Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kaňon řeky

Sice přestalo hřmít, ale déšť nám furt držel. Už jsem ani neměla sílu se furt snažit oklepávat, doslova jsem vyzkoušela tisíce způsobů, jak to udělat, aniž bych si pohnula ránou na zádech. Malý spoiler: takový snad ani neexistoval. A jestli ano, najdu ho a nechám si ho patentovat. Zavrčela jsem si pro sebe pod vousem. Ani Shao nevypadal z tohohle počasí moc nadšeně. No, co se dalo čekat. Léto bylo překrásné a aspoň pro mě plné radosti z pobíhání sem a tam – určitě jsem se tu vyznala lépe než on! „Hele, pojďme si trochu zavzpomínat, ať zapomeneme na ten déšť. Jaké pro tebe bylo léto?“ nadhodila jsem, když jsem aspoň zavrtěla hlavou, aby se mi voda přestala hrnout do očí. Stejně to vypadalo, že furt není spokojený s mojí odpovědí. No co už. Třeba by to pochopil, kdyby Stína poznal.
Zvědavě jsem se na něj podívala. Zase měl ten podivný přemýšlivý výraz – asi, byla celkem tma. „Jasný, z něčeho asi bude těžší posbírat se, ale vždycky je způsob,“ zazubila jsem se optimisticky. Žít je přece výzva! Nehodlala jsem se nechat porazit jen smůlou, to dělají jen zbabělci. Doufám, že to zvládl i bráška… Zavrtěla jsem hlavou. Určitě. Je přece dost chytrý na to, aby věděl takovou základní věc! Naštěstí jsem to ani nemusela moc řešit, protože Shaa očividně zajímala má historka. Hrdě jsem se ušklíbla. „Dobře, ale jestli si z toho cvrnkneš, nebude to moje vina!“ vyplázla jsem na něj hravě jazyk, „Jednou jsem se takhle prostě procházela kolem bažin – jsou tady kousek mimochodem – a ucítila fakt divný zápach, jako hodně silný a divný i na bažiny! Tak jsem to tam šla omrknout – jo a mimochodem, vedle bažin jsou močály a tam žije nějaká smečka, no chápeš to? – a jak jsem se tak dívala kolem, tak jsem potkala Stína a Rez a ještě jednu vlčici, ale to je jedno, prostě jsme se tam potkali a hledali, odkud jde ten smrad a najednou!“ Udělala jsem krátkou pauzu, abych popadla dech a vystupňovala napětí. „Najednou se z toho bláta a špíny vynořili čtyři vlci, ale mrtví! Jenže byli živí, i když byli mrtví! A neměli srst, jen maso, a někteří neměli třeba oči nebo byli potrhaní a tak! No a prostě po nás chtěli, ať jim dáme naše kožichy, chtěli nás stáhnout z kůže! No a tak jsme se s nimi porvali a vrátili je, odkud přišli. Jo a kretén Stín nás zradil, takže Rez a ta modrooká ještě musely zpacifikovat jeho,“ odfrkla jsem si, když jsem dokončila svůj proslov.
Jenže jak jsem tak mluvila, vůbec jsem si nevšímala okolí. Najednou jsem zase začala a jak jsem otáčela hlavu, ať se dívám před sebe a ne na Shaa, mihl se mi před očima stín. Kéž by s velkým S! Nějaká beztvará temná šmouha se mi prohnala přímo před čumákem. S vypísknutím jsem vyskočila do vzduchu, bolest nebolest, a teprve po přistání a zavrčení do tmy jsem si uvědomila, že to klidně mohl být jen zajíc nebo podivná srandička. Nebo to taky mohl být nějaký duch. Zavrtěla jsem hlavou a nevinně se zazubila na zrzka. No co, zrovna jsem mu vyprávěla strašidelnou historku, tak jasné, že se pak lehce leknu!
Překvapilo mě, že se tak zajímal, co mám proti smečkám. Na druhou stranu spousta, ne-li většina vlků preferovala život ve smečce, tak se asi nebylo čemu divit, že je zvědavý. „No, narodila jsem se vůdcům smečky a byli celkem přísní a to dost zkazilo život mě a mému bratrovi,“ pousmála jsem se, „Takže chvilku po tom, co zdrhl on, jsem odešla i já. Mým dalším sourozencům a rodičům se to moc nelíbilo, jak vidíš.“ S malým, téměř hrdým, úšklebkem jsem kývla ke svým jizvám. Vlastně asi nebyly moc vidět ve tmě, ale tak co. „Fakt? To by mě zajímalo jaké,“ drcla jsem do něj trochu - stejně mě to zabolelo, no nevadí – byla jsem však upřímně zvědavá. Co jednomu stačí nabídnout, aby se vzdal dokonalé svobody?

