Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Saelind | září 6/10

Tak jsem si tady tak zamyšleně postával a vejral před sebe, když v tom do mě někdo narazil. Ani jsem se nehnul, možná jen maličký krůček vpřed jsem udělal, viník však dopadl o dost hůř. Překvapeně jsem vypoulil oči, přitiskl uši na krk a podíval se na ležící vlčici, soudě podle pachu. “Co děláš?“ obořil jsem se a poupravil svůj postoj tak, abych na ni koukal hezky zpříma. Jak se na velkého alfu sluší a patří. Chtěl jsem jí svým postojem s vypjatou hrudí a zaťatými svaly ukázat, že jsem někdo. “Copak nekoukáš na cestu?“ nechtěl jsem na ni ale být moc tvrdý, vypadala mladě, asi tak ve věku Seilah. Trochu se mi jí zželelo, navíc hned začala vykoktávat omluvu. Nahlas jsem vzdychl a zakroutil nad ní hlavou, “vy mladí. Plní elánu a horlivosti,“ zabreptal jsem a ustoupil o krok vzad, aby se mohla vyškrábat na nohy. Očividně jí to působilo značné potíže, já jsem jí však pomáhat nehodlal.
Když si konečně, sláva bohu, srovnala nohy pod sebe a postavila se, všiml jsem si jejího neobvyklého znaku na hlavě. Zaujatě jsem si ji prohlížel, až jsem nakonec tiše mlaskl: “Čí ty seš? Bydlíš někde, nebo se touláš?“ s přivřenýma očima jsem si ji prohlédl rovnou celou. Neměla škaredý kožich, ty její kropenatý nožičky byly vlastně docela roztomilý.

Nechal jsem ji, aby se ke mně schoulila a spokojeně si přitom jazykem olízl vršek tlamky, jen tak mírně, spíš jsem tak jako zamlaskal. Natiskl jsem se na ni stejně tak, jako ona na mě, a s povzdechem se na ni usmál, zatímco jsem se položil hlavu na packy tak, abych byl co nejblíž její hlavy. “Jsem rád, že se se mnou cítíš dobře,“ šeptl jsem a dlouze se jí zadíval do očí. Mlčky. Jen jsem nakonec tiše dodal: “Třeba se všechno změní,“ rozhodně bych se změnám asi nebránil, Nina mi totiž oblbla hlavu.
Leželi jsme vedle sebe, schování pod příjemnou přírodní stříškou, a na mě začal jít spánek. Usnul jsem, a to docela tvrdě. Možná jsem občas i zachrápal, prospal jsem totiž celou dlouhou noc. Usnul jsem jak malý vlče, byl jsem vážně nějakej zmoženej. Vzbudil jsem se pak až k ránu, když začínalo svítat a mě vyrušil pronikavý ptačí zpěv. Pomalu jsem otevřel oči, a když jsem zjistil, že pořád leží vedle mě, automaticky se mi zvedly koutky tlamy do širokého úsměvu, tohle bylo opravdu krásný probuzení. “Dobré ráno, princezničko,“ hlesl jsem tichounce a hlavu posunul blíž k ní, abychom se společně dotýkaly tvářemi.
Zakručelo mi v břiše, až mi z toho zacukala zadní nožka. "Máš hlad?" zeptal jsem se a zastříhal přitom oušky. Poslouchal jsem okolí, jestli tu neuslyším nějaké pohyby, ale vypadalo to, že příroda ještě pospává, vše se probouzelo postupně. Byl tu úžasný klid, vše působilo navíc děsně romanticky. Ranní rosa se ve slunečním svitu krásně leskla, jako hladina vody na velkém jezeře, a já na to musel poukázat: "Dívej," oči jsem upřel na trs trávy, který byl před námi, jak byl obsypaný drobnými kapičkami deště, který předchozí noc divoce padal. "Je to hezký, že?" příroda rozhodně měla své kouzlo.

Etney jako Remy z Ratatouille :-)

pokud si mohu vymýšlet, poprosila bych o květinky a mušličky na Marion :-) Děkuji moc.



Přidáno 5 květin a 8 mušliček na Marion.

