Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Taky tě ráda vidím,“ odfrkla jsem si uraženě, ale úsměv se mi rychle vrátil na tvář. Vždyť to byla pravda, minimálně částečně. A vždycky bylo fajn narazit na staré kamarády, ne? „A nebruč, vždyť jsme se tak dlouho neviděli! Podívej se, dokonce sis stihl sehnat nové jizvy!“ zavrtěla jsem nadšeně ocasem a ignorovala fakt, že to platilo pro nás oba. Jen teda jeho pokousaná tlapa vypadala víc neprakticky než má záda. Skoro bych si myslela, že mu je udělali ti zombies, když tam teď procházel, ale vypadalo to, že zrovna jeho minuli. „Počkej, vždyť teď jsem byla zas v bažinách a potkala tam svoji mrtvolu,“ řekla jsem s neskrývaným zmatením, „Že bychom jen tu tvoji tak dodělali, že se nevrátí?“ Spíše jsem jen přemýšlela nahlas, ale vzpomněla jsem si, že ta moje nemrtvá jen utekla, neměli jsme šance s ní nic udělat. „A vůbec, to cos udělal nebylo vůbec hezké,“ zamračila jsem se na něj, byla bych ho praštila, no to už jsem udělala tehdy a nemělo smysl se opakovat.
Stín se brzy pustil do chabého pokusu mě zastrašit. Teda uznávám, chvilku jsem měla pocit, že se mi zježí srst, ale to jen do chvíle, kdy zmínil ty kanibaly. Ach chlapče, ty kdybys věděl… Zadržela jsem úšklebek. Samozřejmě měl pravdu, Rigel by mi klidně zakroutil krkem a zbytek jeho sourozenců také, o tom žádná, ale že bych se jich snad bála? Po tom co mě jeden z nich obskočil? To sotva. „Zkusil jsi to, to se musí nechat, ale já ti teď povím teprve něco strašidelného!“ zazubila jsem se vesele, „Můžou se tady potloukat vlci, co ovládají své magie tak dobře, že by ti klidně mohli rozbít mysl a úplně tě změnit, úplně! Najednou by z tebe byl přesně takový sluníčkář, jako jsem já! Skákali bychom spolu po loukách a čuchali ke květinám a ty bys měl rád všechno krásné a veselé a nikdy by sis nevzpomněl na všechnu svou temnotu a bručení! Jen si to představ! Já a ty, oba s úsměvy na tvářích, jak hopkáme lesem a smějeme se na celé kolo a povídáme si! A ty se mě nemůžeš zbavit a ani nechceš!“ Snažila jsem se držet strašidelný tón, no asi jsem zněla spíše nadšeně a pobaveně. Byla to absurdní představa, samozřejmě, a snad právě proto byla tak vtipná. Určitě se z toho osype!

//Bažiny (přes Mahar)

Síly mě opustily skoro stejně, jako jsem vyběhla z močálů. Už nikdy. Už fakt nikdy! Oddechovala jsem ztěžka a svalila se na zem, abych dopřála svému tělu trochu odpočinku. Obzvláště svému zraněnému rameni, které by zřejmě nejraději vypovědělo službu. Jaká škoda, že se mnou bylo zaseklé. Opravdu bych se o své součástky měla starat laskavěji. Zavřela jsem na chvilku oči, jen abych si odpočinula od všeho kolem, a otevřela je teprve, když jsem dýchala klidně a pravidelně. Až tehdy mi taky došlo, že tu nejsem sama. No jako bych to nemohla čekat. Zavrčela jsem a zvedla se ze země. Dala jsem do stopování.
Nebylo to ani moc těžké. Jen jeden živý tvor, co jsem znala, páchl takhle. Ani on nevypadal v nejlepším stavu. Tak ti dobře. Pomyslela jsem si s jistým uspokojením a bez dalšího váhání ze sebe oklepala všechnu špínu, bláto a vodu přímo na něj. „Nazdar! Koukejme, kdo se vrátil do říše živých!“ šťouchla jsem do něj, „Tvoji mrtví kamarádíčci ti asi nebyli dost dobří, co?“ Měla jsem chuť do něj rýpnout ještě jednou, ale to už by čekal a já fakt fakt fakt nestála zrovna o pokousanou tlapku. „Nebo… nebo že by…“ povzdechla jsem si a lehla si naproti němu, abych se mu dívala do tváře, „Nebo že bych ti snad chyběla?!“ Zazubila jsem se a ocas se mi hned začal nadšeně vrtět. Díky tomu byl aspoň hned čistý a v původním stavu. Bylo dobře, že jsem na Stína narazila. Konečně jsme si mohli promluvit – teda asi jsem si mohla jen já promluvit, on určitě bude mlčet. Nevadí, aspoň něco.

