Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Salem; 5. Sledovat odraz měsíce ve Velkém vlčím jezeru

<< Midiam - přes Východní hvozd

A konečně jsem přes další les dorazil až k Velkému vlčímu jezeru. Došel jsem až ke břehu, přičemž jsem se sklonil, abych se znovu mohl napít – vyschlo mi mírně hrdlo z toho chladného ovzduší. Nebo mě spíše bolel krk, možná jsem se drobet nastydl. Ale voda byla ledová, takže jsem si dal jen pár doušků, ještě ke všemu s táhlým úšklebkem, a pak se posadil opodál. Byl jsem tiše, jen jsem se zaposlouchal do hýkání hus, které poslední dobou létaly sem a tam, a poté do cvrkání cvrčků. Bylo to spíš už takové skomírající cvrkání, asi už na ně byla zima.
Bezděky jsem se zahleděl na hladinu jezera, byl jsem zamyšlený. Ani jsem si neuvědomil, jak krásný mi čisté jezero vlastně poskytuje pohled. Jasná obloha dovolila velkému měsíci na obloze osvítit nejen celé okolí, ale především zanechat jeho odraz na hladině jezera. Uvědomil jsem si to až po chvíli, co jsem na ten odraz civěl. Zamrkal jsem a zaostřil pohled, na tváři se mi vzápětí objevil mírný, skoro neznatelný úsměv. Zastesklo se mi po Nině a Lucy dohromady, rád bych tu pobyl chvíli s Ninou a pak zase chvíli s Lucy - s oběma bych tuhle krásu přírody obdivoval. Obě dvě byly takové jemné duše, každá měla jinou povahu, ale obě měly rády přírodu, jen každá po svém. Tiše jsem si povzdechl. Chyběly mi. Nebyl jsem zvyklý být poslední dobou sám, pořád jsem byl s Ninou, takže to teď bylo dost zvláštní, že jsem tady v takovou příjemnou chvíli seděl sám.
Hladina vody se náhle rozvlnila, zaslechl jsem tiché žblunknutí, možná že tam byla nějaká žabka. Odraz měsíce se tedy na moment rozhýřil, ale pak se zase ucelil a já ho mohl znovu, hezky klidně sledovat a u toho rozjímat o životě. O sobě. A o své momentální situaci.

<< Jezevčí hájek - přes Narvinij

Ještě několikrát potom, co jsem Ninu nechal samotnou, jsem se ohlédl a poslouchal v tichosti zvuky okolí, jestli se neděje nic podivnýho. Kdyby ano, ihned bych se vrátil. Byla noc, nevybrala si nejvhodnější dobu pro návštěvu mrtvých. Ztěžka jsem si povzdechl a donutil se pokračovat dál a už se znovu neohlížet. Musel jsem jí přeci dát trochu svobody a osobního prostoru. A taky důvěry.
Přes les jsem doťapkal až k řece, ze které jsem se napil, pak ji přebrodil a pokračoval dál. Měl jsem v plánu dojít až k vlčímu jezeru a tam si možná zkusit ulovit nějakou kachnu nebo něco, měl jsem trochu hlad. Sice jsem jedl toho uloveného losa, nicméně už jsem očividně většinu toho strávil. Měsíc mi naštěstí poskytoval dostatek světla a já tak mohl hezky bezpečně ťapkat a nesoustředit se tolik na cestu, protože jsem dobře viděl. Postupoval jsem tak díky tomu celkem svižně. Kdyby měsíc nesvítil, byl bych o dost pomalejší. Zastříhal jsem ušima, zaslechl jsem znovu hýkání hus. Možná, že by se mi opravdu nějaká podařila ulovit, asi jich v tomhle období bylo všude plno.

