Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To první, co mi přišlo na mysl, když jsem se vzbudil, byla má hloupá malá sestra. Ne že by byl nedostatek jejího intelektu nějaká novinka, to vůbec ne - všichni přece vědí, že je naprosto trapná a vůbec si nezaslouží někoho, jako jsem já, za bratra -, ale... Zmizela. Byla fuč. A já nějak nevěděl, jestli mám být rád, nebo se spíš starat. Co když dostala nějaký důležitý úkol od táty? pomyslel jsem si. To by jí bylo podobné. Určitě si od něj něco vyžebrala, aby byla důležitá a mohla se přede mnou vytahovat!
Už zcela probuzený jsem se rychle postavil na nohy. Přece nenechám tu malou hyperaktivní fúrii, aby si dělala, co chce! Rozhlédl jsem se kolem a přitom se zhluboka nadechl. Do čumáku mě ihned udeřily dva známé pachy: tátův a Lauřin. Ihned mi bylo jasné, že jim musím říct o Awnayiném zmizení - přesně to by přece správný ochránce smečky udělal. A (samozřejmě se nechci chvástat, vždyť mě znáte!) já jsem správný ochránce Asgaarské smečky. Možná jsem ještě nebyl jmenovaný, ale... To je jen nesrovnalost. Tak.
Nasadil jsem co nejzodpovědnější výraz, elegantně jsem se protáhl a vyrazil ke svému otci a pečovatelce. Jako bych snad já potřeboval pečovatelku! Kdybych neměl tak zaostalou sestru, táta s mámou by se vůbec o chůvu nemuseli starat. Tss.
Když jsem k nim přišel, zrovna se o něčem vášnivě dohadovali. Laura vypadala docela ustaraně a smutně, určitě jí bylo líto, že mě tak dlouho neviděla. Bylo mi to naprosto jasné. Každý by truchlil, kdyby mě dlouho nepotkal!
Jelikož se jaksi neměli k ukončení hovoru, důležitě jsem si odkašlal. Jen ať ví, že si dokážu udržet pozornost sám. Jsem přece lepší než Awnay. Ta si určitě neumí ani odkašlat. Stoprocentně.
„Tati. Lauro,“ kývl jsem na každého z nich, „musím vám oznámit velmi důležitou věc.“ Tak moc jsem se těšil, až tátovi zazáří oči a dojde mu, že Awnay je tím největším zklamáním naší urozené rodiny... Určitě se to každou chvíli stane. Konečně! „Má milovaná sestra Awnay zmizela,“ řekl jsem vážným tónem a zadíval se na tátu, jak bude reagovat. „Ale jsem si jistý, že to zvládneme bez ní, ačkoliv to bude příšerně moc těžké,“ prohlásil jsem už trochu veseleji. Nejradši bych uspořádal party. Ta blbka je konečně pryč, pojďte všichni slavit! Celá smečka bude nadšená. Už to úplně vidím. Všichni určitě čekali na to, až ten malý Lucifer vypadne.
„A vůbec, co tu řešíte? A kde je máma? Musím jí to taky říct, určitě to neví, chudák, je neinformovaná, že se Awnay nestydí, takhle odejít a nic nám neříct, to já bych to nikdy neudělal, protože bych vám nedokázal ublížit, Awnay je hrozně nevděčná, a to se Laura tak snažila ji dobře vychovat, ale bohužel, když je někdo bezohledný, už se to nedá spravit, žejo?“ vychrlil jsem na jeden nádech, aniž bych snad někde udělal pomlku. Ale máma mi pořád vrtala hlavou. Kde sakra je, když mám svoji chvilku slávy?

