Gallirea - Příspěvky uživatele

Etney byl tak nadšený z té lední klouzačky, ale Calum mu to vůbec neopětoval! Vrchol všeho. Etney jemně našpulil rty a nahodil naštvaný výraz. “Samozřejmě, že viděl. Třeba v naší smečce je obrovská skála, samozřejmě skoro celá je jen moje, no...panečku, to je vila! Mám tam...No mám tam pro sebe několik krásných a měkkých kožešin, hodně místa, maso z jakéhokoliv zvířete, kdy se mi zachce, protože mám sluhy, kteří to za mne uloví, a tak. Ale chápeš, takový nudný život, kdy by mě každej obsluhoval, to bych nechtěl, moc nuda. Tak jsem svým milujícím sluhům řekl, že mohou jít domů, že je zbavuji postu sluhů. Jasně, mrzelo je to, ale já přece nemůžu být na více místech najednou, nedokážu se rozkrájet! Oni prosili, abych je neopouštěl, ale rozumíš, mi...“ Rozpovídal se zase, párkrát mlaskl a vzdychl. “Musejí se naučit, jak žít bez svého pána,“ dodal nakonec. “Taky můžeš mít takovou vilu, Život ti ji prodá, ale určitě nebude taková, jak ta moje,“ hodil další zazubení směrem ke svému novému příteli a pohled převedl zase ke kopci. “Takže ty nepojedeš?“ Divil se. Jakmile Calum řekl, že je starý, Etny začal kroutit hlavou. “Ale Ýťo, jistě, že máš nějaký šedivý chlupy, ale zas tak starej nejseš. Rozhodně vzhledově vypadáš mladší, než moje matka. To už je panečku rašple,“ zachichotal se. Etney měl prostě prořízlou držku, uměl mluvit o čemkoliv. Každému by vymluvil díru do hlavy.
Sám se připravil ke kopci, sedl si, zase se chytila tlapkama okraje a udělal dlouhé wžůůůům dolů. Hlasitě se u toho smál, až chrochtal. Dole se zase rozplácl, jakou rychlostí to svištělo. Na jeho srsti byly kusy zbytkového sněhu, ale co, to mu nevadilo. Protentokrát. Vyběhl nahoru s jazykem „až na vestě“, a koukl na bobka. “Bobeši, pojď, pojeď,“ vybídl ho znovu. Tolik si přál, aby jel po té super skluzavce taky. Navíc ji přeci našel Etney, takže zase bonus +1 v jeho hlavě, jak dokonalý je.

Etney měl hroznou radost, že ho Ýťa podporuje v tom klouzání se po zadku a přikyvuje na jeho povídání. Měl pocit, že ho konečně někdo bere na vědomí! “Co dokáže?“ Zopakoval pak tiše a zastavil se. Chvilku přemýšlel, musí něco říct! Musí přece vypadat, že všechno zná, ne? “No, rozhodně umí čarovat. Je normálně tak mocnej, že ti vyčaruje vlčí vilu! Ale nic není zadarmo, musíš u něj zaplatit. To je snad jasný, zadarmo ani tlapky nehrabou!“ Pokýval hlavou. “Nebo vím, že dokáže měnit barvy vlků!“ Pootevřel jemně tlamičku. “Hustý, viď? A vím, kde sídlí! Budeme se klouzat a pak tě tam dovedu, ale musíš se taky klouzat, souhlas? A po cestě ti povím pár dalších příběhů! A nechceš se přidat k nám do smečky? Já jsem tam sice dlouho nebyl, ale určitě je to tam vše při starém...“ Pokrčil lopatky směrem k sobě a zazubil se. Byl tak moc hrrr, že už Yetera zval k nim do smečky, přitom se s ním vůbec neznal.
Zůstal stát na kraji kopce a koukal se dolů. Drápky zarýval do zledovatělé plochy a hlasitě zakřičel “A jedéém!“ Najednou skočil přímo na zadek, odrazil se tlapkama a zfrknul to přímo dolů, kde udělal několik sudů a zůstal ležet na zemi. Taková švanda! Jelo to fakt rychle, moc ho to bavilo! Okamžitě se sebral a běžel nahoru. Sice to trošku podkluzovalo, ale nevadí, on dokáže vše. “To musíš zkusit, je to super!!“ Křičel už z dálky. Jak doběhl nahoru, zastavil se vedle něj a pokynul hlavou k okraji kopce. "Fakt to frčí, užiješ si to, přísahám!!" Zběsile kýval hlavou.

