Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Asi moc nemám s chudákem Etnym co dělat :D tak ho schovám :D Překážel by :D

Pro Etneye bylo opravdu nezvyklé, že se všichni netočili jen kolem něj. Byl překvapený, protože měl dost zraněnou zadní nohu, přes stehno hluboké drápance a nikdo jej neobíhal a nelitoval! Měl za to, že by se u něj matka měla zastavit, zavést ho někam do bezpečí, oblíznout mu čenich, říct, že je to její milovaný syn a ať zůstane pěkně v bezpečí před těmi zlými medvědy. Jenže ona na něj jen křikla, aby se schoval a to bylo celé. Etney se zastavil na místě, zvednutou tlapku už měl skoro v křeči. Hlasitě oddechoval a rozhlížel se po medvědech, kde zrovna jsou. Nakonec co ale vzal přímou čárou do takových bohatých, košatých keříků, které by ho měly bezpečně ukrýt před zraky nepřátel.
Naštvaně si tam sedl na zadek a zapřemýšlel, jestli je dost dobře ukrytý. Pak si ale nakonec lehl, aby byl ještě menší a nepřitahoval vůbec žádnou pozornost. To je fakt naprd. Všichni bojují, předvádí se jeden před druhým, zdokonalují svoje schopnosti a já ležím v keři. Nechápu, proč jsem to musel schytat zrovna já. Že se ti lumpové nestydí, picnout krále lesa! Odfrkl si soplík z čenichu, který si dovolil mu překážet, pak si čumák otřel tlapou a nakrčil ho. Byl vážně nespokojený. Byl zklamaný, že se taky nemůže účastnit tohoto „vzrušujícího“ souboje. Jistě, docházela mu závažnost situace a taky to, jak je to vlastně nebezpečné, ale měl takový dojem, že by jim to natřel. “Kdybych měl zdravou nohu, jistě by se mě zalekli. Jednu bych jim vlepil, to by viděli! Já jsem plný síly! Jsem king! Jsem někdo!!“ konejšil sám sebe hrdinskými řečmi. Nicméně, i nadále zůstával (tak jak matka chtěla) schovaný v keři a dělal, že neexistuje. V duchu si přál, aby do té nohy chytil nějaký těžký zánět a infekci, aby si ho rodiče všímali, přestali chvíli opěvovat Awnay a říkali, jaký je jejich syn chudáček. Už si představoval v hlavě jejich smutné oči a výrazy, když by zahlédli, jak špatně na tom budoucí Alfa je. To by otec hned obrátil. Jistě by se o něj začal hezky starat a říkal by něco jako „neboj, synku, bude to v pořádku. Jednou budeš vládnout tomuto lesu tak, jako mu vládnu já“. Etneyovi pohádkové představy byly prostě skvělé. Uváděly ho do „říše snů“, i když nespal a byl vzhůru. Ale spíš tak jeho mozek si představoval blbosti, které pak Etnymu zastíraly mysl.

Etney byl vděčný za pomoc ostatních, ale nebylo to dlouho, co mu pomáhali. Zákeřní medvědi je totiž rozehnali na různé strany. Zoufalý a snad i poprvé v jeho krátkém životě bezradný Etney se rozběhl směrem, kterým ho medvěd hnal. Bylo to směrem k jeho rodičům. Běžel pouze po třech nohou, takže logicky to žádný sprint nebyl, no na tu tlapku, která byla nyní chromá, se postavit nemohl. Velmi ho bolelo, zranění štípalo a rozhodně nebylo malé, medvěd se strefil vskutku dobře. Jeho ostré a silné drápy udělaly Etneyovi na stehnu dobrou hrůzu. Navíc z toho poměrně tekla krev, takže měl celou špinavou nohu. Nicméně, díky adrenalinu, který nyní pociťoval, to nebolelo zase až tak, ale sám vlčí bůh jej mohl ujistit, že zítra ho to bude bolet daleko víc. “Čím jsem si to zasloužil, ten medvěd by mi měl líbat nohy, jsem daleko lepší, než je on!“ zablekotal si sám pro sebe mezitím, co se snažil dostat k matce a otci.
Medvěd jej tedy zahnal k rodině a Etney se ještě několikrát ohlédl za sebe, kde zůstali ostatní (hlavně tedy jeho sestra, očima ji hledal všude, kde se dalo. Nikdy by to však nahlas nevyslovil, že o ni má starost). Nemohl je ale najít, usoudil tedy, že se někde snad bezpečně schovali. Ještě se strachoval o Lauru a o Caluma, jeho jediného pravého přítele. Když si to tak vzal, Měl jen rodinu, pak Lauru, která ale taky patřila do rodiny, pak Caluma a svoji partnerku. Moc jiných vlků za život nepoznal, dal si tedy za úkol, že jestli tento střet přežije, musí poznávat nové vlky, aby všichni viděli, že na světě neexistují jen nuzáci, ale i vlci tak ušlechtilí a dokonalí, jako je právě on. Kdyby mohl, jistě by se teď nadmul pýchou, pohodil hlavou a ukázal tlapkou, že je teda fakt frajer. Teď na to ale opravdu čas nebyl, byli tu ti medvědi. Netušil, co by si s nimi měl počít, proto prostě cupital po třech nohou tam, kam běželi jeho rodiče. Očima si stále hlídal správný odstup od medvěda a sledoval otce, jak se snaží o situaci postarat. Jednou budu stejně tak dobrá, jako je on. Mám to v krvi! Jsem rozený vůdce, cítím to v kostech. Však on mě zplodil, jsem z jeho potu a krve! Mám na to být Alfa, proběhla mu bleskurychlá myšlenka hlavou. Pak mu ale cvaklo v mysli a zase byl „při vědomí“, když otec zařval na Awnay něco ohledně přívěšku. Přívěšek? Jakej přívěšek? Jako tamto? Očima zapátral po medvědovi, kterému se na krku houpal nějaký zvláštní amulet. Etneyovi se moc líbil, nechápal, proč mu matka příroda taky jeden nenadělila. Podle něj by mu to slušelo, říkal si, že na to má správně tvarovaný krk, na takové hračičky. Než to ale otec nezmínil, vůbec si nějakého přívěšku nevšiml. Asi byl tak zakoukaný sám do sebe, že prostě tohle šlo mimo něj. Dál ale netrpělivě přešlapoval na místě a uhýbal tam, kam bylo třeba. Byl celý nesvůj z toho, že nemůže v této situaci nijak pomoci. Ale nyní už i jemu došlo, že by moc neudělal a jen by to zhoršil. “Mámo, co mám dělat?!“ křikl po ní, aby ho dobře slyšela. Jantarovýma očima pátral v těch jejích, prosil ji o radu. Po dlouhé době se choval jako syn, a ne nějaký nafučený trouba. Vypadal jako bezradné štěně, co ztratilo míček…

