Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ (přes Galt.)

Zazubila jsem se na něj. Každé jeho slovo byla jen další zajímavá výzva. Odporem se aspoň zahřeju. Nemluvě o tom, že bez toho by to byla trošku nuda. Možná jsme na to měli skočit už u toho jezera a klouzat se přitom po ledě, aby to byla ještě větší výzva. Nemuselo by to být úplně špatné, a aspoň bychom se zahřáli, protože jsem začínala mít pocit, že kdyby mi teď některé z křídel ulomil, snad bych si toho ani nevšimla, jak jsem skoro necítila tlapky. Ale jinak byl sníh fajn.
“Žrát zaživa, mrzačit, tulit se, bojovat na život a na smrt, co si jen budeme přát,” dala jsem mu pár možností a uculila se - co na mně vůbec tolik přitahovalo kanibaly? - “Necháme to na osudu a uvidíme, kam to povede.” A vůbec, i kdyby to myslel vážně, bylo by to též supr dobrodružství. Myšlenka, že toho bylo pořád tolik, co jsem ještě nezkusila, neobjevila a nepoznala, byla hrozně vzrušující a uklidňující. Svět toho pro mě i po těch letech měl pořád víc než dost.
Dobrodružství u moře?! Musela jsem párkrát zamrkat, než jsem to vstřebala. Asi se budu muset kolem pláží pohybovat víc, abych příště takovou záležitost nepropásla. “To zní fakt dobře!” zajásala jsem, “Shodili jste někoho do moře? Měli jste nějakého chudáka obětovat pro štěstí, třeba by se vás vrátilo víc.” Teprve jak jsem o tom tak mluvila, tak mi došlo, že Stín taky povídal něco s ostrovy, ne? Že by to byla ta samá výprava? Nebo jsem si to špatně pamatovala, kdo ví. “Jo, prostě vylezla z bažin! Bylo nás tam víc a každý měl svého dvojníka a museli jsme se s nimi porvat a tak. A můj kamarád se s nimi spolčil! A stejně oba dostali bídu,” shrnula jsem s úšklebkem svůj zatím nejzajímavější zážitek zde. I když ten sport se s těmi svišti nebo co to bylo taky nebyl špatný.
No a jak jsme se tak bavili, dostali jsme se skoro až před zříceninu Smrti. “Jdeš? Počkám tu na tebe,” kývla jsem hlavou k té struktuře. Nebo že bych se taky podívala dovnitř? Asi by to nebylo od věci, a aspoň by na mě nesněžilo, ale nenapadalo mě, co bych po ní tak mohla chtít.

//Zrcadlové hory (přes Mahtae)

Napjatě jsem lpěla na každém Duncanově slově a tetelila se blahem. Měl samé lepší nápady, a upřímně s tím, jak se všude začínal hromadit sníh, se nedalo říct, že by mi nestálo za to se někam schovat byť bych tím riskovala ztrátu pár končetin a podobně. Beztak je jedno jestli mi umrznou nebo mi je někdo urve. “To bys udělal?” zavrněla jsem a otřela se o něj, “A co když se budu bránit? Zvládneš nebýt gentleman a poradit si s tím?” Tohle mělo taky své kouzlo. Stín by to asi myslel vážně, ale tady tenhle? Ráda jsem si pohrávala s myšlenkou, že třeba taky, aspoň tak napůl.
Musela jsem se ušklíbnout nad představou Duncana v mém úkrytu. Určitě by se aspoň jednou praštil do hlavy po cestě dovnitř, a pak by fňukal a já se mu mohla smát. Perfektní. Přesně to, co jsem potřebovala, a navíc by asi bylo fajn zkontrolovat, že to tam furt stojí. “Stejně by ti to moc nemohlo, je docela nenápadný,” pokrčila jsem rameny, “Ale jestli nepřestane brzy sněžit, asi by mohlo být fajn se tam schovat. Je to tam taky dost odlehlé.” Zdůraznila jsem hravě a zazubila se. Nemluvě o tom, že když náhodou nenarazíme na Smrt u ní doma, tak s tím sněhem by k nám třeba mohla sama přijít, jak se budeme klouzat na skalách nad mořem. A pokud přežijeme, aspoň se budeme moct tulit a kdo ví co. Možná by se hodil ten úkryt větší.
“Přísahala bych, že tohle už jsi říkal,” popíchla jsem ho, “Víš, když se ti k tomu žádná nechce přiznat, asi to nebude tak úplně pravda. Ale to je v pořádku, mám ráda snílky.” Ostatně jak bych nemohla, vždyť jsem k nim sama patřila. Byly to i u něj sny, co ho vedly sem? Stačil mi jediný pohled na jeho kožich, abych to začala považovat za jediné možné vysvětlení. Fakt bychom se měli někde schovat. On víc než já, ale přece ho v tom nenechám. “Zajímavý? Co zajímavého jsi třeba zažil? Já jednou bojovala se svou dvojnicí! Jakože mrtvou mnou! Bylo to hrozně cool,” začala jsem zas nadšeně poskakovat. Muselo se tu pořád něco dít, a já o tom chtěla slyšet všechno.

