Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Funěla jsem na celé kolo, jazyk mi plandal, byl mi to však upřímně šumák, protože jsem se náramně bavila a zima byla hned snesitelnější, téměř bych i řekla, že mi bylo teplo. No prosím, jak si hezky vystačím sama. Ani jsem nepotřebovala Dipsi a její úkryt, i když mi k ní myšlenky zaběhly a zajímalo mě, jak se asi má. Byla škodu, že tu se mnou nebyla, třeba by se také nechala zlákat ke hře, ačkoli jsem o tom dost pochybovala.
Ne, vlastně by určitě byla spíše jako tady ta hnědá vlčice, co se zničehonic objevila. Nebyla zrovna dvakrát přívětivá, no moje hlava – předtím bych ani neřekla, že chorá, ale nyní jsem tak nějak musela – se o ni začala až překvapivě moc zajímat. Samotnou mě to překvapilo, takže jsem na moment zamrzla a jen na cizinku koukala. Nebyla mi povědomá ani nic, tak proč jsem k ní cítila… eh, tohle? Mé myšlenky navíc narušil vlk, jehož pach mi byl povědomý – tím stylem, že tenhle pach jsem znala, jen lehce jiný. Ale ale, to je mi překvapení. Ušklíbla jsem se a sjela cizince pohledem. Jen na moment, pak jsem se zas otočila k hnědé vlčici. Odkašlala jsem si. „Velmi děkuju oběma za zájem,“ pohodila jsem ocasem, „Jen mám dobrou náladu, copak vy ne?“ Na oba jsem se šibalsky zazubila a hbitě směrem k jednomu a pak druhému hodila hromadu sněhu. Byl to bídný pokus je trefit, takže jsem se uchýlila k tomu, že jsem prostě začala skákat ve větším kruhu, abych měla větší šanci je ohodit.
Ještě štěstí, že mi dech moc nestačil, takže jsem nakonec skončila kousek od vlčici a funěla na celé kolo. Ocas se mi vesele houpal ze strany na stranu. „Hele, přestaňte jen čumět a pojďte si hrát!“ vyzvala jsem je se smíchem, „Jsem Evelyn, mimochodem, a vy?“ Prohlížela jsem si je oba, i když většinu mé pozornosti stejně měla ta samička.

//Tenebrae

Chyba! Jaká to chyba! Ztratila jsem soustředění a nedopatřením se ocitla na své milované pláni, nyní naprosto nepoužitelné pod vším tím bílým svinstvem. Kdybych se tak naučila běhat po sněhu! Povzdechla jsem si a najednou nadskočila. Neříkala náhodou tamta protivná potvora něco o tom, že jejich smečka ovládá takovou magii? Snažila jsem si vybavit aspoň tvář té vlčice, ale vzpomněla jsem si jen na její jasné modré oči, nic víc. Jméno jsem ani nedoufala, že si vybavím. No co už, stejně by mi to k ničemu nebylo, protože já se s žádnou trapnou smečkou zahazovat nebudu, i kdyby mě měli naučit létat. Zrak mi padl k tlapkám pohřbeným ve sněhu. Bolest se pochopitelně vrátila, no aspoň už jsem to čekala a byla připravená, takže jsem tolik neskuhrala. Unesly by mě? Střihla jsem oušky a zkusmo mávla křidýlky. Chyba, akorát se mi pod ně dostal sníh, takže jsem začala uprostřed pláně jančit jako splašené tele. Paráda. Hele, ne. To fakt nepůjde. Povzdechla jsem si, náladu mi to však nezkazilo. Stejně se s tím daly podnikat celkem cool triky – jako třeba skákat z děr a tak. Zas o něco méně nebezpečí pro mě, wow! Zavrtěla jsem ocasem a otřásla se rovnou celá. Sice nesněžilo, ale jak jsem poskakovala, povedlo se mi se zaházet trochu sněhem. Vtom mě napadalo, že mi to vlastně celkem rozproudilo krev a nebyla mi taková zima. Zazubila jsem se a prostě… začala skákat z místa na místo. Sem a tam, občas jsem se jen tak pro radost hodila do sněhu a vyválela se v něm, jen abych opět vyskočila a shodila ho ze sebe. Byla to fakt zábava! Můj veselý smích se nesl skrz pláň, aby všichni věděli, že se mají přidat.