Bylo známé, že Etney je tlučhuba. Nevěděl, kdy přestat mluvit. Mluvil dokonce i ve chvílích, kdy to opravdu nebylo nutné, takže někdy na to doplatil. Dostal například jako malý vyhubováno, jindy zase přes čumák, tentokrát však tlapou od medvěda. Nestihl skoro ani zareagovat, jak se na něj ten medvěd začal valit. Byl jako taková hnědá tučná koule chlupů, co se bezhlavě řítí na krále, který by měl převzít Alfa trůn. Etney tedy jen hloupě a zároveň šokovaně postával na místě, koukal na medvěda, ale než stihl udělat byť jen jeden krok do strany, byl sražen ohromnou silou k zemi. Ucítil palčivou bolest na zadním stehně a navíc i záda si jaksi prokřupal, jak dopadl na zem. Zůstal celý otřesený nějakou dobu ležet na zemi, jakoby měl vyražený dech, nemohl se nadechnout. Sýpal, lapal po dechu a očima koulel zmateně po okolí. Co jsem provedl? Vždyť jsem se jen snažil odehnat nezvané hosty!! Zklamaný z toho, že si ho nikdo neváží, pozoroval okolní dění a stále ležel nehybně na zemi. Rána to byla opravdu veliká a jeho tělo, ač nebyl nějaké párátko, dostalo pořádně zabrat. Byl otřesený, ale už si pod sebe pomalu skládal tlapy a snažil se zvednout, no na zadní nohu nemohl dostoupnout. Raději se na ni nechtěl ani ohlížet, byl si jistý, že rány budou hluboké a bude to dost krvácet, bolelo to jako čert! Navíc se mu krapet točila hlava, asi se do ní nějak bouchl. Netušil ani, odkud všude mu teče krev, cítil po celém těle divné mravenčení.
Když se však konečně vítězně postavil, pohled na něj byl hrozný. Vypadal jako zbídačený pes, který se provinil tím, že rozkousal pánovi botu. Nahodil smutný výraz a nadlehčoval u toho zadní tlapu. Opravdu stále nerozuměl tomu, co provedl, že jej ten medvěd takhle krutě třískl. Vždyť se jen snažil hájit smečku a její obyvatele. Tak co už by měl teda jinak udělat, aby si ho vlci v okolí vážili? Přemýšlel by nad tím i nadále, ale najednou se k němu přiřítili ostatní (včetně sestry) a snažili se mu pomoci. Překvapeně je pozoroval a zastříhal ušima, když zaslechl matčin hlas, ať všichni utíkají. Všiml si, že se k němu řítí jeho milý kamarád Calum, drahocenná a vždy starostlivá pečovatelka Laura…A pak i jeho smradlavá sestra! Nemohl uvěřit svým očím, vlastně, uvnitř ho najednou příjemně hřál nějaký pocit. Byla to radost? Nebo snad pocit důležitosti? To, že ho mají rádi a že není tak sám, jak si myslel? Opravdu se najednou musel začít usmívat, cítil se skvěle. Nikdy by neřekl, že se k němu v podobných situacích někdo přiřítí a bude mu chtít pomoci, myslel si, že je všem ukradený. A to konkrétně i jeho sestře. Ale opravdu byl velmi potěšen. “Kamarádi,“ hlesl tichoučce, sotva slyšitelně. Když k němu přišla poblíž Awnay, velmi vděčně se jí opřel o kožich. Jistě, podle něj sice smrděl, ale pomocnou tlapu by odmítl jen hlupák. Nenápadně po očku prohlédl svoji sestru a znovu se usmál. “Awnay, díky za pomoc. Ty…Promiň, co jsem ti řekl,“ vysypal ze sebe najednou potichu přímo do jejího ouška. Věděl, že na to teď absolutně není čas ani vhodná chvíle a místo, ale prostě jí to musel říct, aby věděla, že ho to mrzí. Sice neměl v plánu se omlouvat a projevovat lítost, ale tahle situace byla výjimečná a byl si někde hluboko uvnitř sebe jistý, že to každý pochopí, že jinak hrdý vlk se nyní omlouvá. Byl si prostě jistý, že každý pochopí vážnost této situace, prostě se musel omluvit!
Nicméně, pozornost převedl směrem k medvědům a všiml si, že i matku jeden z nich ohrožuje. Snažil se tedy rychle zvrávorat a postavit se na nohu, ale kdykoliv to zkusil, ostrá bolest mu vyjela přes celou nohu až do zad. Vždy bolestně sykl, prostě to nešlo. Bylo to škaredé zranění. Moc dobře věděl, že on je teď k ničemu, pouze přítěž (jako obvykle). Nevěděl ani, kam by se měl ukrýt, aby ostatním nezavazel, ve svém stavu toho opravdu příliš nezmohl. “Co budeme dělat?!“ hlesl pak tak, aby ho všichni slyšeli a začal se batolit tím směrem, kterým šli ostatní. Snažil se na třech tlapkách skákat, jak nejrychleji mohl. Medvědi byli opravdu agresivní, Etney vůbec nevěděl, co by si s nimi měl počít. Nebyl tak zkušený, navíc teď byl z toho šoku i trochu zpomalený v přemýšlení a celkově takový zmatený. Držel se jen ostatních a nechal to na nich. Nechtěl jim přidělávat ještě více starostí.

