Gallirea - Příspěvky uživatele

Ako som sa do tejto situacie dostala? To radšej ani nechtiete vedeť. Ono na tom nakoniec ani moc nezáležie, proste som tu teraz stála bok po boku s divokými koňmi. Boli to také velké svině, bez vahanie by ma mohli zabiť temi ich kopyty. Asi by to boli i urobili, no pravda, že som ich veľa provokovala. Ale veď to bola iba tak pre zábavu! Tieto kopytníky nemajú smysel pre humor, jen čo vám poviem!
No to je jedno, proste a jednoducho som spolu s čtyrmi koňmi stála na pomyslnej štartovaciej čiare a hrabala labú v piesku. Nakonec som ich ukecala namiesto jatek k závodu. Mnohem lepšie, nie? Všetko sa urovná a ani kapka krve naukápne, snad. Dúfala som v to skoro stejne ako som dúfala v svoju viehru. Po mojej levej strane stál vraný žriebec, čo vyzeral ako ich vodca. Tváril sa nebezpečne, ako by mi kludne zlomil vaz na mieste. Nevšiemala som si ho, takových idiotov sa dá iba ignorovat. U pravého boku som mala hnedáka, mladého, riekla by som. Vyzeral, že sa tieší ako ja. Vrtela som ocasom, bude to isto zábava!
“Štart!” zavelel rozhodčie bokem od trasy našeho behu. Vystrelila som zo svojho miesta predtím ako mohli ostatní zareagovat. To čumíte, čo?! Zakrenila som sa, no moc dl’ho mi to nevydržalo, lebo ma bleskovú rychlosťou predohnali. Fajn, fajn, ako chcete. Odfrkla som si a zapojila do svojho pohybu i kridielka, aby sa nenudili kým zbytek mojho tela makal na plný plyn. Hneď som bola rychlejšia! Dohnala som nejpomalšieho z nich a to ste mali vidiet ten kukuč! Dravo som po nem chňapla zuby, no to bola dnes moja najvetšia chyba.
Všimol si toho ten čierný trotol a hned sa do mňa pustil. Zastavil sa a postavil na zadnie, no ja som nebola blbá a nemala ješte chuť zomriet, takže som sa bez váhanie rozbehla dál. Teraz teprve začial ten pravý závod! O život, čo? Otočila som sa odkial som prišla a vrazila do svojho behu všetki svojej siely. Kriedla ma nesla pryč prevratnú rychlosťou, ale kóň bol rychlejší. Samozrejme, že bol rychlejší. Brzy som už takmer žiadný náskok nemala. Čas na plán B.
Zastavila som sa na mieste a otočila so ku ňemu. Tak poďme. Než sa stihol zastavit, zniečehonič do nej uhodil blesk. Všetko ztichlo a vzduchom sa niesol pach spialenejho masa. Lahoda. Olízla som si ňufák a pustila sa do hostiny. Zbytok stáda radšiej utiekol. Ani mi to nebolo l’úto.

//Hlásím, že Dipsi a Evelyn úspěšně získaly moč vlka narozeného v listopadu (Noriho) a to sice 17.11. u Ovocné tůně

Fakt jsem se snažila nesmát. Snad nic v mém životě nebylo tak těžké, jako se snažit v tenhle moment vážnou tvář a neznervózňovat Noriho ještě víc. Ještě by si myslel, že se směju jemu. To bych si fakt pokazila. Aspoň jsem měla nějaké rozptýlení od vlastní uslintané tváře, ze které kapalo, jak by mě chytila bouřka století. A mrňous i přesto chtěl pomáhat dál! Bylo pozoruhodné, že po tom, kolik na mě vyplýtval tekutin v sobě ještě nějakou vodu má. Ten je mnohem užitečnější než ušoplesk. Ušklíbla jsem se a krátce zvážila, zda nenavrhnout, že ho fakt vezmeme sebou. Nakonec bych mu tím vlastně mohla prokázat službu! Měl by poznat svobodu, než mu mozek vygumuje smečka. Dokonce uměl už i lovit. Podívala jsem se na něj se špatně skrývaným pobavením. „Tobě to určitě jinak nepůjde, zlato, ale to přijde, neboj,“ poplácala jsem ho packou po hlavě. Ne moc silně, Nori z Flynna přece vychovával hrdinu, nechtěla bych ho poškodit.
A konečně to bylo za námi. Poprvé v mém životě jsem zažila, aby vodopád vyschl a sakra, nemohla bych být šťastnější. „Výborná práce, Nori. Jestli zas narazím na vaši alfu, hned to zmíním a povýšení tě nemine,“ promluvila jsem s nádechem hrdosti a hlubokého vděku. Připadala jsem si skoro jako bych se účastnila nějakého zvráceného rituálu a už nedokázala zadržet aspoň krátké uchechtnutí. „Promiň, prcku, dneska to nevidím nadějně, ale co kdybych se brzy stavila a zalovíme si, co?“ navrhla jsem se zavrtěním ocasu, zatímco Dipsi začala balit Noriho nadílku. Být gentleman, nebýt gentleman… Rozhodovala jsem se, no nakonec jsem usoudila, že už mám hlavu smáčenou zasychajícími slinami, které začínaly být cítit, takže tohle nechám na ní. „Fakt bychom měly jít, takže zatím pá – a fakt se zas zastavím a něco podniknem!“ zazubila jsem se na hochy, co jsme tady nechávaly a následovala Dipsi. „Neudus se,“ poznamenala jsem pobaveně.