Poprosím o 12 lístků za posty mezi 19.1. a 14.2.
--> z toho prosím 2 přerozdělit mezi Duncana a Styx

Eve by tedy dohromady měla mít 28 lístků

//Pouštní oáza (přes Starý ostrov)

Samozřejmě se mi ulevilo, když jsem nechala poušť za sebou a kožich mi prohrábl chladný vánek. Spokojeně jsem si povzdechla a využila šance, abych se zastavila u řeky a doplnila tekutiny, o které jsem mezi dunami přišla. Radost mi však nevydržela dlouho, protože čím dále od pouště jsem byla, tím víc teploty klesaly a já opět začínala mrznout. Zuby mi drkotaly o sebe a já začínala vážně zvažovat, že bych se přece jen vydala zpátky na poušť. Přece mi Smrt slíbila, že mě naučí i ovládat počasí, ne? Napadlo mě najednou a vážně, takovou konverzaci jsem s ní měla, bylo by však moudré to zkoušet teď, když jsem stejně byla unavená a hladová? Ne, nebylo, takže jsem to nechala být. Nepotřebovala jsem odpadnout hned u ledové řeky, to tu dneska už jednou bylo.
Nechtěla jsem do ní sice spadnout, ale nechala jsem se jí vést. Procházka proti jejímu proudu byla vcelku fajn, dokonce jsem i zjistila, že teče skrz území smečky, kde bych snad mohla najít svého bratra. Byla jsem v pokušení jít to tam omrknout, možná somrovat trochu masa, no nakonec jsem si to rozmyslela. Kdoví, jaký byl teď, třeba se z něj stal stejný otrapa jako byl zbytek mých sourozenců, a pokud ne, tak stejně nebyl důvod kazit mu jméno. Proč by se ale přidával do smečky? Copak se nespálil dost? Zamyšleně jsem koukala do sněhu, jako bych z něj snad mohla vyčíst odpověď a nedávala moc velký pozor na to, kam vlastně jdu.

//Středozemka

//Poušť Ararat

Na chvilku se mi zastavilo srdce. Zamrkala jsem, zatřásla hlavou, málem se i rozběhla a naběhla do palmy, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Našla jsem oázu! Opět jsem měla slzy na krajíčku – teda jen metaforicky, protože v žáru pouště se jakákoli vlhkost okamžitě odpařila, jak už jsem se přesvědčila. Tak hrozné tady bylo vedro! Ve stínu palem, jen za maličkou dunou, se také schovávalo malé jezírko. Spíše kaluž, ale lepší než nic. Jako šílená jsem se rozběhla a jazykem nabrala, co jsem si myslela, že byla voda. Těsně vedle. Rozkašlala jsem se a vskutku ze sebe vymáčkla slzu, která se však na mé srsti moc neusadila. Sobče! Ani tu jednu kapku mi nenecháš?! Zakřičela jsem v duchu ke slunci. Opět jsem sklonila hlavu a zkusila to znovu. Tentokrát se můj jazyk opravdu setkal s vláhou a já žíznivě hltala vodu, a to i s pískem, co se mi předtím přilepil na vysušený jazyk. Spása! Záchrana! Povzdechla jsem si, když jsem byla spokojená a posadila se do stínu palmy.
Pořád to nebylo nic moc. Horko se nestalo snesitelnějším jen proto, že jsem se napila a schovala před paprsky slunce. Bylo to sice rozhodně lepší, ale furt žádná výhra. Vždyť ta poušť je tak hezká! Proč by ji někdo dělal tak hrozně horkou! Takhle si ji nikdo neužije! Stěžovala jsem si dál. Už se z toho pomalu stával zvyk. Snad mi to nezůstane. Může mě proklít místo? Ušklíbla jsem se a hned jsem měla lepší náladu – dokud jsem se dokázala pobavit, bylo to v pořádku. Co tak v pohodě nebylo ovšem bylo to horko. Fakt se to nedalo vydržet, ani když jsem seděla poblíž vody a ve stínu. Byla jsem otrávená, ovšem nejvíc otrávená tím, že jsem věděla, že se raději vrátím a zkusím své štěstí v závějích sněhu než se pražit tady v dunách. Povzdechla jsem si a sebrala se k odchodu. Jen jsem vystoupila ze stínu, opět jsem celá zvadla. Ne, tohle fakt nedám. Tohle je tak hrozně na nic! Nenávidím to tu! Kňučela jsem, jak se do mě opřelo slunce a já cítila teplo pouště v celé jeho síle. Stáhla jsem ocas a prchla.

