Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se moc přátelsky netvářila, měl tedy aspoň takový pocit. Zanedlouho se ten jeho pocit stal skutečným a zjistil, že vlčice moc milá opravdu není. Ušklíbl se na ni a odvrátil od ní hlavu. “Dámy, tadyhle pomoc hledat nemůžeme. Tadyhle zlatavka padavka si myslí, že je něco víc než my, pojďme.“ odkráčel si dál, přičemž ještě stihl do zlaté vlčice žduchnout svým ramenem a pak šlehnout ocasem, aby jí „dal co proto“. Ohlédl se na ni, škodolibě se zazubil a přidal do tempa, přičemž po očku zkontroloval ty dvě. “Nebojte, určitě brzo něco najdeme,“ snažil se je uchlácholit, měl za to, že jsou z hladu rozhozené. Ovšem jediný, kdo tu byl rozhozený, byl on sám, to na tom bylo to vtipné. “Jak na vás působila ta hrůza? Měla strašný kožich, viděly jste to?“ zakroutil hlavou velmi důrazně, aby to šlo co nejlépe vidět. Naznačoval tím, že ta vlčice byla opravdu out.

>> Východní Galtavar

<< Náhorní plošina

I když se Etney snažil a chtěl něco najít, nešlo to. Přes Náhorní plošinu dorazili skrz stromečky, keříky a kamínky až k řece, kde se alespoň mohl občerstvit vodou. Byla sice ledová a to bylo jako bomba do žaludku, ale lepší něco než nic. Říká se přece, že hlad je jen převlečená žízeň, ne? Oklepal ze sebe sníh, který mu napadl na srst a nadechl se. Zavětřil nějakého cizího vlka, jehož pach neznal. Napadlo ho, že by se ho mohl zeptat, jestli neví, kde se dá najít nějaká lovná zvěř. Vydal se tedy směrem, který určoval ten pach. "Každej má slabiny, Severe," dodal na konto její provokativní řeči.
Zanedlouho ho opravdu našel. Byla to tedy spíše ona než on. Zlatavá vlčice s jizvou na krku. Pozastavil se a z dálky si ji ještě jednou prohlédl, nicméně hlad a chtíč byl silnější a on doufal, že ona bude znát nějaká dobrá lovná místa. Přemýšlel však o tom, že nemohl vypadat hloupě, musel si tedy naplánovat nějakou řeč. “Hej, zlatavko! No ty! Ty zlatá! Ty s jizvou na krku!!“ křičel na ni, jakoby snad mohl oslovovat někoho jiného, než zrovna ji. Jakoby tu bylo plno vlků (plno zlatých vlků a jen ona s jizvou na krku). Pomalu, pyšně k ní nakráčel a zkontroloval, zda jeho společnice jdou s ním. Nadechl se a spustil. “Neznáš tu nějaké místo, kde by se dala ulovit zvěř? Moje slečny by rády něco na zub, rád bych jim tedy opatřil jídlo,“ mluvil k ní tichým, avšak pevným hlasem. Mrskl ocasem ze strany na stranu a povytáhl obočí ve stylu „nečum na mě tak!“. Ještě k tomu pohodil hlavou, aby si dodal na cool výrazu.

<< Magický palouk (skrz Údolí Morény)

