Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Laura mi oplatila stejnou mincí a očividně si o sobě myslela, bůhví jak mi to natřela. Hořce jsem se zasmál nad tím, jak ubohé argumenty použila. Jako bych se snad o Awnay bál, pomyslel jsem si, ubohost.
„Lauro,“ oslovil jsem ji znovu, abych si získal pozornost všech, „já přece neříkám, ať nikam nechodí. Ať si klidně jde třeba i za samotnou Smrtí, ale musí to někomu říct!“ Nepatrně jsem zvýšil hlas, ale zase ne tolik, abych nevyzněl hystericky. Tak totiž zní Awnay, když mluví. A já opravdu nechci znít jako Awnay.
Mezi tím se vlčice, o které jsem se s Laurou tak zapáleně dohadoval, rozhodla, že odejde. Rozhořčeně jsem za ní zavolal: „Jen si jdi, nikdo tě tu nepotřebuje!“ a otočil se zpět ke své společnosti. Laura a máma mi řekly něco ve smyslu, že bych se měl také trochu provětrat, což mě poněkud urazilo. Copak je má přítomnost unavuje? To přece není možné... Co si o sobě myslí, že mi budou takhle říkat, co mám dělat?
Celý vytočený jsem si musel dávat pozor na to, abych na členy smečky nezačal prskat. „Víte vy co? Však já vám ukážu, že dokážu přřřežít sám! Nikoho si s sebou neberrru!“ Vzteky jsem začal ráčkovat, ale bylo mi to úplně jedno. Vždyť ti červi si o mně mysleli, že nejsem dostatečně samostatný! Bylo mi to z těch jejich primitivních slov naprosto jasné. Těšili se, až vypadnu, aby měli kvartýr pro sebe, a kdyby se mi náhodou něco stalo (což je samozřejmě hloupost, mě by nikdo neublížil, jinak by poznal sílu mé smrtící magie!), vytasili by se s tím, že mi to říkali.
„Sbohem,“ utrousil jsem, když jsem se ke své rodině obracel zády. „Však vy si na mě ještě vzpomenete.“ S těmito slovy jsem, jako správná drama queen, odešel z území Asgaarské smečky.

//jen si počkejte, za chvíli si budete zpívat see you again a do očí vám půjdou slzičky, jak vám bude etney chybět! :D//

//Šakalí pahorkatina

Jakmile jsem mámě a Meadow položil otázku ohledně Awnayiné nepřítomnosti, Laura se na mě obořila, že přece nebudu žalovat na svou sestru. Dobrá, možná se přímo neobořila, ale tohle nebylo žádné žalování! Copak jsem tu jediný, kdo hodlá dodržovat pravidla? Nechápal jsem, co proti mě Laura má. Musí přece vidět, že pravdu mám já a jenom já! Awnay ji musela něčím podplatit. Nevěděl jsem, zda měla někde zásobu drahokamů, po kterých Laura potají toužila, avšak ono uvědomění bylo krystalově čisté. Jen bych to viděl spíše na nějaké šišky, než drahokamy.
Aby nikdo neviděl, jak se mě Lauřina poznámka dotkla, hrdě jsem pozvedl hlavu a přišel s dalším argumentem. „Lauro,“ pronesl jsem s vševědoucím tónem, který jasně říkal, že ten chytrý a informovaný jsem tu já, „Awnay odešla na poměrně dlouhou dobu na cizí území. Nic neřekla ani jednomu ze členů smečky, zkrátka zmizela, jako by se nechumelilo.“ Poukázal jsem čumákem na bělostný sníh, který se snášel z nebe a mizel olizován plameny ohně. „Stále není dospělá, tím pádem byla v nebezpečí a značné nevýhodě. Copak to nechápeš?“ Onu otázku jsem položil poněkud arogantním tónem, takže bych se nedivil, kdyby mě Laura chtěla zavléct do jeskyní a dát mi pořádnou lekci. Ale to by Laura neudělala.
Hned na to má hloupoučká sestra přispěla do konverzace naprosto ubohou urážkou na můj účet. „Mlč,“ přikázal jsem jí a vrhl na ni vražedný pohled. Ihned jsem ucítil, jak se dostavila mírná únava, ale přešel jsem to, aniž bych se nad tím nějak více pozastavoval. Jsem přece silný vlk!
Nakonec nás okřikli i máma s tátou. Co nás, došlo mi, určitě mysleli jen Awnay. To se zdá jako logická myšlenka.
Ani jsem si v tom zápalu vysvětlování nevšiml, že se Meadow vypařila. Sice něco zabrblala, ale to jsem jí nerozuměl. Chvíli jsem pozoroval její pískově béžový kožich, jak mizí v dáli, pak jsem to ale nechal být. Proč bych se zabýval takovými nedůležitostmi?
V tom táta navrhl lov. „Lov?“ zeptal jsem se naoko nadšeně, ve skutečnosti jsem z toho ale moc odvařený nebyl. Lov, ačkoliv jsem se to snažil skrývat, byl mou slabější stránkou, a nevypadalo to, že by se mělo něco měnit. Na druhou stranu jsem byl ale stále lepší než Awnay. Za její ztrapnění by se to možná i vyplatilo! V duchu jsem se škodolibě pousmál. „Kdy vyrazíme?“

