Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kaňon řeky

Převrátila jsem očima nad jeho návrhem. „Jako kamarádka ti můžu zajít za Životem a říct mu, že pokud mě někdy zabiješ ty, má mi tam tu mrtvolu nechat, aby ses na ní mohl vyřádit. Mám tě ráda, ale jako odsaď podsaď, trpět kvůli tobě nebudu,“ upozornila jsem ho, i tak to podle mě byla štědrá nabídka. Skoro stejně hezká, jako jeho nápad. „Díky, kámo,“ zazubila jsem se na něj a drcla do něj tlapkou. Dalo by se ode mě dobře odrážet? Vydržela bych jeho váhu – ne, to asi ne, o což mu nejspíše šlo, ale třeba chvilku jo? Byla bych mizerná trampoška, kdybych se hned rozbila.
„Zas tohle?“ zavrčela jsem otráveně a otočila hlavu na stranu, aby měl relativní soukromí při dělání své věci. Aspoň to zatím nemusíme nikam nosit. Ušklíbla jsme se a čekala, než bude hotový. Ucukla jsem, aby mě nepocákal a pokračovalo se v cestě, která nás vedla k řece, takže jsem vlastně nemusela vynakládat takovou námahu, aby mě nezašpinil. Stejně se teď budeme muset malinko smočit, když odmítl jít k Životovi a zeptat se přímo vyšší síly. „Hele víš jak, ve více vlcích by to byla větší zábava,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny. Les začínal řídnout a řeka před námi už šla i vidět a nejen slyšet. Co víc, ta potvora, co jsme ji stopovali, musela tímhle směrem taky jít, takže nás asi zas bude čekat na druhé straně řeky. „Doufám, že umíš plavat,“ podotkla jsem a zkusila packou vodu v řece. Byla studená, no hlavní problém byl, že řeka se vylila ze břehu a byla celkem dravá, což by pro nás mohl být celkem problém. „A víš co, spoléhám na tebe, že mě nenecháš se utopit,“ drcla jsem do něj opět přátelsky a pomalu ťapala do hlubší vody.

//Starý ostrov

//Houštiny

Slunce sice viselo vysoko na obloze, přesto to však nešlo pocitově poznat. Bylo chladno, takže jsem skoro byla ráda, že s Noroxem musíme jít tak blízko sebe. Bylo zvláštní být takhle spojení, ani jsem si nemohla ocasem pořádně houpat do rytmu chůze nebo jeho řeči, zatímco mi popisoval, jak přesně by mě chtěl mučit. „Hele, ne, že bych chtěla zpochybňovat tvoji sílu, ale nemyslím si, že bys stačil na to, abych mi něco jen tak na víckrát zlámal. Hlavně ne, kdybych se u toho bránila – o čemž nepochybuj,“ zazubila jsem se, „Nebo by sis zavolal posily? Svolal celou rodinu?“ To už by asi byl problém, nestačila bych na čtyři vlky nebo kolik jich vlastně je. Mimo to jsem kromě Tasy a Noroxe žádného z nich už dlouho neviděla, tak kdo ví, jestli jsou ještě vůbec naživu.
Noroxo už unavovalo se pořád někam hnát, kdežto já byla spokojená. Objevila jsem nová místa, nenudila se, prostě idylka. „Můžeme se za ním stavit, stejně je to odsud kousek,“ nabídla jsem mu s úšklebkem, „Možná by nám to dost usnadnilo práci, jít to tam hned vyšetřit.“ Přestože jsem to navrhla, nezamířila jsem tím směrem a místo toho dále sledovala stopu toho podivného tvora. Beztak to bylo zajímavější, Život se nikam neztratí – a jestli jo, bude ještě větší dobrodružství ho jít hledat! Dokonalý plán – a nebo! „Hele! Kdybychom šli za Životem, tak by se k nám třeba přilepil taky a mohli byste si vyříkat vaše neshody!“ zavrtěla jsem ocasem – nebo to aspoň zkusila, když byl teď nejen můj. Trapný. Chci zpátky svůj ocásek. Odfrkla jsem si uraženě. Celkově bych asi ráda zpátky svou svobodu, byla to sice fajn a zajímavá zkušenost, ale jako fňuk. Chtěla jsem běhat a dovádět.

