Gallirea - Příspěvky uživatele

Etney, než stihl na cokoliv odpovědět, zůstal sám. Sledoval prchajícího Caluma a začal se u toho usmívat. “To si piš!“ hlesl tiše. Byl tak nějak „naspeedovaný“, že sbalí jakoukoliv vlčici, na kterou Calum ukáže. Tohle byla opravdu zábava. Nicméně seděl a čekal. Sem tam se zvedl, protáhl si tlapky, jindy zase hrabal díru, čumákem šťoural do sněhu, pak ho to zase nebavilo, tak seděl, a tak dále. Různě to střídal.
Jak tak seděl, všiml si, že jeho přítel opravdu nezklamal, a vrátil se k němu. Etney, s úsměvem na tváři, zvedl zasněžený zadek od země a rozkmital ocásek. Radostně začal pokňourávat jako malé vlče a poskakoval okolo hnědáka. “Vrátit ses, paráda! Jaké to u něj bylo??“ vyzvídal hned a stál naproti němu, koukal mu přímo do očí. “Nezařizuje?“ zhrozil se. “Jakto, že nezařizuje!! Tak to si asi potkal jiného života, možná tam jsou dva bratři! Já mu ukážu, až tam někdy půjdu. Nakráčím tam a tu vilu z něho vytluču, uvidíš.“ Začal se ohánět svými ostrými slovíčky, ale už se zase zubil a usmíval. Chrochtal blahem. “Jinak to s tou vlčicí není špatný nápad!! Nějakou najdeme, a uvidíš, jaké já sém lamač srdcí,“ nasadil profi tón hlasu a do toho nahodil laškující pohled. Jeho jantarová kukadla se leskla radostí. Jemně se nahnul ke Calumovi, aby si ho zblízka prohlédl, nic nového na něm však neviděl. “No, nemáš drahokam na krku, srst je pořád stejně hnědá, oči vybledlé...Na co jsi tam vlastně šel? To kdybych tam šel já, jistě bych se vrátil jako polobůh. Nebo možná i samotný bůh!“ pozvedl pyšně hlavu a kráčel si to pryč od Narrského vršku. Stále s hrdým pohledem, který vyjadřoval „já jsem ten někdo“. “Jinak vše bylo v pořádku, mě by si nikdo nedovolil ublížit, jsem syn nejsilnějšího Alfy na Gallirei. No, když o nich tak mluvím, míříme tam?“ zeptal se zvědavě. Vlastně teda nevěděl, co je teď v plánu, proto svoji chůzi zastavil a vyčkal, co mu bobeček poví.

<< Tenebrae

Etney a Calum společně přebrodili černou řeku Tenebrae, a blížili se vstříc cíli. Etney cestu nepopletl, no, možná trošku. Ale Caluma dovedl správně, díky boku!
Ujištění, že budou stále kamarádi, si Etny vážil. “To jsem rád. Víš, já mám sice moře přátel! Ale většinou jsou někde fuč. Nejsou mi na blízku, musím je hledat po celé Gallirei, no a nerad bych skončil sám, haha.“ Zazubil se. Upřímně, žádné kamarády neměl, ale to přece nemohl nahlas vyslovit, ne? Zaposlouchal se však do Calumova povídání o zlatu. Tohle bylo skoro poprvé, co se Calum pořádně rozpovídal. Etny přikyvoval a začínal se usmívat. “Takže já jsem doopravdy cennost! No počkej, až to povím sestře, zčerná závistí ještě víc, než je teď. Jestli to teda jde. V ní žádná krev nekoluje, ona je po matce, moje matka má obyčejnou červenou krev, nic moc, chápeš. Ale můj otec a já! No top krev! Nejlepší původ! Nejlepší rod!“ vychvaloval opět sám sebe a spokojeně našlapoval na tlapky. Hezky opatrně, byl tu zase sníh, tak aby do něčeho náhodou nestoupnul a nepropadnul se někam, nebo tak něco. “Odvolávám. Ale stejně jsi starší než já,“ trval si na svém. Když se Calum zeptal, zda tak půjde taky, rázně zavrtěl hlavou. “Vždyť já nic nepotřebuji, jsem krásný, štíhlý, elegantní, svalnatý, slušně vychovaný, silný! Nepotřebuji žádná vylepšení, na mě stejně nikdo nemá. Sbalím jakoukoliv vlčici, na kterou si ukážeš, vsaď se!“ povýšeně se na Caluma díval, že on je ten někdo a Calum nikdo. Nemyslel to zle, ale cítil se tak, kdykoliv byl s cizím vlkem. “Jsem prostě jednička. Ale neboj, ty seš hned za mnou, takže seš dvojka,“ ujistil ho a zazubil se.
Zastavil se před vrcholky velikých Narrských kopců. Věděl, že tam se ukrývá onen slavný Život. “Tak jsme tu, tady je Život. Nezapomeň si říct, že chceš tu vilu! Jasný? Vlčice, hromady vlčic. A taky nějaký drahokam na krk. Možná i zlaté drápy!“ nabádal ho a postával bokem. Díval se za ním, v očích se mu značil jakýsi smutek, nevěděl, zda ho ještě někdy uvidí. Nebyl zase tak důvěřivý, naučil se, že ne vždy vlci mluví pravdu. Možná, že on je toho zářným příkladem. “Tak se měj, vrať se! Počkám na tebe, dobře??“ ujistil se, ale doufal, že ho Calum nepodvede.