Jakmile Princ zjistil, že se za ním Yeter alias bobek opravdu vydal, zastavil se. “Yuuuu!“ Zavyl hlasitě tak, aby ho bylo dost dobře slyšet, a aby dal najevo, že má radost. Ještě jednou koukl směrem, kde byla červená vlčice. Hm, je to rebel! Asi má takovou škaredou srst schválně, možná se jí to tak líbí. Nezbednice jedna,“ nad svojí myšlenkou se mírně pousmál. Už si představoval, jak si červenka v matčině bříšku vybírá z nabídky srsti, kterou zvolí. “Já si vybírat nemusel, mě ji vybral super táta,“ zamumlal si sám pro sebe potichu. Kdyby to Yeter slyšel, jistě by se divil, co to zas mele za blbosti.
Dohopkal si to (tu velmi krátkou vzdálenost, kterou Ýťa pomalu stahoval) nezbednými, dlouhými skoky k Yeterovi a prudce zabrzdil. Bohužel, jak byl rozběhnutý, nějak to nevychytal a vrazil do něj celou svoji vahou. A to panečku žádný drobek nebyl! Měl krásnou postavu, jen co je pravda. Ty svaly, ta srst, mmm. Prostě síla mládí!. No, nicméně, jak do bobka vrazil, oba spadli na zem a Etney na něj. Hned však akčně vyskočil na nožky, a ustoupil pár kroků vzad. Na jeho tváři se objevil trošku zmatený pohled. Právě jsem udělal něco, co jsem nechtěl. Fujky! Ještě budu smrdět tak, jak smrdí on. Vždyť je celej zabobkovanej!! Najednou ale zaujal hrací postoj, jak ho mívají vlčata, a začal vrtět ocasem. Hlasitě dýchal a jemně do toho v tom postoji poskakoval sem a tam. “No tak, Ýťo! Pojď se klouzat. Vstávat a cvičit! Pojď!“ Vybízel ho hravě. Vůbec si nepřišel hloupě, právě naopak! Měl za to, že ho takhle naladí do dobré nálady. Otočil se párkrát dokolečka, jakoby si honil vlastní ocásek a čekal, až vstane. To už se ho ale Yeter ptal na nějaký vlkouše. “Nadpřirozené schopnosti?“ Hluboce se zamyslel, najednou však přikývl. Bylo to nečekané, od takového vlčete. “Jo, myslím si, že jsem o jednom z nich slyšel. Jmenuje se Život, ale nikdy jsem u něj nebyl,“ pověděl.
Už, už chtěl pokračovat v cestě, ale v dáli se ozval nějaký hlasitý zvuk. Takový nepěkný, jakoby něco padalo. Něco těžkého, možná se to ozývalo z hor a šlo to slyšet až sem. Etney se hned trošku zbaběle přikrčil a koukal okolo sebe. Měl asi pocit, že když se přikrčí, nepůjde vidět. “Dneska provedeme operaci Kramle, co myslíš? Asi nás něco chce sežrat!!“ Vyštěkl hned bez přemýšlení. První část řekl spíše potichu, ale to s tím sežráním vyloženě vyštěkl. U toho se postavil a stáhl vzdálenost mezi nimi dalším skokem. “Jednou, kdy jsem byl sám v lese, chtěla mě sežrat včela!! Ale já jí to natřel, byl jsem fakt frajer,“ zazubil se a spokojeně si šel dál. Choval se, jakoby snad ani ta rána před chvílí nebyla a on se k smrti nevylekal. Jakoby se to vůbec nestalo. Byl prostě svůj a nezahazoval se s tím, co už bylo.
Společně teda kráčeli na vrch kopce, aby se mohli klouzat. Etney měl poměrně radost, že si MOŽNÁ našel nějakého kamaráda. “Ale víš, co se nedávno stalo?“ Pověděl mu. On okolo něj pořád nějak poskakoval a kroužil, nedokázal jít normálně vedle jeho osoby, jako spořádaný a slušný vlk. “Šel jsem si takhle v lese, no a narazil jsem...Narazil jsem na jelena!! Ale nebyl to ledajaký jelen, měřil bezmála deset metrů!!“ Fascinovaně vykulil oči a to deset metrů vyštěkl hezky postupně, aby svému příběhu dodal šťávu. “No nelekl jsem se, chtěl jsem ho ulovit. Ale víš, co on? Normálně se do mě pustil hlava nehlava. Těma svýma parohama, víš? Já mu říkal „co děláš! Dovoluješ si na prince celého Asgaarského lesa!“ a on na to „Když já za to nemůžu, to archanděl Gabriel si na mě zased!“ Chvíli se odmlčel a spolkl hromadu slin, která se mu nahromadila během jeho vášnivého vyprávění v tlamě. Jak stoupaly směrem nahoru, začínal být zadýchaný, takže se jeho hopkání a blbnutí změnilo v normální chůzi. Hlasitě oddechoval. “No, takže říkal to s tím Gabrielem, nechápal jsem, co tím myslí, ale to neva, nelekl jsem se ho! Věděl jsem, že jen kecá nesmysly! Normálně jsem se proti němu rozběhl, a ten velikej jelen začal zdrhat, co mu síly stačily. Pouštím asi hrůzu, víš jak. Nechtěl jsem mu ublížit, tak jsem ho jen zahnal a v hlavě si myslel něco jako, to máš za to, nebo tak. A vrátil jsem se domů jako hrdina!“ Svůj příběh odvyprávěl tak, aby zněl důvěryhodně. Dodal tomu potřebnou dávku vtipnosti a taky vážnosti. Prostě to uměl, alespoň podle něj.
Po chvíli chůze se ale objevili nahoře na kopci, takže Etny radostně začal poskakovat. “Jsme tady! Budeme se vozit?!“ zazubil se hned a prohlížel si se zájmem ten zledovatělý kopec.

