Gallirea - Příspěvky uživatele

Matali, jak již Etney zjistil, opravdu nebyla moc výřečný tvor. Pořád si ji zkoumavě prohlížel, i když se jej snažila utvrdit v tom, že na něj naštvaná není. Nějak jí nechtěl věřit, že říká pravdu. No přece není možné, aby byl někdo takhle extrémně málo výřečný, ne? No, i když Yeter taky není zrovna kecálek. Ale třeba tadyhle Orlímu voku dávám málo prostoru k vyjádření se, není to možný? Tyjo, ale stejně je divná. Jo, je divná, takže to není mnou, samozřejmě. Zazubil se na ni, aby dal najevo, že když není naštvaná, tak je to teda jako všecko ok. Pohlédl na Veverku, pak na Orlí oko a nakonec si povzdechl, že on jediný je tu ten chytrý a že nechápe, proč je mezi tak divnými vlky, jako jsou tyhle dvě. Jedna skoro nemluví a ta druhá zase v kuse žvatlá nějaké urážky k samotnému králi Asgaaru. Hrůza. Jak si to jen může dovolit? Etney si jemně odfrkl, že mu vylétly z čenichu kapky soplíku na zem. Mezitím se Severec Veverec stihl zase trochu porozčilovat a otevřít si na Etneye tlamu. Jeho to moc neznepokojovalo, takže se posadil zadkem na zem, zívl a aby dal najevo svou nezúčastněnost zde, zvedl tlapku ze země a začal si študovat svoje krásné drápky. “Matali? Poslyš, přemýšlel jsem, jestli třeba existuje nějaká speciální péče o drápky? Nějaké bahenní lázně, obklady z listů stromovců nebo snad speciální vlk, který se věnuje úpravě kožichu a drápků?“ zeptal se za stálého prohlížení své tlapky a po dopovědění na Matali koukl. Severčino rozčilování úplně odignoroval. Tlapku položil na zem a pokrčil lopatkami k sobě na styl „co se dá dělat“.
Pak si ale všiml, že Severka povídá něco pouze Matali. Nastražil tedy uši, přicupital lehkými baletkovskými krůčky k těm dvěma a poslouchal, co řeší za jeho zády, když je jako neslyší. “Moře? Taky bych rád viděl moře!!“ Vyhrkl najednou z ničeho nic, i když se ho to vůbec netýkalo. U toho nevědomky vrtěl ocasem a zase to vypadalo, že před nimi stojí úplně jiný vlk. Ne namyšlený a arogantní, teď tu byl přátelský a pohodový Etney. Zvláštní. “Půjdeme? Nikdy jsem u moře myslím nebyl. A pokud jo, už si to moc nepamatuju,“ zažvatlal a zazubil se, přičemž se otočil dokolečka jako nějaké malé nezbedné vlče.

// Velká omluva..kratší postík nahozen

// mam ted hodne prace, odepisi co nejdrive to pujde

Etney byl překvapený tím, jak je tu na něj každý tak protivný. Nechápal, co jako řekl špatně? Vždyť on nikdy nic neříká špatně. Jemně zakroutil hlavou, aby se utvrdl v tom, že jako nic špatně neřekl a pohlédl na Matali. Byla tak zvláštně tichá, skoro se nevyjadřovala. Co jí je? Tady je kažej tak nudnej, protočil skoro neznatelně očka, jen tak sám pro sebe. Vadilo mu, když mu někdo neopětoval jako upovídanost a radost ze života. JenSever byla taková energická, ale tozase podle Etnyho názoru byla držka. Pořád se mu jen smála. Nechtěl však dávat najevo, že ho to štve, proto ji jen nezúčastněným pohledem sledoval, jakoby bylo na běžném pořádku, že tato vlčice se prostě směje all day. Tak to neřešil a dělal, že ji neslyší. Pohlédl na Matali a jemně se na ni pousmál. "Orlí oko je na mě naštvaný?" zeptal se potichu bručivým hlasem a koukal jí do očí. Vypadal tak roztomile.
