Gallirea - Příspěvky uživatele

HLÁŠKY
1. „Ten papuchalk tam byl už když jsem přišel!“ – Nori
2. „Ještě jednou potkám šedého vlka a dostanu psotník.“ – Lindasa
3. „Mám samý dobrý zprávy! Jenom se ti nebude ani jedna líbit!“ – Arcanus
4. „Zkuste se všichni prosím uklidnit a mít se navzájem rádi.“ – Darkie
5. „Neboj se, v houbách se vyznám!“ – Marion
6. „Já? Jakože já? Vážně?! No tak to ti dík káááámo.“ – Duncan
7. „Mlsný jazýček to on by měl, to jo...“ – Pippa
8. „Slyšíte to?! (pomlka)Sýček! (vražedným hlasem)“ – Meinere
9. „To je mi líto... A tohle už jíst nebudeš?“ – Tasa
10. „Mám moc maličké tlapičky a moc roztomilý kožíšek, abych kráčela v maharských močálech.“ – Dipsi
11. „Duncan je nejtupější stvoření. Ale ty k němu máš blízko.“ – Norox
12. „Z cizího štěstí mě bolí hlava.“ – Stín
13. „Jestli kvůli tobě zemřeme, tak tě zabiju! I když budem mrtví!“ – Lia
14. „Změnil ses, už nejseš tak otravnej. Děsí mě to.“ – Evelyn
15. „Nezapomeň si pořádně vyčistit tlapku, protože až skončíme, bude to tvoje jediné poznávací znamení.“ – Fiér
16. *too depressed* „Ach jo.“ – Wizku
17. „Tolik děr pohromadě jsem už dlouho neviděl.“ – Alfredo
18. „Dostanu bonusový body, když se budu tvářit, že mě to zajímá?“ – Etney
19. „Blechy na tebe!“ – Styx
20. „Proč se tu sakra všichni mění v holuby?“ – Norox
21. „Živote, dej mi trpělivost. Trpělivost povídám, protože jak mi dáš sílu, tak ho zabiju.“ – Rowena
22. „Máš jediný štěstí, že mám tak pochybný vkus.“ – Rez
23. „Skok z útesu nezní jako špatnej nápad.“ – Wizku
24. „Čuchám čuchám deprese?“ – Savior
25. „Prach, už zase. Do pekelný vohrady...“ – Norox
26. „Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, vlci se perou... jo, dneska bude krásnej den.“ – Sirius
27. „Durewix, krucifix.“ *sighs* - Baghý
28. „Když zavřu oči, nikdo mě neuvidí!“ – Flynn
29. „Připadáš mi nějak povědomý, už jsem ti někdy vyhrožoval/a?“ – Elisa
30. „Šuk sem, šuk tam... Teda šup sem, šup tam.“ – Nori
31. „Mít partnera přece neni pohlavní choroba.“ – Marion
32. „Jsou jen dvě věci, kterým se nejde vyhnout smrt a borůvkový zápach z Borůvky.“ – Tati
33. „Bojím se jen dvou věcí. Smrti a Elisy.“ – Sunstorm
34. „Budu předstírat, že jsem to neviděla. Otče, pojď, jdeme od těchhle exotů radši pryč.“ – Heather
35. „Jen přes tvojí mrtvolu, říkáš? No když jinak nedáš~.“ – Elisa
36. „To chce mít pořádnou tlamu!“ – Lia
37. „Vobčůrávat les každý měsíc, a kdo mi za to jako zaplatí? Potřebuji kameny, abych podplatil Smrt.“ – Stín
38. „Jmenuji se Flundra a vůbec mě nezajímáš!“ – Nym
39. „Jasně, že peklo existuje. Vítej v rodině!“ – Shireen
40. „Když budeš pod tím balvanem dřepět dost dlouho, někdo přijde a pociká tě jako součást smečkového území.“ – Etney
41. „Asgaar není hvozd, je to životní styl.“ – Tesai
42. „Hmmm, sice nemáš hnědý kožich, ale tolerovat tě budu.“ – Lindasa
43. „Nevíte prosím někdo, kde je moje vůle žít? Musela se po cestě asi ztratit.“ – Amnesia
44. „Je tu tolik vlčat, že by to ani Styx nevymítila.“ – Nemesis
45. „Hele, nebere Život náhodou marušku? Jen, že je tak moc "háááj", chápeš.“ – Newlin
46. „V Sarumenu chcípnul pes.“ – Duncan
47. „Dneska berou!“ – Meinere
48. „Čím víc mi v tom bráníš, tím větší na to mám chuť.“ – Evelyn
49. „Ten Newlin je ale tak super chalán, mám ho fakt rád! Rozdává radost všude kolem sebe a nejen ve smečce, ale i mimo ni. Například teď – teď tu byl, odešel a já jsem tak rád že konečně odešel :)).“ – Kenai
50. „Málem mě zabili a ty mi na to řekneš tohle? Přísahám bohu, mami!“ – Sionn
51. „Nemám rád/a vlčata. Jsou zákeřný.“ – Meinere
52. „Na vlčata nemůžu říct jedno zlý slovo! :))....... To by nestačilo.“ – Savior
53. „Jako rohožka posloužíš suprově.“ – Lylwelin
54. „Do propadliny nejdu, nejsem ještě takový propadák.“ – Nori
55. „Láska? Fuuuuuuj!“ – Lennie
56. „Nejsem ornitolog, ale tolik ptáků jsem pohromadě už dlouho neviděl.“ – Blueberry
57. „Říkal tu někdo "vlčata"?“ – Sunstorm
58. „Na jednu stranu doufám, že shoříš v pekle. Na druhou stranu se tam s tebou potom nechci potkat.“ – Shireen