//Zubří vysočina

//Tmavé smrčiny

Jak se den táhl, déšť vůbec nepolevoval. Kapky byly těžké, takže každá, co mě trefila přímo do rány na zádech, byla fakt nepříjemná a myslela jsem, že ve svém citlivém mase opět cítím zuby těch potvor. Otřásla jsem se a koukla kolem, jestli třeba nebudeme mít štěstí a nenajdeme nějaký úkryt před bouří. Zřejmě ne. Smůla. A k tomu to bídné téma mého bídného přítele. „Co už,“ pousmála jsem se, „Ale je hrozně lehké ho provokovat, je s ním sranda. Nemusím mít jen dobré kamarády, duh.“ Zasmála jsem se. Vyhovovalo mi to, zatím, až mi to bude vadit a nebudu se bavit, jeho ztráta mě asi tolik bolet nebude. Ale byl zajímavý, to zase jo. Ne, asi by mi chyběl chvilku. No, to je život. Pohodila jsem nad tím ocasem.
Shao byl taky opravdu zajímavý! Čím si asi on prošel? Jaké měl zkušenosti se životem? Občas se mi zdálo, že měl kolem sebe takový divný opar melancholie, ale snad to byl jen ten déšť. „Myslím, že i když ti to něco sebere. Chápeš, víš, že se ti může kdykoli cokoli hrozného stát, tak si můžeš život o to víc užít, dokud můžeš!“ zazubila jsem se na něj, „A když to přijde, máš zas o dobrodružství víc! Jsi trochu jiný a můžeš najít jiné radosti a tak!“ Vesele jsem vrtěla ocasem a kdybych neměla natrhlá záda, snad bych i poskakovala kolem. Prozatím jsem si to však odpustila. „Co myslíš ty?“ zeptala jsem se ho, upřímně zvědavá. Rozhodně s ním šla konverzace celkem hladce.
„Co, tohle?“ otočila jsem se nonšalantně ke svému zranění a pokusila se nahodit tajemný výraz, „Jsi připravený se bát?“ Trochu jsem ztlumila hlas, abych tomu dodala na hrůzostrašném efektu. Ono to bylo celkem strašidelné, je jen na něm, jestli mi bude věřit nebo ne. Zhnuseně jsem vyplázla jazyk na jeho otázku. „Ani nápad,“ zavrtěla jsem hlavou, „V jedné jsem se narodila a to bylo dost na celý život, děkuju pěkně.“ Trochu se mi zježila srst, jen jsem na to pomyslela. „Takže bys někde byl ochotný zůstat, kdyby se ti tam fakt líbilo?“ zeptala jsem se pro jistotu. Moc mi na tom nezáleželo, vypadal, že ví, co pro něj bude nejlepší, ale byla jsem zvědavá.

//Tulipány

Nenápadně jsem zkoušela testovat, jak moc můžu ramenem hýbat bez toho, aby bolelo. Odpověď byla jasná – vůbec. Naštěstí byla bolest relativně snesitelná, aspoň zatím. Taky mi mohli něco zlomit, ještě jsem na tom dobře. Povzdechla jsem si v duchu; vlastně jsem na tom mohla být o dost hůř. Takového Stína ten zážitek úplně dolomil, že se raději vrhl na nás živé a spolčil se s mrtvými. Jak moc zlomená osobnost asi byl, že to udělal? Nehodlala jsem se snažit ho zachraňovat, ale rozhodně bych ho aspoň ráda pochopila. Zajímalo mě, jestli takový skutečně je, nebo jen věří, že takový musí být. Asi tak trochu směs obojího, no pokud je tak šťastný a nikomu tím neubližuje… No, dobře, do toho raději teď nebudu zabíhat. Ne, když jsem měla o dost lepší společnost. „Dobře děláš, vzrůšo se vždycky hodí,“ pokývala jsem moudře hlavou a zazubila se. Co by byl náš život bez srandy?
Střihla jsem ouškem a zavrtěla hlavou. „Myslím, že je jedno, jestli ho tak beru, dokud si zároveň uvědomuju, že by mě klidně hodil do sopky pro sebemenší výhodu v životě,“ pokrčila jsem rameny a tvář se mi mírně cukla bolestí. Já jsem fakt nepoučitelná. Nevadí, nemůžu nechat ty svaly moc ztuhnout. Co když by to s nimi jinak bylo jako s kostmi? Nemůžou i zlámaná svalová vlákna blbě srůst? Nebo by mi tam třeba mohla přestat růst srst a budu vypadat skoro jako moje mrtvá dvojnice! Ne, dobře, k tomu mi chybělo ještě hodně, ale stejně. Raději bych zůstala takhle hezky huňatá a živá, děkuji moc.
Vypadal, že svá slova myslí upřímně. Snad jsem ho napoprvé špatně odhadla, čím dál tím víc se mi zdálo, že je Shao vlastně celkem laskavý. Možná je jen méně opatrný, když vidí, že jsem zraněná. Zvláštní jak se více otevřeme druhým, když vidíme, že jsou také zlomení, ne? Jako já a můj bratr, rodina nám tolik ublížila, že jsme si zbyli jen my dva a on o tom ani nevěděl. „Náhodou je to i skvělá příležitost, když si to tak vezmeš – mám kamaráda, který se díky nim stal hrdinou,“ zavrtěla jsem ocasem, „Styx chtěla napadnout a sežrat vlče, ale Nori zakročil a teď se může chvástat, jaký je statečný, takže jejich přítomnost má i své výhody.“ Kdo by totiž nechtěl mít šanci říkat, že někomu – obzvláště vlčeti – zachránil život? A vůbec, co se asi stalo jejich rodině, že jsou všichni takoví? Čím je svět tolik zlomil? Kdo ví, Rigel by mi to stejně neřekl. Vždyť na tom zas až tak moc nesejde.
Zamávala jsem ocasem, když souhlasil, že bychom se mohli projít a podívat se po nějakém místě, kde přečkat déšť. „Jo, to je taky pravda,“ ušklíbla jsem se. Naštěstí už jsem se cítila ohledně celé té záležitosti lépe – beztak mu můžu nakopat zadek, kdyby k čemukoli došlo. „Je mi fajn, jen to trochu bolí, ale to musím rozchodit,“ ujistila jsem ho a udělala na důkaz pár rychlých kroků. Okay, špatný nápad. Zavrčela jsem v duchu a zase zpomalila. „Touláš se? Nevypadáš jako smečkový typ,“ poznamenala jsem, aby řeč nestála. A kdybych se pletla, aspoň bych mu mohla povykládat o zdejších smečkách, i když jsem je moc neznala. Minimálně jsem ho mohla varovat, že jsou tu troubové, co dobrovolně žijí v močálech a horách.