//Tenebrae (přes Starý ostrov)

//Tekuté písky

Jestli jsem vypadala jako troska předtím u kopců, když jsem se taktak vytáhla zmrzlá z vody, tak jsem nechtěla vědět, jak jsem vypadala právě teď. Dokázala jsem si to ale představit celkem živě – polomrtvá, vysušená skořápka kdysi překrásné vlčice. Hlava mi visela mezi nohama, ocas jsem prakticky táhla za sebou. Dokonce i křidýlka vypadala celkem povadle. Jazyk mi visel z tlamy, ale už z něj ani sliny nekapaly, jak ze mě poušť vysosala veškerou vláhu. Sem tam se mi povedlo skrze zuby procedit nadávku nebo dvě, hlavně jsem se však snažila šetřit síly. Až příště budu mít podobně chytrý nápad, snad mě někdo zastaví. Nebo ne, jen ať jde se mnou! Budou z nás obou hrozinky! Ušklíbla jsem se, stále dost živá na to, abych do svých problémů chtěla tahat i ostatní. Je tu ale fakt hrozně, fakt se tu usmažím, fakt fakt fakt! Dokonce už mi ani nezbývalo moc sil na to, abych mé mentální proslovy doplňovala zvuky.
Přesto jsem očima sem tam střelila k písečným dunám a dokázala ocenit jejich krásu. Obzvláště jak se hezky vlnily za filtrem horkého vzduchu, prostě perfektní! Kdyby mi ten vzduch nespaloval plíce, byla by to prostě nádhera! Kdykoli jsem se snažila najít na své situaci něco hezkého a pozitivního, nemohla jsem zabránit tomu, aby má mysl sklouzla k tomu, že se fakt peču zaživa. Kdo by si pomyslel, že tahle země má i vlastní peklo! Prostě paráda, kdo by tu nechtěl žít! Aspoň jsem měla stále vůli být sarkastická. Povzdechla jsem si a dále se plahočila vpřed. Zdálo se mi, že na obzoru vidím obrys něčeho… něčeho. Měla jsem příliš zastřené vidění, než abych dokázala poznat, o co se jedná, ale přesto mě zaplavila naděje. Třeba ze mě ještě nebude vlčí jerky!

//Pouštní oáza

||Loterie 14||
//Narrské kopce (přes Kaňon řeky)

