Gallirea - Příspěvky uživatele

Takže jediný, kdo tu pro něj zůstal, byla Severka. Když se na ni Etney podíval, říkal si, že by se měl možná chovat trošku slušněji. Přece jen, Sever od něj zatím ještě nikam neodešla. To stejné se bohužel nedá říct i o Matali, naštvaně vyfoukl vzduch koutkem tlamy ven a zamračeně pozoroval, jak Orlí oko obskakuje toho divného vlka s hnusným peřím na uchu. Copak to je nějakej vlindián, aby měl peří? Nechápu! Vždyť vlindiáni vymřeli! Co vím z otcova vyprávění! Nebo pták? Ptáky já lovím!! Odvrátil od nich hlavu a potichu si povzdechl. Žralo ho, že k němu Matali vůbec nepromlouvala, ale tady u té hrůzy se rozpovídala a byla celá nadšená a veselá. V tom ta hnědka promluvila, tak na ni Etney svýma jantarovýma očima pohlédl a nahodil pohled jakože „ty tu ještě jsi?“. “Potomek koho? Ani mi to hrozný jméno nejde přes tlamu. Já, kamaráde...spíš nekamarádeJsem potomek úžasného Arcanuse prvního a Elisy moudré z Asgaarského lesa! Jednou to tam po nich vše, převezmu. Rozumíš? Pře-vez-mu!!“ (jak slabikoval, přibližoval k němu po částech hlavu a říkal to velmi rázně). Pozvedl pyšně hlavu k nebesům, našpulil rtíky a odfrkl si. Byl sám na sebe tak hrdý! Tolik toho v životě dokázal, byl prostě úžasný. Ohledně ciferníku se zasmál. “Myslíš můj krásný obličej? To víš, ne každej se narodí tak hnusnej jako ty, no. Tak nezáviď,“ vyplázl na něj jazyk a odvrátil pohled. Jak však mohl čekat, Severka se ho nezastala. Koukal na ni a potom sklopil pohled. Najednou nechápal, co od ní čekal. Však jeho se nikdy nikdo nezastává. Když však na něj začala mluvit jako na malé vlče, byl šokovaný. Překvapený. Začala do něj strkat, aby se odklidil. Šlapal tedy pomalými krůčky pryč a u toho se mračil na Faliona s Matali. “Proč máme odcházet? Snad půjdou pryč oni, ne?!“ rozkřikl se na Severa. Byl zase jen naštvaný. To, že i Laura se k němu otočila zády, to už nezaslechl, neboť ho Severka odtlačila už dost daleko.
Nakonec se on sám rozešel – ale neochotně – pryč a u toho se šklebil a něco si mumlal. Proč si se mě nezastala?! Copak nejsme...společníci?!“ slovo kamarádi mu nešlo přes čumák. Zatím. “Myslel jsem, že společníci se navzájem sebe zastávají!“ Byl ukřivděný a naštvaný. Částečně však ale i smutný, že v nikom nemá oporu. Kráčel před Severkou s hlavou skloněnou k zemi. I on měl city. A čeho bylo moc, toho bylo příliš. Měl dojem, že se k němu každý obrací zády, a on vůbec nechápal, proč.