//Tmavé smrčiny

Hrdě jsem se zazubila, když mi potvrdil mou domněnku, a párkrát jsem pohodila ocasem. Bylo s nimi sice těžké vyjít, ale aspoň jsme se tady nenudili, no ne? Taky mi to dost ulehčovalo práci. Když bylo jasné, co vlk v kterýkoli moment udělá, musela jsem se více snažila do něj rýpat a vyvést ho z míry. S Noroxem to za mě sice už zvládl někdo jiný, kdo nás tu zavřel, jinak jsem si byla jistá, že by byl taky zajímavý i sám od sebe. Jestli by mě hned nezakousl. „Tak to si ani nebudeš pamatovat, o čem jsme se my dva bavili,“ zasmála jsem se. Nevadilo mi to, budu mu tak moct říct všechno ještě jednou – jestli si sama vzpomenu, o čem jsme mluvili. No, nakonec neřešili jsme nic důležitého nebo pikantního.
Norox měl sice divnou představu zábavy, ale nebrala jsem mu ji. Jen jsem švihla ocasem a zavrtěla hlavou. „Jak bys mě mučil?“ zeptala jsem se po vteřince a očka mi opět zářila. Třeba by mě taky zkusil rozervat na kusy jako to vlče? Ha! Chtěla bych ho vidět. Zubila jsem se na něj, úsměv mi však z tváře opadl, když mi víceméně zakázal je byť jen na den podpořit. Pokrčila jsem rameny. Jejich mínus, já si najdu jinou zábavu. Už mě začínaly pálit svaly, jak jsem netrpělivě klepala tlapkou, takže jsem se rozhodla, že je akorát tak na čase se zvednou a jít si teď najít nějaký zdroj srandy, když vtom se lesem začal ozývat podivný zvuk. Trochu připomínal prase, ale upřímně jsem nechtěla zrovna před divočákem utíkat takhle blbý místem. To Norox byl hned celý hrr a začal po mně štěkat povely. Pochybovala jsem, že bychom z toho vytřískali jídlo, ale dobře, přistoupila jsem na jeho nápad. Aspoň jsem se mu pak libově vysmála, když se z jeho prasete vytřískalo malé huňaté zvířátko, co kolem nás jen neškodně proběhlo. „Velký drsný vlk, co?“ lapala jsem po dechu, dokud mě nezatahal za ocas. „Hej! Nech to… ho,“ zaraženě jsem koukala na naše ocasy, které byly nyní srostlé k sobě. Šedivák se už dal do nadávání, zatímco já se sotva mohla ubránit smíchu. Výborný kousek. Rozhodně se ho musím taky jednou naučit, ale měla jsem pocit, že Noroxova trpělivost se mnou už byla i tak pokoušena dost. „Hele je to na nic a všechno, jasný, ale co takhle chytit tu potvoru?“ navrhla jsem a škubla ocasem k sobě a zamířila po stopách toho zvířete – nebo to aspoň zkusila.

//Kaňon řeky - ?

Nevím, jestli bych úplně řekla, že byl Rigel až tak nepředvídatelný. Možná tak jeho nálada, ale tak to bylo asi u každého. Každopádně to vypadalo, že ho šedý moc nemusel. Nebo byl jednoduše podezřívavý, že jsem ho zas nějak oklamala jako mě obvinil v případě Tasy. „Máte to asi dost v rodině, co? U tebe taky jeden neví, jestli ho v další vteřině nezahryzneš,“ poznamenala jsem. Aspoň to teď bylo mezi námi o něco klidnější, když už jsme byli oba domlácení až až.
Otráveně jsem zabručela. Moc mi toho o setkání s Newlinem neřekl, ne že bych čekala, že bude extra sdílný, ale jako no tak. „Nezhoršila se ti paměť, jak jsi bez oka?“ zeptala jsem se a trochu se ušklíbla při představě, jak mu vzpomínky jen tak odtékají prázdným očním důlkem. Beztak to spolu nějak souviselo. Kdybych byla o něco chytřejší, nebo aspoň měla chytrého kamaráda, třeba bych zkusila Noroxe nějak odchytit a udělat na něm pár pokusů. Škoda, že jsem nikoho takového neznala. Nebo o tom jen nevím! Neměla bych podceňovat své kamarády.
Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. „Moc bys z toho neměl. Jako jasně, umřela bych a všechno a mohl bys to dělat furt, ale ani by ses ze mě nenažral, což osobně považuju za zbytečné plýtvání mého výborného masíčka,“ řekla jsem malinko uraženě, protože zrovna jeho přece nenechám, aby mnou takhle plýtval. Fakt jsem měla na víc jako. „Chtělo by to něco… praktičtějšího! Zábavnějšího! Třeba bych se k vám mohla na den přidat, abych věděla, jaké je to být postrach tohohle světa,“ zazubila jsem se hravě, „To by bylo výhodné i pro vás, ne? Na chvilku byste měli magického spojence a zvládli byste toho víc.“ Trochu by mi to asi pošpinilo reputaci, ale co se dá dělat. Stejně mě úplně nezajímala.
Norox asi dostával hlad, když najednou souhlasil, že by to chtělo něco ulovit. „Jako jo no,“ přitakala jsem, „Ale tady asi ulovíme velký kulový.“ Všude to tu byl samý keř a šlahoun, lovilo by se tu dost blbě. Hlavně v našem stavu by nás ty větve akorát domlátily ještě víc.