Pokračovala jsem ve své ne-přímo-sebevražedné-ale-dost-blízko-tomu výpravě. Teploty jen stoupaly a slunce pražilo. Jako fakt? Furt bylo zataženo a sníh se sypal a teď nic? Ani obláček? To musí být vtip. Ve skutečnosti mě to až tolik neštvalo. Nebo jako jo, stejně jsem však byla raději, že je mi vedro než trpět zimou. Byla jsem už krásně suchá, křidélka sice pobolívala, ale bylo to nic oproti tomu, jaké to bylo předtím. Namísto toho se mi začínala motat hlava horkem a, nerada to říkám, žízní. Zatracená poušť, zatracené slunce, zatracené vedro, že já sem lezla, sakra! Zavrčela jsem. Zdá se, že jen tak nad zimou nevyhraju. Buď budu mrznout, nebo se budu péct a neexistuje nic mezi tím. Rozhlédla jsem se kolem, jestli tady není nějaký kousek stínu, kam bych se mohla aspoň schovat před přímým žárem slunce, a všimla si zajímavé věci. Země tady byla flekatá, tmavá a světlá místa všude a kolem mě. Huh? To už tu slunko spálilo i samotný písek? Ušklíbla jsem se.
Neměla jsem co lepšího na práci, tak jsem se rozhodla to trochu prozkoumat. Písek byl přece tmavší i když se namočil, ne? Že bych narazila na zlatý důl a zvládla vyhrabat nějakou vodu? Opatrně jsem do tmavšího plácku drcla packou a… nemohla ji vytáhnout zpátky. Zamračila jsem se a zatáhla víc. Nic. Pokud něco, tak se zdálo, že se ji ten písek snažil vtáhnout hlouběji. Tekutý písek?! Proboha, já mám fakt kliku. Odfrkla jsem si a snažila se rychle uklidnit. Nejen, že je tu nesnesitelné horko, ale i pasti! Opět jsem v duchu spustila nenávistný proslov směřovaný k teplotám na poušti a s povzdechem se posadila. Jak se z tohohle nejlépe vyhrabat? Když rychlé pochyby nefungovaly, možná by bylo lepší se hýbat pomalu? Střihla jsem ouškem a zavrtěla hlavou. Na moment se mi zdálo, že mám v písku zaseklé dvě tlapky. Fakt musím najít nějaký chladnější plácek, tohle je hrozné. A taky musím rychle vyřešit svůj momentální problém, protože jsem si nechtěla ani představovat tu agonii, kterou bych procházela, kdybych z písku musela rvát i křidélko.
Pomalu a jistě jsem začala packu vytahovat a hle! Fungovalo to! Radostí jsem vyskočila do vzduchu a vyplázla na tmavej flek jazyk. Tak ti dobře! Jen si tu dál schni a chcípni! Hrdě jsem se narovnala, což nebyl nejlepší pohyb, obzvláště s mým předchozím poskakováním. Musela jsem se trochu rozkročit, abych sebou nesekla o zem. Hlava se mi zamotala, až mi z toho bylo šoufl. Po chvilce to naštěstí přešlo. Otevřela jsem hlavu a nechala jazyk plandat na horkém vzduchu. Sliny mi odkapávaly od tlamy a syčely na rozpáleném písku. Tady je fakt děsný vedro, ach jo! To byl zas nápad! Stejně jsem se odmítala vzdát svého plánu, tvrdohlavější než stádo beranů. Šlo se dál.

//Poušť Ararat

||Loterie 13||
//Jezevčí les (přes Říční eso)

Vylezla jsem z řeky a z posledních sil se dosoukala ke kopcům, v nichž sídlil životodárný vlk. Voda ze mě nejdříve ani nekapala, ale rovnou na mně zmrzla! Fakt jsem vypadala jako nějaká bídná parodie Života, co se mu jde svým cosplayem pochlubit. Třásla jsem se zimou a bolestí. Jestli jsem tvrdila, že mě křídla bolela předtím, tak to jsem netušila, co za agonii bude, když opravdu zmrznou. Mé kroky byly těžké a připadala jsem si spíše jako socha, co pomalu tvrdne, než živá bytost. Už už jsem si plánovala svou poslední řeč, když jsem najednou cítila, závan teplého vzduchu.
A dobře jsem si to myslela! Tyhle kopce budou mou záchranou! Málem jsem se rozplakala, jak jsem byla vděčná. Přidala jsem do kroku, už abych tam byla. Měla jsem sakra štěstí, že tady bylo teploučko… co teplo, vedro. Nejdříve to vlastně bylo celkem příjemné, ale když jsem opravdu stála na svahu, myslela jsem, že to se mnou fakt praští. Kapala ze mě voda, jak se mi krystaly ledu v srsti začaly rozpouštět. Skoro jsem ji začala žíznivě olizovat. Tak se rozhodni! Nejdříve je na tebe moc zima, teď zas moc vedro – co seš? Nějakej stupidní vtip o tom, jak vlčice neví, co chtějí? Zavrčela jsem a otřásla se, kapky vody se kolem mě vesele třpytily, ale mě to teda na náladě moc nepřidalo. Kam že jsem to chtěla? Na poušť? Vždyť už tady bylo vedro, že by to jednoho porazilo! Možná to bylo tím, že jsem se sem stejně doplazila celkem rychle a téměř zmrzlá do kostky ledu… Ne, raději se uvařím, než zmrznu. Není to jen tím, že jsem teď blíže slunci, než kdybych zůstala pod kopci? Naklonila jsem hlavu na stranu a zamračila se na hořící kouli na obloze. „Kdes bylo, když jsem tě potřebovala, co?!“ zaječela jsem na ni a povzdechla si. Co tohle bylo za organizaci? Sledovat svět, jak se mění v led a zároveň pražit jinej jeho kousek? Nah, všechno má svůj důvod. Povzdechla jsem si. A i tohle vedro mělo své výhody - nejen, že třeba nenastydnu, když jsem se hned vrhla do teploučka, ale i kdyby ve mně začaly klíčit zárodky nemoci, tak je to tu ze mě určitě vypotí. Včetně veškeré mé vody a života, protože tu bylo zatracené vedro!
Mimo to šlo samozřejmě také o mou hrdost! Nehodlala jsem se vzdát svého cíle. Prostě půjdu a prozkoumám celou poušť, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám! A když mě to nezabije, budu moct na jaře vyprávět, jak jsem zimu strávila nadáváním slunci, ať se krotí. Zazubila jsem se. Jo, to znělo jako docela dobrý plán.

