Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lísala se ke mně a já jí mazlení oplácel. Byl jsem rád a těšilo mě, že je z našeho opětovného shledání tak nadšená, očividně jsem byl v jejím srdíčku pořád taťka číslo jedna. Alespoň u některýho z dětí, meh, krátce jsem se ušklíbl. To už se mě však jala ptát, proč voním jinak. Překvapila mě, trošku jsem se zarazil a o kousek vzad se od ní oddálil, abych na ni lépe viděl. To ale nebyl ten nejlepší nápad, protože když jsem se jí podíval do očí, znervózněl jsem. Snažil jsem se své momentální rozpoložení však zamaskovat za rozpačitý úsměv. “No,“ hlesl jsem a na oko bezstarostně se podrbkal zadní nohou za uchem, zatímco očima jsem zatěkal do stran, tedy spíše kamsi do prázdna. Co mám říct? Pravdu? Nenaštve se? Co když mě začne nesnášet? Nasucho jsem polkl, nevěděl jsem, co říct nebo jak správně reagovat. Nechtěl jsem nic pokazit, měl jsem vážně strach. Miloval jsem svoje děti, a rozhodně z mé strany nehrozilo, aby se s Ciri stalo to samé, co se stalo s Vivianne a Crowleym, i když přes jeho ztrátu jsem se už dávno přenesl.
Nakonec jsem ale vymýšlení lží vzdal. Při pohledu do jejích křehkých oček protkaných čistotou a nevinností jsem si uvědomil, že by se to stejně jednoho dne dozvěděla, a pak by její reakce byla možná ještě o to horší. Lhát rodině by se nemělo. S hlasitým vzdechem jsem se posadil naproti ní, a protentokrát nuceně se na ni usmál. Stále jsem s odpovědí otálel, prostě jsem se... Jenom bál. Koukal jsem na ni a na moment si uvědomil, že se mi třesou svaly. To mě vyvedlo z míry ještě víc, protože jsem si nepamatoval, kdy naposledy jsem byl v takovém stavu. Celý vykolejený, bez sebedůvěry... Bylo to kvůli tomu, že mi na ní tolik záleželo? Moje malá holčička, hlavou se mi bezděky prohnala vzpomínka na dobu, kdy se jako slepé maličkaté vlčátečko batolila po zemi. Cukly mi koutky do neznatelného úsměvu, připadal jsem si, že ji právě teď zrazuji. Sklonil jsem hlavu, zahleděl se na zem, a pak na ni vzhlédl zpět. “Jdu cítit vlčicí, do které jsem se zamiloval,“ řekl jsem nakonec. Můj tón hlasu byl až překvapivě vyrovnaný, samotného mě to překvapilo, protože vnitřně jsem tedy rozhodně vyrovnaný nebyl. Ihned mi došlo, že bych měl říct něco dalšího, protože takhle by to mohlo vypadat, že je mi to úplně jedno a že mi už vůbec nezáleží na Lucy, její mámě. “Ciri, já... Nevím, jak ti to mám vysvětlit,“ vykoktal jsem. Jo, teď jsem už tak vyrovnaný nebyl, dokonce jsem zvedl zadek ze země, abych v případě jejího útěku mohl ihned reagovat. “Prosím tě, nezlob se na mě, nechci tě ztratit. Jsi pro mě strašně důležitá,“ vydechl jsem, a skleněnýma očima, do kterých se mi draly slzy strachu a obav, na ni zůstal hledět.

