Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cákala jsem kolem vodou a hnala se za rybami, které mířily k jisté smrti. Dobře jim tak, když nebyly dost chytré na to, aby jim došlo, o co tady vlastně jde. Kterej idiot by je totiž lovil tak, že bude běhat za nima? No, dobře, byla bych toho schopná, ale o to přece nešlo. Teď jsem na to šla chytře s pomocí, a že to mému asistentovi šlo náramně! Šedivý po rybách expertně chňapal – kdybych mu tady nahnala větší hejno, určitě by nám na břehu udělal oooobrovskou hromadu ryb k snědku. Ale to třeba někdy jindy, zatím nám asi stačilo, co nachytal. Oplatila jsem mu úsměv a pospíchala k němu na souš, kde jsem se po jeho vzoru taky otřepala. „Díky za pomoc, seš fakt super lovec!“ pochválila jsem ho s veselým máváním ocasu. Šlo nám to snad ještě lépe, než když jsem lovila s Tasou.
Nicméně to byla taky už nějaká ta chvíle a můj žaludek si žádal další doplnění, takže jsem si drze vzala jednu z ryb a lehla si s ní poblíž vlka. „Hele, a co vůbec lovíš nejraději? Máš nějakou oblíbenou pochoutku?“ zeptala jsem se ho částečně z upřímné zvědavosti a částečně proto, abych viděla, jak si se svou pantomimou s otázkou poradí. Možná tady začne poskakovat jako laňka. Ušklíbla jsem se v duchu. Bylo by to fakt roztomilé. A on by byl fakt roztomilý s malými růžky! Kdybych si svou magií byla jistější, snad bych mu je i zkusila vykouzlit. Smůla no. Ale mohla jsem mu to aspoň říct, že jo. „Mimochodem, myslím, že by ti fakt slušelo mít růžky! Takové ty bílé jako mají jeleni! Jednoho takového vlka jsem potkala, ale vlastně to není zas tak dobrý nápad mít. Potkala jsem ho na plání když byla největší bouřka a fakt jsem věřila, že do něj uhodí blesk,“ povyprávěla jsem mu o tom podivínovi, jen tak pro jistotu, aby počítal se všemi možnostmi, kdyby náhodou toužil vypadat cool.

K mému potěšení vlk souhlasil s mým nápadem a nebránil se mu. Určitě by se našla hned řada vlků, která by mě poslala do háje a jen dále trapně čekala, až se k nim ryby přiženou samy, a tupě by přitom čuměli do vody – to sotva! Já něco takového dělat? Pche! Kdepak, vždyť lov ryb mohla být taková zábava! Vesele jsem se na šedivého usmála a zamávala ocasem. Nebudeš litovat. Ušklíbla jsem se a udělala pár kroků zpátky, načež jsem se rozběhla a vší silou se odrazila od země, abych skočila co nejdále od břehu, kde by se mohlo schovávat více ryb než tady u nás.
Přestože jezero nebylo příliš hluboké, přistála jsem s velkým cákancem vody a vlnou. A měla jsem pravdu! Nějaké ryby hned začaly spěchat ode mě, neseny vlnou, co jsem vytvořila. Musela jsem je však nasměrovat, že jo, aby neztratily kurz a natrefily na mého tichého kamaráda. Mohla jsem se ho zeptat, jak dobře ovládá vodu. Třeba by tohle už zvládl sám. No co, já se aspoň mohla bavit tím, že jsem spěchala za malým hejnem ryb a packama schválně dupala po jejich stranách tak, aby neutíkaly pryč od směru, kterým čekal můj společník. Všude cákala voda a já se tím pochopitelně neuvěřitelně bavila. Co mohlo být lepšího než blbnout za horkého odpoledne ve vodě? Teda ten déšť taky pomáhal, to jo, ale tohle bylo lepší. „Tak a je to na tobě!“ zavolala jsem na vlka a přeběhla trochu na stranu, abych rybám zahradila cestu pryč a donutila je plavat blíže k stojícímu vlkovi. Teda já být ryba, tak si ho určitě spletu s nějakou huňatou skálou a skočím mu přímo do tlamy!