//Mahar

Sice jsem nedávala pozor předtím, než jsem sem vlezla, teď jsem si však byla až bolestivě vědoma toho, kde se nacházím. Skoro jako na povel mě začala i rána na zádech bolet a cukalo v ní. Výborně! Teď jsem fakt prokletá bažinami! Uchechtla jsem se zahořkle a rozhodla se odsud raději rychle vycouvat, než se propadnu do nějakého hlubšího bahna. To jsem fakt neměla zapotřebí, obzvláště při vzpomínce na to, jak bahno pohltilo naše masité dvojníky… Otřásla jsem se a snažila se najít cestu, kterou jsem sem došla. Nemělo to však být tak snadné.
„To si děláš p*del,“ zavrčela jsem a hned nahodila defenzivní postoj. Celá jsem se naježila od zátylku až po špičku ocasu. Nejspíše jsem si to jen představovala, ale věřila jsem, že mě natržený kus masa na zádech začal zase pálit, i když už se jizvil. „Co tu zas chceš? Vždyť už jsi umřela aspoň dvakrát,“ štěkla jsem po drobné vlčici bez srsti. Šklebila se na mě její rána na hrudi a jiné trhance, co už měla od nás čtyř.
„Ale no tak, zlato, jako bys věřila tomu, že nás může jen tak něco zabít,“ zazubila se klasicky mým způsobem. Nevěděla jsem, jestli odkazovala k nám dvěma nebo její skupině zombies. „Hele, rozhodně to ráda zkusím,“ odhalila jsem své bělostné, ostré tesáky, „Tak nedělej kraviny a nech mě projít.“ Varovala jsem ji a myslela to zcela vážně. Neměla jsem sice nejlepší šance – sama bych na ni nemusela stačit. Nicméně lepší to zkusit, než se rovnou nechat zabít, ne? Teda mohla jsem ještě zdrhnout – jo, vlastně to bych měla téměř určitě udělat. Nespouštěla jsem z ní oči, ale hlava mi už šrotovala, kudy jsem to přišla a kudy zase odejdu. Furt lepší, než kdybych tu našla i toho zrádce. Zavrčela jsem si pro sebe. Cítila jsem zde jeho pach, čerstvě, splýval sice hezky se vší tou vůní hniloby kolem, já ho však znala celkem dobře na to, aby mi neunikl.
„To bych ti doporučovala,“ zavrněla „Pojď. Zkus to na mě! Uvidíme, kdo je silnější. Třeba se mi přižene na pomoc i ten tvůj kamarádíček, byl minule přece tak ochotný…“ Jako by mi ta kr*va četla myšlenky. Měla jsem se ráda, to jo, ale po smrti to se mnou muselo jít nějak z kopce. Byla jsem fakt na facku. „Pozor, co si přeješ!“ zavrčela jsem, „Abys věděla, tak já své setkání se Smrtí také přežila už dvakrát a slíbila mi, že mi propůjčí nějaké magické schopnosti a ty bys byla prostě perfektní pokusný králík.“ Blafovala jsem, cítila jsem, že magie nebudou reagovat, jak mají. Čím to bylo, jsem nemohla vědět, snad tím, že se tu furt poflakovali tihle. Nicméně oni zřejmě magie neovládali, takže ten rozdíl nemohli cítit. Vypadalo to, že na vteřinu zaváhala. Očima jsem v tom mžiku šlehla ke známému keři. Tudy!
„Je naivní si myslet, že na nás magie budou mít účinek, holka moje zlatá,“ zasmála se z plna hrdla a vrhla se po mně. Hbitě jsem uskočila a vystřelila ke svému pevnému bodu, malému křáčí, co se drželo v rozmoklé půdě. Že já si rovnou nedávala pozor, kam běžím! Ušklíbla jsem se a odrazila se od toho pevného kousku. Rána na zádech začínala námahou bolet více, než kdy jindy. Bylo to snad samotnýma bažinama?
„Možná žes přežila, ale bez páteře, co ty srabe?“ funěla za mnou má mrtvá dvojnice a zuby mi cvakala za ocasem. Upřímně jsem měla nahnáno, že mi chytne packu a já nebudu moct utíkat – ne utéct, to bych zvládla. Prostě tady neumřu. Ale pak? Kdybych pak musela mít klidový režim a ploužit se sem a tam… to bych se snad opravdu přidala k Shaově harému, jen aby mě živil. Ještě, že takové známosti mám. Zasmála jsem se. Vlastně to bylo celkem vzrůšo takhle utíkat před smrtí. „Musíš se víc snažit, kámo! Nějak si zlenivěla, ne?“ zazubila jsem se bez otáčení a přidala do kroku. Cesta ven z mokřin se mi vybavovala rychle, instinktivně jsem se vyhýbala nejměkčím místům, a kde to šlo, přeskakovala jsem z pevného bodu na další. Ta nemrtvá mrcha se mě však ne a ne pustit, byla se mnou přímo posedlá! Vlastně spíše mým kožichem, což mě dost uráželo. Já byla víc než krásná srst! Momentálně jsem teda byla celá od bláta a zmoklá, ale… detaily.
Už jsem viděla hranice močálů a má kolegyně zněla zoufale. Opravdu se snažila přidat a dohnat mě, jen se jí to nějak nedařilo. Že by se nemohla hnout z bažin? To by mě fakt moc mrzelo! „Páčko, kamarádko!“ zavolala jsem za sebe a věnovala jí poslední pohled. Vrčela a funěla, pochodovala na hranicích močálů vzteky bez sebe. Hrdě jsem se ušklíbla a hnula zadkem. Nehodlala jsem pokoušet své štěstí.