Etney: Jinovatková pláň

Vetřelcův klid Etneye rozčiloval sice až nepatřičně, ale stále... vcelku dost. Tuhle chvíli si představoval úplně jinak - jak by se před ním měl cizinec třást, samým strachem přijít o hlas. Místo toho se na něj neznámý tak klidně, ještě jakoby se mu vysmíval! Takhle to nemělo být. Proč to tak nebylo?
Mysl mladého vlka, který žil v představách o vlastní úžasnosti, nebyla schopna takovou věc pochopit, a tak jednoduše vybuchla. Vzhledem k tomu, že by Etney měl v boji šanci snad jen proti své sestře, probudilo se v něm to jediné, čím snad mohl mít nad cizincem navrch.
Myšlenkové pochody Etneye se obrátily, když spatřil ve tváři vlka nejistotu. Odhalil tesáky v zubatém úsměvu a propnul hřbet. Sám netušil jak, ale jeho myšlenky... jeho příkazy pronesené v mysli skutečně zabíraly! Etney se pomalu uklidňoval, jak vetřelec pozvolna odhaloval svůj strach. Nevěděl, co se změnilo, ale odmítal to řešit. Důležitý byl fakt, že to zabíralo! Jeho ego vystřelilo do výšin, když je nazval mocným. Mocným. Tak to má být.
Když však cizinec zamířil s ocasem mezi zadními směrem k houštinám, kde se skrýval Arcanus, Etneyovi před očima zatančilo hejno zářivých jiskřiček. Vlk zamrkal, aby mžitky odehnal, ale jen se mu přitížilo. Dech se mu náhle ztížil, až si musel přešlápnout, aby neztratil rovnováhu. Cítil se dost unavený, přestože prakticky nic nedělal. Nebo si to alespoň myslel.
V pohodě... v pohodě! To je asi jen ten déšť, nebo tak... přimhouřil oči a zběžně přejel pohledem přes svůj mokrý kožich. Musel vypadat bídně, ale i přesto se jej ten vetřelec bál!
Se značně lepší náladou vzhlédl k otci, které právě neznámého obcházel. Vypadalo to, že se o něj už postará sám. Etney v tomhle spatřil možnost zmizet, nakonec... v posledních hodinách dostala jeho mladá mysl docela zabrat. Musel si někde urovnat myšlenky, sehnat něco ke snědku... a být na chvíli sám.
Zatímco byl tedy Arc zaměstnán vetřelcem a ostatní vlci, kteří přišli předtím se rozbíhali všemi směry, i Etney zavětřil a během několika rychlých kroků zmizel ve křoví. Těšil se, až uslyší chválu od otce, jen ji chtěl slyšet, až si trochu sám urovná myšlenky.

>>> Křišťálový lesík

//Už jde na to, divoké dny :)

Etney zuřil.
Vetřelec neukázal ani známku studu, provinilosti, strachu či čehokoliv, když jej oslovil. Sice se choval přátelsky, za což byl měl být spíše oceněn, ovšem Etneyovo ego bylo jeho klidnou tváří hluboce uraženo. Byl na cizím území a ještě bude drze dělat, že to vůbec nic není?!
Mladý vlk odhrnul vrchní pysk a odhalil tesáky v nevraživé grimase. Proč se nebojí?! panikařil v duchu, přičemž z jeho hrdla vyšlo tiché, tlumené zavrčení. "Jistě, okolní území mají málo míst, kde se můžeš schovat, co?" Zlobil se na chudáka cizince prakticky bez důvodu, ovšem doposud nikdo nebyl tak laxní vůči jeho velikosti jako právě tenhle cizák. V Etneyovi to jen vřelo.
Zůstal pohledem viset na očích vetřelce. Měl je stejně zlaté jako on, a přesto jiné. Jakoby se mu i jeho oči vysmívaly! Ty Etneyovi však prozrazovaly něco docela jiného. Podsunovaly mu docela jiný dojem, než jaký z něj mohl Castor mít na první dojem. Boj se Etneye. Boj se Asgaarské smečky! Vypadni!
Ač si to sám Etney neuvědomoval, jeho oči se v tu chvíli zbarvily barvou temného šeříku, jen na okamžik... zatímco neznámému podstrkoval myšlenky o Etneyově velikosti, síle, autoritě a strachu, který budil v ostatních. Jistě, máloco z toho byla pravda, ovšem právě tyhle myšlenkové pochody mladý syn alfy sypal vetřelci do hlavy. Neuvědomoval si, co vlastně dělá. Jakou moc mohl mít, pokud se neznámý skutečně nechá ovlivnit. Neuvědomoval si fakt, že v sobě probudil svou magii.
V tu chvíli okolo Etneye vyšlehly plameny, ovšem ten svůj pohled ze zlatých očí cizince neodtrhl. Šeříková barva se z jeho očí pomalu vytrácela, až Castor opět hleděl do očí zlatých. Vlk se nenechal plameny vyvést z míry - naopak, využil toho a pokusil se zasít další semínko strachu do mysli nepřítele. "Táhni odsud a tomuhle území se příště zdaleka vyhni." procedil mezi zuby a přivřel oči.

