Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 7 (+ 5 bodů - Morfo akce)

Etney si možná trochu myslel, že Matali řekne, že by se vrátila za ním. Ne možná trochu, ale možná hodně si to myslel. Proto ho udivilo, když odpověděla, že se nemá kam vrátit. Chvilku na ni tak koukal, párkrát zamrkal a koukl na Severku, která taky odpověděla úplně něco jiného, než by očekával. Chtěl, aby aspoň jedna z nich řekla, že chce být s ním. Nesplnilo se mu to, asi měl moc velká očekávání. Nicméně snažil se nedávat nic znát, pouze seděl a pokyvoval hlavou, jak kdyby se nic nedělo a on přemýšlel nad nesmrtelností brouka. Ve skutečnosti byl ale trochu naštvaný. Vlk se s nima piplá a nakonec je mu to stejně na nic, odfrkl trochu soplíku na zem a otřepal se. “A kdo je to ta tvoje Bellatrix? Nějaká tvoje milenka??,“ zeptal se trochu drzým tónem a koukal na ni, jak kdyby spadla z Marsu. Prostě nemohl uvěřit, že si ani jedna z nich nevybrala jeho! Přece si ho měly vybrat obě dvě nejlépe, tss. To jsou dnes ale vlci. “Takže Severko, ty jsi na vlčice?“ vyvodil si hned závěr z toho cizího jména, které před chvílí slyšel. Vlastně tomu upřímně ani sám nevěřil, ale nevěděl, co by na to měl jako říct. Naprázdno mlaskl a ukřivděně koukal před sebe, přičemž se dál snažil působit, že nic. “Neboj Matali, máš mě. Ke mně se můžeš vrátit kdykoliv,“ zabrblal, ale ani se na ni nekoukl. On by jim klidně celou svoji pomocnou tlapu podal, ale ony si toho vůbec nevážily! Nejradši by je tu nechal pojít hlady! No, to radši zase ne. Ale minimálně bych jim... Dal co proto! “Ale dvě samice spolu nemohou mít vlčata, Severko, ty tydýte jeden,“ promluvil na ni jako na malé nezkušené vlče, co se právě vybatolilo z jeskyně a poklepal si u toho tlapkou na čelo.
Najednou se ale Severka zvedla a začala obskakovat Matali. Ještě ji nazvala tak hloupě, jaksi... Matalinko. Etney povytáhl obočí. Zvláštní, že mě takhle neobskakuje. Mě rovnou odpálkovala, když jsem ji potřeboval tehdy u jezera, podvraťačka!, zakroutil zlehka hlavou. “Ano, Matalinko, máš přece nás!,“ zavrtěl radostně ocasem. Ani nešlo poznat, že by to myslel nějak blbě. Tedy ne, on to nemyslel blbě... Opravdu by Matali pomohl, kdyby bylo potřeba, ale cítil se teď prostě ukřivděný. Nelíbilo se mu to, nejradši by byl teď zase chvíli sám, aby se mu upravily myšlenky v hlavě. S vypravováním příběhu však určitě skončil. Aspoň pro tyhle dvě.

// Loterie 6 (+ 5 bodů za Morfo akci)

“Víš co! Můžeš si taky ty příběhy povídat sama, ty jedna... Ty jedna Seveřice zlá!“ Našpulil rty a s naštvaným výrazem odvrátil hlavu. Furt rejpat bude, herdek. Když řeknu, že je tam prázdnota, je tam prázdnota! A hotovo! Co furt má, baba jedna! Koukl zpět na ni a vydechl z plic svůj vztek ven, přičemž si u toho vyslechl odpověď na jeho předchozí povídání. Chvíli jen tak seděl a koukal. Přemýšlel, jestli ještě bude pokračovat, ale když Matali odpověděla to, co odpověděla, usoudil, že ještě tu hru hrát bude. Ona odpověděla tak, jak by chtěl, aby odpověděla, ale nepředstavoval si, že by takto odpověděla. Chápe vůbec, co mě štve? Projela mu hlavou krátká myšlenka ohledně stavu Matali x Etney. “Dobře, takže... Vypravěč prosí Seveřici veveřici, aby přestala kecat a mordovat tou svojí mordou do skvělého příběhu, který její král vymyslel, děkujeme,“ prohlásil. Chtěl, aby to vyznělo, že to někdo říká celému obecenstvu a že on je ten vážený. Ta vážená návštěva. “Když k němu jdeš, tak zjistíš, že ten vlk je slepý. Není to způsobeno stářím, ale něčí tlapou. Otáže se tě, co tě k němu přivádí. Představí se ti, jako polobůh a že ti může splnit tři jakékoliv přání. Co si budeš přát?,“ jak dopověděl, zvědavě na ni koukl a sečkal tak, než začal s příběhem pro Matali. Opravdu ho zajímalo, co by si tahle veselá, přátelská (avšak pro Etnyho protivná) vlčice přála. Uvědomoval si čím dál tím víc, že mu ty dvě nějak přirostly za tu dobu k srdci. Ale jinak než kdokoliv jiný. Jinak než rodina. Jinak než Calum – Yeter, dokonce i jinak než Casipa. “A ty, Matali. Ten chroust tě chytí, odnese tě z Orlího hnízda a položí tě zpět na zem. U toho se tě zeptá, kam by ses ráda vrátila? Vypravěč podotýká, že jsi tam teď na té louce byla sama, ale přitom jsi měla vzpomínky, jakoby to bylo včera, co jsme se od sebe všichni tři oddělili. Na všechno si vzpomínáš a nic z toho, co jsi s námi – a ne jen s námi - zažila, jsi nezapomněla. Pamatuješ na rodinu, na přátele, na všechno. Jen ses do toho lesa nějak zapletla a následně se tam ztratila. Takže se tedy ptá, kam se chceš vrátit,“ dokončil své povídání. Tímto bylo jasné, že tohle byl poslední kus pohádky, kterou on vymýšlel. Najednou se cítil nějak tak jinak. Divně. Možná trošku smutně? Asi měl nějakou poruchu citlivosti. Poruchu náladovosti nebo tak něco.

