Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela jsem být pořádně vyčerpaná, když jsem usnula na tak dlouho. Probrala jsem se, ale ještě se nenamáhala otevřít oči. Na co, když moje tělo stále blblo a chtělo mě tahat kamsi do noci. Škubalo sebou sem a tam, jako by se mě snažilo přemístit hejno malých ptáků. Avšak předtím, než jsem stačila svou nevděčnou fyzickou schránku okřiknout, to už stihl někdo jiný a mnohem účinněji. Nevrle jsem zavrčela a otevřela oko směrem, ze kterého přišel ten velmi přátelský kopanec. Tak sakra, jednoho se zbavím a přijde druhý? Oko jsem znovu zavřela a zavrčela ještě jednou. Paráda. A musí to být zrovna tenhle. No, když jiného, mohla bych se ho zeptat tu hnědou vlčici – ne! Do háje. Tak mě to furt nepřešlo, fakt paráda. Nehodlala jsem ani přemýšlet nad tím, jak podezřelé bylo, že to tahání v kožichu mě přešlo hned po jeho kopanci.
Zvedla jsem se ze země a protáhla se. Musel mi uniknout docela cirkus, soudě dle toho chaosu pachů. Jen já musela mít to štěstí, že na mě narazí zrovna tenhle trouba. „No, hele, dík za budíček, tohle bych si rozhodně nenechala ujít, ale asi to budu raději sledovat sama,“ kývla jsem vlkovi na rozloučenou a dala se do kroku. Jenže jakmile jsem se začala vzdalovat, začalo to mnou zas škubat. Tak ale co to má být? Zamračila jsem se, ale zavrtěla hlavou a snažila se to ignorovat. Problém nastal jen o pár kroků dále, protože mi jednoduše nešlo jít dál. Otočila jsem se k tomu bezokému šedivákovi. „Je tohle nějaký tvůj trik?“ zeptala jsem se podrážděně. Bylo mi jasné, že spíše není. Tohle jen tak silou vůle neudělá, na to by potřeboval magii, kterou se zdálo, že nikdo z téhle rodiny neovládá. Třeba se skamarádím s celou rodinou. Povzdechla jsem si, ale vzdala jsem protesty a prostě se usmála. Došla jsem zpátky blíž k vlkovi, aby ustalo to cukání a drcla do něj tlapou. „Tak to vypadá, že jsme spolu uvízli. Těším se na spolupráci, parťáku,“ zazubila jsem se. Doufala jsem, že to nebude na trvalo, to bych to asi riskla všechno, aby jeden z nás prostě chcípl. No do doby, kdy se cokoli potvrdí, jsem se rozhodla si to prostě užít. Jestli zjistím, že to je zase nějaký trik místní fauny, tak to tady vybiju všechno.

//Zarostlý les

Ne, tady mi to fakt nic neříkalo. Rozhlížela jsem se kolem na zasněžené kopce, avšak má paměť se vůbec nechytala. Buď sem tu fakt nebyla, nebo byla má návštěva opravdu krátká a nezajímavá. Otřásla ze sebe tu trochu vody, co se mi usadila na kožichu a usoudila, že to bylo zbytečné, protože mým tělem to nějak divně šilo, což muselo být znamení toho, že se mi chce brutálně spát. Zívla jsem s doširoka otevřenou tlamou a ospale zamlaskala. Nechtělo se mi to zapíchnout jen tak na sněhu, to fakt nebylo moc moudré, no nic jiného mi asi nezbývalo, leda…
S povzdechem jsem se odtáhla k úpatí jednoho kopce a aspoň zběžně tam sníh ušlapala a uskákala, aby třeba trochu ztvrdl a hned se nerozpustil a nepromočil mi celý kožich až na kůži. Určitě to bude marný pokus, ale tak co no. Nedůvěřivě jsem se dívala na své dílo a pak jsem ten sníh přece jen odkopala více a dále od sebe. Rozhodla jsem se experimentovat, když jsem stejně hodlala jít spát. Jakmile jsem si odházela malý plácek a stála packama na trávě, soustředila jsem se klesající teplotu kolem mě. Nechala jsem si do mysli přivanout vzpomínky na poušť a její horko, které jsem začala velmi soustředěně prolínat do mrazu kolem. Ne úplně, jen dost na to, abych přes noc nezmrzla do rampouchu a usušila trávu pod sebou do sucha. Tady ten kousek mi sebral celý zbytek energie a já se skácela k zemi. Jen sotva jsem dokázala zaujmout příjemnou polohu na spaní, než jsem usnula v příjemné nemrazivé teplotě.

