Gallirea - Příspěvky uživatele

// ja jen, abych v tom mela jasno :'D poradi etney, matali, severka a perenelle?

Mezitím, co tedy mířil směrem k Severce, mu hlavou běhalo plno nadávek na to, jak ho Sever štve, že má hlad, že se mu nikdo pořádně nevěnuje, že ho nikdo neobdivuje a tak dál. Zastavil se naproti ní a čekal, co skvělého mu ukáže. Když mi to chtěla ukázat, musí to asi být opravdu skvělé a hodné mé pozornosti, usoudil spokojeně a vyčkával. V tu ránu se k němu ale přiblížila a dotkla se svým něžným čumáčkem toho jeho čumákovníku. Nejdřív byl vyplašený, jelikož si vůbec neuvědomil, co se to děje a co to ona vyvádí. Říkal si něco jako: „proč se mě ta špindíra dotýká, budu mít breberky!!“. V tom ale dostal lehký elektrický výboj, leknutím celý nadskočil a unikl mu tichý štěk. “Hej!!“ vykřikl a uskočil směrem vzad. Jak se začala smát, zastříhal ušima a zaregistroval, že se směje i ta nově příchozí. Hodil po ní hnusným pohledem a shlédl dolů na svoji tlapu. Všiml si, jak je zježená a naprosto se zděsil. “Co jsi to...Co to..“ neměl slov. Hlasitě oddechoval s pootevřenou tlamou a v jeho očích se na chvíli objevil děs. Ten pak ale najednou vystřídal vztek. Očividně v tomto směru neměl moc rozvinutý smysl pro humor. Nakráčel k ní rázným krokem a mezitím, co se smál a tolik jej nevnímala, žduchl do ní, aby ji povalil na zem. Roztáhl tlapy, přikrčil se a vycenil zuby. Jeho oči vůbec nebyly tak něžné, jako byly před chvílí (i když to byl otrava, byl hodný a dokázal se chovat i normálně). Byl v nich vidět hněv a takovéto „mysl mám vypnutou, jsem pohlcen vztekem“. Vrčel. Vůbec si neuvědomil, co to právě udělal, jak Severku tak neslušně povalil, ale jeho to prostě strašně vytočilo. Nesnášel, když mu někdo sahal na srst. “Co si to dovoluješ?!“ vyhrkl hlasitě a zacvakal zuby před jejím čumákem. “Jsi odporná, cos mi to provedla! Úplně jsi mě tu přede všemi znemožnila! Koukni na moji nádhernou srst! Zničila jsi mi ji! Okamžitě ji uprav!!“ křičel po ní. Pak ale zavrtěl hlavou a z ničeho nic se rozhodl, že s sebou žuchne do sněhu a bude se válet. Sem a tam. Aby mu srst zvlhla a zase byla normální. Trošku mu zase cvaklo v hlavě a byl zase při vědomí, ale nehodlal se té veveřici omlouvat. Podle něj to přehnala. Zůstal ležet na zemi a mračil se. Vyskočil na nohy, oklepal se, a jakmile srst byla v cajku, přikývl. Pak ale pohlédl na Severku. “Tohle vůbec nebylo vtipný!“ štěkl po ní a dupl si k tomu tlapkou. “Nesnáším, když mi někdo něco dělá se srstí, jsem na ni velmi háklivý! Není to sranda! Taky jsem na tebe nesáhl a neudělal ti nic, co je ti nepříjemný!!“ Mezitím, co mluvil, tak do toho hrdelně vrčel. Pak se k nim otočil zády, posadil se a potichu si povzdechl. Zase si začal uvědomovat, že ani tady není vítaný a nikdo ho tu nemá rád. Nechápal proč, vždyť nikomu nikdy nic špatného neprovedl – aspoň si nevzpomínal, že by něco provedl. Proč furt nemám kamarády, copak jsem tak hroznej? Hm, i ta Casipa ode mě utekla, očima pohlédl na své šedé tlapky a na chvilku vypustil z hlavy to, že všechny tři stojí za ním a povídají si o něm. Byl naštvaný, že nikdy nezapadne do žádné skupiny. Nechápal, co dělal špatně, vždyť se snažil chovat se tak dobře, jak to jen šlo. “Ten šutr jsi bez tak našla někde v útrobách nějakýho polomrtvýho jelena,“ hlesl tiše sám pro sebe na konto přívěsku. “A teď jen machruješ,“ očividně Severka a Etney kamarádi nikdy nebudou.
Zastříhal ušima, jakmile uslyšel o potravě. Vstal, otočil se směrem k nim a přihopsal, vrtěl ocasem a vypadal, jako malé vlče, co si chce hrát. “Žjova, prasata miluju! Teda, nikdy jsem nezkoušel je lovit, vždycky jsem měl někoho, kdo mi je uloví, ale miluju je! Taky ti chutnají? Nebo co máš nejradši?“ vyptával se hned se zájmem modřenky. “Matali, slyšelas? Prasata!“ zahalekal vesele, jakoby se před chvílí vůbec nic nepřihodilo.

