Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když máma bez sebemenších okolků prohlásila, že by smečku klidně mohla převzít Awnay, hystericky jsem se rozesmál, ačkoliv mě to uvnitř pěkně zabolelo. „Awnay a alfa smečky? Tak to by si rovnou celej Asgaar mohl jít hodit mašli,“ vyprskl jsem, ale určitě na mně bylo vidět, že se nesměju od srdce. Představa mé sestry na nejvyšším postu byla vskutku k zasmání, ale teď jsem na nějaké fóry opravdu neměl náladu. Pokud si moje máma skutečně myslela, že by byla Awnay schopná převzít smečku místo mě, musí mít hodně dlouhé vedení. Hodně. Dlouhé.
Jen se mým poznámkám smála, což nebylo zrovna moudré rozhodnutí. Proč zrovna já musím mít vždy tak hloupou rodinu? Nikdo jiný přece nemůže být tak stupidní, aby si ze mě dělal legraci. Oni určitě jen využívají privilegia, že patří do rodiny a já jim tím pádem nijak hodně neublížím, protože bych nebyl úplně rád, kdyby náš urozený rod vyhynul. Nějaká láska k nim? Pche. Ani náhodou, o tom si nechte leda tak zdát. „Má krev zůstane hezky tam, kde je. To se ovšem nedá říct o té tvé,“ řekl jsem hořkým tónem. Mezitím se sem jaksi stihla nachomýtnout šedivá vlčice, která mi nebyla vůbec ničím povědomá, ale očividně se chtěla bavit. Naprosto jsem ji odignoroval a soustředil se dál na svou matku. Nehodlal jsem ve rvačce prohrát jen kvůli nějaké pitomé tulačce.
Máma kolem mě chodila v kruzích a očividně si mě prohlížela. Určitě hledala místo, kam by se nejradši zakousla a donesla mě zpět do Asgaaru jako svou kořist. Zlověstně by se smála aspoň ještě měsíc a každému říkala onu historku, jak jsem si snad naivně myslel, že bych si mohl dát od své smečky pauzu. Popadala by se za břicho, jak by jí to připadalo vtipné... Celý jsem sebou rozzlobeně škubl. Tak to tedy ne! Ještě řekla něco o tom, žě mě chce jen vycvičit, ale už jsem jí moc nevnímal. Pozoroval jsem každý její krok, soustředil se na to, s jakou lehkostí se pohybovala na vrstvě slizu. Byla ve výhodě - já klouzal pokaždé, co jsem se pohl, ona nezavrávorala ani jednou. Ale to bys mohl změnit, Etneyi, řekl jsem si v duchu. Snažil jsem se, aby můj nápad nebyl znát až na poslední chvíli. Stále jsem se soustředil na to, jak ladně se máma pohybuje, a jakmile jsem spatřil, že se blíží k jedné větší skulině, rozhodl jsem se jednat. Všechny mé mozkové buňky jako by se dostaly do akce. Naboural jsem se do kousku mámina vědomí a narušil tak provoz jejích pacek. V další chvíli už jsem nasměrovával její tlapy do hluboké skuliny mezi kameny, ze které se asi jen tak nedostane, a až když do ní skutečně zapadla, přerušil jsem kontakt s máminýma nohama. Dolehla na mě opravdu jen mírná únava, ale nad tím, že se v magii Příkazu neustále zlepšuji, jsem se vítězně pousmál. Nehodlal jsem však lenivět a rychle na mámu skočil, dokud byla alespoň trochu znevýhodněná. Zaryl jsem se jí drápy do kožichu, abych se dokázal udržet, a zavrčel jí do chlupů. To se mi povedlo, he! Cítil jsem, že se moc dlouho na jejím těle neudržím, protože jsem měl packy stále oblepené slizem a obratnost mi tak nějak pokulhávala, ale snažil jsem se vydržet co nejdéle.