// Uuuuh! Etney má tolik kamarádů! A maminka aji se o něj bojí!

Já se původně vyjadřovat nechtěla, ale nakonec sem taky něco hodím :-)

Já za Haruhi byla neaktivní dlouho, opravdu dlouho (promarnila jsem veškerý ča,s kdy to tu aktivně žilo..škoda). Vrátit jsem se vůbec neplánovala, ale nakoplo mě to, jak mi kdysi Savior napsala, že se Haruhi smaže, když bych neměla zájem dál hrát. A nemohla jsem dopustit, aby moje princezna byla smazaná a už nikdy neožila :-) Mám k ní citové vazby, myslím, že každý hráč tu to chápe. Aspoň trochu. Vzala jsem si teda nový charakter - Etnyho. Ten mi vlil krev do žil :-) Díky němu jsem aktivně ožila. Za Haruhi mě ta hra už moc nebaví, nevím proč, nějak nedokážu najít chuť...Vždycky napíšu, ale není to úplně to, co dřív no. Snad se mi ta chuť nějak vrátí :-) Každopádně Etney mě fakt baví, takže za sebe můžu říct, že já aktivní hodlám zůstat :-) Samozřejmě někdy jsou kratší výpadky, že několik dní nenapíšu, ale to se určitě stane někdy každému, když je toho v reálu moc.

Ohledně smečky je to škoda, Haruhi tam vždy hledala svoji sestřičku :-D takhle už zůstane asi ze všech sourozenců sama. :)

Když to tak shrnu, mrzí mě, že jsem tehdy proflinkala ty roky, kdy to tu bylo aktivní a každý tu žil :-) Nějak jsem neměla chuť...Ale co už, čas se vrátit nedá. Pokusím se teda aspoň já pomoci svojí aktivitu tomuto webu a doufám, že se vrátí nějací staří hráči zpět ke své aktivitě :-) Je to super, jen tak dál, nepřestávejte se snažit! Dlouhá léta to tu už funguje, byla by škoda, kdyby to vše přestalo...

