Gallirea - Příspěvky uživatele

Saliend | říjen 1/10

Seděl jsem naproti ní a poslouchal její vypravování, vypadalo to, že toho zatím ve svém životě vážně moc nezažila. Trochu mi připomněla Ciri – možná by z nich mohly být minimálně dobré známé, heh. “Mám dceru, která je podobná jako ty. Trochu. Myslím si, že se taky radši zdržuje v blízkosti našeho lesa, zatím vždycky někam šla jen s rodinou, nikdy ne sama,“ pokrčil jsem rameny. “A jak říkáš, někdy to na světě není úplně ono, ale některé chvilky taky stojí za to,“ usmál jsem se, snažil jsem se ji trochu povzbudit. Pookřál jsem nad ní, byla chudák celá vyklepaná, opustila mě potřeba si nad ní honit ego. Stejně ze mě byla připokakaná ještě dřív, než jsem musel cokoliv udělat, a to mi stačilo. “Jestli chceš, můžu ti někdy ukázat náš les, třeba byste se mohly seznámit s Ciri a něco spolu podniknout,“ navrhl jsem jí, a pak vzápětí dodal: “Ciri je moje dcera.“ Měl jsem za to, že by se mohly mít společně o čem bavit.
Sigyho neznala, jaká škoda. Mávl jsem na ni však tlapkou, “to nevadí. Možná, že se vydal někam pryč. Třeba chtěl v životě už nějakou změnu,“ třeba byl prostě trochu jako já a přestěhoval se do jiné smečky. “Sigy je bratr mé partnerky,“ upřesnil jsem pak po jejím dotazu, jestli něco provedl, ale samozřejmě jsem jí nehodlal popisovat těch pár zážitků, které jsem s ním měl. O Reonysovi a tak. “Říkal jsem si, že by bylo fajn se znovu sejít,“ dodal jsem, ač to byla spíš jen taková polopravda. Sám jsem nakonec nevěděl, proč ho chci znovu vidět, ale něco mi říkalo, že to určitě nebude jen proto, abychom se „společně sešli“.
Znovu se omluvila, což mě mírně rozesmálo. Byla fakt chudinka celá pryč, bylo to na ní poznat. “V pohodě, příště si prostě jen dávej lepší pozor,“ upozornil jsem ji, ale bylo mi jí tak trochu líto. Přešla mě chuť ji zbytečně stresovat, no nejlíp se prostě válčilo s někým dominantnějším, ona byla moc křehká na to, abych ji šikanoval. “A co máš teď v plánu?“ nadále jsem seděl naproti ní a pozoroval ji.

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-226333
>> další značkování do 4. 12. 2024