//Tak nějak se modlím, aby byla magie Příkazu myšlena tak, že se vlk zkrátka nabourá do mysli cílového objektu a převezme otěže... Jestli ne, tak mi to někdo řekněte, ať nežiju v iluzi a můžu to přepsat, díky :D

//Odpovím zítra

Jelikož prostě Ray zarytě mlčel a pozdravil jen strohým zdravím, madam, máma nevypadala zrovna nadšeně. Věděl jsem, že neměla ráda neslušné vlky, ale upřímně... Tohle nebylo její území. Ray se jí vůbec nemusel uklánět, máma po něm nemohla chtít žádné přehnané poddanství. Byla sice vysoce postavená vlčice, ale tady její moc opravdu neplatila. Už jsem skoro otvíral tlamu, abych mámě mé myšlenkové pochody sdělil s pěknou dávkou něčeho, co pokora rozhodně nebyla, ale ona se začala smát. Nato prohlásila, že by mě s klidem rozdělila na deset kusů a já bych si toho ani neuráčil povšimnout. To se sluší?! Mám přece nějakou hrdost, nenechám se sebou takhle zacházet! Celý naštvaný jsem mámu probodl pohledem, což je pro mě poněkud častá věc. Je fajn někoho probodávat pohledem. Kéž bych mohl mámu probodnout něčím ostřejším, než je pohled. „Co si to o mně myslíš?“ vykřikl jsem tak hlasitě, že mě museli slyšet až v Asgaarském hvozdu. Při vyslovení posledního slova mi poněkud přeskočil hlas. „Taky bych vás klidně mohl navždycky opustit! Jak bys asi skousla ztrátu dalšího vlčete? No, povídej, to bych moc rád slyšel!“ Věděl jsem, že útočím na bolavé místo, ale bylo mi to úplně jedno. Moje matka mi momentálně připadala jako ta největší fúrie na světě, která by se s klidem mohla rovnat Awnay. Ten černý ďábel mi alespoň tolik neporoučel, zato máma si v rozkazování přímo velebila.
Zhnuseně jsem si odfrkl, když mě v podstatě vyzvala na souboj s tím, že ji stoprocentně neporazím. Viděl jsem jí na očích, že mi nedává sebemenší šance, a možná právě to mě donutilo souhlasit. „Jak chceš,“ zafuněl jsem s odvahou vepsanou v hlase. Vůbec jsem nevěděl, zda Ray stále zůstává na místě, tak nějak jsem ho ignoroval. Pokud na něj fungovala má magie, nebyl pro mě důležitý. „Pak si ale nestěžuj, že máš ten svůj myší kožich celý od krve,“ procedil jsem mezi zuby, ačkoliv jsem si musel dávat dobrý pozor, aby se mi nerozklepala kolena. Měl jsem takový strach! Porvat se s matkou? Vždyť i skok střemhlav z těchto kamenů by byl bezpečnější!
Zaujal jsem bojovný postoj level karate kid a výhružně se na mámu usmál. „Slabší zemře,“ řekl jsem tajemně a v hloubi duše doufal, že onou obětí nebudu já.

//Je to bídnéé, příští týden budu nejspíš celý mimo krom víkendu. Stále jen učení ;___; A poznávačka na šutry... Zabijte mě místo Etneye.

//Odepíšu asi až zítra, máme toho hodně do školy ._.

