Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jezevčí les (přes tulipky)

A kdo měl pravdu? No přece já! Jen jsem dorazila k hustému porostu uprostřed luk, ucítila jsem cizí pach nějaké vlčice. Jediný problém byl, že to tu bylo fakt husté a to ne tím dobrým způsobem, což… byl momentálně celkem zádrhel. Zatraceně! Zavrčela jsem a vztekl odtrhla větvičku, co mě bodla přímo do křidélka. Postupovala jsem křáčím a vším jiným bordelem slimáčím tempem. Velmi opatrně a pozorně jsem si z cesty odsouvala větvě, co by mě bodly do citlivých oblastí na nohách. Tak tohle je další místo, co je mimo mé možnosti. Moc mě to ani nemrzelo, tohle by byla osina v zadku i bez křídel.
Oddechla jsem si a konečně se pořádně narovnala, když jsem ušla celkem slušnou cestu a porost prořídl. Konečně jsem mohla i svobodně objevovat a čenichat, kde se schovávala ta cizinka. Nemohla být už moc daleko a brzy jsem i viděla záblesk bílého kožichu. Zavrtěla jsem ocasem a přidala do kroku, ať ji co nejrychleji doženu. Přišla jsem dost nevhod zrovna ve chvíli, kdy hrozně roztomile skákala po nějaké dřevěné blbosti na zemi. Neudržela jsem to a vyprskla smíchy. Ta věc se kousek odkutálela a bílá vlčice zůstala jen stát. „Co to tam máš? Jo a promiň, nechtěla jsem se smát, jen to bylo prostě zlaté,“ smála jsem se a s veselým vrtěním ocasu popošla až k tomu soudku a začala ho očichávat. Vypadal celkem odolně, tak jsem se ani nesnažila ho sama rozbíjet. Mrkla jsem tedy zpátky na cizinku. Nebyla čistě bílá, měla po tělě zajímavou kresbu v odstínech šedé. Kdybych byla jako jiní tady, určitě bych ji chtěla do svého harému. A vlastně proč to nezkusit. Je hezká, má podivný sud, co víc chtít. Stejně se budu potřebovat nějak zahřát přes zimu. „Oh, mimochodem - ahoj, jsem Evelyn,“ představila jsem se a přátelsky se zazubila. Ocas se mi stále houpal sem a tam a dokonce i křidélka se mi zatřepotala. Já jsem tak cute!

//Zarostlý les (přes zubry)

Dneska jsem to měla celkem nostalgické, tady tu cestu. Nejdříve přes své oblíbené pláně, pak do lesa, kde jsem nechala Shaa a nakonec sem, kde jsem v létě potkala jezevce. Aspoň jestli jsem si to pamatovala dobře, bez toho černobílého mazáka to šlo hůř poznat. Asi to odpovídá. No, beztak by si mě našel i sám, kdyby na to mělo přijít. Ne, že bych s ním teď chtěla plýtvat čas. S mým štěstím by mě dovedl za mou mrtvou dvojnicí a pochybovala jsem, že by mě opět nechala utéct. Navíc co by se asi stalo teď, když by byla pryč z bažin a volná? Raději jsem nechtěla ani pomyslet. Přejel mi mráz po zádech a efektivně odvedl myšlenky jinam. Třeba k tomu, že mi vlastně i bratr Smrti slíbil, že mě naučí cool triky s větrem. Co že jsem si to říkala a pokoušení štěstí? Zazubila jsem se a zavrtěla nad sebou hlavou. Ne, opravdu to mělo čas. Navíc jsem mu těch kytek nenechala zase tolik, takže sotva zvládnu zkrotit ten vichr, co vál přirozeně. Ale až bude trochu bezvětří, přijde můj čas.
Nemohla jsem odolat a zas se kochala křidýlky, až jsem málem narazila do stromu. Kam jsem to vůbec mířila? To je jedno, teď jsem cool! A kdy mi sešlo na tom, kam jsem šla? Nikdy, tak proč začínat teď. Měla jsem na tváři úsměv a cítila se fakt božsky. Chtěla jsem oslavovat. Nejlépe s někým – někým, kdo bude taky nadšený nebo aspoň veselý, tedy přesný opak Stína. S tím by byla moje malá party fakt mizerná. Někdo tu musí být, jen musím víc hledat. Rozhodla jsem se, a co řeknu prostě platí, takže jsem si slíbila, že brzy na někoho narazím.

