Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Etney byl ze své sestry dost rozhozený. Vůbec nebyl rád, že ji vidí, doslova mu drala nervy a pila krev. Sledoval ji, když povídala nějaké kecy o tom, že tu je živá a zdravá a protočil oči. "Lepší by byla mrtvá či nemocná," zamumla si tiše sám pro sebe (skoro neslyšitelně). Nic neříkal, jen zaťal zuby vztekem, že se Awnay takto vyjadřuje. On byl přece stokrát...ne, dokonce tisíckrát lepší, než je ona! Takovej špekbuřt smradlavej! Nic neumí, hubu má prořízlou, furt jen machruje, že je to, co vlastně není! Je to jen záprdek, nechtěný hmyz! Měla radši jako vlče umřít ona, než Castiel! zanadával si v hlavě, ale pak se nad svojí myšlenkou pozastavil. Nebo možná snad...Asi není dobré si tohle myslet, co kdyby se mi to vyplnilo? A ona by fakt jednou pošla? To bych neměl sestru...Ale stejně, brácha Castiel by byl určitě lepší, než je ona! dokončil myšlenku a jantarovýma očima pohlédl na sestru. Šlo na něm poznat, jak má napjaté svaly a naštvaný výraz v obličeji, hlavně Casipa, která Etneye znala z přítomných nejspíš momentálně nejlépe, to mohla vycítit. Když se začala Awnay divit, o čem to jako mluví s druhou polovičkou, tiše zavrčel. "No, nediv se! Tebe nikdo nechce, protože jsi (na chvíli se odmlčel a posunul svoji hlavu přímo k té její, až se skoro dotkl čumákem toho jejího a pak vyštěkl zbytek věty) HNUSNÁ!" Pak se oddálil, nechal Casí, aby se na něj tělem přitiskla a konejšivě, jako pravý samec, jí hlavou objal její drobný krk, aby se cítila bezpečněji. Další Awnayina slova ohledně vládce a Alfa trůnu odignoroval, jen se k ní otočil zády a zamával jí ocasem u obličeje a čumáku. Dělal totiž, že se otáčí směrem, kterým jdou otec s matkou, ale ve skutečnosti jí chtěl jen prdnout do obličeje. Taky že za chvíli mohla pocítit nevábný puch. S podrazáckým výrazem se na ni otočil, zašklebil se a vítězně se usmál, pak hlavu otočil zase zpět na rodiče a povzdechl si. Ani reakce matky jej nijak neuklidnila, ve skutečnosti si to představoval trochu jinak. Nechápal, co jim oběma vadí, vždyť on přišel s dobrým úmyslem, aby jim představil Casipu a oni mají problém? Nechápavě na něj koukal, od matky se odsunul a postavil se ke Casipinému boku.
Po zbytek shledání se chtěl věnovat rodičům a sestru odignorovat, ale když však Awnay začala mluvit, vřelo to v něm víc a víc. Vyslechl si její slova, vykulil velmi naštvaně oči a otočil na ni s vyceněnými zuby hlavu. Agresivně vrčel. Kdyby tu neměl Casipu, jistě by po ní skočil, kde se v něm jen ta agresivita brala? Po slově "vystrnadit", směrem k ní udělal kratší skok a štěkl jí přímo u obličeje. "Drž už zobák, Awnay! Nestojím o tvoje debilní rady! Stejně jsou na nic! Vypadni!!" zarýval u křiku drápy do země. Srst měl zježenou a ocas stažený mezi nohama. Byl vzteklý jako pes se vzteklinou. Koukal jí výhružně do očí, ale nakonec se obrátil zády a hlasitě vydechl. Srdce mu bilo jako zvon...Oba rodiče sjel pohledem, odvrátil od nich hlavu a zahleděl se do Casipiných očí. Co se to s jeho rodinou dělo? Nebylo to takové, jako dřív. Necítil se zde dobře. Ze strany rodičů necítil byť jen kapku lásky a pochopení a od své sestry už vůbec ne, ta jej dokázala jen dokonale vytočit, vysírka jedna. Odhodlal se však něco říct, po dlouhém rozmýšlení. Hlasitě si oddechl a koukl směrem mezi matku a otce. "Pokud o nás...O NÁS (zdůraznil)...nestojíte, můžeme se sebrat a odejít. Chtěl jsem vám ji jen představit. Neměl jsem žádné nekalé úmysly. A Casipa? Ta sotva, dokonce ze setkání s vámi měla obavy, to já ji sem dotáhl," pověděl. Pak se na chvíli odmlčel a koutkem oka pohlédl na sestru. "Kdyby si sem někoho dotáhla tahle harpyje, určitě by to bylo v pořádku, že?" naštvaně se od rodiny odvrátil a zakroutil nad nimi hlavou. "Chceš odejít? Nebo chceš zůstat?" zeptal se Casipy potichu a starostlivě ji přejel pohledem. Moc dobře věděl, že jeho výstup k sestře nebyl vhodný a Casí nejspíš stresoval, ale on si prostě nemohl pomoct. Cítil se teď uvolněněji než předtím. Byl jen poměrně zklamaný z reakce rodičů, vždyť...Snad nečekali, že on navždy zůstane sám, nebo snad čekali? Čekali, že ho nikdo nebude chtít? Že je tak nesnesitelný? To sotva!! ohradil sám sebe v mysli. Navíc v jeho představách vše probíhalo zcela jinak, asi to byl až moc velký snílek. Ano, Etneyi, postav se nohama na zem. Nic není růžové...A už vůbec rodinná setkání nejsou růžová! napomenul sám sebe. Byl naštvaný na celý svět.

// Uff, Awnay, nechtěla jsem tak vyletět, ale Etney sám vyletěl! :D :D Je nějaký napružený! :D :D

