Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Během jeho řečnění o běžnosti podobných věcí jako ten jeho toaleťák na nohou jsem nakrčil čumák. „Proč bych si měl kazit přirozenou krásu takovými cetkami?“ zeptal jsem se znechuceně. Jednalo se spíše o řečnickou otázku, raději jsem snad ani nechtěl znát původ tohoto módního trendu. „Moje máma nosí na krku náhrdelník ze zubů. Nechutný, co?“ vzpomněl jsem si. Osobně bych na sobě nechtěl mít cokoliv z tělesné hmoty. Jak máma vůbec může spát s vědomím, že kvůli ní někdo přišel o krásný úsměv?
Ray z ničeho nic zavrtěl hlavou, jako by zamítal nějakou myšlenku, a začal kázat o smečkovém a tuláckém životě. Pochybovačně jsem si odfrkl. „Smečka je moje rodina,“ řekl jsem, ale ve skutečnosti jsem si tím nebyl až tak jistý. Měla mě má smečka vůbec ráda, nebo se její členové přetvařovali pokaždé, co jsem kolem nich prošel? „A přece nadobro neopustím svou rodinu. Musíš být krutý, když jsi to udělal. To ti vůbec nechybí?“ zeptal jsem se. Tohle mě opravdu zajímalo. Přes všechny neshody jsem byl na svou smečku tak nějak hrdý, byl jsem rád, že můžu říct, že do ní patřím. Zato prostě Ray na smečce očividně neviděl nic dobrého. Asi se mu nepoštěstilo a narodil se do nějaké pochybné... To bude tím. Nikdo přece nechce zůstat sám do konce života, ne? „To jsi tak lenivý, že utíkáš před povinnostmi?“ dodal jsem ještě, když prohlásil, že povinnosti ve smečce nejsou nic pro něj. Život na volné noze je určitě báječný, tomu jsem věřil, ale nevyměnil bych ho za to, co mám. Určitě ne. Nechtěl jsem patřit do společnosti tuláků, kteří ani neví, co bude zítra.
Na mou poznámku o atletické postavě jen zabrblal něco na způsob souhlasu. Znovu jsem shlédl na zajíce, který už byl celý zapatlaný od slizu. Fuj, pomyslel jsem si. Proč jsem ho raději nesnědl rovnou?
Vyprávěl jsem Rayovi o svém plánu neplánu na cesty a on opáčil, zda bych raději neměl zůstat se svým otcem, když ani nevím, kam mám jít. Rázně jsem zavrtěl hlavou. „Ne, ty to nechápeš,“ zamítl jsem jeho návrh, „musím mu ukázat, že to zvládnu sám. Jinak si bude myslet, že jsem naprosto k ničemu. Bude dávat přednost mé sestře, která už několikrát zdrhla z území a vrátila se v celku. Musím...“ Ani jsem nevěděl, jak mu to vysvětlit, a tak jsem se zasekl na začátku věty a frustrovaně vydechl. Do nohou už se mi pomaličku polehoučku začala dostávat křeč.

Prostě Ray jednoduše odvětil, že mi jen vrátil mou poznámku o jeho nohách. Podrážděně jsem roztáhl chřípí. „Můj kožíšek si takové řeči nezaslouží, je přirozený. Zato ten tvůj doplněk nohou moc přirozeně nevypadá,“ prohlásil jsem, naprosto přesvědčen, že jiné východisko zkrátka není. Takový urážlivý ničema si vůbec nezaslouží mou společnost, pomyslel jsem si a přislíbil sám sobě, že jakmile mi přestanou tolik podklouzávat nohy, rychle se vypařím. Přece nezůstanu vedle někoho, kdo ani neví, jak se chovat k urozeným vlkům! Nechápu, co jsem komu provedl, že mi Bůh stále posílá do života takové hlupáky. Nestačilo by, že už jsem se s jednou fúrií narodil?
Prostě Ray se šibalsky usmál, až vypadal jako Lucifer prevtělený do vlčího těla, a zeptal se, jestli si dávám odpočinek já, nebo spíš má smečka. Tak to už je vrchol všech vrcholů! „Co si to dovoluješ?“ zavrčel jsem a cítil, jak mám v pravém oku tik. Rád bych k Rayovi i trochu popošel, aby mé zastrašování vypadalo víc realisticky, ale jediný pohyb by stačil k tomu, abych navždy zapadl do nějaké ze skulinek. To riskovat nebudu. „A ty máš nějakou smečku? No? Rád bych věděl, kdo musí trpět tvoji přítomnost,“ dodal jsem, stále poněkud vytočený. To, že ještě nejsem dospělý, mu přece nedává právo mě neustále jen urážet! Nic o mně neví!
Očekával jsem, že mou nabídku přijme, ale on div nad zajícem neohrnul nos. Řekl, že vypadám bídně a měl bych si kořist nechat pro sebe. „Nevypadám bídně,“ namítl jsem, „náhodou mám velmi atletickou postavu.“ Sám vypadal bídně, rozmazlenec jeden. Vlk mu nabídne jídlo a on odmítne! Brání mu snad nějaká vyšší síla, nebo je prostě jen namyšlený?
Vskutku jsem nečekal, že by se zrzek obtěžoval s nějakými dalšími otázkami, ale očividně jsem mu nebyl tak ukradený, jak jsem si myslel. Povýšeně jsem se pousmál, hlavu mírně nakloněnou doleva. „Rád bych zažil nějaké to dobrodružství,“ svěřil jsem se, „chtěl bych se totiž vyrovnat svému tátovi. Je úžasný. Má sílu jako tři divocí býci, ovládá tolik magií, že by se ti z toho zamotala hlava, a ničeho se nebojí. Doufám, že až se vrátím, bude na mě pyšný. Musím jemu i všem ostatním dokázat, že bez problémů přežiju i sám.“ Mluvil jsem tajuplným tónem plným nebezpečí, jako by se má slova měla každou chvíli rozplynout a proměnit v sedmihlavou saň. „Jen nevím, kam bych měl zamířit. Moc Gallireu neznám,“ dodal jsem pravdivě. Kdybych měl opravdu putovat sám někam daleko, nejspíš bych se už nikdy nedokázal vrátit zpátky do Asgaarského hvozdu. Skoro vůbec jsem neměl o zdejších územích přehled, a to byla má značná nevýhoda.

