Gallirea - Příspěvky uživatele

Etney se koukal pod tlapy, aby náhodou neuklouzl a neztrapnil se před Casipou, ale zároveň kontroloval i ji, jak tak šla před ním. Nenapadlo ho, že udává moc rychlé tempo, chtěl se prostě jen dostat rychle někam, kde je sucho a klid. Casipa se však najednou zastavila a ohlédla se na něj, přičemž se pousmála. Etney zpozorněl a zahleděl se na ni i svýma očima, ale nahodil pohled typu "copak je? Co se děje?" Když se však rozešla, neřešil to a následoval ji.
Avšak to, co postihlo oba vlky zanedlouho poté, co se jejich oči setkaly, Etneye šokovalo. Přes déšť a hřmění vůbec nebylo slyšet, že by se nějaká větev lámala, nevšiml si toho. Zkoprněl na místě a pozoroval ležící Casí a větev, která jí znemožňovala se pohnout. "Casipo?!" hlesl tichounce. Srdce mu několik úderů leknutím vynechalo, ale jak pochopil, co se děje, začalo mu bít dvojnásobnou rychlostí. Dech mu ztěžkl, v krku měl velký knedlík a nešel mu z nervozity polknout. Hlasitě oddechoval a očima těkal sem a tam, potřeboval najít skulinku, aby mohl prolézt dopředu před vlčici a podívat se, co s ní je. Zezadu toho moc nevykoukal. "Casipo, slyšíš mě?!" štěkl hlasitěji, než předtím a chvíli vyčkal. Vlčice ale nereagovala, proto se Etney rozhodl, že to přeleze bokem. Byla tam vyvýšenina, musel sice překonat kluzký povrch a taky několik přírodních nástrah na zemi, ale bleskurychle se ocitl u vlčice a jantarovýma očima přejížděl po jejím zavaleném těle. Čumákem do ní lehce dloubl, ale ona stále nereagovala. Nevěděl, co má dělat, cítil se najednou tak zmatený. "Casipo, no tak...Tohle mi nedělej, nesranduj tady!! Musíme se jít schovat!" štěkl znovu rázně a koukal, jestli se neprobere. Jeho slova přeci byla tak povzbuzující a rázná, že i mrtvý by vstal z hrobu! Ale ona ne. Ona ani očkem nepohnula. V Etneyových očích se zableskl strach a obavy. Prohlížel si těžkou větev, jak by ji z Casipy mohl dostat dolů. Nejdříve zkusil zatlačit vlastním bokem, ale moc to nepomohlo. Bál se, že jeho milá bude mít nějaké vážné zlomeniny, proto nechtěl s tou větví moc hýbat, aby jí nezpůsobil ještě horší zranění. Na druhou stranu ji ale potřeboval dostat do tepla, do nějaké klidné nory, kde by mohl odpočívat. Přece ji nemůže nechat prochladnout na tomto dešti, to je jasné!
Beznadějným pohledem přejížděl po okolí, tlapky se mu klepaly zlostí, že nešel on první, byl by tam ležel místo ní. Rozhodně (podle jeho názoru) by to bylo lepší, než to, jak se teď stresuje a neví, co si počít. Navíc Casipa by byla zdravá a plná sil, teď je absolutně nepoužitelná, pochroumaná, v bezvědomí. No tak, nemůžeš tady jen tak nečinně postávat! Sundej z ní tu větev!!" povzbudil ho vlastní mozek. Trochu jakoby ho zevnitř nakopl, takže se Etney hned ze svého transu probral a úpěnlivě hleděl na větev a přemýšlel, co s ní. Nakonec ho nenapadlo nic jiného, než že větev prostě odmlátí svým tělem pryč. Proto si vždycky couvl, rozběhl se a svým bokem do větvě uhodil. Větev se vždy posunula o malý píď, chudák šediváček už měl bok celý omlácený a bolavý, ale nakonec se mu zadařilo a bezvládné tělo jeho drahé bylo volné. Větev odpadla někam do strany a Etney si ji mohl celou prohlédnout. Měla několik povrchových zraněný, ale nejhorší to bylo na hlavě. Dokonce i krvácela. Etney netušil, co má dělat. Několikrát přešlápl z tlapky na tlapku a zakňučel. Kéž by tu byla matka," zasteskl si. Ta by určitě věděla, co dělat!! najednou jeho ego bylo roztroušené někde po zemi, vůbec nepřemýšlel sám nad sebou, jako to vždycky dělal. Byl prostě jen celý pryč z toho, že blbá větev spadla na jeho milou. Co teď? Co si má počít? Má ji někam odnést? Ale co když jí ublíží ještě víc?
Po dlouhém rozjímání a uvažování, co by měl asi dělat, se rozhodl, že ji zkusí dostat do suché nory. Netušil sice, kde se nora nachází, ale nechtěl Casipu nechat prochladnout. Nejdříve se snažil její tělo zvednout a dát si ho na svá záda, ale to bylo opravdu nemožné. Nakonec to skončilo u toho, že zubama chytil její kůži na krku a táhl ji pryč. Dost u toho zapotil, ale měl štěstí, nora byla nedaleko. Vtáhl ji dovnitř a hlasitě, unaveně dýchal. "Tak," ulevil si, pyšný sám na sebe, že to dokázal. Koukal na její strnulý výraz a zalil ho chladný pocit. "Casí," oslovil ji znovu něžným tónem. Měl strach, co když se neprobudí? Tolik si přál, aby zůstala s ním. Chtěl znovu spatřit její krásné lesklé oči, její úsměv, pozorovat její něžné pohyby. Jediné, co ale teď mohl udělat, bylo to, že se schoulil do klubíčka kolem jejího těla, aby jí dodal potřebné teplo. Říkal si, že kdyby ovládal magii ohně, určitě by zde vytvořil nějaký příjemný ohníček. Posmutněle koukal ven z nory a došlo mu, že jeho "záchranná mise", musela zabrat několik hodin, protože slunce na obloze znovu zacházelo za horizont. Překvapeně zastříhal ušima, že by to opravdu zabralo celý den? Nemohl tomu uvěřit. Únava z fyzického i psychického vyčerpání jej však ale přemohla, a Etney zanedlouho upadl do hlubokého spánku. Bránil se tomu, chtěl být vzhůru, až se Casipa probudí. Byl k ní přitulený, objímal ji svým ocasem a doufal, že se cítí dobře a že co nevidět nabere vědomí.

