Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuju za výbornou akci! A obdivuju tě, žes to stihla tak bleskově vyhlásit :D

Celkem mám 52 bodů, které si přeju využít následovně:
35 bodů měním za 2* do magie počasí a 1* do schopnosti řečníka
15 bodů měním za 6 křišťálů
2x1 bod měním za celkem 10 oblázků

Očividně měla všechno dobře promyšleno, takže jsem jí nehodlala její nápad vymlouvat. „To neříkám, že není. Rozhodně by se hodilo víc vlků bez magie, to zas jo,“ přikývla jsem, byť trochu váhavě. Byla jsem všemi deseti za větší diverzitu života, ale vraždit všechny vlky ovládající magii? To zas ne. Spíše kdyby přišli noví bez magie nebo s nějakými jinými cool vychytávkami. Jen kdyby nebyli takoví jako Vyjéťa. Otřásla jsem se. Ten jeho prázdný pohled, paroží jako antény na přivolávání blesků… Snad se s ním Lil nic nestalo. Možná bych jí mohla někdy zajít zkontrolovat, beztak to bylo blízko i Norimu s Baghý a navštívit kamarády nikdy nebyl špatný nápad. „Hele, takže odkud ty seš se rodí vlci bez magie?“ napadlo mě najednou a nadšeně jsem zamávala ocasem. To by bylo hrozně super! Taková malá exotická lokace.
Zazubila jsem se a pokrčila rameny. „Prostě se jich zeptej, duh. ‚Hele, znáš Evelyn?‘ a šup, hotovo, lehké jak facka,“ kývla jsem chytře. Nepředpokládala jsem, že by toho nějaký hlupák zneužil, kdyby se ho zeptala jen tak zničehonic. A ještě by tím šířila mé jméno! A kdybych tím někomu třeba případně zachránila život, mohla bych ho vydírat! Jen aby to fakt dělala. Doufat jsem v to mohla, no ne? „Jo, vidíš! Jsem Evelyn, a ty?“ zeptala jsem se jí s úsměvem, jako bych jí nechtěla sotva hodinku zpátky minimálně přizabít. No, teď už se k tomu nechystám, ne? Nechám ji Linovi, ať se s ní vypořádá a do té doby se s ní můžu aspoň trochu bavit. Třeba mě bude mít ráda a přestane mi přidělávat problémy. Nakonec s mrtvou vlčicí jsem už nic nezmohla, ale zkusit zařídit nějakou prevenci by asi nemuselo být marné.

Skoro, ale opravdu jen skoro, jsem se cítila provinile, že teď takhle šálím vlčici, která si očividně myslela, že neovládám magii. Když jí třeba neublížím a zjistí to až pak, tak změní názor. Na druhou stranu by jí pak mohl ublížit ten pocit zrady, takže by to bylo k ničemu. Rozhodla jsem se proto držet tlamu, aspoň dokud je to pro mě výhodné. Navíc jsem si nechtěla zažít další scénu, jakou předvedla, když viděla Lina.
Brzy jsem však zjistila, že asi měla k takovému chování důvod. Trochu jsem se zamračila, když mi ukázala svou packu. Fakt na ní neměla drápky a já nepochybovala o tom, že říká pravdu. Tohle by si sám neudělal ani blázen, minimálně ne jen na jedné tlapě. „To sis asi fakt nezasloužila,“ zamumlala jsem. Neznala jsem celý příběh téhle vlčice, nicméně jestli někomu fakt vyloženě taky nevytrhala drápy, neviděla jsem důvod, proč by to měl někdo udělat jí. Samozřejmě že jiní vlci by měli asi jiné názory, ale hej, nespravedlivá krutost není cool. Jestli jí to fakt udělali magičové, tak možná proto se jich tak bojí? Dávalo by to smysl. Možná i její momentální chování má nějakou příčinu z minulosti? Kdo ví, asi jsem se v tom úplně nechtěla rýpat, ačkoli bych to ráda věděla.
A najednou si i vzpomněla, co udělala. Zajímavé. Hlavně teda její přístup k tomu. „Hele, nebudu teoretizovat o tom, co to udělalo pro ni, ale světu to spíše trápení přineslo,“ povzdechla jsem si. Čím víc jsem se s ní bavila, tím víc jsem měla pocit, že i kdybych ji pořádně potrhala, ničeho bych tím nedosáhla – spíše bych jen byla za kr.vu já. „No, to je jedno, prostě už nevraždi nikoho, koho znám nebo čí smrt budu muset řešit, okay?“ řekla jsem nakonec a rychle na vlčici mrkla. Bylo samozřejmě nemožné, aby se tím fakt mohla řídit, ale zkusit jsem to mohla že jo. Hlavně jsem už nechtěla být tak neschopná v podporování truchlících vlků, nebo ještě lépe se tomu prostě vyhnout.
Zasmála jsem se a odbyla ji mávnutím jedné okřídlené packy. „Nah, já se o sebe zvládnu postarat,“ ujistila jsem ji, „Jestli si něco zkusí, nakopu mu zádel.“ Já byla přece ten starší sourozenec, to bych mu dala, aby si na mě vyskakoval! I když teda vypadal silnější, než si ho pamatuju… ne, prostě bych mu to dala sežrat. Nemluvě o tom, že Lin nebyl zlý. Vždyť i tuhle chtěl ušetřit a to mu zabila holku.

