsem byla hrozná optimistka a něco mě jen tak z míry nevyvedlo, nedobrovolně mi přeběhl mráz po zádech, když jsem překročila práh do úkrytu černé vlčice. Jeden by řekl, že návštěva za poklidného dne bude v pohodě, než když jsem se tu stavovala za bouřky, avšak opak byl pravdou. I krystaly zaražené do zdí kolem se nějak zlomyslně leskly, jako by ani ony nebyly nadšené z mé přítomnosti a hodlaly ze mě udělat vlčí cedník. Instinktivně se mi naježila srst na hřbetě. A jaký byl nejlepší způsob, jak se zbavit nepříjemného pocitu, že na mě každou chvíli někdo skočí? Mluvit! Nejlépe nesmysly, ale to jsem se rozhodla si tentokrát odpustit. „Smrtko? Seš tu?“ zavolala jsem a zastříhala oušky, aby na mě jen tak nevyskočila z temnoty hlouběji v chodbě. Vlastně by ji nejspíše prozradily ty zářivé oči, no přikrást se ke mně zezadu by pro ni asi taky neměl být moc velký problém.
„Neřvi, myslíš, že bych si snad takového otravného červa, jako seš ty, nevšimla?“ mlaskla někde přede mnou. Nedokázala jsem však ani rozeznat její rysy. Tak tmavá přece minule nebyla, ne? Že by černala víc s každým životem, co vezme? Hodlala jsem se fakt zeptat, protože mě to zajímalo a byla to případně moudrost, co by se měla dostat do světa, když vtom se jen pár centimetrů ode mě objevily dvě planoucí zelené oči. Odskočila jsem, což ji zjevně způsobilo aspoň trochu radosti, soudě dle jejího dravého úsměvu. „No, je to tu celkem rozlehlé, tak jsem si říkala, že se raději ozvu a tak,“ vysvětlila jsem s drobným pohozením rameny, „Je to tu vlastně příliš velké pro jednoho vlka, nechtěla bys spolubydlícího?“ Zavrtěla jsem ocasem a vrhla na ni zvědavý kukuč. „Jestli se hned nedostaneš k věci a neřekneš mi, co do čerta chceš, tak budu mít za spolubydlící tvou přiblblou lebku!“ zavrčela a pár rychlými kroky mě přimáčkla ke stěně. Sakra! Je nějak moc rychlá. A nečekaná. Jako smrt no.
„Dobře, dobře, promiň,“ povzdechla jsem si, „Já jen, že mám takového kamaráda a –“ Smrt po mně chňapla rychlostí blesku a pár vteřin mi držela krk ve stisku svých tesáků. Mělce jsem dýchala a čekala, jestli mě teda fakt skončí nebo ne. Určitě bych nebyla první ani poslední, komu se to stalo. Haha. Nakonec si to ale rozmyslela a pustila mě. „Mně jsou nějací tví kamarádíčci ty-víš-kde,“ zavrčela, „Raději hned zmizni, nebo vyklop, proč sem lezeš.“ Vypadala smrtelně – hahaha – vážně, cenila tesáky, a kdyby mi její srst tolik nesplývala s temnotou okolo, hádala bych, že je i naježená. Na druhou stranu já byla oproti ní nicka, takže tohle byla dost přehnaná reakce.