//Snad to není moc OP, přihlížela jsem k počtu hvězdiček, které Etney má... a holt musel mít první využití magie trochu epic! :D

Etney brzy uhnul pohledem a sklonil zrak k zemi. Doufal, že otec rozvine nějaké nové, další téma, a tak odežene zvláštní myšlenky na mrtvého bratra. Nechtěl na to myslet, už tak toho bylo na jeho mladou hlavinu příliš.
Vytoužené rozptýlení nakonec přišlo, byť ne takové, o jakém Etney uvažoval. Mladý vlk zvedl čenich a zavětřil - skutečně se k jeho čumáku přivanul neznámý pach cizince, jenž vstoupil na území Asgaarské smečky. Etney zastříhal ušima a lehce vycenil tesáky. Pach samotný mu toho již víc neříkal.
Než se nadál, rychle tlapal za Arcanusem po lesní pěšině. Sice jej na chvíli chytil strach z neznámého, Smrt ví, co to bylo za cizince - poté si však uvědomil, že je se samotným alfou smečky, a strach jej dočista opustil. I přesto byl při cestě nezvykle zamlklý, stále tak trochu zmatený ve vlastním nitru. S kožichem smáčeným od deště se schoval za strom vedle Arca a tiše větřil. Dokonce se nepatrně zlomyslně zubil, tak trochu očekával, že se mu poštěstí sledovat otce, jak cizinci dává pořádnou nakládačku! Místo toho jej alfa šeptem oslovil... a být člověk, Etney by v tu chvíli byl bledý jako stěna.
"J-já?" vyžbleptl zřejmě až příliš nahlas a nesouhlasně zavrtěl hlavou. S dalšími slovy alfy však svůj protest zmírnil, když si uvědomil, jak velká padavka z něj teď asi byla! Nemohl přeci nyní couvnout, musel otci dokázat, že je silný a statečný stejně jako on. Nebo spíše... musel to dokázat sám sobě. Etney zhluboka vydechl a zadíval se na skalní převis, za kterým onen cizinec zmizel. "Fajn. Zvládnu to, neboj." kývl hlavou a nasadil hrdý, co nejstatečnější výraz. Hlavně neukázat strach!
Princ vycenil tesáky a zamířil tiše směrem k převisu. Dnešek pro něj byl tak zvláštní a matoucí, že se mu nyní hlavou vířila taková spousta myšlenek! V jednu chvíli měl chuť utéct, v další se s výhružkami vrhnout po vetřelci... ach, jak byl zmatený. Do reality jej však rychle vrátil pach neznámého, který byl teď jasný a zřetelný. Nezkušený Etney z něj sice poznal jen vlkovo pohlaví a jistotu, že jej nikdy nepotkal, ale alespoň byl nyní schopný soustředit se pouze na něj. Všechny ostatní myšlenky konečně umlkly.
"Ochránci? Nejsou třeba, dokud jsem tu já!" ... heh, asi jsem si o to řekl sám. Bezva. ušklíbl se pod vousky a začal obcházet podél převisu. Nejdříve chtěl vyskočit na převis a seskočit z něj přímo před neznámého, ovšem hodlal jednat důstojně - moc dobře cítil pohled Arca na jeho zádech. Na druhé straně skály jej mohlo čekat cokoliv, Etney se však i přes to cokoliv rozhodl nasadit přísný výraz hodný alfy. Napřímil se, vypjal hruď a obešel skálu.
Naskytl se mu pohled na vlka staršího, než byl on sám. Nezdál se mu nebezpečný, přesto si Etney zachovával co nejvážnější výraz - až to mohlo působit komicky, vzhledem k jeho věku. Mladý vlk však nepřemýšlel o vlastním zjevu, byl přesvědčen, že vypadá... tak autoritativně! Vyhledal vetřelcovy oči, a pokud se na něj cizinec nevrhl s vyceněným tesáky... uvědomil si, že nemá nejmenší tušení co vlastně říct! Tak tam na pár vteřin stál a mlčel, než z něj vypadla jednoduchá, blbá otázka. "Co tu děláš?"
Etneyův náraz s realitou byl zkrátka tvrdý a zmatený.