//Elypole

Přikývla jsem a zazubila se. „Nejdříve jsme skončili na nějaké party u jezera, ale bylo tam plno podivínů, tak jsme zdrhli, no a pak mě chtěl furt žduchat, ať se usmažím v sopce a pak jsme hráli na honěnou!“ byla bych vyskočila, jak vzpomínala na krásné zážitky léta, jenže můj momentální stav mi to tak úplně nedovoloval, „Ale nestrávili jsme spolu úplně moc času, několikrát jsme se potkali a pak spolu chvilinku cestovali.“ Bylo těžké to odhadnout, hlavně jsem si to už úplně nepamatovala do detailů, takže smůla. Stejně mě na tom nejvíc bavilo, že jsem další jaro procházela skoro tou stejnou trasu s jeho bratrem. Že bych každý rok měla letní úlet s jiným sourozencem? Cool.
Střihla jsem ouškem a usmála se na jeho poznámku. Kdybych to fakt uměla doslova, bylo by to mega. „Stejně by mě zajímalo, o čem jste si zrovna vy dva mohli povídat,“ zasmála jsem se. Nějak jsem si to nedokázala představit, na druhou stranu bylo už i dost k neuvěření, že se Norox bavil se mnou. Musel z téhle naší situaci asi být už dost zoufalý. Ale asi ne dost na to, aby přijal mé přátelství. Málem jsem se zadusila na vlastní slině, když zmínil, že výhody by možná bral. Já jsem snad prorok. Nebo taky ne, spíše to vypadalo, že pro něj výhody byly žrádlo nebo další čárka do počtu vlků, které stihl zabít. „Pfff, máš fakt bídnou představu výhod, víš o tom,“ převrátila jsem očima a rýpla do něj packou i přes bolest, kterou mi to způsobilo. „Ale mohli bychom zkusit o něčem vyjednávat, stejně jsme furt zaseklí k sobě,“ mrkla jsem na něj zpátky a na moment se posadila.

Hlásím i Eve ^^

//Spáleniště

Kdybys věděl… Ušklíbla jsem se a švihla ocasem. Netřeba více vzpomínat. „Jup, trochu jsme spolu přes léto cestovali. Chtěl mě hodit do sopky,“ zazubila jsem se, „A vlastně jsme byli i tady!“ Rozhlédla jsem se kolem. Pole sice po zimě vypadalo úplně jinak, než jsem si ho pamatovala, nemohla jsem si ho však splést. Ne po tom, co se tu stalo. „Ale nejdříve byl taky stejně protivný jako ty,“ pokrčila jsem rameny. Vlastně jsme se i rozešli svými cestami, když ho zas popadla ta idiotská nálada. Kde je asi teď? Trochu mě to zajímalo, ale ne dost na to, abych se ptala. Na oplátku mi zas Norox povyprávěl o jeho setkání s Linem. Potěšilo mě, že se zjevně nezměnil a jen jsem ho potkala v blbou dobu. „Jo, to zní jako on… a ty,“ usmála jsem se, „Co ti vadí na upovídaných vlcích? Sám toho moc neříkáš, tak za tebe aspoň někdo dělá všechnu tu práci, ne?“ Někdo asi měl rád ticho, samozřejmě, no sem tam se přece hodila změna.
Zeptal se, proč tak stojím o jeho uznání. Divoce jsem zavrtěla hlavou. Jak si to mohl takhle blbě vyložit? „Ne ne, kamaráde, chápeš to blbě,“ mlaskla jsem, „Mě jde obecně o to, aby ses bavil. Jenže teď seš zaseklej se mnou, tak si musíš užívat mě. Navíc noví kamarádi se hodí i mně.“ Vysvětlila jsem mu a opět se mi rozmával ocas, dokud ho po vteřince bolest nezastavila. Začínala jsem si říkat, jestli je Norox fakt dobrým kandidátem na kamaráda a nebylo by lehčí ho prostě někde shodit z útesu. Naštěstí nám i přes náš stav cesta ubíhala v pohodě a náš lov stinné labutě pokračoval.

