Gallirea - Příspěvky uživatele

Jak Etney tak postával naproti Casipě, celou si ji prohlédl a něžně se usmál, když pověděla, že jí při spánku nebyla zima. "Klidně bych takhle usínal pokaždé. Tobě to příjemné nebylo?" optal se jí trochu laškovným hlasem a u toho z ní nespouštěl pohled. Rozhodně by chtěl usínat přitulený ke Casipě, líbilo se mu to moc. Přišel si pak, jakoby patřila ona jemu, jakoby měl partnerku do života. Prostě nepociťoval samotu, když byl vedle ní. Po chvíli ale sjel pohledem na zem a drápkama zahrabkal v měkké trávě. "Tady se mi to líbí, jak je ta tráva tak měkká. A je tu i krásná voda, prostě ideální prostředí na vlčata, co myslíš?" povytáhl obočí a našpulil jemně rtíky. Nejspíš tím nic najevo nedával, ale možná na něco narážel, kdo ví. Najednou však ale energicky poskočil a otočil jeden kroužek jako hravé vlče. Jeho nálady se měnily rychlostí blesku - nejdříve byl unavený a umazlený, teď energický a po mazlivosti ani stopa. Když pohled přenesl za Casí, všiml si, že slunce pomalu zachází za obzor. "Hele Cas, tvoje oblíbená barva číslo jedna," pokynul hlavou jemně k červánkům, které obloha vytvořila. Když se ohlédl za sebe, viděl tam mračna, která se pomalu rozptylovala po obloze, ale támhle za Casipou bylo ještě stále jasno. Nemělo by to být spíš naopak? Mělo by být snad jasno za mnou, ne? Jsem přece vycházející slunce Gallirei, nová naděje tohoto světa! Prskal si v mysli trochu naštvaně, že za ním se stahují mračna a vypadá to na další otravný déšť. "Pojďme," rozhodl, na nic nečekal a hned se vydal na cestu.
Když jej vybídla, že místo na lov bude muset vybrat on, pohodářsky pokýval hlavou a otočil na ni pohled typu "a co myslíš, že jsem měl v plánu?" Pak hlavu vrátil před sebe a nadechl se, že bude mluvit. "Jistě, krásko. Neboj, nenechal bych tě tu trápit se, že neznáš, kudy jít. Máš mě, samozřejmě," vytáhl se zase až k nebesům a pyšně nadzvedl hlavičku. Cítil se zase jako zachránce, protože Casipa nebude muset s beznadějným pocitem bloudit tam, kde nikdy nebyla. Jen on ji od toho uchránil. "Moje nanicovatá sestra by tě tu určitě nechala samotnou," zmínil se opět nehezky o jeho sestře. Sám nevěděl, proč mu furt její osobnost připlouvala do mysli, ale prostě to tak bylo, takže to prostě řekl. "Až ji poznáš, ne, že se s ní budeš moc stýkat, nebylo by to vhodné, ano?" varoval ji předem, jakoby už rozhodoval o jejich budoucnosti a o tom, že ona půjde s ním. Nemyslel to však nijak zle, jen nechtěl, aby jeho kamarádi byli i Awnayiny kamarádi. Ať si kamarády najde sama, tse. Když je to takový miláček rodičů. Slečna dokonalá. Nechápu to, já mám přirozený šarm a půvab, za to ona má jen černý, nudný kožich a tlusté nohy, naštvaně se zamračil. Kdo ví, co ho vedlo k tomu, aby k sestře měl takovou nenávist.
Kráčeli však dál a dál od těch úžasných vodopádů. Etney moc dobře nevěděl, kudy jde, ale najevo to nedával. Musel přeci vypadat jako boss, ne? Při chůzi pozoroval své krásné nohy. Ty tlapky úplně oplývají samým svalem, vaše šlechetnosti, zazubil se spokojen sám se sebou, jak je jedinečný a svalnatý. Nějaký ten tuk na sobě vůbec nepozoroval, podle něj to byl prostě ideál krásy, ideál všech vlčic. Vzpomněl si pak na konto jeho svalů, že když pohlédl na nějaké cizí samce, nechápal, jak by si oni někdy mohli najít partnerku. Ta neurozená krev, škaredé kožichy, tupé výrazy a vypatlané mozky bez náznaku inteligence...Jak by je nějaká vlčice mohla chtít?! No, koneckonců, i kdyby si nějakou našli, jistě by to miss elegance a krásy nebyla. Kupříkladu tadyhle Casipa byla drobná, něžná, nižší než Etney a taky poměrně milá - ideální budoucí partnerka. No, ta by se jistě nezahazovala s nějakými nuzáky! Proto má mě, abych ji ochránil před děsivou společností tohoto světa. Stejně ale, jakto, že já se narodil do takové hrůzy? Měl jsem se možná narodit někde na jižních poloostrovech, kam hlupáci nesmí ani páchnout. Pak bych žil jen s vlky, kteří by mi byli rovni. No a taky by tam byla hojná fauna i flora (ve své mysli rád mluvil intelektuálně, připadal si pak ještě chytřejší!), jeskyně vyplněny měkkými kožešinami, Alfovské trůny ze zlata, ve smečkách by se to hemžilo sluhy, kteří by princům jako já nosili vše potřebné. Dál by se vlčice klaněly dolů k packám svým vysoce postaveným samcům a obdivovaly by je. Nikde by se neocitl ten typ slečinky, jak rozkazuje a myslí si, že je to hvězda společnosti. Takové vlčice přece být nemohou, to je práce vlků! vykresloval si v hlavě svůj "skoro budoucí" život a ani si nevšiml, že dorazil mezi keříky plné malin. Až se zastavil před jedním pařezem, o kterých nechtěl zakopnout, protože by to vypadalo nevhodně a neelegantně, poohlédl se okolo. "Jé, sleduj, narazili jsme na maliny!" zvolal čistým andělským tónem a ohlédl se na Casipu, kterou celou cestu nijak nekontroloval. No, skoro na ni zapomněl. "Máš ráda maliny?" zeptal se, ale sám se pustil do ožírání keříků. Nenarval tam celou tlamu, to by se přeci popíchal! Tlapkou si chytil větev, druhou nějak obratně shodil pár malin a ty, které se neponičily, prostě zhltl. "Je to dobré, ochutnej," vybídl ji a sám jí přidržel nějakou větev, kde bylo hodně velkých malin. Zachoval se jako pravý gentleman. "Rád bych, abys měla jen to nejlepší jídlo. A nejlepší jeskyni, nejlepší vodu...Nejlepší všechno! Když budeš moje, Casí, už nikdy nepocítíš nedostatek něčeho. Já, jakožto princ, mohu zařídit vše, na co pomyslíš. Dám ti vše, na co ukážeš...Mohu tě rozmazlovat," básnil o jejich společném životě. Jistě, něco na tom možná bylo, ale většina z toho pravda asi nebyla. Ale co na tom? Etney sám sobě věřil. Dokázal by všechno na světě.