//Třešňový háj (přes Mahar)

//Medvědí řeka (přes pláň)

Zadýchaně jsem se zastavila, jen jsem si uvědomila, kam mě můj splašený běh dostal. Posadila jsem se na okraji močálů, našla jsem si hezký vzácný kousek pevné země, a oddychovala. Plíce mě pálily a rána na zádech taky nebyla úplně nadšená z toho, jak blbnu. Ale tak mysl nad hmotou, ne? Nenechám se spoutat ani vlastní fyzickou schránkou! Odhodlaně jsem si na svá slova kývla, no stejně jsem ještě zůstala na místě. Zvláštní bylo, že jsem už necítila prakticky žádné pachy. Že by to tu kleklo? To bude Shao zklamaný. Ušklíbla jsem se, ovšem stále jsem se rozhlížela, jestli mě někdo přijde otravovat nebo ne. Spíše ne.
Usoudila jsem, že bude bezpečné se začít hýbat a projít tudy. Tak se mi přece přání splnilo. Nebylo to jednoduché, ani když jsem si opravdu dávala pozor, kam šlapu. Navíc jsem se ohlížela za každým stínem a pohybem, paranoidní ze svého nedávného zážitku. Aspoň mám dlouhodobý projekt, na kterém pracovat, co? Jen by to nemuselo být vždycky trauma. Svěsila jsem hlavu, ale zas ji hned zvedla. Vždyť o nic nešlo. Už jsem si tím prošla, tak to zvládnu zas. Navíc kolikrát se taková věc může opakovat? Třeba ta smečka odsud zmizela, protože je všechny stáhli nemrtví z kůže a už bude jednou provždy pokoj. To by bylo fajn. A vůbec, měla bych najít toho svého kamaráda a stáhnout ho z kůže, když to zombík nezvládl. Zavrčela jsem. Musela jsem však uznat, že Stín má tuhý kořínek, když se nedokázal zabít ani sám. Aniž jsem si to uvědomovala, blížila jsem se k místu, kde se to všechno odehrálo.

//Bažiny

//Vodopády (přes Mahtaë)

Vydala jsem se podél řeky a zklamaně zjistila, že se fenomén ovoce zřejmě opravdu vztahoval jen na vodopády. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Kam ten svět spěje, když jen některé vodní toky poskytují vlkům ovoce? I když tohle bylo méně o tom, co voda nabízela a více o té výzvě. Jasně, že jsem si mohla kdykoli hodit do řeky šišku a lovit ji, ale to by nebylo ono. Stejně to někdy udělám, není to vůbec špatný nápad. Snad bych mohla někoho naverbovat, aby to zkusil se mnou a dali bychom závody. Taková Baghý by do toho snad šla… Lilac by mohla taky! Shao možná taky a rovnou by se mohl přidat i ten jeho harém. Ušklíbla jsem se ironicky nad tou myšlenkou. Byl hezkej, ne že ne, ale hodný harému? To těžko říct. Pro jistotu bych si snad měla jeden taky založit.
Přidala jsem do kroku, jak jen mi to zranění dovolovalo. Už to celkem šlo, jako by se to trochu rozhýbalo. Rána už byla celkem zacelená, jen jí asi nedělalo dobře, když jsem se šíleně hýbala a já no… už stihla vylézt na horu, málem si to rozdat se Smrtí a lovit jabka ve vodopádech. To se asi nedalo považovat za klidový režim. Ale jak jsem si dnešek zatím užívala! Spokojeně jsem si povzdechla a odbočila od řeky dále. Kousek odsud přece byly mé pláně a ani bolest mě nemohla zastavit, abych se po nich neproháněla. Navíc pršelo a vítr vál, to byla dokonalá situace k dramatickému běhu po pláni!

//Mahar (přes Středozemní pláň)