Listopad 1/10 | Nina | Cedrová smečka - úkryt

Byla noc, když jsem se z toulek vracel zpátky domů. Všude klid, mrtvo. Lesem se neslo pouze tiché praskání větviček, které upozorňovalo na můj příchod. Zhluboka jsem se nadechl, byl jsem vlastně rád, že jsem se konečně vrátil domů. Trošku jsem se po lese porozhlédl za účelem jej zkontrolovat, ale když jsem po chvilce zjistil, že se nic nezměnilo a že jsem les našel ve stejném stavu, v jakém jsem ho opustil, uklidnil jsem se.
Cesta byla únavná, za poslední dobu jsem toho zažil celkem dost, takže jsem zamířil rovnou do úkrytu. Doufal jsem, že v něm najdu Ninu, která tu na mě podle naší dohody měla čekat. Leda že bych se vrátil dřív jak ona, švihl jsem ocasem, zatímco jsem se skrčil, abych do úkrytu, který jsem vytvářel při vzniku smečky ještě s Lucy, mohl vniknout.
Ucítil jsem příjemné, uklidňující teplo domova, ale nejen to. Po celém úkrytu se nesla něčí vůně. Krásná vůně. Zavřel jsem oči a ještě jednou ji nasál. “Nino?“ hlesl jsem, nastražil ouška a počkal, jestli se ozve. Určitě tu byla, musela – cítil jsem ji. Nakonec jsem se vykašlal na čekání a rozešel se hlouběji do úkrytu. Na cestu mi zlehka svítily světlušky. A pak jsem ji uviděl. Choulila se na jedné z košin, okamžitě jsem k ní s úsměvem přispěchal a spěšně olízl ouško. “Čekáš na mě dlouho?“ s úsměvem jsem si ji prohlédl, ale spíš jen tak ledabyle. Neuvědomil jsem si, že je jiná, jen jsem ji přejel očima, ale ve skutečnosti se nesoustředil. Sedl jsem si naproti ní, spokojen, že se konečně zase vidíme, a zavrtěl na ni ocasem. “Vyřešila sis všechno, cos potřebovala? Nevěděl jsem, kdy se vrátíš, tak jsem úplně tolik nespěchal,“ řekl jsem.

<< Zrcadlové hory

Z hor jsem sestoupil do vedlejšího lesa, ve kterém se dohromady mísilo dost různých pachů. Některé jsem neznal vůbec, některé mi naopak byly povědomé, ale bylo jich opravdu tolik, že jsem je nedokázal rozpoznat. Navíc byly očividně různě staré – některé pachy byly slabší, některé zase silnější. Nakrčil jsem znechuceně tlamu, doufal jsem, že už ti vlci vypadli, nebo teda alespoň většina z nich. Nehodlal jsem se tu s nikým bratříčkovat. Neměl jsem náladu každých několik metrů potkat cizáka.
A tak jsem tu brouzdal od ničeho k ničemu, naštěstí jsem zatím na nikoho nenarazil, až dokud jsem neucítil pach Ciri. Zavrtěl jsem ocáskem a zastříhal oušky, přičemž jsem je poté nastražil dopředu. Ciri jsem neviděl už delší dobu. Zřejmě je na výletě? Hehe. Sama? S někým? Byl jsem rád, že konečně vyrazila mimo les. Doufal jsem taky, že poznala nějaké jiné vlky než jen svého bratra. I Reonys se začíná konečně trochu osamostatňovat. Kdybych ještě někdy měl vlčata, určitě bych je teď vedl k samostatnosti daleko dřív, pokýval jsem hlavou. Měl jsem za to, že jsem v tomhle udělal chybu – až moc dlouho jsem je vodil za tlapičky.
Šel jsem po jejím pachu. Větřil jsem a ťapkal, měnil směr tak, jak jsem myslel, že její pach jde. A pak jsem ji uviděl. “Ciri!“ oslovil jsem ji s jasným nadšením v hlase a vyrazil přímo za ní. Vrtěl jsem ocasem, měl jsem opravdu radost, že ji vidím. “Holčičko moje,“ broukl jsem jí do srsti, když jsem ji objal, a na moment zavřel oči, abych mohl vnímat její vůni. Voněla tak... Čistě.

Cyril se nakonec rozloučil, takže jsem ho vyprovodil lehkým pokývnutím hlavy a upřeným pohledem. Hleděl jsem na jeho vzdalující se postavu, dokud mi úplně nezmizel mezi stromy, a já osaměl. Tiše jsem si povzdechl, celé tohle setkání bylo trochu zvláštní a já zpětně nevěděl, co si o něm mám myslet. Nejen o tom setkání, ale i o Cyrilovi. Proč mi vlastně nevěřil, že je Nina v pořádku?
Otřepal jsem se a olízl si čenich. Co teď? Neměl jsem plán. Nina tvrdila, že na mě počká v Cedru, ale pochyboval jsem, že by to všechno, co měla v plánu, stihla takhle rychle. Nicméně, co jiného jsem mohl dělat, než pomalu zamířit domů? Bezduše tu brouzdat okolím? Zbytečný. Beztak bych se měl najíst, porozhlédl jsem se po okolí, jestli mě nikdo nesleduje, a pak zamířil hlouběji do lesa s úmyslem vrátit se tedy domů.