>> Ostružinová louka (už jsem trochu pozapomněla, že vlastně dává příspěvek pořád sem, takže už potkali keříky :D :D ber to tak, že tam ještě úplně nedorazili ^^)

// uíí, to je tak cute

To je pěkné, už o mně smýšlí jako o princi! Tak to má být, ano. Věrná a pokorná vlčice vzhlížející ke svému vlkovi, právoplatnému princi a Alfovi Gallirejskému, ach, napadla ho překrásná myšlenka. Byla však pravdivá, podle toho, jak se Casí vyjadřovala. Koukl na ni, jak ulehla do měkké trávy a spokojeně oddechl. Byl rád, že jsou teď v klidu. Přece jen byla už tma a on nutně nepotřeboval prošmejdit celé dny i noci. Rád si dal chvíli pauzu. Ležel vyvalený na boku a sledoval svoje šedé tlapy. Měl za to, že bude mít pod drápkama písek, což ho nesmírně štvalo. Musím si je pak opláchnout v té vodě, ale vlastně...Když tam vejdu, zase je budu mít od písku, došlo mu, převalil se z boku na břicho, natáhl tlapky před sebe a zvedl hlavu. Ocas měl natažený za sebou a koukal stále na ty tlapy. Možná budu muset najít vodu někde jinde. Hm, jak mi to neuvěřitelně pálí, jsi pašák, mozku! pochválil sám sebe a spokojeně přivřel oči, že teda jako je opravdu chytrý a talentovaný. Pohlédl klidným pohledem na Casí a pak si hlavu položil na tlapy. Upřímně? Šel na něj spánek. Poslouchal jen to, co vlčice vykládá a pomalu u toho přivíral oči. Jeho mokrý kožich pomalu, ale jistě prosychal a on cítil, jak z Casipy (i přes to, že i její kožich byl celý promočený), jde teplo. Jemně se k ní přišoupl, aby se jeho bok dotýkal toho jejího a nenápadně po ní koukl. Zazubil se a ještě obtočil ocas okolo jejího zadku. Cítil se jako pravý samec, který právě dostal vlčici. "Ležet vedle sebe je příjemná věc, že? Máme jistotu, že nejsme sami," hlesl tiše do jejího ouška. Pak se chvíli zamyslel a váhal, zda udělat to, co chce udělat. "A tvoje společnost je obzvlášť příjemná, Casí," dodal a zlehka jí oblízl ouško. To bylo to, nad čím váhal. V hlavě se mu totiž vybavil obraz toho, jak na něj u vodopádů zavrčela. Nicméně pociťoval nutkání to udělat tehdy, a pociťoval nutkání to udělat i teď. Byl to prostě takový vlčí romantik, co má rád společnost vlčic. Ale teda bohužel mu ta společnost dopřávána nebyla no. Casipa byla skoro první vlčice, se kterou navázal nějaký bližší kontakt. A to se znali teprve chvíli, kdo ví, jestli ji za chvíli nezačne štvát a ona jej nepošle do zadních míst jejího těla. Po oblíznutí jejího ouška hlavu přitulil do mokré srsti na krku a nadechl se její osobní vůně. Mírně se pousmál, polil ho takový příjemný pocit, že není sám a je v přítomnosti této kočky. Nicméně, i přes jeho choutky tulit se, položil hlavu na packy a zívl. Na chvilku si přece jen zdříml (takže ani neodpověděl na její dotaz, jestli tu chce proschnout a nebo jít něco dělat hned. Slyšel ho totiž jen tak napůl ucha, už usínal). Za celý den na něj padla únava, jak se tak svalil do té měkké trávy.
Při svítání, možná chvíli před ním, se vzbudil a zkontroloval, zdalipak je Casí s ním. Když zjistil, že tomu tak je, znovu se k ní přitulil. teď ale pevněji a více s chutí. Zabořil hlavu znovu do té měkké, nyní už suché srsti a začal se vesele usmívat. Čumákem tu srst projížděl a nakonec ji i jemně oblízl. "Spala jsi?" zeptal se zvesela, jakoby se nic nedělo. Jakoby to, co právě udělal, bylo naprosto normální. Ano, ono to sice bylo normální, ale u partnerů - Etney si ve své hlavě asi vyložil, že Casí už je jeho. Chudáček. Sám však vyskočil na nohy, protáhl si své ztuhlé tělo a zavrtěl ocasem. "Klidně můžeme jít lovit, nevadí mi to. Sám jsem hladovej, rodina mě odkopla a nedala mi najíst," pověděl a jak se blížil ke slovu rodina, jeho hlas se změnil - doslova to bručel a měl našpulené rty. Byl na všechny ze smečky stále naštvaný, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. A jeho chyba to určitě nebyla!

Bylo skvělé, že si tento šedý egoista opravdu našel přátelé. Nejdřív ho osvítilo a našel si Caluma - Yetera, teď ho osvítilo podruhé a našel si Casiopeu! Neuvěřitelné. Zapřisáhl se, že docílí toho, aby tahle vlčice byla jeho mega super kámoška, možná i něco víc, než jen "mega super" kámoška - na něj přece letí každá, ne?
Casipa se Etneye snažila chytit a on se jí naopak snažil utéct, byla to zábava. Teda ale, nebylo to zvláštní? Už to přece nebyla žádná vlčata! No, co už, Etneyovi se pokaždé, kdykoliv o sobě začal pochybovat, vybavila část zimních dní, kdy se klouzal po zadku na zledovatělém kopci, to mu divné nepřišlo, tak proč by mu koneckonců mělo připadat divné skotačení ve vodě? Zakroutil nad svými divně dospělými myšlenkami hlavou, ale než stihl jakkoliv zareagovat, postřehl že vlčice stála u něj a dotýkala se ho svými tlapkami. "Huh," vypadlo z něj tiše a překvapeným tónem, že se tak rychle ocitla přímo u něj. Koukal na ni, a když ona tak zabořila oči do těch jeho, on pociťoval čím dál víc, že tahle vlčice se mu fakt líbí. Přitom s ní strávil teprve pár dní, nebylo to uhozené? Ale běž, vždyť ty můžeš mít jakoukoliv chceš, jsi princ! No jasně, já jsem princ!! Po myšlenkách, které ho podpořily, nabral novou "energii", a nepřemýšlel již více nad blbostma. Zaposlouchal se do jejího tichého hlasu a jak to dořekla, zazubil se. "Šikulka, ale už ti trochu docházejí síly, ne?" popíchl ji pobaveně. "To mě by se nestalo, jsem plný energie," pozvedl pyšně hlavu s úsměvem na tlamičce. Nicméně hned po chvíli si ji prohlédl, naklonil hlavinku mírně do strany a pak zase na druhou stranu. "Jsi opravdu unavená. Jsi drobná a malá, měli bychom si odpočinout. Nechci tě tu pak křísit," zazubil se. Ale upřímně? Opravdu nechtěl, aby se této krásné vlčici přihodilo něco zlého. Jó, kdyby s ním na tu babu hrála Awnay, jistě by se ji snažil utahat co nejvíc by to šlo, ale tuhle křehotinku ne. Na to byl až příliš citlivý. Uměl se k vlčicím chovat, když chtěl.
Pomalu plaval vedle jejího boku ke břehu a jako gentleman vylezl první a pak ji jemně vytáhl pomocí svých zubů a své síly na břeh, aby s tím ona sama neměla takovou námahu (protože tlapky se nepříjemně zapadly do vlhkého písku, který byl na dně vody). Pak její kůži na zátylku pustil a pousmál se. "Můžeme jít támhle do trávy si lehnout a odpočinout, hm?" navrhl a pomalu se rozešel. Víceméně však čekal na její odpověď, kdyby nechtěla, jistě by udělal to, co by si přála ona. Cítil v sobě totiž zvláštní pocity. Normálně se takto nechoval, ale tahle vlčice byla prostě jiná. Jakto? Co vlastně bylo jiné? Přemýšlel sám nad sebou, ale nenacházel odpovědi, na to, proč se chová tak hloupě a "citlivě". Možná proto, že se mu Casipa líbila? Zamítá se! I když se mi vlčice líbí, nechovám se jako podpantoflák přece, ne?...Nebo snad jo? Zmateně zavrtěl hlavou a pak už se zabýval jen Casipou. "Co bys chtěla potom dělat?" zeptal se. Za tu otázku by si chtěl teď dát facku tlapkou, vždyť to on by mě, jakožto první princ Gallirejský, rozhodnout, co budou dělat, ne? Ale on místo toho říkal této vlčici, co bude chtít dělat. Směšné! Ale když ona je taková jemná, křehká a milá, zaznělo v jeho hlavě.