<< Mahtae - sever

Nina byla velmi inteligentní vlčicí, cokoliv řekla, mělo vždy hlavu a patu. Podíval jsem se na ni a zaujatě poslouchal každičké její slovo. Rychlost pohybu se mi bezděky zpomalila, až jsme se nakonec courali jako dva šneci. “Máš pravdu,“ broukl jsem tiše, “tehdy jsem nevěděl, co a jak bude, do budoucnosti nikdo nevidí.“ Kdyby ano, jednal bych samozřejmě jinak,. Nina mi tímto proslovem dopomohla k návratu zpět do přítomnosti, všechno, co řekla, znělo tak logicky, že jsem díky ní nepociťoval potřebu nad tím dál (alespoň pro dnešek) přemýšlet. Napadlo mě, že mi zcela nahrazuje Lucy – úplně ve všem. Což bylo docela dost smutné, měl jsem ještě donedávna za to, že Lucy nelze ničím a nikým nahradit, ale možná jsem se pletl? Mohl jsem ji nahradit Ninou, nebo to byla jen nynější poblouzněnost, a až se za nějaký čas proberu, bude už pozdě? Ztratím Lucy nadobro a pak ztratím i Ninu? Podíval jsem se na ni a děkovně se usmál. “Nějaký osud zřejmě existuje. Některé věci jsou nám předurčený,“ kývl jsem. Nakonec jsme tohle téma zakončili společně tím, že se minulost změnit nedá, a šlo se dál.
Docaptali jsme bok po boku, jak dva zamilovaní teenageři, na rozlehlou louku, kterou zkrášlovalo večerní sluníčko. Ač mrholilo, vůbec mi to nevadilo a tuhle chvíli mi to určitě nemohlo pokazit. Rozhlédl jsem se, abych našel vhodné místečko, kam se složíme, a nakonec se vydal k menší skalce, která by nám mohla na noc poskytnout příjemný mini úkryt.
“Podívej, co tohle? Vypadá to příjemně,“ ukázal jsem tlapkou na skalku, pod níž se nacházel dostačující prostor pro dva vlčí zadky. Ninin elegantní a můj svalnatý a krásně udělaný. Nechal jsem ji jít jako první, a pak se svalil vedle ní do lehu tak, abych jí mohl koukat do očí. Okolo nás rostly houfy různobarevných květin, ač by jeden čekal, že už je dávno po sezóně a tak je zahalí nálože barevných listů, ono ale ne. “Jsem rád, že jsem na tebe narazil, princezno Nino,“ podotkl jsem a jemně ji šťouchl packou do tvářičky. “Připadám si s tebou přirozeně, nemusím si na nic hrát, což je prima,“ občas jsem si musel vymýšlet a občas ze sebe dělat někoho, kým nejsem, abych dokázal, že jsem někdo. Jenže s ní jsem nemusel dělat ani jedno z toho. Stačilo mi chovat se přirozeně a ona se mnou byla ráda. Byl to ten osud?… Ale co Lucy?

<< Esíčka - přes Zrcadlovky

“Ano, Awnay je moje sestra. Jediná moje rodina mimo tu, která se mnou žije v Cedru,“ přikývl jsem s úsměvem. Jo, Awnay mi chyběla, ale ač jsem se na to snažil koukat pozitivně, nepředpokládal jsem, že ji ještě někdy uvidím. Měla toulavé tlapky. Možná, že stejně takové toulavé tlapky má i Vivianne? vzpomněl jsem si na svoji druhou dceru. Když byla maličká, bývala moc roztomilá. A miloučká. “Kdyby se moje vlčata narodila v Cedru a ne v Asgaaru, všechno by bylo jiné,“ podíval jsem se na Ninu, ač jsem věděl, že s tím ona nemá nic společného a že ji to možná bude štvát. Doufal jsem však, že nebude. “Víš, kdybych odešel z Asgaaru ještě předtím, než Lucy vrhla, všechno by se vyvíjelo úplně jinak. Někdy bych chtěl mít možnost vrátit čas a dělat věci od úplného začátku s těmi zkušenostmi, které mám teď. Taky máš někdy takový pocity? Máš něco, co bys ráda udělala jinak?“ vyzvídal jsem. “Kdybych měl další malá vlčata, nespustil bych z nich oči a rozhodně je nedal do tlapek komukoliv jinýmu. Jestli ti můžu poradit, nikdy to nedělej. Větší chybu udělat totiž nemůžeš,“ dlouze jsem se jí zahleděl do očí, pak vzdychl a pohled odvrátil před sebe na cestu. Konejšila mě, že dělat chyby je přirozené. To možná ano, ale já chyby dělal nerad. “Jo, ale když pak zpětně ty chyby vidíš, plácáš se do čela,“ uchechtl jsem se, “některé věci bych rád, aby se nikdy nestaly.“
Už jsme se blížili k pláni, v dálce byla dobře vidět. “Možná můžeme s lovem až začít ráno, co ty na to? Večer si můžem udělat společně hezkej a klidnej, … Při západu slunce,“ pohodil jsem hlavou k romanticky narůžovělé obloze. V tu chvíli mě ale popíchla, uculil jsem se a čumáčkem ji dloubl přímo za ouško. “No přece ty dva, kteří spolu loví,“ hlesl jsem tiše.