<< Kopretinová louka

Etney dál po boku svého nového super kamaráda šel a snažil se dovézt ho správně k tomu Životu, po kterém tak toužil. Já jsem dokonalý i bez Života, hah. Ale můj kamarád musí být taky dokonalý, očividně k tomu toho vlka potřebuje. Ale nevadí, hlavní je, že budeme super dvojka. Úplně tuc tuc! Nejmocnější na Gallirei! hravě si najednou z ničeho nic poskočil. Naštěstí on byl takové tele, že na tom nebylo nic divného. Ale představte si, že najednou jen tak jdete a někdo vedle vás prostě vyskočí bez jakékoliv změny výrazu, a jde dál, jak kdyby se nic nestalo. Divné, že? Ale přesně takto se Etny choval. “Neboj, máš krásnou barvu! Ale Život by ti ji mohl klidně i zdokonalit. Ale budeme se spolu i dál kamarádit, že?“ nasadil vlčečí oči, otřel se o něj čumákem a hlasitě zaštěkal. Vrtěl u toho svým huňatým ocasem, několikrát okolo něj poskočil a rozběhl se pryč. “Pojď!“ křikl.
Společně tedy mířili někam k řece, zde to Etney upřímně moc neznal. Zpomalil s vyplazeným jazykem u tmavé řeky a porozhlédl se. Byl tu les, řeka a...kameny. Jojo, hodně kamenů! Ohlédl se na Caluma a poslechl si jeho radu do života. “Aha,“ hlesl fascinovaně s hlasitým výdechem. “Vážně by mě chtěli zabít a prodat moji krev? To by šlo?“ nechápavě naklonil hlavinku do strany a prohlédl si svoji tlapu odshora dolů. “Jakože by mi svými nabroušenými tesáky rozfikli kůži a vysáli moji krev? Nemožné, nemožné!“ zazubil se. I když, možná mu něco v jeho hlavě říkalo, že by se o tom měl zmínit otci, aby mu poradil, jestli je to pravda nebo ne. To už by se více o své vznešené krvi nezmiňoval. Opatrně se na řeku koukl, byla fakt divně černá. Tok však nebyl tak silný, tak si říkal, že se snad nic nestane a opatrně si smočil tlapky, přičemž pomalu přebrodil řeku. Na druhé straně si zkontroloval, že je celý a tlapky mu to nerozežralo, vyčkal na Caluma a spolu s ním se vydal krokem dál. “Jo, přituhuje. Ale to já jsem přivolal tohle počasí, no aby...Aby...(honem přemýšlel), abychom trénovali naši fyzickou kondici a taky, abychom neonemocněli. Když chodíš v zimě a v nepříznivém počasí, posiluješ imunitu. Takže já jsem to tak zařídil přes myšlenky,“ pokýval důležitě hlavou a tlapkou (přesně drápkem) si ukázal na hlavu, jakože tam má ty svoje myšlenky. “Nicméně Ýťo, jsem tě skoro dovedl k cíli. U téhle řeky jsem sice nebyl, ale cítím v kostech, že jdeme správně. Tedy můj osmnáctý smysl říká, že jdeme určitě dobře, že jsem jako správně navigoval,“ dokončil větu a zazubil se. Normální vlci mají asi pět smyslů, ale Etney jich má nejmíň těch 18. “Jdeme dál, jsme skoro tam. Jak jsem už říkal, cítím to! Jsem nadpřirozený. Nadpřirozeně inteligentní,“ hlesl, spokojeně vydechl a u toho znovu přikývl. Asi nějaký tik, to jeho kývání palicí.

>> Narrské kopce

<< Středozemní pláň

“Do které?“ zopakoval tupě Etney. “No do které, do které...Do střední!“ zazubil se a přikývl, jakože má pravdu. Popravdě ale vůbec nevěděl, kdo ve smečce je nebo není, prostě netušil. “Hm, jsem vlče alf!“ zvolal pyšně, čumák zvedl směrem k obloze a usmíval se jak měsíček na hnoji. Pak ale na Caluma koukl a přikývl. Oblízl si tlamu a následně začal dýchat s jazykem ven, přičemž jako malé nevychované a neslušné vlče nechával stékat sliny z jazyka na zem. “Možná se jim nelíbilo tvoje zbarvení,“ rýpnul si. “Ale u nás ve smečce je každý spokojený, protože ji vede můj otec. Ještě aby nebyli, jednu bych jim vlepil za zátylek, kdyby měli problém!“ zamračil se a naznačil přední packou pohyb, který by vykonal na onom nešťastníkovi, který by mě problém s jeho otcem. “Totiž můj táta Arcanus první blahoslavený, je vlk, který byl seslán samotným vlčím bohem! Vlčí bůh cítil, že je třeba seslat urozenou krev, tak seslal mého otce! A já jsem urozený po něm, víš? Jsem Etney první blahoslavený! Všichni vlci si ke mně mohou chodit pro rady, jsem studna moudrosti. Opravdu!“ Horlivě přikyvoval, aniž by věděl, co slovo "blahoslavený" znamená. “Jsem od mala veden ke slušnému chování, ke skromnosti a zároveň ale i k hrdosti, která je pro vlka důležitá. No, a jak jsem říkal, v žilách mi koluje skoro stříbrná. Ne, ne stříbrná, ale zlatá krev!“ Pyšně našpulil rty a elegantně našlapoval dál. Ocas svěšený k zemi, uši v neutrální poloze.
Po chvíli ale začal Calum hovořit, takže Etny zase zapomněl na to, jak dokonalý je, a věnoval se jemu. “Javor Ori? Co je to za hloupý jméno? Podívej, já jsem Etney. Jednoduché a krásné jméno. Awnay je moje sestra, to ujde, ale jako...Nic moc. Ale Javor Ori? Pfff,“ vyprskl smíchy a smál se tak, že na chudáka Caluma skoro prskal svoje sliny. “Ne, vážně, to se tak jmenuje?“ koukal s pootevřenou tlamou, jakoby teď viděl nějaký nepřirozený jev za Calumem. “S mojí sestrou se taky nedá vydržet, plně tě chápu!“ stál za Calumem a utvrdil ho v tom, že má pravdu, že sourozenci jsou prudiči. Najednou však Calum řekl něco, co Etneyovi zvedlo náladu. Sice ji měl dobrou i předtím, ale teď to byla zlatá platinová barva nálady. Doslova. Očka mu zářila a na tváři se mu objevil přihlouplý výraz. “Vážně?! Chceš mě ještě někdy vidět? To je bezva! Představím tě rodičům, a někdy v budoucnu, když budeš chtít, se můžeš přidat k nám! Budeš mít ve smečce privilegia, zařídím to!“ nadšeně hulákal a u toho poskakoval na všech čtyřech tlapkách jako neposedné vlče. Tohle byl opravdový slib, kterému Etney věřil. Věřil, že jej Calum splní. “Uvidíme se, tlapku na to!“ zazubil se a natáhl před sebe tlapu, aby se mohl dotknout té Calumové.