//dle Duncana

//Kančí remízky (přes Esíčka)

Místo odpovědi jsem na něj jednoduše mrkla. Byl rozkošný, když se tvářil ublíženě. Skoro dost na to, abych začala zvažovat, zda mu neublížit doopravdy. To by mohl být náramně lahodný pohled. Takový velký vlk, celý ufňukaný s vlčecíma očkama a sladkými slovíčky na jazýčku… To jsem se možná nechala trochu unést, ale co. Do hlavy mi nikdo koukat bez dovolení nemá, jinak je to na vlastní riziko.
Začínala jsem se jen malinko obávat, že bych v takové pozici mohla nakonec skončit já, tak jsem si Duncana přísně změřila pohledem. A pak toho nechala. Co se stane, stane se. Navíc jsem nepředpokládala, že by mě zmrzačil, když já mu ucho taky nechala netknutá. Ani trochu jsem si neďobla! “Tak to abychom si našli nějaké skryté místečko,” zamrkala jsem na něj a ušklíbla se, “Jen tak pro jistotu.” Možná jsem mu tím jen nahrávala na to, aby měl jednodušší mi zkusit křídla oškubat, ale co se dalo dělat. Ani to by nebyla sranda, a zdálo se mi, že právě o to vlkovi šlo. Což bylo velmi sympatické.
A nejen, že byl sympatický - byl i chytrý! S každým dalším jeho slovem se můj ocas houpal rychleji a rychleji, až jsem to ani nedokázala vydržet a začala poskakovat kolem. “Hele, tobě to fakt mega pálí!” pochválila jsem ho, “Jeden by skoro řekl, že to neděláš poprvé.” A třeba fakt ne, jestli byl chytrý, už to někdy zkoušel - není nic lepšího než se nažrat a ani pořádně nehnout tlapou. Sice mi bylo proti srsti byť jen předstírat, že jsem jakkoliv spojená se smečkou, ale co se dalo dělat. “Vyvolat válku doopravdy by taky mohlo být cool. Zatáhnout do toho nějaké nevinné kolemjdoucí a užívat si ten chaos kolem,” zazubila jsem se nad tou představou. No a když by bylo po všem, vyplenily by se jejich úkryty, a ještě by pro méně vlků bylo více zvěře - prostě dokonalost. Každý by na tom vydělal.
“Jasný, Smrt bude z naší návštěvy taky určitě celá nadšená,” pokrčila jsem rameny. Sama bych možná potřebovala nějaké její služby, možná. “Třeba budeš dost silnej na to, abys je tam vybil solo,” ušklíbla jsem se a drcla do něj, “Jinak promiň, ale musím tě zklamat, prostě jsem sem před nějakou dobou došla z jihu a od té doby tu tak trajdám.” Nic extra příběh, ale byl můj. “A co ty? Jak se ti tu žije?” zeptala jsem se na oplátku. Určitě toho bude víc k slyšení, když tady očividně měl mít vlčice, co na něj stojí fronty.