>> J. Galtavar

Crowley | září 5/10

Zahleděl jsem se mu do očí, věděl jsem, že tohle je úplně naposledy, co ho vidím. A co jsem otcem čtyř vlčat, ode dneška už budu otcem jednoho syna a dvou dcer. S Vivianne jsem měl v plánu se setkat, nechtěl jsem, aby to dopadlo stejně, na ní mi totiž záleželo. Celá ta situace v Cedru se vyhrotila, přičemž já bych neměl nic proti, kdyby se teď, v dospělosti, rozhodla žít vlastní život a odejít. Stejně jsem věděl, že to jednou nastane. Jen jsem nevěděl, kde ji hledat.
“I ty jednou zestárneš, a možná pak dokonce zmoudříš,“ prohodil jsem, když narazil na můj věk, ale nic jsem si z toho nedělal. Tohle byl koloběh života, narodíš se, zestárneš, umřeš. Jednou každého cesta skončí – dřív nebo později. Každý má osudem nadělený určitý čas, o němž neví, jak bude dlouhý. A ani kdy se zastaví.
Natočil jsem na něj uši a poslouchal ho, poprvé z něj za tenhle rozhovor vypadlo něco inteligentního. Musel jsem uznat, že se mi moc nepovedl, možná dobře, že s ním nadále nebudu mít, mimo společný pach, žádnou spojitost. Přikývl jsem, “souhlasím.“ Už jsem ho jako cizího vnímal předtím, sám v sobě jsem věděl, že se tahle situace nikdy nenapraví, vlastně jsem ani já a ani Lucy nechtěli. O syna jsme přišli už tehdy, ale definitivně se to uzavřelo až teď. Možná, že to byl příjemný pocit? “Sbohem, bývalý synu,“ pronesl jsem za ním, zatímco se on otáčel k odchodu. Chvíli jsem hleděl na jeho tmavé vzdalující se tělo, až se mi nakonec úplně ztratil z dohledu a já osaměl. Chvilku jsem u jezera setrval, ale pak se otočil a nakonec taktéž odešel.

Crowley | září 4/10

“To je vidět,“ odsouhlasil jsem a zavrtěl nad ním smířlivě hlavou. “Kdyby ses totiž snažil přemýšlet nad tím, co bylo, tak mluvíš jinak. Ale to nevadí, holt každej nemůže bejt lumen, no,“ zvedl jsem tlapku a poplácal ho po čele té jeho lebky, která mu zakrývala tvář. A bylo mi úplně jedno proč, nehodlal jsem se ho na to ptát.
Stěžoval si na Sionna, protočil jsem očima, abych naznačil, že mě tohle vůbec netankuje a pak se na něj škodolibě usmál. “A proč tě teda neochránily ty tvý mámy, když ti házel klacky pod nohy a já tam, kvůli Shireen, nemohl být?“ pozvedl jsem bradu. “Život je boj, mladej. Aspoň jsi to poznal hned z první linie, nač otálet. Já to taky poznal skoro hned, co jsem se narodil,“ dodal jsem pak, ale dál to nerozváděl.
Začal mě poučovat o rodině. Koukal jsem na něj jak kdyby spadl z jinýho světa. Vážně mi někdo, kdo je světě sotva dvě léta, vypráví něco o tom, co se jak má dělat? Nemohl jsem tomu ani uvěřit. “Ty si vážně myslíš, že všechno víš a všechno znáš nejlíp, viď?“ řekl jsem mu jen a nevěřícně potřásl hlavou. Fakt mi vytřel svým chováním zrak, nečekal jsem, že bude až tak mimo. Pěkně na něm ty dvě zapracovaly… “A dovolím si tě, pane vševědoucí, poopravit. Já ji nenapadl za to, že tě podporovala, ale za to, že tě ukradla, ovlivnila a pak si ještě dovolila do tebe drmolit kraviny, jako bys byl její, zatímco jsi tam měl svoje PRAVÉ rodiče. Matku, které jsi zlomil srdce na tisíc kousíčku, a svého otce, kterýho jsi pomalu ani nepoznal a dovoluješ si o něm tvrdit takový věci. Vždyť jsi se mnou nestrávil pomalu ani minutu svýho života od té doby, co jsi začal vnímat. Tak jakým právem si dovoluješ mě soudit? Vůbec mě neznáš a nic o mně nevíš, prakticky… Jsme cizí,“ dodal jsem pak po kratší odmlce a dlouze se na něj zadíval. Jo, byli jsme cizí. Jen dva vzdálení známí. “A napravit situaci by měl ten, kdo ji pokazil,“ packou jsem ukázal na něj, ovšem pak jsem dodal: “Nebo jsem možná ani nechtěl, aby se situace napravila, co?“ mrkl jsem pravým okem.
Když řekl to, co jsem před chvílí řekl já o něm, s úsměvem jsem zavrtěl hlavou. “Vždyť ty jen opakuješ to, co jsem o tobě řekl já. Zamysli se trochu přece, prcku. To, že se ty neumíš na věci dívat i z druhý strany neznamená, že to neumím já. Ale každopádně tady ani není, co bych zrovna já měl zkoumat z druhý strany. Je tady jen jedna stránka, a tu jsem ti už řekl,“ krátce jsem se odmlčel, zatímco on zareagoval, takže jsem souhlasně kývl. “Jak říkáš, nemá to smysl. Ty si o mně myslíš neprávem jen to nejhorší a zarytě nechceš uvěřit čemukoliv jinýmu, i když by to cokoliv měla být třeba pravda,“ usmál jsem se, “potřebuješ ještě dospět.“ Aspoň na něčem jsme se shodli – smysl tohle setkání vážně nemělo. Už jsem se chystal k odchodu, takže jsem se postavil a protáhl se, abych svůj úmysl dal najevo. Bez výčitek, bez lítosti, pouze naplněn pocitem lhostejnosti.