//Kaskády (přes propadlinu)
//Taky děkuju za pomoc! Máte to u nás

//Hlásím, že Evelyn byla 15.11. u Ovocné tůně úspěšně oslintána Flynnem

Nedokázala jsem říct, jestli mě vice rozesmívala absurdnost celé situace nebo výraz Noriho. Musel to být fakt šok. Na důvěryhodnosti mi asi nedodávalo ani to, že už jsem ho jednou napálila. Ups. Smůla no. No teď mohl vnímat blešky a vešky co kolem poskakovaly, ty byly až moc reálné, bohužel. Tak reálné, že to ani vlče, co přišlo s ním, moc nepobíralo. Prosím, že to není stejný materiál jako ušoplesk… Začala jsem se seriózně obávat o budoucnost tohoto světa, jestli bude nová generace takováhle. „Ty prosimtě, to vidím, že je to kůna,“ zopakovala jsem po něm posměšně, „Blechy jsou to, co tě brzy začne žrát – a tady Noriho taky. Ale! Můžeš být hrdina a pomoct nám se jich zbavit.“ To jsem nesměřovala úplně na vlče, spíše mezi něj a černého vlka, který byl snad stejně zmatený jako prtě. Naštěstí vlče aspoň nebylo tak otravné jako ušoplesk a poslouchalo můj rozkaz. Dipsi se zatím ujala úkolu Norimu vysvětlit, o co jde a co má dělat. Zatímco mi vlče omývalo tvář jsem zvědavě sledovala, jak hloubí díru a vystýlá ji listy. Mám fakt štěstí, že šla se mnou. Pomyslela jsem si a lehce zamávala ocasem. Fakt mě zajímalo, jak na tohle přišla, nebo proč by ji to někdo učil. Celá byla celkem fascinující.
„Přesně jak říká,“ přitakala jsem na slova mé společnice, „Klidně se otočíme, ať se nestydíš. Dobře si to ale rozmysli, tohle je určitě jediná šance, kdy můžeš zachránit svět tím, že si trochu čůrneš.“ Popíchla jsem ho, velmi opatrně, protože jsem se začínala bát, že mi sliny vlčete natečou do tlamy. Ten si to nějak užívá. Opatrně a s neskrývaným znechucením, jak jsem to dopadla, jsem se od vlčete začala odtahovat. Ušklíbla jsem se na nápad Dipsi, ale zavrtěla jsem mírně hlavou. Připadala jsem si hrozně slizce. Od teď už budu lovit jen jezevce. „Potřebujeme samičku, navíc už jsem oslintaná dost. Fakt nepotřebuju nosit geny celé rodiny,“ kývla jsem zpátky tam, kde se skrývala matka vlčete. Navíc se mi prcek docela zamlouval, rozhodně víc než zrzek. Měl správného bojového ducha a vtipně při každém druhém slově vrčel. „Umíš vůbec rrovit, prrrtě?“ napodobovala jsem jeho způsob řeči, „Pojď sem, pojď, Nori má teď nějakou prácičku.“ Popohnala jsem ho trochu tlapkou, ať se s námi otočí od jámy a chudáka zmateného vlka. Sakra, já chci taky čůrat pro záchranu světa. Držela jsem úsměv na uzdě. Tohle bylo tak blbý, až to bylo dobrý. Stejně jsem už ale hlavně chtěla, ať to rychle skončí. „Navrhuju to pak po nich prostě hodit, ať si to třeba vyždímají z kožichu,“ navrhla jsem Dipsi. Taková močová bomba nezněla vůbec špatně a ani trochu bych si tím nekompenzovala to, že ze mě kapaly sliny. Aspoň už máme jednu věc za sebou.

//Kaskády

Hrdě jsem se zazubila, jako by snad celá ta záležitost byl můj nápad. Ona vlastně byla do jisté míry, ale to nebylo důležité. „To si piš,“ mrkla jsem na ni – a jestli nebyla předtím, nuže není pro mě lepší práce, než se postarat o to, aby byla. Už tak jsem se já osobně skvěle bavila, tak proč ne i ostatní? Hlavní zásluhu na tom teda momentálně měla Dipsi, ze které se mi na tváři usadil škodolibý úsměv. „No pokud opravdu budeš dělat cokoli ti řeknu,“ zavrněla jsem a trochu se k ní také přitiskla. Škoda, že blechy kazily opravdu všechno, co mohly a musely jsme se zas starat o kožichy. Aspoň v tom nebudeme samy moc dlouho. Začenichala jsem, musely jsme být blízko cizího území. „Mám to stejně,“ pousmála jsem se na ni. Sice takhle nebudu schopná odhadnout, kde ji mám hledat, kdybych ji chtěla někdy v budoucnu najít, ale o to větší dobrodružství to pak bude.
„Na to se pak budu těšit,“ zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. Opravdu by mě zajímalo, k čemu jinému tuhle strategii přenášení vody používala. Nicméně jsem měla práci, takže mé úvahy musely počkat. Kývla jsem na ni a zavětřila. Usmála se na mě štěstěna, poblíž se nacházel zrovna jeden ze známých vlků. Teď přijde ta horší část. Bohužel nebyl sám, tak jsem musela doufat, že se mi ho podaří nenápadně odlákat. Šla jsem po čichu, až jsem z křoví měla výhled na skupinku vlků kolem malé tůňky. A mezi nimi i vlče, co vypadalo celkem čerstvě – navíc vonělo podobně jako jediná vlčice skupiny. Bingo? Zazubila jsem se, přestože mi v žilách celkem proudil adrenalin. Ani jsem pořádně nevěděla proč.
Vynořila jsem hlavu ze svého úkrytu. „Nazdar vespolek! Ahoj, Nori!“ přivítala jsem společnost, „Je mi líto, že vás takhle ruším na vašem území, ale…“ Sice jsem pořádně neviděla, no bylo mi jasné, že pár parazitů z mého kožichu už uniklo a naskákalo na přítomné vlky. „Ve zkratce gratuluju, právě jste chytly blechy – soráč!“ usmála jsem se jako andílek, „A jestli se jich chcete zbavit co nejrychleji, potřebuju někoho narozeného v listopadu, aby šel se mnou. Jen tady kousíček. Sám – fakt, sám, pro vaše dobro. A to vlče by se nám taky hodilo, nebo aspoň pojď sem, prtě, a pořádně mi olízej tvář.“ Usoudila jsem, že upřímný a přímý přístup bude nejlepší a nejrychlejší, jen jsem doufala, že budeme mít štěstí a někdo se tu v listopadu fakt narodil. „Myslím to vážně, nevymýšlím si. Jen jsme tak trochu rozbili něco od jezevců a ti teď chystají lektvar, co nás všechny zachrání od těch blech. Tak prosím, šup šup,“ popoháněla jsem je netrpělivě. Možná jsem měla zvolit trochu jiný tón, ale tak to se vstřebá.

