Příspěvky uživatele

Nevím proč, ale přišlo mi, že z mého útočení tatínek radost neměl. Nebo jen n nechápal, že já jsem vždy ve všem nejlepší a to se prostě nezmění. Z ničeho se v jeskyni objevili ďábelsky zelené rostliny, které mně chtěli chytit. Chvíli jsem uskakoval, ale nemělo to žádnou cenu, chytili mě. Obmotali mé bříško a zavěsili mě do vzduchu. "Hej, vy kytky smladlavý," okřikl jsem je svým hlubokým hlasem. Bylo velice divné, že se nelekly. Musel jsem tedy pokračovat se sovy: "Já Etney, vám navivuju okamžitě mě pufte!" Skusil jsem to rázněji, ale jako kdyby ty rostliny někdo ovládal. Rozhlédl jsem se kolem sebe, musel to být některý vlk a mohl t být i strejda Nax, který před malou chvílí přišel. Tuto variantu jsem však vylučoval, musela to být ŇU, nebo táta. Proč mi to dělají není to vůbec vtipné. Musel jsem tedy zapracovat na své volnosti jinak, v prvé řadě mě napadlo použít zoubky, ale ať jsem se otáčel jak jsem chtěl nešlo mi to, navíc jsem se zamotal ještě více. mlátím je ocáskem. Začal jsem švihat ocáskem. Mé snažení bylo marné, ale teta Ňu mě vysvobodila. Ufff. Položila mě na zem a šimrala mě na bříšku, ale bylo to příjemné. Nemohl jsem si odpustit otázku. "Jak to udělal?" zeptal jsem se, "naučíte mě to?" Usmál jsem se a začal skákat po Ňu. Nachvíli jsem se zastavil a podíval po jeskyni, byl tam táta, byl tam Nax, Awnay i Ňu, ale Laura nikde. "Lau, pot k nam." řekl jsem doufajíc, že mě slyší. Snad mi to Ňu vysvětlí, je to všechno divné. Ona umí dělat s vodou, maminka s ohněm, tatínek s rostlinami, vidí mi do hlavičky. Co to má být? Budu to taky někdy umět?

Lauřina slova zněla velice chápavě a to mě potěšilo. Taková muka jako já, jistě nikdy nikdo nezažil, navíc jsem ještě maličký. Byl jsem rád, že se Lau chová tak inteligentně, bez nějakého přehnaného smíchu a úšklebků. Zaryl jsem čumáček do její srsti, otřel si o ní hlavičku, když v tom mě něco napadlo. Její výraz byl kyselý. Vyskočil jsem na nohy a začal Lau obcházet, nemohl jsem připustit, aby svá slova nemyslel na 100% vážně, co bych potom dělal. Mohla by se začít smát, já bych nebyl ani litován ani utěšován. To jsem nemohl dopustit. Stál jsem tak přímo před ní, pozoroval jsem každý její pohyb. Uši se zdály v celku normální, oči měla zelené jako vždy, ale ani na nich nebylo nic zvláštního. Podíval jsem se na pusu. Ta byla nějaká divná a než jsem se nadál plynuli z ní slova. Lehce jsem odstoupil a sedl jsem si proti ní. "Bylo to to nejstlašidelnější , co fem kdy zavil," řekl jsem vážně s úmyslem pokračovat, ale Laura mě předběhla. Její slova mě nehorázně rozzlobila, obzvlášť jedno malé "i" podpořilo můj hněv. Zamračil jsem se a křikl na ní: "Já jsem fe teda nebál. Je mi jafné, ze by si se báa, ale já jsem se nebál. Jsem nejstatečnější vk vsfech dob!" Mrskl jsem ocáskem. Poodešel jsem od ní pryč a otočil se k ní zády, byl jsem zvědavý jak bude reagovat. To snad nemyslí vážně! Já Etney první, bych měl být mnohem uctívanější než má sestra Awnay smraďoška. Mému slovu by měl věřit každý, každý by měl věděl, že se jen tak neleknu. Achjo, vlčí populace prostě nezná jedince mého rázu. Otočil jsem se k Lauře a tiše zašeptal: "Já fe vážně nebáu!" Lehce jsem pohodil hlavou.