//Houštiny

//Březina

Bylo fakt hezké, že mě měl raději než Newlina, opravdu mě to zahřálo u srdce. Jak se znají? Že by mu taky někoho zabil? To bychom pomalu mohly být dva znepřátelené rody, což znělo docela zábavně. „Ráda bych ti taky řekla něco pěkného, ale tvůj bratr je bohužel stále lepší, i když už se taky lepšíš,“ snažila jsem se povzbudit, byť naprosto zbytečně. Beztak pro něj můj názor nic neznamenal, „Jak ses vůbec poznal s Newlinem?“ Nemohla jsem se nezeptat, bylo celkem zajímavé, kolik vlků tady můj bratr zná. Musím na sobě zamakat, já chci být ta nejotravnější! Ani má otázka o ptácích ho zřejmě dostatečně neotrávila, zatímco mě jeho odpověď trochu jo. Taková nuda!
Vyplázla jsem na něj jazyk. „To říkáš jen proto, že jsem se ještě nesnažila ti nahnat strach!“ absolutně jsem nepochybovala, že kdybych dostala šanci, sedl by si ze mě na zadek. Nevěděla jsem sice, jak bych toho docílila, ale on se nějaký způsob vždycky najde. On se zatím začal bránit, že Životovi rozhodně nepřiznal ani minimum dobrého skutku. No no, to bude dobré. Konejšila jsem ho aspoň v duchu. „Třeba bychom se ve vychechtané říši měli fajn! Možná bys tam měl lepší náladu a ještě ocenil mou společnost, konečně,“ letmo jsem zkusila mávnout ocasem a zjistila, že ne, není to dobrý nápad, což byl fakt nezvyk. Budu se asi muset smířit s tím, že nějakou dobu teď budu žít v bolestech. „Beztak nakonec zjistíme, že nějaký lehký způsob byl a jen jsme ho nezkusili,“ povzdechla jsem si při vzpomínce na to, jak nás jezevci poslali hledat ingredience po celém širém světě a nakonec si z nás jen dělali legraci.

//Elysejská pole

//Liščí nory

Jak velmi nepřekvapivé. Já je dám se Stínem fakt dohromady. Povzdechla jsem si v duchu. Mohli by z nich být skvělí kamarádi. „Ale no, tak nesnesitelná zas nejsem,“ ani jsem se nenamáhala hrát ublíženou nebo uraženou, prostě jsem jen švihla ocasem a zasyčela bolestí. Tohle jsem si fakt nezasloužila. Zabručela jsem si pro sebe. V duchu jsem Noroxovi slíbila pomstu, jen jsem ještě nevěděla jakou. Asi vytáhnu Života z těch jeho kopců a přesunu ho k šedému domů. I když ten se asi taky jen tak toulá jako já. Nějak jsem si ho nedokázala představit ve smečce, ani jednoho z nich.
Byla jsem však o to víc odhodlaná něco takového udělat, když úplně odignoroval můj dotaz, minimálně ten nejdůležitější z nich. „Hej! Já to myslela vážně, co je tvůj oblíbený pták?“ zopakovala jsem svou otázku. Jestli řekne něco jako můj, tak ho fakt kousnu. Ušklíbla jsem se, ale vyslechla si teda to, co mi chtěl říct. „Určitě jsem je vyplašila já, mimochodem. Jde ze mě hrůza a respekt,“ zazubila jsem se hrdě. Hotová mašina na zabíjení jezevců. „No nevěřím, to skoro znělo jako bys uznal, že pro nás Život udělal něco hezkého!“ zasmála jsem se. Dost ironicky a všechno, ale ani jednou v té větě nezmínil, jak moc ho nenávidí a jako mu rozhazuje rovnováhu světa? To byla změna o sto osmdesát stupňů! „Nemáš teplotu? Nepraštil ses do hlavy?“ ptala jsem se na oko ustaraně a široce se usmívala. Aspoň nám ta cesta hezky ubíhala, i když jsme byli takhle dolámaní.