Proč musel být tak náladový? Jednu chvíli jsme si vesele povídat o závodění a v další se zas jen hnal za jezevci. Ale zase se tak dříve osvobodíme a dříve si budeme moct dát ten závod! Zazubila jsem se vesele a dobře teda, když je to nutné jsem se soustředila na hledání. Nevydrželo mi to moc dlouho, byla to nuda. Navíc jsem si jich užila až až. „Hele a zažils tady nějaké divné věci? Jakože dobrodružství, ne to, že ti zmizí žrádlo před čumákem. Já potkala ty blbé jezevce a ještě nějaké zombíky v bažinách, stalo se ti taky něco takového?“ vyzvídala jsem, hlavně abych věděla, jestli se to tu děje nějak častěji, nebo jsem jen měla štěstí. A samozřejmě nepočítaje tuhle momentální šlamastiku, o které jsem si pořád nebyla jistá, jestli je fajn nebo ne. Spíše jo.
Vypadalo to, že jsem ho svými slovy moc neuklidnila a furt si myslí, že jsem jeho sestru nějak obelhala nebo co, ale víc o tom neřekl. Vzhledem k tomu, co jsem zjistila od Tasy, se asi dalo pochopit, proč byli všichni tak podezřívaví a měli se na pozoru a tohle všechno, jenže no tak! Byla jsem to já! Jak by mohli podezřívat mě, která jim konstantně navrhovala kraviny jako závodění v bublinách a tohle všechno? Vždyť se mi tady Norox za moje pidikřídla prakticky vysmíval do ksichtu! „Hej! Jsou cool! A navíc díky nim můžu fakt hustě skákat! Klidně bych mohla přeskočit i tebe, bez problémů!“ nejdříve jsem chtěla hrát uraženou, brzy mě však popadla radost, takže jsem skončila u veselého usmívání se a mrskání ocasem, celá já. „Máš snad ty lepší nápad, co žádat u Smrti, co?“ zeptala jsem se ho, hlavně zvědavě, ačkoli… žádal by u ní vůbec o něco? Možná tak o smrt magičů, ale že by měl taky nějaký kreativní nápad, co po ní chtít, co by mu pomohlo dosáhnout jeho cíle, to jsem si nedokázala představit.
Dali jsme se do prohledávání lesa a přitom jsem se toho moc nedozvěděla o tom, jak vlastně magiči podle něj smrdí. „Ale no tak, snaž se trochu víc, nebo si budu myslet, že seš hloupej,“ zamračila jsem se na něj, pro tentokrát podezřívavá já, „Nebo počkej, aspoň mi řekni, jestli se ten pach nějak liší podle toho, jakou magii ovládají? To by bylo hrozně super! A měl bys díky tomu fakt výhodu, ne? Funguje to tak?“ Nechávala jsem se trochu unést, jistě nemohl mít tak citlivý čich, no stejně jsem si to tak ráda představovala, když jsem kromě hledání nějakých tupých černo-bílých potvor neměla co jiného dělat.

//Vřesoviště

Slunce ani na moment nevysvitlo a nepotěšilo nás svými paprsky. Kdepak, jen nás dále smáčel déšť a navíc začínalo taky být chladněji, jak jsme se vraceli na sever. Mohli bychom se přitulit. Stejně nemáme nic lepšího na práci. Ušklíbla jsem se, vlastně nedaleko odsud si Dipsi našla ten malý úkryt. To bych ji rovnou mohla zajít navštívit, jestli je doma. Jen by to asi nebylo nejmoudřejší s Noroxem po boku. Ještě by se přidala do naší bubliny a tři bychom se tady už fakt pozabíjeli. Někdy se zdálo, že ani ve dvou od toho nemáme daleko, obzvlášť kdyby šedivák nebyl takový suchar a kývl na mé nápady. „No tak, mohla by to být švanda! Házeli bychom sebou sem a tam, to zní dobře!“ mávala jsem vesele ocasem, „Jsme dospělí, to si přece zvládneme nezlámat hnáty.“ Snažila jsem se ho přesvědčit, mírumilovně a v klidu, ale on na mě místo toho vytáhl takové odporné kecy! „Tak hele! To je fakt těžce pod mou úroveň, abych podváděla při závodu! Při rvačce možná, ale při závodu nikdy,“ za stálého dupání jsem si mu hlasitě stěžovala přímo vedle ucha. Aspoň to svou poslední poznámkou trochu zachránil. „Beru! To budeš koukat, jak ti zdrhnu,“ zazubila jsem se s veselým skokem.
Mezitím už jsme došli do lesa, kde byl pach jezevců nejsilnější. Taky tady pršelo o něco méně, takže jsem se oklepala od vší přebytečné vody. Na rozdíl od deště však neustávalo Noroxovo podezřívání mě. Je fakt nějaký chytrý. Škoda, ale co už. Neměla jsem s ním úplně důvod předstírat, že je mi magie cizí. „Fakt jsem jí nic nenakukala, nemusela jsem,“ upozornila jsem ho, „Ona to prostě předpokládala, tak jsem ji v tom nechala. A vidíš! Užily jsme si srandu, tak se nic nestalo.“ Nemluvě o tom, že kdybych Tasu rovnou upozornila, že ovládám magii, nejspíše by mě odkopla a nedočkala bych se jídla a příjemného popovídání a nových informací. Kdybych ji chtěla cokoli udělat, stejně bych na to nešla přes magii. To však Norox nevěděl a i kdybych mu to řekla, beztak by mi nevěřil. „Myslím, že to asi nemá úplně co dělat s magií,“ prohlásila jsem pochybovačně a párkrát křidélky mávla. Taky byla trochu promoklá a těžká. Měla bych vymyslet, jak se o ně lépe starat. „Musela jsem o ně specificky poprosit Smrt, takže… jo, prostě asi v tomhle případě nejde o magii. A jak smrdí magiči?“ vyzvídala jsem a čichla jsem k sobě, jenže jsem prostě smrděla jen zmokle, „Zkus mi to nějak popsat.“ Stejně jsme ještě měli kus lesa k probádání, tak mi rovnou mohl trochu víc povědět o našem magickém druhu. Větřila jsem, kudy se nejrychleji k těm smrdutým, zablešeným potvorám dostaneme a vyhlížela je mezi stromy.