Společně s Casipou dorazil Etney do jeho domoviny. Hlasitě se nadechl a následně i vydechl nasátý vzduch z plic. Spokojeně se usmál a celý se zatetelil, přičemž se bokem natiskl na Casipu. "Tak co, líbí se ti ten les? Je pěkný, že ano? Já jsem ho celý prozkoumal, každý mě tu zná! Jsem král tohoto lesa, Casí. Můžeme mu vládnout spolu, chceš? Ptáci, včelky, vosičky a ostatní zvěřina mě poslouchá na slovo, ale bude i tebe, poručím jim to," pozvedl pyšně rypáček k obloze, že je teda tak šíleně dokonalý vládce tohoto obrovského lesa. "Mám prostě své kouzlo, vím to," dodal. Pak se ale zahleděl na Casí a po chvíli ticha jí oblízl něžně ouško. "Ale ty máš taky svoje kouzlo. Stejné, jako mám já! Takže jsme si pro sebe byli stvořeni," hlesl tiše pouze pro ni.
V tu chvíli ale tuto romantiku přerušila...Chvíle napětí...no nikdo jiný, než smradlavka to být nemohla. Etney se zahleděl do očí své sestry a ušklíbl se. "Sklapni, rajdo. Nevidíš, že tu mám svoji" (chvíli přestal mluvit, vypjal hruď a nahodil hrdý pohled) "drahou polovičku?! Kazíš nám tu romantickou chvíli! A navíc to tu pěkně zasmrádlo," dopověděl a vyplázl na ni jazyk. "Nevím, co tady vůbec děláš, nikdo tu o tebe nemá zájem. Vládcem tohoto lesa jsem tu já, tak vysmahni, rozumprdko!" Okamžitě a bez váhání na Awnay vyplivl vlnu urážlivých slov. Poté, co se Awnay představila, pohlédl na Casí něžným pohledem. "Ale je to nechtěná dcera, to si taky zapamatuj. Rozhodně si více váží mě, jsem ten lepší. A hlavně jsem samec! Ten, co jednou přebere Alfa trůn," dodal s povytaženým obočím a na Awnay se ušklíbl, jakože on je tu ten lepší a ona je jen nějaká muška v jeho zadku. Najednou ale Etney zbystřil, nastražil uši a zahleděl se do dálky. Uviděl černého vlka a šedou vlčici mířící přímo k nim. "Dívej, rodiče!" hlesl ke Casipě (Awnay si nevšímal) a ukázal pacičkou směrem, kterým přicházeli. Etny už chtěl otce horlivě pozdravit a Casipu mu představit, ale on se nezachoval podle jeho představ. Vypadal nějak napruženě, takže na něj jen překvapeně koukal. Doufal, že se jim Casipa bude líbit, že ji pořádně představí a oni ji přijmou s otevřenou náručí. Byl trochu zaražený, šlo to na něm poznat. Pohled tedy raději stočil od otce směrem k mamince, na kterou se usmál, když se na něj usmála ona. Upřímně, projel jím hřejivý pocit. Bylo to příjemné, že se mohl vrátit domů. "Mami, podívej," hlesl tiše a odťapkal si to se vztyčeným ocasem blíže k matce. Celý nadšený se zatetelil, ocasem zavrtěl a packou ukázal na Casí. "Tohle je Casipa, moje...moje přítelkyně!" vyštěkl to slovo "přítelkyně" a několikrát nedočkavě přešlápl, co na to maminka řekne (u toho hodil po Awnay vítězný pohled). "Chtěl jsem, abyste ji poznali a aby ona poznala vás," dodal, zavřel oči a očekával pochvalu, jaký je to hodný synátor, přičemž si sedl zadkem na zem, uši nastražil dopředu a ocas stočil kolem tlapek. Na tváři měl přihlouplý úsměv.

// mám čekat i na Eli? :-) nebo ta se nepřidá? abych věděla, jestli psát či ne :)

// lol :-D "Etny se zmínil, že smrdíš" :D

<< řeka Mahtae

Tmavé mraky se přihnaly na noční oblohu a vypadalo to, že každou chvíli se opět spustí déšť. Etneyovi to však nevadilo, jelikož přes den bylo pěkné dusno, teď mohli s Casipou alespoň dýchat. To nám ta cesta zabrala pořádnou chvíli, proběhlo mu hlavou, když se na svoji milou otočil. No, nebyl si vlastně jistý, jestli to už je jeho milá. Nic si neřekli, nic si nevyznali, pouze se k sobě více měli a tulili se. To ale nemuselo nutně znamenat, že jsou partneři. Trochu nejistě zastříhal oušky a vrátil pohled zase před sebe. Měl bych se zeptat? Ale vždyť to je přece jasné, prostě mě miluje! Jsem tak úžasně dokonalý, že o tom není ani pochyb. Každej mě miluje. Nojo, ale protože mě miluje každej, tak Casipa by mě měla milovat ještě víc! pokračoval se svými úvahami a kráčel dál po lesních pěšinkách. "Casipo," začal zlehka zrovna ve chvíli, kdy ona začala souhlasit s tím, že čtyřbarevná vlčice byla škaredá. Zasmál se ve chvíli, kdy si oba skočili do řeči a na tlamičce mu úsměv zůstával i nadále. "No, chtěl jsem se zeptat," načal větu. Pak jeho pozornost ale uchvátil běžící mladý jelínek, který jim přeběhl kousek před nosem a pelášil pryč. Od drobných kopýtek mu odpadávalo jehličí, listí a hlína, kterou po cestě posbíral. "Jé, sleduj!! Jelen!!" vyštěkl fascinovaně, jakoby snad nikdy žádného neviděl. "Jóó máš pravdu, taky by se mohla narodit jen Awnay. To by moji rodiče asi byli nešťastní. Já bych se pak narodil někomu jinému a oni by jen záviděli a říkali si, jak jsem skvělý syn a že oni mají jen takovou hroznou dceru," pokyvoval důležitě hlavou. "Jo a my dva, to bude...No budeme mít ty nejhezčí děti. A nejchytřejší. A naše dcera bude nejvíc mega elegantní po tobě, a syn nejvíc mega dokonalý po mně," zazubil se. Ke své předchozí řeči, kterou načal, k té se už nevrátil. Měl roztržitou mysl, takže když si všiml jelena, vyklouzlo mu to z hlavy. Spokojeně si tedy tlapal dál. "Už jsme tady!" hlesl najednou se spokojeným a pyšným výdechem, že tu cestu oba zvládli. Byl však pyšný hlavně sám na sebe, že sem Casipu v pořádku přivedl.
Na přivítání jeho rodného lesa a taky rodiny táhle zavyl a radostně si poskočil. Když se však zaměřil na svoji náladu a pocity, cítil, jak má motýlky v bříšku. Byl trošku nervózní, ale z čeho? Možná proto, že tak z ničeho nic předtím z lesa utekl? Už nebyl doma opět dlouhou dobu, nebudou rodiče naštvaní? A co sestra, bude tu taky? Když se nadechl, její pach tu cítil. Nebyl to ale starý pach? Jestli třeba neodešla...A co pečovatelka Laura a kamarád Calum? I jim by rád ukázal svojí novou životní lásku. Musí to všem oznámit, měl pocit, že to potřebuje vykvákat celému světu. Jantarovýma očima pohlédl na Casipu, vřele se usmál a přitiskl k ní na krátko hlavu. "Neboj se, jsou prima," ujistil ji tiše a vydal se na cestu vstříc jeho rodině. "Všechno ti tady ukážu, vším tě provedu. Ukážu ti místa, kde jsem byl jako vlče, kde mě bodla první včela a taky místo, kam chodím často odpočívat," povídal nadšeně. Z tváře mu nemizel úsměv a on jen mířil blíž a blíž ke své rodině, zvědavý, co mu na Casí řeknou.