//Tenebrae

Vlčice se vůbec nebránila, což věci dost ulehčilo. Jen doufám, že si Newlin mezitím nestihne nic udělat. Nebyla jsem s našim znovushledáním spokojená, ale to už byl život. Nepočítala jsem s tím, že bych ho kdy našla ještě v horším stavu, takže už se to vlastně bude jen zlepšovat, což bylo pozitivní a něco, na co jsem se těšila. Časem se to spraví, bolest vybledne a kdo ví, třeba se ta jeho Amny fakt vrátí zpátky mezi živé. Stejně bylo zarážející, že ji dokázala zabít takhle chudinka. Nevypadala kdo ví jak silně, tím pádem na tom Linova družka musela být asi tak nějak stejně nebo hůř. Já taky nejsem zrovna nabouchaná, možná bych si měla dávat pozor. Možná určitě, vzhledem k tomu, že mi tělem stále projížděly slabé křeče a žaludek se mi kroutil hladem a bolestí. Upřímně to byl malý zázrak, že jsem vlčici ještě nepoblila svýma žaludečníma šťávama.
Do toho ona úplně ignorovala celou situaci a místo toho si něco žvatlala pro sebe, něco o trhání drápků a nějakém panu broučkovi. Rychle jsem si ji prohlédla, jestli fakt neskrývá nějaký hmyz. Vůbec by mi nepřekvapilo, kdyby na mě najednou odněkud mrskla jedovatého brouka a vyřídila mě. „Tak trochu by sis to zasloužila, nemyslíš?“ zahuhlala jsem a ztěžka jsem ji pustila. Nechala jsem si malou chvilku na popadení dechu. „Víš vůbec, co jsi udělala? Ten vlk má plné právo se na tebe zlobit a ublížit ti,“ zamračila jsem se na ni – hlavně proto, že mě zmátlo, že jsem na ni taky mluvila jako na vlče, „Máš štěstí, že je tak hodný. Týkat se mě to víc, pořádně bych ti vyprášila kožich.“ Pořád jsem to tak nějak zvažovala, ale fakt, že už tak dokázala zabít jednu vlčici a já nebyla ve špičkovém stavu mě od toho odrazoval. To však samozřejmě nikdy neuznám, takže jsem si dále tvrdila, že jsem tak klidná jen proto, že Newlin to po mně chtěl. A třeba se na ni vyřádí až se trochu vzpamatuje.

Kdybych se najednou ocitla uprostřed cirkusu, ani bych si nevšimla. Já, zrovna já, jsem tady teď nejnormálnější. Netušila jsem, jak se to sakra stalo a ani trochu se mi to nelíbilo. Bylo by to ode mě moc zavrženíhodné, kdybych prostě zdrhla? Ano. Ano bylo. Povzdechla jsem si. On má takové štěstí, že mu tak trochu dlužím. Zavrčela jsem si pod fousem a zírala na svého bratra, jak se brodí žlutým sněhem a vlčice… Co vlastně dělala, kromě toho, že mě úplně ignorovala? Vlastně mě ignorovali oba, jen Newlin měl navíc tu drzost, že na mě sem tam koukl hrozně ztraceně. Sakra práce. Musela jsem ho nějak uklidnit, nebo aspoň rozptýlit, pak prostě čapnu tu blbku a odtáhnu ji násilím pryč. Jenže jak to udělat? Ha! Pokud byl sníh tak zásadní, tak prostě nějaký udělám ne?
Pekelně jsem se soustředila, zavřela oči a pomyslně i uši, vytěsnila jsem oba vlky a začala si více uvědomovat chlad kolem sebe. Sníh kolem svých tlapek. Nad hlavou Newlina se začal formovat malý obláček, ze kterého se pomalu k zemi začalo snášet několik třpytivých vloček. Sněžení sice vydrží jen chvilku, ale lepší než nic. Koukala jsem na svou práci a předstírala, že to se mnou vůbec nic neudělalo, ačkoli celým mým tělem začaly zmítat slabé křeče. Jen žaludek se mi poměrně bolestivě stahoval. „Hele, Newline, koukej!,“ zavolala jsem na bratra a kývla hlavou vzhůru – upřímně bych za svůj výkon při hraní překvapené měla dostat nějakou cenu, „Koukej! Čerstvý sníh! To určitě ta tvoje A… Ammy? Amny! Určitě ti vzkazuje, že se nemáš tolik starat o pár vloček a že je s tebou!“ Nutila jsem se usmívat i přes bolest. Tady už toho víc nesvedu, tak jedem dál.
Vlčici ale najednou nějak přeplo a začala se plazit mým směrem, zatímco žvatlala jako vlče. Paráda. Dokonalost sama. Měla jsem tak akorát chuť se jí zahryznout do krku a rychle s ní skoncovat. Dle mého názoru by si to klidně zasloužila a upřímně jsem nedokázala pochopit, proč si to nemyslí i Newlin. Ale tak co, to byl jeho boj, který prohrával. Potřebovala jsem odsud vlčici jakýmkoli způsobem vyhnat. Ideálně předtím, než se mi zavrtá pod břicho a bude zkoušet, jestli pro ni nemám nějaké mléko. Zároveň jsem však potřebovala zůstat na místě, protože jsem svému nezvedenému bratrovi momentálně nevěřila dost na to, abych ho nechala o samotě. Kdo ví, jak na něj zapůsobí ten sníh, no nehodlala jsem nic riskovat. Tohle je tak na … situace! Na druhou stranu, nic nevyřeším, pokud se vlčice nezbavím. Převrátila jsem očima a chňapla vlčici za kůži na krku, jak by to jiná vlčice udělala vlčeti. „Tak pojď. Najdeme ti nějaké místo, kde si odpočineš a najdeš svoje maličkaté tělíčko, jo?“ zavrčela jsem skrz její srst a koukla na Newlina, snad dost ostře na to, aby pochopil, že se k němu vrátím. Jestli mě teda vůbec vnímal, ani by mě nepřekvapilo, kdyby ne.