>> VVJ

// Etney na tebe byl ošklivý, ale ty sis ani nevšimla! :D :D

Etney chtěl odejít dříve, než si jich sestra všimne. Samozřejmě se mu to nepovedlo a Awnay se sem přivlekla a s ní i nějací další vlci. Etney začal být nervózní z toho, že je tu tolik vlků, a že ho Awnay nějak ztrapní. Už už se nadechoval, že ji pošle někam, ale ona byla rychlejší a začala dělat přesně to, čeho se obával. No ta je blbá jak čtyři!!! Jak čtyři Awnayiny! Awnaydice blbá, hnusná, špinavá a smradlavá! Na venek však nedával nic znát, pouze pokyvoval hlavou a přihlouple se usmíval. Chtěl ukázat, že ho něco takového nemůže rozhodit. Uvnitř sebe ale tekl. “No, moje sestra ráda kecá žblepty. Nejsem vůbec ňouma! Kdeže, jéje,“ nahodil hrozně inteligentní výraz. “Ona prostě jen nedokáže snést, že jsem chytřejší a hezčí, tak se do mě v jednom kuse naváží, nu. Tak je to,“ pokrčil lopatkami k sobě, oddechl si a zakroutil hlavou, aby Awnay naznačil, že teda jako ji setřel. Ona mu však pak ani neřekla „ahoj“ a odkráčela si pryč. Zíral jí na záda s jemně pootevřenou tlamou a tiše si odsekl něco na styl, že je nesnesitelná.
Najednou se však začala odpojovat i Matali, začala se bavit s ňákým jiným vlkem. Koukal na ni a překvapilo ho, jak se najednou tak moc rozpovídala. “Hele, jako wtf?!“ ohrnul jemně horní koutek tlamy nahoru. Byl znechucený vším, co tu bylo. Teda spíš všemi, kdo tu byli. A ještě ke všemu do něj teď začala šťourat Laura. Otočil na ni hlavu a zastříhal ouškama ze strany na stranu. “Hele, je mi fajn! Žiju si svůj super život a mám svůj harém nádherný děvčat!“ štěkl po ní a naštvaně odvrátil hlavu pryč. Hned na to mu to ale přišlo líto, protože mu hlavou proběhly vzpomínky na všechny vlčí dny, které s ní strávil. Koukl tedy znovu na ni a oblízl si čeníšek. “Lá, jsou to moje kamarádky. Severka a Matali. Mám partnerku, která je ale vlk ví, kde. Takže vlastně asi žádnou partnerku nemám, hihi,“ zazubil se, aby vypadal, že ho to vůbec netrápí. No, on sám totiž opravdu nevěděl, jestli ho to trápí nebo ne. Nějak neměl čas nad tím přemýšlet. Sklonil hlavu, zašoural tlapkou o sníh a potichu si povzdechl. Jak vydechl vzduch ven, šla mu od tlamy bílá pára, která se pomalu rozplynula, a nakonec z ní nic nezbylo. Fascinovaně to pozoroval a u toho poslouchal Severku. “Mám pořád hlad, ulovíš mi ale něco? Já bych si umazal tlapky krví, to bych moc nechtěl,“ otočil na ni hlavu. Nemyslel to samozřejmě vážně, pouze nechtěl ukázat své lovecké nedovednosti. Zaostřil pohled na peří, které hnědému vlkovi, se kterým se Tal bavila, viselo z ucha. “Ty hele, co ti to tam visí?“ ukázal tlapou na ty barevné věcičky a zlehka se k nim přiblížil. “Vypadá to divně, nic tak hrozného bych na uchu mít nechtěl. Že ano, Severe? Že je to hrůza? Absolutně se to nehodí k jeho srsti. A navíc je to nevkusná ozdůbka. Já například žádnou nepotřebuji, jsem krásný i bez ní,“ ohrnul zlehka tváře hore a pohlédl na Matali, přičemž po ní hodil trochu žárlivý pohled. Rozčiloval ho fakt, že s ním se vůbec nebavila, ale tady s hnědkou se úplně rozpovídala. “Severe, půjdeme něco ulovit, nebo jak to vidíš? Mám hlad,“ zabručel a otočil se k ní čelem, přičemž se k ní zlehka přišoupl. Alespoň ona tu s ním zůstala a „byla mu oporou“.

// co nejdříve hodím reakci všem čekajícím! :D

// u písmen jako např. C - počítají se i slova na č?

Byla tu taková vřava vlků, že byl Etney opravdu zmatený. Koukal zprava doleva a nechápal. Jeden mu ale odpověděl, že nic neví. Nereagoval na to, protože ani neměl čas. Ten trikolorní vlk – mimichodem příšerná srst! Nechápal, jak někdo tuhle hrůzu může nosit, řekl něco na styl, že Etney není moc chytrý. Ten na něj koukal, jak kdyby spadl z jiného světa, přičemž se v něm začala pomalu vařit krev. A v tu ránu jiná vlčice začala pištět a vítat se zase s tou šedou vlčicí, co řekla, že nic neví. Koukal na to s pootevřenou tlamou. No to je teda divadlo, kam jsem se to dostal?! naštvaně odfrkl soplík na zem, otočil pohled za svými společnicemi a ustoupil dozadu k nim, aby k nim mohl promluvit. “Nepůjdeme pryč? Ani se tu nedokážu zorientovat, je mu moc vlků. Navíc jsou to všichni hlupáci,“ šeptal. Ještě jednou si všechny přítomné prohlédl a pohled mu padl i na jeho sestru, kterou tu vidět opravdu nepotřeboval. “Půjdeme ne?“ zeptal se znovu a snažil se schovat se za Severku, aby jej Awnay nemohla vidět. Nestál o setkání s ní. Bylo by to divné. A navíc on ji prostě nemusel, i když se spolu jakoby usmířili.