//A teď jste zablešení

//Ježčí mýtina

Bylo fajn, že se mě bílá nepokoušela nijak zastavit nebo mi můj nápad vymluvit. To by se mi s kýmkoli ze zbytku skupiny určitě nepoštěstilo. A přitom to je tak neškodné, pff. Mávla jsem ocasem a poškrábala se na žebrech. Čím dříve tohle vyřešíme, tím lépe. „Jestli máš lepší nápad, sem s ním,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny, „Tohle mi ale přijde nejrychlejší.“ Hlavní v téhle situaci bylo být efektivní, no ne? Nezbývalo než doufat, že i ostatním se bude dařit tak dobře. Nechaly jsme jim tam ušopleska, jasně, že z toho bude katastrofa. Povzdechla jsem si. Nevadí, kdyžtak zachráníme svět samy a na tom taky není nic špatného.
Překvapilo mě, že Dipsi na jezero ještě nenarazila. Že by se tady taky ocitla teprve nedávno? Nebo se jen držela v teplejších místech, je pravda, že to jezero bylo celkem severně. „No tak to můžeme rovnou vzít při jednom!“ zamávala jsem nadšeně ocasem, „Je tam celkem hezky, v létě tam málem byla party.“ Spokojeně jsem vzpomínala na letní dobrodružství, jen škoda, že z té oslavy pak sešlo. „Jestli ti záleží na tvé reputaci, můžeš předstírat, že jsi můj rukojmí a nutím tě do toho,“ ušklíbla jsem se na ni zpátky, „Osobně budu jen ráda, když se přede mnou budou mít smečky na pozoru.“ Jen to pomyšlení mi zvedlo náladu. Pokud se mezi nimi roznese, že přenáším blechy, třeba mi budou uhýbat z cesty a nebudu muset řešit, že mě nechtějí přes svoje místo pustit. Jaká výhoda by to byla! Nezbývá než doufat, že se to povede. „Oni to zvládnou,“ odfrkla jsem si pobaveně. Stejně budeme muset mít štěstí, abychom narazili právě na ně. Třeba předtím stihneme infikovat celou smečku. Ale bylo by to ono, kdybych je nenakazila přímo já? Vlastně jsem jim nedělala nic zlého, když rovnou i přispěju k vývoji léku, ne? Nehodlala jsem nad tím přemýšlet jakkoli jinak.
Pobaveně jsem na Dispi povytáhla obočí. Chytrá holka, ale jak to ví? Vůbec bych to do ní neřekla. Sledovala jsem ji, jak něco hledá, dokud nenašla několik listů lopuchu. Napůl hrdě jsem na ni broukla. „Když ne moč, tak co?“ zeptala jsem se zvědavě. Dokázala jsem si teda představit i horší věci, co by si takhle mohla přenášet, no raději jsem to nezmiňovala.

//Ovocná tůň (přes propadlinu)

//Jezevčí les

Chápala jsem její pochyby, ale přesto jsem doufala, že sama uzná, že na to samy nebudeme stačit. Snad kdybychom nebyly hmyzem promořené tak důkladně. Navíc to vypadalo, že to byl problém hned celých míst, všechno plné otravných parazitů. Jestli tím někdo prošel… Nechtěla jsem si ani domýšlet, kam všude se už mohly blechy dostat. Jasně, třeba jsme měli štěstí a nikdo jiný neměl stejnou smůlu jako my, no na tom stejně nezáleželo, když jsme se teď museli střetnout s ostatními a žádat je o pomoc. Určitě to na ně přeneseme. Když už jsme u toho… „A právě proto to bude sranda,“ ušklíbla jsem se, „Dospělému budeš vyhrožovat blechama a vlčetem můžeš omylem nějak šikovně praštit a on mu ten zub vypadne i sám.“ Zasmála jsem se sice, ale myslela jsem to opravdu vážně. Navíc to malé stejně bude taky infikováno, takže nějaký ztracený zuby řešit nebude.
„Dobrý nápad,“ kývla jsem na ni, i když jsem z toho nápadu nebyla dvakrát nadšená. Smečky byly hrozně otravné. „Myslím, že kousek od nás by jich mělo pár být. U toho fakt velkého jezera, nevím, jestlis ho už viděla,“ podotkla jsem a pro jistotu jí naznačila směr, kterým bychom se měly vydat, „A vlastně mám v jedné z nich známé! Ti by nám mohli nějakou tu moč darovat dobrovolně.“ Zakřenila jsem se. Co bych asi já dělala, kdyby ke mně někdo přišel a začal po mně vyžadovat mou moč? Musíš nad tím přemýšlet? Dala bys mu ji a šla se podívat, co s ní bude dělat. Kam ji vlastně strčíme? Začala jsem se rozhlížet po něčem užitečném. „Asi to všechno budeme potřebovat i nějak přenést, nenapadá tě, kam bychom je mohli nechat učurnout?“ řekla jsem pobaveně. Sliny klidně donesu na vlastním kožichu, ale aby si mě někdo označkoval, to jsem fakt nepotřebovala a pochybovala jsem, že by do toho nápadu byla Dipsi nějak udělaná.