//Kaňon řeky

Byla jsem opravdu natěšená, že bych měla parťáka, se kterým bych mohla objevovat nová zákoutí této magické krajiny. O tom život přeci byl! Samá dobrodružství, sem tam o chloupek uniknout smrti a celkově se bavit a užívat si. Aspoň tak jsem to viděla já a tak jsem chtěla prožít svůj život, čistě pro případ, že další by už na mě nečekal. A kdo ví, třeba budu výjimka a nebude na mě čekat ani smrt! To by se hodilo.
Bohužel mi momentálně byla má smrtelnost připomínána až až. Nejen napadením nemrtvými, nejen Stínem, který více nežil než žil a přesto tu furt strašil, ale také tím, že svět se točil přímo před mýma vlastníma očima. Stejně jsem se jako velká hrdinka zkusila postavit. Nebyl to moc dobrý nápad. Hlava se mi motala ještě víc, jako bych měla závrať – kéž bych na to byla aspoň dost vysoká! Takhle to bylo celkem lame. Udělala jsem nejistý krok a aspoň se mi podařilo sebou nehodit o zem. Nebyla jsem si jistá, co za tímhle stavem stojí. Jestli ta krev, co se místo ve mně povalovala v bahně bažin a v chřtánech těch masitých potvor, nebo jestli mám jen prachobyčejnou žízeň. Odhadovala jsem však spíše tu ztrátu krve, tepavá bolest v ráně na lopatce mi taky nepřidávala na náladě. Stejně jsem zůstávala pozitivní, musím to jistě jen rozchodit, zvyknout si a tak. Nelehla jsem si tedy zpátky, ani když po tom mé tělo téměř křičelo. Ukážu mu, kdo je tady pánem!