Etney byl rád, že Matali odsouhlasila jeho „výpravu“ za potravou. Mohl tedy přidat na tempu, aby něco našli. “Kontrolujte okolí, jestli něco nezahlédnete, ano? Pak, když něco zahlédnete, ulovíte to a já se konečně nažeru,“ zkonstatoval, co ony vlastně budou mít na práci. On si totiž sám nelovil, on to dost dobře neuměl, tak se tomu vyhýbal. Navíc jemu skoro vždy někdo ulovil, nemusel se tím tedy zabývat. A ještě ke všemu se cítil trapně, že špatně loví, i když tedy jeho lovecké schopnosti se velmi zlepšily za tu dobu, co je na světě. Měl však v plánu se ještě domluvit s otcem, aby ho naučil nějaké finty, kterými by mohl vytírat zrak všem okolo. A abych byl úplný kabrňák a frajer, měl bych se ještě polepšit v magii. Ale to by mi prej mohla pomoct ta Smrt, musím naškludlit ty šutráčky, herdek, přemýšlel si nad svými věcmi a skoro zapomněl, že kráčí za účelem najít jídlo (připomněl se mu až řvoucí žaludek). Hned musel oslovit vlčice. “Tak co, vidíte něco? Já ještě nic nezahlédl,“ pověděl, aby zamluvil to, že se zapomněl koukat kolem sebe.
Uvědomil si však, že putují přes místo, kde není ani živáčka. Ani strom, ani keř. Bylo to jakési divné údolí, které se mu teda vůbec, ale vůbec nelíbilo. Porozhlédl se tu, na minutku pozastavil krok a ušklíbl se. “Tady je to hafo divný. Jakoby tu vymřel život,“ hlesl tiše a rozhodl se změnit směr, že nepůjde přímo za nosem, ale že půjde přímo za pravým uchem. Díky tomuto skvělému rozhodnutí dorazili na Náhorní plošinu, kterou dost dobře znal a na které strávil již hodně času. Ani zde však nepochodil a nenašel lovnou zvěř. Už se mu chtělo plakat. “Nečekal jsem, že v zimě bude tak obtížné najít jídlo. Tohle je moje první zima venku ze smečky. Teda, já pořád patřím do smečky, protože ji jednou převezmu, ale myslel jsem tím, že je to první zima, kdy jsem se rozhodl, že nebudu doma až moc nasáčkovanej, rozumíte,“ postěžoval si. “Moje sestra, která doma pořád trůní, je fakt hloupá. A ta její hloupost mě vytáčí,“ rozpovídal se jim, přičemž po očku sledoval Matali i Severa, jestli ho poslouchají.

>> řeka Mahtae

Ač měl Etney radost z toho návrhu, že se mohou pokusit ulovit kance, nezapomínal na Seveřino vystoupení s elektřinou. Stále byl uvnitř sebe naštvaný, že ho tak zahanbila. Když uslyšel, že si tam cosi špitá, naklonil k ní jedno ucho a následně na ni koukl. “Co mě zase řešíš? Pomlouvala jsi mě, veverko?“ povytáhl obočí a přicupital k ní o dva kroky blíž. Zastavil se a koukal na ni, jakoby snad čekal, že mu to do očí odsouhlasí, že mluvila o něm. “Co jsi řešila?“ optal se znovu. Pak se ale ohlédl za sebe a hlasitě si oddechl. Začínal se tu nudit. Navíc ho stále mučil hladový žaludek.
“Když se vám všem teda nelíbí, kromě mě samozřejmě, lov kance, tak co teda? Matalin tón byl neochotný a ty, Veveřice, si se radši ani nevyjádřila. Takže se teda sebereme a půjdeme hledat něco jednoduššího na ulovení? Padám hlady!!“ povídal jim rázným tónem hlasu, přičemž u toho netrpělivě přešlapoval z tlapky na tlapku. Tyhle starý babky jsou teda společnost. Určitě je jim aspoň...No minimálně tak 15 let, jsou takový zaprdlý. Nezábavný. Bez energie. Zakoroutil nad nimi hlavou, že jsou už opravdu nepoužitelné a ještě jednou si je všechny prohlédl, aby mohl opravdu s čistým svědomím usoudit, že jsou to stařeny. Netušil totiž, kolik je jim let, ale chtěl si to odhadnout. Takže to logicky odhadl z toho, jak se blbě chovaly. Nebo že by se jen on choval moc vlčensky (// dětinsky :D)? No, to určitě ne, okamžitě takovou myšlenku zamítl. Z myšlení ho však přerušil znovu jeho otravný žaludek. Musel se celý zatřást tím, jak nepříjemné to bylo. Byl fakt příšerně hladový. “Tak co, půjdemeee?“ zaskučel najednou, do toho zakníkal a sklonil zoufale hlavu. Pomalu se ale otočil k odchodu a šel přímo za nosem. Nevěděl kam, ale prostě doufal, že po cestě co nejrychleji najdou nějakou potravu.