<< Erynij (Smrkáč)

Opět se stmívalo a den se chýlil ke konci. Etney, spokojený s jeho dokonalostí, kráčel blíž a blíž k řece Mahtae. Vedle sebe si vedl vlčici jeho snů. Kdykoliv na ni pohlédl, roztálo mu srdce a on pookřál. Najednou se vedle ní necítil tak přehnaně dokonale, cítil totiž, že i ona je přehnaně dokonalá. Takže byli přehnaně dokonalí oba dva. "Byla škaredá. Byla červená, víš? Měla červený kožich!" zhnusil se. No kdo to jakživ viděl, aby vlk měl červený kožich?! "Vlci by měli mít krásné kožichy jako já a ty. Třeba šedý jako matka nebo černý jako otec. Popřípadě i šedočerný jako mám já, ten je asi nejlepší, není tak nudný. Já dědím jen ty nejlepší vlastnosti...Jak povrchové tak vnitřní, všimla sis toho už?" pozastavil se na místě, zazubil se na Casipu a spokojeně se celý zatetelil, přičemž u toho radostně vrtěl ocasem. Byl sám se sebou tak spokojený. "A tvoje oči," dodal pak, úsměv mu klesl a zahleděl se do jejích očí, o kterých právě mluvil. "A tvoje oči jsou nejkrásnější na světě," znovu jí oblízl čenich. On se prostě rád tulil, Casipa si na to bude muset zvyknout! S úsměvem na tváři se rozešel dál, následován jeho družkou....vstříc domovu.
Po překročení chladného toku řeky nasál vzduch do plic. Hlasitě vydechl a zamlaskal si, jakože je to největší frajer, a že Casipa má to štěstí, že chodí s takovým bourákem. "Už jsme blízko u mého rodného lesa, cítím to," pronesl hrdě, že žije v tom nejhezčím lese. Během chůze občas zkontroloval, jak se Casipě jde. Stále byla zraněná a unavená, jistě i hladová...To Etneyovi vůbec nedělalo dobře. Často dával pauzy, i když ona protestovala. Jednu dal i teď a zastavil se na takovém pěkném místečku. Velké kameny byly obrostlé mechem, takže byly pěkné měkké. Na zemi byla polovlhká měkká půda a nad nimi štěbetali v korunách stromů ptáčci. "No, kdybys byla tlustá," nakousl větu, kterou ona začala a hluboce se zamyslel. "Asi nemám rád tlusté vlky. Dívej na mě, já jsem ideál krásy. Štíhlý, obalený samými svaly (//tuky :D), mám úžasné nohy i ocas. To prostě nechápeš, že se někdo mohl narodit tak krásný. Ale moje sestra tak krásná není, podědila spíš to horší, jako například smrad z tlamy, krátké obtloustlé nohy a buřtíkovský tvar těla. Nojo, i když se rodiče snaží, ne vždy vyjdou ideální děti, že ano." pokrčil lopatkami k sobě, jakože se nedá nic dělat. "Mají aspoň jedno dokonalé dítě, no," usmál se jak měsíček na hnoji a kecl si zadkem na zem. Pak se však zhluboka nadechl a spustil další záplavu slov, skoro je ze sebe vychrlil i s plícemi a hlasivkami. "Ale to tobě se nestane, neboj se! Budu tě hlídat a nikdy nedopustím, aby se ti něco přihodilo!" rozhořčil se a zvedl u toho pravou tlapku nahoru, jakože přísahá. A Etneyova přísaha, to už něco znamenalo. "Tady u té řeky je ale pěkně, rád sem chodím, ale už se těším, až poznáš můj domov. Mám nádhernou velikou jeskyni, jídla kolik chci, každý mě obsluhuje...Taky tě budou obsluhovat," slíbil s úsměvem na tváři. Přál si, aby Casipa zažila stejný luxus, jako má on. Jen kdo ví, jestli si ten luxus nepředstavuje jen ve své mysli. "Tak asi vyrazíme, co ty na to? Chceš nějak pomoci?" začal kolem ní skákat jako by měl tlapky na pružinkách a našpulil tlamičku. "Máš mě ráda, Casí?" zeptal se, zacvakal zoubky a celý se otočil dokolečka. Bylo to zvláštní - postavou byl dospělý vlk, ale jeho mysl byla snad malého vlčete. Někdy to ale není jen na škodu, což? Aspoň je s ním sranda. Aspoň on si myslel, teda spíš věděl, že je s ním sranda. S ním je všechno. Vždycky všechno...Sranda, pohoda, klid, mír. Prostě jen to nejlepší. Pak ale při chůzi začal horlivě přikyvovat, že mu vypadl jazyk ven z tlamy. "Já vím, i ty sis mě vybrala. Ale já tebe taky!"

<< Armanské hory

Etney byl opravdu nadšený. Vlastně si doteď moc neuvědomoval, že jej Casipa přijala jako svého partnera. Partnera? Etney má partnerku! Nadšeně zamával ocasem ze strany na stranu a zazubil se. Jemu všechno docházelo do té jeho hlavinky opožděně, no. Jak zaregistroval, že se Casí o něco snaží, sklonil hlavu, aby na něj mohla lehce dosáhnout a nemusela se namáhat a nechal ji vykonat to, co měla v plánu. Jakmile ucítil teplý jazyk na svém oušku, usmál se a na zádech mu vstala srst tím, jak moc to bylo příjemné. On se tak rád mazlil! Byl moc mazlivý! Využil chvíle, že byla Casipa u něj a packou si velmi něžně a šetrně přitáhl její tělo k sobě, přičemž jí zabořil čumák do srsti za krkem. Nadechl se její vůně a zamručel. "Jsi tak krásná, nemohu uvěřit tomu, že taková dokonalost existuje," vychvaloval ji. Možná, že jindy by to myslel naprosto ironicky a neupřímně (kdyby mluvil k cizí vlčici), ale dnes to říkal Casipě - svojí nádheře, svojí princezně a královně. Takže dnes to bylo opravdu upřímné. "Jednou jsem potkal vlčici, co měla úplně hrozně hnusnou srst. Ne jak já, krásnou, zdravou a chundelatou, ona byla čtyřbarevná! A hnusná!" postěžoval si, jakoby uviděl snad tu nejhorší věc na celé Gallirei. Jemně se zamračil a pohled na Casí, přičemž přiložil čumáček přímo na ten její. Tak chvíli setrval a šeptem dodal: "Ale ty máš tu nejhezčí srst, máš ji stejně pěknou, jako mám já!" pak ji na oplátku taky olízl přímo na pusinku a čeníšek a s úsměvem se oddálil.
Vydal se opět dál a vzhlédl na oblohu, když se ona k němu přitiskla. Moc dobře vnímal to, že nejspíš měla strach, že se jí klepaly tlapky a byla celá nesvá. "Jen klid, byla to jen hloupá náhoda, že na tebe ta větev spadla. už se nic takového nestane. Brzy dorazíme ke mně..(lehký zásek)..k nám domů a budeš se cítit dobře! Jak jsem už říkal, ulovím ti něco dobrýho, budeš se mít jako v bavlnce," nasliboval by jí i hory doly. Zvláštní ale bylo to, že obvykle sliby neplnil, ale když se jednalo o Casipu, opravdu by jí snesl modré z nebe. Až po uši se zamiloval, neuvěřitelné. On dokázal milovat i někoho jiného než sám sebe! I jemu to bylo divné, nemohl tomu skoro uvěřit a po nocích dlouho přemýšlel, jestli jeho city jsou upřímně a jestli není jen zaslepen jejím vzhledem a krásnýma očima. Usoudil však, že vše, co cítí, je naprostá pravda a že ho prostě láska zaslepila. Nakonec přijal ten fakt, že už nebude nikdy sám a jen on, ale že od teď budou na všechno dva. Ten pocit se mu líbil. Už nikdy se nebude cítit sám, nebude se trápit tím, že nemá kamarády a nebude se cítit osamělý. Casipa totiž bude vždy po jeho boku. "Jsi nadšená? Máš radost, že jsem si tě vybral?" hrdě pozvedl čumák k zamračené obloze. Jistě, známky egoismu tu pořád byly, ale bylo to už o dost lepší! Poté, co do větru pověděla, že se předtím skoro neznali, se uchechtl. "Já teda, no já jsem tě náhodou poznal hned ten první den a věděl jsem, že jsi úžasná. Myslel jsem si už z dálky, že jsi květinka, co vyrostla na loučce!" skládal jí jednu lichotku za druhou. Choval se neuvěřitelně, takový Etney ještě nikdy nebyl. Nepoznával sám sebe, vlastně byl poměrně překvapený, že něco takového vypustil z tlamy. To on by přece měl být ta nejhezčí kytička pod sluncem, ne? Ale kdykoliv koukl do jejích očí, roztál jako led v teple.