>> ZNAČKOVÁNÍ <<

Hned od Niny jsem zamířil k hranicím našeho lesa. Cítil jsem zde synův pach, určitě se během značkování moc snažil, odvedl dokonce asi i dobrou práci, když je tu jeho pach stále přítomen. Možná, že povýšení a funkce ve smečce přece jen trochu zabrala, asi cítí větší zodpovědnost. Ještě to musím ale říct Ciri, ta o tom pořád neví. Kam vůbec šla? očima jsem se porozhlédl, zatímco jsem občůral první strom. Cirin pach jsem tu necítil, byl vyčichlý. Stejně jako pach Lucy a Waristooda. Ztvrdly mi rysy ve tváři, když jsem na něj pomyslel. Hrozně mě štvalo to pomyšlení, že s ní lítá, přestože já teď lítal s Ninou, ale… To pořád bylo něco jinýho! Tiše jsem si odfrkl, nejradši bych ho vytahal za ušima.
Otíral jsem se o stromy, keře, značkoval na zem, značkoval na kameny nebo pařezy, prostě jsem chtěl dát všem najevo, že zde začíná naše území a končí jejich zábava. Věděl jsem, že s Ninou vyrazíme na delší túru, tak jsem chtěl ty hranice pořádně zabezpečit, aby to nevypadalo, že tu nikdo nežije a že je les opuštěný. Přestože se tu členové smečky očividně příliš nezdržovali, soudě pouze dle pachu syna po označkovaných hranicích a mého pachu smíšeného s tím Nininým, nechtěl jsem, aby se tu kdokoliv cizí promenádoval. Stále to byl náš domov. Nehodlal jsem ho opouštět, ať se stane v budoucnu cokoliv. Stěhování jsem už jednou zažil a odmítal jsem ho zažívat znovu. Byla to otrava, navíc tenhle les byl ideální ve všech ohledech. A navíc, je to už docela dlouho, co jsme s Lucy smečku založili. Už skoro tak… No, aspoň dvě zimy, zavětřil jsem, abych zkontroloval okolí, a pak počůral další strom. Jen tak trošku, aby mi zbylo ještě i na ty další. Značkování byla docela protivná práce, jeden musel obejít úplně celé hranice a vyčůrat ze sebe duši, nicméně stejně bych si měl, jakožto nejvyšší z nejvyšších, les jednou za čas projít a zkontrolovat ho.
Stále mě zužoval ten divný pocit kvůli nevěře, kterou jsem Lucy tajil. Chtěl bych, aby mi někdo řekl, co mám chtít a jak se mám cítit a já bych to tak prostě udělal, neměl jsem tyhle situace rád. Vadilo mi, být zmatený sám ze sebe a rozhodně jsem nechtěl cokoliv řešit, rozhodování o takových věcech bylo obtížné a to mi zbytečně vysávalo energii. Lepší by bylo, kdyby to někdo vyřešil za mě, ale věděl jsem, že to bohužel není možné. Možná bych si o tom měl vážně promluvit s Reonysem. Nebo s Ciri… Nebo s někým…. Prostě s kýmkoliv. Poprosit o radu? Meh, co mi cizí můžou radit. No, ale aspoň bych si vyslechl, co si o tom někdo jiný myslí. Děcka snad uražený nebudou, jsou už oba dospělí a mají svůj život, tiše jsem si povzdechl a ohlédl se, abych zkontroloval okolí za sebou. Už jsem byl asi tak ze ¾ hotový, zbýval už jen kousek. Honem rychle jsem tedy značkování dokončil, na o poslední strom se co nejvíc otřel, abych na něm zanechal co nejvíce pachů jen šlo, a pak jsem se vrátil k Nině.
Ještě odpočívala, z dálky jsem se na ni usmál. Pořád jí to tolik slušelo, nechápal jsem, že někdo může takhle vypadat. A popravdě mě ani ve snu nenapadlo, že by mě v životě mohl okouzlit ještě někdo jiný kromě Lucy, která si moje srdce ukradla víceméně hned, co jsem ji tehdy potkal. “Jsem hotový!“ zavolal jsem na ni už z dálky, snažíc se znít jako spokojený a dobře naladěný, ale přitom jsem ze všeho toho přemýšlení během značkování byl trochu rozhozený. Chtěl jsem ale působit, že jsem v klidu a vyrovnaný. “Připravena na výpravu?“ usmál jsem se a něžně jí olízl tvář. Nadechl jsem se, pořád tak nádherně voněla, přeběhl mi z toho až mráz po zádech. Nina…

Dotáhli jsme naši kořist společnými silami až k úkrytu, byl jsem rád, že je hotovo. Ulevilo se mi, vždycky mě tyhle smečkové povinnosti tak trochu tížily. Možná bych měl ještě obejít hranice, než odejdeme, aby bylo všechno pod kontrolou. Kdyby se sem náhodou někdo rozhodl zavítat, zastříhal jsem oušky a rozhlédl se, s Ninou jsme tu teď byli sami. “K Bohům tě samozřejm doprovodím, sama nepůjdeš. Ještě by se ti něco stalo… Pojď, pustíme se do jídla. Než vyrazíme, ještě obejdu hranice,“ usmál jsem se na ni a pohledem ji vybídl, ať si nabídne první. Chtěl jsem působit jako gentleman, ale popravdě jsem měl hlad. Olízl jsem si tlamu a sledoval Ninu, jakou část nejdříve ochutná. Kdybych na ni nechtěl pořád něčím dělat dobrej dojem, abych vypadal jako pořádnej frajer, prostě bych se pustil do jídla a na vše prděl, ale musel jsem počkat, no. Až si však vybrala, zakousl jsem se do zvířete o to horlivěji a chtivěji. Uvědomil jsem si, že jsem měl ještě větší hlad, než jsem cítil.
Až jsem byl přeplněnej k prasknutí, poodstoupil jsem od rozežraného losa a spokojeně si s pohledem upřeným na Ninu olizoval tlamku. “Dobrý, co,“ zahihňal jsem se, spokojenej jak blecha. Byl bych se teď svalil na zem a usnul, ale měli jsme spoustu plánů a já potřeboval zkontrolovat ještě ty hranice. Naposledy je značkoval syn, jak jsem po zavětření pachů zjistil, tak bych je pro jistotu měl obnovit, abych odradil každého, kdo by nám chtěl škodit. “Obejdu ty hranice, ať mám jistotu, že je vše v pořádku, než vyrazíme, ano?“ oznámil jsem jí a něžně oblízl její čenich. Pak jsem se otočil a vyrazil…