//Březina

Déšť ne a ne přestat, takže nám to pod tlapkama hezky čvachtalo. Nebýt na takovém těžko průchodném plácku, nejspíše bych poskakovala v kalužích, na které bych v našem poutu dosáhla, no takhle jsem tak leda mohla cupitat za Noroxem, na kterém jsem nechala, aby nám prorážel cestu, kde to nešlo jen tak projít. Aspoň k něčemu je dobrý. Pomyslela jsem si spokojeně, nevydrželo mi to moc dlouho. Zamračila jsem se, i když mě nemohl vidět. „Hej! To je jen proto, že kdybych začala běžet, tak bys mi nestačil!“ oponovala jsem mu. Možná to nebyla tak úplně pravda, kdo ví, lovci vlků by asi měli být celkem rychlý a on vypadal v dobré kondici, ale já si sebou na druhou stranu byla fakt jistá a byla jsem lehčí, takže bych měla být rychlejší, ne? Tahle naše bublina by byla fakt dobrá na menší závod! Zamávala jsem ocasem a rovnou se rozhodla to navrhnout nahlas: „Až se zas dostaneme na louku, tak si dáme závod a uvidíme, kdo je brzda, co ty na to?“ zazubila jsem a nadšeně poskočila. Stejně asi budu zkoušet běhat, i kdyby se nechtěl přidat.
Najednou zas otočil a div, že po mně neštěkal, když jsem zmínila naše malé dobrodružství s Tasou. Fakt byl chytřejší, nebo minimálně podezřívavější než ona. „Jo pomohla, protože na rozdíl od tebe je fajn. Nemusela jsem jí nakukat nic,“ pokrčila jsem rameny a vyplázla na něj jazyk, „A kdo říká, že jsem magič, hm? Takhle mě obviňovat, pche! Dokaž mi, že ovládám magii.“ Protestovala jsem a dupala, abych mu zezadu na nohy taky cákala voda. „Teď jsi mě fakt urazil jako,“ bručela jsem a musela se držet, abych ho nekopala do noh. Jediná věc, co mě od toho držela bylo to, že bych mu nedokázala utéct. Ale jen ať počká, až budu volná!

//Severní hvozd

//Spáleniště

Déšť nás provázel na každém kroku, no aspoň v lese byl mírnější a ještě nám dělal hezkou zvukovou kulisu k ne tak hezkému tématu. Následovali jsme mizející stopy a s každým dalším krokem jsem si říkala, jestli se náhodou ty černo-bílé bestie nevydaly na návštěvu za Dipsi. Byla by z toho určitě nadšená. Ušklíbla jsem se, třeba je nakonec za mě vyřídila ona. A když ne, tak bych je třeba mohla zkusit přesvědčit, aby ke mně šoupli ji a ne tohohle bručouna. Nejdříve jsem si myslela, že by mi Noroxe mohlo být skoro až líto, že se musí kvůli Životovi takhle omezovat, ale přešlo mě to hned, jak jsem slyšela o tom kousku, co na ně vytáhl. „Dobře ti tak,“ smála jsem se mu, „Kdo zaváhá, nežere.“ Není divu, že je tak mrzutý, trik to však byl zatraceně dobrý. Musím ho příště pochválit, až se tam stavím.
Převrátila jsem očima a předehnala ho, když najednou tak spěchal. „Kdyby ses předtím tak neflákal, už jsme tam mohli být,“ připomněla jsem mu, čistě jen proto, že tohle si na triko nevezmu. Prý já a loudat se, ts! Jako by nás povídání si nějak zdržovalo. Postěžovala jsem si ještě, ale ať si říkal co chtěl, nehodlala jsem mlčet, i kdybych to tu měla odmluvit celé sama. Naštěstí se zdálo, že ho nebude tak těžké donutit mluvit. Přesně jak jsem čekala se hned ohradil, co já mu mám co poroučet. „Nic ti nepřikazuju, klid, co se hned čertíš? Kdyby to byl rozkaz, věděl bys to,“ odfrkla jsem si. Samci a jejich křehká ega… A pak že vlčice jsou přecitlivělé. Zajímavým zvratem však bylo, že Norox věděl o Newlinovi. To jsem tak úplně nečekala, ale asi to nemělo být úplně překvapivé, vzhledem k tomu, kolik zkušeností s tou smečkou měl. „Ani nemusela, zrovna jsem po dlooooouhém hledání bráchu našla a ona se do toho vetřela, což dost zkazilo náladu, chápeš,“ povzdechla jsem si otráveně, „Ale pak mi pomohla s lovem a teď jsme v pohodě… asi. Tasa je fajn. Teda když mi nepřidělává práci.“ Zazubila jsem se a zamávala ocasem. Překvapivě mi úplně nevadila. Beztak se ta Linova mladá vrátí a budou v pohodě. Třeba si příště dá větší pozor, nebo se ta jejich smečka vzpamatuje. Takže proč to mít Tase za zlé, když se v podstatě nic nestalo. Newlin to obrečel a teď už je snad v pohodě. Snad. Měla bych ho zajít zkontrolovat, až se zbavím Noroxe.