//Vřesový palouk (přes Kiërb)

Zas jsem se jednou ocitla v poměrně známém lese. Ne, že bych si ho za všechnu tu dobu, co jsem v něm strávila, oblíbila. V létě nebyl tak špatný, bylo tu dost zajímavých kytek, no v zimě po nich nebylo ani stopy a to mě trochu otravovalo. Teď to byl jen další prostor plný stromů, kde se jeden nemohl ani pořádně proběhnout. Rovnou jsem se rozhodla využít příležitosti k tomu, abych se zastavila a napravila si křidýlka. Peří na nich trochu zvlhlo sněhem a bylo v nich dost bordelu, tak jsem si ho postupně ze všech pečlivě vybrala. Aspoň na mé poměry, fakt jsem se snažila, ale ještě jsem v tom neměla takovou praxi nebo trpělivost. V létě se s nimi musím naučit lépe pracovat. Slíbila jsem si s úsměvem. Na to jsem se těšila – navíc jsem musela odzkoušet jejich limity, než s nimi budu někomu frajeřit.
Jak se dalo čekat, tenhle les mě rychle omrzel, když už jsem se postarala o doplňky svých tlapek. Přidala jsem do kroku, abych se odsud dostala co nejrychleji. Nevěděla jsem, kam mě nohy donesou, ale to na tom bylo to vzrušující! Celou dobu jsem vrtěla ocasem. Vlastně mi to dost chybělo po tom lenošení s Dipsi a s Newlinem, ta volnost se jen tak procházet a dělat hlouposti. Ne, že bych zrovna na hlouposti měla energii. Budu se muset vyspat. Zívla jsem a rozhodla se risknout otevřenější prostor přede mnou. Nedokázala jsem si vybavit, jestli jsem se v téhle části kraje už někdy objevila, tak proč to rovnou nezajít omrknout.

//Kopce Tary

Tasa mě opustila, jen co se slunce sklonilo k západu a začalo se ztrácet za horizontem. A jak mám teď přečkat tu děsivou chladnou noc?! Ušklíbla jsem se. Navíc mi fakt neřekla ani slovo o tom tajemném jedinci, no nevadí. Nebyla s ní žádná sranda… Aspoň jsem ale měla nové informace a zjistila několik zajímavostí, to mi muselo stačit. Olízla jsem si čumák a tlamu od krve a povzdechla si nad zbytky srny. Skoro jsem fakt začala zvažovat, že bych je odtáhla k Dipsi do úkrytu, ale nepočítala jsem, že tam na mě pořád čeká. Beztak už ji teď hřeje někdo jiný.
Postavila jsem se a protáhla. Bylo načase zas vyrazit dále, tohle nebylo nejšťastnější místo, kde zůstat přes noc. Zápach mršiny by mohl přitáhnout jiné hladové vlky a pravděpodobně i jiné šelmy a já neměla zapotřebí se s kýmkoli dohadovat o žrádlo. Ne, že bych plánovala komukoli si tu té srny zobnout, ale hlad dělá všechny tak trochu nesnesitelné. Vydala jsem se na cestu přímo za nosem, jiným směrem, než šla Tasa, což bylo možná nejlepší. Měla bych zkontrolovat Lina. Blýskla jsem očima k srně. Možná bych spíše jemu měla donést kus masa a narvat mu ho do krku. Rozhodla jsem se proti tomu, nakonec jsem na něj byla fakt ostrá a kdo ví, jestli bych jeho stav svou přítomností spíše nezhoršila. Bude v pohodě. Je jen kousek od své smečky, to ho tam při nejhorším určitě někdo najde. I když ani nezachránili tu jeho holku… Zavrtěla jsem hlavou. Ne, smečky pro mě byly pořád nepochopitelné, raději se projdu někam jinam.