>> Náhorní plošina (přes údolí Mórény)

// omluva za zdržení :)

// ja jen, abych v tom mela jasno :'D poradi etney, matali, severka a perenelle?

Mezitím, co tedy mířil směrem k Severce, mu hlavou běhalo plno nadávek na to, jak ho Sever štve, že má hlad, že se mu nikdo pořádně nevěnuje, že ho nikdo neobdivuje a tak dál. Zastavil se naproti ní a čekal, co skvělého mu ukáže. Když mi to chtěla ukázat, musí to asi být opravdu skvělé a hodné mé pozornosti, usoudil spokojeně a vyčkával. V tu ránu se k němu ale přiblížila a dotkla se svým něžným čumáčkem toho jeho čumákovníku. Nejdřív byl vyplašený, jelikož si vůbec neuvědomil, co se to děje a co to ona vyvádí. Říkal si něco jako: „proč se mě ta špindíra dotýká, budu mít breberky!!“. V tom ale dostal lehký elektrický výboj, leknutím celý nadskočil a unikl mu tichý štěk. “Hej!!“ vykřikl a uskočil směrem vzad. Jak se začala smát, zastříhal ušima a zaregistroval, že se směje i ta nově příchozí. Hodil po ní hnusným pohledem a shlédl dolů na svoji tlapu. Všiml si, jak je zježená a naprosto se zděsil. “Co jsi to...Co to..“ neměl slov. Hlasitě oddechoval s pootevřenou tlamou a v jeho očích se na chvíli objevil děs. Ten pak ale najednou vystřídal vztek. Očividně v tomto směru neměl moc rozvinutý smysl pro humor. Nakráčel k ní rázným krokem a mezitím, co se smál a tolik jej nevnímala, žduchl do ní, aby ji povalil na zem. Roztáhl tlapy, přikrčil se a vycenil zuby. Jeho oči vůbec nebyly tak něžné, jako byly před chvílí (i když to byl otrava, byl hodný a dokázal se chovat i normálně). Byl v nich vidět hněv a takovéto „mysl mám vypnutou, jsem pohlcen vztekem“. Vrčel. Vůbec si neuvědomil, co to právě udělal, jak Severku tak neslušně povalil, ale jeho to prostě strašně vytočilo. Nesnášel, když mu někdo sahal na srst. “Co si to dovoluješ?!“ vyhrkl hlasitě a zacvakal zuby před jejím čumákem. “Jsi odporná, cos mi to provedla! Úplně jsi mě tu přede všemi znemožnila! Koukni na moji nádhernou srst! Zničila jsi mi ji! Okamžitě ji uprav!!“ křičel po ní. Pak ale zavrtěl hlavou a z ničeho nic se rozhodl, že s sebou žuchne do sněhu a bude se válet. Sem a tam. Aby mu srst zvlhla a zase byla normální. Trošku mu zase cvaklo v hlavě a byl zase při vědomí, ale nehodlal se té veveřici omlouvat. Podle něj to přehnala. Zůstal ležet na zemi a mračil se. Vyskočil na nohy, oklepal se, a jakmile srst byla v cajku, přikývl. Pak ale pohlédl na Severku. “Tohle vůbec nebylo vtipný!“ štěkl po ní a dupl si k tomu tlapkou. “Nesnáším, když mi někdo něco dělá se srstí, jsem na ni velmi háklivý! Není to sranda! Taky jsem na tebe nesáhl a neudělal ti nic, co je ti nepříjemný!!“ Mezitím, co mluvil, tak do toho hrdelně vrčel. Pak se k nim otočil zády, posadil se a potichu si povzdechl. Zase si začal uvědomovat, že ani tady není vítaný a nikdo ho tu nemá rád. Nechápal proč, vždyť nikomu nikdy nic špatného neprovedl – aspoň si nevzpomínal, že by něco provedl. Proč furt nemám kamarády, copak jsem tak hroznej? Hm, i ta Casipa ode mě utekla, očima pohlédl na své šedé tlapky a na chvilku vypustil z hlavy to, že všechny tři stojí za ním a povídají si o něm. Byl naštvaný, že nikdy nezapadne do žádné skupiny. Nechápal, co dělal špatně, vždyť se snažil chovat se tak dobře, jak to jen šlo. “Ten šutr jsi bez tak našla někde v útrobách nějakýho polomrtvýho jelena,“ hlesl tiše sám pro sebe na konto přívěsku. “A teď jen machruješ,“ očividně Severka a Etney kamarádi nikdy nebudou.
Zastříhal ušima, jakmile uslyšel o potravě. Vstal, otočil se směrem k nim a přihopsal, vrtěl ocasem a vypadal, jako malé vlče, co si chce hrát. “Žjova, prasata miluju! Teda, nikdy jsem nezkoušel je lovit, vždycky jsem měl někoho, kdo mi je uloví, ale miluju je! Taky ti chutnají? Nebo co máš nejradši?“ vyptával se hned se zájmem modřenky. “Matali, slyšelas? Prasata!“ zahalekal vesele, jakoby se před chvílí vůbec nic nepřihodilo.