Slušně? Vždyť jsem zas nic tak hrozné neřekl. Co jsem udělal? Upřímně jsem řekl, co si myslím o jednom z kožichů, no...Teda o obou, ale to je už jen maličkost přece. Pak jsem se skromně představil, ale tak, aby věděli, o koho jde a dokonce jsem se ho zeptal i na jeho jméno, tak co?! Etny se cítil trošku zmateně. Copak neudělal vše správně? “Nejsou to kecy, ale důležitý věci. Copak nechceš vědět, s kým máš tu čest? Teď všem okolo můžeš povídat, že si střel Prince Etneye, boha všemohoucího,“ vyplázl hravě jazyk a zazubil se. Bídák, ještě si bude ztěžovat, že je něco míň než já. Jistě, že je, já jsem jedinečný!! “Počkej, Yetere, přece se nebudeš s tou červenkou bavit. Já ti taky řeknu zajímavý věci!!“ Dvěma skoky se k němu přiblížil, chudákovi to však u druhého skoku podjelo, jak země byla namrzlá, a sedl si pěkně na zadek. Přední mu zůstaly stabilní, jen zadní mu tak nějak uklouzly. Nic si z toho však nedělal a hrál na to, že to tak mělo být. Hezky se zavrtěl zadečkem u země, aby to zakryl, ten pád, a sledoval Yetera. “Víš, co jsem měl v plánu? Chtěl jsem najít někoho, kdo se spolu se mnou bude klouzat z kopce po zadku, nechceš? Je vše namrzlé a klouzalo by se hezky, byla by sranda,“ navrhl mu hned. Chtěl zůstat teda zticha, aby mu tak hrozně neskákal do řeči, ale už dostal třepavku z nedočkavosti. Prostě musí!! “Jednou, když jsem se takhle klouzal, byl jsem teda ještě vlče, tak moje sestra spadla do jezera. Ale já jsem byl tak odvážný, že jsem ji vytáhl!!“ Pověděl mu další z jeho básniček a zavrtěl u toho ocasem ze stranu na stranu. Ale jen tak líně, aby se neřeklo. “Moje matka na mě pak byla velmi pyšná! Chválila mě a dostal jsem vyznamenání,“ pokýval hlavou. “Taky si někdy něco zajímavého zažil? Pojď, můžeš mi to povídat cestou! Najdeme nějakej kopec, ukážu ti, jak se to dělá!!“ Zvedl zadek od země a už si to šmaroval někam pryč. O Litai se vůbec nezajímal, teď ho zajímal jen ten hnědej prďola...“Máš štěstí, že jsem tě já našel. Můžeš se učit od toho nejlepšího,“ štěkl po něm ještě, aby mu naznačil, kdo je tu ten boss.
Šel, ani se neohlížel, jestli jde bobek za ním. Měl za to, že prostě za ním půjde, však on tu byl ten zajímavý, ne? “Víš, že z rodiny jsem ten lepší já? Moje sestra je taková černá ovce,“ zamumlal a mířil směrem k velkému kopci, který viděl už z dálky. Teda spíš, on byl v údolí, a když by vystoupal nahoru, je to mírný kopec dolů, tak se tam dalo dobře klouzat. Půda zledovatěla, takže Etney neměl sebemenší problém.