//Další Gallictober post ^^

Pobaveně jsem si odfrkla a švihla ocasem. Co čekal, že mu budu skládat ódy a opěvovat jeho jméno? Ještě jsem ho neznala dost dlouho na to, abych ho chválila víc. „To víš, kdybych ti hned začala skládat komplimenty, nebylo by v tom žádné vzrušení,“ zazubila jsem se hravě. Rozhodně bych mu křivdila, kdybych si na cokoli stěžovala. Dalo se s ním povídat bez problémů a neměl takové výkyvy nálad jako jiní vlci, se kterými jsem se setkala. To jsem pro změnu dokázala ocenit zrovna teď, kdy jsem nepotřebovala, aby po mně někdo vyjel jen tak.
Úplně jsem se toho však zbavit nemohla, soudě dle pachu, který ke mně vítr přivál. Tak jdeš si pro mě nebo ne? Stín světem bloudil jako ztracený přízrak, toho jsem si byla vědoma, ale musí to dělat zrovna v místech, kde jsem? A to by se mu zrovna mělo zamlouvat se mi vyhýbat, no samozřejmě, že doslova v jeden jediný moment ve svém životě, kdy jsem chtěla trochu klidu, se musel motat kolem. Třeba jsem měla pravdu hned na poprvé a byl to skutečně duch, přízrak, který zůstal na tomto světě, aby mě strašil. Nebylo by to úplně nemožné – třeba se za ním Rez a modrooká po mém odchodu vydaly a udělaly s ním krátký proces. Zasloužil by si to, hnusák. Stejně jsem ho ale měla celkem ráda. A moment! On stejně říkal, že chce být bez fyzické schránky! Co když fakt zašel za Smrtí jako já a požádal ji o to? Co když z něj fakt udělala jen stín?! Bylo to možné? Mohl by být jen přízrakem temnoty, co mě bude pronásledovat a strašit za to, jak jsem si z něj dělala srandu? Ne, tak dětinský přece není, za to bych mu nestála... leda že...
Shao si bystře všiml, že se mi něco nezdá, a neváhal se zeptat. Bylo tu pár pachů, ovšem jen jeden byl matně cítit tlením a trochu tak splýval s vůní lesa. Další se zas trochu blížil Rigelovi, ale neznala jsem ho, tudíž to musí být jiný z jeho sourozenců. Kolik jich sakra má? Ani kdybych se snažila, bych si asi nevzpomněla, nevadí. „Jeden z nich je můj kamarád, no, jak se to vezme,“ uchechtla jsem se, „Já ho beru jako kamaráda, on mě bere jako otravnou věc, co se mu plete do cesty.“ Pokusila jsem se zrzkovi co nejlépe definovat svou situaci se Stínem. Nemohla jsem mu přece říct, že momentálně bych to viděla tak, že Stín mi začínal čím dál tím víc připadat jen jako přízrak, opuštěná schránka vlka. Zavrtěla jsem hlavou; to bylo určitě jen tím, jaký dojem ve mně zanechal tím napadením modrooké. Až se s ním zase více pobavím, budu v pohodě.
„Koho by to taky nebavilo,“ ušklíbla jsem se na jeho poznámku. S překvapením jsem také zjistila, že zná Rigelovu famílii. Popis kožichu by seděl i přímo na jmenovaného, ale to chování už tolik ne. Ale říkal, že má bratra, ne? Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a pak zas na druhou, nakonec jsem kývla. „No, nezní to jako ten, kterého znám já, ale říkal, že má bratra, takže by to sedělo spíše na toho,“ střihla jsem ouškem, „Jsou tím pádem minimálně tři, celá rodina – Styx a Rigel mi přišli celkem v pohodě na první pohled, s Rigelem se dá i bavit, když nemá blbou náladu, ale o zbytku toho moc nevím.“ Vyměnila jsem si s ním informace. Ono klidně bychom mohli jít omrknout toho, kdo s námi byl v lese, ale upřímně bych se tomu raději vyhnula. Ještě bych narazila na Stína.
Shao se tady ještě moc nevyznal, což mi vyhovovalo, protože když nic jiného, mohli bychom to změnit! „To nevadí, nechtěl bys to aspoň risknout? Mohli bychom se trochu toulat a třeba najdeme nějaké suché místo,“ zavrtěla jsem ocasem a vůbec celá trochu ožila. Nakonec zranění se musí rozchodit, bez ohledu na to, jak moc bolí.

Aspoň jsem nebyla jediná, koho hrom překvapil, ale nekomentovala jsem to – on měl také dost slušnosti, aby na to neupozornil. Bylo to však opravdu nepříjemné, minimálně takhle čerstvě po tom všem. A ještě jedna nepříjemná věc, a to sice, že jsem nedokázala rozpoznat, jestli to teď Shao myslel ironicky nebo ne. No, na tom stejně nesejde. „Nepřeháněj,“ ušklíbla jsem se, „Ty taky nejseš špatný.“ Rozhodně lepší, než kdybych se zasekla v bouřce třeba s tím kamarádem od Lil, to bych měla smrt bleskem prakticky jistou.
Když už mluvíme o té smrti… málem jsem natáhla bačkory a stačil k tomu jediný závan větru. Nesl ke mně pach toho, o kom jsem zrovna přemýšlela. Tak přeci si mě přišel najít. Musela jsem být prokletá, když mě nepronásledovaly doslova žijící mrtvoly, tak to dělali živí vlci, co byli mrtví aspoň vevnitř. To Stín přece byl, ne? Občas se zdálo, že v něm zbývalo tak málo života, že už byl prakticky mrtvý. Na druhou stranu, já se s tím, s ním, dokázala vypořádat, ať už to s námi mělo být jakkoli. To on, zdálo se, špatně nesl, když jsme byli spolu. Nebyla jsem tedy spíše já jeho prokletím? Možná Smrt kecala a ve skutečnosti má ráda vlky, jako jsem já, právě proto, že je může uvalit jako kletbu na vlky, jako je Stín. To by byl docela cool nápad a způsob, jak si vybít sadismus! A ještě to v podstatě nikomu neubližovalo! Vlastně jsem byla v pokušení to přijmout jako fakt a jít se tím šedému vlkovi pochlubit. I když jsem si byla víceméně jistá, že on už si dlouho myslí, že je prokletý a já jsem jeho trestem – a jestli ne, tak to příště změním.
O to milejší taky bylo, že Shao se v mé přítomnosti zřejmě opravdu cítil dobře. „Hele, víš o tom, že dokážeš mluvit hrozně chytře, když se snažíš?“ zazubila jsem se na něj. Opravdu mě to překvapilo, vůbec bych to od něj nečekala. „Možná máš pravdu, nebo ještě třeba časem změníš názor. Ale vážně, co ty a tvá reputace tady? Už jsem i potkala vlky, o kterých tady každý ví, že žerou vlčata, vsadím se, že to jen tak netrumfneš,“ popíchla jsem ho. Mně bylo upřímně celkem jedno, jak mě ostatní vidí, já se nehodlala měnit jen proto, aby na mě ostatní změnili názor k lepšímu. To se třeba tady zrzavému dařilo, nejdříve jsem z něj měla trochu zlý pocit, ale teď byl vlastně opravdu fajn. Jen najednou působil trochu zvláštně, zamyšleně. „No, kdybys někdy změnil názor, určitě dej vědět – ve dvou by to šlo určitě lépe!“ zavrtěla jsem ocasem a znova se oklepala od vody. Začínalo to být trochu otravné. „Neznáš nějaké místo, kde bychom se mohli schovat?“ zeptala jsem se bez toho, abych do toho vkládala velké naděje.