>> VVJ - přes Východní hvozd

<< Vřesoviště

Poslouchal jsem ji, a čím déle mluvila, tím víc jsem se usmíval. Líbil se mi pocit, že do mě byla takovej blázen, že si ani neokoukla jiný smečky a hned šla žít do té mé. Byl jsem rád. “Děkuju,“ hlesl jsem tiše a olízl jí tvář na znamení vděku. Každým svým slovem mě víc a víc ujišťovala o tom, že se rozhoduji správně a že nedělám chybu. Doufal jsem jen, že děti na mě nebudou naštvané. A taky bych nerad, aby mě Lucy nesnášela. Mohli bychom prostě jen... žít každý svůj život vedle sebe v Cedrové smečce a být v pohodě. To by se mi líbilo. Teda vlastně... Waristood by se mi nelíbil, ten by mohl odejít, ale kdybych měl Ninu i Lucy pohromadě, byl bych happy.
Zastavil jsem na okraji Jezevčího hájku, kde jsem kdysi mluvil se svojí zesnulou matkou. Ušklíbl jsem se, když mi ta vzpomínka vytanula na mysl. Už bych ji znovu nechtěl vyhledat, byla stejně jedovatá jako zaživa. “Tady to je,“ hlesl jsem a packou ukázal hlouběji do lesa. “Tady bratra určitě najdeš. Musíš následovat jezevce. Narazíš na něj někde v lese a on tě tam zavede... Na to místo,“ ještě chvíli jsem se na ni díval, a nakonec se usmál. “Taky tě mám moc rád. Miluju tě... A Cyrila, pokud ho potkám, pozdravovat budu,“ slíbil jsem, pak se otočil a jal se odcházet, ale nakonec jsem na ni ještě otočil hlavu a řekl: “Uvidíme se doma!“

>> Midiam - přes Narvinij

<< Skvělé místo pro Život - přes Kierb

Bylo až k neuvěření, jak jsme si s Ninou rozuměli. Co jsem řekl já, vzápětí řekla i ona a zase naopak. Nebo když už to jeden z nás nevyřkl nahlas, minimálně jsme to tak cítili. Usmál jsem se na ni a při zatahání za ouško mírně naklonil hlavu v bok. Bavilo mě, jak mi tohle dělala, byla v tom neskutečně originální, a to mi velmi imponovalo. Zatím jsem totiž nezažil vlčici, která by mě v jednom kuse tak miloučce tahala za ucho tak, jako to dělala Nina. Princezna Nina.
Mířili jsme k řece, od které jsem před chvílí přišli. Připadalo mi, že jsme s Ninou v tom lese hrozně dlouho, ale přitom se ještě ani úplně nesetmělo. Očividně to bylo jen pár hodin. Ohlédl jsem se na ni a počkal, až mě dojde. Potom jsem tempo kroku upravil na to její. “Jaké všechny smečky jsi tu už vlastně navštívila?“ natočil jsem na ni jedno, to bližší ucho. Nevzpomínal jsem si, jestli jsme se o tom bavili nebo ne. Přebrodil jsem řeku, za jejím tokem se zastavil a chvilinku přemýšlel, kam dál, ale pak jsem se vydal směrem k louce poseté fialovými květinami. I po té jsme celkem nedávno tlapkali. Za chvilku bude všechno zapadaný sněhem. Škoda. Snad bude zima mírná, nemám vůbec náladu na nějaký hromady sněhu po břicho, přes který se budu brodit. A na hlad taky ne.
Podíval jsem se na ni. Chtěla k Jezevci jít sama, což jsem chápal. “Nezlobím se, v pohodě. Aspoň na sobě nebudem tolik závislí, hehe,“ zazubil jsem se na ni a vlepil jí pusu na tvář, pak jsem vzápětí změnil směr k lesu, ve kterém sídlil jezevec. “Projdu si okolí, možná se podívám po Ciri… A pak se sejdeme doma, ano? Budu na tebe čekat. Kdybych tam nebyl, počkej ty na mně,“ usmál jsem se. A třeba narazím na toho Cyrila, meh.

>> Jezevčí les

Ještě chvíli jsme spolu s Ninou leželi vedle sebe a tulili se, očividně nás to oba dva dostalo. Na mě začal dokonce jít spánek, klimbal jsem a přivíral oči, ale Nina mě pak probrala, když se mnou začala mluvit. Oči jsem otevřel a zaostřil je na Ninu, která si náš akt pochvalovala. Samolibě jsem se pousmál, její pochvala mi samozřejmě udělala dobře. “To jsem rád, že se ti to líbilo,“ hlesl jsem tiše a olízl jí čelo. “Mě se to líbilo taky, moc. Ani nevíš, jak dlouho jsem to s tebou chtěl,“ přiznal jsem jí a uculil se. Byl jsem vážně spokojený. Život mi teď připadal náramně skvělý, dokonce jsem i zapomněl na všechna trápení, která mne již delší dobu provázela.
“To bychom asi měli,“ pokýval jsem hlavou, každopádně jsme přece ještě měli v plánu… Jo, přesně to. “Ano, ten jezevec je celkem po cestě, vlastně je to kousek odsud. Mám dojem, že někde na sever přes řeku,“ pomaličku jsem se posadil. Nohy se mi ještě třásly, byl jsem z toho ještě pořád jak mátoha, nejvíc by mi asi prospělo, kdybych se prospal, ale chtěl jsem Ninu doprovodit k tomu jezevci. Navíc když nebyla jako mátoha ona, proč bych jí měl ukazovat, že já jsem? Postavil jsem se, oklepal se a protáhl. “Tak jo!“ pronesl jsem. Snažil jsem se o energický hlas, ale vzápětí na to jsem zívl, takže ten energický tón asi moc přesvědčivý nebyl. Poťouchle jsem se zasmál. “Pojď, vyrazíme. Za chvíli bude noc, tak ať to stihneme,“ vybídl jsem ji, ještě jednou se otřel hlavou o její krk, a pak vyrazil.