// pfuuuf, nadlidský výkon :D :D :D tendle ukol

<< řeka Mahtae

Klusal dál a dál od řeky až na nějakou louku. Pořád potkávali louky, přišlo mu to už i divné. Celý tento svět byl takový...zloukovatělý. Všiml si však bandy vlků, takže za ní zamířil a rozhodl se, že se zeptá jich. Nehodlal ztrácet čas...Totiž, on neměl čas ztrácet čas, chápete. “Hej, neviděli jste tu někde nějakou lovnou zvěř? Nemůžu nic najít,“ oslovil je okamžitě a rozhodl se nepárat se s tím tak, jako u zlaté vlčice před chvílí. Napadlo ho však, že by ji mohl zmínit. “Potkal jsem jednu zlatou u řeky, ale ta mě odbyla, že jako neví. Že to tu nezná, nebo co to žblekotala, tak mě napadlo, že vy byste mohli,“ zazubil se. Snažil se udělat lepší dojem, než jaký dělá normálně. Byla tu spousta vlků - od nějaké s hnusným zraněným na stehni, které kazilo jeho image, až po jeho...jeho otravnou sestru!!!

// Severka, Matali, Lylwelin, Fiér, Awnay, Laura, Sayap

Vlčice se moc přátelsky netvářila, měl tedy aspoň takový pocit. Zanedlouho se ten jeho pocit stal skutečným a zjistil, že vlčice moc milá opravdu není. Ušklíbl se na ni a odvrátil od ní hlavu. “Dámy, tadyhle pomoc hledat nemůžeme. Tadyhle zlatavka padavka si myslí, že je něco víc než my, pojďme.“ odkráčel si dál, přičemž ještě stihl do zlaté vlčice žduchnout svým ramenem a pak šlehnout ocasem, aby jí „dal co proto“. Ohlédl se na ni, škodolibě se zazubil a přidal do tempa, přičemž po očku zkontroloval ty dvě. “Nebojte, určitě brzo něco najdeme,“ snažil se je uchlácholit, měl za to, že jsou z hladu rozhozené. Ovšem jediný, kdo tu byl rozhozený, byl on sám, to na tom bylo to vtipné. “Jak na vás působila ta hrůza? Měla strašný kožich, viděly jste to?“ zakroutil hlavou velmi důrazně, aby to šlo co nejlépe vidět. Naznačoval tím, že ta vlčice byla opravdu out.

>> Východní Galtavar

<< Náhorní plošina

I když se Etney snažil a chtěl něco najít, nešlo to. Přes Náhorní plošinu dorazili skrz stromečky, keříky a kamínky až k řece, kde se alespoň mohl občerstvit vodou. Byla sice ledová a to bylo jako bomba do žaludku, ale lepší něco než nic. Říká se přece, že hlad je jen převlečená žízeň, ne? Oklepal ze sebe sníh, který mu napadl na srst a nadechl se. Zavětřil nějakého cizího vlka, jehož pach neznal. Napadlo ho, že by se ho mohl zeptat, jestli neví, kde se dá najít nějaká lovná zvěř. Vydal se tedy směrem, který určoval ten pach. "Každej má slabiny, Severe," dodal na konto její provokativní řeči.
Zanedlouho ho opravdu našel. Byla to tedy spíše ona než on. Zlatavá vlčice s jizvou na krku. Pozastavil se a z dálky si ji ještě jednou prohlédl, nicméně hlad a chtíč byl silnější a on doufal, že ona bude znát nějaká dobrá lovná místa. Přemýšlel však o tom, že nemohl vypadat hloupě, musel si tedy naplánovat nějakou řeč. “Hej, zlatavko! No ty! Ty zlatá! Ty s jizvou na krku!!“ křičel na ni, jakoby snad mohl oslovovat někoho jiného, než zrovna ji. Jakoby tu bylo plno vlků (plno zlatých vlků a jen ona s jizvou na krku). Pomalu, pyšně k ní nakráčel a zkontroloval, zda jeho společnice jdou s ním. Nadechl se a spustil. “Neznáš tu nějaké místo, kde by se dala ulovit zvěř? Moje slečny by rády něco na zub, rád bych jim tedy opatřil jídlo,“ mluvil k ní tichým, avšak pevným hlasem. Mrskl ocasem ze strany na stranu a povytáhl obočí ve stylu „nečum na mě tak!“. Ještě k tomu pohodil hlavou, aby si dodal na cool výrazu.