Vysoko nad našimi hlavami se ozval hrom, až jsem málem vyskočila z kůže. Tohle je určitě naschvál. Byl to fakt výsměch – já abych se bála bouřek? Lekala se hlasitých zvuků? To bylo teda něco. Jak nejlépe jsem jen mohla, jsem se na zemi otřásla, docela bez užitku když jsem stejně hned byla zas promočená. Měla jsem tak akorát chuť Shaa požádat, jestli bychom si naši malou debatu nemohli vzít jinam, kde bychom třeba nebyli tak na dešti. Neudělala jsem to však. Proč? Inu, to jsem nedokázala přesně říct, sama jsem tím byla dost zmatená, ale po hlubší analýze svých pocitů jsem asi na něco kápla.
Bylo to zas těmi bažinami, byla jsem si tím téměř jistá. V dešti se země pod našima nohama taky měnila v rozblácenou břečku, ve které se jeden mohl zaseknout, kdyby šlápl do opravdu hodně blbého místa. Samozřejmě, v bažinách to hrozilo na každém druhém kroku, ale pointa zůstávala stejná. A do toho to hřmění a blesky. Nedobrovolně jsem se sem tam ošila, téměř neznatelně, no já to vnímala a vytáčelo mě to. Tohle jsem přece nebyla já! Nechtěla jsem se tady stresovat úplně zbytečným pocitem, že mě pronásledují zlomyslné bytosti z hlubin shnilých vod! Bylo to nesmyslné, a přesto jsem cítila, jako by se mi mělo něco přihodit – a tím pádem i Shaovi, ale o toho jsem se ještě tolik nestarala. Co by to však mělo být?
Opravdu jsem si dala záležet, abych své obavy tak nějak probrala a všechno. Učinila jsem závěr a moc se mi nelíbil. Čeho jsem se momentálně obávala, byla předtucha. Upřímně jsem si po tom, co se stalo, nedokázala momentálně představit, že můj život skončí jinak než v zubech a drápech Stína. Nedokázala jsem to racionálně vysvětlit, obzvláště proto, že jsem věděla, že proti mně Stín nemá šanci, ale upřímně jsem věřila tomu, že on bude ten, kdo můj život ukončí. V mysli mi jako temný mrak visela vize nás dvou, jak se rveme na život a na smrt. Upřímně to počasí mi moc nepomáhalo – přesně takhle by to při naší bitvě vypadalo. Hřmělo by a blýskalo se a Stínovy stříbrné oči by zářily ve tmě jako další výboje z nebes… vypadal by nebezpečně a vznešeně, což byl vzhledem k jeho normálnímu vzezření celkem oxymóron. Přesto jsem si to nedokázala nijak vymluvit, pouze tento fakt přijmout. Snad ho brzy vyhledám a vyzvu ho k rvačce, ať se má předtucha naplní nebo změním svůj osud – to nemůže být tak těžké.

