Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Co se tu hádáte? Za všechno přece může (jak už je tradicí) Awnay! :D

Vlk si mě zkoumavě prohlížel s hlavou vzhůru nohama, ale nevypadal, že by mu to nějak extrémně vadilo. Očividně se mu líbilo, co vidí - komu by se také nezamlouval můj šedočerný kožíšek? Potěšeně jsem se usmál a byl si jistý, že působím více než sympaticky. Táta by byl pyšný, že se mi tak rychle daří zapůsobit na cizí vlky! V duchu jsem se pochválil. Etney 1, Awnay 0. Ha!
Představil se jako Scrooty. „Scrooty,“ zamumlal jsem tiše a chvíli si to jméno převaloval na jazyku. Neznělo vznešeně, ale ani nijak venkovsky, nebylo mi ani trochu povědomé. Ať už byl tedy samec přede mnou kdokoliv, nikdo mi o něm nikdy nevyprávěl. „Pěkné jméno,“ dostal jsem ze sebe a ani jsem nepřemýšlel nad tím, jestli to vlastně myslím upřímně. „Odkud jsi, Scrooty? Poblíž jsem si vědom jen dvou smeček,“ přemýšlel jsem nahlas. „Z Asgaaru nejsi, od Borůvkového lesa jsi moc daleko...“ Odkud sakra mohl být? Jasné, neměl jsem zas tak velký přehled o smečkách v povzdálí, ale o těch blízkých bych přece věděl. Alespoň jejich jména určitě.
Scrooty se přetočil na nohy a mimo chytání bronzu se mu z tlamy dostala i pochvala mé srsti. Zazubil jsem se, jako bych vlastně vůbec nevěděl, že mám tak pěkný kožich, a v mysli Scrootymu připsal hned několik bodů sympatie. Stačí jen popojít kousek z Asgaaru a hned potkám mnohem milejší vlčstvo, pronesl jakýsi hlas v mé hlavě kousavým tónem. Musel jsem mu dát za pravdu. Nejen, že byl Scrooty milý, dokonce ani nebyl slepý. Je přece nad slunce jasné, jak pěkný jsem. Asgaarští museli být závistí celí zelení. „Děkuji ti. Tvé znaky jsou taky velice pěkné! Určitě jsi k nim přišel během nějakého dobrodružství, že?“ V očích se mi zablýsklo nadšením. Co kdyby mě někam vzal s sebou? Určitě bychom pobili spoustu nestvůr a vrtátili bychom se s jizvami, které by dokazovaly, jak nebezpečné naše cesty byly. Ale nesmělo by těch jizev být moc, že? Jen tolik, aby působily jako módní doplněk. Nepotřebuji vypadat jako kapitán Hook.
V tom přišla otázka na mou vrozenou magii. Samou pýchou mi málem srdce vyletělo z hrudníku. Jen tak někdo nevládne magií příkazu, a já to moc dobře věděl. Nebyl jsem si však moc jistý, zda je pro mě strategicky výhodné prozrazovat svou magii. Do vínku mi byla přihrána zářivě žlutá kukadla, která jsem v loužích tak rád pozoroval, a znamenala pro mě velkou výhodu během bojů s ostatními vlky. Nikdy nemohli vědět, jakými silami oplývám. Scrooty se však nezdál být mým dalším protivníkem, a tak jsem možnou hrozbu ignoroval a vzedmul se pýchou. „Má magie se již projevila,“ prohlásil jsem tajemně, „zase tak mladý nejsem.“ Sice jsem nebyl dospělý, ale aby se mi neprojevila magie? Notak, Scrooty. Zdál ses být inteligentní, pomyslel jsem si kousavě. „Mou magií je příkaz,“ prozradil jsem konečně. Jen ať kouká, jak jsem výjimečný! Všichni by měli otočit ty své kebule mým směrem a žasnout. Jednoho dne se tak stane. Věděl jsem to.

