Gallirea - Příspěvky uživatele

Mladý vlk pečlivě větřil, aby se ujistil, že stopu své sestry neztratil - přecijen byl v tomhle ohledu trochu nešika, už odmalička bylo znát, že z Etneye nikdy dobrý stopař nebude. V onom soustředění si však nevšiml blížícího se pána lesa, který si to mířil přímo k němu. Nebylo tedy divu, že téměř leknutím nadskočil, když se mu do uší vloudil otcův výkřik s jeho jménem.
Etney v momentě sebejistě došlápu na zraněnou tlapku, jakoby se nechumelilo. Nakonec, nesměl přeci otci ukázat, že by jej snad něco bolelo! "Otče..." zazubil se na něj, a aniž by zastavil pokračoval dál. "No já... to bys nevěřil! Zkoumal jsem naše území na vlastní pěst, tolik jsem tu toho objevil! Ani jsem si nikdy nemyslel kolik nebezpečí tu číhá, ovšem... jasně, nic co by mě zastrašilo!" Nezastavujíce vypjal Etney hrdě hruď a měl co dělat, aby zakryl své lehké kulhání.
"A tohle... to nic není! Šla po mě taková obří, zubatá včela, tak jsem jí ukázal, kdo je tu pánem. Bránila se, mrška, ale brzy se dala na panický útěk před velkým Etneyem!" O hrdný tón se naopak snažit vůbec nemusel, zřejmě se s ním snad i narodil.
Při otázce, zda má něco v plánu, jen zastříhal ušima a tiše se uchechtl. "Slyšel jsi to kňučení? Ozvalo se to tímhle směrem, a cítím tam někde Awnay, tak... chtěl jsem se ujistit, zda něco neprovedla." Sakra, to vyznělo moc starostlivě. Etney nakonec nerad přiznával jakoukoliv starost o svou sestru, na druhou stranu chtěl vyznít před tátou jako hrdina... vybrat si mezi jedním nebo druhým byl pro Etneye vcelku oříšek! Nezbylo mu nic jiného, než celou situaci zachránit... hrdinství počká. "Ale možná se mi to jen zdálo..." podotknul nakonec a váhavě se zarazil, s hlavou nakloněnou na stranu.

Princ tiše seděl na vrcholu prudkého srázu, ocas omotaný okolo perfektně čistých tlap. Měl zavřené oči, nakonec kdyby je otevřel, hleděl by přímo do slunce, které se pomalu sklánělo za kopce. Mladý vlk jen mlčky vnímal hřejivé slunce, které mu prohřávalo čistý kožich, a utápěl se ve vlastních myšlenkách. Za chvíli bude čas vrátit se ke směčce, nakonec se natoulal v posledních dnech víc než dost...
Jedno z vlkových tmavých uší se zacukalo, jak v jeho těsné blízkosti prolétl bzučící hmyz. Etney by mu nevěnoval moc pozornosti, kdyby dotěrná moucha nestočila dráhu svého letu k druhému uchu. Princ zlehka pohodil hlavou, aby mouchu odehnal, ale krátce nato ucítil šimrání na špičce čumáku.
Vlk v tu chvíli vytřeštil oči a upřel pohoršený pohled na výtržníka. Spetl se, nebyla to moucha - ovšem ani nebezpečí včelího bodnutí Etneye nezastrašilo. Nebo si to alespoň nepřipustil.
"Jak se opovažuješ mě obtěžovat?!" zavrčel na nebohý hmyz a vycenil zuby. Zachrčel a zadníma nohama se téměř odmrštil dozadu, čímž úspěšně setřásl včelu z čenichu. "Ha!" Etney vítězoslavně zavrtěl ocasem a opět na svou sokini zavrčel. "Já ti dám, měřit se s Etneyem, synem Arcanuse a Elisi!"
Vlk pokrčil přední tlapky tak, že se téměř dotýkal hrudí země, zamával ocasem a s výhružným chrčením zase přiskočil k mouše. Ohnal se po ní zubisky, až jimi hlasitě klapl. Opět uskočil před nebohou dělnicí, která se jen zmateně potácela ve vzduchu, a opět hlasitě zavrčel. "Cože?! Vysmíváš se mi? Já ti ukážu, co se stane, když si budeš zahrávat s velkým É!"
Než bys řekl Smrt, byl zase u včely, a tentokrát se po ní ohnal tlapou. Když minul, jen přešlápl a ohnal se po ní druhou!
A v tu chvíli se Asgaarským hvozdem rozlehlo bolestné zakňučení.
Etney zůstal sedět na zadku, zdravou tlapkou si tiskl zraněnou k zemi a kousal se do jazyka, jen aby nevydal už žádné bolestné steny. Nebohé včelí tělíčko bezmocně ležící v trávě si vyslechlo spoustu nadávek na účet chuděry včely, než si Etney všiml, že se včela vlastně nehýbe. Až pak do ní opatrně šťouchnul zdravou tlapkou a uskočil. Nic.
To určitě jen předstírá, aby nedostala další nakládačku.. zamračil se Etney a pohlédnul na tvé bojovné zranění. Včela zamířila svou první a poslední ranou přímo do polštářku na Etneyově levé přední pacce. Polštářek se během chvíle zdál snad dvakrát velký. Sakra! Co když přijdu o tlapu?! Etney už už začínal panikařit, a zřejmě by i panikařil dál - kdyby okolo něj vítr právě nenesl pach jeho sestry. Kdepak, Etney rozhodně nehodlal brečet sestře na rameni kvůli včelímu bodnutí! I tak si však ránu jen párkrát olíznul, a vyrazil po čichu za Awnay, aniž by věnoval své mrtvé sokyni jediný pohled.
Počkej, sestřičko, určitě tě bude zajímat můj boj s obřím hmyzákem, ze kterého jsem vyvázl jen s jedinou ranou!