Když jsme na sobě s Ninou leželi, bylo to moc krásný. Jako z pohádky. Na chvilku mi připadalo, že to ani není možný a že vlastně sám sebe nechápu. Nechápal jsem, co dělám, a že bych tady měl ležet s Lucy, protože spolu máme rodinu i domov. Znovu jsem byl sám ze sebe zmatenej, a když jsem Nině pohlédl do očí, nevěděl jsem, co chci. Ji jsem chtěl – hrozně moc. Ale Lucy jsem měl pořád rád, nešlo jen tak vymazat ty roky toho společně prožitého života. Pomáhala mi v těžkých chvílích, byla mým strážným andělem. Vždycky jsem ji ke všemu potřeboval… Jenže teď byla pryč. S Waristoodem. Mohla by snad Nina stanout na jejím místě?
Neměla s tím, že bych poznal jejího bratra žádný problém, a tak jsem se na ni usmál a nechal ji, ať ze mě sleze. Potom jsem vyskočil na nohy a oklepal ze sebe bordel. “Tak skvělé, vyrazíme. Jen bysme měli ještě toho losa odtáhnout hlouběji do lesa,“ hlavou jsem pokynul k mrtvému zvířeti, který měl pořád tak vypoulené, vyděšené oči. Naštěstí ho už nic nebolelo. “A možná bych se i na cestu najedl. Kdo ví, kdy se zas dostaneme k pořádnýmu jídlu,“ dodal jsem, chňapl losa za nohu a až se Nina připojila, začal jsem táhnout. Byl fakt sakra těžkej!

Nina se na mě spokojeně svalila a já se tichým, mírně bručivým tónem zasmál. Líbilo se mi, že jsme tu sami… Jako bych teď vedl úplně jiný život. Bylo to zvláštní. Jak okolo nás začaly poletovat ty barevné listy a Nina mi čistila srst, v hlavě se mi samovolně vynořila silueta Lucy. Neviděli jsme se už pěkně dlouho, netušil jsem, co se s ní stalo, a přestože jsem to na sobě nedával na pohled znát, užíralo mě to. Představil jsem si, jak tam někde courá s Waristoodem… Asi tak, jako já teď s Ninou, a celkem se mi z toho stáhlo hrdlo. Tuhle smečku, ve které jsem se teď s Ninuškou mazlil, jsme založili spolu s Lucy a… Ach jo. Uvědomil jsem si, že pořád nevím, co chci… Neměl bych si o tom s někým promluvit? S Reonysem třeba…? Nenaštval by se? Nevěděl jsem, co dál. Zároveň jsem ale cítil, že se do Niny nejspíš čím dál tím víc zamilovávám a rozhodně jsem věděl, že ji chci i nadále po svém boku.
Zeptala se na své sourozence, a tím mě tak trochu probrala a vrátila zpět do přítomnosti. Zaostřil jsem na ni své rozšířené zornice, trochu jsem se zapomněl někde jinde, ale teď už jsem byl zase bezpečně zpět v realitě. Usmál jsem se na ni a zapřemýšlel, ale její popis nebyl úplně tak explicitní, abych si podle toho dokázal vybavit, jestli jsem náhodou někdy někoho takového nepotkal. Pokrčil jsem tedy rameny a mazlivě šťouchl čumáčkem do její tváře. “To bohužel nevím, nevzpomínám si. Potkal jsem tady za svůj život už hodně vlků. Jestli ale chceš, můžeme se zkusit podívat po okolí, jestli nepotkáme někoho dalšího, koho by ses na ně mohla zeptat,“ nabídl jsem jí, a pak se dodatečně usmál, “nebo třeba narazíme přímo na ně. Náhodou.“ To by asi Nina byla šťastná… “Stejně jsem si říkal, že bych se rád seznámil s tím tvým bratrem. S Cyrilem. Tak se jmenoval, že?“ naklonil jsem lehce hlavu do strany. Stále jsem ležel na zádech, bylo mi takhle příjemně, navíc jsem si potřeboval aspoň trochu odpočinout.