<< Erynij

Silný vítr se opravdu zvedal čím dál tím více. Foukal vlkům do očí, profukoval jejich mokré kožichy od deště (nestihli najít úkryt v čas), takže to bylo tak na nějaké nachlazení. Navíc už se setmělo a nebylo vidět ani na krok, jelikož měsíc se schoval za tmavá mračna, ze kterých vycházel nejen déšť, ale i blesky a hromy.
Etney rozhodně neměl rád bouřky, upřímně se jich i trochu bál. Uši měl celou dobu připlesklé na krku a očima loudil po okolí, aby je náhodou nesmetl padající strom nebo tak. Věděl, že bývat ve velké bouři v lese není moc ok. "Musíme honem najít nějakou jeskyni, v těch horách to určitě půjde!" zakřičel hlasitě, aby přehlušil okolní rámus a hlavou pokynul k horám před nimi. Rozběhl se tam, ještě naposledy se ohlédl na Casipu, zdali pak jej následuje, a sám jen běžel. Mezitím přemýšlel nad tím, co "jeho milá" říkala o seznamování se a o kamarádech. Upřímně řečeno, Etney se seznamoval lehce jen z toho důvodu, že každého otravoval svými řečmi, ale on to tak nevnímal. Vnímal sám sebe jako skvělého vlka, kterého má každý rád. Měl rozhodně kamarády na každém rohu a za každým stromem a každý ho miloval. Alespoň v jeho umanuté mysli. "To je v pořádku, máš teď mě!!" zahulákal na Casí, ale hlavou se na ni neohlédl.
Oba dva stoupali do kopce. Bylo to trochu nepříjemné, jelikož půda začínala být pořádně promočená, takže vlčí tlapky sem tam uklouzly, a taky proto, že na zemi se válely různé klacky, pařezy atd. a když Etny běžel, rozhodně nedával pozor na cestu. Očima jen těkal tam a zpátky a hledal nějaké místo, nějakou jeskyňku či noru, kam by se oba mohli zašít. Několikrát se tedy pěkně kopl do tlapky, až musel zaklít nějaká sprostá slova jako "debilní déšť" nebo "pitomé bahno", ale nikdy nezaznělo nic o tom, že on sám si může za to, že nekouká pod tlapky a zakopává. Vždy z toho vinil momentální přírodní podmínky. Stoupali dlouho, nakonec Etney musel i zpomalit, jelikož byl dost zadýchaný. "V pořádku?" zeptal se Casipy, když stanul po jejím boku. "Jdi první, kdyby se cokoliv stalo, ať tě mám na očích," pověděl ochranářským hlasem. Myslel to zcela upřímně, nehodlal o Casipu přijít jen kvůli tomu, že je bouře. Co kdyby jí nedej vlků zavalil strom? Nebo jí snad uklouzla tlapka a ona spadla a Etney by (i přes jeho naprosto bezchybný sluch, jak říkával) neslyšel její sténání a volání o pomoc? No to vůbec nehrozilo. "Budeš tlapat hezky přede mnou rychlým krokem, jasně? Půjdeme touhle pěšinou, určitě někam dojdeme," ukázal tlapkou na úzkou pěšinu. Opravdu byla dost úzká možná tak na to, aby tam vlk opatrně proklopýtal, nikoliv aby běžel. On se ale hystericky už chtěl dostat z deště a bouře. Za nimi do hlasitě bouchalo a blesky osvětlovaly celou oblohu. "Když uvidíš noru, zalez do ní!!" štěkl ještě po Casipě, když se oba vydali na cestu.

Svítalo. Sluníčko bylo jako každý minulý den schované za mračny a Etney měl pocit, že se schyluje k nějaké nepříjemné bouři. Nadechl se dusného vzduchu a hlasitě oddechl. "Jsem v pohodě," hlesl tiše na svoji předešlou "akcičku" v lesíku. Mírně se pousmál a pozoroval její oči. Nemohl uvěřit, že se mu za tak krátkou dobu tak moc zalíbila. Byla tak něžná a křehká - úplně jako krásné poupátko, které on musí chránit, aby se ještě rozvinulo do větší krásy, než je teď. "Casipo, měli bychom si najít nějaký úkryt, co myslíš? Mám dojem, že bude nepěkná bouře, už delší dobu je dusno a zataženo," okomentoval nynější podmínky. Navíc neměli co dělat a tohle byl plán, aby se nenudili. Museli společně najít úkryt, navíc při dešti bývá chladno! Etney už si v myšlenkách vybavoval onu noc, jak se k sobě tulili. Jak cítil její teplé tělo, její měkký kožíšek, chtěl to zažít znovu. Mládí a rozvernost nad jeho slušným a ohledně samic i trochu zdrženlivých charakterem prostě vyhrává na plné čáře. Ohledně žížaly se musel zasmát, vždyť to byla pravda. Horlivě přikývl, "ano! Mají malá žížalata, byla by škoda, kdyby žížalky přišly o tatínka nebo mamku," zkonstatoval a hluboce se zamyslel. Vždycky se cítil jako nějaký slavný myslitel, když přemýšlel "o nesmrtelnosti brouka". Podle něj to ale byly velmi důležité věci. "Vlčata po mně jednou určitě zdědí moji lásku k přírodě, ušlechtilost a taky inteligenci!" vyštěkl najednou zničeho nic a zvesela zavrtěl ocasem. "A co zdědí po tobě, Casí?" zašvitořil, přičemž u dotazu jemně docupital blíže k ní a otřel se jí úmyslně o bok. Potřeboval si ji nějak získat, cítil z ní stále nejistotu a taky určitý "odpor", či jak to nazvat...A to se mu nelíbilo. Chtěl, aby mu důvěřovala.
Pomalou chůzí, takovou procházkovou, se vydal skrz les. Půda byla na jeho tlapky příjemně měkká, takže si to užíval. Na těle pociťoval letní teplý vzduch, ač byl tedy hůře dýchatelný, jak byl ztěžklý. "Jako veverka by jsi možná byla roztomilá, ale víc se mi líbíš jako vlčice," zazubil se a hodil po ní významným pohledem, přičemž mu na tváři zůstal milý a upřímný úsměv. Chvilku jí zase koukal do očí, jakoby se od ní nemohl odtrhnout, ale pak hlavu vrátil na rovno a pohled před sebe. "Jak jsem říkal, ehm. Musíme najít něco, kde se ukryjeme před deštěm, nechci mít zase promočený kožich, vypadám pak jak schlíplé vlče," postěžoval si brumlavým hláskem. "Takže," začal pak opět nové téma. Jeho mozek si vždycky něco vymyslel a on to hned musel řešit, místo toho, aby chvíli mlčel. "Říkala jsi mi, že jsi neměla vlka kamaráda ani partnera, je to tak? A chtěla jsi někdy? Jsem tvůj první...kamarád?" optal se zvědavě a zastříhal ušima, přičemž u slova "kamarád" se jemně zadrhl (jakoby přemýšlel, jestli je kamarád nebo snad něco víc), ale pak se na ni pouze letmo koukl jantarovýma očima a u toho stále pokračoval v pomalé chůzi.