Ani jsem nemusel pořádně zavětřit, aby mě do čumáku udeřilo hned několik známých pachů. Byly jimi máma a Meadow, takže Laura vskutku nelhala - ona osudná informace o Awnayiném zmizení zkrátka byla souzena i máminým uším. Nedá se nic dělat. Co si Awnay ulovila, to si také sní, pomyslel jsem si škodolibě. A že jí úlovek stihl pěkně zplesnivět. Měl jsem co dělat, abych se nadšeně nerozchechtal na celé kolo. Bylo tak příjemné, když ta černá bestie konečně dostávala, co si zasloužila!
Táta se zrovna chystal říct mi o mém bojovém úkolu, přičemž zdůraznil, že ho zvládnu splnit jedině já, vy amatérští ňoumové, když můj čenich jaksi zpozoroval, že je na území Asgaaru vlk s pachem velmi podobným tomu Awnayinému. Opravdu jsem doufal, že to není má prokletí hodná sestra, ale táta vyhodnotil situaci rychleji a dal tak mým nadějím bleskový konec. Rozhněvaně jsem zaskučel. Copak se ta nevychovaná mrcha nikdy nenaučí správnému chování? Když má její nejdokonalejší bratr příležitost, přece mu ji nebude kazit, to dá rozum!
„Tak to je úžasný,“ vypustil jsem z tlamy a snažil se, aby to znělo co nejvíce nadšeně, ale sarkasmus z oné věty přímo přetékal. Byl jsem tak naštvaný, až jsem se divil, že jsem nezrudnul na úroveň máminých očí. Kéž by jí máma dala na zadek! To by bylo to nejlepší, co může udělat. Nic jiného si Awnay nezaslouží.
Nějak jsem stále nedokázal uvěřit, že mě opravdu žádný bojový úkol nečeká. Mysl se mi ihned spustila na plné obrátky a přemítala, čím vším mě mohl táta pověřit. Určitě chtěl, abych našel sestru a přitom zažil nespočet dobrodružství!
Myšlenka na sedmihlavé saně a šavlozubé tygry, kteří jen čekali, až je připravím o život a budu o nich vyprávět, mě poněkud rozesmutnila. Awnay se stoprocentně vrátila s nějakou zajímavou historkou, vyjde z toho bez úhony a já si budu moct leda tak jít skočit z Asgaarských skal. Nádherné vyhlídky, jen co je pravda.
Rozhodně jsem nebyl příliš odvařený z toho, že se chtěl táta přidat ke smečce v konverzaci, ale teplo ohýnku se už rozlezlo celým hvozdem a lákalo mě svým vyhřátým lůnem. „Já půjdu,“ zamumlal jsem a rozklusal se za tátou, který měl stále ještě delší nohy než já. Sice jsem za poslední dobu vyrostl, ale abych nabral na mohutnosti, jakou měli mí rodiče, to se rozhodně říct nedalo.
Ani ne za deset minut už jsme byli u ostatních vlků. Přátelsky jsem na mámu a Meadow mrkl a s radostí, že je vidím, je pozdravil. „Ahoj mami, ahoj Meadow! Kde jste byly? A už víte o tom, že Awnay opustila území smečky, aniž by o tom někomu řekla?“ spustil jsem, aniž bych své sestře, která pro mě momentálně neexistovala, věnoval sebemenší pozornost či snad alespoň pohled.

