Gallirea - Příspěvky uživatele

Když se Etneye Matali zeptala, jestli je tu nějaký slavný nebo co, že ho nezná, chvilku na ni tak bezduše koukal, následně si oblízl čenich a hlasitě se nadechl, přičemž u toho vypjal hruď, aby působil více „majestátným“ dojmem. “Tse,“ hlesl tiše a zvřel oči, přičemž si tlapou prohrábl srst na hlavičce. Chtěl působit jako frajer. “Je zvláštní, že jsi o mně neslyšela. Já jsem totiž nejvíc známý boss Asgaarského lesa. Tam si o mně i ptáci štěbetají!“ pověděl nadšeně a zavrtěl ocasem. Očka mu radostně zářila, jak on miloval svoje pohádky, dokonce jim nejspíš i sám věřil. “Jsem místní lovec, ochránce a pomohl jsem zachránit les před napadením medvědy. Koukej, dokonce tu ještě nemám úplně zhojené zranění,“ otočil se k ní zadním stehnem, aby se mohla podívat, co mu medvědi udělali. Tak a je to, teď jsem hrdina! Bude mě obdivovat, bude mě litovat, že to zranění je strašné, ojojoj, chudinko malinkatý vlčátko Etneyíčku, ťuťuťu! Otočil se na Matali čelem a nadechl se, že bude pokračovat. “No, takže, jak jsem už říkal. Zachránil jsem les a svoji rodinu před medvědy. Zalekli se mě, samozřejmě. Uviděli moje svaly a skoro vzali nohy na ramena. No ale jinak jsem i budoucí Alfa vlk!“ pokyvoval významně hlavou.
Matali však vypadala, že ej tu opravdu jen chvíli. Etneye napadlo skoro hned, jak ji viděl, že by ji mohl pozvat, aby se přidala k němu na velkou výpravu. Ale na druhou stranu nevěděl, jestli by šla ráda. Pak se ale pořádně zamyslel a dospěl k názoru, že každý vlk chce trávit čas s panem dokonalým, takže tím pádem s ním chce trávit čas i Matali! “Poslyš, Maty,“ oslovil ji a tiše si odkašlal, jakoby snad hledal vhodná slova. “Když tu jsi krátce, nechceš mě doprovodit na mém putování za tetou Smrtí? Slyšel jsem od ní od otce, je prý moc moc silná! A dovede mě naučit plno věcí! Ale je taky drahá, takže nejdříve musím najít hodně kamínků. Můžeme ty kamínky hledat společně, co myslíš?“ zeptal se, kecl si zadkem na zem a začal se zadní nohou drbat za uchem. “Víš, putuji sám, protože moji kamarádi zůstali v lese v Asgaaru,“ odůvodnil to, že je tu vlastně sám, když se na to tak zvědavě zeptala. Kecal, samozřejmě. Jediný kamarád, kterého měl (jestli vůbec) byl Calum, a ten si teď našel nějakou hvězdu, jak si Etney všiml, když byl schovaný v keři. Pak tam měl jen rodiče, otravnou sestru a Casipu, která byla bůh ví, kde. To ale Maty nevěděla a on to nepotřeboval nijak zmiňovat, že nemá přátele. Rozhodl se, že si to raději ještě trochu přibarví. “Jsem oblíbený a hodně vlků mě má rádo. Dokonce jedna vlčice za mnou přiběhla, že by chtěla, abych jí obtiskl tlapku od bláta do jejího kožíšku! Abych se jako podepsal, aby to měla na památku. No chápeš to?! Samozřejmě jsem odmítl, já, taková hvězda...Nemohu přeci všem tiskat tlapy na potkání,“ protočil očima a zakroutil nad tím hlavou, jakože ty vlčice fakt neví, kdy je dost.
Pokračoval by ve svých pohádkách klidně dál, ale něco se stalo. Přiběhla k nim nějaká vlčice. Byla celá černá s krásnou značkou na hlavičce, přišlo to Etnymu roztomilé. Už na ni chtěl házet kukuč a zdravit ji, ale vlčice je zahltila svými řečmi. Takhle moc nemluvil ani Etney!! Naštvaně ji pozoroval, nebyl zvyklý, že někdo mluví více jak on. Dopálilo ho to, navíc teď bude Matali poslouchat tuhle vlčici a ne jen jeho. Sledoval její tlamu, jak mlela a mlela a kejvala se ze strany na stranu, Mlela úplné hovadiny. Mlela asi to, co vždycky mele Etney, ale Etnymu přišlo, že jeho řeči jsou teda daleko více zajímavé, než jsou ty její. Seděl dál na zemi, zadní čapy rozjeté do stran a očima sledovat ty její. “Eh,“ hlesl tiše, koukl na Matali a zase zpět na vlčici. Ta na ně dál chrlila ty svoje věci. “Počkej! Zavři chvíli tu tvoji mordu!“ zvýšil trochu hlas, aby ho ta nová příchozí slyšela. Nemyslel to zle, jen nedokázal zpracovat tolik informací zaráz. Navíc tu byl se dvěma novými vlčicemi...wau. “Totiž, jenom, jako, jak se jmenuješ? Co tu děláš?“ zakroutil jemně hlavou sám nad sebou, že se tak zakoktal. “Přišla jsi, aby si mě mohla poznat? Aby si mě mohla vidět?“ přivřel spokojeně oči a pohodil hlavou. “Tse, jsem Etney I.! Budoucí Alfa!“ představil se okamžitě. “A tohle je moje kamarádka Matali, jsme na cestách. Společně!“ začal hned popisovat, o co tu vlastně jde a okamžitě si přibarvil situaci. No, co na tom, že tuhle vlčici viděl poprvé v životě? Byla to od teď jeho kamarádka! Matalinka milinka. “Chceš se přidat?“ navrhl okamžitě.