<< Ostrůvky

Všichni tři si tak hezky šli po té sněhové nadílce, kterou jim tu paní Zima nechala. Etney nejen že cítil hladový žaludek, nyní cítil i zebající tlapy a promrzlé tělo. Pomalu, ale jistě, mu začaly vřít nervy. Když byl hladový a nespokojený, byl pak neuvěřitelně protivný. Ohlédl se za sebe, jestli za nimi kráčí i ta modřenka, která se nazvala jako Perenelle. Divná srst, divný jméno. Jednoduché, co, nikde ji za sebou neviděl, ale podle pachu, který se okolím nesl, si byl jistý, že pokračuje spolu s nimi, možná jen o něco pomalejším tempem. “Matali, jistě že mi všechno nejde. V hodně věcech vynikám a jsem v nich dobrý, ale nejde mi úplně vše. Řekl bych, laicky, abyste to obě pochopily, že mi jde tak 95% věcí ze 100%,“ pokýval hlavou. Mluvil trpělivým tónem, jakoby mluvil k vlčatům, které učil základům magie. “No a logicky, zpěv je v těch pěti zbylých procentech,“ pokrčil lopatkami k sobě, aby naznačil, že vůbec nechápe, proč mu zrovna zpěv nejde. Připadal si teď hodně intelektuálně a zajímavě, když k nim promlouval jako k blbečkům, kteří neumí dost dobře přemýšlet. Přišel si tak „něco víc“, měl prostě dobrý pocit. “Mě to tu přišlo tak opuštěné, až mi to bylo nepříjemné,“ okomentoval to území, na které když přišli, tak ho hned opustili. “A kam vlastně míříme teď? V těchto opuštěných končinách jsem nikdy nebyl. Najde se tu něco k snědku?“ převedl řeč znovu na jídlo. Nemohl za to, jeho žaludek požíral sám sebe, už z toho začínal být dost nervózní. Navíc ho štvala Severka, takže se jeho hlad a naštvání z hladu stupňovalo.
Když dorazili někam, kde to vůbec neznal, zpomalil a hlasitě se vydýchával. Funěl jako lokomotiva, vlastně se docela hezky zahřál, při tomto ultra rychlém přesunu. Kam furt jde, nechápu jako, co jí šibe, pozoroval u svého přemýšlení šedý oblak jeho dechu, který stoupal od jeho tlamy, kdykoliv vydechl. Pak na něj ale zavolal Sever, že našla něco ultra spešl. Nevěřícně na ni chvíli koukal, pak se ale pomalu rozešel a loudal se směrem k ní. Když je to tak ultra spešl, nemohl si to nechat ujít. Ale taky samozřejmě nemohl přiběhnout na zavolání, musel dělat, že on sám tam chce jít ze svého rozhodnutí, ne že tam jde na její popud. A taky ji musel nechat chvíli čekat.
Perenelle je dohnala a už byli zase čtyři. “Jo, je pořád tak hrozně hrr. Je příšerná, viď? Neznám ji moc dlouho, ale rozhodně ji hodnotím jako mimo vlčici,“ pověděl na Perryn dotaz ohledně Severky veverky. To o tom, že vypadá tlustý ve svém nóbl kožichu, nejspíš neslyšel. Kdyby jo, určitě by se naštval a začal jí nadávat, co si to o sobě vůbec myslí, že nemá právo ho urážet, když nosí takový odporný kožich a trapnou kytku za uchem. Došel pomalu k Severce a povytáhl obočí. “Cos našla, veverko? Něco důležitého, nebo jen trapčíš jako obvykle?“ zamumlal nezúčastněně. Uvnitř sebe ale prahl po tom, aby se už konečně dozvěděl, co našla. Byl to ale dobrý herec. Posadil se a dělal, že ho to opravdu nezajímá. Ještě si k tomu povzdechl. Pak se zahleděl na ten divný kámen na jejím krku, popravdě si ho vůbec nevšiml. "Nojo, je ještě horší, než kytka, kterou má modřenka za uchem. Co to je za fujtajbl na tvým krku, Severe veverkovitá?" zeptal se taky na ten její šutrák.