//Odpovím asi až někdy později odpoledne, teď se tak dvě až tři hodiny určitě nedostanu na počítač :)

//To s tím toaleťákem přepíšu a větu "Štěstí, že jsem svou váhu převážil spíše na zadek, jinak bych se tu válel celý." si očividně vykládám špatně :D A ostatní věty typu "Určitě si myslí tohle a tamto" jsou u Etneye na denním pořádku, to že se někdy trefí už je věc vedlejší :D

Když jsem vycítil, že si mě nazrzlý vlk prohlíží, výstavně jsem se postavil a nasadil reprezentativní úsměv, za který by se nemusela stydět žádná celebrita. Chtěl jsem i párkrát zavrtět ocasem, aby bylo vlkovi jasné, že přicházím v tom nejupřímnějším míru, ale opravdu jsem nepotřeboval pokoušet rovnováhu. Proto jsem jen nechal své zuby, ať se blýskají stejně jako padající vločky a ještě více úsměv rozšířil. Kdyby takhle navazovala vztahy má matka, Asgaar by byl nejoblíbenější smečka celé Gallirei, pomyslel jsem si.
Zrzek si při pohledu na mě očividně něco odříkával v hlavě. Byl docela ztuhlý, jako by ho každý pohyb bolel. Nebo se jen bál, aby znovu neslítl? Ano, to bude ta pravděpodobnější možnost.
Slušně pozdravil, ale pak mě nazval vlkem, co zabořil hlavu do sněhu a bílá barva už tak nějak zůstala. Ztuhl jsem možná ještě více než on a chvíli na něj překvapeně hleděl. Co si to dovoluje říkat o mé dokonalé srsti? Žádný sníh, ty zaostalý zrzavý hňupe, ale hebký kožíšek barvy smetany, pro který by nejedna vlčice zabíjela! Nasupeně jsem ho probodl pohledem, ale rozhodl jsem se, že mu dám ještě jednu šanci, aby uznal, že jsem vlastně moc pěkný... Tedy nejhezčí vlk v Gallirei. Ale to už bych po něm chtěl moc, že? „Co jsi to řekl o mém kožíšku?“ optal jsem se s ledovým klidem. Proč nemohou být všichni vlci jako Scrooty? Ten moc dobře věděl, jakou mám cenu, a nechoval se jako nevychovaný budižkničemu. Nejradši bych si odfrkl, jak mě zrzkovo chování vytočilo.
K toaleťáku se nevyjadřoval, takže mu to buď bylo nepříjemné, nebo netušil, o čem to vlastně mluvím. Chudák. Ani neví, co se mu to vlastně dostalo na tlapky, pomyslel jsem si, ale neubránil jsem se škodolibému úsměvu. To má za to, že neumí být slušný. Na mou další otázku neodpověděl, asi se domníval, že si z něj dělám legraci. Úplně jsem mu viděl na očích, jak by se nejradši prohlédl, jestli mu někde na těle nezůstala skvrnka z louže. Padavka. To já přece nikdy nedělám, přesvědčoval jsem se v duchu.
Vlk mi řekl, že mu mám říkat prostě Ray. Přikývl jsem. „Dobrá tedy, prostě Rayi,“ zasmál jsem se. Proč dělal takové tajnosti ohledně svého jména? Za své jméno by se nikdo neměl stydět. Pokud se tedy nejmenoval třeba Raynalík. To bych taky nebyl zrovna nadšený... Nejspíš bych své rodiče proklel. Pro jistotu hned dvakrát.
Zeptal se mě, jestli tudy procházím záměrně. Zašklebil jsem se, jako by ten vzduch, co jsem právě vdechl, byl hrozně kyselý. „Ne, vlastně to tu vůbec neznám,“ připustil jsem, „jen si dávám odpočinek od své smečky.“ To by máma koukala, že jsem si sám dokázal ulovit zajíce. Určitě si myslela, že nepřežiju ani minutu bez jejího drobnohledu, pomyslel jsem si pyšně. V tom mi došlo, že mi u nohou stále spočívá mrtvý zajíc. Při pohledu na něj mi znovu zakručelo v břiše. „Hele, prostě Rayi, dal by sis kousek zajíce?“ nabídl jsem mu. Sice jsem se nerad dělil, ale bylo by fajn, kdyby prostě Ray konečně přestal být ztuhlá princeznička se zmoklým zadkem a začal se normálně bavit.

