Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem idiot? Dost možná, ale to nevadí. Rozhodně bych se měla více soustředit na nějaký plán, jestli se chci příště ušetřit další ťafky. S překvapeným zakňučením jsem trochu odskočila a zavrtěla hlavou. Potřebovala jsem si uspořádat myšlenky, protože rána křídlem mi to v hlavě celé pomíchala. Sakra. To mě mohlo taky napadnout. Bolelo to jako čert, no naštěstí mě tím neflákla přímo do čumáku. To bych měla po srandě. Musela jsem se rychle sebrat, i když jsem si pořád připadala trochu rozhozená. „Seš fakt dobrá,“ zamumlala jsem s úsměvem. Stála ke mně čelem, takže by měla super příležitost po mně skočit, a naopak to samozřejmě platilo taky. A vzhledem k tomu, že ona se k ničemu zřejmě neměla…
Vzala jsem to do vlastních tlapek. S nadšeným zazubením, že ode mě neutíká a nechá se popichovat, byť to pro mě bylo spíše nevýhodné, jsem se vrhla vpřed. Můj krok byl lehký, spíše jako bych poskakovala. Nešla jsem jí však po krku, nejdříve jsem chtěla chvilku jen tak poskakovat kolem ní, vybudovat napětí a všechno, a pak ji hryznout do ocasu, třeba. Takže jsem své poskakování stočila na stranu předtím, než jsem se dostala úplně k její hlavě a tlamě. Nebyla jsem však zrovna dvakrát trpělivá, takže jsem jí rovnou prostě chňapla po ocasu, jen co jsem dostala první příležitost.

Zvedal se vítr, avšak vlčice nereagovala ani na tuto změnu, ani nebyla jakkoli rozhozená mými provokacemi. Zatím byla ze všech sourozenců asi nejklidnější. Nebylo se zřejmě čemu divit, o ní jsem toho nakonec slyšela nejvíc, a vzhledem k tomu, jak byla ověšená, bych řekla, že toho bylo ještě spoustu, co se ke mně nedoneslo. No hele, tak Tasa přece zabila Linovi partnerku, Norox taky kohosi zabil a pak se Styx roztrhl to vlče, ne? A Nori to od Styx taky schytal… A Tasa měla spíše štěstí, dle mého skromného názoru, Norox měl hrubou sílu a Styx? Ta vypadala, že je fakt chytrá a mazaná. Pokud bych se před někým měla mít na pozoru, měla by to být ona. Ne, že by mi k něčemu bylo si to uvědomit. Stejně i kdybych byla dost chytrá na to brát tu radu vážně, ignorovala bych ji, protože bych byla zvědavá.
Dále jsem ji sledovala spíše se zájmem než obavami. Celkem mě fascinovalo, že dokázala zůstat pořád tak klidná – jako všichni z její rodiny. Jak takhle můžou žít? A než jsem se nadála, čichala jsem k všudypřítomným fialovým kvítkům zblízka. Huh? Tohle bude zajímavé. Ušklíbla jsem se a narovnala se, když mě zas pustila. „To nevadí, i tak to bude sranda,“ usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Sledovala jsem ji o něco pozorněji, pokud možno bych se ráda vyhnula tomu, že jí to v hlavě přepne a pošle mě na výpravu na druhou stranu. Stála ne moc daleko ode mě a já měla krásný výhled na její křídla, tak jsem si pochopitelně řekla, že musím otestovat, jestli jsou stejně citlivá, jako ta moje. Bez zaváhání a dlouhého rozmýšlení jsem prostě vystartovala vpřed. Nicméně mi během toho doplo, že si bude chtít tuto část těla bránit. No co, jen jsem se trochu víc přikrčila, abych neměla krk tolik natažený a odhalený, dále jsem však byla odhodlaná jí ožužlat peříčka.