>> řeka Mahtae

To bude Awnayjda rajda koukat, že mám partnerku a ona ne! Bude závidět, pche! začal si pochvalovat, jakmile Casipa přikývla na jeho plán vyrazit do smečky. Teda jako, že bude čumět, že já mám partnerku a ona nemá partnera, ne partnerku! Tak to myslím. Nebo že by byla na samice? Že by byla na stejný pohlaví?! Jak se tomu pak říká? Samicoláska? Nebo tak ňak? Možná, že je to i pravda, proto je furt tak sama, bojí se přiznat, že je jiná! Že je divná! přemýšlel dál nad svými věcmi, a proto si uvědomil až později, že Casí vyběhla jak torpédo z nory. Zpomaleně koukl na místo, kudy vyběhla a pak na místo, kde ležela. "Co?" vyřkl tiše a znovu si tu noru prohlédl. Pak mu došlo, že zraněná a rozlámaní Casipa vyběhla pryč a zhrozil se. Na tváři se mu objevil vyděšený výraz a on vyrazil z nory, div málem nesklouzl po hlíně, kterou byl posetý výběžek ven z nory. "Ale no tak, zlato!" zakřičel po ní. Už nešetřil s milými slůvky, nebál se jich. Jakoby se v něm něco změnilo, jakoby možná...MOŽNÁ trochu dospěl tím, že má partnerku. Třeba mu to vydrží jen pár dní, ale teď se cítil náramně dospěle. Jako jeho otec! Taky se teď cítil jako takový frajer. Prostě si jel to svoje těžce na pána. Rozhlížel se, kam jako běžela, a když si jí všiml, vydal se poběhem za ní. "Nemůžeš teď tak jančit, vždyť víš, že zranění potřebuje klid..." pokáral ji, ale nemyslel to nijak zle. Měl o ni jen strach, co kdyby si nedej vlku! podvrtla packu a pak měla ještě špatnou packu a nemohla by vůbec chodit? Podle něj by na sebe Casipa teď měla dávat velký pozor. "Musíme být opatrní, než budeš zdravá. Máš křehké tělíčko, víš? Nerad bych, aby ti zůstaly nějaké památky po té větvi, naše kámoška to fakt nebyla!! Rozhodně jsem se s ní popral, vyřídil jsme si to s ní!" rozvášnil se, jak začal mluvit o větvi, která tehdy na Casipu spadla. Nahodil cool výraz, jakože to teda fakt zmákl a pokračoval dál.
Najednou se ale zastavil a začal se rozhlížet. "Eeehh," vypustil ze sebe a zvědavě koukal po okolí. Jakoby snad zapomněl cestu. "To je krása, že? Bude zase pršet," zaobalil to, jako že si prohlíží počasí a děšťové mraky, které zakrývaly večerní oblohu. Ve skutečnosti však chtěl přijít jen na to, kde se teď nachází, aby mohl najít cestu, kudy vyrazit ke smečce. Nakonec to tu fakt nepoznal, tak vyrazil směrem k lesu, od kterého přišli a doufal, že to bude ok. Cestou šel stále vedle Casipy a koukal na ni jak na obrázek. "Je ti dobře?" ujišťoval se pořád. "Nechceš přestávku? Nebolí tě něco?" zněl trochu, jako nějaká starostlivá mamina, které se zranilo vlče a ona z toho nemohla týden usnout. "Jinak, povím ti něco o rodině!" spustil pak z jiného soudku. Přeskakoval na témata raz dva, ale to už ona musela postřehnout, že byl celý rozvrkaný a roztržitý. "Můj otec, král celého lesa, se jmenuje Arcanus. Je to fakt frajer, já jsem to frajerství zdědil po něm. Jsem stejně krásný jako on! A jednou taky budu král, z prince povýším na krále! Na Alfa samce! Je to fakt predátor, zvěř v lese se ho bojí!" básnil o otci. "No, pak matka Elisa...To je prostě matka. Furt prudí a nedá mi pokoj, je nabručená a někdy je mimo. Ale věř mi, nevyměnil bych ji, je to prostě matka...Mám ji rád," mrkl na Casipu s úsměvem. Do očí by to však matce nikdy neřekl, sám nevěděl proč. Možná, že by ukázal svoje city a pak by nevypadal tak drsně? "No a o sestře víš, to je beznadějný případ, to ví i ptáci v lesích," vzdychl, jakoby nad sestrou již dávno zlomil hůl. Pak se ale zazubil na Casipu a nasadil andělský výraz, chyběla už jen svatozář. "Nějaké dotazy? Neboj, určitě budou v pohodě, přijmou tě raz dva. Jsem jejich milovaný syn, co by pro mě neudělali!!" zazubil se znova. Měl dobrou náladu.