Nápad s časem se mi moc líbí, jsem tedy pro, aby se dny prodloužily.

A Halloweenu se ráda zúčastním

Etney doufal, že si ho vlk všimne. Zatím nevěděl, zda se jedná o samce nebo o samici, jelikož hned jak přišel, tak místo prohlížení si vlkova těla začal hrabat pacičkou v trávě, jakože něco potřebuje nutně vyhrabat ze země. Ve chvíli, kdy ho vlk oslovil, poznal podle hlasu, že se jedná o vlčici. Zastříhal oušky a přestal hrabat. Pomalu se k ní otočil a konečně měl tu možnost prohlédnout si ji. Byla krásná, líbila se mu její jemná očka. Zakroutil na její řeč hlavou a pousmál se. “Ale to vůbec ne, kdybys mi tu překážela, jistě bych ti to řekl!“ pokýval hlavou, aby tomu dodal na upřímnosti, že to jako myslí vážně. “Jsem Etney, ale o mně jsi jistě už slyšela, ne?“ pozvedl jemně hlavinku k obloze a pyšně se nadechl a hned na to vydechl. “Kdo jsi ty? Tebe já neznám, nikdy jsem tě tu neviděl. Jsi poblíž mého domova. Měla jsi v plánu ho navštívit, nebo se tu jen tak potloukáš? To já se nikdy nepotloukám, vždy jdu někam za nějakým účelem, dokonce i teď!! Chceš vědět, kam jdu?“ začal mlít. Dělalo mu dobře, když potkal někoho nového. Ten, kdo ho už znal totiž věděl, jak blbě kecá. Ale před novým vlkem mohl kecat do halelujah. Pěkně spořádaně se posadil zadkem na zem, obmotal ocas kolem nohou, vypjal hruď a snažil se působit velmi majestátně. “A proč jsi tu sama?“ naklonil hlavu jemně do strany. Tahle otázka byla fakt trapná, ale jemu to trapné nepřišlo...Zeptal se prostě na to, co ho zrovna napadlo.

<< Asgaar - přes Kříšťálový lesík

Etney klusal dál a dál od své rodiny. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Měl prostě takový chvilkový dojem, že něco dělá špatně, nevěděl ale, co by to mělo jako být? Vždyť všechna jeho rozhodnutí, které kdy učinil, byla správná a nelitoval jich. Jestli ho vnitřně žralo to, že by měl jít hledat Casipu, ale místo toho jde hledat kamínky? Kdo ví.
Oklepal se a přidal na tempu, aby přišel na jiné myšlenky. Probíhal skrz úžasný lesík a jemnou řeku v něm. Vždycky to tu miloval, měl takový zvláštní cit pro krásy přírody. Měl rád lesy, jemné potůčky. Miloval, když slyšel, jak voda zlehka šumí nebo když se hřál na sluníčku. Když si vítr pohrával s jeho srstí...Prostě nádhera. Jak byl tou přírodou kolem sebe tak zaujatý, ani si nevšiml, že z lesa byl dávno pryč a přiběhl na plošinu, kterou poznával. Semhle chodil často, bylo to celkem kousek od jeho smečky. Musel se ale mírně pozastavit, všiml si totiž, že tu není sám. Byl tu nějaký cizí pach a jeho hned napadlo, že by se měl s tímto vlkem či vlčicí seznámit, aby si našel dalšího parťáka. Parťáků není nikdy dost, že ano? On moc kamarádů neměl, to sám věděl, i když nechápal, jak je to možné. S ním je přece čest se kamarádit, ne? Zamířil tedy k tomu pachu, a když věděl, že je mu čím dál tím blíž, vypjal hruď a nasadil frajerskou chůzi. Vlka viděl zezadu, takže neviděl, jak vypadá v obličeji. “Čau,“ hlesl, jakoby ho to vůbec nezajímalo, že je tu s někým, zastavil se a začal tlapkou hrabkat v zemi. “Aha,“ pošeptal tak, aby to onen vlk slyšel a myslel si, že je tu za nějakým účelem. Snažil se vypadat velmi zaujatě tím, co teď dělal.