Na babu? zazněla mu v hlavě její řeč. Pozoroval napůl těla ve vodě, jak vrtí ocasem a má pozici malého vlčete. Na chvíli si pomyslel, jestli není třeba ještě hodně mladá? Přece jen její věk neznal, ale pak si vzpomněl na sebe a na to, jak se klouzal po zadku, a musel se tomu pousmát. Nechal se plácnout tlapkou, zavrtěl ocasem a pak dvěma velkými skoky vyskákal více směrem k břehu, aby se mohl pohybovat rychleji. V té vyšší vodě to šlo pomalu, navíc musel vydávat zbytečně moc energie. Už už se chystal, že ji chytí, ale ona okolo něj začala hopkat a povídat mu věci, které si on přál slyšet. Mlčky koukal, otáčel hlavu po jejím směru, jak hopsala a usmíval se. Pomněnky, zopakoval si v myšlenkách. Taky se mu líbily, byly opravdu pěkné...Jako jedny z mála květin. Etney totiž pro květiny moc cit neměl, ale pomněnky byly krásné. Západ a východ slunce jakbysmet. No, nicméně čím déle ona mluvila, tím více z toho Etnymu šla hlava kolem. Takže takhle se cítí všichni ostatní, ke kterým já mluvím? Nemožné, zavrtěl hlavou a mírně ji svěsil směrem dolů, přičemž bradou zašplouchal ve vodě. "Dobře, rozumím!!" výskl spokojeně se smíchem, když začala mluvit "o barvě číslo jedna". Pak k ní přiskákal opět svými vysokými skoky a koukal jí do očí. "Já...mám taky rád pomněnky. A západ a východ slunce," pověděl. "A vážím si toho, opravdu," pousmál se něžným úsměvem, přičemž jí koukal do očí. Chvíli zůstal zticha a pozoroval ji. Okolo nich pomalu protékala voda a lehce se vlnila, ptáčci zpívali, stromy šustily listy...A vodopád zurčel daleko za Casipou. Romantickou chvíli však překazil Etney tím, že se jí dotkl tlapkou a odhopsal dál od ní. "Teď ji máš zase ty," zavolal zpětně a rošťácky se zazubil. "A já mám rád všechno jídlo! Mám rád lesy a různé tůňky, potůčky, jezírka, vodu...Rád se koupu! Rád skotačím a dělám blbosti. Nemám rád svoji sestru a komandování mé matky, ale za to můj otec je absolutní bos!" poskakoval z tlapky na tlapku a u toho vrtěl ocasem. Sledoval ji, a jakmile udělala nějaký pohyb směrem k němu, on uskočil dál od ní, aby ho nechytila. Vyskákal na břeh, oklepal ze sebe vodu - až se mu rozjely tlapy od sebe a zazubil se. "Tak co, chytíš mě?" vyzval ji natěšeně. Pak zastříhal ušima a když ho zalechtala po nohou stékající kapka vody, oklepal se znovu. Sice jemněji, ale oklepal se. Pak sledoval zase Casipu, a když vyrazila, začal běžet zase do vody, přičemž když se dostal tam, kde mu voda sahala po plece, začal vyskakovat do výšky. Tam, kde už nedosáhl tlapkama, musel plavat. Takže se zastavil na místě a plaval. Kopal nožkama a nehýbal se z místa. Čekal.

Společně s Casipou hleděli na ty krásné vodopády, na úchvatné okolí, na rozkvetlé louky...Byla to prostě nádhera. Navíc Etney byl v jádru velmi citlivý vlk (navíc i snílek), proto si tohle užíval 2x tolik, jako normální vlci! Představoval si nemožné - jak má svoji vlčici, vlčata a jak běhají po loukách plných květin a...ale počkat, tohle by se stejně nestalo. Etney nemůže mít jakoukoliv vlčici, on musí mít princeznu! Takže smůla. Od svých představ hodně rychle upustil a koukl na Casipu. Ještě se mu v hlavě vybavil obraz jejího zavrčení, když jí oblízl čenich. Udělal jsem to špatně? Zabolelo ji to? Nebo se jí to snad líbilo a chtěla ještě?! Nebo proč na mě vrčela? Možná, že se stydí? přemýšlel. Ani ve snu by ho nenapadlo, že on něco udělal špatně. Možná jsem zubem omylem zavadil o její vousek, je to možné, ano, napadlo ho pak a pokýval hlavou. Usoudil, že příště tedy bude muset být opatrnější. Najednou se však Casipa rozběhla se slovy, zdali pak se teda půjdou vykoupat, blíže k vodopádům. Etney jí hleděl na záda a hleděl na to, jak se vzdaluje. Jedním skokem seskočil z toho menšího srázu a rozběhl se za Casipou. "Počkej, Casí, buď opatrná! Jsou tu ty vodopády!" zakřičel po ní starostlivým (opravdu starostlivým!) hlasem tak, aby jej slyšela. Nechtěl, aby se jí něco přihodilo - hlavně ne, když je v jeho přítomnosti. Slíbil jí přece, že na ni bude dávat pozor, ne? Navíc správní vlci dávají na své DRUŽKY pozor. Etney už měl jasno. Tahle vlčice, ta bude jeho. A přes to jeleni nepoběží! (// přes to nejede vlak se mi psát nechtělo, tadyhle žádný vlaky nejezdí! :D) Už měl vidinu toho, jak Casipa klopýtne, spadne do vody a ty vodopády ji potopí dolů. Proto ji hodně rychle dohnal a běžel po jejím boku. Společně pak stanuli u vody. Koukal na Casipu, zhluboka dýchal po dlouhém běhu a překvapeně zatáhl hlavu dozadu a oblízl si čenich. Casipa se nyní zachovala jako pravá dáma, to se Etnymu hodně zalíbilo. Nešplouchla do vody jako torpédo, nýbrž si smočila tlapičky a opatrně zkusila, jestli voda je ok. Šedý princ se pousmál a Casipu napodobil. V jeho neobratném podání byl však příchod do vody naprosto amatérský. Začal tlapat, všude okolo voda šplíchala (mimochodem i na Casí), ale on spokojený, že jsou ve vodě, začal plavat. Měl rád plavání už od malička. Musel si jen dávat velký pozor, aby mu voda nenatekla do uší, to totiž ze srdce nesnášel a byl z toho pak nesvůj a protivný. "Casí, víš jak jsme se bavili o mé sestře? Máš pravdu...Moji rodiče jsou bezchybní, ale narodila se jim má sestra. Nechápu proč, ale asi to byla smutná náhoda, víš?" pověděl, připlaval k ní a zastavil se tak, aby měl vodu do poloviny nohou. Tlapičky zarýval do písku, který byl na dně této vody, bylo to moc příjemné. Jako taková masáž..."Ona je přece beznadějný případ, mohla se tedy narodit jen takovým rodičům. Ale moji rodiče jsou skvělí po všech stránkách, jsou jako já!" hájil je, aby o nich neměla špatné mínění. Zvláštní na tom ale bylo, že většina vlků by nejspíš řekla, že "já jsem jako mí rodiče", ale Etny se nenamáhal a řekl "oni jsou jako já", bylo to kapku úsměvné. Jakoby snad on porodil je. "Ale jednou, až ji poznáš, to jistě pochopíš sama," ujistil ji nakonec a zazubil se. To o těch partnerech již nekomentoval, pouze nad tím zavrtěl hlavou. Ona mě snad nepochopila! Nebo jen dělá, že nechápe? Já jsem její partner, krucifix! zavřel na vteřinku mírně naštvaně oči, ale pak je otevřel a pokynul hlavou dál do vody. "Chceš plavat? Po mém boku se ti nic nestane, slibuju!" začal kývat hlavou rychlostí blesku nahoru a dolů a u toho mu plápolal jazyk na všechny strany. Trochu jako magóór. "A co mi o sobě ještě řekneš? Co máš ráda za jídlo?" vyptával se dál zvědavě a přiblížil se k ní, aby byl u jejího boku.