//A na chudáka Etneye už čekal bojový úkol! :C :D

Když mě táta spatřil, něco tiše pověděl Lauře a s úsměvem se mě zeptal, kde jsem byl. Všiml si, že jsem byl pryč, pomyslel jsem si potěšeně. „Spal jsem,“ ujasnil jsem svou nepřítomnost a na důkaz jsem strojeně zívl. Ne že by mi to k něčemu bylo, táta uměl číst myšlenky a káravě mi to připomenul. Zato Laura nadšeně zvolala mé jméno, už na ní nebyla vidět ani malinká známka smutku. Jsem prostě úžasný. Stačí, abych přišel, a už ostatním zlepšuji náladu! Awnay určitě odešla, protože mi záviděla. Bylo to jasné jako stopa ve sněhu.
Táta prohlásil, že stále cítí sestřino vědomí, takže je určitě někde na Galliree. Zašklebil jsem se, jako kdyby se mi na jazyk dostal kyselý hrozen bílého vína. „Stejně nám to měla říct,“ dodal jsem uraženě. Měl jsem přece pravdu! Ať už byl její odchod sebevětší výhra, Awnay byla součástí smečky a přesun na jiné území měla oznámit. Tečka.
Poněkud nevrle jsem pozvedl hlavu, a ani jsem nemusel předstírat, že se mě tátova výtka dotkla. Tohle není fér. Už ani neuznají, že mám pravdu! Nikdy to neuznají! A té mrše vždycky všechno vyjde. Měla by jednou pro vždy shořet v pekle.
Chvíli jsem ještě dělal, že se se svou společností bavit zkrátka nebudu, pak ale táta řekl, že pokud se Awnay nevrátí do pár dnů, čeká mě bojový úkol. Hodil jsem všechnu svoji důstojnost a uraženost za hlavu a natěšeně se na tátu podíval. Ocas se mi samovolně rozvlnil v rychlém rytmu, až jsem nakonec působil spíše jako nějaký voříšek než urozený vlk. Momentálně mi to ale bylo jedno. „Bojový úkol? Jaký, tati, jaký? Povídej, splním ho hned!“ Měl jsem co dělat, abych nekřičel na celý Asgaarský hvozd. Awnay určitě nikdy bojový úkol nedostala, ha! Amatérka.
Jakmile jsem se ale zeptal, Laura mi sdělila, že se máma právě vrátila. „Zajdu za ní, neboj,“ slíbil jsem, avšak ihned se zase otočil k naší alfě, „nejdřív mi ale prozraď, co mám udělat, tati!“
Tak moc jsem se těšil, až tátovi ukážu, jak jsem šikovný. Byl jsem si stoprocentně jistý, že už na mě čeká úctyhodná pochvala.

Jihočeský kraj, České Budějovice

Na sraz bych možná i dorazila, kdyby mě u sebe nechali přenocovat příbuzní.