//Křišťálový lesík

Jakmile jsem vyšel ze stínu hubených bříz, samým překvapením jsem otevřel tlamu, načež mi z ní vypadl právě ulovený zajíc. Přímo přede mnou se rozprostírala krajina, kterou jsem nikdy předtím neviděl - spousta kamenů navrstvených na sebe v podivných tvarech. Tyto kameny nebyly ani trochu podobné skalám, které jsem znal z Asgaarského hvozdu, tyhle vypadaly kluzce a nebezpečně. Potutelně jsem se usmál, chňapl zajíce zpět do tlamy a vykročil na pláž. Co by to bylo za nebezpečí, kterému bych se nepostavil čelem?
Zapřel jsem se tlapkami o první balvan a vyzkoušel, zda je stabilní. Nezdálo se, že by se měl sebemíň hnout, a tak jsem se zadníma nohama odrazil a vyskočil tak na velký kámen. V podstatě ihned jsem zavrávoral a natáhl se celou svou délkou na skalnatý povrch. „Au,“ zaskučel jsem, ale mé postěžování ztlumil chlupatý kožich zajíce. Měl bych na té obratnosti zapracovat, pomyslel jsem si. V tom se v dáli ozvala docela velká rána, jako by někdo spadl. Tak aspoň nejsem sám, řekl jsem si v duchu a rychle se posbíral ze země, aby si o mně náhodou vlk nedaleko nemyslel, že jsem nemotorný. S hlavou pyšně pozvedlou jsem k němu došel, co nejelegantněji jsem dovedl (několikrát jsem uklouzl a jednou mi málem zapadla tlapka, ale jinak jsem byl ten nejelegantnější vlk na světě... námitky se zamítají). Položil jsem ušáka na zem a koukl se na to stvoření, kterému se povedlo slétnout z kamene stejně jako mně.
Vlk naproti mně byl celý hnědý, skoro až nazrzlý. Oči mu zářily zelenou barvou a zračily se v nich zmatenost a mírná zoufalost. „Přeji ty nejkrásnější pozdravy, můj otoaleťákovaný brachu,“ promluvil jsem na něj přátelsky a zapozoroval se na jeho packy. No opravdu! Toaletní papír. Zrzek měl jediné štěstí, že nebyl použitý. V tom jsem si všiml, že má můj společník tak trochu zmoklý zadek. „Koukám, že tady už někdo okusil kouzlo kamenů,“ prohodil jsem nevinným tónem, jako bych snad ještě před chvílí neležel jak široký, tak dlouhý na balvanech. „Mé jméno je Etney. A tvé?“ Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Jeho kožich byl na mě moc výrazný, ale proti gustu žádný dišputát, že? Stále byl mnohem pohlednější než Awnay, pokud tedy pomineme onen podivný papír na nohou. Proč ho tam má? ptal jsem se sám sebe udiveně, ale jemu otázku nepoložil. Mně by se taky nechtělo mluvit o tom, jak se mi na packy dostal toaleťák.

//Medvědí jezero přes Medvědí řeku

Odlesky ledu byly brzy nahrazeny útlými břízami, které úzkou říčku zastiňovaly svými zasněženými korunami. Moc dobře jsem věděl, kam jsem se dostal - do Křišťálového lesíku. Pověsti o drahokamech ve zdejší půdě byly tak nějak všeobecně známé, takže bych se musel stydět, kdybych si na zdejší les nevzpomněl. Oklepal jsem se zimou a zalitoval, že mou magií není Oheň. To bych se panečku nemusel trápit s tím, zda je můj pěkný kožíšek dost teplý!
Jak jsem tak procházel mezi břízami a sníh mě studil do tlapek, zakručilo mi v břiše, a to tedy pořádně. Skoro to znělo, jako kdyby vypustili Krakena. Posmutněle jsem se na své bříško podíval. „Neboj se, však já ti nějakou tu zamrzlou veverku seženu,“ řekl jsem svému žaludku a zvedl čumák do vzduchu, abych zavětřil. Do čumáku mě uděřil známý pach Meadow, která tu ještě nedávno musela být. Scrooty říkal, že mu byla velmi blízká. Stále jsem to nějak nedokázal pochopit. Vždyť Meadow byla... Meadow. Ale co já vím. Ať se Scrootymu klidně líbí takovéhle vlčice, alespoň na mě zbyde ten nejlepší výběr. Už jsem úplně viděl, jak se o mě bude zástup překrásných vlčic prát.
Nedaleko praskla větvička. Hlava mi samovolně vyletěla oním směrem. Zastřihal jsem ušima, abych slyšel více, a znovu zavětřil. Můj čumák zaregistroval jen silnou vůni bříz a... Zajíc!
Netušil jsem, co tu ten malý chlupáč dělá takhle v zimě, ale ani jsem se nad tím nehodlal nějak pozastavovat. Jídlo jsem měl přímo před nosem.
Chvíli jsem se plížil k místu, kde byl pach nejsilnější, a když jsem v dáli spatřil dvě dlouhé uši, vystřelil jsem rychle jako kulka z pistole. Bylo poměrně náročné neuklouznout na vrstvě prašanu a zároveň se vyhýbat kmenům, mezi kterými zajíc poskakoval o život. Vítr mi zasazoval ostré rány do obličeje, ale v ten moment mi to nevadilo - užíval jsem si rychlého běhu a to jediné, co jsem vnímal, byl zrzavý ušák přede mnou. Netrvalo dlouho a zajíc svůj boj o život vzdal. Výrazně zklidnil tempo, a tak mi stačilo pořádně se odrazit a zakousnout se mu do krku.
Při pohledu na bezvládné tělo visící mi z tlamy mě jaksi přešla chuť. Vždy mi bylo líto zvířat, která kvůli mě přišla o život, ale nehodlal jsem kvůli těmto emocím hladovět. Vzal jsem tedy zajíce s sebou a čekal, až mě sužující hlad přiměje sníst kus ztuhlého masa. Vypadalo to, že to bude každou chvílí.