// Tak se přidávám ^^

Ladnými kroky mířil k rodnému lesy. Nespěchal, šel si jako na procházce. Vždyť na něj každý čeká s otevřenou náručí, to bylo jasné. Nicméně, nebavilo ho jít krokem, proto ve chvíli, kdy se ujistil, že ho nikdo nevidí, přidal na tempu. Nemohl si kazit přece pověst toho "pohodáře", který nikdy nikam nespěchá, ne? Teď tedy klusal směrem k domovu a doufal, že jeho smradlavá, nechutná, tupá a nanicovatá sestra bude poblíž, aby jí mohl laskavě sdělit, že smrdí, že se má umýt a že teda je mezi nimi vše ok, a zase odejít za svojí partnerkou a třeba dělat vlčata, nebo tak něco. Nojo, vlčata. Jak se vlastně asi dělaj vlčata? Už jsem to někdy zkoušel? Nedonesl mě nějakej vlčí bůh nebo tak? Jsem tak nepodobný sestře, určitě v tom něco bude! Mě donesl vlčí bůh a ji vlčí prdící ďábel z pekel, nebo tak něco. Haha, napadlo ho. Ale když budu chtít mít vlčata, neměl bych se to naučit? Je to určitě snadný a nenáročný, to je jasný. Já všecko umím přirozeně, tse...no ale měl bych se přeci jen pojistit, abych si neudělal nějaký trapas. Když už tu budu, mohl bych se zeptat otce, jak se to dělá. Však on mě udělal, ne? Od toho je to můj fotřík, měl by mi to říct, s dalšími plány v hlavě vstoupil přes hranici jeho lesa. Právě v tu chvíli ho praštila do frňáku neznámá vůně (spíše pach). Zašklebil se, nakrčil nos a jemně zpomalil. "Co to tu páchne? Awnay se zas někde vykadila nebo co? Ona fakt neví, kdy přestat! Je takové čuně, měl bych jí asi něco říct. Smrdí to tu jak v močálech, přitom tady je to vznešený Asgaarský hvozd! Měla by se k němu chovat s úctou! Okamžitě jí vyhubuji, rodiče mě ještě pochválí, bude koukat." Hlasitě se nadechl a zakřičel sestřino jméno. "Awnay, kde jsi?!" Nicméně šel dál hlouběji do lesa s myšlenkou, že sestru co nejdříve najde a pokárá ji, jaký to nadělala ale humus u nich doma. Zajímalo by mě, jestli si Awnay vůbec uvědomuje, co provedla. Navíc ten pach cítím čím dál tím víc, jakto?! Vždyť od těch bobků jdu pryč, ne?! Nebo vo kolika?! Zas si ze mě někdo dělá šprťouchlata?! Ts, to už není pravda! Kdo to?!! Naštvaně začal dupat tlapkama, mračil se a kráčel směrem, o kterém si myslel, že je správný. A jak jinak, pan dokonalý se nemýlí (nikdy), byl správný! Zanedlouho dorazil k hloučku vlků a vypozoroval, že jsou tu nějací dva nezvaní návštěvníci. Prodral se do davu, u toho jemně strčil do své sestry a hodil po svých rodičích významný pohled, že synátor dorazil, ať oslavují. "Awnay, to ty ses tak hnusně vykakala na...začátku...toho...lesss," pomalu mu sklapla tlama. Nejdřív měl hlasitý a naštvaný tón, že jí vyhubuje, ale jak si všiml, že jsou tu ti medvědi, ztichl. Byl fascinovaný, překvapený. Neměl slov, co tu jako dělali? Odkašlal si a řekl si v mysli, že zachrání situaci. Pustil se tedy sám ke slovu. "Sorry jako, ale dovolil jsem vám snad já, král Etney I., hlava pomazaná, vznešený princ a taky následník trůnu, vstoupit sem do lesa?! Přišel jsem za rodinou a vy tu takhle trapně přijdete? Měli jste se mě nejdřív zeptat," začal žvatlat trapárny velký jak tlama velryby. Ani si neuvědomoval, jak trapnej teď je, ale co už...Byl to prostě on. Byl svůj. Mnohá slova jen slyšel, netušil, co přesně znamenají a už je hned musel vykvávat na veřejnosti. Přišel si teď ale tak významně, tak důležitě...Jeho hruď se nadmula pýchou.