//Kaskády (přes Mahar)

Ukázalo se, že strategie „když to nemluví, kousni do toho“ funguje nejen na vlky. Jezevec na mě začal ječet, ale já jen pokrčila rameny. Copak to byla moje vina, že si nás nevšímali? Tak oni vymyslí takovou kravinu a pak nás ještě ignorují, když to chceme řešit? A my jsme tu ti necivilizovaní? Měla jsem pro ně na jazyku celý proslov, no raději jsem ho spolkla, beztak nevypadali na to, že by měli mentální kapacitu na to má slova pochopit. Mohli by si skvěle rozumět s ušopleskem, co se s nimi div že nezačal mazlit. O kolik vhodnější vzhledem k situaci byl přístup Dipsi. „Můžete být vůbec rádi, sakra, že tu někdo umí číst,“ přidala jsem se k ní a blýskla po všech černobílých potvorách podrážděným pohledem. Aspoň od nás ty blechy třeba chytnou, to by si zasloužili. Byla jsem v pokušení se o ně začít otírat.
A sranda jen pokračovala, když se dali do jmenování toho, co potřebují na svůj magický lektvar. A pak jako co? Budeme ho muset roznést po celém kraji? Nalijí ho do vody? Hodí do deště? Pochybovala jsem, nakolik užiteční nám budou a zřejmě jsem nebyla jediná. „Až po tobě,“ pokynula jsem Dipsi, která se rozhodla raději vypařit. Nechtělo se mi tu zůstat se zbytkem společnosti, tak jsem ji mile ráda následovala. Jen jsem se sem tam zastavila, abych se poškrábala o strom nebo si vybrala hmyz z křidélek. Tohle je fakt na nic. Co když na tom jejich lektvárku něco bude? Otráveně jsem zavrčela. Na druhou stranu mohla by to být sranda, ne? Hlavně najít někoho, kdo se na povel vyprázdní… a jak to pak asi poneseme vůbec zpátky? Sranda, prostě sranda. „Hele, Dips, co fakt zkusit něco z těch věcí sehnat?“ nadhodila jsem, byť v mém hlase byla stále trocha skepticismu, „Za zkoušku nic nedáme a ty blechy jsou fakt otravné a všude.“ Poškrábala jsem se za uchem a následně se jí vrhla zubama po krku, abych ji taky trochu odblešila. Třeba to rovnou bude fungovat jako přesvědčovací taktika, kdo ví. „Nebo můžeme zkusit někam pláchnout a risknout to,“ zazubila jsem se. Ono ani to neznělo špatně a třeba by si zbytek naší zablešené skupiny poradil sám. Nechaly jsme tam ušopleska a vlče… jo, to sotva.

//Ježčí mýtina

//Houštiny

“Ale ale, takovou štědrost bych do tebe neřekla,” ušklíbla jsem se na bílou vlčici a nenápadně se otočila, jestli na nás ušoplesk nechystá nějaký výpad zezadu. I když to bychom asi slyšely, jak dupe. Asi měla i své výhody, jeden se jí lehce zvládne vyhnout, když dává pozor. „Hele, odkud vůbec seš?“ zavolala jsem dozadu a věnovala vlčici nezaujatý pohled. Jen jsem fakt chtěla vědět, kterým místům se obloukem vyhýbat. Na druhou stranu jsem taky byla zvědavá, kdo takového tupce stvořil, takže bych to tam mohla zajít i omrknout. Jestli to nebude nějaký kult vlků na stejné úrovni, budu zklamaná. Bavit se nad tou chudinkou bylo fajn a všechno, no stejně mě to nedokázalo dostatečně rozptýlit od blech, co mi dělaly v kožichu peklo. Zhoršovalo se to a les nevypadal, že by na tom byl o moc lépe než houštiny. Otráveně jsem pokračovala ve škrábání a vykousávání. Od teď zásadně otevírám poklady jen pod vodou.
Vlče nás dovedlo až k partičce jezevců, co seděli v kruhu a vypadalo to, že se skvěle baví. Nevypadalo to, že by je blechy trápily a já nedokázala říct, zda to bylo tím, že jimi byli prolezlí skrz naskrz, nebo proto, že byli imunní. Vlče zůstalo trochu pozadu a jen sledovalo. „Copak, malej, jezevčice tě neberou?“ zazubila jsem se a trochu do něj drcla packou. Dipsi se vetřela ke kroužku zvířat a hned si začala stěžovat. Teď už jsme museli jen doufat, že budou rozumět vlčí řeči. Třeba jsou to jen obří blechy v přestrojení. Napadlo mě a co bych to byla za vědce, kdybych svou hypotézu hned neotestovala? Hbitě jsem k jednomu z nich přiskočila a něžně ho hryzla do zátylku. „Promiň, kámo, jen se musím ujistit, že jste, za koho se vydáváte,“ usmála jsem se na něj sladce a čekala, až se došourá i zbytek skupiny. Jistě je velmi potěší promluvit si s ušopleskem. Prozatím jsem se stáhla zpátky a pokračovala v péči o svůj kožich.