<< Západní louky

Casipa zcela vážně, horlivě a upřímně přikyvovala na vše, co Etny řekl. To se mu moc líbilo, konečně našel někoho, kdo ho uznával. Asi kouká, jak jsem chytrý a pohotový, že už všeho vím, co dělat. Nojo, ještě že jsem tak skvělej. Měl bych žít sám se sebou, nikdo mi není hoden...I když ona nevypadá zle, ale zatím no...Nijak nadšeně nevypadá. Já přece potřebuji vlčici, která mě bude uznávat, následovat mě a podporovat v mém vládnutí zemi! Není lehké ji najít, ach, zasténal nespokojeně v hlavě, ale navenek nedával nic znát. Jistě, Casipa se mu vzhledově líbila (kdyby ne, jistě by si jí nevšímal a poslal ji někam), ale byla pravda, že zatím mluvil převážně on a ona jen kývala tou její palicí. "Co? No, to nevím. Asi by je svět měl chránit, aby se jim nic nestalo, když budou tak bezchybní, ne? Protože tady všude jsou samí nuzáci, kteří mi nesahají ani po tlapky, tak je to." dopověděl a opět si odvrátil pyšně hlavu někam do kelu. Nějak se mu zvedlo ego před touhle vlčicí. Cítil se totiž momentálně tak obdivovaný a chtěný! Že tyhle pocity udělaly své. "A bezchybní vlci budou rodit jen bezchybná vlčata. A takhle to bude pořád dokola, to je zákon dokonalosti prostě, víš? Takhle to funguje," vysvětlil jí velmi trpělivě, následně k ní přišel a tlapkou ji poplácal po čele, jakoby snad Casipa byla hloupá a nic nechápala. "Neboj, taky nejsi špatná," ujistil ji upřímně, mírně se pousmál a jak tak stál v její blízkosti, koukal jí do fialových očí. Najednou se k ní z ničeho nic přiblížil, olízl jí její vlhký čenich a zazubil se. "Měl jsem nutkání to udělat, tak jdem," otočil se na tlapce a vyrazil. Choval se, jakoby nic právě neudělal, jakoby to oblíznutí čeníšku (jindy věrné oblíznutí u partnerů) nic neznamenalo.
Mířil dál k nějaké té vodě. On totiž tohle místo jakž takž znal a věděl, že poblíž jsou vodopády. Pohled na ně je nádherný, ale kus od nich byla i klidná voda, která byla dobrá na to vykoupání a počvachtání se. Navíc na pití byla skvělá - čistá, dobrá...prostě výtečná. Asi to bylo tím, že ji čeřil ten vodopád. Jak šel otočený ke Casipě zády před ní a vedl ji na to místo, na tváři se mu objevil zvláštní výraz. Možná začal být trochu rozčarovaný z toho, jak se právě v tento moment choval. Z toho všeho - jak byl drzý, panovačný, namyšlený...Jak jí oblízl ten čenich. Možná bych se měl trochu zklidnit? Ale přece to jsem já, takhle se chovám, ne? Nebo ne? Cítil, že je trochu zmatený. Jestli to bylo tím, že byl mladý a jeho chování bylo neustálené? Jen klid. Vše, co učiníš, je správné! Jsi dobrý vlk a dobří vlci zůstanou dobrými vlky," ujistil se nakonec, neznatelně přikývl a otočil hlavu na jeho společnici, která momentálně odsouhlasila, že s ním bude "trávit více času". "Dobře!" Výskl najednou a poskočil si na tlapkách. Začal se usmívat. "Jsem rád! Víc tě aspoň poznám. A neboj, budu dobrý kamarád! Budu tě chránit, ani vousek na tlamičce se ti nezkřiví, věř mi. Obstarám ti vše, co budeš potřebovat. Budu se o tebe krásně starat," usmíval se dál jako tele. Teď zněl úplně jako nějaký podpantoflák. Vždyť ještě před chvílí překypoval hrdostí a pýchou, tak proč najednou řekl tohle? Na jeho výrazu to taky bylo znát, že nechápe. Proto se raději otočil a změnil směr tak, aby byl ke Casí znovu zády. Co to říkáš za nesmysly, troubo jeden? To ona by měla přece obskakovat tebe! Ty jsi tu ten velký boss, ne?! za pochodu se oklepal ve snaze oklepat i jeho divné chování a zastavil se na menším srázu. Ten sráz byl pokrytý měkkou, kratší travičkou, byly tam květiny a ze srázu byl krásný výhled na okolí. Byl tam ten vodopád, čistá voda, všechno krásně vonělo a zvuky padající vody, to bylo jako pastva pro uši. "Líbí se ti tu?" zeptal se, ohlédl se na ni a pak vrátil pohled zase před sebe. Jemu se tady líbilo moc. "Je to tu takové romantické, nemyslíš? Úplně jako pro partnery," zazubil se a neznatelně se k ní přiblížil, aby se jejich těla skoro dotýkala. Choval se opravdu divně! Ale nějak teď pocítil tu touhu být vedle vlčice. Nejspíš to bylo tím jarem...a taky mládím.