>> Armanské hory

<< Ostružinová louka - kolem vodopádů

Už to nejspíš bylo týden, možná i více, co spolu Casipa a Etney trávili čas. Poznávali se, škádlili se, zažívali spolu nová dobrodružství...A Etney se nepřestával snažit na Casipu zapůsobit. Vykračoval si to po jejím boku, pyšně našponovaný, ocas vztyčený a oči upřené před sebe, jakoby přemýšlel nad něčím velmi důležitým, jako třeba plánováním cesty nebo tak. Prostě působil jako nějaký velmi inteligentní vlk, ale ve skutečnosti? Ve skutečnosti právě přemýšlel nad tím, že ho trochu svědí zadek. Začínal z toho být kapku nervózní, přece se nebude natahovat a před Casipou okusovat, ne? Zastříhal ušima a porozhlédl se okolo, no nejbližší schovku nikde neviděl, protože ani nevěděl, kam míří. To je pech. Zadku, no tak, poškrab se sám! zasténal v mysli a jemně zadečkem pohodil do strany. Nepomohlo to, takže to zkusil znovu, ale silněji. No, znovu to nečekaně nepomohlo, ale vyhodilo ho to z osy a tak celé tělo na tlapičkách ustoupilo o několik kroků do strany. "Uuuuh," vydral ze sebe překvapeně Etney a zazubil se. "Tomu se říká únik před žížalou, Casipo," zašvitořil spokojeně, zavřel oči a tiše zachrochtal, aby dodal na dojmu, že je velice hrdý na to, že právě nezašlápl žížalu. Uuuuh, svědí tooo, potřebuju to podrbat! Dál si v klidu vykračoval, tlapka před tlapku, ocas právě zarazil dolů, protože už to nemohl vydržet, jak to lechtalo a on ho měl ještě nahoru a celý odkrytý - pak mu vlahý větřík provětrával kulky (// :D). "Byla tam žížala a já jí nechtěl ublížit, nejsem šlechetný? Daroval jsem jí život, dívej na mě," pochválil sám sebe, jelikož od Casipy tu chválu stále nějak neslyšel, a to ji přitom očekával! Očekával ji za věc, která ani nebyla pravdivá, ale Etney se tvářil tak naprosto upřímně, že by mu to vlk i uvěřil, že tam byla žoužala. "A jistě že vím, kam jdeme, copak mi nedůvěřuješ? Já vím vždycky všechno, tento svět znám jako svý vlastní tlapky," ujistil ji, ale ve skutečnosti si nebyl až tak jistý, kam teď míří.
Etney Casipu vedl teď trošku rychlejším krokem, neboť kdyby to šlo, začal by se z té nervozity, jak se potřebuje podrbat, trochu potit. Procházeli okolo vodopádů, které sice neviděli, ale mohli je slyšet. Řeka krásně hladila kameny, co ležely dole na písčitém povrchu a vodopád čeřil vodu v řece. Zamířili ale někam do lesa, což byla naprostá náhoda. "Vidíš? Říkal jsem, že to vím. Tohle je les...Chtěl jsem tě vzít do lesa," zalhal, avšak nedal to na sobě znát a pokýval hlavou, že opravdu mluví pravdu! Pomalu dotlapkal na kraj lesa a hlasitě vydechl. "A teď má milá, zkoumej stromečky, a já si odskočím, dobře? Hned jsem zpátky," mrkl na ni, s klidným výrazem se otočil a ladnými kroky odklusal pryč. Jakmile se však ke Casipě otočil zády, zkřivil tvář a začal drkotat zuby, už se nesmírně těšil, až se podrbe. Zašil se za nějaký tlustý kmen stromu poměrně daleko od Casí, přesvědčil se, že ho nevidí (to by pro něj bylo potupné!) a začal si zadek okusovat. Takový skvělý pocit. Pak si ho ještě podrbal o kmen stromu, u toho málem blahem spadl na zem, a jak cítil, že je to ok, vydal se zpět za Casipou, že se vůbec nic nestalo. "Jsem tady, tak cos vykoukala na těch stromečkách? Nejsou krásný?" zeptal se, jakoby se nechumelilo. Rozevřel tlamičku do širokého úsměvu a u toho udělal tiché "hihi"

Pomalu zapadlo slunce a to naznačovalo, že bude konec dalšího dne, který tito dva vlci prožili a přežili. Etney, hrdý sám na sebe, že ulovil takovou pěknou mladou laň s měkkým masem, sledoval Casipu a čekal, co z ní vypadne na tu otázku, proč jsou jí nepříjemné jeho doteky. Zajímalo ho totiž, jestli k tomu má pádný důvod a nebo je jen umíněná, avšak po dozvědění se jejích důvodu královsky uznal, že to asi nebude z mladé umíněnosti, že má prostě jen strach. "Já se rád ztrácím," zazubil se pobaveně. Nic nebral vážně, ze všeho si dělal jen srandu. Ale možná proto to s ním bylo takové uvolňující, ty strávené chvilky. "Ale neboj, já ti nic neudělám. Budu se o tebe starat, vážně! Přál bych si, abys zůstala se mnou," pověděl jí pak polohlasem. Jeho hlas najednou pozbyl veškerý vtip a nadnesený tón hlasu. Byl naprosto upřímný. Koukal na ni zrovna ve chvíli, kdy ona koukala na něj, takže se jejich oči střetly a Etney se jen mírně pousmál. "Nemusíš dělat to, co je ti nepříjemné, Casí," ujistil ji potichu. Teď to byl zase jiný Etney - chápavý a citlivý. Jeho vysoké sebevědomí a vůdcovské sklony se na chvíli vytratily, díky bohu.
Pomalu se otočil na tlapkách a ohlédl se na vlčici, přičemž nadzvedl obočí. "Ale zkoušet nové věci je přece prima," dodal nadšeně a rozběhl se s úsměvem na tváři pryč. Nejspíš na nějaké to své oblíbené místo na Casipy popud. Ne, jdu tam, protože já chci! Jdu tam, protože jsem se takhle rozhodl! ujistil se ve svém mozku, pak neznatelně přikývl a běžel dál. Po očku se ohlédl na Casí, jestli jej následuje. Mě přece musí chtít každá ne? Jsem tak krásný...A jak ladně běhám! Chtěl bych i sám sebe, kdyby to šlo. Tak proč ona je tak zdrženlivá, zasténal si v mysli, ale pak to už raději neřešil, protože měl na krajíčku. Chtěl se rozbrečet jako malý vlk! Hanba mu! Zpomalil do klusu, hlasitě vydechl a udělal malé kolečko kolem své osy, aby Casí měla čas ho dojít. Pak šel vedle jejího boku, ale udával tempo on, jakožto správný samec! Sice vůbec neměl ponětí, kam jdou, ale někam se určitě dostanou, že?

>> Erynijský les

Jak Etney očekával (možná spíše doufal), Casipa se vydala za ním, když začal s urážlivými řečmi a nahodil i takový výraz. Spokojeně se pousmál, nicméně dál pozoroval jen tu kořist. Poté, co ji teda úspěšně ulovil, čekal, co mu na to Casí řekne. Po pochvale nadmul hruď a pozvedl pyšně hlavu. "Jen si dej! Ulovil jsme to víceméně pro tebe," zvolal hlasitě, ale zbytek věty od slova "ulovil" dopověděl potichu a bručivým hlasem s našpulenými rty. "A nebylo to pár slov, já se snažím bejt milej a ty mě odbýváš, no. Je to od tebe velmi ošklivé. Nejsem zvyklý, aby mě někdo posílal do zadní části těla," stěžoval si jako nějaké malé vlče. Přitom Casipa ho nikam neposlala a ani mu nic tak hrozného neřekla, ale on vše rád zveličoval - ač nevědomky. V uších ho ale stále hřála ta příjemná věta, že ona tu pro něj zůstane.
Nechal ji utrhnout si kus z laňky jako první a až potom se pustil do jídla i on. Kručelo mu v břiše, vždyť už měl v plánu jíst tehdy, když byl ten smečkový lov, ale nějak to bohužel nevyšlo. "Tak co, chutná ti? Má docela měkké maso, že?" zeptal se a sám zhodnotil potravu. Teď jeho hlas zněl, jakoby vůbec nebyl před pár minutami naštvaný, jakoby se snad vůbec nic nedělo. Byl horší než jarní počasí. "A co podnikneme pak?" zeptal se, když dožvýkal svoje první sousto. Laň byla opravdu dobrá, ale upřímně poměrně malá a drobná, takže z ní toho masa moc nebylo. Svoji polovinu snědl poměrně rychle, zasytilo ho to jen tak napůl. Kdybych jedl pomaleji, možná bych měl pocit větší plnosti, napadlo ho. Pozoroval při jídle Casipu a musel se mírně pousmát, jak měla tu tlamičku od krve. Nejradši by jí tu pusinu očistil vlastním jazykem, ale už si představil tu reakci a raději zůstával sedět na místě. Pak ho ale zase napadlo, že on tu má být ten boss a frajer a že Casipa by měla být ta, která ho poslouchá a má z něj aspoň mírný respekt, jakožto ze samce. Ale teď to vypadalo, že jediný on má respekt z ní, nebylo to divné? Povytáhl nad tou myšlenkou obočí, usoudil, že je to trochu divné. Proto se hned zvedl a šel udělat to, co udělat chtěl. Načasoval si to dobře - Casí zrovna dojedla. No, takže se dostal pomocí dvou kroků k ní a na nic nečekal, jen jazykem oblízl něžně její tlamičku a vousky. "Jsi špinavá," pověděl jí a zblízka jí koukal do očí. V těch jeho šla vidět ta spokojenost a radost, že je s ní. Jak to ale vůbec bylo možné, když ji znal sotva pár dní? Nepoznával sám sebe, opravdu. "Proč ti tak vadí, když se tě dotýkám?" zeptal se pak najedou. Napadlo ho to hned potom, co ji olízl.