Musel jsem to Lauře nechat projít hlavou, začal jsem tedy jinou akci, než si to řádně rozmyslí. Lehl jsem si na záda, tlapky jsem dal nahoru, pohupoval jsem se jen tak ze strany na strany, čistil jsem si nožičky. To byla jen pouhá zástěrka, akce teprve přicházela. Houpl jsem se o trošku víc, až jsem si stoupl. Podíval jsem se do země a s bojovým nasazením se rozběhl na Lauru, začal jsem ji kousat do ocásku. Na chvíli jsem se zoubky pustil, nemohl jsem pořád mučit jen Lauru. Běžel jsem do druhé jeskyně a skočil na Tátu. "Ha, mám te! Chytiu fem te!" zahulákal jsem. Dvě kořisti mi však nestačili, maminka mi už utekla, ale stále tam seděla teta Ňu. Už jsem v záloze neměl okamžik překvapení, ale i tak jsem se rozhodl ulovit i jí. Schoval jsem se za tatínkem a vykoukl jsem na jednu stranu, na druhou stranu. Nemohl jsem dál vyčkávat. Rozutíkal jsem se k ní plný víry, že jí povalím. Místo povalení jsem však narazil.

//Párek, perník, vánočka, ponožka, advent, krocan, kapr a cukroví.

Laury kožich i její milý hlas mě uklidňoval, ale mé tělíčko se stále třáslo a chloupky jsem měl naježené. Laura se mě ptala, co se mi zdálo. Nešlo hned odpovědět, bylo to to nejstrašidelnější, co jsem kdy zažil, ale nebyl jsem si zcela jistý, zda by to bylo strašidelné i pro Lauru. Zajisté by se bál každý, ale v mém okolí byli jen vlci s inteligencí vánočky. No musel jsem tedy příběh mě a strašidelného Smradlavého Ponožky, jak jsem ho pojmenoval. Rozhodl jsem se tedy začít. "Ehmmm," odkašlal jsem si pokračoval v proslovu, "nooo veuký kvocan (krocan)ctel me pastit paukem. (párkem)"Podíval jsem se ublíženě do země. Očkem sem, očkem tam pozoroval jsem Lauru i vlky ve vedlejší jeskyni, očekával jsem soucit. Bylo jich tam tolik, proč nikdo nemohl přiběhnout a litovat mě. "Haoooo, já jsem ubvížený, jsem vám snad peuník? (perník)" řekl jsem dotčeně a začal skákat do vzduchu. Čekal jsem odezvu, až jsem z toho dostal chuť na něco sladkého. Možná na maminčino mléčko, nebo ne. Bylo to ještě něco jinačího. Cukroví! Řekl jsem si v hlavě, neměl jsem sice ani ponětí, co by to mohlo znamenat, znělo to však chutně a to bylo důležité. Na tu chvíli, kdy mě zahltila chuť, jsem zcela zapomněl na původní problém. Musel jsem docílit toho, aby jsem byl hýčkán. Začal jsem se obvíjet svým ocáskem a tiše jsem zakňučel. Zakňučení od tak statečného vlka jako jsem já snad musí něco znamenat, vždyť každý ví, že já se jen tak něčeho neleknu a nyní kňučím. Podíval jsem se na Lauru svýma jantarovýma očima a očekával odpověď. Snad to nebude trvat slouho jak advent! Prohnalo se mi hlavou. I kapr by se bál, musí se bát i Laura Usmál jsem se v duchu.

// Omlouvám se, že jsem byla tak dlouho neaktivní, ale byla jsem na škole v přírodě a teď stále nějak doháním do vánoc, do zítřka.