//Houštiny (přes Tulipány)

//Středozemka (přes Mahar)

V lese se déšť poměrně uklidnil. Spokojeně jsem si povzdechla a oklepala se od studené vody. Měla jsem teď napilno a radovala se z toho, takže jsem neváhala a začala hledat co nejpohodlnější místo, kde se uvelebit. Objevila jsem ho po pár minutách procházení, a to sice u kořenů slušně rostlého stromu. Vůbec tam nekapalo a ještě tam bylo dost měkkého mechu, abych se rozvalila a odpočívala v pokoji. Hah. Protáhla jsem se, až mi zapraskalo v zádech. To bolelo. Mírně jsem zavrčela – další důvod, proč bych měla Stínovi nakopat zadek. Rozhodla jsem se na moment zavřít oči a odpočinout si. To nikomu ještě neublížilo a já bych to i dost potřebovala.
Probudila jsem se až o něco později a musela bojovat s dezorientací, než mi došlo, že jsem prostě odpadla. Taky dobře. Zívla jsem si a po dalším protažení zjistila, že se cítím o něco málo lépe, hlavně co se týče mých okřídlených paciček. Rozplývala jsem se při pohledu na ta bělostná křidýlka. Hledala jsem v paměti po všemožných vzpomínkách na ptáky a jak ti pečují o svá křídla. Zkusila jsem je co nejvěrněji napodobit. Opatrně jsem z peříček odstranila špínu a vybrala kousky štěrku, co se na ně nalepily. Není to tak hrozné, ale bude to otrava. Hlavně bych si měla dávat pozor, kudy chodím. Hlavně to znamenalo žádné další výpravy bažinami, což mi tolik nevadilo, s tím jsem byla v pohodě. A kdyby mi to začalo chybět, asi bych prostě mohla být jen hodně opatrná, kudy tam chodím.
Trvalo docela dlouho, než jsem se postarala o všech osm křidýlek. Hlavně proto teda, že jsem je furt obdivovala a hrála si s nimi. Zkoušela jsem s nimi hýbat a mávat, to mi šlo dobře samo o sobě, ale dělat to synchronizovaně? To byl velký problém. Spíše to bylo o štěstí. Měla bych to natrénovat, než zase někam spadnu. Ušklíbla jsem se. Nechala jsem toho, věděla jsem, že bych to neměla moc pokoušet. Zdálo se, že mé nové výrůstky jsou opravdu citlivé a nechtěla bych si je hned namoct, tak jsem se prostě vydala dál.

//Jezevčí les (přes Zubří vysočinu)

//Zrádcův remízek (přes Náhorní)

Normálně bych se určitě po pláni proháněla s tím největším nadšením, jakého jsem byla schopná, jenže teď jsem si jednak nechtěla ještě víc otevřít ránu na zádech, jednak úplně dodělat nožky. Už tak stačil ten šok, kdy do mě praštil vítr a já myslela, že odpadnu, jak mi ohnul křidélko. Aspoň vím, že na ně budu muset být opatrná. Ne že bych to snad neměla v plánu i před tímto zjištěním. Raději jsem je tedy přitiskla co nejpevněji k nohám a byla mile překvapena, že bolest trochu polevila. Asi si jen potřebovala zvyknout na svou novou polohu. Mohla bych je i zkusit trochu upravit a očistit, když najdu suché místo. Napadlo mě a nápad to nebyl vůbec špatný, jen se mi to opravdu nechtělo dělat v přeháňce uprostřed pláně.
Naštěstí jsem se rychle zorientovala a vyrazila k lesu. Zatím jsem měla trochu času přemýšlet. Snad nebudu té výzvy litovat. Stín je chytrý, vychcaný, určitě najde ty nejzákeřnější schopnosti a Smrt mu vyhoví a pak budu v háji. Zamračila jsem se, ale nehodlala se moc stresovat. Určitě to nebude tak hrozné. A i kdyby, budu prostě jen muset taky zesílit. To zvládnu. Přežila jsem i horší věci, než jakého šedivého zákeřáka. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Čerství ranní vzduch mi udělal dobře. Zároveň mi zase připomněl, že se blíží zima a já netuším, kde se tady dá dobře schovávat za největších vichřic. Lesů tu bylo dost, jasně, ale určitě by se dala najít i nějaká jeskyně, ne? Případně bych snad mohla na zimu i někoho sbalit, ať nemrznu sama… Co dělám, však mám Shaa a jeho harém. Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. O důvod víc se tu ještě trochu porozhlédnout.

//Zarostlý les (přes Mahar)

