Gallirea - Příspěvky uživatele

// Lot. 15 (+ 5)

<< Vyhlídka

Etney se tedy konečně dozví, kde se berou ona vlčata, o kterých otec pořád mluvil. Ono z čápa to asi nebude, heh, poušklíbl se. Nejsem tak hloupej, aby mě někdo napálil na čápa. Čáp přece nic nenosí, sledoval Arcanuse a usmíval se jak měsíček na hnoji. Konečně se dozví pravdu! Když otec začal povídat, Etney si držel pevnou tvář a velmi pozorný výraz, aby bylo jasné, že ho to zajímá, že se neptal jen tak. Po chvíli mu ale vyjely oči nahoru, tlamička se trochu pootevřela a zíral jak puk. Tohle nečekal. Byl pšece ještě mališkej! Na to, aby věděl něco takového! U věty „mezi nohama“, se mírně rozkročil, sklonil hlavu a podíval se sám sobě mezi nohy. “Takže to, čím čuráš, používáš na vlčata? A k čemu je pak to, čím kadíš?“ Nechápavě se zeptal, cítil se trochu zmatený. Jistě, že věděl spoustu věcí, byl velmi chytrý, vzdělaný, božský, krásný a tak dále, a tak dále... Ale tohle mu prostě nějak uniklo. “Ah, aha. Takže takhle se berou vlčata. Takže mě Elisa vyflusla z břicha?“ Zazubil se pobaveně při té představě, jak se jí otevřelo břicho a z něj vypadl princ Etney. Asi mu nedošlo, že se to nerodí břichem, ale nenapadlo ho zeptat se na to blíže. Prostě mu nějaké souvislosti tohoto tématu nedocházely, no.
Když se vydali na cestu, ještě si Etney mohl vyslechnout chválu o jeho matce. Lesklý šedý kožíšek? Takže já mám skvělý, lesklý kožíšek po matce, tož to je jasné! Spokojen sám se sebou, s tím jak vypadá, vyklusával vpřed s pozvednutou hlavou k nebesům. Ocas vysoko nesený, prostě se mu hned napravila nálada a zase se cítil jako dřív. “Dík táto, je mi líp. Prostě musím naslouchat vlkům a až pak mluvit. Chápu to. A třeba mě Severka bere jako kamaráda, kdo ví. Možná se s nimi ještě někdy setkám,“ uznal. Pak, když se dostali společně k tomu, že on rád ovládá vlky – přesvědčuje je o jiném názoru, než jaký mají, vyplynulo z toho, že je to částečně skrz jeho magii. Etney se krátce zamyslel, bylo to možné, samozřejmě. Ale on o své magii sotva věděl, ještě nikdy ji pořádně nepoužil. Až na svoji matku. “Jojo, příkaz je silná magie. Jsem pyšný, že ji mám. Cítím se pak víc jako někdo oproti ostatním! Ale, abych byl teda upřímnej... (odmlčel se a zbytek věty pošeptal)... Moc ji neumím ovládat.“ Přihlouple se usmál. Pořád se styděl, když mluvil o něčem, co mu nejde a co neumí. Přál by si, aby mohl umět všecko na světě nejlépe, aby všem mohl ukazovat, jak je super duper.
Během jejich cesty se dokonce dostali i k tomu, že by mohli něco ulovit. Pravda byla, že Etnymu kručelo v žaludku, ale dost dlouho si sám nic neulovil. Sotva zvládl spolu se Severkou ulovit tam u jezera tu kachnu. Když si na to vzpomněl, dostal trochu pocit, že má přiškrcený krk. Nechtěl se před otcem znemožnit. “Eh, šakal? No já ti nevím, má to měkký maso? Nesmrdí to? Já mám nejradši jen ty kachničky, zajíčky a tak, s tím se jeden nenadře,“ pokrčil rameny. Snažil se působit jakože free, že ho to vůbec netrápí. Docela by mu to jeden i věřil. Dorazili spolu k řece, před kterou se Etney zastavil, sklonil hlavu a očichal led, který se na řece vytvořil. Řeka byla poměrně široká, proto chtěl zjistit, jestli je led pořádně pevný na to, aby ho mohli bezpečně přehopkat na druhou stranu. Zkusil to tlapičkou, pak druhou, ale pak si byl jistý, že je led unese. Přehopkal to tedy na druhou stranu a už tam čekal na otce, přičemž vesele vrtěl ocasem. Byl vděčný za jeho přítomnost, nechtěl by tu být sám. “Pojď, táto, jdeme, honem,“ vybízel ho. “Jinak jo, je to vše o tréninku, já vím. Ale možná jsem si říkal, jestli to na mě nepadne z nebes, víš... Ta šikovnost. Že se to třeba nemusím učit, že to prostě jen tak najednou zvládnu a budu vědět, jak na to. Ale zatím se nic neděje teda,“ našpulil nespokojeně rty. Nechtělo se mu nic trénovat. “A ohledně Života, vím jen o tetce Smrti. Prý taky pomáhá, sbírá drahé kameny... Já jich pár mám ve své skrýši! Našetřil jsem je! Jsem šetřivý!“ Kecl zadkem na zem, vypjal hruď, zvedl hlavu a spokojeně čekal na pochvalu, přičemž se usmíval jako malý blbeček. Kdyby to šlo, vytvořila by se mu na hrudi imaginární medaile, kterou získal za odvahu a statečnost.