//Šakalí pahorkatina

Kdyby jsem býval věděl, že mi bude bez teplého ohýnku taková kosa, nejspíš bych si svůj dramatický odchod více promyslel. Ale už nebylo cesty zpět, přece se nemůžu vrátit jako ubohý pes s ocasem zbaběle staženým mezi nohama. Mám taky nějakou sebeúctu!
Výrazně jsem zpomalil, abych to nenabral přímo do čerstvě zamrzlého jezera. Jazyk se mi samovolně dostal z tlamy - přestože jsem byl mnohem vytrvalejší než Awnay, tento běh mi dal docela zabrat.
Za všechno může moje malá rozmazlená sestra, pronesl jsem si sám pro sebe v hlavě. Vždycky všechno zkazila. Kdykoliv jsem měl nějakou příležitost, přilezla a získala pozornost jen pro sebe. Mně nenechala ani trochu... Není nic jiného, než hloupá sebestředná fúrie, kterou by nevzali ani do pekla. Tak.
Aniž bych se musel rozhlížet, bylo mi jasné, že nedaleko ode mě je hned několik vlků. Jejich pach mi splýval dohromady, takže jsem nedokázal určit, kolik jich přesně je, ale rozhodně se nejednalo o někoho, koho znám. Tohle ale není území smečky, ujistil jsem se nervózně, to bych si od táty pamatoval.
Váhavě jsem se rozešel k prvnímu vlkovi, kterého jsem uviděl. Byl celý černý, jednolitost přerušovalo jen několik fialových znaků. Musel je získat u Života nebo Smrti, došlo mi. Nevěděl jsem, kde se dá získat co, to jediné, co jsem si z tátova vyprávění o dvou sourozencích pamatoval, byla vychytralost Smrti. Pokud za ní tento vlk šel, rozhodně měl dostatek odvahy a mohl by být slušným společníkem.
Nasadil jsem tedy reprezentativní úsměv a postavil se tak, aby ze mě vyzařovala sebejistota. Stoprocentně jsem působil jako nějaký alfa vlk, bylo mi to jasné. Ani bych se nedivil, kdyby si to má budoucí společnost skutečně myslela.
Vlk měl položenou hlavu ve sněhu a očividně o něčem přemítal, i když si určitě musel povšimnout, že jeho idylku někdo přerušil svým příchodem. Rozhodně jsem se za to ale nehodlal omlouvat, přece jen jsem nepřišel ve zlém.
„Zdravím,“ pronesl jsem neutrálním tónem. „Mé jméno je Etney. A tvé?“ To by máma koukala, kdybych se vrátil s novým zájemcem o místo ve smečce. To bych tomu nebožákovi ale neudělal. Po dnešku rozhodně ne. Ještě by v Asgaaru trpěl, zakřenil jsem se pod vousy. Ale stále lepší, než kdybych trpěl já. Třeba by mě za to čekalo povýšení! Zasloužil bych si ho. Už jen tím, že jsem syn alf! Jsem mnohem lepší než Laura. Hodil bych se na vysokou pozici víc. Zášť mým tělem přímo proplouvala, ale nedával jsem to na sobě znát. Reprezentativní úsměv, připoměl jsem si v duchu. „To máme ale počasí, že?“ protáhl jsem ironicky. Doufal jsem, že tvor přede mnou, jehož srst ostře kontrastovala s napadlým bělostným sněhem, má alespoň smysl pro humor.

//Asgaarský hvozd

Běžel jsem. Ostrý písek se mi zarýval do tlapek, což by mě jindy samozřejmě znepokojovalo, ale teď mi to bylo úplně jedno. Moje vlastní matka mi řekla, že bych měl vypadnout. To se přece nedá brát na lehkou váhu! Stejně jim beze mě bude hrozně. Jakmile si uvědomí, že jsem opravdu odešel a jen tak se nevrátím, vydají se za mnou, pomyslel jsem si spokojeně, budou se plazit na kolenou. Byla to tak nádherná představa... Přesto si do mého mozku našly cestu pochyby. Co když se vydají raději za Awnay než za mnou? Ale to je nesmysl. Vždyť je naprosto nemožná. Není divu, že ji poslala matka zpátky tam, odkud milostivá sestřička přišla.
Bodlo mě u srdce. Vždyť poslala i mě...
Nechtěl jsem o tom přemýšlet. Raději jsem se zadíval na jezero v dáli a přidal na rychlosti. Čím dříve budu co nejdál od Asgaarského hvozdu, tím líp. Jen jsem postupně začínal cítit, jak se mi zima dostává do kožichu.
Tady mi máma oheň nevyvolá.