//(jestli se Tasa nechá táhnout) Ježčí mýtina

Ještě jednou jsem se na vlčici zamračila. Ona nám sem vtrhne, absolutně rozcupuje mé snahy dát Newlina dohromady a ještě nás pští?! Tohle byl zatím můj nejméně oblíbený sourozenec celé rodiny. A ten můj vlastní mě taky rozčiloval. Měla bych ho vůbec poslouchat? Jsem jeho velká sestra, ne? Odfrkla jsem si a pobaveně se na něj podívala. „Za co přesně se mi omlouváš?“ byla to fakt řečnická otázka, jen mě překvapilo, co se tady s bráškou dělo. Nebo spíše… Asi jsem nečekala, že s jedním dokáže smrt partnera takhle zamávat. Proto je lepší žádného nemít. I když on i kdyby to byl jen kamarád… Ne, lépe bude soustředit se na problém před námi.
Vlčice začala vyšilovat a rozhazovat sníh všude kolem, v reakci na to začal bláznit i Newlin. Střihla jsem oušky a nepohodlně přešlápla. Tohle bylo sakra špatný. Měla jsem tu poblázněnou nánu rovnou odtáhnout někam pryč od něj. Stejně mě však překvapovalo, jak pasivní zůstával. Já bych nezvládla jen tak sedět a dokonce bránit někoho, kdo ublížil mému kamarádovi. Upřímně můj pohár trpělivosti přetékal už teď, a to jsem fakt chtěla respektovat jeho přání a nic jí nedělat. No nic, bude třeba oprášit mé herecké dovednosti. „No nevím, hele,“ prohodila jsem k vlčici a tvář zkroutila do nepříjemného výrazu, na moment jsem od ní odvrátila pohled a když jsem se na ni opět dívala, vypadala jsem lowkey zděšeně, „Je to odporné, ale vědělas, že se tady magiči umí zneviditelnit, když jdou po své kořisti? Jako fakt. Mě celé léto naháněl pár neviditelných vlků. Ne a ne mi dát pokoj! Zdrhala jsem jim celé léto, přeběhla jsem snad celý tenhle kraj, než jsem je setřásla! Měla by ses dát na cestu, jestli nechceš, aby si tě odtáhli do své skrýše. Vždycky si počkají, než si myslíš, že seš v bezpečí a pak puf! najednou jsou před tebou. Fakt mě mrzí, že se ti to děje.“ Mírně jsem sklonila hlavu a zavrtěla jí, jako bych sotva zadržovala slzy. Třeba ji tohle namotivuje se pakovat, pokud nebude stačit můj bratr, kterého asi konečně poznala a lekla se ho. Lekla se ho dost. „Opravdu bys měla zmizet, myslím, že cítím, jak se blíží,“ otřásla jsem se malinko a začenichala, „Nechtěla bys přece, aby tě chytili a spolčili se tady s touhle horou svalů, viď že ne? Já ho pro tebe zabavím, ale musíš utéct, jo?“ Promlouvala jsem k ní soucitně a klidně, skoro jsem měla chuť povalit Lina na zem, ale co kdybych trefila nějaký ze svatých kousků sněhu.