>> Východní hvozd

Jeste jednou dekuji za skvělou akci :-) tento druh herních akcí miluju. Kdyby mi do ní neskočily změny v práci a zaučování se na nové pozici, jistojiste bych si ji užila víc :-( škoda.

ETNEY
7 bodů = 2 perly, 20 květin

ARMINIUS
10 bodů = 25 květin, 25 drahokamů

Děkuji

Přidáno.

Poslouchal jsem ho a nevedel, co si myslet. Faktem bylo, ze jsem ho pri prichodu sem videl, jak mluvi sam se sebou a vrci tu do vetru. Teda vypadalo to tak, ale mozna, ze tu teda nemluvil sam se sebou, ale s nekym, koho doopravdy videl? Ze by rikal nakonec pravdu? Kratce jsem se zamracil, zastrihal usima a pak je na nej natocil. Nechtelo se mi nic odpovidat, protoze jsem byl v rozpacich. Tise jsem mlaskl a pousmal se, abych mu dal alespon nejakou reakci. Kdyz rika, ze ho od te doby, co tam byl, pronasleduji... Treba ho vazne pronasleduji. Treba s nimi mluvil, tise jsem povzdechl a mrskl pri tom ocasem. "No a... Proc jsi tam vlastne chodil?" porozhledl jsem se po okoli, najednou jsem byl krapet nejisty. Nechtel jsem mu verit, ale zaroven uz jsem mu asi z casti veril. A to byl nejspis problem.
Ohledne Niny jsem se uz nevyjadroval, nemel jsem mu na to totiz co rict. Stal si za svym, mlel neco o tom, ze Ninu zavalila lavina a myslel si, ze to vi, ale ja pritom vedel, ze ja vim a on nevi. Jen jsem tedy pokyval hlavou, pokrcil rameny a dal tema "Nina" neresil.

// Salem; 2) Osobně poznat Cyrila (bratr Niny) - 4

Na ty jeho rádoby chytrý řeči o mé smečce a jeho království už jsem radši nereagoval, jen jsem si povzdechl a zavrtěl na to hlavou, abych mu naznačil, že je úplně blbej – kdybych mu měl nahlas něco odpovědět, určitě bych se na něj už akorát tak nakrknul. U cizího by mi to bylo jedno a klidně bych se pohádal, a ještě ke všemu asi i rád, ale tohle byl Niny bratr. Nechtěl jsem si dělat nepřátele u její rodiny.
Povytáhl jsem na něj obočí, když zmínil strašáky v jeskyni, a pak se táhle zamračil. Nevěděl jsem, jestli si ze mě dělá srandu a chce mě jen vylekat, nebo jestli je to pravda. Ale říkal to docela přesvědčivě, prostě to pronesl tónem, jakoby mi to jen oznamoval. Já přece jen ty jeskyně nikdy neviděl, ani jsem o nich nic neslyšel. Co když říkal pravdu? Ohlédl jsem se za sebe a zaostřil zrak na ten vchod. Byl tmavý, poměrně malý a špatně viditelný. Možná, že to byl účel matky přírody, aby vlky ochránila před nebezpečím uvnitř? Zatřepal jsem hlavou, nesmysl! “To určitě,“ hlesl jsem nakonec s nahraným úsměvem starého pohodáře, kterého jen tak něco nevyděsí, ale spíš to byl úsměv rozpačitý. Nevěděl jsem, co si o tom myslet.
Samozřejmě mi tu informaci ohledně Niny neuvěřil, pokrčil jsem tedy jen rameny. “Prej ti mám vyřídit pozdrav, tak jsem ti ho vyřídil. To je celý. Nepotřebuju tě přesvědčovat, mysli si, co chceš,“ byl jsem až neobvyklé klidný, asi to vážně bylo tím, že jsem si to u Nininé rodiny nechtěl hned tak rozházet. Chtěl jsem hodit dobrý světlo… “Ale když ji budeš chtít najít, přijď do Cedrového lesa poblíž toho velkýho jezera. Tam ji najdeš. Je živá a… Daří se jí dobře,“ před dokončením věty jsem se krátce zasekl, ale jak jsem ji dořekl, usmál jsem se. Stýskalo se mi po ní.