//Medvědí jezero

Laura mi oplatila stejnou mincí a očividně si o sobě myslela, bůhví jak mi to natřela. Hořce jsem se zasmál nad tím, jak ubohé argumenty použila. Jako bych se snad o Awnay bál, pomyslel jsem si, ubohost.
„Lauro,“ oslovil jsem ji znovu, abych si získal pozornost všech, „já přece neříkám, ať nikam nechodí. Ať si klidně jde třeba i za samotnou Smrtí, ale musí to někomu říct!“ Nepatrně jsem zvýšil hlas, ale zase ne tolik, abych nevyzněl hystericky. Tak totiž zní Awnay, když mluví. A já opravdu nechci znít jako Awnay.
Mezi tím se vlčice, o které jsem se s Laurou tak zapáleně dohadoval, rozhodla, že odejde. Rozhořčeně jsem za ní zavolal: „Jen si jdi, nikdo tě tu nepotřebuje!“ a otočil se zpět ke své společnosti. Laura a máma mi řekly něco ve smyslu, že bych se měl také trochu provětrat, což mě poněkud urazilo. Copak je má přítomnost unavuje? To přece není možné... Co si o sobě myslí, že mi budou takhle říkat, co mám dělat?
Celý vytočený jsem si musel dávat pozor na to, abych na členy smečky nezačal prskat. „Víte vy co? Však já vám ukážu, že dokážu přřřežít sám! Nikoho si s sebou neberrru!“ Vzteky jsem začal ráčkovat, ale bylo mi to úplně jedno. Vždyť ti červi si o mně mysleli, že nejsem dostatečně samostatný! Bylo mi to z těch jejich primitivních slov naprosto jasné. Těšili se, až vypadnu, aby měli kvartýr pro sebe, a kdyby se mi náhodou něco stalo (což je samozřejmě hloupost, mě by nikdo neublížil, jinak by poznal sílu mé smrtící magie!), vytasili by se s tím, že mi to říkali.
„Sbohem,“ utrousil jsem, když jsem se ke své rodině obracel zády. „Však vy si na mě ještě vzpomenete.“ S těmito slovy jsem, jako správná drama queen, odešel z území Asgaarské smečky.

//jen si počkejte, za chvíli si budete zpívat see you again a do očí vám půjdou slzičky, jak vám bude etney chybět! :D//

//Šakalí pahorkatina

Jakmile jsem mámě a Meadow položil otázku ohledně Awnayiné nepřítomnosti, Laura se na mě obořila, že přece nebudu žalovat na svou sestru. Dobrá, možná se přímo neobořila, ale tohle nebylo žádné žalování! Copak jsem tu jediný, kdo hodlá dodržovat pravidla? Nechápal jsem, co proti mě Laura má. Musí přece vidět, že pravdu mám já a jenom já! Awnay ji musela něčím podplatit. Nevěděl jsem, zda měla někde zásobu drahokamů, po kterých Laura potají toužila, avšak ono uvědomění bylo krystalově čisté. Jen bych to viděl spíše na nějaké šišky, než drahokamy.
Aby nikdo neviděl, jak se mě Lauřina poznámka dotkla, hrdě jsem pozvedl hlavu a přišel s dalším argumentem. „Lauro,“ pronesl jsem s vševědoucím tónem, který jasně říkal, že ten chytrý a informovaný jsem tu já, „Awnay odešla na poměrně dlouhou dobu na cizí území. Nic neřekla ani jednomu ze členů smečky, zkrátka zmizela, jako by se nechumelilo.“ Poukázal jsem čumákem na bělostný sníh, který se snášel z nebe a mizel olizován plameny ohně. „Stále není dospělá, tím pádem byla v nebezpečí a značné nevýhodě. Copak to nechápeš?“ Onu otázku jsem položil poněkud arogantním tónem, takže bych se nedivil, kdyby mě Laura chtěla zavléct do jeskyní a dát mi pořádnou lekci. Ale to by Laura neudělala.
Hned na to má hloupoučká sestra přispěla do konverzace naprosto ubohou urážkou na můj účet. „Mlč,“ přikázal jsem jí a vrhl na ni vražedný pohled. Ihned jsem ucítil, jak se dostavila mírná únava, ale přešel jsem to, aniž bych se nad tím nějak více pozastavoval. Jsem přece silný vlk!
Nakonec nás okřikli i máma s tátou. Co nás, došlo mi, určitě mysleli jen Awnay. To se zdá jako logická myšlenka.
Ani jsem si v tom zápalu vysvětlování nevšiml, že se Meadow vypařila. Sice něco zabrblala, ale to jsem jí nerozuměl. Chvíli jsem pozoroval její pískově béžový kožich, jak mizí v dáli, pak jsem to ale nechal být. Proč bych se zabýval takovými nedůležitostmi?
V tom táta navrhl lov. „Lov?“ zeptal jsem se naoko nadšeně, ve skutečnosti jsem z toho ale moc odvařený nebyl. Lov, ačkoliv jsem se to snažil skrývat, byl mou slabější stránkou, a nevypadalo to, že by se mělo něco měnit. Na druhou stranu jsem byl ale stále lepší než Awnay. Za její ztrapnění by se to možná i vyplatilo! V duchu jsem se škodolibě pousmál. „Kdy vyrazíme?“