//Erynij

Měla jsem pravdu! Opravdu byly poblíž vodopády a já měla zrovna to štěstí, že jsem se ocitla nad nimi a mohla si je tedy prohlédnout z jedinečného úhlu. Kéž by nebyly tak prudké, to by se snad dalo vymyslet, jak je sjet. Zazubila jsem se. Byl to hloupý nápad, příšerný, a pravděpodobně bych si přitom zlomila vaz, ale hej – stále lepší smrt než nemrtví a dokonce i lepší smrt než zabití harémem vlčic. Zavrtěla jsem ocasem a popošla od bezpečného místa mezi stromy, kde jsem stála, blíže k vodě. Teprve tehdy jsem si všimla, že po vodě plavalo ovoce. Jablka všech možných barev. Tak tomuhle nemůžu přece odolat. Olízla jsem si čumák a jednoduše jsem se nemohla přestat smát.
Rozhodla jsem se, že takhle blízko ke spádu byla voda už dost dravá na to, abych se neopovažovala do ní vlézt celá. Stála jsem tedy ve vodě jen předníma nohama a po jablcích chňapala čistě jen tlamou. Sem tam se mi povedlo nějaké nakousnout, ale hned mi zase uplavala. Aspoň jsem se svým snažením dopídila toho, která jablka chci chytat. Ta nejzelenější a nejkyselejší. Takovou chuť z masa prostě nedostanu! Zavrtěla jsem ocasem a s novým odhodláním znásobila své snahy. Sem tam jsem dokonce i poskočila hlouběji do vody, ale to dělalo vlny a jablka mi snáze uplavávala, takže jsem fakt spoléhala jen na to, jak šikovnou budu mít tlamu.
Bylo to těžší, než jsem čekala! A toho jsem si neuvěřitelně vážila. Už to chtělo nějakou výzvu a co je lepšího než vychlazené ovoce, které vám pod nos naservíruje vodopád? Dala jsem si krátkou pauzu vždy, když kolem mě neplulo žádné zelené ovoce. Nebudu se přece namáhat s žádnými trapnými červenými jablky, pfff. Ta si můžou nechat všichni ti hlupáci pode mnou. Jak jsem si totiž všimla, nebyla jsem jediná, kdo si tohohle zvláštního úkazu všiml a přišel ho prozkoumat. Musím být rychlejší než oni! Zavrčela jsem odhodlaně. Nehodlala jsem se nechat porazit v lovu jablek. Jak bych pak se sebou mohla žít? Chňapla jsem po dalším a ucítila na jazyku jeho kyselou šťávu, už jsem téměř oslavovala, když vtom mi najednou sklouzlo ze zubu a šplouchlo do vody. A už si to šinulo dolů po vodě. Odfrkla jsem si a rozhořčeně udělala další výpad. Tlamu jsem měla otevřenou až moc, takže se mi povedlo vdechnout lok vody, nicméně se mi taky povedlo čapnout jablko! Triumfálně jsem jím mrskla o zem a vykašlala ledovou vodu z plic. Když jsem se zklidnila, dala jsem si svou kyselou svačinku a hned dostala chuť na další. Bylo to žůžo dobrodružství!
Lovila jsem si pro sebe docela dlouho – dokonce se mi povedlo chytit i jedno jablko špatné barvy! – ale vůbec mi to nevadilo. Nakonec jsem nikam nespěchala a tohle bylo náramně fajn. Se skórem tři zelená a jedno zpola rudé jablko jsem se už dokázala nějak smířit. Vody jsem byla taky solidně nalokaná, takže jsem se ani neobtěžovala se zastavit a napojit, než jsem se rozhodla vydat dále. Možná bych mohla šířit novinky o tom kouzelném vodopádu, dokud kouzlo trvá!

//Medvědí řeka (přes Mahtaë)

//Jedlák (přes Galťák)

Utíkala jsem od Smrtky pryč a přemýšlela, kdy asi hodlá splnit svůj slib. Byl na to nejvyšší čas. Kdo ví, kdy se do mě znova pustí nemrtvý a je budu potřebovat zneškodnit. Nebo jen utišit počasí, abych mohla výt a všichni mě slyšeli. A taky jak splní svůj slib, že mi pomůže se skákáním? No já se tam snad vrátím. Odfrkla jsem si, ale neměla jsem to v plánu. Nakonec by to ani k ničemu nebylo nejspíše. Ještě bych ji vytočila a ona mě poslala do háje bez nároku na návrat mých drahých kamínků. Mohla bych aspoň zjistit, jestli nad ní má bratr nějakou moc a chtít pomoc po něm. Zamyslela jsem se a uložila si to do plánů do budoucna.
Zjistila jsem, že jsem v nějakém dalším lese. Matně jsem si pamatovala, že už jsem tu někdy byla, ale nevěděla jsem kdy ani proč. Asi jsem jen probíhala, to by mi bylo podobné. Nepůsobilo to tu moc spešl. I přes zvuky deště jsem však slyšela vodu – padající vodu. Nepamatovala jsem si, že bych v téhle oblasti narazila na vodopády, takže to hned vzbudilo můj zájem. Bylo to příjemné rozptýlení po nepříjemném shledání se Smrtí. Třeba se po nich bude dát vozit nebo něco! Aspoň poskakovat a nechat se namasírovat jejich proudem. Pochybovala jsem o tom, nebylo to moc realistické, ale já jen chtěla něco zábavného, co dělat.

//Vodopády

//VVJ (přes Z. Galt.)