„Jasně, že víš, když jsem ti to ukázala,“ vyplázla jsem na něj jazyk, „Co bys beze mě dělal?“ Byl to zvláštní pocit, znát pro jednou krajinu, kde jsem se nacházela celkem slušně dobře. Vlastně jsem tady už byla relativně dlouho na své poměry, ne? Většinou bych se zase posunula o dům dál touhle dobou, teď jsem tu potřebu však neměla. Zvláštní, asi fakt stárnu. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, spíše se mi tady opravdu zalíbilo a vůbec, zjistila jsem, že tady mám svého brášku. Rozhodně bych ho měla někdy jít najít. Slíbila jsem si, no zrovna se mi do toho úplně nechtělo. Měla jsem na mysli úplně jiné záležitosti, které mi teď trčely z tlapek. I Stín si je prohlížel! „Cool, co?“ zavrtěla jsem ocasem, „Zatím dost bolí, ale to určitě přejde.“ Nechtěla jsem ani pomyslet na to, že by ne. To bych si musela pro Smrtku fakt dojít.
Teorizovat o tom, co všechno by Stín s její pomocí dokázal by ale bylo extrémně zajímavé! Chci to vědět? Určitě to nebude nic dobrého. Nemluvě o tom, že by mi sotva prozradil své proradné plány. A jestli nebudou tak zlé, budu upřímně překvapená, tak proč si to kazit. „Určitě to bude super,“ usmála jsem se na něj povzbudivě, „Teda aspoň než zase budeš sabotovat tu špatnou stranu.“ Rýpla jsem si do něj, protože jsem mu to pořád tak úplně neodpustila. No, spíše to, že ani nešel zabít mě. „Hele! Až za ní zajdeš, tak se porveme, co ty na to? Bude to sranda!“ vyskočila jsem nadšeně na tlapky a cvičně na něj provedla pár výpadů, jen tak aby skončily ještě kousek od něj. Přece jsem mu nechtěla omylem ublížit. „A zatím taky budu trénovat,“ zamračila jsem se směrem k tlapkám, které furt bolely. Třeba to musím rozchodit. Vůbec ne špatný nápad. „Takže tě zatím opouštím, ale neboj, zas tě najdu a pak si dáme bitku, platí?“ mrkla jsem na něj a ani nečekala na odpověď, jen se pustila na výpravu za vyléčením a snad i dobrodružstvím.

//Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

Odhodlala jsem se k pohybu. Odvaha mi nikdy nechyběla, spíše naopak, vždy jsem jí překypovala, jenže tohle nebylo jen tak něco! Odlepit tlapku po tlapce od země, přimet nohy k pohybu, svaly k běhu a konečně i ke skoku, to byl najednou výkon hodný nějakého metálu. Ostatně nestávalo se každý den, že bych se pokoušela až o takové bláznovství – ne, rozhodně jsem každý den neskákala z útesu. Odrazila jsem se od okraje skály a upřímně byla celkem překvapená, že se nestalo nic z toho, co jsem si představovala, že by se mělo stát – ten divný pocit, že se mi žaludek propadne až do středu země, nebo lítost, život že mi proběhne před očima, nic. Odmalička jsem si představovala, jaké by to bylo létat, avšak ani nyní, když jsem měla křídla, jsem to stále nedokázala, jen jsem tomu momentálně měla hodně blízko.
Odolávat gravitaci jsem však nemohla věčně a brzy jsem začala skutečně padat. Ohlušující hlasitost větru, co mi svištěl kolem uší, ani riziko, že zemřu, mi nedokázaly zkazit radost, nedokázaly ani změnit euforické pocity z adrenalinu proudícího v mé krvi na hrůzné. Oceán se blížil a já stále jen koukala na vlny a vnitřně brečela nad tím, jak překrásné jsou. Objala mě voda a její dotek mírnil krutou bolest, co mi vystřelila nohama k tělu při dopadu. Opravdu jsem si chvilku myslela, že umřu, takže jsem teď byla dost v šoku a nevěděla, co mám dělat. Otevři oči, ne? Omámená vším, co se za posledních pár vteřin stalo, jsem nemohla než neposlechnout a víčka se mi opravdu odlepila. O žádný velký rozdíl nešlo – předtím jsem byla slepá v temnotě, teď zas v modři. Otřásla jsem se, protože mě zrovna napadlo, že jsem třeba už byla po smrti a tohle je posmrtný život. Ono by to dávalo smysl, že jo – sůl mě neštípala v očích a ani jsem necítila potřebu dýchat. Okysličený vzduch mi fakt nechyběl a když jsem se nadechla vody, bylo to v pořádku. Otevřela se mi nová životní kapitola! Oslavovala jsem v duchu a pustila se do rychlého tempa, musela jsem přece začít s průzkumem svého nového domova, ne?