Ačkoli bych čekala, že budu mít problém vycházet s někým, kdo nedokáže mluvit, nebylo to tak zlé. No fakt, kdybych se o tom jen s někým bavila, asi bych nevěřila, že bych si to mohla i užívat a určitě bych plácla nějakou kravinu o tom, že bych to nepřežila a nudila bych se. A ono to přitom vůbec tak nebylo! Tady můj světlý společník byl fakt fajn, stejně jako bylo zábavné luštit ty hádanky, skrze které komunikoval. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem rozlouskla jeho gesto, on taky vypadal potěšeně. A překvapeně. Jen sekundu jsem zaváhala, než mi doplo, čemu se to diví. „No jasně! Seš mega chytrej, tohle by jen tak někoho nenapadlo. Jakože… vsadím se, že seš nejchytřejší vlk, co znám,“ zasmála jsem se a zavrtěla ocasem. Vlastně jsem moc vyloženě chytrých vlků asi nepotkala, takže to nebyla zas tak velká lichotka, ale to on nemohl vědět, že jo. Třeba mu to udělá radost.
Vlk se naklonil k vodě a něco muselo upoutat jeho pozornost, protože najednou začal zas gestikulovat. Eh? Mírně jsem naklonila hlavu. V mysli se mi hned vybavilo, jak bojoval s pitím bez použití jazyka a trochu jsem se zahihňala. Chtěl však zřejmě uspokojit tu druhou věc a ne žízeň. „Dobrý nápad,“ přikývla jsem, „Pomůžu ti, třeba toho pak chytíme víc.“ Nabídla jsem mu. Beztak bych taky něco zakousla a ryby jsem dlouho neměla. Postavila jsem se a také se přiblížila k čiré hladině. Jezero nevypadalo moc hluboké, což by nám mohlo usnadnit práci. „Hele, co kdybych k tobě zkusila nějaké ryby nahnat a ty je chytal?“ navrhla jsem. Třeba bych mohla skočit trochu dále od břehu! To bych s těmi křídly zvládla a určitě by to nečekaly! Zazubila jsem se hravě, jen aby na to kývl i můj společník.

Vlk zůstával dále klidný, fakt mi dost připomínal nějaké jezero – nejen svýma očima, ale i právě tím klidem, co ho obklopoval. Zajímalo mě, kde se v něm bral, jak se v komkoli bral, jak mohli někteří vlci být tak v pohodě a nic neřešit a prostě jen chillovat? Já tady chvilku ležela a už jsem klepala packou, že chci něco dělat, ačkoli mé tělo dle všeho oceňovalo ten klid. Nakonec jsem dost běhala s Noroxem, málem se utopila aspoň dvakrát, to si asi vyžádá nějakou daň a měla bych si dát pohov. Nemůžu nechat tělo vyhrát nad duší! Protestovala jsem, avšak marně. Bylo hezky, bylo teplo, měla jsem fajn parťáka, to bylo taky dobře. Hlavně když mi naznačil, že nejsem vůbec těžká, to mi zvedlo sebevědomí.
Zdálo se, že se nad mou filosofickou otázkou dost zamýšlel, no pak jen pokrčil rameny. Zahihňala jsem se, asi ho to trochu zaskočilo, určitě jsem nevypadala, že bych řešila tak deep problémy! „Ale musíš uznat, že by to bylo cool – byli bychom jako netopýři! Jen pořád. Třeba bychom i mluvili pozpátky, když bychom žili naopak, tak bychom i mluvili naopak,“ pohrávala jsem si se svým nápadem dále. Když se naučím mluvit pozpátky, třeba by mi pak rozuměli! Měla bych armády rozkošných huňatých netopýrů! Zavrtěla jsem nadšeně ocasem. Těžko říct, k čemu by mi taková armáda byla, ale když nic jiného, mohla bych tím terorizovat své okolí, a to by byla koneckonců dostatečná zábava. Každou noc bych se vynořila z naší temné skrýše a plížila se krajinou se svými subjekty a strašila je. A mohli by mi třeba lovit! Nebo ne? Co jedí netopýři? Asi by se jim blbě lovilo… Tak možná ovoce? Bobule? Hmyz? Zavrtěla jsem hlavou. Kdyžtak bych mohla prostě sníst je a hotovo.
Na mou druhou otázku už se vlk vyjádřil víc. Jenom ten komunikační šum no. Soustředěně jsem sledovala jeho pohyby a snažila se je rozluštit. „Voda… obloha… všude kolem…“ přivírala jsem oči, jako by mi to snad pomohlo dopracovat se k tomu, co chtěl říct. Zadívala jsem se na vodní hladinu, která stále odrážela oblohu, na které viselo slunce. Voda a obloha okolo nás… Ha! Malinko jsem vyskočila nad zem a začala kmitat ocasem. „Aha! Chceš říct, že je to jedno, že jo?“ usmívala jsem se vesele, „Jakože, obloha vypadá stejně jako vodní hladina a naopak, a oboje je okolo nás, takže máš jedno, jestli plaveš ve vodě a vidíš okolo sebe hvězdy a všechno, nebo jestli se mezi nimi procházíš, že?“ Byla jsem na sebe fakt hrdá, jak mi to hezky docvaklo. „I když ve vzduchu se asi špatně chodí, takže bys tam asi taky plavala, takže… máš vlastně pravdu! Seš fakt chytrej, víš to?“ zazubila jsem se a přátelsky do něj strčila packou. To jsem měla ale štěstí, že jsem potkala takového mudrce! Že by ten jeho zenový přístup měl co dělat s tím, že je tak chytrý? Hm…