//Kamenná pláž

Když jsem vyprávěl o magii, kterou oplývají skály v Asgaarském hvozdu, Scrooty vypadal čím dál tím víc překvapeněji. Nejspíš se domníval, že je můj domov to nejnudnější místo v celé Gallirei - nechtěl jsem mu to rozmlouvat, ale měl by znát všechna fakta, aby mohl soudit, ne? Vyšlo z něj něco na způsob, že to ještě přehodnotí. Potěšeně jsem přikývl. „To bys měl, zas tak nezajímavá krajina to není,“ usmál jsem se přesvědčivě, „i když už jsem několikrát přemítal, že si půjdu skočit z Asgaarských skal.“ Nato jsem se začal smát vlastnímu vtipu. Jsem tak zatraceně zábavný, pomyslel jsem si.
Na mé řeči o Smrti se Scrooty netvářil moc nadšeně, ale nepřerušoval mě. Když jsem domluvil, přišel s tím, že Smrt je nevyzpytatelná a ačkoliv ve mně mohla vidět výjimečného vlka, po jednom jediném špatném kroku může být všechno jinak. Jako bych snad já mohl udělat špatný krok, pronesl jsem v duchu sarkasticky. Bylo vidět, že mě Scrooty nezná zase tak dlouho, jinak by věděl, že je pro mě takřka nemožné se zmýlit. A pak přišly ty kecy o výjimečnosti. Hořce jsem se zašklebil. „Jo, jasně. Scrooty, kdyby byli všichni výjimeční, jak říkáš, tak by vlastně nikdo výjimečný nebyl,“ řekl jsem. Za tím jsem si neoblomně stál. V čem by třeba mohla být výjimečná Awnay? Mistryně v kažení nálady a otravování společnosti svými stupidními otázkami? Ano, to by asi šlo. Ale takových vlků jako já, těch už tolik nebude. „Skutečně vím, co je pro mě správné, to máš pravdu,“ dodal jsem. Scrooty také musel vědět, co je pro něj nejlepší, nemohl jsem za něj rozhodovat já (pokud pomineme tu ošemetnou věc s magií Příkazu).
Téma Smrt již bylo vyčerpáno, a tak se naše konverzace znovu zaměřila na Asgaarskou smečku. Scrooty na mou otázku odpověděl, že kromě mého otce si oblíbil i béžovou vlčici s modrými znaky. Slina, kterou jsem se právě chystal spolknout, mi málem zaskočila v krku. „Meadow?“ vyhrkl jsem překvapeně a už se skoro začal zvedat ze své pohodlné pozice. Nakonec jsem si však umínil, že to nemá cenu - kvůli Meadow si přece nebudu kazit pohodlí. Ale... Jak mu mohla být blízká právě ona? Ne že bych proti ní něco měl, ale neustále si jen stěžovala na každý můj a Awnayin pohyb, měla tlamu plnou připomínek... Myslel jsem si, že má Scrooty lepší vkus. Ovšem co se dalo čekat, když nesnáší mou matku? Mělo mi být jasné, že jeho výběr nebude zrovna moc dobrý. Když bolestně pronesl větu, že všechno jednou končí, měl jsem chuť postrčit ho čumákem do kožichu, aby se sebral. Přece tu nebude brečet kvůli nějaké hloupé betě, ne? Vypadalo to, že to ukončila ona, takže pro něj očividně nebyla ta pravá. Tak. Radši jsem se na to ale už nevyptával.
Pak už přišla ta chvíle, kdy se Scrooty zcela pomátl. Bylo na něm vidět, jak se přemlouvá, aby zůstal v klidu, ale i když si sedl, stále mu v očích svítil plamen vzteku. Nijak nezareagoval na mé bránění mé matky, asi mu bylo jasné, že budu raději věřit jí než jemu. Přece jen jsem ji znal celý svůj život, zatímco Scrootyho sotva jeden den. Asi je jasné, kde byly mé priority. „Já sobě taky ne, věř mi,“ řekl jsem s křivým úsměvem, když zafuněl, že mi opravdu nezávidí.
Scrooty byl chvíli mimo, pak se zvedl, jako by si něco uvědomil a začal se se mnou loučit. Poněkud překvapeně jsem se na něj koukl. To je mu má přítomnost nepříjemná? ptal jsem se sám sebe v duchu, ale pak jsem se dozvěděl, že chvátá na smečkový lov. Chápavě jsem se usmál. „Dobře, Scrooty,“ pronesl jsem, „taky mi bylo ctí tě potkat. Doufám, že tě ještě někdy uvidím, rád se od tebe něčeho přiučím. Třeba umění lovu...“ Ano, lépe lovit by se mi rozhodně hodilo. Říkal přece, že je lovec Maharské smečky, ne? „Zatím se tedy měj, přeji úspěšný lov,“ dodal jsem a počkal, až zmizí v dáli.
Nazval mě přítelem, zaradoval jsem se. Scrooty se za tu chvíli skutečně stal mým přítelem. Potutelně jsem se usmál. Takhle rychle si Awnay určitě přátele nedělá, pomyslel jsem si. Na to je moc neschopná.
Rozhlédl jsem se kolem. Za mnou byla Šakalí pahorkatina, přes kterou bych se mohl rychle dostat do Asgaaru. Domů se mi však ještě nechtělo, tak rychle jsem se přece vrátit nemohl. Proto jsem raději zavětřil opačným směrem, než odešel Scrooty, a bez sebemenších pochyb se vydal po boku řeky. Bylo načase zažít nějaké dobrodružství.

//Křišťálový lesík přes Medvědí řeku
//Také děkuji za hru, snad se ještě někdy sejdeme :)

