Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sopka (přes Kiërb)

Úplně jsem nespěchala, nechala jsem tlapky, aby mě vedly tempem řeky, která se líně táhla vedle mě. Stačilo to, abych se udržela relativně v teple a přitom byla dost opatrná, aby se mi sníh nedostával pod křídla a neohýbala jsem si je. Kontrola nad jejich pohyby se mi už lepšila, nemohla jsem se dočkat, až bude teplo, léto a budu s nimi moct pořádně trénovat a běhat a skákat všude kolem. To bude ráj. Povzdechla jsem si spokojeně. Už aby se nad námi slunce slitovalo a rozehřálo zmrzlou zem. Teda zrovna teď se mi náhodně hodilo, že byla půda zmrzlá, ale to je jen detail.
Procházet skrze močály bylo o něco jednodušší, když byly zmrzlé a já se nemusela brodit tou břečkou měkké půdy a smrduté stálé vody. Nicméně mě zklamalo, že se mi tady nenaskytl pohled na uvězněnou srnu nebo chcíplého králíka, když nic jiného. Hold je to s jídlem v zimě těžké. Fakt už bych ale měla žrát… Zamračila jsem se a zavětřila. Ne, jen tak snadno kořist nenajdu. A i kdyby, tak bych ji musela ulovit. Zkusím toho Noriho? …nebo bratra? Pravda, tomu se vyhýbám už delší dobu. Proč vlastně? Vždyť jsem ho chtěla najít už delší dobu, ne? Tak hrdě jsem o tom říkala Stínovi a zatím jsem se celé té oblasti vyhýbala div že ne obloukem. Vždyť nejsem žádný zbabělec, prostě ho půjdu najít a když to nedopadne, tak to nedopadne. Maximálně si popláču a půjdu dál. Odhodlaně jsem kývla na svá slova a stočila kurz jižně. Navíc pokud měl Nori pravdu, byl součástí smečky, tak by mi třeba mohl dát nažrat.

