Gallirea - Příspěvky uživatele

Etney dál spal tvrdým spánek na Severčiném kožíšku. Bylo mu to moc příjemné. Severka měla měkký kožíšek a navíc vydávala krásné teploučko. To, že si slečny o něčem povídaly, o tom neměl ani páru. Spánek asi opravdu potřeboval, protože spal tak tvrdě, že by neměl tucha ani o tom, kdyby se ty dvě sebraly a šly pryč. Přitulil se k Severce nevědomky víc a svojí přední tlapkou si přitáhl její přední tlapku jako nějakou věcičku na uklidnění.
Mezitím, co venku zažívali někteří jedinci krušené časy ve velké zimě a ledovém sněhu, Etney se měl s holkama opravdu dobře. Teď momentálně ani extrémně nehladověl a mohl se krásně dosyta vyspat. Spal dlouho. Vzbudil se až tehdy, co svítalo sluníčko. Zvedl opatrně hlavu a s rozespalýma očima zívl. Zůstával ležet a koukal na všudypřítomné. Nechtělo se mu nic dělat, takže vrátil hlavu na Severku a lehce se pousmál. Tak nějak se mu to opravdu zalíbilo, i když teď byl při vědomí. Ten pocit, že se má ke komu přitulit. Pocit, že není sám. Že bych si našel kamarádky? napadla ho hřejivá myšlenka. Uchovával si ji na srdci a rozhodl se, že pro jednou zůstane zticha a vyčká, až se vzbudí i Severka s Matali, protože chtěl být hodný chlapec (// :D). Jindy by určitě začala ječet jak na lesy. Něco na styl jakože „proč furt spíte, když já už jsem vzhůru!“ a nebo „vy byste mě měly holky jedny zlobivý hlídat, aby mě nikdo nenapadl!“. Zůstával však výjimečně mlčet, tulil se dál k Severce a užíval si těchto vzácných chvilek. Navíc se to tu hezky vyhřálo, takže mu ke spokojenosti opravdu nic nechybělo.

Ještě chvíli a už by potřebovaly zdrbat, kde že se to flákají, pomyslel si úštěpačně, když viděl obě vlčice přicházet. Na jeho vkus jim to trvalo až moc dlouho. Zůstával nehybně sedět uprostřed, ale čím dál tím více zjišťoval, že to není úplně to nejvíc top místečko, jak si ještě před chvílí myslel. On totiž seděl přímo naproti vchodu, takže na něj foukalo, kdykoliv byl vítr směrem k nim. Nicméně, příjemné na tom bylo to, že každá byla po jeho boku z jedné strany, takže si liboval, jak to krásně vymyslel. Po pochvale od Matali pokýval hlavou. Už už se chystal něco radostně vyhrknout, ale pak si uvědomil, že Maty jej před nedávnem ignoroval a dala přednost čokoládové hnědce, takže si připomněl to, jak si říkal, že ji bude ignorovat. Neotočil na ni hlavu, nezastříhal ušima, pouze pokýval tou hlavou, aby se tedy neřeklo. Uvnitř něj to ale vřelo, nejradši by začal jásat a pýchou se nadouvat, že našel takto výjimečně úžasný úkryt. V tom ho začala chválit i Severka, no to už na něj bylo moc. Hlava mu vyjela nahoru, jakoby mu ji někdo chytil na špagátku a pozvedl nejvýš, jak to šlo. “Jistěže, mám na to čich. Věděl jsem, že v tomto lese bude nějaký podobný strom, proto jsem vás tímto směrem vedl.“ Vychválil se opět až do nebes. Skutečnost však byla taková, že v tomto lese nikdy nebyl, takže ani netušil, že nějaký Východní hvozd existuje. Zároveň ani nemohl vědět, že se les nachází tím směrem, kterým šel. Prostě šel „za nosem“, a les se ocitl před ním. Měl prostě jen štěstí. Seděl však spokojený jak želva, div nepraskl pýchou nad svojí dokonalostí a úžasností.
Severka se rozhodla, že si odpočine. Lehla si, na to konto Etney musel trochu uhnout, protože když Sever ležela, zabírala tak více místa, než bylo zdrávo. Zamračil se. “Hele Seveřice, zabíráš moc místa, to jako nevidíš? Já, nálezce tohoto posvátného místa, se teď musím tlačit na Matali, která už tak má co prd k dispozici,“ udělal ze sebe chudinku, jak se tu nemůže ani pohnout. Schválně však Matali tísnil, co to šlo. Bral to jako srandu, navíc jí dával sežrat její předešlé chování. Nebral v potaz to, že ona to nijak zle nemyslela, prostě se ho to dotklo. Tlačil ji tedy svými zády ke stěně stromu a v myšlenkách si liboval, jaký je to frajer. Po chvíli ji ale pustil a posunul se stranou. Najednou jej popadla únava. Ta chůze hlubokým sněhem byla tak vyčerpávající, že by si nejradši zdříml. A taky ten lov! A pláč! No hrůza. Koukl na Matali, pak na Severku, a pak se koukl, zda tu ještě je místo. Nebylo. “Navrhuji, abychom se složili nějak šikovně tak, abysme se navzájem zahřáli a mohli si odpočinout,“ vylezlo z něj a už se skládal do lehu blíž k Severce. Jejich těla se tak dotýkala. On jí ještě obtočil svůj ocas kolem jejího zadku a hlavu položil na její záda, jakoby snad byla nějaký polštář. Zívl, hlasitě oddechl a zavřel očka. Zanedlouho usnul. A to ne nějakým lážo plážo spánkem – usnul naprosto tvrdo tvrďáckým spánkem.