Vlk Etnyho nepozdravil příliš přátelsky, jakto? Co provedl špatného? Natočil jemně hlavinku do strany a oblízl si uslintanou tlamičku. “Nazdar není příliš pěkný pozdrav, měl bys říct spíše něco jako...“Buď zdráv!“ a nebo „Zdravím vás, pane!“, chápeš?“ Hlavu naklonil zase na druhou stranu a pak zpátky na tu první. Nakonec se zazubil a dal ji do normální pozice. On měl prostě pocit, že je velevážený pán, takže pozdrav jako „nazdar“ nebo „čau“, to pro něj bylo dávno pasé. Jeho všichni měli uctívat a uznávat jeho osobnost! V tom najednou ale neznámý hnědák začal nadávat na Etnyho kožíšek a zastávat se trojkolorky. Etney koukal hnědákovi do očí a pak ty své jemně povytáhl. “Skončil jsi?“ zeptal se ho trošku posměšným tónem, a hned se začal nadechovat, že začne on sám mluvit a rozumovat. “Takže, aby bylo jasno! Můj nádherný kožich neurážej. Moje maminka Elisa je úža šedá vlčice, můj nejskvělejší otec Arcanus je zase celý černý s bílými znaky. Proto mám tak nádherný šedočerný kožich, chápeš? Nehledej v tom složitosti,“ zakroutil jemně hlavou, jakoby snad Calum byl hlupáček, co nechápe, proč má Etney tak boží kožich. “Ale ty vypadáš, jako by ses právě vyválel v hovínkách, kámo. Ale třeba, no víš, když se umyješ v jezeře, tyhle divný čáry se ti smyjou...“ polemizoval, jemně k němu přikročil a tlapkou něžně přejel po světle hnědých čárách na jeho obličeji. “Jinak, nepředstavil jsem se, jsem to ale nezdvořák!“ Pyšně vypjal hruď, zaujal válečný postoj (tzn. Jemně rozkročené nohy, ocas a uši vzpřímené, pohled na nepřítele) a zhluboka se nadechl. “Jmenuji se Etney. Princ Etney. Jsem následník Alfovského trůnu, moji rodiče jsou Alfami Asgaarské smečky. Můj otec, ten nejlepší z nejlepších, mě učil všemu, co je hodno Alfa postavení. Například správně lovit, jak bojovat a taky jak ochránit rodinu! Jsem tedy, jak z mé řeči vyplívá, velmi nadaný lovec a taky bojovník! Když jsem ve smečce, nikdo se nebojí, protože je jim všem jasné, že bych je ochránil,“ pyšnil se. Jakmile domluvil, spokojeně zavřel oči a párkrát přikývl hlavou. Pak však nezbedně poskočil a vyplázl jazyk. “A ty jsi?“ zazubil se na něj hravě. Střídaly se mu osobnosti jako jarní počasí...Nejdřív to byl nejnamyšlenější vlk na facku, a teď je z něj najednou hravé polovlče.

<< Středozemní pláň

Já jim všem ukážu! Budou ještě koukat, co ze mě bude! Jak budu silný. Silnější než celá moje matka!! Ale rozhodně ne silnější, než můj skvělý otec, hm, po cestě různě kroutil ušima a vnímal všelijaké zvuky, které mu aspoň trochu připomínaly vlkouše. Nic však neshledal jako hodné jeho společnosti a pozornosti.
Pomalu si to ťapal, přemýšlel o svých věcech a fantazíroval si v myšlenkách, jak by bylo skvělé, kdyby měl křídla a nemusel by chodit po svých. Půda pomalu namrzala, takže stopy, které tu udělala nějaká vyšší zvěř, zamrzly taky a hůř se po nich chodilo. Vždyť jeho elegantní tlapky do těch džuzen vždycky zapadly! On se chudák celý lekl, že se mu pod drápky dostane špína. Najednou ale zpozorněl. Jak se totiž nadechl, ucítil tu vlčí pachy. Celý radostný se štěstím v očích, že našel společnost, se rozběhl rovnou za čumákem. Vše by bylo super (mířil směrem, kde byli vlci), kdyby však zase o jednu z těch hloupých dír nezakopl a nespadl rovnou na čumák. Rozplácl se na zemi tak tvrdě, že si málem ukousl půlku jazyka. Zůstal ležet s tlapkama pod sebou a zbědovaně koukal před sebe. Ten náraz opravdu bolel. Copak jsem tak nešikovný? Zapřemýšlel na chvíli. Ihned to ale zavrhl, za to mohla ta blbá zvěřina, která tady tu blbou díru zanechala a nezahrabala ji po sobě!! Teď to tu vše zmrzlo a bylo jasné, že je to pro takové elegány nebezpečné! Tse. Začal se však pomalu zvedat a zamračeně zíral na tu díru. Máš dávat pozor, kde se objevuješ! Ne, díro?! Říkám ti to naposledy, ještě jednou mi vstoupíš do cesty a dostaneš takovou nakládačku, že tě ani vlastní matka díra nepozná!! Zvedl tlapku a agresivně do díry uhodil. Tlapku si ale jen narazil a díře to nic neudělalo. A máš to! Vítězně pozvedl hlavu k obloze a spokojeně tlapal dál. Bolest v tlapce ho za chvíli přešla a on tedy dorazil a k těm vlkům, ke kterým měl původně namířeno. Nejdříve ho do očí „uhodila“ ta odporná rudá barva kožichu. Ten tmavý ho nijak nezaujal, ale ta rudá vlčice, no fuj. Copak nemá žádný vkus? “Ahoj, hele, co to máš na sobě?“ Začal hned bez jakéhokoliv taktu mluvit. Vůbec mu nevadilo, že jim skočil do řeči, hlavní přece bylo, že tu je teď on, ne? Ta ať si ho všichni všímají! “Myslím tím ten škaredý troj-kožich. Proč si nevezmeš příklad z mého kožichu? Podívej...“ Řekl nadšeně a otočil se celý dokolečka, aby si ho zde přítomní mohli prohlédnout. “Mám kombinaci krásné černé a bílé, dohromady to dělá takovou trochu našedlou barvu. Není to dokonalé?“ zeptal se jich a zavrtěl spokojeně ocasem. Jemu tak nějak nedocházelo, že to, co právě vypustil z tlamy, bylo opravdu nevhodné a trapné. Cítil se prostě fajn, usmíval se jak měsíček na hnoji a byl rád, že tu není sám a že opět může někoho prudit.