Nečekaně na něj reagovala víceméně pouze jeho sestra. Pomalinku protočil oči a pak na ni pohlédl pohledem typu „ty osino v mým zadku, fakt už mě nebavíš“. “Víš, schoval jsem se z jednoho prostého důvodu. Chceš ten důvod vědět?“ našpulil rty a významně pohodil hlavou. No, i kdybys nechtěla, hezky si ho teď poslechneš, nadechl se a začal. “Schoval jsem se právě z toho důvodu, že jsem věděl, že jsi horlivá, netrpělivá a ještě k tomu neschopná a že budeš chtít s těmi medvědy bojovat. No, takže jsem si přemítl ve své nadvlčsky chytré mysli všechny možné události – samozřejmě i to, jak smečka zažila šílenou ztrátu obou možných budoucích Alf, a řekl jsem si, že takhle to být nemůže, že musí přežít alespoň jeden z nás. No, a protože já jsem ten důležitější z rodiny, protože jsem samec a nečekaně samci jsou vždy váženější a potřebnější než samice, tak na to konto jsem se raději schoval, aby mi nikdo neublížil, chápeš?“ zakroutil jemně hlavou a poťukal si drápkem na čelo, aby jí dal najevo, že je teda fakt jako hloupá, když ji to nenapadlo. Je přece jasný, že moje ztráta by byla daleko horší, než by byla ztráta Awnay. Jsem krásnější, vzdělanější, umím lépe lovit, mám větší nadání na vedení smečky a jsem syn! Synové jsou lepší než dcery, pokýval skoro neznatelně hlavou, aby sám sebe utvrdil v tom, o čem zrovna přemýšlel. To, že samice jsou hezčí, raději odignoroval, neboť věděl, že kdyby něčím argumentoval, ještě víc by ji setřel a ona by se chudinka musela cítit trapně, nechtěl být zase tak zlý bratr. Musel přece ukázat nějaké ty city, ne? Trochu ho však kousal jazyk při představě, že by jí nic neodpověděl, takže skoro hned po jejím trapném proslovu, že samice jsou hezčí než samci, se lišácky pousmál a vycenil zlehka zoubky. “No, zrovna ty jsi toho zářný příklad, viď? Celá ušmudlaná a smradlavá, fuj,“ zhnusil se a na oko se zašklebil. Pořád však způsobně seděl a nehýbal svým tělem.
Vyslechl si matčinu radu, že by jim doporučila navštívit spíš Života než Smrt, ale upřímně? Etneye lákala spíše ta tetička Smrt. Sice nevěděl, co by od toho měl očekávat a nedovedl si ji ani představit, ale jak jim otec popisoval zlo a hrůzu, nevěřil mu to. Měl za to, že svojí dokonalostí by oblbl i tetu Smrt. Je přece tak milý a laskavý, komu by se to nezamlouvalo, taková povaha? A navíc, on chtěl zesílit, aby mu Awnay záviděla, že má lepší dovednosti než ona, takže to potřeboval rychle. Rozhodl se tedy (právě tady a teď), že bude pořádně šetřit každý kamínek a kytičku, kterou někde najde a pak navštíví tu smrt. Nojo, ale ke Smrti bych asi potřeboval doprovod, ne? Měl bych někoho najít. Počkat, a co Casipa? Neměl bych najít prvně ji? Co když se jí něco přihodilo? jeho myšlenky se na chvíli vytratily a v jeho hlavě bylo na pár chvilek úplné prázdno. Nechápal, co to právě provedl. Totiž, nechal svoji vlčí přítelkyni někde samotnou, a teď pořádně ani nevěděl, kde by ji měl hledat. Kdyby tu byl sám, jistě by se pěkně plácl tlapkou přes čelo, ale bohužel tu sám nebyl. Jak však zjistil, asi to bylo jen krátké oblbnutí a do Casipy se nijak zvlášť nezamiloval, neboť nepociťoval žádné potřeby ji najít a vidět ji. Cítil však nějakou povinnost vůči ní, že by se měl přesvědčit, že ej v pořádku a nic se jí nepřihodilo, to by byl samozřejmě velmi nerad. Měl ji moc rád, ale to krátké zamilování nějak vyprchalo. Nebylo to kapku zvláštní? Etney to však přisoudil tomu, že se dlouho neviděli, e kdyby byl jen s ní, jistě by se zamilovával čím dál víc. V tom ho otec vybídl, že mu má říct svoje trápení, že rodina by si měla naslouchat. Etney chvíli mlčel a očima přejížděl z matky na Awnay a z otce na matku a pořád takhle dokolečka. “Hmmm,“ hlesl tiše. “Ne, povím ti to někdy jindy, až budeme někde jen spolu, táto,“ pověděl nakonec. Zvedl zadek ze země, oklepal ze sebe bordel a oblízl si čenich. “Pokud mě teď omluvíte, mám něco na práci,“ mrkl na ně a zazubil se. Plánoval teď jít hledat nějaké drahokamy, aby mohl co nejdříve ke Smrti – jo a taky si najít parťáka na cesty. Calum, ten jej opustil a Casipka? Ta tu teď taky nebyla. Samozřejmě, že ji plánoval najít! Ale prostě na to byl čas i jindy, zatím měl jiné priority (jeho mladý hloupý mozek ho vedl špatným směrem, ale to on zatím netušil). Otočil se zády k rodině a jejich domovu a rozklusal se pryč. “Tak zase příště!“ zakřičel za nimi, ohlédl se a na všechny se – nyní upřímně – usmál.