// Aj, v tom případě přeji brzké uzdravení, s postem nemusíš spěchat... taky mi to nakonec trvalo :D

// Léto v háji, jsem zpět! :D

Mladý vlk si byl jistý - dal by cokoliv za to, aby mohl disponovat stejnou magií jako jeho otec! Hned by věděl, co si o něm ostatní myslí, a případně by mohl zlepšit jejich názor na Etneye samotného! Všichni by jej pak obdivovali a chválili by jej - po ničem více Etney netoužil. Sám v tu chvíli netušil, která z magií Smrti či Života zatím jen spala v jeho nitru... ovšem to měl již brzy zjistit.
"Hmm..." přimhouřil mladý vlk oči a zadíval se na Arcovy šedavé oči. Matka měla oči zase krvavě rudé a ovládala oheň. Etney šibalsky zastříhal ušima - byl si jist, že nyní každé ráno poběží k nejbližší louži, aby se ujistil o barvě vlastních očí.
Arcanus podle nakousl nové, zajímavě znějící téma o Životě a Smrti zrovna ve chvíli, kdy by další vyzvídání nemělo smysl. Maličký náhrobek Etneyovi napovídal, že by se měl zdržet srandiček, a tak se syn alfy postavil vedle svého otce a mlčky přejížděl pohledem sem a tam. Ano, fakt, že jej otec zavedl na takové místo jej trochu zarazil - moment na to však Etney zavrtěl hlavou a postavil se zpříma. Kdepak, nehodlal dát najevo své slabosti... rozhodně ne před Arcanusem.
Jeho slova Etneye poněkud zarazila. Sám netušil, jak by měl reagovat, a tak si jen udržoval vážný výraz a mysl tak prázdnou, jak jen to šlo. Když se na něj Arc podíval, sklonil pohled a zamračil se.
Neřekl ani slovo.

Castiel, hm?
Entey se mlčky posadil, když jeho otec zmizel z dohledu. V jeho přítomnosti se téměř bál dát najevo nějaké emoce, jednoduše... netušil, jak vlastně reagovat. Co měl říct. Jeho první setkání se smrtí bylo tak zmatené, jednoduše... Nevěděl. Myslel na onu nespravednost, proč on s Awnay přežili a proč byl zrovna Castiel mrtvý. Jak se něco takového vůbec mohlo stát? Myslel na to, že i on by takhle mohl jednou skončit. Jeho otec, matka... všichni by se mohli proměnit v kámen trčící ze země.
Vlček zvedl tlapku a přitiskl si ji na čelo. Nebyl na tyhle filozofické myšlenky, nakonec byl tak mladý, jeho jedinou starostí byly zatracené včely!
Notnou chvíli tam tak seděl, než složil tlapu k zemi a otevřel oči. Lehce se pousmál a přejel čumákem po vrchu pomníčku. Měl by ses stydět, Castieli! Nechat mě tu se sestrou! Stále byl zmatený, ale jakékoliv další úvahy... zkrátka vzdal. Tyhle myšlenky byly problémem budoucího Etneye, a on sám chtěl být nyní šťastný. Nemyslet na sourozence, kterého potkala Smrt jako první.
,,Měj se, Castieli." šeptl, otočil se a upaloval pryč. Rychle. Nechtěl tu být.