>> Erynij

Casipa najednou byla nějaká tulivá. Že by se jí zavrtal do mozku nějaký tulivec obecný, nebo tak? Zvláštní! pomyslel si, ale ve skutečnosti byl rád. Měl rád tulení, hlavně tulení s Casipou, to se mu líbilo. Předtím se tulil jen s matkou, otcem a blbou sestrou. "Proč bych nebyl v pořádku? No, pravda. Mohl jsem dostat infarkt z toho, že jsi dostala ťafku stromem. Nebo možná bych tam raději poloumřel místo tebe," nastartoval opět svoje úvahy, přivřel oči a pokýval vážně hlavou. V tom mu ale vlčice olízla čumák. Pocítil příjemnou něžnost, láskyplný dotyk a ke všemu ucítil její vůni. Zahřálo ho u srdce, že by už konečně opravdu nebyl nikdy sám? Že by byla Casí jeho? Na věky věků, jak se to říká v pohádkách? Pousmál se a radostně zabouchal několikrát ocasem o zem. Bylo to ještě takové dítě, ale tím byl víceméně speciální...
Ohlédl se ven z nory, zrovna vycházelo slunce. Bylo krásné nové ráno, vlahý letní vzduch se držel nad norou (v noře bylo dusno), na trávě byla kvůli dešti ještě rosa a větřík zlehka pofukoval. Foukl i k nim do nory a začal si pohrávat s Casipinou ulepenou srstí od krve. "Nevím, nepodceňoval bych to. Možná bych...NOJO! To je nápad! Možná bych tě měl vzít ke mně domů!" začal mluvit normálně, ale potom slovo "nojo" vyštěkl a energicky se zvedl na nohy, přičemž se skoro natloukl o nízký strop nory do hlavy. "Casí, máš zraněnou hlavu a jsi hodně potlučená, měli bychom zamířit k nám do smečky, tam se postarají," usmál se. Doufal, že svolí. Jednak pro její dobro a druhak chtěl všem ukázat, jak má pěknou družku. Pak ale Casí řekla tak nádherná slova, že si musel kecnout na zadek. Koukal, jakoby ho vyhodil vorvaň ze svého žaludku a čenichem čmuchal tak rychle, že se mu kejval ze strany na stranu. Přemítal si v mysli ta krásná slova, že tu chce být s ním a že za ním bude pořád cupitat. Najednou se mu po tváři rozlil spokojený úsměv, očka se zaleskla radostí a on se ke Casipě tak hrubě natiskl, až ji skoro mohla zabolet zranění. Ani si to upřímně neuvědomil, pocítil jen velkou touhu se jí dotknout. Ležel tedy na zemi, hlavu měl natisknutou na její srst, která už pochytila železitý pach krve a nic neříkal. Byl zticha a jen se tulil.
Po delší době, kdy už neměl zkoprnělé celé tělo a mohl se pohnout, hlavu od její srsti zvedl a pořád se zubil. Byl skoro jako malé vlče. "Tak co, tak co," vyhrkl najednou a zaujal hrací postoj se zadkem nahoru a hrudníkem na zemi. "Mohl by tě dovést k nám? Byl bych opatrný, rozhodně bychom dělali přestávky po cestě, pomáhal bych ti. Určitě se ti tam bude líbit! Ulovil bych ti něco dobrého, mohla by sis zdřímnout a byli bychom tam v bezpečí!" našpulil rty a tiše zakňučel, aby si dodal na roztomilosti. Upřímně, byl roztomilý!!

Etney opravdu tvrdě spal. Nejspíš ho unavilo hlavně to, jak se strachoval o Casipu. Psychická únava je často silnější než ta fyzická. Sny se mu nezdály žádné, měl "mrtvý" spánek. Cítil se však skvěle, z Casipy vyzařovalo příjemné teplo a její kožíšek byl jako měkký polštář. Navíc jeho podvědomí vědělo, že tu neleží sám, takže byl ještě spokojenější. Pravidelně oddechoval, občas mu zaškubaly svaly v nohou nebo zastříhal oušky. Casipy dotaz, jestli pak spí, samozřejmě neslyšel. Neměl teď o sobě ani tušení.
Po nějaké době začal přicházet k sobě, začal rozlepovat očka a ostřit zrak. Byl to jen sen? napadlo ho, ale jak pohlédl na ležící vlčici a ucítil v nose železitý pach krve, došlo mu, že se vše stalo. Casipa stále měla zezadu na hlavě škaredou ránu, jak ji plnou silou uhodila, když padala. Etny ji ze srdce litoval, ale přišlo mu upřímně najednou takové roztomilé, že se k němu tulí. Neznatelně se pousmál a potichoučku vzdychl, přičemž jí vydechl teplý vzduch na ouška. Pociťoval teplo z jejího těla a vůni jejího kožichu. Cítil se skvěle, byl uvolněný a všechna nervozita, stres a strach z jeho těla vyprchaly ven. "Casí? Jsi vzhůru?" zašeptal. Doufal, že již nabyla vědomí a bude s ním mluvit. Když si všiml, že vzhůru opravdu je, vystřelila mu hlava nahoru. Radostně začal vrtět ocasem, byla to opravdu upřímná radost, nic falšovaného. Veselé jiskřičky radosti poskakovaly v jeho jantarových očkách, uši měl našpicované dopředu a jazyk mu vystřelil z pusy, přičemž se nahnul a Casipu několikrát láskyplně a něžně oblízl. "Jsem tak rád! Tak nesmírně rád, že jsi vzhůru. Hrozně jsem se bál, že ti ta větev nějak víc ublížila!!" štěkl najednou a zabořil vlčici hlavu do srsti na krku. "No, rozhodně jsem tě zachránil!! Odtáhl jsem tě sem a s tou větví jsem si to vyřídil, víš? Nejsem skvělej?!" pyšně hlavu zase zvedl až k nebesům (v tomto případě ke stropu nory) a odfrkl si. Byl na sebe tak hrdý, že vše zvládl! Pak ho ale pýcha zase přešla a prohlédl si ji. "Jsi v pořádku? Jak se cítíš?" začal hned starostlivým tónem. "Bolí tě ta rána na hlavě? Neměli bychom to omýt vodou?" vyptával se. Sám si prostě nebyl jistý, co dělat s různými zraněními. On nikdy nic neřešil, ale když se teď jednalo o jeho blízkou, pociťoval pocit, který příliš dobře neznal. Cítil právě tu starostlivost a něhu. Chtěl se o ni postarat, jak nejlépe dovedl. Nechtěl nic podcenit! Nicméně registroval fakt, že je z toho pocitu mírně zmatený. Byl zvyklý, že se každý stará jen o něj a on byl král celé zeměkoule, proto teď nerozuměl tomu, proč se jeho mozek stará o Casipu a jeho maličkost jde bokem. Jakmile však pohlédl na tu ležící kuličku chlupů, bylo mu to jasné. Naklonil hlavinku zlehka do strany a povzdechl si. "Tolik se mi ulevilo, že jsi se vzbudila," hlesl tiše a dále mlčky na ni láskyplně koukal. Nejkrásnější pohled, jaký jí on mohl darovat.