Scrooty se zdál být potěšen tím, že na svůj domov tolik nadávám. V tu chvíli se mi Asgaar zdál jako ten největší zapadákov, kde by skutečně zakotvila jen má matka (tátu určitě donutila, bylo mi to jasné), a nenašel bych na něm ani jednu dobrou věc, v tom však černý vlk prohlásil, že každé smečkové území něco má, jen to mé ne. Ačkoliv jsem ještě moment zpátky prohlašoval téměř to samé, Scrootyho slova mě zabolela u srdce. Skutečně se domníval, že Asgaarský hvozd v sobě neukrývá byť jen tu nejzbytečnější magii? Poněkud uraženě jsem ho probodl pohledem, ale snažil jsem se ovládat. Scrooty přece nemohl vědět, jakou magii Asgaarští využívají. „Náhodou, něco zajímavého tam přece jen je,“ opáčil jsem. „Tamější vlci mohou využívat skály ke komunikaci. Žádné zbytečné vytí, o kterém by se mohli dozvědět nevítaní hosté - zkrátka povíš skalám, co chceš, a ony to vyřídí,“ vysvětlil jsem pyšně. Skály v sobě sice neskrývaly žádné světlušky nebo bludičky, ale jejich síla se stále hodila. Pokud tedy Awnay zrovna nevyužívala toho, že na skály může svést své nesdělení nepřítomnosti, dodal jsem v duchu. Jak že to říkal s těmi smečkami? Kromě Asgaaru, močálů a Borůvkového lesa zmínil ještě něco. Snažil jsem si úporně vzpomenout na jména území smeček, ale nedařilo se mi to. Během Scrootyho řečnění jsem se soustředil pouze na to, že na mé smečce nedokáže najít nic dobrého, a tak jsem ostatní informace naprosto vypustil. Nehodlal jsem se tím ale více zabývat, přece nebudu zbytečně trápit své mozkové závity kvůli smečkám, do kterých se nejspíš stejně nikdy nedostanu.
Znovu jsem se posadil a tentokrát jsem v té pozici hodlal zůstat. Sníh mě sice studil a bylo mi mého kožíšku líto, jak dostával zabrat, ale pohodlí především, ne snad? Oklepal jsem se zimou a zaposlouchal se do toho, co Scrooty povídá. Zrovna vykládal, že Smrt dokáže být vskutku nebezpečná a měl bych se před ní mít na pozoru. Pochybovačně jsem se usmál. „Sama Smrt mi dala do vínku jednu z nejmocnějších magií. Myslíš si, Scrooty, že by mi ublížila? Už když jsem byl v matčině lůně, musela poznat, že jsem výjimečný. Viděla mé možnosti. Cítím to v kostech,“ řekl jsem, naprosto přesvědčen o své pravdě. Proč by přece Smrt chtěla ublížit někomu tak dokonalému, jako jsem já? Stoprocentně potají touží žít po mém boku, zasmál jsem se v duchu. Scrooty neví, co povídá. Smrt by mi neskřivila ani chloupek, a kdyby to snad měla v úmyslu, udělal bych s ní rychlý proces. Určitě. Magií Příkazu se jen tak neplýtvá... Nechápu, jak si Awnay vůbec může myslet, jak je skvělá, když vyrůstala v mém stínu? Sama Smrt mě předurčila k velkým věcem, přemítal jsem, není pochyb, že ten s velkou budoucností jsem tu já. Na mou poznámku o chlupatých koulích odpověděl Scrooty poněkud překvapivě. Udiveně jsem se na něj podíval. „Které vlky z mé smečky znáš?“ zeptal jsem se. Pokud mu jeden nebo dva vlci byli kdysi hodně drazí, jak řekl, tak jedním z nich musel být určitě můj táta. Toho měli rádi všichni, i když se tedy občas zrovna nepřetrhl s chytrými rozhodnutími. Ale nemohl jsem se na něj zlobit. Taky bych ztratil chuť do života, kdyby se mi narodila taková pohroma jako Awnay.
Můj společník byl očividně trochu uražený, že mu historku s vílami nevěřím. Sám uznal, že jsou to tvorové z příběhů, ale neřekl přímo, že mi lhal. Při zmínce o mámě jsem sebou bolestivě škubl. „Moje máma se zrovna nepřetrhla s vyprávěním příběhů,“ uznal jsem a snažil se zakrýt smutek v mém hlase, což se mi docela podařilo. Přesvědčivě jsem se na Scrootyho usmál, aby si náhodou nemyslel, že mi nějaké stupidní pohádky od mé matky chybí. Byla to alfa, jasně že na mě neměla čas. Ale lepší chůvu mi teda vybrat mohla, pomyslel jsem si kousavě. Laura se dneska zrovna moc nevytáhla. Zastávat se Awnay? To je hnus, velebnosti!
Když jsem o již zmíněné potvoře vyprávěl Scrootymu, znepokojeně se zvedl a začal přecházet sem a tam. Potěšeně jsem se zazubil. Konečně mám také někoho na své straně. Teď na ni jen přetáhnout celou svoji smečku... Brnkačka, řekl jsem si v mysli sarkasticky. Scrooty, ačkoliv byl už od pohledu rozhořčený jako býk při spatření červené, mě nechal domluvit. Pak se ke mně se strašidelným pohledem naklonil a procedil větu, která obsahovala poměrně ošklivou urážku na moji matku. Vzdorovitě jsem natáhl krk a pozvedl hlavu, aby si Scrooty nemyslel, že se ho bojím. V duchu jsem se ale už několikrát strachy pomočil. Co když mi něco udělá? řval na mě můj vnitřní hlas, a já se ho ani nesnažil uklidnit. „Sice svoji matku zrovna nezbožňuju, ale šedivá krysa to tedy rozhodně není,“ řekl jsem s ledovým klidem. Byl jsem na sebe právoplatně pyšný - před Scrootym by určitě nejeden vlk utekl do zaječích, přičemž já se tu s ním ještě budu hádat. Urážet mámu teda ale určitě nebude, rozhodl jsem se. Moje matka je přece alfa, takovéhle řeči si nezaslouží! Rozhodně ne od nějakého ratlíka s růžovou manikúrou.
Na další otázku jsem neodpověděl, protože jsem předpokládal, že je pouze řečnická. Scrooty nebyl hloupý a určitě mu došlo, čí jsem syn. Navíc vrčel a něco si pro sebe brblal - takové společnosti rozhodně odpovídat nebudu, mám nějakou úroveň. Černý vlk ještě chvíli stepoval po bělostném sněhu, pak sebou kecl na zem a frustrovaně vydechl. Už jsem ani nečekal, že by mohl přijít s něčím rozumným, ale on začal vysvětlovat, proč je Awnay tak příšerná. Zakřenil jsem se pod vousy. „Moje sestra je mnohem horší. Máma je oproti ní anděl,“ prohlásil jsem. Pak Scrooty řekl, že já jsem díky Bohu po tátovi, načež jsem se pod kožichem zarděl. Něco tak pěkného mi ještě nikdo nikdy neřekl! Čert vem urážky na mou matku, Scrooty je úžasný. Potom z něj vyšlo, že táta byl kdysi jeho dobrý přítel, čímž jen potvrdil mé domněnky. Pobaveně jsem si svého společníka prohlédl. Byl celý zadýchaný a v očích se mu zračilo nepochopení. Taky nechápu, jak se tátovi mohla narodit taková nastvůra, pomyslel jsem na svou sestru.
Scrooty se zahleděl na jezero a vypadal, že se každou chvílí zhroutí do studivého prašanu. Pak vyhrkl, že on měl svou sestru rád, protože byla úžasná, a já mu upřímně záviděl. Mohl bych být ke své sestře tak hodný, kdyby se chovala alespoň trochu jako urozená vlčice. Takhle s ní nebyla zábava, ani rozumná řeč. „To máš štěstí,“ řekl jsem po pár vteřinách. V hlase mi zazněl osten závisti, ale bylo mi jasné, že důvod mé zášti Scrooty pochopí.