Etney opět nasadil lehký, mírně rozpačitý úsměv, když se alfa Asgaarské smečky objevil na dohled. Snažil se nevypadat příliš smutně, vesele či zaraženě... zkrátka chtěl vypadat klidně. "Hotovo." šeptl. I přestože býval jindy vždy veselý a ukecaný, tentokrát mlčel. Jen upřel pohled na Arca s ušima mírně staženýma dolů a tiše si oddechnul.

"Ochránci? Nejsou třeba, dokud jsem tu já!" Etney se hrdě zazubil a sebejistě zašvihal huňatým ocasem ze strany na stranu. Kdoví, jak by smečka dopadla pod jeho ochranou.
Vlček stáhl uši dolů při Arcanově poznámce o jeho starosti o sestru. "Já o ni nemám strach!" zavrtěl nesouhlasně hlavou a rázně dupl zdravou tlapou. Jednu věc si ovšem nemohl odpustit: "Jen Awnay je tak malá a bezmocná oproti mě, ještě by se jí mohlo něco stát... je schopná dostat se do potíží a ještě bych to měl za vinu já!"
Naštěstí jej otec přerušil slovy, která mu zajistila Etnyho stoprocentní pozornost. "Hm?" zvedl prudce hlavu a opět zavrtěl ohonem. "No jo, máš pravdu, asi se jí nic nestane, ale když..." Dokonce i ukecaný Etney zmlkl, když jej Arc probodl vážným pohledem. Tak jen nastražil uši a poslouchal.
Jen co alfa domluvil musel Etney ukázat zubiska ve spokojeném úsměvu. Tohle znělo vážně dobře! "Hloupá otázka, jasněže chci!" zakýval vlček hlavou a netrpělivě přešlápl z nohy na tlapu, vzhlížeje k otci. Zvědavost se mu nikdy nedala upřít!
"Týká se to naší smečky? Nebo jen tohohle hvozdu? Nebo snad... magie?" chrlil otázky a divže přitom neposkakoval na místě. Už jako malý byl magií uchvácen, a myšlenka, že on sám tu svou ještě neodhalil, jej dokázala pěkně rozhodit.

Mladý vlk pečlivě větřil, aby se ujistil, že stopu své sestry neztratil - přecijen byl v tomhle ohledu trochu nešika, už odmalička bylo znát, že z Etneye nikdy dobrý stopař nebude. V onom soustředění si však nevšiml blížícího se pána lesa, který si to mířil přímo k němu. Nebylo tedy divu, že téměř leknutím nadskočil, když se mu do uší vloudil otcův výkřik s jeho jménem.
Etney v momentě sebejistě došlápu na zraněnou tlapku, jakoby se nechumelilo. Nakonec, nesměl přeci otci ukázat, že by jej snad něco bolelo! "Otče..." zazubil se na něj, a aniž by zastavil pokračoval dál. "No já... to bys nevěřil! Zkoumal jsem naše území na vlastní pěst, tolik jsem tu toho objevil! Ani jsem si nikdy nemyslel kolik nebezpečí tu číhá, ovšem... jasně, nic co by mě zastrašilo!" Nezastavujíce vypjal Etney hrdě hruď a měl co dělat, aby zakryl své lehké kulhání.
"A tohle... to nic není! Šla po mě taková obří, zubatá včela, tak jsem jí ukázal, kdo je tu pánem. Bránila se, mrška, ale brzy se dala na panický útěk před velkým Etneyem!" O hrdný tón se naopak snažit vůbec nemusel, zřejmě se s ním snad i narodil.
Při otázce, zda má něco v plánu, jen zastříhal ušima a tiše se uchechtl. "Slyšel jsi to kňučení? Ozvalo se to tímhle směrem, a cítím tam někde Awnay, tak... chtěl jsem se ujistit, zda něco neprovedla." Sakra, to vyznělo moc starostlivě. Etney nakonec nerad přiznával jakoukoliv starost o svou sestru, na druhou stranu chtěl vyznít před tátou jako hrdina... vybrat si mezi jedním nebo druhým byl pro Etneye vcelku oříšek! Nezbylo mu nic jiného, než celou situaci zachránit... hrdinství počká. "Ale možná se mi to jen zdálo..." podotknul nakonec a váhavě se zarazil, s hlavou nakloněnou na stranu.