// Lot. 14 (+ 5)

Otec prostě věděl, jak Etneye podpořit. Hned se cítil líp, jeho utrápený výraz z tváře zmizel. Nahradil ho ale zamyšlený pohled. Přemýšlel, jestli opravdu v těch věcech, které říkal, neměl pravdu. Kdybych poslouchal, co kdo říká, zapamatoval bych si různé věci. Pak bych třeba byl ještě moudřejší. Vlci by mě pak třeba daleko víc uznávali, napadlo ho, přičemž se lišácky pousmál, že jaký to ale vymyslel kutilský plán. Zaposlouchal se však do příběhu o něm a o matce a spokojeně se pousmál. V jeho těle se momentálně byly různé pocity, jedním z nich byl i pocit štěstí, že tu může být s ním. A to, že se dozvídal věci i o jeho matce, kterou, ač spolu trávili dost času, pořádně nestihl poznat. “Ty táto. Víš co? Jak prostě... Chápeš...“ Odmlčel se. Nevěděl, jak se zeptat, přišlo mu to trochu trapné, nejspíš by měl takové věci vědět. Ale nevěděl. “To se jen tak rozhodneš mít vlče a máš ho? Dostaneš ho od bohyně? Nebo od Vlčíška?“ nechápavě, skoro až tupě se na otce podíval. Nebyl zase tak mladý, aby tohle nemohl vědět. Bylo to zvláštní, ale možná to bylo z části tím, že se s nikým moc nestýkal a neměl to kde zjistit. Však ho nikdo nesnesl déle jak pár dní. Pak se k němu vlci otočili zády a už s ním nechtěli nic mít. Povídání o matce však pokračoval, tak Etny dělal to, co mu příliš nešlo. Musel to ale trénovat – poslouchal. Pokyvoval hlavou, a snažil se o to, aby se mu vše bezpečně uložilo v mysli, aby to nikdy nezapomněl. Ač byl rozverný, zabedněný, tlučhuba a bez špetky taktu, i on chápal, že rodina je to nejdůležitější, co na světě vlk mohl mít. Chtěl si tedy o matce uchovat ty dobré vzpomínky, aby o ní nemusel povídat jen špatné věci. “Hned, jak bude příležitost, najdu ji a sblížím se s ní,“ pověděl tiše ohledně Elisy. Zněl tak rozhodně, že by mu to jeden i uvěřil. Etney ale nebyl ten, který se zabýval plněním slibů, sám v sobě se ale ujišťoval, že matku opravdu najde. Příběh se ale otočil o 360 stupňů a Arcanus začal povídat zase o mývalce Maile. Takže Naila, ne Maila. Ale Maila zní líp, asi bych ji i přejmenoval, napadlo ho. Přece jen, on měl vždycky pravdu. Když říkal, že Maila bylo lepší, tak se měla jmenovat Maila. Nerozuměl tomu, jak její rodiče mohlo napadnout tak nudné jméno jako bylo Naila. Maila bylo 100x lepší. Až on bude otec, jeho vlčata budou mít ta nejlepší jména. Jedním z nich určitě bude Etney II. “Krásnější než matka?“ zeptal se. Jeho otázky byly záludné, ale on je tak nemyslel. Neměl tak rozvinutý mozek, aby se mohl ptát na propracované, předem naplánované otázky. Prostě ho to jen tak hala bala napadlo. Na následné rady jen přikyvoval. Už na ně neměl co říci, uznal, že Arcanus má asi pravdu. Byl to jediný vlk, které uznával, že má pravdu. Jindy si totiž myslel, že je ten nejchytřejší on, takže bylo zbytečné ho o něčem přesvědčovat. Jen Arcanus a občas Elisa jej mohli přesvědčit o něčem jiném, než co si zrovna vzal do hlavy za správnost. Ohledně návrhu přikývl a vyskočil energicky na nožky. Asi už tu byl zase ten starý Etney, jeho pesimistické náladičky asi nemohly nikdy trvat déle než pár hodin.
Vydal se na cestu, netušil kam, šel prostě jen za nosem. Věděl ale, že s otcem se nikdy ztratit nemůže. “Takže, nejdřív mě napadlo, že bychom mohli najít něco k jídlu, co ty na to? Sice jako... Abych pravdu řekl jo, nejsem zrovna odborník na lovení zvěře. ALE! Hodně se zlepšuji. Jen jsem vždycky měl po tlapce někoho, kdo to ulovil za mě. Ale chápej, mít takové vlky, kteří pro tebe udělají to, co si řekneš, je taky důležité a rozhodně to není jen tak! Naučil jsem si je to!!“ Pokyvoval velmi významně hlavou, jeho pohled byl pevný a nezlomný. Věděl, že tohle byla pravda! Ovládat vlky nebylo lehké. “No a pak taky jako se snažím zlepšovat v běhu, ale moc mi to nééénde. Táto, jsem trochu neobratnej. Vždycky zakopnu o svoji nohu,“ svěsil hlavu rozmrzele níž k zemi, takže mu vystouply lopatky na zádech. Jeho nezlomný a pevný pohled byl ten tam. Svěřoval se Arcovi s věcmi, které by jindy neřekl živé duši. Rozhodně neměl v plánu někomu říkat o svých neschopnostech. Nasvědčovalo to tomu, že k němu choval velkou důvěru a respekt.

>> řeka Midiam

// Lot. 13 (+ 5)