Mezitím se Sever přestala smát a začala se ptát na různé otázky ohledně vlčic. Etny na ni pohlédl a povytáhl obočí. "Ty neznáš. Jsou to vlčice ze vzácných a vznešených rodů, tak jako jsem já, samozřejmě. Nejsou to takové nanicovaté nány bez dobrého původu jako jsi ty, samozřejmě," koukal na její výraz a škodolibě vycenil zuby. Její pózy neřešl, Sever totiž nemla podle Etneye pěknou postavu. Byla moc kostnatá. "Severe, posím tě! Vždyť chastíš kostma, radši něco ulov a potom, co se já najím, dojíž zbytek, abys něco přibrala. Vem si příklad třeba ze mě," pokynul tlapkou ke své maličkosti a pyšně se nadechl. V tom ale Severka začala chrlit nějaké kraviny, vypadala naštvaně. Koukal na ni, jakoby ona spadla z Marsu a pokrucoval nevěřícne hlavou. "Ach ne," dělal zaskočeného a stydlivého. Jakmile ale dopověděla ten její sáhodlouhý monolog, začal on. "Ty černošo, říkám ti Severe, protože chci, ne proto, že bych neuměl skloňovat. Severka je na tebe moc pěkné jméno, ty jsi škaredá. Takže budeš Sever. Jméno Sever mi připomíná nějakého hnusného a opelichaného vlka ze severu někde z hor, to jsi ty, chápeš??" vykulil na ni u slova "chápeš" oči a poklepal si tlapou na čelo, že je jako Severka fakt nprosto hloupá a nemožná. Pak se k ní oočil zády. "Někteří jsou tak nechápaví, ach jo. Že, Matali?" pronesl jen tak do větru a přes rameno koukl na Severa. Trošku si liboval v tom, že ji nasíral. "Takže, Severe, jak to teda máš? Chceš jít..." v tom mu ona skočila do řeči a začala říkat, jak je teta Smrt nebezpečná a kdesi cosi. Etney zatl zuby k sobě a svraštil obočí. Nelíbilo se mu, že mu skočila do řeči. "Ále ty posero, já to zvládnu. Musím ale nejdřív našetř dostatečný počet kamenů, pa budete obě dvě koukat a závidět mi, jak jsem ještě dokonalejší, než jsem teď. Jestli to teda vůbec jde, že ano," zazubil se a spokojeně zamlaskal. Kdyby to šlo, jistě by si nad hlavu dodělal andělskou svatozář.
Severovi veverovi začalo cosi skákat po srsti, nejspíš nějaké malé jiskřičky. Etney na to zostřil zrak a začal se smát. "Severko veverko, lítaj ti po srsti malá veverčata, udělej s tím něco. Vím, jsi plná parazitů, ale co když to přeskočí i na mě?!!" zazubil se pobaveně a udělal o ní krok dál, aby dal najevo, že on teda veverkovité parazity ve své srsti mít nehodlá. Po očku stál sledoval a vnímal Matali, ona se ničemu nesmála, nebavila se s nimi a byla taková...duchem nepřítomná, jak ji Etney zhodnotil. "Co je, Matali, žárlíš, že se bavím více s ní než s tebou? Neboj se! Jsi moje jednička, Sever je tu jn tak navíc," pověděl konejšivě, aby se Matali cítila lépe. "No takže, co teda podnikneme? Můžeme jít někam dál a vy dvě něco ulovíte pro mě, to je plán A. Nebo plán B, že můžeme navštívit nějaké vlky, keří by mě obdivovali. No a plán C...plán C...nemám plán C. Napadá vás nějaké ativita? Nemusím přece všecko vymýšlet sám!" osočil se na ně trochu otráveně, nicméně začal se zdviženým ocasem poklusávat krátkými krůčky okolo slečny Matali a hrůzy Severky veverky. Čekal, co mu odpoví, on sám už by něco podnikl. Cokoliv.