>> řeka Tenebrae

//lot 14

<< Třešňový háj

Nojo, kolik vlastně má členů? Je tam pořád ta krémová vlčice Meadow? A co Laura, ta pečovatelka? Hmm...Bohužel si opravdu nevzpomínal. A vlastně mu to bylo jedno, “nevím, kolik jich tam je. Jak říkám, dlouho jsem tam nebyl. Ale dřív jich tam bylo docela dost, pravda. Ale vlci se ve smečkách často obměňují, je to běžné,“ když teď Etney komunikoval, vypadal docela inteligentně. Teda aspoň tak normálně, ne jako hyperaktivní pošuk s fantasy mozkem. Vyslechl si, jaký Calum udal důvod k nejití do smečky. “Ale Yetere, ta smečka tě v ničem neomezuje, máš jen domov, jak se můžeš kdykoliv vrátit. Podívej se na mě, já jsem mimo smečku už tak...No několk vlčích měsíců, opravdu.“ Pokýval hlavou. “Hrozní? A v čem? Třeba...Moje matka je agresivní a vždycky ji všechno vytočí. Navíc jsem měl pocit, že vždycky měla radši Awnay. Nevím, jestli to byla pravda, ale cítil jsem to tak. Štvalo mě to. To táta rozdíly nedělal,“ pozvedl hrdě hlavu, že je celý po něm. “Tvoje rodina je proč mimo? Nebo proč tě štvala? A jak se jmenuje ten bratr? Je tady na Gallirei?“ vyzvídal dál.
Když dorazily na pláň, kde absolutně nic nebylo, pouze hromady sněhu, zasekl se. Nešel už tudy náhodou? A nebylo to před chvílí? Že bych zabloudil? Nemožné, nemožné! Jsem přece velký cestovatel, tu cestu k Živůtkovi jsem nezapomněl, konejšil sám sebe v mysli. Navenek však nic nedával znát, vždyť by to pro něj, tak hrdého vlka, byla ponižující, že zabloudil. Dělal tedy, že nic a prostě si to tlapal dál napříč tou loukou. Nekomentoval to. “Aha, nadvlk. Ale určitě nebudeš lepší než já, ne? Já ani k dokonalosti Života nepotřebuji,“ pronesl zase narcisticky. “Ale vilu ti vyčaruje, řekni si o to. A taky zmiň ty teplé kožešiny!“ dodal pak úplně normálně, jak kdyby nic nevhodného a narcistického před chvílí vůbec nevypustil. Neuvědomoval si to. Měl se prostě jen rád. "A co se stane, až k tomu Životu dorazíš? Měl bych na tebe počkat, nebo..." jeho hlas utichl a on se s nadějí v očích koukl do těch jeho. Měl pocit, že si s Calumem sedl a chtěl, aby se přidal k nim do smečky. "Mohl bych tě pak představit rodině, měl jsem v plánu se tam ukázat," navrhl pak. Netušil ale, jestli Calum bude souhlasit. Možná by chtěl jít radši za dalším dobrodružstvím sám? Poznávat jiné vlky? Kdo ví.

>> Kopretinová louka (přes řeku, která se vlévá do Ohnivého jezera)

<< řeka Midiam

Z Caluma po cestě vypadlo, že má bratra. Má bratra, ale žádnou smečku. Etney na něj trochu soucitně kouknul. Nikdy tulákem nebyl, neuměl si tedy takový život představit. Možná, že by to nebylo tak zlé, ale možná by taky pošel samotou a hlady. “Ale můžeš jít k nám do smečky, vážně. Nebude to nikomu vadit, nebudeš ani překážet! A já tam konečně budu mít kamaráda,“ navrhl mu znovu. Srdce měl očividně na správném místě, i když to byl kecálek první třídy. “A jak se brácha jmenuje? Moje sestra je taky děsná bručounka. Nemám ji moc rád, nerozumíme si. Pořád chtěla od všech pozornost, měla jí však víc, než já!“ zavzpomínal na tmavou vlčici, která nesla jméno Awnay. Delší dobu ji neviděl, žila vůbec? Možná se potloukala na území smečky, a Etny ji jen neviděl, protože doma dlouho nebyl. A navíc se jí vyhýbal. Domov...Nebyl jsem doma dlouho, to je pravda. Měl bych se našim ukázat, aby věděli, že jsem v pořádku, napadlo ho pak. Plánoval tedy, že jak Caluma doprovodí k Životu, jeho další cesta bude právě domů do Asgaarského hvozdu.
Ťapali společně vstříc bílému vlkovi, který uměl kouzlit, jak se Etney zmiňoval. “Já svoji rodinu mám rád,“ pronesl tiše po delší odmlce. “Avšak moje matka je agresivní jako nějaká hydra. A sestra je taky k ničemu. Mám nejradši otce, ten je fakt skvělej. Věděl si, že je Alfou smečky? A taky se podílel na mém vzhledu! Jsem krásný po něm,“ pokýval spokojeně a přitom hrdě hlavou. “Sestra je škaredá po matce,“ dodal. V hlavě se mu objevil škodolibý úsměv. “Co vlastně chceš od Života?“ zeptal se pak zvědavě. Uvědomil si, že mu to Calum neříkal.