Ani jsem nemusel pořádně zavětřit, aby mě do čumáku udeřilo hned několik známých pachů. Byly jimi máma a Meadow, takže Laura vskutku nelhala - ona osudná informace o Awnayiném zmizení zkrátka byla souzena i máminým uším. Nedá se nic dělat. Co si Awnay ulovila, to si také sní, pomyslel jsem si škodolibě. A že jí úlovek stihl pěkně zplesnivět. Měl jsem co dělat, abych se nadšeně nerozchechtal na celé kolo. Bylo tak příjemné, když ta černá bestie konečně dostávala, co si zasloužila!
Táta se zrovna chystal říct mi o mém bojovém úkolu, přičemž zdůraznil, že ho zvládnu splnit jedině já, vy amatérští ňoumové, když můj čenich jaksi zpozoroval, že je na území Asgaaru vlk s pachem velmi podobným tomu Awnayinému. Opravdu jsem doufal, že to není má prokletí hodná sestra, ale táta vyhodnotil situaci rychleji a dal tak mým nadějím bleskový konec. Rozhněvaně jsem zaskučel. Copak se ta nevychovaná mrcha nikdy nenaučí správnému chování? Když má její nejdokonalejší bratr příležitost, přece mu ji nebude kazit, to dá rozum!
„Tak to je úžasný,“ vypustil jsem z tlamy a snažil se, aby to znělo co nejvíce nadšeně, ale sarkasmus z oné věty přímo přetékal. Byl jsem tak naštvaný, až jsem se divil, že jsem nezrudnul na úroveň máminých očí. Kéž by jí máma dala na zadek! To by bylo to nejlepší, co může udělat. Nic jiného si Awnay nezaslouží.
Nějak jsem stále nedokázal uvěřit, že mě opravdu žádný bojový úkol nečeká. Mysl se mi ihned spustila na plné obrátky a přemítala, čím vším mě mohl táta pověřit. Určitě chtěl, abych našel sestru a přitom zažil nespočet dobrodružství!
Myšlenka na sedmihlavé saně a šavlozubé tygry, kteří jen čekali, až je připravím o život a budu o nich vyprávět, mě poněkud rozesmutnila. Awnay se stoprocentně vrátila s nějakou zajímavou historkou, vyjde z toho bez úhony a já si budu moct leda tak jít skočit z Asgaarských skal. Nádherné vyhlídky, jen co je pravda.
Rozhodně jsem nebyl příliš odvařený z toho, že se chtěl táta přidat ke smečce v konverzaci, ale teplo ohýnku se už rozlezlo celým hvozdem a lákalo mě svým vyhřátým lůnem. „Já půjdu,“ zamumlal jsem a rozklusal se za tátou, který měl stále ještě delší nohy než já. Sice jsem za poslední dobu vyrostl, ale abych nabral na mohutnosti, jakou měli mí rodiče, to se rozhodně říct nedalo.
Ani ne za deset minut už jsme byli u ostatních vlků. Přátelsky jsem na mámu a Meadow mrkl a s radostí, že je vidím, je pozdravil. „Ahoj mami, ahoj Meadow! Kde jste byly? A už víte o tom, že Awnay opustila území smečky, aniž by o tom někomu řekla?“ spustil jsem, aniž bych své sestře, která pro mě momentálně neexistovala, věnoval sebemenší pozornost či snad alespoň pohled.