Návrh, aby s vlčaty počkal, byl podle Etneyova uvážení nakonec dobrý. Pokýval hlavou a snažil se u toho tvářit velmi inteligentně, jakoby sežral všechnu moudrost světa. "Ano, má dráha, ano. Máš pravdu. Jednou, až budu Alfa celé smečky, až budu ten slavný král Etney, nikoliv princ, tak to bude ten pravý čas na vlčata. Protože až já budu král, tak vlčata budou princezny a princové. Ale kdyby je měl už teď, když jsem princ, co by pak byli oni?" zamyslel se a nahodil krátký otrávený výraz, jakože "nic takového! Moje vlčata nebudou nicky!". "To by byla obyčejná vlčata, to já nechci. Budu mít vlšištu, to bude moje malá princeznička. Na tu budu muset pořád dávat velký pozor, víš? Aby se jí ani chloupek nezkřivil. No a na syna, to bude můj malý princ...ten bude celý, ale úplně celý po mně," zafantazíroval si a zazubil se. Představa jeho vlastních dětí se mu moc zamlouvala (hlavně v poslední době. Čím byl starší, tím více pociťoval tu touhu zjistit, jaké je to být otcem - někdy byla silnější, jindy zase slabší, ale ve skrytu duše tam někde pořád byla. On sám o sobě má mínění, že je rozený mateřský typ, takže o sobě ani trochu nepochyboval. Věděl, že jeho vlčata budou TOP po všech stránkách. Když se ale Casíno zmínilo o Etnyho sestře, zpozorněl. "Co?" pošeptal tiše. "Moje sestra si nemůže najít dobrého vlka, kdo by ji jen chtěl?" zašklebil se. "No tož, představ si tchoře se žlutýma očima, co smrdí jak skunk na míle daleko. To přece nejde, tohle stvoření by se mělo vymazat z povrchu zemského, ale protože je to má sestra, tak tu zůstane. Konec konců bych se asi cítil až moc sám a neměl bych na koho dávat pozor, když ještě nemám ta vlčata," zamlaskal si tlamou a u toho krátce zapřemýšlel. Kdyby Awnay umřela, asi by to opravdu nebylo fajn. Hlava mu spadla kousek do strany a v očích měl nepřítomný pohled. Krátké přemýšlení se změnilo v náročné a hluboké - totiž, chtěl si představit Awnayina vlčata, ale to prostě nešlo. V hlavě se mu vybavilo první vlče - jen kupa černých chlupů. Druhé vlče by bylo asi nahé, protože kvůli Awnayiným breberkám by přišlo o srst už v jejím bříšku. No a třetí vlče by byl nejspíš nějaký hybrid s třema nohama (podle Etneyova úsudku by o čtvrtou nohu přišel už v břiše, protože ostatní dva sourozenci by jej utlačovali kvůli nedostatku místa, protože Awnay je zakrslá a uzoučká), to ne. Prostě další Awnáčata nikdo nechce, tak je to.
Spokojený se svým vlastním hotovým závěrem, že jeho sestra nikdy vlčata mít nebude, se zvedl a oklepal ze sebe pyl, chomáče bílých odkvetlých pampelišek a jiné fujtajbly, které jeho srsti neslušely. "Můžeme najít nějaký kus krásně čisté a klidné vody, kde se okoupeme, co myslíš?" navrhl pak, oblízl si čenich a došlo mu, že od rána nic nepil. Docela by si dal tu vychlazenou dobrou vodu. No, bylo rozhodnuto - najdou nějaké pěkné jezírko. Rozešel se někam pryč a po očku se ohlédl na Casipu, zdali pak jej i nadále následuje. Líbila se mu její náklonnost vůči němu (tedy aspoň tak si to on vyložil. Cítil se teď jako vůdce,jako ta správná Alfa!). Po upřímném názoru na jeho jméno pokýval hlavou. Jistě, jistě. Tohle jsem už přece slyšel, jsem dokonalý, nemusíte mi to každej furt opakovat! Vím, že mi všichni závidí, ale kolikrát mám všem vysvětlovat, že Etney se může narodit jen jeden? Víc jich prostě není...Díky bohu! Začínal občas propadat zoufalství, že každý vlk na světě chce být tak super truper, jako je on. To totiž nešlo, Etny byl jen jeden! Pyšně - hrdý sám na sebe - pozvedl hlavu a ladně začal našlapovat. Hezky tlapka po tlapce, krok po kroku...To je ono. "Poslyš Casiopeo, líbím se ti? Co bys řekla, kdybychom spolu strávili více času? Můžeš být moje kamarádka, dovolím ti to," zeptal se jí, jakoby se nechumelilo, a dál si našlapoval svým exklusivním krokem. Zezadu vypadal možná jako nějaký páv, co se nese na těch dlouhých párátkách a kroutí zadkem. Ocas měl vysoko vztyčený (škoda jen, že na sobě ten ocas neměl nějaký ta paví oka). Ke Casipě se choval, jakoby ji znal už od dětství. Měl za to, že ho prostě od prvního pohledu obdivuje, což se mu samozřejmě líbilo. Proto jí nabídl to přátelství. "Svoji magii taky používat moc neumím, vlastně jsem to nikdy moc netrénoval. Jsem si ale jistý, že talent mám od narození, takže se to naučím dost rychle, když budu chtít," pověděl a otočil na ni hlavu, přičemž přizpůsobil krok s tím jejím, aby šel vedle ní a ne před ní. "Máš nějakého vlka? Teda jako vlčího kamaráda, chápeš," optal se trochu neomaleným hlasem a vycenil na ni své zuby v náznaku úsměvu.