<< Ostrůvky

Všichni tři si tak hezky šli po té sněhové nadílce, kterou jim tu paní Zima nechala. Etney nejen že cítil hladový žaludek, nyní cítil i zebající tlapy a promrzlé tělo. Pomalu, ale jistě, mu začaly vřít nervy. Když byl hladový a nespokojený, byl pak neuvěřitelně protivný. Ohlédl se za sebe, jestli za nimi kráčí i ta modřenka, která se nazvala jako Perenelle. Divná srst, divný jméno. Jednoduché, co, nikde ji za sebou neviděl, ale podle pachu, který se okolím nesl, si byl jistý, že pokračuje spolu s nimi, možná jen o něco pomalejším tempem. “Matali, jistě že mi všechno nejde. V hodně věcech vynikám a jsem v nich dobrý, ale nejde mi úplně vše. Řekl bych, laicky, abyste to obě pochopily, že mi jde tak 95% věcí ze 100%,“ pokýval hlavou. Mluvil trpělivým tónem, jakoby mluvil k vlčatům, které učil základům magie. “No a logicky, zpěv je v těch pěti zbylých procentech,“ pokrčil lopatkami k sobě, aby naznačil, že vůbec nechápe, proč mu zrovna zpěv nejde. Připadal si teď hodně intelektuálně a zajímavě, když k nim promlouval jako k blbečkům, kteří neumí dost dobře přemýšlet. Přišel si tak „něco víc“, měl prostě dobrý pocit. “Mě to tu přišlo tak opuštěné, až mi to bylo nepříjemné,“ okomentoval to území, na které když přišli, tak ho hned opustili. “A kam vlastně míříme teď? V těchto opuštěných končinách jsem nikdy nebyl. Najde se tu něco k snědku?“ převedl řeč znovu na jídlo. Nemohl za to, jeho žaludek požíral sám sebe, už z toho začínal být dost nervózní. Navíc ho štvala Severka, takže se jeho hlad a naštvání z hladu stupňovalo.
Když dorazili někam, kde to vůbec neznal, zpomalil a hlasitě se vydýchával. Funěl jako lokomotiva, vlastně se docela hezky zahřál, při tomto ultra rychlém přesunu. Kam furt jde, nechápu jako, co jí šibe, pozoroval u svého přemýšlení šedý oblak jeho dechu, který stoupal od jeho tlamy, kdykoliv vydechl. Pak na něj ale zavolal Sever, že našla něco ultra spešl. Nevěřícně na ni chvíli koukal, pak se ale pomalu rozešel a loudal se směrem k ní. Když je to tak ultra spešl, nemohl si to nechat ujít. Ale taky samozřejmě nemohl přiběhnout na zavolání, musel dělat, že on sám tam chce jít ze svého rozhodnutí, ne že tam jde na její popud. A taky ji musel nechat chvíli čekat.
Perenelle je dohnala a už byli zase čtyři. “Jo, je pořád tak hrozně hrr. Je příšerná, viď? Neznám ji moc dlouho, ale rozhodně ji hodnotím jako mimo vlčici,“ pověděl na Perryn dotaz ohledně Severky veverky. To o tom, že vypadá tlustý ve svém nóbl kožichu, nejspíš neslyšel. Kdyby jo, určitě by se naštval a začal jí nadávat, co si to o sobě vůbec myslí, že nemá právo ho urážet, když nosí takový odporný kožich a trapnou kytku za uchem. Došel pomalu k Severce a povytáhl obočí. “Cos našla, veverko? Něco důležitého, nebo jen trapčíš jako obvykle?“ zamumlal nezúčastněně. Uvnitř sebe ale prahl po tom, aby se už konečně dozvěděl, co našla. Byl to ale dobrý herec. Posadil se a dělal, že ho to opravdu nezajímá. Ještě si k tomu povzdechl. Pak se zahleděl na ten divný kámen na jejím krku, popravdě si ho vůbec nevšiml. "Nojo, je ještě horší, než kytka, kterou má modřenka za uchem. Co to je za fujtajbl na tvým krku, Severe veverkovitá?" zeptal se taky na ten její šutrák.

