Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlk Etnyho nepozdravil příliš přátelsky, jakto? Co provedl špatného? Natočil jemně hlavinku do strany a oblízl si uslintanou tlamičku. “Nazdar není příliš pěkný pozdrav, měl bys říct spíše něco jako...“Buď zdráv!“ a nebo „Zdravím vás, pane!“, chápeš?“ Hlavu naklonil zase na druhou stranu a pak zpátky na tu první. Nakonec se zazubil a dal ji do normální pozice. On měl prostě pocit, že je velevážený pán, takže pozdrav jako „nazdar“ nebo „čau“, to pro něj bylo dávno pasé. Jeho všichni měli uctívat a uznávat jeho osobnost! V tom najednou ale neznámý hnědák začal nadávat na Etnyho kožíšek a zastávat se trojkolorky. Etney koukal hnědákovi do očí a pak ty své jemně povytáhl. “Skončil jsi?“ zeptal se ho trošku posměšným tónem, a hned se začal nadechovat, že začne on sám mluvit a rozumovat. “Takže, aby bylo jasno! Můj nádherný kožich neurážej. Moje maminka Elisa je úža šedá vlčice, můj nejskvělejší otec Arcanus je zase celý černý s bílými znaky. Proto mám tak nádherný šedočerný kožich, chápeš? Nehledej v tom složitosti,“ zakroutil jemně hlavou, jakoby snad Calum byl hlupáček, co nechápe, proč má Etney tak boží kožich. “Ale ty vypadáš, jako by ses právě vyválel v hovínkách, kámo. Ale třeba, no víš, když se umyješ v jezeře, tyhle divný čáry se ti smyjou...“ polemizoval, jemně k němu přikročil a tlapkou něžně přejel po světle hnědých čárách na jeho obličeji. “Jinak, nepředstavil jsem se, jsem to ale nezdvořák!“ Pyšně vypjal hruď, zaujal válečný postoj (tzn. Jemně rozkročené nohy, ocas a uši vzpřímené, pohled na nepřítele) a zhluboka se nadechl. “Jmenuji se Etney. Princ Etney. Jsem následník Alfovského trůnu, moji rodiče jsou Alfami Asgaarské smečky. Můj otec, ten nejlepší z nejlepších, mě učil všemu, co je hodno Alfa postavení. Například správně lovit, jak bojovat a taky jak ochránit rodinu! Jsem tedy, jak z mé řeči vyplívá, velmi nadaný lovec a taky bojovník! Když jsem ve smečce, nikdo se nebojí, protože je jim všem jasné, že bych je ochránil,“ pyšnil se. Jakmile domluvil, spokojeně zavřel oči a párkrát přikývl hlavou. Pak však nezbedně poskočil a vyplázl jazyk. “A ty jsi?“ zazubil se na něj hravě. Střídaly se mu osobnosti jako jarní počasí...Nejdřív to byl nejnamyšlenější vlk na facku, a teď je z něj najednou hravé polovlče.