<< Mušličková pláž

“Já a zpívat?“ zopakoval trochu překvapeně. Vlastně nikdy nepřemýšlel o žádném zpívání, u nich doma se nic takového nepraktikovalo. Když si teď představil svoji sestru, jak zpívá – drobné milé děvče s nadáním na zpěv, na těle mu vyvstala husí kůže. Oklepal se a raději pokračoval dál v cestě. Milé děvče, to tak. “Já jsem nikdy zpívat nezkoušel, myslím, že na to talent nemám,“ pronesl tiše. Tohle bylo snad poprvé, u čeho neřekl, že to určitě a na 100% umí. Tady ukázal, že i on je pravdomluvný, tak jako ostatní! “Nikdy jsem nezpíval, ale můj hlas na to určitě není,“ zazubil se nad tím a nad myšlenkou, jaký je to velký pěvec.
Nicméně, stále pokračoval v cestě za Veverkou a ustavičně kontroloval, jestli jde s ním Matali Orlí oko a modřák. Když se blížili k nějakému místu, kde v životě nebyl, trochu (skoro neznatelně) zpomalil. Bylo to divné místo, takové jakoby opuštěné nebo jak by to Etney nazval. Nikde nikdo, pouze moře a v něm nějakých pár ostrůvků. Když se Sever zastavila, zastavil se taky a jakmile začala mluvit, pohlédl na ni. Nasadil hned znuděný pohled, jakože ho to, co ona říká, vůbec nezajímá. Ještě si do toho zívl, aby tomu dal tu pravou váhu. “Ale běž, Severko. Jde vidět, že o mně vůbec nic nevíš a nic nechápeš. Mít modrou srst, že je pěkné? Děláš si srandu? Vždyť je to hrůza! Já mám svoji srst rád. Je krásně načechraná a zdravá,“ pochválil si ji a tlapkou se pohladil po hrudníku. Když znovu začala něco mlet, zahleděl se do dálky na útesy, které oblévala voda. Dělalo to krásné zvuky, úplně ho to začalo uspávat a přivádět do jakéhosi transu. Zároveň si vzpomněl i na Casipu a na to, co s ní asi může teď být. Kde se asi tak toulá? Nevěděl ani, jestli stále jsou spolu nebo ne, vůbec si nebyl jistý. Zase se neznali tak dlouhou dobu a Casipa se teď vůbec neukázala, takže kdo ví. Zmateně koukl na Severku, když zase někam doběhla. “To myslíš vážně? Kam zase jdeš? Vždyť jsme teď přišli!!!“ zakřičel napruzeně. “Mám hlad! Kde seženeme nějaký jídlo?!“ zahulákal, ale zvedl zadek a rozběhl se za ní. On nesmí nikde zůstávat pozadu přeci. Ta Severka je fakt vadná, divnějšího vlka jsem jakživ neviděl, zakroutil nad ní hlavou. “Tvůj kožuch je ten nejvíc nudnej na světě,“ zamumlal si sám pro sebe, aby měl to poslední slovo. Pak ji už trochu spokojeněji následoval.