Oklepala jsem ze sebe vodu a bahno, co se mě drželo i po koupeli, jen co jsem vlezla od lesa. Trochu jí to tu zkrášlím, zrádkyni. Zavrčela jsem a protáhla se. Voda byla dost ledová, takže mi po tom plavání ztuhly svaly a nebylo to moc příjemné. Hlavně zraněné rameno pekelně pálilo. No co, stejně kdybychom se měly porvat, tak nemám šanci. Nemělo smysl to extra řešit. A vůbec, asi jsem nebyla jediná, co si přišla stěžovat. Hemžilo se to tu pachy a žádný z nich mi nebyl povědomý. Ne, že by to bylo překvapivé, tolik vlků jsem zde nakonec neznala.
Pomalu jsem došla ke zřícenině a změřila si ji pohledem. Jen tak pro jistotu, kdyby totiž s jejím domovem něco bylo, docela by mě přešla chuť si stěžovat. I nadpřirozené bytosti mají právo se občas odpočinout a věnovat se samy sobě. Nicméně její bejvák vypadal v pohodě – úplně stejně jako předtím minimálně, takže neměla žádnou výmluvu.
„Hej, Smrtko! Slíbilas mi magii!“ zařvala jsem a netrpělivě přešlápla, „Dala jsem ti kopu drahokamů, tak ji naval!“ Poskakovala jsem kolem bez ohledu na své zranění a bolest. Byla jsem rozhořčená! Štěkala jsem jak nějaký ratlík. „Nechtěj, ať si pro tebe vlezu dovnitř!“ zavrčela jsem a připravovala jsem se, že přesně to udělám, když vtom…
„A co bys asi tak udělala, co?“ zavrčela na mě asi stejně zuřivě, jako já pár minut zpátky na Ayshi. Taky jsem z toho kvalitně vyskočila z kůže. „Fakt hrdinka, jak vidím!“ uchechtla se, „Ty bys toho určitě zvládla, kdybych tě pustila do svého domova! Chceš to zkusit?“ Olízla si zelené tesáky, přehnaně vyceněné, abych viděla i její mrtvolně uhelné dásně.
„Vlastně víš co? Ne, díky. Objedu se,“ otřásla jsem se, „Ale stejně! Dlužíš mi mou magii! Zaplatila jsem a je nefér, abys mi nevyhověla! Říká se, že Život není fér, ne Smrt, tohle by ti mohlo seriózně poškodit reputaci.“ Rozumovala jsem nerozumně, nicméně každé mé slovo byla pravda pravdoucí, ne?
„Myslíš, že mi jde o mou reputaci?“ zavrčela mi do ksichtu, „Měla bych si tě stáhnout z kůže a vystavit si tě před vchodem. Třeba by mě pak otravovalo méně otrapů, jako seš ty!“ Asi jsem ji fakt vytočila, protože byla nasáčková fakt tak blízko, že bych jí mohla olíznout čumák, kdybych chtěla. „Ale dobrá, dám ti tvou magii, jen si ji ještě trochu musíš odpracovat. No tak, do toho, slož mi nějaký kompliment – rýmovaný, prosím.“ Začala se chechtat jak smyslů zbavená. Bylo to trapné, ale copak jsem měla na výběr?
„Tetko Smrtko rozkošná, přec nebudeš náročná. Srst máš jako černou noc, taky skrýváš velkou moc. Neobejdeme se bez tebe, mám tě raději než modré nebe. Tak snad ráda mě taky máš a magii mou mi dáš,“ zanotovala jsem s hraným nadšením a mrkala na ni, jako bych netoužila po nikom jiném tolik jako po ní.
„Nechutný, ale fajn, máš to mít, máš deset sekund na to, ať zmizneš. Poslední dobou se mi to tu hemží havětí,“ zavrčela znova a já neměla sílu dále protestovat a navíc mi magie znovu slíbila, tak snad nebude problém. Vypadla jsem.

//Erynij (přes Z. Galt.)

//Orlí dráp (přes Kiërb)