//lot 2

<< Třešňový háj

Celý zadýchaný s vyplazeným jazykem doběhl na Středozemní pláň, kam měl namířeno. Doufal, že tu najde někoho, kdo by s ním strávil nějaký ten čas a užil si s ním trochu srandy. Nechtělo se mu totiž hned běžet domů, to by ukázal slabinu. Ukázal by to, že se neumí zabavit sám. Že si nedokáže najít společnost jiných vlků, než své rodiny a smečky. A to on rozhodně nechtěl! Byl přece tak skvělý! Tak dokonalý!
Zůstal stát na místě, oblízl si mokrý čenich a rozhlížel se. “Hej!“ Jeho hlas se několikrát ozval po okolí, rozléhalo se to tu pěkně, jen co je pravda. A přitom to byla jen planina, jak to bylo jen možné? “Takže, i tady jsem sám?“ zakňoural tiše a znovu se začal rozhlížet. Netrpělivě začal i vyskakovat do vzduchu jak na trampolínce, aby byl vyšší a viděl více do dálky. Neúspěšně! Nikoho nenašel. Naštvaně se tedy rozešel dál, teď už neběžel, jen šel, co tlapka tlapku mine s naštvaným výrazem v očích. Jak bylo možné, že ho tu nikdo neobskakoval a neobdivoval?! Nerozuměl tomu.

>> Náhorní plošina

<< Agaarský hvozd (přes řeku Midiam)

Etney tlapal, až dotlapal k Třešňovému háji. Nikdo si mě neváží, nikdo mě nebere v potaz. Jsou to všechno bídáci! rozčiloval se v myšlenkách. Byl tak naštvaný, že musel tlapkou dupnout do rozbředlé země. Sníh byl ten tam, sluníčko vylezlo vysoko na nebe a začala nádherně osvětlovat tento malý hájek. Mladý vlk už se těšil na jaro, miloval totiž, jak vše začalo obrůstat květinami a na stromech začaly růst pupence a následně květy. “Tahle zima už je otravná,“ zaskuhral si potichu sám pro sebe. Momentálně se cítil tak trochu smutný, že tu nemá nikoho, s kým by mohl něco podniknout. Nebo mu třeba povědět svoje zážitky...Byl tu naprosto sám. Porozhlédl se po okolí a nasál vzduch do čenichu. Hlasitě vydechl a zaposlouchal se do toho ticha. Slyšel jen šumění řeky Midiam, která sice nebyla nejblíže, ale ani nejdál. Však přes ni před nedávnem procházel.
Znuděně přecházel sem a tam a koukal na tu rozbředlou zem. Tlapky mu zapadaly do lepivého bláta, které tu díky roztátému sněhu bylo. Když se však zaměřil na chlad, který stoupal každou vteřinou, bylo mu jasné, že vše zase brzy zamrzne. To by se pak možná dalo klouzat po zadku z kopce!! Musím najít někoho, kdo by se spolu se mnou šel klouzat!! S nadšeným skokem vyběhl dál. Vyběhl tam, kde by mohli být nějací vlci. Tušil, že na Středozemní pláni, kterou dobře znal, vlci budou. Běžel tedy, co mu síly stačily, aby si co nejrychleji domluvil nějakou společnost.