<< VVJ - přes Východní Galtavar

Sněhu bylo tak moc, že ho Etney měl až někam do poloviny nohou, ne-li výš. Něco si zabručel a ohlédl se po Severce. Kdyby měla bílý kožich, dozajista by ve sněhu zanikla. On by tak začal chytat chaos, že Severku ztratil, že zapadla do sněhu a tam se udusila. Že jí připravil sněhovou rakev, nebo tak něco. Naštěstí ona měla kožich černý jako uhel, takže ji nešlo přehlédnout. Když se však podíval ještě lépe, všiml si, že k ní přibíhala nějaká vlčice. Ta nějaká vlčice bude podle pachu asi Matali, jak tak odhadoval. Znovu je našla. Uvnitř něj srdce radostí zaplesalo, že ji znovu vidí, ale navenek nedával nic znát. Byl stále naštvaný, že se zachovala tak, jak se zachovala. Představoval si více pozornosti, té se mu však nedostalo, takže se rozhodl, že ji teď bude ignorovat on. Otočil hlavu zase dopředu a rozešel se dál. Chtěl se dostat někam, kde nebude tolik foukat. Možná do nějaké nory nebo jeskyně. Ten silný vítr mu totiž profoukl i kožich, takže mu byla pěkná zima. Ježíš, tak kde jsou ty dvě nány! naštvaně si odfrkl, zakroutil hlavou a rozmrzele pokračoval dál v cestě. Neměl čas ztrácet čas. Kdyby jej ztrácel, jistě by umrzl, už teď mu začínaly kolabovat svaly, byl tak zmrzlý. Jediné, co mohl teď udělat, bylo to, že hlasitě zavyl. Doufal, že je to popostrčí v tom, aby zrychlily a neztratily ho z dohledu.
Čím déle šel, čím více se přibližoval k hustému lesu, který na oko vypadal velmi vzdáleně. Začal se proplétat mezi stromy a hledat, kde by se všichni tři mohli zašít. Přemýšlel taky, jak by se pak ohřáli, protože on neměl magii ohně, on ovládal velmi zlehka jen svoji magii příkazu. Tiše si povzdechl, připadal si tak bezmocný. Přál si, aby uměl vše, na co by pomyslel. Najednou se ale zastavil a zahleděl se do dálky na vysoký a velmi mohutný strom. Když k němu přišel blíže, všiml si, že je vykotlaný. Vykotlaný tak šikovně, že si tam všichni tři mohli zalézt a přečkat silný severní vítr. “Matali, Severko!“ zakřičel a začal vrtět radostně ocasem. “Jsme v cíli! Našel jsem schovku!!“ štěkl a rozběhl se tam. Nejdřív se zastavil těšně před tou dírou ve stromu a hluboce se párkrát nadechl, aby zjistil, zdali tam není nějaký nepřítel. Například divoké prase nebo tak. Nikoho ale necítil, takže opatrně vlezl dovnitř – nejdříve tlapky, pak hlava, pak teprve zbytek těla. Byla to menší skrýš a ne moc útulná, ale dalo se to. Když tu budou všichni tři, jistě se to hezky vyhřeje. Sedl si tam na kraj a koukal před sebe. Pak ho ale napadlo, že když si sedne přímo doprostřed, budou si muset ty dvě sednout po jeho boku a budou se na něj tak lepit, protože díra ve stromě opravdu nebyla zase tak prostorná. Hlasitě se zasmál nad svým lišáckým plánem a učinil tak. Poposunul zadek přímo naproti východu a nahodil nevinný pohled. Čekal na ně.