Lepšího parťáka jsem si snad ani nemohla přát! Nejenže souhlasil, že mě povozí, ale ještě mi i předváděl, jak by asi vypadalo pít bez jazyka. Hm, tak to ze sebe nebudu jednou dělat šaška já. Ušklíbla jsem se a fascinovaně sledovala vlka, jak se marně snaží napít. Ani jsem se nesnažila skrývat své veselé hihňání, no stejně jsem ho soucitně potlapkala po zádech, když se na mě zarmouceně otočil. Co se dá dělat, vlkům to prostě není souzené.
Stejně jako jim očividně nebylo souzené nosit opačné pohlaví – Nebo i stejné? To by stálo za pokus! – na zádech. Bylo to fakt super a vlk se očividně snažil, no nakonec jsme se stejně zřítili k zemi. Překulila jsem se na nohy a koukla na šedivého, který se gentlemansky ujistil, že mě nezalehne. Vesele jsem se zahihňala jeho výrazu ublíženého štěněte. „To nic, šlo ti to fakt super! Asi jsem jen moc těžká,“ mrkla jsem na něj soucitně. Na tohle náš druh asi prostě není stavěný, jen se mi nějak popletly hormony a daly se zas dohromady. Naštěstí. „A páni! Bylo to fakt cool! Svět vypadá úplně jinak, když jsi vysoko!“ vyprávěla jsem mu nadšeně, „Myslíš, že i jinak přemýšlíš, když se díváš na svět z takové výšky? Nebo třeba kdybychom pořád viděli svět obráceně! To bychom určitě přemýšleli jinak, ne?“ Nemohla jsem se zastavit a rovnou se převrátila zas na záda a zírala na temnou oblohu nade mnou. Jak by to asi vypadalo, kdybych pořád takhle „visela“ nad oceánem hvězd? Na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Byl to fakt dobrý večer. „Chtěl by ses někdy podívat mezi hvězdy?“ otočila jsem hlavu na svého společníka a čekala na odpověď.

Upřímně nemám žádné plány, takže je asi cool jakýkoli termín a tbh i místo, i když bych lehce preferovala Prahu :D