//Zarostlý les (přes Kiërb)

Dále jsem si spokojeně hodovala, dokud bylo na čem – nakonec kdo zaváhá, nežere – a nabírala zpět ztracenou sílu. Snad už zima brzy skončí, ať se podobné hladovce na nějakou dobu vyhnu. Ne, že bych nebyla schopná kašlat na žrádlo v jakémkoli ročním období, jen by to nemuselo být tak zlé s více zvířaty okolo. Nebo bych konečně mohla jít vymáhat dluhy. A za celou zimu jsem nenašla tam Shaův harém! A já tak louskala, kde bych sehnala jídlo, příště musím být chytřejší. Pousmála jsem se nad tím, ale upřímně jsem toho nelitovala. Zalovit si s někým taky bylo fajn, aspoň dokud to skončilo happy endem.
„No, v hlavě možná, tak jim prostě nežer hlavu,“ pokrčila jsem nad tím rameny. Hlavně že maso jako maso, a pak vyplýtvá perfektně v pohodě sebevraha. Taková vybíravost. Urvala jsem si ještě kousek masa z plece srny. Chudák byla taky celkem vychrtlá, a to by zrovna jeden řekl, že se v zimě bude mít lépe než my ubozí tuláci. Ale ke spokojenému břichu stačila. Povzdechla jsem si spokojeně. Hned byl ten svět hezčí, když mnou necloumaly křeče. Protáhla jsem se a zívla. Možná by se i šlofík hodil, ale spát poblíž kanibala, byť najezeného? Ne, díky. Pochybovala jsem, že by mi právě teď Tasa něco udělala, no proč riskovat. Beztak by mi ani neřekla, jak chutnám. „No, asi se pomalu rozloučíme, ne?“ prohodila jsem a v očích mi bleskla šibalská jiskřička, „Leda že bys mi chtěla napovědět o tom tajemném zrádci magičů?“ Zamrkala jsem na ni významně a zasmála se. To spíše ne, ale zkusit jsem to musela.

Jakmile jsem do sebe naházela pár kousků masa, můj žaludek se uklidnil. Na tváři se mi roztáhl spokojený úsměv. I Tasa se s vervou dala do jídla, chytřeji než já, no co už. Hlavně jsem se potřebovala zbavit co nejrychleji prázdnoty v žaludku, a to se mi podařilo. Navíc byla dostatečně štědrá na to, aby mě pak k vyhřezlému břichu srny pustila, jen co si pro sebe odebrala dávku dobrot. Kývla jsem na znamení díků a rýpala se ňufákem uvnitř srny, dokud jsem nečapla něco žvýkavého a vytáhla to. Plíce, super. Třeba se mi taky zlepší! Absorbují její sílu! Nikdy předtím to nefungovalo, ale to přece neznamenalo, že by nemohlo teď. Olízla jsem si čumák od nejhoršího sajrajtu a krve. Stejně se mi nedařilo vyfukovat bublinky, tak k čemu by mi to tam zavazelo.
Tasa se se mnou podělila o chutě různých vlčích mas, když nic jiného. „Tak si prostě najdi nějakého sebevraha, ten se taky nebude bát smrti,“ poznamenala jsem. Divočák nebo liška, jo? Skoro jsem litovala, že jsme nešly lovit lišku, to bych si pak mohla říct o důkladnější komentář. Místo toho jsem žvýkala kousek plic a mohla si jen domýšlet. „Máš nějaké preference? Třeba hubené, kulaté, šlachovité vlky?“ ptala jsem se dále, vděčná za příležitost vyzvídat tak zajímavé věci. Bylo pravděpodobné, že až se naše cesty rozejdou, tak nějakou dobu nenarazím na nikoho, kdo by mi mohl takové věci říct, což byla škoda, takže jsem musela využít příležitosti, dokud byla. Kam zamířím? Hmm… Polkla jsem sousto a prohlídla si srnu. Moc masa na ní nebylo, ale slíbila jsem Dipsi, že jí něco ulovím. Tohle jí bude muset stačit. Beztak jsem nemohla vědět, jestli furt bude v úkrytu nebo tam někde poblíž, tak si kdyžtak s sebou můžu vzít svačinku na cestu, jestli srnu celou nezpracujeme na místě.