„No, chci to, že jsem sehnala ty drahé kameny, jak jsi říkala, a chci umět ovládat počasí! Aspoň trošičku! Nemusím hned dělat tornáda a tak, ale třeba aspoň malá bouřka by byla fajn!“ usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Normálně bych i skákala nadšením, no tušila jsem, že to by úplně neocenila, tak jsem to neudělala. Stejně vypadala dost nespokojeně. „A to je všechno, kvůli čemu rušíš můj drahocenný klid? To mi za tu námahu ani nestojí! Ty seš asi úplně vyrachtaná. Mám tě radši rovnou zabít?“ řekla s neuvěřitelně vážným výrazem, kterému bych se jindy určitě smála, ovšem teď mi nepřišel ani trochu vtipný. Rychle jsem ve své hlavě hledala něco, co bych si ještě přála, co by mi tak mohla Smrt splnit. Což se dělalo poměrně těžko, když jsem nevěděla, co všechno umí, a ona mnou byla už dost otrávená na to, aby mi to vysvětlovala.
„Dobře, tak ještě… víš, já fakt ráda skáču. Jenže prostě nejsem žádná laň ani nic, takže nemám tak hezké a ladné a super skoky, to bych ráda zlepšila! Ale neber to tak, že chci mít nohy jako nějaké skákavé zvíře, to ne! Spíše to zařídit nějak… hezky?“ zamrkala jsem na ni nevinně. Nepotěšilo ji to – co ji vlastně těšilo? „A to po mně chceš jako co? Abych ti přičarovala na nohy křídla nebo co?“ řekla ironicky, aniž by si uvědomila, co způsobila. No vždyť to je ono! Tentokrát jsem měla fakt problém se udržet a nepovyskočit si. „Ano, prosím! To by bylo tak cool!“ vrtěla jsem ocasem jako pominutá. Táhle zavrčela jako by vyčerpáním. „Dobře, budeš vypadat jako blbeček, no je to tvoje volba. A taky toho od tebe budu chtít o dost víc, chápeš to? Beztak se mi budeš snažit nabídnout tu svou bídnou duši jako ostatní, ale já o tebe nemám nejmenší zájem - speciálně od tebe. I když vidět tě běhat jako idiota by asi mohla být zábava,“ uchechtla se. Asi to se mnou vzdala a chtěla ze mě mít jen srandu - jaká škoda, že mi bylo upřímně u zádele, jestli jsem terčem něčího posměchu! „Díky! Jo a taky – a já fakt vím, že je ti to jedno – ale ten můj kamarád mě fakt nemůže vystát, jenže nemá žádný úkryt, kam by se přede mnou schoval, nešlo by nějak zařídit, aby to zvládl?“ snažila jsem se za Stína přimluvit. Zasloužil by si to a třeba, kdo ví, by mě pak měl raději, kdyby to vyšlo. „Nemám ve zvyku dělat dobré skutky, ale mohla bych tě rovnou oddělat, to by bylo lehčí,“ zavrčela a znova po mně skočila, jenže to mi z tlamy vypadl fakt velký křišťál, co jsem držela v tlamě. A dopadl tak hezky na slunce, že to tu překrásně prozářil! Mohla na něm oči nechat, potvora chamtivá. „Fajn, dej mi ještě pár takových a snad to i zvážím. Nech tu kamení a mazej odsud.“ Odbyla mě a netrpělivě mě propalovala pohledem.
Jen co jsem před ni nakupila svou sbírku šutříků, bylo to jako by se do mě opřela vichřice. Neměla jsem šanci, má síla absolutně nestačila na sebemenší vzdor. Povzdechla jsem si a nechala se vyhnat. Pustila jsem se přes les zase dál. Ucítila jsem ve vzduchu něco zvláštního, snad to byl odér Smrti, mně na tom však nezáleželo. Odněkud to šlo a já to hodlala prozkoumat.