<< Mušličková pláž

“Já a zpívat?“ zopakoval trochu překvapeně. Vlastně nikdy nepřemýšlel o žádném zpívání, u nich doma se nic takového nepraktikovalo. Když si teď představil svoji sestru, jak zpívá – drobné milé děvče s nadáním na zpěv, na těle mu vyvstala husí kůže. Oklepal se a raději pokračoval dál v cestě. Milé děvče, to tak. “Já jsem nikdy zpívat nezkoušel, myslím, že na to talent nemám,“ pronesl tiše. Tohle bylo snad poprvé, u čeho neřekl, že to určitě a na 100% umí. Tady ukázal, že i on je pravdomluvný, tak jako ostatní! “Nikdy jsem nezpíval, ale můj hlas na to určitě není,“ zazubil se nad tím a nad myšlenkou, jaký je to velký pěvec.
Nicméně, stále pokračoval v cestě za Veverkou a ustavičně kontroloval, jestli jde s ním Matali Orlí oko a modřák. Když se blížili k nějakému místu, kde v životě nebyl, trochu (skoro neznatelně) zpomalil. Bylo to divné místo, takové jakoby opuštěné nebo jak by to Etney nazval. Nikde nikdo, pouze moře a v něm nějakých pár ostrůvků. Když se Sever zastavila, zastavil se taky a jakmile začala mluvit, pohlédl na ni. Nasadil hned znuděný pohled, jakože ho to, co ona říká, vůbec nezajímá. Ještě si do toho zívl, aby tomu dal tu pravou váhu. “Ale běž, Severko. Jde vidět, že o mně vůbec nic nevíš a nic nechápeš. Mít modrou srst, že je pěkné? Děláš si srandu? Vždyť je to hrůza! Já mám svoji srst rád. Je krásně načechraná a zdravá,“ pochválil si ji a tlapkou se pohladil po hrudníku. Když znovu začala něco mlet, zahleděl se do dálky na útesy, které oblévala voda. Dělalo to krásné zvuky, úplně ho to začalo uspávat a přivádět do jakéhosi transu. Zároveň si vzpomněl i na Casipu a na to, co s ní asi může teď být. Kde se asi tak toulá? Nevěděl ani, jestli stále jsou spolu nebo ne, vůbec si nebyl jistý. Zase se neznali tak dlouhou dobu a Casipa se teď vůbec neukázala, takže kdo ví. Zmateně koukl na Severku, když zase někam doběhla. “To myslíš vážně? Kam zase jdeš? Vždyť jsme teď přišli!!!“ zakřičel napruzeně. “Mám hlad! Kde seženeme nějaký jídlo?!“ zahulákal, ale zvedl zadek a rozběhl se za ní. On nesmí nikde zůstávat pozadu přeci. Ta Severka je fakt vadná, divnějšího vlka jsem jakživ neviděl, zakroutil nad ní hlavou. “Tvůj kožuch je ten nejvíc nudnej na světě,“ zamumlal si sám pro sebe, aby měl to poslední slovo. Pak ji už trochu spokojeněji následoval.

>> Magický palouk

Etney byl překvapený tím, jak se na jeho zvyklost Matali chytila a začala anděla dělat i ona. Šťastně na ni koukal a pozoroval, jak se krásně usmívá. Bylo zvláštní ji vidět smát se, zatím ji od začátku setkání viděl jen v naprosto neutrální pozici. Když odskočila, pohlédl na jejího anděla a pokýval uznale hlavou. “Moc pěkné, Orlí oko, pěkný výtvor,“ nadechoval se, že řekne ještě něco, ale Severka zase začala kecat ty své nesmysly. Hodil po ní otrávený pohled a protočil očima. “Severe mlč už, nikoho nezajímají ty tvé kydy. Copááá nevidíš, jak seš trapná?“ osočil se na ni, zakroutil hlavou a poklepal si tlapkou na čelo, jakože je fakt úplně hloupá. “Je jasný, že ten můj výtvor je nejvíc TOP, říkal jsem, že mám praxi od malého vlčete!“ zprcal ji hned a nakvašeně nafoukl tváře. Co si to o sobě ta černoška hloupá vůbec myslí? Vždyť sama je tak...zabedněná a omezená! A dělá, jak kdyby byla něco extra, jak kdyby něco znamenala, tse! Já bych jí ukázal, načepýřil srst za ušima a lehce vycenil zuby. Byl opravdu naštvaný, jak ho nikdo v této skupině hlupáků neuznával.
Najednou se tu však přiřítila nějaký neznáma vlčice. Koukal na ni, jak kdyby spadla z višně a povytáhl zlehka obočí. “Proč máš kytku za uchem? To je divný ne?“ pronesl absolutně nezdvořile a bez jakékoliv špetky citu. “A modrá srst se taky nenosí, to není moc cool, řekl bych, že je to spíš out. Nevíš, že se teď nejčastěji nosí šedá??“ pohodil ocasem a zakroutil hlavou, přičemž se otočil na Matali a pohledem jí naznačoval, jak jsou tu všichni omezení a pod jeho úroveň. Mezitím ji poslouchal, protože zrovna začala mluvit o své rodinné tradici. Přikývl a chvíli zapřemýšlel. “Ano, je to pěkné, líbí se mi to. Vlastně je mi to opravdu sympatické,“ pochválil jí to a najednou se cítil fakt skvěle (že udělal dobrý skutek). Možná si říkal, že Matali se taky cítí skvěle, protože dostat pochvalu od velkého Etneye je něco. Jasně, je to něco. Určitě...A Sever jen žárlí, protože není tak dobrá jako já,“ napadlo ho. Severka si v tu ránu postěžovala, že jim nemá co říct. “Nedivím se, že nemáš žádné vzpomínky, kdo by s tebou chtěl trávit čas? Vždyť jsi úplně otravná!!“ utrousil a otočil se směrem, kterým se rozběhla pryč se slovy, aby šli všichni za ní. “A ještě si tu bude šéfovat, jak kdyby byla někdo,“ hlesl si pod vousy, nicméně se rozešel za skupinkou. Cestou pozoroval tu namodralou hrůzu, co se k nim přidala. “Jak se jmenuješ? Modřenka, nebo tak ňak?“ zeptal se po cestě, aby byl v obraze a nepůsobil hloupě a neříkal jí „vlčí máku“ , jak tady Sever.