Ha! Povedlo se mi to! Vyskočit z díry, samozřejmě, ale co víc, prolomila jsem Stínovu kamennou tvář nezaujetí! Hrdě jsem se šklebila a vrtěla ocasem, dokonce jsem i napůl poskakovala, no, spíše rychle zvedala packy a pochodovala kolem s nadějí, že třeba bolest, co v nich pulzovala rozchodím. Zatím to nevypadalo moc nadějně, koho by to však zajímalo, když jsem měla křídla! Boží. Povzdechla jsem si spokojeně a svalila se k zemi. Všechno to pochodování jen zhoršovalo bolest v zádech, takže jsem usoudila, že bude lepší dát si chvilku pauzu. Stejně měl Stín otázky. „Jup! Smrt, ta co bydlí na severu, jak jsem tě tam tenkrát odvedla,“ zubila jsem se hrdě, že jsem pro něj vlastně udělala už aspoň dvě hezké věci, „Nedávno jsem se u ní stavovala a ona mi slíbila, že mě naučí pracovat s počasím! A taky, že budu moct lépe skákat a koukej – fakt to splnila!“ Nadšeně jsem házela ocasem sem a tam a jen tak pro efekt zastříhala křidélky na přední pacce. Trochu jsem se zamračila, jak mě to zabolelo. To určitě přejde, jen si tělo musí zvyknout.
Vlastně bych tím pádem měla i zkusit, jestli dodržela všechno, co slíbila! Furt jen pršelo, takže bych mohla zkusit přivolat slunce… No, možná ještě počkám, raději bych neměla takhle pokoušet štěstí. Ještě bych omdlela a Stín by mě hodil zpátky do díry nebo mi ublížil. Podezřívavě jsem se na něj podívala. Jak ráda bych jen věřila tomu, že jsem byla jen paranoidní. „Měl bys za ní taky zkusit zajít! Myslím, že byste si rozuměli, byla na mě dost hnusná, ale tebe určitě vezme lépe,“ poznamenala jsem s úsměvem. A i kdyby ne, tak Stínovi stejně bude jedno, jestli z něj Smrt není nadšená. Hlavně když mu dá, o co požádá. Nebo že by opravdu chtěl být se Smrtí zadobře? To by byl teprve šok! Snad jsem si ani nedokázala představit, že by mu v životě o něco šlo.

//Hlásím Evelyn, jestli je ještě místo ^^

Nebýt toho, že by se mi pomoc fakt hodila, byla bych na sebe fakt hrdá, že jsem přesně věděla, jak to dopadne. Nebylo to moc těžké uhodnout, ale když už jsem byla takhle zklamaná svými skokanskými dovednostmi, brala jsem jakékoli povzbuzení. Co by tenhle svět byl bez kreténů, jako je Stín? Nuda, a ještě bych neměla důvod trénovat. Dala jsem si chvilku pauzu a položila se ke stěně dále od vlka. Stejně jsem na něj neviděla. „Můžeš to zkusit, třeba ti ji neurvu,“ zavolala jsem na něj zpátky nezaujatým hlasem. Beztak kdyby se mě snažil vytáhnout bych ho spíše stáhla zpátky dolů a byli bychom tam, kde jsme začali. Otočila jsem se a zkusila si jazykem co nejlépe očistit ránu, co se na pár místech znova otevřela. Nebylo to moc příjemné, no co jsem měla dělat. Aspoň jsem tu bez Stína měla více místa pro manévrování. A klid. Ne, že bych o ten tolik stála, ale opět, momentálně jsem chtěla počítat všechna pozitiva, co se nabízela.
Jak jsem si tak však čistila ránu, začala jsem vnímat, že mě cosi rozptyluje od bolesti na zádech. No do hajzlu, to snad ne. Zavrčela jsem a horlivě začala zkoumat své tlapky, ve kterých mě začínal tlačit nepříjemný tlak. Fakt to bolelo – jakože sakra bolelo! Zatínala jsem zuby, co se dalo, přesto mi sem tam uniklo nějaké to zakňučení. Ty vole, jestli teď nebudu moct ani chodit, budu hodně v háji. Začínala jsem trochu panikařit, maličko, vzhledem k situaci bych však řekla, že jsem na to měla plné právo. "Hej Stíne? Mám tu trochu problém," zavolala jsem nejistě, "Tak jen ať víš, nemám se komu jinému svěřit a tak." Trochu mě uklidňovalo mluvit, ne moc, no aspoň něco. Nechápala jsem to. Ať jsem se dívala jakkoli, nemohla jsem najít žádné viditelné zranění, dokonce jsem si ani neuvědomovala, že bych nějak zle došlápla. Tak co se mnou sakra bylo?!
A najednou se odehrála ještě zajímavější změna. Srst se mi na bolestivém místě začala protahovat, tvrdnout, snad? Vždyť to vypadá jako… Spadla mi čelist a už jsem ani nevnímala bolest, beztak se tlumila. Rostla mi tam pírka! A formovala se! Koukala jsem na ten malý zázrak a na vlastní oči viděla, jak mi na tlapkách vyrostla malá křídla. Já tu Smrt fakt miluju. Povzdechla jsem si a zkusila do jednoho křídla dloubnout čumákem. Šimralo to! Ocas mi lítal ze strany na stranu a úsměv jsem měla od ucha k uchu. Jako další test jsem se na ně soustředila a zkusila s nimi zahýbat. A ono to fakt sakra fungovalo! Jedno sebou škublo, pak další… bylo mi z toho do toho nejhezčího pláče. Tak to mizím, ne? Ušklíbla jsem se a dala se do zkoušek.
Nebylo to stoprocentní, daleko od toho, ale zvládala jsem to. Vrátila jsem se ke vzdálené stěně a snažila se uklidnit dost na to, abych se soustředila. Na vlka nahoře jsem si sotva vzpomněla. Jdeme na to! Krok, dva a skok! Všechno své soustředění jsem vložila do mávání křidélky. A spadla jsem na zadek. Okay, tak ještě jednou. Musím na to jinak. Zvolila jsem jinou taktiku - odrazila jsem se a skočila vzhůru, teprve když jsem cítila, že začnu padat, přiměla jsem křídla k pohybu a odrazila se. Byla jsem volná! S přehledem jsem přistála na pevné zemi. Sakra mě bolely nohy, ale zatraceně! Byla jsem venku! "Stíne! Mrkej na to, koukej!" poskakovala jsem kolem něj a ukazovala mu nové výrůstky na tlapkách. "To koukáš, co?! To Smrt!" zubila jsem se na něj, "A vidíš! Tvoji pomoc jsem nepotřebovala!" Hrdě jsem na něj vyplázla jazyk. Štěstí, že jsem byla tak nadšená, jinak by mě z té bolesti jak zad, tak noh asi trefilo.