To první, co mi přišlo na mysl, když jsem se vzbudil, byla má hloupá malá sestra. Ne že by byl nedostatek jejího intelektu nějaká novinka, to vůbec ne - všichni přece vědí, že je naprosto trapná a vůbec si nezaslouží někoho, jako jsem já, za bratra -, ale... Zmizela. Byla fuč. A já nějak nevěděl, jestli mám být rád, nebo se spíš starat. Co když dostala nějaký důležitý úkol od táty? pomyslel jsem si. To by jí bylo podobné. Určitě si od něj něco vyžebrala, aby byla důležitá a mohla se přede mnou vytahovat!
Už zcela probuzený jsem se rychle postavil na nohy. Přece nenechám tu malou hyperaktivní fúrii, aby si dělala, co chce! Rozhlédl jsem se kolem a přitom se zhluboka nadechl. Do čumáku mě ihned udeřily dva známé pachy: tátův a Lauřin. Ihned mi bylo jasné, že jim musím říct o Awnayiném zmizení - přesně to by přece správný ochránce smečky udělal. A (samozřejmě se nechci chvástat, vždyť mě znáte!) já jsem správný ochránce Asgaarské smečky. Možná jsem ještě nebyl jmenovaný, ale... To je jen nesrovnalost. Tak.
Nasadil jsem co nejzodpovědnější výraz, elegantně jsem se protáhl a vyrazil ke svému otci a pečovatelce. Jako bych snad já potřeboval pečovatelku! Kdybych neměl tak zaostalou sestru, táta s mámou by se vůbec o chůvu nemuseli starat. Tss.
Když jsem k nim přišel, zrovna se o něčem vášnivě dohadovali. Laura vypadala docela ustaraně a smutně, určitě jí bylo líto, že mě tak dlouho neviděla. Bylo mi to naprosto jasné. Každý by truchlil, kdyby mě dlouho nepotkal!
Jelikož se jaksi neměli k ukončení hovoru, důležitě jsem si odkašlal. Jen ať ví, že si dokážu udržet pozornost sám. Jsem přece lepší než Awnay. Ta si určitě neumí ani odkašlat. Stoprocentně.
„Tati. Lauro,“ kývl jsem na každého z nich, „musím vám oznámit velmi důležitou věc.“ Tak moc jsem se těšil, až tátovi zazáří oči a dojde mu, že Awnay je tím největším zklamáním naší urozené rodiny... Určitě se to každou chvíli stane. Konečně! „Má milovaná sestra Awnay zmizela,“ řekl jsem vážným tónem a zadíval se na tátu, jak bude reagovat. „Ale jsem si jistý, že to zvládneme bez ní, ačkoliv to bude příšerně moc těžké,“ prohlásil jsem už trochu veseleji. Nejradši bych uspořádal party. Ta blbka je konečně pryč, pojďte všichni slavit! Celá smečka bude nadšená. Už to úplně vidím. Všichni určitě čekali na to, až ten malý Lucifer vypadne.
„A vůbec, co tu řešíte? A kde je máma? Musím jí to taky říct, určitě to neví, chudák, je neinformovaná, že se Awnay nestydí, takhle odejít a nic nám neříct, to já bych to nikdy neudělal, protože bych vám nedokázal ublížit, Awnay je hrozně nevděčná, a to se Laura tak snažila ji dobře vychovat, ale bohužel, když je někdo bezohledný, už se to nedá spravit, žejo?“ vychrlil jsem na jeden nádech, aniž bych snad někde udělal pomlku. Ale máma mi pořád vrtala hlavou. Kde sakra je, když mám svoji chvilku slávy?

Etney: Jinovatková pláň

Vetřelcův klid Etneye rozčiloval sice až nepatřičně, ale stále... vcelku dost. Tuhle chvíli si představoval úplně jinak - jak by se před ním měl cizinec třást, samým strachem přijít o hlas. Místo toho se na něj neznámý tak klidně, ještě jakoby se mu vysmíval! Takhle to nemělo být. Proč to tak nebylo?
Mysl mladého vlka, který žil v představách o vlastní úžasnosti, nebyla schopna takovou věc pochopit, a tak jednoduše vybuchla. Vzhledem k tomu, že by Etney měl v boji šanci snad jen proti své sestře, probudilo se v něm to jediné, čím snad mohl mít nad cizincem navrch.
Myšlenkové pochody Etneye se obrátily, když spatřil ve tváři vlka nejistotu. Odhalil tesáky v zubatém úsměvu a propnul hřbet. Sám netušil jak, ale jeho myšlenky... jeho příkazy pronesené v mysli skutečně zabíraly! Etney se pomalu uklidňoval, jak vetřelec pozvolna odhaloval svůj strach. Nevěděl, co se změnilo, ale odmítal to řešit. Důležitý byl fakt, že to zabíralo! Jeho ego vystřelilo do výšin, když je nazval mocným. Mocným. Tak to má být.
Když však cizinec zamířil s ocasem mezi zadními směrem k houštinám, kde se skrýval Arcanus, Etneyovi před očima zatančilo hejno zářivých jiskřiček. Vlk zamrkal, aby mžitky odehnal, ale jen se mu přitížilo. Dech se mu náhle ztížil, až si musel přešlápnout, aby neztratil rovnováhu. Cítil se dost unavený, přestože prakticky nic nedělal. Nebo si to alespoň myslel.
V pohodě... v pohodě! To je asi jen ten déšť, nebo tak... přimhouřil oči a zběžně přejel pohledem přes svůj mokrý kožich. Musel vypadat bídně, ale i přesto se jej ten vetřelec bál!
Se značně lepší náladou vzhlédl k otci, které právě neznámého obcházel. Vypadalo to, že se o něj už postará sám. Etney v tomhle spatřil možnost zmizet, nakonec... v posledních hodinách dostala jeho mladá mysl docela zabrat. Musel si někde urovnat myšlenky, sehnat něco ke snědku... a být na chvíli sám.
Zatímco byl tedy Arc zaměstnán vetřelcem a ostatní vlci, kteří přišli předtím se rozbíhali všemi směry, i Etney zavětřil a během několika rychlých kroků zmizel ve křoví. Těšil se, až uslyší chválu od otce, jen ji chtěl slyšet, až si trochu sám urovná myšlenky.