>> Ostrůvky

// Vítej ve hře! :D

<< les ztr. duší

Celou dobu, co ťapal směrem k Mušličkové pláži přemýšlel o tom, že vlastně vůbec neví, kam jde. Šel jen tam, kam uznal za vhodné a kde mu to přišlo jako dobré místo. “Nebojte dámy, dovedu vás na správné místo!“ zvolal pyšně, pozvedl tlapu a na ní jeden prstík vzhůru. Něco na styl jakože „to je oke!!!“ Sice to v jeho podání moc tak nevypadalo a byla to prostě jen tlapa zvednutá vzhůru, ale aspoň se o to pokusil.
Obloha byla tmavě zabarvená, posetá mraky a teplota jistojistě byla pod bodem mrazu. Až Etney musel zuby zadrkotat, jaká je zima. Měl sice hustou srst, ale i tak to pociťoval. Navíc pořád sněžilo a jeho srst už kvůli dopadajícím vločkám začínala být mokrá. Byl celý prokřehlý, hladový a vůbec se mu to nelíbilo. Nejraději by si zalezl k matce do jeskyně, aby ho ohřála tak, jako to vždy dělala, když byl malý. Sklonil hlavu k zemi a zavzpomínal. Najednou se zastavil, jakoby přituhl k zemi. “Ženy!! Vlčice!!“ oslovil je z ničeho nic hlasitě a rázně, přičemž se k nim otočil čelem. “Víte, co je zvyk přicházejícího zimního času?! Otec mě to učil, vzpomněl jsem si teďkonc,“ zagebil se, ocasem zavrtěl ze strany na stranu a byl rád, že má opět získanou jejich pozornost. Rozdováděně oběhl kolečko kolem nich – najednou zapomněl na to, jak mizerně mu právě před chvílí bylo. “Když jsem byl malý, otec mě učil mnoha věcem. Jedna z nich byla právě to, že se vyrábí ve sněhu vlčí anděl! Chcete to vidět?!“ zvedl pyšně čumák až k obloze a připadal si hodně důležitě. Však taky jsem důležitý! podpořil sám sebe, protože nikdo jiný by to neudělal. “Takže, to si takhle lehnete na záda,“ začal podívat a bucl s sebou do hromady sněhu. Ani se přitom nijak nenarazil, jen si trošec natloukl palici zezadu. Nedával to na sobě ale znát. “Teď roztáhnete tlapy od sebe a ocas napnete směrem dolů, jo...chápete ne?“ provedl tak a začal jimi ve sněhu pohybovat sem a tak a ocasem jakbysmet. “No a teď jen pohybujete tam a zpět a bude z toho anděl. Až to máte hotové, musíte véééélmi opatrně vyskočit, abyste svoje umělecké dílo neponičili,“ dopověděl, u toho stále ležel a odhodlával se k velkému skoku. Šlo to velmi těžko, když ležel na zádech. Nakonec vyskočil a doskočil přímo k Matali, kterou chudinku povalil do sněhu. Bylo to tak, že na ní ležel a tiskl ji k zemi. Jantarovýma očima na ni koukal a házel ty svoje přitažlivé...no „přitažlivé“ pohledy, přičemž se usmál i se zubama, aby mohla vidět, jak krásné jsou. Neměl je teď ani špinavé od jídla, neboť dlouhý čas už nic nejedl. Pak ale vyskočil, podíval se na své dílo a oddechl si. Byl tam pěkný skoro anděl. “No vidíte? A tohle je takový zimní zvyk, nechcete ho zkusit? No nebojte, taky se vám to povede. Sice asi ne tak hezky, jako se to povedlo mně, ale nezoufejte!“ promlouval k nim intelektuálním hlasem, připadal si velmi důležitě (jako že je něco nového učí). “Ve všem je potřeba praxe, no té já mám až až, to je jasné. Dělal jsem to už od malého kloučka, takže vy máte co dělat, abyste mne dohnaly!“ pokýval hlavou, vyplázl jazyk a posadil se. Čekal, až bude moci hodnotit i jejich vlčozimního anděla.

// maly (mozna stupidni) dotaz - smi slova byt v ruznem padu? Napriklad o sobovi a tak?