Crowley | září 3/10

Bože, je pořád stejně naivní jako tehdy. Nahlas jsem se zasmál. Zcela upřímně a od srdce, pobavilo mě to. “Vůbec nic nevíš, tak drž pysky prosím tě. Hraješ si tu na někoho, kdo všemu rozumí, přitom to všechno víš jen z jedný strany. Není to moje sestra a Asgaarští nejsou mojí rodinou. A nikdy nebyly. Nevíš vůbec nic o tom, co se dělo před tvým narozením a vlastně ani po něm. Seš zaslepenej a nahlouplej, takže nevnímáš věci z vícero stran, ale jen z té, ze které chceš,“ vysypal jsem na něj, zatímco mi odkapávaly od tlamy kapky vody. Poodstoupil jsem od jezera, olízl si mokrou tlamu a pak se oklepal. “A neříkej jí tak, jmenuje se Shireen. Tohle jméno jí dala matka, takže Shireen taky zůstane. Na věky. Ale tos bez tak taky netušil, co?“ šťourl jsem do něj. “Ale pokud by bylo potřeba,“ pokrčil jsem nakonec rameny a lhostejně dodal zbytek věty, “kopl bych klidně i do tebe. Jak totiž vidím, nezměnil ses. A takovej spratek, co mi nesahá ani po špičku ocasu, mi nebude říkat, co můžu nebo nemůžu dělat.“ Jo, sr*l mě.
Vyslechl jsem si, co říká, a nepěkně se ušklíbl, když zmínil, že členem Asgaaru už není. Připadalo mi to směšné. “No dobře Arcanus vede spolu se Sionnem smečku, hehe, a ty, mladej, to tak vypadá, že sám nevíš, co v životě chceš. Chvilku chceš zůstat tam, se svojí „rodinou“, a pak najednou odejdeš,“ povytáhl jsem posměšně obočí. “Neříkal jsi tehdy, že se tam cítíš jako doma?“ Slovy o Vivianne mě nikterak nezasáhl, jestli si myslel, že ve mně vyvolá lítost, mýlil se. Zasmál jsem se a zavrtěl nad ním hlavou, přičemž jsem se s poklidem posadil. “Vivianne má stejně poblbanou hlavu jak ty, vždyť Shireen si vzala do parády nejen tebe, ale i ji, copak si nevzpomínáš? Není zvláštní, že vy oba jste oproti Ciri s Reonysem tak marní? Hm, asi to bude proto, že vás ovlivnila svojí blbostí, ne?“ mlaskl jsem.
Ale tím, co řekl, mě úplně dorazil. Chvilku jsem na něj koukal, jestli to fakt myslí vážně, pak se začal nevěřícně uchechtávat, až to nakonec přešlo ve smích. “Tys je nazval mámy? No to snad ne,“ tlapkou jsem si protřel čelo. Byl jsem zoufalej z toho, co z něho vyrostlo za trosku. Za nýmanda. Za zoufalce. Neměl ze mě ani kousek. A z Lucy taky ne. “Ježíši, mluvíš jak ubožák. Vzchop se trochu. Nejsou to tvý mámy a nikdy nebyly. Dřív, než jsem ti vůbec stihl něco předat, tě odvedly pryč a přivlastnily si tě, jako bys jim patřil. To jsi tak zabedněnej a tupej, že to nechápeš? Pokud ano, není ti pomoci,“ kývl jsem a pak vstal zase do stoje. Mluvil jsem normálně, nenasíral jsem se. Spíš jsem… Nad ním zlomil hůl. Pochopil jsem, že vypatlanost jeho mozku stále trvá a nenastala sebemenší změna k lepšímu. Nic se nezměnilo.