>> Vřesovitě - přes Kierb

// Salem; 4) Pokusit se svést Ninu během romantické chvilky při západu slunce (na území "Skvělé místo pro život") - 3

Přetočila se na břicho a pro mě to byla jasná známka toho, že mě přijímá. Bez dalšího zbytečného otálení jsem se nedočkavě postavil nad ni a naklonil hlavu k jejímu uším, které jsem následně začal něžně olizovat. “Určitě se o tebe postarám,“ šeptl jsem, naposledy jí ouško olízl a následně jsem se čenichem přesunul na její zátylek, který jsem začal oňufávat. “Postarám se o tebe tak, že nebudeš chtít nikoho jinýho,“ čenichem jsem pomalu klouzal přes krk až k zádům, a ještě jednou, naposledy, se k ní přitulil. “Neboj se,“ šeptl jsem. Mluvil jsem tichým tónem, nechtěl jsem tuhle romantickou chvilku zbytečně narušovat.

Zadýchaně jsem se z ní svalil na bok, dopadl jsem jak přezrálá hruška ze stromu. Zrychleně jsem oddechoval a přitom se Nině koukal do očí, měl jsem hlavu zhruba na její úrovni. “Bolelo tě to?“ nastražil jsem na ni ouška. Doufal jsem, že si to užila stejně jako já a že v blízké době bude chtít opakování! Moje tělo pohltila naprostá euforie, byl jsem celý rozvláčněný, nechtělo se mi vůbec hýbat ani zatínat jakýkoliv sval na těle. Jen jsem vzdychl a olízl si tlamku. Nešlo mi normálně myslet, byl jsem ještě plný pozitivních dojmů, a ty pocity slasti mi ještě pořád ovlivňovaly – možná až zatemňovaly mozek. A možná jsem ani přemýšlet nechtěl. Jen jsem ležel a užíval si toho pocitu, který mi Nina poskytla.

Saelind, Reonys | říjen 5/10

Reonys mi v krátkosti shrnul, co dělal v době, co jsme byli od sebe. Pokýval jsem hlavou, “jojo, Deltičku houbičku si pamatuju, našli jsme ji s Ciri ztracenou mezi houbama. Proto houbička,“ zazubil jsem se. Bylo mi ale doopravdy úplně jedno, jestli Delta v Cedru zůstane nebo se vydá někam pryč, třeba hledat nějaký jiný domov. Lepší by stejně nenašla.
Reonys se omluvil a Saelind se nakonec omluvila taky, už tak asi po dvacáté. Jemně jsem protočil oči v sloup a zavrtěl u toho hlavou. Nechápal jsem, jak může existovat vlk s tak strašně nízkým sebevědomím. Kdyby byla na Gallirei soutěž o největší trubku, Saelind by ji vyhrála. “No, myslím, že vás tu nechám, ať se můžete v klidu seznámit,“ podíval jsem se nejdříve na Lin a pak na Reonyse, na kterého jsem se pousmál a zatěkáním obočí nahoru mu naznačil, ať do ní jde. Můj syn sice nebyl takové kvítko jako já, to jsem věděl, ale doufal jsem, že třeba překvapí a Lin uloví. Její táta je alfa, Reonysi! Je to dobrá partie! vyslal jsem mu myšlenku a důrazně na něj přitom hleděl, ale pak se otočil na Saelind, aby to nebylo trapné. Usmál jsem se i na ni. “Těšilo mě, krásná slečno,“ kývl jsem a na rozloučenou na oba dva zavrtěl ocasem. Pak jsem se otočil a pomalým, možná až šnečím tempem se odploužil pryč. Možná mi to trvalo tak dlouho, abych ještě mohl co nejdéle poslouchat, o čem spolu budou ti dva mluvit. Uši jsem nechával natočené dozadu na ně, ale dělal jsem, že se nic neděje a že prostě odcházím.
A pak jsem zmizel za obzorem a už se znovu neukázal.