Když tu udělal Severce scénku jako hrom, ihned si to uvědomil a najednou ho popadl v tom jeho mozečku amok. Nechtěl se jí ani podívat do očí, vždyť se úplně znemožnil! Měl do její srsti stále zabořenou hlavu a nechal stéct poslední slzičky lítosti dolů na zasněženou zem. Upřímně nečekal takovou reakci. Myslel si, že ho spíše uchlácholí, tlapičkou pohladí po jeho něžné hlavičce a líbne láskyplně na tvářičku. No, nestalo se tak. Vyvalila na něj tvrdým a neoblomným hlasem něco na styl, aby se uklidnil, že není malé vlče a pak se od něj odtáhla. Překvapeně zvedl hlavu s trošku zarudlýma očkama od pláče a koukl na ni. Tvrdá samice, huh? Asi není moc empatická! To mně by se tohle stát nemohlo, já mám empatie až až. Dokážu se do každého vžít, dokonce i do malé myšky hrabošky v poli, kterou zrovna chce ulovit dravý orel! Pak bych se jí zastal a orla vyhnal, a takhle ho pleskl! zasnil se a tlapou se rozmáchl ve vzduchu, jakoby někoho doopravdy pleskal. “Yes! Jsem vítěz!“ zašeptal tiše, poskočil radostně vzhůru a otočil se tím skokem směrem k Severce, jelikož ona už se přemístila směrem k rákosí, které bylo za jeho zády. Jak doskočil, zůstal stát rozkročený s trochu přihlouplým výrazem, ale ihned se opravil, dal nožky k sobě a oblízl si čenich. “Takhle bych to natřel každému“, doplnil své konání vítěznou řečí.
V tom už ale Severka začala vyvádět, dělat hluk a poskakovat v rákosí a kolem rákosí. Etney povytáhl obočí, chvíli ji pozoroval a následně přistoupil blíž. Říkal si, jestli jí třeba nehráblo, jelikož si neuvědomil, že ještě před malým momentem mluvila o lovu. Ahá! uvědomil si hned a přiskočil pár skoky blíže k ní. Najednou však z rákosí vyběhlo pár zmatených kachniček a Etney zatuhl ve sněhu místo toho, aby se rozběhl a začal je lovit. “Cooo?!“ vyšlo z něj. “Jakto, že tys nějaké našla a já si akorát nabil čenich!! To je teda nefér!“ ukřivděně ji sledoval, jak se snaží kachnu ulovit. Během pár sekund se ale vzpamatoval a uvědomil si, že tohle je jeho jediná šance, jak trošku potlačit hlad. Rozběhl se směrem za nimi. Sníh byl však nemilosrdný a podrážel Etnymu nohy. Špatně se mu běhalo. Musel skákat do výšky, aby se mohl hýbat vůbec z místa. Naštěstí byl ale rychlejší a taky silnější jako bezbranné kachničky, takže se k nim hodně rychle přiblížil. Pak už jen stačilo rafnout jednu za nožičku – jinam se ten trouba netrefil. Kachna začala bolestně vřískat a ošívat se. Etney ji upustil a chytil ji hned za krk, aby to chudina měla rychleji za sebou. On byl sice divný, ale nebyl až tak divný, aby si liboval v trápení nevinných tvorečků. Zbytek kachen uteklo pryč, aby se schovalo před nepřáteli, kteří je vyrušili z klidného spánku. Etney svoji kachnu položil na zem, hlasitě oddechl a koukal se směrem, kterým kachny zmizely. “Chudinky,“ hlesl tiše, kořist chytil do zubů a vydal se směrem k Severce, která už tu svoji dávno začala hltat. Položil ji vedle ní a koukal, jak si dává do šňupáku. “Myslel jsem, že ulovená kořist se jí dohromady! Tys na mě vůbec nepočkala,“ postěžoval si, nespokojeně zamručel a sám se pustil taky do kachny, která mu sice chutnala a konejšila mu hladový žaludek, ale na druhou stranu ho pořádně rozčilovalo to peří, které se mu lepilo na tlamu od krve.
Po dojedení všech zbytků místečko s kostmi ještě očmuchal a pak si hlasitě odfrkl. “Dobrá sváča, teď by to chtělo nějakou vysokou zvěř,“ zazubil se a vrazil čumák celý do sněhu, aby mohl odstranit ze své srsti tu krev. Předníma tlapakama čenich mnul a mnul, až se mu to aspoň trošku podařilo. “Tak,“ koukl na Severku, pak na zbytky obětí a následně zase na ni. “Můžeme vyrazit někam, kde se vyspíme?“ optal se, ale aniž by vyčkal na odpověď, rozešel se směrem od rákosí někam pryč. Šlo to pomalu a těžce, ale o to spíš museli spěchat. Vítr byl silný a studený, profoukl jim i husté zimní kožíšky. Zanedlouho začal Etney drkotat zuby a cítil, jak mu svaly pod náporem velkého chladu tuhnou.