// Loterie 5

Etny na Severčici koukal a protočil několikrát po sobě oči, aby jí dal najevo, jak je hloupá. Zvedl přední tlapku a s povzdechem si poklepal na čelo. “Ach ty hlupáčku. Jako cestu jsem nemyslel vychozenou cestičku v lese, Severko,“ promlouval k ní chlácholivým tónem hlasu, jakoby snad ona byla úplně pošahaná. “Jen na konci nicoty a úplné tmy jedno světlo a na druhém konci druhé světlo, chápeš?,“ objasnil jí a cítil se náramně spokojeně, že to teda zmákl. Zlehka povytáhl obočí (kdyby nějaké měl) a sledoval, jak polemizuje nad vhodnou barvou, kterou by měla zlovit. “M jako obloha? No, jistě,“ pokýval hlavou. “Takže, vybrala sis modrou cestu. Kráčela jsi tedy nicotou a absolutní tmou, neviděla jsi ani pod vlastní tlapky. Po cestě jsi šlapala na různé hnusné věci, jako křupající brouci, slizké potvory nebo rozžbleptané bláto. Pak jsi ale přišla ke vchodu, který zářil modrou barvou. Porozhlédla jsi se po okolí a pak opatrně vlezla dovnitř. Zaostřila jsi zrak a zahlédla tam v dálce velmi starého vlka, který se vyvaloval u malého potůčku. Ten svět za tou modrou branou vypadal jako nějaký ráj. Všude si hopkali králíci, rostly stromy a květiny, byla modrá obloha a čistá voda. Vlk tam ale byl sám.“ Ukončil příběh pro ni, natočil se na Matali a nadechl se, aby začal zase s tím jejím. Fantazii měl očividně velmi rozvinutou. “To velké, co bzučí, je obrovský chroust. Má nechutný oči, ještě hnusnější nožky a ještě víc odporný hřbet. Nicméně tak si dobzučel do toho hnízda a koukal na tebe, přičemž se tě zeptal, jestli náhodou nejsi bohyně Mataliovská z rodu Matalijců, že tě všude hledal.“ Ztichl a čekal.

Jak Etny mohl čekat, Matali odpověděla víceméně tak, jak předpokládal. Prostě Mataliovský styl, přivřel oči a po Severčiné odpovědi se zazubil. Ta ho vždycky překvapila. “Dobře, takže!,“ chtěl by pokračovat se svým osudováním i dál, ale v tom ho Sever přerušil nějakým trapasem, kvůli kterému si musel Etny poklepat tlapičkou na čelo. “Severe, neboj se nic! Všecko bude, dej tomu čas! Všechno nemůže být hned,“ mluvil k ní stylem, jakým mluví učitel ve smečce k vlčeti. Pak intelektuálně a velmi rozumně pokýval hlavou a nadechl se, aby mohl říct další pokráčko příběhu. “Takže, budu teda pokračovat. Poté, co Severka skočí na soba a pokusí se ho kousnout do krku, tak se propadne do černé nicoty. Nejspíš trest za to, že chtěla ulovit krále všech lesních sobů. No, tak je v té nicotě. Mimochodem dámy, jak si představujete nicotu? Asi tam je mega tma, že? Já bych tam být nechtěl, víte, není to asi fajn místečko. A taky tam asi nebude teplo. A jídlo,“ breptal nesmysly. To mu šlo, mluvit o všem. Nikdy mu ale nešlo mlčet. “Jo, takže se propadne do té nicoty. A vlevo uvidí jednu cestu, která bude zářit bílým světlem. Vpravo ale uvidí jinou cestu a ta bude zářit modrým světlem, kam se asi vydá?“ pokroutil jazyk v tlamě a udělal poněkud zvláštní (ale vtipnou) grimasu. Musel se do toho povídání vložit celý, aby to byla větší bžunda! Očividně to dost prožíval.
Když se otočil na jistě velmi napjatou Matali, zapřemýšlel. “Ta velká Orlice se na tebe chvíli tak bude koukat a pak řekne, že jsi ale její mládě, a že tady jsi přece doma. Najednou začne ze svého krku tahat mrtvé, rozžbleptané žížaly a bude po tobě chtít, aby si je snědla. Bude ti je dávat k čumáku tak, jako to ještě před tebou dělala svým orlátkům. Křídlem do tebe bude šťouchat, abys ty oslizlé žížaly snědla. V tom ale uslyšíš něco velkého za sebou bzučet,“ ukončil povídání a napjatě, celý třepající se, čekal na jejich odpovědi. Tohle ho fakt bavilo.