<< Náhorní plošina

Kráčel pěšky do velkých lesů, do lesů plných černých běsů. Už slyšel o té povídce, že duše tam straší nejvíce. Nezalekl se však, tlapou rozehnal bílý prach. Tím prachem byl myšlen bílý sníh, tak čistý a nádherný jako jeho vlastní smích. Směje se velmi pronikavě, rozlehne se to všude hravě.
Nyní ale tiše běžel, ocas jako malou stěžeň. Tlapka míjela tlapku, přemýšlel u toho o tom, že by si nechal narůst malou bradku. Nápad však raději rychle zavrhl, nebo by pak rychle zblbl. Před vlčicemi na Kinga hrát si chtěl, Pozor si raději dávat měl. Teď obě dvě ho nesnáší, zlé věci o něm roznáší. Etney, princ svatý je, korunu lesa jednou vyhraje. Awnay hladce porazí, snad však rychleji tam dorazí. O rodném lesu to on sní, ovšem jen tehdy, když dlouze spí. Právě se k lesu duší přiblížil, nejraději by se pod stromy podplížil. Následoval však vlčice, nechtěl na zemi potkat ploštice. Došlo mu však, že je všude sníh, to slovo „HMYZ!“ asi jen tak lehce nepovíš.
Držel se v blízkosti svých kamarádek, zatím neslyšel žádný nářek. Díky bohu, že se nemusel k smrti děsit, jistě by to chtěl pak dlouhou dobu řešit. Řešit věci on uměl pěkně, někdy až úplně vztekle. “Tady to možná bude stačit,“ pronesl tehdy, když se začala obloha zase mračit. Neuvědomil si, že zamračená byla stále, a tak tedy kráčel dále. Doprostřed lesa se dostali, všude větve stromů mlaskaly. Vzhlédl tedy k obloze, zmizet z lesa chtěl tuze. Raději však zastavil, aby pařezy pozdravil. “Krásné to zbytky stromů jsou,“ pronesl právě, když si všiml, že vlčice znovu jdou. Zvedl zadek, ocas měl jako malý párek. Rozběhl se za nimi, ke stromům zde nejvyšším. Obdivně vzhlédl na tu krásu, zaposlouchal se do ptačího hlasu. “Támhle černý pták sedí nahoře!“ zavolal na vlčice, které by si jistě daly mladého úhoře. Lovit jim ho nebude, raději ho pozbude. Na kraj lesa dorazili, duše všechny porazili. “Támhle cítím mořský vánek!,“ zavolal nadšeně, jakoby tam snad měl stát nějaký jídlový stánek. Rozešel se tímhle směrem, stal se velkým velitelem.

>> Mušličková pláž

// snad post stačí, no :-D rýmování mi opravdu nejde, ale přemohla jsem se! Jsem na sebe pyšná

// 2. úkol

Nic moc, kreslit neumím no :-D ale pokusila jsem se. Jen to na fotce moc nejde vidět, jak je to lehce tužkou. Škoda.
http://nd02.jxs.cz/849/956/adf094dd66_105265847_o2.jpg

Jak chladný podzim rychle přišel, zase rychle odešel a nastoupila zima. Etney vzhlédl k zamračené obloze a zavřel oči, jelikož z ní padal studený sníh. Zježily se mu chlupy na týlu, nechápal proč. Jako mládě měl zimu rád, že by se to změnilo tím, jak stárne? Oklepal se a tiše si povzdechl. “A máme tu zase zimu. To je hrůza,“ pronesl tiše k oběma vlčicím, ale jeho hlas skoro přehlušil foukající vítr, takže bylo možné, že to nemusely ani jedna postřehnout, to jeho postěžování si.
Přiblížil se k těm dvěma a poslouchal Severku, jak brebentí. Štval ho ten fakt, že Matali s nimi opravdu nijak extra nekomunikuje. Říkal si, čím by to asi mohlo být? Sjel Severku od hlavy až k ocasu pohledem a porozhlédl se po okolí. Země už byla krásně bílá a zelená tráva schovaná pod vrstvou sněhu. Etnyho zebaly tlapky. “Dámy, je tu docela chladno, že? Co kdybychom se šli někam schovat? Do lesa třeba. Aby na nás tolik nesněžilo. Potom můžeme najít cestu k moři, třeba bude teď v zimě opravdu pěkné,“ promluvil k nim. Sám se divil, jak dokázal nahodit takový normální tón hlasu, komunikoval s nimi, jakoby se vůbec nic nedělo a před chvílí se tu právě nevychloubal o své úžasnosti. Zazubil se a začal se pomalu sunout blíže k jednomu menšímu lesu, který v dáli viděl. Viděl jich tedy více, ale často to byly jen listnaté stromy a ty už byly opadané. Tohle vypadalo jako smíšený les, tudíž tam musely zaručeně být i jehličnany, pod které by se mohli všichni schovat. “Hele,“ pokynul tlapkou směrem, kterým chtěl jít. “Co třeba tam? A taky jsem vyhladověl,“ podotknul a rozešel se tím směrem. Zanedlouho ale přidal do klusu, byla mu opravdu zima.