Odpověděla mi, že vlci patří na zem. Těžko říct, co to teda přesně znamenalo, no já si to prozatím vyložila tak, že nemůže létat a je z toho trochu salty. Tak na co jí pak jsou? Není to trochu nepraktické když jsou tak velká? Trochu si asi dělala srandu z mých zakrslých křidélek, ale co, aspoň jsem je nemusela všude vláčet jako mrtvou váhu, když už mě nezvedla do vzduchu. „Mimo jiné,“ mrkla jsem na ni a laškovně se zavrtěla. Po chvilce jsem si řekla, že bych mohla přestat zírat jen na její křídla a peříčka, co jí rostla ze srsti, takže jsem si konečně všimla toho ostatního – jizev, toho, že byla v dobrém stavu, snad i lepším než Norox. No a pochopitelně mi očka postupně taky sjela k cetkám, co měla kolem krku. Buď mi vyžrala všechny cennosti, co se jen tak válejí kolem, nebo je to lepší zloděj než já. Ušklíbla jsem se a snažila se svou závist nedávat příliš najevo.
Něco se dělo, nebyla jsem si jistá co, ale něco ano a bylo to zajímavé. Tak když už jsme se tady nezačaly okusovat s Tasou… Ušklíbla jsem se a zrcadlila pohyby šedé vlčice naproti mně. „Za zkoušku nic nedám. Mohla by to být výzva,“ řekla jsem vyzývavě a natáhla se blíže, abych jí mohla cvaknout zuby před čumákem, „Leda by ses bála, že se mi to podaří.“ Šance mohly klidně být proti mně, ale já tu rozumovou část své hlavy, co mi říkala, že by to nemuselo dopadnout podle mých představ ignorovala. Nakonec kdybych se chovala jen rozumně, umřela bych nudou. A taky by to mohlo Noroxe malinko vytočit. Nah, spíše ne. To by se o mě musel zajímat, což se rozhodně nedělo. No, uvidíme. Hravě jsem zavrtěla ocasem.

Vlčice si mě přeměřovala pohledem a samozřejmě se koukla i na má vlastní křídla. Nevypadala příliš ohromeně, což bylo samozřejmé, když jí ze zad rostla taková mega křídla – aspoň v porovnání s těmi mými, pochybovala jsem, že by ji unesla, i když třeba… Na můj pozdrav nereagovala, ale stejně jsem se ji rozhodla oslovit znova. „Hele, dokážeš s nimi létat?“ zeptala jsem se s úsměvem. Ocas se mi nepřestával vrtět navzdory tomu, že vlčice ze mě nevypadala moc nadšeně.
Ušklíbla jsem se, když ke mně konečně promluvila a rovnou se zeptala na svého bratra. Tip jí úplně nevyšel. Trochu jsem litovala, že nejsem vlk, abych jí mohla říct, že jsme se o sebe třeli ocasy, ale co už. „Žárlíš?“ vyplázla jsem na ni provokativně jazyk. Však Norox byl celkem pohledný vlk, nedivila bych se, kdyby byla salty, že je mimo její možnosti. „Ale neboj, asi bych měla sílu i na tebe,“ mrkla jsem na ni ještě, protože proč ne, že jo. Nakonec když už se tady s nimi sbližuju, můžu rovnou jít all in. A obě máme křídla, to je prostě osud. Něco se mezi námi musí stát, ne? On si vlastně Norox i stěžoval, že mám křídla, takže jestli věděl, že je má i Styx, je možné, že se kvůli tomu pohádali a ona je teď naštvaná, že já jsem s ním očividně měla blízký kontakt, kdežto ji odkopl! Nechala jsem se svými teoriemi trochu unést, to jo, ale byla to zábava. Navíc mohly být i divočejší, kdyby nebyli sourozenci. I když čemu to vlastně vadí… Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a dále se na vlčici zubila.