//podle Duncana

//Třešňový háj

Pobaveně jsem si odfrkla a změřila si ho pohledem. “Jo, to určitě,” převrátila jsem očima a mírným úšklebkem. Jedna nebo dvě takové by se bez pochyby našly, ale jakkoli hezký a perfektní tady Duncan byl, sotva by to stačilo pro náročnější publikum. A oproti tomu se určitě najdou takové, co by se velmi rády o něho podělily i kdyby jen proto, že je s ním lehké zametat. Vzhledem k tomu jak ochotně se mnou šel a nechal se ohmatávat, tak to fakt nemohlo být tak těžké.
Očividně se mu má křidýlka zalíbila, no a to jsem mu nemohla mít vůbec za zlé, vždyť byla rozkošná! Možná ne momentálně zrovna nejčistší, snad by ani jeden neřekl, že kdy byla sněhově bílá, ale to jim na kouzle neubíralo. “Citlivý jakože au,” odpověděla jsem mu s plnou tlamou jeho ucha, no hned na to jsem se zamyslela. Nějak extra jsem je neřešila, pokud jsem je zrovna nepotřebovala vyčistit nebo používat. Třeba měla nějaké další vlastnosti, o kterých jsem netušila. “Ale samozřejmě jsem otevřená experimentování, kdybys chtěl něco zkoušet,” mrkla jsem na něj, i když těžko říct, jestli to v tomhle úhlu viděl.
Vlk na tom byl očividně ještě hůř než já. Skoro jsem si povzdechla. No, co se dá dělat. Moje zašívárna je taky lepší než větví do oka. Vlk však neskončil tím, že somroval vstup do mé jeskyně, což bylo velice atraktivní. Jeho nápad mě tak nadchl, že jsem dokonce pustila jeho ucho a párkrát poskočila na místě. “To je bezva nápad!” zajásala jsem, “A jak se blíží zima, tak si všechny smečky budou dělat zásoby, takže se určitě někde dostaneme k pořádné hostině.” Zazubila jsem se dravě. Bylo to prostě perfektní. Stačilo si jen vybrat nějakou oběť. “A když to zahrajeme pořádně, tak se o nás budou starat jako o nějaké celebrity…” no a najednou mě napadla perfektní věc, “Hele! Když třeba budeme předstírat, že jsme podvyživení tuláci, kteří přišli hladem o vlčata, tak nás určitě neodkopnou a ještě se o nás budou starat! Jen musíme najít nějaké extra měkejše.” V hlavě už mi to šrotovalo seznamem smeček, na které jsem tu narazila, no s žádnou z nich jsem si nebyla extra blízká, tak jsem radši zvědavě koukla na Duncana.

Zahihňala jsem se mu do srsti, jak byl jednoduše rozkošný. Skoro k sežrání, kdybych o to měla takový zájem jako někteří jedinci. Vlastně jsem teď měla docela slušnou šanci to zkusit, prostě si ho kousek urvat a viděla bych sama, co na tom kanibalismu všichni vidí. Na druhou stranu bych si to tím u něj asi rozházela, a to nebylo úplně nutné. Na své experimenty tohohle rázu si asi najdu někoho jiného. Ale ti se budou bránit… No, aspoň to bude větší sranda. Vlk se mezitím rozpovídal, a já ho samozřejmě pozorně poslouchala. „Tak to je zvláštní, že jsem o tobě ještě od žádné vlčice neslyšela. A to jich znám dost,“ ušklíbla jsem se, abych ho popíchla. Na druhou stranu jsem se s nikým o známostech pořádně nebavila. Znala jsem vůbec tolik vlčic? No, to jsou stejně detaily, o kterých on nemůže vědět.
„P-Protože jsou c-citlivá,“ přehrávala jsem hrozně pohoršenou a poplašenou vlčici, dokonce jsem se na moment odtáhla, abych si mohla tlapku položit přes hruď, jako bych byla nanejvýš v rozpacích z jeho otázky. Moc dlouho mi to ale nevydrželo a hned jsem se zas zubila a tulila se k němu. No a brzy jsem měla jeho ucho v zubech. Začal se hýbat, veškerou kontrolu nad jeho osudem jsem nechala v jeho tlapách, nehodlala jsem se přerazit jen proto, abych mu to ucho neutrhla. Zvládl to však slušně bez zranění, a dokonce mi mou novou hračku nechal. No nebyl prostě perfektní? Dokonce i nechal na mě, ať určím další cíl cesty. Zvesela jsem se rozešla přímo za čumákem, přičemž se mi ocas houpal ze strany na stranu tak divoce, že ho musel dost mlátit vzhledem k naší blízkosti.
„Hehle, nehznáš nějhakou fajn schuvku na zimhu?“ zahuhlala jsem kolem jeho ucha. Měla jsem sice svůj úkryt, ale třeba znal nějaké lepší místo. Ideálně takové, kde by mi padalo jídlo do chřtánu samo od sebe a tohle všechno. Začínalo se ochlazovat, tak by asi bylo fajn začít plánovat dopředu, i když to nikdy nebylo moje forte. Nebo bych se samozřejmě mohla pokusit najít toho oranžového vlka a přidat se k jeho harému.