Etney pocítil, jak najednou zhoustla atmosféra. Teda alespoň ze strany Casipy - slyšel, jakým divným tónem k němu mluvila. Nastražil uši, nahodil nechápavý výraz a koukal na ni, když řekla to "ano sama, slyšels dobře".Zůstal ležet přikrčený k zemi a koukal na ni skoro až pohledem malého vlčete, co je smutné, že naštvalo svoji matku. Připadalo mu, že je k němu Casipa najednou nějaká ostrá, přitom on se tak snažil! Nic neodpověděl, pouze vrátil pohled před sebe a sledoval, jak se zajíček pase v trávě. Očividně mu chutnala, protože tam strávil už hodnou chvíli a ke všemu byl do jídla tak zabraný, že neměl o lovcích ani potuchy. Chtěl se na toho zajíce soustředit, ale Casipa mu vyrazila dech. Jak tohle řekla, zvedl se ze země tak rychle, že se zajíc vyděsil a utekl. Etney zmateně koukl po utíkající kořisti, pak na Casipu a zase se ohlédl za zajícem. Potom tiše zavrčel. "Odehnala jsi ho! Odehnala jsi ho tím, jak jsi mě vyrušila! Snažil jsem se chovat mile, nic víc!" uraženě pozvedl čumák a odsekl takovým tím "hm!", přičemž hlavu odvrátil do strany. Jantarovýma očima se zahleděl před sebe někam do dálky, cítil se trochu zklamaný. Opravdu mu nepřipadalo, že by dělal něco špatně, tak proč se k němu všichni takhle chovali? Proč nedělali to, co by si přál on? Proč se nechovali tak, jak on předpokládal? Nerozuměl tomu. Poté, co si vyslechl další slova o tom, aby jí nerozkazoval zvedl zadek ze země. "Já nikomu nerozkazuji," očistil svoji maličkost a rozešel se někam pryč skrz louku. Jemná travička ho šimrala mezi polštářky na tlapkách, což by si normálně užíval, ale tentokrát měl jen skloněnou hlavu, vystrčené lopatky a naštvaný pohled. "Na co se ke všem chovám tak hezky a přívětivě, když mi to není opětováno," zahuhlal si sám pro sebe a zamračil se. "Nikdo moji dokonalost neocení, měl bych žít někde jinde. V jiném světě!!" dodal potichu tak, aby to nikdo neslyšel. Neměl zájem o další sprchu nahněvaných slov od jeho budoucí družky, jak ji tak bral. Možná to Casipa nemyslela zle, ale Etney je citlivý vlček a lehce se ho vše dotkne. "Musím najít novou kořist!!" štěkl hlasitě na Casipu trošku zahořklým tónem hlasu, aby věděla, kam se chystá a taky věděla, že za odehnání zajíce mohla ona, nikoliv on.
Naštvanými kroky pokračoval v cestě, po kořisti upřímně ani moc nekoukal. Pořád si v mysli přemítal pouze ta škaredá slova, kterými ho Casipa tak zarmoutila. Ale nebyla to jen ona, například i otec jej zklamal. Rozhodně nečekal, že by ho nepodržel...Očekával, že se ho zastane, a ono nic! Nakonec ho ještě matka nazvala tlusťochem, no tohle. Nejsem tlustý, mám jen načechranou srst. Pod tou srstí jsem samý sval! Copak je slepá? Nebo snad blbá? Ale Awnay, to je podle nich modelka...no ta určitě, takovej špekbuřt. Já, dokonalost sama o sobě. Musím najít někoho, kdo ke mně bude vzhlížet, napadlo ho. Nevěděl však, koho by mohl najít. Navíc Casipa se mu líbila. Zjemnil svůj rázný krok a ohlédl se na ni, aby zkontroloval, že je v pořádku. Stále ho k ní něco táhlo, byl ale naštvaný sám na sebe, že se nedokázal ovládnout. Nejraději by k ní teď přihopsal ladnými skoky jako hravé vlče a ptal by se, copak to provedl, že je naštvinkaná. Nicméně, musel hrát tvrdého chlapa, takže pokračoval v cestě a koukal teda po té kořisti, kterou by mohl ulovit. Musel zpomalit a utišit svoji chůzi, jinak by všechno okolo vyděsil. Nakonec, po kratší době, se ale přikrčil, že mu šel vidět jen šedivý zadek a ocas ve vzduchu a pozoroval nějakou drobnou laň, co spásala trávu. Vypadala spíše jako odrostlé mládě, nežli dospělák. Byla opravdu malá a jemná. Tak tuhle dostanu, jestli ji Casipa zase nevyžene, problesklo mu hlavou, přičemž vyrazil z trávy tak rychle, že chuděra laň nestihla ani zareagovat. Etny byl překvapený sám sebou, že tak bravurně zvládl vystartovat - hned se mu zlepšila nálada! Dvěma dlouhými skoky se dostal k ubohé pohublé laňce, která se v tu ránu otočila a pelášila pryč. Kdyby to byla dospělá laň, dozajista by bylo těžší ji dohonit, ale tohle byla hračka. Etney, i když neměl moc loveckých zkušeností, laň dohonil, žduchl do ni svým velkým tělem, ta chuděra upadla na zem a hned jí byla prokousnuta krční tepna, aby se příliš dlouho netrápila. Svoji ulovenou snídani pak Etney položil před sebe a hlasitě vydechl, že teda svoji práci odvedl skvěle a uměl lovit na jedničku. Nakonec nejsem tak špatný lovec, možná jsem o sobě měl jen špatné mínění, možná jsem v tom dobrý! Ba dokonce nejlepší! Možná umím lovit i lépe než otec nebo matka...Nebo kdokoliv jiný! Natěšeně sledoval - podle něj naštvanou vlčici - co mu na to řekne.