Etney otci věřil a vůbec mu nevadilo, že se mu se svým problémem svěřil. Kdyby to byl někdo cizí, nikdy by o takové věci nekvákl a držel by si hrdý postoj a pevnou tvář. Kdyby to byla sestra, možná by dal najevo, že něco není ok, ale nikdy by jí o tom neřekl, protože by si myslela, že je to slaboch. To on samozřejmě nechtěl. V případě matky by přemýšlel, jestli se jí s tím má svěřit a i kdyby se svěřil, jistě by si to trochu přibarvil a neřekl to úplně podle pravdy. Ale u Arcanuse věděl, že mu může důvěřovat a že on ho vždy podrží. A tak se stalo i teď. Vysvětlil mu „vlšištový problém“ jasně a zřetelně. Etney na něj koukal a pokyvoval hlavou. “No ale stejně to nechápu! Když mi na někom záleží, přece jen tak nezmizím, ne? Ale vlčice jsou asi přelétavé potvory. Máma někdy jen tak beze slov zmizela? Měl jsi s ní někdy nějaký problém? Velký spor? Nebo jsi věděl, že je to ta pravá?“ Zeptal se ho a u slova „pravá“ se zasmál. Elisa byla vždy chladná jako kus ledu a taková neempatická, alespoň tak na Etneye působila. Samozřejmě že se ke svým vlčatům chovala s pěkně a dávala jim všechnu péči a ukazovala, že je má ráda... Ale stejně, byla to prostě Elisa. Etney to takhle cítil. Ne, že by ji neměl rád, ale prostě to mezi nimi nebylo úplně ok. “Matka ale vždycky měla radši Awnay,“ pronesl pak jako jen tak do éteru.
Pak bylo chvíli ticho, Etney se tedy zase zahleděl do dálky a konečně mu došlo, že ten les, na který tak dlouho čuměl, je jeho rodný les. Nejradši by se poplácal tlapkou po hlavě, ale teď k tomu nebyla vhodná příležitost. Navíc nemusel všem dávat najevo, že je tak zabedněný. Musel si udržet inteligentní výraz, i když byl zrovna psychicky zlomený. Otec začal zase po té delší odmlce povídat, tentokrát to bylo něco, co Etny nevěděl a nikdy neslyšel. Koukl na něj koutkem oka a pak pohled zase vrátil před sebe. “Aha, to jsem nikdy nevěděl. Naila? Tu vlčici neznám. Byla krásná? Byla hodná a milá? Jak vypadala? Miluješ ji... Pořád?“ otočil k němu zvědavě hlavu. Vyzvídal. “Můžeme ji zkusit najít!!“ Napadlo ho pak. Vždycky měl delikátní nápady. Věděl to. Teď se v hlavě chválil, jak se zas ukázal a že mu to dobře a rychle pálí. Už by se zvedl a šel hledat tu Mývalku, nebo jak se jmenovala. Byla to Maila, ne? A Maila zní jako mýval, odůvodnil si v myšlenkách její přezdívku, kterou jí narychlo dal. Otec ale zase začal mluvit, tentokrát se to týkalo zase šedouše, takže ten zpozorněl. Vše, co se týkalo jeho, ho zajímalo. Byl rád středem pozornosti a miloval, když se prostě řešilo něco o něm. To, co ale otec říkal, mu ulpělo v palici. “Takže,“ začal pomalu. “Měl bych tedy být spíše zticha a snažit se poslouchat, co dotyčný říká? A co když mě to nebude zajímat? Co když bude říkat něco špatně, co bych chtěl opravit? Mám vždycky takový silný nutkání, že si nemůžu pomoct. Musím říct tomu dotyčnýmu, jak je to správně, já toho vím fakt hodně, táto. Mám to po tobě, takový dobrý znalosti. A hodně vlků je tupých, chápeš. Snažím se je poučit. Takže mě to vždycky hryže, když někdo něco řekne tak, jak to není!“ Zakroutil rychle hlavou, jakože je to hrůza, ti dnešní vlci. Vůbec ho nenapadlo, že on taky třeba říká chybné věci. “Nebo často se stává, že vychvalují cizí vlky, ale mě si vůbec nevšimnou! To je drzost, já jsem přece úplně jedinečný. Chápeš, někteří mě úplně přehlíží, to nesnesu,“ začal se zase mračit a nespokojeně mrskl ocasem. “Navíc jsem velmi chytrý, kdybych měl vlčata, budou celá po mně,“ usoudil a spokojeně si zamlaskal. “Ale mohl bych to zkusit, třeba bych pak líp na ty vlky působil. Ale není to pak přetvařování se?“ zauvažoval zase a naklonil hlavinku do strany. To mu zas Arc nasadil brouka ohledně Severky. Když se vrátila, tak pro ni asi byl důležitý, ne? Pak si to ale rozmyslel. “Já nevím, asi spíš chtěla jen parťáka na cestu za Matali, která se zaběhla vlk ví kam. Taky říkala, že ji musí najít, abych se já mohl omluvit. Jako kdybych snad něco provedl. Přitom to Matali furt vychvalovala toho hovňouse! Jakoby on byl někdo! Přitom je to nikdo! Chápeš ne?“ plácl si tlapkou na čelo, že je to opravdu hrůza.

// Lot. 12 (+ 5)

Etny dál koukal na své šedé packy, která byly skoro až po kotníky zabořené ve sněhu. Potom, co otec promluvil, zpozorněl a dal mu najevo, že ho poslouchá tím, že zastříhal ušima. To, co následně řekl, Etneye samozřejmě vnitřně zahřálo u srdce, nedal to však zvenčí na tváři najevo. Nechal tátu, aby se přisunul k němu blíž a pak na něj koukl, když se zeptal na Casipu. Chvilku se zamyslel, ale pak zakroutil hlavou. „Ne, to ne. Nebo jo. Nebo já nevím, ale...“ S povzdechem se odmlčel. Zamotal se do svých vlastních slov a myšlenek, to se mu už dlouho nestalo. Vzhlédl na něj a pak otočil hlavu před sebe. “Casipu jsem už dlouho neviděl. Asi to bylo unáhlené, měli jste pravdu. Ale o tu teď nejde. Jen že... Všichni vlci, které vždycky potkám, se mi vyhýbají a nechtějí se mnou mít nic společného. Když se mi pak podaří získat jejich pozornost a trochu se s nimi seznámím, máme pořád nějaké konflikty a vůbec se spolu se mnou nechtějí kamarádit. Nechápu proč, nikdy nic špatného neříkám, jen to, co si myslím. Přece upřímnost je důležitá, ne? A když řeknu, že jsem pěknej, tak co! Však taky ať se na mě podívají a srovnají svoji polovypadanou a vybledlou srst s mojí huňatou roztomilou medvídkovitou srstí,“ oklepal se a odfrkl si. Začínal být naštvaný. “Cestoval jsem s kamarádkami, ale protože do mě Severka pořád jen rýpala, naštval jsem se a utekl. A ona pak přiběhla, že ta druhá vlčice taky utekla, jenže než jsem se probral, obě zmizely. Ale jde o to, že prostě neměly zájem se mnou normálně komunikovat, furt s něčím měly problém!!“ začínal se rozčilovat. Svěřil se otci a u toho kroutil hlavou, jakoby se událo něco neuvěřitelného. Měl zvýšený hlas a nervy na pochodu. “Tak jsem si říkal, jestli je na mě něco špatně. Casipa se mi nevrátila, Matali ani Severka se mi nevrátily... Ještě k tomu, když jsem projevil o Matali zájem, ona žvanila furt jen o nějaké hovínkovité hnědce s peřím v uchu. Hrůza! Se mnou skoro ani slovo neprohodila!“ Mračil se tak silně, že by mu skoro po tom mračení mohly na čele zůstat jizvy.