Crowley | září 2/10

Mluvil se mnou drze a neuctivě. Stiskl jsem kvůli vzteku, který se mi rozpumpoval v žilách, silně zuby k sobě. “Jako kdo tě zavrhl?“ zaburácel jsem na něj a udělal rázné kroky blíž k němu. “Myslíš, jak jsi vyměnil svoji pravou rodinu za Shireen, která ti úplně pobláznila hlavu?! Za cizáka, kterej tě schválně unesl, aniž by dal tvým rodičům vědět?! To myslíš?!!“ zrychleně jsem dýchal, Crowley měl výjimečnou schopnost rozčílit mě během několika vteřin. Byl bych pokračoval, kdyby mi před očima z ničeho nic neproběhla vzpomínka, která po celou dobu zůstávala zahrabaná hluboko v mém srdci. Asi abych si zbytečně neubližoval. Jenže teď vylezla a já na Crowleyho zůstal němě hledět, oči se mi zaleskly. Tolik mě to celé mrzelo. Tak strašně mi bylo líto, že mě můj vlastní syn vyměnil, ačkoliv jsem ho skoro nestihl poznat. Mezitím, co trávil své první chvilky s matkou, ho unesla Shireen a tím naše společné chvilky skončily. Nevěděl jsem, co za tím stálo, neznal jsem podrobnosti, jen jsem si pamatoval, že Lucy naříkala, že se jí ztratil Crowley… a pak se za dlouhou dobu objevil s ní. S tou ludrou, kterou budu do konce svého života nenávidět. Propojil jsem si dvě a dvě dohromady. Přivlastnila si ho, jakoby ho snad přivedla na svět, a jemu úplně zatemnila mysl. Cukly mi koutky v náznaku úsměvu, viděl jsem před sebou to malinké, ještě slepé a mokré vlčátko, které zrychleně oddechovalo a vehementně se snažilo napít mléka. Vzpomněl jsem si na to neuvěřitelně silné pouto, které mezi mnou a mými dětmi v ten den vzniklo. Když jsem je poprvé uviděl a poprvé se jich mohl dotknout.
Jenže bylo pryč. Zmizelo. Ani jsem nechápal, jak se tak rychle mohlo zpřetrhat. Ale věděl jsem, kdo za to může. Znovu mě přepadl chtíč Shireen potrestat, něco jí udělat. Vrátit jí to, co mi udělala. “Proč bych do tebe měl kopat?“ přejel jsem po něm očima. Tón se mi výrazně zklidnil od mého rozezlení, které před chvílí proběhlo. “Ty nemůžeš za to, že ti jako malýmu vlčeti vtloukli do hlavy nesmysly, kterým jsi pak uvěřil. Měl bych kopnout do té, která za to může,“ začal jsem se mračit. “Je náhoda, že jsem tě potkal, nikdy jsem tě cíleně nehledal. Od Asgaaru si držím odstup, jinak by to nedopadlo dobře. Takže nemel nesmysly.“ Zatěkal jsem očima po okolí, jestli se tu náhodou neukáže i jedna z nich. Kdyby jo, zakroutil bych jim krkem. “Je pravda, že jsem se tehdy vůbec neměl ptát. Měli jsme vás s matkou všechny sbalit a odtáhnout pryč. Nehledě na výmysly, který pramenily z vaší dětský mysli. Pak by to dopadlo jinak,“ kývl jsem hlavou, obešel ho a napil se vody z jezera.

Crowley | září 1/10

Protože jsem ucítil pach, který jsem kdysi dobře znal, zůstal jsem ukryt v hloubi lesa, který se táhl na pravé straně podél jezera. Měl jsem za to, že onen pach patřil kdysi mému synovi, kterého jsem kvůli jistým událostem zatratil nadobro. Docela mě to šokovalo, nečekal jsem, že bych na něj ještě kdy narazil. Možná jsem ani nechtěl… Chvíli jsem to potřeboval vstřebat. Stál jsem tam, koukal do blba a nad ničím nepřemýšlel, jen jsem si pořád dokola v hlavě opakoval, že to není možné a že tomu nemůžu uvěřit. Nicméně nakonec jsem v sobě pocítil touhu, nebo možná spíš zvědavost? Chtěl jsem ho vidět. Zajímalo mě, jestli se nějak změnil, nebo jestli vypadá pořád stejně tak, jak jsem si ho naposledy pamatoval. Tiše jsem se bručivým tónem uchechtl. Tehdy byl ještě docela malé vlče, kdyby vypadal pořád stejně, byl by pro smích naší rodině.
Pomalu, s velice tichým našlapováním, aby si mě nevšiml, jsem se připloužil mezi stromy tak, abych na něj viděl. Jeho tmavá postava se zvlažovala ve vodě. Se zakaboněným čelem jsem si ho mlčky prohlížel, sledoval jsem každičký detail na jeho malém, ne dost dobře vyvinutém těle. Fyzično asi podědil po Lucy, ta je taky takhle maličká. Jenže u vlčice je to něco jiného jak u vlka - syna velkého alfy! Měl všude kolem sebe vzbuzovat respekt. Ne být okolí pro smích, asi mě trochu zabolelo v hrudi. Crowley mě zklamal na plné čáře. Ostuda rodu. No, možná že kdyby se v minulosti nerozhodl jak ten největší zrádce, tak by mi jeho vzhled nevadil a byl bych pyšný, milující otec, ať by vypadal jakkoliv, ale teď ne. Všiml jsem si, že na hlavě má cár nějaký velký kosti, asi lebky? Vypadalo to směšně. Copak si takhle připadal jako větší drsňák? Nebo mu tenhle nápad vnukla má nahlouplá sestra s tou divnou existencí, které říkala kamarádka?
Zůstával jsem zamračený, ukrytý mezi stromy, a až když jsem vstřebal prvotní šok, naštvání, zklamání a všechny další pocity, které se ve mně honily jak srajda, ukázal jsem se. “Nečekal bych, že tě ještě někdy potkám,“ pronesl jsem hlubším, tvrdým tónem hlasu a s pozvednutou hlavou se na něj „skrz packy“ díval. Naznačoval jsem mu, že je pro mě stále ten, který zradil. “SYNU,“ dodal jsem nakonec s hlasitým nádechem, abych vypjal hruď a vypadal tak ještě větší, než jsem normálně byl. Obecně jsem byl urostlý kus vlka, navíc oproti Crowleymu dvojnásobně.