//Kančí remízky

Očividně bylo na hnědákovi krásné úplně všechno. Jako by to nebylo dost zřejmé z toho, jak se držel a absolutně se nebránil mé přítomnosti - což samo o sobě byla jasná známka perfekce. Měla jsem docela štěstí. Přesně takového vlka jsem teď potřebovala potkat a nemohla jsem se dočkat, až poznám ten jeho hezký charakter. Cítila jsem na jeho krku cosi drsného, něžně jsem se o to otřela zuby a teprve tehdy mi došlo, že to byla jizva. Musela být docela hluboká a byla v dost nebezpečném místě. To byla jasná známka zajímavého jedince.
“Hmm… Budeš asi docela rošťák, co?” zazubila jsem se na oplátku. Nevadilo mi to, právě naopak. Třeba ho dokopu k nějakému dobrodružství. To by bylo úplně ideální. Tenhle les byl sice moc fajn, ale už se mi začínal omrzet. Když nic jiného, tak bych ho mohla odtáhnout za ucho, nebo tu ozdobu, co mu na něm visela. Stačilo by mi jen se trochu natáhnout, možná malinko poposkočit… To půjde! Jen musím nenápadně, ale ten vlk mě rozptyloval. Mírně jsem se ošila při představě toho, že by mě kdokoli tahal za křídla.
“Křidýlka asi nepůjdou, ale jinak jsem celá tvoje,” navrhla jsem místo toho. Bylo mi to docela fuk. “Jednou mi někdo vyhrožoval, že mi rozkousne jazyk, tak to pro mě za mě můžeš klidně zkusit.” Stín sice říkal, že by to byl špatný nápad, ale já mu odmítala věřit. Vždyť by to vypadalo tak cool! A dalo by se tím strašit a pohoršovat vlčata a stejně konzervativní vlky jako je on! Navíc všichni vědí, že co je cool, to je praktické a není na tom nic špatného, pfff.
Místo odpovědi na jeho otázku jsem finalizovala svůj plán. Narovnala jsem se, trochu se nadzvedla na zadní a velmi něžně stiskla tu zlatou věc mezi zuby. Musela jsem využít příležitosti, no ne? Ale fakt jsem byla opatrná! Což byl malý zázrak, no budiž. Duncan byl fajn, líbil se mi. Klidně se mi mohl vytrhnout, nechtěla jsem ho ani okrást, ani zmrzačit, jen si trochu hrát. Mírně jsem tou věcí zalomcovala ze strany na stranu, jako by stříhal ušima. Zahihňala jsem se. Byl to zvláštní pocit a bylo to svým způsobem hrozně rozkošné.

Byl vlastně docela sladký. Můj ocas se nikdy nepřestal nadšeně vrtět, protože tohle byla jednoduše dokonalost. Komplimenty a k tomu ještě i svolení se jen tak přilepit? Perfektní. Takhle to mělo vypadat! Byla to fajn změna od všech těch morousů, na které jsem většinou narážela. Třeba takový bestie Stín – kde tomu je vlastně konec? – ten by mi tohle nedovolil a to se známe tak dlouho. Tragické. Fakt potřebuju více kamarádů. Aspoň tohle byl dobrý kandidát.
„Taky nevypadáš úplně špatně,“ ušklíbla jsem se na oplátku, přičemž mé oko zachytilo cosi lesklého na jeho uchu. Měl tam nějakou zlatou ozdobu, co si prostě říkala o mou pozornost. Jenom tam tak držela, ale vypadala propíchlá skrz. To muselo být dost zajímavé, nakonec uši jsou docela citlivé. Možná mu trochu bolesti nevadí. Zahihňala jsem se pro sebe. „Tamto je cool!“ kývla jsem k tomu hlavou, „Můžu za to zkusit zatahat? Budu něžná.“ Div jsem nadšením neskákala na místě. Samozřejmě jsem mu nemohla svou něžnost slíbit na sto procent, ale ucho bych mu taky neurvala. Asi. Možná. Leda by to vypadalo jako sranda. A on se očividně stejně nudil a chtěl nějaké vzrušení, tak proč mu ho nedopřát? Snad bych ani nemusela čekat na svolení, ale asi jsem si nechtěla momentálně říkat o problémy? Nebo?
Nechňapla jsem mu po uchu – i když jsem mohla! – místo toho jsem mu čumákem zajela do srsti a začala ho oždibovat. Velmi lehce, jako bych mu jen čistila kožich. Měl docela krátkou srst, takže jsem se jí aspoň nedusila. Ale! Měla jsem plán. Nenápadně jsem pomalinku chtěla mířit k jeho uchu. Jenom jsem chtěla vyzkoušet, jak pevně to tam drží. A jestli se mu třeba nebude líbit, když mu za tu věc někdo zatahá. Jednoduše byl až moc lákavý experiment na to, abych to aspoň nezkusila.
„Evelyn,“ zazubila jsem se na něj, stále velice blízko, „A dík, mimochodem. Cením si toho.“ My vlci bychom si nakonec měli pomáhat a tohle všechno, ale ne všichni se tím řídí. „A co tvoje jméno? Vsadím se, že tě taky docela zahřívám,“ zeptala jsem se na oplátku, ačkoli jména nebyla nejdůležitější věc na světě. Na druhou stranu ho bude v budoucnu lehčí najít, kdybych potřebovala zas zahřát, až bude pořádná kosa.