//Vřesoviště

//Jezevčí les

Ah! Na to jsem úplně zapomněla, že by se z toho mohl najíst! Tak už dávalo smysl, proč ho to tak štvalo. Taky by mě namíchlo, kdyby kořist zmizela před čumákem. Na druhou stranu já byla připravená Života fakt oddělat hned po první příležitosti, kdy by mi prostě zmizelo, cos jsem si pracně ulovila. Hlavně proto, že se tak často nestávalo, že bych si dala tu námahu. „Soráč, furt zapomínám, s kým se bavím,“ zasmála jsem se, „Musí být na nic muset takhle najednou změnit jídelníček… Leda bys toho vlka vyřídil dost na to, aby nechcípl, a žral dokud můžeš.“ Přemýšlela jsem nahlas. Dokázala jsem si představit, že by se mu to lépe dělalo s magií, ale když byl proti ní, tak měl asi smůlu. „Nebo najdi někoho, komu by se líbilo být žraný zaživa! Je tu dost vlků, nějaký masochista se určitě taky najde,“ zavrtěla jsem ocasem. Fakt jsem se mu snažila pomoct, i když to bylo spíše pro mou vlastní zábavu a nečekala jsem, že by to ocenil.
Pozorně jsem poslouchala, co mi chtěl říct. Nejdříve to bylo docela zajímavé, ale ta poslední věta úplně zkazila celý ten vibe. Nehodlala jsem ho ale kritizovat, vypadal na sebe fakt hrdý a potěšený, tak proč mu to kazit. A stejně dělá, jak mu to hrozně vadí. „Pro mě teda vypadáš ultra silný,“ poznamenala jsem místo toho a poplácala ho packou po pleci, „Hele! Mohl by sis kolem toho vytvořit celkem cool personu! Poštvat proti sobě celý svět, nechat se jím zabít a pak se vrátit a na oplátku zase vybít je hezky jednoho po druhém! Akorát bys to musel udělat fakt rychle. A kdybys měl k tomu ještě tragickou minulost, určitě by po tobě letěly všechny šáhlé vlčice!“ Žvanila jsem vesele dále. Byla jsem ráda, že se aspoň trochu rozpovídal a necestujeme v trapném tichu. Nebo spíše v mém neustálém monologu.
Ha! Takže to byl někdo z Linovy smečky! Ani nevím, proč mě to tak potěšilo, asi jsem byla ráda, že tam jsou i schopní vlci, kteří se snad o mého bratra postarají. Zatím jim to šlo bídně, ale tak třeba měli jen slabou chvilku, když jim to tam zjevně umíralo bleskovým tempem. No, ale i tak… spíše jsem asi sdílela Noroxův názor, ačkoli bych ráda věřila Linovi, který se tam zdál spokojený. „Ráda bych ti řekla, abys pohnul a vybil to tam, ale přidělalo by mi to práci a mám tam nevyřízené účty, tak to nezkoušej,“ doporučila jsem mu, podobně jako Tase. Nemělo asi smysl přidávat prosím, i tak jsem počítala s tím, že má žádost bude mít spíše opačný účinek, no zkusit jsem to musela.
„Ale no, třeba si to ještě po našem výletu oblíbíš! Můžu tě to naučit, kdybys chtěl,“ zazubila jsem se na něj. Upřímně bych asi pošla smíchy, kdybychom to měli zkoušet, ale stálo by to za to. Sakra to by byl asi jeden z mála způsobů, jak bych vyloženě chtěla umřít – smíchy, nejlépe na cizí účet.