//Tekuté písky (přes Kaňon)

||Loterie 12||
//Švitořivý les (přes Spáleniště)

Tak to si ze mě děláš… Zavrčela jsem a celá se naježila. Můj orientační smysl trochu zklamal a já se ocitla v tom posledním lese, kde jsem chtěla být. Zuřivě jsem začala hledat jistý pach, no naštěstí jsem ho necítila jedinou zmínku. Trochu jsem se tedy uklidnila a otřásla se. Měla jsem pravdu a na pláních bylo sněhu mnohem více, takže i tenhle zpropadený les mi udělal radost. Kdyby tady furt byli ti jezevci, asi je fakt zkusím zardousit všechny do jednoho. To by byla teprve hostina! Přesto mi jejich absence zvedla náladu víc, než kdybych si na nich mohla vybít zbytek hněvu z celé té bleší záležitosti.
Na moment jsem se zastavila, abych nabrala dech. Dlouho jsem neodpočívala a probojovávat si cestu bylo únavné. Měla bych se zřejmě už taky někde vyspat – v teploučku, takže rozhodně ne tady. Pauzu jsem strávila přemýšlením, kudy jít dále. Pokud jsem si to pamatovala dobře, neměla bych být tak daleko od sídla Života. Tam určitě bude teplo! No tak, byl to život. Ty kopce byly samy o sobě taky celkem pouštní, a navíc on by jistě chtěl jeho sídlo plné života, což zima úplně nepodporuje. Bylo tedy rozhodnuto – vydám se tam a od kopců to stočím dále na jih. Geniální plán! Byla jsem na sebe fakt hrdá, jak hezky jsem to vymyslela. Navíc by mě asi kleplo, kdybych se hned z téhle mrazivé pustiny vydala do pouště, ne? Sakra, byla bych první vlk, který v zimě pošel na úžeh! Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Už jsem zase začala vnímat jaká kosa tu byla, bylo na čase pokračovat v pohybu.

//Narrské kopce (přes Eso)

||Loterie 11||
//Severní hvozd (přes Liščí nory)

Netroufla jsem si zatím opustit lesy, kde část sněhu držely koruny stromů. Nebyl to sice žádný zázrak, pořád jsem se v něm brodila až po břicho, ale aspoň něco. Tolik k běhání po té mojí pláni. Odfrkla jsem si naštvaně a nakopla závěj sněhu, naštěstí bez toho, aby se v ní skrýval kámen nebo podobná srandička, co by mi zkazila teprve začínající den. Křidélka jsem se snažila co nejlépe bránit tím, že si je přilepím k tlapkám. Po chvilce to už šlo samo bez snahy z mé strany, skoro jsem se bála, že mi tam přimrzla, a to by teda rozhodně nebylo fajn. Zvedla jsem jednu tlapku a zkusila jimi zamávat. Šlo to! Ztuha a bolestivě, ale šlo. Raději jsem toho nechala, když jsem se už ujistila, že jsem relativně v pořádku. No počkat, ale na poušti je písek… To se bude z peří dostávat tak zatraceně špatně! Zaúpěla jsem v duchu a mé kroky na moment zaváhaly. Ne, neměla jsem jinou možnost. Mrzla jsem a potřebovala jsem se ohřát a najíst.
Vlastně bych kořist zřejmě zvládla najít i tady. Zastavila jsem se nad malými otisky tlapek a olízla se. V lese asi pobývaly lasičky, což, jistě, nebyla zrovna hromada masa, no rozhodně to bylo lepší než nic. Problém byl v tom, že ty potvory byly malé a mrštné, lehoučké, takže by se do sněhu nepropadaly tolik jako já a hned zdrhly na strom. V duchu jsem se proklela na pár generací dopředu. Nevadí. Stejně jsem počítala s tím, že, ironicky, budu mít větší šanci něco ulovit na poušti než kdekoli jinde.