>> Vodopády

Byl moc rád, že s ním Casíno souhlasí. Bylo přece samozřejmé, že je správně vychovaný. "Upřímně, myslím, že lepšího vlka není. Jsem správně gentlemanský, skromný, krásný, umím nabídnout a podat pomocnou tlapku, o své blízké se starám a rozhodně nikoho nepomlouvám. Co více by měl vychovaný vlk dělat? Myslím, že tohle je značka ideálu," pověděl a blaženě se pousmál. Kdyby to šlo, asi by se roztekl. "Jo a taky si myslím, že bych byl správný otec, co myslíš ty? Asi bych zvládl vychovat vlčata. Navíc by ze mě podědili všechno kladné. Teda, vlastně...já nemám v sobě nic záporného, hehe. Takže je jasné, že by zdědila ta vlčata jen to kladné. Totiž moji krásu, pevnou a zářivou srst, nádherný kukuč, skvělý sluch, pevné svaly, 0% tuku...chápeš. Prostě vše, co je pro sexy mexy vlky třeba. Ale třeba Awnay, má sestra, vlčata mít snad nikdy nebude. To by byly stejné obludky, jako je ona. A to svět nepotřebuje, další takové lůzry, že?" jemně nad ztraceným případem zakroutil hlavou a tiše si povzdechl. "Je to škoda, že zrovna já mám takovou sestru. Ale co už, nemůžu se tím pořád zabývat. Život jde dál. Teď mám tebe!" povytáhl jemně koutky do sexystického úsměvu, na kterém si dal moc záležet. Prostě chtěl být přitažlivý. Zakmital obočím a ukázal své krásně žluté zuby. To, že ji fascinovaly jeho svaly moc nebral v potaz, protože samozřejmě věděl, že ty svaly má, že ano. Takže tak nějak tušil, že z něj (z těch svalů) každá vlčice bude paf! Ten pocit mu dělal nesmírně dobře. Ohledně matky přírody se krátce zamyslel, nějak nevěděl, co odpovědět. "No, řekněme, že jsem prostě přikázal, aby mi přišla naproti nějaká hezká vlčice. No a hele! Příkaz byl splněn, jsi tu ty. Zvláštní, že? Asi mám nějakou nadpřirozenou moc, protože jinak nevím, jak bych to byl dokázal, že jsi se tu objevila, chápeš," pokýval zlehka hlavou, jakoby řešil nějaké normální věci každodenního života. Přitom teď řešil svoji nadpřirozenost! To přece bylo něco mega, ne normální věc.
Náhle však sklapl a jen se koukal na tu krásnou slečinku, která stála před ním. Bylo to zvláštní, ta změna hlasu. On ji moc dobře zaznamenal, všiml si, jakým tónem to řekla. "Jsi naštvaná?" zeptal se pak trochu nechápavým tónem a naklonil hlavinku do strany. Je naštvaná, že mám hezčí jméno, než má ona? Nebo co se stalo, že najednou tak změnila hlas? hlavu naklonil i na druhou stranu, aby jí to nebylo líto, že by ji měl nakloněnou jen na tu první stranu a povzdechl si. "Vím, že mi to jméno trochu závidíš, holka. Ale neber si to tak! Ne každý má tak pěkné jméno, jako mám já, ale tvoje jméno...No tvoje jméno patří z řad vlčic, které znám, na jedno z vrchních pozic!" začal rychle přikyvovat hlavou. "Opravdu nelžu, jméno Casipa je moc krásné. Takže nemusíš být zklamaná a ani naštvaná, že se nejmenuješ Etneyka. Rozumíš, krásko?" pověděl, přiblížil se k ní a konejšivě ji poplácal tlapkou po zádech. "Neboj, jsem tu pro tebe," zašeptal jí do ouška, jakoby ho seslala sama bohyně. Cítil se dost cool, že může tadyhle Casiopee zlepšit náladu. Spokojeně si oblízl čenich, rázně přikývl a zase si lehl zpět do trávy. Další krátkou chvilku bylo mezi těmato dvěma vlky ticho, ale to jen z toho důvodu, že Etney sledoval, jak se Casiopea roztomile převaluje v trávě. Najednou pocítil takový zvláštní pocit, který nikdy necítil. Sám ho nedokázal ani popsat, prostě...měl jen nutkání za ní přijít, lehnout si a přitulit se, i když ji vůbec neznal. Divné. Kdyby teď neležel v té trávě, jistě by se celý oklepal, aby tyto myšlenky vyhnal z hlavy. Teď ale jen ležel a jantarovýma očima přejížděl po vlčici, která ležela naproti němu. Na půl ucha ji poslouchal, stále zaslepen její roztomilostí a pokýval hlavou. "Uhm, pravdu díš," vyžbleptl velmi tiše, skoro neslyšitelně. Počkat, co říkala? snažil se vybavit si její poslední věty, bohužel se mu to však nepovedlo, takže si raději přestal namáhat mozek. Měl totiž pocit, že se mu každou chvíli usmaží, jak urputně přemýšlel. "Magie?" zopakoval náhle, opřel se o jednu tlapu a nadzvedl hrudník. "Tu já mám!! A mám tu nejlepší! Mám magii příkazu!" spokojeně a pyšně pozvedl hlavu k nebesům. Čumák zabodával skoro až do tmavých mraků a oči měl zavřené. Kdyby je měl otevřené, jistě by zářily hrdostí nad jeho super truper magií. "A jakou máš ty?" zeptal se pak a koukal na ni.

<< řeka Mahtae

Když Etneyovi řekla, že se museli učit sami, zaváhal. Opravdu, nebo si ze mě utahuje? Teď byl trošku zmatený, opravdu totiž nevěděl, jestli mluví pravdu nebo ne. Upřímně se totiž nikdy s jinými vlčaty nesetkal. A s jinými vlky se nikdy nebavil o tom, jak vyrůstali. Vlastně po většinu doby žvanil jen o sobě. "No, jistě. Naši se pěkně nadřeli! Ale odvedli dobrou práci, jen se podívej, co ze mě vyrostlo za štrámáka," pozvedl pyšně hlavu a jemně zakroutil svým tělem, aby ukázal, že v sobě má i nějakou tu špetku ladnosti. Ve skutečnosti ale vypadal vtipně.Jeho trošku ztučnělé tělíčko se zavlnilo jako tělo hada, fujky. "A všimla sis mých svalů? Hlavně na zadních nohou, dívej," jak dopověděl, zadní nohu natáhl za sebe a zatnul ji. Inu, nějaký ten svalík tam naběhl, ale žádná sláva. On o sobě měl jen moc vysoké mínění.
Když pokračovali v cestě, vyřkla Casipa asi něco, co neměla. Etneyovi se totiž tahle věta moc a moc zalíbila. Očka se mu lišácky zaleskla a šťastně zamlaskal tlamou. "No to si piš, že má štěstí! Beze mě už by byla někde ve škarpě. Tos ještě neviděla, jak vypadá. Trochu jakoby...prolezla ušmudlanou norou. Navíc smrdí, jakoby ji zasáhl tchoř svojí tchoří bombou, víš? Takže si o ni nikdo ani tlapku neopře. Má smutný život, takže je dobře, že jsem tu já, její bratr. Jsem ten, který se o ni v nejhorších chvílích postará. Nechám si třeba ulovit něco, nebo možná taky...Třeba, no...Mohla by mě obskakovat, posluhovat mi, snad chápeš. To by jí pomohlo, naučila by se, že svět není peříčko!!" rozpovídal se. "To si piš, že jak ji uvidím, hezký jí vpálím do toho jejího umouněného ksichtu, že má štěstí, že mě má!" byl pevně rozhodnut. Už se nemohl dočkat, až jí to hezky poví. Ta bude koukat. Jak šel, začal vrtět zadkem. Nemohl si pomoct, jeho tělo bylo plné nadšení. Překypoval dobrou náladou, nejraději by začal skákat do oblak. Chápejte, kdokoliv kdykoliv řekl jakoukoliv chválu na jeho maličkost, úplně ho to vždy uspokojilo. "A z toho mrtvého bratra si nic nedělej, máš mě! Jsem tvůj skoro bratr," pověděl. Očividně se teď sám povýšil na Casina bráchu. Já jsem tak skvělej, pomáhám snad všem vlkům tady. Jednou určitě půjdu do vlčího nebe, vím to. Vzhlédl k obloze a zadíval se na tmavé mraky. "Myslíš, že bude zase slejvák? Nebo možná bych mohl zkusit matce přírodě přikázat, aby nepršelo. Už se mi to jednou podařilo, poslechla mě," pokýval hlavou a pozvedl obočí a čekal, co na to vlčice odpoví. "A jsem princ Etney, ale stačí, když mi budeš říkat Etny. Líbí se ti moje jméno? Přesně, jak říkáš...přesně se hodí k mojí skvělé osobnosti," zazubil se a přední tlapkou si přejel po jemné srsti na hlavičce. Nechápu, jak se někdo může narodit tak krásný, měl nejspíš prostě štěstí. Nebo se jeho rodiče hodně snažili, když ho tvořili!
Mezitím, co poslouchal povídání o její rodině, hledal vhodné místo, kde by se mohl vyvalit. Slunce sice nesvítilo, ale tráva na louce byla měkká a teplo bylo taky. Jak to místo našel, vyvalil se na bok a hlasitě vzdychl. Vzdychl tak silně, že odkvetlé květy pampelišky se rozletěly kus od něj a přistály na zelené trávě. "Jistě, jen sestru. Zároveň se mnou se narodil bratr, ale byl slabej, tak umřel. Líto mi ho není, měl se víc snažit o to, aby přežil. Prostě...z téhle rodinky jsem se vydařil jen já," pokrčil rameny. On za svoji upřímnost přece nemohl, ne? "A tobě se stýská po tvých sourozencích? Ber to pozitivně, aspoň ti nikdo neotravuje život. To moji rodiče pořád povyšují nade mě moji fuj tajblovou ségru, asi jsou slepí no. Jakože slepí, že nevidí ten veliký rozdíl mezi náma dvěma. Co myslíš, může to být ten důvod, Casi?" zeptal se upřímným tónem. Opravdu přemýšlel, proč mezi nimi rodiče dělají takové rozdíly - aspoň je dělali podle jeho názoru.