<< Středozemní pláň

Já jim všem ukážu! Budou ještě koukat, co ze mě bude! Jak budu silný. Silnější než celá moje matka!! Ale rozhodně ne silnější, než můj skvělý otec, hm, po cestě různě kroutil ušima a vnímal všelijaké zvuky, které mu aspoň trochu připomínaly vlkouše. Nic však neshledal jako hodné jeho společnosti a pozornosti.
Pomalu si to ťapal, přemýšlel o svých věcech a fantazíroval si v myšlenkách, jak by bylo skvělé, kdyby měl křídla a nemusel by chodit po svých. Půda pomalu namrzala, takže stopy, které tu udělala nějaká vyšší zvěř, zamrzly taky a hůř se po nich chodilo. Vždyť jeho elegantní tlapky do těch džuzen vždycky zapadly! On se chudák celý lekl, že se mu pod drápky dostane špína. Najednou ale zpozorněl. Jak se totiž nadechl, ucítil tu vlčí pachy. Celý radostný se štěstím v očích, že našel společnost, se rozběhl rovnou za čumákem. Vše by bylo super (mířil směrem, kde byli vlci), kdyby však zase o jednu z těch hloupých dír nezakopl a nespadl rovnou na čumák. Rozplácl se na zemi tak tvrdě, že si málem ukousl půlku jazyka. Zůstal ležet s tlapkama pod sebou a zbědovaně koukal před sebe. Ten náraz opravdu bolel. Copak jsem tak nešikovný? Zapřemýšlel na chvíli. Ihned to ale zavrhl, za to mohla ta blbá zvěřina, která tady tu blbou díru zanechala a nezahrabala ji po sobě!! Teď to tu vše zmrzlo a bylo jasné, že je to pro takové elegány nebezpečné! Tse. Začal se však pomalu zvedat a zamračeně zíral na tu díru. Máš dávat pozor, kde se objevuješ! Ne, díro?! Říkám ti to naposledy, ještě jednou mi vstoupíš do cesty a dostaneš takovou nakládačku, že tě ani vlastní matka díra nepozná!! Zvedl tlapku a agresivně do díry uhodil. Tlapku si ale jen narazil a díře to nic neudělalo. A máš to! Vítězně pozvedl hlavu k obloze a spokojeně tlapal dál. Bolest v tlapce ho za chvíli přešla a on tedy dorazil a k těm vlkům, ke kterým měl původně namířeno. Nejdříve ho do očí „uhodila“ ta odporná rudá barva kožichu. Ten tmavý ho nijak nezaujal, ale ta rudá vlčice, no fuj. Copak nemá žádný vkus? “Ahoj, hele, co to máš na sobě?“ Začal hned bez jakéhokoliv taktu mluvit. Vůbec mu nevadilo, že jim skočil do řeči, hlavní přece bylo, že tu je teď on, ne? Ta ať si ho všichni všímají! “Myslím tím ten škaredý troj-kožich. Proč si nevezmeš příklad z mého kožichu? Podívej...“ Řekl nadšeně a otočil se celý dokolečka, aby si ho zde přítomní mohli prohlédnout. “Mám kombinaci krásné černé a bílé, dohromady to dělá takovou trochu našedlou barvu. Není to dokonalé?“ zeptal se jich a zavrtěl spokojeně ocasem. Jemu tak nějak nedocházelo, že to, co právě vypustil z tlamy, bylo opravdu nevhodné a trapné. Cítil se prostě fajn, usmíval se jak měsíček na hnoji a byl rád, že tu není sám a že opět může někoho prudit.

//lot 2

<< Třešňový háj

Celý zadýchaný s vyplazeným jazykem doběhl na Středozemní pláň, kam měl namířeno. Doufal, že tu najde někoho, kdo by s ním strávil nějaký ten čas a užil si s ním trochu srandy. Nechtělo se mu totiž hned běžet domů, to by ukázal slabinu. Ukázal by to, že se neumí zabavit sám. Že si nedokáže najít společnost jiných vlků, než své rodiny a smečky. A to on rozhodně nechtěl! Byl přece tak skvělý! Tak dokonalý!
Zůstal stát na místě, oblízl si mokrý čenich a rozhlížel se. “Hej!“ Jeho hlas se několikrát ozval po okolí, rozléhalo se to tu pěkně, jen co je pravda. A přitom to byla jen planina, jak to bylo jen možné? “Takže, i tady jsem sám?“ zakňoural tiše a znovu se začal rozhlížet. Netrpělivě začal i vyskakovat do vzduchu jak na trampolínce, aby byl vyšší a viděl více do dálky. Neúspěšně! Nikoho nenašel. Naštvaně se tedy rozešel dál, teď už neběžel, jen šel, co tlapka tlapku mine s naštvaným výrazem v očích. Jak bylo možné, že ho tu nikdo neobskakoval a neobdivoval?! Nerozuměl tomu.

>> Náhorní plošina

<< Agaarský hvozd (přes řeku Midiam)

