Gallirea - Příspěvky uživatele

Jak jistě Falionka ví, ptala jsem se na charaktery už dlouho předtím :-D žádám tímto o možnost třetího charakteru (budu si ho šetřit na vlče).

Myslím si, že jsem poměrně aktivní - s Haruhi tak, jak to jde s ohledem na absolutní zkrat v rodině. Hrála jsem hru s vlčaty, kopala je pořád přes FB, ať napíšou, ale ve skutečnosti se Art vzdal hry, Inaya taky pořád říká, jak bude hrát ale nic a Litai má alespoň stálého hráče. No a Sayap je aktivní jak kdy no. Jenže nemohu Haru odvést, protože rodinu našla po dlouhé době a ona sama by prostě neodešla.
S Etneyem je to něco jiného, za toho mě to hrozně baví :-D ujala jsem se ho jako odrostlého vlčete, který neměl hráče a táhnu to s ním už celý rok :-)

Samozřejmě se snažím účastnit akcí - jak smečkových tak nesmečkových. Adventního kalendáře jsem se zúčastnila jak nejvíce to jen šlo, ve smečce se taky účastním...

Už nemám, co víc bych napsala :-D takže je to vše :D

// mockrát děkuji :)

“Já mu to nevyčítal, pouze jsem mu řekl fakt, že je to ohavné. Určitě s tím souhlasili i ostatní, kteří tam byli. Jenže většina vlků se bojí otevřít tlamu a něco říct. Já bych třeba nic takového nechtěl, když už, tak něco na krk. Třeba nějaký drahý kámen, který bych měl jen já!“ obhájil sám sebe a rovnou řekl svoji myšlenku o drahých kamenech. Nojo vlastně, vždyť já musím nějaké kameny taky hledat! Chci jít k té Smrti, vzpomněl si na to, ale hned si řekl, že hledání nechá na později, až bude schůdnější počasí. Jistě by těchhle závějích sněhu nic nenašel. “Přijde mi, že nejvíc chundelatě a hebce vypadá šedá srst, jakou mám na sobě já. Ta je nejvíc hezká,“ zabrblal na konto hnědé srsti. Prostě s tím nesouhlasil, podle něj hnědá byla fujtajbl a hotovo. Už tak měla barvu po hovínkách. Pak pokýval hlavou a vzhlédl na oblohu, která byla stále zatažená a temná. Ani nešlo vidět, jak zapadá slunce – žádné červánky, růžová obloha a nic. Jen tmavo a černo. “Vždyť já nic neposuzuji. Já sám o sobě vím, že jsem něco víc než ti na té louce a to mi stačí,“ zažblekotal si sám pro sebe ještě a pak se vydal za Severkou do rákosí a u toho si vyslechl, jak hájila Matali. “Stydlivá?“ zopakoval potichu a sklonil pohled na studený sníh, kvůli kterému ho zebaly tlapky. “Nenapadlo mě, že by mohla být stydlivá. Spíš jsem si říkal, že prostě nemá zájem se se mnou bavit. A kde je vůbec teď? Nechali jsme ji tam?“ zahleděl se Severce do očí a zazubil se. “Napospas hnědce hovenaté?“ očividně rád všem a všemu dával své vlastní názvy. Jako třeba Severka veverka, rybčata a tak dále. “Jo, ale když není za co chválit, je to obtížné. A navíc si myslím, že vlci slyší rádi chválu, ale nikdy nikoho nechválí. Například mě nikdo nepochválil jak je rok dlouhej,“ ukřivděně si postěžoval, nicméně pak poslouchal její plán o kačenkách, který mu přišel trochu zvláštní. “Je mi těch kačenek líto, určitě je jim taky zima, Severko,“ prohlásil. Teď ukázal, že i on má city – a to lítost nad kačkama.
Žaludek mu však zakručel tak silně, že kdyby to šlo, chytil by se za břicho a lítostivě zaknučel. Musela to dokonce slyšet i Severka. Nic nejedl tak dlouho, a ač mu přišlo líto zabíjet bezbranná káčata, musel to udělat. “Fajn, zkusím to. Ale co když tam nic nebude?“ hlesl tiše a pomalinku se přiblížil k dlouhému rákosí. “Jdu na to,“ zašeptal, zvedl zadek od země a lehce s ním zakroutil ve vzduchu. Přední nohy, hrudník i čumák měl u země a očima rákosí pozoroval. S hlasitým vyštěknutím vyskočil přímo do rákosí a...Nic. Chudák si pouze natloukl čumák. Spadl totiž hlavou přímo do kupy sněhu, který byl mezi rákosím napadaný. Svalil se okamžitě na bok a trochu vyděšeně (hlavně však zmateně) koukal po okolí. “Kačenky tam nejsou, kačenky tam nejsou!“ Oznamoval Severce a dál ležel na boku, jakoby ochrnul. Nehýbal se, jen koukal před sebe. Nejspíš ho mrzelo, že opravdu kačky v rákosí nebyly, už měl chuť na jídlo a viděl se s plným břichem. “Severkoooo,“ zasténal najednou a oči se mu zalily slzami. Vyskočil na nohy, přiřítil se k ní a svoji hlavičku zabořil do její jemné srsti. “Kdy seženeme něco k jídlu!! Přijdu si opuštěnej, jsem hladovej, je mi zima. Nikdo mě nemá ráááááád!!“ skrze pubertální pláč křičel všechny věci, které mu ležely na jeho něžném srdíčku. Pak zaslzenýma, roztomilýma očima vzhlédl do těch jejích a zavzlykal. “Ty mě máš ráda, že? Že jo!“ pak do ní ale mlčky hlavu zpátky zabořil a tulil se. Jeho nálada se dokázala měnit jako jarní počasí, byl neuvěřitelně zvláštní.