// Loterie 4

// juhu, dekuji

Severus se poněkud vyděsil, jak Etney zmínil oheň. Tomu troubovi nedocházelo, že ta spálenina asi nebude z návštěvy mořského dna. Neuvědomoval si to. Pouze čuměl před sebe jak puk a přemýšlel, proč jí tak ztuhlo tělo. Nakonec usoudil, že si jen protahovala svalíky v tělíčku, uvolnil se a hlasitě vydechl. “To je pohodička, že?“ zažbrblal. Pak se krátce zamyslel, jak to jako s těmi schopnostmi myslela. Zapomněl, že říkal, že jeho matka nic neumí. Pak mu však svitlo. “No tož, to je jasný! Když mě plodila, vložila všecky zkušenosti a schopnosti do mě. Pak nějakej vejškrabek, nějakej zbytek dala Awnay, a na ni nic nezbylo,“ pokrčil ramínky, jakoby to bylo jasné. Kdyby matka slyšela, jistě by mi dala za ušiska, hihi. Ale co uši neslyší, to srdce nebolí. Však ona chválu nepotřebuje. Je namyšlená až až! Rázně přikývl, aby se ve své myšlence utvrdil. Mohlo to tedy vypadat trošku divně, že jen tak z ničeho nic kývl hlavou. Možná, jakoby odháněl nějaký hmyz, ale to bylo drobátko nemožné, protože byla všude kopa sněhu a hmyz nikde. Najednou zvedl prudce tlapu nahoru a se zavřenýma očima sklonil hlavu směrem k zemi. “Jen klid, Severe, klid. Já to mám vymyšlené, zapojíte se obě dvě! To je snad jasný, tak nepoučuj. Já nejsem malej,“ vyprskl okamžitě, jak Severka zmínila Matali. Pak si však z lehu sedl naproti těm dvěma a vesele na ně koukal. Byl roztomilý (výjimečně). “Takže začneme. Příběh pro Severku je následující. Jdeš lesem, nikde nikdo, ty se obáváš, že se něco stane. Najednou potkáš mluvícího soba, který ti řekne, že má hlad. Což je divný, protože sobíci bobíci přece nemluvěj!“ Vykulil na Severku oči. “Co uděláš? Začneš utíkat, nebo se s ním hodíš do řeči?,“ naklonil hlavu zlehka do strany. Následně ji ale otočil na Matali. “A ty Vorlíku. Tákhle si vykračuješ po louce, když v tom se snese k tobě hrozně monstrózní orel, čapne tě, donese tě do svého hnízda a ty tam najdeš malá Orlata. Co uděláš? Nevíš, jestli matka umí mluvit nebo ne, možná je uplně sto let za vopicama,“ začal několikrát za sebou rychle krčit rameny. U toho se zubil jako pako, ale měl radost, že je zajímavý, že má všechnu pozornost pro sebe a že jim může osudovat hru.

Když Severka zašeptala nějaký nesmysl, který vůbec nepochopil, zastříhal ušima a otočil na ni hlavu. “Ahoj,“ pozdravil ji, hlavu zase položil a přisunul se k ní ještě blíž, aby se sebe dotýkali. “Abychom nevzbudili Matali, budeme hodně šeptat, jo?,“ vymluvil se z tohoto činu, který by do něj nikdo, kdo ho déle zná, netipl. No co, bylo mu to prostě příjemné, on přece nebude všude sám, ne? A rozhodně tu nebude mrznout, když tu má dvě sloužící, ke kterým se může přitulit, aby mu bylo tepleji. “Chybí mi tu nějaký oheň, je tu chladno. Sice dovnitř nefouká, ale i tak,“ postěžoval si hned. Teprve vstal a už si zase stěžoval. “Co? Tys jako uvažovala, že bysme se vrátili ven do té zimy? Vůbec ne! Ani mě nehne, počkáme tady,“ rozhodl pevným tónem hlasu. Jemu se nikde brouzdat nechtělo. Tady to podle něj bylo fajn – vyhřáté místečko, nefoukalo sem, nebyl tu sám. Ideální. Když promluvila o příběhu, respektive o vyprávění, vystřelila mu hlava vzhůru. Kdyby byl nízký strop, jistě by se praskl. “Vážně?! Já budu povídat! Můžu?! Znám jednu super hru!!!,“ nadšeně začal vrtět ocasem, vzepřel se na předních tlapkách a pohyboval tělem nahoru a dolů. Když se ale zeptala na smečku, zase přestal, zaujal pyšný leh s hlavou vzhůru a vypjatým hrudníkem a začal: “Pocházím z Asgaarského lesa. Alfami tam jsou nečekaně, ehem, mí rodiče. Otec Arcanus, ten nejlepší a nejsilnější bojovník. Jednou sám porazil velkého Gallirejského medvěda! A matka Elisa. Ta sice moc schopností nepobrala, ale za to je krásná. Mám tu krásu po ní, víš. Je moc důležité, aby byl jeden z rodičů krásný, protože pak je krásné i vlče. No a já mám krásné oba rodiče, takže jsem duo krasavec, rozumíš ne? Pak když jsou rodiče hnusní, je hnusný i vlče. Třeba jako hnědka,“ pokrčil ramínky, zazubil se a zase převrátil téma jinam. “Tak co ten příběh? Můžu začít? Budu ti povídat příběh a ty budeš říkat, co bys v tom příběhu udělala, jo?,“ vysvětlil jí ve zkratce. Ve svém příběhovém amoku zcela zapomněla na to, že by měl mluvit tiše. Zapomněl i na to, že tam u stěny leží Matali. Jen s lesknoucíma se očima, nastraženýma ušima a vrtícím se ocasem čekal na souhlas od Severky, jestli smí začít povídat.