//Jen další Gallictober post o ničem ^^

Ani jak slunce postupovalo na obloze - teda předpokládala jsem, že tak dělalo, protože v lese bylo stále celkem šero – déšť neustával, raději jsem se tedy dopředu smířila s deštivým dnem. Snad ke všemu ještě nenastydnu. Povzdechla jsem si a potřásla hlavou, ať mi nekape že srsti do očí. Zároveň jsem si uvědomila, že už poznám, jak vlk oproti mně vypadá. Měl zrzavo-hnědý kožich a zelené oči. Na první pohled bych si asi myslela, že bude milý a kamarádský, klasický dobrák bez špetky vášně v sobě. Ne, že by snad na tom bylo něco špatného, i z takových jsou fajn kamarádi.
Přátelé… vlastně když jsem se nad tím zamyslela, když už jsem si kamarády udělala, nebyli to snad nikdy takové čistě milé typy. Obzvláště ne, co jsem přišla sem. Vlastně asi jen Baghý mi taková přišla, ale i ta mi nebránila v provokování Noriho. Nori sám v sobě měl trochu darebáctví – a jaký byl fajn! Trochu mi chyběli, zajímalo mě, jestli se o ně smečka dobře stará a jsou tam spokojení. A jak se má Lilac. Začínala jsem být sentimentální, co to se mnou je? Ale dovolila jsem si to, nakonec nechybělo moc a asi bych se s nimi znova neshledala. Bylo zvláštní, jak jsem na přátele myslela dříve než na rodinu. Jenže asi se nebylo čemu divit, rodina toho pro mě moc dobrého neudělala a přátele jsou tak trochu jako partner, ne? Jen vám neudělají prťata, ale jinak je to asi to stejné. Vždyť i ti dva, Baghý a Nori, na první pohled působili jako pár, starali se o sebe jako pár a dokonce by svého parťáka šla vlčice i mstít! V čem se to teda přesně lišilo jsem si nebyla moc jistá.
Rozhodně by se mi však hodilo mít takové přátele, protože nejblíže jsem zatím měla snad ke Stínovi a ten... no... ten by se na mě klidně vrhl i uprostřed povstání mrtvol, jak jsem mohla vidět. Zasloužil by si, aby mu někdo pořádně natrhl kožich, doslova... Ušklíbla jsem se, nicméně bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem přece jen nedoufala v něco jiného, aspoň tehdy v těch bažinách. Ale to by to zas nebyl on a já nechtěla, aby se měnil, moc, pak by to už nebyl ten zajímavý on.
No, na tom tolik nesešlo, měla bych se věnovat tomuhle zrzkovi, k němuž jsem si byla schopná už přiřadit i jméno – Shao. „Těší mě,“ usmála jsem se, „To každopádně, i když upřímně už jsem se tak budila, že by na mě dojem udělal kdokoli.“ Byla jsem fakt ráda, že se objevil, jinak bych se nudou ukousala. A třeba když už jsem byla u těch přátel, se k nim tenhle vlk přidá. Zatím byl docela zajímavý, trochu jako Rigel, kdyby byl ten šedý chytřejší. Musela jsem se zazubit, když mi dal další otázku. „S tím ti asi nepomůžu. Jednak mně osobně otravný zatím nepřipadáš a druhak já sama jsem hrozně otravná, nebo mi to aspoň říkají,“ odfrkla jsem si. Vždyť já jen byla zásobárna humoru a zábavy! Nemůžu za to, že je tolik vlků sucharů. „A k čemu by ti asi byla lepší reputace, hodláš snad ovládnout svět nebo něco?“ zeptala jsem se pobaveně. To bych se s ním pak snad mohla i spolčit, bylo by to celkem cool.

Pohodila jsem ocasem a znovu se pro sebe pousmála. „O tom nepochybuju,“ poznamenala jsem. Měl by to se mnou dost lehké, kdyby mě chtěl ještě víc dodělat. Ne, že bych se vzdala bez boje, to absolutně nepřicházelo v úvahu – neporazila jsem zombie vlky jen proto, aby mě ze světa sprovodil nějaký náhodný frajírek! Zatím ale dobrý, dokonce si i lehl kousek vedle, to asi nehrozí, že by toho moc dělal. Leda by na mě hodlal používat nějakou magii. To sotva, nevypadá moc silně. Ne, že bych ho dokázala úplně posoudit ve tmě a zřejmě i dešti. Nějak na mě začínalo kapat, vzhledem k hustému porostu to však nemohla být jen ranní rosa. Paráda.
Usoudila jsem, že by vlkova společnost nakonec nemusela být tak špatná, když znova promluvil. Takhle se mi líbil! Dokonce jsem se i přestala trápit vidinou zmoknutí. „Hm,“ zamyslela jsem se a zamžourala v šeru jeho směrem a neviděla doslova nic nového, stále jen tmavou skvrnu, „Řekla bych, že nebudeš moc oblíbený. Takový ten polootravný typ, který nakrkne spoustu vlků, ale opravdového nepřítele si neudělá, leda by měl sakra smůlu.“ Chtěla jsem pokrčit rameny, ale pak jsem si to rozmyslela. Záda mi v tom místě začínala celkem tuhnout a dost bolela i v klidu, nemusela jsem je více namáhat. „Jsem Evelyn, mimochodem, a ty?“ nabídla jsem mu své jméno, ať to naše shledání není až tak anonymní.