// Přitažení uloveného losa na území smečky

<< J. Galtavar

Usmál jsem se na ni, když mě ujistila, že ji to moc nebolelo. Popravdě jsem si oddechl, poslední, co jsem chtěl, bylo ji nějak poranit. “To jsem rád,“ hlesl jsem. Možná bych se měl se svými magiemi o něco lépe seznámit. Věděl jsem o sobě, že jsem silný – jak jinak, že ano, nicméně jsem už úplně přesně nevěděl, jakým magiím vládnu. Co všechno umím? A kolik toho umím? Pohlédl jsem na Ninu. Dokázal bych ochránit ji, celou smečku i Lucy s dětmi, kdyby se dělo něco vážného? Koneckonců jsem byl ve smečce víceméně jediným vlkem, který něco uměl. Reonys ještě neměl moc zkušeností a Waristood... Ten byl dobrý leda tak na lítání s mojí partnerkou. Meh. Asi jsem ho neměl zvát do Cedru. Má chyba.
“No myslím, že ti to šlo krásně,“ pochválil jsem ji a lehce zavrtěl ocasem. Já sám si myslel, že mi to půjde hůř, ale zpochybňovat sebe samotného jsem před ní teď určitě v plánu neměl. Chtěl jsem v jejích očích vypadat jako bůh. Zatím mi to, hádám, celkem jde, lišácky jsem se pousmál a lehce jí rafnul ve hravém, škádlícím gestu zoubky před čumáčkem, když řekla, že očekává pořádné mazleníčko v úkrytu. “No jen počkej!“
Konečně jsme losa dotáhli na hranice našeho lesa. Hlasitě jsem vzdychl a na moment losí nohu pustil, ten zmetek byl fakt těžkej. Svalil jsem se na bok do trávy, přetočil se na záda a zahleděl se na barevné koruny stromů. Ani jsem se nenadál a byl tu podzim, čas vážně hrozně rychle běžel. “Nino, děkuju za pomoc,“ broukl jsem tiše a pohledem jí naznačil, aby si lehla vedle mě. Los ještě chvilku počká... Stejně už nikam neuteče.

datum: konec září 2024
lovecká skupina: Etney, Nina
místo: Jižní Galtavar

uloven jeden průměrně velký los. Úspěšně odtažen do lesa.

Nina byla stejně vykulená jako já. Chvíli jsem měl v hlavě ticho, nešlo mi myslet, jen jsem dokázal stát opodál a zírat střídavě z mrtvého losa na Ninu a zase opačně. Srdce mi divoce bilo a nohy se třásly, ale už bylo po všem... Začínal jsem to tak nějak postupně vstřebávat a uvědomovat si, že lov skončil. Úspěšně.
Nina ke mně přiběhla a začala mi z tlamy olizovat krev, na moment jsem zavřel oči a celou věc s elektřinou si v hlavě zpomaleně znovu přehrál. V tu chvíli se mě Nina zeptala, jestli jsem to udělal já, takže jsem na ni tiše pohlédl a po nějaké době přikývl hlavou. “Jo, asi jo, ale nechtěl jsem,“ zaprotestoval jsem a jemně k ní natulil tvář, aby věděla, že jsem ji nezranil naschvál, že to byla jen nehoda. “Vím, že mám magii elektřiny, párkrát se u mě už projevila, ale neumím ji dost dobře ovládat,“ hlesl jsem a na oplátku olízal tvář zase já jí. I když to bylo celkem zbytečné, protože naše srst, teda minimálně určitě ta její, sám sebe jsem neviděl, zůstávala i nadále zabarvená do ruda. “Bolelo tě to, Nino?“ starostlivě jsem na ni pohlédl, “nechtěl jsem, promiň.“
Souhlasně jsem přikývl a s hlasitým vzdechem se přesunul k jedné z nohou, do které jsem se zakousl a začal táhnout ze všech sil, které mi zbyly. Ten lov byl únavný, a když mi teď z těla vyprchával adrenalin, uvědomoval jsem si, že se mi třesou nohy ještě o to víc. Těšil jsem se, až dorazíme domů. Navíc ten los byl strašně těžkej, nebylo to jako tehdy, co jsem vlekl toho malého kamzíka. Tohle zvíře bylo 2x... Co 2x! Dokonce 4x tak těžký. Po očku jsem koukal, jak to Nina zvládá, a během cesty domů jsem inicioval i jednu pauzu na půli cesty.