Lekl se! Zazubila jsem se nadšeně a ocas se mi rozmával o to víc. Sice vůbec neřval, ani nevypískl, což bylo trochu zklamání, ale budiž. Hlavně, že jsem viděla ten záblesk strachu, co se mu přehnal přes tvář. Ani pořádně neuhnul, takže jsem mu asi nevadila, a to bylo vždycky plus. Měl sice poněkud nudnou barvu, ale měl cool věc v uchu a navíc se zdálo, že by to mohl být docela vtipálek. Kdybych zapojila trochu magie, třeba bych ho zvládla přesvědčit, že se mu to fakt jen zdá… Zamyslela jsem se, no nakonec jsem ten nápad zahodila. Bylo by to až moc náročné, musela bych udělat mega komplikovanou iluzi a udržovat ji, a na to jsem se momentálně necítila.
„Awww, to se ti zdám až tak kouzelná?“ mrkla jsem na něj bez toho, abych se jakkoli pohnula pryč z jeho osobního prostoru, „Sám nevypadáš vůbec špatně.“ Mohla by to být docela zábava, na to že jsem ho náhodou našla opřeného o strom. Očividně se fakt nevyplácí soudit dle prvního dojmu. Konečně jsem si i všimla jizev, co mu zdobily tvář. Ty mu taky dodávaly na kráse. „Co tady takový štramák dělá úplně sám?“ zeptala jsem se a natáhla krk ještě kousek, že si mu položím hlavu na krk. Nakonec jsem musela využít toho, že byl docela vytáhlý a větší než já. A teploty padaly, zima se blížila, a tak dále, a tak dále. Navíc byl roztomilý. Třeba se lekne i teď – docela mě zajímalo, jestli je blíže jeho pravé podstatě ten vyplašený pohled, když jsem ho oblízla, nebo ten svůdný úšklebek.

//Mahar

Vymotala jsem se z močálu a začala téměř zuřivě třást nohama, abych se ze sebe dostala co nejvíc bordelu, než mi stihne zaschnout na křídlech. Ta už tak vypadala dost tragicky a nešlo ani poznat, že kdy byla bílá. Chtělo by to rychlou koupel. Vlastně by se koupel už celkově hodila, než začne být pořádně kosa. I když já teď ovládám vítr! Tak to je v pohodě, to bych se prostě vyfénovala. Zazubila jsem se a poplácala se v duchu po zádech. Najednou jsem byla hrozný frajer, o tom nebylo pochyb.
Bylo tedy s podivem, že frajer jako já zas skončil úplně sám. Zhrzeně jsem si nad tím odfrkla. To absolutně nedávalo smysl – proč se mi vždycky vlci vyhýbali jako bych měla blechy? …mám blechy? Zastavila jsem veškerý pohyb a soustředila se. Nikde jsem to jejich otravné kousání necítila, nevnímala jsem, že by po mně něco poskakovalo, takže asi nemám blechy? Tak kde jsou všichni sakra?! Dupla jsem si a uraženě začala čenichat kolem, protože prostě nebylo možné, abych zas skončila na světě úplně sama. Skoro to bylo, jako bych existovala sama, dokud se svět nenakopne a netrkne, že ‚Aha! Evelyn je zas sama!‘. Vytáčelo mě to. Naštěstí jsem brzy narazila na čerstvou stopu. Hned jsem začala vrtět ocasem – nejen, že to byl vlk, ale byl to nový vlk! To bylo vždycky vzrušující! Stačilo jen doufat, že je to fakt nějaký cizák a nemám jen dutou hlavu.
Neměla jsem! Hnědý kožich dotyčného jsem skutečně nepoznávala. Navíc jsem snad neznala vlka, který by tak rozvážně meditoval uprostřed lesa. Bylo mi ho líto rušit? Ne. Doťapkala jsem k němu, jak tiše jsem jen dokázala, a zastavila se těsně před ním. Hlavou mi zběžně proletěla Stínova slova o tom, že mi rozkousne jazyk vejpůl, ale to mě nezastavilo, abych ho nevyplázla a aspoň mu nezkusila olíznout čumák, jestli neuhne. Ono říkat ‚baf‘ už bylo dost ohrané a trapné, chtělo to změnu!