>> Středozemní pláň (// :D :D)

<< Středozemní pláň

Pominula chladná noc, ale počasí se nijak nezměnilo. Etney mezi tmavými mraky zahlédl občasné paprsky slunce, ale většinou mu pohled nahoru na oblohu kazilo husté sněžení. Sněžilo a sněžilo. Srst měl sice hustou, ale už se mu to taky přestávalo líbit, zebaly ho tlapky. Nicméně se nenechal zastrašit nepříjemným počasím a putoval spolu s Calumem dál. Dál tam, kde byl ten nádherný a úžasný Život, po kterém bobek tak prahnul.
Společně dorazili někam do lesa, kde bylo slyšet šumění řeky. Etnymu to zde přišlo povědomé, ale navrch nemohl dát nic znát! Vždyť on cestu znal, to bylo jasné! Proplétal se mezi stromky, dával pozor na velké kameny, občas i na zledovatělé díry a mířil dál přímo za čumákem. Přišli k šumící řece. Etny se ohlédl se širokým úsměvem na Yetera, který stál za ním, a pak pohled vrátil na řeku. Něco mu silně připomínala. Když se zhluboka nadechl, ucítil vůni domoviny. Uvědomil si, že tohle je řeka Midiam, která se nachází nebezpečně blízko jeho smečky. Najednou se otočil na patě a beze slov pelášil pryč. Uši připleskl k hlavě a natahoval běhy, jak jen to šlo. Neměl chuť spatřit matku, sestru nebo svého super tátu. Dnes ne. Byl tu s Calumem, takže si chtěl užít jeho přítomnosti, a ne poslouchat, jak mu mamča káže. Navíc před nimi nemohl nechat proudit svoje fantazijní řečičky ven, musel je držet v sobě, jelikož – nečekaně – ho znali a věděli, že kecá. Ale Calum to (snad) nevěděl.
Etny se zastavil až na kraji lesa, do kterého před malou chvílí vstoupili. Celý zadýchaný se usmíval od ucha k uchu, sice se ztratil, ale vem to čert! Tohle si užíval. “Tak,“ hlesl tiše a nastražil ouška dopředu. Podíval se na Caluma a oblízl si svůj vlhký čenich. “Tohle byla řeka, kterou jsem...jsem ti chtěl...ukázat,“ pověděl skrze hlasité výdechy a nádechy. Běželi dlouho a rychle. “Pak jsem si ale uvědomil, že byla moc blízko mého domova, tak jsem musel prchnout! Operace kramle, jak jsem tehdy zmiňoval, víš?“ zazubil se a krokem se rozešel dál, teď už snad správným směrem. To, že o řece neměl ani zdání, jakože tam míří, to bylo vedlejší a nepotřeboval to zmiňovat. Prostě chtěl nechat Caluma v tom, že mu ji chtěl ukázat. “To je dobře, kamínky si šetři, i já mám svoji skrýš na kamínky! Nikdo o ní neví, hehe. Život ti za ně pak dá to, co si budeš přát. I vlčici, nekecal jsem!“ našpulil jemně rty a rázně dvakrát přikývl, aby vypadal věrohodně. “A ne tréninkem, prostě umí čarovat. Ovládá takové ty nadpozemské síly, chápeš? Dáš mu kamínky a najednou se cítíš silnější a pak BUM! Umíš ovládat magii navíc a k tomu jsi o dost rychlejší. Jako nějaký mega rychlý běžec nebo žralok v moři, wžuuuum!“ rozběhl se kupředu, aby ukázal, jak rychle frčí žraloci ve vodě, jakoby snad někdy nějakého potkal. Běhal i okolo Caluma a pořádně cvakal s vyceněnými zuby, aby byl teda kompletní vlčí žralok. Po chvíli zase stanul vedle něj a spokojeně ťapal. “Neboj, vím, kam míříme,“ ujistil ho. “No a co tvoje rodina? Tvůj domov?“ zeptal se pak zvědavě, když předtím zmínil svůj domov. “Teď už víš, kde já žiju, kde žiješ ty?“ sledoval ho, a přitom si stále dával pozor na to, aby nezakopl a nenamlel si papulu, jak už měl ve zvyku.