>> Východní hvozd (nechtěla jsem do východního úkrytu, neboť tam mám haruhi :D :D)

Jak jistě Falionka ví, ptala jsem se na charaktery už dlouho předtím :-D žádám tímto o možnost třetího charakteru (budu si ho šetřit na vlče).

Myslím si, že jsem poměrně aktivní - s Haruhi tak, jak to jde s ohledem na absolutní zkrat v rodině. Hrála jsem hru s vlčaty, kopala je pořád přes FB, ať napíšou, ale ve skutečnosti se Art vzdal hry, Inaya taky pořád říká, jak bude hrát ale nic a Litai má alespoň stálého hráče. No a Sayap je aktivní jak kdy no. Jenže nemohu Haru odvést, protože rodinu našla po dlouhé době a ona sama by prostě neodešla.
S Etneyem je to něco jiného, za toho mě to hrozně baví :-D ujala jsem se ho jako odrostlého vlčete, který neměl hráče a táhnu to s ním už celý rok :-)

Samozřejmě se snažím účastnit akcí - jak smečkových tak nesmečkových. Adventního kalendáře jsem se zúčastnila jak nejvíce to jen šlo, ve smečce se taky účastním...

Už nemám, co víc bych napsala :-D takže je to vše :D

// mockrát děkuji :)