>> Cedr

Los sice spadl na zem, ale tím jeho urputný boj o život rozhodně neskončil. Nehodlal se vzdát, kdybych na něj byl sám, jistojistě by mě přemohl a utekl by, ale naštěstí tu se mnou byla i Nina. Hodil jsem na ni rychlé očko, jak to zvládá, ale los mi dával zabrat, takže jsem neměl moc času věnovat se tomu, jestli ji zvíře nezranilo.
Chtěl se zvednout ze země, aby mohl utéct a zachránit si tak život. Ohnal se po mně kopytem (nebo možná spíš tak nějak do vzduchu v mé blízkosti), tak jsem uskočil, ale nevzdaloval jsem se od jeho těla. Naopak jsem pohotově přeskočil jeho hlavu, a ve chvíli, kdy se na mě Nina prosebně koukla, se mu zahryzl přímo do hrdla, těšně pod jeho hlavou. Stiskl jsem čelist, jak nejsilněji jsem dovedl, až mě z toho rozbolela tlama. Losa jsem držel pevně a uvnitř sebe doufal, že tohle bude jeho konec. Začínal jsem cítit, jak se mi z toho všeho třesou nohy. A protože jsem byl v nervu, zafungoval adrenalin a tím pádem i má magie, o které jsem tak trochu věděl a zároveň nevěděl. Neuměl jsem ji používat úmyslně, zatím se projevila jen tehdy, když jsem se ocitl v nějakém emočním vypětí. Jako například teď. Srdce mi divoce bušilo a tím, jak jsem losa nervně držel pod krkem, do něj projel z mého těla elektrický výboj. Silný tak, aby ho usmrtil, ale zase ne natolik, aby ublížil Nině, která ho také držela svými zuby. Pravděpodobně však Nina taktéž výboj ucítila, ale jak silně, to jsem fakt netušil. Neudělal jsem to naschvál, vlastně, jakmile se los přestal v tu ránu hýbat a já si uvědomil, že to okolo něj zajiskřilo, uskočil jsem. “Co je?! Co se stalo?!“ pohledem jsem vyjel na Ninu. “Jsi v pořádku?!“ mě nic nebolelo. Bolelo snad něco ji?
Los zůstával ležet před námi bez jakýchkoliv známek života. Elektřina zřejmě zapůsobila a ukončila jeho momentální trápení. Teď už mu bylo lépe.

Nina byla dobrou navnadou a losa skvele zamestnala. Nestacil si uvedomit, nebo mozna uvedomit ano, ale reagovat uz ne, na vlka, ktery na nej nabihal zezadu. Mel jsem stesti, ze me byl kus. Jeho sice taky, ale ja mel nejen velkou silu, ale i vuli. Vuli ho proste strhnout k zemi a nepustit ho, dokud z nej nevyhasne zivot. Chtel jsem se pred Ninou ukazat v tom nejlepsim moznem svetle. Chtel jsem, aby videla, ze se jako alfa umim postarat o vse, co je treba.
Hlasite jsem zavrcel a spolu s dravym stekotem jsem se odrazil. Mohutnym skokem jsem pak dopadl losovi primo na zada, pricemz jsem se bez sebemensiho otaleni zakousl zezadu do krku a drapy mu zaryl vztekle do jeho masiteho tela, abych v pripade rodea, ktere samozrejme i dle meho ocekavani nastalo, nespadl. Zacal se mnou splasene pobihat po okoli sem a tam, stacel se do kruhu a kozloval. Ja se vsak nedal, a svoji vahou se snazil losa dostat na zem. Preklapel jsem se vpravo, co nejvic to jen slo, a doufal, ze brzy ztrati rovnovahu a klopytne.
Trvalo to sice nejakou chvili, ale tim, ze jsme na nem viseli dva - ja zeshora a Nina zespoda - tak i pres svuj urputny vzdor prohral. Spadl prudce na zem a s hlasitym zabucenim zaprosil o svuj drahocenny zivot. Asi mi ho na moment bylo lito, obzvlast, kdyz jsem pohledl do jeho vystrasenych oci. Napadlo me, ze mam stesti, ze nejsem on.