//Zrcadlové hory (přes Zarostlý les)

Páchlo to tu přesně jak jsem si pamatovala. A někomu stejně přišlo jako dobrý nápad si tady založit smečku. Převrátila jsem nad tím očima. Samozřejmě, ať si každý dělá, co chce, ale jako vážně? Tady? V bahně a smradu? Ráda bych si promluvila s tím, kdo s tím nápadem přišel, a ještě raději bych se mu podívala do hlavy, jak to tam funguje. Jakože… mě by to nenapadlo. Minimálně ne jako seriózní nápad. Na druhou stranu třeba to ta alfa měla nějak promyšlené, co já vím. Možná jsem byla jen moc hloupá na to, abych to chápala. A asi mi to úplně nevadilo. Další možností bylo, že se mi tady prostě jenom nelíbilo, a tím pádem jsem zveličovala i malé problémy, což bylo taky víc než možné.
Každopádně jsem ani tady nenašla stopy po všech těch syslech, takže jsem své hledání prozatím vzdala. Nějak se mi nelíbila možnost, že jsem prostě jen neměla ráda tohle místo, a proto jsem o něm přemýšlela špatně. To by byl první krok k tomu, abych se stala omezenou hlupačkou a omezená byla jedna z věcí, kterou jsem být nechtěla. Našlapovala jsem tedy na podmáčenou půdu, koukala na stromu a snažila se tady na tom najít aspoň nějaká pozitiva. Jako takhle, ty stromy tady byly hezké, velké, široké, navíc to tu bylo samé překvapení a všimla jsem si i pár ptáků brodících se v podmáčenějších místech. Moc ráda bych si jednoho ulovila, ale asi jsem se nepotřebovala zacákat špinavou vodou zrovna odsud.
Ovšem to bych snad neprocházela močály, abych se stejně nezasvinila. Ne, že bych si extra potrpěla na čistý kožich. Neměla jsem s místním terénem dost zkušeností, abych dokázala dost dobře odhadnout, jak projít bez toho, abych se mi sem tam tlapa nezabořila do bahna, co bylo víc voda než bláto. Objevila jsem i cool jezírka, která sama od sebe bublala, což byly pochopitelně bonusové body pro toto místo. Vlastně se mi tu začínalo líbit. Bylo to tu nepředvídatelné, měla jsem tak akorát chuť najít někoho, kdo by si tady se mnou dal závod. Mohli bychom přeskakovat přes ostrůvky pevné půdy, házet se do jezírek, strkat se do měkkých míst, kde bychom uvízli a museli se zachraňovat… to by bylo prostě perfektní! Samotnou mě to ovšem tolik nebavilo, hlavně protože jsem byla úplně jinde myšlenkami a začala jsem se bořit do nestabilní půdy častěji, než by se mi líbilo. Hlavně mi to hrozně zašpinilo má překrásná křidélka, která mi takhle slepená špínou a ztěžklá hnijící vodou nebyla vůbec k ničemu. Povzdechla jsem si a začala rychle hledat cestu z lesa. Nemohla jsem se spoléhat na rozhled, tak jsem se nechala vést vůní třešní.

//Třešňový sad

//Rozkvetlé louky (přes Mahtaë)

Rozhodla jsem se jít proti proudu řeky, protože jít proti proudu beztak bylo mé životní motto. Jedinou nevýhodou, která mi pochopitelně nedocházela, bylo to, že kdyby sysli chtěli cestovat po řece, tak by asi – logicky – volili cestu po proudu. Každopádně ignorance je tak trochu mým požehnáním, a tudíž mě tento podstatný detail vůbec netrápil. Prostě jsem si užívala bublání řeky a kroutila se při chůzi stejně jako její vlnky. Bylo to super na probrání mých ztuhlých svalů a rozehřátí se, protože se začínalo jaksi ochlazovat.
No a kde lépe se zahřát než na kopci, že jo. Na mou obranu, mělo to svůj logický důvod. Pokud jsem měla najít zvířata, která se rituálně odživovala v řece, tak by bylo dobré najít místo odkud do té řeky skáčou. No a hory jsou vysoké a tohle všechno. Jenomže tady taky nebylo po žádných hlodavcích ani stopy, aspoň ne těch a v tom množství, jaké jsem očekávala. Že by špatný kopec? Zastavila jsem se a zvážila své další kroky. Očividně tady nepobíhalo stádo syslů ani jiných podobných zvířat, takže jsem byla špatně. Nebo jsem jen nebyla dostatečně vysoko, ale lézt až na vrchol hory by třeba mohlo znamenat šlapat tam zbytečně. To se mi úplně nechtělo, pochopitelně. Pak jsem mohla jít zkontrolovat další kopec v okolí, no neměla jsem zrovna náladu trmácet se na kopce, spíše bych šla někam, kde můžu pobíhat a skákat a tak… A pak mi oči padly na prostor pode mnou. Aspoň nějaký užitek tenhle výlet měl.
Nedaleko pod horami se totiž rozléhaly močály, no a to je další takové dobré místo pro rituální topení se! Já bych si teda osobně vybrala řeku, ale budiž. Každý má jiný vkus a hlodavcům třeba smrad bažin nevadí. Hned jsem se tedy pustila do sbíhání kopce a mířila si to přímo k močálům.