//Tenebrae

//Východní úkryt

To bylo tak ponižující! Jak jsem mohla prostě jen tak zdrhnout se staženým ocasem? Copak nemám žádnou hrdost? Hlavně nemám ani ten lísteček v uchu. Povzdechla jsem si a konečně zpomalila do pomalejšího tempa. Sníh byl na úpatí sopky ještě dost hluboký, takže jsem za sebou nechávala vyšlapanou stezku, kterou třeba ještě někdo další využije. Byl hezky načechraný. Jak jsem se tak rozhlížela kolem, vzpomněla jsem si na poušť. Díky větru, co panoval celý včerejšek si tady i sníh vytvořil malé rádoby duny, které se na ranním slunci třpytily jako by byly poprášené rozdrcenými drahokamy. Škoda, že na mém kožichu by asi nedržel moc dobře, jinak bych se taky proměnila v třpytivou sochu. Mohla bych se maskovat za křoví a schovat se mezi nimi, třeba by mi pak nějaké ubohé zvířátko vlezlo samotné do tlamy. Kéž by. Povzdechla jsem si a olízla si čumák. Žaludek už do mě fakt kopal, ať se mažu najíst.
Stoupala jsem výš a sněhu ubývalo, až najednou nebyl žádný. Spokojeně jsem si povzdechla a otřásla se. Temná půda pod mými tlapkami byla vlhká, jak na ní roztával sníh, a místy byla celkem bahnitá. Postupovala jsem vpřed opatrně, abych si neušpinila peříčka na tlapkách. Opět jsem si povzdechla – tak ráda bych se čvachtala v bahně, ale nechtělo se mi řešit ty následky. S mým štěstím bych si ta křídla ještě nějak zkroutila a zůstala tu ležet v agonii. Místo toho jsem tedy šla vpřed a rozhlížela se kolem. Hned jsem měla lepší náladu, když už mě nestudily tlapky. Země byla hned teplejší a já spokojenější. Škoda, že to tak nebraly i jiné formy života. Křoví mě postupně opouštěla a stávala se vzácnějšími. Stejně bylo zajímavé, že tady něco rostlo. Lávové křoví! Zazubila jsem se a přispěchala k jednomu vyschlému chudákovi. Byl spíše jen změť krátkých větví bez listů, nic speciálního, vypadal přesně jako ostatní rostliny na sopce, ale já na něj stejně hleděla a hledala nějaký důkaz toho, že se jeho kořeny živí lávou, a ne vodou. Keř však svá tajemství chránil dobře a jen tupě stál v absolutním bezvětří dnešního rána.
Vzdala jsem to s ním a pokračovala vzhůru po vyhřívaném svahu sopky. Někde u vrcholu jsem se zastavila a se zívnutím si lehla. Nemohlo snad být nic lepšího než se takhle poohřát v tomhle chladném zimním ránu. Trochu se sice oteplilo, ale že by to byla nějaká extra výhra se zase říct nedalo. Přetočila jsem se na záda a rozhodla se chvilku si prohlížet nebe. Světle modré, bez jediného mráčku… Překrásné, i když z něj taky sálal chlad. Kdyby aspoň bylo třeba růžové nebo něco, tak by mě to třeba zvládlo oklamat, že je tepleji, než je. Proč slunce v zimě tolik nehřeje? Koukala jsem vzhůru a snažila se tomu přijít na kloub, no dosáhla jsem pouze toho, že se mi bez mého svolení zavřely oči a já vytuhla, ukolébaná teplým povrchem sopky.
Probrala jsem se stejně příjemně, jako jsem usnula – nezmrzlá. Nedalo se říct, že by mi bylo extrémně teplo, ale rozhodně to bylo mnohem lepší, než kdybych spala na sněhu. Otevřela jsem oči a zůstala ležet. Líně jsem si užívala ten výhled. Viděla jsem nad koruny stromů, přes skálu, ve které asi pořád trčel ten vlk s náušnicí, dokonce jsem v dálce odtušila i obrysy svého oblíbeného jezera! A viděla jsem, jak se krajinou táhne tělo té smradlavé řeky až někam daleko, pravděpodobně k těm zatraceným močálům. Znechuceně jsem nakrčila čenich. Možná to tam zamrzlo nebo tak, třeba to tam i uvěznilo nějaké živé maso. Mlsně jsem se olízla. Rozhodně by to stálo za zkoušku, ale ještě se mi nechtělo nikam chodit. Ještě jsem si to tu chtěla užít. Chladný vzduch a teploučkou zemi, hezkou tmavou barvu vulkanické půdy, zápach síry… co víc by si jeden mohl přát.
Nakonec jsem se přece jen zvedla a rozhodla se, že když už tu jsem, tak bych mohla vylézt až na vrchol. Jen tak ze srandy, že jo. Našla jsem dokonce i náš plácek, kde jsme předtím posedávali s Rigelem a koukali dovnitř sopky. Pořád to tam bylo tak mrtvé jako předtím. Žádné sopečné, lávu sající křoví. Smutné. Hned by to tam bylo zajímavější, kdyby to nebyla jen žhnoucí deska tmavého magmatu. Byla jsem v pokušení jít se po něm projít, ale dobře jsem věděla, že bych si tak maximálně spálila packy a nebylo by to fajn. Ještě náhodou zjistím, že jsem přidala a způsobím erupci. Pobaveně jsem si odfrkla a švihla ocasem. Fakt to tam ale bylo nudně černé a šedé, chtělo by to nějaké kytky, barvu. Znuděně jsem se otočila k odchodu.
Cestu dolů jsem vedla jinou cestou než nahoru. Ne, že by to moc měnilo. Nebe bylo stejně blankytné i na téhle straně sopky, půda stejně tmavě hnědá a bez života. Akorát tady teda bylo více kamínků, které se mi snažily zavrtat do pacek a sem tam se jim to i podařilo. Dokonce jsem zahlédla i pár fajnových placatých balvanů, na kterých by se v létě libově vyhřívalo, jenže nebylo léto a já měla jisté pochyby o tom, nakolik nahřáté jsou teď. Nemluvě o tom, že už jsem se vyspala, a tudíž jsem neměla žádnou chuť zase plýtvat čas odpočinkem. Vypadalo to na opravdu hezký den, tak co ho budu takhle mrhat. Na obloze zatím nebyl ani mráček – což se mohlo změnit a s tím, jak dobrou náladu jsem měla, se určitě během dne zatáhne. Ale já se tím nenechám porazit! Ne, klidně může začít jen tak ze vteřiny na vteřinu chumelit, že si neuvidím na špičku čumáku a já zůstanu vítězná a smějící se! Odhodlaně jsem dupla a vypískla. Zatracené kameny! Ony tu snad rostly jen tak ze země! Speciálně zašpičatělé pro idioty, jako jsem já, co nedávají pozor kam šlapou. Ublíženě jsem ten šutřík nakopla a zanadávala si. Pozorovala jsem, jak se ten kousek horniny kutálel dolů a dolů, stále dolů, dokud se mi neztratil z dohledu. Netřeba dodávat, že jsem byla opatrnější s tím, jak našlapávám, protože bych se raději oddělala, než dvakrát šlápnout na ten samý kámen. To už bych fakt nedala.
S ladným skokem jsem přistála zase ve sněhové pokrývce a povzdechla si. Bylo tady sice o něco hezčí prostředí, zajímavější pro oči, ale chybělo mi aspoň to malinké teplo sopky. No nic, budu se muset zahřát sama a jak jinak na to, než pohybem.