// Lot. 11 (+ 5)

Jak tam Etney tak seděl a přemýšlel o svém životě, nabýval ještě většího dojmu, že na něm nikomu nezáleží, než měl doteď. Na tváři se mu objevil zachmuřený výraz a potichu si povzdechl. Prostě měl v hlavě nasazeného brouka, měl za to, že přece není normální, že je pořád tak sám.
Uslyšel za sebou kroky. Přesněji řečeno křupající sníh, takže si z toho odvodil, že někdo přichází. Pach vlka bohužel nezastihl, protože dost foukalo, takže jeho čumáček nefungoval tak dobře teď. Otočil tedy hlavu a jantarovýma očkama, která byla naplněná smutkem a pochybami, se zahleděl na černého přibližujícího se vlka. Hned poznal, že se jedná o otce. “Hledal jsi mě?“ překvapeně na něj koukl. Zůstával však sedět a zase se zakoukal na krajinu před sebou. Byla to opravdu nádhera. “Ztratil jsem se, takže tu jen tak zevlím ve snaze dostat se domů,“ zabručel potichoučku a sklonil pohled k zemi, když se otec zeptal, jestli se mu něco stalo. Na zádech ucítil díky otcově magii teplý vánek a okamžitě se mu pod srstí objevila husí kůže. Zatřásl se, bylo to příjemné, ale jak se to tak míchalo s tím studeným větrem, asi by bylo lepší, kdyby se někde mohli schovat. Pohlédl mu do očí a utrápeně si znovu povzdechl. V poslední době furt jen blbě vzdychal. Takový nikdy nebýval, vždy byl tak sebevědomý a plný elánu, najednou tu ale seděla vynervovaná kulička chlupů bez jakéhokoliv náznaku energie, hrdosti a toho zmiňovaného sebevědomí. “Táto, jsem hroznej a nesnesitelnej?“ zeptal se potichoučku a pohled zase sklopil. Bylo vidět, že není ve své kůži.

// Lot. 10 (+5 morfoakce)

<< Východní hvozd

Etney se po smíření s tím, že nemůže najít Severku a že se jí prostě ztratil, sám coural okolím. Nebyl spokojený, byl právě naopak nešťastný. Tohohle nechtěl docílit, vyčítal si, že utekl. Kam bych teď měl jít? Neměl bych se vrátit domů? Ale přijde mi, že to tady vůbec neznám, ach jo! Tohle mě fakt nebaví, celej život mě nebaví! Debilní život, všichni jsou debilní! Naštvaně se mračil a přidal do kroku. Nevěděl přesně, kam jde, ale věděl, že nechce zůstávat na místě.
Zima byla pořád stejná, to Etneye taky unavovalo. Neměl rád zimu. Teda dřív měl, ale to bylo ještě předtím, než „začal dospívat“. Tehdy byl ještě v klidu, když se tam klouzal s Yeterem po tom kopci. Posmutněle sklonil hlavu, zpomalil krok a tiše si povzdechl. Takže jsi stejně zůstal sám a nejspíš i zůstaneš, tak je ti to souzeno. To máš za tu svoji dokonalost... Jsi sice krásnej a chytrej, ale k čemu ti to teď je? Pravda bolela. Zastavil se na nějakém vyvýšeném místě, kde si sedl a pozoroval výhled. Bylo tu pěkně, ale spíš tak pro nějaký zamilovaný pár než pro smutného samotáře. “Však už se na všechno můžu vysrat možná tak!“ zabručel si sám pro sebe. Yeter už na něj snad i zapomněl, holky se na něj vyprdly, Casipa jej taky nehledá... Všem je ukradený, proč by se ještě měl snažit? Tohle ho opravdu nebavilo. Nadechl se čerstvého ranního vzduchu, pozoroval východ slunce a snažil se nemyslet na to, že je nevítaným jedincem.

// Loterie 9 (Morfo akce +5 b.)