Etney byl moc rád, že Matali projevila zájem o jeho zranění. Pokýval plaše hlavou (chvíli si zahrál na zranitelného tvorečka), když politovala jeho zranění, a tiše zakňučel. “Jo, taky že to pěkně bolelo!“ hlesl tiše a párkrát přikývl s našpulenou tlamičkou a rozšířenými zornicemi v očích, aby tomu dodal ten správný říz. Prostě vypadal, že fakt trpí a že ho to fakt bolí. Jako malé zranitelné a bezbranné vlče. Najednou se mu však pohled změnil. “Ale já jsem to zvládl!“ vyštěkl najednou a pozvedl přední tlapu do vzduchu. Hned poté si ji přiložil na srdce. Mělo to vyjadřovat něco na styl „like a boss“. Etney prostě byl největší herec na světě. V tom však Maty začala opět opěvovat jeho maličkost. Pyšně se nadmul a zamlaskal. “Nojo, ne všichni na to mají vlohy, rozumíš. Narodil jsem se Alfám a tak to pak takhle dopadlo – narodil jsem se já! No, ty ses asi narodila obyčejným tulákům, ne?“ naklonil hlavinku jemně do strany a nastražil ouška dopředu, přičemž si oblízl čeníšek. Nemyslel to zle, byl jen hrozně dutý a nevěděl, co se kdy hodí a nehodí. Prostě vše řekl tak, jak mu to přišlo do tlamy. Nepřipadalo mu to neslušné. “Ale dívej, Matali. Nevěš hlavu. Dám ti příklad, jo? Kdybys měla třeba vlčata se mnou (ukázal na svoji maličkost tlapkou), bylo by to asi super. Předpokládám totiž, že vlčata by podědila moje skvělé vlastnosti, krásné tělo, hustou a zdravou srst a bílé zuby. Nejdůležitější by byly samozřejmě ty schopnosti a vlastnosti. Malincí by museli být dobří lovci tak jako já, měli by dobrou obratnost, já jsem totiž velmi hbitý. No, taky jsem chytrý, takže s inteligencí by problém nebyl. Nemohl bych si ovšem najít nějakou hloupou vlčici, pak by byla možnost, že by se narodilo hloupé vlče, to by nebylo moc vhodné, kazilo by to moji dobrou pověst.“ Polemizoval. Tak se do toho zažral, že zcela zapomněl na to, kde je a s kým tu je. Kecl si na zadek, poškrábal se zadní tlapou v uchu, pak si ji očuchal a odfrkl si. “No, kde jsem to teda skončil?“ zamyslel se. “No jasně, už vím.“ Vyhrkl následovně a zase začal mluvit. “No, takže vlčata by zdědila moje skvělé povahové rysy a po tobě by měla třeba pěknou barvu. Nebo oči, máš pěkný oči. Ale já mam taky moc pěkný oči, všimla sis? Jantarové nemá jen tak kde kdo. No a moje srst! Hraje všemi barvami!! No, po tobě by toho asi zdědily málo, většinu by musely zdědit po mně. Ale to nevadí! Byla by to i tvoje vlčata, mohla by ses jimi chlubit na potkání! Nezní to prima??“ nadšeně mu vystřelil zadek ze země (jak tak předtím seděl) a začal vrtět ocasem. “Já bych vychoval svého syna jako následníka trůnu,“ dodal. Jak jinak, že? Z dokonalého otce může vzejít jen dokonalé vlče, tak to prostě je. Když mi však někteří nesahají ani po kotníky, je to pak ale blbý no. Protože kdybych zasel svoje vznešené sémě do nevzdělané hloupé vlčice, vyrostla by hloupá vlčata, to bych byl radši, kdybych neměl žádná. Takhle to funguje, nu. Takže ale...Jak je možné, že můj otec si vybral matku a zplodili nás? Vždyť otec je úplně někde jinde než matka, hm. Po chvíli ticha pokrčil lopatkami k sobě a rozhodl se svoje myšlenky dál neřešit. Moc ho to namáhalo, bylo to příliš otravné.
Černá vlčice, co se k nim přihnala, si Etneye konečně všimla, takže na ni Etney kývl. “No, to je aspoň pozdrav hodný princi, přesně tak to má vypadat,“ spokojeně mlaskl a dal jí najevo, že takhle se zachovala správně. Co však řekla dál, se mu už tak moc nelíbilo. Zamračil se a nakrčil čumák. “Jsem skoro Alfa!“ vyštěkl jí přímo před čumákem nahněvaně, pak si však uvědomil, že Alfa by se neměla hněvat a měla by být klidná a rozvážná. Odkašlal si, aby skryl svoji předchozí reakci a hlasitě si oddechl. “Tedy víš, slečno,“ začal rozumprdským tónem hlasu. “jsem skoro Alfa, jelikož čekám, až můj otec...No rozumíš. Můj otec nebude žít věčně. Vlk s ním, samozřejmě,“ na hrudi si zamával tlapou, aby otci vzdal holt. “Mám sestru, ale ta je jen takový doplněk rodiny, řekl bych. Nemá moc talent a vlohy na vedení smečky, proto se připravuji na přebrání celého lesa. Klidně tě pak můžu vzít do smečky, ale musela by si švihnout a přiběhnout hned, jak bych usedl na trůn. Už teď se mi hlásilo několik vlčic. Stojí tu prostě imaginární řadu, no,“ obešel si černou a prohlédl si její proporce. “Nemůžu za to, že jsem oblíbený, ne?“ pousmál se a něžně pohodil hlavou. Byl sám se sebou a svým výstupem nadmíru spokojen.
O jeho pozornost se začala znovu prát Matali, která řekla, že jej ke Smrti doprovodí. Etneyova očka zazářila. “Ano?! Takže mi pomůžeš hledat kamínky a doprovodíš mě? To je super zpráva!!“ štěkl hlasitě a začal poskakovat kolem ní, jakoby on byl na trampolínce. “Jsem rád, že nepůjdu sám!“ zazubil se. Pak si ale něco uvědomil – princ má přece svoje kumpány, ne? Nikdy není sám. Přestal se radovat a zůstal stát na místě, snažil se opět vypadat vážně. “Chápeš no, chci totiž cestovat s někým novým, ne s těmi, které znám. Proto jsem vyrazil do světa sám,“ odůvodnil to. Bod pro tebe, juhůů! “A číslování je dobré k tomu, Severe, aby si tě ostatní nespletli, víš? Kdyby se narodil ještě, nedej vlku, jiný Etney a byl by hloupý a škaredý, mohli by se mě ostatní plést. Takhle jim řeknu, že jsem Etney I., a oni hned budou vědět, o koho jde, chápeš? Ty seš Severka, já už jsem potkal Severů...“ pohodil otráveně hlavou. Jakýpak „k čemu je číslování dobré?“ Už jen proto, že je očíslovaný tadyhle Etney, by to měla respektovat a hned by se taky měla očíslovat. Očísluju ji sám, “Takže já tě pokřtím, ano? Ty budeš Severka veverkovitá – jsi totiž aktivní jako veverka. Takže Severka veverkovitá a Matali bude...Matali Orlí oko. Tak, a máme to. Dámy, následujte mě,“ pokynul k nim hlavou a pyšně se vydal někam skrz louku. Asi se spíš jen tak projít než že by někam přímo mířil. Ocas i hlavu měl vysoko vztyčenou k nebesům. “Matali Orlí oko, pověz Severce veverce, kam vlastně cestujeme,“ pověděl na konto Severčina dotazu. “My se neflákáme!“ zdůraznil. Čekal, že se Matika zmíní o tetě Smrti. Matika Orlí oko, tse, zasmál se ve své hlavě zkomolenině jejího jména.