Stále přikrčen v trávě, pozorujíc losa, který si nás naštěstí nevšiml, jsem poslouchal plán lovu. Nakonec jsem naši dohodu stvrdil kývnutím hlavy, “dobrý plán, princezno.“ Ihned po pochvale jsem se na ni podíval, “jde vidět, že patříš mezi inteligentní vlčice. O všech vlčicích se to samozřejmě tvrdit nedá, ale z tebe inteligence čiší. To se mi líbí,“ mrkl jsem na ni a laškovně se usmál. Pak už bylo na čase věnovat se lovu.
"Hodně štěstí," špitl jsem. Jak Nina řekla, přikrčen v trávě jsem se „odplazil“ okolo losa až za něj. Snažil jsem se našlapovat co nejtišeji jsem zvládl a samozřejmě jsem udržoval i bezpečnou vzdálenost. Soustředil jsem se, a tak jsem na chvíli na nervozitu zapomněl. Nina se mezitím věnovala své práci, ale já ji přitom raději stále kontroloval a hlídal. Kdyby los měl tendence útočit, vystartoval bych a Ninu ochránil.
Sám v sobě jsem pak ucítil, že právě teď nastala ta nejvhodnější doba, abych se do lovu zapojil. Los byl Ninou plně zaujat a já měl tak skvělou příležitost ho zezadu napadnout. Byl ho však kus, byl plný energie a vypadalo to, že se na umření necítí, tak jsem tu nervozitu, která se na moment vytratila, zase neochotně přivítal zpět. Ze svého úkrytu tvořeného vysokou trávou a keříky jsem vystartoval a k losovi se tak rychle blížil. Srdce se mi rozbušilo a dech se zrychlil. Účast na lovu jsem od mala neměl rád, nejlepší bylo, když se o lov postaral někdo jiný a já se pak jen nažral. Bez práce.

1) Navštívit Mechovou smečku a zeptat se na Sigyho, po cestě nevědomky narazit (projít okolo) na nově vzniklou smečku v Ageronu, a zjistit, že je jejím členem Crowley (min. 4 posty) (4 body)
2) Osobně poznat Cyrila (bratr Niny) (2 body)✔
3) Neúmyslně si vyslechnout jakoukoliv myšlenku od tří různých vlků (3 body)✔
4) Pokusit se svést Ninu během romantické chvilky při západu slunce (na území "Skvělé místo pro život") (1 bod)✔

Saelind | září 7/10

Úplně se přede mnou strachy rozklepala, což mě vlastně mile potěšilo, takže jsem se hezky uvolnil a s arogantním povzdechem nad ní naprosto očividně zavrtěl hlavou, abych jí naznačil, že je absolutní trumbera. Připomínala mi trošinku moji milovanou Ciri, ta kdyby do někoho vrazila, tak se asi pravděpodobně taky celá takhle rozklepe. Zvedl jsem tedy tlapku a bezostyšně vlčici poklepal trošku větší silou po čele s hraným úmyslem ji ukonejšit, ale popravdě jsem ji poplácal po hlavě z důvodu, aby se cítila ještě víc potupně, než se teď cítí. A bylo mi úplně jedno, že je cizí a že bych na ni neměl sahat. Byla slaboučká, žádná hrozba. Měl jsem nad ní absolutní převahu, což mi samozřejmě dělalo neuvěřitelně dobře. “Musíš se naučit fungovat sama, holčičko, nebudeš mít pořád rodiče za prdýlkou, no,“ pokrčil jsem nezaujatě rameny, přitom mě ale tahle vlčice vlastně dost zaujala. Teda spíše ta její zranitelnost, chtěl jsem si na ní co nejvíc polechtat ego, takže jsem ze sebe dělal toho největšího frajera, kterej sežral moudrost celýho světa. “Copak jsi nechtěla zažít nějaký dobrodrůžo už jako malá? To jsi pořád byla zalezlá doma?“ povytáhl jsem s posměšným úsměvem na rtech obočí, nicméně já toho jako malý taky zrovna moc nezažil, ale to ona vědět nepotřebovala. Dělal jsem tedy dál, že jsem toho naopak zažil velkou spoustu, a poklidně se naproti ní posadil, páč mi jí možná bylo i trochu líto, že je z toho tak celá vynervená. Když jsem seděl, působil jsem o něco menší, a vlastně jsem jí tím i tak nějak naznačil, že se nemusí bát.
Zaujalo mě, že její otec údajně vede smečku. “Jó?“ Mechovej les, hm, něco mi ten název říkal. Bingo! očka se mi rozsvítila. To je ten les, kde žil bratr Lucy, kterej mi tehdá chtěl sebrat Reonyse. “Pořád s vámi ve smečce žije vlk jménem Sigy?“ zaujatě jsem na vlčici nastražil ouška a začal jsem si ji zkoumavě prohlížet. Kdyby nebyla takový ťululum, byla by vlastně celkem kost. Drobná, zranitelná, s nevinným výrazem... Takové jsem měl rád.
Zajímala se, jestli mi neublížila, pobaveně jsem se tedy uchechtl a zavrtěl hlavou. To mi připadalo celkem roztomilý. “Kdeže, koukni na mě a na sebe. Jsi malinká. Spíš bych se měl zajímat já, jestli sis tím nárazem do mě, hory svalů, neublížila,“ frajersky jsem na ni mrkl očkem. Můj tón hlasu byl najednou jiný. O dost příjemnější, přátelštější. Možná to bylo tím, že jsem se dozvěděl, že je z Mechové smečky a mohla by něco vědět o Sigym? Možná by mě k němu mohla dovézt! Měl bych to úplně bez práce, to by bylo prima. Miloval jsem pocit, dosáhnout něčeho bez práce a snahy.