>> Třešňový háj

//lot 11

<< Náhorní plošina

Etney tedy spokojeně kráčel po boku svého nového skoro-kamaráda Caluma. Tedy, Etny bral jako kamaráda skoro každého, ale brali ho tak i ostatní? Jistě, vždyť je dokonalý...
Jantarovýma očima vzhlédl k obloze. Zhluboka se nadechl čerstvého, podvečerního vzduchu a u toho sledoval, jak líné slunce zapadá pomalu za obzor. Miloval slunce. Taková obrovská, žlutá hořící koule, která sálala a vydávala ze sebe teplo, bez kterých by všichni, co zde žijí, zahynuli. Slunce podle něj bylo prostě úžasné. Zato moc nemusel zimu, ta byla taková otravná, pošmurná a často mu kazila náladu. Jakmile se ale jednalo o blbosti ve sněhu, to bylo něco pro něj. Otočil hlavu na Caluma, který mu teď jasně svojí řečí naznačil, že už jeho věk nemá zmiňovat. Etney tedy přikývl a nechápavě si ho prohlédl. K pleti? Vždyť je hnědej, napadlo ho. Copak jeho zuby jsou hnědé? Nejsou, tak co to žvatlal za nesmysly? Vždyť Etney jeho zuby právě teď viděl! Tak co lže?! “Vždyť máš hnědý kožich, skoro jako bobky. Moje bobky jsou hnědý jako tvoje srst. Zuby máš žlutobílé, takže jak ti můžou ladit ke kožichu? Nebo jak to myslíš?“ nechápavě zavrtěl hlavou. Očividně byl trošku dutý, ale co, však takoví vlci bývají milí a hodní, ne? To, že by ho měl jako Calum setřít, to nijak nebral v potaz. Spíš to taky nepochopil. Nicméně se na to vykašlal, vypustil tento nevyřešený problém z hlavy a zazubil se na něj. “Život? No...“, dlouze se zamyslel. Vždyť on Života nikdy neviděl, znal ho jen z povídání! “Je velký. Je to kus vlka,“ začal svůj příběh. “Má modré oči, hustou bílou srst a nad hlavou má zlatý kruh. Jakože je svatej a nikdy nikomu neubližuje, víš. Umí všechno, co si zamaneš. Od vyčarování vily, po doplnění magií, až po zvednutí tvých schopností. Umí z tebe udělat skoro nad-vlka, když si to tak vezmu,“ pokýval rozumbradsky hlavou, jakoby snad mluvil pravdu. Vypadal vážně. “Já to ale nepotřebuji, já už dokonalý jsem, nečekaně. No, ale k věci – Život za to chce různé kamínky a kytky, to jsem si jistý. A taky ti může vyčarovat spoustu jiných věcí, jako třeba pěknou vlčici, rodinu, teplou kožešinu do jeskyně, kus flákoty,“ oblízl si mlsně čenich a s nezbednou jiskrou v očích na něj pohlédl. “Není to jen tak ledajaký vlk,“ zazubil se, přičemž se rozběhl kupředu. Ohlédl se za hnědoušem, ale pak se věnoval cestě a nechal se oslepovat večerním sluncem. “Pojď honem! Ať už se můžeš sám přesvědčit! Znám cestu dobře!!“ křičel ještě za sebe. Hlavu však neotáčel, věřil Calumovi, že ho bude věrně následovat. To, že před nedávnem po této pláni přebíhal, ho vůbec nenapadlo.

>> řeka Midiam (prosím, přesun totálně mimo je schválně, Etney se ztratil!! :D :D :D ale nech ho to vyřešit, je to profík! :D

)

// moc diky

Etney pozoroval svého svěřence, jak důvěryhodně přikyvuje a hltá každé jeho slovo. Pyšně pozvedl hlavinku a usmál se. To je něco, konečně pořádný posluchač! Toho se budu držet zuby drápy!“ Šediváček byl opravdu rád, že našel někoho, kdo mu ty řeči věří. Ještě aby ne, panečku, na lepšího vlka jakživ nenarazil, bez tak. Prostě se mu líbím, to je jasný, v tu chvíli ale Yeter vycenil svoje zuby. Etney naklonil hlavu jemně do strany a přiblížil svůj ňufáček k jeho tlamě, aby si přičichl jeho smradu/vůně z tlamy. Trochu se oklepal, ale pak se zazubil, aby ukázal svoje zuby. Jemně tedy ohrnul horní pysky a různě nakláněl hlavu ze všech stran, aby se pochlubil, jak je má krásné. “Vidíš? Moje zuby jsou hezčí, než ty tvoje, Yetere. Asi si o něj dost nepečuješ, například, vyplachuješ si tlamu vodou z řeky? Ne. Koušeš pečlivě svoji potravu? Taky ne. Tak se pak nediv, že je máš tak žluté, teď si mi to názorně ukázal,“ zřízeně a na oko zoufale Etny zavrtěl hlavou, povzdechl si a posadil se. “Ýťo, chápu, že když vlk stárne, tak mu stárne i chrup, ale musíš se o svoje klofany starat. Jak bys před vlčicemi vypadal, bezzubý a šišlavý, no. To přece nejde,“ nasadil vševědoucí a znalecký tón hlasu. “Vím, že si mi je teď chtěl ukázat, aby si dokázal, že jsi starý, ale věř mi, opravdu to tak není!“ Zvedl zadek ze země, zavrtěl ocasem a poskočil si radostně na místě. “Nejsi tak starý, zuby taky nemáš tak špatné. Já je mám sice hezčí, a jsem i mladší, ale to neřeš. Já jsem prostě jasně nejlepší, ale ty jsi hned...No hned na druhém místě! Však jsi docela pěkný vlk, vlčice na tebe jistě poletí!“ Ale méně, než na mě. Na mě letí nejvíce, snažil se Yeterovi/bobkovi/Calumovi zvednout náladu, že na tom není tak špatně. Očividně nepochopil, že to vycenění zubů bylo skrz jeho pomlouvání srsti. Nebo že by to pochopil, a jen dělal, že ne? No, to asi těžko.
Jakmile se bobeš zapřel a znovu tvrdil, že na klouzání se prostě není, Etney zklamaně zakňučel. Několikrát. “Slíbil si mi to, že se se mnou budeš klouzat. Mě to samotného tolik nebaví, víš,“ sklonil hlavu. Jak ale uslyšel o Životu, bleskově ji zvedl. Jakoby mu vyletěla nahoru k obloze, kdyby tam bylo něco, o co by si ji mohl narazit, jistě by se mu na čele objevila mega boule. Vypadalo to skoro, že se něčeho lekl, jak mu ta hlava vyletěla. “Dobře, Života znám! To jsem ti říkal, že jednou jsem ho překvapil? Nečekal, jak jsem krásný, obdivoval moji srst!“ vážně přikývl, a vydal se na cestu směrem, kde sídlil Život. Naposledy se ohlédl za svojí ledovou klouzačkou, a byl si naprosto jistý, že se sem příští zimu vrátí. Na Litai doslov zapomněl.