Bolo to tu. Chripková sezona. Bála som sa toho od kedy som spoznala, no čo viač, zalúbila som sa do tohto bieleho stvorenia. Predtím mi to mohlo biť jedno, nemusela som sa o ňu zajímať. Teraz by bolo nanejvyššie nevhodné, abych sa o ňu nepostarala. Nič jí nebude, naozaj ne, ale bola taká rozkošná, ako bych ji mohla ignorovat? Nemocie neboli jej najsilnajšou stránkú, kdežto herectvo… to bolo její. Moja oscarová kráska. Ať som nadávala ako som chcela, naozaj som ju ľubila a nevymenila bych ju.
Napriek tomu som do jaskyne vstupovala pomalu a rozvážne. Nechcela som ju vyplašit, však tu bola možnosť, že ma nemilosrdne vykopne. Z mojej vlastnej jaskyne, do ktorej sa beztak votrela sama bez pozvání. S mierným úšklebkom som vzpomienala na ty časy. To sme boli ješte hlúpučké a nerozumali sma tomu, čo cítíme. Ona bola spíše moj prieživník. Trochu otravný a vlezlý, no nebolo i to práve tím, čo na ní bolo také zlaté? A všeci vedí, že aj já som taká istá občas.
“Ev? Drahá?” znel Dipsin hlas jaskyňou. Znela ako som čakala – na umrenie. “Ano, láska?” odpovedala som jej nežne. Dokonca som ani neprevracala oči v strop, lebo mluvila ako by mala plný nos a bola na pokraji sil. Isto to mohla taky predstierať, no jestli to bol ten prípad, hrála to fakt dobre a mala by som jej snahu nieako ocenit. “Pojď ku mňa,” šepkala, že som ji sotva slyšela. Poslušne som následovala jej hlas, srnu som táhla so sebou. Jídlo, ktoré si nemusela uloviť sama, jí vetšinou zdvihlo náladu.
Našla som ju stočenú do klbka v rohu jaskyne. Triasla sa a vypadala tak zranitelne. Jej krásné strieborne oči boli stále jasné, no plnily sa slzami. “Kde si bola tak dlho?” ptala sa ma vyčítavo. Dívala sa iba na mňa, ako by si srny ani nevšimla. Ona je snad naozaj nemocná. Žaludok sa mi pri tej myšlenke nepríjemne stiahol. Nechala som srnu srnú a spiechala ku svojej partnerke. “Nemohla som nájsť žádnú korisť. Musela som sa pridat k jednej skupince čo lovila stádo srn a biť sa, aby som s ňou mohla utéct a donést ti ju,” vysvetlovala som a pritulila sa ku ňej. Bola kosť a koža, ako by som sa mohla vrátit bez jiedla? “Mala som o teba strach,” povzdychla si a oprela si hlavu o moju plec. “O mňa lebo o to kto ťa bude živit?” zaprovokovala som ju. Jemne ma hryzla, no patrilo mi to. Zostavali vo mňa isté pochyby, ale čo. Potrebovala niekoho, kdo by ju krmila a ja som ráda mala osobní vyhrievač. Bola to krásná symbioza.

Nevěděla jsem, co dělat dříve. Měla jsem několik lákavých možností – třeba smát se té mladé nebo se pousmát nad tím, jak se do vlka zahryzla karma, nakonec však zvítězilo škrábání se a o něco něžnější pečování o bílou vlčici. Zdálo se, že se aspoň trochu uklidnila. Herečka jedna. Povzdechla jsem si, ale nemohla jsem jí to neodpustit, když byla takhle roztomilá. „Mohlo být hůř, věř mi. Třeba na nás mohla skočit klíšťata, to by byl teprve problém,“ teoretizovala jsem a otřásla se nad tou představou. Kdyby na nás v tomhle množství skočila klíšťata, stoprocentně bychom se neubránili nějaké infekci nebo jiným problémům. Vlastně to nebylo tak zlé, jen zatraceně otravné. A to i přesto, že jsem se škrábala nejen sama, ale i Dipsi mi oplácela pomoc. Na takovou formu spolupráce ostatní nedokázali přijít, ani když jsme jim to názorně ukazovaly. Jeden by řekl, že ušoplesk hned skočí na Thoránka, aby se o ni staral. Ne, místo toho musela jít k nám. „To tě doma fakt nic nenaučili?“ zavrčela jsem otráveně a podrbala se za uchem, „Máš své první blechy, gratuluju, jo a vši taky, jak to tak vypadá.“ Nehodlala jsem jí to vysvětlovat více, ať si tohle odbyde kdokoli je za ni zodpovědný. Navíc když jsem přestala byť jen na moment věnovat pozornost druhé vlčici, začala kňučet více. Měla štěstí, že vypadala opravdu zuboženě, jinak bych ji snad nechala, ať se trochu trápí.
Společnost se rozhodla, že přesun do lesa zní jako dobrý nápad. Thoránek měl taky dobrou pointu v tom, že jezevci by mohli být původci těch kousavých mrch. Mě to ani nenapadlo, a to to bylo sakra očividné. Asi není úplně marný. Bude chudák, jestli skončí s uchem – no vlastně by si ji mohl vzdělat. Skoro bych řekla i vychovat, ale to znělo hodně špatně. Zvedla jsem se ze země a otřásla se, jako by to něčemu mělo pomoct. Prtě se rozhodlo naši skupinu vést, když ušoplesk nepřekvapivě zklamal. I přes kňučení a jiné vokální i tiché zoufání se k výpravě přidala i Dipsi. Co by asi dělala, kdybych utekla za někým jiným? Ušklíbla jsem se. Myšlenka to byla zajímavá, ale nepochybovala jsem, že by si našla jiný zájem. Navíc za kým bych tu asi tak šla pro pokec? Vlče žvatlalo nějakou hatmatilkou a vlčici jsem vzdala, snad ten vlk by šel, no pouze za předpokladu, že by mě nepřeválcovala žárlivý pleskouch. „Když si to tak vezmeš, je dobře, že jsme to otevřeli před nima,“ nadhodila jsem bílé vlčici, po jejímž boku jsem se stále držela, „Takhle trpí s námi.“ Zazubila jsem se škodolibě. Zdejší hustý porost byl konečně k něčemu dobrý, už jsem se nemusela škrábat sama, stačilo se jen více přitisknout na větvičky a trny křoví kolem. V lese to bude horší, ale tak třeba tam fakt najdeme řešení našeho problému.