Upřímně jsem si začínala myslet, že bych byla i raději, kdyby zůstal dále v depresi a na pokraji sebevraždy. Bylo neuvěřitelně tragické ho sledovat, jak se snaží zadržovat slzy a usmívat se, navíc jsem se z toho cítila hrozně nepříjemně. Měla bych mu to říct? Ne, to by mu ublížilo, ale tohle… sakra, tohle fakt nemá smysl. Že já prostě nedržela hubu. „Co jiného mi zbývalo, když jsem to tak trochu způsobila,“ uchechtla jsem se. Teda vlastně to způsobil ten ušoplesk, co nám ne a ne dát pokoj, ale to byly jen detaily. Povzdechla jsem si. Měla jsem toho tolik co říct, tolik na co se ptát, jenže mi nepřipadalo úplně vhodné ho dál tlačit ke konverzaci. Na druhou stranu to tak trochu byla moje vina, že byl v takovém stavu.
Najednou však přišel zajímavý zvrat. Celá jsem se napjala a otočila se za zvukem rychlých kroků vlčice, co se za náma hnala a řvala o pomoc. Jako by se nechumelilo se schovala přímo za Newlina. Huh? Zmateně jsem na bratra naklonila hlavu. Tahle? Takové tintítko? Vůbec nevypadalo, že by Lina poznávala nebo si uvědomovala situaci. Na druhou stranu vypadala jako ten typ, co by někomu zabil partnerku před očima a pak by na to zapomněl. A ten pach… No jasně. Otráveně jsem zavrčela. Kolik těch nezvedených sourozenců má sakra? A vůbec, co ten můj nepovedený bratr… „To tady budeš jen stát a, no, šeptat na ni?“ odfrkla jsem si a dívala se mu přímo do očí, „Nechceš ji, já nevím, třeba taky něco udělat? Nezasloužila by si to?“ Upřímně jsem to nechápala, ale tak jeho rozhodnutí, že jo. Možná to jen na něj bylo moc? „Jestli chceš, vemu to za tebe. Nemám s tím problém,“ nabídla jsem mu a cvakla zuby směrem k vlčici s hrubým zavrčením. Už tak mě vytáčeli její bratři a ona ublížila tomu mému, takže tohle by bylo fér, ne? No, zas to bylo něco s čím by se měl vypořádat Lin sám, takže zatím jsem vydržela čekat, co bude. Třeba to pro něj bude terapeutické, když ji trochu pocuchá kožich, klidně i trochu víc. Já bych mu mile ráda asistovala.

Překvapilo mě, jak náhle se Lin začal dávat dohromady. Fakt se snažil, chudák, bylo mi ho upřímně líto. Nemohla jsem ho však nechat, aby se jen tak trápil a zbytečně tu ležel a riskoval, že nastydne a nakonec, no, v jeho bídném mentálním rozpoložením celou léčbu vzdá umře. To bych ho pak mohla sníst… Ne, ne to se nedělá. Aspoň ne rodině. Zavrtěla jsem hlavou. Už mi to lezlo na hlavu a žaludek mi při tom pomyšlení zrádně zakručel. Vadilo by mě, kdyby mě po smrti snědl? Kdyby měl fakt hlad, tak asi ne… Co jiného by se mnou asi dělali? Nechali mě tu všelijaké jiné havěti? Pfff… To ať mě raději využijí vlci. Výborně, další problematika týkající se smrti vyřešena. Hned jsem měla pocit, jak mám hezky uspořádaný život, až mě to trochu děsilo.
„Taky tě ráda vidím, bráško!“ zasmála jsem se znova, „I když bych teda byla ráda, aby to bylo za lepších okolností.“ To je prostě život, vždycky si to zařídí, aby to nebylo nejlepší, ale lepší než nic. „A fakt promiň, nemusíš spěchat a být celý nadšený a tohle, jen… se nesnaž umřít?“ mrkla jsem na něj. Možná bych si příště mohla rozmyslet, než otevřu tlamu a vyvrhnu na někoho takovou hromadu blábolů a pouček. Sakra, já fakt nenáviděla, jak jsem zněla. Bylo to úplně jako bych se vrátila do minulosti a byla naše matka. Nepříjemně jsem přešlápla. Nevadí, je to pryč. A stejně nemám takovou sebekontrolu, abych se ovládala. Co už. Zkusím a uvidím – nebo! Vezmu to jako boj proti svým genům! Ano, takže se nesmím touhle svou trapnou tendencí nechat porazit! Ha! Zamávala jsem ocasem, neprohraju, prostě ne. „Měla jsem se fakt dobře!“ zazubila jsem se, ani jsem se nepozastavila nad tím, že asi nebylo cool být tak nadšená, no ups no, „Celé léto jsem běhala kolem, pak jsem tak trochu vypustila blechy po celé zemi, pak jsem to musela řešit a tak. A Noriho jsem potkala! Měl s sebou kamarádku, Baghý, takovou mrňavou a postarší, a trochu jsme si pokecali a tak. A pak nám vlastně pomohl proti těm blechám! Chytls je taky, nebo tě to minulo?“ Nevěděla jsem, nakolik se ty malé mršky rozšířily, docela by mě to zajímalo. Pak bych o tom mohla poreferovat i Dipsi, já bych na sebe teda byla dost hrdá, kdybych zjistila, že se to třeba rozneslo fakt všude, a ona by mohla být taky.