>> Středozemní pláň

Sen? jak jinak, vždyť momentálně se Etny nacházel spolu s bobkem jménem Calum na Náhorní plošině. Společně tam řádili, a vozili se po zadku z kopce. Samozřejmě to byl Etneyův nápad, hledal totiž někoho, kdo by si poslechl ty jeho žvásty. Společníka, aby nebyl tak sám. Speciálně si v hlavě vysnil někoho, kdo s ním bude dělat blbosti, poslouchat jeho kecy a ještě ho obdivovat. Super vlčí bůh se nad ním tedy smiloval, a přidělil mu k sobě bobeše. S Calumem tam stála ještě jedna vlčice, ale ta nebyla hodna Etnyho pozornosti, její srst totiž byla hrozně ošklivá! Samá křiklavá barva! Snad někdy vybledne...pak nebude tak nápadná.
Sem, na území Závoje duší, však Etny dotlapkal úplně sám ve svém vlastním snu. Sám nevěděl, co tu dělá, asi se mu ale dobře spinkalo, když se mu ten sen zdál. Sny se totiž zdají jen tehdy, když jste spokojení a fit, a to samozřejmě Etny byl, že ano. Sametový kožich, který na sobě Etney nosil, se mu teď hodil, protože všude bylo bílo. Sníh, ačkoliv všude jinde roztál, zde zůstal. Špinavá zima!, zanadával si Etney. Samozřejmě, jako většina vlků, ani on neměl rád zimu. Svůj kožich ale natolik miloval, že si o něj dobře pečoval, takže ten chlad tolik nepociťoval. Sakra zázračný kožich, co? Sedl si na zadek, rozhlédl se a sklopil pohled k zemi. Samota, doléhala na něj samota. Sever Gallirei hold byl takový depresivní, Etnymu se tu prostě nelíbilo. S depresemi by se nesmířil, byl rád, když si mohl života užívat, proto v tom svém snu raději odcestoval někam dál.
Svoje utrápené pocity zanechal zde, na tomto území, aby ho v životě dál nepronásledovaly. Sám se ve své mysli přenesl tedy někam, kde bylo krásně. Svit slunce, zpěv ptáčků, příroda. Sen sice dál pokračoval, ale nikoliv na tomto místě. Sem už se Etney vracet nikdy nechtěl.

Etney byl tak nadšený z té lední klouzačky, ale Calum mu to vůbec neopětoval! Vrchol všeho. Etney jemně našpulil rty a nahodil naštvaný výraz. “Samozřejmě, že viděl. Třeba v naší smečce je obrovská skála, samozřejmě skoro celá je jen moje, no...panečku, to je vila! Mám tam...No mám tam pro sebe několik krásných a měkkých kožešin, hodně místa, maso z jakéhokoliv zvířete, kdy se mi zachce, protože mám sluhy, kteří to za mne uloví, a tak. Ale chápeš, takový nudný život, kdy by mě každej obsluhoval, to bych nechtěl, moc nuda. Tak jsem svým milujícím sluhům řekl, že mohou jít domů, že je zbavuji postu sluhů. Jasně, mrzelo je to, ale já přece nemůžu být na více místech najednou, nedokážu se rozkrájet! Oni prosili, abych je neopouštěl, ale rozumíš, mi...“ Rozpovídal se zase, párkrát mlaskl a vzdychl. “Musejí se naučit, jak žít bez svého pána,“ dodal nakonec. “Taky můžeš mít takovou vilu, Život ti ji prodá, ale určitě nebude taková, jak ta moje,“ hodil další zazubení směrem ke svému novému příteli a pohled převedl zase ke kopci. “Takže ty nepojedeš?“ Divil se. Jakmile Calum řekl, že je starý, Etny začal kroutit hlavou. “Ale Ýťo, jistě, že máš nějaký šedivý chlupy, ale zas tak starej nejseš. Rozhodně vzhledově vypadáš mladší, než moje matka. To už je panečku rašple,“ zachichotal se. Etney měl prostě prořízlou držku, uměl mluvit o čemkoliv. Každému by vymluvil díru do hlavy.
Sám se připravil ke kopci, sedl si, zase se chytila tlapkama okraje a udělal dlouhé wžůůůům dolů. Hlasitě se u toho smál, až chrochtal. Dole se zase rozplácl, jakou rychlostí to svištělo. Na jeho srsti byly kusy zbytkového sněhu, ale co, to mu nevadilo. Protentokrát. Vyběhl nahoru s jazykem „až na vestě“, a koukl na bobka. “Bobeši, pojď, pojeď,“ vybídl ho znovu. Tolik si přál, aby jel po té super skluzavce taky. Navíc ji přeci našel Etney, takže zase bonus +1 v jeho hlavě, jak dokonalý je.