>>> Křišťálový lesík

//Už jde na to, divoké dny :)

Etney zuřil.
Vetřelec neukázal ani známku studu, provinilosti, strachu či čehokoliv, když jej oslovil. Sice se choval přátelsky, za což byl měl být spíše oceněn, ovšem Etneyovo ego bylo jeho klidnou tváří hluboce uraženo. Byl na cizím území a ještě bude drze dělat, že to vůbec nic není?!
Mladý vlk odhrnul vrchní pysk a odhalil tesáky v nevraživé grimase. Proč se nebojí?! panikařil v duchu, přičemž z jeho hrdla vyšlo tiché, tlumené zavrčení. "Jistě, okolní území mají málo míst, kde se můžeš schovat, co?" Zlobil se na chudáka cizince prakticky bez důvodu, ovšem doposud nikdo nebyl tak laxní vůči jeho velikosti jako právě tenhle cizák. V Etneyovi to jen vřelo.
Zůstal pohledem viset na očích vetřelce. Měl je stejně zlaté jako on, a přesto jiné. Jakoby se mu i jeho oči vysmívaly! Ty Etneyovi však prozrazovaly něco docela jiného. Podsunovaly mu docela jiný dojem, než jaký z něj mohl Castor mít na první dojem. Boj se Etneye. Boj se Asgaarské smečky! Vypadni!
Ač si to sám Etney neuvědomoval, jeho oči se v tu chvíli zbarvily barvou temného šeříku, jen na okamžik... zatímco neznámému podstrkoval myšlenky o Etneyově velikosti, síle, autoritě a strachu, který budil v ostatních. Jistě, máloco z toho byla pravda, ovšem právě tyhle myšlenkové pochody mladý syn alfy sypal vetřelci do hlavy. Neuvědomoval si, co vlastně dělá. Jakou moc mohl mít, pokud se neznámý skutečně nechá ovlivnit. Neuvědomoval si fakt, že v sobě probudil svou magii.
V tu chvíli okolo Etneye vyšlehly plameny, ovšem ten svůj pohled ze zlatých očí cizince neodtrhl. Šeříková barva se z jeho očí pomalu vytrácela, až Castor opět hleděl do očí zlatých. Vlk se nenechal plameny vyvést z míry - naopak, využil toho a pokusil se zasít další semínko strachu do mysli nepřítele. "Táhni odsud a tomuhle území se příště zdaleka vyhni." procedil mezi zuby a přivřel oči.

//Snad to není moc OP, přihlížela jsem k počtu hvězdiček, které Etney má... a holt musel mít první využití magie trochu epic! :D