// pardon za délku :D

Když se Etneye Matali zeptala, jestli je tu nějaký slavný nebo co, že ho nezná, chvilku na ni tak bezduše koukal, následně si oblízl čenich a hlasitě se nadechl, přičemž u toho vypjal hruď, aby působil více „majestátným“ dojmem. “Tse,“ hlesl tiše a zvřel oči, přičemž si tlapou prohrábl srst na hlavičce. Chtěl působit jako frajer. “Je zvláštní, že jsi o mně neslyšela. Já jsem totiž nejvíc známý boss Asgaarského lesa. Tam si o mně i ptáci štěbetají!“ pověděl nadšeně a zavrtěl ocasem. Očka mu radostně zářila, jak on miloval svoje pohádky, dokonce jim nejspíš i sám věřil. “Jsem místní lovec, ochránce a pomohl jsem zachránit les před napadením medvědy. Koukej, dokonce tu ještě nemám úplně zhojené zranění,“ otočil se k ní zadním stehnem, aby se mohla podívat, co mu medvědi udělali. Tak a je to, teď jsem hrdina! Bude mě obdivovat, bude mě litovat, že to zranění je strašné, ojojoj, chudinko malinkatý vlčátko Etneyíčku, ťuťuťu! Otočil se na Matali čelem a nadechl se, že bude pokračovat. “No, takže, jak jsem už říkal. Zachránil jsem les a svoji rodinu před medvědy. Zalekli se mě, samozřejmě. Uviděli moje svaly a skoro vzali nohy na ramena. No ale jinak jsem i budoucí Alfa vlk!“ pokyvoval významně hlavou.
Matali však vypadala, že ej tu opravdu jen chvíli. Etneye napadlo skoro hned, jak ji viděl, že by ji mohl pozvat, aby se přidala k němu na velkou výpravu. Ale na druhou stranu nevěděl, jestli by šla ráda. Pak se ale pořádně zamyslel a dospěl k názoru, že každý vlk chce trávit čas s panem dokonalým, takže tím pádem s ním chce trávit čas i Matali! “Poslyš, Maty,“ oslovil ji a tiše si odkašlal, jakoby snad hledal vhodná slova. “Když tu jsi krátce, nechceš mě doprovodit na mém putování za tetou Smrtí? Slyšel jsem od ní od otce, je prý moc moc silná! A dovede mě naučit plno věcí! Ale je taky drahá, takže nejdříve musím najít hodně kamínků. Můžeme ty kamínky hledat společně, co myslíš?“ zeptal se, kecl si zadkem na zem a začal se zadní nohou drbat za uchem. “Víš, putuji sám, protože moji kamarádi zůstali v lese v Asgaaru,“ odůvodnil to, že je tu vlastně sám, když se na to tak zvědavě zeptala. Kecal, samozřejmě. Jediný kamarád, kterého měl (jestli vůbec) byl Calum, a ten si teď našel nějakou hvězdu, jak si Etney všiml, když byl schovaný v keři. Pak tam měl jen rodiče, otravnou sestru a Casipu, která byla bůh ví, kde. To ale Maty nevěděla a on to nepotřeboval nijak zmiňovat, že nemá přátele. Rozhodl se, že si to raději ještě trochu přibarví. “Jsem oblíbený a hodně vlků mě má rádo. Dokonce jedna vlčice za mnou přiběhla, že by chtěla, abych jí obtiskl tlapku od bláta do jejího kožíšku! Abych se jako podepsal, aby to měla na památku. No chápeš to?! Samozřejmě jsem odmítl, já, taková hvězda...Nemohu přeci všem tiskat tlapy na potkání,“ protočil očima a zakroutil nad tím hlavou, jakože ty vlčice fakt neví, kdy je dost.
Pokračoval by ve svých pohádkách klidně dál, ale něco se stalo. Přiběhla k nim nějaká vlčice. Byla celá černá s krásnou značkou na hlavičce, přišlo to Etnymu roztomilé. Už na ni chtěl házet kukuč a zdravit ji, ale vlčice je zahltila svými řečmi. Takhle moc nemluvil ani Etney!! Naštvaně ji pozoroval, nebyl zvyklý, že někdo mluví více jak on. Dopálilo ho to, navíc teď bude Matali poslouchat tuhle vlčici a ne jen jeho. Sledoval její tlamu, jak mlela a mlela a kejvala se ze strany na stranu, Mlela úplné hovadiny. Mlela asi to, co vždycky mele Etney, ale Etnymu přišlo, že jeho řeči jsou teda daleko více zajímavé, než jsou ty její. Seděl dál na zemi, zadní čapy rozjeté do stran a očima sledovat ty její. “Eh,“ hlesl tiše, koukl na Matali a zase zpět na vlčici. Ta na ně dál chrlila ty svoje věci. “Počkej! Zavři chvíli tu tvoji mordu!“ zvýšil trochu hlas, aby ho ta nová příchozí slyšela. Nemyslel to zle, jen nedokázal zpracovat tolik informací zaráz. Navíc tu byl se dvěma novými vlčicemi...wau. “Totiž, jenom, jako, jak se jmenuješ? Co tu děláš?“ zakroutil jemně hlavou sám nad sebou, že se tak zakoktal. “Přišla jsi, aby si mě mohla poznat? Aby si mě mohla vidět?“ přivřel spokojeně oči a pohodil hlavou. “Tse, jsem Etney I.! Budoucí Alfa!“ představil se okamžitě. “A tohle je moje kamarádka Matali, jsme na cestách. Společně!“ začal hned popisovat, o co tu vlastně jde a okamžitě si přibarvil situaci. No, co na tom, že tuhle vlčici viděl poprvé v životě? Byla to od teď jeho kamarádka! Matalinka milinka. “Chceš se přidat?“ navrhl okamžitě.

Nápad s časem se mi moc líbí, jsem tedy pro, aby se dny prodloužily.

A Halloweenu se ráda zúčastním

Etney doufal, že si ho vlk všimne. Zatím nevěděl, zda se jedná o samce nebo o samici, jelikož hned jak přišel, tak místo prohlížení si vlkova těla začal hrabat pacičkou v trávě, jakože něco potřebuje nutně vyhrabat ze země. Ve chvíli, kdy ho vlk oslovil, poznal podle hlasu, že se jedná o vlčici. Zastříhal oušky a přestal hrabat. Pomalu se k ní otočil a konečně měl tu možnost prohlédnout si ji. Byla krásná, líbila se mu její jemná očka. Zakroutil na její řeč hlavou a pousmál se. “Ale to vůbec ne, kdybys mi tu překážela, jistě bych ti to řekl!“ pokýval hlavou, aby tomu dodal na upřímnosti, že to jako myslí vážně. “Jsem Etney, ale o mně jsi jistě už slyšela, ne?“ pozvedl jemně hlavinku k obloze a pyšně se nadechl a hned na to vydechl. “Kdo jsi ty? Tebe já neznám, nikdy jsem tě tu neviděl. Jsi poblíž mého domova. Měla jsi v plánu ho navštívit, nebo se tu jen tak potloukáš? To já se nikdy nepotloukám, vždy jdu někam za nějakým účelem, dokonce i teď!! Chceš vědět, kam jdu?“ začal mlít. Dělalo mu dobře, když potkal někoho nového. Ten, kdo ho už znal totiž věděl, jak blbě kecá. Ale před novým vlkem mohl kecat do halelujah. Pěkně spořádaně se posadil zadkem na zem, obmotal ocas kolem nohou, vypjal hruď a snažil se působit velmi majestátně. “A proč jsi tu sama?“ naklonil hlavu jemně do strany. Tahle otázka byla fakt trapná, ale jemu to trapné nepřišlo...Zeptal se prostě na to, co ho zrovna napadlo.