>> Les ztracených duší

Matali, jak již Etney zjistil, opravdu nebyla moc výřečný tvor. Pořád si ji zkoumavě prohlížel, i když se jej snažila utvrdit v tom, že na něj naštvaná není. Nějak jí nechtěl věřit, že říká pravdu. No přece není možné, aby byl někdo takhle extrémně málo výřečný, ne? No, i když Yeter taky není zrovna kecálek. Ale třeba tadyhle Orlímu voku dávám málo prostoru k vyjádření se, není to možný? Tyjo, ale stejně je divná. Jo, je divná, takže to není mnou, samozřejmě. Zazubil se na ni, aby dal najevo, že když není naštvaná, tak je to teda jako všecko ok. Pohlédl na Veverku, pak na Orlí oko a nakonec si povzdechl, že on jediný je tu ten chytrý a že nechápe, proč je mezi tak divnými vlky, jako jsou tyhle dvě. Jedna skoro nemluví a ta druhá zase v kuse žvatlá nějaké urážky k samotnému králi Asgaaru. Hrůza. Jak si to jen může dovolit? Etney si jemně odfrkl, že mu vylétly z čenichu kapky soplíku na zem. Mezitím se Severec Veverec stihl zase trochu porozčilovat a otevřít si na Etneye tlamu. Jeho to moc neznepokojovalo, takže se posadil zadkem na zem, zívl a aby dal najevo svou nezúčastněnost zde, zvedl tlapku ze země a začal si študovat svoje krásné drápky. “Matali? Poslyš, přemýšlel jsem, jestli třeba existuje nějaká speciální péče o drápky? Nějaké bahenní lázně, obklady z listů stromovců nebo snad speciální vlk, který se věnuje úpravě kožichu a drápků?“ zeptal se za stálého prohlížení své tlapky a po dopovědění na Matali koukl. Severčino rozčilování úplně odignoroval. Tlapku položil na zem a pokrčil lopatkami k sobě na styl „co se dá dělat“.
Pak si ale všiml, že Severka povídá něco pouze Matali. Nastražil tedy uši, přicupital lehkými baletkovskými krůčky k těm dvěma a poslouchal, co řeší za jeho zády, když je jako neslyší. “Moře? Taky bych rád viděl moře!!“ Vyhrkl najednou z ničeho nic, i když se ho to vůbec netýkalo. U toho nevědomky vrtěl ocasem a zase to vypadalo, že před nimi stojí úplně jiný vlk. Ne namyšlený a arogantní, teď tu byl přátelský a pohodový Etney. Zvláštní. “Půjdeme? Nikdy jsem u moře myslím nebyl. A pokud jo, už si to moc nepamatuju,“ zažvatlal a zazubil se, přičemž se otočil dokolečka jako nějaké malé nezbedné vlče.

// Velká omluva..kratší postík nahozen

// mam ted hodne prace, odepisi co nejdrive to pujde

Etney byl překvapený tím, jak je tu na něj každý tak protivný. Nechápal, co jako řekl špatně? Vždyť on nikdy nic neříká špatně. Jemně zakroutil hlavou, aby se utvrdl v tom, že jako nic špatně neřekl a pohlédl na Matali. Byla tak zvláštně tichá, skoro se nevyjadřovala. Co jí je? Tady je kažej tak nudnej, protočil skoro neznatelně očka, jen tak sám pro sebe. Vadilo mu, když mu někdo neopětoval jako upovídanost a radost ze života. JenSever byla taková energická, ale tozase podle Etnyho názoru byla držka. Pořád se mu jen smála. Nechtěl však dávat najevo, že ho to štve, proto ji jen nezúčastněným pohledem sledoval, jakoby bylo na běžném pořádku, že tato vlčice se prostě směje all day. Tak to neřešil a dělal, že ji neslyší. Pohlédl na Matali a jemně se na ni pousmál. "Orlí oko je na mě naštvaný?" zeptal se potichu bručivým hlasem a koukal jí do očí. Vypadal tak roztomile.