//Mahar (přes Kiërb)

Nebo… možná ještě trochu doladit detaily té akce. Jo, to by se asi hodilo. Nehodlala jsem však vzbudit podezření více, než už se mi to asi podařilo, takže jsem zůstala dále zalezlá a jen doufala, že vlk nezmění svou pozici. Hodlala jsem s ní dost počítat při svém pokusu o loupež. Seděl u vchodu a ucho, v němž měl náušnici, bylo na mé straně, což věci dost ulehčovalo. Bylo zde však pár problémů – jako třeba ten zatracenej sníh všude kolem, a když ne sníh, tak námraza na skále, po které tak leda fajnově sklouznu, když si nedám pozor. Jenže s opatrností jeden daleko nedojde – ztratím tím rychlost a tím pádem jakoukoli minimální šanci vlka překvapit a zaskočit. Kamo… stejně jsi celou dobu byla hrooozně nenápadná, fakt o tobě neví a vůbec netuší, že máš nekalé úmysly. Prostě do toho jdi po hlavě. Povzdechla jsem si. Pravda, plánování nikdy nebyla má silná stránka.
Ze vteřiny na vteřinu jsem se rozhodla a prostě se rozběhla ze svého místečka. Ráda bych si aspoň představovala, jak elegantně a nenápadně jsem vypadala. No bohužel jsem si byla vědoma oblaků sněhu, co se za mnou zvedal, a hlavně, ta nejhorší část, jak blbě jsem asi vypadala v moment, kdy se celý můj pokus o krádež sesypal jak domeček z karet.
Ono totiž u jeskyně nebyl už sníh, ale kámen tam byl namrzlý, takže jakmile jsem na něj packou došlápla, podjelo mi to a já se mohla tak jít tak akorát klouzat. Doslova. Na mou obranu jsem to nejdříve nevzdala! I přes tuhle nemilou záležitost jsem se tvrdohlavě chtěla zkusit obohatit o tu hezkou třpytivou ozdobu. Vydrželo mi to celé dvě sekundy, než mi při pokusu zatočit směrem na vlka podjela zadní tlapa, druhou jsem si přišlápla ocas, vyjekla jsem a dopadla na hubu. Naštěstí jsem se svezla pryč od toho chudáka, co tomu musel přihlížet. Na druhou stranu, úplně upřímně, ten chudák jsem tady byla já. Fajn, s*ru na to. Už jsem tady předvedla dostatečný cirkus. Třískla jsem hlavou o zem, opatrně, protože s mým momentálním štěstím bych si ještě byla schopná rozbít lebku, a vydala se raději pryč. Vzhůru na sopku. Tím pádem bych se do ní rovnou mohla hodit, kdyby mě ten vlk chtěl pronásledovat a vysmát se mi.

//Sopka

Měsíc asi dále stoupal po nebi, nebyla jsem si jistá, protože veškeré mé soustředění bylo uvnitř mé hlavy, zaměřené na jedinou věc – tu zpropadenou náušnici! Napadaly mě samé kraviny a nemožné plány. Napadá mě vůbec něco jiného? Ne, s tímhle nemůžu plýtvat čas! Dělej, mysli! Nenápadně jsem vykoukla ze své rádoby skrýše a trošku se přiblížila, abych si tu náušnici a její umístění lépe prohlédla. Měl ji na uchu celkem nešikovně… a navíc měla tvar listu… měla jsem fakt tak ráda listy, abych jeden chtěla věčně na uchu? Tvar není důležitý! A listy jsou taky fajn. Pokrčila jsem nakonec rameny a zase zalezla do zákrytu skály.
Dobře, takže už mám lepší představu o tom, kde to vůbec má, no. Co s tím? Pochopitelně bych mu mohla prostě urafnout celé to blbé ucho a ještě bych si na něm pošmákla, takže bych to měla dva v jednom, ale zase se mi nechtělo jen tak mrzačit naprosté cizince. No dobře, když mi nic jiného nezbyde, asi by to taky šlo. Udělala jsem sama se sebou kompromis. Moment! Můžu ho do toho ucha prostě kousnout! Pořádně ho za něj chytím a hned budu mít páku na to mu vyhrožovat! A třeba by se mi přitom povedlo mu to nějak vykroutit! Jak se mu to tam vůbec dostalo? Na sekundu jsem se na tím zamyslela, ale nakonec uznala, že to nebylo moc důležité. Až tu cetku budu mít ve svých spárech, tak teprve potom bude potřeba řešit, jak to dostanu na své tělo. V duchu jsem se poplácala po zádech. Plán jsem teda už měla, zbývalo ho jen provést…

//Orlí dráp (přes Kiërb)