//Jezevčí les (přes Spáleniště)

||Loterie 10||
//Les pod horizontem

Zřejmě se to dalo čekat, ale zima byla na Dipsi až moc, takže mě hned na začátku výpravy za lepšími vyhlídkami opustila. Kývla jsem jí na rozloučenou a oplatila olíznutí, aby věděla, že jí to nevyčítám. Aspoň nebudu riskovat, že se mi někde nachladí a fakt nám budu muset vyhrabat iglú a starat se o ni v takových nouzových podmínkách. To by bylo ale sakra romantické! Ušklíbla jsem se, no na druhou stranu jsem zase moc dobře věděla, že by mě takové opečovávání začalo po chvilce nudit a zdrhla bych. Kdepak, to by si nezasloužila. Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a rozhodla se zkusit přidat trošku do kroku, jak jen mi to sníh dovolí. Největší problém stejně bylo mé vlastní tělo. Byla jsem promrzlá do morku kostí a křidélka mě ukrutně bolela. Nemohla jsem se však jen tak zastavit, to bych určitě odpadla a už nevstala – a já se přece nenechám jen tak oddělat trochou zmrzlé vody, že jo!
Nevybrala jsem si k tomu úplně nejvhodnější místo. Tenhle les nebyl taková placka jako ten předtím, upřímně jsem se málem se staženým ocasem otočila a zdrhla zpátky tam a do tepla Dipsina úkrytu a jejího světlého kožíšku. Seš snad nějaká sralbotka? Musíš vytrvat! Přežilas už i horší věci. Napomenula jsem se a tvrdohlavě se dál prodírala sněhem. Tohle byla jen maličkost. Krátký úsek nepříjemností, než zase přijde jaro a teplo a já budu moct skotačit na pláních a závodit s hromy a blesky. Taková představa mi hned zvedla náladu. Stejně by se ale hodilo někde zahřát. Že bych přeci jen zkusila tu poušť? Bylo by to tak asi nejlepší. Navíc bych nemusela být jediná, koho to napadne, a ještě bych z toho vytřískala a i jídlo. No uvidíme, každopádně se mé kroky stočily k jihu.

//Švitořivý les (přes Liščí nory)

||Loterie 9||

Horlivě jsem přikyvovala, více jsem snad souhlasit nemohla. „Přesně tak! Musíš se o to starat a všude to tahat, na krku ti tu furt visí, ne díky,“ zazubila jsem se, „A navíc se tu asi fláká celkem dost volnejch vlčat, kdybys fakt jedno nutně potřebovala.“ Pokrčila jsem rameny. Navíc takového prcka pak zas stačí někam odložit, když se omrzí. Moment, moment, tohle už bylo moc zlé i na mě. Ne? Ne – kdybych se nááááhodou dostala do situace, že potřebuju vlče, jedno takovéhle čapnu a rovnou mu řeknu, že ho pak zas odložím. To je fér. Netušila jsem sice, jak bych se do takové šlamastiky dostala, no vyloučit jsem to úplně nemohla, když už jsem se musela zbavovat kouzelných blech ze soudku a bojovat se zombíky.
Ušklíbla jsem se při představě Noriho, jak se všude chlubí, jak nám pomohl zachránit svět. „O tom nepochybuj,“ zasmála jsem se. Ráda bych viděla, jak to vypráví Baghý, jak by se na to asi ona tvářila. Teda za předpokladu, že jsou pořád taková dvojka jako v létě. Nebo už víc? Ne, to asi ne. Nějak jsem si nemyslela, že by se dokázali dát takhle dohromady. „Ale upřímně by mě zajímalo, jestli to řekl i tomu jejich alfovi. Co by s ním pak udělal? Přece ho nemůžeš nechat jako obyčejného člena smečky, když zachránil svět, ne? To bych na něm pak i mohla vymáhat jídlo, když jsem mu k tomu dopomohla!“ zavrtěla jsem ocasem a v hlavě se mi už tvaroval zárodek šibalského plánu. Byl to sice celkem vratký základ, když jsem ani nevěděla, co se od té doby s mým kamarádem dělo, ale co už. Takové byly všechny mé plány.
Zima přituhovala, takže jsem se s Dipsi daly do kroku, aby se z nás nestaly ledové sochy. Opravdu bychom měly najít nějakou kořist. Na druhou stranu lovit v takovém množství sněhu bude fakt sranda. Třeba opravdu budeme mít štěstí, zasloužíme si ho, ne? „To jo. Doufala jsem, že to tu bude o něco mírnější,“ odfrkla jsem si, „Ale můžeme to zkusit v tom vedlejším lese, třeba tam budeme mít více štěstí.“ Kývla jsem před nás. Nezbývalo než doufat. Minimálně budeme mít pořád větší šanci tam, než kdybychom se vydaly na nějakou pláň. I tady nás malé ledové krystalky kousaly do kožichu, natožpak na otevřeném prostranství. „Moc dobrý mafián by z něj stejně nebyl, když neprokoukl ani takhle jasnou lež,“ zavrtěla jsem hlavou, „Ale třeba by byl fakt dobrý na mučení nebo tak. Co bys chtěla v mafii dělat ty?“ Zvědavě jsem se na ni usmála. Třeba bychom časem mohly taky odstartovat vlastní gang!