Vítr, který se teď výjimečně trošku uklidnil, čechral zlehka Etneyovu huňatou medvídkovitou srst. On stále zůstával ležet u stromu jako hromádka neštěstí a mrzutě koukal přímo před sebe. Měl pocit, jakoby ho celý svět nenáviděl, jakoby ho všichni opustili. Měl dojem, že neměl žádné kamarády a na vše byl sám. V tom se ale do lesa přiřítila Severka. Etneye na okamžik zalil zvláštní pocit úlevy, že za ním přišla. Ve svém nitru si to nejspíš i přál a doufal, že za ním jedna z nich poběží. Nečekaně se na mě Matali znovu vyprdla, problesklo mu hlavou a pohlédl na Severku. Ukřivděným pohledem jí hleděl do očí a poslouchal, co povídá. “Sebezbožňování?,“ zopakoval potichu a posmrkl, aby vtáhl sopel, který se mu při pláči vytvořil. Byl trošku zmatený, Severka to na něj všechno vyvalila tak rychle, že nestačil informace zpracovávat. Koukal na ni mlčky a chystal se, že něco řekne, ale Severka se už už obracela a rozbíhala se pryč se slovy „jdeme“. Etney tam stál jako opařený. Lesknoucíma se jantarovýma očima pozoroval vzdalující se uhlově černou vlčici a přemýšlel, co že to vlastně všechno říkala. Snažil se si to v hlavě dát vše dohromady. Když se ze svého transu probral, Severka už byla bůh ví kde. Při tom uvědomění si, že je zase sám, s sebou leknutím trhl a pootevřel tlamu. “Severko?,“ hlesl tiše. “Severko!! Počkej!!“ Štěkl již o dost hlasitěji a začal hopsat v hlubokém sněhu. Snažil se utíkat, ale dost dobře to nešlo. No prima, fakt! Teď mu výjimečně nezáleželo na Matali. Nechtěl jen zůstat sám, chtěl prostě dohnat Severku. Když si to tak vzal, Severka se o ně zatím vždycky postarala a nenechala ho ve štychu.
Etney uběhl několik metrů, možná i kilometr, ale Severku už bohužel nenašel. Srdce mu bilo jako splašené a v hlavě měl úplný guláš. Pořád se sám sebe ptal, kam se mu Severka jen mohla ztratit? Jak ji teď najde? Jak se k nim dostane zpět? Neustále si kladl podobné otázky, začínal ho pohlcovat strach, obavy a chaos. Zůstal stát a několikrát se v kroužku otočil a rozhlížel se tak na všechny strany. “Severko! Matali!“ Zakřičel hlasitě, ale odezvou mu byl jen vlastní rozléhající se hlas. Do očí mu opět naběhly slzy. Nechtěl to však vzdát, rozběhl se s vervou a s myšlenkou, že je určitě najde a řekne jim, že ho to všechno moc mrzí.

>> Vyhlídka

// Loterie 8 (+ 5 b. morfoakce)

Preclíku?! Cože?! Co je jako preclík? To má být nějaká nadávka?! To jsem nikdy neslyšel, koukal na ni, jak se rozčilovala a štěkala kolem sebe, jakoby snad dostala vzteklinu. “A proč máte v rodině tak hloupá jména? Sever, Belloun, no hrůza. Koukni na mě. Jsem Etney, to je jméno hodné krále. A pak Awnay. Moje sestra sice není nejkrásnější, je nevzdělaná a hloupá, ale jméno má stejně vznešené jako já. Naši rodiče asi umí vybírat,“ pokrčil lopatky k sobě, aby naznačil, že teda rodiče si ale vlče nevybírá. “Tydýt? Preclík? Kde na ty blbý slova chodíš, nechápu. Máš nějaký neologismy svoje, ne? To jsem nikdy neslyšel, a to že jsem panečku vzdělaný!“ mluvil k ní šokovaně a nevěřícně, ale u slova panečku povyskočil předníma tlapama kousíček od země a celý se zatřásl hrdostí. “A neurážej jen proto, že nesdílím tvoje hloupé sny, Severko! Stojím aspoň tlapama na zemi!“ Celý vytočený otočil hlavu pryč od ní, aby se už nemusel dívat na ten její hnusný černý vypelichaný kožich.
Matali situaci zrovna 2x nepomohla, protože vychvalovala pouze blbku Severku a na Etnyho opět zapomněla. Čuměl na ni, jakoby ji viděl poprvé v životě a nechával jemně pootevřenou tlamu. Když pak dodala, že děkuje i jemu, ale jen tak mimochodem, hlasitě se uchechtl. “Není zač,“ zabrblal jí nazpět, ale velmi ironickým tónem. Atmosféra zde byla hluboce pod bodem mrazu. Severka to pak dorazila ještě tím, že se ptal na pokračování. Vycenil protivně zuby a zavrčel: “Když jste tak skvělé kamarádky, proč si nepovídáte příběhy navzájem?! Mě tu přece k ničemu nepotřebujete! Vy zubatý veverky! Vy... Vy...“ nemohl najít ta správná slova, kterými by je chtěl vystihnout a zároveň dobře popsat. “Smradlavky! Jo, to je ono! Smradlavky obecný! Jdu pryč, ještě mi odumřou čuchací buňky!“ vyštěkl jim před obličejem, otočil se tak, aby co největší silou ždrkl zadkem do obou dvou slečinek a vyskočil ven z jejich úkrytu, který on sám vlastnotlapkově našel. Nevděčnice nevděčný! Pořád mě jen uráží a vůbec si mě neváží! Ať tu klidně zdechnou hlady! Samy dvě! Takhle se kamarádky nechovaj! vytočený a bez špetky rozumu běžel hlubokým sněhem někam pryč. Tlapky se mu propadaly tak hluboko, že je skoro nemohl vytáhnout. Vztekal se, vrčel a ošíval se. Vztekalo ho i to, že sníh byl jako nějaký močál. Vsával mu tlapy a nechtěl je pustil. On musel vyvinout pěknou sílu, aby je z hloubky vytáhl, to ho naprudilo prostě ještě víc. Celá tahle situace byla skrz jeho výbušnou povahu vyhrocená. “Radši budu sám! Navždycky! Nestojím o falešný kamarády! I ten blbej Yeter je falešnej! Nejdřív se tváří jako kamarád a pak najednou, jak je ve smečce táty, na mě zapomene! Sprosťák! Všichni jsou hajzlové!“ s přivřenýma očima, aby mu do nich nefoukal vítr, pelášil někam pryč. Sám netušil, kam to běží. Cítil jen teplé slzy vzteku (a zároveň však i smutku), jak se mu začínají koulet po tvářích. Byl prostě v nitru jen nešťastný, že nenašel svoji spřízněnou duši. Nějakého velmi dobrého kamaráda, někoho, na koho by se mohl spolehnout. Chvíli si myslel, že to budou tyhle dvě, ale usoudil, že to opravdu nebude možné. Nakonec se složil někam k velkému stromu, položil hlavu uraženě na tlapky a koukal před sebe. Ze zlatavých očí se mu dál řinuly slzy a on si vše začal přehrávat v hlavě. Možná najednou začal i litovat, že se tak zachoval. Odehnal od sebe i ty jediné dva vlky, kteří to s ním vydrželi. O Etneyi, proč se vždycky chováš tak hloupě? Proč vždycky nakonec skončíš sám? Tlapičkou si otřel tekoucí teplou slzu a lehce posmrkl. Možná dospíval a uvědomoval si, že život není jen o tom trávit ho sám. Říkal si, že by možná měl slevit ze svých nároků, aby někoho našel.