// Salem; 2) Osobně poznat Cyrila (bratr Niny) - 3

Pokrčil jsem rameny a samolibě se přitom pousmál, “když moji nabídku o členství v Cedrové smečce nepřijmou, pak tedy přijdou o hodně oni, ne já.“ Pokud existuje vlk, který by si mé nabídky nevážil a odmítl ji, pak jsem se v něm zřejmě spletl a nebyl hoden býti členem naší významné rodiny. Byla to čest, kterou by měl vlk, kterého si vyberu, ocenit a vážit si mé důvěry, a ne ji poplivat odmítnutím. “Navíc jsem Cedr založil na tom nejideálnějším možném místě – poblíž jsou velké louky vhodné k lovu, jako zdroj vody máme lesem protékající malý potůček a nedaleko se rozprostírá i veliké jezero. Vlk, který je členem, má tedy vše přímo pod nosem,“ pokýval jsem spokojeně hlavou. Byl jsem přesvědčený o tom, že lepší místo k založení smečky jsme tehdy s Lucy prostě nemohli najít. Bylo bezchybné.
Dál jsem na něj bez jakéhokoliv odvrácení zraku hleděl, vážně jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem na něj tak snadno a rychle narazil. Díky, bohové! Doopravdy jsem byl rád, že jsem mohl Cyrila poznat. Nina se stala mojí neodmyslitelnou součástí, chtěl jsem tedy znát její rodinu. On si ale myslel, že mluvím o jiné sestře. Zavrtěl jsem tedy hlavou. “Ne, Vanya ne, řekl jsem a na moment ztichl, aby mu to v hlavě mohlo sešrotovat samo. Nakonec jsem však jméno své milé dodal: “Nina.“ Zajímal se, kde by ji mohl najít, a já neměl sebemenší důvod mu lhát nebo mu snad styk se sestrou odpírat. Prozatím na mě tenhle vlk totiž až tak špatný dojem neudělal, kdyby jo, možná bych mu zalhal, ale… Zatím bylo vše v pohodě. “Žije v Cedrové smečce, ale momentálně se vydala do Jezevčího lesa, který je odsud celkem nedaleko,“ hlavou jsem pohodil do směru, ze kterého jsem přišel. Právě tím směrem se totiž vlci mohli setkat s mrtvými. Pochyboval jsem však, že to místo Cyril znal.

// Salem; 2) Osobně poznat Cyrila (bratr Niny) - 2

Poslouchal jsem, co rika, a jen ruzne do stran natacel usi. To bylo to jedine, co jsem delal... Vyjimecne jsem mlcel. Vsak mel pravdu, myslel jsem si o nem, ze je mega divnej. Na druhou stranu, kdo nebyl? Zas by me mozna i zajimalo trochu detailneji zjistit, co ze to teda vlastne vidi za ty "veci, ktery bezni smrtelnici nevidi", a pokud on neni ten bezny smrtelnik, tak co pak teda je? Premeril jsem si ho ocima, nevypadal nijak zvlastne. Byl uplne obycejnej.
Jeho uprimnost mi byla proti srsti, zjezily se mi z toho mirne chlupy na zatylku. Mluvil se mnou, jakoby sezral vsechnu moudrost sveta a ja byl nejaky hloupy učedník. Odfrkl jsem si a znova se zamracil, kdyz hodil moji smecku do jednoho pytle s ostatnimi smeckami. "To fakt nevim, kolik jich tu je. Kazdopadne Cedrova smecka je jedinecna, zprima jsem se na nej podival. "Nepatri do ni kde kdo, cleny si vybiram. Musi... Neco znamenat. Mit v sobe silu, bojovneho ducha. To rozhodne nema kazdy. Neprijmu jakyhokoliv nuzaka, kterej se mi otre o strom, posledni vetu jsem pronesl az znechucene, nejspis i velice povysene. Ale byla to preci pravda, ne? V Cedru byli jen ti, kteri neco znamenali...
Kdyz mi rekl jmeno, zustal jsem na nej mlcky hledet. Snad jsem neveril svym usim nebo co, nekolikrat jsem si to jeho jmeno zpetne promitl v hlave, nez jsem ho vstrebal. To neni mozny! Prece bych na nej vazne takhle z niceho nic nenarazil, pravdepodobnost byla vazne mala. Mel jsem proste jen stesti? Byl to osud? "Já...," naprazdno jsem polkl. Najednou mi dosla slova, nevedel jsem, co rict. A tak jsem na nej jeste chvili koukal, az jsem nakonec zatrepal hlavou, abych se trochu probral. "Rad te poznavam, Cyrile," kyvl jsem na nej. Citil jsem silne nutkani rict mu o Nine, mohl jsem ale? Vzdyt rikala, at ho od ni pozdravuju, nastrazil jsem na Cyrila usi. "Pozdravuje te sestra," pronesl jsem nakonec, jakoby se nechumelilo. Byl jsem zvedavy na jeho reakci.