Etney tlapal, až dotlapal k Třešňovému háji. Nikdo si mě neváží, nikdo mě nebere v potaz. Jsou to všechno bídáci! rozčiloval se v myšlenkách. Byl tak naštvaný, že musel tlapkou dupnout do rozbředlé země. Sníh byl ten tam, sluníčko vylezlo vysoko na nebe a začala nádherně osvětlovat tento malý hájek. Mladý vlk už se těšil na jaro, miloval totiž, jak vše začalo obrůstat květinami a na stromech začaly růst pupence a následně květy. “Tahle zima už je otravná,“ zaskuhral si potichu sám pro sebe. Momentálně se cítil tak trochu smutný, že tu nemá nikoho, s kým by mohl něco podniknout. Nebo mu třeba povědět svoje zážitky...Byl tu naprosto sám. Porozhlédl se po okolí a nasál vzduch do čenichu. Hlasitě vydechl a zaposlouchal se do toho ticha. Slyšel jen šumění řeky Midiam, která sice nebyla nejblíže, ale ani nejdál. Však přes ni před nedávnem procházel.
Znuděně přecházel sem a tam a koukal na tu rozbředlou zem. Tlapky mu zapadaly do lepivého bláta, které tu díky roztátému sněhu bylo. Když se však zaměřil na chlad, který stoupal každou vteřinou, bylo mu jasné, že vše zase brzy zamrzne. To by se pak možná dalo klouzat po zadku z kopce!! Musím najít někoho, kdo by se spolu se mnou šel klouzat!! S nadšeným skokem vyběhl dál. Vyběhl tam, kde by mohli být nějací vlci. Tušil, že na Středozemní pláni, kterou dobře znal, vlci budou. Běžel tedy, co mu síly stačily, aby si co nejrychleji domluvil nějakou společnost.

>> Středozemní pláň

Pozvedl jsem hlavu k nebi a přemýšlel, co se sakra děje, že tu nikdo není. Koná se snad nějaká akcička, na kterou jsem podle rodičů příliš nevyzrálý? Nebo mi máma stále neodpustila, že jsem nedávno utekl z jejího dosahu? Suše jsem se sám pro sebe zasmál. Ano, sice jsem se dostal z mámina dosahu, ale mocná Elisa má očividně svou pověst vybudovanou po celé Gallirei, takže si pro mě prostě došla, jako bych snad vůbec o tyhle nudné šutry, kterým má smečka přezdívala skály, stál.
„Jo, Etneye prostě nikdo nikdy nedocení,“ zamrmlal jsem si pod vousy poněkud načuřeně, „a pak ještě zdrhnou někam do Tramtárie, abych se snad cítil hezky sám a musel přemýšlet o tom, co jsem udělal špatně.“ Ale já neměl v úmyslu zůstat v Asgaaru, alespoň ne takhle, když je tu ta nejzajímavější věc usmrcování náhodných ploštic.
Pečlivě jsem si tedy prozkoumal svůj kožíšek, jestli se na něm nevyskytla nějaká špína, a vydal se pryč.
„Jdu do Třešňového háje,“ oznámil jsem ještě jedné ze skal v naději, že už to mámě nějak přetlumočí. Tentokrát jsem opravdu netoužil po tom, aby za mnou poslala křížovou výpravu.

//Třešňový háj přes řeku Midiam

Ray se mi snažil můj boj s mámou rozmluvit, navíc mě přesvědčoval o tom, že na někoho takového, jako je ona, zatím nemám. To by mě samo sebou za normálních okolností vytočilo (jsem přece úctyhodný vlk, nebude si tu do mě tak rýpat!), ale teď jsem měl moc práce s natržením matčina kožichu.
Když jsem na mámu použil svou magii, vynadala mi, že jsem srab, a bez sebemenších potíží uvězněnou tlapu vytáhla. Trochu povadle jsem na její packu koukal, protože jsem očekával, že mámě vyprošťování zabere mnohem delší dobu, ale než jsem vůbec stačil něco poznamenat na obranu před jejími kousavými slovy, vrhla se na mě. Zakousla se zuby do mého krku, díky čemuž ze mě vyšlo tlumené zakňučení. Konstatovala, že bych byl v tu ránu mrtvý, kdyby se nerozhodla ponechat si mě živého (aby mě mohla mučit, určitě je vám to všem jasné). Pak mi ještě vykládala něco o taktice boje, ale už jsem jí neposlouchal, potřeboval jsem si obhlédnout celé své tělo, jestli na něm náhodou nespočinul nějaký ten škrábanec. Nakláněl jsem hlavu, jak jsem mohl, ale nikde jsem žádnou krev neviděl, díky vlčímu Bohu. Ale nějaká jizva mi přece jen mohla zůstat. Že se máma nestydí, týrat svá vlčata!
Během mého obhlížení se příchozí vlčice představila. Měla podivnou jizvu táhnoucí se přes čumák, která vypadala poněkud srandovně. S tímhle doplňkem si asi partnera nenajde, smolařka jedna, zasmál jsem se v duchu a s tímto fórkem se mi zase vrátila dobrá nálada... a sebevědomí. Byl jsem si jistý, že se s mámou do Asgaaru nevrátím, musela by mě tam dotáhnout násilím. Místo hádání se s matkou jsem se však chopil představení sebe samotného, aby Parysa věděla, s kým má tu čest.
Pyšně jsem vypl hruď, mírně pozvedl čumák a dělal, jako bych před chvílí vlastně vůbec nedostal do kožichu. „Přeji ti pěkný den, Paryso,“ řekl jsem natolik okouzlujícím tónem, že bych se vůbec nedivil, kdyby šla vlčice přede mnou do kolen, „já jsem Etney, syn alf Asgaarské smečky. Určitě jsi o mně už musela slyšet, dokonce i samotní ptáci si o mně štěbetají. O mé úžasnosti. O mé skromnosti. Ale však víte, ne že bych se chvástal. Paryso, kdepak jsi přišla k té pozoruhodné jizvě?“ Vzápětí jsem se však vyděsil, že by se o sobě chtěla rozpovídat, a tak jsem dodal: „Ne že by mě to zajímalo, jen je mi líto, že už tak nezajímavému kožichu byla přidělena tak ošklivá jizva.“ Zachichotal jsem se své poznámce a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, zda jsem slušný.