// Salem; 4) Pokusit se svést Ninu během romantické chvilky při západu slunce (na území "Skvělé místo pro život") - 2

Nina se ke mně tulila, bylo na ní poznat, že je ze mě celá pryč, což mi dodávalo ještě větší sebevědomí. Cítil jsem se díky tomuto uvědomění vážně dobře, jako těžkej alfa samec, opravdovej drsňák, kterej sbalí kde koho. Zavrněl jsem a přitulil k ní hlavu. Nejen, že mi vědomí toho, jaký je do mě blázen, hladilo ego, ale zapříčinilo i moji výraznou rozrušenost, nadrženost… Neklid na duši. Najednou mi voněla ještě víc než běžně. Olízl jsem si čenich a bezděky se na ni natiskl, když mi vysvětlila, že „ljubim“ znamená „miluji“. Bylo moc roztomilé, jak z téhle situace byla celá taková rozpačitá, tím víc jsem se k ní tiskl, neb jsem mě pohltila silná touha ochraňovat ji, a přitom se jí zároveň i zmocnit, aby byla celá jen a jen moje. Chtěl jsem stvrdit naše slova činem, ke kterému se očividně schylovalo. Zapadající slunce dohromady s poklidným okolím lesa nám k tomu navíc poskytovalo ideální, romantikou protkané prostředí.
Už už jsem chtěl položit čenich na ten její, ale ona se zasekla a obávala se, jestli to nebude bolet. Zůstal jsem na ni chvíli tiše koukat, přemýšlejíc nad co nejvhodnější odpovědí. Vždyť já nebyl vlčice, nevěděl jsem, jaké to je z té jejich strany a jestli to náhodou nebolí, nicméně nechtěl jsem ji vyděsit, aby z toho celého, na co jsem se tak moc těšil, ještě ucouvla, takže jsem zavrtěl hlavou a konejšivě se na ni pousmál. “Neboj se. Když to budeme chtít oba dva, nemělo by to bolet. Naopak, je to moc krásný, vážně,“ olízl jsem její šedivé čelíčko, kterému už k dokonalosti chyběla jen ta princeznovská korunka, a nakonec na ni ten čenich opravdu natiskl. Jen jsem čekal, jestli náhodou neucukne?

// Salem; 4) Pokusit se svést Ninu během romantické chvilky při západu slunce (na území "Skvělé místo pro život") - 1

"Jo tak oslaveny lovec by se ti libil," uchechtl jsem se, "takze tim myslis, ze ja nejsem osvaleny? A ze nejsem dobry lovec? Ulovil jsem ti toho losa," pripomnel jsem ji, ale uz nezminil, ze ona se toho lovu ucastnila taky a ma na uloveni toho zvirete tedy zasluhu.
Kazdopadne bych ji mel za ty jeji recicky vytrestat. Sledoval jsem ji takovym mirne proradnym pohledem, ale pak, kdyz mi olizla tlamu, jsem dal na nic necekal a povalil ji na zem. "Ja ti dam, osvaleneho lovce!" septl jsem bručivě, zatimco jsem lezel vedle ni a mel pres ni prehozenou predni packu. Usmival jsem se na ni, ale porad s lehce hravym a skadlivym usmevem. Libila se mi jeji blizka pritomnost. Citil jsem jeji teplo, vuni... Zhluboka jsem se nadechl a zavrel oci. Nemohl jsem se ji nabažit. Byla dokonala. "Ach Nino," hlesl jsem tise a hlavu zaboril do jeji srsti na odkrytem hrdle. Lezeli jsme oba na zadech vedle sebe. Jeji srst na hrdle byla neuveritelne mekka, hrozne prijemna na dotyk, lehce zvlnena jako od ovečky. "Jsi moc krasna," zaseptal jsem a prevalil se k ni jeste bliz. Cenichy se nam vzajemne skoro dotykaly. "Chtel bych te..."