//Mobilpost, kdyžtak sorry za chyby :D

Jak nám to spolu hezky klapalo, když jsme se přestali na pět minut handrkovat! Nečekala bych, že spolupráce s ním by mohla být takhle lehká, ale asi i jemu došlo, že se odsud sám nedostane – rozhodně ne s takhle pochroumanou tlapou. Ještě abych se dostala nějak ven i já. Zavrtěla jsem hlavou. Nepochybovala jsem, že to nějak vyjde. I bez jeho pomoci to určitě nějak zvládnu a vůbec, jaký by asi mělo smysl očekávat od něj pomoc? Žádný přesně tak, takže jsem doufala, že na mě štěstěna ještě úplně nezanevřela. A i kdyby, furt mám svůj rozum – duh! Zavrtěla jsem ocasem a snažila se stát co nejstabilněji, když na mě Stín šplhal. Zatnula jsem zuby, abych se vyhnula jakýmkoli hlasitým známkám toho, že mi ubližuje. Tyhle neohrabané typy. Zavrčela jsem v duchu a vlastně i nahlas, protože sakra, měla jsem jeden požadavek! No neměla jsem mu to za zlé, protože to asi bylo nevyhnutelné, tohle přeci jen byla docela prekérní situace.
Udělala jsem mu radost a nesnažila jsem se s ním skákat. Aspoň byl natolik šikovný, že se sám vyškrábal na povrch zemský – hurá! Nijak slavnostně jsem se sice necítila, ale byla jsem upřímně ráda, že je z téhle jámy venku. Sama jsem se sesunula k zemi a třískala hlavou o zem, abych se rozptýlila od bolesti v zádech. Fajn, tohle by bylo i bez toho šrámu. Sice byl Stín docela pírko, přesto to byl dospělý vysoký vlk a něco vážil. Asi je i dobře, že jsem s ním neskákala. Ušklíbla jsem se a pokusila se zvednout, jen tak pro kontrolu. Byla bych fakt v háji, kdybych teď zjistila, že se ani nezvednu. Sice to bolelo jak čert, ale postavit se a hýbat jsem mohla. Bolest zase přejde, takže jsem v podstatě neměla co řešit. Vlastně by mi snad i prospělo, kdybych si tady dala malého šlofíka. Bála jsem se však, že se déšť vrátí a já se tu utopím… moment, co?
Koukla jsem nahoru k okrajům jámy a viděla… něco. Neřekla bych, že to byla voda, na to se to moc svíjelo, ale teklo to a přísahala bych, že se to i lesklo jako voda v měsíčním světle, ale taky to vypadalo spíše jako kouř? Nebo mlha? A když to steklo až na dno jámy, nedělalo to zvuk jako voda, vlastně to nedělalo nic, jen se to rozplynulo. Huh? Zamračila jsem se a zase těkla očima nahoru, jenže to už jsem viděla jen mokrou zeminu bez jakékoli známky po kouřové vodě. Zavrtěla jsem hlavou, asi už začínám bláznit z téhle zpropadené díry. Byl nejvyšší čas začít se zachraňovat.
„Nevím, jestli tam furt seš, ale jestli jo, hodila by se mi asistence,“ zavolala jsem nahoru pro případ, že by se Stín furt potloukal kolem. Možné to bylo, no i kdyby tam byl, tak bych spíše čekala, že bude stát opodál a jen sledovat, jestli se do rána z díry vyhrabu a když ne, prostě zmizí. To abych pohla. Ušklíbla jsem se a zacouvala, co mi to jáma dovolila, abych nabrala trochu rychlosti, než jsem se odrazila a zkusila z díry vyskočit. Sice to byl solidní devět z desíti skok, ale nebyla jsem o moc blíže svobodě. Od stěny jsem se obratně odrazila a dopadla zas do díry. Nevzdávala jsem se však. Dovolila jsem si pár sekund na soustředěné dýchání, výpočty a nadávky na svá bolavá záda, než jsem se pustila do dalších pokusů.