Neušlo mi, že se Nina po tématu „rodina“ celá rozněžnila a rozlítostnila, viděl jsem jí to na očích. Chvíli jsem ji jen sledoval, jestli to samo přejde nebo bude potřeba, abych přiložil packu k dílu, ale když se nakonec celkem aktivně rozmluvila o těch zbylých přeživších, vypadalo to, že moji pomoc potřebovat nebude. Pouze jsem se na ni usmál a přikývl, “určitě spolu budeme putovat ještě hodně dlouho a prošmejdíme hodně míst, Nino. Jednou se ti třeba poštěstí a společně na ně na svých toulkách narazíme,“ chtěl jsem, aby se na to dívala z té pozitivní stránky. Společně se sourozenci odešli a je tedy (alespoň podle mých výpočtů) více než pravděpodobné, když už zde narazila na Cyrila, že potká i ty další dva. Dřív nebo později. “A třeba potkáme i Awnay. Jednou.“
Usmála se na mě, a já na ni taky - úsměv ze mě vyšel samovolně, když jsem viděl ten její. Stáli jsme naproti sobě mlčky, chvíle ticha od dlouhých chvílí neustálého brebentění byla taky potřeba. Ublíží jinak, zastříhal jsem ušima, její myšlenka se zachytila v mé mysli, ač jsem to úplně nečekal, protože se mi to stávalo jen málo kdy. Jo, ovládal jsem magii myšlenek a věděl jsem to, ale opravdu se mi to za tu dobu stalo zatím jen párkrát. Zůstal jsem na ni hledět, chvíli jsem přemýšlel, co přesně tím myslí, ale pak mi to došlo. V tu chvíli jsem pochopil a najednou v jejích očích spatřil, jak moc je do mě vlastně poblázněná. Samozřejmě jsem to tak nějak cítil celou dobu, ale možná mi to do té hlavy nedocházelo úplně tak dobře, jak by mělo. Olízl jsem si čenich a posadil se poblíž tiše tekoucího lesního potůčku, nevěděl jsem, jestli bych na to měl reagovat nebo raději ne. Přeci jen to byla myšlenka, kdyby chtěla reakci, poví to nahlas. Nicméně celá situace se vyřešila tak nějak sama, poděkovala mi a já jí na to jen pokýval hlavou. Kdyby tak věděla, jak jsem se do ní pobláznil já.

Sebrali jsme se a zamířili pryč z lesa přes kopcovitý terén až k rozdivočelé řece Mahtae, přes kterou jsem však uměl bezpečně přejít. Zavedl jsem tedy Ninu rovnou k přírodnímu mostku z popadaných stromů a nechal ji jít, jakožto správný gentleman, jako první, abych ji v případě potřeby mohl zachránit. “Snad máš pravdu. Vždycky jsem se snažil, ale nejspíš ne vždycky mi vše vyšlo tak, jak jsem chtěl,“ přiznal jsem. Jo, ale to se stávalo i ostatním, ne? Ač jsem se moc často zrovna já nemýlil, sem tam se mi to taky stalo.
Když jsme seskočili z kmenů mohutnějších stromů, které nám vypomohly na druhou stranu přes řeku, dloubl jsem do jejího zadku čenichem. “Lov spojuje,“ hlesl jsem tiše, spokojeně se usmál a pak se rozklusal, abych měl opět pocit, že to celé vedu já. Hlavně tedy Ninu, že. Chtěl jsem cítit, že mě potřebuje.

>> Mahtae sever - přes Zrcadlovy

Moc děkuji za super akci - mrzí mě, že jsem neměla více času přes léto, abych se jí zúčastnila aktivněji, jak jsem původně měla v plánu :D :-) Každopádně to bylo super vymyšlené a zábavné.