Jak jsem tak ležela a koukala na vlka, mé myšlenky se nedobrovolně stočily k nedávné noční můře v bažinách. I tady cizinec si všiml, že jsem raněná, takže by se teoreticky mohl pídit po tom, co se mi stalo. Samozřejmě, že čistě z morbidní zvědavosti, ne ze starosti. A já pak budu muset vysvětlovat, že z bažin vynořila divná masitá těla vlků, kteří nám chtěli ukrást kožichy… A přitom jsem ani nevěděla, proč tam byli! To mi rozhodně nebude dodávat na legitimitě. Mírně jsem si povzdechla. Snad jsem se měla více snažit dopídit se po jejich původu, nebo důvodu proč nám byli podobní, ale bylo už pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
Přesto když jsem si na to teď vzpomněla, mi ta otázka začala hlodat v hlavě. Kdyby to byli nějací náhodní vlci, tak bych si řekla, že to byly jen nějaké ztracené duše, nešťastní zbloudilci, co se v bažinách utopili při svých cestách, jenže ona to nebyla náhodná těla – byli jsme to my! My všichni, co jsme se tam sešli. A my zcela očividně svá těla měli, duh. Tak co tam dělala? Jak bychom asi ztratili svá vlastní těla a zároveň je měli? Nebo to byla metafora? Jakože jsme nějakým způsobem ve světě ztracení a zapomenutí a ta těla tam měla být symbol? Hmm… Když si to vezmu jeden po jednom… Tu modrookou jsem neznala, takže tu jsem nemohla hodnotit, Rez vlastně taky ne, ale co se mě a Stína týče… Stín je Stín, ten je jasný. Je tak trochu ztracený, ne? Chce se zbavit své fyzické schránky, odloučit se od své minulosti a všeho, tak trochu životem bloudí ne? Opravdu je dost jako stín, táhne se světem jako temnota a snaží se ho i udělat temnějším místem. Co udělal modroočce, byla fakt hnusárna. Možná to pro nás bylo varování? Že bychom se měli začít chovat laskavěji, jinak ztratíme svou individualitu a podlehneme hněvu a žárlivosti? Nerada bych tak skončila, jako ztracená duše, že všem jen znepříjemňuje život… A nakonec i Rigel se začal chovat lépe, když jsem se sama uklidnila a byla na něj milejší, tak třeba na tom opravdu něco bude.

//Doslova o ničem post pro Gallictober, protože nevím, jak budu mít večer energii psát ^^

Ráda bych řekla, že jsem si užívala nočního klidu a tiché atmosféry, fakt že jo, ale prostě to nebyl můj styl. Nedokázala jsem tomu přijít na chuť. Jenže zároveň mi bylo jasné, že si musím odpočinout a dopřát svému tělo čas se zregenerovat, takže jsem tu byla zatím víceméně zaseklá. Aspoň než začne další den, víc jsem tomu nedávala – vždyť budu ráda, když má trpělivost vydrží aspoň do toho rozbřesku! Nespokojeně jsem zamručela a povzdechla si. Co jsem tady měla asi tak sama dělat?
Naštěstí má samota netrvala příliš dlouho. Téměř jsem nevěřila svému štěstí, když jsem začenichala a ucítila pach dalšího vlka. Mít méně hrdosti, snad bych začala hulákat, ať laskavě přijde blíž. No nakonec jsem vůbec nemusela, protože cizinec přišel sám. Ve tmě jsem toho moc neviděla, takže jsem stěží odhadovala, jaké barvy asi nese jeho kožich. Ušklíbla jsem se na jeho slova – zřejmě jsem měla štěstí na takovéhle typy. „Klídek, ještě nehodlám umřít,“ ujistila jsem ho, „Ale dík za starost.“ Pohodila jsem ocasem. Snad by se mi více hodilo, kdyby mě našel nějaký dobrák, avšak to by pak asi nebyla žádná sranda. „Co tu vůbec děláš? Musíš mít špatnou pověst, když se bojíš, že by tě hned někdo vinil, žes mi tohle udělal ty,“ rýpla jsem si. Vlastně jsem nepředpokládala, že by byl zlý. Spíše to byl jen další mladý frajírek. Ani nevoněl jako Rigel nebo Styx, takže do jejich bandy taky nepatřil a sotva tady budou dvě takové skupinky. To by tohle místo muselo mít fakt pekelnou smůlu.

//Bažiny (přes Říční eso)

Od bažin byl směr mé cesty jasný – voda. Čerstvá, čistá voda na umytí. Smrděla jsem, že to vadilo i mně a to bylo teda zatraceně co říct, nemluvě o té nechutné mazlavé krvi, co na mě nastříkali masáči. Naštěstí tu byla hned řeka, do které jsem div nespadla, jak se mi podlomily nohy. Uložila jsem se u břehu a nechala přes sebe vodu téct a smýt ze mě všechen ten bordel. Bylo to hrozně příjemné a uklidňující, já byla vyčerpaná, prakticky hned jsem usnula.
Vzbudila jsem se zas do tmy. Asi jsem nespala moc dlouho, no dost na to, abych načerpala novou energii pokračovat v chůzi. Napila jsem se a očistila zbytek špíny, zas jsem zářila čistotou! Tak jsem se šourala dál, protože i když řeka byla fajn, nechtělo se mi zůstávat v mokru – z pochopitelných důvodů. Takže jsem se brzy ocitla v tom tmavém lese vedle smečky – TÉ smečky, ve které by měl žít můj drahý bratr. Nechtěla jsem se tam ale ukazovat takhle, nevypadalo by to dobře. Kdepak, musím se s ním setkat v ťipťop stavu, aby viděl, že ze mě vyrostla slušná vlčice, co chápe radost ze života. To jsem samozřejmě byla i roztrhaná od nemrtvých vlků, ale taky by to mohlo vypadat, že za ním jdu s prosíkem, protože mi někdo natrhl zadek a potřebuju pomoc. Ne dík, to si raději ještě počkám.
Rána na lopatce začínala námahou bolet víc a víc, takže jsem se rozhodla, že bude nejlepší pro dnešek zakempit na místě. Ušla jsem i tak slušnou dálku a zdálo se, že v lese budu relativně sama a odpočinek by tedy mohl být bezpečný. Položila jsem se na zem, ale spánek nepřicházel. Nevadí, aspoň jsem si mohla užívat zvuků nočního lesa a nudit se. Výborné.