Počet bodů: 31
Směna: za 20 bodů magii elektřiny s 0*, za 10 bodů 75 oblázků a za 1 bod 15 mušlí Navíc: 2x teleportační lístek

Samozřejmě, že nebyl ani trochu nadšený tím, že musel malý prostor sdílet zrovna se mnou. Nepředpokládala jsem však, že by existoval někdo, kdo by mu po boku nevadil. Možná tak nějaká mrtvola. Odfrkla jsem si pobaveně. Tu by ještě i mohl sníst bez boje, já bych se mu určitě ubránila. „Přece tě tu nenechám samotného, ještě by ti bylo smutno,“ vyplázla jsem na něj jazyk, „A navíc, co kdyby tu byl zakopaný poklad? To bych byla blbá, abych tě tu s ním nechala samotného.“ Přemýšlela jsem nahlas a zkušebně hrábla packou do hlíny. Díry byla nakonec dost hluboká, takže bychom od případného pokladu nemohli být moc daleko.
Klidně bych tady už mohla zůstat ztracená, hledal by mě vůbec někdo? Lehce jsem se zamračila a přestala hrabat. Netrápilo mě tak úplně to, že bych tu já měla zůstat zapomenutá a nehledaná – ale co ostatní? Co ti, které jsem mohla já najít? Vždyť jsem ještě ani nenašla bratra, kterého jsem si tak přála najít a omluvit se mu. Hlavně si s ním pokecat. Vidět, jestli podlehl nátlaku světa, nebo zůstal svůj. Opravdu jsem doufala, že je stále takový jako předtím. A neměla bych mu ani za zlé, kdyby mě nechtěl vidět, kdyby mě odmítl vyslechnout. Vždyť už bylo pozdě na to, abych tu byla. Měla jsem tam pro něj být tenkrát.
Jak jiné by to bylo, kdybych se nesnažila vetřít matce do přízně? Kdybychom si nikdy nepřestali hrát a zůstali vlčaty… No bylo by to boží, co si budem, I bez ostatních bychom si vystačili. Vždyť já a Newlin jsme vždycky měli super nápady, které nás zabavily na hodiny i bez dodatků Donala. A do počtu by nám nechyběl určitě ani Herne… Pomyšlení na něj ve mně vyvolalo ostrou reakci. Viditelně jsem sebou škubla. S ostatními sourozenci snad byla nějaká šance na usmíření. Jestli se Newlin nezměnil, mělo by to být bez problémů, Donal byl zas kliďas, takže tam by to mělo taky jít, ale on? Ne, Herne by mi v životě neodpustil, co jsem udělala – vůbec co jsem! Nikdy by mě nepřijal. Klidně by pro mě mohl být mrtvý. Přišla jsem sice o celou rodinu, když se to tak vezme, ale o něj jsem přišla nejvíc. V moment, kdy se jeho drápy a zuby zaryly do mého masa a ty mé zase do jeho, tak v ten okamžik jsme pro sebe přestali existovat. Nebylo to úplně, jako bychom každý žili na jiné planetě, ale nebylo to od toho daleko.
Povzdechla jsem si. Stejně je to divné – nenávidím ho snad já to, jaký je? Ne. A to bych sakra měla. Rozčileně jsem zaryla drápky do hlíny. Nemělo cenu se tím trápit. Bylo to pryč – to zaprvé. Zadruhé jsem nechtěla udělat Stínovi tu radost, že by mě viděl jinak než s úsměvem na tváři. A jestli Herne přeci jen zemřel, nejen pro mě, celkově, tak bych taky nechtěla, aby viděl, že nad ním ještě přemýšlím a mrhám čas. Stejně to byla jeho chyba, celé jeho chyba. On byl kretén s omezeným myšlením. Vždyť ani nebyl tak zajímavý! Klid, za tohle ti fakt nestojí. Nadechla jsem se zhluboka a zase vydechla. Mám na tlapkách přece krizi.
A vůbec tady byl nečekaný pokrok! Rozzářila jsem se jako sluníčko, no rychle jsem se snažila to skrýt a tváři se neutrálně. Dokonce se mi i povedlo, abych vrtěla ocasem jen malinko! Moje sebekontrola byla den ode dne lepší. Jestli se mi ho podaří dostat z téhle díry, furt to bude menší výkon, než tohle. Ušklíbla jsem se a kývla na něj. Popošla jsem blíž k němu a postavila se ke stěně – dokonce jsem se i trochu přikrčila, aby se mu na mě lezlo lépe. Sakra, tohle mi ale něco připomíná. Zavrčela jsem v duchu a vyháněla z hlavy obrazy jiného šedého vlka. Proč já si tohle vůbec dělala. „Ještě s tebou můžu zkusit vyskočit, třeba bych tě vyhodila dost vysoko,“ zavtipkovala jsem, i když jsem si byla dost jistá, že by se mi povedlo skákat i s ním na zádech. Byla jsem celkem v pohodě silná a on byl v podstatě jen kost a kůže. „Jo a jestli tě můžu poprosit, zkus mi znova neroztrhnout tu ránu, díky,“ dodala jsem ještě rychle, ačkoli jsem si byla jistá, že tím spíše něco zkusí – no, spíše rovnou udělá. Co už, zkusila jsem zabránit škodě.