Šla jsem podél řeky a konečně spatřila něco zajímavého! Mezi stromy lesa jsem zahlédla skálu a mé srdce zaplesalo. Jeskyně hned u sopky, to bylo snad největší štěstí, jakého se mi v celém životě dostalo. No, asi ne tak úplně, ale bylo to dost těsně. Bude to jistě hezké a teplé místo na odpočinek, který bych už taky potřebovala skoro stejně jako kus masa k snědku. No, to vyřeším až zas vysvitne slunce. Zatím jsem se rozhodla přežít na nadšení z nalezeného místa k spánku a toho, že jsem ucítila pár pachů. Jeden z nich mi něco připomínal, ale jen matně.
Pustila jsem se nadšeně na cestu a zastavila teprve, když jsem měla vchod do jeskyně na dohled. Nedokázala jsem ve tmě rozeznat víc než siluety, ale všimla jsem si, že tam někdo posedává. Nebyl mi povědomý, na druhou stranu jak moc by mi asi mohl být někdo povědomý podle stínu, hm? Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a rozešla se vpřed, minimálně bych mohla pozdravit nebo něco, sednout si na krátký pokec… Už už jsem hodlala volat tomu vlkovi na pozdrav, když mě něco zaujalo. V uchu se mu cosi lesklo. Rychle jsem to stočila dále od něj za skálu mezi úkryt stromů. Ten vlk měl něco v uchu! A fakt mu to seklo! Nebyla jsem kdoví jak žárlivá, ale sakra! To vypadalo tak cool! Dupla jsem do sněhu a rychle se zas vzpamatovala. Ne, než si usmyslím, co chci dělat, budu nenápadná. Už mi bylo jasné, že bych taky chtěla frajeřit s třpytivou cetkou v uchu, ale jak toho docílit? Hmmm…
Odpověď byla více než jasné. Nebyla jsem moc trpělivá a jedno velmi jednoduché a rychlé řešení se prakticky nabízelo samo – prostě mu to šlohnout! Určitě to totiž nebude hustý týpek jako já, který by své věcičky využíval k tomu, aby se mohl ostatním chlubit. Jenže jak to provést? Prostě se zeptat? Zavrtěla jsem hlavou. Jednak jsem nebyla dost zdvořilá na to, abych svou žádost zvládla podat dost slušně na to, aby mi vyhověl, já bych byla sotva schopná to říct tak, aby mě hned neposlal do míst, kam slunce nesvítí, pravděpodobně ještě s hryzancem za drzost. Tak se neptat, ale zkusit ho přesvědčit? Opět jsem s povzdechem nápad zavrhla. Neměla jsem moc es v rukávu. Leda by měl slabost pro hnědé uši nebo tak něco, ale na to jsem nesázela. Podrbala jsem se na krku a přemýšlela dál. Dneska asi dostane má hlava dost zabrat.

Stín mě sice opustil a moc mi toho neřekl, ale vůbec mi to nevadilo. Nebo jo, jako trochu jo, no co jsem s tím měla dělat. Asi se styděl, že mi tak vylil srdíčko. Ňunin. Povzdechla jsem si. Ještě se mohl stydět, že se ve svých kalkulacích tehdy v bažinách spletl a vyhrála strana, kterou zavrhl. Oboje mělo samozřejmě stejnou šanci být tou pravdivou teorií, já se však rozhodla věřit tomu, že si prostě nechtěl přiznat, že mě ne-nenávidí. Já si ho zas najdu a otestuju to. Rovnou přitom budu i testovat jeho trpělivost a nervy – dva v jednom, no neberte to! Zazubila jsem se a zamávala ocasem. Měla jsem zas volno, takže co s ním?
Chvilku jsem se tak dívala na tmavou oblohu a usoudila, že trochu toulání se je tutovka, co nikdy nezklame. Navíc se zas ochladilo, takže by se hodilo se někam schovat a zahřát se. A najít společnost. Otřásla jsem se a vydala se zas z kopce dolů. Když jsem nad tím tak přemýšlela, došlo mi, že kousek odsud by měla být ta sopka. Tam bude určitě aspoň o trochu tepleji, než kdekoli jinde a zároveň ne takové vedro jako bylo v poušti. A jestli to tady není blbeček na blbečkovi, nebudu tam sama. Takové pomyšlení mi hned zvedlo náladu. Rozhodla jsem se to tam zajít omrknout, nic za to nedám. I kdybych tam byla stejná zima jako tady, tak by to bylo jedno – nezáleží mi na tom, jestli mrznu tady nebo o pár metrů vedle.

//Východní úkryt (přes Kiërb)