Prostě Ray začal popisovat, jak vlčice, se kterou se setkal, vypadala. Horlivě jsem přikývl hlavou, až mě rozbolel krk. Chtělo by to masáž. „Jo, jo, jo,“ vyhrkl jsem, „to byla stoprocentně ona. Nedávno se na delší dobu vypařila, takže určitě byla s tebou.“ Celkem to dávalo smysl. Awnay, nejhrůznější hrůza všech hrůz, si zkrátka myslela, že odejde z Asgaaru, bude otravovat cizí vlky, a pak se zase vrátí a přivítá se s rodinou, jako by se nic nestalo... No je tohle vůbec možné? Pravda, bavíme se o mé pitomé sestře, u ní je možné všechno, ale i tak. Celý jsem pod kožichem zrudl, jak jsem se za Awnay styděl.
Když mi Ray řekl, že mě tu nedrží a klidně můžu odejít, nevěřícně jsem pozvedl hlavu. Vždyť jeho slova zněla, jako by se nemohl dočkat, až konečně vypadnu z této podivné pláže. Ale to jsem se určitě přeslechl, pomyslel jsem si vzápětí. Každý se mnou chce trávit čas, no ne..? Prostě Ray očividně ne. Už jsem mu chtěl říct, že teda klidně půjdu, když mě tu nechce, ale to se jen tak, z čista jasna, objevila má matka. Celý jsem na kluzkém povrchu nadskočil, jak jsem se lekl. „Hehe, ahoj,“ zamumlal jsem nervózně a usmál se na mámu jako měsíček na hnoji. Očividně se rozhodla hrát nějakou hru, kdy se bude před cizími vlky tvářit přátelsky a neprozradí, že jsme vlastně v rodinném svazku, ale mně to bylo docela k ničemu. Ray by musel být hodně natvrdlý, kdyby si nespojil mé povídání o náhrdelníku ze zubů s vlčicí, která právě přišla a má až příliš nápadně podobný pach. „Jen si tak nezávazně povídáme,“ odpověděl jsem na její otázku, „ale co tu děláš ty, mami?“ Ano, tohle byla ta otázka, která se měla položit. To se o mě tak bála, že nezvládnu přežít sám, nebo se prostě rozhodla, že ji baví týrat své děti? Ta druhá možnost zní pravděpodobněji. „Koukej. Dokážu přežít sám,“ dodal jsem a pohled mi sklouzl k zajíci, který se stále bez známky života válel ve slizu. Vypadalo to docela nechutně, ale... Ulovil jsem ho? Ulovil.
Pyšně jsem vypl hruď a koukl na Raye. Doufal jsem, že mámě nevyžvaní, s čím jsem se mu svěřil. To by mi tak chybělo, aby máma zjistila, jak žárlím na Awnay. Buď zticha, rozumíš? přikázal jsem mu, ale neřekl jsem to nahlas, aby máma nic netušila.

VLČÍŠEK
27 mušliček
30 kopretin
1* do Příkazu
10 ametystů
6 oblázků

SRAZ
50 na 50. Záleží na tom, jak to budu mít ve škole.

POZNÁMKY
Já byla rozhodně spokojená, i když je pravda, že alespoň dva dny by na každý úkol neuškodily, někdy se to opravdu nedalo stíhat. Několik úkolů jsem taky kvůli seknutí ve hře moc neměla šanci splnit, ale to nevadí, já nikdy nebyla až tak soutěživá, abych nutně musela dostat nejvíc odměn. :D Těším se na další akci.

Ray se mi snažil vysvětlit, že svou smečku nevyužívá a naopak se chodí podívat za svými příbuznými, aby si s nimi na chvíli jen pohovořil a zase šel najít svou cestu, ale nějak jsem mu to nevěřil. Byl nerozlousknutým oříškem, který mi vyklouzával mezi packami - nedalo se z něj číst tak dobře jako z většiny vlků. Frustrovaně jsem si odfrkl. „No dobrá,“ připustil jsem, ale z hlasu se mi nevytratilo zrnko pochyb, „když to říkáš, tak ti to přece nebudu vyvracet.“ To by totiž byla zbytečná práce. A já se tu nebudu namáhat kvůli nějakému tajnůstkáři, ještě to tak, pche!
Prostě Ray řekl, že tuší, kdo je má sestra. Celý jsem sebou škubl. „Ty Awnay znáš?“ zeptal jsem se překvapeně. Tak teď mi ho bylo líto. Takovou fúrii jsem nepřál potkat nikomu. A už vůbec ne mně, samozřejmě! „Tak to ses už určitě přesvědčil o její příšerné povaze. Je opravdu hrozná, já si myslím-“ Chtěl jsem pokračovat v pomlouvání své milované sestry, ale v tom zrzek prohlásil, že by raději chodil sám. Šibalsky se přitom usmál, takže mi bylo jasné, že mě chtěl naštvat. Vskutku se mu to povedlo, ale navenek jsem zachoval klidnou tvář a povýšeně jsem Raye probodl pohledem. „Taky bych byl raději sám, než tu takhle trčel ve tmě se zrzavým ňoumou, který mi hodlá dávat kázání o životě,“ řekl jsem jednoduše, jako bych mu snad sděloval, že je obloha modrá. Sice jsem si koledoval o pořádnou rvačku, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. V duchu jsem se za to pochválil. Nějak mě přešel hlad, uvědomil jsem si při pohledu na zajíce, který se stále topil v moři slizu. Za to učitě může Ray. Kdybych ho nepotkal, měl bych lepší náladu, nemusel bych se rozčilovat a všichni by byli spokojení. Až na toho zajíce.
Ray očividně nedokázal pochopit, proč jsem se na cesty vydal. Už mi to bylo tak nějak jedno, pokud to nepochopil doteď, nejspíš se tak ani nestane. Ušklíbl jsem se. „Čekám, až konečně vlci jako ty pochopí, co mé obdivovatele vede k uznání, že jsem okouzlující,“ prohlásil jsem tak sladkým tónem, že by se rozněžnila možná i má matka. A to už je co říct.