//Omlouvám se, poslední dny nestíhám ani nestíhat.

Když máma bez sebemenších okolků prohlásila, že by smečku klidně mohla převzít Awnay, hystericky jsem se rozesmál, ačkoliv mě to uvnitř pěkně zabolelo. „Awnay a alfa smečky? Tak to by si rovnou celej Asgaar mohl jít hodit mašli,“ vyprskl jsem, ale určitě na mně bylo vidět, že se nesměju od srdce. Představa mé sestry na nejvyšším postu byla vskutku k zasmání, ale teď jsem na nějaké fóry opravdu neměl náladu. Pokud si moje máma skutečně myslela, že by byla Awnay schopná převzít smečku místo mě, musí mít hodně dlouhé vedení. Hodně. Dlouhé.
Jen se mým poznámkám smála, což nebylo zrovna moudré rozhodnutí. Proč zrovna já musím mít vždy tak hloupou rodinu? Nikdo jiný přece nemůže být tak stupidní, aby si ze mě dělal legraci. Oni určitě jen využívají privilegia, že patří do rodiny a já jim tím pádem nijak hodně neublížím, protože bych nebyl úplně rád, kdyby náš urozený rod vyhynul. Nějaká láska k nim? Pche. Ani náhodou, o tom si nechte leda tak zdát. „Má krev zůstane hezky tam, kde je. To se ovšem nedá říct o té tvé,“ řekl jsem hořkým tónem. Mezitím se sem jaksi stihla nachomýtnout šedivá vlčice, která mi nebyla vůbec ničím povědomá, ale očividně se chtěla bavit. Naprosto jsem ji odignoroval a soustředil se dál na svou matku. Nehodlal jsem ve rvačce prohrát jen kvůli nějaké pitomé tulačce.
Máma kolem mě chodila v kruzích a očividně si mě prohlížela. Určitě hledala místo, kam by se nejradši zakousla a donesla mě zpět do Asgaaru jako svou kořist. Zlověstně by se smála aspoň ještě měsíc a každému říkala onu historku, jak jsem si snad naivně myslel, že bych si mohl dát od své smečky pauzu. Popadala by se za břicho, jak by jí to připadalo vtipné... Celý jsem sebou rozzlobeně škubl. Tak to tedy ne! Ještě řekla něco o tom, žě mě chce jen vycvičit, ale už jsem jí moc nevnímal. Pozoroval jsem každý její krok, soustředil se na to, s jakou lehkostí se pohybovala na vrstvě slizu. Byla ve výhodě - já klouzal pokaždé, co jsem se pohl, ona nezavrávorala ani jednou. Ale to bys mohl změnit, Etneyi, řekl jsem si v duchu. Snažil jsem se, aby můj nápad nebyl znát až na poslední chvíli. Stále jsem se soustředil na to, jak ladně se máma pohybuje, a jakmile jsem spatřil, že se blíží k jedné větší skulině, rozhodl jsem se jednat. Všechny mé mozkové buňky jako by se dostaly do akce. Naboural jsem se do kousku mámina vědomí a narušil tak provoz jejích pacek. V další chvíli už jsem nasměrovával její tlapy do hluboké skuliny mezi kameny, ze které se asi jen tak nedostane, a až když do ní skutečně zapadla, přerušil jsem kontakt s máminýma nohama. Dolehla na mě opravdu jen mírná únava, ale nad tím, že se v magii Příkazu neustále zlepšuji, jsem se vítězně pousmál. Nehodlal jsem však lenivět a rychle na mámu skočil, dokud byla alespoň trochu znevýhodněná. Zaryl jsem se jí drápy do kožichu, abych se dokázal udržet, a zavrčel jí do chlupů. To se mi povedlo, he! Cítil jsem, že se moc dlouho na jejím těle neudržím, protože jsem měl packy stále oblepené slizem a obratnost mi tak nějak pokulhávala, ale snažil jsem se vydržet co nejdéle.