Mezitím se Sever přestala smát a začala se ptát na různé otázky ohledně vlčic. Etny na ni pohlédl a povytáhl obočí. "Ty neznáš. Jsou to vlčice ze vzácných a vznešených rodů, tak jako jsem já, samozřejmě. Nejsou to takové nanicovaté nány bez dobrého původu jako jsi ty, samozřejmě," koukal na její výraz a škodolibě vycenil zuby. Její pózy neřešl, Sever totiž nemla podle Etneye pěknou postavu. Byla moc kostnatá. "Severe, posím tě! Vždyť chastíš kostma, radši něco ulov a potom, co se já najím, dojíž zbytek, abys něco přibrala. Vem si příklad třeba ze mě," pokynul tlapkou ke své maličkosti a pyšně se nadechl. V tom ale Severka začala chrlit nějaké kraviny, vypadala naštvaně. Koukal na ni, jakoby ona spadla z Marsu a pokrucoval nevěřícne hlavou. "Ach ne," dělal zaskočeného a stydlivého. Jakmile ale dopověděla ten její sáhodlouhý monolog, začal on. "Ty černošo, říkám ti Severe, protože chci, ne proto, že bych neuměl skloňovat. Severka je na tebe moc pěkné jméno, ty jsi škaredá. Takže budeš Sever. Jméno Sever mi připomíná nějakého hnusného a opelichaného vlka ze severu někde z hor, to jsi ty, chápeš??" vykulil na ni u slova "chápeš" oči a poklepal si tlapou na čelo, že je jako Severka fakt nprosto hloupá a nemožná. Pak se k ní oočil zády. "Někteří jsou tak nechápaví, ach jo. Že, Matali?" pronesl jen tak do větru a přes rameno koukl na Severa. Trošku si liboval v tom, že ji nasíral. "Takže, Severe, jak to teda máš? Chceš jít..." v tom mu ona skočila do řeči a začala říkat, jak je teta Smrt nebezpečná a kdesi cosi. Etney zatl zuby k sobě a svraštil obočí. Nelíbilo se mu, že mu skočila do řeči. "Ále ty posero, já to zvládnu. Musím ale nejdřív našetř dostatečný počet kamenů, pa budete obě dvě koukat a závidět mi, jak jsem ještě dokonalejší, než jsem teď. Jestli to teda vůbec jde, že ano," zazubil se a spokojeně zamlaskal. Kdyby to šlo, jistě by si nad hlavu dodělal andělskou svatozář.
Severovi veverovi začalo cosi skákat po srsti, nejspíš nějaké malé jiskřičky. Etney na to zostřil zrak a začal se smát. "Severko veverko, lítaj ti po srsti malá veverčata, udělej s tím něco. Vím, jsi plná parazitů, ale co když to přeskočí i na mě?!!" zazubil se pobaveně a udělal o ní krok dál, aby dal najevo, že on teda veverkovité parazity ve své srsti mít nehodlá. Po očku stál sledoval a vnímal Matali, ona se ničemu nesmála, nebavila se s nimi a byla taková...duchem nepřítomná, jak ji Etney zhodnotil. "Co je, Matali, žárlíš, že se bavím více s ní než s tebou? Neboj se! Jsi moje jednička, Sever je tu jn tak navíc," pověděl konejšivě, aby se Matali cítila lépe. "No takže, co teda podnikneme? Můžeme jít někam dál a vy dvě něco ulovíte pro mě, to je plán A. Nebo plán B, že můžeme navštívit nějaké vlky, keří by mě obdivovali. No a plán C...plán C...nemám plán C. Napadá vás nějaké ativita? Nemusím přece všecko vymýšlet sám!" osočil se na ně trochu otráveně, nicméně začal se zdviženým ocasem poklusávat krátkými krůčky okolo slečny Matali a hrůzy Severky veverky. Čekal, co mu odpoví, on sám už by něco podnikl. Cokoliv.