//Siccumské jeskně

Vycházel jsem z jeskyně, když mě něco překvapilo. Zem se měnila. Již nebyla tak šedá, místy zelené a měkká, ale byla úplně jiná, než jsem čekal. Bylo to studené, mokré, bílé a všemožně nepříjemné. Chudinky moje nožičky trpěli. To sem jim snad nemohl udělat. Připadal jsem si tak krutý, měl jsem tomu zabránit, ale přece jen jsem na tu bílou potvoru šlápl. Venku jak tomu všichni říkali, nebyla odlišná jen zem, bylo všechno jiné. Žádný jeskyní strop nad mojí hlavou, ale obloha, jenž mi připadala zcela nekonečná. Vše bylo moc pěkné, ale vypadalo to tak nepohodlně a nebezpečně. Snad jen blázen byl klidný. Foukáním větru mě vždy rozcuchalo a díky němu mi každou chvíli běhal mráz po ocásku. Naxther zavil a tak jsem pospíchal k němu. Třeba hodlá všem říct o mě. Nejlepší vlk století. Ťaťaťaťáááá! Usmál jsem se a všem zde přítomným ukázal svou krásu. Museli být šťastni, že tudy procházím. Všichni koukali na podivína-Naxe, stoupl jsem si tedy k němu. K mému překvapení nemluvil o mě. Lov? Lovit? Mufjon? Co to je? Opakovali se mi v hlavě slova, které vlk použil. "Ty si Mufjon, kdo je Mufjon?" zeptal jsem se Naxthera, "počkej? Mám nejdůležitější úkol?"Prohlížel jsem si podivínovu tlamu s nastraženými oušky. Odpovíš mi ano, jsi náš šéf Etny. Všichni tě budeme následovat. Oooo, velký Etney. Prozpěvoval jsem si v hlavě když mi pak došla celkem závažná myšlenka. Bez rozmyšlení jsem jí vyslovil: "Ale Awnay nemůžeš dát tak těžkou funkci jako mě. Určitě by to nezvládla." Nerad jsem to přiznával a opakoval, ale celkem jsem se o mou nedokonalou sestru bál.