<< Magický palouk (skrz Údolí Morény)

Etney byl rád, že Matali odsouhlasila jeho „výpravu“ za potravou. Mohl tedy přidat na tempu, aby něco našli. “Kontrolujte okolí, jestli něco nezahlédnete, ano? Pak, když něco zahlédnete, ulovíte to a já se konečně nažeru,“ zkonstatoval, co ony vlastně budou mít na práci. On si totiž sám nelovil, on to dost dobře neuměl, tak se tomu vyhýbal. Navíc jemu skoro vždy někdo ulovil, nemusel se tím tedy zabývat. A ještě ke všemu se cítil trapně, že špatně loví, i když tedy jeho lovecké schopnosti se velmi zlepšily za tu dobu, co je na světě. Měl však v plánu se ještě domluvit s otcem, aby ho naučil nějaké finty, kterými by mohl vytírat zrak všem okolo. A abych byl úplný kabrňák a frajer, měl bych se ještě polepšit v magii. Ale to by mi prej mohla pomoct ta Smrt, musím naškludlit ty šutráčky, herdek, přemýšlel si nad svými věcmi a skoro zapomněl, že kráčí za účelem najít jídlo (připomněl se mu až řvoucí žaludek). Hned musel oslovit vlčice. “Tak co, vidíte něco? Já ještě nic nezahlédl,“ pověděl, aby zamluvil to, že se zapomněl koukat kolem sebe.
Uvědomil si však, že putují přes místo, kde není ani živáčka. Ani strom, ani keř. Bylo to jakési divné údolí, které se mu teda vůbec, ale vůbec nelíbilo. Porozhlédl se tu, na minutku pozastavil krok a ušklíbl se. “Tady je to hafo divný. Jakoby tu vymřel život,“ hlesl tiše a rozhodl se změnit směr, že nepůjde přímo za nosem, ale že půjde přímo za pravým uchem. Díky tomuto skvělému rozhodnutí dorazili na Náhorní plošinu, kterou dost dobře znal a na které strávil již hodně času. Ani zde však nepochodil a nenašel lovnou zvěř. Už se mu chtělo plakat. “Nečekal jsem, že v zimě bude tak obtížné najít jídlo. Tohle je moje první zima venku ze smečky. Teda, já pořád patřím do smečky, protože ji jednou převezmu, ale myslel jsem tím, že je to první zima, kdy jsem se rozhodl, že nebudu doma až moc nasáčkovanej, rozumíte,“ postěžoval si. “Moje sestra, která doma pořád trůní, je fakt hloupá. A ta její hloupost mě vytáčí,“ rozpovídal se jim, přičemž po očku sledoval Matali i Severa, jestli ho poslouchají.

>> řeka Mahtae

Ač měl Etney radost z toho návrhu, že se mohou pokusit ulovit kance, nezapomínal na Seveřino vystoupení s elektřinou. Stále byl uvnitř sebe naštvaný, že ho tak zahanbila. Když uslyšel, že si tam cosi špitá, naklonil k ní jedno ucho a následně na ni koukl. “Co mě zase řešíš? Pomlouvala jsi mě, veverko?“ povytáhl obočí a přicupital k ní o dva kroky blíž. Zastavil se a koukal na ni, jakoby snad čekal, že mu to do očí odsouhlasí, že mluvila o něm. “Co jsi řešila?“ optal se znovu. Pak se ale ohlédl za sebe a hlasitě si oddechl. Začínal se tu nudit. Navíc ho stále mučil hladový žaludek.
“Když se vám všem teda nelíbí, kromě mě samozřejmě, lov kance, tak co teda? Matalin tón byl neochotný a ty, Veveřice, si se radši ani nevyjádřila. Takže se teda sebereme a půjdeme hledat něco jednoduššího na ulovení? Padám hlady!!“ povídal jim rázným tónem hlasu, přičemž u toho netrpělivě přešlapoval z tlapky na tlapku. Tyhle starý babky jsou teda společnost. Určitě je jim aspoň...No minimálně tak 15 let, jsou takový zaprdlý. Nezábavný. Bez energie. Zakoroutil nad nimi hlavou, že jsou už opravdu nepoužitelné a ještě jednou si je všechny prohlédl, aby mohl opravdu s čistým svědomím usoudit, že jsou to stařeny. Netušil totiž, kolik je jim let, ale chtěl si to odhadnout. Takže to logicky odhadl z toho, jak se blbě chovaly. Nebo že by se jen on choval moc vlčensky (// dětinsky :D)? No, to určitě ne, okamžitě takovou myšlenku zamítl. Z myšlení ho však přerušil znovu jeho otravný žaludek. Musel se celý zatřást tím, jak nepříjemné to bylo. Byl fakt příšerně hladový. “Tak co, půjdemeee?“ zaskučel najednou, do toho zakníkal a sklonil zoufale hlavu. Pomalu se ale otočil k odchodu a šel přímo za nosem. Nevěděl kam, ale prostě doufal, že po cestě co nejrychleji najdou nějakou potravu.