//V pořádku, mě to čeká dnes a zítra T.T :D

Má poznámka o nebezpečnosti močálů byla očividně na místě, jelikož Scrooty souhlasně přikývl a prohlásil, že jsem chytrý. Nadutě jsem se usmál a chtěl říct ,já vím‘, ale to už vlk vedle mě mluvil dál. Vysvětlil mi, že maharští jsou s močály sžiti, a tak je dost nepravděpodobné, že by se jim něco stalo. Zase tak bezpečné to ale není pro nevítané hosty. Po této informaci jsem se trochu zatřásl, i když mi bylo jasné, že kdybych se za nimi vydal, Scrooty by mi určitě zajistil pohodlnou cestu. „Zní to úžasně,“ několikrát jsem přikývl, „Asgaar je určitě oproti močálům jen jeden nezajímavý šutr.“ Nejspíš to byla pravda. Co jsme v našem hvozdu měli? Skály, skály a zase jenom skály. Byly sice opatřeny výjimečnou magií, ale to bylo tak jediné. Mohl jsem jen doufat, že alespoň kolektiv máme bohatější... Tolik fúrií se asi jen tak nenajde, že?
„To tedy mám, máš pravdu. Široko daleko bys nenašel odvážnějšího vlka, než jsem já. Klidně bych se vysmál Smrti do tváře, ha ha ha!“ vytahoval jsem se. Jakoby vyzývavě jsem pozvedl hlavu a nasadil nebezpečný úsměv. Určitě jsem vypadal jako největší bojovník všech dob. Jak by taky ne, když jím jsem? „Má smečka je oproti mně jen horda zbabělých chlupatých koulí. Měli by se ode mě učit,“ dodal jsem při pomyšlení na svou sestru. Měla jen dvě možnosti. Utéct a nikdy se nevrátit nebo přiznat, že ten lepší z potomstva jsem já... Těšil jsem se na ten den, až se něco z toho uskuteční. Konečně bych měl svatý pokoj a mohl se soustředit na budování mé pověsti.
Když mi Scrooty začal vyprávět o nějakých vílách a chybějících zubech, musel jsem se ptát sám sebe, jestli náhodou nemá o kolečko navíc. Víly jsou přece z pohádek... Snaží se mě snad obalamutit nesmyslnými příběhy, které se nikdy nestaly? Nedůvěřivě jsem si ho prohlédl. Nebyla na něm jediná známka lhaní, ale byl přece mistr iluzí, jak později sám prohlásil. Raději jsem to ale zatím moc neřešil a přešel jeho vyprávění se slovy: „Hm, zajímavé.“ Pak z něj vypadlo, že cestou zpátky domů určitě narazím na jakousi sochu. „Pořádně si ji prohlédnu,“ slíbil jsem. Hodlal jsem si pořádně prověřit, jestli mi tu nemaže med kolem tlamy.
Scrooty potvrdil mou myšlenku ohledně pětiletých vlků bez magie. Měl jsem pravdu, pomyslel jsem si potěšeně. Ale tu mám přece vždy, uvědomil jsem si vzápětí a musel se tomu zasmát. Jsem tak úžasný!
V tom však přišla otázka na mé sourozence. Úsměv mi zamrzl na rtech. Nepříjemně jsem se oklepal. Mám mu o Awnay říct? Určitě by nebylo na škodu, kdyby při případné návštěvě Asgaaru věděl, do čeho jde, přemítal jsem v duchu. Nic tím nezkazím, řekl jsem si nakonec a zhluboka se nadechl, abych měl na pomlouvání své sestry dost síly. „Mám,“ dostal jsem ze sebe bez sebemenší námahy. „Jmenuje se Awnay a je opravdu příšerná, nechápu, jak se mohlo dvěma alfám narodit něco tak hrozného. Je to to nejnemotornější stvoření, co znám, pořád jen na někoho ječí, je to prostě fúrie, nejradši bych ji vykopl až někam na Přímořské pláně,“ vydechl jsem, ale ihned pokračoval. „Tak otravnou sestru určitě nikdo jiný nemá,“ přesvědčivě jsem Scrootymu pověděl, „a jestli jo, tak je mi ho upřímně líto. Ale jedna vtipná věc na tom přece jenom je! Awnay si myslí, že je lepší než já. Ve všem. No není to k popukání?“ Začal jsem se hystericky smát, jako by na světě nic vtipnějšího neexistovalo.