// OMG! Den matek! a Etney tu není :D

<< Vodopády

Kéž by tuto dvojku čekal další pěkný den...Sice svítalo a oba dva se toho dalšího dne dožili, ale hned, co slunce vylezlo, zatáhlo se. Etney z toho začínal už být dost naštvaný, protože bylo zatažené v jednom kuse, pořád kapalo, nebo i hůř! Pršelo a zničilo mu to jeho nádhernou srst, nebo pak dokonce i fučel vítr, nechutné.
Šedivý princ dál ojídal sladké maliny z keříků a liboval si, jak je šikovnej, že je tak dobře našel. Malinový ráj pro vlka z ráje nebeského, hmmm. Spokojen sám se sebou se pousmál, pokýval hlavou, že teda doopravdy je bourák a pak pohlédl na Casipu, která právě vyřkla otázku ohledně něj a smečky. Na chvíli se zamyslel a jazykem zvedl další malinu, co spadla na zem. "No, je skvělá, jinak bych tam nebyl, že ano. Nečekaně. Já jsem jen ve skvělých smečkách, navíc oni mají mě, takže jsou taky šťastní. Ale jinak se nachází v Asgaarském lese nedaleko odsud. Bokem protéká i jedna z těch dlouhých velkých řek! Takže se máme kde koupat, když chceme, je to tam příjemné to prostředí," zauvažoval, a snad poprvé v životě básnil a povídal i o něčem jiném než jen o své vlastní maličkosti. "Vlci jsou nejspíš poměrně přátelští, ale upřímně nevím, dlouho jsem tam nebyl. Je tam má sestra, mí rodiče, pak jedna z vlčic, co nám dělala vychovatelku...Myslím, že se jmenuje Laura. Ale jinak si nejsem moc jistý, kdo z vlků tak ještě je," povídal dál, nehybně u toho seděl a hleděl na Casí. Náhle si však vzpomněl na svého nového super kamaráda Yetera/Caluma. "Jo a vlastně jsem ještě přemlouval svého kamaráda Ýťu, aby se přidal, ale nevypadá to, že by nějak moc chtěl." Dopověděl svoje rozsáhlé úvahy, zadek zvedl, oklepal se a vydal se dál z hustých křovin na louku, kde by mohla být nějaká zvěř k lovu. "Maliny byly opravdu dobré, viď? Ani nebyly nezralé, byly akorát," zamlaskal. Jak by taky nebyly, když je našel sám velký Etney. "Ještě že je nenašla moje na nic sestra, ta kdyby k těm malinám přišla, maliny by se proměnily v prach leknutím, že je tak ošklivá, hah!" začal se smát vlastnímu vtipu jemně drcl do Casipy, aby se taky zasmála. Jeho vtipy bývají ty nejvtipnější z nejvtipnějších. Po chvíli ho ale smích přešel, neboť mu odvětila, že sama uzná, s kým se bude nebo nebude bavit. Koukal na ni, jakoby snad spadl ze stromu a povytáhl obočí (kdyby nějaké měl...). "Ty sama?" zopakoval poměrně šokovaně. Měl za to, že jeho každý bude poslouchat. Je princ, tak proč mu nikdo nikdy neprojeví úctu a neposlechne jeho příkaz/prosbu?! Naštvaně se zamračil, odvrátil hlavu a nechápavě se rozešel. Musel se totiž při tom šoku pozastavit, aby náhodou nezakopl nevědomky. Ona sama se rozhodne? Spíš bych se měl rozhodnout já, jestli se ona bude moci bavit s mojí sestrou nebo ne, ne snad? zmatený tím, že ho nikdo neuznává mířil doprostřed louky, kde se i zastavil a začal se rozhlížet. "Sleduj okolí, vidíš nějakou kořist?" zeptal se, přiložil si pravou přední tlapku k očím a dělal, že bedlivě kouká. Ve skutečnosti však měl hlavu plnou nepěkných depresivních myšlenek, jak na něj každej prdí, že má hroznej život, nikdo ho nebere jako prince či ho vůbec nerespektuje atd. Ale hned na to, když Casí řekla, že ho bude mít radši, tak pookřál a začal se culit od ucha k uchu. Nahodil sladký výraz a začal na ni s našpulenými rty cukrovat - "ty jsi mi ale číslo, vyděsila si mě, no broučku, ťuťu." Nejspíš si Casipu momentálně spletl s nějakým vlčetem.
Pak se ale doopravdy pustil do pátrání a nakonec se mu poštěstilo. Sice nechápal, proč za něj nepátrá nějaký sluha, ale nakonec se na to vybodl a přikrčil se k zemi, aby kořist nepolekal. Ukázal tlapou směrem, kde byl v mírně vyšší trávě macatý zajíc a pousmál se. "Co on?" optal se své skoro ženy. Bylo děsivé, že tohoto zajíce označkoval jako svou kořist. "A slibovat budu to, co chci. Já vím, že mohu obstarat cokoliv na světě, jsem skoro kouzelnej, víš? Vlci si mě moc váží, když něco řeknu, hned to udělají. Mám všude poslední slovo, jsem boss a vůdce," vytahoval se opět až do nebes a kdyby mohl, jistě by snad narazil hlavou do nebeské brány, která byla hlavním vchodem do vlčího nebe. Sice trochu fantazíroval, ale podle jeho názoru kapka lži ještě nikdy nikoho nezabila, no ne? Pak se však na drobnou vlčici podíval a najednou ho trochu zamrzelo, že řekl to, co řekl. Už se k tomu však nevracel, neboť by to snížilo jeho ego. "Tak co Casí, líbí se ti ten zajíc? Mám ti ho ulovit?" zeptal se jí a cítil, že jím pomalu prorůstá nepříjemný pocit, kterému se říká nervozita. Byl nervózní z toho, že se ztrapní a nepodaří se mu ten zajíc ulovit. Jak všichni víme, moc loveckých znalostí nepobral. A dovedností jakbysmet...