// Loterie 7 (+ 5 bodů - Morfo akce)

Etney si možná trochu myslel, že Matali řekne, že by se vrátila za ním. Ne možná trochu, ale možná hodně si to myslel. Proto ho udivilo, když odpověděla, že se nemá kam vrátit. Chvilku na ni tak koukal, párkrát zamrkal a koukl na Severku, která taky odpověděla úplně něco jiného, než by očekával. Chtěl, aby aspoň jedna z nich řekla, že chce být s ním. Nesplnilo se mu to, asi měl moc velká očekávání. Nicméně snažil se nedávat nic znát, pouze seděl a pokyvoval hlavou, jak kdyby se nic nedělo a on přemýšlel nad nesmrtelností brouka. Ve skutečnosti byl ale trochu naštvaný. Vlk se s nima piplá a nakonec je mu to stejně na nic, odfrkl trochu soplíku na zem a otřepal se. “A kdo je to ta tvoje Bellatrix? Nějaká tvoje milenka??,“ zeptal se trochu drzým tónem a koukal na ni, jak kdyby spadla z Marsu. Prostě nemohl uvěřit, že si ani jedna z nich nevybrala jeho! Přece si ho měly vybrat obě dvě nejlépe, tss. To jsou dnes ale vlci. “Takže Severko, ty jsi na vlčice?“ vyvodil si hned závěr z toho cizího jména, které před chvílí slyšel. Vlastně tomu upřímně ani sám nevěřil, ale nevěděl, co by na to měl jako říct. Naprázdno mlaskl a ukřivděně koukal před sebe, přičemž se dál snažil působit, že nic. “Neboj Matali, máš mě. Ke mně se můžeš vrátit kdykoliv,“ zabrblal, ale ani se na ni nekoukl. On by jim klidně celou svoji pomocnou tlapu podal, ale ony si toho vůbec nevážily! Nejradši by je tu nechal pojít hlady! No, to radši zase ne. Ale minimálně bych jim... Dal co proto! “Ale dvě samice spolu nemohou mít vlčata, Severko, ty tydýte jeden,“ promluvil na ni jako na malé nezkušené vlče, co se právě vybatolilo z jeskyně a poklepal si u toho tlapkou na čelo.
Najednou se ale Severka zvedla a začala obskakovat Matali. Ještě ji nazvala tak hloupě, jaksi... Matalinko. Etney povytáhl obočí. Zvláštní, že mě takhle neobskakuje. Mě rovnou odpálkovala, když jsem ji potřeboval tehdy u jezera, podvraťačka!, zakroutil zlehka hlavou. “Ano, Matalinko, máš přece nás!,“ zavrtěl radostně ocasem. Ani nešlo poznat, že by to myslel nějak blbě. Tedy ne, on to nemyslel blbě... Opravdu by Matali pomohl, kdyby bylo potřeba, ale cítil se teď prostě ukřivděný. Nelíbilo se mu to, nejradši by byl teď zase chvíli sám, aby se mu upravily myšlenky v hlavě. S vypravováním příběhu však určitě skončil. Aspoň pro tyhle dvě.

// Loterie 6 (+ 5 bodů za Morfo akci)

“Víš co! Můžeš si taky ty příběhy povídat sama, ty jedna... Ty jedna Seveřice zlá!“ Našpulil rty a s naštvaným výrazem odvrátil hlavu. Furt rejpat bude, herdek. Když řeknu, že je tam prázdnota, je tam prázdnota! A hotovo! Co furt má, baba jedna! Koukl zpět na ni a vydechl z plic svůj vztek ven, přičemž si u toho vyslechl odpověď na jeho předchozí povídání. Chvíli jen tak seděl a koukal. Přemýšlel, jestli ještě bude pokračovat, ale když Matali odpověděla to, co odpověděla, usoudil, že ještě tu hru hrát bude. Ona odpověděla tak, jak by chtěl, aby odpověděla, ale nepředstavoval si, že by takto odpověděla. Chápe vůbec, co mě štve? Projela mu hlavou krátká myšlenka ohledně stavu Matali x Etney. “Dobře, takže... Vypravěč prosí Seveřici veveřici, aby přestala kecat a mordovat tou svojí mordou do skvělého příběhu, který její král vymyslel, děkujeme,“ prohlásil. Chtěl, aby to vyznělo, že to někdo říká celému obecenstvu a že on je ten vážený. Ta vážená návštěva. “Když k němu jdeš, tak zjistíš, že ten vlk je slepý. Není to způsobeno stářím, ale něčí tlapou. Otáže se tě, co tě k němu přivádí. Představí se ti, jako polobůh a že ti může splnit tři jakékoliv přání. Co si budeš přát?,“ jak dopověděl, zvědavě na ni koukl a sečkal tak, než začal s příběhem pro Matali. Opravdu ho zajímalo, co by si tahle veselá, přátelská (avšak pro Etnyho protivná) vlčice přála. Uvědomoval si čím dál tím víc, že mu ty dvě nějak přirostly za tu dobu k srdci. Ale jinak než kdokoliv jiný. Jinak než rodina. Jinak než Calum – Yeter, dokonce i jinak než Casipa. “A ty, Matali. Ten chroust tě chytí, odnese tě z Orlího hnízda a položí tě zpět na zem. U toho se tě zeptá, kam by ses ráda vrátila? Vypravěč podotýká, že jsi tam teď na té louce byla sama, ale přitom jsi měla vzpomínky, jakoby to bylo včera, co jsme se od sebe všichni tři oddělili. Na všechno si vzpomínáš a nic z toho, co jsi s námi – a ne jen s námi - zažila, jsi nezapomněla. Pamatuješ na rodinu, na přátele, na všechno. Jen ses do toho lesa nějak zapletla a následně se tam ztratila. Takže se tedy ptá, kam se chceš vrátit,“ dokončil své povídání. Tímto bylo jasné, že tohle byl poslední kus pohádky, kterou on vymýšlel. Najednou se cítil nějak tak jinak. Divně. Možná trošku smutně? Asi měl nějakou poruchu citlivosti. Poruchu náladovosti nebo tak něco.