Jestli by byl hřích, kdyby se vlci, kteří ve světě něco znamenají a někým jsou, nemnožili? “Rozhodně. Kdyby se množili jen ti, kteří mají špinavou krev, nulovou urozenost a mizerný intelekt, bylo by všude jen plno hloupých špindír a svět by nebyl takovým, jakým je. To my, kteří něco znamenáme, ho děláme lepším,“ poučil jsem Ninu a důležitě se na ni přitom díval. Opravdu jsem tomu věřil. Věřil jsem, že jsem něco víc než ostatní – pocházel jsem z velké, asi i celkem obávané smečky. Můj otec i matka, ať byli jací byli, toho uměli hodně, věděli hodně a navíc byli oba dva alfy. Co mohlo být víc než být alfou, která se dokáže postarat o celou smečku během tuhých zim nebo velkých veder, a ochránit ji před případným nebezpečím? Na to nemá každý, ne všichni tohle zvládnou, ale oni to zvládli a jejich prapředci určitě taky. A já taky. Sebevědomě jsem pozvedl hlavu, byl jsem silným a vlivným vlkem, prudce okouzlujícím a taky schopným. Měl bych mít ještě jeden vrh a přistupovat k němu jinak, než ke svému prvnímu.
Zahleděl jsem se Nině do očí. “Rád bych napravil chyby, který jsem dělal při výchově mýho prvního vrhu. Je moc důležitý, aby vlčata nabývala různých zkušeností v raném věku. Pak se z nich stanou všestranní vlci, kteří nejsou hlavou mimo realitu (jako Crowley s Vivianne) a kteří si dokážou poradit s různými situacemi. Nezpanikaří při prvním problému. Budou silní a cílevědomí. Utvoříme je k obrazu svému, Nino,“ přiblížil jsem se, a pak jí hlesl do ouška dodatek: “Budou jako my. Budou znát svoji hodnotu.“ Pak jsem se oddálil a znovu se jí podíval do očí. Pevným sebejistým pohledem, věděl jsem, co chci. Zajímalo mě však, co na to ona? Měla to v hlavě nastavené stejně jako já?

Uculovala se, jakoby mě snad chtěla přemluvit k něčemu, co jí nechci dovolit. Pobavilo mě to. Zasmál jsem se a přikývl, “proč ne. Stejně se s ním chceš setkat, takže bys toho jezevce dřív nebo později stejně hledala,“ řekl jsem. Neměl jsem důvod před ní ten zvláštní les duchů ukrývat. Byla dospělá svéprávná vlčice, a pokud chtěla setkání se svým zesnulým bratrem, měla ho mít. Neměl jsem ani strach, že by se toho místa mohla vyděsit, takže… Jo, proč ne.
Nahnul jsem se k ní blíž, abychom se mohli mazlit pohodlněji, přičemž jsem u toho spokojeně přivíral oči a olizoval si ňufák. Její doteky byly tak neuvěřitelně příjemné, prohřívaly mi celé tělo. “Hmm,“ broukl jsem reakci na jejího bráchu. “Určitě se zase jednou najdete, neboj se. Osud vás svede dohromady. Každopádně do Cedru by se přidat klidně mohl, je to tvůj bratr,“ vlastně se mi líbilo, že by se měla Cedrová smečka zase o něco rozrůst, nicméně i tak mi přes hlavu přelétla myšlenka, jestli by ji pak její bratr nechtěl nějakým způsobem ovlivňovat proti mně? Rád bych se s ním setkal.
Krátce jsem se na ni podíval, usmál se a pak oči zase zavřel. Bylo to však tak uvolňující, že jsem se svalil na zem, abych se těm pocitům mohl plně poddat a užít si je. “Líbí se m i, když se mě dotýkáš,“ zašeptal jsem trochu roztřeseným hlasem a vyvalil se na záda. Odhalil jsem tak bříško, svoji nejzranitelnější část. To pro Ninu mohla být svým způsobem jakási lichotka, poklona… Plně jsem jí důvěřoval a oddal se jí. Ona však s péčí o moji srst v tu samou chvíli přestala, tak jsem na ni naklonil hlavu, abych zjistil, co se stalo. Roztomile tam, celá rozpačitá seděla a hrabkala se packou v hlíně, a já vzápětí pochopil proč. Překulil jsem se na bok, abych na ni lépe viděl, a podepřel se přitom o přední packu. Usmál jsem se na ni, a takovým tónem trošku na frajera řekl: “jistě že.“ Koukal jsem se na ni a celou si ji přitom prohlížel. Její výraz, měkké rysy ve tváři, krásné oči… “Obzvlášť s tebou. Určitě by byli krásní po tobě,“ dodal jsem tiše. Postavil jsem se, pomalu k ní přišel a objal ji tak, aby měla zabořenou hlavu pod mým krkem. U hrdla. “A ty bys chtěla?“ šeptl jsem jí do ouška, které jsem jí následně něžně olízl.