Vzala jsem to podél jedné z mých méně oblíbených řek. Aspoň, že díky ochlazení a dešti už mě tolik neotravoval hmyz, co si z toho místa udělal domov. Fakt dneska mohlo být i hůř. Pomyslela jsem si optimisticky. Jen mě dost vytáčelo, že mě začala bolet rána na lopatce. Už byla i relativně v pohodě, než jsem si to sama dodrbala tím výšlapem. No, aspoň vím, že to zas přejde a bude dobře, jen si trochu odpočinu. Kdyby se mi teda chtělo odpočívat – momentálně jsem měla náladu tak leda naklusat ke Smrti a říct jí přesně, co si o ní myslím. To však bude muset chvilku počkat.
Do nosu mě totiž praštil známý pach a já nejistě zastavila na místě. Do háje! Zavrčela jsem. Ona fakt přišla! Nejspíše tady i čekala už od léta, od doby, co jsem jí řekla o té naší party, která nakonec tak super nebyla. Teda společnost fajn, ale všem tam tak trochu šibalo. Třeba to další léto zopakujeme a bude to lepší. Zavrtěla jsem hlavou, protože ne, teď jsem se musela soustředit na problém před sebou. Nepochybovala jsem totiž, že jestli mě vlčice ucítí, vrhne se na mě a nebude mě chtít pustit. I když zas na druhou stranu bych ji mohla použít jako návnadu… ne, blázny potřebujeme taky. Beztak by ani nepochopila, co po ní chci.
Dostala jsem tedy výborný nápad, že ji zkusím vyděsit. Bylo mi však jasné, že takovou chybu přírody, jako je… Ay… Ayněco, jen tak něco nevyděsí – rozhodně ne vlk. Takže mou jedinou volbou bylo mrhat můj drahocenný čas, ve kterém jsem mohla už dávno řvát na Smrt, na to, abych si udělala přestrojení, které ji snad oblafne a dá mi pokoj.
Začala jsem normálně, jak by asi začal každý. Našla jsem bláto a pořádně se v něm vyválela, dokud na mně nebylo čistého místa. Taky tu byl písek, takže ten dělal druhou vrstvu. Zvolila jsem vzorek proužků. To by ale nestačilo, takový pošuk potřebuje víc! Zapřemýšlela jsem a nakonec se vrhla k další části jezera, kde byly oblázky… a kachny. Olízla bych se, nebýt kopy bláta na každém centimetru mého těla. Teď mi však nešlo ani tolik o jídlo, jako spíše o peří. Kdybych si tím obalila hlavu, třeba by si myslela – Ayshi! – že jsem hybrid a lekla by se.
Udělala jsem s kachnou rychlý proces, který skončil tak, že jsem pro ni musela skočit do vody a rychle se obalovat špínou nanovo. Nevadí, hlavně jsem opeřence dostala a oškubala, takže jsem měla hlavu od čumáku po uši celou olepenou peřím. Pak jsem vzala několik oblázků a položila si je na záda – strategicky, aby tvořily pruh na mé páteři. Nakonec jsem, jako třešničku na dortu, urvala pár těch hnědých kravin z rákosu a přitiskla si je na hruď jako poloostny – což trvalo zatraceně dlouho, než tam zaschly dost pevně na to, aby držely, takže se prostě musela leknout, i kdyby nechtěla!
//Snad nevadí, že si Ayshi rychle půjčím a zmizím :D
Byla jsem hotová s přípravami, a tak jsem se pustila po jejím pachu. Nebyla zas tak daleko. Opatrně jsem jí obešla, abych na ni mohla vystartovat zezadu. Hrála si s vodou v jezeře a mně jí bylo skoro líto. Tohle však bylo nutné zlo. Vyběhla jsem, a jak jsem tak učinila, kousky rákosy se rozhodly mě opustit a vystřelily přímo po hnědé vlčici. Teda vlastně spadly a já je na ni kopla. Stejný výsledek. Zastavila jsem se až těsně za ní a ze všech sil zavrčela. Dala jsem do toho i hodně své frustrace ze Smrti. Zněla jsem fakt hrůzostrašně. „Vypadni! Tohle je moje jezero!“ Hřměla jsem a cenila na ni tesáky. Tohle prostě muselo vyjít. Bez toho, abych přestala vrčet, jsem se otočila a pozpátku vešla do jezera. Stejně pršelo a byla jsem mokrá, tak se před návštěvou Smrti ještě umyju.
Plavala jsem pod hladinou co nejdéle a naštěstí se trefila kus od vlčice, takže by neměla můj kostým prokouknout. Stejně je to celkem chudák. Povzdechla jsem si, ale nenechala se tím moc trápit. Raději jsem zamířila zase pryč, teď když jsem si byla jistá, že má přítomnost nebude na prvním místě její pozornosti. Snad.

//Jedlový pás (přes Z. Galt.)

//Zarostlý les

Následovala jsem čumák a byla nemile překvapena… Těch pár loučů světla nebylo vzácných jen proto, že les by jich víc nepropustil, ale proto, že jich více nebylo! Do těla mi zas bušil déšť a já otráveně zavrčela. To se prostě mohlo stát jen mně. To se netopýři asi odletěli jen schovat někam do jeskyně nebo do hustějších míst v lese, což byl celkem pochopitelný a, to především, nudný závěr mého bádaní. Tak třeba v lepší den. Povzdechla jsem si. Nenechala jsem se však nepřízní počasí jen tak odradit! Rozhodla jsem se nebýt líná a chcíplá jako Nori a rovnou takhle z rána jsem se pustila do výšlapu na skálu. Mé rameno to sice úplně neoceňovalo, no mělo smůlu, protože jsem byla trochu vytočená a potřebovala to ze sebe nějak dostat.
Nevylezla jsem úplně na vrchol, ale byla jsem dost vysoko, abych se na koruny stromů pod sebou dívala dost z vrchu. Hned jsem se cítila líp. A abych svůj triumf nad vším a všemi oslavila, zaklonila jsem hlavu a zplna hrdla zavyla. Můj hlas mě překvapil! Už tak dlouho jsem nevyla, že jsem vůbec nejdřív uvažovala, jestli toho ještě jsem schopna a ono fakt jo! Dalo mi to elán do života a já dolezla i zbytek cesty na samý vrchol skály. A dala jsem si to ještě jednou! Přídavek pro všechny, kdo neslyšeli první rundu. Posadila jsem se a spokojeně oddychovala, zatímco se vzduchem nesla ozvěna mého vytí. Štěstí, že nehřmělo, už i ten déšť můj hluk dost rušil svým hlukem. A vítr taky silně fučel, takže mě vlastně asi nebylo slyšet až tak daleko, jak bych si představovala. Ale vždyť Smrt říkala, že by mi mohla dopomoct, abych ovládala počasí! Napadlo mě a hned jsem to šla zkoušet, jenže ono nic! Podvedla mě! Určitě! Vůbec by mě to od ní nepřekvapilo! Dopřála jsem si tedy ještě pár minutek oddechu, abych si ránu na zádech znovu neotevřela, když jsem jí dala zabrat už svým výšlapem, a pak se rozhořčeně vydala dolů a směrem k bejváku té černé prašiviny.