Seděl jsem poklidně v jeskyni a čekal než mi tatínek odpoví na moje otázky. Doufal jsem, že si uvědomí jak dokonalého syna má a jakkoliv mě pochválí. Věděl jsem, jak jsem talentovaný a bezchybný, není však na škodu, když vám to občas někdo připomene. Stále jsem na něj zíral svými zlatavými kukadly, když do jeskyně přišla Lau. Měla zcela geniální nápad, chtěla se mnou jít ven. Zvedl jsem hlavu a nadšeně vyskočil na nohy. Nepochybně myslela mě, řekla sice vlče, ale Špindíra Awnay to rozhodně nebyla, moje sestra byla vše, jen ne vlče. Už jsem vykročil tlapkou kupředu, když se mi do hlavy vloudila myšlenka. Nesežere mě tam něco? Neublíží mi tam něco? Nebudu pak ošklivý? Moje nožka se vrátila zpět na předchozí místo. Ano, měl bych poslat Aw jako návnadu. Usmál jsem se spokojeně a vyčkal. Tušil jsem, že sestře to nedá a bude chtít jít. Když najednou se z její neušlechtilé tlamy vyloudilo pár slovíček. Ci ven s Laurou? Pomyslel jsem si. Její slova mě netrápila, nýbrž ten tón, vůbec se mi nelíbil. Co si o sobě ta koule chlupů myslí? Ona nečeká na můj souhlas? Však by měla vědět, že lepší má přednost. Štěkl jsem naštvaně. Odkašlal jsem si a pomalu přikročil k ní. "Víš, Awnay," začal jsem svou řeč diplomaticky, "každý ví, že Laura koukala na mě. Myslela právě moji maličkost." Rád bych jí osvětlil starou pravdu, v čem všem jsem lepší než ona, ale nechtěl jsem vypadat nafoukaně. Už jsem chtěl promluvit na Lauru, když něco řekl tatínek. Nejspíš se mě to netýkalo, tedy neslyšel jsem nic o sobě, navíc mluvil k tomu podivínovi. Potom se zvedl a odcházel z jeskyně. Dostal jsem geniální nápad, půjdu za ním. Rozešel jsem se směrem k chodbě vedoucí bůh ví kam. Co když se bude zlobit? Raději chvíli počkám. Rozhodl jsem se, ale své rozhodnutí hned vzápětí porušil. Vběhl jsem do chodby. Nečekaně mi však podklouzly nohy a já skončil na čumáčku. "Auuuuuuu," postěžoval jsem si na hlas. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mohl bych na to klidně umřít, ale jak bych vypadal. Vydal jsem se tedy navzdory smrtelnému úrazu, dál. Chodba byla úzká a plná zatáček, bál jsem se, ale konečně jsem jasně viděl východ ven.
//Asgaarský hvozh

// Etny by se zúčastnil.. Středa vyhovuje nejlíp :)

Tatínek se mě optal, co si ten vlk s páskou přes oči myslel. Byl jsem zcela nespokojen s tím, co jsem chtěl říct, ale přeci jen lhát se nemá. Říkalo se mi to velice ztěžka, taková hloupost. Vůbec by mě to normálně nenapadlo. Odkašlal jsem si a začal šeptat t děsivá slova: "Normálně bych to nerek, ave... No plostě si myslim, že on si myslí, že..." Lapal jsem slova ve své hlavičce, chtěl jsem, aby to nevyznělo tak špatně. "Že je nejkrásnější, ale to nemůže být pravda. To je úplná hloupost!" řekl jsem vážně. Skutečně mě to trápilo, nemohlo to tak být. Já Etny, no on není tak hezký. Je to zloun zlej, fujtajbláckej! Zamračil jsem se, když mě vyrušil jeho hlas. Byl takový, no nelíbil se mi, jako celý tento vlk. Začal mě poučovat, nejradši bych si sedl na hlavu abych ho neslyšel. Místo toho jsem jen hodil hlavou a vyplázl jazyk. Byla totiž pravda, že takovýto stupidní vlk se mi nemůže rovnat, nač se tedy nechat vytočit jeho bláboly? Utěšoval jsem sám sebe. "Ty na to místečko nemáš nárok!" řekl jsem klidně. Klidný jsem však vůbec nebyl. Měl jsem chuť, na něj skočit, nebo lépe někomu přikázat, aby na něj skočil. Do jeskyně přiběhla nějaká vlčice, měla velice podobnou barvu Ňu, vybídla toho obludu, aby šel s ní. Měl jsem krásný pocit, konečně od něj mohl být klid. Nenápadně jsem se pousmál, radostí bych skákal do vzduchu. Zaslechl jsem taťku, jak rozmlouvá s Naxem. Podivín. O něčem mluvili, ale já jejich konverzaci nevěnoval pozornost. Potom i tatínek naznačil fujtajblákovi, že se má klidit. Asi na něj máme stejný názor. Usmál jsem se, ačkoliv jsem slyšel další slova, že by maminka mohla někoho sežrat. "Kde je maminka?" optal jsem se. Napadali mě různé věci, co by mohla dělat, ale kde je ne. Odkud se berou všichni ty vlci, kam zase chodí? Třeba je tahle jeskyně rozdělená do častí. Nebo by mohlo být i něco jiného? Ptal jsem se sám sebe. Hlavičku jsem převracel jak jsem mohl, byl jsem génius, ale ne a ne zjistit důvod. Nechtěl jsem slyšet odpověď, byl jsem příliš dokonalý, musel jsem to vypátrat ve své hlavě, jen jsem netušil jak na to.