<< Asgaar - přes Kříšťálový lesík

Etney klusal dál a dál od své rodiny. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Měl prostě takový chvilkový dojem, že něco dělá špatně, nevěděl ale, co by to mělo jako být? Vždyť všechna jeho rozhodnutí, které kdy učinil, byla správná a nelitoval jich. Jestli ho vnitřně žralo to, že by měl jít hledat Casipu, ale místo toho jde hledat kamínky? Kdo ví.
Oklepal se a přidal na tempu, aby přišel na jiné myšlenky. Probíhal skrz úžasný lesík a jemnou řeku v něm. Vždycky to tu miloval, měl takový zvláštní cit pro krásy přírody. Měl rád lesy, jemné potůčky. Miloval, když slyšel, jak voda zlehka šumí nebo když se hřál na sluníčku. Když si vítr pohrával s jeho srstí...Prostě nádhera. Jak byl tou přírodou kolem sebe tak zaujatý, ani si nevšiml, že z lesa byl dávno pryč a přiběhl na plošinu, kterou poznával. Semhle chodil často, bylo to celkem kousek od jeho smečky. Musel se ale mírně pozastavit, všiml si totiž, že tu není sám. Byl tu nějaký cizí pach a jeho hned napadlo, že by se měl s tímto vlkem či vlčicí seznámit, aby si našel dalšího parťáka. Parťáků není nikdy dost, že ano? On moc kamarádů neměl, to sám věděl, i když nechápal, jak je to možné. S ním je přece čest se kamarádit, ne? Zamířil tedy k tomu pachu, a když věděl, že je mu čím dál tím blíž, vypjal hruď a nasadil frajerskou chůzi. Vlka viděl zezadu, takže neviděl, jak vypadá v obličeji. “Čau,“ hlesl, jakoby ho to vůbec nezajímalo, že je tu s někým, zastavil se a začal tlapkou hrabkat v zemi. “Aha,“ pošeptal tak, aby to onen vlk slyšel a myslel si, že je tu za nějakým účelem. Snažil se vypadat velmi zaujatě tím, co teď dělal.

Nečekaně na něj reagovala víceméně pouze jeho sestra. Pomalinku protočil oči a pak na ni pohlédl pohledem typu „ty osino v mým zadku, fakt už mě nebavíš“. “Víš, schoval jsem se z jednoho prostého důvodu. Chceš ten důvod vědět?“ našpulil rty a významně pohodil hlavou. No, i kdybys nechtěla, hezky si ho teď poslechneš, nadechl se a začal. “Schoval jsem se právě z toho důvodu, že jsem věděl, že jsi horlivá, netrpělivá a ještě k tomu neschopná a že budeš chtít s těmi medvědy bojovat. No, takže jsem si přemítl ve své nadvlčsky chytré mysli všechny možné události – samozřejmě i to, jak smečka zažila šílenou ztrátu obou možných budoucích Alf, a řekl jsem si, že takhle to být nemůže, že musí přežít alespoň jeden z nás. No, a protože já jsem ten důležitější z rodiny, protože jsem samec a nečekaně samci jsou vždy váženější a potřebnější než samice, tak na to konto jsem se raději schoval, aby mi nikdo neublížil, chápeš?“ zakroutil jemně hlavou a poťukal si drápkem na čelo, aby jí dal najevo, že je teda fakt jako hloupá, když ji to nenapadlo. Je přece jasný, že moje ztráta by byla daleko horší, než by byla ztráta Awnay. Jsem krásnější, vzdělanější, umím lépe lovit, mám větší nadání na vedení smečky a jsem syn! Synové jsou lepší než dcery, pokýval skoro neznatelně hlavou, aby sám sebe utvrdil v tom, o čem zrovna přemýšlel. To, že samice jsou hezčí, raději odignoroval, neboť věděl, že kdyby něčím argumentoval, ještě víc by ji setřel a ona by se chudinka musela cítit trapně, nechtěl být zase tak zlý bratr. Musel přece ukázat nějaké ty city, ne? Trochu ho však kousal jazyk při představě, že by jí nic neodpověděl, takže skoro hned po jejím trapném proslovu, že samice jsou hezčí než samci, se lišácky pousmál a vycenil zlehka zoubky. “No, zrovna ty jsi toho zářný příklad, viď? Celá ušmudlaná a smradlavá, fuj,“ zhnusil se a na oko se zašklebil. Pořád však způsobně seděl a nehýbal svým tělem.
Vyslechl si matčinu radu, že by jim doporučila navštívit spíš Života než Smrt, ale upřímně? Etneye lákala spíše ta tetička Smrt. Sice nevěděl, co by od toho měl očekávat a nedovedl si ji ani představit, ale jak jim otec popisoval zlo a hrůzu, nevěřil mu to. Měl za to, že svojí dokonalostí by oblbl i tetu Smrt. Je přece tak milý a laskavý, komu by se to nezamlouvalo, taková povaha? A navíc, on chtěl zesílit, aby mu Awnay záviděla, že má lepší dovednosti než ona, takže to potřeboval rychle. Rozhodl se tedy (právě tady a teď), že bude pořádně šetřit každý kamínek a kytičku, kterou někde najde a pak navštíví tu smrt. Nojo, ale ke Smrti bych asi potřeboval doprovod, ne? Měl bych někoho najít. Počkat, a co Casipa? Neměl bych najít prvně ji? Co když se jí něco přihodilo? jeho myšlenky se na chvíli vytratily a v jeho hlavě bylo na pár chvilek úplné prázdno. Nechápal, co to právě provedl. Totiž, nechal svoji vlčí přítelkyni někde samotnou, a teď pořádně ani nevěděl, kde by ji měl hledat. Kdyby tu byl sám, jistě by se pěkně plácl tlapkou přes čelo, ale bohužel tu sám nebyl. Jak však zjistil, asi to bylo jen krátké oblbnutí a do Casipy se nijak zvlášť nezamiloval, neboť nepociťoval žádné potřeby ji najít a vidět ji. Cítil však nějakou povinnost vůči ní, že by se měl přesvědčit, že ej v pořádku a nic se jí nepřihodilo, to by byl samozřejmě velmi nerad. Měl ji moc rád, ale to krátké zamilování nějak vyprchalo. Nebylo to kapku zvláštní? Etney to však přisoudil tomu, že se dlouho neviděli, e kdyby byl jen s ní, jistě by se zamilovával čím dál víc. V tom ho otec vybídl, že mu má říct svoje trápení, že rodina by si měla naslouchat. Etney chvíli mlčel a očima přejížděl z matky na Awnay a z otce na matku a pořád takhle dokolečka. “Hmmm,“ hlesl tiše. “Ne, povím ti to někdy jindy, až budeme někde jen spolu, táto,“ pověděl nakonec. Zvedl zadek ze země, oklepal ze sebe bordel a oblízl si čenich. “Pokud mě teď omluvíte, mám něco na práci,“ mrkl na ně a zazubil se. Plánoval teď jít hledat nějaké drahokamy, aby mohl co nejdříve ke Smrti – jo a taky si najít parťáka na cesty. Calum, ten jej opustil a Casipka? Ta tu teď taky nebyla. Samozřejmě, že ji plánoval najít! Ale prostě na to byl čas i jindy, zatím měl jiné priority (jeho mladý hloupý mozek ho vedl špatným směrem, ale to on zatím netušil). Otočil se zády k rodině a jejich domovu a rozklusal se pryč. “Tak zase příště!“ zakřičel za nimi, ohlédl se a na všechny se – nyní upřímně – usmál.