Jak Etney tak postával naproti Casipě, celou si ji prohlédl a něžně se usmál, když pověděla, že jí při spánku nebyla zima. "Klidně bych takhle usínal pokaždé. Tobě to příjemné nebylo?" optal se jí trochu laškovným hlasem a u toho z ní nespouštěl pohled. Rozhodně by chtěl usínat přitulený ke Casipě, líbilo se mu to moc. Přišel si pak, jakoby patřila ona jemu, jakoby měl partnerku do života. Prostě nepociťoval samotu, když byl vedle ní. Po chvíli ale sjel pohledem na zem a drápkama zahrabkal v měkké trávě. "Tady se mi to líbí, jak je ta tráva tak měkká. A je tu i krásná voda, prostě ideální prostředí na vlčata, co myslíš?" povytáhl obočí a našpulil jemně rtíky. Nejspíš tím nic najevo nedával, ale možná na něco narážel, kdo ví. Najednou však ale energicky poskočil a otočil jeden kroužek jako hravé vlče. Jeho nálady se měnily rychlostí blesku - nejdříve byl unavený a umazlený, teď energický a po mazlivosti ani stopa. Když pohled přenesl za Casí, všiml si, že slunce pomalu zachází za obzor. "Hele Cas, tvoje oblíbená barva číslo jedna," pokynul hlavou jemně k červánkům, které obloha vytvořila. Když se ohlédl za sebe, viděl tam mračna, která se pomalu rozptylovala po obloze, ale támhle za Casipou bylo ještě stále jasno. Nemělo by to být spíš naopak? Mělo by být snad jasno za mnou, ne? Jsem přece vycházející slunce Gallirei, nová naděje tohoto světa! Prskal si v mysli trochu naštvaně, že za ním se stahují mračna a vypadá to na další otravný déšť. "Pojďme," rozhodl, na nic nečekal a hned se vydal na cestu.
Když jej vybídla, že místo na lov bude muset vybrat on, pohodářsky pokýval hlavou a otočil na ni pohled typu "a co myslíš, že jsem měl v plánu?" Pak hlavu vrátil před sebe a nadechl se, že bude mluvit. "Jistě, krásko. Neboj, nenechal bych tě tu trápit se, že neznáš, kudy jít. Máš mě, samozřejmě," vytáhl se zase až k nebesům a pyšně nadzvedl hlavičku. Cítil se zase jako zachránce, protože Casipa nebude muset s beznadějným pocitem bloudit tam, kde nikdy nebyla. Jen on ji od toho uchránil. "Moje nanicovatá sestra by tě tu určitě nechala samotnou," zmínil se opět nehezky o jeho sestře. Sám nevěděl, proč mu furt její osobnost připlouvala do mysli, ale prostě to tak bylo, takže to prostě řekl. "Až ji poznáš, ne, že se s ní budeš moc stýkat, nebylo by to vhodné, ano?" varoval ji předem, jakoby už rozhodoval o jejich budoucnosti a o tom, že ona půjde s ním. Nemyslel to však nijak zle, jen nechtěl, aby jeho kamarádi byli i Awnayiny kamarádi. Ať si kamarády najde sama, tse. Když je to takový miláček rodičů. Slečna dokonalá. Nechápu to, já mám přirozený šarm a půvab, za to ona má jen černý, nudný kožich a tlusté nohy, naštvaně se zamračil. Kdo ví, co ho vedlo k tomu, aby k sestře měl takovou nenávist.
Kráčeli však dál a dál od těch úžasných vodopádů. Etney moc dobře nevěděl, kudy jde, ale najevo to nedával. Musel přeci vypadat jako boss, ne? Při chůzi pozoroval své krásné nohy. Ty tlapky úplně oplývají samým svalem, vaše šlechetnosti, zazubil se spokojen sám se sebou, jak je jedinečný a svalnatý. Nějaký ten tuk na sobě vůbec nepozoroval, podle něj to byl prostě ideál krásy, ideál všech vlčic. Vzpomněl si pak na konto jeho svalů, že když pohlédl na nějaké cizí samce, nechápal, jak by si oni někdy mohli najít partnerku. Ta neurozená krev, škaredé kožichy, tupé výrazy a vypatlané mozky bez náznaku inteligence...Jak by je nějaká vlčice mohla chtít?! No, koneckonců, i kdyby si nějakou našli, jistě by to miss elegance a krásy nebyla. Kupříkladu tadyhle Casipa byla drobná, něžná, nižší než Etney a taky poměrně milá - ideální budoucí partnerka. No, ta by se jistě nezahazovala s nějakými nuzáky! Proto má mě, abych ji ochránil před děsivou společností tohoto světa. Stejně ale, jakto, že já se narodil do takové hrůzy? Měl jsem se možná narodit někde na jižních poloostrovech, kam hlupáci nesmí ani páchnout. Pak bych žil jen s vlky, kteří by mi byli rovni. No a taky by tam byla hojná fauna i flora (ve své mysli rád mluvil intelektuálně, připadal si pak ještě chytřejší!), jeskyně vyplněny měkkými kožešinami, Alfovské trůny ze zlata, ve smečkách by se to hemžilo sluhy, kteří by princům jako já nosili vše potřebné. Dál by se vlčice klaněly dolů k packám svým vysoce postaveným samcům a obdivovaly by je. Nikde by se neocitl ten typ slečinky, jak rozkazuje a myslí si, že je to hvězda společnosti. Takové vlčice přece být nemohou, to je práce vlků! vykresloval si v hlavě svůj "skoro budoucí" život a ani si nevšiml, že dorazil mezi keříky plné malin. Až se zastavil před jedním pařezem, o kterých nechtěl zakopnout, protože by to vypadalo nevhodně a neelegantně, poohlédl se okolo. "Jé, sleduj, narazili jsme na maliny!" zvolal čistým andělským tónem a ohlédl se na Casipu, kterou celou cestu nijak nekontroloval. No, skoro na ni zapomněl. "Máš ráda maliny?" zeptal se, ale sám se pustil do ožírání keříků. Nenarval tam celou tlamu, to by se přeci popíchal! Tlapkou si chytil větev, druhou nějak obratně shodil pár malin a ty, které se neponičily, prostě zhltl. "Je to dobré, ochutnej," vybídl ji a sám jí přidržel nějakou větev, kde bylo hodně velkých malin. Zachoval se jako pravý gentleman. "Rád bych, abys měla jen to nejlepší jídlo. A nejlepší jeskyni, nejlepší vodu...Nejlepší všechno! Když budeš moje, Casí, už nikdy nepocítíš nedostatek něčeho. Já, jakožto princ, mohu zařídit vše, na co pomyslíš. Dám ti vše, na co ukážeš...Mohu tě rozmazlovat," básnil o jejich společném životě. Jistě, něco na tom možná bylo, ale většina z toho pravda asi nebyla. Ale co na tom? Etney sám sobě věřil. Dokázal by všechno na světě.

>> Ostružinová louka (už jsem trochu pozapomněla, že vlastně dává příspěvek pořád sem, takže už potkali keříky :D :D ber to tak, že tam ještě úplně nedorazili ^^)