Etney měl hroznou radost, že ho Ýťa podporuje v tom klouzání se po zadku a přikyvuje na jeho povídání. Měl pocit, že ho konečně někdo bere na vědomí! “Co dokáže?“ Zopakoval pak tiše a zastavil se. Chvilku přemýšlel, musí něco říct! Musí přece vypadat, že všechno zná, ne? “No, rozhodně umí čarovat. Je normálně tak mocnej, že ti vyčaruje vlčí vilu! Ale nic není zadarmo, musíš u něj zaplatit. To je snad jasný, zadarmo ani tlapky nehrabou!“ Pokýval hlavou. “Nebo vím, že dokáže měnit barvy vlků!“ Pootevřel jemně tlamičku. “Hustý, viď? A vím, kde sídlí! Budeme se klouzat a pak tě tam dovedu, ale musíš se taky klouzat, souhlas? A po cestě ti povím pár dalších příběhů! A nechceš se přidat k nám do smečky? Já jsem tam sice dlouho nebyl, ale určitě je to tam vše při starém...“ Pokrčil lopatky směrem k sobě a zazubil se. Byl tak moc hrrr, že už Yetera zval k nim do smečky, přitom se s ním vůbec neznal.
Zůstal stát na kraji kopce a koukal se dolů. Drápky zarýval do zledovatělé plochy a hlasitě zakřičel “A jedéém!“ Najednou skočil přímo na zadek, odrazil se tlapkama a zfrknul to přímo dolů, kde udělal několik sudů a zůstal ležet na zemi. Taková švanda! Jelo to fakt rychle, moc ho to bavilo! Okamžitě se sebral a běžel nahoru. Sice to trošku podkluzovalo, ale nevadí, on dokáže vše. “To musíš zkusit, je to super!!“ Křičel už z dálky. Jak doběhl nahoru, zastavil se vedle něj a pokynul hlavou k okraji kopce. "Fakt to frčí, užiješ si to, přísahám!!" Zběsile kýval hlavou.

Jakmile Princ zjistil, že se za ním Yeter alias bobek opravdu vydal, zastavil se. “Yuuuu!“ Zavyl hlasitě tak, aby ho bylo dost dobře slyšet, a aby dal najevo, že má radost. Ještě jednou koukl směrem, kde byla červená vlčice. Hm, je to rebel! Asi má takovou škaredou srst schválně, možná se jí to tak líbí. Nezbednice jedna,“ nad svojí myšlenkou se mírně pousmál. Už si představoval, jak si červenka v matčině bříšku vybírá z nabídky srsti, kterou zvolí. “Já si vybírat nemusel, mě ji vybral super táta,“ zamumlal si sám pro sebe potichu. Kdyby to Yeter slyšel, jistě by se divil, co to zas mele za blbosti.
Dohopkal si to (tu velmi krátkou vzdálenost, kterou Ýťa pomalu stahoval) nezbednými, dlouhými skoky k Yeterovi a prudce zabrzdil. Bohužel, jak byl rozběhnutý, nějak to nevychytal a vrazil do něj celou svoji vahou. A to panečku žádný drobek nebyl! Měl krásnou postavu, jen co je pravda. Ty svaly, ta srst, mmm. Prostě síla mládí!. No, nicméně, jak do bobka vrazil, oba spadli na zem a Etney na něj. Hned však akčně vyskočil na nožky, a ustoupil pár kroků vzad. Na jeho tváři se objevil trošku zmatený pohled. Právě jsem udělal něco, co jsem nechtěl. Fujky! Ještě budu smrdět tak, jak smrdí on. Vždyť je celej zabobkovanej!! Najednou ale zaujal hrací postoj, jak ho mívají vlčata, a začal vrtět ocasem. Hlasitě dýchal a jemně do toho v tom postoji poskakoval sem a tam. “No tak, Ýťo! Pojď se klouzat. Vstávat a cvičit! Pojď!“ Vybízel ho hravě. Vůbec si nepřišel hloupě, právě naopak! Měl za to, že ho takhle naladí do dobré nálady. Otočil se párkrát dokolečka, jakoby si honil vlastní ocásek a čekal, až vstane. To už se ho ale Yeter ptal na nějaký vlkouše. “Nadpřirozené schopnosti?“ Hluboce se zamyslel, najednou však přikývl. Bylo to nečekané, od takového vlčete. “Jo, myslím si, že jsem o jednom z nich slyšel. Jmenuje se Život, ale nikdy jsem u něj nebyl,“ pověděl.
Už, už chtěl pokračovat v cestě, ale v dáli se ozval nějaký hlasitý zvuk. Takový nepěkný, jakoby něco padalo. Něco těžkého, možná se to ozývalo z hor a šlo to slyšet až sem. Etney se hned trošku zbaběle přikrčil a koukal okolo sebe. Měl asi pocit, že když se přikrčí, nepůjde vidět. “Dneska provedeme operaci Kramle, co myslíš? Asi nás něco chce sežrat!!“ Vyštěkl hned bez přemýšlení. První část řekl spíše potichu, ale to s tím sežráním vyloženě vyštěkl. U toho se postavil a stáhl vzdálenost mezi nimi dalším skokem. “Jednou, kdy jsem byl sám v lese, chtěla mě sežrat včela!! Ale já jí to natřel, byl jsem fakt frajer,“ zazubil se a spokojeně si šel dál. Choval se, jakoby snad ani ta rána před chvílí nebyla a on se k smrti nevylekal. Jakoby se to vůbec nestalo. Byl prostě svůj a nezahazoval se s tím, co už bylo.
Společně teda kráčeli na vrch kopce, aby se mohli klouzat. Etney měl poměrně radost, že si MOŽNÁ našel nějakého kamaráda. “Ale víš, co se nedávno stalo?“ Pověděl mu. On okolo něj pořád nějak poskakoval a kroužil, nedokázal jít normálně vedle jeho osoby, jako spořádaný a slušný vlk. “Šel jsem si takhle v lese, no a narazil jsem...Narazil jsem na jelena!! Ale nebyl to ledajaký jelen, měřil bezmála deset metrů!!“ Fascinovaně vykulil oči a to deset metrů vyštěkl hezky postupně, aby svému příběhu dodal šťávu. “No nelekl jsem se, chtěl jsem ho ulovit. Ale víš, co on? Normálně se do mě pustil hlava nehlava. Těma svýma parohama, víš? Já mu říkal „co děláš! Dovoluješ si na prince celého Asgaarského lesa!“ a on na to „Když já za to nemůžu, to archanděl Gabriel si na mě zased!“ Chvíli se odmlčel a spolkl hromadu slin, která se mu nahromadila během jeho vášnivého vyprávění v tlamě. Jak stoupaly směrem nahoru, začínal být zadýchaný, takže se jeho hopkání a blbnutí změnilo v normální chůzi. Hlasitě oddechoval. “No, takže říkal to s tím Gabrielem, nechápal jsem, co tím myslí, ale to neva, nelekl jsem se ho! Věděl jsem, že jen kecá nesmysly! Normálně jsem se proti němu rozběhl, a ten velikej jelen začal zdrhat, co mu síly stačily. Pouštím asi hrůzu, víš jak. Nechtěl jsem mu ublížit, tak jsem ho jen zahnal a v hlavě si myslel něco jako, to máš za to, nebo tak. A vrátil jsem se domů jako hrdina!“ Svůj příběh odvyprávěl tak, aby zněl důvěryhodně. Dodal tomu potřebnou dávku vtipnosti a taky vážnosti. Prostě to uměl, alespoň podle něj.
Po chvíli chůze se ale objevili nahoře na kopci, takže Etny radostně začal poskakovat. “Jsme tady! Budeme se vozit?!“ zazubil se hned a prohlížel si se zájmem ten zledovatělý kopec.