//Březina

Týpek asi fakt neměl rád zábavu, nebo o ní měl úplně jinou představu než já. „To by byla nuda, ne? Když tě baví zabíjet, tak je jedno, kolikrát to musíš udělat. Leda by ses bál, že ti jednou natrhnou zadek,“ zakřenila jsem se na něj. Minimálně bych to tak udělala já, kdyby mě zabil. Prostě bych se snažila co nejvíce zesílit a oplatila mu to. Oko za oko a tohle všechno. Moment! Otočila jsem se k němu, jako bych právě došla k nějakému neuvěřitelnému prozření. „Počkat! Že tebe sejří, žes někoho zabil a on se pak vrátil a vyrval ti oko?“ zavrtěla jsem ocasem napříč své nepříliš citlivé otázce. Na druhou stranu s Noroxem to asi bylo jedno, pochybovala jsem, že on nějak kouká na slušnost. A navíc on mě taky měl různé teorie, i když… no trochu se trefil. „Hm, to asi jo, ale já si umím poradit a dostat se z nudy ven,“ pokrčila jsem rameny. Výzvu přijmu vždycky, beztak jsem tak nějak počítala s tím, že ať už by po smrti bylo cokoli, dokázala bych v tom najít nějakou radost. To byla moje super cool superschopnost!
Jezevce jsme sice nenašli – a očividně to podle něj byla moje chyba – za to jsme však našli něco lepšího, totiž jejich stopy. Další putování, yeah! Zazubila jsem se, byť bych ho teda raději absolvovala sama a ne s tímhle bručounem. No poslední dobou už taky nebyl tak špatný. „To znamená, že se mě bojí,“ prohlásila jsem hrdě, „Takže je stačí chytit a pak je budu strašit, dokud nás nerozdělí.“ Měla jsem to hezky naplánované, stačilo jen ty potvory najít a zahnat do rohu. Na to by se mohl tady Norox výborně hodit s tím, jak byl velký a všechno. „Tak pojď, vzhůru za nima!“ popostrčila jsem ho a vydala se po stopách vpřed. Nějak nám zápletka toho hledání houstla, kam nás to asi dovede? „Jo vidíš, já nezdvořák, jak by vypadalo tvoje peklo? Určitě by bylo plné barev a radosti, co?“ vyzvídala jsem a zasmála se představě, jak Norox stojí uprostřed louky plné rozkvetlých květin, s jednorožci a duhou všude okolo.

//Spáleniště (? :D)

„Najednou ti to šlape, co?“ přetočila jsem očima a už si jen tak pohopkávala při chůzi. Fakt jsem neměla zapotřebí, aby si on ze všech vlků stěžoval, že zdržuju. Beztak to dělá naschvál! No i kdyby, tak to bylo celkem jedno, hlavně, že se hneme. Nikdy by mě nenapadlo, že může být takhle těžké zůstat v klidu. Normálně bych aspoň mohla pobíhat a poskakovat kolem, ale takhle přivázaná k Noroxovi jsem ani na to neměla pořádně místo, a stát na místě a přešlapovat, jako bych si potřebovala odběhnout za nejbližší křoví bylo potupné a vůbec ne zábava. Už abychom se osvobodili. Pak ho budu moct otravovat a při nejhorším utéct. Všechno popořadě, k tomu se určitě taky dostaneme. Neúspěch jednoduše nepřipadal v úvahu.
Jeho ten Život fakt nějak vytáčel a mně tak trochu unikalo proč. „No tak to není normální, no a? Když se zas vrátí, tak mu ten krk můžeš prokousnout znova. Vypadáš, že se ti to líbí, tak bys měl být naopak rád, ne?“ naklonila jsem hlavu na stranu a koukla na něj tázavě. To přece dávalo smysl, ne? Mohl by se stát něčí noční můrou! Pořád ho dokolečka zabíjet, dokud se ten dotyčný nezačne klepat strachy při pouhé zmínce Noroxova jména – takové věci by se mu přece měly líbit, tak co proti tomu sakra měl? Vlci jsou fakt k nepochopení. Střihla jsem oušky a zazubila se, když mě zas začal peskovat. „Neříkám, že to je příjemné místo, jen cool, to se nevylučuje,“ pokrčila jsem rameny, „A i kdyby to bylo hrozné, tak se z toho zas dostaneš, když zas ožiješ, a pak to třeba oceníš. Docela by mě zklamalo, kdyby tě Smrt šoupla na nějaké nudné místo, čekám od ní trochu kreativity. Nějaká obří monstra a zářivé skály a tak.“ Snila jsem se smíchem a představovala jsem si, co všechno by asi mohla Smrt dokázat vytvořit, aby potrápila nebožtíky.
Můj křik toho moc nedokázal. Zamračila jsem se na stromy okolo a na svého společníka. „Asi jsem nebyla dost hlasitá,“ zamrmlala jsem. Mé plíce už asi nejsou, co kdysi bývaly. Povzdechla jsem si a opět se zhluboka nadechla. „HALÓÓÓ!“ zaječela jsem ještě jednou, až jsem cítila, jak mi to namáhá hlasivky. Ještě chvilku a třeba budu mít cool chraplák. Ale proč bych v tom měla být sama? „Přidej se, trochu se vykřičíš a hned ti bude líp,“ přizvala jsem ke svému sólu Noroxe. Byla to velmi štědrá nabídka!