<< Kierb

Přebrodili jsme řeku a naše tlapky překročily práh dalšího lesa. Určitě jsem tu už někdy byl, jen jsem si nevzpomínal, kdy přesně a s kým. Každopádně to tu ale bylo dost… Pohádkové. Štěbetající ptáčci okolo nás naznačovali, že nám nic nehrozí a dodávali nám na duši klid a mír. Barevné listnaté stromy nám pak poskytovaly úžasný a velmi uklidňující pohled, a tichý šumějící potok byl zase balzám pro uši. Začenichal jsem a nasál čistý vzduch do plic, přičemž jsem se na Ninu koukl a usmál se. “Tady je to moc příjemný,“ hlesl jsem a zamířil hlouběji do lesa, někam, kde bysme si mohli odpočinout. Přece jen jsme od tetky Smrti až sem překonali dlouhou cestu.
Nina se rozpovídala o vlčatech, tak jsem na ni natočil ucho a poslouchal ji, ale ve chvíli, kdy jsem chtěl zareagovat, se rozhodla, že si mám odpočinout a ona sama zamíří k Životu. Pokrčil jsem tedy rameny a souhlasně přikývl, “dobře.“ Neviděl jsem jediný důvod, proč bych se měl tahat takovou štreku, když mi nabídla, abych tu zůstal. “Tak opatrně,“ zahuhlal jsem jí do ouška, když se přišla přitulit, a pak sledoval její mizející postavu.

Když se Nina po nějaké době vrátila, já jsem ležel pořád na tom samém místě, kde jsme se rozloučili, a odpočíval. Ani jsem nad ničím nijak zvlášť nepřemýšlel, nechtěl jsem. Potřeboval jsem si odpočinout, pročistit si hlavu… A tohle prostředí na tohle bylo ideální. Přiběhla jako velká voda a zachumlala mi čenich do srsti, hlubším hlasem jsem se pousmál a přitulil se k ní taky, zatímco jsem se postavil na nohy. “Takže mise byla úspěšná,“ zkonstatoval jsem, a nechal ji, aby ode mě poodstoupila. Pak jsem se jí zahleděl do očí stejně tak, jako to udělala ona. “U jezevce jsem byl, ano. Vím, kde je. Mělo by to být kousek odsud,“ pokýval jsem hlavou, ale při vzpomínce na mrtvou matku, která se mi v tom prapodivném lesíku tehdy zjevila, jsem sklopil uši k hlavě. “Opravdu se u jezevce můžeš setkat s mrtvými. Nevím, jak je to možný, ale jde to,“ dodal jsem, uši jsem na ni zase nastražil a pak se usmál. Musela být ráda, že je alespoň jeden z bratrů tady. “Takže Cyril tu někde běhá po Gallirei jo? Už jste na sebe narazili? Potkali jste se tu?“ posadil jsem se a smotal ocas k tlapám. Nevzpomínal jsem si, o čem přesně jsme s Ninou mluvili, když jsme probírali její rodinu… Snad ne o tom stejném, na co se jí zrovna ptám, pak bych vypadal jako blbec.