Poprosila bych za svých 216 bodů připsat na Marion:
252 mušlí (210 bodů)
3 květiny (6 bodů)

Přidáno

<< Zarostlý les

“Vážně,“ šeptl jsem jí nazpět hned potom, co jsem se na ni pevným pohledem podíval, abych jí dal najevo, že to myslím vážně. Pak jsem hlavu však mlčky odvrátil a pokračoval v cestě, nijak víc jsem tohle téma již nerozváděl. Byl jsem rozpolcený – jedna má část chtěla Ninu a ta druhá zase Lucy. Obě části by pak chtěly mít obě vlčice zaráz, což bylo nemožné. Ač jsem už od útlého věku chtěl svůj vlastní harém vlčic, které by obdivovaly nejen moji nadprůměrnou krásu, ale samozřejmě i jedinečný důvtip, věděl jsem, že v tuto chvíli a v této situaci to prostě nepůjde. Nina by nesnesla být „ta druhá“, a Lucy jakbysmet. Ta byla odjakživa první, a teď by se měla přestěhovat i s pelechem a kostičkou na druhou metu? Nehrozilo. Musel jsem však konečně už přijít na to, co vlastně chci.
Čtyři královská vlčata, proběhlo mi hlavou, když pronesla jména všech svých sourozenců, ale do řeči jí zatím neskákal. Vypadala, že se ještě chystá něco říct. Pět…, zmínila nakonec ještě jednoho bratra, který údajně zemřel. Pokýval jsem tedy hlavou. “A kde skončila Vanya s Fedyorem, nevíš?“ kdyby to věděla, už by mi to dávno řekla, štiplavá myšlenka mě donutila se ušklíbnout vlastní blbosti. S úmyslem zamaskovat svůj trapas jsem se na ni však pohodově usmál a k tomu pohodil ocasem, abych vypadal co nejvíc „lážo plážo“, jakože mě to vůbec nerozhodilo a ten dotaz myslím zcela vážně. “Nepotkala jsi je tu?“ dodal jsem, abych tomu dodal na upřímnosti. Každopádně se bála, že bych o tom někomu mohl říct, tak jsem na ni s poklidným úsměvem zavrtěl hlavou. “Neboj se, nevidím důvod, proč někomu něco takového říkat,“ pronesl jsem. “Kdybych ti chtěl ublížit, mohl jsem to udělat už dávno a jinak.“
“To víš, že řekl,“ na moment jsem se odmlčel a zapřemýšlel, jestli bych jí to měl říct? Pak mě ale napadlo, že mi ona sama odkryla tajemství, které asi běžně neprozrazovala na počkání, když ji sužoval stres z možnosti, že by se to dozvěděl i někdo jiný, tak jsem jí to řekl celé. “Málem jsem ji zabil. Rodina nerodina, vlče bylo moje a oni mu tam pobláznili hlavu. Respektive sestra. Hrozně jsem se naštval, povalil ji a začal tlapkou škrtit, až pak jsem si uvědomil, co dělám. Už je ale nikdy nechci vidět, tahle kapitola mého života prostě skončila,“ usmál jsem se na ni. Trochu jsem měl obavy, co si o mně teď asi pomyslí?
Nechal jsem se od ní drcnout do tváře a na oplátku se k ní starostlivě přivinul. “Budu se snažit být ti stále na blízku,“ ujistil jsem ji vlídným tónem, který byl lehce propletený určitým typem něhy. “Nemusíš mít strach.“ Zastavil jsem se pak u potůčku, který protékal lesem, a pomalu se napil. Až pak jsem na ni zvedl pohled, z brady mi mezitím odkapávala voda. “Chtěl jsem ti ukázat část tohoto světa, jinak ale nic v plánu nemám. Možná bysme se mohli přesunout k lovu na nějakou tu louku?“ pokrčil jsem rameny a počkal, jak se rozhodne.