//Ubohý post, ale jsem naprosto mrtvá, po laser game mě bolí celý člověk (se zánětem šlach by se zkrátka střílet nemělo, eyy! :D)

//Jojo, nechvátá to :)

Prostě Ray mi poradil, ať o onom matčiném přívěsku raději nikomu dalšímu neříkám. „Asi máš pravdu,“ souhlasil jsem, „není zrovna čím se chlubit.“ Na druhou stranu byla má matka alfa. Významná alfa. Všem mohlo být naprosto ukradené, co se jí houpe na krku, hlavně že s nimi má dobré vztahy. Ale aspoň táta má rozum, pomyslel jsem si a neodpustil si letmé zakřenění.
Zrzek ohledně své smečky nebyl moc sdílný. Řekl jen, že kdykoliv chce, může se zajít za rodinou podívat. Poněkud překvapeně jsem "pozvedl obočí". „Tím chceš říct, že si za nimi klidně zajdeš a využíváš azylu, ale abys něčím přispěl, to ne?“ zeptal jsem se podrážděně. Pokud jsem to chápal správně, tak byl prostě Ray vychytralý hajzlík, který jen využíval dobroty, kterou jeho smečka oplývala. Neslýchané, pronesl jsem v duchu, tohle individuum je snad ještě horší než má sestra. S tou alespoň víte, co máte čekat. Tohle já bých své rodině nikdy neudělal. Stačí, že teď beze mě trpí, ještě abych je tak ošklivě využíval!
Ray nedokázal (nebo možná nechtěl) pochopit mé důvody k cestám o samotě. Zavrtěl hlavou a řekl, že tímhle se sestře přece nevyrovnám: pokud je pro tátu jedničkou, vždy jí bude. Celý jsem sebou škubl. „Awnay přece nemůže být první navždy,“ vyprskl jsem, aniž bych se na Raye zlobil - naštvala mě spíše ta možnost, že by mohl mít pravdu. „Jak by mohla? Je to jenom malá černá potvora, která neumí dodržovat pravidla!“ rozohnil jsem se. Ale vážně, čím mohla naše rodiče tak zaujmout? Magii Země má každý druhý vlk, nemá žádné užitečné schopnosti, o povaze raději ani nemluvím. Tak proč? Proč ji mají tak rádi? „Prostě Rayi, pověz mi. Vybral by sis raději neschopnou vlčici, která by nikdy neodolala příležitosti uškodit ti, nebo mě, dokonalého vlka, jakého nikdy předtím Gallirea neviděla? No?“ V očekávání jsem na zrzka hleděl, téměř jsem mu visel na jazyku. Bylo sice jasné, že zvolí mě, jako by to konec konců udělal každý, ale co se tedy honilo hlavou mým rodičům? Nejspíš si natloukli kebuli. Oba dva. Pořádně.

//V pohodě :)