// Napíšu další postík až v pondělí (možná se hecnu a i v neděli), přes víkend budu pryč a zítra čas nebude vůbec :/ :-)

Etney se koukal pod tlapy, aby náhodou neuklouzl a neztrapnil se před Casipou, ale zároveň kontroloval i ji, jak tak šla před ním. Nenapadlo ho, že udává moc rychlé tempo, chtěl se prostě jen dostat rychle někam, kde je sucho a klid. Casipa se však najednou zastavila a ohlédla se na něj, přičemž se pousmála. Etney zpozorněl a zahleděl se na ni i svýma očima, ale nahodil pohled typu "copak je? Co se děje?" Když se však rozešla, neřešil to a následoval ji.
Avšak to, co postihlo oba vlky zanedlouho poté, co se jejich oči setkaly, Etneye šokovalo. Přes déšť a hřmění vůbec nebylo slyšet, že by se nějaká větev lámala, nevšiml si toho. Zkoprněl na místě a pozoroval ležící Casí a větev, která jí znemožňovala se pohnout. "Casipo?!" hlesl tichounce. Srdce mu několik úderů leknutím vynechalo, ale jak pochopil, co se děje, začalo mu bít dvojnásobnou rychlostí. Dech mu ztěžkl, v krku měl velký knedlík a nešel mu z nervozity polknout. Hlasitě oddechoval a očima těkal sem a tam, potřeboval najít skulinku, aby mohl prolézt dopředu před vlčici a podívat se, co s ní je. Zezadu toho moc nevykoukal. "Casipo, slyšíš mě?!" štěkl hlasitěji, než předtím a chvíli vyčkal. Vlčice ale nereagovala, proto se Etney rozhodl, že to přeleze bokem. Byla tam vyvýšenina, musel sice překonat kluzký povrch a taky několik přírodních nástrah na zemi, ale bleskurychle se ocitl u vlčice a jantarovýma očima přejížděl po jejím zavaleném těle. Čumákem do ní lehce dloubl, ale ona stále nereagovala. Nevěděl, co má dělat, cítil se najednou tak zmatený. "Casipo, no tak...Tohle mi nedělej, nesranduj tady!! Musíme se jít schovat!" štěkl znovu rázně a koukal, jestli se neprobere. Jeho slova přeci byla tak povzbuzující a rázná, že i mrtvý by vstal z hrobu! Ale ona ne. Ona ani očkem nepohnula. V Etneyových očích se zableskl strach a obavy. Prohlížel si těžkou větev, jak by ji z Casipy mohl dostat dolů. Nejdříve zkusil zatlačit vlastním bokem, ale moc to nepomohlo. Bál se, že jeho milá bude mít nějaké vážné zlomeniny, proto nechtěl s tou větví moc hýbat, aby jí nezpůsobil ještě horší zranění. Na druhou stranu ji ale potřeboval dostat do tepla, do nějaké klidné nory, kde by mohl odpočívat. Přece ji nemůže nechat prochladnout na tomto dešti, to je jasné!
Beznadějným pohledem přejížděl po okolí, tlapky se mu klepaly zlostí, že nešel on první, byl by tam ležel místo ní. Rozhodně (podle jeho názoru) by to bylo lepší, než to, jak se teď stresuje a neví, co si počít. Navíc Casipa by byla zdravá a plná sil, teď je absolutně nepoužitelná, pochroumaná, v bezvědomí. No tak, nemůžeš tady jen tak nečinně postávat! Sundej z ní tu větev!!" povzbudil ho vlastní mozek. Trochu jakoby ho zevnitř nakopl, takže se Etney hned ze svého transu probral a úpěnlivě hleděl na větev a přemýšlel, co s ní. Nakonec ho nenapadlo nic jiného, než že větev prostě odmlátí svým tělem pryč. Proto si vždycky couvl, rozběhl se a svým bokem do větvě uhodil. Větev se vždy posunula o malý píď, chudák šediváček už měl bok celý omlácený a bolavý, ale nakonec se mu zadařilo a bezvládné tělo jeho drahé bylo volné. Větev odpadla někam do strany a Etney si ji mohl celou prohlédnout. Měla několik povrchových zraněný, ale nejhorší to bylo na hlavě. Dokonce i krvácela. Etney netušil, co má dělat. Několikrát přešlápl z tlapky na tlapku a zakňučel. Kéž by tu byla matka," zasteskl si. Ta by určitě věděla, co dělat!! najednou jeho ego bylo roztroušené někde po zemi, vůbec nepřemýšlel sám nad sebou, jako to vždycky dělal. Byl prostě jen celý pryč z toho, že blbá větev spadla na jeho milou. Co teď? Co si má počít? Má ji někam odnést? Ale co když jí ublíží ještě víc?
Po dlouhém rozjímání a uvažování, co by měl asi dělat, se rozhodl, že ji zkusí dostat do suché nory. Netušil sice, kde se nora nachází, ale nechtěl Casipu nechat prochladnout. Nejdříve se snažil její tělo zvednout a dát si ho na svá záda, ale to bylo opravdu nemožné. Nakonec to skončilo u toho, že zubama chytil její kůži na krku a táhl ji pryč. Dost u toho zapotil, ale měl štěstí, nora byla nedaleko. Vtáhl ji dovnitř a hlasitě, unaveně dýchal. "Tak," ulevil si, pyšný sám na sebe, že to dokázal. Koukal na její strnulý výraz a zalil ho chladný pocit. "Casí," oslovil ji znovu něžným tónem. Měl strach, co když se neprobudí? Tolik si přál, aby zůstala s ním. Chtěl znovu spatřit její krásné lesklé oči, její úsměv, pozorovat její něžné pohyby. Jediné, co ale teď mohl udělat, bylo to, že se schoulil do klubíčka kolem jejího těla, aby jí dodal potřebné teplo. Říkal si, že kdyby ovládal magii ohně, určitě by zde vytvořil nějaký příjemný ohníček. Posmutněle koukal ven z nory a došlo mu, že jeho "záchranná mise", musela zabrat několik hodin, protože slunce na obloze znovu zacházelo za horizont. Překvapeně zastříhal ušima, že by to opravdu zabralo celý den? Nemohl tomu uvěřit. Únava z fyzického i psychického vyčerpání jej však ale přemohla, a Etney zanedlouho upadl do hlubokého spánku. Bránil se tomu, chtěl být vzhůru, až se Casipa probudí. Byl k ní přitulený, objímal ji svým ocasem a doufal, že se cítí dobře a že co nevidět nabere vědomí.