With the sun, I rose too. Wind was sweeping along the plain, bending the leaves of grass that tickled all over my body. Warm spring finally defeated the cold winter, which I was more than grateful for. While that doesn’t mean I don’t find winter fun or that I am somehow biased against it, the fact remains spring is just overall better. Way ahead of me I could see a little stream so I thought I might as well go drink some water to start my day right. What I couldn’t have predicted, however, is that as soon as I drink from the dark-colored brook, I’ll start hearing colors.
Well, this is certainly interesting. Wide-eyed and giggling, I stumbled all around the plain, looking for different colored flowers to inquire about their sounds. White, for example, sounded like the movements of clouds and yellow had the sound of puppies laughing. Wet dew was sticking to my fur and slicking it down, making it heavy and annoying but looking down, I found that the water itself was colorful, singing a song as sweet as honey – which I suddenly knew for sure tasted just like the color purple. Why wouldn’t it taste like blueberries? Wait, no, blueberries are blue, so does blue taste like them or…?
Wandering about the plain, I searched for blueberries. Webs hanging around making creepy noises, rats scurrying out of my way with their nine tails swaying from side to side, the place was full of strange stuff but something as plain as blueberries just couldn’t be find here. Where did I find the stream again? Weariness started to overtake me, I was exhausted from all the running around I did but I really didn’t want to fall asleep before I located the marvelous water source. Without the miraculous abilities it gave me, my life just wouldn’t be complete anymore. Well, try as I might I failed but what the hell, it was great anyway.

//Mahar

Měla jsem štěstí. Pamatovala jsem si to dobře a našla za močálem ten malý palouk, na kterém jsme lovily s Tasou. Tady to bylo mnohem lepší, spokojeně jsem se oklepala od bahna, co nejlépe jsem dokázala, a využila ranní rosy na drobných kvítcích, abych si očistila křidélka. Rovnou jsem si je i trochu urovnala zuby a malinko, jen malilililinko zalitovala, že s nimi je tolik práce. Jsou cool, ale aaaaah, já nechci být zodpovědná. Postěžovala jsem si s malým povzdechem, ale hned se zas usmála. No co, určitě si s nimi užiju více srandy než starostí.
Moc jsem nad tím dále ale nepřemýšlela – jednak se mi nechtělo, jednak jsem ucítila pach, jehož majitelka by měla být nepříliš daleko ode mě. Byl mi povědomý, celkem dost. Pobaveně jsem se zasmála a vydala se za ním, abych se ujistila, že jsem měla pravdu. A měla. Sice nebýt toho pachu bych vlčici poznávala déle, ale s ním to šlo fakt rychle. Nebyla to však moje vina, Styx se od našeho krátkého setkání na pláži dost změnila. „Wow! Další opeřenec!“ vydechla jsem nadšeně. Očka a vlastně celá tvář mi zářila nadšením. „Ahoj! Jak se vede?“ pozdravila jsem konečně. Nevěděla jsem, jestli si mě pamatuje. Sama bych na ni asi zapomněla, nebýt toho že vyhrožovala Lilac a trávila jsem teď s její rodinou nějak moc času. Tak aspoň se budu dobře znát se všemi. Ušklíbla jsem se a opět si prohlížela její křídla. Byla mnohem větší a barevnější než ta má, taky to vypadalo, že jí sem tam roste peří jen tak. Bylo to hrozně cool!

//Kopretinka (přes Tenebrae)