Na to, že nemohl mluvit, se mi zdálo, že se bavíme celkem v pohodě. Šlo to. Zajímalo mě, jak by asi zněl jeho hlas, kdyby mohl mluvit, to sice jo, ale stále více jsem byla zvědavá, jak asi vyjadřuje abstraktní myšlenky. Jak asi někomu poví něco jako „miluju zelenou barvu“, „nenávidím chuť rybiny“? Než jsem se ho stihla ptát na kteroukoli z těchto otázek, usmál se a otevřel pro mě tlamu, abych se ujistila, že fakt má jazyk. Měl všechny náležitosti vlčí tlamy, a vlastně nebyly ani nijak podivné. Dost standartní, což bylo trochu zklamání, ale snažila jsem se to zakrýt. „Oh, cool. Dobře, že máš jazyk, asi by se ti bez něj dost blbě pilo,“ zazubila jsem se a snažila si představit, jak by pak pil. Musel by se asi snažit tu vodu nějak nasát… nebo by ji vdechoval? Jakože pak se voda vykašlává, jak by ji prostě vykašlal, a pak se ji snažil chytit zpátky do tlamy? No, tohle byl očividně závažný problém, který si žádal další úhel pohledu. „Hele, jak myslíš, že by pili vlci bez jazyka?“ zeptala jsem se ho se zvědavým úsměvem, no byla to spíše řečnická otázka, protože jsme měli důležitější věci na práci.
Vlk mě nesl celkem slušně. Teda zapraskala mu kolena a asi to pro něj nebylo nejlehčí, ale držel se a nosil mě kolem. Se širokým úsměvem jsem se k němu přitiskla blíže. „Seš fakt frajer! Jsem teď určitě nejvyšší vlčice okolo!“ zasmála jsem se a zvedla hlavu, ať si můžu užít toho fajn výhledu. Byla to úplně nová cool perspektiva. „Když trochu zesílím, určitě tě taky zkusím nosit,“ slíbila jsem mu a rozhlížela se po stromech, jejichž špičky se hned zdály blíže. „Fakt si toho cením, ne každý by to pro mě udělal. Máš to u mě, kámo,“ olízla jsem mu zezadu krk na znamení díků a dále se zubila na celé jezero a tiskla se k němu blíž předníma tlapkama. Byla jsem neuvěřitelně spokojená.

Užívala jsem si příjemné atmosféry jezera, teplého slunce, které se už sklánělo k západu. Přesto vzduch zůstával teplý a já téměř předla spokojeností. Zoufale mi chybělo léto a zdálo se, že už se k němu pomalu schyluje. A co víc, měla jsem takovou milou, byť tichou pozornost. Příliš jsem to neřešila, hlavně bylo fajn mít po boku někoho, u koho jsem nemusela řešit, jestli po mně v druhou chvíli neskočí a nezahryzne mě. Na druhou stranu to má taky své výhody. Ušklíbla jsem se hravě. Ale ne, fakt jsem byla ráda za takového pohodáře.
Zeptala jsem se na jeho jméno. Vlk se na chvilku pozastavil a neodpověděl, místo toho udělal nějaké divné gesto. Naklonila jsem hlavu na stranu. „To je… divné jméno,“ zazubila jsem se a lámala si hlavu, co tím asi… Oh! Proto byl tak tichý! Narovnala jsem se a zamávala hrdě ocasem – ani mi to netrvalo moc dlouho na to přijít. „Drsný! Jak se ti žije, když nemluvíš? Uměls to někdy? Máš jazyk? Jestli ne, můžu se podívat? Prosím!“ očka mi zářila zvědavostí. Bylo to fascinující! Ještě jsem na vlka, co by nemluvil, nenarazila, takže jsem prostě musela využít příležitosti. Mě by asi kleplo, kdybych nemohla mluvit. Má to od narození? Už-už jsem se šla ptát, když jsem si vzpomněla, že už jsem podobnou otázku vlastně položila. No co.
Nakonec i kývl na můj požadavek. S úsměvem jsem k němu natáhla okřídlenou packu a čekala, až se mých bílých pírek dotkne. „Vůbec se nemusíš stydět, jen si pořádně hrábni, když mi je nezlomíš,“ popíchla jsem ho. Na druhou stranu jsem se mu nedivila, že váhal, spousta vlků by to asi dělala. Možná bych to měla taky zvážit, někdy do budoucna, ale na co? Lepší prostě žít a neváhat. Přesto jsem byla částečně vděčná, že byl vlk tak opatrný a něžný. Když tlapku odtáhl a usmál se, lehce jsem křidélky zatřepotala. Všechno bylo v pořádku, jak se dalo čekat. Možná bych se jindy hned dala do vyprávění a popisování, jak jsem k nim přišla, no momentálně jsem měla na mysli jen to, že teď se na něm konečně budu moct povozit. Konečně! Div jsem neskákala radostí na místě.
I nadále zůstával hrozný gentleman a snažil se mi nástup ulehčit. „Takové dobré vychování,“ pochválila jsem ho se širokým úsměvem a trochu nemotorně na něj naskočila a pevně se ho chytila předníma tlapkama. Tohle je ono. Pomyslela jsem si spokojeně a zavrtala mu hlavu do kožichu. Něco uvnitř mě jako by zapadlo na své správné místo a vše se dalo do pohody. Vesele jsem vrtěla ocasem a vůbec se radovala z toho, jak svět vypadá z téhle nové výšky. „Tohle je fakt boží! Zvládneš mě trochu nosit?“ zasmála jsem se a malinko na něm klepala packou, jako bych ho chtěla popohnat.