//Taktéž se omlouvám a mizím, ale všem děkuju za hru ^^

I v bažinách se dala najít krása, jak jsem zjistila, když jsem oči obrátila k čistému nebi plnému hvězd. Hezky by se pod ním spalo a fakt bych si šlofíka dala, nebýt toho, že bych se pak klidně mohla probrat napůl pohřbená v bahně nebo obklíčená dalšími oživlými kusy hnijícího masa. Bez toho se fakt objedu, takže jsem se držela násilím vzhůru. Aspoň mi šedá vlčice dodala nějaký podnět nespat. Líně jsem se podívala na Stína. Ani jsem neměla sílu se na něj mračit. „Jo, je to… kamarád, asi,“ pokrčila jsem rameny a sykla, jak jsem si hla trhancem na lopatce. Takže asi žádné běhání a poskakování, co? Stejně na to teď nemám energii. „Všivej kamarád a vůbec je to celé jednostranné, protože je moc cool na kamarády nebo co,“ odfrkla jsem si. Spíše jsem pro něj nebyla nic víc než otravná blecha v kožichu, ale tak co už. Mně to nevadilo a jeho jsem rozčilovala, tak to asi nebylo nejhorší.
„Podle mě nemá smysl s ním moc dělat–“ ani jsem nestihla doříct větu a Stín nám pláchl. Typické, ani se nerozloučil. Tak napůl jsem chtěla běžet za ním, ale asi bych mu stejnak nestačila. Ne v tomhle stavu. Vyříkám si to s ním příště. Mávla jsem nad tím tlapou a místo něj se zaměřila opět na dvě vlčice. „My bychom se asi taky měly hnout, kdo ví, co se v bažinách ještě skrývá,“ navrhla jsem a pousmála se. Se spoustou funění a polohlasných nadávek jsme se zvedla na nohy. Dost jsem se třásla, ale aspoň jsem se nesvalila k zemi. I to se momentálně počítalo jako výhra. Chvíli jsem přemýšlela, kudy bych se vydala. Pak jsem vsadila na jistotu a následovala Stínův pach, abych nemusela sama hledat cestu bez zrádných pastí.

//Temné smrčiny (přes Eso)

Měla jsem štěstí a podpora se ke mně brzy přiřítila v podobě té modrooké vlčice bez jména. Hned se mi pracovalo lépe a postarala jsem se o nemrtvého Stína, který na mě začal stříkat vlastní krev, protože jsem zřejmě ještě nebyla zaprasená dost. Překvapeně jsem si taky uvědomila, že se mi dost ulevilo. Mnoho mého hněvu, který patřil jeho živému protějšku, se vypařilo, když jsem viděla, jak se hromada masa pomalu cuká na zemi a mizí v bahně. To ti patří. Zabručela jsem v duchu a mrkla na živého Stína, kterého pacifikovala Rez. Úplně bych však zapomněla na zbývající mrtvolu! Rychle jsem se otočila, no naštěstí na mě jen má podobizna něco zasyčela a vrátila se, odkud přišla – předpokládala jsem.
Konečně jsem se uvolnila a oddechla si. Jak se mi snižovala hladina adrenalinu v krvi, doléhalo na mě vyčerpání a bolest ze získaných zranění. Zavrčela jsem a natočila krk, abych si zkusila olíznout nejhorší šrám na lopatce – bez úspěchu. Nevadí, nejprve bych se asi stejně měla umýt v nějaké čisté vodě. Ale předtím bych to ještě měla ukončit tady. „Díky za pomoc,“ usmála jsem se na neznámou vlčici, „Jsem Evelyn, a ty?“ Hodilo by se znát jméno parťáka při lovu nemrtvých, ne? Přišlo mi hrozně divné, že máme takový cool zážitek a přitom se vlastně ani úplně neznáme. Vydala jsem se, dost nestabilně, zpátky k Rzi a Stínovi. „Promiň, že jsem ti nemohla víc pomoct,“ omluvila jsem se šedé vlčici a vrhla na ni rozpačitý pohled, než jsem svou pozornost stočila ke Stínovi, co si hrál na mrtvého brouka. Trochu mého vzteku se vrátila. „A ty, co to mělo sakra znamenat? Zlý Stín, zlý,“ odfrkla jsem si a párkrát ho tlapou praštila po hlavě, než jsem se také svalila k zemi. Aspoň na moment. Na víc jsem teď neměla sílu a vyřídit si to s ním můžu prakticky kdykoli.

//Taktéž děkuji za akci a odměnu bych poprosila do síly ^^