>> Náhorní plošina (přes Křišťálový lesík)

Už z dálky si všiml, že se k nim Awnay snaží dopajdat. Byl to takový černý smradlavý flek v dálce napadající na jednu nohu – nebo ji spíše odlehčovala? Kdyby byl co k čemu, jistě by se ze všech sil zvedl, chrabře i přes své zranění došel k ní, jakože se nic neděje, gentlemansky jí nabídl svůj mohutný bok a jako správný bratr a budoucí Alfa ji dovedl za rodiči. Ale takhle by se to nikdy nestalo, to byla jen pohádka „co kdyby“. Etney seděl a čuměl jako puk na to, jak se jeho sestra malátně potácí a snaží se. Tse, zase chce být zajímavá, aby si jí naši všímali víc jak mně. Jistojistě dělá z mušky masařku, nebo jak se to říká. Počkat, jak se to říká? Z mušky masařku? Nebo nějakej jinej hmyz? Komár? Z komára masařku? Jo, to bude ono, masařka je ta velká bzukavka obecná, napadlo ho, přičemž přivřel oči a koukl po okolí, jestli nikdo nečte jeho myšlenky, aby se třeba neztrapnil svými úvahami. Inu, on prostě měl pro všechny věci na světě vlastní názvy, no. Byl speciální, co k tomu dodat. Takže ji to určitě tolik nebolí a jen dělá chudinku, dodal pak, ale nic neřekl, zvedl zadek ze země, a když přišla, jemně se pousmál. “Takže i tebe, přirozeně vůdčí bojovnici, dostali?“ zeptal se a u toho se zazubil. Znělo to trochu pobaveně, jakože ho vůbec nemrzí, že je zraněná. Pak ale na její otázku přikývl. “Jistě, je to jen škrábnutí,“ pohodil frajersky hlavou, zavřel oči a hlasitě oddechl, aby dal najevo, že to opravdu nic nebylo. Přitom ještě před minutou umíral v keři, ale toho si snad nikdo nevšiml. “Otec mi na to dal nějaká léčiva, takže se to stáhne a jistě mi ani jizvička nezbude. Jizvy by ze mě udělaly škareďáka, a to samozřejmě nechci. Byl bych pak jako ty. Nic mi nesmí kazit moji image,“ zažvatlal pyšně a u toho si přední tlapkou pohladil svoji hruď, aby každý viděl, jak krásnou srst vlastně má.
Nicméně, přišlo mu trošku nevhodné (ano, i jemu...), že se takhle vytahuje, když sestra se ho tak starostlivě zeptala, jestli je v pohodě. “Ale jsem rád, že jsi v pořádku,“ dodal přiškrceným hlasem, jakoby mu snad bylo proti srsti to vydat ze své tlamy. Ale doopravdy to v sobě určitě cítil, byl rád, že jí nic není. Jen to byl prostě hrdina, který nechtěl dávat najevo přehnané city, no. Pozor, Etneyi! Aby si o tobě nemyslela, že ji máš nějak moc rád. Furt je stejně hloupá a namyšlená, tak si drž odstup, radil mu jeho mozek. A mozek, obzvlášť ten jeho, měl přece vždy pravdu, ne? V tu chvíli se však matka začala o sestru znovu zajímat a odpovídat jí na otázky s velkou vervou a láskou v hlase. Etney na ně s jemně pootevřenou tlamičkou zíral a potajmu záviděl, že mu matka neřekla ani slovo. Co jsem udělal špatně, že se vždycky víc zajímá o ni než o mně? Ach jo, tohle už mi leze krkem. Blbá sestra, proč jsem se nenarodil sám? Kdybych byl jen jeden, byl bych všemi opěvovaný a opečovávaný. No, vlastně její chyba, že mi nedává svoji pozornost. Mně, takovému favoritovi číslo jedna. Jednou bych měl vyhrát nějakou soutěž krásy, nebo tak. Nechápu, že jsem ještě nedostal ocenění za nejlepší kožich a lesklý úsměv. Potichu dál pozoroval svoji drahocennou matku, hloupou sestru a starostlivého otce. Dělal však, že ho to tu vůbec nezajímá, jen poslouchal, co mu radí Arcanus. Pak se nadechl, když dopověděl, že se to musí trénovat. Když se začal ptát Awnay, bylo to už na Etneye moc, proto mu hlasitě skočil do řeči a snažil se tak přehlušit otázku směrem k jeho sestře. “A bylo by možné, totiž...Jako...(zakoktal se, nechtěl totiž žádat, to mu přišlo divné), no jestli bys mi s tím pomohl? Abych byl v té magii lepší a pak mohl být frajerem, jako seš ty?“ dokončil větu. Tím, jak se rozrušil, že se zase někdo zajímá o sestru, mu vyletěl zadek nahoru. Když si to uvědomil, spořádaně se zase posadil, narovnal záda, stočil ocas k nohám a doufal, že ho matka pochválí aspoň za to, že se naučil krásně sedět. Myslí si o mně, že jsem nepovedený syn? napadlo ho najednou z ničeho nic. Napůl však ale stále poslouchal i otce, jak vyprávěl o magii, o svých myšlenkách a o přírodě, která zmizela za velké Gallirejské povodně. Moment, tady byla povodeň? Už se nadechoval, že se na to zeptá, ale pak koutkem oka zahlédl sestru a řekl si, že otce vezme někam stranou a vše s ním pořeší o samotě. Nechtěl se totiž znemožňovat, chtěl před sestrou působit, jakože všemu rozumí a vše zná a ví. Proto tlamu zavřel a jen pokyvoval hlavou. “Jistě, chápu,“ zamumlal. Zaujalo ho však povídání o Smrti – on má rád výzvy, musí všem ukázat, že se ničeho nebojí. “Smrt? A drahá? Ale já mám něco našetřeno. Mám to zahrabané v zemi! Jsem velmi šetřivý!!“ začal okamžitě a chytil se toho, že bude vypadat, že je velmi zodpovědný. Koukl přitom na matku a pokyvoval nahoru a dolů aktivně hlavou. “Všechno, co najdu, pečlivě očistím a uschovám si, víte?!“ zazubil se, pozvedl hlavu k obloze a spokojeně vydechl. Na hrudi se mu v tuto chvíli objevila imaginární medaile (vyznamenání) získaná za šetřivost, zodpovědnost a to, že se nějak vyznamenal. Hlavou mu ale běhaly myšlenky, jak by měl s otcem odejít, aby se ho na všecko mohl zeptat. Nebyl si totiž jistý tolika věcmi, ale nechtěl nic řešit před sestrou a před matkou už vůbec ne, ta by si pomyslela, že je ještě větší blbec, než si o něm myslí teď. Přitom to nebyla pravda, to snad bylo jasné. Byl výjimečně nadaný a chytrý. Například měl nutkání se zeptat na to, jak Arcanus potkal Elisu, proč se zamiloval zrovna do ní a tak, nebyl si jistý, že by mu to někdy někdo řekl...Dál ale významně seděl, mlčel a čuměl.