//Lužiny

Hned nám to šlo mnohem lépe! Dokonce se i zdálo, že se malinko uklidnil. Minimálně si přestal hrát na drsňáka a furt na mě cenit zuby, jako by mě potřeboval přesvědčit, že nějaké má. Na tohohle asi neplatí, že kdo štěká, nekouše. Ušklíbla jsem se soukromě a zavrtěla ocasem. O to lepší, více takových vlků, co si jen nehrají na drsňáky, se vždycky hodí. A heleme se, on dokonce umí normálně mluvit! „Náhodou, lézt na nervy neumí každý!“ zazubila jsem se hrdě, „A umím fakt božsky skákat!“ Neváhala jsem a rovnou jsem se začala předvádět a hopkala okolo něj. Sem tam jsem při výskoku udeřila křidýlky, spíše jen tak na test, že je ještě ovládám a nejsou úplně zmrzlá. „V čem seš dobrej ty, hm?“ zajímala jsem se – upřímně! Vážně bych to ráda věděla, jak jsem se mu snažila naznačit přátelským úsměvem.
Jak jsme se konečně dostali do lesa nasyceného smradem jezevců, dozvěděla jsem se taky trochu víc o jeho nenávisti vůči Životovi. Bylo to pro něj jistě nepředstavitelné, ale fakt jsem se nad jeho slovy trochu zamyslela. Na malou chvilinku. „Trochu divné to asi je,“ uznala jsem, „Ale nevadí mi to. Smrt je pak jen další dobrodružství, ne? Konečně můžeme zjistit, co je po smrti! Třeba je to tam fakt cool!“ Očka mi zářila entusiasmem, přestože jsem po smrti fakt netoužila. Rozhodně ne, kdyby mi ji měl přivodit on. „A navíc stejně neoživuje všechny, takže v tom asi má systém, aby tu rovnováhu nenarušil úplně,“ dodala jsem při vzpomínce na slova Lina. Nějací jeho známí se neoživili, takže v tom bude něco víc než jen Životova nuda. „Nebo třeba jen ty neumíš zabíjet pořádně,“ popíchla jsem ho, tentokrát jen slovy. Nevyhovovalo mi, že na sebe nenechá hrabat, no taky jsem nechtěla přijít o packu.
Mimo to jsme konečně byli na místě, nicméně nikde jsem žádné jezevce zatím neviděla. „HALÓ!“ zaječena jsem z plných plic, „Jsem zpátky! Hej! Smraďoši! Pojďte nás osvobodit!“ Vůbec jsem se nenamáhala tišit. Jezevci byli tupí, takže by mě nepřekvapilo, kdyby byli i nahluchlí a já nehodlala riskovat, že mě neuslyší a budu tady s Noroxem muset zbytečně trapčit byť jen o sekundu déle.

Norox jen dále vrčel a ježil se, skoro jsem začínala mít pocit, že spíše než jeho jméno si zapamatuju jeho zuby. Kdyby aspoň šlapal a byl protivný, ale on ne, on se prostě musel každý druhý krok zastavovat a řešit kraviny. To už bych na tom byla lépe, kdybych ho vyprovokovala a začala před ním zdrhat. Třeba by běžel za masem. Spíše ne, spíše by stál a dorazil mě na těch dvou metrech prostoru, co nám byly dány. Já prostě nemůžu potkat někoho normálního. A to bylo co říct, i když můj normál se asi trochu lišil třeba od jeho normálu.
„A proč ne? Třeba nejsem tak špatná, jak si myslíš,“ pokrčila jsem rameny a zazubila se, jen co jsem odskočila od jeho slin, „Hele, pro mě za mě se klidně raduj z východu slunce nebo hezkých kytek, jen nebuď osina v zadku.“ Na to, jak se tvářil, že je tohle je to nejhorší, co se mu kdy stalo, byl až zvláštně tvrdohlavý. Být já takhle vytočená, že s ním musím být, udělala bych cokoli, abych se z toho pouta dostala a on místo toho pořád brzdil. Asi to bylo spíše tím, že mi nevěřil a otravovalo ho i pouze to, že jsem dýchala stejný vzduch, ale proč nevymýšlet hlouposti. „Kéž by,“ uchechtla jsem se, ne tak docela zahořkle, nad jeho poznámkou. To by pak ten život hned byl o něčem jiném. Nevadí, zvládla jsem to dobře i s tím, co mi bylo naděleno.
Nakonec se asi rozhodl, že mám pravdu a zbytečně se chová jak malej. Spokojeně jsem se usmála a kývla hlavou. „Je to fakt kousek. Kdybys furt nebrzdil, už bychom tam třikrát byli,“ nasměrovala jsem nás zpátky k tomu proklatému lesu plném tupých jezevců. Jestli na nás zas vyskočí blechy a budu ho muset snášet, když ho budou hryzat do zádele, končím. To si to asi fakt hodím sama. Ušklíbla jsem se, a aby řeč nestála, hned jsem zas začala kecat. „Vypadá to, že máš fakt špatné zkušenosti se Životem, co ti udělal?“ zeptala jsem se zvědavě. Celá jeho rodina nebyla z magií nadšená, ale on byl snad první, kdo byl takhle salty konkrétně vůči Životovi, to jsem si prostě nemohla pomoct a nezeptat se.

//Jezevčí les (druhý pokus :D)