Bylo mi jasné, že jsem to celé dodrbala, jen jsem na moment zavřela tlamu. Sakra. „Omlouvám se, to ode mě nebylo hezké,“ povzdechla jsem si. Nejraději bych si jednu střelila. Co mě to napadlo po něm takhle vyjet, když už je sám na dně. Mohla jsem aspoň trochu zmírnit tón. Takhle jsem ho v podstatě šikanovala, a ještě docílila toho, že mě sotva poslouchal. „Promiň, vůbec jsem neměla tak zvyšovat hlas,“ řekla jsem o dost mírněji a omluvně se pousmála. Nehodlala jsem se však omlouvat za cokoli dalšího. Tohle byl můj styl promlouvání do duše, i když se do téhle situace asi nehodil. Na druhou stranu, to on mě vytočil, takže to nebyla jen čistě má vina. „Prostě mě mrzí, a štve, tě takhle vidět,“ vysvětlila jsem mu a dávala pozor, abych hlas udržovala něžný a trpělivý, ačkoli to ve mně stále vřelo, „Jen věřím, že by každý měl žít svůj život naplno a neomezovat se, natož pak říkat, že už navždy někde zůstane a bude čekat na smrt jen proto, že mu umřel někdo blízký. Nemám to ráda. Pamatuješ na doma? Jak nás pořád nutili být dospělí a všechno? Tohle je to samé, akorát si to děláš sám a mně se to nelíbí.“ Snažila jsem se svůj citový výlev nějak obhájit. „Je v pořádku, že jsi smutný a nemáš na nic náladu, ale svět neskončil. Pořád toho na tebe dost čeká a stejně se zdá, že ani smrt tady není na furt. Nevím, co se stalo s tou… eh, s tou druhou vlčicí, jak jsi o ní mluvil, ale možná to s ní bylo jinak? Třeba se nevrátila protože nechtěla? Nebo umřela jinak, a proto se nemůže vrátit? Nevím, hele, fakt se můžeme jít podívat za Životem a vytlouct z něj odpověď. Můj point je, že… prostě bys to neměl vzdávat a ničit se. Je tady naděje, tak se jí drž, ne? Když pak zjistíš, že to bylo k ničemu, tak si dělej co chceš, ale zatím by bylo fajn mít něco hezkého, na co se těšit,“ neudržela jsem se a zavrtěla ocasem. V duchu jsem se taky poplácala po zádech, že jsem fakt byla pořád hodná a vlídná, i když by si zasloužil pořádnou ťafku, že mě tak stresuje. A ani mi neřekl nic kloudného o té svojí smečce a furt jsem měla tak tisíc otázek na všechno, o čem mluvil. No, pomaličku všechno snad vyřešíme.

Zírala jsem na něj s prázdným, upřímně docela otráveným pohledem. Ne, že by si toho ten hlupák všiml, když si furt prohlížel vlastní tlapky. Já tu borku snad přerazím, jestli ji fakt najdeme. Co to s mým bratrem sakra udělala? Ne, špatně, otřásla jím její smrt. Ona sama možná nebyla až tak špatná, i když těžko říct, když kvůli ní Lin nechtěl chodit k moři. To byl úplně jiný druh zločinu, ale co už. „Tak poslouchej,“ odfrkla jsem si, „Tohle nedopustím. Můžeš si být smutný, jak chceš, ale nedovolím, abys zahodil svůj život jen kvůli nějaké zdechlině, co ti tu po sobě nenechala ani tělo.“ Oči mi mihly k téměř zapadanému místu ve sněhu, kde zřejmě předtím ležela. Aspoň to tak z chování Newlina vypadalo. „Copak si nestojíš za víc? Obviňuj se, jak chceš, ale co se stalo, nebyla tvoje vina a není důvod, abys tu zbytečně trčel. Umřela, blbý. No buďme upřímní, nikdo není tak dokonalý, aby jeho smrt stála za to, že z ní taky pojdeš. Takže toho nechej. Klidně si truchli, můžeš si mi tu poplakat na rameni, jestli se zlobíš, klidně si to na mně vybij, ale opovaž se tu takhle dál postávat, jako že bys byl v pohodě s tím umřít. Zasloužíš si víc. Vždycky musíš postavit sebe nad všechny ostatní, hlavně nad ty, co už se nevrátí. Pak budeš mnohem šťastnější.“ Trošinku jsem se rozčílila no, ale prostě vidět ho takhle rozhozeného a neochotného života… to bylo fakt něco, co jsem nedokázala snést. A ani jsem se nedokázala zastavit a na moment zmlknout. Na mou obranu, mohl si za to sám! To on mě vytáčel k nepříčetnosti! „Neříkal jsi náhodou, že jste spolu dost cestovali? To jako už nepůjdeš nikam? A vůbec, tady jste spolu taky byli, a seš tady snad sám? Ne. Vzpomínej na to hezké a udělej si na těch místech nové pěkné vzpomínky! Seš svůj vlastní pán. Dokážeš být šťastný i bez ní – byl jsi spokojený předtím, než jsi ji poznal, budeš i po tom, co je pryč,“ zhluboka jsem dýchala, spíše funěla, jak jsem byla rozjetá. Navzdory nočnímu chladu mi bylo horko, jak se mi nervy rozproudila krev.
Taky mi dost pomohlo uklidnit se, když mi řekl, že mě rád vidí. Povzdechla jsem si a mírně si odkašlala. Opatrně jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že ho asi můj malý výlev moc nepotěší, ale nehodlala jsem se za něj omlouvat. „Taky tě ráda vidím, opravdu,“ usmála jsem se a zamávala ocasem, „Dlouho jsem tě hledala. Musím pak poděkovat Norimu, že mě navedl.“ Nebo mu spíše poděkuju tak, že neřeknu Linovi, jakým způsobem s námi zachraňoval dotyčný svět. Zazubila jsem se a vytáhla ze sněhu jednu packu a malinko zamávala křidýlky. „Jup! Jsou fakt cool, co?“ celá jsem zářila, jak jsem byla nadšená, „Teda, nemůžu s nimi lítat, ale i tak jsou fakt super.“ Zasmála jsem se. „A… co ty? Slyšela jsem, že teď žiješ ve smečce,“ řekla jsem nonšalantně, i když jsem byla upřímně zvědavá, co ho k tomu vedlo a jaké to tam bylo. Stejně jsem pochybovala, že mi toho moc řekne, po tom, co jsem na něj tak vyjela.