//Omlouvám se za zdržování a stručnost, ale ve škole mám teď frmol.

Tatínek mi odpověděl na mou otázku ohledně magií. Pozorně jsem poslouchal, má ouška byla nastražená. Tatínek se zasmál a dodal něco, co mi zlepšilo i zhoršilo náladu. Jsem výjimečný. Zamračil jsem se a uhodil ocáskem o zem, ze které jsem tím vymrštil do vzduchu pár miniaturních kamínků. Nevím jak se mi to povedlo, jeden mi spadl na nos. Ošil jsem se hlavou a pozoroval tatínka. Jak jen mohl pochybovat o jedinečnosti mě samotného. Bylo to nepochopitelné. No nic, časem všichni odhalí tvou dokonalost Etny, úžasňáku první. Usmál jsem se, když jsem vyslechl hlas v mé hlavě.
Z ničeho nic se Laura zvedla, začala zlobit tátu. V této chvilce jsem byl naprosto odhodlaný jí jít pomoc, v tom jsem však uslyšel otravný hlásek. Otočil jsem se, stála tam jak jsem samozřejmě věděl Awnay. Protočil jsem panenkami. Ano, je lehce labilní. Měl bych se jí věnovat. Jsem asi trošku geniálnějšího rázu. No, ale zmučit její kožíšek. Rozhodnuto! Začali jsem si hrát, občas jsem jako gentleman nechal sestru vyhrát. Teda, aspoň jsem si to snažil namluvit. Bitva skončila, do jeskyně přišel vlk. Mlel nějaké blbosti, nevěnoval jsem tedy jeho slovům příliš přemýšlení a radši se mu ukázal. Šel jsem tři kroky nalevo, nožky jsem zvedal hezky vysoko jako při španělském kroku. Hlavu jsem nesl vysoko a hruď měl vypnutou. To vše následovalo i na druhou stranu. Musel si všimnout mé nádhernosti. Vypadli z něj slova, která jsem konečně trochu uznával. Řekl, že jsme fešáci. Myslel nejspíš i Aw, ale co pořádně jsem jí zmordoval a ona sama uzná že jsem větší fešák. Ale potom přemýšlel, chtěl jsem strašně moc vědět co si myslí. Rozhlédl jsem se po jeskyni a dostal geniální nápad. Skočil jsem tatínkovi na krk, pošeptal jsem mu do ucha: "Tátí, na co myflí?" Šibalsky jsem se usmál a slezl zase na zem. Tatínek mu řekl naše jména, Awnay nazval slečnou, mě řekl jen vlček. Prskl jsem do vzduchu na ukázku nesouhlasu. Při tom přišli další dva vlci. Třeba taky budou chtít obdivovat můj nádherný kožich.