Ne že by se Scrooty tvářil zrovna nadšeně, když si všiml mé netečnosti ohledně jeho jména, ale nechal to být. Byl jsem mu za to vděčný, ne všichni dokážou přijmout onen fakt, že je jejich jméno obyčejné a postrádá jiskru. Zato takové jméno Etney... No neříkejte, že při jeho vyslovení necítíte ten žár. Mám úžasné jméno!
Když mi Scrooty začal vysvětlovat, odkud je, dával jsem bedlivý pozor, jako by mi to snad mohlo nahradit hodiny zeměpisu, se kterými si Laura jaksi nelámala hlavu. Samozřejmě ji nechci pomlouvat, ale kdyby Awnay vychovala lépe, mohl jsem v klidu sedět hezky doma s rodinou, poslouchat, jak praská oheň a na tuláky pryč z našeho území kašlat. Na druhou stranu se jí ale musí nechat, že vychovat mě se jí skutečně povedlo. Nebo jsem jen přirozený talent? To bude pravděpodobnější. Ale zpět ke Scrootymu. Dozvěděl jsem se o jakési Skylieth, která je alfou Maharské smečky. Důležitě jsem kývl a snažil jsem se narvat si do hlavy co nejvíce informací. Mohl bych je někdy navštívit a zajistit příměří mezi našemi smečkami. Pokud to už ovšem máma s Meadow neudělaly... Když se vrátily, máma s tátou se spolu o něčem takovém bavili, ne? Bůhví, jestli vlastně nejsme spojenci. To ale Scrooty beztak nemohl vědět, vždyť byl mimo své území. „Zajímavé,“ hlesl jsem a posadil se, aby mi bylo pohodlno. „Určitě vás někdy přijdu navštívit! Ale smečka v močálech? Zní to poměrně nebezpečně.“ Z mého hlasu bylo jasně poznat, že mě toto téma rozhodně nenechává chladným. O geografii Gallirei jsem se skutečně zajímal a dozvědět se víc o smečkách nikdy nebylo na škodu. I přes všechny chyby Asgaaru jsem však pochyboval, že by byla nějaká smečka lepší než ta naše. Kdyby byla, narodil bych se přece do té lepší, ne? To dá rozum. „Ne že bych se bál,“ dodal jsem, abych nepůsobil jako strašpytel, „já nebezpečí rád. Ale nikdy jsem o ničem podobném neslyšel, proto se tak divím.“ Vedle Scrootyho jsem se cítil ještě tak třikrát inteligentněji než obvykle. Ne že by snad on byl hloupý, to bych si nedovolil říct o nikom (má stupidní sestra se nepočítá), ale byl chytrá společnost. A chytrá společnost vyžaduje inteligentní chování. Zajímalo by mě, jak na něj působím já, pomyslel jsem si, určitě nikoho podobného ještě nikdy neviděl.
Černý vlk mi prozradil, odkud má své pozoruhodné odznaky. A že to teda byl odvaz! Dal se do boje s jakýmsi strašidelným vlkem a určitě ho musel porazit, jinak by si přece neodnesl takové významné stopy magie. Přivřel jsem oči, abych pořádně zaostřil na fialovou barvu. Vypadalo to na iluze, ale vlk nikdy neví. Nadšeně jsem si zase stoupl a párkrát zavrtěl ocasem, což mé inteligentní chování naprosto pohřbilo. „Povídej! Určitě máš nějaké další příběhy, že? Musíš být opravdu odvážný. Věděl jsem, že mám jít právě za tebou. Přímo z tebe ta chrabrost čiší!“ rozpovídal jsem se. Jindy by podobné řeči určitě vyzněly sarkasticky, ale já je myslel naprosto vážně. Jen ať povídá dál, třeba si mě oblíbí a bude chtít, abych se na další dobrodružství vydal s ním. To by Awnay koukala!
Když mi Scrooty pověděl o vlcích, kteří už oslavili své páté narozeniny a stále neobjevili svou magii, málem jsem se samým překvapením zakuckal. „Vážně? Nikoho takového neznám,“ řekl jsem udiveně. A to jsem si o sobě myslel, že se mi magie projevila příliš pozdě. „Každopádně na magii určitě nebyli dost silní,“ doplnil jsem vševědoucně, i když jsem o takových případech vůbec nic nevěděl. Nebylo však potřeba něco dodávat, jelikož se můj společník začal rozplývat (alespoň v mých očích) nad tím, jak je neobvyklé, aby měl vlk za vrozenou magii Příkaz. Byla to pravda, věděl jsem to. Ctižádostivě jsem vypl hruď. „Pyšný na svou magii skutečně jsem,“ připustil jsem, „ale jinak jsem ten nejskromnější vlk, přísahám. Určitě bych tě nemohl učit, Scrooty,“ zasmál jsem se pobaveně, „nemám až tak velké zkušenosti.“ Při vzpomínce na vlka, kterého jsem se pokusil vyhnat z Asgaaru, jsem se ušklíbl. Sice se mi před hodinkou povedlo utišit Awnay, ale to stále nebyla mistrná úroveň, po které všichni tak prahli. Upřímně jsem si ale myslel, že jsem stále lepší než můj černý doprovod. Přece by nemohl excelovat v tolika magiích, ne?

//Co se tu hádáte? Za všechno přece může (jak už je tradicí) Awnay! :D

Vlk si mě zkoumavě prohlížel s hlavou vzhůru nohama, ale nevypadal, že by mu to nějak extrémně vadilo. Očividně se mu líbilo, co vidí - komu by se také nezamlouval můj šedočerný kožíšek? Potěšeně jsem se usmál a byl si jistý, že působím více než sympaticky. Táta by byl pyšný, že se mi tak rychle daří zapůsobit na cizí vlky! V duchu jsem se pochválil. Etney 1, Awnay 0. Ha!
Představil se jako Scrooty. „Scrooty,“ zamumlal jsem tiše a chvíli si to jméno převaloval na jazyku. Neznělo vznešeně, ale ani nijak venkovsky, nebylo mi ani trochu povědomé. Ať už byl tedy samec přede mnou kdokoliv, nikdo mi o něm nikdy nevyprávěl. „Pěkné jméno,“ dostal jsem ze sebe a ani jsem nepřemýšlel nad tím, jestli to vlastně myslím upřímně. „Odkud jsi, Scrooty? Poblíž jsem si vědom jen dvou smeček,“ přemýšlel jsem nahlas. „Z Asgaaru nejsi, od Borůvkového lesa jsi moc daleko...“ Odkud sakra mohl být? Jasné, neměl jsem zas tak velký přehled o smečkách v povzdálí, ale o těch blízkých bych přece věděl. Alespoň jejich jména určitě.
Scrooty se přetočil na nohy a mimo chytání bronzu se mu z tlamy dostala i pochvala mé srsti. Zazubil jsem se, jako bych vlastně vůbec nevěděl, že mám tak pěkný kožich, a v mysli Scrootymu připsal hned několik bodů sympatie. Stačí jen popojít kousek z Asgaaru a hned potkám mnohem milejší vlčstvo, pronesl jakýsi hlas v mé hlavě kousavým tónem. Musel jsem mu dát za pravdu. Nejen, že byl Scrooty milý, dokonce ani nebyl slepý. Je přece nad slunce jasné, jak pěkný jsem. Asgaarští museli být závistí celí zelení. „Děkuji ti. Tvé znaky jsou taky velice pěkné! Určitě jsi k nim přišel během nějakého dobrodružství, že?“ V očích se mi zablýsklo nadšením. Co kdyby mě někam vzal s sebou? Určitě bychom pobili spoustu nestvůr a vrtátili bychom se s jizvami, které by dokazovaly, jak nebezpečné naše cesty byly. Ale nesmělo by těch jizev být moc, že? Jen tolik, aby působily jako módní doplněk. Nepotřebuji vypadat jako kapitán Hook.
V tom přišla otázka na mou vrozenou magii. Samou pýchou mi málem srdce vyletělo z hrudníku. Jen tak někdo nevládne magií příkazu, a já to moc dobře věděl. Nebyl jsem si však moc jistý, zda je pro mě strategicky výhodné prozrazovat svou magii. Do vínku mi byla přihrána zářivě žlutá kukadla, která jsem v loužích tak rád pozoroval, a znamenala pro mě velkou výhodu během bojů s ostatními vlky. Nikdy nemohli vědět, jakými silami oplývám. Scrooty se však nezdál být mým dalším protivníkem, a tak jsem možnou hrozbu ignoroval a vzedmul se pýchou. „Má magie se již projevila,“ prohlásil jsem tajemně, „zase tak mladý nejsem.“ Sice jsem nebyl dospělý, ale aby se mi neprojevila magie? Notak, Scrooty. Zdál ses být inteligentní, pomyslel jsem si kousavě. „Mou magií je příkaz,“ prozradil jsem konečně. Jen ať kouká, jak jsem výjimečný! Všichni by měli otočit ty své kebule mým směrem a žasnout. Jednoho dne se tak stane. Věděl jsem to.