//VVJ (přes Kiërb)

Zasmála jsem se té představě, že bych přežila kopu nemrtvých vlků jen proto, aby mě dostala kopa vlčic ovládaných hormony. Měla bych se všem po smrti čím chlubit. Pomyslela jsem si hrdě; vlastně by to asi nebyl až tak špatný kopec. Rozhodně mohlo být hůř. „To přeháníš,“ zavrtěla jsem s úšklebkem hlavou, „Třeba by byly natolik oslněné mou krásou, že by na tebe úplně zapomněly.“ Narovnala jsem se a vypjala hruď. I se šrámem na hrudi jsem byla kus, duh, kdo by si nedal říct.
Vyprskla jsem smíchy, když jsem si představila Shaa celého nadšeného v močálech. „Nezapomeň jim to tam říct, třeba mi z toho kápnou nějaké výhody,“ zazubila jsem se. Třeba bych tama aspoň mohla procházet, to by se hodilo. Ne, že bych plánoval se nějak extra často potloukat v blízkosti takových nepraktických smrdutých míst, ale kdo ví, co se může stát. Možná se mi to i zalíbí. Odfrkla jsem si. No když nic jiného, aspoň už jsem měla rezervovaného parťáka na zimu. Jak jen snaha přežít dokáže vlky sblížit. „To nějak přežiju,“ ujistila jsem ho, „Ale budu ti krást jídlo, co pro tebe harém uloví. Jak splátku za to, že jsem ti našla tak super smečku.“ To bylo jen fér dle mého skromného názoru. Takovou službu mu jen tak někdo neprokáže.
Skrz větve nad námi začaly pronikat malé louče světla. Zase jsme byli o den starší. Hele, co se to stalo s těmi pisklouny? Ohlédla jsem se kolem, ovšem nebylo po nich ani stopy. Netopýři se někam vytratili – jak bylo nakonec zvykem, že zmizeli, když skončila noc, jenže kam? „Nevíš, kam míří netopýři, když je den?“ zeptala jsem se Shaa a s vrtěním ocasu se postavila – mohlo by to být super dobrodružství! „Asi to půjdu prozkoumat. Ráda jsem tě poznala! A ta zima teda platí!“ mrkla jsem na něj a vydala se vstříc svému vědeckému bádání. Odpočinek mi asi opravdu pomohl, protože rána sice protestovala a bolela, ale už to bylo značně lepší než předtím.

//Orlí dráp

S přehrávaným soucitem jsem si povzdechla nad jeho problémy. Chudáček malej musel mít neuvěřitelně těžký život, když to byl v podstatě chodící magnet na vlčice. Skoro jsem měla chuť dát si s ním soutěž, kdo si jich třeba za týden stihne namotat více. To by ale vážně nemusel být špatný nápad. Ušklíbla jsem se, snad bych si i dokázala už vytipovat nějaké oběti. No, ono to ještě počká, než budu v neporušeném stavu. Třeba se mi ta rána zjizví a budu taky víc sexy. „Musí to být prokletí,“ povzdechla jsem si, „Ale ještě kolem sebe nemáš žádný harém, tak to asi mohlo být i horší.“ Zazubila jsem se na něj.
Měsíční světlo k nám sice nedosahovalo, což byla škoda, ale zas na druhou stranu to les vynahrazoval bohatou ukázkou života. Rozléhalo se kolem nás ostré pískání, někde nad našimi hlavami cosi poletovalo a pištělo. Když jsem se dost soustředila, dokázala jsem v tom pohybu rozeznat malé tělíčko a křídla. Létající krysky! Ty už jsem tak dlouho neviděla! Zavrtěla jsem nadšeně ocasem a skoro je šla nahánět, skoro. Ještě jsem odolala a jen je sledovala ze země. Byly opravdu roztomilé, ale pro vší svou roztomilost neměli úplně praktické dovednosti. To jejich pískání a kulatý tvar ve mně probouzely touhu je lovit a pískat si s nimi v tlamě. I když tak by to asi nefungovalo… no nevadí.
Odvrátila jsem hlavu od létajících myšek a věnovala pozornost zase Shaovi. Pokrčila jsem rameny. „Nevím, a upřímně to tam asi nemůže fungovat úplně nejlíp. Skoro jsem jim vlezla do jeskyně, než mi došlo, že cítím smečku,“ odfrkla jsem si naštvaně. Pořád mě to dokázalo rozčílit, jen jsem na to pomyslela. Štěstí, že jsem dokázala myšlenky rychle přesměrovat jinam. A jéje, to nezní dobře. „Nejspíše ne, ale proto je to zima,“ blýskla jsem na něj zoubky, „Hele! Když bude zima k nevydržení, sejdeme se zase tady – ve dvou určitě přežijeme líp!“ Zasmála jsem se, ale myslela jsem to relativně vážně. Netoužila jsem přežívat celou zimu, raději bych si ji i trochu užila.