// Salem; 2) Osobně poznat Cyrila (bratr Niny) - 1

Když na mě zavrčel, stáhl jsem uši k hlavě a nepěkně se na něj zamračil. Nebyl jsem žádný vořezávátko, aby si na mě mohl jen tak v klídečku vrčet, jak se mu zachce. Stále jsem ale držel nervy na uzdě. “Cože? A proč bych se ti měl hlásit?“ vysmál jsem se mu, a se stále přítomným úsměvem na tváři jsem samolibě dodal: “To spíš ty by ses měl ohlašovat mě!“ pozvedl jsem pyšně hlavu. Stále jsem neměl šajna, o koho jde, takže jsem se držel hesla – já jsem někdo, on je nikdo.
Když se zeptal, jestli „jsem ji neviděl“, povytáhl jsem obočí a zatěkal přitom očima po okolí. “Jakože... Koho?“ naklonil jsem zlehka hlavu na stranu. Hrabe mu? Asi jo. Pokrčil jsem potom rameny, “viděl jsem jen tebe, jak se tu bavíš sám se sebou a vztekáš se do vzduchu.“ Vždyť tu vrčel a mluvil sám pro sebe, takže jsem moc nechápal, o kom to mluví. Koho bych jako měl vidět? Pro jistotu jsem se ještě jednou nenápadně porozhlédl, jestli se jen nepletu a fakt tu někdo na nás dva teď vejrá, ale ne. Nikdo tu nebyl. Asi má vidiny? zavrtěl jsem nad tím hlavou. Nebo spíše nad ním, lépe řečeno.
Chvíli jsem naproti němu stál tiše, ale pak mi to nedalo. Zajímal mě ten jeho pach. “Kdo jsi? Připadá mi, jako bych tě znal, ale přitom vím, že jsme se nikdy neviděli. Voníš jako někdo, koho znám,“ pozvedl jsem mírně bradu k obloze a díval se na něj tedy více „seshora“. “Já jsem Etney, alfa Cedrové smečky,“ představil jsem se pak jako první, aby neměl kecy, že se ptám a sám jméno neřeknu. Pronesl jsem ho však hrdě, nadmutý pýchou.

<< VVJ - podél toku řeky Mahtae

Od jezera jsem podél řeky docaptal až k horám s úmyslem, že se zase zašiju na svém oblíbeném místečku a budu hezky rozjímat, nicméně po cestě jsem zaslechl volání. Cizí volání, ten hlas jsem neznal. Zaškubal jsem oušky a na moment se zastavil, abych zavětřil. Ani pach dotyčného mi nic neříkal, nicméně... Mi přeci jen byl trochu povědomý. Jako bych ho znal, ale přitom neznal. Možná něčí příbuzný? ani na vteřinku mě nenapadlo, že by to mohl být bratr Niny. Nepředpokládal jsem, že bych na něj mohl narazit, přeci jen Gallirea byl velký svět a on mohl být prostě kdekoliv. Existovala jen malá šance, že bychom na sebe narazili.
Šel jsem po pachu a zvucích, až jsem vlka konečně zahlédl. Měl takový hnědo-krémový kožich, rozhodně nebyl vůbec podobný nikomu, koho jsem znal, ale ten pach mě prostě nenechával klidným. Zhoupl jsem ocasem ze strany na stranu a chvíli zpovzdálí dotyčného sledoval, jak tam vrčí do prázdna a s někým mluví. Absolutně jsem nechápal, co to je za blázna, vždyť nikde nikdo nebyl, tak proč se choval jak šašek? Zavrtěl jsem jemně hlavou a zpoza skal vylezl tak, abych byl vidět. “Na koho tu mluvíš?“ zajímal jsem se s tentokrát doopravdy nehraným zájmem, neb jsem si to nedokázal vysvětlit. Nikoho jsem tu prostě neviděl, ať jsem koukal, jak jsem koukal. Udělal jsem k vlkovi pár kroků blíže a zastavil se v dostatečné vzdálenosti, abych když tak mohl zdrhnout, kdyby to byl nějakej mešugé.