>> Náhorní plošina (přes údolí Mórény)

// omluva za zdržení :)

// ja jen, abych v tom mela jasno :'D poradi etney, matali, severka a perenelle?

Mezitím, co tedy mířil směrem k Severce, mu hlavou běhalo plno nadávek na to, jak ho Sever štve, že má hlad, že se mu nikdo pořádně nevěnuje, že ho nikdo neobdivuje a tak dál. Zastavil se naproti ní a čekal, co skvělého mu ukáže. Když mi to chtěla ukázat, musí to asi být opravdu skvělé a hodné mé pozornosti, usoudil spokojeně a vyčkával. V tu ránu se k němu ale přiblížila a dotkla se svým něžným čumáčkem toho jeho čumákovníku. Nejdřív byl vyplašený, jelikož si vůbec neuvědomil, co se to děje a co to ona vyvádí. Říkal si něco jako: „proč se mě ta špindíra dotýká, budu mít breberky!!“. V tom ale dostal lehký elektrický výboj, leknutím celý nadskočil a unikl mu tichý štěk. “Hej!!“ vykřikl a uskočil směrem vzad. Jak se začala smát, zastříhal ušima a zaregistroval, že se směje i ta nově příchozí. Hodil po ní hnusným pohledem a shlédl dolů na svoji tlapu. Všiml si, jak je zježená a naprosto se zděsil. “Co jsi to...Co to..“ neměl slov. Hlasitě oddechoval s pootevřenou tlamou a v jeho očích se na chvíli objevil děs. Ten pak ale najednou vystřídal vztek. Očividně v tomto směru neměl moc rozvinutý smysl pro humor. Nakráčel k ní rázným krokem a mezitím, co se smál a tolik jej nevnímala, žduchl do ní, aby ji povalil na zem. Roztáhl tlapy, přikrčil se a vycenil zuby. Jeho oči vůbec nebyly tak něžné, jako byly před chvílí (i když to byl otrava, byl hodný a dokázal se chovat i normálně). Byl v nich vidět hněv a takovéto „mysl mám vypnutou, jsem pohlcen vztekem“. Vrčel. Vůbec si neuvědomil, co to právě udělal, jak Severku tak neslušně povalil, ale jeho to prostě strašně vytočilo. Nesnášel, když mu někdo sahal na srst. “Co si to dovoluješ?!“ vyhrkl hlasitě a zacvakal zuby před jejím čumákem. “Jsi odporná, cos mi to provedla! Úplně jsi mě tu přede všemi znemožnila! Koukni na moji nádhernou srst! Zničila jsi mi ji! Okamžitě ji uprav!!“ křičel po ní. Pak ale zavrtěl hlavou a z ničeho nic se rozhodl, že s sebou žuchne do sněhu a bude se válet. Sem a tam. Aby mu srst zvlhla a zase byla normální. Trošku mu zase cvaklo v hlavě a byl zase při vědomí, ale nehodlal se té veveřici omlouvat. Podle něj to přehnala. Zůstal ležet na zemi a mračil se. Vyskočil na nohy, oklepal se, a jakmile srst byla v cajku, přikývl. Pak ale pohlédl na Severku. “Tohle vůbec nebylo vtipný!“ štěkl po ní a dupl si k tomu tlapkou. “Nesnáším, když mi někdo něco dělá se srstí, jsem na ni velmi háklivý! Není to sranda! Taky jsem na tebe nesáhl a neudělal ti nic, co je ti nepříjemný!!“ Mezitím, co mluvil, tak do toho hrdelně vrčel. Pak se k nim otočil zády, posadil se a potichu si povzdechl. Zase si začal uvědomovat, že ani tady není vítaný a nikdo ho tu nemá rád. Nechápal proč, vždyť nikomu nikdy nic špatného neprovedl – aspoň si nevzpomínal, že by něco provedl. Proč furt nemám kamarády, copak jsem tak hroznej? Hm, i ta Casipa ode mě utekla, očima pohlédl na své šedé tlapky a na chvilku vypustil z hlavy to, že všechny tři stojí za ním a povídají si o něm. Byl naštvaný, že nikdy nezapadne do žádné skupiny. Nechápal, co dělal špatně, vždyť se snažil chovat se tak dobře, jak to jen šlo. “Ten šutr jsi bez tak našla někde v útrobách nějakýho polomrtvýho jelena,“ hlesl tiše sám pro sebe na konto přívěsku. “A teď jen machruješ,“ očividně Severka a Etney kamarádi nikdy nebudou.
Zastříhal ušima, jakmile uslyšel o potravě. Vstal, otočil se směrem k nim a přihopsal, vrtěl ocasem a vypadal, jako malé vlče, co si chce hrát. “Žjova, prasata miluju! Teda, nikdy jsem nezkoušel je lovit, vždycky jsem měl někoho, kdo mi je uloví, ale miluju je! Taky ti chutnají? Nebo co máš nejradši?“ vyptával se hned se zájmem modřenky. “Matali, slyšelas? Prasata!“ zahalekal vesele, jakoby se před chvílí vůbec nic nepřihodilo.