Spal jsem v malé jeskyni zabalený do klubíčka. Můj kožíšek se při každém mém nádechu jen malinko zachvěl, ale bylo mi krásně teplo. Když chladný vánek, pošimral můj čumáček. Pšikl jsem si. Má očka se na maličkou chviličku otevřela a projela jeskyň. Nebyl tu nikdo, avšak krása spánku byla neskutečná, měl jsem pocit, že kdybych prospal den i noc měl bych se nejlépe, ale na druhou stranu bych zajisté přišel o nespočetná dobrodružství. Nicméně v tuhle chvíli jasně vítězil spánek. Zavřel jsem oči a spokojeně podřimoval dál. V tom momentě se mi do hlavy vloudil sen. Spal jsem takhle v jeskyni, byla tma a nikde, nikdo. Nikoho jsem neviděl, neslyšel ani necítil. Když v tu chvíli se nějaký pach vloudil dovnitř mého čenichu. Nebyla to maminka, nebyl to tatínek, ani tety Lau a Ňu. Tento pach jsem nikdy necítil. Začal jsem se tisknou ke zdi jeskyně, bál jsem se, že tak krásného vlka jako jsem já, bude ten netvor chtít. Bylo nad míru jasné, že si mě odvede, nebo mě sežere na místě. Byl jsem nalepen v rohu a nechtěl jsem se ani trošku hnout. Byl jsem statečný a ne, že ne!. Štěkl jsem na něj. On reagoval nemístnými zvuky: "Ha, ha, ha." Cukl jsem sebou, tlapičky si položil na hlavu a tiše zakňučel, stále jsem spal. Zněl jako zlo samo. Rozhodl jsem se, že svou statečnost hodím za hlavu a začal jsem couvat víc a víc. Konečně jsem ho i viděl, tedy ne přímo jeho, ale jeho obrovský stín. Blížil se ke mě. Nechápal jsem proč si nechtěl vzít někoho jiného, třeba mou ošklivou sestru. To byl nápad! "Veeeee-em si Aw," vykoktal jsem ani nevím jak, "ona mňam!" Stín se zastavil. Vypadalo to, jako by se chystal si sednout, ale nakonec si lehl. Klepal jsem se jako osika s očekáváním, co udělá. Sedl jsem si, lehl jsem si, vstal jsem nejmíň 50 krát do kola. Ten stín se ani nehnul. Nejspíš se mě bál. Majestátně jsem zvedl hlavu a levou přední jsem vykročil směrem ke stínu. Pravá, levé šinul jsem si to přímo ke stínu. Nereagoval, tak jsem se nebál. Z ničeho nic se však ozvalo "VREULEV, VRAU, VREULI, VRR. Vyskočil jsem a začal obíhat jeskyň dokola, při čemž jsem neskutečně ječel: "AAAA-aaaA-Aáááááá!" Běžel jsem snad nejrychleji za celý svůj život, když mé nožky podali protest a já po čumáčku dojel až do Lauřina kožíšku. Ani bych si nevšiml, že tu byla, ale nyní jsem za to byl nejšťastnější vlk všech dob. Hlavu jsem si strčil mezi její tlapky, celý jsem se třásl.