>> Magický palouk

Etney byl překvapený tím, jak se na jeho zvyklost Matali chytila a začala anděla dělat i ona. Šťastně na ni koukal a pozoroval, jak se krásně usmívá. Bylo zvláštní ji vidět smát se, zatím ji od začátku setkání viděl jen v naprosto neutrální pozici. Když odskočila, pohlédl na jejího anděla a pokýval uznale hlavou. “Moc pěkné, Orlí oko, pěkný výtvor,“ nadechoval se, že řekne ještě něco, ale Severka zase začala kecat ty své nesmysly. Hodil po ní otrávený pohled a protočil očima. “Severe mlč už, nikoho nezajímají ty tvé kydy. Copááá nevidíš, jak seš trapná?“ osočil se na ni, zakroutil hlavou a poklepal si tlapkou na čelo, jakože je fakt úplně hloupá. “Je jasný, že ten můj výtvor je nejvíc TOP, říkal jsem, že mám praxi od malého vlčete!“ zprcal ji hned a nakvašeně nafoukl tváře. Co si to o sobě ta černoška hloupá vůbec myslí? Vždyť sama je tak...zabedněná a omezená! A dělá, jak kdyby byla něco extra, jak kdyby něco znamenala, tse! Já bych jí ukázal, načepýřil srst za ušima a lehce vycenil zuby. Byl opravdu naštvaný, jak ho nikdo v této skupině hlupáků neuznával.
Najednou se tu však přiřítila nějaký neznáma vlčice. Koukal na ni, jak kdyby spadla z višně a povytáhl zlehka obočí. “Proč máš kytku za uchem? To je divný ne?“ pronesl absolutně nezdvořile a bez jakékoliv špetky citu. “A modrá srst se taky nenosí, to není moc cool, řekl bych, že je to spíš out. Nevíš, že se teď nejčastěji nosí šedá??“ pohodil ocasem a zakroutil hlavou, přičemž se otočil na Matali a pohledem jí naznačoval, jak jsou tu všichni omezení a pod jeho úroveň. Mezitím ji poslouchal, protože zrovna začala mluvit o své rodinné tradici. Přikývl a chvíli zapřemýšlel. “Ano, je to pěkné, líbí se mi to. Vlastně je mi to opravdu sympatické,“ pochválil jí to a najednou se cítil fakt skvěle (že udělal dobrý skutek). Možná si říkal, že Matali se taky cítí skvěle, protože dostat pochvalu od velkého Etneye je něco. Jasně, je to něco. Určitě...A Sever jen žárlí, protože není tak dobrá jako já,“ napadlo ho. Severka si v tu ránu postěžovala, že jim nemá co říct. “Nedivím se, že nemáš žádné vzpomínky, kdo by s tebou chtěl trávit čas? Vždyť jsi úplně otravná!!“ utrousil a otočil se směrem, kterým se rozběhla pryč se slovy, aby šli všichni za ní. “A ještě si tu bude šéfovat, jak kdyby byla někdo,“ hlesl si pod vousy, nicméně se rozešel za skupinkou. Cestou pozoroval tu namodralou hrůzu, co se k nim přidala. “Jak se jmenuješ? Modřenka, nebo tak ňak?“ zeptal se po cestě, aby byl v obraze a nepůsobil hloupě a neříkal jí „vlčí máku“ , jak tady Sever.