“Já mu to nevyčítal, pouze jsem mu řekl fakt, že je to ohavné. Určitě s tím souhlasili i ostatní, kteří tam byli. Jenže většina vlků se bojí otevřít tlamu a něco říct. Já bych třeba nic takového nechtěl, když už, tak něco na krk. Třeba nějaký drahý kámen, který bych měl jen já!“ obhájil sám sebe a rovnou řekl svoji myšlenku o drahých kamenech. Nojo vlastně, vždyť já musím nějaké kameny taky hledat! Chci jít k té Smrti, vzpomněl si na to, ale hned si řekl, že hledání nechá na později, až bude schůdnější počasí. Jistě by těchhle závějích sněhu nic nenašel. “Přijde mi, že nejvíc chundelatě a hebce vypadá šedá srst, jakou mám na sobě já. Ta je nejvíc hezká,“ zabrblal na konto hnědé srsti. Prostě s tím nesouhlasil, podle něj hnědá byla fujtajbl a hotovo. Už tak měla barvu po hovínkách. Pak pokýval hlavou a vzhlédl na oblohu, která byla stále zatažená a temná. Ani nešlo vidět, jak zapadá slunce – žádné červánky, růžová obloha a nic. Jen tmavo a černo. “Vždyť já nic neposuzuji. Já sám o sobě vím, že jsem něco víc než ti na té louce a to mi stačí,“ zažblekotal si sám pro sebe ještě a pak se vydal za Severkou do rákosí a u toho si vyslechl, jak hájila Matali. “Stydlivá?“ zopakoval potichu a sklonil pohled na studený sníh, kvůli kterému ho zebaly tlapky. “Nenapadlo mě, že by mohla být stydlivá. Spíš jsem si říkal, že prostě nemá zájem se se mnou bavit. A kde je vůbec teď? Nechali jsme ji tam?“ zahleděl se Severce do očí a zazubil se. “Napospas hnědce hovenaté?“ očividně rád všem a všemu dával své vlastní názvy. Jako třeba Severka veverka, rybčata a tak dále. “Jo, ale když není za co chválit, je to obtížné. A navíc si myslím, že vlci slyší rádi chválu, ale nikdy nikoho nechválí. Například mě nikdo nepochválil jak je rok dlouhej,“ ukřivděně si postěžoval, nicméně pak poslouchal její plán o kačenkách, který mu přišel trochu zvláštní. “Je mi těch kačenek líto, určitě je jim taky zima, Severko,“ prohlásil. Teď ukázal, že i on má city – a to lítost nad kačkama.
Žaludek mu však zakručel tak silně, že kdyby to šlo, chytil by se za břicho a lítostivě zaknučel. Musela to dokonce slyšet i Severka. Nic nejedl tak dlouho, a ač mu přišlo líto zabíjet bezbranná káčata, musel to udělat. “Fajn, zkusím to. Ale co když tam nic nebude?“ hlesl tiše a pomalinku se přiblížil k dlouhému rákosí. “Jdu na to,“ zašeptal, zvedl zadek od země a lehce s ním zakroutil ve vzduchu. Přední nohy, hrudník i čumák měl u země a očima rákosí pozoroval. S hlasitým vyštěknutím vyskočil přímo do rákosí a...Nic. Chudák si pouze natloukl čumák. Spadl totiž hlavou přímo do kupy sněhu, který byl mezi rákosím napadaný. Svalil se okamžitě na bok a trochu vyděšeně (hlavně však zmateně) koukal po okolí. “Kačenky tam nejsou, kačenky tam nejsou!“ Oznamoval Severce a dál ležel na boku, jakoby ochrnul. Nehýbal se, jen koukal před sebe. Nejspíš ho mrzelo, že opravdu kačky v rákosí nebyly, už měl chuť na jídlo a viděl se s plným břichem. “Severkoooo,“ zasténal najednou a oči se mu zalily slzami. Vyskočil na nohy, přiřítil se k ní a svoji hlavičku zabořil do její jemné srsti. “Kdy seženeme něco k jídlu!! Přijdu si opuštěnej, jsem hladovej, je mi zima. Nikdo mě nemá ráááááád!!“ skrze pubertální pláč křičel všechny věci, které mu ležely na jeho něžném srdíčku. Pak zaslzenýma, roztomilýma očima vzhlédl do těch jejích a zavzlykal. “Ty mě máš ráda, že? Že jo!“ pak do ní ale mlčky hlavu zpátky zabořil a tulil se. Jeho nálada se dokázala měnit jako jarní počasí, byl neuvěřitelně zvláštní.