//A na chudáka Etneye už čekal bojový úkol! :C :D

Když mě táta spatřil, něco tiše pověděl Lauře a s úsměvem se mě zeptal, kde jsem byl. Všiml si, že jsem byl pryč, pomyslel jsem si potěšeně. „Spal jsem,“ ujasnil jsem svou nepřítomnost a na důkaz jsem strojeně zívl. Ne že by mi to k něčemu bylo, táta uměl číst myšlenky a káravě mi to připomenul. Zato Laura nadšeně zvolala mé jméno, už na ní nebyla vidět ani malinká známka smutku. Jsem prostě úžasný. Stačí, abych přišel, a už ostatním zlepšuji náladu! Awnay určitě odešla, protože mi záviděla. Bylo to jasné jako stopa ve sněhu.
Táta prohlásil, že stále cítí sestřino vědomí, takže je určitě někde na Galliree. Zašklebil jsem se, jako kdyby se mi na jazyk dostal kyselý hrozen bílého vína. „Stejně nám to měla říct,“ dodal jsem uraženě. Měl jsem přece pravdu! Ať už byl její odchod sebevětší výhra, Awnay byla součástí smečky a přesun na jiné území měla oznámit. Tečka.
Poněkud nevrle jsem pozvedl hlavu, a ani jsem nemusel předstírat, že se mě tátova výtka dotkla. Tohle není fér. Už ani neuznají, že mám pravdu! Nikdy to neuznají! A té mrše vždycky všechno vyjde. Měla by jednou pro vždy shořet v pekle.
Chvíli jsem ještě dělal, že se se svou společností bavit zkrátka nebudu, pak ale táta řekl, že pokud se Awnay nevrátí do pár dnů, čeká mě bojový úkol. Hodil jsem všechnu svoji důstojnost a uraženost za hlavu a natěšeně se na tátu podíval. Ocas se mi samovolně rozvlnil v rychlém rytmu, až jsem nakonec působil spíše jako nějaký voříšek než urozený vlk. Momentálně mi to ale bylo jedno. „Bojový úkol? Jaký, tati, jaký? Povídej, splním ho hned!“ Měl jsem co dělat, abych nekřičel na celý Asgaarský hvozd. Awnay určitě nikdy bojový úkol nedostala, ha! Amatérka.
Jakmile jsem se ale zeptal, Laura mi sdělila, že se máma právě vrátila. „Zajdu za ní, neboj,“ slíbil jsem, avšak ihned se zase otočil k naší alfě, „nejdřív mi ale prozraď, co mám udělat, tati!“
Tak moc jsem se těšil, až tátovi ukážu, jak jsem šikovný. Byl jsem si stoprocentně jistý, že už na mě čeká úctyhodná pochvala.

Jihočeský kraj, České Budějovice

Na sraz bych možná i dorazila, kdyby mě u sebe nechali přenocovat příbuzní.