//Jezevčí les

Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem konečně zas ve svém živlu a mám kolem sebe kopu vlků, na druhou stranu to byla docela zvláštní skupina a rozhodně by jí prospěly nějaké úpravy. Ta pleskouchá vlčice byla ztracený případ, ten vlk na druhou stranu se zdál mít jen delší vedení v určitých věcech. Týpek asi neví, že muchlovat se dá všude. Normálně bych ho snad i začala vzdělávat, hlavně když se má společnost zdála tak ochotná a přítulná, ale s tou mladou poblíž… ještě by se začala vyptávat a já na to teď neměla náladu ani nervy. Nemluvě o tom, že vlčeti by se asi zlomilo srdíčko ještě víc, kdyby zjistilo, že existují vlčice, co před ním budou preferovat někoho svého pohlaví.
Taky bylo zajímavým obratem, jak najednou sud všechny začal zajímat. To se nepovedlo. No co, aspoň zjistíme, co tu máme. Osobně mi to bylo celkem jedno, i když čistě pro případ, že by uvnitř fakt byl nějaký poklad by bylo lepší, kdybychom ten sud čaply a odtáhly ho s Dipsi někam daleko a užily si ho samy. Zatím se bílé jen povedlo rozbrečet nejotravnějšího člena skupiny. Byla jsem na ni skoro hrdá. Ostatní se s námi naopak pustili do probíjení se dřevem. „Jak nám to jde hezky od tlap,“ zazubila jsem se na vlky kolem. Mělo to něco do sebe, tahle spolupracovat a nehádat se. Na úplný závěr se na soudek vrhl i nejmenší z nás a vrátila se i vlčice, co sice vypadala, že jí v hlavě přeplo, bohužel ale ne rozsvítilo. Otráveně jsem zavrčela a chtěla ji ještě trochu postrašit, než se ozvalo zapraskání. A pak jsem byla oslepena černotou. Co to sakra?
Můj zmatek naštěstí netrval moc dlouho. Temný mrak se rozpustil a já zjistila, že jsou to jen blechy a tyhle potvory. Ale ne, znova už ne. Rozmrzele jsem zabručela a otřásla se. Nemělo nejspíše smysl se moc škrábat, jen by to svědělo víc. Máš teď křídla, krávo! Málem jsem leknutím vyskočila a začala si zuby a jazykem aspoň čistit prostor okolo křídel a vybírala otravný hmyz, co se zavrtal mezi peříčka a srst. Boha, takové práce a pro nic za nic… Jen další práce z toho. Mrskla jsem ocasem a uraženě strčila do trosek soudku. Posouvala jsem je sem a tam ve snaze najít byť jen ždibíček něčeho lesklého, úlomek drahokamu, cool oblázek, cokoli… Jak jsem se tím tak probírala, všimla jsem si, že je na jednom dřevu je cosi vyrytého. Huh? Jezevčí les? No, tak jsem asi už věděla, jak se tady říká tomu lesu s kouzelným jezevcem. Ušklíbla jsem se a raději se zase soustředila na situaci. Jen jsem se teda rychle poškrábala na boku, tam se to už fakt nedalo vydržet. Počkat, vždyť tu krabici rozbilo to vlče! „Prtě? Seš tu?! Nevdechls ty potvory nebo tak?“ volala jsem a hledala ho v porostu, než mou pozornost zachytilo něco zajímavějšího. Jekot. Uvědomila jsem si, že tady byl na pozadí vždycky, jen já měla furt na mysli něco jiného. Ohlédla jsem se po zdroji a uviděla Dipsi, která se zuřivě škrábala, až z ní chlupy lítaly. Co to zatraceně dělá?! Vždyť byla heboučká!
Chvilku jsem seděla, vybrala si další várku hmyzu z okřídlených míst a poškrábala se tentokrát na pleci. Pak jsem to už fakt nedokázala snést. Nikdo z vývoje situace nebyl nadšený, ale rozhodně jsme to zvládali lépe než bílá vlčice. Neměla jsem co dělat, taky jsem se potřebovala srovnat s tím, že mě teď brouci budou nějakou dobu prudit a nevěděla jsem, jak jsou na tom se zkušenostmi s blechama zbylí dospělí. Neměla jsem sice nejmenší zájem se o ně starat jak mamina o vlčata, na druhou stranu jsem nebyla ani dost zlá na to, abych je v tom nechala. A už vůbec ne tady tu hysterku. S povzdechem jsem k ní došla a posadila se vedle ní. „Neskuč tolik, vykoupeš se, vyválíš v bahně, dáš tomu chvilku a přejde to,“ zavrčela jsem na ni, náhodou docela mírně, „Ukaž prosimtě.“ Byla jak malá. To snad nikdy nezažila blechy? Sklonila jsem se k ní a začala jí ze srsti na krku vykousávat aspoň ty mrchy, co se tam trochu shlukly. Přitom jsem se sama sem tam poškrábala na jednom lokti, pak druhém, pak za uchem… Fakt to nebylo příjemné a jak jsem tak střelila očima po okolí, nevypadalo to dobře. Bylo jich tu moc a to byl problém. Dobře, tady by se hodila solidní pomoc, tohle koupel ani nic jen tak nevyřeší. Neměla jsem v plánu o tomto uvědomění jakkoli uvědomit Dipsi, kterou by z toho ještě kleplo, no ostatní by snad mohli pomoct. Jestli se to vlče nezadusilo brouky nebo ho nesežrali, jestli si ten vlk vůbec všiml, že je problém a vlčice se nesnažila s těmi hezoučkými broučky hrát na honěnou. „Hele vidíte to tam taky? Na tom dřevě je něco vyrytého. Myslím, že se tahle věc přivalila z toho lesa vedle,“ kývla jsem hlavou přibližným směrem, „Nezkusíme tam zajít? Možná tam najdeme někoho, kdo o tom něco ví.“ Nadhodila jsem do éteru. Než se dočkám odpovědi, rozhodla jsem se, že bude nejlepší pokusit se bílou vlčici přesvědčit, že má ještě spoustu důvodů žít a nemusí ze sebe dělat krvavou ozdobu místních keřů. „Nemusíš jim to ulehčovat, stejně tě pro tu krev budou hryzat,“ sykla jsem po ní a klepla ji packou po noze, když se zas šla poškrábat. Zůstala jsem u toho, že jsem se sama střídavě škrábala a snažila se udržet tlapky ke kotníkům v co nejlepším bezhmyzím stavu a střídavě se starala o kožich Dipsi, aspoň tam, co sama nedosáhla a hemžilo se jí to tam parazity.