Princ tiše seděl na vrcholu prudkého srázu, ocas omotaný okolo perfektně čistých tlap. Měl zavřené oči, nakonec kdyby je otevřel, hleděl by přímo do slunce, které se pomalu sklánělo za kopce. Mladý vlk jen mlčky vnímal hřejivé slunce, které mu prohřávalo čistý kožich, a utápěl se ve vlastních myšlenkách. Za chvíli bude čas vrátit se ke směčce, nakonec se natoulal v posledních dnech víc než dost...
Jedno z vlkových tmavých uší se zacukalo, jak v jeho těsné blízkosti prolétl bzučící hmyz. Etney by mu nevěnoval moc pozornosti, kdyby dotěrná moucha nestočila dráhu svého letu k druhému uchu. Princ zlehka pohodil hlavou, aby mouchu odehnal, ale krátce nato ucítil šimrání na špičce čumáku.
Vlk v tu chvíli vytřeštil oči a upřel pohoršený pohled na výtržníka. Spetl se, nebyla to moucha - ovšem ani nebezpečí včelího bodnutí Etneye nezastrašilo. Nebo si to alespoň nepřipustil.
"Jak se opovažuješ mě obtěžovat?!" zavrčel na nebohý hmyz a vycenil zuby. Zachrčel a zadníma nohama se téměř odmrštil dozadu, čímž úspěšně setřásl včelu z čenichu. "Ha!" Etney vítězoslavně zavrtěl ocasem a opět na svou sokini zavrčel. "Já ti dám, měřit se s Etneyem, synem Arcanuse a Elisi!"
Vlk pokrčil přední tlapky tak, že se téměř dotýkal hrudí země, zamával ocasem a s výhružným chrčením zase přiskočil k mouše. Ohnal se po ní zubisky, až jimi hlasitě klapl. Opět uskočil před nebohou dělnicí, která se jen zmateně potácela ve vzduchu, a opět hlasitě zavrčel. "Cože?! Vysmíváš se mi? Já ti ukážu, co se stane, když si budeš zahrávat s velkým É!"
Než bys řekl Smrt, byl zase u včely, a tentokrát se po ní ohnal tlapou. Když minul, jen přešlápl a ohnal se po ní druhou!
A v tu chvíli se Asgaarským hvozdem rozlehlo bolestné zakňučení.
Etney zůstal sedět na zadku, zdravou tlapkou si tiskl zraněnou k zemi a kousal se do jazyka, jen aby nevydal už žádné bolestné steny. Nebohé včelí tělíčko bezmocně ležící v trávě si vyslechlo spoustu nadávek na účet chuděry včely, než si Etney všiml, že se včela vlastně nehýbe. Až pak do ní opatrně šťouchnul zdravou tlapkou a uskočil. Nic.
To určitě jen předstírá, aby nedostala další nakládačku.. zamračil se Etney a pohlédnul na tvé bojovné zranění. Včela zamířila svou první a poslední ranou přímo do polštářku na Etneyově levé přední pacce. Polštářek se během chvíle zdál snad dvakrát velký. Sakra! Co když přijdu o tlapu?! Etney už už začínal panikařit, a zřejmě by i panikařil dál - kdyby okolo něj vítr právě nenesl pach jeho sestry. Kdepak, Etney rozhodně nehodlal brečet sestře na rameni kvůli včelímu bodnutí! I tak si však ránu jen párkrát olíznul, a vyrazil po čichu za Awnay, aniž by věnoval své mrtvé sokyni jediný pohled.
Počkej, sestřičko, určitě tě bude zajímat můj boj s obřím hmyzákem, ze kterého jsem vyvázl jen s jedinou ranou!