//Spáleniště

Nějak mu bylo proti srsti, že bychom spolu měli sdílet své nedostatky. Unikalo mi proč, nakonec jsme spolu byli uvěznění na mini prostoru, kdy jindy sdílet i nejintimnější tajemství? „Slyšet víc!“ zazubila jsem se na jeho otázku, „Mohlo by se to hodit, kdyby na nás, nevím, třeba odněkud vyběhl medvěd, ráda bych věděla, co od tebe můžu čekat.“ Ne, že by se teď od kteréhokoli z nás dalo čekat víc než možná rychlá nadávka nebo modlitba. Vlastně já bych mohla zkusit něco zakouzlit, ale to by ho asi moc nepotěšilo.
Norox vypadal s výsledkem svého pokusu spokojený. Trochu mě to znepokojilo, ale ne příliš. I kdyby mi plánoval cokoli udělat, musel počítat s tím, že by mě to pak zpomalilo a musel by se mnou trávit o to více času. Mohl by mě prostě zabít, když v tom má takovou praxi. No, může to zkusit. Nedělala jsem si z toho velkou hlavu, tím tuplem ne, že bych se zas oživila a beztak mě všechno bolelo, po smrti by to třeba přešlo. „Dej tomu chvilku, třeba to ještě přijde. Ha! Co když nám zatím jen stejně bije srdce nebo něco? To by byla romantika,“ povzdechla jsem si, než jsem se rozesmála. To sotva.
Můj nápad s řekou byl odmítnut, no aspoň si jeden z nás vzpomněl na naši misi a začal to organizovat. Rychlost naší chůze byla fakt neuvěřitelná, ale aspoň jsme si přitom mohli povídat. Třeba. „Hele, co je tvůj oblíbený pták? Je to labuť? Nebo proč by se nám zjevila zrovna ta?“ přemýšlela jsem nahlas a rovnou se zas dala do vyslýchání. Možná tady na něco kápnu, třeba je Norox vášnivý ornitolog. Už jen ta představa byla dost na to, aby se mi na tváři usadil pobavený úsměv.

//Březina

Nevěřila jsem mu jediné slovo. „Jo to sotva. Jaké máš ještě nedostatky, hm?“ vyzvídala jsem. Přece to pro něj nebude problém přiznat, pokud s tím nemá problém. Mezitím jsem si sama olizovala škrábance a přemýšlela, co přesně jsem udělala, že jsem skončila ve dvojici zrovna s ním. Co udělal on, aby si zasloužil mě, bylo dost jasné, ale co jsem provedla já? Mohlo být hůř. Mohla jsem třeba skončit s ušopleskem. Otřásla jsem se při té představě. To bych se fakt asi raději oddělala. Norox mezitím přišel s nějakou trapnou výmluvou, proč se zastavil. „Tos mohl zkusit i jinak,“ mlaskla jsem nespokojeně, ale tak co už. Stalo se a nakonec to nedopadlo nejhůř. Dokonce to byla i zábava, tak proč se zlobit.
Ukázalo se, že asi fakt neměl úplně problém přiznávat slabosti, protože se se mnou podělil o svá zranění. Nevypadalo to, že by se jeho teorie potvrdila a já upřímně nedokázala říct, jestli to bylo dobře či ne. „Bolí mě fakt všechno,“ postěžovala jsem si, „Nejvíc záda a noha, ale mám ztuhlé všechny svaly.“ To mě asi vytáčelo nejvíc. Naraženiny jsou otravné, ale přebolí – teda to svaly taky, časem se zas uvolní a všechno, jen mě to vytáčelo. „Ještě nějaký pokus, co chceš zkusit? Nechceš nás třeba rovnou… Hej! Pojďme najít řeku! Ty zůstaneš na břehu a já tam skočím a třeba budu chodit po vodě!“ Snažila jsem se vrtět ocasem, jenže to taky bolelo, takže to byl dost žalostný pohled.