//Severní hvozd

||Loterie 8||

//Úkryt

“Přesně,” zazubila jsem se, “Ať se tam klidně ukoušou nudou a já prozkoumám svět.” Zavrtěla jsem ocasem a zas mě popadla chuť vystřelit někam hodně daleko. Někam, kam jsem se ještě nepodívala. Nejspíše bych to i udělala nebýt toho, že všechno bylo zapadané sněhem. Ale kdybych třeba vylezla na nějaký hooodně vysoký kopec, dokázala bych z něj nějak sesvištět dolů, ne? Za zkoušku to stálo, jen vymyslet, jak přesvědčit Dipsi, aby do toho šla se mnou.
Vrtěla jsem nad jejím vyprávěním hlavou. „Někteří vlci jsou fakt k neuvěření,“ mlaskla jsem, „Jako by jich ubylo, že nakrmí vlastní dceru. A navíc když ví, že býváš nemocná a všechno, fakt rodiče k pohledání.“ Nechápala jsem to. Tak jednou už si ta vlčata udělali, tak se snad postarají, ne? Sakra, já byla tulák, ale vidět někoho o hladu, tak se podělím, natož kdybych byla smečkové zvíře. Což mi připomíná… „No, Nori – ten, co nám daroval moč,“ vyprskla jsem při té vzpomínce, „Tak ten říkal, že prý se přidal k jedné smečce na jihu, ale ještě jsem se tam po něm nedívala.“ Mírně jsem pokrčila rameny. On nás osud třeba jednou svede dohromady, když se mu bude chtít. A nebo ne, ale to taky zvládnu. Pousmála jsem se. Minimálně jsem byla ráda, že to nějak zvládl a poznal víc, než jen přísná pravidla našeho domova.
Připojila jsem se k Dipsi v nápajení se sněhem. Nebylo to nejpříjemnější, už tak jsem se klepala zimou a sníh v tlamě mi na komfortu rozhodně nepřidával. Ani ona na tom nebyla o moc lépe. Návrat do stromu byl sice více než lákavý, ale musela jsem ten návrh zamítnout. „Asi bude lepší se někam projít. Kdybychom zase zalezly dovnitř a zahřály se, bude o to těžší vylézt,“ těžko říct, zda jsem se o tom snažila přesvědčit sebe nebo ji. Porozhlédla jsem se kolem a snažila se vymyslet, kam bychom se mohly vydat. Zřejmě nemělo smysl moc se pouštět z lesa, kde přece jen nejspíš bude méně sněhu než na pláni. „Mohly bychom to tady třeba omrknout a kdyžtak se podívat do toho lesa vedle, jestli nebudeme mít štěstí a nenajdeme nějakou mršinu. Už bych něco snědla,“ navrhla jsem s úsměvem, „A když neuspějeme tady, jdeme na jednorožce, co říkáš?“ Musíme se přece tomu nafrněnému koni pomstít za jeho nevychovanost, ne?