<< Ostrůvky

Všichni tři si tak hezky šli po té sněhové nadílce, kterou jim tu paní Zima nechala. Etney nejen že cítil hladový žaludek, nyní cítil i zebající tlapy a promrzlé tělo. Pomalu, ale jistě, mu začaly vřít nervy. Když byl hladový a nespokojený, byl pak neuvěřitelně protivný. Ohlédl se za sebe, jestli za nimi kráčí i ta modřenka, která se nazvala jako Perenelle. Divná srst, divný jméno. Jednoduché, co, nikde ji za sebou neviděl, ale podle pachu, který se okolím nesl, si byl jistý, že pokračuje spolu s nimi, možná jen o něco pomalejším tempem. “Matali, jistě že mi všechno nejde. V hodně věcech vynikám a jsem v nich dobrý, ale nejde mi úplně vše. Řekl bych, laicky, abyste to obě pochopily, že mi jde tak 95% věcí ze 100%,“ pokýval hlavou. Mluvil trpělivým tónem, jakoby mluvil k vlčatům, které učil základům magie. “No a logicky, zpěv je v těch pěti zbylých procentech,“ pokrčil lopatkami k sobě, aby naznačil, že vůbec nechápe, proč mu zrovna zpěv nejde. Připadal si teď hodně intelektuálně a zajímavě, když k nim promlouval jako k blbečkům, kteří neumí dost dobře přemýšlet. Přišel si tak „něco víc“, měl prostě dobrý pocit. “Mě to tu přišlo tak opuštěné, až mi to bylo nepříjemné,“ okomentoval to území, na které když přišli, tak ho hned opustili. “A kam vlastně míříme teď? V těchto opuštěných končinách jsem nikdy nebyl. Najde se tu něco k snědku?“ převedl řeč znovu na jídlo. Nemohl za to, jeho žaludek požíral sám sebe, už z toho začínal být dost nervózní. Navíc ho štvala Severka, takže se jeho hlad a naštvání z hladu stupňovalo.
Když dorazili někam, kde to vůbec neznal, zpomalil a hlasitě se vydýchával. Funěl jako lokomotiva, vlastně se docela hezky zahřál, při tomto ultra rychlém přesunu. Kam furt jde, nechápu jako, co jí šibe, pozoroval u svého přemýšlení šedý oblak jeho dechu, který stoupal od jeho tlamy, kdykoliv vydechl. Pak na něj ale zavolal Sever, že našla něco ultra spešl. Nevěřícně na ni chvíli koukal, pak se ale pomalu rozešel a loudal se směrem k ní. Když je to tak ultra spešl, nemohl si to nechat ujít. Ale taky samozřejmě nemohl přiběhnout na zavolání, musel dělat, že on sám tam chce jít ze svého rozhodnutí, ne že tam jde na její popud. A taky ji musel nechat chvíli čekat.
Perenelle je dohnala a už byli zase čtyři. “Jo, je pořád tak hrozně hrr. Je příšerná, viď? Neznám ji moc dlouho, ale rozhodně ji hodnotím jako mimo vlčici,“ pověděl na Perryn dotaz ohledně Severky veverky. To o tom, že vypadá tlustý ve svém nóbl kožichu, nejspíš neslyšel. Kdyby jo, určitě by se naštval a začal jí nadávat, co si to o sobě vůbec myslí, že nemá právo ho urážet, když nosí takový odporný kožich a trapnou kytku za uchem. Došel pomalu k Severce a povytáhl obočí. “Cos našla, veverko? Něco důležitého, nebo jen trapčíš jako obvykle?“ zamumlal nezúčastněně. Uvnitř sebe ale prahl po tom, aby se už konečně dozvěděl, co našla. Byl to ale dobrý herec. Posadil se a dělal, že ho to opravdu nezajímá. Ještě si k tomu povzdechl. Pak se zahleděl na ten divný kámen na jejím krku, popravdě si ho vůbec nevšiml. "Nojo, je ještě horší, než kytka, kterou má modřenka za uchem. Co to je za fujtajbl na tvým krku, Severe veverkovitá?" zeptal se taky na ten její šutrák.