//Siccumské jeskně

Vycházel jsem z jeskyně, když mě něco překvapilo. Zem se měnila. Již nebyla tak šedá, místy zelené a měkká, ale byla úplně jiná, než jsem čekal. Bylo to studené, mokré, bílé a všemožně nepříjemné. Chudinky moje nožičky trpěli. To sem jim snad nemohl udělat. Připadal jsem si tak krutý, měl jsem tomu zabránit, ale přece jen jsem na tu bílou potvoru šlápl. Venku jak tomu všichni říkali, nebyla odlišná jen zem, bylo všechno jiné. Žádný jeskyní strop nad mojí hlavou, ale obloha, jenž mi připadala zcela nekonečná. Vše bylo moc pěkné, ale vypadalo to tak nepohodlně a nebezpečně. Snad jen blázen byl klidný. Foukáním větru mě vždy rozcuchalo a díky němu mi každou chvíli běhal mráz po ocásku. Naxther zavil a tak jsem pospíchal k němu. Třeba hodlá všem říct o mě. Nejlepší vlk století. Ťaťaťaťáááá! Usmál jsem se a všem zde přítomným ukázal svou krásu. Museli být šťastni, že tudy procházím. Všichni koukali na podivína-Naxe, stoupl jsem si tedy k němu. K mému překvapení nemluvil o mě. Lov? Lovit? Mufjon? Co to je? Opakovali se mi v hlavě slova, které vlk použil. "Ty si Mufjon, kdo je Mufjon?" zeptal jsem se Naxthera, "počkej? Mám nejdůležitější úkol?"Prohlížel jsem si podivínovu tlamu s nastraženými oušky. Odpovíš mi ano, jsi náš šéf Etny. Všichni tě budeme následovat. Oooo, velký Etney. Prozpěvoval jsem si v hlavě když mi pak došla celkem závažná myšlenka. Bez rozmyšlení jsem jí vyslovil: "Ale Awnay nemůžeš dát tak těžkou funkci jako mě. Určitě by to nezvládla." Nerad jsem to přiznával a opakoval, ale celkem jsem se o mou nedokonalou sestru bál.

Seděl jsem poklidně v jeskyni a čekal než mi tatínek odpoví na moje otázky. Doufal jsem, že si uvědomí jak dokonalého syna má a jakkoliv mě pochválí. Věděl jsem, jak jsem talentovaný a bezchybný, není však na škodu, když vám to občas někdo připomene. Stále jsem na něj zíral svými zlatavými kukadly, když do jeskyně přišla Lau. Měla zcela geniální nápad, chtěla se mnou jít ven. Zvedl jsem hlavu a nadšeně vyskočil na nohy. Nepochybně myslela mě, řekla sice vlče, ale Špindíra Awnay to rozhodně nebyla, moje sestra byla vše, jen ne vlče. Už jsem vykročil tlapkou kupředu, když se mi do hlavy vloudila myšlenka. Nesežere mě tam něco? Neublíží mi tam něco? Nebudu pak ošklivý? Moje nožka se vrátila zpět na předchozí místo. Ano, měl bych poslat Aw jako návnadu. Usmál jsem se spokojeně a vyčkal. Tušil jsem, že sestře to nedá a bude chtít jít. Když najednou se z její neušlechtilé tlamy vyloudilo pár slovíček. Ci ven s Laurou? Pomyslel jsem si. Její slova mě netrápila, nýbrž ten tón, vůbec se mi nelíbil. Co si o sobě ta koule chlupů myslí? Ona nečeká na můj souhlas? Však by měla vědět, že lepší má přednost. Štěkl jsem naštvaně. Odkašlal jsem si a pomalu přikročil k ní. "Víš, Awnay," začal jsem svou řeč diplomaticky, "každý ví, že Laura koukala na mě. Myslela právě moji maličkost." Rád bych jí osvětlil starou pravdu, v čem všem jsem lepší než ona, ale nechtěl jsem vypadat nafoukaně. Už jsem chtěl promluvit na Lauru, když něco řekl tatínek. Nejspíš se mě to netýkalo, tedy neslyšel jsem nic o sobě, navíc mluvil k tomu podivínovi. Potom se zvedl a odcházel z jeskyně. Dostal jsem geniální nápad, půjdu za ním. Rozešel jsem se směrem k chodbě vedoucí bůh ví kam. Co když se bude zlobit? Raději chvíli počkám. Rozhodl jsem se, ale své rozhodnutí hned vzápětí porušil. Vběhl jsem do chodby. Nečekaně mi však podklouzly nohy a já skončil na čumáčku. "Auuuuuuu," postěžoval jsem si na hlas. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mohl bych na to klidně umřít, ale jak bych vypadal. Vydal jsem se tedy navzdory smrtelnému úrazu, dál. Chodba byla úzká a plná zatáček, bál jsem se, ale konečně jsem jasně viděl východ ven.
//Asgaarský hvozh