//Z. Galt. (přes pás)

//Z. Galt.

„Ne fakt? To bych neuhádla,“ řekla jsem ironicky, „Ale věř nebo ne, někteří vlci opravdu mají radost, že jsi tu s nimi – třeba já!“ Zavrtěla jsem nadšeně ocasem a přiskočila k němu, ale jen abych byla blíže, nedotýkala jsem se ho, když o to teda nestál. Jen kdybych se opravdu nedokázala ovládnout. Nebo bych snad naopak měla, aby si na to zvykl? No, stejně mu dělá radost trhat vlky, takže by mu sice to šahání zhoršilo náladu, ale útok na mě by ji zas zvedl. To není tak špatné. Zazubila jsem se, ale zatím jsem to nehodlala testovat. Tušila jsem, že bych se před Smrtí měla ukázat v co nejlepším stavu, když se mi už povedlo něco málo nasbírat.
Naklonila jsem hlavu na stranu a chvilku přemýšlela. „Hele, chápu, co chceš říct, ale nemyslím si, že to tak funguje. Nevím sice, čím sis musel projít, ale kdyby to bylo něco, na co bys dokázal zapomenout, tak to asi nebylo tak zlé, ne? Což se mi zrovna u tebe nezdá,“ řekla jsem mu upřímně. Bylo to ale příliš vážné téma, což se mi přestávalo líbit. „A jestli se ti jako ‚dobrodinec‘ nelíbím, klidně tě můžu začít týrat a tak!“ zazubila jsem se na něj, ačkoli jsem to myslela zcela vážně. Jestli si myslel, že jsem otravná teď, tak co teprve, kdybych se opravdu snažila! Nesvedu toho sice moc, ale otravná být umím. A se Stínem by to ani nebylo tak těžké. Nebo bych mohla zkusit trochu zesílit a třeba bych ho přeprala! Neměl moc svalů, nemuselo by to tedy být až tak těžké. Nechala bych ho občas vyhrát, to zas jo, ať mu zůstane trocha toho mužského ega.
„Páni! To máš štěstí, určitě to muselo stát i jen za pohled,“ usmála jsem se. Krásně jsem to viděla – křišťál obrovský jako hora, jak se leskne na slunci a láme jeho světlo do všech barev duhy. Teda nemohla jsem vědět, jestli byl na slunci, ale v mých představách to tak vypadalo nejlépe. Raději jsem se však neptala, kde ho našel, aby neměl náhodou pocit, že mu ho chci jít ukrást. Stejně bych ho asi neodnesla, když to nezvládl ani on.
A stejně jsme byli na místě, takže nemělo smysl se začít hádat. „Tadá!“ ukázala jsem packou ke kamenné ruině, co šla skrze stromy vidět, „A jsme tady. A když vejdeš dovnitř, jsou ty kameny posázené drahokamy a tak! Je to fakt super!“ Můj nadšený popis samozřejmě nemohl plně vystihnout krásu toho místa, no snažila jsem se. „Takže… takže zatím asi ahoj? Leda bys tady na mě chtěl počkat, vůbec bych se nezlobila,“ mrkla jsem na něj a kývla mu na rozloučenou, než jsem se rozběhla Smrti vstříc.

//Zřícenina

//VVJ

Chvilku jsem se nad jeho slovy zamyslela. „To dává smysl, ale mám pocit, že by ses tam pak schovával třeba i přede mnou a to by mi neudělalo moc velkou radost,“ usmála jsem se na něj. Byl to přece můj kamarád, i když naopak to asi neplatilo. Vsadím se, že jsem pro něj hrozně otravná. Ušklíbla jsem se, ale co už, vždyť mohl zdrhnout, jen viděl, že jsem to já – pokaždé ode mě mohl utéct a mě by to možná i omrzelo… nebo by mě to začalo bavit víc. On však zůstal a zvládal to, takže jsem mu asi nevadila až tak moc. Byla jsem za to na sebe docela hrdá.
Mírně jsem sebou cukla, když se najednou začal ježit a vrčet. Nečekala jsem, že by ho tak drobná poznámka takhle rozčílila. Život se mu asi musel dostat pěkně hluboko pod kůži. Střihla jsem ušima. „No dobře, dobře. Žádné mluvení, ale zase vezmi si, že takhle máš hroznou slabinu proti někomu, kdo by se ti fakt dokázal dostat do hlavy,“ nadhodila jsem, „Třeba někdo, kdo ovládá tvou magii lépe než ty. Pak by pro něj nemusel být problém zjistit si o tobě všechno a použít to právě k tomu, aby tě to zničilo, ne? Nebylo by lepší to podstoupit dobrovolně? Teda to je čistě jen můj názor.“ Pokrčila jsem rameny a zamyslela se znovu, ocas se mi zase rychle začal vrtět. „Nebo! Nebo bys měl vážně pohnout s hledáním drahého kamení a stát se tak mocným před všemi ostatními!“ zazubila jsem se na něj, „Jestli najdu nějaké místo, kde jich je hodně, dám ti vědět.“ Slíbila jsem, protože nakonec asi budu putovat po krajině více a aktivněji než Stín, takže jsem měla větší šanci najít nějaký skrytý plácek s hromadou lesklých šutrů. Navíc jsem upřímně nechtěla, aby mu takhle někdo ublížil. Sice by mě zajímala celá pravda o něm, ale rozhodně jsem nebyla ta, které by se s tím svěřil, nikdo takový zřejmě neexistoval. Chudák, musí být hrozně osamělý.
„Jen se o tebe starám! Je teplo, nechci, abys dostal úpal,“ vyplázla jsem na něj jazyk. A taky jsem ho chtěla prudit, to však věděl i on sám. „Fakt už tam skoro jsme, hele, to je ten les! Vidíš, ještě to se mnou chvilku vydrž, a pak si klidně jdi, kam chceš.“ Odfrkla jsem si, přesto jsem byla ráda, že jsem mu mohla ukázat něco jiného. Hlavně aby viděl, že znát mě má i své výhody! Pro něj asi malé, ale tak… Vždyť by jeho život byl nudný, kdyby neznal takové vlky, jako jsem já.