Etney brzy uhnul pohledem a sklonil zrak k zemi. Doufal, že otec rozvine nějaké nové, další téma, a tak odežene zvláštní myšlenky na mrtvého bratra. Nechtěl na to myslet, už tak toho bylo na jeho mladou hlavinu příliš.
Vytoužené rozptýlení nakonec přišlo, byť ne takové, o jakém Etney uvažoval. Mladý vlk zvedl čenich a zavětřil - skutečně se k jeho čumáku přivanul neznámý pach cizince, jenž vstoupil na území Asgaarské smečky. Etney zastříhal ušima a lehce vycenil tesáky. Pach samotný mu toho již víc neříkal.
Než se nadál, rychle tlapal za Arcanusem po lesní pěšině. Sice jej na chvíli chytil strach z neznámého, Smrt ví, co to bylo za cizince - poté si však uvědomil, že je se samotným alfou smečky, a strach jej dočista opustil. I přesto byl při cestě nezvykle zamlklý, stále tak trochu zmatený ve vlastním nitru. S kožichem smáčeným od deště se schoval za strom vedle Arca a tiše větřil. Dokonce se nepatrně zlomyslně zubil, tak trochu očekával, že se mu poštěstí sledovat otce, jak cizinci dává pořádnou nakládačku! Místo toho jej alfa šeptem oslovil... a být člověk, Etney by v tu chvíli byl bledý jako stěna.
"J-já?" vyžbleptl zřejmě až příliš nahlas a nesouhlasně zavrtěl hlavou. S dalšími slovy alfy však svůj protest zmírnil, když si uvědomil, jak velká padavka z něj teď asi byla! Nemohl přeci nyní couvnout, musel otci dokázat, že je silný a statečný stejně jako on. Nebo spíše... musel to dokázat sám sobě. Etney zhluboka vydechl a zadíval se na skalní převis, za kterým onen cizinec zmizel. "Fajn. Zvládnu to, neboj." kývl hlavou a nasadil hrdý, co nejstatečnější výraz. Hlavně neukázat strach!
Princ vycenil tesáky a zamířil tiše směrem k převisu. Dnešek pro něj byl tak zvláštní a matoucí, že se mu nyní hlavou vířila taková spousta myšlenek! V jednu chvíli měl chuť utéct, v další se s výhružkami vrhnout po vetřelci... ach, jak byl zmatený. Do reality jej však rychle vrátil pach neznámého, který byl teď jasný a zřetelný. Nezkušený Etney z něj sice poznal jen vlkovo pohlaví a jistotu, že jej nikdy nepotkal, ale alespoň byl nyní schopný soustředit se pouze na něj. Všechny ostatní myšlenky konečně umlkly.
"Ochránci? Nejsou třeba, dokud jsem tu já!" ... heh, asi jsem si o to řekl sám. Bezva. ušklíbl se pod vousky a začal obcházet podél převisu. Nejdříve chtěl vyskočit na převis a seskočit z něj přímo před neznámého, ovšem hodlal jednat důstojně - moc dobře cítil pohled Arca na jeho zádech. Na druhé straně skály jej mohlo čekat cokoliv, Etney se však i přes to cokoliv rozhodl nasadit přísný výraz hodný alfy. Napřímil se, vypjal hruď a obešel skálu.
Naskytl se mu pohled na vlka staršího, než byl on sám. Nezdál se mu nebezpečný, přesto si Etney zachovával co nejvážnější výraz - až to mohlo působit komicky, vzhledem k jeho věku. Mladý vlk však nepřemýšlel o vlastním zjevu, byl přesvědčen, že vypadá... tak autoritativně! Vyhledal vetřelcovy oči, a pokud se na něj cizinec nevrhl s vyceněným tesáky... uvědomil si, že nemá nejmenší tušení co vlastně říct! Tak tam na pár vteřin stál a mlčel, než z něj vypadla jednoduchá, blbá otázka. "Co tu děláš?"
Etneyův náraz s realitou byl zkrátka tvrdý a zmatený.

// Aj, v tom případě přeji brzké uzdravení, s postem nemusíš spěchat... taky mi to nakonec trvalo :D

// Léto v háji, jsem zpět! :D

Mladý vlk si byl jistý - dal by cokoliv za to, aby mohl disponovat stejnou magií jako jeho otec! Hned by věděl, co si o něm ostatní myslí, a případně by mohl zlepšit jejich názor na Etneye samotného! Všichni by jej pak obdivovali a chválili by jej - po ničem více Etney netoužil. Sám v tu chvíli netušil, která z magií Smrti či Života zatím jen spala v jeho nitru... ovšem to měl již brzy zjistit.
"Hmm..." přimhouřil mladý vlk oči a zadíval se na Arcovy šedavé oči. Matka měla oči zase krvavě rudé a ovládala oheň. Etney šibalsky zastříhal ušima - byl si jist, že nyní každé ráno poběží k nejbližší louži, aby se ujistil o barvě vlastních očí.
Arcanus podle nakousl nové, zajímavě znějící téma o Životě a Smrti zrovna ve chvíli, kdy by další vyzvídání nemělo smysl. Maličký náhrobek Etneyovi napovídal, že by se měl zdržet srandiček, a tak se syn alfy postavil vedle svého otce a mlčky přejížděl pohledem sem a tam. Ano, fakt, že jej otec zavedl na takové místo jej trochu zarazil - moment na to však Etney zavrtěl hlavou a postavil se zpříma. Kdepak, nehodlal dát najevo své slabosti... rozhodně ne před Arcanusem.
Jeho slova Etneye poněkud zarazila. Sám netušil, jak by měl reagovat, a tak si jen udržoval vážný výraz a mysl tak prázdnou, jak jen to šlo. Když se na něj Arc podíval, sklonil pohled a zamračil se.
Neřekl ani slovo.