Etnyho nádherný kožich a ladné tělo zužoval pocit nesmírného horka. Hlasitě a ztěžka dýchal, z otevřené tlamy mu kapaly sliny a on měl pocit, jakoby zevnitř zaživa hořel. "Šílený vedro," hlesl tiše sám pro sebe. Ač se čvachtal tlapkama v chladné řece, i tak pociťoval, že okolní vzduch není takový, jak by měl být. Prostě to už bylo přehnané, všechna zvířata musela trpět. Nechápu to. Už jednou jsem matce přírodě dal, co si zasloužila! Řekl jsem jí, že takhle teda ne a ona si zase dělá srandu ze mě?! Za koho mě jako má?! Nemůžu tomu uvěřit! Nikdo mě tady nerespektuje, já všem ukážu, fakt jako!! Rozhořčen a zbaven čistého vědomí hleděl do vody, jak je krásně čistá a průhledná. U toho, i když sotva na půl ucha, poslouchal Casipu, co říká ohledně Awnay. Pokyvoval u toho hlavou, aby jí dal najevo, že slyší, ale nic neřekl. I poté, co domluvila, mlčel. Možná, kdybych uměl ovládat magii vzduchu, mohl bych se ochlazovat zevnitř, to by bylo prima. Není divu, že mlčel, když přemýšlel nad svými věcmi, nad kravinkami.
Po chvíli se ale přeci jen "vzpamatoval" a pohlédl na svoji partnerku. Zazubil se a nahodil zamyšlený pohled. "Takže, má drahá a překrásná Casiopeo," začal poklidně a rozvážně. Jeho hlas měl lehký nádech velmi inteligentního a rozumného vlka. Posadil se na břeh řeky, uši našpicoval dopředu, ocas stočil elegantně kolem zadních nohou a nadechl se, přičemž pokračoval v mluvení. "Napadlo mě, že by možná bylo vhodné, kdybych se do smečky vrátil, našel Awnay a všechno jí vysvětlil. Nemyslím, že bych se jí mě omlouvat, to spíš ona by mé maličkosti měla líbat tlapky, že ano, to oba víme!" Krátce se odmlčel a pyšně si odfrkl. Zavřel oči, pousmál se a až poté pokračoval. "Ale spíš bych ji tak našel, řekl bych jí, že by se měla vykoupat, protože smrdí, ale že mezi náma je všecko v cajku, chápeš, ne?" domluvil zbytek věty již jako nějaký vandrák, nahodil výraz jako "nejsem tady", vykulil oči a zažbleptal jazykem z tlamy nahoru a dolu, jakoby si chtěl olíznout čenich, ale netrefil se. "Měla bys zůstat tady, květinko. Je velký vědro, nechci, abys mi po cestě někde omdlela. Nemáš tak silné a mužné tělo jako já, já vydržím víc, ty jsi křehká a musím na tebe dávat pozor. Já zvládnu vše, co si zamanu, jsem silák, takže se o mne vůbec nemusíš bát, ano?" mrkl na ni, zvedl zadek ze země, protáhl si zadní tlapky a zatřepal "hrozně ladně" hlavou, jakoby byl ten největší frajer na celé Gallirei. "Mistr umění odplouvá, vážení! Uvidíme se za malou chvíli, lásko, ano?" zazubil se. "Když někoho potkáš, řekni, že čekáš na svého partnera, který má čistou a neposkvrněnou krev! Jsem syn Alf Asgaarské smečky!!" hrdý na svůj původ se vydal na cestu za sestrou. Za rodinou. V neuvěřitelném vedru, které ale, jakožto největší bourák, musel přežít.

>> Asgaar

// přijdu hned po osudovce ^^

Když Casí odsouhlasila, že ho taky má ráda, vykouzlila mu na tváři upřimný, široký úsměv. Nechal se od ní obejmout a přitiskl k ní svoji chundelatou hlavu (konkrétně k jejímu krku). Chvíli u ní byl přitulený, a až jej ona pustila udělal od ní malinký krůček vzad. Aby měli oba dva dost prostoru. Stál tiše, koukajíc na své tlapky, které oblévala čirá voda z řeky Mahtae, a vůbec se nehýbal. Očividně nad něčím přemýšlel. Byl hluboce ponořen do svých myšlenek, když v tom najednou prudce sklonil hlavu a v zubech se mu objevila menší rybka, která s sebou házela a snažila se osvobodit. Etney ji však prokousl vejpůl, tudíž ryba zanedlouho zemřela. "Taffffi mafff," zaprskal skrze rybu, kterou stále držel v tlamě, a podával ji Casipě. Ulovil ji pro ni. Jakmile si ji přebrala, zvedl hlavu k obloze a pyšně nadmul hruď. Jsem tam šikovný lovič ryb! Rybolovec! Rybníkový lovec, pohlédl na svoji (nyní již) partnerku a zazubil se. "Chutná ti? Já zase tolik rybky nemusím, mám po nich divnou pachuť. Určitě mi pak smrdí z tlamy, jako smrdí moje sestra. Nojo, moje sestra," blábolil, až si díky tomu vzpomněl na Awnay. Vrtalo mu hlavou, jestli je na něj naštvaná. Pak koukl na Casipu a potichu vzdychl. Stále zůstával ve vodě, bylo to velmi příjemné. "Myslíš si, že jsem to přehnal a Awnay urazil? Myslíš, že jsem to neměl dělat?" zeptal se utrápeně. Očividně ho hlodalo svědomí, kterého i tak měl málo. Nicméně, bylo opravdu zvláštní, že se zrovna on, nadmíru egoistický a sebevědomý vlk, ptá Casipy na tohle. Nejspíš to byl znak toho, že jí opravdu důvěřuje. Sklonil hlavu dolů a hleděl na svůj odraz. Tak se mu honilo hlavou, jestli by za ní neměl jít a omluvit se jí, že to trochu přehnal. Jenže když si vzpomněl, jak se chovala ona a dočista se vyžívala v tom, jak jej provokovala, moc se mu za ní jít nechtělo. Tipoval, že bude někde ve smečce, možná v úkrytu, ale kdo ví...Ještě by ji musel hledat. Naštvaně se zamračil, tlapkou šplouchl na toku vody tak, aby rozehnal svůj odraz a vzhlédl na Casí.