// uíí, to je tak cute

To je pěkné, už o mně smýšlí jako o princi! Tak to má být, ano. Věrná a pokorná vlčice vzhlížející ke svému vlkovi, právoplatnému princi a Alfovi Gallirejskému, ach, napadla ho překrásná myšlenka. Byla však pravdivá, podle toho, jak se Casí vyjadřovala. Koukl na ni, jak ulehla do měkké trávy a spokojeně oddechl. Byl rád, že jsou teď v klidu. Přece jen byla už tma a on nutně nepotřeboval prošmejdit celé dny i noci. Rád si dal chvíli pauzu. Ležel vyvalený na boku a sledoval svoje šedé tlapy. Měl za to, že bude mít pod drápkama písek, což ho nesmírně štvalo. Musím si je pak opláchnout v té vodě, ale vlastně...Když tam vejdu, zase je budu mít od písku, došlo mu, převalil se z boku na břicho, natáhl tlapky před sebe a zvedl hlavu. Ocas měl natažený za sebou a koukal stále na ty tlapy. Možná budu muset najít vodu někde jinde. Hm, jak mi to neuvěřitelně pálí, jsi pašák, mozku! pochválil sám sebe a spokojeně přivřel oči, že teda jako je opravdu chytrý a talentovaný. Pohlédl klidným pohledem na Casí a pak si hlavu položil na tlapy. Upřímně? Šel na něj spánek. Poslouchal jen to, co vlčice vykládá a pomalu u toho přivíral oči. Jeho mokrý kožich pomalu, ale jistě prosychal a on cítil, jak z Casipy (i přes to, že i její kožich byl celý promočený), jde teplo. Jemně se k ní přišoupl, aby se jeho bok dotýkal toho jejího a nenápadně po ní koukl. Zazubil se a ještě obtočil ocas okolo jejího zadku. Cítil se jako pravý samec, který právě dostal vlčici. "Ležet vedle sebe je příjemná věc, že? Máme jistotu, že nejsme sami," hlesl tiše do jejího ouška. Pak se chvíli zamyslel a váhal, zda udělat to, co chce udělat. "A tvoje společnost je obzvlášť příjemná, Casí," dodal a zlehka jí oblízl ouško. To bylo to, nad čím váhal. V hlavě se mu totiž vybavil obraz toho, jak na něj u vodopádů zavrčela. Nicméně pociťoval nutkání to udělat tehdy, a pociťoval nutkání to udělat i teď. Byl to prostě takový vlčí romantik, co má rád společnost vlčic. Ale teda bohužel mu ta společnost dopřávána nebyla no. Casipa byla skoro první vlčice, se kterou navázal nějaký bližší kontakt. A to se znali teprve chvíli, kdo ví, jestli ji za chvíli nezačne štvát a ona jej nepošle do zadních míst jejího těla. Po oblíznutí jejího ouška hlavu přitulil do mokré srsti na krku a nadechl se její osobní vůně. Mírně se pousmál, polil ho takový příjemný pocit, že není sám a je v přítomnosti této kočky. Nicméně, i přes jeho choutky tulit se, položil hlavu na packy a zívl. Na chvilku si přece jen zdříml (takže ani neodpověděl na její dotaz, jestli tu chce proschnout a nebo jít něco dělat hned. Slyšel ho totiž jen tak napůl ucha, už usínal). Za celý den na něj padla únava, jak se tak svalil do té měkké trávy.
Při svítání, možná chvíli před ním, se vzbudil a zkontroloval, zdalipak je Casí s ním. Když zjistil, že tomu tak je, znovu se k ní přitulil. teď ale pevněji a více s chutí. Zabořil hlavu znovu do té měkké, nyní už suché srsti a začal se vesele usmívat. Čumákem tu srst projížděl a nakonec ji i jemně oblízl. "Spala jsi?" zeptal se zvesela, jakoby se nic nedělo. Jakoby to, co právě udělal, bylo naprosto normální. Ano, ono to sice bylo normální, ale u partnerů - Etney si ve své hlavě asi vyložil, že Casí už je jeho. Chudáček. Sám však vyskočil na nohy, protáhl si své ztuhlé tělo a zavrtěl ocasem. "Klidně můžeme jít lovit, nevadí mi to. Sám jsem hladovej, rodina mě odkopla a nedala mi najíst," pověděl a jak se blížil ke slovu rodina, jeho hlas se změnil - doslova to bručel a měl našpulené rty. Byl na všechny ze smečky stále naštvaný, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. A jeho chyba to určitě nebyla!

Bylo skvělé, že si tento šedý egoista opravdu našel přátelé. Nejdřív ho osvítilo a našel si Caluma - Yetera, teď ho osvítilo podruhé a našel si Casiopeu! Neuvěřitelné. Zapřisáhl se, že docílí toho, aby tahle vlčice byla jeho mega super kámoška, možná i něco víc, než jen "mega super" kámoška - na něj přece letí každá, ne?
Casipa se Etneye snažila chytit a on se jí naopak snažil utéct, byla to zábava. Teda ale, nebylo to zvláštní? Už to přece nebyla žádná vlčata! No, co už, Etneyovi se pokaždé, kdykoliv o sobě začal pochybovat, vybavila část zimních dní, kdy se klouzal po zadku na zledovatělém kopci, to mu divné nepřišlo, tak proč by mu koneckonců mělo připadat divné skotačení ve vodě? Zakroutil nad svými divně dospělými myšlenkami hlavou, ale než stihl jakkoliv zareagovat, postřehl že vlčice stála u něj a dotýkala se ho svými tlapkami. "Huh," vypadlo z něj tiše a překvapeným tónem, že se tak rychle ocitla přímo u něj. Koukal na ni, a když ona tak zabořila oči do těch jeho, on pociťoval čím dál víc, že tahle vlčice se mu fakt líbí. Přitom s ní strávil teprve pár dní, nebylo to uhozené? Ale běž, vždyť ty můžeš mít jakoukoliv chceš, jsi princ! No jasně, já jsem princ!! Po myšlenkách, které ho podpořily, nabral novou "energii", a nepřemýšlel již více nad blbostma. Zaposlouchal se do jejího tichého hlasu a jak to dořekla, zazubil se. "Šikulka, ale už ti trochu docházejí síly, ne?" popíchl ji pobaveně. "To mě by se nestalo, jsem plný energie," pozvedl pyšně hlavu s úsměvem na tlamičce. Nicméně hned po chvíli si ji prohlédl, naklonil hlavinku mírně do strany a pak zase na druhou stranu. "Jsi opravdu unavená. Jsi drobná a malá, měli bychom si odpočinout. Nechci tě tu pak křísit," zazubil se. Ale upřímně? Opravdu nechtěl, aby se této krásné vlčici přihodilo něco zlého. Jó, kdyby s ním na tu babu hrála Awnay, jistě by se ji snažil utahat co nejvíc by to šlo, ale tuhle křehotinku ne. Na to byl až příliš citlivý. Uměl se k vlčicím chovat, když chtěl.
Pomalu plaval vedle jejího boku ke břehu a jako gentleman vylezl první a pak ji jemně vytáhl pomocí svých zubů a své síly na břeh, aby s tím ona sama neměla takovou námahu (protože tlapky se nepříjemně zapadly do vlhkého písku, který byl na dně vody). Pak její kůži na zátylku pustil a pousmál se. "Můžeme jít támhle do trávy si lehnout a odpočinout, hm?" navrhl a pomalu se rozešel. Víceméně však čekal na její odpověď, kdyby nechtěla, jistě by udělal to, co by si přála ona. Cítil v sobě totiž zvláštní pocity. Normálně se takto nechoval, ale tahle vlčice byla prostě jiná. Jakto? Co vlastně bylo jiné? Přemýšlel sám nad sebou, ale nenacházel odpovědi, na to, proč se chová tak hloupě a "citlivě". Možná proto, že se mu Casipa líbila? Zamítá se! I když se mi vlčice líbí, nechovám se jako podpantoflák přece, ne?...Nebo snad jo? Zmateně zavrtěl hlavou a pak už se zabýval jen Casipou. "Co bys chtěla potom dělat?" zeptal se. Za tu otázku by si chtěl teď dát facku tlapkou, vždyť to on by mě, jakožto první princ Gallirejský, rozhodnout, co budou dělat, ne? Ale on místo toho říkal této vlčici, co bude chtít dělat. Směšné! Ale když ona je taková jemná, křehká a milá, zaznělo v jeho hlavě.