// Loterie 5

Etny na Severčici koukal a protočil několikrát po sobě oči, aby jí dal najevo, jak je hloupá. Zvedl přední tlapku a s povzdechem si poklepal na čelo. “Ach ty hlupáčku. Jako cestu jsem nemyslel vychozenou cestičku v lese, Severko,“ promlouval k ní chlácholivým tónem hlasu, jakoby snad ona byla úplně pošahaná. “Jen na konci nicoty a úplné tmy jedno světlo a na druhém konci druhé světlo, chápeš?,“ objasnil jí a cítil se náramně spokojeně, že to teda zmákl. Zlehka povytáhl obočí (kdyby nějaké měl) a sledoval, jak polemizuje nad vhodnou barvou, kterou by měla zlovit. “M jako obloha? No, jistě,“ pokýval hlavou. “Takže, vybrala sis modrou cestu. Kráčela jsi tedy nicotou a absolutní tmou, neviděla jsi ani pod vlastní tlapky. Po cestě jsi šlapala na různé hnusné věci, jako křupající brouci, slizké potvory nebo rozžbleptané bláto. Pak jsi ale přišla ke vchodu, který zářil modrou barvou. Porozhlédla jsi se po okolí a pak opatrně vlezla dovnitř. Zaostřila jsi zrak a zahlédla tam v dálce velmi starého vlka, který se vyvaloval u malého potůčku. Ten svět za tou modrou branou vypadal jako nějaký ráj. Všude si hopkali králíci, rostly stromy a květiny, byla modrá obloha a čistá voda. Vlk tam ale byl sám.“ Ukončil příběh pro ni, natočil se na Matali a nadechl se, aby začal zase s tím jejím. Fantazii měl očividně velmi rozvinutou. “To velké, co bzučí, je obrovský chroust. Má nechutný oči, ještě hnusnější nožky a ještě víc odporný hřbet. Nicméně tak si dobzučel do toho hnízda a koukal na tebe, přičemž se tě zeptal, jestli náhodou nejsi bohyně Mataliovská z rodu Matalijců, že tě všude hledal.“ Ztichl a čekal.

Jak Etny mohl čekat, Matali odpověděla víceméně tak, jak předpokládal. Prostě Mataliovský styl, přivřel oči a po Severčiné odpovědi se zazubil. Ta ho vždycky překvapila. “Dobře, takže!,“ chtěl by pokračovat se svým osudováním i dál, ale v tom ho Sever přerušil nějakým trapasem, kvůli kterému si musel Etny poklepat tlapičkou na čelo. “Severe, neboj se nic! Všecko bude, dej tomu čas! Všechno nemůže být hned,“ mluvil k ní stylem, jakým mluví učitel ve smečce k vlčeti. Pak intelektuálně a velmi rozumně pokýval hlavou a nadechl se, aby mohl říct další pokráčko příběhu. “Takže, budu teda pokračovat. Poté, co Severka skočí na soba a pokusí se ho kousnout do krku, tak se propadne do černé nicoty. Nejspíš trest za to, že chtěla ulovit krále všech lesních sobů. No, tak je v té nicotě. Mimochodem dámy, jak si představujete nicotu? Asi tam je mega tma, že? Já bych tam být nechtěl, víte, není to asi fajn místečko. A taky tam asi nebude teplo. A jídlo,“ breptal nesmysly. To mu šlo, mluvit o všem. Nikdy mu ale nešlo mlčet. “Jo, takže se propadne do té nicoty. A vlevo uvidí jednu cestu, která bude zářit bílým světlem. Vpravo ale uvidí jinou cestu a ta bude zářit modrým světlem, kam se asi vydá?“ pokroutil jazyk v tlamě a udělal poněkud zvláštní (ale vtipnou) grimasu. Musel se do toho povídání vložit celý, aby to byla větší bžunda! Očividně to dost prožíval.
Když se otočil na jistě velmi napjatou Matali, zapřemýšlel. “Ta velká Orlice se na tebe chvíli tak bude koukat a pak řekne, že jsi ale její mládě, a že tady jsi přece doma. Najednou začne ze svého krku tahat mrtvé, rozžbleptané žížaly a bude po tobě chtít, aby si je snědla. Bude ti je dávat k čumáku tak, jako to ještě před tebou dělala svým orlátkům. Křídlem do tebe bude šťouchat, abys ty oslizlé žížaly snědla. V tom ale uslyšíš něco velkého za sebou bzučet,“ ukončil povídání a napjatě, celý třepající se, čekal na jejich odpovědi. Tohle ho fakt bavilo.