Ohnala jsem se zuby po noze srny, ale potvora mi jen uskočila z cesty. Myslela si určitě, jak vyhrála, no to bacha. Nebyla tak chytrá, jak si představovala a hodila se rovnou do cesty Tase, která už byla připravená a rovnou po ní také skončila a zůstala jí zahryzlá v zádi. Fakt je užitečná! Tohle je celkem boží! Zazubila jsem se. Neměla jsem moc příležitostí lovit s jinými vlky, ale vlastně to bylo fakt super! Jen jsem nesměla moc otálet a flákat se. Rychle jsem tedy využila příležitosti, co otevřela Tasa strhnutím srny k zemi, a vrhla se zvířeti po krku. Teplá krev se mi vlila do tlamy a po chvilce posledních záškubů se srna uklidnila, uvolnila a vypustila duši. Olízla jsem si čumák a posadila se.
Potřebovala jsem se trochu vydýchat, ale můj žaludek už nemohl čekat, takže jsem si surově utrhla kus masa přímo z krku. Nebyl čas žvýkat, hltavě jsem si odtrhávala menší kousky a prostě si je házela do hrdla. Konečně, sakra! Konečně… Větší úlevu jsem snad nezažila, minimálně ne od posledního zimního hladovění. Po očku jsem mrkla po Tase. „Hele, jak vlastně chutná vlčí maso?“ zeptala jsem se s poloplnou tlamou, „Jo a dobrá práce.“ S ulovenou kořistí před sebou se mi hned usmívalo snáze. Když ostatním zrovna neloví partnerky, asi není úplně špatná. Minimálně mně dost pomohla, vzala jsem to jako oplátku za to, jak nám pokazila znovushledání s bratrem. Jak dlouho je to, co jsem měla čerstvé maso? Zamyšleně jsem žvýkala. Někdy v létě? Nejspíše.

Propalovala jsem šedou vlčici pohledem. To přece nebylo fér! Já se tak moc snažila na to přijít a ona ani nepípla. Jak moc tajné to může být? Jako by se mi chtělo jim narušovat plány. Odfrkla jsem si a uraženě se dívala před sebe a vyhlížela srnu. Vzdala jsem další dotazování se, když by mi z toho nic nekáplo. Možná jí trocha masa rozváže jazyk. Samozřejmě to bychom ho musely nejdříve chytit, ale s tím se můj malý mozeček netrápil. Tak či tak si zaběhám s ladným zvířetem a budu spokojená. Vlastně tak úplně ne a trochu si zanadávám, no co už.
Vystopovaly jsme srnu až k místu, kde se taky zrovna krmila. To se jí to jedlo a tloustlo, když měla všude dost trávy! Teda jindy než v zimě, teď na tom vypadala dost bídně, což sice snižovalo její estetickou cenu, ale pro nás dvě by to mohla být výhoda. Přikrčila jsem se ještě víc k zemi a po očku sledovala Tasu. Musely jsme se dostat co možná nejblíž a zatím se nám to dařilo. Věděla jsem však, že štěstí se nás nebude držet dlouho a přibližujeme se k té křehké hranici, kde by nás už srna mohla zaregistrovat. Znovu jsem otočila hlavu ke své kolegyni a kývla na ni, než jsem vystartovala po pasoucí se srně. Potvora si pohybu rychle všimla, navíc sníh dělal o to víc vln. Znovu jsem si na to bílé svinstvo zanadávala, no neulpívala jsem na něm. Lov vyžaduje veškeré soustředění, kterého jsem schopná. Zároveň jsem však kontrolovala Tasu. Dokázala jsem vyvinout o něco větší rychlost, ne však o moc, což bylo ideální. Stačilo, aby se do srny zakousla aspoň jedna a ta druhá by se hned v tandemu přidala. Musely jsme to udělat společně.
Nicméně blíže srně to nebyla procházka růžovým sadem. Byla jsem dost obratná, abych se vyhýbala kopům, ale sníh mi pleskal o obličej a tomu jsem opravdu nedokázala jakkoli zabránit. S otráveným vrčením jsem chňapala zvířeti po nohách.