Očka mi zazářila radostí, která se v nich držela, i když Stín zase začal couvat ze svých lichotek. Jeden by řekl, že chlap jako on bude mít koule na to, aby stál za svými slovy. Odfrkla jsem si a mrkla na něj. „Ale no tak, přede mnou si nemusíš na nic hrát, já vím, že jsem neodolatelná,“ ujistila jsem ho a střihla ouškem. Že by ho trápilo, že ho tak urážím? No, už jsem dosáhla toho, že si mě začal sám od sebe všímat a dokonce z něj vytáhla i pár hezkých slov, už asi bylo na čase přestat být hnusná.
Zamračila jsem se na něj, doslova ho propalovala očima. Byla jsem tak uražená, že mě ani nerozptylovalo to, jak jinak vypadal v růžovém světle stmívání. „No nevím, vypadalo to, že si ti mezi těma růžovýma potvorama celkem líbilo,“ zamrmlala jsem. Ne, že bych ho nějak kritizovala zrovna za tohle, každý máme jiný vkus, že jo, ale on ani nechtěl uznat, že nás zradil a zranil moje city. Převrátila jsem očima a dramaticky si povzdechla.
„Tak ti tedy děkuji, ó štědrý Stíne!
Nikdo jiný by nezvlád páchnout tak shnile,
Konat činy tak podlé ve jménu přátelství,
V ignoranci získáváš jasné vítězství.“
Nožičky máš jako pár párátek,
Oči mrtvé jak leklá ryba,
Kdybych neznala tě už nějaký ten pátek,
Myslela bych si, že seš v systému chyba. Zanotovala jsem mu aspoň půlku své improvizované skladby na jeho maličkost a dala se do smíchu. Bylo to tak moc hloupé, ale jestli mu to třeba trochu pomůže cítit se lépe, tak prosím. Taky by mi to nemusel furt házet na talíř, že to vlastně dělal pro mé dobro – no moment! I když jsem to tak já neviděla, tak ona zřejmě ano takže… takže mu na mně fakt záleželo, že jo! „Aww, ale Stíne fakt, je hezké, že na mě tak myslíš,“ uculila jsem se a drcla do něj packou, jen něžně, když mu vadí ty dotyky. „Ale hezkej svízel!“ upozornila jsem ho a zazubila se, „A vůbec, jak se ti žilo, cos mě chtěl nechat v té díře, hm?“ Vyzvídala jsem a čekala, co z něj vypadne. Třeba taky dostal blechy! To by byla hezká pomsta za to, jak mě tam chtěl nechat shnít.

Má strategie asi fakt zabírala? Byly tohle lichotky? To by jeden do Stína neřekl, jak pozorný dokáže být. Sice se v tom musel jeden trochu hrabat a prokouknout ty blbě skrývané urážky, ale ve své podstatě mě přece jen rád viděl, že jo! A třeba mu fakt bylo líto, že jsem na něj byla zlá! Tomu ani sama nevěříš. Tohle bokem… fakt řekl, že smrdím jako zmoklá slepice? Voním! I zmoklá slepice by byla lahodná, takže mi v podstatě řekl, že jsem k sežrání! Potěšeně jsem se uculila, ale rychle jsem se od něj odvrátila. „Nedělej, že ti nevoním!“ pronesla jsem s malým dupnutím a „hmpf“, „A zrovna ty máš co říkat! Vypadáš a smrdíš jako bys vylez z močálu.“ Mohl by to snad být špeh těch bažinných zombíků? Jako… nerada jsem to uznávala, ale sedělo by to. Až na to, že zrovna teď v posledních paprscích slunce, ještě takhle na bílém sněhu, vypadal Stínův kožich fakt nějak hezky.
Zarazilo mě, jak si najednou začal stěžovat. No moment, on nějaké má? „A kde jsi to srdce nechal předtím v bažině, co?! Kdo by se zajímal o někoho, kdo ho tak hnusně zradí a ještě skočí po jiné, hm?“ ne, že bych toužila po tom, abych to byla já, kdo ucítil sílu těch jeho vyzáblých nožiček a bídného svalstva, to určitě ne! Tady šlo jen o princip samozřejmě – vždyť tamtu modrookou ani neznal! Určitě ho neotravovala ani sekundu předtím a on mě tak lehce vymění! To fakt bolelo jako! „Vymysli si nějakou zábavu sám, když ti nejsem dost dobrá. Mou pomoc si stejně nezasloužíš,“ odfrkla jsem si, nově nabitá vztekem, že se tehdá nepokusil zabít mě. A to jsem ho nazývala svým kamarádem! Ještě chvíli na něj budu zlá a určitě se mi omluví a ještě mě bude prosit, ať ho neopouštím a trávím s ním víc času! Ještě uzná, že mě má aspoň malinko rád!