Polekala se, když jsem ji probudil, což mi připadalo fakt roztomilý. Sice mi pořád tvrdila, jaká je to strašně silná vlčice a že rozhodně nepotřebuje moji péči a ochranu, ale když jsem ji chvíli před probuzením sledoval, byl jsem si jistý, že mě potřebuje. Jen nechtěla ukázat své slabiny, což mě na ní vlastně svým způsobem také přitahovalo, byla to silná vlčice, takový skrytý bojovník, který si jde za svým a ví, co od života chce. Drcla do mě čumáčkem a já jí drcnutí spokojeně opětoval, přičemž jsem se k ní pak hlavou přitulil. “Spalo se mi vedle tebe moc hezky, Ninuško,“ šeptl jsem tiše. Nechtěl jsem hlasitou mluvou narušovat ten příjemný ranní klid, který nás oba právě laskal na duši. Leželi jsme vedle sebe jak dvě rozteklý hroudičky, oba spokojení, vyspinkaní do růžova, a rozjímali nad krásami přírody. A to až do doby, co Nina upozornila na naši snídani. Zamrkal jsem, abych probral svůj zrak k životu a pohlédl směrem, kterým ukázala. Byl tam los, vypadalo to na zdravého silného jedince, což ve mně vyvolalo mírné obavy, ale nedal jsem na sobě nic znát. Přece se před takovou kráskou neztrapním, že. Jen jsem tedy s úsměvem na rtech přikývl, a abych vypadal, že je vše v pohodě, mlsně jsem se oblízl. “Výborně, jdeme na to!“ s hranou pohodičkou jsem na ni kývl hlavou, vybatolil se z našeho provizorního úkrytu a pak si protáhl spánkem zatuhlé svaly, zatímco jsem mlčky rozjel mozek na plné obrátky. Jak to mám sakra udělat? Neumím lovit vysokou. Teda asi. Moc jsem toho nenalovil, tse, vždycky mi lovili ostatní a já to pak jen zdlábl. Za to může otec, nikdy se mi nevěnoval a nic mě nenaučil, udělal ze mě úplnou loveckou ostudu. Meh. Ale mohl bych možná použít nějakou magii, ne? Nebylo by to nejjednodušší?
Podíval jsem se na Ninu, jestli je připravena, a pak se pomalu rozešel směrem, kterým se los nacházel. Asi tam právě snídaňkoval travičku, protože měl hlavu vraženou v zemi a vůbec si nás nevšiml. Přikrčil jsem se, abych se co nejvíce ukryl v trávě, a nervózně vydechl. Srdce mi bušilo, ale pořád jsem se snažil před Ninou působit jako těžce v poho, že se vůbec nic neděje. “Jak to chceš udělat, krásná paní?“ laškovně jsem na ni mrkl, i když jsem právě na laškování neměl vůbec náladu. Měl jsem toho losa plnou hlavu!