//Mahar

Tasa fakt mlčela a odmítala mi cokoli prozradit. Uraženě jsem se na ni zamračila a bručela si pod fousy. Nevadí, když mi to neřekne, tak prostě budu hádat. „Tak co ano/ne otázky? Má černý kožich? Nebo bílý? Šedý?“ začala jsem bez váhání rovnou vyzvídat. A stejně jako byla proti prozrazování nadbytečných informací byla i stejně silně proti magiím. Trochu mě překvapilo, i když vlastně ani ne, že by odmítla možnost ovládat magii, kdyby ji dostala. „No jo, ale teoreticky bys zrovna ty používala magii pro svou rodinu a všechny nemagiče, ne?“ přemýšlela jsem nahlas, „Nebylo by to užitečné? Prostě bys co nejrychleji vybila co nejvíc magičů, a pak se prostě třeba hodila do řeky nebo něco, když bys se sebou nedokázala žít. Ne, že bych se tě chtěla zbavit. A vůbec, pokud jsou magie nechutné, určitě se najde způsob i bez nich.“ Ujistila jsem ji s mrknutím. Mně to v hlavě dávalo perfektní smysl, nicméně jestli byla až tak zarytě proti magii, inu její problém.
Zazubila jsem se na ni a cítila se hned veseleji. Přece jen se vyplatilo se jí držet! Tasin chytrý čumák objevil stopy kořisti. Také jsem konečně sklonila hlavu a přestala mlít, abych se ujistila o tom, co cítí. Srna by stopro bodla, sakra ráda bych lovila srnu, jenže… žádné jenže, jako bych dokázala odolat pokušení. „Vím, jsem prostě k sežrání, ale pojďme zkusit tu srnu,“ navrhla jsem a začala následovat stopu zvířete. Možná to bude horší než lov lišky, ale co už. Běhat za srnama byla žůžo zábava a té já nedokázala odolat. Do čumáku mě práskaly stonky vřesu, ale to bylo nevyhnutelné. Aspoň naše kožichy nebyly na sněhu až tak nápadné a srna by nás nemusela zpozorovat hned. Stejně jsem se pro každý případ začala krčit jen co stopa začala být čerstvější a pach sílil.

„Hmmm… oboje?“ vyplázla jsem na ni jazyk a zasmála se, „Nah, jen mám ráda hádanky a jsem zvědavá. Beztak by mi ta informace k ničemu nebyla, jen bych přestala otravovat.“ Pokrčila jsem mírně rameny a pohodila ocasem. Stejně jsem dotyčného spíše neznala, byla by to fakt klika s tím, kolik tu žilo vlků. Ale co když jo? Chvíli jsem se nad tím zamýšlela, no nakonec jsem usoudila, že by mi to asi stejně bylo jedno. Možná bych k tomu měla pár poznámek, ale to by bylo asi tak všechno. Ať si dělá, co kdo chce.
Zjistila jsem, že tahle neznámá vlčice s dvojbarevnýma očima byla spatřena na severu. Teprve teď mi došlo, že to nemusí moc znamenat. I když pokud to byla matka vlčete, asi bych čekala, že si ho nenechá odnést příliš daleko a že bude mít někde úkryt nebo smečku. Na druhou stranu když jí Tasa zvládla to děcko odnést dvakrát, tak jsem se zrovna neměla k tomu předpokládat, že je rozumná nebo vůbec dobrá matka. Ale mohla jsem se plést a třeba měla jen smůlu. Tak či tak to byl zajímavý případ. No stejně, když už jsem blbá a neohlídám si fracka, tak hned na někoho útočit magiemi? „Ne, že bys měla na výběr,“ ušklíbla jsem se. Bez magie snad jinak ani bojovat nemohla. „Hele a kdybys měla šanci ovládat magii, brala bys to? Celkem by to mohlo urychlit celé tohle magičovraždění,“ nevěděla jsem, jestli by takovou možnost měli. Zdejší bohové byli dost mocní, ale stačili by na vlky, kteří se narodili úplně bez magie? Ach, jaké požehnání nacházet pořád nějaké zajímavé věci ke zkoumání!
Přikývla jsem. Takže nevraždí nemagiče a jejich štětky, tak to jsem… skoro v pohodě? Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Jestli někdy bude potřeba, zkusím to takhle uhrát. Začínala jsem být líná vůbec hledat nějakou kořist a silně zvažovala, že přece jen zkusím sehrát divadýlko u nějaké smečky, jenže Tasa se ještě nevzdávala a já nehodlala být pozadu, tak jsem ji následovala. Stejně to asi byla bezpečnější volba. „Ještě se můžeme zkusit požírat navzájem,“ nadhodila jsem myšlenku a ušklíbla se. Zajímavá představa, jenže kterou část těla obětovat? Asi jsem neměla žádnou, které bych se chtěla zbavit, tak jsem nápad zas zahodila a fakt se soustředila na hledání stop.