<< Východní Galtavar

Byl překvapený, že Severka se k jeho stěžování si hned vyjádřila. Koukal na ni s nastraženýma ouškama a kráčel vedle ní. Vyslechl si ji, zatáhl ocas trošku mezi nohy, aby mu nefučelo na kouličky, a pak se ušklíbl. "Myslíš, že bych si sám neporadil?" položil jí spíše řečnickou otázku a odvrátil pohled na druhou stranu. Tss, jaké má o mně ale nízké mínění! Vždyť mě by nikdo nic udělat nemohl, můj otec by ho vlastnotlapkově zabil! Určitě, ujišťoval sám sebe, že alespoň v něm má oporu. S těma urážkama to ale pro něj bylo něco nového. Copak on někoho urážel? Vždyť on se jen upřímně vyjadřoval! "Ale vždyť..." došel mu hlas. Nějak nevěděl, co na to říct. Z mírně pootevřené, nyní trochu bezbranné tlamičky šla bílá pára, kterou hned ostrý vítr rozsekal na cimpr campr. "Já to nemyslím špatně, říkám jen to, co si myslím." Zamumlal nakonec. "To odporný peří bylo fakt hnusný, tak mu ho přece nebudu chválit. A navíc...Navíc Matali mě fakt naštvala!" Dupl rozčíleně tlapkou do sněhu, ale ta se mu probořila ještě hlouběji, než když normálně stál. "Ježdááá, dívej! Toho sněhu je tu nějak moc!" zahihňal se a tlapu, ač s obtžemi, vyndal. Jedním větším skokem dohnal Severku a koukl jí na roztomile navlněnou rst za krkem. "Prostě, Matali se s náma vůbec nebaví, dělá, jakobych tu nebyl. A pak přijde ten debžot a ona se z něj může pototo...No chápeš. Mohla na něm oči nechat!!" Znovu byl naštvaný, ale nyní netloukl tlapou o zem, jen zakrutil hlavou a svraštil "obočí" jak nejvíce to šlo. "Nechápu, co na té hnědce bylo tak úžasného. Vždyť takovou hnědou barvu vidíš na každém vlkovi. A navíc takovou svedu i já, když jdu za keřík se vytentovat," dokončil své myšlení již mírnějším hlasem a povzdechl si, že je to jako všecko na dvě věci.
Po cestě se čím dál tím více ujišťoval, že takhle to dál nejde. Musí si spolu najít nějaký úkryt. Jednak je to tak na nachlazení, a Etney už si v hlavě vykresloval, jak by se žádné vlčici nelíbil, kdyby mu tekly nudle z nosu. A druhak by ani žádnou zvěř nenašli v téhle hrozné zimě. "Severko," oslovil ji snad skoro poprvé normálně. "Víš, neměli bychom si najít něco, kde se můžeme schovat? Taková tuhá zima už tu dlouho nebyla. Co myslíš?" Navrhl jí a přiblížil se k ní tak, že se jejich čenichy skoro dotýkaly, aby ji lépe slyšel, protože dost foukalo. "I jezero je úplně zamrzlé. I ryby jsou určitě se svýma rybčatama někde zahrabaný v písku. Nebo...Myslíš, že se rybí rodinka zahrabává na zimu v písku, který je dole v jezeře? A nebo si jen tak plavou sem a tam? Co si myslíš ty?" zapřemýšlel a pohlédl na svoji zmrzlou tlapku, kterou už skoro necítil. Dával najednou Severce (nejspíš ale nevědomky) najevo, že ji bere jinak, než ji bral na začátku. Asi si na ni zvykl, třeba z nich jednou budou dobří přátelé. Nojo, když vlk s vlkem tráví dost času...

Takže jediný, kdo tu pro něj zůstal, byla Severka. Když se na ni Etney podíval, říkal si, že by se měl možná chovat trošku slušněji. Přece jen, Sever od něj zatím ještě nikam neodešla. To stejné se bohužel nedá říct i o Matali, naštvaně vyfoukl vzduch koutkem tlamy ven a zamračeně pozoroval, jak Orlí oko obskakuje toho divného vlka s hnusným peřím na uchu. Copak to je nějakej vlindián, aby měl peří? Nechápu! Vždyť vlindiáni vymřeli! Co vím z otcova vyprávění! Nebo pták? Ptáky já lovím!! Odvrátil od nich hlavu a potichu si povzdechl. Žralo ho, že k němu Matali vůbec nepromlouvala, ale tady u té hrůzy se rozpovídala a byla celá nadšená a veselá. V tom ta hnědka promluvila, tak na ni Etney svýma jantarovýma očima pohlédl a nahodil pohled jakože „ty tu ještě jsi?“. “Potomek koho? Ani mi to hrozný jméno nejde přes tlamu. Já, kamaráde...spíš nekamarádeJsem potomek úžasného Arcanuse prvního a Elisy moudré z Asgaarského lesa! Jednou to tam po nich vše, převezmu. Rozumíš? Pře-vez-mu!!“ (jak slabikoval, přibližoval k němu po částech hlavu a říkal to velmi rázně). Pozvedl pyšně hlavu k nebesům, našpulil rtíky a odfrkl si. Byl sám na sebe tak hrdý! Tolik toho v životě dokázal, byl prostě úžasný. Ohledně ciferníku se zasmál. “Myslíš můj krásný obličej? To víš, ne každej se narodí tak hnusnej jako ty, no. Tak nezáviď,“ vyplázl na něj jazyk a odvrátil pohled. Jak však mohl čekat, Severka se ho nezastala. Koukal na ni a potom sklopil pohled. Najednou nechápal, co od ní čekal. Však jeho se nikdy nikdo nezastává. Když však na něj začala mluvit jako na malé vlče, byl šokovaný. Překvapený. Začala do něj strkat, aby se odklidil. Šlapal tedy pomalými krůčky pryč a u toho se mračil na Faliona s Matali. “Proč máme odcházet? Snad půjdou pryč oni, ne?!“ rozkřikl se na Severa. Byl zase jen naštvaný. To, že i Laura se k němu otočila zády, to už nezaslechl, neboť ho Severka odtlačila už dost daleko.
Nakonec se on sám rozešel – ale neochotně – pryč a u toho se šklebil a něco si mumlal. Proč si se mě nezastala?! Copak nejsme...společníci?!“ slovo kamarádi mu nešlo přes čumák. Zatím. “Myslel jsem, že společníci se navzájem sebe zastávají!“ Byl ukřivděný a naštvaný. Částečně však ale i smutný, že v nikom nemá oporu. Kráčel před Severkou s hlavou skloněnou k zemi. I on měl city. A čeho bylo moc, toho bylo příliš. Měl dojem, že se k němu každý obrací zády, a on vůbec nechápal, proč.