Etney dál spal tvrdým spánek na Severčiném kožíšku. Bylo mu to moc příjemné. Severka měla měkký kožíšek a navíc vydávala krásné teploučko. To, že si slečny o něčem povídaly, o tom neměl ani páru. Spánek asi opravdu potřeboval, protože spal tak tvrdě, že by neměl tucha ani o tom, kdyby se ty dvě sebraly a šly pryč. Přitulil se k Severce nevědomky víc a svojí přední tlapkou si přitáhl její přední tlapku jako nějakou věcičku na uklidnění.
Mezitím, co venku zažívali někteří jedinci krušené časy ve velké zimě a ledovém sněhu, Etney se měl s holkama opravdu dobře. Teď momentálně ani extrémně nehladověl a mohl se krásně dosyta vyspat. Spal dlouho. Vzbudil se až tehdy, co svítalo sluníčko. Zvedl opatrně hlavu a s rozespalýma očima zívl. Zůstával ležet a koukal na všudypřítomné. Nechtělo se mu nic dělat, takže vrátil hlavu na Severku a lehce se pousmál. Tak nějak se mu to opravdu zalíbilo, i když teď byl při vědomí. Ten pocit, že se má ke komu přitulit. Pocit, že není sám. Že bych si našel kamarádky? napadla ho hřejivá myšlenka. Uchovával si ji na srdci a rozhodl se, že pro jednou zůstane zticha a vyčká, až se vzbudí i Severka s Matali, protože chtěl být hodný chlapec (// :D). Jindy by určitě začala ječet jak na lesy. Něco na styl jakože „proč furt spíte, když já už jsem vzhůru!“ a nebo „vy byste mě měly holky jedny zlobivý hlídat, aby mě nikdo nenapadl!“. Zůstával však výjimečně mlčet, tulil se dál k Severce a užíval si těchto vzácných chvilek. Navíc se to tu hezky vyhřálo, takže mu ke spokojenosti opravdu nic nechybělo.