// V pohodě Já další postík hodím až tehdy, co se vrátím ze soustředění, tzn nejdříve 20. srpna :-)

<< Asgaar

Etney i Casipa společně mířili k řece Mahtae. Šedivý mladý vlček byl nesmírně šťastný, že ho rodina nezklamala a dovolila mu, aby Casipa zůstala. Teď byli s Casí už opravdu jako rodina (aspoň podle Etneyových pravidel o rodině). Měli každý svoji drahou polovičku, měli kde hlavu složit, měli tu už nějaké ty známosti - jistě, Etney vícero, to bylo jasné, jeho dokonalost přivábí všechny vlky...A nakonec? No nakonec už mohli podle něj konzultovat vlastní vlčata. On si už připadal jak těžký tatík. Alfa samec. Princ Gallirejský. Král tohoto lesa..On měl několik titulů, kterými se mohl pyšnit, připadal si prostě skvěle.
Jak tak ťapal, velmi důležitě vykračoval tlapku před tlapku, ocas podél těla, celý napjatý a chtěl působit, že je hrozně cool. Když se ale ohlédl na Casipu, oči se mu vždy změkčily. Strašně miloval, jak Casipa souhlasila skoro se vším, co on pověděl. "Už jsme skoro u řeky, a jak říkáš, dáme si rybu. Ale spíš si očvachtáme kotníky, je krásný počasí," zazubil se. A jak řekl, tak udělal. Přihopsal energicky k chladné vodě (dovedl Casipu tam, kde byl tok vody opravdu poklidný. Tuhle řeku znal jako své vlastní nožky!), pomalu se jí dotkl packou a následně pokýval několikrát nahoru a dolů hlavou. "Voda je akorát, můžeme tam," odsouhlasil, jakoby měl být nějaká vodoměrka. On už si připadal, že je za vše v tomto lese svědomitý a má vše na starosti. Že je důležitý článek smečky. Nicméně, vlezl tedy do té vody a hlasitě vydechl. "Je to super, pojď honem," vybídl ji. Pak sklonil hlavu a zasněně s úsměvem na tváři pozoroval, jak je voda čistá a krásně průhledná. Jak tak tekla, šlo vidět dno. Bylo tam spoustu kamínků, písku a dalších věcí. To se Etnymu moc líbilo. "Hele, chceš vidět ty-" odmlčel se právě ve chvíli, když Casipa vznesla svůj dotaz. Zvědavě na ni koukl, chvíli se zamyslel, ale pak hned několikrát přikývl. "Jistě! Myslel jsem, že to už je jasné. Mám tě moc rád," usmál se, přišel za ní těch pár kroků a oblízl jí čumák. Pak na ni koukal a nic nedělal, jen mlčky stál. Jantarové oči měl zabořené do těch jejích a přihlouple se usmíval.

Etney, stále sedíc po boku Casipy, byl rád, že už bylo po této rodinné hádce. Sice to skončilo nepěkně a Awnay se očividně urazila, ale on plánoval, že ji najde a nějak se s ní dohodne na příměří. Ne, že by měl v plánu se jí přímo omlouvat, to by srazilo jeho sebevědomí, omluvit se té měchuřině, ale...přece jen, je to jeho sestra, sourozenci by měli držet při sobě. Sledoval oba rodiče, a jakmile se oba domluvili na tom, že by Casipa mohla zůstat ve smečce alespoň na zkoušku, rozzářila se mu radostí očka. Zadek se mu zvedl ze země rychlostí blesku a ocas se rozkmital ze strany na stranu jako u malého štěněte. Tak přece se v rodičích nezmýlil, přece jen ho nakonec oba dva podpořili! Usmíval se jak měsíček na hnoji a ještě hodnou chvíli nic neříkal. Až nakonec, až už matka byla na odchodu, ze sebe vydral děkovné slovíčko a pak se tam s Casipou ocitli sami dva. Pohlédl na ni svýma jantarovýma očima láskyplným pohledem. "Casí, omlouvám se, že se to tu tak zvrtlo. Říkal jsem, že Awnay je hrozné stvoření, prostě je hloupá a závidí mi, že já jsem tak chytrý, krásný a cool, chápeš no," pokrčil lopatky k sobě, jakože se nedá nic dělat. Působil rozvážně, jako pravý Alfa samec lesa, jenže najednou mu zase šiblo a on jako malé vlče radostně povyskočil až k oblakům a otočil se kolem své osy. Rozdováděně vybízel Casipu ke hře v "hrací" póze, kterou mají vlci i psi. "Mám hroznou radost, že tě tu rodiče nechali. Všecko ti tu ukážu, každé zákoutí, které jsem tady já objevil. Sice úkryt ti neukážu, protože nesmíme, ale nevadí. Já s tebou budu zůstávat venku!" štěkl po Casí a přicupital si to k ní, přičemž se dotkl svým čumákem toho jejího.
Nakonec se ale rozešel plnit přání vlastních rodičů, a to bylo, aby Casipě ukázal tento les. "Kam chceš jít nejdřív? Mohl bych tě třeba zavést k řece. Ta sice není součástí našeho lesa, ale často k ní chodím. je to tam takové klidné a super, co myslíš?" zeptal se, ale víceméně na její odpověď nečekal a zamířil k místu, se kterým ji chtěl seznámit. Měl za to, že už ho Casipa viděla, ale proč jí to místo neukázat ještě jednou a podrobněji, že.