>> Středozemní pláň

Pozvedl jsem hlavu k nebi a přemýšlel, co se sakra děje, že tu nikdo není. Koná se snad nějaká akcička, na kterou jsem podle rodičů příliš nevyzrálý? Nebo mi máma stále neodpustila, že jsem nedávno utekl z jejího dosahu? Suše jsem se sám pro sebe zasmál. Ano, sice jsem se dostal z mámina dosahu, ale mocná Elisa má očividně svou pověst vybudovanou po celé Gallirei, takže si pro mě prostě došla, jako bych snad vůbec o tyhle nudné šutry, kterým má smečka přezdívala skály, stál.
„Jo, Etneye prostě nikdo nikdy nedocení,“ zamrmlal jsem si pod vousy poněkud načuřeně, „a pak ještě zdrhnou někam do Tramtárie, abych se snad cítil hezky sám a musel přemýšlet o tom, co jsem udělal špatně.“ Ale já neměl v úmyslu zůstat v Asgaaru, alespoň ne takhle, když je tu ta nejzajímavější věc usmrcování náhodných ploštic.
Pečlivě jsem si tedy prozkoumal svůj kožíšek, jestli se na něm nevyskytla nějaká špína, a vydal se pryč.
„Jdu do Třešňového háje,“ oznámil jsem ještě jedné ze skal v naději, že už to mámě nějak přetlumočí. Tentokrát jsem opravdu netoužil po tom, aby za mnou poslala křížovou výpravu.

//Třešňový háj přes řeku Midiam

Ray se mi snažil můj boj s mámou rozmluvit, navíc mě přesvědčoval o tom, že na někoho takového, jako je ona, zatím nemám. To by mě samo sebou za normálních okolností vytočilo (jsem přece úctyhodný vlk, nebude si tu do mě tak rýpat!), ale teď jsem měl moc práce s natržením matčina kožichu.
Když jsem na mámu použil svou magii, vynadala mi, že jsem srab, a bez sebemenších potíží uvězněnou tlapu vytáhla. Trochu povadle jsem na její packu koukal, protože jsem očekával, že mámě vyprošťování zabere mnohem delší dobu, ale než jsem vůbec stačil něco poznamenat na obranu před jejími kousavými slovy, vrhla se na mě. Zakousla se zuby do mého krku, díky čemuž ze mě vyšlo tlumené zakňučení. Konstatovala, že bych byl v tu ránu mrtvý, kdyby se nerozhodla ponechat si mě živého (aby mě mohla mučit, určitě je vám to všem jasné). Pak mi ještě vykládala něco o taktice boje, ale už jsem jí neposlouchal, potřeboval jsem si obhlédnout celé své tělo, jestli na něm náhodou nespočinul nějaký ten škrábanec. Nakláněl jsem hlavu, jak jsem mohl, ale nikde jsem žádnou krev neviděl, díky vlčímu Bohu. Ale nějaká jizva mi přece jen mohla zůstat. Že se máma nestydí, týrat svá vlčata!
Během mého obhlížení se příchozí vlčice představila. Měla podivnou jizvu táhnoucí se přes čumák, která vypadala poněkud srandovně. S tímhle doplňkem si asi partnera nenajde, smolařka jedna, zasmál jsem se v duchu a s tímto fórkem se mi zase vrátila dobrá nálada... a sebevědomí. Byl jsem si jistý, že se s mámou do Asgaaru nevrátím, musela by mě tam dotáhnout násilím. Místo hádání se s matkou jsem se však chopil představení sebe samotného, aby Parysa věděla, s kým má tu čest.
Pyšně jsem vypl hruď, mírně pozvedl čumák a dělal, jako bych před chvílí vlastně vůbec nedostal do kožichu. „Přeji ti pěkný den, Paryso,“ řekl jsem natolik okouzlujícím tónem, že bych se vůbec nedivil, kdyby šla vlčice přede mnou do kolen, „já jsem Etney, syn alf Asgaarské smečky. Určitě jsi o mně už musela slyšet, dokonce i samotní ptáci si o mně štěbetají. O mé úžasnosti. O mé skromnosti. Ale však víte, ne že bych se chvástal. Paryso, kdepak jsi přišla k té pozoruhodné jizvě?“ Vzápětí jsem se však vyděsil, že by se o sobě chtěla rozpovídat, a tak jsem dodal: „Ne že by mě to zajímalo, jen je mi líto, že už tak nezajímavému kožichu byla přidělena tak ošklivá jizva.“ Zachichotal jsem se své poznámce a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, zda jsem slušný.

//Omlouvám se, poslední dny nestíhám ani nestíhat.