Svoboda! Ach, jak krásné to bylo, moct se zas svobodně hýbat, běhat, skákat, jít jen svým tempem a hlavně u toho vesele vrtět ocasem. Blaženě jsem si povzdechla a usmála se. Ani to, že jsem se zrovna procházela extrémně mokrými močály mi nekazilo náladu, a to bylo co říct. Stejně je vtipné, že nás to jen tak pustilo. Možná se za tím skrýval nějaký hlubší význam, mělo to být velmi hluboké a filozofické a tohle všechno, jestli však ano, vybralo si to špatnou oběť. Pro mě to bylo prostě hezké dobrodružství a byla jsem ráda, že jsem se díky tomu zas seznámila s novým vlkem. V podstatě jsem teď už znala celou Rigelovu rodinu, ne? Připadala jsem si dobře, chytře. Kdybych chtěla, mohla bych teď před nimi ostatní varovat – kdybych chtěla.
Ušklíbla jsem se a na moment se zastavila na ostrůvku pevnější půdy, abych si prohrábla křidýlka. Tahle špína a nechutná voda jim opravdu moc nesvědčily. Měla bych si najít lepší místo. Něco suššího, třeba bych tam rovnou i mohla zkusit experimentovat a všechno. Nakonec počasí se docela zlepšilo, nepršelo, nebyla ani moc kosa, perfektní, ne? Rychle jsem se zorientovala, kde se vlastně tak močály nachází a rozhodla se pokračovat na sever. Tam bylo i to velké jezero, takže až skončím, mohla bych tam zaskočit a porozhlédnout se po nějaké společnosti. Spokojená se svým plánem jsem se tedy vydala zvesela vpřed.

//Vřesový palouk

Převrátila jsem očima a zavrtěla nad ním hlavou. Nebyla s ním žádná sranda, když byl vyčerpaný. Nicméně jsem za to byla asi i trochu vděčná, kdyby byl živější a zábavnější, asi bych ještě přiměla své tělo fungovat, ale takhle se tak nějak samo vypínalo podobně rychle, jak to Noroxovo. „Hm, tak dobrou,“ broukla jsem a sama zavřela oči. Možná jsem před tím mohla aspoň zvážit, že to třeba jen hrál a hned co usnu, tak mě zahryzne, no upřímně mě to ani nenapadlo. Věděla jsem, že by nade mnou mí rodiče a vlastně kdokoli jiný asi dost kroutil hlavou a přál mi něco zlého, že bych se třeba ponaučila, mně to bylo však stejně jedno a beztak jsem usnula rychleji, než jsem tuto myšlenku vůbec postřehla.
Vzbudila jsem se teprve když zase svítalo, a to ani ne vlastní vinou. Byla jsem chvilku dezorientovaná a podrážděná. Něco mě tahalo za ocas, přímo za něj škubalo, až jsem přitiskla uši k lebce a zavrčela. Ten pocit však zmizel stejně znenadání, jako se objevil. Protřela jsem si packou oči a podívala se, co se to teda dělo, protože Norox nevypadal, že by v tom měl pracky. A hele! Svoboda! Konečně sakra! Zazubila jsem se a vesele povyskočila, hned naprosto vzhůru a nabitá radostí. Paráda! Konečně si můžu běhat, kam chci! „Hele, parťáku, mizím! Bylo to fajn, tak zas někdy!“ vypískla jsem nadšeně směrem k Noroxovi. Teď když už jsme byli rozpojení, tak bychom neměli mít ani problém se vzdálit, že jo? Opatrně jsem to otestovala, ale fakt ta divná věc, co nás držela tak blízko sebe zmizela. Radostně jsem zavřískala a dala se do běhu – lepší asi bude zmizet, než se šedivák vzchopí dost na to, aby se za mnou začal hnát.

//Mahar (přes Tenebrae)