Slušně? Vždyť jsem zas nic tak hrozné neřekl. Co jsem udělal? Upřímně jsem řekl, co si myslím o jednom z kožichů, no...Teda o obou, ale to je už jen maličkost přece. Pak jsem se skromně představil, ale tak, aby věděli, o koho jde a dokonce jsem se ho zeptal i na jeho jméno, tak co?! Etny se cítil trošku zmateně. Copak neudělal vše správně? “Nejsou to kecy, ale důležitý věci. Copak nechceš vědět, s kým máš tu čest? Teď všem okolo můžeš povídat, že si střel Prince Etneye, boha všemohoucího,“ vyplázl hravě jazyk a zazubil se. Bídák, ještě si bude ztěžovat, že je něco míň než já. Jistě, že je, já jsem jedinečný!! “Počkej, Yetere, přece se nebudeš s tou červenkou bavit. Já ti taky řeknu zajímavý věci!!“ Dvěma skoky se k němu přiblížil, chudákovi to však u druhého skoku podjelo, jak země byla namrzlá, a sedl si pěkně na zadek. Přední mu zůstaly stabilní, jen zadní mu tak nějak uklouzly. Nic si z toho však nedělal a hrál na to, že to tak mělo být. Hezky se zavrtěl zadečkem u země, aby to zakryl, ten pád, a sledoval Yetera. “Víš, co jsem měl v plánu? Chtěl jsem najít někoho, kdo se spolu se mnou bude klouzat z kopce po zadku, nechceš? Je vše namrzlé a klouzalo by se hezky, byla by sranda,“ navrhl mu hned. Chtěl zůstat teda zticha, aby mu tak hrozně neskákal do řeči, ale už dostal třepavku z nedočkavosti. Prostě musí!! “Jednou, když jsem se takhle klouzal, byl jsem teda ještě vlče, tak moje sestra spadla do jezera. Ale já jsem byl tak odvážný, že jsem ji vytáhl!!“ Pověděl mu další z jeho básniček a zavrtěl u toho ocasem ze stranu na stranu. Ale jen tak líně, aby se neřeklo. “Moje matka na mě pak byla velmi pyšná! Chválila mě a dostal jsem vyznamenání,“ pokýval hlavou. “Taky si někdy něco zajímavého zažil? Pojď, můžeš mi to povídat cestou! Najdeme nějakej kopec, ukážu ti, jak se to dělá!!“ Zvedl zadek od země a už si to šmaroval někam pryč. O Litai se vůbec nezajímal, teď ho zajímal jen ten hnědej prďola...“Máš štěstí, že jsem tě já našel. Můžeš se učit od toho nejlepšího,“ štěkl po něm ještě, aby mu naznačil, kdo je tu ten boss.
Šel, ani se neohlížel, jestli jde bobek za ním. Měl za to, že prostě za ním půjde, však on tu byl ten zajímavý, ne? “Víš, že z rodiny jsem ten lepší já? Moje sestra je taková černá ovce,“ zamumlal a mířil směrem k velkému kopci, který viděl už z dálky. Teda spíš, on byl v údolí, a když by vystoupal nahoru, je to mírný kopec dolů, tak se tam dalo dobře klouzat. Půda zledovatěla, takže Etney neměl sebemenší problém.