Vlk vypadal příjemně, byť neřekl jediné slovo. Na můj pozdrav se jen usmál a přikývl. Celkově z něj vanul jakýsi klid a pohoda, ale snad to bylo jen měsícem na obloze a poklidnou hladinou jezera před námi. A pochopitelně mými zblázněnými hormony nebo čím. To jsem se však snažila aspoň přiměřeně tajit, fakt jsem nepotřebovala, aby přede mnou ten vlk začal zdrhat. Dobrým znamením zatím bylo, že se neodtáhl, když jsem si k němu přisedla. „Jsem Evelyn, a ty?“ usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Byla jsem zvědavá. Bude jeho jméno ladit k jeho mysterióznímu vzhledu? Bude exotické? Běžné? Kdo ví! Ani jsem netušila proč mě to tak zajímalo, když jsem nikdy nebyla proti tomu se hodit na úplného cizáka. „A co tě sem přivádí takhle osamoceného?“ vyzvídala jsem dále, vůbec mě přitom nenapadlo, že třeba mlčí záměrně právě proto, že chtěl být sám. No co, smůla. Nikdo mu nakonec nebránil sbalit se a odejít.
Vlkovy modré oči seběhly po mých nohách až ke kotníkům, kde se mi třepotala křidýlka. Bylo roztomilé, jak byl očividně zvědavý. Zahihňala jsem se a drcla do něj packou. „Hele, mám nabídku! Nechám tě si je osahat a ty mě povozíš na zádech, co ty na to?“ zazubila jsem se bez toho, abych přemýšlela, jak to asi muselo znít. No co, existují i divnější vlci. Určitě to nebylo to nejdivnější, co bych po něm mohla chtít. Vždyť o nic nešlo. Jen trocha náhodné zábavy při novém ránu. Přimhouřila jsem oči, když se na nás začalo usmívat slunce. Zřejmě nás čekal další hezký, teplý den. Byl by prostě dokonalý, kdyby můj společník kývl na můj nápad. Nebyla jsem tak těžká, aby měl problém mě unést – teda aspoň jsem v to doufala.

//Midiam

předtím ještě nenavštívila. Moc mi toho neříkalo. Snažila jsem se tím rozptýlit od té divné osamělosti. Objevování nových míst přece bylo tak trochu moje hobby, ne? Měla bych být nadšená. A ono jako jo, zvedlo mi to náladu a byla jsem fakt ráda, že se tu můžu všude rozhlížet a zapisovat si to tu do paměti, ale nějak to prostě nebylo ono. Aspoň do doby, než můj čumáček zaregistroval vlčí pach. To jsem hned vyskočila jak na pružině a přidala do kroku, už abych toho cizince poznala. Ani není cítit Styx. Ušklíbla jsem se, má série setkání s jejími sourozenci očividně byla zdárně u konce.
U jezera posedával jakýsi vlk. Takhle v noci, kdy vodní hladina odrážela měsíc na obloze, sám dost připomínal měsíc. Stříbrný kožich s tmavšími místy, vypadal hezky. A hlavě jeho odznaky na zádech prostě jasně ukazovaly, kde by se na něj měl jeden prostě položit a čapnout ho… Nonšalantně jsem se k němu přiblížila a usadila se po jeho boku. „Zdravím! Máme to ale hezký večer, co?“ zazubila jsem se na něj. Voněl prostě kouzelně a jeho záda vypadala řádně chundelatě, široce dost na to, abych se na nich mohl rozplácnout… Já byla dneska fakt nějaká divná. Kdyby to bylo naopak, asi bych neřekla půl slova, no takhle jsem si připadala jako nějaký průkopník něčeho, co jsem si nebyla jistá, jak by sakra fungovalo. Stejně mě mé tělo neposlouchalo a tlapka mi furt cukala, jak se chtěla přehodit přes jeho lopatky.