Má taktika fungovala! Musela, nebo by se snad Stín jen normálně nedostal ke slovu, aby mě pozdravil první? Ne, to určitě ne. Vždycky je to jen ubručený protiva, takže by mě rozhodně nepozdravil sám od sebe, kdybych ho nezačala ignorovat. Co říkám, génius! Pomyslela jsem si hrdě a zamávala ocasem. Pochopitelně jsem si ani jeho slova nebrala příliš k srdci, to byl přece klasický tsundere Stín. „Pfff, jak si můžeš myslet, že jsem ti tu chci jen kazit den? To si jako myslíš, že bych někam šla jen kvůli tobě?“ ohrnula jsem nad ním nos a opět od toho jeho hezkého šedého kožichu vrátila oči. Snažila jsem se přitom co nejlépe napodobit tu hnědou princeznu. Co když na mě praktikovala tu samou techniku, a proto mě tak zajímala? Už jsem na to přišla! No jen ať počká, však já jí to nandám! Takhle si se mnou nikdo hrát nebude!
„A vůbec!“ začala jsem důležitě, „Měl bys být ráda, že se zahazuju s takovým šupákem, jako seš ty!“ Oči jsem držela stále přilepené k okolí a prohlížela si stromy kolem, jako by i ony byly zajímavější než vlk pode mnou. A vůbec jsem si neprohlížela, jak se protahoval a ty jeho bídné svaly se celé napjaly. Nabrat trochu masa by mu asi prospělo, ale tohle se k němu fakt hodilo. Takový podivný mrtvý vzhled, díky kterému byl zajímavý, až ho bylo jednomu líto. Líbil se mi snad z lítosti? Ne, to asi ne, jen ho byla sranda fakt provokovat. Už mi to chybělo, ale ještě jsem nedokončila svůj experiment – třeba když na něj budu naopak zlá já, uvědomí si, že mě má taky rád a bude ke mně hodnější! Obrácená psychologie a tohle všechno, ne?

//Kaskády (přes Východní hvozd)

Špatný nápad. Hodně špatný nápad. Kterého jiného kreténa než mě by napadlo lézt na hory a kopce uprostřed zimy?! Zuby mi drkotaly a křídla bolela jak čert, ale hlavně, že jsem z hlavy dostala tu hnědou vlčici a záhadu její přitažlivosti. Hele měla fakt velké ego, rozhodně nesmí zjistit, jaký na mě měla vliv. To bylo jasné. I kdyby ne kvůli její hrdosti, tak kvůli té mojí. Kdo si vůbec myslí, že je? Tvrdit, že je princezna, dívat se na mě jako na odpad jen proto, že jsem hrdý tulák… přesně proto jsem neměla tyhle smečkové typy ráda.
V záchvatu rozhořčení jsem si ani nevšimla, že už jsem dorazila na vrchol kopce a cítila na kožichu paprsky slunce, byť ne úplně hřejivé. Dobrou stránkou věci bylo, že mě to tak překvapilo, že se mi hned vynulovala nálada a byla jsem zase veselá a nabitá energií. O to víc, když mě do nosu praštil známý pach tlení a mrtvolnosti. Zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. Vůbec bych do něj neřekla, že ho najdu na vrcholu kopce, natož pak v takový krásný, slunečný den. Spíše jsem si představovala, že by v takovém počasí zůstal zalezlý v nějaké zatuchlé noře a proklínal slunce.
V životě bych tím pádem nečekala, že ho najdu, jak polehává na slunci a vypadá… spokojeně? Když se nemračil a neříkal mi, že jsem hloupá a otravná, tak vlastně nevypadal nejhůř… A je to tu zas, co? Ne, tohle nebyl stejný pocit, jako ve mně vyvolávala ta hnědá, tohle bylo jiné. Stín byl totiž jen hezkej, jako fakt, minimálně teď, takhle na slunci, kdy by jeden neřekl, že je to zrádný parchant. Vlastně se mi líbil i jako hajzl ale pšt. To přece nic neznamená. Ha! Určitě se ke mně chová tak hnusně jen proto, že se mu taky líbím a neumí si to přiznat! Komu bych se nelíbila, že jo? Hezky jsem se narovnala a hrdě vypnula hruď. Potichounku jsem došla až k němu a ladným krokem, takovým vysokým, aby byla vidět i má hezká křidýlka, jsem kolem něj obešla pár koleček. Nevěnovala jsem mu přitom jediný pohled, aspoň ne, když by si toho mohl všimnout, dokonce ani slovo! Vždycky jsem ho nutila, aby si mě všímal, takže teď, když jsem ho záměrně ignorovala určitě nebude schopný odolat a dá mi pozornost sám od sebe! Třeba to povede i k něčemu jinému, mwahahaha! Byla jsem prostě zlý génius – jak by mi mohl Stín odolat, duh.

//Šakalí pahorkatina (přes Midiam)