//Vřesový palouk

//Ježčí mýtina

Kdybys jen věděla… Ušklíbla jsem se diskrétně. Bylo to vlastně celkem vzrušující takhle si hrát na vlčici magií nepolíbenou, obzvláště když jsem věděla, že jestli to Tasa zjistí, mohla by mi to mít za zlé a kdo ví, co by udělala potom. „Ale no tak, přece mi můžeš aspoň zkusit napovědět. Budu fakt hádat, slibuju!“ vybízela jsem ji a vesele u toho mávala ocasem. Vlastně by to tak bylo lepší, než kdyby mi to prostě řekla. Jako bych pak nezačala hádat i bez nápovědy.
Zamrkala jsem a snažila se představit, jak by takové dvojbarevné oči vypadaly. Neviděla jsem to už někde? Přísahala bych že ano, někdy v létě, na nějaké pláni, ale nemohla jsem si vzpomenout. „Dvojbarevné? Wow, to jsem ještě neviděla… Kde žes ji našla?“ mně určitě nic neudělá, když se jí nebudu snažit zabít vlče a byla jsem fakt zvědavá, jak toho docílila. Určitě v tom měly packy Život nebo Smrt – a i kdyby ne, tak je k tomu prostě dokopu. „Máš recht, je to nefér. A hlavně nuda! Mít já takovou sílu, asi na to stejně kašlu, to prostě není zábava, když někoho sejmeš jednou ránou. Je to fakt srabáctví,“ zakoulela jsem očima. Trapné, fakt. Stejně bylo zábavnější bojovat jen svou vlastní silou, tam se jeden hezky vyřádil, třeba si i odnesl odznaky svého vítězství, nebo známky své neschopnosti, připomínky, že by na sobě měl zamakat. Tak to mělo být. Ale bojovat magie proti magii by taky mohlo být cool. Jen najít někoho, kdo by do toho šel. A hlavně se dát dokupy, abych to mohla provést.
„Zajímavé, takže jdete jen po magičích? Nebo se mám taky bát?“ zazubila jsem se. Raději jsem se soustředila na naši konverzaci než bídné vyhlídky nalezení potravy v močálech. Měla jsem prostě odtáhnout Newlina do té jeho smečky a vysomrovat žrádlo. Povzdechla jsem si, no už bylo pozdě toho litovat. „Myslím, že to tu bude celkem bída. Asi bychom měli jít, než tu někde uvízneme my,“ prohodila jsem, náznak zklamání v mém hlase. Nepáchlo to tu tolik jako v bažinách vedle, ale stejně jsem byla malinko otrávená.

Překvapeně jsem se usmála a zamručela. Zrádci vlastního druhu! Dalo se čekat, že se nějací najdou, ale stejně mě to překvapilo. Zajímavé. Co se tady jeden nedozví. Zavrtěla jsem ocasem, vždycky mě potěšilo zjistit šťavnaté drby. „Ale ale, vážně? Kdo to je?“ vyzvídala jsem vesele, „Co umí? Už vám donesl nějaký vlčí skalp?“ Zajímalo by mě, kdo je takový, že by se klidně pustil do mordování vlastního druhu. Znala jsem ho? Ne, všichni moji kamarádi jsou v pohodě, ne? I když… Zavrtěla jsem hlavou. Ne, všichni byli fajn, sem tam prohnaní parchanti, ale moc milí. Ušklíbla jsem se. Ani jeden z nich taky nebyl srab – snad kromě Noriho, no i ten byl jen tak na pomezí. Kdo by se sakra bál brouků?
Nevypadala to, že je extra nadšená, že selhala až takhle mizerně při lovu vlčete. „No no,“ chlácholila jsem ji, „Ale třeba se takhle můžete spojit jako celá rodina a sejmout i ji, ne? Vlastně by to z toho mohla být celkem cool akce. Co s těma mrtvolama vlastně děláte? Ne, počkej, asi vím.“ Ušklíbla jsem se. Bylo to jasné, ne? Jinak by to bylo celkem plýtvání. Stejně však souhlasila, že se se mnou vydá prozkoumat močály a najít nějakou mršinu, co bychom si mohly zabrat pro sebe. Nebo něco dorazit, ale do toho se mi fakt nechtělo. Cítila jsem, jak mi stále brní končetiny z toho magického výboje předtím. „Hele, a to prostě nějak náhodně terorizujete, na koho přijdete, nebo máte plán? Seznam zlobivců?“ zazubila jsem se a vesele se dále ptala. Tasa a její rodina byli všechno zajímavá individua, bylo jen přirozené, že jsem se nemohla udržet na uzdě. Přitom jsem ale sem tam začenichala, aby se neřeklo, že vůbec nehledám potravu.