//Severní hvozd

On to fakt myslel vážně! Trochu jsem ho podezřívala, že ten závod navrhl jen aby se se mnou nemusel bavit, ale prozatím jsem mu to odpustila. Vytřu mu zrak! Nakopu mu zadek a ještě mě bude prosit, ať s ním trénuju! …Nebo tak jsem si to aspoň představovala, ale ve skutečnosti to bylo dost vyrovnané. Ne, že by mě to mělo nějak extra překvapovat, nakonec Norox byl slušně nabušený, no stejně se mi to tak úplně nelíbilo – čím teď oproti němu budu frajeřit? Stejně jsem však byla aspoň o malinko rychlejší, avšak čím déle ten závod trval, tím těžší to pro mě bylo. Nevzdávala jsem se! To nikdy! Hlavně ne před ním.
Nakonec jsem se však ani nemusela s přiznáním prohry trápit, protože ten naprostý idiot najednou zastavil. Nabila jsem si držku, jak to se mnou seklo a cítila jsem, jak mi tělem projela křeč z toho, jak jsem byla hrubě a náhle zastavena uprostřed sprintu. V duchu jsem vyjmenovala každou nadávku, kterou jsem znala. Hlavně na jeho adresu. Tím to navíc neskončilo! Jak to hodilo mnou, tak to hodilo i jím, a zanedlouho jsme se kutáleli z kopce kamsi do pryč.
Jako by nestačilo, že mi svaly nepříjemně tuhly a bolely, ještě jsem se natloukla při sešupu dolů. Lapala jsem po dechu, když jsem zrovna nevýskala jako nějaký exotický pták, a narazila si nepříjemně záda. Jestli o nějaký kořen, kus skály nebo jen tak o stěnu, co nás držela, to už kdo ví. Aspoň jsem měla tak bystré reflexy, že se mi křídla přitiskla k noze, aby se jim nic nestalo. Nechtěla jsem si představovat, jak by mě vyřadilo z provozu, kdybych si nějak blbě natloukla. Nakonec, když jsme se dokutáleli, jsem zůstala ležet na zádech vedle Noroxe a popadala dech. Sčítala jsem škody. Záda mě pekelně bolela, rameno taky, a hlavně jsem si narazila zadní nohu někde nad tlapou. Už teď jsem si dokázala představit, že náš závod asi hned tak nedokončíme a budu ráda, když budu chodit. A do toho se mi povedlo si natrhnout srst nad okem, takže mi po hlavě stékala krev. Vlastně mi celá hlava nějak duněla. Bylo to dost na nic.
A přesto jsem se nedokázala ubránit vyprsknutí smíchy. A byla jsem opravdu veselá, protože přes všechnu bolest a, je to trapné přiznat, obavy, když jsem si to snažila vybavit, byla to docela jízda! Vesele jsem se smála, dokud jsem se necítila lépe. „Beru to tak, že jsem vyhrála,“ upozornila jsem Noroxe a začala se sbírat ze země. Taky už se zvedl, krvácela mu noha. Zasyčela jsem, jak jsem se postavila a cítila, jak protestuje dost možná každý jeden sval v mém těle. Nejhorší byla asi fakt ta záda, hlavně mezi lopatkami a naražená noha, ale upřímně každý krok byl nepříjemný a vyloudil ze mě buď nadávku nebo zavrčení. „Seš spokojený, kreténe?“ zavrčela jsem na něj o něco vážněji, „Měl by ses naučit přijímat prohru.“ Otřepala jsem se od vody a špíny a krve, co mi stékala po tváři. Vážná nálada mi i přes mírnou iritaci nevydržela dlouho. „Chceš si navzájem olízat rány?“ navrhla jsem a nazdvihla obočí, instinktivně to bylo to raněné, takže jsem zas vyjekla.