Ještě chvíli a už by potřebovaly zdrbat, kde že se to flákají, pomyslel si úštěpačně, když viděl obě vlčice přicházet. Na jeho vkus jim to trvalo až moc dlouho. Zůstával nehybně sedět uprostřed, ale čím dál tím více zjišťoval, že to není úplně to nejvíc top místečko, jak si ještě před chvílí myslel. On totiž seděl přímo naproti vchodu, takže na něj foukalo, kdykoliv byl vítr směrem k nim. Nicméně, příjemné na tom bylo to, že každá byla po jeho boku z jedné strany, takže si liboval, jak to krásně vymyslel. Po pochvale od Matali pokýval hlavou. Už už se chystal něco radostně vyhrknout, ale pak si uvědomil, že Maty jej před nedávnem ignoroval a dala přednost čokoládové hnědce, takže si připomněl to, jak si říkal, že ji bude ignorovat. Neotočil na ni hlavu, nezastříhal ušima, pouze pokýval tou hlavou, aby se tedy neřeklo. Uvnitř něj to ale vřelo, nejradši by začal jásat a pýchou se nadouvat, že našel takto výjimečně úžasný úkryt. V tom ho začala chválit i Severka, no to už na něj bylo moc. Hlava mu vyjela nahoru, jakoby mu ji někdo chytil na špagátku a pozvedl nejvýš, jak to šlo. “Jistěže, mám na to čich. Věděl jsem, že v tomto lese bude nějaký podobný strom, proto jsem vás tímto směrem vedl.“ Vychválil se opět až do nebes. Skutečnost však byla taková, že v tomto lese nikdy nebyl, takže ani netušil, že nějaký Východní hvozd existuje. Zároveň ani nemohl vědět, že se les nachází tím směrem, kterým šel. Prostě šel „za nosem“, a les se ocitl před ním. Měl prostě jen štěstí. Seděl však spokojený jak želva, div nepraskl pýchou nad svojí dokonalostí a úžasností.
Severka se rozhodla, že si odpočine. Lehla si, na to konto Etney musel trochu uhnout, protože když Sever ležela, zabírala tak více místa, než bylo zdrávo. Zamračil se. “Hele Seveřice, zabíráš moc místa, to jako nevidíš? Já, nálezce tohoto posvátného místa, se teď musím tlačit na Matali, která už tak má co prd k dispozici,“ udělal ze sebe chudinku, jak se tu nemůže ani pohnout. Schválně však Matali tísnil, co to šlo. Bral to jako srandu, navíc jí dával sežrat její předešlé chování. Nebral v potaz to, že ona to nijak zle nemyslela, prostě se ho to dotklo. Tlačil ji tedy svými zády ke stěně stromu a v myšlenkách si liboval, jaký je to frajer. Po chvíli ji ale pustil a posunul se stranou. Najednou jej popadla únava. Ta chůze hlubokým sněhem byla tak vyčerpávající, že by si nejradši zdříml. A taky ten lov! A pláč! No hrůza. Koukl na Matali, pak na Severku, a pak se koukl, zda tu ještě je místo. Nebylo. “Navrhuji, abychom se složili nějak šikovně tak, abysme se navzájem zahřáli a mohli si odpočinout,“ vylezlo z něj a už se skládal do lehu blíž k Severce. Jejich těla se tak dotýkala. On jí ještě obtočil svůj ocas kolem jejího zadku a hlavu položil na její záda, jakoby snad byla nějaký polštář. Zívl, hlasitě oddechl a zavřel očka. Zanedlouho usnul. A to ne nějakým lážo plážo spánkem – usnul naprosto tvrdo tvrďáckým spánkem.

<< VVJ - přes Východní Galtavar

Sněhu bylo tak moc, že ho Etney měl až někam do poloviny nohou, ne-li výš. Něco si zabručel a ohlédl se po Severce. Kdyby měla bílý kožich, dozajista by ve sněhu zanikla. On by tak začal chytat chaos, že Severku ztratil, že zapadla do sněhu a tam se udusila. Že jí připravil sněhovou rakev, nebo tak něco. Naštěstí ona měla kožich černý jako uhel, takže ji nešlo přehlédnout. Když se však podíval ještě lépe, všiml si, že k ní přibíhala nějaká vlčice. Ta nějaká vlčice bude podle pachu asi Matali, jak tak odhadoval. Znovu je našla. Uvnitř něj srdce radostí zaplesalo, že ji znovu vidí, ale navenek nedával nic znát. Byl stále naštvaný, že se zachovala tak, jak se zachovala. Představoval si více pozornosti, té se mu však nedostalo, takže se rozhodl, že ji teď bude ignorovat on. Otočil hlavu zase dopředu a rozešel se dál. Chtěl se dostat někam, kde nebude tolik foukat. Možná do nějaké nory nebo jeskyně. Ten silný vítr mu totiž profoukl i kožich, takže mu byla pěkná zima. Ježíš, tak kde jsou ty dvě nány! naštvaně si odfrkl, zakroutil hlavou a rozmrzele pokračoval dál v cestě. Neměl čas ztrácet čas. Kdyby jej ztrácel, jistě by umrzl, už teď mu začínaly kolabovat svaly, byl tak zmrzlý. Jediné, co mohl teď udělat, bylo to, že hlasitě zavyl. Doufal, že je to popostrčí v tom, aby zrychlily a neztratily ho z dohledu.
Čím déle šel, čím více se přibližoval k hustému lesu, který na oko vypadal velmi vzdáleně. Začal se proplétat mezi stromy a hledat, kde by se všichni tři mohli zašít. Přemýšlel taky, jak by se pak ohřáli, protože on neměl magii ohně, on ovládal velmi zlehka jen svoji magii příkazu. Tiše si povzdechl, připadal si tak bezmocný. Přál si, aby uměl vše, na co by pomyslel. Najednou se ale zastavil a zahleděl se do dálky na vysoký a velmi mohutný strom. Když k němu přišel blíže, všiml si, že je vykotlaný. Vykotlaný tak šikovně, že si tam všichni tři mohli zalézt a přečkat silný severní vítr. “Matali, Severko!“ zakřičel a začal vrtět radostně ocasem. “Jsme v cíli! Našel jsem schovku!!“ štěkl a rozběhl se tam. Nejdřív se zastavil těšně před tou dírou ve stromu a hluboce se párkrát nadechl, aby zjistil, zdali tam není nějaký nepřítel. Například divoké prase nebo tak. Nikoho ale necítil, takže opatrně vlezl dovnitř – nejdříve tlapky, pak hlava, pak teprve zbytek těla. Byla to menší skrýš a ne moc útulná, ale dalo se to. Když tu budou všichni tři, jistě se to hezky vyhřeje. Sedl si tam na kraj a koukal před sebe. Pak ho ale napadlo, že když si sedne přímo doprostřed, budou si muset ty dvě sednout po jeho boku a budou se na něj tak lepit, protože díra ve stromě opravdu nebyla zase tak prostorná. Hlasitě se zasmál nad svým lišáckým plánem a učinil tak. Poposunul zadek přímo naproti východu a nahodil nevinný pohled. Čekal na ně.