>> Mahtaë

// jakto, že neměl?! Etney je tvůj super truper kámoš :D :D

// Tak kde to vazne? Se pripojuji na dovci, ze si počtu a ono nic :-D

Etney pozoroval sestru, jak dál plivala škaredé věci na něj a na jeho přítelkyni. Už by se byl Casipy zastal další sprškou škaredých nadávek, ale ona zřejmě nebyla jeho ocas a zvládla to tedy úspěšně sama. Pokyvoval hlavou, aby Awnay věděla, zač je toho loket a poškleboval se. "Jo, Awnayno, to je to poslední, o co jí jde!" zopakoval a vycenil zlehka zoubky. "Ona je moc dobrá vlčice, má stokrát lepší charakter než ty!" pozvedl čumák nahoru a našpulil rty, něco na styl jakože "Awnay je nikdo a já jsem ten, co má tu nejvíc supiš vlčici pod sluncem". Pak zastříhal ušima, když uslyšela ZNOVU hlas své otravné sestry a protočil naštvaně očima. "Otec říkal, že už toho bylo dost! Tak drž už zobák, ty fakt nevíš, kdy je dost. Jsi totálně nesnesitelná. Nezajímá mě, proč jsi utekla a za jakým účelem, prostě jsi jednou už utekla a sprostě opustila domov, konec, tečka!" zvyšoval postupně hlas, dokonce k ní opět udělal jeden naštvaný krok, ale v tu chvíli se mu do hlavy vtiskla otcova myšlenka. Zašklebil se nad nepříjemným pocitem a zatěkal očima. Přitiskl uši k hlavě a mrštil po něm naštvaným pohledem. Jak jako, že se mám uklidnit? To ona mě provokuje, copak to sakriš nevidí?! zakroutil hlavou. Srdce mu zrychleně pracovalo, oddechoval taky rychleji než normálně, byl stále naštvaný. Vyslechl si zbytek sestřiných slov a pak se jen díval, jak odchází. Hurá. Konečně vodprejskla, konečně ji to napadlo, málem jsem jí jednu vlepil! Jóó!! Boj se, ty jedna hlupačko! Měj ze mě strach, máš proč! To já jsem budoucí král! Začal vystrkovat svůj hrudník a toužebně zaryl drápky do země. Najednou ho polil takový příjemný pocit klidu, když Awnay odkráčela. Jakoby se v něm něco změnilo.
Poklidně postával vedle Casipy a poslouchal, jak se představoval rodině. Kdyby tu od začátku nebyla jeho sestra, jistě by se celá tahle situace vyvrbila jinak. Prostě za to mohla ona, byla kazisvět, kazismečka, kazivzstah...prostě kazila vše, co mohla. Když nad tím ale zapřemýšlel zpětně, usoudil, že jeho slova možná přeci jen byla příliš tvrdá. Nejspíš se nechal unést. Sklonil jemně hlavu a koukal do země, snažil se na sobě však nedávat nic znát. Nebyla zase pravda, že by sestru až tak nesnášel, jen ho teď vytočila. Vytočila ho šíleně moc, proto se takhle zachoval. Jo, to bylo určitě tím. Koukl na rodinu a potichoučku si zklamaně povzdechl. Takhle se to vůbec nemělo stát. Vyslechl si káravou řeč rodičů, že by se nad sebou měl znovu zamyslet a pak koukl na partnerku, která se k němu přiblížila a tichým hlasem řekla víceméně totéž. Koukal na ni, pak očima přejel na matku, na otce a zase zpět na Casipu. "Já chci ve smečce zůstat, ale chci, aby jsi tu byla se mnou," pronesl pak potichu. Změna tónu hlasu byla naprosto očividná, zase to byl ten starý přátelský Etny. "Omlouvám se, ujelo mi to," pronesl hned. "Prostě mě vytočila, ale vy jí taky nikdy nic neřeknete a necháte to zajet až sem. Kdybyste ji okřikli hned na začátku, nemusel bych tak vypěnit. Ona nás ale od svého příchodu pouze urážela!" vysvětlil rodičům a přitom sám sebe tak trošku ospravedlnil, proč se vlastně tolik vytočil. Rychle "vystřízlivěl" a vše ho teď poměrně mrzelo. Opřel naštvaně hlavu o Casipinu jemnou srst a hlasitě si povzdechl. Cítil se najednou tak utrápeně. Co si měl jen počít? "Ještě jednou se omlouvám za tu hádku, takhle jsem to v plánu neměl. Chtěl jsem vám jen Casipu v klidu představit, no nějak mi to nevyšlo no." Pověděl pak, posadil se a pokrčil lopatkami k sobě, jakože "stane se, no". Sám v sobě ale hledal odpověď na to, jestli se pak má vydat za sestrou a omluvit se jí a pokusit se o udobření, a nebo jestli se na to má jednoduše vyprdnout a nechat čas, aby na tom zapracoval. Třeba se to prostě uleží...Fakt si nevěděl rady.