// Loterie 4

// juhu, dekuji

Severus se poněkud vyděsil, jak Etney zmínil oheň. Tomu troubovi nedocházelo, že ta spálenina asi nebude z návštěvy mořského dna. Neuvědomoval si to. Pouze čuměl před sebe jak puk a přemýšlel, proč jí tak ztuhlo tělo. Nakonec usoudil, že si jen protahovala svalíky v tělíčku, uvolnil se a hlasitě vydechl. “To je pohodička, že?“ zažbrblal. Pak se krátce zamyslel, jak to jako s těmi schopnostmi myslela. Zapomněl, že říkal, že jeho matka nic neumí. Pak mu však svitlo. “No tož, to je jasný! Když mě plodila, vložila všecky zkušenosti a schopnosti do mě. Pak nějakej vejškrabek, nějakej zbytek dala Awnay, a na ni nic nezbylo,“ pokrčil ramínky, jakoby to bylo jasné. Kdyby matka slyšela, jistě by mi dala za ušiska, hihi. Ale co uši neslyší, to srdce nebolí. Však ona chválu nepotřebuje. Je namyšlená až až! Rázně přikývl, aby se ve své myšlence utvrdil. Mohlo to tedy vypadat trošku divně, že jen tak z ničeho nic kývl hlavou. Možná, jakoby odháněl nějaký hmyz, ale to bylo drobátko nemožné, protože byla všude kopa sněhu a hmyz nikde. Najednou zvedl prudce tlapu nahoru a se zavřenýma očima sklonil hlavu směrem k zemi. “Jen klid, Severe, klid. Já to mám vymyšlené, zapojíte se obě dvě! To je snad jasný, tak nepoučuj. Já nejsem malej,“ vyprskl okamžitě, jak Severka zmínila Matali. Pak si však z lehu sedl naproti těm dvěma a vesele na ně koukal. Byl roztomilý (výjimečně). “Takže začneme. Příběh pro Severku je následující. Jdeš lesem, nikde nikdo, ty se obáváš, že se něco stane. Najednou potkáš mluvícího soba, který ti řekne, že má hlad. Což je divný, protože sobíci bobíci přece nemluvěj!“ Vykulil na Severku oči. “Co uděláš? Začneš utíkat, nebo se s ním hodíš do řeči?,“ naklonil hlavu zlehka do strany. Následně ji ale otočil na Matali. “A ty Vorlíku. Tákhle si vykračuješ po louce, když v tom se snese k tobě hrozně monstrózní orel, čapne tě, donese tě do svého hnízda a ty tam najdeš malá Orlata. Co uděláš? Nevíš, jestli matka umí mluvit nebo ne, možná je uplně sto let za vopicama,“ začal několikrát za sebou rychle krčit rameny. U toho se zubil jako pako, ale měl radost, že je zajímavý, že má všechnu pozornost pro sebe a že jim může osudovat hru.

Když Severka zašeptala nějaký nesmysl, který vůbec nepochopil, zastříhal ušima a otočil na ni hlavu. “Ahoj,“ pozdravil ji, hlavu zase položil a přisunul se k ní ještě blíž, aby se sebe dotýkali. “Abychom nevzbudili Matali, budeme hodně šeptat, jo?,“ vymluvil se z tohoto činu, který by do něj nikdo, kdo ho déle zná, netipl. No co, bylo mu to prostě příjemné, on přece nebude všude sám, ne? A rozhodně tu nebude mrznout, když tu má dvě sloužící, ke kterým se může přitulit, aby mu bylo tepleji. “Chybí mi tu nějaký oheň, je tu chladno. Sice dovnitř nefouká, ale i tak,“ postěžoval si hned. Teprve vstal a už si zase stěžoval. “Co? Tys jako uvažovala, že bysme se vrátili ven do té zimy? Vůbec ne! Ani mě nehne, počkáme tady,“ rozhodl pevným tónem hlasu. Jemu se nikde brouzdat nechtělo. Tady to podle něj bylo fajn – vyhřáté místečko, nefoukalo sem, nebyl tu sám. Ideální. Když promluvila o příběhu, respektive o vyprávění, vystřelila mu hlava vzhůru. Kdyby byl nízký strop, jistě by se praskl. “Vážně?! Já budu povídat! Můžu?! Znám jednu super hru!!!,“ nadšeně začal vrtět ocasem, vzepřel se na předních tlapkách a pohyboval tělem nahoru a dolů. Když se ale zeptala na smečku, zase přestal, zaujal pyšný leh s hlavou vzhůru a vypjatým hrudníkem a začal: “Pocházím z Asgaarského lesa. Alfami tam jsou nečekaně, ehem, mí rodiče. Otec Arcanus, ten nejlepší a nejsilnější bojovník. Jednou sám porazil velkého Gallirejského medvěda! A matka Elisa. Ta sice moc schopností nepobrala, ale za to je krásná. Mám tu krásu po ní, víš. Je moc důležité, aby byl jeden z rodičů krásný, protože pak je krásné i vlče. No a já mám krásné oba rodiče, takže jsem duo krasavec, rozumíš ne? Pak když jsou rodiče hnusní, je hnusný i vlče. Třeba jako hnědka,“ pokrčil ramínky, zazubil se a zase převrátil téma jinam. “Tak co ten příběh? Můžu začít? Budu ti povídat příběh a ty budeš říkat, co bys v tom příběhu udělala, jo?,“ vysvětlil jí ve zkratce. Ve svém příběhovém amoku zcela zapomněla na to, že by měl mluvit tiše. Zapomněl i na to, že tam u stěny leží Matali. Jen s lesknoucíma se očima, nastraženýma ušima a vrtícím se ocasem čekal na souhlas od Severky, jestli smí začít povídat.