// VLA; Běh na dlouhou trať 15/15

<< Vyhlídka

Slezli jsme z hor až do lesa, který se rozprostíral hned pod nimi. Z části vypadal, jakoby k těm horám patřil. Byl tu citelný chládek, moc sluníčka mezi husté vzrostlé stromy, který les tvořily, nepronikalo, což jeden ocenil hlavně v těchto parných dnech. Zaslechl jsem tok místního potůčku, o kterém jsem věděl, takže jsem se k němu vydal. Samozřejmě mi neušla Niny štiplavá poznámka, které jsem se pousmál. Měla pravdu, neměl jsem na to ale moc co říct, tak jsem rychle přemýšlel, jak zareagovat. “To bych asi měl,“ pronesl jsem nakonec s přikývnutím hlavy. Pak jsem ale dodal: “Ale nevím, jestli chci. Možná už chci někoho jiného,“ dlouze jsem na ni upřel zrak, aby bylo jasno, že myslím ji. Popletla mi hlavu.
Když tak mluvila o tom osudu jejich království, napadlo mě… “A kdo tam vlastně zůstal, když ty i bratr jste odešli? Zbytek sourozenců se taky vydalo jinam nebo ne?“ pořád jsem se tak nějak ztrácel, kolik jich vlastně dohromady bylo. “Ale jinak ti rozumím, jak to myslíš. Já v rodině taky zažil zradu,“ v mysli se mi vybavila postava malého černého vlčátka s roztomile vypadající čupřinou mezi ušima. “Mého druhorozeného syna Crowleyho mi ukradli. Má sestra Shireen mu popletla s nějakou svou děsně úžasnou kámoškou hlavu takovým způsobem, že když jsme z lesa odcházeli, rozhodl se následovat Shireen, nikoliv svoje rodiče a sourozence,“ odvrátil jsem pohled někam pryč. Bylo poznat, že mě to trápí. Nikdy mě to nepřestalo mrzet ani štvát. “Tehdy jsem se hodně naštval, Shireen a zbytek rodiny zcela zavrhl, takže má rodina už je jen ta v Cedrovém lese. No a Crowley… Ten si tam zůstal s nimi, zradil nás. Už o něm nic víc nevím, neviděl jsem ho a asi ani nechci. Bude prokaženej skrz na skrz kecama těch dvou luder,“ až teď jsem se na ni krátce, ale přeci jen, podíval.
Divila se, že jsem se kdysi rád schovával. “Ano, když jsem potřeboval být sám, utekl jsem se,“ usmál jsem se. “Nikdy mě tu nikdo nehledal.“ Být sám přece potřeboval občas každý, ne? “Teď už to nedělávám, jsem vyrovnaný a vím, že věci dělám správně. Dělám všechno prostě tak, jak chci. Ale občas se i tak rád jdu někam projít, abych chvíli byl jen sám se sebou,“ přiznal jsem. “Ty to neděláváš?“

>> Esíčka

// VLA; Běh na dlouhou trať 14/15

<< Zrcadlové hory

Zasmál jsem se a s úsměvem ji pak sledoval, i přestože měla odvrácenou hlavu bokem. “To je pravda, to bych asi potřeboval!“ pronesl jsem s ještě jedním tišším uchechtnutím. “Já bych se k tobě tulil moc rád!“ nestyděl jsem se. "A zcela dobrovolně," dodal jsem s lišáckým úšklebkem. Byl jsem, co se týkalo těchto záležitostí, již dostatečně zkušený a vyspělý. Nebo že by to souviselo s mým vysokým sebevědomím?
Zřejmě ji překvapilo, že jsem se nestal alfou, přestože jsem byl prvorozený syn. Ano. I mě to tehdy překvapilo. Nečekal jsem to. “Je to nenormální,“ přitakal jsem jí s kývnutím hlavy. “Ale asi jsem se díky tomu naučil, že aby jeden něco dokázal, musí pracovat. Každopádně mě to tehdy hodně urazilo a už s rodinou nechci mít nic společnýho,“ jak by můj život asi vypadal, kdybych se opravdu stal tím velkým alfou Asgaaru, jak jsem o tom kdysi dávno snil? Byl by lepší nebo horší?
Přešli jsme přes řeku až do hor, kde jsem zavedl Ninu až nahoru na moje oblíbené místo, ze kterého jsem mohl sledovat celou Gallireu. “Tomuhle místu říkají místní vlci Vyhlídka,“ ohlédl jsem se na ni a počkal, až mě dojde. “Je tu moc pěkně, je tu totiž veliký rozhled,“ postavil jsem se vedle ní, tak, abych cítil její teplo i vůni, a zahleděl se do dálky. Pomaličku, snažil jsem se tak jako nenápadně, jsem se pak přiblížil k jejímu boku, abych se jí mohl dotknout. Když mi hned vzápětí tělem projelo zalechtání napůl s napětím, zavřel jsem na moment oči. “Když se podíváš trochu doleva,“ šeptl jsem a přiložil svoji tvář k té její, “uvidíš Asgaar. Les, ve kterém jsem se narodil,“ dořekl jsem tiše. Tvář jsem z ní neoddělával, jen jsem packou ukázal na místo, kde se Asgaar rozprostíral. “A hned vedle Asgaaru, jak je tam vidět ta veliká díra v zemi, tak hned za ní je Borůvková smečka.“
Ještě chvíli jsem si užíval toho romantického pohledu při západu slunce, který nám Vyhlídka poskytovala, a pak se pomaličku rozešel. Cítil jsem se najednou nějakej vláčnej. “Chtěl jsem ti to tady ukázat, rád sem chodím. Jako mladší jsem se tady schovával před světem,“ přiznal jsem tiše. Vždy tu byl klid a prázdno.

>> Zarostlý les