Saelind a Reonys | říjen 4/10

Uculila se a nejspíš i začervenala, a pak řekla, že oproti mně není vůbec nic. Uchechtl jsem se. “Nemůžeš srovnávat sebe – elegantní něžnou dámu, která má působit roztomile a zranitelně, a mně – statného urozeného vlka frajera, kterej má pouštět hrůzu,“ zavrtěl jsem lehce hlavou a na tváři i nadále ponechal mírný úsměv. Jen takový lehký, ale přeci jen tam byl. A když pak prozradila, kolik zim už je na světě, napadlo mě, že je obdobně stará jako Reonys, možná jen o trošku mladší. Bezděky jsem si mlaskl a mrskl přitom ocasem. Hodili by se k sobě. Dcera alfy a syn alfy... Ideální partie. “Jo, moře je daleko, ale stojí to za to,“ zamumlal jsem na půl tlamy, stále ještě ztracený ve svých představách, jak skvělý by bylo, kdyby můj syn měl zrovna dceru alfa samce z jiné smečky. Ani jsem nereagoval na to, že se vody bojí, asi jsem to i přeslechl, nicméně i tak by mně to asi nepřekvapilo. Bála se snad všeho, ne? I svýho vlastního stínu. Co mě však probralo a vrátilo zpět do přítomnosti a momentální reality bylo její opětovné ponížení sebe samotné. Protočil jsem oči a zavrtěl hlavou. “Neříkej pořád takový věci,“ pokáral jsem ji. “Proč snižuješ v očích cizích svoji hodnotu? A vlastně i v těch svých? Proč si myslíš, že tvoje sestra je lepší než ty? V čem?“ vychrlil jsem na ni. Já byl velice sebevědomý kus už od mládí, možná až moc, moje ego sahalo až do těch nejvyšších komnat vzdušných zámků, nicméně... Vyhovovalo mi to. A už vícekrát se mi mé ego i osvědčilo. Třeba když jsem balil Lucy. Nebo Ninu. Hehe. Nedokázal jsem však pochopit, že někdo mohl být až tak moc vybátý bez špetky sebedůvěry. Tahle vlčice měla sebedůvěru zamrzlou někde hluboko na dně vlčího jezera. Hrůza. “Co tvůj táta? Neučil tě, že si máš věřit? A že když si věříš, dokážeš všechno na světě?“ povytáhl jsem obočí.

V tom se tu najednou zjevil náš syn. Jako na zavolanou! Nečekal jsem ho, překvapil mě. Nevěděl jsem o něm, protože jsem byl tak zapálený do toho našeho rozhovoru o sebedůvěře, že jsem ho prostě nezaregistroval. “Reonysi,“ vydechl jsem, zaostřil na něj zrak a pak se usmál. “Rád tě vidím. Zrovna jsem nedávno přemýšlel, kde se s Ciri asi touláte, delší dobu jsme se neviděli,“ rychle jsem ho sjel pohledem, jestli je v pořádku, ale naštěstí vypadal dobře. Kdyby ne, našel bych si toho, kdo mu co provedl, a zakroutil mu krkem!
Podíval jsem se na Saelind, chtěl jsem je vzájemně představit, ale ona byla rychlejší. A pak se jala odcházet. Pohotově jsem zavrtěl hlavou. “V žádným případě,“ zaprotestoval jsem. “Kam bys chodila. Jakej prostor. Můj syn je... Chci říct je to super náhoda, že nás našel a že se můžete rovnou společně seznámit,“ na Reonyse jsem neznatelně vypoulil oči a něžňounkým pohozením hlavy směrem k Lind hlavou naznačil, aby se činil. “Možná spíš já bych vám měl nechat prostor, co?“ zasmál jsem se, ale jen tak na oko. Vlastně tu nebylo čemu se smát, jen jsem nevěděl, čím svoji poznámku vhodně doplnit.