Etneyovi lichotilo, že se o něj každý tak bojí. Zaslechl, jak matka huláká jeho jméno. Jméno se neslo skoro přes celý les, její hlas byl zvonivý a plný obav a mateřského citu. Etny se musel pousmát, bylo to vlastně docela příjemné vědět, že ho oba rodiče mají stále rádi. Takže tahle „medvědí zkouška“ byla dobrá! Zjistil jsem, že naši na mě nezanevřeli a nemají radši Awnay než mě,“ pokýval si sám pro sebe hlavou a vylezl zpoza keřů, přičemž zavyl, aby matka mohla zjistit, kde přesně se nachází.
Otec už byl u něj a prohlížel si jeho zraněný. Etney jen stál a koukal rozmrzele před sebe upřeně do země. “Mocná?“ zabrblal tiše hned poté, co Arcanus řekl, že příkaz je mocná magie. Skoro mu tím vstoupil do řeči, naštěstí jeho hlas byl tak bručivý a tichý, že to nešlo skoro slyšet. Brblal si to spíše tak sám pro sebe no. “A kdy se s ní naučím teda zacházet? Kdo mi s tím pomůže? Vůbec nevím, jak se to ovládá,“ postěžoval si jako malé bezradné vlče, přičemž si chtěl sednout. Zapomněl však na svoji hlubokou ránu na stehně, takže jak si sedal, vypískl a leknutím zadníma nohama nadskočil nad zem. “Kruci!!“ ulevil si. Byl opravdu dost podrážděný, šlo to na něm vidět. Pak ale začal sledovat upřeně otce, jak díky svým magiím ošetřuje jeho zranění. Bylo to tak milé! Jak dal na jeho stehno tu hmotu, tiše zabrumlal a zatnul zuby (to šlo poznat v tom, že mu ztvrdly rysy ve tváři). Štípalo to dost, pravda. Ale on byl frajer, frajeři vydrží vše. “Díky ti,“ hlesl tiše, když mu na to přiložil lopuchový list. “Je ještě někdo zraněný?“ zajímal se hned. “Co máma? A Awnay,“ zeptal se hned netrpělivým tónem na nejdůležitější členy smečky. Jméno své sestry však řekl velmi potichu a spíš ho tak zažblekotal. To kdyby náhodou sestra byla někde poblíž, tak aby neslyšela, že se na ni on ptá. To ona by přece jako správná služka a budižkničemu měla přijít a Etnymu líbat tlapy, že je tak skvělý, že díky němu mohla potrénovat své bojové schopnosti, tse. Nahlas ale nic nedal znát, ve skrytu duše se o sestru přeci jen obával, avšak věřil, že je živá a zdravá. Byla to bojovnice, to on věděl. Na lov přikývl, nápad se mu líbil. “Jistě, každý lov dobrý, naučím se nové věci, alespoň se před Casipou nebudu muset stydět,“ zazubil se. Pak mu ale ztvrdly rysy, uvědomil si totiž, že Casipa tam na něj stále někde čeká. A kruci, jak to bylo dlouho? Stále tam někde je? Sama? Koukl provinile do země, pak ale vzhlédl na otce a porozhlédl se po okolí, kde se toulá ta matka. “A co ty, jak se cítíš?“ zeptal se pak.