Když tu udělal Severce scénku jako hrom, ihned si to uvědomil a najednou ho popadl v tom jeho mozečku amok. Nechtěl se jí ani podívat do očí, vždyť se úplně znemožnil! Měl do její srsti stále zabořenou hlavu a nechal stéct poslední slzičky lítosti dolů na zasněženou zem. Upřímně nečekal takovou reakci. Myslel si, že ho spíše uchlácholí, tlapičkou pohladí po jeho něžné hlavičce a líbne láskyplně na tvářičku. No, nestalo se tak. Vyvalila na něj tvrdým a neoblomným hlasem něco na styl, aby se uklidnil, že není malé vlče a pak se od něj odtáhla. Překvapeně zvedl hlavu s trošku zarudlýma očkama od pláče a koukl na ni. Tvrdá samice, huh? Asi není moc empatická! To mně by se tohle stát nemohlo, já mám empatie až až. Dokážu se do každého vžít, dokonce i do malé myšky hrabošky v poli, kterou zrovna chce ulovit dravý orel! Pak bych se jí zastal a orla vyhnal, a takhle ho pleskl! zasnil se a tlapou se rozmáchl ve vzduchu, jakoby někoho doopravdy pleskal. “Yes! Jsem vítěz!“ zašeptal tiše, poskočil radostně vzhůru a otočil se tím skokem směrem k Severce, jelikož ona už se přemístila směrem k rákosí, které bylo za jeho zády. Jak doskočil, zůstal stát rozkročený s trochu přihlouplým výrazem, ale ihned se opravil, dal nožky k sobě a oblízl si čenich. “Takhle bych to natřel každému“, doplnil své konání vítěznou řečí.
V tom už ale Severka začala vyvádět, dělat hluk a poskakovat v rákosí a kolem rákosí. Etney povytáhl obočí, chvíli ji pozoroval a následně přistoupil blíž. Říkal si, jestli jí třeba nehráblo, jelikož si neuvědomil, že ještě před malým momentem mluvila o lovu. Ahá! uvědomil si hned a přiskočil pár skoky blíže k ní. Najednou však z rákosí vyběhlo pár zmatených kachniček a Etney zatuhl ve sněhu místo toho, aby se rozběhl a začal je lovit. “Cooo?!“ vyšlo z něj. “Jakto, že tys nějaké našla a já si akorát nabil čenich!! To je teda nefér!“ ukřivděně ji sledoval, jak se snaží kachnu ulovit. Během pár sekund se ale vzpamatoval a uvědomil si, že tohle je jeho jediná šance, jak trošku potlačit hlad. Rozběhl se směrem za nimi. Sníh byl však nemilosrdný a podrážel Etnymu nohy. Špatně se mu běhalo. Musel skákat do výšky, aby se mohl hýbat vůbec z místa. Naštěstí byl ale rychlejší a taky silnější jako bezbranné kachničky, takže se k nim hodně rychle přiblížil. Pak už jen stačilo rafnout jednu za nožičku – jinam se ten trouba netrefil. Kachna začala bolestně vřískat a ošívat se. Etney ji upustil a chytil ji hned za krk, aby to chudina měla rychleji za sebou. On byl sice divný, ale nebyl až tak divný, aby si liboval v trápení nevinných tvorečků. Zbytek kachen uteklo pryč, aby se schovalo před nepřáteli, kteří je vyrušili z klidného spánku. Etney svoji kachnu položil na zem, hlasitě oddechl a koukal se směrem, kterým kachny zmizely. “Chudinky,“ hlesl tiše, kořist chytil do zubů a vydal se směrem k Severce, která už tu svoji dávno začala hltat. Položil ji vedle ní a koukal, jak si dává do šňupáku. “Myslel jsem, že ulovená kořist se jí dohromady! Tys na mě vůbec nepočkala,“ postěžoval si, nespokojeně zamručel a sám se pustil taky do kachny, která mu sice chutnala a konejšila mu hladový žaludek, ale na druhou stranu ho pořádně rozčilovalo to peří, které se mu lepilo na tlamu od krve.
Po dojedení všech zbytků místečko s kostmi ještě očmuchal a pak si hlasitě odfrkl. “Dobrá sváča, teď by to chtělo nějakou vysokou zvěř,“ zazubil se a vrazil čumák celý do sněhu, aby mohl odstranit ze své srsti tu krev. Předníma tlapakama čenich mnul a mnul, až se mu to aspoň trošku podařilo. “Tak,“ koukl na Severku, pak na zbytky obětí a následně zase na ni. “Můžeme vyrazit někam, kde se vyspíme?“ optal se, ale aniž by vyčkal na odpověď, rozešel se směrem od rákosí někam pryč. Šlo to pomalu a těžce, ale o to spíš museli spěchat. Vítr byl silný a studený, profoukl jim i husté zimní kožíšky. Zanedlouho začal Etney drkotat zuby a cítil, jak mu svaly pod náporem velkého chladu tuhnou.