Doslova mi rozkvétal před očima. Smutek z něj opadával a můj úsměv rostl. Dokonce jsem i zas začala vrtět ocasem! Tak se mi to sakra líbí! Neměla jsem sice tucha, o čem to mele, kdo to byl ten Morf, ale hlavně, že byl šťastný. A taky jako, uh, haló? To že jsme se my dva zas shledali, to jako nic? Zavrtěla jsem hlavou. To bylo prostě mé štěstí a schopnost načasovat věci do toho nejhoršího momentu, ale tak co už. Hlavně jsem ráda viděla, že na tom byl v rámci možností stále dobře a stejně veselý, jakého jsem si ho pamatovala. Minimálně tam byl ten potenciál, až se přenese přes smrt téhle Amny a Morfa, kdokoli to byli. „Přesně! Zas budete všichni spolu a uděláme party, ne?“ zazubila jsem se a nadšením poskočila. Zatraceně, tohle jsem přesně potřebovala – nějaké epické plány na léto. Obrovský sraz u jezera se všemi fajn vlky s okolí!
Najednou se však zas všechno dodrbalo a můj bratr se zas stáhl do sebe a radost z něj opadla. „Hele, zapomínáš, že jsme se nějakou dobu neviděli, jo,“ švihla jsem frustrovaně ocasem, „Kdo je-byla tahle Neyteri?“ Fakt jsem se snažila celou tu situaci pochopit a přijít na to, co ho tak trápí. „A když mi nevěříš, můžeme se stavit za Životem nebo Smrtí osobně a zeptat se jich,“ navrhla jsem. Sama bych se ráda přesvědčila, jestli to teda byla pravda – i když by zřejmě bylo v mém nejlepším zájmu to nezjistit. Kdo ví, co bych pak všechno začala zkoušet. Ne, že bych vyloženě toužila zemřít, ale kdyby to nebylo na furt, rozhodně bych žila nebezpečněji. Třeba bych se i fakt šla porvat s tím šedivákem! Ale dost, měla bych se věnovat svému rozhozenému bratrovi. Ráda jsem slyšela, že dále cestovat a užíval života. Aspoň do teď. „Poněvadž?“ vyzvídala jsem, „Klidně můžeme obejít všechno, aspoň se tady víc porozhlédnu.“ Třeba objevili nějaká cool místa, která se mi zatím vyhýbala. A takové menší dobrodružství s bráškou nezní úplně špatně. I když bych se fakt raději najedla.