//Šakalí pahorkatina

Kdyby jsem býval věděl, že mi bude bez teplého ohýnku taková kosa, nejspíš bych si svůj dramatický odchod více promyslel. Ale už nebylo cesty zpět, přece se nemůžu vrátit jako ubohý pes s ocasem zbaběle staženým mezi nohama. Mám taky nějakou sebeúctu!
Výrazně jsem zpomalil, abych to nenabral přímo do čerstvě zamrzlého jezera. Jazyk se mi samovolně dostal z tlamy - přestože jsem byl mnohem vytrvalejší než Awnay, tento běh mi dal docela zabrat.
Za všechno může moje malá rozmazlená sestra, pronesl jsem si sám pro sebe v hlavě. Vždycky všechno zkazila. Kdykoliv jsem měl nějakou příležitost, přilezla a získala pozornost jen pro sebe. Mně nenechala ani trochu... Není nic jiného, než hloupá sebestředná fúrie, kterou by nevzali ani do pekla. Tak.
Aniž bych se musel rozhlížet, bylo mi jasné, že nedaleko ode mě je hned několik vlků. Jejich pach mi splýval dohromady, takže jsem nedokázal určit, kolik jich přesně je, ale rozhodně se nejednalo o někoho, koho znám. Tohle ale není území smečky, ujistil jsem se nervózně, to bych si od táty pamatoval.
Váhavě jsem se rozešel k prvnímu vlkovi, kterého jsem uviděl. Byl celý černý, jednolitost přerušovalo jen několik fialových znaků. Musel je získat u Života nebo Smrti, došlo mi. Nevěděl jsem, kde se dá získat co, to jediné, co jsem si z tátova vyprávění o dvou sourozencích pamatoval, byla vychytralost Smrti. Pokud za ní tento vlk šel, rozhodně měl dostatek odvahy a mohl by být slušným společníkem.
Nasadil jsem tedy reprezentativní úsměv a postavil se tak, aby ze mě vyzařovala sebejistota. Stoprocentně jsem působil jako nějaký alfa vlk, bylo mi to jasné. Ani bych se nedivil, kdyby si to má budoucí společnost skutečně myslela.
Vlk měl položenou hlavu ve sněhu a očividně o něčem přemítal, i když si určitě musel povšimnout, že jeho idylku někdo přerušil svým příchodem. Rozhodně jsem se za to ale nehodlal omlouvat, přece jen jsem nepřišel ve zlém.
„Zdravím,“ pronesl jsem neutrálním tónem. „Mé jméno je Etney. A tvé?“ To by máma koukala, kdybych se vrátil s novým zájemcem o místo ve smečce. To bych tomu nebožákovi ale neudělal. Po dnešku rozhodně ne. Ještě by v Asgaaru trpěl, zakřenil jsem se pod vousy. Ale stále lepší, než kdybych trpěl já. Třeba by mě za to čekalo povýšení! Zasloužil bych si ho. Už jen tím, že jsem syn alf! Jsem mnohem lepší než Laura. Hodil bych se na vysokou pozici víc. Zášť mým tělem přímo proplouvala, ale nedával jsem to na sobě znát. Reprezentativní úsměv, připoměl jsem si v duchu. „To máme ale počasí, že?“ protáhl jsem ironicky. Doufal jsem, že tvor přede mnou, jehož srst ostře kontrastovala s napadlým bělostným sněhem, má alespoň smysl pro humor.

//Asgaarský hvozd

Běžel jsem. Ostrý písek se mi zarýval do tlapek, což by mě jindy samozřejmě znepokojovalo, ale teď mi to bylo úplně jedno. Moje vlastní matka mi řekla, že bych měl vypadnout. To se přece nedá brát na lehkou váhu! Stejně jim beze mě bude hrozně. Jakmile si uvědomí, že jsem opravdu odešel a jen tak se nevrátím, vydají se za mnou, pomyslel jsem si spokojeně, budou se plazit na kolenou. Byla to tak nádherná představa... Přesto si do mého mozku našly cestu pochyby. Co když se vydají raději za Awnay než za mnou? Ale to je nesmysl. Vždyť je naprosto nemožná. Není divu, že ji poslala matka zpátky tam, odkud milostivá sestřička přišla.
Bodlo mě u srdce. Vždyť poslala i mě...
Nechtěl jsem o tom přemýšlet. Raději jsem se zadíval na jezero v dáli a přidal na rychlosti. Čím dříve budu co nejdál od Asgaarského hvozdu, tím líp. Jen jsem postupně začínal cítit, jak se mi zima dostává do kožichu.
Tady mi máma oheň nevyvolá.

//Medvědí jezero