// další postík napíšu až po 16. červenci, budu na dovči a tam nic spisovat nebudu :-)

// Napíšu později, mám tady hráčku od Amnesie :-D

Vlastně, čím víc přemýšlel, tím spíš mu docházelo, že ho nejvíce štve Awnay. Štve ho její přítomnost, její pach, její kecy, její všechno. To, jak tu rozumovala bylo to nejvíc nejhorší, co Etneyovi trhalo žíly a dralo nervy. Hrudník se mu vzdouval v návalu vzteku 2x rychleji, než obvykle a očima sledoval půdu, na které stál. Koukal tedy spíše do země, jelikož měl pocit, že kdyby koukl na sestru, která stála nedaleko, musel by se poblít.
Když si vyslechl Awnayin klidný tón hlasu, povzdechl si. Jakto, že jeho kárají a jí nic neřeknou? Přitom ona ho celou dobu od začátku, co je tu přítomna, jen provokuje. To je fakt takovej mazánek a on je tak nechtěný? Co na něm bylo špatně? Bylo mu smutno ze všeho tady. Vzhlédl na Awnay a zamračil se. "Říkal jsem ti, ať držíš rypák, blbko," neodpustil si další urážku. Nemohl si pomoci, prostě se mu vždycky ulevilo, když Awnay nazval nějak ošklivě. "Ty, kdybys byla Alfou, to bych raději umřel dřív, než by umřela hlady a tvojí neschopností celá smečka," odpověděl bručivým tónem hlasu. Trochu jej štvalo, že ho nazývá bráškou, protože on k ní cítil strašně silný odpor. Možná to bylo tím, jak mezi sebou od začátku soupeřili a taky tím, že ona do něj v jednom kuse rýpala. Nevěděla, kdy je dost. A ještě to pak dovršila tím, co řekla na konci jejich rozhovoru. Kdo se má vzpamatovat?! Jako já?! Nachmuřeně se koukl sestře do očí a opět mu vstala srst za ušima z toho, jak byl vytočený. Potichu vrčel a cenil zuby, zatímco sestra rozumovala. Nakonec opět vyletěl, až mu sliny skáply na zem z jeho agresivně nakrčených rtů. "Neber si mě Awnayno vůbec do tlamy, a navíc...Ano, otce s matkou jsem možná zavolat měl, ale tebe vůbec ne. Tobě jsem Casipu představit vůbec nechtěl, ty ses sem jen jako otravný hmyz připletla, tak se klíďo můžeš zase odplést pryč," štěkl, zavřel oči, nadzvedl hlavu k obloze a odvrátil ji pryč. Nakonec, po chvíli ticha, koukl na otce. Vyslechl si ho a přikývl. Nic neřekl, nijak se nezatvářil a nepohnul se. Byl jen naštvaný a zklamaný zároveň, takže moc nepřemýšlel o tom, jak to otec myslí a jestli to myslí dobře nebo špatně, jestli to třeba jen nedělá naschvál nebo tak. "Med kolem tlamy jste mi nikdy nemazali," žbleptl si tiše sám pro sebe, avšak tak, aby to šlo slyšet. Pak ale zpozorněl, když začala mluvit i matka a zvědavě nastražil uši. Doufal v kapku pochopení alespoň z její strany, ale dočkal se také jen pokárání a vyzdvižení jeho sestry. Napruzeně se zamračil, přešlápl z tlapky na tlapku a protočil očima. "Zase Awnay. Furt všichni žvaníte jen o Awnay. Zatímco já tu byl a snažil se s vámi vycházet, ona utekla, po dlouhé době se ukázala a ještě tu mele kraviny a nesmyslně se nade mnou vytahuje. Měli byste jí jako rodiče něco říct, ne ji ještě vyzdvihovat! Dělá se mi z toho zle, jaké mezi námi děláte rozdíly. Vždycky to byla jen Awnay, proč?!" zavrčel naštvaně na svoji vlastní matku. Najednou změnil téma na něj a Awnay, jakoby se před chvílí vůbec neřešilo téma "cizinec na území smečky". Cítil se tak neuvěřitelně ponížený před sestrou a před Casipou, že by se nejraději schoval metr pod zem. Oči se mu zaleskly smutek a těžkým zklamáním. Byl zklamaný z toho, že se nedočkal absolutně žádné špetky pochopení od rodičů. Myslel si, že to prostě bude probíhat jinak. Jediné, co si vyslechl, bylo pokárání od otce, od matky a i od smradlavé, nejvíc debilní sestry. Opravdu bezva. Pohlédl na Casipu a nasucho polkl. Byl z toho všeho tak rozhozený jako snad nikdy předtím. On si obvykle z věcí a hádek nic nedělal, oklepal se a šel radostně dál, ale tohle jej vytočilo na maximum. "Půjdu s tebou, říkal jsem, že se o tebe postarám," prolomil ticho mezi všemi přítomnými, když opožděně zareagoval na Casipy řeč. "Navíc nechci sdílet smečku dohromady s Awnay. Už to dál není moje sestra," odvrhl ji a hodil po ní zlým pohledem. Neměl ji vůbec rád. Prostě si nemohl pomoct. Čekal jen další pokárání od rodičů za to, co právě řekl. On si však nevzpomněl na jedinou pěknou věc, kterou pro něj kdy sestra udělala. Stále ho jen ponižovala a to on prostě nesnesl.