Tatínka zřejmě pobavila moje reakce na oheň. Zamračil jsem se, jelikož jsem netušil, co na tom bylo tak vtipného. Řekl mi, co jsem už dávno věděl, že oheň hřeje, ale může ublížit. Dodal však novou informaci, vlci s touto magií jsou prý prudšího rázu. Zarazil jsem se a začal přemýšlet. Oheň je červená! Maminčiny oči jsou červené a umí rozdělat oheň. Vím, že tu magii má, ale nejspíš je její vrozená. Ale maminka na mě nebyla nikdy nijak moc prudká. Přemýšlel jsem nad maminkou a došlo mi, že tu není už delší chvíli. Rozhlédl jsem se po jeskyni a ona tu opravu stále nebyla. Vrátil jsem se tedy k uvažování o magii ohně. Noo, ohřátý kožíšek je fajn, ale radši bych byl, aby ho vytvářel někdo jiný. Kývl jsem hlavou na souhlas mojí myšlence. Tatínek mi odpověděl na mojí otázku ohledně elektřiny a jediným dotek naježil Naxtherovi srst. Musel jsem se začít smát, vypadal jako. "Vypadáš jak šmudva!"řekl jsem pobaveně. Bylo to vážně vtipné. Taťka mi řekl, že se možná naučím i onu magii neviditelnosti, kterou nám ukázal. S tím jsem se však nechtěl spokojit. Skočil jsem tatínkovi na záda a pošeptal mu do ucha: "Tatí, kdyf já bych jí chcel hmed. Je sije pjavda, že potom nebude videt moe nádhevnost sama, ae kdyf pak zafe zviditelním, budu kavdému pipadat jeftě kráfnějfí." Usmál jsem se vychytrale. "Ne, musí být fuper si takhle z někoho děvat svadnu. Moc bych jí chtěl," dodal jsem. Tatínek však začal vyprávět o nějaké vlčici jménem smrt. Velice mě to zajímalo, prý uměla naučit nové magie. Už jsem mířil ven z jeskyně, když tatínek řekl, že tam sami chodit nemáme. Otočil jsem na něj svou hlavičku a natěšeným tónem hlasu řekl: "Jdef se mnou?" Sedl jsem si, očekával jsem tatínkovu odpověď.
Naxther mě rozcuchal, neměl jsem toho vlka rád a ještě mi cuchal kožíšek, to na mě bylo moc. Vyskočil jsem ze země, zavrčel jsem. Ohrnul jsem pysky a ukázal mu svoje perličky, ve vrčení jsem neustával. Co si to dovoluje hafan jeden nevycválanej! Mračil jsem se. Ještě jsem štěkl a začal si raději urovnávat kožíšek. Tatínek mi s upravováním pomohl, ale nyní si k sobě vzal Awnay. Nelíbilo se mi to. Chvíli jsem jen poslouchal, co říká. Mluvil o magii myšlenek a příkaz. "Příkazu?" zeptal jsem se a přitom chtěl upoutat pozornost na sebe. Táta si pořád všímal jí. Začalo mě to štvát. Táta si hrál se sestřiným ocáskem, to mi přišlo vtipné. Začal jsem se smát a při tom přiběhl k Aw a povalil jí na zem. "Nepoflusný ocásek si!" vykřikl jsem na ní. Tlapkou jsem jí přidržoval u země a přitom jsem položil tatínkovi další otázku: "Tatí, jsou jeftě nějaké?"

PRKNA 46
1* do magie (30)
15 safírů (10)
6 safírů (6)
HŘEBÍKY 28
8 květin pomněnek (8)
2* do obratnosti (20)
TRUBKY 21
40 opálů (20)
1* do obratnosti pro Lennie (1)
INSTATNÍ SNÍH 15
15 mušliček (10)
5x5 pomněnek (5)
ŠROUBY A MATICE 8
1* do magie (5)
3* do vytrvalosti (3)
MLÉKO 6,5
3* do magie (6)
40 oblázků (0,5)

Magii zatím nemám, takže prosím napsat někam stranou.. Díky

Skvělá akce!
ale.. nějak se ve výsledkách nemůžu najít.. :D D Jestli tam někde jsem a jsem jenom slepá tak pardón.. :DD