Sluníčko se začínalo probouzet a vystřídalo se s měsícem. Sice se zanedlouho schovalo za tmavé mraky, ale Etney oceňoval vůbec to, že aspoň na chvíli vykouklo. Teplota se zvedala a bylo tepleji a tepleji, užíval si to. "Uh, konečně už je pryč ten chladný večer, půjdeme se někam osušit? Někam na louku? tady je dost stromů, to je nuda, pojď," pověděl, a aniž by se nějak ujistil, že jde spolu s ním, nebo že nějak souhlasí s jeho návrhem, prostě se rozešel. Rozešel se někam, kde tipoval, že bude nějaká louka.
"No, dobrá otázka. Moji poddaní zůstali ve smečce, ale víš, já je nepotřebuji. Vystačím si sám! Jsem dobře vychovaný, proto nemám problém si sám ulovit, sám se napít či sám vykonat potřebu. Jsem naprosto samostatný vlk, chápeš?" vychválil se opět až do nebes a zazubil se. "Je mi jasné, že třeba má sestra je na tom se samostatností hůř. Je neschopná, beznadějný případ. Neumí lovit, neumí nic. Je to takový...jako taková...černá ovce naší rodiny. Já jsem podědil po obou rodičích ty světlé stránky jejich povah a dovedností, ona podědila ten zbytek. Je prostě a jednoduše na nic. Ale co už, to se nezmění. Inu, sourozence si vlk nevybírá, že. Musím se s ní smířit, musím se naučit žít s tím, že má sestra je nýmand," nešťastně svěsil hlavu. Vypadal tak věrohodně, byl to skvělý herec. Top herecké výkony! Ťapal s tou svěšenou hlavou, sem tam s ní zakroutil a působil tak smutně, že ho opravdu mrzí, že sestra je tak nešikovná. Pak se ale ohlédl na Casipu. "A ty máš taky nějaké sourozence?" radostně poskočil z tlapky na tlapku a zazubil se. "Jsem hrozně rád, že tu nejsem sám, samota je nudná. Není pro někoho, jako jsem já. Já, taková čistá a nevinná duše," párkrát zamlaskal tlamičkou a pokýval hlavou. Měl za to, že je ten nejlepší z nejlepších. "A o moc kratší to není, můžu ti říkat třeba Casí? To mi připadá lepší, co myslíš?" ždrkl do ní lehce svým vlhkým čumáčkem a jemně se pousmál. Jeho jantarová očka se zabořila do těch jejích fialových, ale hned po chvíli zase roztržitě zavrtěl ocasem a už poklusával dál a dál na tu louku. "Vyvalíme se na sluníčko, bude nám fajn. Možná si můžeme i něco ulovit?" zavolal na vlčici. Choval se, jakoby ji snad znal věky. Jakoby to byli staří dobří přátelé. "Jo a k té mé barvě, tedy...nechtěl jsem se zase chválit, ale vím! Mám úžasnou barvu po otci i po matce. Je to smíšenina jejich srstí!" vyhrkl nadšeně. Očividně do sebe byl opravdu dost zakoukaný. Ale na druhou stranu obdivoval i své rodiče. "Můj otec Arcanus, král celého Asgaaru, je celý černý. Matka Elisa zase šedá. Když se ty dvě barvy smíchaly, vznikla taková nádhera, kterou mohu nosit na těle já. Mega, co? Jací byli tví rodiče?" zeptal se zvědavě a koukal na ni, přičemž dál pokračoval v cestě.

>> Západní louky

Etny si upřímně vlčice vůbec nevšiml. Ležel, mumlal si ty svoje řeči, ale jakmile vlčice promluvila, málem vyletěl z kůže. Rychlostí blesku vyskočil na tlapky a koukal na vlčici jako na zjeva. Jak bylo možné, že si vůbec nevšiml její přítomnosti? Že by mu déšť přerušil čichací aparát? Nebo třeba ten déšť jen vymazal pachy té vlčice z povrchu zemského. Jo, to bude asi ono. "Téda, vůbec jsem si tě nevšiml, co tady děláš? Taky se tady schováváš před tím deštěm?" zeptal se a přiblížil se k ní o píď. Fakt sotva o milimetr. Ale zanedlouho o další a pak zase o další. Jakoby se snad bál, že mu ona ukousne rypáček. "Jinak mě by byla určitě škoda, jsem totiž princ! Jednou převezmu Alfa trůn svého otce, to bude teprve ta správná vláda! Pche!" pyšnil se hned a spokojeně zamlaskal. Najednou už byl zase plný života a nadšení. "Slyšela si o mně už? Ptáci v lesích si o mém jménu často štěbetají, závidí mi ho totiž. Mám krásné jméno. Ale jsem si jistý, že to tvoje je taky krásné! Jak se jmenuješ?" zazubil se na ni. Ale zdaleka nebude tak krásné, jako je to moje, dodal ve své mysli. Nemyslel to zle, to vůbec ne! Byl prostě jen trošku - více - narcistický a namyšlený, no. Nikdo mu to nemůže mít za zlé. "Jsem rád, že tu nejsem sám! Vlci mě opustili, asi se jim nelíbilo, že jsem se nepřidal ke smečkovému lovu. Tak jsem odešel sem a tady jsem našel tebe," zazubil se znova a zastříhal ušima. "Máš zajímavej pruh nad čenichem. Ten hnědej, co se ti táhne až k čelu. To jsem ještě neviděl," pokýval jemně hlavou, aby opravdu uznal, že je to pěkná barvička.