>> Východní hvozd (nechtěla jsem do východního úkrytu, neboť tam mám haruhi :D :D)

Jak jistě Falionka ví, ptala jsem se na charaktery už dlouho předtím :-D žádám tímto o možnost třetího charakteru (budu si ho šetřit na vlče).

Myslím si, že jsem poměrně aktivní - s Haruhi tak, jak to jde s ohledem na absolutní zkrat v rodině. Hrála jsem hru s vlčaty, kopala je pořád přes FB, ať napíšou, ale ve skutečnosti se Art vzdal hry, Inaya taky pořád říká, jak bude hrát ale nic a Litai má alespoň stálého hráče. No a Sayap je aktivní jak kdy no. Jenže nemohu Haru odvést, protože rodinu našla po dlouhé době a ona sama by prostě neodešla.
S Etneyem je to něco jiného, za toho mě to hrozně baví :-D ujala jsem se ho jako odrostlého vlčete, který neměl hráče a táhnu to s ním už celý rok :-)

Samozřejmě se snažím účastnit akcí - jak smečkových tak nesmečkových. Adventního kalendáře jsem se zúčastnila jak nejvíce to jen šlo, ve smečce se taky účastním...

Už nemám, co víc bych napsala :-D takže je to vše :D

// mockrát děkuji :)

“Já mu to nevyčítal, pouze jsem mu řekl fakt, že je to ohavné. Určitě s tím souhlasili i ostatní, kteří tam byli. Jenže většina vlků se bojí otevřít tlamu a něco říct. Já bych třeba nic takového nechtěl, když už, tak něco na krk. Třeba nějaký drahý kámen, který bych měl jen já!“ obhájil sám sebe a rovnou řekl svoji myšlenku o drahých kamenech. Nojo vlastně, vždyť já musím nějaké kameny taky hledat! Chci jít k té Smrti, vzpomněl si na to, ale hned si řekl, že hledání nechá na později, až bude schůdnější počasí. Jistě by těchhle závějích sněhu nic nenašel. “Přijde mi, že nejvíc chundelatě a hebce vypadá šedá srst, jakou mám na sobě já. Ta je nejvíc hezká,“ zabrblal na konto hnědé srsti. Prostě s tím nesouhlasil, podle něj hnědá byla fujtajbl a hotovo. Už tak měla barvu po hovínkách. Pak pokýval hlavou a vzhlédl na oblohu, která byla stále zatažená a temná. Ani nešlo vidět, jak zapadá slunce – žádné červánky, růžová obloha a nic. Jen tmavo a černo. “Vždyť já nic neposuzuji. Já sám o sobě vím, že jsem něco víc než ti na té louce a to mi stačí,“ zažblekotal si sám pro sebe ještě a pak se vydal za Severkou do rákosí a u toho si vyslechl, jak hájila Matali. “Stydlivá?“ zopakoval potichu a sklonil pohled na studený sníh, kvůli kterému ho zebaly tlapky. “Nenapadlo mě, že by mohla být stydlivá. Spíš jsem si říkal, že prostě nemá zájem se se mnou bavit. A kde je vůbec teď? Nechali jsme ji tam?“ zahleděl se Severce do očí a zazubil se. “Napospas hnědce hovenaté?“ očividně rád všem a všemu dával své vlastní názvy. Jako třeba Severka veverka, rybčata a tak dále. “Jo, ale když není za co chválit, je to obtížné. A navíc si myslím, že vlci slyší rádi chválu, ale nikdy nikoho nechválí. Například mě nikdo nepochválil jak je rok dlouhej,“ ukřivděně si postěžoval, nicméně pak poslouchal její plán o kačenkách, který mu přišel trochu zvláštní. “Je mi těch kačenek líto, určitě je jim taky zima, Severko,“ prohlásil. Teď ukázal, že i on má city – a to lítost nad kačkama.
Žaludek mu však zakručel tak silně, že kdyby to šlo, chytil by se za břicho a lítostivě zaknučel. Musela to dokonce slyšet i Severka. Nic nejedl tak dlouho, a ač mu přišlo líto zabíjet bezbranná káčata, musel to udělat. “Fajn, zkusím to. Ale co když tam nic nebude?“ hlesl tiše a pomalinku se přiblížil k dlouhému rákosí. “Jdu na to,“ zašeptal, zvedl zadek od země a lehce s ním zakroutil ve vzduchu. Přední nohy, hrudník i čumák měl u země a očima rákosí pozoroval. S hlasitým vyštěknutím vyskočil přímo do rákosí a...Nic. Chudák si pouze natloukl čumák. Spadl totiž hlavou přímo do kupy sněhu, který byl mezi rákosím napadaný. Svalil se okamžitě na bok a trochu vyděšeně (hlavně však zmateně) koukal po okolí. “Kačenky tam nejsou, kačenky tam nejsou!“ Oznamoval Severce a dál ležel na boku, jakoby ochrnul. Nehýbal se, jen koukal před sebe. Nejspíš ho mrzelo, že opravdu kačky v rákosí nebyly, už měl chuť na jídlo a viděl se s plným břichem. “Severkoooo,“ zasténal najednou a oči se mu zalily slzami. Vyskočil na nohy, přiřítil se k ní a svoji hlavičku zabořil do její jemné srsti. “Kdy seženeme něco k jídlu!! Přijdu si opuštěnej, jsem hladovej, je mi zima. Nikdo mě nemá ráááááád!!“ skrze pubertální pláč křičel všechny věci, které mu ležely na jeho něžném srdíčku. Pak zaslzenýma, roztomilýma očima vzhlédl do těch jejích a zavzlykal. “Ty mě máš ráda, že? Že jo!“ pak do ní ale mlčky hlavu zpátky zabořil a tulil se. Jeho nálada se dokázala měnit jako jarní počasí, byl neuvěřitelně zvláštní.