// napíšu zítra

// mám se nějak držet pořadí? nebo jak? řekla bych, že bych za něj měla hodit reakci až jako jedna z posledních, protože si myslím, že k němu přijde mamka i taťka :D

// Děkuji za akci :) Ale moc nevím, co by měl jako odměnu dostat Etney :-D :-D protože za celou dobu nic neudělal, jen ty medvědy vyprudil :D takže pokud i pro mě platí hvězdička, tak nechám na osudu, kam ji Etnymu dá

Všichni se tak snažili a bojovali proti nepřátelům, že Etneye snad poprvé za celý jeho krátký život zalil pocit hanby. On se zmohl jen na hloupé řeči a následnou schovku v keři. Bezva. Příště bych se možná měl zamyslet, než něco řeknu, napadlo ho. Pak se ale zamyslel krátce znovu a vyplodil jinou myšlenku. Ale co, není to moje chyba, ten medvěd by zaútočil tak jako tak. Já měl prostě jen smůlu, že mi dal takovou ťafku do mého posvátného a nádherného stehna. Však! Proboha! Budu tam mít jizvy!! Nad myšlenkou hlubokých jizev se zašklebil, v žádném případě nechtěl mít takovou škaredou památku na svém skvostném těle, ale na druhou stranu, už si v hlavě vykresloval, jak by se to líbilo vlčicím, že by ze sebe dělal hrdinu, jak skolil sám (svojí tlapou) dva medvědy, jak se ho zalekli a jak ho poté všichni obdivovali. Ale jdi, máš Casipu. Jizvy nebudou!
V tom se za ním připlazil otec tak, aby jej nebylo vidět. Etnymu zazářila očka radostí, že měl o něj obavy a proto přišel. Přikývl na otázku, jestli je v pořádku. “Ale jo, je to jen škrábnutí, to se zahojí. Spíš bych vám tam teď překážel a pokulhával, protože se na tu tlapu nemůžu pořádně opřít,“ pověděl tiše a koukl na své přední tlapy. On v keři ležel, aby byl co nejméně vidět a ještě více nepřekazil to, co už vlastně překazil. “Táto, je mi trochu trapně, že tu jen ležím,“ svěřil se mu pak najednou potichu, aby to slyšel jen on sám a nikdo jiný. Kdyby tu byla např. matka nebo Awnay, nikdy by truhle větu nevyslovil. Ale teď tu byl jen Arcanus, jemu se mohl svěřit se vším, však to byl jeho papá. Navíc byl samec, pravej Alfa vlk. Etney si byl jistej, že když se svěří Alfovi, tak ten to od svého syna, budoucího Alfy, jistě pochopí. Vzhlédl na něj zrovna ve chvíli, kdy se na něj podíval otec, Etney se jemně pousmál (ale opravdu neznatelně), ale oči pak zase sklopil. Opravdu v sobě cítil pocit hanby, nechtěl teď vylézt ven, cítil se tak…poraženě a ztrapněně. Nadechl se, že ještě něco dodá a koukl na Arcanuse, ale nakonec nic nevyslovil. Byl překvapený, co se to otci objevuje na těle za pavučinky. Takže další magie? Magie léčení? To je sranda?! Proč já jsem tak neschopný a mám jen hloupý příkaz?! Naštvaně si odfrkl, záviděl, že jeho otec je takový frajer. On nebyl ani ze čtvrtky takový. Ale samozřejmě musel před ostatními hrát na to, že je to frajer a boss, aby ho každý obdivoval, to prostě byla jeho zbraň. “Dobře, díky,“ hlesl tiše na to, že mu to pak pomůže ošetřit. Poté už sledoval jen jeho záda, jak vyskakuje ven za matkou a sledoval i Awnay a zrychleně si prohlédl její tělo, zdali je v pořádku. Potichu si povzdechl. Co jen všem povím, až tohle bude u konce a já vylezu jako zbabělec zpoza keřů? Utrápeně zabořil hlavu do svých předních tlapek. Jak tak ležel, přemýšlel o nesmrtelnosti brouka, o existenci světa, o životě…O intelektuálních věcech, kterým rozumí zase jen intelektuál. A to Etney určitě byl.

// Asi moc nemám s chudákem Etnym co dělat :D tak ho schovám :D Překážel by :D

Pro Etneye bylo opravdu nezvyklé, že se všichni netočili jen kolem něj. Byl překvapený, protože měl dost zraněnou zadní nohu, přes stehno hluboké drápance a nikdo jej neobíhal a nelitoval! Měl za to, že by se u něj matka měla zastavit, zavést ho někam do bezpečí, oblíznout mu čenich, říct, že je to její milovaný syn a ať zůstane pěkně v bezpečí před těmi zlými medvědy. Jenže ona na něj jen křikla, aby se schoval a to bylo celé. Etney se zastavil na místě, zvednutou tlapku už měl skoro v křeči. Hlasitě oddechoval a rozhlížel se po medvědech, kde zrovna jsou. Nakonec co ale vzal přímou čárou do takových bohatých, košatých keříků, které by ho měly bezpečně ukrýt před zraky nepřátel.
Naštvaně si tam sedl na zadek a zapřemýšlel, jestli je dost dobře ukrytý. Pak si ale nakonec lehl, aby byl ještě menší a nepřitahoval vůbec žádnou pozornost. To je fakt naprd. Všichni bojují, předvádí se jeden před druhým, zdokonalují svoje schopnosti a já ležím v keři. Nechápu, proč jsem to musel schytat zrovna já. Že se ti lumpové nestydí, picnout krále lesa! Odfrkl si soplík z čenichu, který si dovolil mu překážet, pak si čumák otřel tlapou a nakrčil ho. Byl vážně nespokojený. Byl zklamaný, že se taky nemůže účastnit tohoto „vzrušujícího“ souboje. Jistě, docházela mu závažnost situace a taky to, jak je to vlastně nebezpečné, ale měl takový dojem, že by jim to natřel. “Kdybych měl zdravou nohu, jistě by se mě zalekli. Jednu bych jim vlepil, to by viděli! Já jsem plný síly! Jsem king! Jsem někdo!!“ konejšil sám sebe hrdinskými řečmi. Nicméně, i nadále zůstával (tak jak matka chtěla) schovaný v keři a dělal, že neexistuje. V duchu si přál, aby do té nohy chytil nějaký těžký zánět a infekci, aby si ho rodiče všímali, přestali chvíli opěvovat Awnay a říkali, jaký je jejich syn chudáček. Už si představoval v hlavě jejich smutné oči a výrazy, když by zahlédli, jak špatně na tom budoucí Alfa je. To by otec hned obrátil. Jistě by se o něj začal hezky starat a říkal by něco jako „neboj, synku, bude to v pořádku. Jednou budeš vládnout tomuto lesu tak, jako mu vládnu já“. Etneyovi pohádkové představy byly prostě skvělé. Uváděly ho do „říše snů“, i když nespal a byl vzhůru. Ale spíš tak jeho mozek si představoval blbosti, které pak Etnymu zastíraly mysl.