Nepřátelskost z Noroxe prakticky sálala, moc mě to netrápilo, byla jsem zvyklá na podobné mrzouty. Vůbec jsem na ně měla nějaké velké štěstí, nebo spíše smůlu? Ne, to oni měli smůlu, mě to trápilo tak maximálně minutku. Ani mě nijak nevykolejila jeho poznámka. Neřekl mi něco podobného i předtím? Upřímně jsem si toho z našeho setkání na pláni moc nepamatovala, na to jsem se až moc zaměřila na tu hnědou vlčici. Jó, to bylo sakra divný. Ještě divnější bylo, že mě to ne a ne přejít. Fakt jsem málem začala podezírat šediváka, že v tom měl tlapy on. „To by bylo cool! Jaké by to asi bylo srkat vlastní mozek zpátky…“ zasnila jsem se a začala přitom celkem bez toho, abych si to uvědomovala vydávat srkavé zvuky, načež jsem se zasmála. Byla to celkem zajímavá představa. Jak by můj mozek chutnal? Byla bych to pořád já, kdyby se takhle provětral? Vrtěla jsem ocasem a ani si v záplavě nadšení nevšimla, že ten trotl se zastavil a odmítal se dále pohnout.
Samozřejmě se to moc dlouho neobešlo bez toho, aby se zas nezačal čertit. Do háje, tohle je druhý Stín, akorát se neumí ovládat. Odfrkla jsem si. To už bych teda raději skončila s ním – to by vlastně bylo fakt boží! Ne, místo toho jsem musela být uvězněná s tímhle blbečkem, co akorát tak furt vrčel a fňukal. Otráveně jsem přetočila očima. „Nikdo tě nenutí mě poslouchat! Ani jeden z nás s tímhle poutem nedokáže nic udělat, tak proč si ho neužít, hm? Myslíš, že jsem ráda skončila s tebou? Já bych fakt ráda šla dál a vyřešila to, kdybys furt nebrzdil a nebulel,“ střihla jsem podrážděně uchem, „Pořád jen žvaníš o tom, jak bys mě zabil, bla bla bla… Buď přestaň machrovat a hejbni zadkem, nebo už něco sakra udělej.“ Zavrčela jsem na něj, ne ani tolik naštvaně, jako spíše podrážděně z toho, jak neskutečně otravný byl. Měla jsem naježenou srst a celkem počítala s tím, že si tuhle provokaci vezme zbytečně osobně, protože to takovýhle klauni dělaj vždycky, místo toho, aby se fakt sebral a šel. A to už tam skoro jsme. „Nebo si prostě přiznej, že se ti líbím, a chceš se mnou jen trávit víc času,“ mrkla jsem na něj se smíchem, dokonalý obrat o sto osmdesát stupňů. Nemohla jsem se tomu ale ubránit, brát věci vážně bylo neuvěřitelně zbytečné.

Gratulace všem vítězům a pat pat... všem! ♥ A velké díky a obdiv tobě, Savi, že ses s tím drbala :D

A nyní, pokud dovolíte, malé haiku zoufalé duše...

Jak lehký vánek
O kompenzaci prosím ✨
⚫ Za noci temné

//Kopce Tary

A šlo se! Konečně jsme se někam hnuli, i když Norox nevypadal nejnadšeněji, a ještě měl tu drzost mě z něčeho podezřívat. Všichni jsou tam u nich paranoidní, hm? Navíc tenhle byl ještě horší případ než Tasa, protože se nezdálo, že věří v můj nemagičský původ. Že by to bylo těmi křídly? No, to je jedno. Sice o tom nic neřekl, ale taky nebyl tak v pohodě jako jeho sestra a předpokládala jsem, že tohle by v tom mohlo sehrát roli. Nebo je jen chytřejší. Ušklíbla jsem se malinko. Stejně ani to neznamenalo, že se naučil poslouchat, co ostatní říkají. Povzdechla jsem si a nepobaveně se k němu obrátila. „Kdybys mě poslouchal, věděl bys to,“ vyplázla jsem na něj jazyk, ale byla jsem hodná, tak jsem mu to prostě zopakovala. Jako bych nevyužila jakékoli příležitosti začít mluvit. „Před nějakou dobou jsem tam narazila na skupinu jezevců, kteří tu způsobili menší pandemii blech. Třeba budou vědět něco i o tomhle,“ pokrčila jsem rameny. Nebyla to bůhví jaká stopa, ale lepší než nic. K Životovi se při nejhorším můžeme stavit hned potom.
Týpek se sice loudal a remcal, no stejně si se mnou povídal, což mi automaticky zlepšilo náladu. Vesele jsem vrtěla ocasem a vůbec mi přestávalo vadit, že jsem nucena s ním sdílet miniaturní prostor v neviditelné kleci. „Hm… Vlastně jsem taky už dlouho lišku neměla. Pojďme nějakou ulovit, jestli na ni natrefíme,“ poskočila jsem nadšeně. Sice jsem zrovna žrala, ale s takhle silným pomocníkem to prakticky bude žrádlo zdarma a to já vždycky ocením. Vůbec mi přitom nedošlo, jak moc by to komplikovala naše situace. A byl fakt hrozně podezřívavý! „Klídeček, co seš tak nervní?“ usmála jsem se na něj a zpomalila, abych do něj mohla opět drcnout, „Jen se ptám, jsem zvědavá. Ale jestli mi nabízíš hryzanec ze sebe, dám si říct.“ Mrkla jsem na něj vyzývavě a zahihňala se. Měl fakt štěstí, že mě má, jinak by se určitě unudil k smrti.

//Jezevčí les (jestli se nechá Norox vést :D)