<< Východní Galtavar

Byl překvapený, že Severka se k jeho stěžování si hned vyjádřila. Koukal na ni s nastraženýma ouškama a kráčel vedle ní. Vyslechl si ji, zatáhl ocas trošku mezi nohy, aby mu nefučelo na kouličky, a pak se ušklíbl. "Myslíš, že bych si sám neporadil?" položil jí spíše řečnickou otázku a odvrátil pohled na druhou stranu. Tss, jaké má o mně ale nízké mínění! Vždyť mě by nikdo nic udělat nemohl, můj otec by ho vlastnotlapkově zabil! Určitě, ujišťoval sám sebe, že alespoň v něm má oporu. S těma urážkama to ale pro něj bylo něco nového. Copak on někoho urážel? Vždyť on se jen upřímně vyjadřoval! "Ale vždyť..." došel mu hlas. Nějak nevěděl, co na to říct. Z mírně pootevřené, nyní trochu bezbranné tlamičky šla bílá pára, kterou hned ostrý vítr rozsekal na cimpr campr. "Já to nemyslím špatně, říkám jen to, co si myslím." Zamumlal nakonec. "To odporný peří bylo fakt hnusný, tak mu ho přece nebudu chválit. A navíc...Navíc Matali mě fakt naštvala!" Dupl rozčíleně tlapkou do sněhu, ale ta se mu probořila ještě hlouběji, než když normálně stál. "Ježdááá, dívej! Toho sněhu je tu nějak moc!" zahihňal se a tlapu, ač s obtžemi, vyndal. Jedním větším skokem dohnal Severku a koukl jí na roztomile navlněnou rst za krkem. "Prostě, Matali se s náma vůbec nebaví, dělá, jakobych tu nebyl. A pak přijde ten debžot a ona se z něj může pototo...No chápeš. Mohla na něm oči nechat!!" Znovu byl naštvaný, ale nyní netloukl tlapou o zem, jen zakrutil hlavou a svraštil "obočí" jak nejvíce to šlo. "Nechápu, co na té hnědce bylo tak úžasného. Vždyť takovou hnědou barvu vidíš na každém vlkovi. A navíc takovou svedu i já, když jdu za keřík se vytentovat," dokončil své myšlení již mírnějším hlasem a povzdechl si, že je to jako všecko na dvě věci.
Po cestě se čím dál tím více ujišťoval, že takhle to dál nejde. Musí si spolu najít nějaký úkryt. Jednak je to tak na nachlazení, a Etney už si v hlavě vykresloval, jak by se žádné vlčici nelíbil, kdyby mu tekly nudle z nosu. A druhak by ani žádnou zvěř nenašli v téhle hrozné zimě. "Severko," oslovil ji snad skoro poprvé normálně. "Víš, neměli bychom si najít něco, kde se můžeme schovat? Taková tuhá zima už tu dlouho nebyla. Co myslíš?" Navrhl jí a přiblížil se k ní tak, že se jejich čenichy skoro dotýkaly, aby ji lépe slyšel, protože dost foukalo. "I jezero je úplně zamrzlé. I ryby jsou určitě se svýma rybčatama někde zahrabaný v písku. Nebo...Myslíš, že se rybí rodinka zahrabává na zimu v písku, který je dole v jezeře? A nebo si jen tak plavou sem a tam? Co si myslíš ty?" zapřemýšlel a pohlédl na svoji zmrzlou tlapku, kterou už skoro necítil. Dával najednou Severce (nejspíš ale nevědomky) najevo, že ji bere jinak, než ji bral na začátku. Asi si na ni zvykl, třeba z nich jednou budou dobří přátelé. Nojo, když vlk s vlkem tráví dost času...