Na babu? zazněla mu v hlavě její řeč. Pozoroval napůl těla ve vodě, jak vrtí ocasem a má pozici malého vlčete. Na chvíli si pomyslel, jestli není třeba ještě hodně mladá? Přece jen její věk neznal, ale pak si vzpomněl na sebe a na to, jak se klouzal po zadku, a musel se tomu pousmát. Nechal se plácnout tlapkou, zavrtěl ocasem a pak dvěma velkými skoky vyskákal více směrem k břehu, aby se mohl pohybovat rychleji. V té vyšší vodě to šlo pomalu, navíc musel vydávat zbytečně moc energie. Už už se chystal, že ji chytí, ale ona okolo něj začala hopkat a povídat mu věci, které si on přál slyšet. Mlčky koukal, otáčel hlavu po jejím směru, jak hopsala a usmíval se. Pomněnky, zopakoval si v myšlenkách. Taky se mu líbily, byly opravdu pěkné...Jako jedny z mála květin. Etney totiž pro květiny moc cit neměl, ale pomněnky byly krásné. Západ a východ slunce jakbysmet. No, nicméně čím déle ona mluvila, tím více z toho Etnymu šla hlava kolem. Takže takhle se cítí všichni ostatní, ke kterým já mluvím? Nemožné, zavrtěl hlavou a mírně ji svěsil směrem dolů, přičemž bradou zašplouchal ve vodě. "Dobře, rozumím!!" výskl spokojeně se smíchem, když začala mluvit "o barvě číslo jedna". Pak k ní přiskákal opět svými vysokými skoky a koukal jí do očí. "Já...mám taky rád pomněnky. A západ a východ slunce," pověděl. "A vážím si toho, opravdu," pousmál se něžným úsměvem, přičemž jí koukal do očí. Chvíli zůstal zticha a pozoroval ji. Okolo nich pomalu protékala voda a lehce se vlnila, ptáčci zpívali, stromy šustily listy...A vodopád zurčel daleko za Casipou. Romantickou chvíli však překazil Etney tím, že se jí dotkl tlapkou a odhopsal dál od ní. "Teď ji máš zase ty," zavolal zpětně a rošťácky se zazubil. "A já mám rád všechno jídlo! Mám rád lesy a různé tůňky, potůčky, jezírka, vodu...Rád se koupu! Rád skotačím a dělám blbosti. Nemám rád svoji sestru a komandování mé matky, ale za to můj otec je absolutní bos!" poskakoval z tlapky na tlapku a u toho vrtěl ocasem. Sledoval ji, a jakmile udělala nějaký pohyb směrem k němu, on uskočil dál od ní, aby ho nechytila. Vyskákal na břeh, oklepal ze sebe vodu - až se mu rozjely tlapy od sebe a zazubil se. "Tak co, chytíš mě?" vyzval ji natěšeně. Pak zastříhal ušima a když ho zalechtala po nohou stékající kapka vody, oklepal se znovu. Sice jemněji, ale oklepal se. Pak sledoval zase Casipu, a když vyrazila, začal běžet zase do vody, přičemž když se dostal tam, kde mu voda sahala po plece, začal vyskakovat do výšky. Tam, kde už nedosáhl tlapkama, musel plavat. Takže se zastavil na místě a plaval. Kopal nožkama a nehýbal se z místa. Čekal.

Společně s Casipou hleděli na ty krásné vodopády, na úchvatné okolí, na rozkvetlé louky...Byla to prostě nádhera. Navíc Etney byl v jádru velmi citlivý vlk (navíc i snílek), proto si tohle užíval 2x tolik, jako normální vlci! Představoval si nemožné - jak má svoji vlčici, vlčata a jak běhají po loukách plných květin a...ale počkat, tohle by se stejně nestalo. Etney nemůže mít jakoukoliv vlčici, on musí mít princeznu! Takže smůla. Od svých představ hodně rychle upustil a koukl na Casipu. Ještě se mu v hlavě vybavil obraz jejího zavrčení, když jí oblízl čenich. Udělal jsem to špatně? Zabolelo ji to? Nebo se jí to snad líbilo a chtěla ještě?! Nebo proč na mě vrčela? Možná, že se stydí? přemýšlel. Ani ve snu by ho nenapadlo, že on něco udělal špatně. Možná jsem zubem omylem zavadil o její vousek, je to možné, ano, napadlo ho pak a pokýval hlavou. Usoudil, že příště tedy bude muset být opatrnější. Najednou se však Casipa rozběhla se slovy, zdali pak se teda půjdou vykoupat, blíže k vodopádům. Etney jí hleděl na záda a hleděl na to, jak se vzdaluje. Jedním skokem seskočil z toho menšího srázu a rozběhl se za Casipou. "Počkej, Casí, buď opatrná! Jsou tu ty vodopády!" zakřičel po ní starostlivým (opravdu starostlivým!) hlasem tak, aby jej slyšela. Nechtěl, aby se jí něco přihodilo - hlavně ne, když je v jeho přítomnosti. Slíbil jí přece, že na ni bude dávat pozor, ne? Navíc správní vlci dávají na své DRUŽKY pozor. Etney už měl jasno. Tahle vlčice, ta bude jeho. A přes to jeleni nepoběží! (// přes to nejede vlak se mi psát nechtělo, tadyhle žádný vlaky nejezdí! :D) Už měl vidinu toho, jak Casipa klopýtne, spadne do vody a ty vodopády ji potopí dolů. Proto ji hodně rychle dohnal a běžel po jejím boku. Společně pak stanuli u vody. Koukal na Casipu, zhluboka dýchal po dlouhém běhu a překvapeně zatáhl hlavu dozadu a oblízl si čenich. Casipa se nyní zachovala jako pravá dáma, to se Etnymu hodně zalíbilo. Nešplouchla do vody jako torpédo, nýbrž si smočila tlapičky a opatrně zkusila, jestli voda je ok. Šedý princ se pousmál a Casipu napodobil. V jeho neobratném podání byl však příchod do vody naprosto amatérský. Začal tlapat, všude okolo voda šplíchala (mimochodem i na Casí), ale on spokojený, že jsou ve vodě, začal plavat. Měl rád plavání už od malička. Musel si jen dávat velký pozor, aby mu voda nenatekla do uší, to totiž ze srdce nesnášel a byl z toho pak nesvůj a protivný. "Casí, víš jak jsme se bavili o mé sestře? Máš pravdu...Moji rodiče jsou bezchybní, ale narodila se jim má sestra. Nechápu proč, ale asi to byla smutná náhoda, víš?" pověděl, připlaval k ní a zastavil se tak, aby měl vodu do poloviny nohou. Tlapičky zarýval do písku, který byl na dně této vody, bylo to moc příjemné. Jako taková masáž..."Ona je přece beznadějný případ, mohla se tedy narodit jen takovým rodičům. Ale moji rodiče jsou skvělí po všech stránkách, jsou jako já!" hájil je, aby o nich neměla špatné mínění. Zvláštní na tom ale bylo, že většina vlků by nejspíš řekla, že "já jsem jako mí rodiče", ale Etny se nenamáhal a řekl "oni jsou jako já", bylo to kapku úsměvné. Jakoby snad on porodil je. "Ale jednou, až ji poznáš, to jistě pochopíš sama," ujistil ji nakonec a zazubil se. To o těch partnerech již nekomentoval, pouze nad tím zavrtěl hlavou. Ona mě snad nepochopila! Nebo jen dělá, že nechápe? Já jsem její partner, krucifix! zavřel na vteřinku mírně naštvaně oči, ale pak je otevřel a pokynul hlavou dál do vody. "Chceš plavat? Po mém boku se ti nic nestane, slibuju!" začal kývat hlavou rychlostí blesku nahoru a dolů a u toho mu plápolal jazyk na všechny strany. Trochu jako magóór. "A co mi o sobě ještě řekneš? Co máš ráda za jídlo?" vyptával se dál zvědavě a přiblížil se k ní, aby byl u jejího boku.