>> Ostrůvky

// Vítej ve hře! :D

<< les ztr. duší

Celou dobu, co ťapal směrem k Mušličkové pláži přemýšlel o tom, že vlastně vůbec neví, kam jde. Šel jen tam, kam uznal za vhodné a kde mu to přišlo jako dobré místo. “Nebojte dámy, dovedu vás na správné místo!“ zvolal pyšně, pozvedl tlapu a na ní jeden prstík vzhůru. Něco na styl jakože „to je oke!!!“ Sice to v jeho podání moc tak nevypadalo a byla to prostě jen tlapa zvednutá vzhůru, ale aspoň se o to pokusil.
Obloha byla tmavě zabarvená, posetá mraky a teplota jistojistě byla pod bodem mrazu. Až Etney musel zuby zadrkotat, jaká je zima. Měl sice hustou srst, ale i tak to pociťoval. Navíc pořád sněžilo a jeho srst už kvůli dopadajícím vločkám začínala být mokrá. Byl celý prokřehlý, hladový a vůbec se mu to nelíbilo. Nejraději by si zalezl k matce do jeskyně, aby ho ohřála tak, jako to vždy dělala, když byl malý. Sklonil hlavu k zemi a zavzpomínal. Najednou se zastavil, jakoby přituhl k zemi. “Ženy!! Vlčice!!“ oslovil je z ničeho nic hlasitě a rázně, přičemž se k nim otočil čelem. “Víte, co je zvyk přicházejícího zimního času?! Otec mě to učil, vzpomněl jsem si teďkonc,“ zagebil se, ocasem zavrtěl ze strany na stranu a byl rád, že má opět získanou jejich pozornost. Rozdováděně oběhl kolečko kolem nich – najednou zapomněl na to, jak mizerně mu právě před chvílí bylo. “Když jsem byl malý, otec mě učil mnoha věcem. Jedna z nich byla právě to, že se vyrábí ve sněhu vlčí anděl! Chcete to vidět?!“ zvedl pyšně čumák až k obloze a připadal si hodně důležitě. Však taky jsem důležitý! podpořil sám sebe, protože nikdo jiný by to neudělal. “Takže, to si takhle lehnete na záda,“ začal podívat a bucl s sebou do hromady sněhu. Ani se přitom nijak nenarazil, jen si trošec natloukl palici zezadu. Nedával to na sobě ale znát. “Teď roztáhnete tlapy od sebe a ocas napnete směrem dolů, jo...chápete ne?“ provedl tak a začal jimi ve sněhu pohybovat sem a tak a ocasem jakbysmet. “No a teď jen pohybujete tam a zpět a bude z toho anděl. Až to máte hotové, musíte véééélmi opatrně vyskočit, abyste svoje umělecké dílo neponičili,“ dopověděl, u toho stále ležel a odhodlával se k velkému skoku. Šlo to velmi těžko, když ležel na zádech. Nakonec vyskočil a doskočil přímo k Matali, kterou chudinku povalil do sněhu. Bylo to tak, že na ní ležel a tiskl ji k zemi. Jantarovýma očima na ni koukal a házel ty svoje přitažlivé...no „přitažlivé“ pohledy, přičemž se usmál i se zubama, aby mohla vidět, jak krásné jsou. Neměl je teď ani špinavé od jídla, neboť dlouhý čas už nic nejedl. Pak ale vyskočil, podíval se na své dílo a oddechl si. Byl tam pěkný skoro anděl. “No vidíte? A tohle je takový zimní zvyk, nechcete ho zkusit? No nebojte, taky se vám to povede. Sice asi ne tak hezky, jako se to povedlo mně, ale nezoufejte!“ promlouval k nim intelektuálním hlasem, připadal si velmi důležitě (jako že je něco nového učí). “Ve všem je potřeba praxe, no té já mám až až, to je jasné. Dělal jsem to už od malého kloučka, takže vy máte co dělat, abyste mne dohnaly!“ pokýval hlavou, vyplázl jazyk a posadil se. Čekal, až bude moci hodnotit i jejich vlčozimního anděla.

// maly (mozna stupidni) dotaz - smi slova byt v ruznem padu? Napriklad o sobovi a tak?