Etney byl vděčný za pomoc ostatních, ale nebylo to dlouho, co mu pomáhali. Zákeřní medvědi je totiž rozehnali na různé strany. Zoufalý a snad i poprvé v jeho krátkém životě bezradný Etney se rozběhl směrem, kterým ho medvěd hnal. Bylo to směrem k jeho rodičům. Běžel pouze po třech nohou, takže logicky to žádný sprint nebyl, no na tu tlapku, která byla nyní chromá, se postavit nemohl. Velmi ho bolelo, zranění štípalo a rozhodně nebylo malé, medvěd se strefil vskutku dobře. Jeho ostré a silné drápy udělaly Etneyovi na stehnu dobrou hrůzu. Navíc z toho poměrně tekla krev, takže měl celou špinavou nohu. Nicméně, díky adrenalinu, který nyní pociťoval, to nebolelo zase až tak, ale sám vlčí bůh jej mohl ujistit, že zítra ho to bude bolet daleko víc. “Čím jsem si to zasloužil, ten medvěd by mi měl líbat nohy, jsem daleko lepší, než je on!“ zablekotal si sám pro sebe mezitím, co se snažil dostat k matce a otci.
Medvěd jej tedy zahnal k rodině a Etney se ještě několikrát ohlédl za sebe, kde zůstali ostatní (hlavně tedy jeho sestra, očima ji hledal všude, kde se dalo. Nikdy by to však nahlas nevyslovil, že o ni má starost). Nemohl je ale najít, usoudil tedy, že se někde snad bezpečně schovali. Ještě se strachoval o Lauru a o Caluma, jeho jediného pravého přítele. Když si to tak vzal, Měl jen rodinu, pak Lauru, která ale taky patřila do rodiny, pak Caluma a svoji partnerku. Moc jiných vlků za život nepoznal, dal si tedy za úkol, že jestli tento střet přežije, musí poznávat nové vlky, aby všichni viděli, že na světě neexistují jen nuzáci, ale i vlci tak ušlechtilí a dokonalí, jako je právě on. Kdyby mohl, jistě by se teď nadmul pýchou, pohodil hlavou a ukázal tlapkou, že je teda fakt frajer. Teď na to ale opravdu čas nebyl, byli tu ti medvědi. Netušil, co by si s nimi měl počít, proto prostě cupital po třech nohou tam, kam běželi jeho rodiče. Očima si stále hlídal správný odstup od medvěda a sledoval otce, jak se snaží o situaci postarat. Jednou budu stejně tak dobrá, jako je on. Mám to v krvi! Jsem rozený vůdce, cítím to v kostech. Však on mě zplodil, jsem z jeho potu a krve! Mám na to být Alfa, proběhla mu bleskurychlá myšlenka hlavou. Pak mu ale cvaklo v mysli a zase byl „při vědomí“, když otec zařval na Awnay něco ohledně přívěšku. Přívěšek? Jakej přívěšek? Jako tamto? Očima zapátral po medvědovi, kterému se na krku houpal nějaký zvláštní amulet. Etneyovi se moc líbil, nechápal, proč mu matka příroda taky jeden nenadělila. Podle něj by mu to slušelo, říkal si, že na to má správně tvarovaný krk, na takové hračičky. Než to ale otec nezmínil, vůbec si nějakého přívěšku nevšiml. Asi byl tak zakoukaný sám do sebe, že prostě tohle šlo mimo něj. Dál ale netrpělivě přešlapoval na místě a uhýbal tam, kam bylo třeba. Byl celý nesvůj z toho, že nemůže v této situaci nijak pomoci. Ale nyní už i jemu došlo, že by moc neudělal a jen by to zhoršil. “Mámo, co mám dělat?!“ křikl po ní, aby ho dobře slyšela. Jantarovýma očima pátral v těch jejích, prosil ji o radu. Po dlouhé době se choval jako syn, a ne nějaký nafučený trouba. Vypadal jako bezradné štěně, co ztratilo míček…