Řeka byla prostě překrásná! A čím víc jsem se blížila ke skalnímu útvaru skrytému mezi stromu kdesi v dáli přede mnou, tím hezčí se stávala. Voda byla relativně čistá, rozhodně průzračnější než ta v té řece kousek od pouště. Nechala jsem svou mysl soustředit se pouze na ni a její proud, nic jiného. Vůbec ne na to, jak mě celá ta situace vytáčela. A ani trošinku na to, že se mi brutálně chce někam zašít a prostě jenom spát a žrát bez zábran, nejlépe v nějaké fajnové společnosti, do které nebudu ujetá po jediném pohledu. Sni dál, zlato. Ušklíbla jsem se. V tomhle počasí budou všechny volné úkryty zabrané a lehká kořist sežraná, o mršinách si taky můžu nechat tak leda zdát.
Povzdechla jsem si. I přes všechny ty komplikace jsem však byla celkem šťastná. Byl to hezký den, oproti včerejšku se oteplilo a slunce taky vysvitlo. Rozhodně to mohlo být horší. Kam že to vůbec jdu? Začínalo mě mrzet, že jsem nezůstala s vlky na pláni. Byli sice oba nesnesitelní a ignorovali mě, ale pořád to byla společnost, po které jsem tolik toužila. Teď když jsem byla zase sama jsem se nudila, jak jsem si zvykla na to mít s kým furt mluvit. Když budu moc zoufalá, prostě zalezu někam do jeskyně, tam to určitě bude vlk na vlkovi. Nebo půjdu po Norim somrovat, jestli nemají nějaké zbytky. Olízla jsem se a hned měla zas lepší náladu, i když těžko říct, jestli to bylo vidinou jídla nebo shledání s kamarádem. Těžko říct. Zatím jsem se rozhodla zahřát se šplháním na kopec, odkud si třeba všimnu, jestli někdo není poblíž a jestli někde nekrouží supi nebo havrani nebo jiná havěť, co by mi chtěla sežrat nějaké zbytky.

//Orlí dráp (přes Východní hvozd)

//Středozemka (přes Medvědy)

Sice jsem se od těch dvou vzdalovala celkem solidním tempem, ale přesto mi ta Lin nějak uvízla v hlavě. Což bylo fakt blbé, že jo, pro někoho, jako jsem já, by se skoro dalo říct, že to byla smrtící potupa. Na druhou stranu jsem si rychle našla oběť, kterou bych mohla obviňovat z toho, že se mé city takhle zbláznily. Je tohle tady taky normální? Chtěla jsem doufat, že ne, ale matně jsem si vzpomněla, že ten růžový mamlas taky říkal cosi o jaru a množení se. Ah! Tak proto je tady tolik nechtěných vlčat! Borec prostě všechny sjede, nechá je množit se, a o následky už se pak nestará! A oni taky ne. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. To asi nebyla pravda. Vlastně kdyby za tohle, co se mi děje, mohl on, tak bych přece byla takhle blbě zblázněná do Dipsi nebo někoho, kdo tam byl s námi, ne? Dobře tak… tak za to může ta poušť. Určitě mi tam hráblo z toho horka. Pokývala jsem na svá slova hlavou. Obklopená hromadami sněhu jsem si skoro přála, abych se tam mohla vrátit. Nebo jako já bych mohla, ale stálo mi to za to? Ještě by mi z toho přeskočilo víc a než se naděju, budu se sápat po každém, koho potkám. Soustředím se na přírodu a nic víc. Teď budu chvilku zenový mistr opěvující stromy a třeba mě to přejde! Geniální plán, ten prostě nemůže nevyjít. Jen tady zrovna žádné stromy nebyly a tamty patřily smečce, takže jsem se pustila dál. Nejdříve asi budu opěvovat řeku.

//Kaskády (přes Midiam)

Hravě jsem se zazubila a zavrtěla ocasem. Tenhle byl sice otravnější, ale taky zábavnější, a to jsem dokázala ocenit. „Kvůli mně si na gentlemana hrát nemusíš,“ mrkla jsem na něj, přesto jsem se ze svého místa nehnula. Ne, že bych snad svou nabídku nemyslela vážně, no rvát se takhle uprostřed pustiny před tou hnědou vlčicí se mi asi taky nechtělo. Už tak o mě měla bídný názor, nepotřebovala jsem ho ještě zhoršovat. A co mi je vůbec po tom? Zavrčela jsem v duchu frustrovaně, tak akorát v náladě na to najít toho růžového parchanta a vymlátit z něj nějaký protijed. Nemluvě o tom, že i z rychlého pohledu na šedého vlka bylo jasné, že je silnější a v lepší kondici, takže bych to byla hodně rychle já, kdo jeho tvrzení prubne.
Aspoň se šedý představil, když se ho tady princezna opět zeptala. To jméno mi bylo povědomé, samozřejmě, když už mi ho řekl Rigel, ale třeba si ho tentokrát fakt zapamatuju. Ti dva se dále hádali o tom, jestli jí teda bude dělat bodyguarda nebo ne. „To je docela diskriminace, abys věděla, já bych byla zrovna tak dobrý bodyguard a ani ses mě nezeptala!“ protestovala jsem na oko uraženě. Akorát to nebylo úplně jen na oko, protože z toho samého neznámého důvodu, co jsem o ni měla zájem, mě to taky trošku zabolelo. Tohle fakt není normální, jakože vůbec. Trochu mě to děsilo a já nebyla zvyklá být vyplašená. Byla jsem snad taková jen proto, že mi chyběla společnost? Nebo mě nakousla Dipsi? Kdo ví, tak či tak jsem nehodlala riskovat, že se začnu jen tak upínat na náhodné vlky. Prostě si půjdu provětrat hlavu, třeba to fakt přejde samo. Otřepala jsem ze sebe sníh. „No nic, nemám potřebu vám tady dělat křena. Mějte se,“ zívla jsem a kývla jim oběma na rozloučenou. Byla jsem odhodlaná tu vlčici znovu najít v lepší čas, což mému klidu zrovna nepřispívalo. Raději jsem se pakovala, než změknu ještě víc.