Když máma bez sebemenších okolků prohlásila, že by smečku klidně mohla převzít Awnay, hystericky jsem se rozesmál, ačkoliv mě to uvnitř pěkně zabolelo. „Awnay a alfa smečky? Tak to by si rovnou celej Asgaar mohl jít hodit mašli,“ vyprskl jsem, ale určitě na mně bylo vidět, že se nesměju od srdce. Představa mé sestry na nejvyšším postu byla vskutku k zasmání, ale teď jsem na nějaké fóry opravdu neměl náladu. Pokud si moje máma skutečně myslela, že by byla Awnay schopná převzít smečku místo mě, musí mít hodně dlouhé vedení. Hodně. Dlouhé.
Jen se mým poznámkám smála, což nebylo zrovna moudré rozhodnutí. Proč zrovna já musím mít vždy tak hloupou rodinu? Nikdo jiný přece nemůže být tak stupidní, aby si ze mě dělal legraci. Oni určitě jen využívají privilegia, že patří do rodiny a já jim tím pádem nijak hodně neublížím, protože bych nebyl úplně rád, kdyby náš urozený rod vyhynul. Nějaká láska k nim? Pche. Ani náhodou, o tom si nechte leda tak zdát. „Má krev zůstane hezky tam, kde je. To se ovšem nedá říct o té tvé,“ řekl jsem hořkým tónem. Mezitím se sem jaksi stihla nachomýtnout šedivá vlčice, která mi nebyla vůbec ničím povědomá, ale očividně se chtěla bavit. Naprosto jsem ji odignoroval a soustředil se dál na svou matku. Nehodlal jsem ve rvačce prohrát jen kvůli nějaké pitomé tulačce.
Máma kolem mě chodila v kruzích a očividně si mě prohlížela. Určitě hledala místo, kam by se nejradši zakousla a donesla mě zpět do Asgaaru jako svou kořist. Zlověstně by se smála aspoň ještě měsíc a každému říkala onu historku, jak jsem si snad naivně myslel, že bych si mohl dát od své smečky pauzu. Popadala by se za břicho, jak by jí to připadalo vtipné... Celý jsem sebou rozzlobeně škubl. Tak to tedy ne! Ještě řekla něco o tom, žě mě chce jen vycvičit, ale už jsem jí moc nevnímal. Pozoroval jsem každý její krok, soustředil se na to, s jakou lehkostí se pohybovala na vrstvě slizu. Byla ve výhodě - já klouzal pokaždé, co jsem se pohl, ona nezavrávorala ani jednou. Ale to bys mohl změnit, Etneyi, řekl jsem si v duchu. Snažil jsem se, aby můj nápad nebyl znát až na poslední chvíli. Stále jsem se soustředil na to, jak ladně se máma pohybuje, a jakmile jsem spatřil, že se blíží k jedné větší skulině, rozhodl jsem se jednat. Všechny mé mozkové buňky jako by se dostaly do akce. Naboural jsem se do kousku mámina vědomí a narušil tak provoz jejích pacek. V další chvíli už jsem nasměrovával její tlapy do hluboké skuliny mezi kameny, ze které se asi jen tak nedostane, a až když do ní skutečně zapadla, přerušil jsem kontakt s máminýma nohama. Dolehla na mě opravdu jen mírná únava, ale nad tím, že se v magii Příkazu neustále zlepšuji, jsem se vítězně pousmál. Nehodlal jsem však lenivět a rychle na mámu skočil, dokud byla alespoň trochu znevýhodněná. Zaryl jsem se jí drápy do kožichu, abych se dokázal udržet, a zavrčel jí do chlupů. To se mi povedlo, he! Cítil jsem, že se moc dlouho na jejím těle neudržím, protože jsem měl packy stále oblepené slizem a obratnost mi tak nějak pokulhávala, ale snažil jsem se vydržet co nejdéle.

//Tak nějak se modlím, aby byla magie Příkazu myšlena tak, že se vlk zkrátka nabourá do mysli cílového objektu a převezme otěže... Jestli ne, tak mi to někdo řekněte, ať nežiju v iluzi a můžu to přepsat, díky :D