//Tak nějak se modlím, aby byla magie Příkazu myšlena tak, že se vlk zkrátka nabourá do mysli cílového objektu a převezme otěže... Jestli ne, tak mi to někdo řekněte, ať nežiju v iluzi a můžu to přepsat, díky :D

//Odpovím zítra

Jelikož prostě Ray zarytě mlčel a pozdravil jen strohým zdravím, madam, máma nevypadala zrovna nadšeně. Věděl jsem, že neměla ráda neslušné vlky, ale upřímně... Tohle nebylo její území. Ray se jí vůbec nemusel uklánět, máma po něm nemohla chtít žádné přehnané poddanství. Byla sice vysoce postavená vlčice, ale tady její moc opravdu neplatila. Už jsem skoro otvíral tlamu, abych mámě mé myšlenkové pochody sdělil s pěknou dávkou něčeho, co pokora rozhodně nebyla, ale ona se začala smát. Nato prohlásila, že by mě s klidem rozdělila na deset kusů a já bych si toho ani neuráčil povšimnout. To se sluší?! Mám přece nějakou hrdost, nenechám se sebou takhle zacházet! Celý naštvaný jsem mámu probodl pohledem, což je pro mě poněkud častá věc. Je fajn někoho probodávat pohledem. Kéž bych mohl mámu probodnout něčím ostřejším, než je pohled. „Co si to o mně myslíš?“ vykřikl jsem tak hlasitě, že mě museli slyšet až v Asgaarském hvozdu. Při vyslovení posledního slova mi poněkud přeskočil hlas. „Taky bych vás klidně mohl navždycky opustit! Jak bys asi skousla ztrátu dalšího vlčete? No, povídej, to bych moc rád slyšel!“ Věděl jsem, že útočím na bolavé místo, ale bylo mi to úplně jedno. Moje matka mi momentálně připadala jako ta největší fúrie na světě, která by se s klidem mohla rovnat Awnay. Ten černý ďábel mi alespoň tolik neporoučel, zato máma si v rozkazování přímo velebila.
Zhnuseně jsem si odfrkl, když mě v podstatě vyzvala na souboj s tím, že ji stoprocentně neporazím. Viděl jsem jí na očích, že mi nedává sebemenší šance, a možná právě to mě donutilo souhlasit. „Jak chceš,“ zafuněl jsem s odvahou vepsanou v hlase. Vůbec jsem nevěděl, zda Ray stále zůstává na místě, tak nějak jsem ho ignoroval. Pokud na něj fungovala má magie, nebyl pro mě důležitý. „Pak si ale nestěžuj, že máš ten svůj myší kožich celý od krve,“ procedil jsem mezi zuby, ačkoliv jsem si musel dávat dobrý pozor, aby se mi nerozklepala kolena. Měl jsem takový strach! Porvat se s matkou? Vždyť i skok střemhlav z těchto kamenů by byl bezpečnější!
Zaujal jsem bojovný postoj level karate kid a výhružně se na mámu usmál. „Slabší zemře,“ řekl jsem tajemně a v hloubi duše doufal, že onou obětí nebudu já.

//Je to bídnéé, příští týden budu nejspíš celý mimo krom víkendu. Stále jen učení ;___; A poznávačka na šutry... Zabijte mě místo Etneye.

//Odepíšu asi až zítra, máme toho hodně do školy ._.