Jak jsem tak trucovně stál v koutě jeskyně, začínala mi být celkem zima, v tom jsem uslyšel nějaká slova a pochytil jen, že sestra něco provádí. Mluvila ta vlčice, která se po chviličce přiřítila ke mě. Brouzdal jsem svým zrakem po jeskyni, Aw nikde, jen tříbarevný ocásek tety Lau mířící ven z jeskyně. V tu chvíli mě absolutně nezajímalo, co dělají. Protože můj kožíšek trpěl. Však vypadalo to, že teta Ňu to hodlá změnit. Byl jsem rád, že si všimla. Měl jsem sto chutí opět zabořit svůj malý čumáček, černý jako uhel zabořit do jejího měkkého kožíšku, právě ten vlčici specifikoval jako Ňu, ale nechtěl jsem vypadat ani trochu slabošsky. Houpal jsem se z nožky na nožku, byla jen pár krůčků od mých předních tlapek a já se musel rozhodnout, co dál. Buď být malý hrdina, nebo se přitulit do kožíšku, který byl skoro tak příjemný, jako ten maminčin. Vlčice naštěstí moje dilema rozhodla. Natáhla svou tlapku a přitáhla si mne ke svému tělu. Teplíčkoo... Celý jsem se uvolnil a projížděl čenichem v její srsti. Mě to vlci taky dělali, bylo to příjemné. Navíc jsem si tím hezky vysušil hlavu, takže výhodné pro oba z nás. Podíval jsem se na ní a její pysky se mírně zachvěly a tlama se pootevřela. Napnul jsem ouška, při čemž jsem jen tiše seděl s očekáváním slov. Bylo to tak vlčice něco promluvila. Chvíli jsem jen pozoroval její tlapky, a potom začal přemýšlet nad jejími slovy. Nerozuměl jsem, ale něco má hlavička pochytila. Já vím, mluví o mě a směje se. Nejspíš mě chválí. Řekl jsem si v duchu a podíval se jí do očí. Tato verze by se mi líbila, stále se mi na tom bohužel něco nezdálo. Přemýšlel jsem jako divý, hlavičku na jednu stranu, nic. Zkusme druhou stranu nic. Dopředu, dozadu, v tom utkvěla uvnitř mě myšlenka, která mě lehce znepokojila. To nebyla pochvala. Ať to bylo tak, či onak Ňu mě nenechala dlouho dumat nad těmito slovy a znovu promluvila. To už jsem rozuměl víc, ale ne všemu. To bylo také o mě, že by ten vlk, já? Tato chvíle byla opravdu "záhul" pro můj mozeček. Skoro pořád jsem nad něčím přemýšlel, ale mé myšlenkové pochody stále nebyly dost dokonalé. Celkem jsem chápal některá slova, ale to co vznikalo, jakési shromáždění slov. To bylo tak složité. Při čemž mě teta stále čistila. Chvíle mi se mi to líbilo, chvílemi méně a byly i chvilky kdy mě to lehce zašimralo, co vyvolalo moje mrskání ocáskem. Chtělo se mi při tom spát, další slova Ňu jsem již nevnímal, oči se mi zavíraly. Ve vteřině bych usnul, kdyby do jeskyně nevtrhla osobitá vůně. "Ma-a," vypadlo ze mě. Chtěl jsem říct, že přichází máma, ale nějak se to nezdařilo. Jak se mi chtělo spát, viděl jsem vše rozmazaně, ale maminku ve vchodu jeskyně jsem poznal. Pomalu jsem se rozešel k ní s úmyslem rozběhnout se, ale ona začala něco dělat. Ta věc, kterou máma vytvořila poskakovala sem a tam, její barva byla strašidelná, nechtěl jsem znovu riskovat újmu, proto jsem sledoval z povzdálí očičkama. Něž jsem se stačil rozkoukat maminka usnula a Laura odešla. Té oranžové věcičce jsem, ale nechtěl věřit. Otočil jsem se na Ňu, s očekáváním pomoci.