Evelyn se hlásí

||Loterie 7||

Dírami v kmeni k nám doputovaly paprsky slunce, ovšem ten rozdíl se vůbec nedal poznat. Nebýt toho, že jsme si to tady hezky vyhřály, určitě bychom mrzly a mrznout budeme jen co vytáhneme paty z úkrytu. Ta zatracená zima trvá nějak dlouho. Zabručela jsem si pro sebe. Už aby bylo léto a já mohla blbnout. Ale to bys neměla žádnou výmluvu se tulit. Taky dobrý point, no stejně bych raději hezky sluníčko a teplíčko.
Dipsi se dále zajímala o mou rodinu, což bylo zvláštní, protože to byla už nějaká doba, co jsem o nich takhle mluvila a musela nad nimi tolik přemýšlet. „No, vlastně mě k útěku motivoval jeden z mých bratrů,“ přiznala jsem, „Ale ti zbylí tam zůstali a ještě byli naštvaní, že se někdo opovažuje chtít od života víc.“ Převrátila jsem očima a mrskla ocasem. „Byli to hrozní suchaři,“ dodala jsem ještě, jen malinko podrážděně. Maličko. Nechtěla jsem nad nimi moc přemýšlet, abych se úplně nerozčílila nad jejich pokrytectvím – já jim taky jejich způsob života nebrala, i když jsem na něj nadávala, tak co jim dávalo právo to dělat? Co už, raději jsem na oplátku poslouchala zase Dipsi.
Vypadalo to, že její zkušenosti s rodnou smečkou opravdu nebyly růžové. „To chápu, cokoli je lepší než sedět na zadku a nudit se,“ broukla jsem, „A fakt nevím, co s tím měli za problém. Spíše by měli být rádi, že zkoušíš nové věci, ne? A navíc tě taky nemuseli živit, cos byla pryč, takže to pro ně vlastně bylo výhodné.“ Přemýšlela jsem nahlas. Vždyť takhle by smečky mohly úplně v pohodě fungovat, ne? Že by prostě skupina vlků, kterým nevadí být k něčemu a někomu svázán tvořila smečku a dělala své smečka věci, no a domluvili se třeba s pár tuláky, že můžou sem tam přijít vyspat se do teplé jeskyňky, najíst se, když je pro ně lehčí lovit velkou zvěř… asi bych toho chtěla moc. Povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že nikdo mého génia neocení.
„Asi tak,“ odkývala jsem souhlasně, „I když já nedávno zjistila, že ten můj bratr, co jako první odešel ze smečky by se tu měl někde flákat. Toho bych chtěla potkat, ale ten zbytek ať si dělá, co chce.“ Od dětství pro mě nic hezkého neudělali, tak proč bych se o ně měla starat? Sakra, jeden z nich se mě pokusil zabít, to mu určitě budu přát jen to nejlepší v životě. Poslouchala jsem přitom svou společnici a usmála se. Vypadalo to, že toho taky dost zažila. Hned mi to zvedlo náladu, sice to vypadalo, že ne všechny její zážitky byly hezké, ale opravdu mě těšilo, že to někdo chápe. „Ono by se stejně brzy omrzelo furt cestovat jen s tím jedním samým vlkem,“ zasmála jsem se, „Lepší je to trochu střídat a experimentovat.“ I sebelepší společník se po chvíli stane známým a nezajímavým, a to je pak načase ho nechat jít. O to lepší je, když se znovu setkáte a máte zas nové, jiné zážitky.
„Když myslíš,“ odfrkla jsem si a pobaveně koukla ven na ty hory sněhu. Má to taky své kouzlo. Všechno se hezky třpytí a vůbec. Pousmála jsem se, navíc ve sněhu se dalo dělat i spousta zábavných věcí – jen teda až přijdu na to, jak je dělat bez toho, abych si poškodila křidýlka. Budu to moct zkusit rychleji, než jsem čekala. „Já si počkám,“ ujistila jsem Dipsi a také se zvedla. Trochu vody by bodlo, trochu masa ještě víc, no to nebude tak snadné obstarat. Následovala jsem vlčici ven z našeho úkrytu a okamžitě začala postrádat teploučko kmene.

//Les