Tohle bylo fakt vyčerpávající. Že zrovna já musela skončit s nejhorším článkem téhle rodiny. Vůbec jsem na ně měla nějaké velké štěstí, no aspoň tenhle snad nezabil nikoho, jehož smrt bych musela řešit, to bylo rozhodně plus. S tímhle bych se mohla bez starostí kamarádit, kdyby to nebyl takový idiot. Co už, zatím jsem si byla jistá, že jemu je má společnost nepříjemnější než naopak, což mě těšilo. „Přinuť mě,“ zabrblala jsem uraženě. Upřímně to nebylo vůbec fér. Byla tady kopa vlků a já skončila přilepená zrovna o tohohle blba. „Stejně je to celé tvoje vina, neměls do mě kopat,“ rýpla jsem si ještě. Fakt jsem doufala, že je to pravda, vlastně jsem to rovnou za pravdu prohlásila, protože se mi líbila představa, že si za svou smůlu může sám.
Naše výprava začala fakt bezvadně. Než jsem se pořádně rozkoukala a dokázala ho najít, blbeček se prostě musel rozběhnout a srazit mě k zemi. Zatmělo se mi před očima, navíc mi náraz taky vyrazil dech a než jsem ho stihla pořádně popadnout, už mi na krku stál šedivák a cosi mluvil. Nedokázala jsem ho pořádně vnímat. Měla jsem tak akorát chuť mu provokativně olíznout čumák, být v lepším stavu, asi bych to i udělala. Takhle jsem se na něj mohla tak akorát mračit a propaloval ho pohledem. Nenáviděla jsem, že mi začaly slzet oči, to nebyl vůbec ten způsob, jak jsem chtěla vypadat při smrti! Naštěstí mě stejně neudusil, takže to bylo jedno. Jen co ze mě slezl jsem se rozkašlala a trhaně se nadechovala. Přitom jsem z něj dále nespouštěla oči a zle se na něj dívala. Když si tady prostě lehnu, tak nikam nepůjde. Klidně ať si mě zabije, akorát tady zůstane uvězněný. Zazubila jsem se, no pořád jsem doufala ve svoje supr čupr dobrodružství, kde mu polezu konstantně na nervy, takže jsem svůj plán prozatím odložila.
Konečně jsem se dala jakž takže dohromady a odfrkla si. Jako navigátor jsem mu byla dobrá, co! „Tohle nebylo ani trochu cool,“ prohodila jsem a protáhla se kolem něj, přičemž jsem do něj malinko bokem žduchla. Furt se mi trochu blbě dýchalo, naštěstí to ale nebylo nic, co by se za chvilku nespravilu. Rozhodla jsem se to fakt zkusit nejdříve u těch smradlavejch, zablešenejch jezevců, takže jsem nás nasměrovala na jih. „Mimochodem, zatím seš můj nejméně oblíbenej sourozenec,“ informovala jsem ho uraženým tónem, „Fakt. Jak se vůbec jmenuješ?“ Snažila jsem se vzpomenout, ale nešlo mi to. Asi jsem se předtím moc soustředila na tu hnědou nebo co. „Jo a tvoje ségra říkala, že vlci chutnaj trochu jako lišky nebo divočáci, je to pravda?“ vyzvídala jsem rovnou dále. Potvrzovat získané informace bylo přece důležité!

//Lužiny

Vlka jeho blbé poznámky brzy přešly a jak se dalo čekat, nesdílel ani špetku mé radosti z nového dobrodružství. Co už, když k tomu přistupoval takhle, tak ho bude má přítomnost akorát víc otravovat, a to nemuselo být nutně špatné. Stejně, proč jsou tady všichni tak nudní? Odfrkla jsem si a popošla k němu teda blíž, abych si vyslechla jeho vztekání. Nápadně mi připomínal svého bratra, ale o tom už jsem raději mlčela. Nemluvě o tom, že ten druhý byl o dost snesitelnější. „Přestaň bulet. Když ti magie tak vadí, tak se nauč proti nim bránit,“ protočila jsem očima a pohodila ocasem. Nemluvě o tom, že tohle mi úplně jako Životům styl nepřipadalo. Spíše toho růžováka. Ne. Moment… Otřásla jsem se při pomyšlení, co by asi tak mohla tahle situace znamenat, kdyby to měl pod palcem fakt on. „A na Života bych nesázela. Kousek odsud žije banda jezevců, co rádi dělají tyhle kraviny – postřehls tu záplavu blech? To bylo jejich dílo,“ postěžovala jsem si jen tak mimochodem. Musela jsem prostě šířit svou nenávist vůči těm smradlavým tupounům. Jestli je to zas jejich dílo a budu muset sbírat nějaké tělní tekutiny tohohle kreténa…
Netušila jsem, co se mnou měl za problém, ačkoli mi trochu lichotilo, že na něj naše krátké setkání udělalo takový dojem. „Tak hele, to já jsem na tom z nás dvou hůř,“ vyplázla jsem na něj jazyk, „A no tak, přestaň být taková fajnovka, mohla by to být sranda!“ Zavrtěla jsem ocasem, nabitá svým klasickým optimismem. Tohle prostě bude zábava a užiju si to, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. A očividně by mi to ani nemuselo vydržet dlouho. Ušklíbla jsem se a nazvedla jedno obočí. „Troufáš si?“ řekla jsem provokativně a naježila srst na hřbetě. Nebyla jsem až tak hloupá. Bylo jasné, kdo by tenhle souboj vyhrál. Mohla bych si sice pomoct magií, ale to bych se pak stejně nebyla schopná odsud hnout a oddělat jsem ho nechtěla. „Zabít mě můžeš kdykoli, tak přestaň fňukat jak malá ču_ička a pojď nejdříve něco zkusit,“ zavrčela jsem a rozešla se jižně. Ti jezevci beztak byli naše nejlepší šance. Akorát jsem na chvilku zapomněla na to silové pole či co a sedla si zas na prdel, jak mě najednou zastavilo. Kdyby ho šlo aspoň táhnout za mnou, ale ono ne! On se prostě musel taky hýbat. Otočila jsem k němu hlavu a netrpělivě podupávala packou.