//Mahar (přes Zarostlý les)

Měla jsem pocit, jako by mě něco srazilo a hned potom přes mě přeběhlo stádo bizonů. Což se vlastně málem jednou stalo, takže možná mi to tady karma nějak vracela za mou neopatrnost. Každopádně jsem se musela zvednout ze země a protáhnout se, než jsem začala poskakovat na louce a rozhlížet se kolem. Najednou to tu vypadalo úplně jinak, když zmizeli všichni ty sysli. Kam asi šli? Střihla jsem uchem a zvědavě se tu znova rozhlédla. Neviděla jsem jedinou známku toho, že by tady kdy byli, což bylo nanejvýš fascinující, vzhledem k tomu, jak si hráli se zdejší půdou.
No a jelikož to byla skutečně záhada, rozhodla jsem se ji rozlousknout. To bych totiž přece nebyla já, kdybych to aspoň nezkusila! Rozklusala jsem se tedy směrem k řece, protože… proč ne, že jo. Po řece by se jim cestovalo jednoduše a rychle, a bylo jich dost, takže rychlost byla klíčová, jestli nechtěli být sežráni. Třeba bych si s nimi mohla též pohazovat a vytřískala bych z toho další ozdobu. Zazubila jsem se a přidala do kroku. No a nehází se sysli do řek? Nedělá to nějaké zvíře? Zamyslela jsem se, protože bych přísahala, že existoval nějaký tvor, který se obřadně házel do řeky, aby ukončil své utrpení, než ho někdo sežere nebo něco. Bylo to teda extrémně divné a na sysly mi to úplně nesedělo, ale musela jsem to prověřit. Navíc se u toho super projdu a třeba vyřeším dvě záhady najednou – no nejsem akční a zároveň mega produktivní? Skoro bych řekla, že jsem momentálně byla extrémně chytrá!

//Zrcadlové hory (přes Mahtaë)

Nic se nám nedařilo, ale jako absolutně nic. Ocasatá mi ukradla vlajku, což mě popudilo, ale ne tolik jako to, že o vlajku přišla i Lilac. Nevypadalo to pro nás vůbec nadějně. Hele, jestli prohrajeme, tak ne bez boje! Rychle jsem se sebrala z menšího podráždění, ačkoli jsem to černé pořád měla za zlé! To byla moje vlajka, pracně jsem ji sem dotáhla, sakra! Přes písek a bahno v oku! To ona nic takového snášet nemusela, pfff. Nevadí, musela jsem přehodnotit situaci a hned začít jednat. Ocasatou jsem nechala běžet, třeba se o ni někdo postará, ale já na ni momentálně nestačila, a navíc bych vypadala zoufale, kdybych se s ní zas přetahovala.
Místo toho mé oko padlo na vlčici, se kterou se předtím mlela Lilac. Ta by třeba jejich konfliktem mohla být oslabená nebo tak něco, takže jsem se vrhla za ní. Jenže v patách měla i šedého, což nebylo úplně v pohodě. „Night! Vem toho šedého!“ zařvala jsem přes rameno a běžela směr hnědá. Byla to její kamarádka, takže jsem nepředpokládala, že by se s ní chtěla rvát o vlajku, mně v tom však nic nebránilo. Vlčice sice kličkovala, ale to ji taky zpomalovalo. Já běžela přímou čarou za ní a začala na ni dorážet podobným slalomem teprve, když jsem k ní byla dostatečně blízko. Nemohla jsem si sice moc krýt záda před mladým, ale doufala jsem, že rychle vlčici shodím a ukradnu vlajku pro sebe. Třeba mi tentokrát pomůže i Night nebo Lilac, pokud se jedna z nich nevydá za černou. Už by to ale mohlo skončit, nemůžu běhat tak dlouho. Bylo to únavné, ale přesto jsem byla odhodlaná do toho dát vše až do poslední vteřiny.