Během jeho řečnění o běžnosti podobných věcí jako ten jeho toaleťák na nohou jsem nakrčil čumák. „Proč bych si měl kazit přirozenou krásu takovými cetkami?“ zeptal jsem se znechuceně. Jednalo se spíše o řečnickou otázku, raději jsem snad ani nechtěl znát původ tohoto módního trendu. „Moje máma nosí na krku náhrdelník ze zubů. Nechutný, co?“ vzpomněl jsem si. Osobně bych na sobě nechtěl mít cokoliv z tělesné hmoty. Jak máma vůbec může spát s vědomím, že kvůli ní někdo přišel o krásný úsměv?
Ray z ničeho nic zavrtěl hlavou, jako by zamítal nějakou myšlenku, a začal kázat o smečkovém a tuláckém životě. Pochybovačně jsem si odfrkl. „Smečka je moje rodina,“ řekl jsem, ale ve skutečnosti jsem si tím nebyl až tak jistý. Měla mě má smečka vůbec ráda, nebo se její členové přetvařovali pokaždé, co jsem kolem nich prošel? „A přece nadobro neopustím svou rodinu. Musíš být krutý, když jsi to udělal. To ti vůbec nechybí?“ zeptal jsem se. Tohle mě opravdu zajímalo. Přes všechny neshody jsem byl na svou smečku tak nějak hrdý, byl jsem rád, že můžu říct, že do ní patřím. Zato prostě Ray na smečce očividně neviděl nic dobrého. Asi se mu nepoštěstilo a narodil se do nějaké pochybné... To bude tím. Nikdo přece nechce zůstat sám do konce života, ne? „To jsi tak lenivý, že utíkáš před povinnostmi?“ dodal jsem ještě, když prohlásil, že povinnosti ve smečce nejsou nic pro něj. Život na volné noze je určitě báječný, tomu jsem věřil, ale nevyměnil bych ho za to, co mám. Určitě ne. Nechtěl jsem patřit do společnosti tuláků, kteří ani neví, co bude zítra.
Na mou poznámku o atletické postavě jen zabrblal něco na způsob souhlasu. Znovu jsem shlédl na zajíce, který už byl celý zapatlaný od slizu. Fuj, pomyslel jsem si. Proč jsem ho raději nesnědl rovnou?
Vyprávěl jsem Rayovi o svém plánu neplánu na cesty a on opáčil, zda bych raději neměl zůstat se svým otcem, když ani nevím, kam mám jít. Rázně jsem zavrtěl hlavou. „Ne, ty to nechápeš,“ zamítl jsem jeho návrh, „musím mu ukázat, že to zvládnu sám. Jinak si bude myslet, že jsem naprosto k ničemu. Bude dávat přednost mé sestře, která už několikrát zdrhla z území a vrátila se v celku. Musím...“ Ani jsem nevěděl, jak mu to vysvětlit, a tak jsem se zasekl na začátku věty a frustrovaně vydechl. Do nohou už se mi pomaličku polehoučku začala dostávat křeč.

Prostě Ray jednoduše odvětil, že mi jen vrátil mou poznámku o jeho nohách. Podrážděně jsem roztáhl chřípí. „Můj kožíšek si takové řeči nezaslouží, je přirozený. Zato ten tvůj doplněk nohou moc přirozeně nevypadá,“ prohlásil jsem, naprosto přesvědčen, že jiné východisko zkrátka není. Takový urážlivý ničema si vůbec nezaslouží mou společnost, pomyslel jsem si a přislíbil sám sobě, že jakmile mi přestanou tolik podklouzávat nohy, rychle se vypařím. Přece nezůstanu vedle někoho, kdo ani neví, jak se chovat k urozeným vlkům! Nechápu, co jsem komu provedl, že mi Bůh stále posílá do života takové hlupáky. Nestačilo by, že už jsem se s jednou fúrií narodil?
Prostě Ray se šibalsky usmál, až vypadal jako Lucifer prevtělený do vlčího těla, a zeptal se, jestli si dávám odpočinek já, nebo spíš má smečka. Tak to už je vrchol všech vrcholů! „Co si to dovoluješ?“ zavrčel jsem a cítil, jak mám v pravém oku tik. Rád bych k Rayovi i trochu popošel, aby mé zastrašování vypadalo víc realisticky, ale jediný pohyb by stačil k tomu, abych navždy zapadl do nějaké ze skulinek. To riskovat nebudu. „A ty máš nějakou smečku? No? Rád bych věděl, kdo musí trpět tvoji přítomnost,“ dodal jsem, stále poněkud vytočený. To, že ještě nejsem dospělý, mu přece nedává právo mě neustále jen urážet! Nic o mně neví!
Očekával jsem, že mou nabídku přijme, ale on div nad zajícem neohrnul nos. Řekl, že vypadám bídně a měl bych si kořist nechat pro sebe. „Nevypadám bídně,“ namítl jsem, „náhodou mám velmi atletickou postavu.“ Sám vypadal bídně, rozmazlenec jeden. Vlk mu nabídne jídlo a on odmítne! Brání mu snad nějaká vyšší síla, nebo je prostě jen namyšlený?
Vskutku jsem nečekal, že by se zrzek obtěžoval s nějakými dalšími otázkami, ale očividně jsem mu nebyl tak ukradený, jak jsem si myslel. Povýšeně jsem se pousmál, hlavu mírně nakloněnou doleva. „Rád bych zažil nějaké to dobrodružství,“ svěřil jsem se, „chtěl bych se totiž vyrovnat svému tátovi. Je úžasný. Má sílu jako tři divocí býci, ovládá tolik magií, že by se ti z toho zamotala hlava, a ničeho se nebojí. Doufám, že až se vrátím, bude na mě pyšný. Musím jemu i všem ostatním dokázat, že bez problémů přežiju i sám.“ Mluvil jsem tajuplným tónem plným nebezpečí, jako by se má slova měla každou chvíli rozplynout a proměnit v sedmihlavou saň. „Jen nevím, kam bych měl zamířit. Moc Gallireu neznám,“ dodal jsem pravdivě. Kdybych měl opravdu putovat sám někam daleko, nejspíš bych se už nikdy nedokázal vrátit zpátky do Asgaarského hvozdu. Skoro vůbec jsem neměl o zdejších územích přehled, a to byla má značná nevýhoda.