>> Náhorní plošina (přes Křišťálový lesík)

Už z dálky si všiml, že se k nim Awnay snaží dopajdat. Byl to takový černý smradlavý flek v dálce napadající na jednu nohu – nebo ji spíše odlehčovala? Kdyby byl co k čemu, jistě by se ze všech sil zvedl, chrabře i přes své zranění došel k ní, jakože se nic neděje, gentlemansky jí nabídl svůj mohutný bok a jako správný bratr a budoucí Alfa ji dovedl za rodiči. Ale takhle by se to nikdy nestalo, to byla jen pohádka „co kdyby“. Etney seděl a čuměl jako puk na to, jak se jeho sestra malátně potácí a snaží se. Tse, zase chce být zajímavá, aby si jí naši všímali víc jak mně. Jistojistě dělá z mušky masařku, nebo jak se to říká. Počkat, jak se to říká? Z mušky masařku? Nebo nějakej jinej hmyz? Komár? Z komára masařku? Jo, to bude ono, masařka je ta velká bzukavka obecná, napadlo ho, přičemž přivřel oči a koukl po okolí, jestli nikdo nečte jeho myšlenky, aby se třeba neztrapnil svými úvahami. Inu, on prostě měl pro všechny věci na světě vlastní názvy, no. Byl speciální, co k tomu dodat. Takže ji to určitě tolik nebolí a jen dělá chudinku, dodal pak, ale nic neřekl, zvedl zadek ze země, a když přišla, jemně se pousmál. “Takže i tebe, přirozeně vůdčí bojovnici, dostali?“ zeptal se a u toho se zazubil. Znělo to trochu pobaveně, jakože ho vůbec nemrzí, že je zraněná. Pak ale na její otázku přikývl. “Jistě, je to jen škrábnutí,“ pohodil frajersky hlavou, zavřel oči a hlasitě oddechl, aby dal najevo, že to opravdu nic nebylo. Přitom ještě před minutou umíral v keři, ale toho si snad nikdo nevšiml. “Otec mi na to dal nějaká léčiva, takže se to stáhne a jistě mi ani jizvička nezbude. Jizvy by ze mě udělaly škareďáka, a to samozřejmě nechci. Byl bych pak jako ty. Nic mi nesmí kazit moji image,“ zažvatlal pyšně a u toho si přední tlapkou pohladil svoji hruď, aby každý viděl, jak krásnou srst vlastně má.
Nicméně, přišlo mu trošku nevhodné (ano, i jemu...), že se takhle vytahuje, když sestra se ho tak starostlivě zeptala, jestli je v pohodě. “Ale jsem rád, že jsi v pořádku,“ dodal přiškrceným hlasem, jakoby mu snad bylo proti srsti to vydat ze své tlamy. Ale doopravdy to v sobě určitě cítil, byl rád, že jí nic není. Jen to byl prostě hrdina, který nechtěl dávat najevo přehnané city, no. Pozor, Etneyi! Aby si o tobě nemyslela, že ji máš nějak moc rád. Furt je stejně hloupá a namyšlená, tak si drž odstup, radil mu jeho mozek. A mozek, obzvlášť ten jeho, měl přece vždy pravdu, ne? V tu chvíli se však matka začala o sestru znovu zajímat a odpovídat jí na otázky s velkou vervou a láskou v hlase. Etney na ně s jemně pootevřenou tlamičkou zíral a potajmu záviděl, že mu matka neřekla ani slovo. Co jsem udělal špatně, že se vždycky víc zajímá o ni než o mně? Ach jo, tohle už mi leze krkem. Blbá sestra, proč jsem se nenarodil sám? Kdybych byl jen jeden, byl bych všemi opěvovaný a opečovávaný. No, vlastně její chyba, že mi nedává svoji pozornost. Mně, takovému favoritovi číslo jedna. Jednou bych měl vyhrát nějakou soutěž krásy, nebo tak. Nechápu, že jsem ještě nedostal ocenění za nejlepší kožich a lesklý úsměv. Potichu dál pozoroval svoji drahocennou matku, hloupou sestru a starostlivého otce. Dělal však, že ho to tu vůbec nezajímá, jen poslouchal, co mu radí Arcanus. Pak se nadechl, když dopověděl, že se to musí trénovat. Když se začal ptát Awnay, bylo to už na Etneye moc, proto mu hlasitě skočil do řeči a snažil se tak přehlušit otázku směrem k jeho sestře. “A bylo by možné, totiž...Jako...(zakoktal se, nechtěl totiž žádat, to mu přišlo divné), no jestli bys mi s tím pomohl? Abych byl v té magii lepší a pak mohl být frajerem, jako seš ty?