Ňu s tatínkem se nepohodly nejspíš kvůli mě, na jednu stranu mě těšilo, že se oba zajímali o mě, ale nemuseli se proto hádat. Smutně jsem se podíval na tatínka a následně na Ňu. Ani jeden z nich nevypadal vesele. No radši jsem je nechal si to vyřešit mezi sebou, mohl jsem mezi ně vlítnout a oběma jim vynadat, ale zrovna se mi nechtělo, navíc tohle byl lepší nápad. Naxther přistrkal Lau k nám, tatínek začal mluvit o magiích.
První byla magie myšlenek, tu uměl tatínek nejdřív. Magie myšlenek? Vědět, co si ostatní myslí? Super! Proto mi tatínek uměl číst mysl, nespíš jí má i Ňu. Usmál jsem se Začal jsem přemýšlet, jak by vypadala magie myšlenek u mě. Zprvu mi přišla naprosto geniální a bezchybná. Ale potom jsem se podíval na druhou stránku tohoto umu. Všichni mě milují to vím, ale co kdyby bylo více vlků jako je Aw. Pohrdá mnou. Hlasy vlků, kterým se pořád něco nelíbí? Aby se mi montovali v hlavičce? Jsem dokonalý, ale některým vlkům to prostě nedochází. Musel bych jim pak vynadat. No, rvačky by nebyly špatné. No ... V mé malé šedé hlavičce se honila neuvěřitelná spousta slov, neměl jsem ani tušení, kde se ve mě bralo tak moudré uvažování. Tatínek mi řekl, že se vlk mže naučit více magiím, ale to mi bylo jasné, potom co mě tatínek pověsil do lián. V tu chvíli jsem chtěl mí snad nejvíc magií, co jsem mohl. Taťka prohodil něco o Naxovi, že on je na taktiky. Podíval jsem se na něj přivřenými očky, zrovna on mi přišel ten typ vlk, který neoplývá úžasem nad mým kožíškem. Z ničeho nic m začala obíhat ta odporná oranžová věc. Oheň, se jí myslím říkalo. Oběhl mě dokolečka, příjemně hřál, ale šel z něj strach. Já jsem statečný vlk, ale něco se mi na něm nezdálo. Chtěl jsem ho tlapkou odehnat, ale pálilo to. "Dáfej si na mě povol!" křikl jsem na něj. Ten oheň se mi vůbec nelíbil. Maminka i tatínek ho uměly ovládat, ale.. Pfe, oheň ne! Taťka s mamkou s ním umí, já bych taky uměl, ale nemuselo by to svědčit mém kožíšku Tatínek mi řekl abych poprosil Ňu, která se zřejmě jmenovala Mea, aby mi ukázala magii vody. Už už jsem se chystal využít svých kukadel, když Ňu řekla, že mi jí má ukázat tatínek. Nechápal jsem, ale bylo mi to vcelku fuk od koho ji uvidím. Další ukázka byla elektřina. Položil jsem tatínkovi otázku: "Tatí, a ta je en na ubvišování?" Natočil jsem nechápavě hlavou. Tatínek však řekl něco o kouzle a já jen skočil do vzduchu s úsměvem na tváři. Na kouzlo jsem se těšil. Tatínkův zvláštní smích mě natěšil ještě více, když v tom mu zmizelo tělo. Nemohl jsem uvěřit to mu, co vidím. Stál jsem tam jako sloup, nožičky od sebe, očička rozzářená a tlamičku dokořán. Byl jsem v jakémsi šoku, či co. Chvíli to trvalo, než jsem se vzpamatoval a zavřel tlamičku. Obešel jsem taťku z jedné strany, obešel jsem ho z té druhé. Byla mu vidět prostě jen hlava. Pohlédl jsem na Lau, netušil jsem, zda je to pravda. Zamrkal jsem, protřel si oči o tlapičku, ale stále jsem tatínkovo tělo neviděl. Přišel jsem k němu blíž a drcl do něj tlapičkou a byl tam. Sedl jsem si před jeho hlavu. Zmiz, zmiz, zmiz, zmiz! Opakoval jsem si v hlavě, ale stále nic. Zamračil jsem se a bouchl ocáskem o zem. "Me to nejve!" řekl jsem naštvaně. Jsem extrémně nadaný, proč mi to nejde!

Nevím proč, ale přišlo mi, že z mého útočení tatínek radost neměl. Nebo jen n nechápal, že já jsem vždy ve všem nejlepší a to se prostě nezmění. Z ničeho se v jeskyni objevili ďábelsky zelené rostliny, které mně chtěli chytit. Chvíli jsem uskakoval, ale nemělo to žádnou cenu, chytili mě. Obmotali mé bříško a zavěsili mě do vzduchu. "Hej, vy kytky smladlavý," okřikl jsem je svým hlubokým hlasem. Bylo velice divné, že se nelekly. Musel jsem tedy pokračovat se sovy: "Já Etney, vám navivuju okamžitě mě pufte!" Skusil jsem to rázněji, ale jako kdyby ty rostliny někdo ovládal. Rozhlédl jsem se kolem sebe, musel to být některý vlk a mohl t být i strejda Nax, který před malou chvílí přišel. Tuto variantu jsem však vylučoval, musela to být ŇU, nebo táta. Proč mi to dělají není to vůbec vtipné. Musel jsem tedy zapracovat na své volnosti jinak, v prvé řadě mě napadlo použít zoubky, ale ať jsem se otáčel jak jsem chtěl nešlo mi to, navíc jsem se zamotal ještě více. mlátím je ocáskem. Začal jsem švihat ocáskem. Mé snažení bylo marné, ale teta Ňu mě vysvobodila. Ufff. Položila mě na zem a šimrala mě na bříšku, ale bylo to příjemné. Nemohl jsem si odpustit otázku. "Jak to udělal?" zeptal jsem se, "naučíte mě to?" Usmál jsem se a začal skákat po Ňu. Nachvíli jsem se zastavil a podíval po jeskyni, byl tam táta, byl tam Nax, Awnay i Ňu, ale Laura nikde. "Lau, pot k nam." řekl jsem doufajíc, že mě slyší. Snad mi to Ňu vysvětlí, je to všechno divné. Ona umí dělat s vodou, maminka s ohněm, tatínek s rostlinami, vidí mi do hlavičky. Co to má být? Budu to taky někdy umět?