// Salem; 3) Neúmyslně si vyslechnout jakoukoliv myšlenku od tří různých vlků (3/3)

Hleděl jsem na tu vlčici hezky zpříma a co nejvíc se u toho mračil, aby věděla, že se mnou si teda rozhodně zahrávat nemá. Když už do mě vrazila, tak proč se mi rovnou nezačala klanět a omlouvat se? Třeba bych jí aspoň nevrazil, jenže ona si místo nasypání ptačích bobků na hlavu za doprovodu té nejupřímnější omluvy ještě dovolila křičet přímo do mého královského xichtu, pakoňka jedna, takže jsem jí musel dát za vyučenou, aby věděla, jak se příště v takové situaci chovat.
Celá zmatená se chudina vysápala zpět na nohy a konečně mi začala prokazovat dostatečnou úctu a respekt tím, jak se přede mnou začala krčit a ustupovat vzad. Přikývl jsem, tak je to správně, maličká. “Dávej si příště prostě bacha,“ sykl jsem, ovšem již o dost vyklidněnějším hlasem – pohled na tuhle zbědovanou nicku plazící se před mým tělem mi udělal dobře. Vždyť jsem nic tak strašného neudělala, mojí myslí její myšlenka projela tak rychle, jako bych si ji snad myslel já a ona s tou myšlenkou neměla nic společného. Krátce jsem se zamračil a zatřepal hlavou, pořád jsem si jaksi nezvykl, že slyším myšlenky svého okolí. Bylo to hrozně zvláštní. Zaostřil jsem na ni zrak a nastražil ouška, když začala žblekotat další omluvy. Nadechl jsem se, že ji zas něčím setřu, ale to už se jala běžet pryč. Jediné, co jsem stihl, bylo zaslechnout její další myšlenku o tom, že se mnou přece nenechá sežrat.
Ještě chvíli jsem se díval s pobaveným úšklebkem na tváři na její mizící barevné tělo, pak se otočil a rozešel se podél řeky pryč.

>> Zrcadlové hory - podél řeky Mahtae

Jak jsem si tu tak sedel a sledoval odraz mesice na hladine jezera, okolim se roznesly podivne zvuky. Jakoby snad nekdo zakopl a... Skutalel se primo na me. Ucitil jsem naraz do mych beder, coz me fakticky vylekalo, protoze jeste pred par vterinami jsem tu byl uplne sam. Z toho soku mi vyletel zadek nad zem a usi se zcela automaticky pritiskly k hlave, zatimco ocas se stahl mezi nohy. Otocil jsem se, prede mnou byla barevna vlcice, ktera mi kricela primo do tvare, coz me mega vytocilo. Narazila do me, vylekala me z meho rozjimani o me vlastni dokonalosti, a jeste si dovolila rusit zdejsi klid svym otravnym revem. "CO JAKO DELAS!!!" oboril jsem se na ni, postavil se primo pred ni ve sve plne velikosti a vypjal hrud. Čnel jsem nad ni jako hora nad loukou. A ona furt rvala. Rvala a rvala, a me to desne deprimovalo, takze jsem se proste naprahl a znenadani ji pravou packou takovou uvalil na jeji tvar, az jsem z toho sam malem ztratil rovnovahu. Zapotacel jsem se a preslapl o par kroku vedle, uplne me vytocila! Hlasite jsem oddechoval a vypoulenyma dvoubarevnyma ocima na ni ziral. "Co tady jecis, jak kdyby ti to tady patrilo! Ty luzo jedna!" stekl jsem agresivne, az mi od tlamy vyletely sliny a u toho hrdelne zavrcel. "Tahni, nez ti vlepim i z druhy strany! Byla bys pak jeste barevnejsi, nez ses ted!" pozvedl jsem hlavu a naznacil ji svym pohledem "z patra", ze mi nesaha ani po kotniky.