Ta vlčice mi snad viděla dovnitř hlavy, reagovala na mé myšlení. Vyhrabala důlek a naplnila ho něčím, o čem mi můj instinkt říkal, že je to k životu potřebné. Nestíhal jsem vnímat celé dění, jen pootevřel tlamičku, pozorujíc co dělá. Potom něco řekla, netušil jsem, přesný význam jejích slov, ale vycítil jsem odpověď na mou otázku, a tak jsem kymácivě a opatrně přistoupil blíže. Nebylo tam nic očekávaného, nýbrž vlk. Vypadal podobně jako Awnay, byl však mnohem hezčí, vypadl i chytřejší, hlavně měl opravdu hezké oči. Usmál jsem se. On na mě. Mou pozornost, upoutal okamžik, když přede mě ta samá vlčice položila další zajímavou věc. Nechal jsem na chvíli vlka být a šel k tomu. Chvíli jsem to obcházel, abych zjistil situaci. Cosi vypadalo neškodně a hlavně to nevydávalo zvuky. Zastavil jsem se, přejel si to pohledem. Přišel jsem blíž a očuchal to, však něco uvnitř mě mi říkalo, že čumáček nebude ta nejlepší část těla, kterou použít. Vsadil jsem tedy na jazyk, opatrně jsem ho vyplazil s pusy a olízl věc, chuť byla zvláštní, ale ne špatná, spíše úplně jiná než maminky mlíčko. Pokusil jsem se tedy použít zoubky. Stiskl jsem čelist a táhl, bohužel mi to nějak nešlo, místo žvance v puse jsem si sedl na ocásek. Musel jsem vyzkoušet jinou taktiku. Otočil jsme se, poodešel pár kroků zpět, vzápětí jsem se rozběhl, skočil na to, kousl a trhl. Radostí jsem vyskočil do vzduchu, povedlo se. Pomalu jsem žvýkal, při tom se uvolňovala chuť, bylo to dobré, moc dobré. K té chuti jsem dodal jen: "Mňáaa-m." Stejným postupem jsem si utrhl ještě pár soust, mé bříško bylo již spokojené. Znamená to snad "kousej a trhej když máš divný pocit v bříšku"? Napadlo mě. Tato otázka byla zajisté zajímavá, ale příliš komplikovaná a snaha odpovědět si by byla při nejmenším nudná a vysilující. Vykašlal jsem se na to, abych se mohl znovu věnovat tomu vlkovi. Přišel jsem k jamce. Stále tam byl. Nejspíš se bál, že ho kousneme. Popošel jsem o kousek dál, doufajíc, že mě bude následovat. Ale vlček nikde. Mrskl jsem očima po Lauře, spící sestře i vlčici, nebyl tam. Vrátil jsem se tedy k té jamce. Pojď ven! S myšlenkou jsem se usmál. On však ne a ne jít. Nechápal jsem, co mu mohlo vadit. Snažil jsem se být milý, musel mít nějaký problém. Varovně jsem na něj štěkl, nebylo to vůbec vtipné. Stále nic. Že by se zalekl mého hlasu? Ten byl totiž skoro jako ten tatínkův. Pro změnu jsem tedy kníkl, ale ne vystrašeně, nýbrž radostně. Nic. Přestávalo mě to bavit. Mohl se ozvat, nebo nakouknout, však tohle by nešlo. Rozčíleně jsem skočil do jamky. To co v ní bylo, bylo však chladné a mokré, navíc jsem vlka asi vystrašil, jen tak si zmizel. Taková námaha pro nic?! Byl jsem uražený. Naštvaně jsem seděl celý mokrý v důlku, mé oči upřeně sledovaly zem, ignorujíc okolní svět. Jediné, co mě rozzlobilo více než vlk, byl můj kožíšek. Tohle si nezasloužil! Nebyl bych naštvaný, kdybych za to mohl já, ale to vlk v jamce celou nešťastnou událost způsobil. Měl by přijít a omluvit se mi i mému kožíšku, lump jeden. Trucování někde v mokrém dolíku, to nebylo nic pro mě. Zvedl jsem se směrem ke koutu jeskyně. Všechno mě záblo, a tak jsem se rychle oklepal. Kapičky z mého kožíšku, vytvořili na zemi tmavou skvrnu a jedna z nich dolétla až zpět do jamky. Pfee