Lauřina slova zněla velice chápavě a to mě potěšilo. Taková muka jako já, jistě nikdy nikdo nezažil, navíc jsem ještě maličký. Byl jsem rád, že se Lau chová tak inteligentně, bez nějakého přehnaného smíchu a úšklebků. Zaryl jsem čumáček do její srsti, otřel si o ní hlavičku, když v tom mě něco napadlo. Její výraz byl kyselý. Vyskočil jsem na nohy a začal Lau obcházet, nemohl jsem připustit, aby svá slova nemyslel na 100% vážně, co bych potom dělal. Mohla by se začít smát, já bych nebyl ani litován ani utěšován. To jsem nemohl dopustit. Stál jsem tak přímo před ní, pozoroval jsem každý její pohyb. Uši se zdály v celku normální, oči měla zelené jako vždy, ale ani na nich nebylo nic zvláštního. Podíval jsem se na pusu. Ta byla nějaká divná a než jsem se nadál plynuli z ní slova. Lehce jsem odstoupil a sedl jsem si proti ní. "Bylo to to nejstlašidelnější , co fem kdy zavil," řekl jsem vážně s úmyslem pokračovat, ale Laura mě předběhla. Její slova mě nehorázně rozzlobila, obzvlášť jedno malé "i" podpořilo můj hněv. Zamračil jsem se a křikl na ní: "Já jsem fe teda nebál. Je mi jafné, ze by si se báa, ale já jsem se nebál. Jsem nejstatečnější vk vsfech dob!" Mrskl jsem ocáskem. Poodešel jsem od ní pryč a otočil se k ní zády, byl jsem zvědavý jak bude reagovat. To snad nemyslí vážně! Já Etney první, bych měl být mnohem uctívanější než má sestra Awnay smraďoška. Mému slovu by měl věřit každý, každý by měl věděl, že se jen tak neleknu. Achjo, vlčí populace prostě nezná jedince mého rázu. Otočil jsem se k Lauře a tiše zašeptal: "Já fe vážně nebáu!" Lehce jsem pohodil hlavou.
Musel jsem to Lauře nechat projít hlavou, začal jsem tedy jinou akci, než si to řádně rozmyslí. Lehl jsem si na záda, tlapky jsem dal nahoru, pohupoval jsem se jen tak ze strany na strany, čistil jsem si nožičky. To byla jen pouhá zástěrka, akce teprve přicházela. Houpl jsem se o trošku víc, až jsem si stoupl. Podíval jsem se do země a s bojovým nasazením se rozběhl na Lauru, začal jsem ji kousat do ocásku. Na chvíli jsem se zoubky pustil, nemohl jsem pořád mučit jen Lauru. Běžel jsem do druhé jeskyně a skočil na Tátu. "Ha, mám te! Chytiu fem te!" zahulákal jsem. Dvě kořisti mi však nestačili, maminka mi už utekla, ale stále tam seděla teta Ňu. Už jsem v záloze neměl okamžik překvapení, ale i tak jsem se rozhodl ulovit i jí. Schoval jsem se za tatínkem a vykoukl jsem na jednu stranu, na druhou stranu. Nemohl jsem dál vyčkávat. Rozutíkal jsem se k ní plný víry, že jí povalím. Místo povalení jsem však narazil.

//Párek, perník, vánočka, ponožka, advent, krocan, kapr a cukroví.