To první, co mi přišlo na mysl, když jsem se vzbudil, byla má hloupá malá sestra. Ne že by byl nedostatek jejího intelektu nějaká novinka, to vůbec ne - všichni přece vědí, že je naprosto trapná a vůbec si nezaslouží někoho, jako jsem já, za bratra -, ale... Zmizela. Byla fuč. A já nějak nevěděl, jestli mám být rád, nebo se spíš starat. Co když dostala nějaký důležitý úkol od táty? pomyslel jsem si. To by jí bylo podobné. Určitě si od něj něco vyžebrala, aby byla důležitá a mohla se přede mnou vytahovat!
Už zcela probuzený jsem se rychle postavil na nohy. Přece nenechám tu malou hyperaktivní fúrii, aby si dělala, co chce! Rozhlédl jsem se kolem a přitom se zhluboka nadechl. Do čumáku mě ihned udeřily dva známé pachy: tátův a Lauřin. Ihned mi bylo jasné, že jim musím říct o Awnayiném zmizení - přesně to by přece správný ochránce smečky udělal. A (samozřejmě se nechci chvástat, vždyť mě znáte!) já jsem správný ochránce Asgaarské smečky. Možná jsem ještě nebyl jmenovaný, ale... To je jen nesrovnalost. Tak.
Nasadil jsem co nejzodpovědnější výraz, elegantně jsem se protáhl a vyrazil ke svému otci a pečovatelce. Jako bych snad já potřeboval pečovatelku! Kdybych neměl tak zaostalou sestru, táta s mámou by se vůbec o chůvu nemuseli starat. Tss.
Když jsem k nim přišel, zrovna se o něčem vášnivě dohadovali. Laura vypadala docela ustaraně a smutně, určitě jí bylo líto, že mě tak dlouho neviděla. Bylo mi to naprosto jasné. Každý by truchlil, kdyby mě dlouho nepotkal!
Jelikož se jaksi neměli k ukončení hovoru, důležitě jsem si odkašlal. Jen ať ví, že si dokážu udržet pozornost sám. Jsem přece lepší než Awnay. Ta si určitě neumí ani odkašlat. Stoprocentně.
„Tati. Lauro,“ kývl jsem na každého z nich, „musím vám oznámit velmi důležitou věc.“ Tak moc jsem se těšil, až tátovi zazáří oči a dojde mu, že Awnay je tím největším zklamáním naší urozené rodiny... Určitě se to každou chvíli stane. Konečně! „Má milovaná sestra Awnay zmizela,“ řekl jsem vážným tónem a zadíval se na tátu, jak bude reagovat. „Ale jsem si jistý, že to zvládneme bez ní, ačkoliv to bude příšerně moc těžké,“ prohlásil jsem už trochu veseleji. Nejradši bych uspořádal party. Ta blbka je konečně pryč, pojďte všichni slavit! Celá smečka bude nadšená. Už to úplně vidím. Všichni určitě čekali na to, až ten malý Lucifer vypadne.
„A vůbec, co tu řešíte? A kde je máma? Musím jí to taky říct, určitě to neví, chudák, je neinformovaná, že se Awnay nestydí, takhle odejít a nic nám neříct, to já bych to nikdy neudělal, protože bych vám nedokázal ublížit, Awnay je hrozně nevděčná, a to se Laura tak snažila ji dobře vychovat, ale bohužel, když je někdo bezohledný, už se to nedá spravit, žejo?“ vychrlil jsem na jeden nádech, aniž bych snad někde udělal pomlku. Ale máma mi pořád vrtala hlavou. Kde sakra je, když mám svoji chvilku slávy?