// Etny by se zúčastnil.. Středa vyhovuje nejlíp :)

Tatínek se mě optal, co si ten vlk s páskou přes oči myslel. Byl jsem zcela nespokojen s tím, co jsem chtěl říct, ale přeci jen lhát se nemá. Říkalo se mi to velice ztěžka, taková hloupost. Vůbec by mě to normálně nenapadlo. Odkašlal jsem si a začal šeptat t děsivá slova: "Normálně bych to nerek, ave... No plostě si myslim, že on si myslí, že..." Lapal jsem slova ve své hlavičce, chtěl jsem, aby to nevyznělo tak špatně. "Že je nejkrásnější, ale to nemůže být pravda. To je úplná hloupost!" řekl jsem vážně. Skutečně mě to trápilo, nemohlo to tak být. Já Etny, no on není tak hezký. Je to zloun zlej, fujtajbláckej! Zamračil jsem se, když mě vyrušil jeho hlas. Byl takový, no nelíbil se mi, jako celý tento vlk. Začal mě poučovat, nejradši bych si sedl na hlavu abych ho neslyšel. Místo toho jsem jen hodil hlavou a vyplázl jazyk. Byla totiž pravda, že takovýto stupidní vlk se mi nemůže rovnat, nač se tedy nechat vytočit jeho bláboly? Utěšoval jsem sám sebe. "Ty na to místečko nemáš nárok!" řekl jsem klidně. Klidný jsem však vůbec nebyl. Měl jsem chuť, na něj skočit, nebo lépe někomu přikázat, aby na něj skočil. Do jeskyně přiběhla nějaká vlčice, měla velice podobnou barvu Ňu, vybídla toho obludu, aby šel s ní. Měl jsem krásný pocit, konečně od něj mohl být klid. Nenápadně jsem se pousmál, radostí bych skákal do vzduchu. Zaslechl jsem taťku, jak rozmlouvá s Naxem. Podivín. O něčem mluvili, ale já jejich konverzaci nevěnoval pozornost. Potom i tatínek naznačil fujtajblákovi, že se má klidit. Asi na něj máme stejný názor. Usmál jsem se, ačkoliv jsem slyšel další slova, že by maminka mohla někoho sežrat. "Kde je maminka?" optal jsem se. Napadali mě různé věci, co by mohla dělat, ale kde je ne. Odkud se berou všichni ty vlci, kam zase chodí? Třeba je tahle jeskyně rozdělená do častí. Nebo by mohlo být i něco jiného? Ptal jsem se sám sebe. Hlavičku jsem převracel jak jsem mohl, byl jsem génius, ale ne a ne zjistit důvod. Nechtěl jsem slyšet odpověď, byl jsem příliš dokonalý, musel jsem to vypátrat ve své hlavě, jen jsem netušil jak na to.