<< Vřesoviště

“Kamennou šedou mám, jo?“ zasmál jsem se. Tohle slovní spojení jsem slyšel prvně, ale když se podíval na své packy, uznal jsem, že má vlastně asi pravdu. Nehodlal jsem to však přiznat, spíš jsem se s ní dál hašteřil a pokračoval v její hře. “Děvenko,“ začal jsem tónem, kterým jsem naznačoval, že já vím naprosto všechno. Jakoby ona byla žačka a já její učitel. Samozřejmě jsem to ale vážně nemyslel, nechtěl jsem ji poučovat... Poučoval jsem jen vlky, které jsem neměl rád, hehe. “Skála je ale kámen, víš?“ vyplázl jsem na ni špičku jazyka a následně se zazubil. “Takže oba dva máme takovou jakousi kamennou šedou. Z toho vyplývá! Že máš stejně hnusnou srst jako já,“ zasmál jsem se a zavrtěl ocasem, ale pak jsem dodal: “A nebo máme oba stejně krásnou srst. Není vlastně taková skalní kamenná šedá naprosto originální?“ I můj syn Reonys měl šedou srst, ale Ciri i Vivianne měly obě dvě srst jiné barvy. Zajímavé. Jak se asi mají? Až nezvykle dlouho jsem netrávil čas s dětmi. Nebyl jsem na to zvyklý, na dlouhou dobu se totiž má rodina stala hlavním bodem mého zájmu. Jakousi novou kapitolou v mém životě. Nedopsaným příběhem... Který se ale nejspíš začínal pomalu dopisovat.
Nina mě vytrhla z myšlenek a vzpomínek, když se ke mně přitulila. Přitulení jsem jí opětoval a spokojeně nasál do čenichu vůni jejího kožíšku, až jsem se z toho vnitřně jemně roztřásl. Ta vůně byla... Vzrušující. A do toho ten její dotek. A škádlivá poznámka. Přivřel jsem lišácky oči a olízl jí přitom zboku čenich. “Já abych se nemohl rozmnožovat?“ hlavou jsem jí drcl do krku. “Víš, že předávám samý úžasný, jedinečný geny? Moje potomstvo stojí za to, hehe,“ krátce jsem se odmlčel, zatímco jsem ji pozoroval, a přemýšlel, jestli říct to, na co se chystám. Pak jsem však usoudil, že je to dobrá příležitost a dodal jsem: “No a ty, když budeš až do doby, co budeš chodit po světě jako stará rozklepaná rašpla se mnou, tak co? Taky se nebudeš množit?“ vyplázl jsem na ni jazyk. “Tvoji krásu a moji dokonalost by určitě stálo za to jednou propojit a rozmnožit, nemyslíš? Představ si hejno krásných a dokonalých Etňácko – Niňáckých vlčat,“ culil jsem se. Měl jsem vlčata rád. Jednak jsem je mohl vychovat a vést dle svých ambic a přesvědčení, a druhak byla vlčata vlastně celkem roztomilá. Někdy. A tím jsem vlastně možná i tak trochu odpověděl na Niny otázku o budoucnosti, ale zajímalo mě její vyjádření na tohle téma, tak jsem do toho nechtěl plést cokoliv jiného a zamlouvat to. Mohla by se pak totiž lehce vyhnout odpovědi.

Dorazili jsme s Ninou k řece, nad jejímž tokem zrovna přelétlo hejno divokých hus. Hlasitě hýkaly, možná jakoby se snad vzájemně svolávaly a čekaly na další, stejně tak velké hejno. Vzhlédl jsem a chvilku je pozoroval. Napadlo mě, jaké to asi je, umět létat? Vidět svět z výšky. “Hele,“ hlesl jsem a packou ukázal na zatažené nebe plné ptáků, nicméně bylo dost pravděpodobné, že si jich Nina díky hluku, který vydávaly, všimla sama ještě dřív, než jsem na ně poukázal. Ještě chvíli jsem na ně hleděl, ale pak se spolu s ní vydal dál skrze tok řeky.

>> Skvělé místo pro život

<< Hadi ocas

Mela pravdu, jeste ze jsem vedle sebe mel takovou moudrou vlcici. "Jo, ja vim," broukl jsem a usmal se. Vlastne... Citil jsem se lip. Jak jsme si o tom s Ninou promluvili a ja se pred ni tim padem nemusel citit spatne, ze ji "klamu" a ze mam "tajemstvi", spadlo to ze me a stres jakz takz zmizel. Olizl jsem si cenich, kterym jsem nasledne i zavetril, abych zkontroloval okoli, a pak se vydal k rece, ke ktere nas Nina směrovala. Zacala si dela legracky z meho kozisku, na oko prekvapene jsem se zbezne prohledl. "No to jo, vrana k vrane seda, vid?" hlavou jsem pohodil na jeji kozisek a pak se zazubil. "Nikdo me nechtel, tak jsi na me zbyla ty. Ale tebe asi taky nikdo s tim kozichem nechtel, co. Takze jsi mi tak nejak vlastne zbyla," priblizil jsem se k ni, a zatimco jsem hrave mrkl ockem, olizl jsem ji zezadu ousko. "Jeste ze mame oba dva tak hnusny kozichy. Kdyby byly hezky, urcite uz bysme oba byli zadani," zazubil jsem se. Jako kdybych ja uz zadanej nebyl, meh. "Taky te mam rad. Jsi moje mala hvezdicka," jak jsem byl v jeji tesne blizkosti, cumakem jsem ji prohrabl srst na krku.
Chvili jsme pokracovali v tichosti, ale pak Ninka povedela, ze zivot je fajn a ze kazdy den neni jen o tom, prezit ho. Souhlasne jsen prikyvl. "A bude nam fajn uz navzdycky," broukl jsem. "Kdyz mame jeden druhyho, vsechno bude na svete najednou barevny. Ceka nas krasna budoucnost, Nino. Urcite jo." Veril jsem, ze spolu dokazeme jeste velke veci!

>> Kierb