Prostě Ray začal popisovat, jak vlčice, se kterou se setkal, vypadala. Horlivě jsem přikývl hlavou, až mě rozbolel krk. Chtělo by to masáž. „Jo, jo, jo,“ vyhrkl jsem, „to byla stoprocentně ona. Nedávno se na delší dobu vypařila, takže určitě byla s tebou.“ Celkem to dávalo smysl. Awnay, nejhrůznější hrůza všech hrůz, si zkrátka myslela, že odejde z Asgaaru, bude otravovat cizí vlky, a pak se zase vrátí a přivítá se s rodinou, jako by se nic nestalo... No je tohle vůbec možné? Pravda, bavíme se o mé pitomé sestře, u ní je možné všechno, ale i tak. Celý jsem pod kožichem zrudl, jak jsem se za Awnay styděl.
Když mi Ray řekl, že mě tu nedrží a klidně můžu odejít, nevěřícně jsem pozvedl hlavu. Vždyť jeho slova zněla, jako by se nemohl dočkat, až konečně vypadnu z této podivné pláže. Ale to jsem se určitě přeslechl, pomyslel jsem si vzápětí. Každý se mnou chce trávit čas, no ne..? Prostě Ray očividně ne. Už jsem mu chtěl říct, že teda klidně půjdu, když mě tu nechce, ale to se jen tak, z čista jasna, objevila má matka. Celý jsem na kluzkém povrchu nadskočil, jak jsem se lekl. „Hehe, ahoj,“ zamumlal jsem nervózně a usmál se na mámu jako měsíček na hnoji. Očividně se rozhodla hrát nějakou hru, kdy se bude před cizími vlky tvářit přátelsky a neprozradí, že jsme vlastně v rodinném svazku, ale mně to bylo docela k ničemu. Ray by musel být hodně natvrdlý, kdyby si nespojil mé povídání o náhrdelníku ze zubů s vlčicí, která právě přišla a má až příliš nápadně podobný pach. „Jen si tak nezávazně povídáme,“ odpověděl jsem na její otázku, „ale co tu děláš ty, mami?“ Ano, tohle byla ta otázka, která se měla položit. To se o mě tak bála, že nezvládnu přežít sám, nebo se prostě rozhodla, že ji baví týrat své děti? Ta druhá možnost zní pravděpodobněji. „Koukej. Dokážu přežít sám,“ dodal jsem a pohled mi sklouzl k zajíci, který se stále bez známky života válel ve slizu. Vypadalo to docela nechutně, ale... Ulovil jsem ho? Ulovil.
Pyšně jsem vypl hruď a koukl na Raye. Doufal jsem, že mámě nevyžvaní, s čím jsem se mu svěřil. To by mi tak chybělo, aby máma zjistila, jak žárlím na Awnay. Buď zticha, rozumíš? přikázal jsem mu, ale neřekl jsem to nahlas, aby máma nic netušila.

VLČÍŠEK
27 mušliček
30 kopretin
1* do Příkazu
10 ametystů
6 oblázků

SRAZ
50 na 50. Záleží na tom, jak to budu mít ve škole.

POZNÁMKY
Já byla rozhodně spokojená, i když je pravda, že alespoň dva dny by na každý úkol neuškodily, někdy se to opravdu nedalo stíhat. Několik úkolů jsem taky kvůli seknutí ve hře moc neměla šanci splnit, ale to nevadí, já nikdy nebyla až tak soutěživá, abych nutně musela dostat nejvíc odměn. :D Těším se na další akci.