“ dokončil větu. Tím, jak se rozrušil, že se zase někdo zajímá o sestru, mu vyletěl zadek nahoru. Když si to uvědomil, spořádaně se zase posadil, narovnal záda, stočil ocas k nohám a doufal, že ho matka pochválí aspoň za to, že se naučil krásně sedět. Myslí si o mně, že jsem nepovedený syn? napadlo ho najednou z ničeho nic. Napůl však ale stále poslouchal i otce, jak vyprávěl o magii, o svých myšlenkách a o přírodě, která zmizela za velké Gallirejské povodně. Moment, tady byla povodeň? Už se nadechoval, že se na to zeptá, ale pak koutkem oka zahlédl sestru a řekl si, že otce vezme někam stranou a vše s ním pořeší o samotě. Nechtěl se totiž znemožňovat, chtěl před sestrou působit, jakože všemu rozumí a vše zná a ví. Proto tlamu zavřel a jen pokyvoval hlavou. “Jistě, chápu,“ zamumlal. Zaujalo ho však povídání o Smrti – on má rád výzvy, musí všem ukázat, že se ničeho nebojí. “Smrt? A drahá? Ale já mám něco našetřeno. Mám to zahrabané v zemi! Jsem velmi šetřivý!!“ začal okamžitě a chytil se toho, že bude vypadat, že je velmi zodpovědný. Koukl přitom na matku a pokyvoval nahoru a dolů aktivně hlavou. “Všechno, co najdu, pečlivě očistím a uschovám si, víte?!“ zazubil se, pozvedl hlavu k obloze a spokojeně vydechl. Na hrudi se mu v tuto chvíli objevila imaginární medaile (vyznamenání) získaná za šetřivost, zodpovědnost a to, že se nějak vyznamenal. Hlavou mu ale běhaly myšlenky, jak by měl s otcem odejít, aby se ho na všecko mohl zeptat. Nebyl si totiž jistý tolika věcmi, ale nechtěl nic řešit před sestrou a před matkou už vůbec ne, ta by si pomyslela, že je ještě větší blbec, než si o něm myslí teď. Přitom to nebyla pravda, to snad bylo jasné. Byl výjimečně nadaný a chytrý. Například měl nutkání se zeptat na to, jak Arcanus potkal Elisu, proč se zamiloval zrovna do ní a tak, nebyl si jistý, že by mu to někdy někdo řekl...Dál ale významně seděl, mlčel a čuměl.

Etneyovi lichotilo, že se o něj každý tak bojí. Zaslechl, jak matka huláká jeho jméno. Jméno se neslo skoro přes celý les, její hlas byl zvonivý a plný obav a mateřského citu. Etny se musel pousmát, bylo to vlastně docela příjemné vědět, že ho oba rodiče mají stále rádi. Takže tahle „medvědí zkouška“ byla dobrá! Zjistil jsem, že naši na mě nezanevřeli a nemají radši Awnay než mě,“ pokýval si sám pro sebe hlavou a vylezl zpoza keřů, přičemž zavyl, aby matka mohla zjistit, kde přesně se nachází.
Otec už byl u něj a prohlížel si jeho zraněný. Etney jen stál a koukal rozmrzele před sebe upřeně do země. “Mocná?“ zabrblal tiše hned poté, co Arcanus řekl, že příkaz je mocná magie. Skoro mu tím vstoupil do řeči, naštěstí jeho hlas byl tak bručivý a tichý, že to nešlo skoro slyšet. Brblal si to spíše tak sám pro sebe no. “A kdy se s ní naučím teda zacházet? Kdo mi s tím pomůže? Vůbec nevím, jak se to ovládá,“ postěžoval si jako malé bezradné vlče, přičemž si chtěl sednout. Zapomněl však na svoji hlubokou ránu na stehně, takže jak si sedal, vypískl a leknutím zadníma nohama nadskočil nad zem. “Kruci!!“ ulevil si. Byl opravdu dost podrážděný, šlo to na něm vidět. Pak ale začal sledovat upřeně otce, jak díky svým magiím ošetřuje jeho zranění. Bylo to tak milé! Jak dal na jeho stehno tu hmotu, tiše zabrumlal a zatnul zuby (to šlo poznat v tom, že mu ztvrdly rysy ve tváři). Štípalo to dost, pravda. Ale on byl frajer, frajeři vydrží vše. “Díky ti,“ hlesl tiše, když mu na to přiložil lopuchový list. “Je ještě někdo zraněný?“ zajímal se hned. “Co máma? A Awnay,“ zeptal se hned netrpělivým tónem na nejdůležitější členy smečky. Jméno své sestry však řekl velmi potichu a spíš ho tak zažblekotal. To kdyby náhodou sestra byla někde poblíž, tak aby neslyšela, že se na ni on ptá. To ona by přece jako správná služka a budižkničemu měla přijít a Etnymu líbat tlapy, že je tak skvělý, že díky němu mohla potrénovat své bojové schopnosti, tse. Nahlas ale nic nedal znát, ve skrytu duše se o sestru přeci jen obával, avšak věřil, že je živá a zdravá. Byla to bojovnice, to on věděl. Na lov přikývl, nápad se mu líbil. “Jistě, každý lov dobrý, naučím se nové věci, alespoň se před Casipou nebudu muset stydět,“ zazubil se. Pak mu ale ztvrdly rysy, uvědomil si totiž, že Casipa tam na něj stále někde čeká. A kruci, jak to bylo dlouho? Stále tam někde je? Sama? Koukl provinile do země, pak ale vzhlédl na otce a porozhlédl se po okolí, kde se toulá ta matka. “A co ty, jak se cítíš?“ zeptal se pak.