//Odpovím zítra

Jelikož prostě Ray zarytě mlčel a pozdravil jen strohým zdravím, madam, máma nevypadala zrovna nadšeně. Věděl jsem, že neměla ráda neslušné vlky, ale upřímně... Tohle nebylo její území. Ray se jí vůbec nemusel uklánět, máma po něm nemohla chtít žádné přehnané poddanství. Byla sice vysoce postavená vlčice, ale tady její moc opravdu neplatila. Už jsem skoro otvíral tlamu, abych mámě mé myšlenkové pochody sdělil s pěknou dávkou něčeho, co pokora rozhodně nebyla, ale ona se začala smát. Nato prohlásila, že by mě s klidem rozdělila na deset kusů a já bych si toho ani neuráčil povšimnout. To se sluší?! Mám přece nějakou hrdost, nenechám se sebou takhle zacházet! Celý naštvaný jsem mámu probodl pohledem, což je pro mě poněkud častá věc. Je fajn někoho probodávat pohledem. Kéž bych mohl mámu probodnout něčím ostřejším, než je pohled. „Co si to o mně myslíš?“ vykřikl jsem tak hlasitě, že mě museli slyšet až v Asgaarském hvozdu. Při vyslovení posledního slova mi poněkud přeskočil hlas. „Taky bych vás klidně mohl navždycky opustit! Jak bys asi skousla ztrátu dalšího vlčete? No, povídej, to bych moc rád slyšel!“ Věděl jsem, že útočím na bolavé místo, ale bylo mi to úplně jedno. Moje matka mi momentálně připadala jako ta největší fúrie na světě, která by se s klidem mohla rovnat Awnay. Ten černý ďábel mi alespoň tolik neporoučel, zato máma si v rozkazování přímo velebila.
Zhnuseně jsem si odfrkl, když mě v podstatě vyzvala na souboj s tím, že ji stoprocentně neporazím. Viděl jsem jí na očích, že mi nedává sebemenší šance, a možná právě to mě donutilo souhlasit. „Jak chceš,“ zafuněl jsem s odvahou vepsanou v hlase. Vůbec jsem nevěděl, zda Ray stále zůstává na místě, tak nějak jsem ho ignoroval. Pokud na něj fungovala má magie, nebyl pro mě důležitý. „Pak si ale nestěžuj, že máš ten svůj myší kožich celý od krve,“ procedil jsem mezi zuby, ačkoliv jsem si musel dávat dobrý pozor, aby se mi nerozklepala kolena. Měl jsem takový strach! Porvat se s matkou? Vždyť i skok střemhlav z těchto kamenů by byl bezpečnější!
Zaujal jsem bojovný postoj level karate kid a výhružně se na mámu usmál. „Slabší zemře,“ řekl jsem tajemně a v hloubi duše doufal, že onou obětí nebudu já.

//Je to bídnéé, příští týden budu nejspíš celý mimo krom víkendu. Stále jen učení ;___; A poznávačka na šutry... Zabijte mě místo Etneye.

//Odepíšu asi až zítra, máme toho hodně do školy ._.

Prostě Ray začal popisovat, jak vlčice, se kterou se setkal, vypadala. Horlivě jsem přikývl hlavou, až mě rozbolel krk. Chtělo by to masáž. „Jo, jo, jo,“ vyhrkl jsem, „to byla stoprocentně ona. Nedávno se na delší dobu vypařila, takže určitě byla s tebou.“ Celkem to dávalo smysl. Awnay, nejhrůznější hrůza všech hrůz, si zkrátka myslela, že odejde z Asgaaru, bude otravovat cizí vlky, a pak se zase vrátí a přivítá se s rodinou, jako by se nic nestalo... No je tohle vůbec možné? Pravda, bavíme se o mé pitomé sestře, u ní je možné všechno, ale i tak. Celý jsem pod kožichem zrudl, jak jsem se za Awnay styděl.
Když mi Ray řekl, že mě tu nedrží a klidně můžu odejít, nevěřícně jsem pozvedl hlavu. Vždyť jeho slova zněla, jako by se nemohl dočkat, až konečně vypadnu z této podivné pláže. Ale to jsem se určitě přeslechl, pomyslel jsem si vzápětí. Každý se mnou chce trávit čas, no ne..? Prostě Ray očividně ne. Už jsem mu chtěl říct, že teda klidně půjdu, když mě tu nechce, ale to se jen tak, z čista jasna, objevila má matka. Celý jsem na kluzkém povrchu nadskočil, jak jsem se lekl. „Hehe, ahoj,“ zamumlal jsem nervózně a usmál se na mámu jako měsíček na hnoji. Očividně se rozhodla hrát nějakou hru, kdy se bude před cizími vlky tvářit přátelsky a neprozradí, že jsme vlastně v rodinném svazku, ale mně to bylo docela k ničemu. Ray by musel být hodně natvrdlý, kdyby si nespojil mé povídání o náhrdelníku ze zubů s vlčicí, která právě přišla a má až příliš nápadně podobný pach. „Jen si tak nezávazně povídáme,“ odpověděl jsem na její otázku, „ale co tu děláš ty, mami?“ Ano, tohle byla ta otázka, která se měla položit. To se o mě tak bála, že nezvládnu přežít sám, nebo se prostě rozhodla, že ji baví týrat své děti? Ta druhá možnost zní pravděpodobněji. „Koukej. Dokážu přežít sám,“ dodal jsem a pohled mi sklouzl k zajíci, který se stále bez známky života válel ve slizu. Vypadalo to docela nechutně, ale... Ulovil jsem ho? Ulovil.
Pyšně jsem vypl hruď a koukl na Raye. Doufal jsem, že mámě nevyžvaní, s čím jsem se mu svěřil. To by mi tak chybělo, aby máma zjistila, jak žárlím na Awnay. Buď zticha, rozumíš? přikázal jsem mu, ale neřekl jsem to nahlas, aby máma nic netušila.