<< Mušličková pláž

“Já a zpívat?“ zopakoval trochu překvapeně. Vlastně nikdy nepřemýšlel o žádném zpívání, u nich doma se nic takového nepraktikovalo. Když si teď představil svoji sestru, jak zpívá – drobné milé děvče s nadáním na zpěv, na těle mu vyvstala husí kůže. Oklepal se a raději pokračoval dál v cestě. Milé děvče, to tak. “Já jsem nikdy zpívat nezkoušel, myslím, že na to talent nemám,“ pronesl tiše. Tohle bylo snad poprvé, u čeho neřekl, že to určitě a na 100% umí. Tady ukázal, že i on je pravdomluvný, tak jako ostatní! “Nikdy jsem nezpíval, ale můj hlas na to určitě není,“ zazubil se nad tím a nad myšlenkou, jaký je to velký pěvec.
Nicméně, stále pokračoval v cestě za Veverkou a ustavičně kontroloval, jestli jde s ním Matali Orlí oko a modřák. Když se blížili k nějakému místu, kde v životě nebyl, trochu (skoro neznatelně) zpomalil. Bylo to divné místo, takové jakoby opuštěné nebo jak by to Etney nazval. Nikde nikdo, pouze moře a v něm nějakých pár ostrůvků. Když se Sever zastavila, zastavil se taky a jakmile začala mluvit, pohlédl na ni. Nasadil hned znuděný pohled, jakože ho to, co ona říká, vůbec nezajímá. Ještě si do toho zívl, aby tomu dal tu pravou váhu. “Ale běž, Severko. Jde vidět, že o mně vůbec nic nevíš a nic nechápeš. Mít modrou srst, že je pěkné? Děláš si srandu? Vždyť je to hrůza! Já mám svoji srst rád. Je krásně načechraná a zdravá,“ pochválil si ji a tlapkou se pohladil po hrudníku. Když znovu začala něco mlet, zahleděl se do dálky na útesy, které oblévala voda. Dělalo to krásné zvuky, úplně ho to začalo uspávat a přivádět do jakéhosi transu. Zároveň si vzpomněl i na Casipu a na to, co s ní asi může teď být. Kde se asi tak toulá? Nevěděl ani, jestli stále jsou spolu nebo ne, vůbec si nebyl jistý. Zase se neznali tak dlouhou dobu a Casipa se teď vůbec neukázala, takže kdo ví. Zmateně koukl na Severku, když zase někam doběhla. “To myslíš vážně? Kam zase jdeš? Vždyť jsme teď přišli!!!“ zakřičel napruzeně. “Mám hlad! Kde seženeme nějaký jídlo?!“ zahulákal, ale zvedl zadek a rozběhl se za ní. On nesmí nikde zůstávat pozadu přeci. Ta Severka je fakt vadná, divnějšího vlka jsem jakživ neviděl, zakroutil nad ní hlavou. “Tvůj kožuch je ten nejvíc nudnej na světě,“ zamumlal si sám pro sebe, aby měl to poslední slovo. Pak ji už trochu spokojeněji následoval.

>> Magický palouk