//Mahar

Mohla jsem se s ní hádat nebo vyzvídat, mohla, ale rozhodla jsem se to neudělat. Nakonec jeden z těch dvou trotlů mohl umřít, co jsem je neviděla. Zajímalo mě který, no vzhledem k tomu, že toho jednoho jsem viděla nedávno… Nevadí. O to překvapenější budu, pokud ho ještě uvidím. Ne že bych o to kdoví jak stála. „Války?“ neodpustila jsem si však otázku, „Sakra, vy jste to tam fakt měli zajímavé. Nezávidím vám.“ Malé okořenění bylo v pohodě, ale přímo válka? To už bylo moc i na mě. To vůbec nebyla hravá záležitost. To už jsem snad byla i ráda za náš nudný spořádaný život.
„Tak to jste si vybrali zajímavé místo pro život,“ poznamenala jsem, „Musím ale uznat, že zatím se vám daří překvapivě dobře.“ V mém hlase byl náznak uznání. Nakonec skupina kolika – tří, čtyř vlků? – sama zabila minimálně jednu vlčici, spíše víc, vzhledem k tomu, jak se ten frajírek na pláni chvástal a jedno vlče. To byl slušný výkon na to, že to tady fakt byl magič na magičovi. Možná bych si na ně fakt měla dát majzla. Nemluvě o tom, že ona vlčice byla partnerka mého bratra. Pořád jsem kolem toho měla komplikované pocity, no já ji nakonec neznala a pokud se nezvládla ubránit… Nechtěla jsem říct, že si to zasloužila, ani jsem neznala všechny okolnosti. „Přemýšleli jste někdy, že byste rozšířili své řady? Taková čistka bude dost náročná,“ byla to čistá zvědavost, nehodlala jsem se přidávat k jakékoli skupině, ale nemohla jsem si tenhle dotaz odpustit.
Mlaskla jsem, když mi hned začala vyprávět, jak to s tím vlčetem bylo. „Nehody se stávají,“ pokrčila jsem rameny, „Asi… asi bych neměla říkat ‚do třetice všeho dobrého‘, co?“ Nezastavila jsem smích, který mi vybublal z hrdla. Tohle bylo zlé. „Prtě má fakt štěstí, asi nějaký oblíbenec osudu,“ přemýšlela jsem nahlas. Docela bych ho chtěla poznat, ale začínala jsem mít pocit, že spíše bude problém najít vlče, které touhle rodinkou nebylo naháněno.
Přistoupila na můj návrh a já s úsměvem zamávala ocasem. Konečně! Zaradovala jsem si a trochu si oddechla, i když jsme zdaleka neměly vyhráno – spíše jsme na tom byly furt stejně, že jo. Nevadí, optimismus je první krok. „Nope, nemám nejmenší ponětí, kde bychom teď něco ulovily,“ přiznala jsem, „Varovala jsem tě, že jsem mizerný lovec. Upřímně spíše spoléhám, že někomu jídlo seberu nebo najdu mršinu – hele! Poblíž by měly být močály, třeba tam něco uvízlo a chcíplo?“ Povyskočila jsem. Byly celkem kruté mrazy a oteplilo se teprve poslední dny, tak třeba to nějaká blbá zvěř neodhadla a zasekla se tam? Kdo ví, lepší nápad jsem beztak neměla.