//Vřesový plácek (přes Kaskády)

Nenašla jsem sice společnost, ale našla jsem řeku. Její zvuk mi trochu zlepšil náladu, stejně jako její chladivá voda. Ta sice zchladila mé hrdlo a uhasila žízeň, ovšem ani malinko mi nepomohla s tou podivnou touhou v mé hrudi. Nebo spíše podbřišku? Ušklíbla jsem se a převrátila nad sebou očima. Jup, tohle určitě nebylo způsobeno stářím. Asi na mě jen lezlo jaro, co už se dá dělat. Instinkty jsou taky přirozené, co se jim jednou za čas nepoddat. Měla jsem sice malinké podezření, jestli v tom nemá tlapky něco jiného, no taky mě nenapadalo, co by to něco mohlo být.
Chvíli jsem zvažovala, že bych se u řeky na chvilku zastavila a zkusila si ulovit rybu, když se její proud trochu uklidní dále od vodopádů. Nakonec jsem se rozhodla proti tomu. Byla jsem líná a byla tma, jak bych asi chytala ryby? Už mi celý tenhle stav lezl na mozek. Lépe to vyřešit co nejdříve. Kdyby tady tak byla Dipsi… Pomyslela jsem na svou světlou kamarádku a přemýšlela, jak se jí asi daří. Zima už skončila, určitě jí teď bude lépe. Snad bych jí i mohla jít zkontrolovat. Jako stejně jsem jí slíbila jídlo, a nakonec se k tomu nějak nedostala. Ale ona si poradí, tím jsem si byla jistá. A já si taky nějak poradím, jen najít nějakého zájemce. Nebo aspoň oběť, upřímně mi to bylo dost jedno.

//Medvědí jezero

Šedivá vyhlásila remízu, což vlastně bylo asi to nejlepší, v co jsem mohla doufat. Stejně jsem nespokojeně střihla ouškem. To jsem přece nebyla já jen to takhle přijmout! Avšak vlčice byla najednou pryč. Tak nic, zkusíme si rozbít tlamy jindy. Švihla jsem nad tím ocasem a protáhla se. Byl příjemný večer, nehodlala jsem se rozčilovat.
Avšak zvláštní shodou okolností, protože jsem odmítala přijmout, že by to bylo čímkoli jiným, absence Styx zanechala v mé hrudi jakousi díru. Připadala jsem si najednou hrozně osamělá a toužila jsem mít někoho poblíž. Někoho, kolem kterého bych se mohla prostě omotat, nebo se na něj aspoň příjemně položit a držet se ho jako klíště. Zmateně jsem se nad vlastními myšlenkami zamračila. Netušila jsem, co se to se mnou poslední dobou děje. Nejdříve ta moje divná fixace na tu hnědou vlčici a teď tohle… Stárnu? Vylekalo mě to. Nechtěla jsem se na stará kolena stát nějakou trapnou měkkotou, co bude zoufale hledat vlka, co by ji zbouch a založili spolu rodinu. Běhal mi z toho mráz po zádech. Na druhou stranu jsem nemohla jen tak ignorovat, co mé tělo žádalo. Snad bych mohla najít někoho, kdo by mi pomohl si od těch pocitů trochu ulevit. S trochou štěstí někoho, kdo nepatří k rodině Rigela, to by bylo perfektní, ale tak nějak jsem věděla, že bych hrábla všemi deseti asi po komkoli. Otráveně jsem zavrčela a zvedla se. Tolik k poklidnému večeru.