//Tenebrae

Naše cesta pokračovala, ale už jsem se docela táhli. Na to, jak jsem si furt stěžovala, že už chci svobodu a běhat kolem, tak jsem se na to vůbec necítila. Spíše si tak na chvilku někam zalézt a pospat si. Tipovala jsem, že Norox na tom bude stejně i předtím, než to sám přiznal. „Aww, to je od tebe moc hezké,“ zazubila jsem se, „Ale třeba někdy příště, jo? Tohle věc tak na třetí rande.“ Nemůžeme se hned začít oslintávat jen proto, že jsme k sobě přidělaní ocasy, no ne? Nemluvě o tom, že jsem si nebyla úplně jistá, jestli bych mu stihla utéct nebo se bránit, kdyby něco fakt zkusil. Pokusila bych se, ale nebyla jsem si jistá, že by to k něčemu bylo. No, to vyřeším pak, když bude třeba. Mávla jsem nad tím prozatím packou.
Louka kolem zatím byla v pohodě, slunce svítilo vysoko na obloze, takže bylo teplo. Dokonalá příležitost, abychom si na moment odpočinuli. „Vyhlašuju polední pauzu,“ zívla jsem a svalila se k zemi, ať mě klidně tahá za ocas, jestli chce tak zoufale jít dál. Neměli jsme štěstí na žádného ubohého kolemjdoucího, tak by nám třeba víc pomohlo, kdybychom si na chvilku oddechli a třeba někdo naopak najde nás a bude pokoj. „Může mi povyprávět víc o tom, jak bys mě žral,“ zasmála jsem se. To by byla prostě ta nejkrásnější pohádka a aspoň bych věděla, na co se připravit. Jako bych s tím pak něco dělala. Ušklíbla jsem se a líně se natáhla. Měla jsem toho tak akorát dost a chtěla jsem se chvilku jen tak slunit.

//Starý ostrov

Po proudu to šlo hned lépe, hlavně když jsme nemuseli mířit žádným určitým směrem, stačilo jen ke břehu. Nebyla to žádná hračka, stejně jsem se dost nalokala vody a celá se smáčela a párkrát přiutopila, prostě taková ta klasická sranda, že jo, ale zdárně jsme se oba dostali na břeh. Jak jsem si tam tak ležela, konečně zas s pevnou zemí pod tlapkama, otočila jsem hlavu vzhůru a oplatila úsměv sluníčku. Že by se zas oteplilo? Hodilo by se to. Oklepala jsem ze sebe ledovou vodu a protáhla ztuhlé svaly, co to jen šlo. Mít Noroxe takhle blízko bylo fakt omezující, sice dobrodružné, ale začínalo mi to pomalu lézt na nervy a jemu bez pochyby taky. Ale ne tolik jako on mně! To bylo jisté, on stejně nevypadal, že se moc hýbe, to já zas měla ráda svou svobodu právě proto.
„Tak kam teď, parťáku?“ drcla jsem do něj a porozhlédla se kolem. Jestli jsem se nepletla, nebyla jsem zrovna daleko od toho místa, kde Lin oplakával svou mrtvou družku. Mohla bych ho pak snad zajít zkontrolovat, až s sebou nebudu tahat Noroxe, ten by tomu asi moc nepomohl. „Hele, co bude to první, co uděláš, až se rozdělíme?“ zeptala jsem se ho nadšeně a zavětřila, jestli nechytnu stopu nějakého nešťastníka, co šel kolem a mohli bychom mu zajít zpříjemnit den. Neměli jsme takové štěstí, bohužel. Nebo bych to měla protahovat? Zkusit najít nějakou cílenou oběť? Jenže koho… Takového ušopleskla bych chtěla přilepit tak leda ke stromu a to tak tlamou, ať ji už nikdo nemusí poslouchat, ale to bych ji musela vidět a to se mi taky zrovna dvakrát nechtělo. Samá komplikace toto… Aniž bych si to pořádně uvědomila, tlapky už mě nesly dál. I moje tělo se asi chtělo toho parazita zbavit.