Zhluboka jsem si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Upřímně myslím, že je to spíše tím, že seš takovej bručoun než tím zabíjením,“ pokrčila jsem rameny. Aspoň za mě to tak určitě bylo a Život byl nakonec taky takový veselý a všechno, navíc dokáže mrtvé oživit, tak proč by s tím měl mít problém? O Smrti nemluvě. Tu taky Norox obvinil za ty potvory v bažinách. Vlastně by to i dávalo smysl, z toho, co říkal, to vypadalo že, oživlí vlci se vrátí v jejich původní podobě, a ne takové pokřivené, divné, děsivé vizáži. Leda by to byly nějaké jeho zmetky, za které se stydí. Ušklíbla jsem se, rozhodně se ho na to zeptám, až ho zase navštívím. „Myslím, že se to tu celkem vyrovnává. Nejste tu s rodinou až tak negativní vliv, že byste zničili celý tenhle svět,“ zazubila jsem se na něj. Vlastně kromě něj se mi všichni jeho sourozenci zdáli v pohodě. Styx se dokonce ani nepokusila sežrat Lilac, když jsme ji potkaly. Nebo jsem jen tak děsivá. „Jo! Byla jsem tam já a taková modrooká vlčice, a Rrr... Rez! Taková velká a vysoká – ne tlustá, jen větší než já! A Stín! Stín – to je fakt jeho jméno mimochodem! – by se ti líbil, je stejně protivný jako ty,“ vrtěla jsem ocasem, zombíky jsem vytěsnila a raději se soustředila na přemýšlení o kamarádech a třeba-jednou-kamarádech.
„Přesně tak!“ kývla jsem, připadala jsem si pro jednou moudře, že mám více zkušeností než on, „Byla dost hrubá, furt mi nadávala a snažila se mě poslat pryč. Fakt jsem měla nahnáno! Myslela jsem, že po mně každou chvíli skočí a zakousne mě, ale nakonec jsem jí hodila nějaké lesklé kameny a byla s ní hned lepší řeč.“ Trochu jsem dramatizovala, samozřejmě, jindy bych snad doufala, že by se pak můj společník taky mohl bát, no s Noroxem by mi to asi nevyšlo. Ne, ten mě pochopitelně místo strachu začal zase žduchat bokem. Zavrávorala jsem, no ne dost na to, abych jím tou stěnou cukla. Škoda. Měla jsem to zahrát. Snad příště. „Hej! Měl bys na svých komplimentech fakt zapracovat, takhle nikoho nesbalíš!“ zasmála jsem se mu a taky do něj žduchla, i když to nemělo ani zdaleka takový účinek, jako jeho drcnutí.
No nicméně, prošli jsme značnou část lesa, ale jezevce jsme nikde nenašli. Bylo to dost matoucí, hlavně proto, že místo toho nás začala navádět nějaká stinná labuť. Huh? Že by měli nějakého nového poskoka? Koukala jsem za mizejícím stínem a střihla ouškem. Nestála jsem nečinně však dlouho, protože Norox byl pro jednou celý hrr do akce. Široce jsem se zazubila a vyskočila. „Tak pojď, brouku,“ drcla jsem do něj opět hlavou a rozběhla se vpřed. Doufala jsem, že se rozběhne za mnou a nerozbiju si držku o stěnu.

//Liščí nory

Ani jsem se nesnažila skrýt škodolibý úšklebek, co se mi rozlil po tváři, když si na můj dotaz Norox začal stěžovat, že všechny podivné události, co se mu přihodily, byly jako by měly být směřované přímo na něj. „Hm, asi jsi zlobil tolik, že to Vlčíšek nemohl do zimy vydržet,“ poznamenala jsem, ačkoli jeho popis toho nezněl úplně jako něco, co by dělal vlk, co rozdával radost a dárky. Tak někdo jiný, kdo ho nemůže vystát. Ale to by pak měl asi lepší ten les rovnou zapálit a nedělat z toho jen iluzi. No, těžko říct, třeba ho fakt jen neměly místní vyšší síly rády. „Jup,“ přikývla jsem, „Celé to tam divně smrdělo a najednou na nás z bažin vylezli vlci bez kůže, jen samé maso a divná hnusná krev. A chtěli nám ukrást naše kožichy! Vlastně to vypadalo, jako bychom to byli my, jen… bez srsti a protivní.“ Střihla jsem ouškem a očima malinko tikla ke svým zádům, kde mi po tom shledání zůstala jizva.
Zdálo se, že Norox nenáviděl celou Životovu rodinu. Musela jsem se nad tím pousmát. „Fakt? A to bych zrovna řekla, že Smrt by se ti líbila. Je taková stejně zahořklá a agresivní jako ty,“ zasmála jsem se. Vždyť i Stín měl Smrt rád a ten neměl rád nikoho. Měli by se seznámit, třeba by pak mohli být protivní spolu! Jen škoda, že Stín měl zbarvené oči, to ho tady šedivák asi hned odkopne. A i kdyby je tak neměl, tak by to očividně Norox poznal, když smrdíme. Jen bylo celkem zklamání, že magie neměly rozdílné vůně – nebo on měl slabý čich. „Ha! Takže kdybych se o tebe začala víc otírat, smrděl bys jako jeden z nás!“ zazubila jsem se a provokativně se k němu přiblížila. Kdyby měl zalepenou tlamu, možná bych se mu zkusila otírat o čumák, jestli čich úplně ztratí, ale zatím jsem to neriskovala.