//Odpovím asi až někdy později odpoledne, teď se tak dvě až tři hodiny určitě nedostanu na počítač :)

//To s tím toaleťákem přepíšu a větu "Štěstí, že jsem svou váhu převážil spíše na zadek, jinak bych se tu válel celý." si očividně vykládám špatně :D A ostatní věty typu "Určitě si myslí tohle a tamto" jsou u Etneye na denním pořádku, to že se někdy trefí už je věc vedlejší :D

Když jsem vycítil, že si mě nazrzlý vlk prohlíží, výstavně jsem se postavil a nasadil reprezentativní úsměv, za který by se nemusela stydět žádná celebrita. Chtěl jsem i párkrát zavrtět ocasem, aby bylo vlkovi jasné, že přicházím v tom nejupřímnějším míru, ale opravdu jsem nepotřeboval pokoušet rovnováhu. Proto jsem jen nechal své zuby, ať se blýskají stejně jako padající vločky a ještě více úsměv rozšířil. Kdyby takhle navazovala vztahy má matka, Asgaar by byl nejoblíbenější smečka celé Gallirei, pomyslel jsem si.
Zrzek si při pohledu na mě očividně něco odříkával v hlavě. Byl docela ztuhlý, jako by ho každý pohyb bolel. Nebo se jen bál, aby znovu neslítl? Ano, to bude ta pravděpodobnější možnost.
Slušně pozdravil, ale pak mě nazval vlkem, co zabořil hlavu do sněhu a bílá barva už tak nějak zůstala. Ztuhl jsem možná ještě více než on a chvíli na něj překvapeně hleděl. Co si to dovoluje říkat o mé dokonalé srsti? Žádný sníh, ty zaostalý zrzavý hňupe, ale hebký kožíšek barvy smetany, pro který by nejedna vlčice zabíjela! Nasupeně jsem ho probodl pohledem, ale rozhodl jsem se, že mu dám ještě jednu šanci, aby uznal, že jsem vlastně moc pěkný... Tedy nejhezčí vlk v Gallirei. Ale to už bych po něm chtěl moc, že? „Co jsi to řekl o mém kožíšku?“ optal jsem se s ledovým klidem. Proč nemohou být všichni vlci jako Scrooty? Ten moc dobře věděl, jakou mám cenu, a nechoval se jako nevychovaný budižkničemu. Nejradši bych si odfrkl, jak mě zrzkovo chování vytočilo.
K toaleťáku se nevyjadřoval, takže mu to buď bylo nepříjemné, nebo netušil, o čem to vlastně mluvím. Chudák. Ani neví, co se mu to vlastně dostalo na tlapky, pomyslel jsem si, ale neubránil jsem se škodolibému úsměvu. To má za to, že neumí být slušný. Na mou další otázku neodpověděl, asi se domníval, že si z něj dělám legraci. Úplně jsem mu viděl na očích, jak by se nejradši prohlédl, jestli mu někde na těle nezůstala skvrnka z louže. Padavka. To já přece nikdy nedělám, přesvědčoval jsem se v duchu.
Vlk mi řekl, že mu mám říkat prostě Ray. Přikývl jsem. „Dobrá tedy, prostě Rayi,“ zasmál jsem se. Proč dělal takové tajnosti ohledně svého jména? Za své jméno by se nikdo neměl stydět. Pokud se tedy nejmenoval třeba Raynalík. To bych taky nebyl zrovna nadšený... Nejspíš bych své rodiče proklel. Pro jistotu hned dvakrát.
Zeptal se mě, jestli tudy procházím záměrně. Zašklebil jsem se, jako by ten vzduch, co jsem právě vdechl, byl hrozně kyselý. „Ne, vlastně to tu vůbec neznám,“ připustil jsem, „jen si dávám odpočinek od své smečky.“ To by máma koukala, že jsem si sám dokázal ulovit zajíce. Určitě si myslela, že nepřežiju ani minutu bez jejího drobnohledu, pomyslel jsem si pyšně. V tom mi došlo, že mi u nohou stále spočívá mrtvý zajíc. Při pohledu na něj mi znovu zakručelo v břiše. „Hele, prostě Rayi, dal by sis kousek zajíce?“ nabídl jsem mu. Sice jsem se nerad dělil, ale bylo by fajn, kdyby prostě Ray konečně přestal být ztuhlá princeznička se zmoklým zadkem a začal se normálně bavit.