Bylo známé, že Etney je tlučhuba. Nevěděl, kdy přestat mluvit. Mluvil dokonce i ve chvílích, kdy to opravdu nebylo nutné, takže někdy na to doplatil. Dostal například jako malý vyhubováno, jindy zase přes čumák, tentokrát však tlapou od medvěda. Nestihl skoro ani zareagovat, jak se na něj ten medvěd začal valit. Byl jako taková hnědá tučná koule chlupů, co se bezhlavě řítí na krále, který by měl převzít Alfa trůn. Etney tedy jen hloupě a zároveň šokovaně postával na místě, koukal na medvěda, ale než stihl udělat byť jen jeden krok do strany, byl sražen ohromnou silou k zemi. Ucítil palčivou bolest na zadním stehně a navíc i záda si jaksi prokřupal, jak dopadl na zem. Zůstal celý otřesený nějakou dobu ležet na zemi, jakoby měl vyražený dech, nemohl se nadechnout. Sýpal, lapal po dechu a očima koulel zmateně po okolí. Co jsem provedl? Vždyť jsem se jen snažil odehnat nezvané hosty!! Zklamaný z toho, že si ho nikdo neváží, pozoroval okolní dění a stále ležel nehybně na zemi. Rána to byla opravdu veliká a jeho tělo, ač nebyl nějaké párátko, dostalo pořádně zabrat. Byl otřesený, ale už si pod sebe pomalu skládal tlapy a snažil se zvednout, no na zadní nohu nemohl dostoupnout. Raději se na ni nechtěl ani ohlížet, byl si jistý, že rány budou hluboké a bude to dost krvácet, bolelo to jako čert! Navíc se mu krapet točila hlava, asi se do ní nějak bouchl. Netušil ani, odkud všude mu teče krev, cítil po celém těle divné mravenčení.
Když se však konečně vítězně postavil, pohled na něj byl hrozný. Vypadal jako zbídačený pes, který se provinil tím, že rozkousal pánovi botu. Nahodil smutný výraz a nadlehčoval u toho zadní tlapu. Opravdu stále nerozuměl tomu, co provedl, že jej ten medvěd takhle krutě třískl. Vždyť se jen snažil hájit smečku a její obyvatele. Tak co už by měl teda jinak udělat, aby si ho vlci v okolí vážili? Přemýšlel by nad tím i nadále, ale najednou se k němu přiřítili ostatní (včetně sestry) a snažili se mu pomoci. Překvapeně je pozoroval a zastříhal ušima, když zaslechl matčin hlas, ať všichni utíkají. Všiml si, že se k němu řítí jeho milý kamarád Calum, drahocenná a vždy starostlivá pečovatelka Laura…A pak i jeho smradlavá sestra! Nemohl uvěřit svým očím, vlastně, uvnitř ho najednou příjemně hřál nějaký pocit. Byla to radost? Nebo snad pocit důležitosti? To, že ho mají rádi a že není tak sám, jak si myslel? Opravdu se najednou musel začít usmívat, cítil se skvěle. Nikdy by neřekl, že se k němu v podobných situacích někdo přiřítí a bude mu chtít pomoci, myslel si, že je všem ukradený. A to konkrétně i jeho sestře. Ale opravdu byl velmi potěšen. “Kamarádi,“ hlesl tichoučce, sotva slyšitelně. Když k němu přišla poblíž Awnay, velmi vděčně se jí opřel o kožich. Jistě, podle něj sice smrděl, ale pomocnou tlapu by odmítl jen hlupák. Nenápadně po očku prohlédl svoji sestru a znovu se usmál. “Awnay, díky za pomoc. Ty…Promiň, co jsem ti řekl,“ vysypal ze sebe najednou potichu přímo do jejího ouška. Věděl, že na to teď absolutně není čas ani vhodná chvíle a místo, ale prostě jí to musel říct, aby věděla, že ho to mrzí. Sice neměl v plánu se omlouvat a projevovat lítost, ale tahle situace byla výjimečná a byl si někde hluboko uvnitř sebe jistý, že to každý pochopí, že jinak hrdý vlk se nyní omlouvá. Byl si prostě jistý, že každý pochopí vážnost této situace, prostě se musel omluvit!
Nicméně, pozornost převedl směrem k medvědům a všiml si, že i matku jeden z nich ohrožuje. Snažil se tedy rychle zvrávorat a postavit se na nohu, ale kdykoliv to zkusil, ostrá bolest mu vyjela přes celou nohu až do zad. Vždy bolestně sykl, prostě to nešlo. Bylo to škaredé zranění. Moc dobře věděl, že on je teď k ničemu, pouze přítěž (jako obvykle). Nevěděl ani, kam by se měl ukrýt, aby ostatním nezavazel, ve svém stavu toho opravdu příliš nezmohl. “Co budeme dělat?!“ hlesl pak tak, aby ho všichni slyšeli a začal se batolit tím směrem, kterým šli ostatní. Snažil se na třech tlapkách skákat, jak nejrychleji mohl. Medvědi byli opravdu agresivní, Etney vůbec nevěděl, co by si s nimi měl počít. Nebyl tak zkušený, navíc teď byl z toho šoku i trochu zpomalený v přemýšlení a celkově takový zmatený. Držel se jen ostatních a nechal to na nich. Nechtěl jim přidělávat ještě více starostí.

// Uuuuh!

Etney má tolik kamarádů! A maminka aji se o něj bojí!