ROZHOVORY
Jaimie: Našel jsi něco?
Lorenzo: Úplný houby.
Jaimie: Tak ty tam nech. Houby já nerada.
_____________
Ilenia: Awww, zlato, ty si byla do mě zabouchlá? To je trapný.
Cynthia: Jsme roky partneři...
Ilenia: A co jako.
_____________
Život: A máš čím zaplatit, smrtelníku?
Norox: Jo, jo. Ale jak mám vědět, že mě nepodvedeš ty? Půlku křišťálů teď, a půlku až s tou magií někoho zabiju.
_____________
Sionn: Naše možnosti js-
Nemesis: Vražda, krádež, nebo zase vražda?
Sionn: …. Proč si takovej.
_____________
Sunstorm: Co mi asi tak můžeš udělat? Zabít mě?
Shireen: Přesně tak.
_____________
Evelyn: *přikrývá tlapkami vlkB oči* Hádej kdo!
Stín: Buď Evelyn nebo studené, kostnaté spáry smrti.
Evelyn: Je to Evelyn!
Stín: Smrti, proč.
_____________
Norox: Jestli umře tak si ji zabírám, dokud je ještě teplá.
Rigel: Mně nevadí ani za studena.
_____________
Pippa: Já jsem to neudělal/a!
Maple: Tak proč se usmíváš?
Pippa: Protože kdokoliv to udělal, je naprostej génius.
_____________
Blueberry: Pravda nebo úkol?
Makadi: Pravda.
Blueberry: Kdy jsi naposledy jedl?
Makadi: Úkol.
Blueberry: Jdi se najíst.
Makadi: Tahle hra se mi nelíbí.
_____________
Alastor: Věřil/a jsem ti!
Sirius: A já za to snad můžu? To byla tvoje chyba.
_____________
Darkie: Měl jsi štěstí, Newline, na funkci to nebude mít vliv.
Newlin: Jako na funkci pečovatele?
Darkie: ...
Darkie: Na tu už vůbec ne.
_____________
Lennie: Žiješ?
Savior: Ne, jsem mrtvej asi.
_____________
Makadi: Takže jsem se ti celou dobu líbila?
Lilith: To snad nebylo očividný?
Makadi: Ne?
Lilith: Směju se všem tvým vtipům.
Makadi: To snad protože jsem vtipná?
Lilith: ... Podívej, snažím se tě svést, Makadi.
_____________
Rez: Nemůžu uvěřit, že jsme spolu zamčený v místnosti.
Styx: *polyká klíč* ANI JÁ.
_____________
Auron: Kde je tvůj alfa?
Marion: No a kterého tak zhruba myslíš?
Auron: Děláš si ze mě srandu nebo co?! Kde - je - tvůj - alfa?!
Marion: No tos mi teda vážně pomohl.
_____________
Alfredo: Prosím! Jdi k Životovi, aby tě vyléčil.
Pippa: Promiň mi, nevšiml jsem si, že je to TVOJE bodná rána! HLEĎ SI SVÝHO.
_____________
Etney: Jako tvůj nejlepší kamarád-
Lilac: Sionn je můj nejlepší kamarád.
Etney: JAKO TVŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD-!
_____________
Ayshi: Myslíš, že za tohle skončím v pekle?
Duncan: Větší pohromu tam nezažijou...
_____________
Shao: Proboha, kde je tvoje heterosexualita?
Dipsi: Ále, potkala jsem Duncana.
Shao: To je hrozný. Ale vypadáš teda až moc teple.
Dipsi: Potkala jsem ho vedle Borůvky.