Jak jsem si myslela, že vlčice je pomatená, tak jsem teď musela trochu přehodnotit svůj názor. Fakt to vypadalo, že to má promyšlené a množení ve velkém už zvažovala. Ale moment… Tady mi něco nesedí. Zašilhala jsem na svůj čumáček a přemýšlela, jestli mě ošálil nebo co. Možné to bylo, ale za optání nic nedám. „Nemáš náhodou dva bratry?“ naklonila jsem mírně hlavu do strany. Bylo možné, že by se s jedním z nich ještě nepotkala? „No, i tak, jeden vlk asi moc rozdíl neudělá,“ pokrčila jsem rameny, „Stejně by v tak malé skupině dala genocida dost práce.“ Nemluvě o tom, že bych byla fakt zklamaná a znuděná, kdyby se mi povedlo nějakým zázrakem přežít. Navíc Rigel ví, že ovládám magii a ten je rozhodně ten typ, co by mě hned práskl.
„Dvakrát? Tak to sakra sorry, ale to už mělo být pod drnem,“ uchechtla jsem se nevěřícně. Pokud neměla vyloženě štěstí na nějaké náhodné úplně ztracené a čerstvě osiřelé vlče, jak by mohl někdo dopustit, aby mu někdo ne jednou, ale dvakrát šlohl vlče? Navíc někdo jako tady Tasa. Trochu jsem se ošila při představě, jak někdo trhá kohosi vejpůl. Že to bylo zrovna vlče mi bylo celkem ukradené, ale zatraceně. „Jak vidím, tak jste celkem kreativní rodinka,“ švihla jsem ocasem. Asi bych si na ně fakt měla začít dávat pozor. Já sice nebyla tak snadná kořist a roztrhnout mě by dalo více práce, ale nehodlala jsem nic riskovat.
Přikývla jsem a zamávala ocasem. „S lovem bych ti klidně pomohla! Jestli teda nebudeš zas lovit vlky,“ zazubila jsem se, „Nejsem sice žádný expert, ale ve dvou by nám to mohlo jít líp. Pak bych se asi pakovala vlastní cestou.“ Byla to podle mě celkem fajn nabídka. Doufala jsem, že když má takové zkušenosti se zabíjením vlků, půjde jí to i se zvěří a budu mít lehce získanou večeři.

Na to, že tady v podstatě mluvila o vybíjení i mě samé, jsem byla až moc nadšená. Radost druhých prostě byla nakažlivá. Stejně zapomněla na třetí způsob. „Nebo se musíš taky množit,“ zasmála jsem se a znechuceně vyplázla jazyk. Představa, že bych měla vyvést mladé byla fakt odporná. Nemluvě o tom, že to, že jsem mluvila právě s touhle vlčicí mě přivádělo ke vzpomínce na léto a o tom se prostě nebudeme bavit. Že by tohle byl jeho plán? Mazané. Ušklíbla jsem se, vůbec by mě to nepřekvapilo. Škoda, že mu to nevyšlo. Zároveň jsem se dozvěděla více o jejich minulosti, nebo aspoň místě, kde vyrůstali. Asi už jsem chápala, proč je proti magičům tak salty. Stejně je hustý, že tamta smečka klidně používala svoji magii. U nás… Jak to bylo u nás? Asi ne tak extrémně, když si to nepamatuju. Pokrčila jsem nad tím rameny. „Jako asi využívají víc energie, když čarují, ale tak nemusí být kreténi a používat magii, když pak fňukaj,“ odfrkla jsem si. Blbost některých vlků byla zarážející.
Tasa se mi představila jako, no, Tasa, a hned taky vypíchla rádoby díru v mém plánu. „Fakt? Celkem pochybuju, že bys tady jen tak běhala a náhodně zničehonic kousala do vlků,“ nadzvedla jsem pobaveně obočí a změřila si ji pohledem. Vypadala asi tak stejně silně jako já, což nebylo úplně nejvíc, takže bych chápala, kdyby útočila ze zálohy, ale nedokázala jsem si ji představit jako ten typ, co by fakt jen číhal, než kolem projde vlk, na kterého by se mohla vrhnout. „Prostě se zeptej, když to nebude moc práce. Jsem marná jako podpora pro přeživší, takže bych se tomu raději vyhnula,“ pokrčila jsem nakonec rameny. Třeba bych se v tom praxí fakt zlepšila, ne, že bych teda stála o to, aby mí přátelé ztráceli vlastní přátele. „No, co máš teď v plánu? Chystáš se na další zákeřný útok?“ zazubila jsem se zvědavě. Třeba by mi mohla pomoct lovit. To bych fakt ocenila, aby si můj žaludek dal konečně pokoj.