<< Erynij

Silný vítr se opravdu zvedal čím dál tím více. Foukal vlkům do očí, profukoval jejich mokré kožichy od deště (nestihli najít úkryt v čas), takže to bylo tak na nějaké nachlazení. Navíc už se setmělo a nebylo vidět ani na krok, jelikož měsíc se schoval za tmavá mračna, ze kterých vycházel nejen déšť, ale i blesky a hromy.
Etney rozhodně neměl rád bouřky, upřímně se jich i trochu bál. Uši měl celou dobu připlesklé na krku a očima loudil po okolí, aby je náhodou nesmetl padající strom nebo tak. Věděl, že bývat ve velké bouři v lese není moc ok. "Musíme honem najít nějakou jeskyni, v těch horách to určitě půjde!" zakřičel hlasitě, aby přehlušil okolní rámus a hlavou pokynul k horám před nimi. Rozběhl se tam, ještě naposledy se ohlédl na Casipu, zdali pak jej následuje, a sám jen běžel. Mezitím přemýšlel nad tím, co "jeho milá" říkala o seznamování se a o kamarádech. Upřímně řečeno, Etney se seznamoval lehce jen z toho důvodu, že každého otravoval svými řečmi, ale on to tak nevnímal. Vnímal sám sebe jako skvělého vlka, kterého má každý rád. Měl rozhodně kamarády na každém rohu a za každým stromem a každý ho miloval. Alespoň v jeho umanuté mysli. "To je v pořádku, máš teď mě!!" zahulákal na Casí, ale hlavou se na ni neohlédl.
Oba dva stoupali do kopce. Bylo to trochu nepříjemné, jelikož půda začínala být pořádně promočená, takže vlčí tlapky sem tam uklouzly, a taky proto, že na zemi se válely různé klacky, pařezy atd. a když Etny běžel, rozhodně nedával pozor na cestu. Očima jen těkal tam a zpátky a hledal nějaké místo, nějakou jeskyňku či noru, kam by se oba mohli zašít. Několikrát se tedy pěkně kopl do tlapky, až musel zaklít nějaká sprostá slova jako "debilní déšť" nebo "pitomé bahno", ale nikdy nezaznělo nic o tom, že on sám si může za to, že nekouká pod tlapky a zakopává. Vždy z toho vinil momentální přírodní podmínky. Stoupali dlouho, nakonec Etney musel i zpomalit, jelikož byl dost zadýchaný. "V pořádku?" zeptal se Casipy, když stanul po jejím boku. "Jdi první, kdyby se cokoliv stalo, ať tě mám na očích," pověděl ochranářským hlasem. Myslel to zcela upřímně, nehodlal o Casipu přijít jen kvůli tomu, že je bouře. Co kdyby jí nedej vlků zavalil strom? Nebo jí snad uklouzla tlapka a ona spadla a Etney by (i přes jeho naprosto bezchybný sluch, jak říkával) neslyšel její sténání a volání o pomoc? No to vůbec nehrozilo. "Budeš tlapat hezky přede mnou rychlým krokem, jasně? Půjdeme touhle pěšinou, určitě někam dojdeme," ukázal tlapkou na úzkou pěšinu. Opravdu byla dost úzká možná tak na to, aby tam vlk opatrně proklopýtal, nikoliv aby běžel. On se ale hystericky už chtěl dostat z deště a bouře. Za nimi do hlasitě bouchalo a blesky osvětlovaly celou oblohu. "Když uvidíš noru, zalez do ní!!" štěkl ještě po Casipě, když se oba vydali na cestu.

Svítalo. Sluníčko bylo jako každý minulý den schované za mračny a Etney měl pocit, že se schyluje k nějaké nepříjemné bouři. Nadechl se dusného vzduchu a hlasitě oddechl. "Jsem v pohodě," hlesl tiše na svoji předešlou "akcičku" v lesíku. Mírně se pousmál a pozoroval její oči. Nemohl uvěřit, že se mu za tak krátkou dobu tak moc zalíbila. Byla tak něžná a křehká - úplně jako krásné poupátko, které on musí chránit, aby se ještě rozvinulo do větší krásy, než je teď. "Casipo, měli bychom si najít nějaký úkryt, co myslíš? Mám dojem, že bude nepěkná bouře, už delší dobu je dusno a zataženo," okomentoval nynější podmínky. Navíc neměli co dělat a tohle byl plán, aby se nenudili. Museli společně najít úkryt, navíc při dešti bývá chladno! Etney už si v myšlenkách vybavoval onu noc, jak se k sobě tulili. Jak cítil její teplé tělo, její měkký kožíšek, chtěl to zažít znovu. Mládí a rozvernost nad jeho slušným a ohledně samic i trochu zdrženlivých charakterem prostě vyhrává na plné čáře. Ohledně žížaly se musel zasmát, vždyť to byla pravda. Horlivě přikývl, "ano! Mají malá žížalata, byla by škoda, kdyby žížalky přišly o tatínka nebo mamku," zkonstatoval a hluboce se zamyslel. Vždycky se cítil jako nějaký slavný myslitel, když přemýšlel "o nesmrtelnosti brouka". Podle něj to ale byly velmi důležité věci. "Vlčata po mně jednou určitě zdědí moji lásku k přírodě, ušlechtilost a taky inteligenci!" vyštěkl najednou zničeho nic a zvesela zavrtěl ocasem. "A co zdědí po tobě, Casí?" zašvitořil, přičemž u dotazu jemně docupital blíže k ní a otřel se jí úmyslně o bok. Potřeboval si ji nějak získat, cítil z ní stále nejistotu a taky určitý "odpor", či jak to nazvat...A to se mu nelíbilo. Chtěl, aby mu důvěřovala.
Pomalou chůzí, takovou procházkovou, se vydal skrz les. Půda byla na jeho tlapky příjemně měkká, takže si to užíval. Na těle pociťoval letní teplý vzduch, ač byl tedy hůře dýchatelný, jak byl ztěžklý. "Jako veverka by jsi možná byla roztomilá, ale víc se mi líbíš jako vlčice," zazubil se a hodil po ní významným pohledem, přičemž mu na tváři zůstal milý a upřímný úsměv. Chvilku jí zase koukal do očí, jakoby se od ní nemohl odtrhnout, ale pak hlavu vrátil na rovno a pohled před sebe. "Jak jsem říkal, ehm. Musíme najít něco, kde se ukryjeme před deštěm, nechci mít zase promočený kožich, vypadám pak jak schlíplé vlče," postěžoval si brumlavým hláskem. "Takže," začal pak opět nové téma. Jeho mozek si vždycky něco vymyslel a on to hned musel řešit, místo toho, aby chvíli mlčel. "Říkala jsi mi, že jsi neměla vlka kamaráda ani partnera, je to tak? A chtěla jsi někdy? Jsem tvůj první...kamarád?" optal se zvědavě a zastříhal ušima, přičemž u slova "kamarád" se jemně zadrhl (jakoby přemýšlel, jestli je kamarád nebo snad něco víc), ale pak se na ni pouze letmo koukl jantarovýma očima a u toho stále pokračoval v pomalé chůzi.