Nastvala me, dostala co proto!

// Salem; 5. Sledovat odraz měsíce ve Velkém vlčím jezeru

<< Midiam - přes Východní hvozd

A konečně jsem přes další les dorazil až k Velkému vlčímu jezeru. Došel jsem až ke břehu, přičemž jsem se sklonil, abych se znovu mohl napít – vyschlo mi mírně hrdlo z toho chladného ovzduší. Nebo mě spíše bolel krk, možná jsem se drobet nastydl. Ale voda byla ledová, takže jsem si dal jen pár doušků, ještě ke všemu s táhlým úšklebkem, a pak se posadil opodál. Byl jsem tiše, jen jsem se zaposlouchal do hýkání hus, které poslední dobou létaly sem a tam, a poté do cvrkání cvrčků. Bylo to spíš už takové skomírající cvrkání, asi už na ně byla zima.
Bezděky jsem se zahleděl na hladinu jezera, byl jsem zamyšlený. Ani jsem si neuvědomil, jak krásný mi čisté jezero vlastně poskytuje pohled. Jasná obloha dovolila velkému měsíci na obloze osvítit nejen celé okolí, ale především zanechat jeho odraz na hladině jezera. Uvědomil jsem si to až po chvíli, co jsem na ten odraz civěl. Zamrkal jsem a zaostřil pohled, na tváři se mi vzápětí objevil mírný, skoro neznatelný úsměv. Zastesklo se mi po Nině a Lucy dohromady, rád bych tu pobyl chvíli s Ninou a pak zase chvíli s Lucy - s oběma bych tuhle krásu přírody obdivoval. Obě dvě byly takové jemné duše, každá měla jinou povahu, ale obě měly rády přírodu, jen každá po svém. Tiše jsem si povzdechl. Chyběly mi. Nebyl jsem zvyklý být poslední dobou sám, pořád jsem byl s Ninou, takže to teď bylo dost zvláštní, že jsem tady v takovou příjemnou chvíli seděl sám.
Hladina vody se náhle rozvlnila, zaslechl jsem tiché žblunknutí, možná že tam byla nějaká žabka. Odraz měsíce se tedy na moment rozhýřil, ale pak se zase ucelil a já ho mohl znovu, hezky klidně sledovat a u toho rozjímat o životě. O sobě. A o své momentální situaci.

<< Jezevčí hájek - přes Narvinij

Ještě několikrát potom, co jsem Ninu nechal samotnou, jsem se ohlédl a poslouchal v tichosti zvuky okolí, jestli se neděje nic podivnýho. Kdyby ano, ihned bych se vrátil. Byla noc, nevybrala si nejvhodnější dobu pro návštěvu mrtvých. Ztěžka jsem si povzdechl a donutil se pokračovat dál a už se znovu neohlížet. Musel jsem jí přeci dát trochu svobody a osobního prostoru. A taky důvěry.
Přes les jsem doťapkal až k řece, ze které jsem se napil, pak ji přebrodil a pokračoval dál. Měl jsem v plánu dojít až k vlčímu jezeru a tam si možná zkusit ulovit nějakou kachnu nebo něco, měl jsem trochu hlad. Sice jsem jedl toho uloveného losa, nicméně už jsem očividně většinu toho strávil. Měsíc mi naštěstí poskytoval dostatek světla a já tak mohl hezky bezpečně ťapkat a nesoustředit se tolik na cestu, protože jsem dobře viděl. Postupoval jsem tak díky tomu celkem svižně. Kdyby měsíc nesvítil, byl bych o dost pomalejší. Zastříhal jsem ušima, zaslechl jsem znovu hýkání hus. Možná, že by se mi opravdu nějaká podařila ulovit, asi jich v tomhle období bylo všude plno.

>> VVJ - přes Východní hvozd