//Náhorní plošina

Zvesela jsem zamávala ocasem – vzpomněl by si na mě! A ještě by si oddechl, že se mě konečně zbavil. Samozřejmě, že by to bylo něco podobného, ale na tom koneckonců nesešlo. Lépe, že si mě vůbec pamatoval, ne? Minimálně do doby, než by se našel někdo jiný, kdo by ho místo mě vytáčel. To by mě pak jen mrzelo, že jsem toho dotyčného nemohla poznat. Aspoň bych mu ze záhrobí přála štěstí. Ušklíbla jsem se a dále ho sledovala jako druhý ocásek. Ani jsem neřešila, kam nás to vede, byť mě klidně mohl vést jako obětinu nějakým dalším nemrtvým hezounům, nebo klidně Rigelově rodině, co já vím.
Nakonec to však vypadalo, že ani on přesně nevěděl, kam nás to vede, protože než jsem se nadála, Stín zmizel. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že se odhmotnil, jak si to přál umět, ale pak mi očka padla na díru v zemi. Hned na to se z ní ozvalo zavytí plné bolesti. Praly se ve mně dva nápady – vypláznout jazyk a nechat ho tam, což by mu patřilo, nebo začít hledat řešení, jak ho vytáhnout, což si sice nezasloužil, ale… ale. Znělo to docela špatně, navíc měl tu nohu zraněnou už předtím… Povzdechla jsem si. Nerada jsem se strachovala o druhé a tohle určitě nebyla klasická starost – spíše takový ten strach, že vám kořist spadne do řeky a zmizí vám, než ji stihnete chytit. Zavrčela jsem a opatrně se po stěně jámy začala spouštět dolů. Nebylo to zrovna nejúspěšnější, protože jsem brzy taky padala vzduchem.
Naštěstí jsem dopadla lépe než Stín a natloukla si druhé, nezraněné rameno. Teď mě sice bolela obě, ale… inu, aspoň to bylo vyrovnané. „A to jsem si celou dobu myslela, že ty jsi ten chytřejší, a koukej, kdo spadl do jámy!“ pronesla jsem jízlivě a začala se rozhlížet kolem. Byla tu celkem tma, takže světlo nad námi jen vyzdvihovalo, jak moc jsme v háji a prakticky uvěznění na dně díry.
Mělo to i sentimentální stránku, minimálně pro mě. Nemyslela jsem si snad tolikrát, že kdyby rodiče přišli na to, jaká jsem, že by mě přesně do takovéto pasti shodili sami? Muselo pro ně být fakt těžké zkousnout, že jsem taky utekla. A hlavně pro matku, že jsem jí své plány a pravou tvář zvládla tajit. Určitě si připadala zrazeně… ale co byla horší zrada? To, že kvůli mně bratr celý život žil v naprostém osamění a pocity vyvrženectví? Nebo to, že jsem svým rodičům ukázala, že ani jejich špičkové seriózní geny jim nezaručí špičkové seriózní potomky? A vůbec, nejhorší zradu jsem páchala sama na sobě, že jsem pro ně kdy co předstírala. O kolik víc srandy jsem si mohla užívat, kdybych vždy byla takovéhle! Ne, prostě už si musím do konce života být věrná. I kdybych měla zradit celý svět, tak na něj kašlu. Já se tu jen chci bavit.
Snad bylo něco podobného i filosofií Stína, jen víc podlého a méně sluníčkového. Vůbec by mě to nepřekvapilo – a přece jsme v jámě teď trčeli spolu. No, já bych se odsud snad i mohla sama dostat, ale on… Otráveně jsem zavrtěla hlavou. On a jiní slabí samci… Co teď? Nejspíše bych se dokázala třeba i nějak vyškrábat silou nahoru a vytáhnout ho s pomocí nějakého klacku, ale přijal by takovou pomoc? O tom jsem dost pochybovala. „Hele, kámo, myslíš, že kdybych se postavila ke stěně, zvládl bys po mně nahoru vylézt sám?“ nadhodila jsem a začala se poměřovat proti mase hlíny, co se nad námi tyčila. Možná… kdyby se trochu odrazit a zvládl se vytáhnout… Vrhla jsem na něj tázavý pohled. Nerada bych ho tu nechala umřít, no co by mi jinak zbývalo. Ještě bych mu mohla vyhrožovat, že ho tu nechám a bude to můj mazlíček, kterému jednou za čas hodím kus žvance, avšak na výhružky byl ještě čas.