<< Asgaar

Běžel, aby se skryl před otravným deštěm. Jeho srst byla jako srst zmoklého kuřete. Připadal si najednou tak méněcenný, tak ošklivý...tak k ničemu. Na srsti si zakládal, vlk z královské rodiny přeci nemůže mít takovou hrůzu na kůži, ne? Celý zadýchaný se zastavil tam, kde ho opět skryly stromy a hlasitě si oddechl. "To je hrůza, nikdo mě nesmí vidět, opravdu ne! Zítra musí svítit slunce, abych byl hezký suchý a opět krásný," porozhlédl se okolo sebe a přemýšlel, co by tak měl teď podniknout. Byl tu sám, byla noc, nikde nikdo.
Po chvíli lelkování se vydal někam, kde by mohla být nějaký menší nora, kde by mohl hodit dalšího šlofíčka, protože se cítil unavený, i když před chvílí spal. Byl ale teď z těch "rodinných neshod" tak naštvaný, že nemohl ani nic najít. Proto se jen složil k jednomu většímu stromu, položil si hlavu na svoje vlastní tlapky a koukal upřeně před sebe. "Jak je možné, že mají rodiče větší zájem o Awnay, než-li o mě? Vždyť je jasné, že ona je beznadějný případ a já jsem následník trůnu! Vůbec tomu nerozumím. Calum se taky ztratil, pečovatelka Laurina je taky vlk ví, kde a já jsem zůstal opět sám. Jak jinak, že? Nikdo mě nechce. Možná bych měl radši umřít," povídal si huhlavým tónem posmutněle. Opravdu se cítil mizerně. Byl odstrčený. Cítil, že se o něj nikdo nezajímá a nikdo ho nechce. Proč? Povzdechl si, zavřel kukadla a snažil se usnout. Nedařilo se mu to. Po chvíli oči zase otevřel a převalil se na bok. Ach joooo! Chci nějakou společnost, teď hned! Nejlépe nějakou sexy vlčici, přikázal matce přírodě ve své hlavě. Očekával, že matka příroda jeho příkaz splní - a to bez námitek. Teď už jen vyčkat. Jak dlouho to asi bude trvat?

Etney chvíli vyčkal, ale jakmile zjistil, že o něj opravdu nikdo nestojí, nehodlal tu dál ztrácet svůj drahocenný čas. Na to jsem až moc vzácným hostem, abych tu stál jak pecka a nikdo si mě nevšímal! Půjdu někam, kde o mě budou stát a kde mě budou obdivovat! Sebral se a opravdu se z rodného lesa vydal pryč. Ještě párkrát se ohlédl s nadějí v očích, že třeba zahlédne otce, který jej prosí, aby zůstal, že se dlouho neviděli, ale nic. Nikde nic, nikdo nikde. Naštvaný Etney přidal do kroku, u toho si ještě dupl tlapkou, aby ukázal, jak moc naštvaný je a odfrkl si. "Nikdo o mě nemá zájem, jak je to jen možné? Vždyť jsem tak krásný, tak skvělý...tak dokonalý! Mojí skromnosti, ušlechtilosti a elegance by si měl každý vážit, tohle totiž jen tak někoho nedá. Mě obdarovala sama matka příroda!!" mumlal si sám pro sebe a slovo "matka příroda" velmi zdůraznil, aby naznačil, jak veleváženým vlkem je.
Přidal do běhu, tlapky se mu pěkně skládaly jedna před druhou a on se soustředil na pečlivé dýchání, aby ho za chvíli nebolely plíce z toho, že nemá dost kyslíku. Zanedlouho ale na své srsti - jakmile vyběhl z lesa - ucítil nepříjemné kapky deště. Co je to?! Prší?! pozastavil se, vzhlédl k obloze a chvíli na ni čuměl jak na obrázek, jakoby snad něco mohl z té černé oblohy plné mraků vykoukat. Až mu spadla velká kapka přímo na čumák, hlavu sklonil a celý se oklepal. "Fuj! Honem pryč, honem někam, kde jsou stromy a kde mě to uchrání před touto zkázou! Tohle kazí moji krásnou srst, fuj!" zažbleptal tak rychle, že se mu skoro zlámal jazyk o jeho vlastní zuby. Dal se do běhu a následoval svůj vlastní čenich. Netušil, kam jen jde. Kam ho ten čenich zavede.

>> řeka Mahtae

Etneye probudilo silné škrontání v břiše. Jemně s sebou cukl, tlapky mu nadskočily nad zem a on otevřel oči. Huh?! Chvilku mu trvalo, než si vzpomněl, co se vlastně stalo. Byl tak moc unavený, že upadl do tvrdého spánku a spal až do teď. Převalil se ze zad (kde měl nohy nahoře a byl celý pokroucený) na bok, nožky dal před sebe a hlasitě vzdychl, až se zvedl prach ze země, a odletěl kousek od jeho čumáku.Jemně se oblízl a jantarovýma očima vzhlédl na slunce, které momentálně bylo vysoko na obloze, ale bohužel zanedlouho ho zakryl velký tmavý mrak. Ježiš, měl jsem jít na ten zpropadenej lov. Co teď mám jíst? Myš? Musím něco sehnat... nespokojeně se zakroutil, nechtělo se mu totiž vstávat. Vyvaloval se tak na tom svém vyhřátém místečku a převalil se znovu na druhý bok. Chápejte, když už měl od prachu ten jeden bok, musel mít i druhý, aby to bylo vyvážené. "Chmmmm, já chci jíst!!" zaskučel z ničeho nic zoufale a oči se mu zaleskly naštváním a smutkem, že se na něj každý vyprdl.
Pomalu se začal sbírat z té země, oklepal ze sebe smetí a prach a koukal před sebe. Nikde nikdo. "Každej na mě prdí, naši šli určitě za tou zpropadenou Awnay. Vždyť ona je stejně ztracený případ, tak proč se o ni vůbec zajímají?!" šeptal si sám pro sebe pod vousy velmi potichu, aby ho nikdo neslyšel. Dával si teď pozor, když byl doma, nechtěl dostat seřváno, že říká nepěkné věci - kdyby tu byli rodiče nebo chůva. "Ýťo? Jsi tu aspoň ty?" štěkl trochu hlasitěji. Když se ale nic neozvalo, potichu si dodal - "asi ne." Naštvaný na celý svět si kecl zadkem na zem a uraženě koukal před sebe. Dobře, jak ostatní chcou! Hlavně teda jak rodiče chcou! Nebudu nic jíst! To je pěkně zamrzí, až se vrátí a ze mě bude seschlá kostra! To jim přijde draho! zakroutil nad nimi hlavou. Vůbec nechápal, jak ho vůbec mohli takto odstrčit, vždyť to byl jejich jediný syn!! A dokonalý syn ke všemu...a jako bonus byl přenádherný a úžasný. Tak proč se o něj krucinál nikdo nezajímá?! "Já všem ukážu, zač je toho tlapa! Já jsem princ! Všichni by se mi tu měli klanět," brumlal si stále urážky a narážky na celý svět.