//Kopretinka

//Doplňuju přechod >>Tenebrae

Obdivovala jsem, jak praktický vlk Norox vlastně byl. A zároveň, jaké mezery jeho výmluvy měly. „to jako že bys mě nesežral? Nevěřím vlastním uším,“ zazubila jsem se, „Taková jedinečná příležitost a ty bys mě prostě dál tahal? To je od tebe fakt milé, fakt, asi mi ukápne slzička. Přiznám se, že kdyby se nám to mělo stát, tak já bych tě asi zblajzla.“ Zkusila jsem zavrtět ocasem, což mi vzhledem k naší situaci tak úplně nevyšlo, tak jsem se aspoň usmála. Že by další Stín? Jen si to nechce přiznat, ale má mě rád! Asi bych si na to měla začít pomalu zvykat.
A jak jsem si tak začínala zvykat, v mé hlavě to někde v pozadí dále šrotovalo, až mě napadla myšlenka, která nebyla úplně marná. Třeba je to jen nějaká nakažlivá nemoc, pojďme to hodit na někoho dalšího! Už už jsem otevírala tlamu, když vtom mě předběhl šedivák s tím úplně stejným nápadem. No skoro stejným. „Souhlas! Schválně komu dalšímu zvládneme zničit život,“ ušklíbla jsem se škodolibě a začala plánovat, kudy bychom se tak mohli vydat. Rozhodně se mi nechtělo znova bojovat s řekou, takže by bylo lehčí nechat se jí prostě chvilku nést a třeba nás někde vyplivne na břeh. Navíc vlci většinou chodili spíše po proudu řeky než proti, ne? „Připravený na další lekci plavání?“ drcla jsem do něj. Nebylo zrovna dvakrát lákavé zas skákat do té ledové řeky, takže jsem se do toho hned nepustila, ještě by mě nakonec Norox fakt nechal utopit. „Šup, nebo tě tam dotáhnu násilím,“ kývla jsem k řece a čekala, až se rozejde.

//Tmavé smrčiny

Voda byla nemilosrdná a stejně nás táhla kamsi pryč, aspoň než se Norox vzpamatoval a začal taky plavat. Sama bych ho fakt neutáhla. Ten nepoměr našich velikostí a schopností byl nyní obzvláště zřejmý, protože jakmile se do toho pustil, měla jsem skoro pocit, že bych ho v tom mohla nechat samotného a zachránil by nás. Ne, už tak mu dlužím. Navíc určitě musel sám být vyčerpaný, což se taky čím dál tím víc ukazovalo.
No naštěstí všechno dopadli dobře a ona jsme se nakonec sesunuli na pevnou zem ostrova a ztěžka dýchali a vykašlávali vodu. Byli jsme z nejhoršího venku, asi, ale objevily se hned další problémy. Zima. Sice se už jaro tak nějak ozývalo, ale stejně byla kosa, o to víc, že jsme byli celí zmoklí a řeka taky neměla zrovna příjemnou teplotu. Jestli kvůli němu dostanu rýmu, stáhnu ho z kůže a udělám si z něj deku. Zavrčela jsem si jen tak pro sebe a stáhla se těsněji do klubka. Fungovalo to skvěle, upřímně až moc dobře, a najednou se mnou Norox škubl a začal po mně ječet, co na něj čaruju. Tak to není divu, že mi najednou bylo tak dobře. Ušklíbla jsem se a taky vyskočila na nohy. „Tak sorry, že pomáhám! Klidně si zmrzni, když chceš!“ štěkla jsem po něm nazpět. Upřímně jsem byla překvapená, že jsem něco takového zvládla, ale na druhou stranu jsem úplně netestovala, co všechno se svými magiemi dokážu udělat nebo jak je ovládat, takže bylo dost možné, že mi prostě přišly na pomoc jen tak ze své dobré vůle, ne? „A kdybych ti chtěla magií nějak ublížit, udělala bych to už dávno,“ odfrkla jsem si podrážděně a zamračila se na něj, „Třeba jsem ti jen chtěla poděkovat, žes mě sem dotáhl, napadlo tě to?“ Pozdě, ale přece jsem si vzpomněla, že jsem mu vlastně tak nějak dlužila za záchranu svého života, i když si ten vděk sotva zasloužil.