// napíšu zítra

// mám se nějak držet pořadí? nebo jak? řekla bych, že bych za něj měla hodit reakci až jako jedna z posledních, protože si myslím, že k němu přijde mamka i taťka :D

// Děkuji za akci :) Ale moc nevím, co by měl jako odměnu dostat Etney :-D :-D protože za celou dobu nic neudělal, jen ty medvědy vyprudil :D takže pokud i pro mě platí hvězdička, tak nechám na osudu, kam ji Etnymu dá

Všichni se tak snažili a bojovali proti nepřátelům, že Etneye snad poprvé za celý jeho krátký život zalil pocit hanby. On se zmohl jen na hloupé řeči a následnou schovku v keři. Bezva. Příště bych se možná měl zamyslet, než něco řeknu, napadlo ho. Pak se ale zamyslel krátce znovu a vyplodil jinou myšlenku. Ale co, není to moje chyba, ten medvěd by zaútočil tak jako tak. Já měl prostě jen smůlu, že mi dal takovou ťafku do mého posvátného a nádherného stehna. Však! Proboha! Budu tam mít jizvy!! Nad myšlenkou hlubokých jizev se zašklebil, v žádném případě nechtěl mít takovou škaredou památku na svém skvostném těle, ale na druhou stranu, už si v hlavě vykresloval, jak by se to líbilo vlčicím, že by ze sebe dělal hrdinu, jak skolil sám (svojí tlapou) dva medvědy, jak se ho zalekli a jak ho poté všichni obdivovali. Ale jdi, máš Casipu. Jizvy nebudou!
V tom se za ním připlazil otec tak, aby jej nebylo vidět. Etnymu zazářila očka radostí, že měl o něj obavy a proto přišel. Přikývl na otázku, jestli je v pořádku. “Ale jo, je to jen škrábnutí, to se zahojí. Spíš bych vám tam teď překážel a pokulhával, protože se na tu tlapu nemůžu pořádně opřít,“ pověděl tiše a koukl na své přední tlapy. On v keři ležel, aby byl co nejméně vidět a ještě více nepřekazil to, co už vlastně překazil. “Táto, je mi trochu trapně, že tu jen ležím,“ svěřil se mu pak najednou potichu, aby to slyšel jen on sám a nikdo jiný. Kdyby tu byla např. matka nebo Awnay, nikdy by truhle větu nevyslovil. Ale teď tu byl jen Arcanus, jemu se mohl svěřit se vším, však to byl jeho papá. Navíc byl samec, pravej Alfa vlk. Etney si byl jistej, že když se svěří Alfovi, tak ten to od svého syna, budoucího Alfy, jistě pochopí. Vzhlédl na něj zrovna ve chvíli, kdy se na něj podíval otec, Etney se jemně pousmál (ale opravdu neznatelně), ale oči pak zase sklopil. Opravdu v sobě cítil pocit hanby, nechtěl teď vylézt ven, cítil se tak…poraženě a ztrapněně. Nadechl se, že ještě něco dodá a koukl na Arcanuse, ale nakonec nic nevyslovil. Byl překvapený, co se to otci objevuje na těle za pavučinky. Takže další magie? Magie léčení? To je sranda?! Proč já jsem tak neschopný a mám jen hloupý příkaz?! Naštvaně si odfrkl, záviděl, že jeho otec je takový frajer. On nebyl ani ze čtvrtky takový. Ale samozřejmě musel před ostatními hrát na to, že je to frajer a boss, aby ho každý obdivoval, to prostě byla jeho zbraň. “Dobře, díky,“ hlesl tiše na to, že mu to pak pomůže ošetřit. Poté už sledoval jen jeho záda, jak vyskakuje ven za matkou a sledoval i Awnay a zrychleně si prohlédl její tělo, zdali je v pořádku. Potichu si povzdechl. Co jen všem povím, až tohle bude u konce a já vylezu jako zbabělec zpoza keřů? Utrápeně zabořil hlavu do svých předních tlapek. Jak tak ležel, přemýšlel o nesmrtelnosti brouka, o existenci světa, o životě…O intelektuálních věcech, kterým rozumí zase jen intelektuál. A to Etney určitě byl.