//Šakalí pahorkatina (přes Medvědí jezero)

Přesně tak, ať si říká, co chce. Mně je to fuk a i kdyby ostatním nebylo, jejich problém. Ke smečce jsem se v životě přidávat nehodlala, takže mi byl šumák, co se ke komu dostane, ale zdálo se, že hnědka se bere za něco víc, když je z nějaké bídné, nevýznamné smečky. A přitom o kolik těžší měli tuláci život! Vsadím se, že tahle nádhera by sama nepřežila ani týden. Byla jsem podrážděná, ale nějak mi ta poznámka nešla přes zuby procedit. Slíbila jsem si, že jen co to tady s nimi dořeším se někam zašiju, protože by bylo fakt lame, kdyby se mi to stávalo i s dalšími vlky.
Otráveně jsem švihla ocasem. „Zatím seš stejně otravnej jako on, takže nemám důvod si myslet, že seš méně trapnej,“ vysvětlila jsem mu. Asi byla pravda, co Rigel říkal, Styx byla taky mnohem snesitelnější než tenhle kus – ne, že by kterýkoli z nich byl bůhví jaká výhra. Tenhle měl ještě tu odvahu tvrdit, že ho nejde zabít. „Chceš se vsadit?“ ušklíbla jsem se na toho trotla. To sotva, že by se tu nedalo umřít, a jeho už někdo načal, tak co bych jejich práci nedokončila. Ti dva se mezitím pustili do sebe navzájem a vypadalo to, že se celkem baví. Byla to tak blbá hádka, že bylo skoro zábavné je sledovat. Ten šedý byl ale fakt otravný a já se furt musela dívat na tu vlčici. Snažila jsem se přijít na to, jestli jsem ji už někde neviděla nebo co, protože mi nic nedávalo smysl. Proč bych se o ni měla tolik zajímat, co to sakra mělo být?! Mysl mi na moment střelila k tomu rysovi, co nás odblešil a jeho tajuplná slova. Já mu snad rozbiju držku. Hned po krátkém šlofíku ho navštívím a zeptám se ho, jak se toho zbavit.

Tady jsou zas všichni příjemní… Povzdechla jsem si, ale hlavu jsem si z toho moc nedělala. Jen mě to mírně otravovalo, což nakonec nebylo nic, na co bych nebyla zvyklá. „Tak hele! Já jsem přímo před vámi!“ poznamenala jsem otráveně a švihla ocasem. Nemluvě o tom, že při posledním shledání s pochybnými bylinami ta zkušenost dopadla úplně jinak. Trochu mi přeběhl mráz po zádech, když zrovna tenhle dotyčný zmínil zrovna čichání k rostlinám. Měla bych vyzvídat, jak se mu daří? Ne, s trochou štěstí ho někdo hodil do sopky místo mě. Navíc má pozornost stále těkala k té hnědé vlčici a upřímně mi to lezlo krkem. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a bylo to frustrující. A to víc, že dotyčná byla osina v zadku. Otráveně jsem si odfrkla. „A to myslíš, že mě zajímá, co o mně kde tvrdíš?“ zeptala jsem se jí s pobaveným výrazem. Nepřiznala bych to nahlas, ale… ano, z nějakého důvodu mě vlastně celkem zajímalo, co si o mně myslí a chtěla jsem, aby její názor byl lepší, než momentálně asi je. To jsem určitě jen odvařená z té pouště, nic víc. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale nešlo to moc dobře.
Vyprskla jsem smíchy, když se vlčice představila. „Princeznou? To jako máte někde království nebo co? Beztak jste jen další trapná smečka,“ povzdechla jsem si znuděně, i když jsem doufala, že se mi to pokusí vymluvit. Mít mafiány i krále by bylo celkem cool. Oproti tomu ten šedý se ani nenamáhal představit a jen si tady z princezny dělal srandu. Nevím, co mě to popadlo – musela jsem z toho střídání horka a zimy být fakt oddělaná – ale nemohla jsem jen tak přihlížet a Lin nebránit. Otočila jsem se na toho šedáka. „Ty prosimtě,“ mlaskla jsem a povzdechla si, „Zrovna ty nemáš co mluvit. Tvůj bráška málem přetáhl malé vlče, protože nikdo jiný mu nedá, to prostě už nejde přebít, co se trapnosti týče.“ Co tohle bylo za sebranku? Že já fakt raději nezůstala s Dipsi.