//Jedlový pás

//Kiërb

Stínova představa zcela náhodou zněla dobře! Minimálně její půlka, já bych si asi vystačila i s úkrytem, kde vlci budou, minimálně by tam být mohli, kdyby se jim chtělo. „Ale pak bys byl sám, pořád, a to není žádná legrace. Určitě by tě to taky časem omrzelo,“ poznamenala jsem, ačkoli jsem nepochybovala, že Stín by vydržel osamocený šťastný déle než spousta jiných vlků. Ale tak to je jeho boj, pokud by byl spokojený, prosím. Stejně bych ho našla a šla ho otravovat. Ušklíbla jsem se, no byl to jen takový malý tajný plán.
Nepřekvapeně jsem kývla hlavou, když si začal stěžovat na Života. Asi fakt moc nemá rád přátelské vlky, co? Měla bych ho seznámit s Rigelem, s tím by si mohli sednout. Vzpomněla jsem si taky, že byl celkem nesvůj, nebo spíše podrážděný i když jsem se jej já ptala na záležitosti, které s ním řešil bílý vlk – a ten toho musel vědět mnohem víc než já. „Hele, i tak jsi to zvládl,“ zamávala jsem ocasem, „A třeba by ti pomohl si s ním o tom otevřeně popovídat! Nemusíš to v sobě všechno dusit a on už beztak všechno ví – být tebou, využiju toho!“ Zněl nějak zahořkle, to by se mohlo spravit, kdyby přestal o všem mlčet a prostě by si sedl a s někým si o tom popovídal, nebo aspoň sám to zkusil se se vším tak vyrovnat. Na druhou stranu, možná byla jeho minulost až tak špatná, že nebylo žádné definitivní řešení. Zamyšleně jsem zastříhala oušky. Všechno bylo tak složité! Ale aspoň jsme se nenudili, že jo.
„To ti věřím,“ zasmála jsem se. Říkal to s hrozně vážnou tváří! A vážně jsem mu věřila, snad by to zvládl i bez důvodu, kdyby se mu opravdu chtělo, jenže jsem mu za to asi úplně nestála. Škoda, furt mi dluží ten jazyk. A byl vážně zvláštní, to mu však jen přidávalo na podivném šarmu. No, to asi bylo silné slovo, prostě s ním bylo vždycky fajn strávit čas. „Hm… A chtěl bys aspoň mít nějaký tvar, když už bys nebyl hmotný? Jako třeba, nevím, obláček, nebo spíše něco jako vítr? Nebo úplně bez jakékoli určité podoby?“ vyptávala jsem se zvědavě. Byl by z něj pěkný jako vlk tvarovaný stín nebo mrak. Nicméně zatím jsme dorazili k jezeru a já se do něj konečně mohla vrhnout! S rozběhem jsem do jezera skočila a ponořila se na pár vteřin pod hladinu. Po vynoření jsem se rychle napila a co nejrychleji doklusala zpátky k Stínovi, abych se rovnou u něj mohla oklepat. V těch pát paprscích, co pronikly mraky, se třpytil, což vypadalo neskutečně roztomile a vtipně. „No koukej, seš fešák!“ pochválila jsem ho, „Takhle se Smrti určitě budeš líbit víc! Pojď, už je to jen kousek.“ Mrkla jsem na něj a vedla nás vesele dál.

//Z. Galt.