Ztratila jsem se. Bezva. A dokázala jsem to na minimálním prostoru, což bylo ještě víc obdivuhodné. Snažila jsem se držet oči otevřené, jenže voda byla kalná, takže jsem stejně nic neviděla, a prudká, takže to bylo fakt nepříjemné. Raději jsem soustředila své síly na to, abych zadržovala dech. Norox by si taky mohl pohnout. Ve své pozici jsem úplně necítila, jak se hýbe, jestli vůbec. Třeba čeká, až se utopím a bude mě moct sníst bez toho, aby si musel dávat velkou námahu. Už přišel o oko, tak kus ocase taky určitě oželí, kdyby na to došlo a musel si ho ukousat. Měla bych to asi rychleji za sebou, kdybych začala vodu vdechovat, ale to já ne, to by bylo trapný. Držela jsem dech a tak nějak napůl spoléhala na to, že mě třeba někdo vytáhne.
A hele, ono fakt jo. Všechno to bylo tak trochu zmatené, no najednou jsem pod sebou cítila něčí tělo a hlavě měla hlavu nad hladinou a lapala po dechu. Zatřepala jsem hlavou a donutila se soustředit a rozhlédnout. Norox mě prakticky nosil! Zazubila jsem se a zavřela na moment oči. Okay, asi není nakonec tak špatný. Snažila jsem se mu pomoct, jak jen to šlo, což bylo zůstáním v klidu. Aspoň zatím, než se víc vzpamatuju. Ani jsem si nevzpomínala, kdy jsem naposledy byla takhle nehybná.
Nakonec jsme se hlavně jeho snahou dostali fakt blízko břehu toho ostrova, i když se teda Norox pořád schovával pod vodou. Čas makat. Odlepila jsem se od něj a začala sama plavat. Proud už byl taky přívětivější, takže se to nějak dalo. Musím mu pak poděkovat. Zapsala jsem si do mysli. Dost toho zvládl a tak trochu mě zachránil, ne? Byť bychom se teda do téhle šlamastiky nedostali, kdyby nezačal vodní bitvu. No, nejdřív mu poděkuju a až pak vynadám, ale nejdříve se musíme dostat na souš.

//Starý ostrov

„Pffff! Já jsem celá k nakousnutí!“ protestovala jsem se smíchem a snad bych se kolem něj i procházela a naparovala, nebýt toho, že jsem k němu byla přilepená. Vůbec mě přitom netrápilo, že jsem stála doslova vedle kanibala, který by neměl dvakrát problém mě zabít a sežrat, hlavně v téhle naší situaci. Ale tak co. Zkusit se má stejně všechno, kdyby náhodou. Ušklíbla jsem se, no na druhou stranu to, že jsem ještě byla i po tom všem naživu musí něco znamenat, ne?
Neměla jsem úplně příležitost přemýšlet nad tím, co by to tak mohlo být, protože jsem dávala pozor, aby mě rozvodněná řeka, která byla pravděpodobně dost prudká i za lepších okolností, nestrhla kamsi do dáli. Marná snaha, najednou se ten mrznout vedle mě jaksi rozřádil a začal po mně cákat vodu. „Hej!“ zasmála jsem se a natahovala se, že mu to oplatím, když vtom najednou jsem se pořádně nadechla vody, ztracená pod hladinou. Můj mozek ani pořádně nestačil zpracovat, co se dělo, docvaklo to mi jen proto, že mě tahal ocas. Vynořila jsem se a začala vykašlávat vodu. Snažila jsem se postavit, ale nedosáhla jsem tlapkami na dno. Sakra. Bojovala jsem proti proudu a hledala Noroxe, který si prostě stál a nemusel odvádět vůbec žádnou práci, kretén! I když teda vypadal, že není nejlehčí se udržet na místě. „Pohni, nebo tě strhnu sebou a budeme mít další dobrodrůžo!“ zazubila jsem se a hned zas vdechla další vodu a dala se do kašle. Jen jsem na moment přestala kopat, voda mě zas vtáhla dovnitř a nesla mě pryč a cítila jsem, jak to škublo i druhým vlkem. Snažila jsem se vyplavat na hladinu a nadechnout se, zkontrolovat šedého, jestli se furt drží, ale všechno bylo tak nějak zmatené a nebyla jsem si jistá, kde je nahoře a kde dole.