Bratr očividně dokázal být stejně tvrdohlavý jako já. Protestoval proti mým nápadům, proti mým slovům, kdy se z něj stal takový rebel? Ušklíbla jsem se. Přestože to bylo trochu nevýhodné a dost to zdržovalo, celkově mě to tak trochu vytáčelo, ráda jsem viděla, že ho život ve smečce nezlomil a nebyl takový, že by jen slepě přijímal rozkazy. Aspoň ne ode mě, fakt mu nakopu hýždě, jestli zjistím, že na slova ostatních dá a jen mě záměrně ignoruje. Mírně otráveně jsem převrátila očima. „Ještě aby tě chtěla opustit,“ zamrmlala jsem, „To bych tě fakt zaškrtila, zůstávat s někým takovým.“ Nejvíce mě však iritovalo, jak se obviňoval. Jako by jakákoli část toho, co se stalo byla jeho chyba – no, dobře, ona možná byla, co já jsem mohla vědět, ale nezdálo se mi to tak. Pokud mu utekla, tak to bylo na ní. „Hele, brácho, není tvoje povinnost se za ní hnát, když se prostě rozhodne jen tak zdrhnout. Mohla ti prostě říct a v klidu se někam zašít,“ povzdechla jsem si, „A když chtěla tvou pomoct, měla si říct.“ Nějak se mi přestávalo líbit, co byla tahle vlčice za charakter. Asi bych ji měla najít a taky ji pořádně nakopat. No, snad později.
Naštěstí se zdálo, že má slova začínala fungovat. Lin se sebral a postavil, trochu ožil, byť ne moc. Trochu mě to vyplašilo, protože můj zdroj informací byl spolehlivý dost pochybně. „No, tak to aspoň říkal,“ pokrčila jsem rameny, „Zdál se z toho být dost podrážděný. Říkal něco o tom, že Život a Smrt vlky vrací zpátky mezi živé. Ještě jsem to ale nezkoušela, tak nevím.“ Trochu jsem ztišila hlas při poslední poznámce, abych ho náhodou nehodila zpátky do toho apatického stavu. Mnohem raději jsem ho viděla takhle. Aspoň trochu připomínal vlka, kterého jsem se vydala hledat. „No nevím hele, ale když na něco umřela, asi by bylo dost blbé, kdyby ji s tím vrátili zpátky a stalo se to znovu, ne?“ uchechtla jsem se, asi dost nevhodně, ale co už, „Co to meleš, proč by tě neměla mít ráda? Vždyť máš všechno! Hezkou srst, dobrou povahu, květinový věnec…“ Hrdě jsem se zazubila a mrkla nahoru ke své nové korunce. Ne, tu jen tak hned nevrátím. „Můžeme to zkusit,“ odsouhlasila jsem, hlavně ráda, že je rozptýlený a ochotný něco dělat. Nešla jsem na něj ale moc rychle? Třeba bych ho tady měla nechat ještě pár dní ležet a truchlit… No, uvidíme. Kdykoli můžeme přestat. „Měla nějaké oblíbené místo? Někam, kam by se ráda vrátila?“ zeptala jsem se. To mi dávalo největší smysl. Měla jsem zkusit z toho šedého kreténa vytřískat víc informací. Prosím řekni smečka a nakrm mě, prosím řekni smečka a nakrm mě. Bylo samozřejmě důležité dále myslet i na mé vlastní dobro.

Napůl ustaraně a napůl zvláštně vyplašeně jsem pozorovala svého bratra, jak se pod mou tlapkou tříští ještě víc. Co se to tu sakra děje?! Zavrčela jsem v duchu, ale jen frustrací, že jsem neměla nejmenší páru, o co jde. Nezlobila jsem se na něj, že potřebuje dostat své emoce ven, jen bych ocenila, kdybych měla víc informací. Chyběl mi můj veselý bratr, fakt jsem doufala, že jsem ho jen zastihla nevhod. „Možná ne, ale tak či tak se to vyřeší,“ povzdechla jsem si, „Hele, koukej. Jestli je to něco, co můžeš změnit, tak se seber a padej to napravit. A jestli ne, tak… eh, se vyplač a nech to jít? Prostě se s tím smiř.“ Snažila jsem se mu dát aspoň nějaké obecné rady, protože Newlin a jeho problém nadále zůstával enigmou.
Snažila jsem se udržet a nevyprsknout smíchy, jak pomuchlaně vypadala jeho tvář. Podařilo se mi to překvapivě snadno, možná i proto, že jsem byla docela zaskočená tím, jak vážná situace to asi musela být. Kéž bych tak aspoň mohla říct, že jsem se pro něj snažila být silná, ale vlastně jsem neměla důvod – nakonec nic jsem nevěděla a asi bych byla stejná, i kdybych to věděla. Jenže jak se na mě můj bratr tak díval, hned se zas odvrátil. „Hele, tak blbě nevypadám,“ odfrkla jsem si. Najednou se ale rozohnil, což bylo dobře, konečně nějaké emoce! Teda kromě smutku, cokoli bylo lepší než to. Následovala jsem jeho pohled a dala si dvě a dvě dohromady. Ah, tak to bude problém. Smrt byla vždycky tak trochu problematická, protože bývala trvalá – nebo… ne? Co to mlel ten šedivák? „No, koukej, pryč každopádně jednou budeš muset,“ připomněla jsem vlkovi po svém boku, „A ona tě opustila první… tak trochu. Jak se, uh, jak se to vůbec stalo?“ Možná nebylo nejlepší vyzvídat, ale třeba mi to nějak pomůže dopracovat se k nějaké užitečnější radě. „No, tady už není a rozhodně by se nechtěla vrátit tam, kde umřela, ne? Co kdybychom se po ní šli podívat. Potkala jsem tady takového vlka, bratra od těch divných sourozenců, a ten tvrdil, že se tu neumírá na furt, tak pojď, jdem se projít,“ žduchla jsem do něj. Postavila jsem se a čapla ho za zátylek. Začala jsem se ho snažit tahat pryč jako nějaké neposlušné vlče.