Hrdě jsem se ušklíbla a nechala si to projít hlavou. Bylo by to fakt hrozně cool, stála jsem však o to? Strachem přátele nezískám – minimálně ne vlčí. I když mít kamarády démony… Beru zpátky, asi se budu u Smrti o tu pozici ucházet. Budu tady vládnout a mít harém a pak to na jaře zase rozpustím a nastolím svou diktaturu zase v zimě. Jak krásný by to byl život! A určitě bych nebyla špatný hrůzovládce, jen bych sem tam někomu urvala kus jídla a zabrala teplý pelíšek. „Ty by ses určitě bát nemusela, nechala bych si tě jako návnadu,“ zazubila jsem se na ni spiklenecky. Působila tak mile a nevinně, a přitom tady vytahovala na každého drápky. Kromě mě, což se mi zamlouvalo.
Navenek jsem nedávala nic znát, ale poznámka vlka se mě trochu dotkla. Asi byla pravda, že jsme si tady svou hrou zbytečně nárokovaly území podobně jako smečka. Už jsem jako moje matka… Nálada mi trochu zhořkla a měla jsem chuť se s někým poštěkat, což nebylo dobře, když tady byla jedna otravná vlčice a vlče k ní. Ten vlk furt vypadal celkem nezaujatě. „A i kdybychom tu nežili, co když prostě jen chceme mít trochu soukromí, co? Nenapadlo vás někoho, že do takovéhleho houští vlci chodí, když nechtějí, aby je někdo rušil?“ mluvila jsem s poctivě hraným rozhořčením. Thoránkova otázka mě dost podráždila a rozhodně bylo mnohem zábavnější být na straně Dipsi než té jejich, takže zatím měla mé sympatie. A to dokonce i přes svou averzi k boji. No, pravda, vypadala dost křehce, přece jsem po ní nemohla chtít, aby se rvala. „Fajn, kdyby došlo na zuby, postarám se o to a ty s tím zmiz,“ ujistila jsem ji. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že bych si s oběma vlky poradila. Snad to bylo jen sebevědomí nabité tím, že jsem přežila dvě setkání se zombíky, snad to byl fakt, že vlčice vypadala asi stejně nebezpečně jako nakoplé vlče. Ušiska už jí někdo zpracoval, jestli je neměla takhle submisivní už od narození, což by mě v jejím případě sotva překvapilo.
Jen mi bylo líto toho malého, jak se z něj vytratilo všechno nadšení a zkroušeně odešel ke svému nejspíše adoptivnímu otci nebo co. Promiň, malej kámo. Jeho mamka nebo co byla odolná vůči všemu, co jsme na ni s Dipsi vypustily, ale ublížit takhle vlčeti… Na druhou stranu to možná bylo nutné zlo, ještě z něj vyroste druhá maminka. Skoro jsem se při tom pomyšlení otřásla. Nejspíše ani jeden z nich nebyl jeho rodičem, no co když se geny začnou najednou šířit vzduchem? A hlavně kde se tu bere tolik zatoulaných vlčat? To byl vlastně jejich bordel, ale bylo to zvláštní. Neměla jsem nad tím moc čas přemýšlet, protože Dipsi zrovna začala hledat dalšího spojence. Ah, tak ona takhle… Koutky mi cukly v úšklebku. Byla tak rozkošná a zákeřná, mohla by s ní být sranda. Rozhodla jsem se zkusit se s ní spřátelit, k čemuž jsem měla rozhodně lepší předpoklady než tank, co nás div neporazil. „Já jsem na tebe zlá? Máš uši jak plácačky na mouchy a řekla jsem ti o tom snad?“ naježila jsem se trochu. Zlá? Tohle je podle ní zlé chování? Proboha, vždyť už byla dospělá! Jak mohla být pořád takhle naivní? Dobře, dejme tomu, to bych jí odpustila, jenže ona byla i vyloženě blbá. Nemůžou být její rodiče sourozenci?
A hele! V Dipsi přece jen byl bojovný duch! A ten hlas! No skoro bych po ní mohla skočit. „Vy jste fakt nemožní, upřímně,“ doplnila jsem s povzdechem, „Co už s vámi, my vás na svědomí mít nebudeme. Řekla bych, že bylo hezké vás poznat, ale nebylo. Až na tebe Alfie, sorry, života si asi moc neužiješ.“ Zavrtěla jsem teatrálně hlavou. Tak napůl jsem doufala, že se fakt rozprchnout pryč, napůl jsem doufala, že zůstanou čistě pro případ, že by fakt v sudu bylo uvězněno něco zlého. Určitě by z nich byly fajn návnady. Ztratila bych se do stínů porostů, abych tomu teprve dodala na atmosféře, avšak Dipsi vypadala, že už to moc dlouho nevydrží, tak jsem se k ní raději přidala. „Užijte si peklo,“ mrkla jsem na naši společnost a spojila dupací síly s bílou vlčicí.