//Snaží se srazit Jasnavu a vyrvat ji vlajku, přitom řve na Night, ať zneškodní Mitsuho

Připadala jsem si jako nějaká celebrita, hvězda týmu a tohle všechno. Stačilo jen čapnout vlajku a najednou byla pozornost všech přítomných na mně. Aspoň jsem si to snažila tak představovat, když jsem viděla jen půlkou očí. Mí poloslepí kamarádi by teď byli pěkně v háji. Funěla jsem kolem tyče vlajky a říkala si, kdy už konečně budu u nás a budu se toho klacku moct zbavit a trochu si oddechnout, ale nemusela jsem čekat vůbec tak dlouho, dokonce ani než doběhnu na naši půlku hřiště. Najednou po mně cosi skočilo, cosi černého, takže kdo jiný než ocasatá, a hodila mnou na zem. Trochu jsem se poválely na zemi, takže aspoň vteřinka na popadení dechu. V patách černé musela být Night, usoudila jsem dle zvuků a pachu, takže jsem se jí snažila vlajku předat, jenže na tento veledůležitý úkol nestačila a vlajka se válela kousek od nás. Naštěstí jsem na to viděla, takže jsem hned vlajku zas čapla a začala se o ni přetahovat s tou ocasatou.
Nebyla zrovna nejslabší, takže jsem raději rychle hodila očkem po Night, jestli mi jako půjde pomoct nebo co bude dělat, ale musela jsem počítat s tím, že na to třeba taky můžu zůstat sama. Když to nepůjde silou, musí to jít jinak – chytře. Snažila jsem se nějak načasovat své vlastní škuby vlajkou, ale nebyla jsem nikdy nejlepší v používání hlavy, takže jsem ten nápad rychle vzdala. Raději jsem se pevně zakousla do klacku a snažila se ho ocasaté vykroutit z tlamy vlastními pohyby, spíše než abych jím cukala na svou stranu, třeba by jí mohl proklouznout mezi zuby, nebo by mi mohla mladá pomoct, kdo ví. Musela jsem být připravená na cokoli, ale především na další honičku.

//Evelyn se snaží vykroutit Roweně vlajku z tlamy a každopádně se připravuje vyběhnout, ať už se stane cokoli

Trochu se to tady komplikovalo. Ukázalo se, že ta věc, co po mě hodil, naštěstí nebyla šutr, ale cosi měkkého, přesto to celkem bolelo. Nebo se možná jen mohl sakra trefit jinam než do oka. Aspoň už jsem nemusela kličkovat jako idiot, ale přímou čarou vpřed běžet k naší půlce hřiště. Třásla jsem hlavou a snažila se bordel z oka dostat, no moc to nešlo. Naštěstí mi to tolik nebránilo v pohybu. Nevidím a Night a ocasatku. To by mohl být problém. Kdyby se za námi ta černá vydala, neměla bych o tom ani páru. Snažila jsem se situaci odhadnout ze zvuků, ale sysli dělali bordel a byli příliš hlasití, než abych poznala, jak jsou na tom vlčice, které původně byly celkem kus od nás.
No nic, musela jsem dávat pozor na cestu. S jedním okem a v takovéhle rychlosti se hůř odhadovalo, jak daleko věci jsou. Věděla jsem však, že mi chybí ještě kus cesty než ten klacek zapíchnu u nás. Raději jsem pevněji zkousla vlajku, kdybych náhodou někde zakopla, uklouzla, nebo mě černá vlčice nabrala z boku. Třeba se o nic furt starala Night, ovšem rozhodla jsem se že bude moudřejší počítat s horší alternativou. Na druhou stranu, kdybych i přes tohle všechno tu vlajku fakt dostala až k nám, bude ze mě celkem hrdina! Riskla jsem rychlý pohled na Lilac, co se zrovna rvala na nějakých vystouplých ostrůvcích. Dobře pro ni! To taky vypadá cool, a nic míň bych ani od vlčice, co přežila vlastní smrt nečekala. Věřila jsem, že si poradí sama. Teď bylo důležité, abych to já nepokazila. Slyšela jsem nějaké další kroky, což mě jen víc motivovalo přidat.

//Evelyn furt plnou parou vpřed běží ke své půlce pole a ničím se nezdržuje