//Midiam (přes Kaskády)

Styx byla fakt nějaká rychlá! Upřímně nevím, co jiného jsem čekala, že jo, i její bratři byli fakt hrozně výkonní. Nějaká kompenzace za to, že neovládají magie? Napadlo mě. Bylo to možné, ne? Bylo by to aspoň trochu vyrovnanější, když už si nemohli pomáhat kouzelnými blbostmi. Což by bylo fajn, nebýt toho, že mi to teď dost komplikovalo situaci. Zase mě praštila křídlem a já začínala přicházet na to, že jsou jí vlastně dost užitečná, i když s nimi nedokáže vzlétnout. Ze spánku mi do celé hlavy vystřelila ostrá bolest, až se mi skoro zatmělo před očima. Nestihla jsem si ani zanadávat!
A najednou jsem měla čumák v její tlamě a podrážděně jsem na ní vrčivě huhlala. Nezvládla jsem ji chytit tak dobře, jak jsem doufala, ale zas asi lepší, než kdyby mi šla rovnou po krku. Trochu jsem zavrtěla hlavou, abych zjistila jak moc jí dokážu cukat čelistmi, a jako šlo by to, jenže jak se o sebe otíraly naše zuby, bylo to dost nepříjemné a dělalo to takový blbý zvuk. Paráda. Co jsem si to zas vymyslela… Povzdechla jsem si. Chtěla jsem si olíznout čumák, ale dosáhla jsem jen na její bradu. Nepřekvapivě. Tušila jsem, že tohle handrkování by pro mě nedopadlo dobře, na druhou stranu jsem absolutně nehodlala uznat, že ona má navíc. Tak jsem prostě začala pohupovat hlavou do nějakého rytmu, co byl jen v mé hlavě, a to dost silně na to, abych tím houpala i její hlavou. Aspoň jsme měly cool zvukové efekty.

Cítila jsem, jak se její zuby zarývají hlouběji a odtušila, že bych s tím měla něco dělat, tak jsem ji teda kousla taky, což se jí zřejmě nelíbilo. Byla to dost podivná pozice, ale tak hej, svůj účel to splnilo a pustila mě. Ha! Zavrtěla jsem vesele ocasem. Nevrhla se na mě znova, jako by čekala, co udělám. Prostě na mě jen koukala s nečitelným výrazem, až nakonec promluvila. „To sotva!“ zazubila jsem se, upřímně trošku uražená tím, že si myslela, že bych se jen tak vzdala. Sice se to, co jsme tady předváděly, sotva dalo nazvat rvačkou na život a na smrt, ale stejně jsem nehodlala uznat porážku.
Bez váhání jsem se jí teda vrhla rovnou po tváři vší svou rychlostí, ne, že by nestíhala uhnout, kdyby fakt chtěla. Chtěla jsem jí čelistmi sevřít tlamu, aby mě ona nemohla jen tak hryznout. To by bylo nepříjemné, už z toho, jak mě okusovala, bylo víc než zřejmé, že je silnější než já. Celá jejich rodina byla nějaká nabušená, snad kromě Tasy. Že by v tom měl prsty jejich jídelníček? Skoro by to stálo za zkoušku.

Ha! Hrdě jsem zavrtěla ocasem a ušklíbla se kolem srsti na jejím ocasu. Trochu jsem stisk povolila, aby se mohla osvobodit, kdyby chtěla. Nepotřebovala jsem jí nutně ublížit, jen ji trochu poškádlit. Navíc už jsem dosáhla toho, čeho jsem chtěla, takže v pohodě, ne? Očividně ne. Až pozdě jsem si všimla, že se začala hýbat a nestihla jsem včas uhnout tlapkou, takže se mi zahryzla do lýtka a nebrala na mě žádné ohledy. Sakra, nějak se to tady vyostřuje. Ušklíbla jsem se a zapojila trochu hlavu, malinko, přece jen jsem se musela trochu bránit, jestli jsem nechtěla skončit jako svačinka.
Za svůj další cíl jsem zvolila zadní stranu jejího stehna. Byla hned vedle ocasu, takže jsem se jen rychle překousla a pevně stiskla, abychom se nemohly pořádně hýbat ani jedna. Rozhodně jsem neměla takovou sílu jako ona, takže jsem se packama pevněji zapřela o zem, než jsem se volnou tlapou začala ohánět po její tváři, aby mě náhodou hned nepovalila na zem. To by nebylo zrovna ideální, i když pořád lepší, než kdyby mě měla takhle držet. Byla silná, bolelo to, a hlavně jsem se bála o svá křídla, přirozeně. Já neměla možnost jí jimi prostě praštit do ksichtu. Možná ji tak polechtat na čumáku.