Nenápadně jsem pokukovala jak po cizince, tak po soudku, co se válel na zemi. Zdálo se, že se ho vlčice snažila předtím otevřít, takže jsem usuzovala, že ho náhodou našla. Tak to musí být zakopaný poklad! Vlastně už ne zakopaný, jen poklad. Zřejmě jsem prošla nějakým výběrovým řízením, protože po krátkém tichu a zkoumání ke mně vlčice promluvila. Široce jsem se zazubila a nepřestávala vrtět ocasem. „Děkuju! Uzavřela jsem tak trochu obchod se Smrtí a tadá!“ vysvětlila jsem nadšeně a hned se zarazila, „Teda nemusíš se bát, myslím jen tu Smrt, co bydlí na severu. Nejsem žádný posel pekel nebo tak.“ I když snad by to o mně někdo tvrdil, kdyby se ho zeptala, ale to jsem možná zas jen byla příliš arogantní. Vždyť jsem nebyla ani zdaleka tak špatná! Jak bych si to o sobě vůbec mohla myslet, když mi tady sněhulka skládala komplimenty. Je fakt rozkošná. „Ještě roztomilejší jméno,“ mrkla jsem na ni. Měla jsem štěstí, opravdu vypadala jako v pohodě vlčice a já přesně takovou společnost hledala.
Nezůstaly jsme však samy moc dlouho, brzy se k nám přidal vlk, co mi připomínal modroočku z bažin, a vlčice s vlčetem v patách. Ten vlk byl, no, asi taky v klidu, akorát nějaký zaskočený, na druhou stranu ta vlčice… Kdyby nejančila kvůli tomu vlkovi, tak půl bídy, snad bych se i nechala unést její radostí a vším, možná by se mi i zamlouvala, ale jakmile se div že neroztekla po zemi, úplně udělaná do „Thoránka“ ztratila jsem o ni většinu svého zájmu. Aspoň nás představila, když on se k tomu neměl. Proboha, tyhle mladé nány. Odfrkla jsem si, ne zrovna pohrdavě, no nadšeně taky ne. Má společnice z nich také nebyla nadšená a hned je zkoušela vyhánět. Bez velkého úspěchu, spíše bych se divila, kdyby si nás ta vlčice vůbec všimla. „Co bys navrhovala?“ šeptla jsem k Dipsi, která se postavila před sud, zřejmě připravená ho bránit vlastním tělem. S takovou ji ještě budu muset chránit, jestli jim přepne a budou mít o náš poklad zájem. Začínalo mě to opravdu bavit – bez ohledu na to, jestli bych nakonec taky skončila zrazená, protože sakra, hrát si chvíli na rytíře znělo fakt dobře.
Jen to malé vlče, Alfie, na nás s Dipsi výrazněji reagovalo a přistoupilo blíž. K očividné neradosti bílé. Nerozuměla jsem sice, co říká, ale vzhledem k tomu, kam se díval, nebylo těžké domyslet si to. „To jsou křídla! Pomáhají mi skákat!“ vysvětlila jsem mu nadšeně a pro efekt s nimi na jedné z tlapek zamávala. Bolest už jsem téměř nevnímala, to bylo moc dobré znamení. Neměla jsem důvod k prckovi být zlá, sice se mi nezamlouval, no to se povedlo málokterému vlčeti. Hlavně to vypadalo, bohužel, že něco z povahy zdědil po vlčici, co ho přitáhla. Chudák malej… Dipsi se mezitím ujala slova a já jen pobaveně sledovala, jak se snaží přijít na nejlepší označení Alfieho. Dobře, ale upřímně? Je celkem k sežrání. A vůbec jsem jí nepřičítala body za to, že mě tak nějak automaticky přiřadila k sobě a ne k nim. No asi bych se do toho měla taky nějak vložit, co? „Přesně, slyšeli jste dobře – pakujte se. Máme tady teď něco rozdělaného a chceme být samy,“ řekla jsem s náznakem netrpělivosti a majetnicky si položila hlavu na měkoučký hřbet bílé vlčice. Třeba je to odradí. „A radila bych vám pohnout, nemám zrovna nejlepší náladu,“ zavrčela jsem trochu, což sice úplně nesouhlasilo s tím, jak nadšeně jsem mluvila s vlčetem jen minutku zpátky, no pochybovala jsem, že by na mě kdokoli dával dost pozor, aby si toho všiml. Čím dřív odejdou, tím lépe, už jsem chtěla mít klid na otevírání té třpytivé věcičky. „Jestli nezmiznou, bereme tu věc a padáme, dobře?“ špitla jsem jí do ouška a očima už těkala po nejrychlejší cestě pryč.