Laury kožich i její milý hlas mě uklidňoval, ale mé tělíčko se stále třáslo a chloupky jsem měl naježené. Laura se mě ptala, co se mi zdálo. Nešlo hned odpovědět, bylo to to nejstrašidelnější, co jsem kdy zažil, ale nebyl jsem si zcela jistý, zda by to bylo strašidelné i pro Lauru. Zajisté by se bál každý, ale v mém okolí byli jen vlci s inteligencí vánočky. No musel jsem tedy příběh mě a strašidelného Smradlavého Ponožky, jak jsem ho pojmenoval. Rozhodl jsem se tedy začít. "Ehmmm," odkašlal jsem si pokračoval v proslovu, "nooo veuký kvocan (krocan)ctel me pastit paukem. (párkem)"Podíval jsem se ublíženě do země. Očkem sem, očkem tam pozoroval jsem Lauru i vlky ve vedlejší jeskyni, očekával jsem soucit. Bylo jich tam tolik, proč nikdo nemohl přiběhnout a litovat mě. "Haoooo, já jsem ubvížený, jsem vám snad peuník? (perník)" řekl jsem dotčeně a začal skákat do vzduchu. Čekal jsem odezvu, až jsem z toho dostal chuť na něco sladkého. Možná na maminčino mléčko, nebo ne. Bylo to ještě něco jinačího. Cukroví! Řekl jsem si v hlavě, neměl jsem sice ani ponětí, co by to mohlo znamenat, znělo to však chutně a to bylo důležité. Na tu chvíli, kdy mě zahltila chuť, jsem zcela zapomněl na původní problém. Musel jsem docílit toho, aby jsem byl hýčkán. Začal jsem se obvíjet svým ocáskem a tiše jsem zakňučel. Zakňučení od tak statečného vlka jako jsem já snad musí něco znamenat, vždyť každý ví, že já se jen tak něčeho neleknu a nyní kňučím. Podíval jsem se na Lauru svýma jantarovýma očima a očekával odpověď. Snad to nebude trvat slouho jak advent! Prohnalo se mi hlavou. I kapr by se bál, musí se bát i Laura Usmál jsem se v duchu.

// Omlouvám se, že jsem byla tak dlouho neaktivní, ale byla jsem na škole v přírodě a teď stále nějak doháním do vánoc, do zítřka.
Spal jsem v malé jeskyni zabalený do klubíčka. Můj kožíšek se při každém mém nádechu jen malinko zachvěl, ale bylo mi krásně teplo. Když chladný vánek, pošimral můj čumáček. Pšikl jsem si. Má očka se na maličkou chviličku otevřela a projela jeskyň. Nebyl tu nikdo, avšak krása spánku byla neskutečná, měl jsem pocit, že kdybych prospal den i noc měl bych se nejlépe, ale na druhou stranu bych zajisté přišel o nespočetná dobrodružství. Nicméně v tuhle chvíli jasně vítězil spánek. Zavřel jsem oči a spokojeně podřimoval dál. V tom momentě se mi do hlavy vloudil sen. Spal jsem takhle v jeskyni, byla tma a nikde, nikdo. Nikoho jsem neviděl, neslyšel ani necítil. Když v tu chvíli se nějaký pach vloudil dovnitř mého čenichu. Nebyla to maminka, nebyl to tatínek, ani tety Lau a Ňu. Tento pach jsem nikdy necítil. Začal jsem se tisknou ke zdi jeskyně, bál jsem se, že tak krásného vlka jako jsem já, bude ten netvor chtít. Bylo nad míru jasné, že si mě odvede, nebo mě sežere na místě. Byl jsem nalepen v rohu a nechtěl jsem se ani trošku hnout. Byl jsem statečný a ne, že ne!. Štěkl jsem na něj. On reagoval nemístnými zvuky: "Ha, ha, ha." Cukl jsem sebou, tlapičky si položil na hlavu a tiše zakňučel, stále jsem spal. Zněl jako zlo samo. Rozhodl jsem se, že svou statečnost hodím za hlavu a začal jsem couvat víc a víc. Konečně jsem ho i viděl, tedy ne přímo jeho, ale jeho obrovský stín. Blížil se ke mě. Nechápal jsem proč si nechtěl vzít někoho jiného, třeba mou ošklivou sestru. To byl nápad! "Veeeee-em si Aw," vykoktal jsem ani nevím jak, "ona mňam!" Stín se zastavil. Vypadalo to, jako by se chystal si sednout, ale nakonec si lehl. Klepal jsem se jako osika s očekáváním, co udělá. Sedl jsem si, lehl jsem si, vstal jsem nejmíň 50 krát do kola. Ten stín se ani nehnul. Nejspíš se mě bál. Majestátně jsem zvedl hlavu a levou přední jsem vykročil směrem ke stínu. Pravá, levé šinul jsem si to přímo ke stínu. Nereagoval, tak jsem se nebál. Z ničeho nic se však ozvalo "VREULEV, VRAU, VREULI, VRR. Vyskočil jsem a začal obíhat jeskyň dokola, při čemž jsem neskutečně ječel: "AAAA-aaaA-Aáááááá!" Běžel jsem snad nejrychleji za celý svůj život, když mé nožky podali protest a já po čumáčku dojel až do Lauřina kožíšku. Ani bych si nevšiml, že tu byla, ale nyní jsem za to byl nejšťastnější vlk všech dob. Hlavu jsem si strčil mezi její tlapky, celý jsem se třásl.