<< Náhorní plošina

Kráčel pěšky do velkých lesů, do lesů plných černých běsů. Už slyšel o té povídce, že duše tam straší nejvíce. Nezalekl se však, tlapou rozehnal bílý prach. Tím prachem byl myšlen bílý sníh, tak čistý a nádherný jako jeho vlastní smích. Směje se velmi pronikavě, rozlehne se to všude hravě.
Nyní ale tiše běžel, ocas jako malou stěžeň. Tlapka míjela tlapku, přemýšlel u toho o tom, že by si nechal narůst malou bradku. Nápad však raději rychle zavrhl, nebo by pak rychle zblbl. Před vlčicemi na Kinga hrát si chtěl, Pozor si raději dávat měl. Teď obě dvě ho nesnáší, zlé věci o něm roznáší. Etney, princ svatý je, korunu lesa jednou vyhraje. Awnay hladce porazí, snad však rychleji tam dorazí. O rodném lesu to on sní, ovšem jen tehdy, když dlouze spí. Právě se k lesu duší přiblížil, nejraději by se pod stromy podplížil. Následoval však vlčice, nechtěl na zemi potkat ploštice. Došlo mu však, že je všude sníh, to slovo „HMYZ!“ asi jen tak lehce nepovíš.
Držel se v blízkosti svých kamarádek, zatím neslyšel žádný nářek. Díky bohu, že se nemusel k smrti děsit, jistě by to chtěl pak dlouhou dobu řešit. Řešit věci on uměl pěkně, někdy až úplně vztekle. “Tady to možná bude stačit,“ pronesl tehdy, když se začala obloha zase mračit. Neuvědomil si, že zamračená byla stále, a tak tedy kráčel dále. Doprostřed lesa se dostali, všude větve stromů mlaskaly. Vzhlédl tedy k obloze, zmizet z lesa chtěl tuze. Raději však zastavil, aby pařezy pozdravil. “Krásné to zbytky stromů jsou,“ pronesl právě, když si všiml, že vlčice znovu jdou. Zvedl zadek, ocas měl jako malý párek. Rozběhl se za nimi, ke stromům zde nejvyšším. Obdivně vzhlédl na tu krásu, zaposlouchal se do ptačího hlasu. “Támhle černý pták sedí nahoře!“ zavolal na vlčice, které by si jistě daly mladého úhoře. Lovit jim ho nebude, raději ho pozbude. Na kraj lesa dorazili, duše všechny porazili. “Támhle cítím mořský vánek!,“ zavolal nadšeně, jakoby tam snad měl stát nějaký jídlový stánek. Rozešel se tímhle směrem, stal se velkým velitelem.

>> Mušličková pláž

// snad post stačí, no :-D rýmování mi opravdu nejde, ale přemohla jsem se! Jsem na sebe pyšná

// 2. úkol

Nic moc, kreslit neumím no :-D ale pokusila jsem se. Jen to na fotce moc nejde vidět, jak je to lehce tužkou. Škoda.
http://nd02.jxs.cz/849/956/adf094dd66_105265847_o2.jpg

Jak chladný podzim rychle přišel, zase rychle odešel a nastoupila zima. Etney vzhlédl k zamračené obloze a zavřel oči, jelikož z ní padal studený sníh. Zježily se mu chlupy na týlu, nechápal proč. Jako mládě měl zimu rád, že by se to změnilo tím, jak stárne? Oklepal se a tiše si povzdechl. “A máme tu zase zimu. To je hrůza,“ pronesl tiše k oběma vlčicím, ale jeho hlas skoro přehlušil foukající vítr, takže bylo možné, že to nemusely ani jedna postřehnout, to jeho postěžování si.
Přiblížil se k těm dvěma a poslouchal Severku, jak brebentí. Štval ho ten fakt, že Matali s nimi opravdu nijak extra nekomunikuje. Říkal si, čím by to asi mohlo být? Sjel Severku od hlavy až k ocasu pohledem a porozhlédl se po okolí. Země už byla krásně bílá a zelená tráva schovaná pod vrstvou sněhu. Etnyho zebaly tlapky. “Dámy, je tu docela chladno, že? Co kdybychom se šli někam schovat? Do lesa třeba. Aby na nás tolik nesněžilo. Potom můžeme najít cestu k moři, třeba bude teď v zimě opravdu pěkné,“ promluvil k nim. Sám se divil, jak dokázal nahodit takový normální tón hlasu, komunikoval s nimi, jakoby se vůbec nic nedělo a před chvílí se tu právě nevychloubal o své úžasnosti. Zazubil se a začal se pomalu sunout blíže k jednomu menšímu lesu, který v dáli viděl. Viděl jich tedy více, ale často to byly jen listnaté stromy a ty už byly opadané. Tohle vypadalo jako smíšený les, tudíž tam musely zaručeně být i jehličnany, pod které by se mohli všichni schovat. “Hele,“ pokynul tlapkou směrem, kterým chtěl jít. “Co třeba tam? A taky jsem vyhladověl,“ podotknul a rozešel se tím směrem. Zanedlouho ale přidal do klusu, byla mu opravdu zima.

>> Les ztracených duší