Etney byl moc rád, že Matali projevila zájem o jeho zranění. Pokýval plaše hlavou (chvíli si zahrál na zranitelného tvorečka), když politovala jeho zranění, a tiše zakňučel. “Jo, taky že to pěkně bolelo!“ hlesl tiše a párkrát přikývl s našpulenou tlamičkou a rozšířenými zornicemi v očích, aby tomu dodal ten správný říz. Prostě vypadal, že fakt trpí a že ho to fakt bolí. Jako malé zranitelné a bezbranné vlče. Najednou se mu však pohled změnil. “Ale já jsem to zvládl!“ vyštěkl najednou a pozvedl přední tlapu do vzduchu. Hned poté si ji přiložil na srdce. Mělo to vyjadřovat něco na styl „like a boss“. Etney prostě byl největší herec na světě. V tom však Maty začala opět opěvovat jeho maličkost. Pyšně se nadmul a zamlaskal. “Nojo, ne všichni na to mají vlohy, rozumíš. Narodil jsem se Alfám a tak to pak takhle dopadlo – narodil jsem se já! No, ty ses asi narodila obyčejným tulákům, ne?“ naklonil hlavinku jemně do strany a nastražil ouška dopředu, přičemž si oblízl čeníšek. Nemyslel to zle, byl jen hrozně dutý a nevěděl, co se kdy hodí a nehodí. Prostě vše řekl tak, jak mu to přišlo do tlamy. Nepřipadalo mu to neslušné. “Ale dívej, Matali. Nevěš hlavu. Dám ti příklad, jo? Kdybys měla třeba vlčata se mnou (ukázal na svoji maličkost tlapkou), bylo by to asi super. Předpokládám totiž, že vlčata by podědila moje skvělé vlastnosti, krásné tělo, hustou a zdravou srst a bílé zuby. Nejdůležitější by byly samozřejmě ty schopnosti a vlastnosti. Malincí by museli být dobří lovci tak jako já, měli by dobrou obratnost, já jsem totiž velmi hbitý. No, taky jsem chytrý, takže s inteligencí by problém nebyl. Nemohl bych si ovšem najít nějakou hloupou vlčici, pak by byla možnost, že by se narodilo hloupé vlče, to by nebylo moc vhodné, kazilo by to moji dobrou pověst.“ Polemizoval. Tak se do toho zažral, že zcela zapomněl na to, kde je a s kým tu je. Kecl si na zadek, poškrábal se zadní tlapou v uchu, pak si ji očuchal a odfrkl si. “No, kde jsem to teda skončil?“ zamyslel se. “No jasně, už vím.“ Vyhrkl následovně a zase začal mluvit. “No, takže vlčata by zdědila moje skvělé povahové rysy a po tobě by měla třeba pěknou barvu. Nebo oči, máš pěkný oči. Ale já mam taky moc pěkný oči, všimla sis? Jantarové nemá jen tak kde kdo. No a moje srst! Hraje všemi barvami!! No, po tobě by toho asi zdědily málo, většinu by musely zdědit po mně. Ale to nevadí! Byla by to i tvoje vlčata, mohla by ses jimi chlubit na potkání! Nezní to prima??“ nadšeně mu vystřelil zadek ze země (jak tak předtím seděl) a začal vrtět ocasem. “Já bych vychoval svého syna jako následníka trůnu,“ dodal. Jak jinak, že? Z dokonalého otce může vzejít jen dokonalé vlče, tak to prostě je. Když mi však někteří nesahají ani po kotníky, je to pak ale blbý no. Protože kdybych zasel svoje vznešené sémě do nevzdělané hloupé vlčice, vyrostla by hloupá vlčata, to bych byl radši, kdybych neměl žádná. Takhle to funguje, nu. Takže ale...Jak je možné, že můj otec si vybral matku a zplodili nás? Vždyť otec je úplně někde jinde než matka, hm. Po chvíli ticha pokrčil lopatkami k sobě a rozhodl se svoje myšlenky dál neřešit. Moc ho to namáhalo, bylo to příliš otravné.
Černá vlčice, co se k nim přihnala, si Etneye konečně všimla, takže na ni Etney kývl. “No, to je aspoň pozdrav hodný princi, přesně tak to má vypadat,“ spokojeně mlaskl a dal jí najevo, že takhle se zachovala správně. Co však řekla dál, se mu už tak moc nelíbilo. Zamračil se a nakrčil čumák. “Jsem skoro Alfa!“ vyštěkl jí přímo před čumákem nahněvaně, pak si však uvědomil, že Alfa by se neměla hněvat a měla by být klidná a rozvážná. Odkašlal si, aby skryl svoji předchozí reakci a hlasitě si oddechl. “Tedy víš, slečno,“ začal rozumprdským tónem hlasu. “jsem skoro Alfa, jelikož čekám, až můj otec...No rozumíš. Můj otec nebude žít věčně. Vlk s ním, samozřejmě,“ na hrudi si zamával tlapou, aby otci vzdal holt. “Mám sestru, ale ta je jen takový doplněk rodiny, řekl bych. Nemá moc talent a vlohy na vedení smečky, proto se připravuji na přebrání celého lesa. Klidně tě pak můžu vzít do smečky, ale musela by si švihnout a přiběhnout hned, jak bych usedl na trůn. Už teď se mi hlásilo několik vlčic. Stojí tu prostě imaginární řadu, no,“ obešel si černou a prohlédl si její proporce. “Nemůžu za to, že jsem oblíbený, ne?“ pousmál se a něžně pohodil hlavou. Byl sám se sebou a svým výstupem nadmíru spokojen.
O jeho pozornost se začala znovu prát Matali, která řekla, že jej ke Smrti doprovodí. Etneyova očka zazářila. “Ano?! Takže mi pomůžeš hledat kamínky a doprovodíš mě? To je super zpráva!!“ štěkl hlasitě a začal poskakovat kolem ní, jakoby on byl na trampolínce. “Jsem rád, že nepůjdu sám!“ zazubil se. Pak si ale něco uvědomil – princ má přece svoje kumpány, ne? Nikdy není sám. Přestal se radovat a zůstal stát na místě, snažil se opět vypadat vážně. “Chápeš no, chci totiž cestovat s někým novým, ne s těmi, které znám. Proto jsem vyrazil do světa sám,“ odůvodnil to. Bod pro tebe, juhůů! “A číslování je dobré k tomu, Severe, aby si tě ostatní nespletli, víš? Kdyby se narodil ještě, nedej vlku, jiný Etney a byl by hloupý a škaredý, mohli by se mě ostatní plést. Takhle jim řeknu, že jsem Etney I., a oni hned budou vědět, o koho jde, chápeš? Ty seš Severka, já už jsem potkal Severů...“ pohodil otráveně hlavou. Jakýpak „k čemu je číslování dobré?“ Už jen proto, že je očíslovaný tadyhle Etney, by to měla respektovat a hned by se taky měla očíslovat. Očísluju ji sám, “Takže já tě pokřtím, ano? Ty budeš Severka veverkovitá – jsi totiž aktivní jako veverka. Takže Severka veverkovitá a Matali bude...Matali Orlí oko. Tak, a máme to. Dámy, následujte mě,“ pokynul k nim hlavou a pyšně se vydal někam skrz louku. Asi se spíš jen tak projít než že by někam přímo mířil. Ocas i hlavu měl vysoko vztyčenou k nebesům. “Matali Orlí oko, pověz Severce veverce, kam vlastně cestujeme,“ pověděl na konto Severčina dotazu. “My se neflákáme!“ zdůraznil. Čekal, že se Matika zmíní o tetě Smrti. Matika Orlí oko, tse, zasmál se ve své hlavě zkomolenině jejího jména.

// pardon za délku :D