//Třešňový háj (přes Středozemku)

Kdo by to byl řekl, že se mě Stín bude chtít tolik zbavit?! „No tak – vždyť můžu kdykoli umřít, z vteřiny na vteřinu a pak bys mě už nikdy neviděl, nebylo by ti to líto?“ vrhla jsem na něj štěněčí pohled, rychle jsem se zase vzpamatovala, „Ne, moment, nebylo. Ale určitě by sis na mě občas vzpomněl, viď?“ Zazubila jsem se a třeba bych se i tvářila nadějně, kdybych si tak nějak vnitřně nebyla jistá, že jsem na jeho temné duši zanechala další jizvu už jen tím, jaká osina v zadku jsem byla. Možná jsem byla jen naivní a arogantní, no to už jsem nedokázala sama posoudit. Zasloužila bych si, aby si mě zapamatoval! Vždyť jsem ho dotáhla z hor až k moři! Takové dobrodružství mu určitě nikdo jiný nenabídl! Jo a taky jsem ho donutila říct fňuk, což jsem považovala za jeden ze svých největších životních úspěchů. „Oh, promiň, nedošlo mi, žes to vlastně neudělal ze starosti o mé zdraví a blahobyt,“ odsekla jsem a rychle se zas usmála. Zas na druhou stranu bych se s ním asi i někdy ráda porvala, jen tak pro tu srandu a výzvu.
„Měj ve mně trochu důvěry!“ zamračila jsem se na něj uraženě. Vždyť to nemohlo být tak těžké, stačilo se tvářit nezaujatě a všem jen trochu pozitivním odsekávat a snažit se jich zbavit. Vlastně… kdybych se chovala více jako on, nezačal by mě mít raději? To by se tak trochu sám střelil do nohy, ne? Byla jsem ve velkém pokušení to zkusit, ale ten nápad mě tak nadchl, že jsem nebyla schopná se dostatečně uklidnit. Možná bylo štěstí, že mou pomoc nechtěl, ještě by z mé radosti začal vibrovat a vybuchl by nebo něco.
Sotva jsem jeho slova zachytila, jak si je brblal pro sebe, ale zvládla jsem to a rozzářila se. „Aww, no podívej, jak umíš být rozkošný,“ zachichotala jsem se a téměř do něj šťouchla, než jsem se na poslední chvíli chytila. To mi přece taky muselo dávat body k dobru, že respektuju jeho ne-dotykovou žádost!

//Zrádcův remízek

Stín mi absolutně nic neprozradil o svém nejnovějším zážitku v bažinách, jestli tam vůbec nějaký měl. Nechala jsem to být, tak nějak jsem to stejně čekala. Smůla no. Aspoň ze sebe vymáčkl nějaká slova na adresu mé dvojnice. “Přesně! Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla mít takovou výdrž!” zazubila jsem se téměř hrdě, „Třeba ji zvládnu přemluvit, abychom tě otravovaly obě!“ To by teprve bylo žůžo! Měla bych svůj nepovedený klon a ještě spiklence! Samozřejmě jsem neměla absolutně žádný plán, jak se s tou mrtvolou spřátelit, ale muselo to nějak jít. Všechno jde, když se chce. A tohle by bylo užitečné! Třeba by Stín nakonec našim šarmům podlehl a rozveselil se! Ne, to asi bude nemožné. No, stejně by bylo fajn ho prudit. A zas bručel. „Nemusíš dělat hezké věci, ale neměl bys dělat nehezké věci,“ sykla jsem na něj, „A taky je celkem fňuk, žes raději vystartoval po té cizí vlčici, to mi jako fakt ublížilo.“ Povzdechla jsem si dramaticky. Vždyť jsme byli tak dobří kamarádi!
Má historka jím musela opravdu otřást, když se začal bránit a prskat. „No no, tak zlé by to přece nebylo – hele! Mohli bychom to zkusit! Ty bys jeden den předstíral, že jsi já a já bych předstírala, že jsem ty! To by mohla být zábava!“ vrtěla jsem nadšeně ocasem a už si v duchu plánovala, jak se nejlépe hrbit a na všechny okolo vrčet a být takový kakabus jako Stín. Vlastně bych to mohla zkusit i bez jeho účasti, jen tak jako cvičení. Třeba by ho to pak přešlo. Ne, spíše by byl rád, že už nejsem tak otravná. Odfrkla jsem si. Tuhle válku jsem asi nemohla jen tak vyhrát. No nevadí, občas se hodí i věčně podráždění kamarádi.
Vesele jsem následovala Stína a s menšími obavami sledovala, jak kulhá. „Nechceš pomoct? Můžeš se o mě opírat nebo něco,“ nabídla jsem mu, spíše ze slušnosti a aby viděl, že se zajímám, než že bych fakt čekala, že mou pomoc přijme. Jeho otázka však byla zajímavá. Vlastně se na něco podobného asi ptal i Shao, ne? Musela jsem se na chvíli zamyslet. „No, zaprvé, hrozně tě otravuju a to je vždycky sranda,“ blýskla jsem na něj zářivý úsměv, „A… nevím, jsi prostě zajímavý. A výzva! Je těžké s tebou trávit čas, tak to chci zkoušet!“ Poskočila jsem nadšeně, až mě zase seklo ve šrámu na rameni. Byla jsem pro Stína tak otravná jako pro mě to zranění?

//Náhorní plošina (přes Středozemku)