>> VVJ

// Etney na tebe byl ošklivý, ale ty sis ani nevšimla! :D :D

Etney chtěl odejít dříve, než si jich sestra všimne. Samozřejmě se mu to nepovedlo a Awnay se sem přivlekla a s ní i nějací další vlci. Etney začal být nervózní z toho, že je tu tolik vlků, a že ho Awnay nějak ztrapní. Už už se nadechoval, že ji pošle někam, ale ona byla rychlejší a začala dělat přesně to, čeho se obával. No ta je blbá jak čtyři!!! Jak čtyři Awnayiny! Awnaydice blbá, hnusná, špinavá a smradlavá! Na venek však nedával nic znát, pouze pokyvoval hlavou a přihlouple se usmíval. Chtěl ukázat, že ho něco takového nemůže rozhodit. Uvnitř sebe ale tekl. “No, moje sestra ráda kecá žblepty. Nejsem vůbec ňouma! Kdeže, jéje,“ nahodil hrozně inteligentní výraz. “Ona prostě jen nedokáže snést, že jsem chytřejší a hezčí, tak se do mě v jednom kuse naváží, nu. Tak je to,“ pokrčil lopatkami k sobě, oddechl si a zakroutil hlavou, aby Awnay naznačil, že teda jako ji setřel. Ona mu však pak ani neřekla „ahoj“ a odkráčela si pryč. Zíral jí na záda s jemně pootevřenou tlamou a tiše si odsekl něco na styl, že je nesnesitelná.
Najednou se však začala odpojovat i Matali, začala se bavit s ňákým jiným vlkem. Koukal na ni a překvapilo ho, jak se najednou tak moc rozpovídala. “Hele, jako wtf?!“ ohrnul jemně horní koutek tlamy nahoru. Byl znechucený vším, co tu bylo. Teda spíš všemi, kdo tu byli. A ještě ke všemu do něj teď začala šťourat Laura. Otočil na ni hlavu a zastříhal ouškama ze strany na stranu. “Hele, je mi fajn! Žiju si svůj super život a mám svůj harém nádherný děvčat!“ štěkl po ní a naštvaně odvrátil hlavu pryč. Hned na to mu to ale přišlo líto, protože mu hlavou proběhly vzpomínky na všechny vlčí dny, které s ní strávil. Koukl tedy znovu na ni a oblízl si čeníšek. “Lá, jsou to moje kamarádky. Severka a Matali. Mám partnerku, která je ale vlk ví, kde. Takže vlastně asi žádnou partnerku nemám, hihi,“ zazubil se, aby vypadal, že ho to vůbec netrápí. No, on sám totiž opravdu nevěděl, jestli ho to trápí nebo ne. Nějak neměl čas nad tím přemýšlet. Sklonil hlavu, zašoural tlapkou o sníh a potichu si povzdechl. Jak vydechl vzduch ven, šla mu od tlamy bílá pára, která se pomalu rozplynula, a nakonec z ní nic nezbylo. Fascinovaně to pozoroval a u toho poslouchal Severku. “Mám pořád hlad, ulovíš mi ale něco? Já bych si umazal tlapky krví, to bych moc nechtěl,“ otočil na ni hlavu. Nemyslel to samozřejmě vážně, pouze nechtěl ukázat své lovecké nedovednosti. Zaostřil pohled na peří, které hnědému vlkovi, se kterým se Tal bavila, viselo z ucha. “Ty hele, co ti to tam visí?“ ukázal tlapou na ty barevné věcičky a zlehka se k nim přiblížil. “Vypadá to divně, nic tak hrozného bych na uchu mít nechtěl. Že ano, Severe? Že je to hrůza? Absolutně se to nehodí k jeho srsti. A navíc je to nevkusná ozdůbka. Já například žádnou nepotřebuji, jsem krásný i bez ní,“ ohrnul zlehka tváře hore a pohlédl na Matali, přičemž po ní hodil trochu žárlivý pohled. Rozčiloval ho fakt, že s ním se vůbec nebavila, ale tady s hnědkou se úplně rozpovídala. “Severe, půjdeme něco ulovit, nebo jak to vidíš? Mám hlad,“ zabručel a otočil se k ní čelem, přičemž se k ní zlehka přišoupl. Alespoň ona tu s ním zůstala a „byla mu oporou“.