Neustále jsem měl potřebu si hrát, moje nožky ne a ne se zastavit, ale musel jsem být hlavně nenápadný. K ulovení hustého čehosi ležícího nedaleko mého čenichu bylo skoro úspěšně hotové. Kladl jsem tlapku před tlapku a krčil hřbet, dýchal jsem pomalu a zhluboka, především tak aby si mě má kořist nevšimla. Byl jsem stále blíž a blíž, ale oni si všímali jen té druhé koule chlupů, mé sestry. Nechápal jsem to, však jsem byl mnohem zajímavější, hezčí a všechno, moje perličky v miniaturní puse byly mnohem bělejší než ty její. Awnay se prostě všude vnutí.Naštvaně jsem si řekl ve své mysli. Ale to tak nemohlo zůstat, rozběhl jsem se s úmyslem skočit na tu vlčici, které nás tu máma nechala. Nožičky se mi pletly jako o závod, odrazil jsem se od chladné jeskyní podlahy a pokusil se té tetě skočit na nos. Ano byl jsem dokonalý bez jediné chybičky, nic méně tohle nějak nevyšlo místo na vlčici jsem přistál o podstatně větší kus dál. Přistál jsem přímo na čumáčku zpět na chladnou zem. "Auuu...uuu," zajekl jsem. Rychle jsem si čumáčkem projel srst. Mohlo se mi totiž něco stát. Nechtěl jsem podcenit kontrolou svého tělíčka, zvedl jsem tedy každou tlapku a pořádně si jí prohlídl. Nožkám nic nebylo, naštěstí! Poslední kontrola otočila mou hlavičku a donutila mne zamávat ocáskem, jestli je též v pořádku. Byl zdravý! Pořád to neměnilo nic na tom, že se mi mohlo něco stát. Nenápadně jsem pozoroval obě béžové vlčice. Alespoň jedna, by mohla zvednout ocas a přijít mě politovat! Schoulil jsem se do klubíčka, ale očima jsem napjatě sledoval, co kdo udělá. Bylo by celkem špatné, kdyby mě nechali jen tak ležet. Jsem malé vlčátko a ta potřebují řádnou péčí. Maminka by je sežrala, nepochybně! Poznamenal jsem si v mých myšlenkách. Jak jsem tak pozoroval vlčice, všiml jsem si jejich očí. Jedna, tuším, že jí maminka říkala Lauro, měla oči takové zvláštní, ani světlé ani tmavé. Díval jsem se do nich bez hnutí, když moje očička zamířila tu druhou. Měla je zcela jiné, tmavší ani jedny nebyly ošklivé. V tu chvíli mi do hlavy vklouzla myšlenka. Jaké oči mám vlastně já? Vstal jsem a začal se ohlížet do všech stran. Viděl jsem svůj ocásek, tlapky, bříško, záda, dokonce i špičku nosu, ale oči jsem za boha na svém těle nemohl najít. Trhl jsem hlavičkou na znamení nesouhlasu, ty oči se mi snad schovaly. Frkl jsem. Zvuk mého vrknutí však doprovodil nějaký jiný. Byl strašidelný a já jsem se ho neskutečně lekl, až jsem nadskočil všemi čtyřmi do vzduchu. Nejhorší na tom bylo, že zněl skoro, jako kdyby vycházel z mého těla. Začal jsem se třást a rychle se ohlížet kolem sebe. Otočil jsem se na jednu stranu, potom na druhou, stále však nikde nikdo. Nechtěl jsem vypadat jak nějaký strašpytel a tak jsem si sedl. Díval jsem se na jeskyní strop, když ten zvuk znova zazněl. Tohle jsem již nezvládl, rozběhl jsem se a zabořil se vlčici, jejíž jméno jsem neznal, do kožíšku. Její kožíšek krásně hřál a tak jsem se k ní natiskl ještě více. Doufal jsem, že mě ochrání před tím děsivým zvukem. To divné "kruuuu, kruuu, kručení" jsem již neslyšel, tedy aspoň na chvilku. Z mého bříška, ale plynul taková divný pocit. Úplně jiný, než když jsem se napil z maminčina struku teplé bílé tekutiny, která v bříšku vždy tak příjemně hřála a dělala ho jaksi plným. Byl to snad pravý opak. Nevěděl jsem, jestli to nezpůsobuje právě vlčice, ke které jsem se schoval a tak jsem zase ustoupil. Ten pocit, šel však se mnou. Podíval jsem se na břicho, ale nevypadalo divně.

1) Arcanus
2) Elisa
3) Naxther
4) Laura
5) Meadow
6) Ainesson
7) Savior
8) Megan
9) Kessel
10) Awnay