Castiel, hm?
Entey se mlčky posadil, když jeho otec zmizel z dohledu. V jeho přítomnosti se téměř bál dát najevo nějaké emoce, jednoduše... netušil, jak vlastně reagovat. Co měl říct. Jeho první setkání se smrtí bylo tak zmatené, jednoduše... Nevěděl. Myslel na onu nespravednost, proč on s Awnay přežili a proč byl zrovna Castiel mrtvý. Jak se něco takového vůbec mohlo stát? Myslel na to, že i on by takhle mohl jednou skončit. Jeho otec, matka... všichni by se mohli proměnit v kámen trčící ze země.
Vlček zvedl tlapku a přitiskl si ji na čelo. Nebyl na tyhle filozofické myšlenky, nakonec byl tak mladý, jeho jedinou starostí byly zatracené včely!
Notnou chvíli tam tak seděl, než složil tlapu k zemi a otevřel oči. Lehce se pousmál a přejel čumákem po vrchu pomníčku. Měl by ses stydět, Castieli! Nechat mě tu se sestrou! Stále byl zmatený, ale jakékoliv další úvahy... zkrátka vzdal. Tyhle myšlenky byly problémem budoucího Etneye, a on sám chtěl být nyní šťastný. Nemyslet na sourozence, kterého potkala Smrt jako první.
,,Měj se, Castieli." šeptl, otočil se a upaloval pryč. Rychle. Nechtěl tu být.

Etney opět nasadil lehký, mírně rozpačitý úsměv, když se alfa Asgaarské smečky objevil na dohled. Snažil se nevypadat příliš smutně, vesele či zaraženě... zkrátka chtěl vypadat klidně. "Hotovo." šeptl. I přestože býval jindy vždy veselý a ukecaný, tentokrát mlčel. Jen upřel pohled na Arca s ušima mírně staženýma dolů a tiše si oddechnul.

"Ochránci? Nejsou třeba, dokud jsem tu já!" Etney se hrdě zazubil a sebejistě zašvihal huňatým ocasem ze strany na stranu. Kdoví, jak by smečka dopadla pod jeho ochranou.
Vlček stáhl uši dolů při Arcanově poznámce o jeho starosti o sestru. "Já o ni nemám strach!" zavrtěl nesouhlasně hlavou a rázně dupl zdravou tlapou. Jednu věc si ovšem nemohl odpustit: "Jen Awnay je tak malá a bezmocná oproti mě, ještě by se jí mohlo něco stát... je schopná dostat se do potíží a ještě bych to měl za vinu já!"
Naštěstí jej otec přerušil slovy, která mu zajistila Etnyho stoprocentní pozornost. "Hm?" zvedl prudce hlavu a opět zavrtěl ohonem. "No jo, máš pravdu, asi se jí nic nestane, ale když..." Dokonce i ukecaný Etney zmlkl, když jej Arc probodl vážným pohledem. Tak jen nastražil uši a poslouchal.
Jen co alfa domluvil musel Etney ukázat zubiska ve spokojeném úsměvu. Tohle znělo vážně dobře! "Hloupá otázka, jasněže chci!" zakýval vlček hlavou a netrpělivě přešlápl z nohy na tlapu, vzhlížeje k otci. Zvědavost se mu nikdy nedala upřít!
"Týká se to naší smečky? Nebo jen tohohle hvozdu? Nebo snad... magie?" chrlil otázky a divže přitom neposkakoval na místě. Už jako malý byl magií uchvácen, a myšlenka, že on sám tu svou ještě neodhalil, jej dokázala pěkně rozhodit.