//Zubří vysočina

Pobaveně jsem se na něj podívala. Nějak jsem nechtěla jeho prohlášení věřit, ale tak i takové vlčice se po světě proháněly, že jo. A vůbec, jestli je to pravda, třeba má můj bratr svůj vlastní harém. Ušklíbla jsem se hravě. Měla bych ho opravdu někdy zajít zkontrolovat – jen kdyby ten svět nebyl tak zajímavý! „To by asi opravdu nemuselo dopadnout hezky,“ zazubila jsem se, „Ale co jeden nadělá, když je to takový chodící sex appeal jako ty.“ Povzdechla jsem si dramaticky a držela se, abych se nerozesmála. Docela ráda bych tu scénu viděla.
Kývla jsem na jeho slova. Dodávala mi naději, že už třeba víckrát nenarazím na chodící mrtvoly. Ne, že by adrenalin a nebezpečí nebyly sem tam vítané, to spíše naopak, ale taky jsem to nepotřebovala zažívat každý druhý den. Na druhou stranu, třeba by se tam našli nějací nemrtví, co by nakopali Stínovi zadek za mě.
Oddechla jsem si, že Shao má zřejmě všech pět pohromadě. „No právě! Musí to být smečka plná smraďochů,“ nakrčila jsem nos, „Nechápu, jak mohlo někoho napadnout se tam usadit. A hlavně tam musí být hrozně moc hmyzu a v létě tam musí být extrémně na umření.“ Zhodnotila jsem to místo a o to víc vrtěla hlavou nad všemi, kdo se rozhodli tam žít. Chudáci. Hlavně když vedle sebe mají bažiny plné mrtvol. Fakt ideální místo pro vlčata ale – když na ně nemají čas, můžou je hodit na hlídání dědovi a babičce. Kdyby to zjistili, byli by asi stejně překvapení jako já, když se mě zrzek zeptal, jestli si nechci odpočinout. „Hele, fakt si začínám myslet, že ti jde o moje zdraví, opatrně,“ zasmála jsem se, ale poslušně jsem si sedla na zem a povzdechla jsem si. Byla pravda, že bolest se pomalu začala zhoršovat a já se chtěla co nejdříve dát do pořádku, abych to nemusela tolik řešit. „Asi bychom si mohli odpočinout. Díky,“ pousmála jsem se, „Škoda, že jsi tu nový, ráda bych věděla, co mám čekat od zimy.“ Zamyslela jsem se a zastříhala oušky. Pomalu se to už blížilo a zima byla vždy pro tuláka jako já náročná.

BODŮ CELKEM: 41
SMĚNA: 30 oblázků (15 bodů), 30 opálů (24 bodů), 2,5 vlčího máku (prosím T-T) (2 body)
CELKEM: 30 oblázků, 30 opálů, 2,5 vlčího máku
___________________________________
DODATEK: Akce byla super! Hrozně mě bavila, i když jsem se nestíhala nebo nezvládla dokopat dělat všechny úkoly :D ^^ A obdivuju tě, že se ti to chtělo všechno pročítat :D

-> PŘIDÁNO

//Tulipánová louka

Konečně světlo! Slunce konečně začalo vykukovat zpoza mraků a já se začala těšit z příslibu jasného dne, pokud se nic nepokazí. Zase jsem si mohla svého společníka lépe prohlédnout a rovnou se i zkusit nesmát. Oba jsme samozřejmě byli zmoklí, ale on vypadal hrozně vtipně, jako nějaká zmoklá přerostlá liška. Kožíšek měl hezký, vážně, já se jen asi potřebovala něčemu smát. Abych se udržela na uzdě, soustředila jsem se raději na jeho vyprávění o létě. A jaké štěstí jsem měla. „Sarumenské? Tam by prý měl žít můj bráška!“ zavrtěla jsem nadšeně ocasem, „Teda ten super, chápeš. Proč jsi tam nechtěl zůstat?“ Začala jsem shromažďovat informace – ráda bych věděla, jestli tam náhodou má vlastní krev moc netrpí. To bych ho hned šla zachránit. Zatím jsem však nevěděla moc, kromě toho, že jejich alfa byl nudný mrzout.
Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. „To sotva, na zabití něčeho, co už bylo mrtvé, není nic hrdinského. I když to teda bylo těžší, než jsem čekala,“ zamyslela jsem se. Zapomněla jsem mu zmínit, že ty mrtvoly byly jako dvojníci nás živých, co jsme tam šli, ale to byl asi jen nedůležitý detail. Minimálně pro něj. Zamračila jsem se na vlka, když do mě rýpl. „To víš, paranoia ještě musí časem přejít,“ pokrčila jsem rameny a zakřenila se, jak jsem si zase hýbla ranou. Já jsem fakt nepoučitelná. Povzdechla jsem si nad sebou. „Stalo se tady tobě něco takového divného?“ optala jsem se zvědavě. Ráda bych věděla, jestli můžu do budoucna očekávat nějaká další nadpřirozená dobrodružství.
„Nemusí být,“ zavrtěla jsem s úsměvem hlavou, „Nebylo to pro mě, tak jsem odešla. Vyřešeno. Teď už mě otravovat nemůžou.“ Místo toho jsem si našla výborného zrádcovského kamaráda a nabíječe s bipolární poruchou či co. No nevadí, to je taky můj boj. Ušklíbla jsem se v duchu, nestěžovala jsem si. „To víš, že jo!“ zasmála jsem se, „Jen mě zajímalo, jestli by ti stačily k životu třeba močály. Fakt nedokážu pochopit, jak se tam někdo může usadit.“ Trochu té nelibosti, co jsem k tomu místu cítila, proniklo i do mého hlasu. Snad tím jeho preference nijak neurazím kdyby náhodou.

//Zarostlý les