Ray se mi snažil vysvětlit, že svou smečku nevyužívá a naopak se chodí podívat za svými příbuznými, aby si s nimi na chvíli jen pohovořil a zase šel najít svou cestu, ale nějak jsem mu to nevěřil. Byl nerozlousknutým oříškem, který mi vyklouzával mezi packami - nedalo se z něj číst tak dobře jako z většiny vlků. Frustrovaně jsem si odfrkl. „No dobrá,“ připustil jsem, ale z hlasu se mi nevytratilo zrnko pochyb, „když to říkáš, tak ti to přece nebudu vyvracet.“ To by totiž byla zbytečná práce. A já se tu nebudu namáhat kvůli nějakému tajnůstkáři, ještě to tak, pche!
Prostě Ray řekl, že tuší, kdo je má sestra. Celý jsem sebou škubl. „Ty Awnay znáš?“ zeptal jsem se překvapeně. Tak teď mi ho bylo líto. Takovou fúrii jsem nepřál potkat nikomu. A už vůbec ne mně, samozřejmě! „Tak to ses už určitě přesvědčil o její příšerné povaze. Je opravdu hrozná, já si myslím-“ Chtěl jsem pokračovat v pomlouvání své milované sestry, ale v tom zrzek prohlásil, že by raději chodil sám. Šibalsky se přitom usmál, takže mi bylo jasné, že mě chtěl naštvat. Vskutku se mu to povedlo, ale navenek jsem zachoval klidnou tvář a povýšeně jsem Raye probodl pohledem. „Taky bych byl raději sám, než tu takhle trčel ve tmě se zrzavým ňoumou, který mi hodlá dávat kázání o životě,“ řekl jsem jednoduše, jako bych mu snad sděloval, že je obloha modrá. Sice jsem si koledoval o pořádnou rvačku, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. V duchu jsem se za to pochválil. Nějak mě přešel hlad, uvědomil jsem si při pohledu na zajíce, který se stále topil v moři slizu. Za to učitě může Ray. Kdybych ho nepotkal, měl bych lepší náladu, nemusel bych se rozčilovat a všichni by byli spokojení. Až na toho zajíce.
Ray očividně nedokázal pochopit, proč jsem se na cesty vydal. Už mi to bylo tak nějak jedno, pokud to nepochopil doteď, nejspíš se tak ani nestane. Ušklíbl jsem se. „Čekám, až konečně vlci jako ty pochopí, co mé obdivovatele vede k uznání, že jsem okouzlující,“ prohlásil jsem tak sladkým tónem, že by se rozněžnila možná i má matka. A to už je co říct.

//Ubohý post, ale jsem naprosto mrtvá, po laser game mě bolí celý člověk (se zánětem šlach by se zkrátka střílet nemělo, eyy! :D)

//Jojo, nechvátá to :)

Prostě Ray mi poradil, ať o onom matčiném přívěsku raději nikomu dalšímu neříkám. „Asi máš pravdu,“ souhlasil jsem, „není zrovna čím se chlubit.“ Na druhou stranu byla má matka alfa. Významná alfa. Všem mohlo být naprosto ukradené, co se jí houpe na krku, hlavně že s nimi má dobré vztahy. Ale aspoň táta má rozum, pomyslel jsem si a neodpustil si letmé zakřenění.
Zrzek ohledně své smečky nebyl moc sdílný. Řekl jen, že kdykoliv chce, může se zajít za rodinou podívat. Poněkud překvapeně jsem "pozvedl obočí". „Tím chceš říct, že si za nimi klidně zajdeš a využíváš azylu, ale abys něčím přispěl, to ne?“ zeptal jsem se podrážděně. Pokud jsem to chápal správně, tak byl prostě Ray vychytralý hajzlík, který jen využíval dobroty, kterou jeho smečka oplývala. Neslýchané, pronesl jsem v duchu, tohle individuum je snad ještě horší než má sestra. S tou alespoň víte, co máte čekat. Tohle já bých své rodině nikdy neudělal. Stačí, že teď beze mě trpí, ještě abych je tak ošklivě využíval!
Ray nedokázal (nebo možná nechtěl) pochopit mé důvody k cestám o samotě. Zavrtěl hlavou a řekl, že tímhle se sestře přece nevyrovnám: pokud je pro tátu jedničkou, vždy jí bude. Celý jsem sebou škubl. „Awnay přece nemůže být první navždy,“ vyprskl jsem, aniž bych se na Raye zlobil - naštvala mě spíše ta možnost, že by mohl mít pravdu. „Jak by mohla? Je to jenom malá černá potvora, která neumí dodržovat pravidla!“ rozohnil jsem se. Ale vážně, čím mohla naše rodiče tak zaujmout? Magii Země má každý druhý vlk, nemá žádné užitečné schopnosti, o povaze raději ani nemluvím. Tak proč? Proč ji mají tak rádi? „Prostě Rayi, pověz mi. Vybral by sis raději neschopnou vlčici, která by nikdy neodolala příležitosti uškodit ti, nebo mě, dokonalého vlka, jakého nikdy předtím Gallirea neviděla? No?“ V očekávání jsem na zrzka hleděl, téměř jsem mu visel na jazyku. Bylo sice jasné, že zvolí mě, jako by to konec konců udělal každý, ale co se tedy honilo hlavou mým rodičům? Nejspíš si natloukli kebuli. Oba dva. Pořádně.

//V pohodě :)