Že jsem si takhle naše shledání po tolika letech představovala jinak, asi nebyla úplně pravda. Čekala jsem pár slz, možná nějaké ty okamžiky trapného ticha. Přestože to všechno se tak nějak dělo, bylo to velmi odlišené od mých představ. Asi jsem přišla nevhod, co? Povzdechla jsem si v duchu, navenek jsem jen nervózně přešlápla. Newlin mi sice dovolil nechat si jeho věnec, což mi fakt zvedlo náladu, ale bylo těžké si ji udržet, když se mi tu rozplakal a já jsem si ani nemohla být jistá, jestli vůbec ví, kdo jsem. I když takový nevěřícný pohled by na mě asi nehodil, kdyby to nevěděl… No to je jedno, nemůžu ho přece nechat, no, takhle. Byl to zvláštní pocit. Celkově se mi nelíbilo vidět vlky takhle zlomené a smutné, jenže vidět zrovna Newlina v tomhle stavu bylo tak nějak horší. Vyvolávalo to ve mně nehezké vzpomínky na období, kdy jsem po jeho vzoru opustila naši rodinu. To jsem po nocích plakávala asi nějak takhle. Měl to stejně? Zavrtěla jsem hlavou. To byla minulost, dávno pryč a absolutně bez ničeho, na co bych v ní chtěla vzpomínat.
Nešikovně jsem si lehla vedle šedého vlka a packou ho poplácala po zádech. „No no, to… bude dobrý,“ odtušila jsem. Jako vážně bych ocenila, kdybych měla páru, o co tady jde. Porozhlédla jsem se po nápovědách v okolí, ale viděla jen prázdné místo ve sněhu, která pomalu zapadávalo sněhem. Moment, Život vlastně něco říkal o tom, že má mladou! Tak že by ho pustila k vodě? Střihla jsem oušky. Nešlo mi to na mozek, vždyť můj bratr byl frajer! Teda když zrovna nebulel jak malé vlče. „Hele, uh, nevím, co se tady stalo, ale… Zase se to dá dokupy, jo?“ snažila jsem se ho povzbudit. Takhle jsem si to fakt nepředstavovala, sakra. „Co kdybychom se šli trochu projít, co? Vyčistíš si hlavu, uklidníš se, pak mi můžeš říct, o co jde a něco vymyslíme,“ žduchla jsem do něj a na tváři si stále udržovala úsměv. Kdybych tolik neplakal, asi bych se pokusila vymyslet nějaký vtípek, ale takhle… eh, sama jsem musela bojovat s tím, jak nepříjemně jsem se cítila.

//Mahar

Následovala jsem řeku za řekou to tak vypadalo. Tahle byla mnohem tmavší a dravější než ta předtím. Raději jsem si nechala v tlamě rozpustit trochu sněhu a polkla tu vodu, než riskovat naklánět se blíže k zuřivému proudu řeky. Už tak mi přeběhl mráz po zádech, když jsem si vzpomněla na poslední příležitost, kdy jsem se koupala v zimě v řece. Štěstí, že jsem tehdy stihla rychle uschnout díky mé výpravě do písků pouště. Sakra, ale já už fakt chci léto! Zaúpěla jsem a naštvaně si poskočila. Zima fakt byla ta nejhorší část roku. Z přemýšlení jsem byla naštěstí brzy vytržena pachem. Ne jen tak ledajakým, poznávala jsem ho. Byla to sice dávná vzpomínka, ozvěna dlouho zapomenutých časů, ale byla jsem si jistá, že ho znám. Přesně jsem věděla, kdo to je. Dobře, jdeme na to. Otřásla jsem se a zhluboka nadechla. Sakra, proč jsem byla tak nervózní?
Netrvalo dlouho, než jsem u břehu řeky spatřila šedou siluetu. Srdce mi poskočilo, uvízl mi knedlík v krku. Byl to on. Newlin. Dlouho ztracený bratr, kterého jsem tolik hledala. Nevěděla jsem, co dělat. Nakonec jsem vsadila na jistotu – rozběhnout se a skočit do toho po hlavě. Tlapky se mi odlepily od země téměř samy a nohy mě nesly vstříc žíhanému vlkovi. „Newline!“ zavolala jsem známé a přece cizí jméno. Tvář se mi rozjasnila úsměvem. Byla jsem příliš nadšená, příliš plná adrenalinu, než abych postřehla stav, v jakém byl. „Tak schválně, poznáváš mě?“ zazubila jsem se hravě a drcla jsem ho packou do plece a začala pobíhat kolem něj v malých kolečcích. Mé oči padly na cosi ve sněhu. Květiny! Spousta květin, celý věnec! Zahihňala jsem se a hodila si ho na hlavu. Rychlý pohled do řeky mi prozradil, že vypadám prostě k sežrání. Tušila jsem, že bude Newlina, takže mu určitě nebude vadit, když ho sestřička půjčí. Teprve teď, když jsem se k němu opět otočila a vrátila se, mi došlo, že něco nebylo úplně v pořádku. Zamračila jsem se. „Hej, co je to s tebou?“ opět jsem ho strčila tlapkou. Vypadal… Sakra, vypadalo to s ním fakt zle, co se tady do háje mohlo stát?