>> Armanské hory

<< Ostružinová louka - kolem vodopádů

Už to nejspíš bylo týden, možná i více, co spolu Casipa a Etney trávili čas. Poznávali se, škádlili se, zažívali spolu nová dobrodružství...A Etney se nepřestával snažit na Casipu zapůsobit. Vykračoval si to po jejím boku, pyšně našponovaný, ocas vztyčený a oči upřené před sebe, jakoby přemýšlel nad něčím velmi důležitým, jako třeba plánováním cesty nebo tak. Prostě působil jako nějaký velmi inteligentní vlk, ale ve skutečnosti? Ve skutečnosti právě přemýšlel nad tím, že ho trochu svědí zadek. Začínal z toho být kapku nervózní, přece se nebude natahovat a před Casipou okusovat, ne? Zastříhal ušima a porozhlédl se okolo, no nejbližší schovku nikde neviděl, protože ani nevěděl, kam míří. To je pech. Zadku, no tak, poškrab se sám! zasténal v mysli a jemně zadečkem pohodil do strany. Nepomohlo to, takže to zkusil znovu, ale silněji. No, znovu to nečekaně nepomohlo, ale vyhodilo ho to z osy a tak celé tělo na tlapičkách ustoupilo o několik kroků do strany. "Uuuuh," vydral ze sebe překvapeně Etney a zazubil se. "Tomu se říká únik před žížalou, Casipo," zašvitořil spokojeně, zavřel oči a tiše zachrochtal, aby dodal na dojmu, že je velice hrdý na to, že právě nezašlápl žížalu. Uuuuh, svědí tooo, potřebuju to podrbat! Dál si v klidu vykračoval, tlapka před tlapku, ocas právě zarazil dolů, protože už to nemohl vydržet, jak to lechtalo a on ho měl ještě nahoru a celý odkrytý - pak mu vlahý větřík provětrával kulky (// :D). "Byla tam žížala a já jí nechtěl ublížit, nejsem šlechetný? Daroval jsem jí život, dívej na mě," pochválil sám sebe, jelikož od Casipy tu chválu stále nějak neslyšel, a to ji přitom očekával! Očekával ji za věc, která ani nebyla pravdivá, ale Etney se tvářil tak naprosto upřímně, že by mu to vlk i uvěřil, že tam byla žoužala. "A jistě že vím, kam jdeme, copak mi nedůvěřuješ? Já vím vždycky všechno, tento svět znám jako svý vlastní tlapky," ujistil ji, ale ve skutečnosti si nebyl až tak jistý, kam teď míří.
Etney Casipu vedl teď trošku rychlejším krokem, neboť kdyby to šlo, začal by se z té nervozity, jak se potřebuje podrbat, trochu potit. Procházeli okolo vodopádů, které sice neviděli, ale mohli je slyšet. Řeka krásně hladila kameny, co ležely dole na písčitém povrchu a vodopád čeřil vodu v řece. Zamířili ale někam do lesa, což byla naprostá náhoda. "Vidíš? Říkal jsem, že to vím. Tohle je les...Chtěl jsem tě vzít do lesa," zalhal, avšak nedal to na sobě znát a pokýval hlavou, že opravdu mluví pravdu! Pomalu dotlapkal na kraj lesa a hlasitě vydechl. "A teď má milá, zkoumej stromečky, a já si odskočím, dobře? Hned jsem zpátky," mrkl na ni, s klidným výrazem se otočil a ladnými kroky odklusal pryč. Jakmile se však ke Casipě otočil zády, zkřivil tvář a začal drkotat zuby, už se nesmírně těšil, až se podrbe. Zašil se za nějaký tlustý kmen stromu poměrně daleko od Casí, přesvědčil se, že ho nevidí (to by pro něj bylo potupné!) a začal si zadek okusovat. Takový skvělý pocit. Pak si ho ještě podrbal o kmen stromu, u toho málem blahem spadl na zem, a jak cítil, že je to ok, vydal se zpět za Casipou, že se vůbec nic nestalo. "Jsem tady, tak cos vykoukala na těch stromečkách? Nejsou krásný?" zeptal se, jakoby se nechumelilo. Rozevřel tlamičku do širokého úsměvu a u toho udělal tiché "hihi"

Pomalu zapadlo slunce a to naznačovalo, že bude konec dalšího dne, který tito dva vlci prožili a přežili. Etney, hrdý sám na sebe, že ulovil takovou pěknou mladou laň s měkkým masem, sledoval Casipu a čekal, co z ní vypadne na tu otázku, proč jsou jí nepříjemné jeho doteky. Zajímalo ho totiž, jestli k tomu má pádný důvod a nebo je jen umíněná, avšak po dozvědění se jejích důvodu královsky uznal, že to asi nebude z mladé umíněnosti, že má prostě jen strach. "Já se rád ztrácím," zazubil se pobaveně. Nic nebral vážně, ze všeho si dělal jen srandu. Ale možná proto to s ním bylo takové uvolňující, ty strávené chvilky. "Ale neboj, já ti nic neudělám. Budu se o tebe starat, vážně! Přál bych si, abys zůstala se mnou," pověděl jí pak polohlasem. Jeho hlas najednou pozbyl veškerý vtip a nadnesený tón hlasu. Byl naprosto upřímný. Koukal na ni zrovna ve chvíli, kdy ona koukala na něj, takže se jejich oči střetly a Etney se jen mírně pousmál. "Nemusíš dělat to, co je ti nepříjemné, Casí," ujistil ji potichu. Teď to byl zase jiný Etney - chápavý a citlivý. Jeho vysoké sebevědomí a vůdcovské sklony se na chvíli vytratily, díky bohu.
Pomalu se otočil na tlapkách a ohlédl se na vlčici, přičemž nadzvedl obočí. "Ale zkoušet nové věci je přece prima," dodal nadšeně a rozběhl se s úsměvem na tváři pryč. Nejspíš na nějaké to své oblíbené místo na Casipy popud. Ne, jdu tam, protože já chci! Jdu tam, protože jsem se takhle rozhodl! ujistil se ve svém mozku, pak neznatelně přikývl a běžel dál. Po očku se ohlédl na Casí, jestli jej následuje. Mě přece musí chtít každá ne? Jsem tak krásný...A jak ladně běhám! Chtěl bych i sám sebe, kdyby to šlo. Tak proč ona je tak zdrženlivá, zasténal si v mysli, ale pak to už raději neřešil, protože měl na krajíčku. Chtěl se rozbrečet jako malý vlk! Hanba mu! Zpomalil do klusu, hlasitě vydechl a udělal malé kolečko kolem své osy, aby Casí měla čas ho dojít. Pak šel vedle jejího boku, ale udával tempo on, jakožto správný samec! Sice vůbec neměl ponětí, kam jdou, ale někam se určitě dostanou, že?

>> Erynijský les