Etney: Jinovatková pláň

Vetřelcův klid Etneye rozčiloval sice až nepatřičně, ale stále... vcelku dost. Tuhle chvíli si představoval úplně jinak - jak by se před ním měl cizinec třást, samým strachem přijít o hlas. Místo toho se na něj neznámý tak klidně, ještě jakoby se mu vysmíval! Takhle to nemělo být. Proč to tak nebylo?
Mysl mladého vlka, který žil v představách o vlastní úžasnosti, nebyla schopna takovou věc pochopit, a tak jednoduše vybuchla. Vzhledem k tomu, že by Etney měl v boji šanci snad jen proti své sestře, probudilo se v něm to jediné, čím snad mohl mít nad cizincem navrch.
Myšlenkové pochody Etneye se obrátily, když spatřil ve tváři vlka nejistotu. Odhalil tesáky v zubatém úsměvu a propnul hřbet. Sám netušil jak, ale jeho myšlenky... jeho příkazy pronesené v mysli skutečně zabíraly! Etney se pomalu uklidňoval, jak vetřelec pozvolna odhaloval svůj strach. Nevěděl, co se změnilo, ale odmítal to řešit. Důležitý byl fakt, že to zabíralo! Jeho ego vystřelilo do výšin, když je nazval mocným. Mocným. Tak to má být.
Když však cizinec zamířil s ocasem mezi zadními směrem k houštinám, kde se skrýval Arcanus, Etneyovi před očima zatančilo hejno zářivých jiskřiček. Vlk zamrkal, aby mžitky odehnal, ale jen se mu přitížilo. Dech se mu náhle ztížil, až si musel přešlápnout, aby neztratil rovnováhu. Cítil se dost unavený, přestože prakticky nic nedělal. Nebo si to alespoň myslel.
V pohodě... v pohodě! To je asi jen ten déšť, nebo tak... přimhouřil oči a zběžně přejel pohledem přes svůj mokrý kožich. Musel vypadat bídně, ale i přesto se jej ten vetřelec bál!
Se značně lepší náladou vzhlédl k otci, které právě neznámého obcházel. Vypadalo to, že se o něj už postará sám. Etney v tomhle spatřil možnost zmizet, nakonec... v posledních hodinách dostala jeho mladá mysl docela zabrat. Musel si někde urovnat myšlenky, sehnat něco ke snědku... a být na chvíli sám.
Zatímco byl tedy Arc zaměstnán vetřelcem a ostatní vlci, kteří přišli předtím se rozbíhali všemi směry, i Etney zavětřil a během několika rychlých kroků zmizel ve křoví. Těšil se, až uslyší chválu od otce, jen ji chtěl slyšet, až si trochu sám urovná myšlenky.

>>> Křišťálový lesík

//Už jde na to, divoké dny :)

Etney zuřil.
Vetřelec neukázal ani známku studu, provinilosti, strachu či čehokoliv, když jej oslovil. Sice se choval přátelsky, za což byl měl být spíše oceněn, ovšem Etneyovo ego bylo jeho klidnou tváří hluboce uraženo. Byl na cizím území a ještě bude drze dělat, že to vůbec nic není?!
Mladý vlk odhrnul vrchní pysk a odhalil tesáky v nevraživé grimase. Proč se nebojí?! panikařil v duchu, přičemž z jeho hrdla vyšlo tiché, tlumené zavrčení. "Jistě, okolní území mají málo míst, kde se můžeš schovat, co?" Zlobil se na chudáka cizince prakticky bez důvodu, ovšem doposud nikdo nebyl tak laxní vůči jeho velikosti jako právě tenhle cizák. V Etneyovi to jen vřelo.
Zůstal pohledem viset na očích vetřelce. Měl je stejně zlaté jako on, a přesto jiné. Jakoby se mu i jeho oči vysmívaly! Ty Etneyovi však prozrazovaly něco docela jiného. Podsunovaly mu docela jiný dojem, než jaký z něj mohl Castor mít na první dojem. Boj se Etneye. Boj se Asgaarské smečky! Vypadni!
Ač si to sám Etney neuvědomoval, jeho oči se v tu chvíli zbarvily barvou temného šeříku, jen na okamžik... zatímco neznámému podstrkoval myšlenky o Etneyově velikosti, síle, autoritě a strachu, který budil v ostatních. Jistě, máloco z toho byla pravda, ovšem právě tyhle myšlenkové pochody mladý syn alfy sypal vetřelci do hlavy. Neuvědomoval si, co vlastně dělá. Jakou moc mohl mít, pokud se neznámý skutečně nechá ovlivnit. Neuvědomoval si fakt, že v sobě probudil svou magii.
V tu chvíli okolo Etneye vyšlehly plameny, ovšem ten svůj pohled ze zlatých očí cizince neodtrhl. Šeříková barva se z jeho očí pomalu vytrácela, až Castor opět hleděl do očí zlatých. Vlk se nenechal plameny vyvést z míry - naopak, využil toho a pokusil se zasít další semínko strachu do mysli nepřítele. "Táhni odsud a tomuhle území se příště zdaleka vyhni." procedil mezi zuby a přivřel oči.

//Snad to není moc OP, přihlížela jsem k počtu hvězdiček, které Etney má... a holt musel mít první využití magie trochu epic! :D