//Křišťálový lesík

Jakmile jsem vyšel ze stínu hubených bříz, samým překvapením jsem otevřel tlamu, načež mi z ní vypadl právě ulovený zajíc. Přímo přede mnou se rozprostírala krajina, kterou jsem nikdy předtím neviděl - spousta kamenů navrstvených na sebe v podivných tvarech. Tyto kameny nebyly ani trochu podobné skalám, které jsem znal z Asgaarského hvozdu, tyhle vypadaly kluzce a nebezpečně. Potutelně jsem se usmál, chňapl zajíce zpět do tlamy a vykročil na pláž. Co by to bylo za nebezpečí, kterému bych se nepostavil čelem?
Zapřel jsem se tlapkami o první balvan a vyzkoušel, zda je stabilní. Nezdálo se, že by se měl sebemíň hnout, a tak jsem se zadníma nohama odrazil a vyskočil tak na velký kámen. V podstatě ihned jsem zavrávoral a natáhl se celou svou délkou na skalnatý povrch. „Au,“ zaskučel jsem, ale mé postěžování ztlumil chlupatý kožich zajíce. Měl bych na té obratnosti zapracovat, pomyslel jsem si. V tom se v dáli ozvala docela velká rána, jako by někdo spadl. Tak aspoň nejsem sám, řekl jsem si v duchu a rychle se posbíral ze země, aby si o mně náhodou vlk nedaleko nemyslel, že jsem nemotorný. S hlavou pyšně pozvedlou jsem k němu došel, co nejelegantněji jsem dovedl (několikrát jsem uklouzl a jednou mi málem zapadla tlapka, ale jinak jsem byl ten nejelegantnější vlk na světě... námitky se zamítají). Položil jsem ušáka na zem a koukl se na to stvoření, kterému se povedlo slétnout z kamene stejně jako mně.
Vlk naproti mně byl celý hnědý, skoro až nazrzlý. Oči mu zářily zelenou barvou a zračily se v nich zmatenost a mírná zoufalost. „Přeji ty nejkrásnější pozdravy, můj otoaleťákovaný brachu,“ promluvil jsem na něj přátelsky a zapozoroval se na jeho packy. No opravdu! Toaletní papír. Zrzek měl jediné štěstí, že nebyl použitý. V tom jsem si všiml, že má můj společník tak trochu zmoklý zadek. „Koukám, že tady už někdo okusil kouzlo kamenů,“ prohodil jsem nevinným tónem, jako bych snad ještě před chvílí neležel jak široký, tak dlouhý na balvanech. „Mé jméno je Etney. A tvé?“ Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Jeho kožich byl na mě moc výrazný, ale proti gustu žádný dišputát, že? Stále byl mnohem pohlednější než Awnay, pokud tedy pomineme onen podivný papír na nohou. Proč ho tam má? ptal jsem se sám sebe udiveně, ale jemu otázku nepoložil. Mně by se taky nechtělo mluvit o tom, jak se mi na packy dostal toaleťák.