// co nejdříve hodím reakci všem čekajícím! :D

// u písmen jako např. C - počítají se i slova na č?

Byla tu taková vřava vlků, že byl Etney opravdu zmatený. Koukal zprava doleva a nechápal. Jeden mu ale odpověděl, že nic neví. Nereagoval na to, protože ani neměl čas. Ten trikolorní vlk – mimichodem příšerná srst! Nechápal, jak někdo tuhle hrůzu může nosit, řekl něco na styl, že Etney není moc chytrý. Ten na něj koukal, jak kdyby spadl z jiného světa, přičemž se v něm začala pomalu vařit krev. A v tu ránu jiná vlčice začala pištět a vítat se zase s tou šedou vlčicí, co řekla, že nic neví. Koukal na to s pootevřenou tlamou. No to je teda divadlo, kam jsem se to dostal?! naštvaně odfrkl soplík na zem, otočil pohled za svými společnicemi a ustoupil dozadu k nim, aby k nim mohl promluvit. “Nepůjdeme pryč? Ani se tu nedokážu zorientovat, je mu moc vlků. Navíc jsou to všichni hlupáci,“ šeptal. Ještě jednou si všechny přítomné prohlédl a pohled mu padl i na jeho sestru, kterou tu vidět opravdu nepotřeboval. “Půjdeme ne?“ zeptal se znovu a snažil se schovat se za Severku, aby jej Awnay nemohla vidět. Nestál o setkání s ní. Bylo by to divné. A navíc on ji prostě nemusel, i když se spolu jakoby usmířili.

// pfuuuf, nadlidský výkon :D :D :D tendle ukol

<< řeka Mahtae

Klusal dál a dál od řeky až na nějakou louku. Pořád potkávali louky, přišlo mu to už i divné. Celý tento svět byl takový...zloukovatělý. Všiml si však bandy vlků, takže za ní zamířil a rozhodl se, že se zeptá jich. Nehodlal ztrácet čas...Totiž, on neměl čas ztrácet čas, chápete. “Hej, neviděli jste tu někde nějakou lovnou zvěř? Nemůžu nic najít,“ oslovil je okamžitě a rozhodl se nepárat se s tím tak, jako u zlaté vlčice před chvílí. Napadlo ho však, že by ji mohl zmínit. “Potkal jsem jednu zlatou u řeky, ale ta mě odbyla, že jako neví. Že to tu nezná, nebo co to žblekotala, tak mě napadlo, že vy byste mohli,“ zazubil se. Snažil se udělat lepší dojem, než jaký dělá normálně. Byla tu spousta vlků - od nějaké s hnusným zraněným na stehni, které kazilo jeho image, až po jeho...jeho otravnou sestru!!!

// Severka, Matali, Lylwelin, Fiér, Awnay, Laura, Sayap