<< Východní Galtavar

Byl překvapený, že Severka se k jeho stěžování si hned vyjádřila. Koukal na ni s nastraženýma ouškama a kráčel vedle ní. Vyslechl si ji, zatáhl ocas trošku mezi nohy, aby mu nefučelo na kouličky, a pak se ušklíbl. "Myslíš, že bych si sám neporadil?" položil jí spíše řečnickou otázku a odvrátil pohled na druhou stranu. Tss, jaké má o mně ale nízké mínění! Vždyť mě by nikdo nic udělat nemohl, můj otec by ho vlastnotlapkově zabil! Určitě, ujišťoval sám sebe, že alespoň v něm má oporu. S těma urážkama to ale pro něj bylo něco nového. Copak on někoho urážel? Vždyť on se jen upřímně vyjadřoval! "Ale vždyť..." došel mu hlas. Nějak nevěděl, co na to říct. Z mírně pootevřené, nyní trochu bezbranné tlamičky šla bílá pára, kterou hned ostrý vítr rozsekal na cimpr campr. "Já to nemyslím špatně, říkám jen to, co si myslím." Zamumlal nakonec. "To odporný peří bylo fakt hnusný, tak mu ho přece nebudu chválit. A navíc...Navíc Matali mě fakt naštvala!" Dupl rozčíleně tlapkou do sněhu, ale ta se mu probořila ještě hlouběji, než když normálně stál. "Ježdááá, dívej! Toho sněhu je tu nějak moc!" zahihňal se a tlapu, ač s obtžemi, vyndal. Jedním větším skokem dohnal Severku a koukl jí na roztomile navlněnou rst za krkem. "Prostě, Matali se s náma vůbec nebaví, dělá, jakobych tu nebyl. A pak přijde ten debžot a ona se z něj může pototo...No chápeš. Mohla na něm oči nechat!!" Znovu byl naštvaný, ale nyní netloukl tlapou o zem, jen zakrutil hlavou a svraštil "obočí" jak nejvíce to šlo. "Nechápu, co na té hnědce bylo tak úžasného. Vždyť takovou hnědou barvu vidíš na každém vlkovi. A navíc takovou svedu i já, když jdu za keřík se vytentovat," dokončil své myšlení již mírnějším hlasem a povzdechl si, že je to jako všecko na dvě věci.
Po cestě se čím dál tím více ujišťoval, že takhle to dál nejde. Musí si spolu najít nějaký úkryt. Jednak je to tak na nachlazení, a Etney už si v hlavě vykresloval, jak by se žádné vlčici nelíbil, kdyby mu tekly nudle z nosu. A druhak by ani žádnou zvěř nenašli v téhle hrozné zimě. "Severko," oslovil ji snad skoro poprvé normálně. "Víš, neměli bychom si najít něco, kde se můžeme schovat? Taková tuhá zima už tu dlouho nebyla. Co myslíš?" Navrhl jí a přiblížil se k ní tak, že se jejich čenichy skoro dotýkaly, aby ji lépe slyšel, protože dost foukalo. "I jezero je úplně zamrzlé. I ryby jsou určitě se svýma rybčatama někde zahrabaný v písku. Nebo...Myslíš, že se rybí rodinka zahrabává na zimu v písku, který je dole v jezeře? A nebo si jen tak plavou sem a tam? Co si myslíš ty?" zapřemýšlel a pohlédl na svoji zmrzlou tlapku, kterou už skoro necítil. Dával najednou Severce (nejspíš ale nevědomky) najevo, že ji bere jinak, než ji bral na začátku. Asi si na ni zvykl, třeba z nich jednou budou dobří přátelé. Nojo, když vlk s vlkem tráví dost času...

Takže jediný, kdo tu pro něj zůstal, byla Severka. Když se na ni Etney podíval, říkal si, že by se měl možná chovat trošku slušněji. Přece jen, Sever od něj zatím ještě nikam neodešla. To stejné se bohužel nedá říct i o Matali, naštvaně vyfoukl vzduch koutkem tlamy ven a zamračeně pozoroval, jak Orlí oko obskakuje toho divného vlka s hnusným peřím na uchu. Copak to je nějakej vlindián, aby měl peří? Nechápu! Vždyť vlindiáni vymřeli! Co vím z otcova vyprávění! Nebo pták? Ptáky já lovím!! Odvrátil od nich hlavu a potichu si povzdechl. Žralo ho, že k němu Matali vůbec nepromlouvala, ale tady u té hrůzy se rozpovídala a byla celá nadšená a veselá. V tom ta hnědka promluvila, tak na ni Etney svýma jantarovýma očima pohlédl a nahodil pohled jakože „ty tu ještě jsi?“. “Potomek koho? Ani mi to hrozný jméno nejde přes tlamu. Já, kamaráde...spíš nekamarádeJsem potomek úžasného Arcanuse prvního a Elisy moudré z Asgaarského lesa! Jednou to tam po nich vše, převezmu. Rozumíš? Pře-vez-mu!!“ (jak slabikoval, přibližoval k němu po částech hlavu a říkal to velmi rázně). Pozvedl pyšně hlavu k nebesům, našpulil rtíky a odfrkl si. Byl sám na sebe tak hrdý! Tolik toho v životě dokázal, byl prostě úžasný. Ohledně ciferníku se zasmál. “Myslíš můj krásný obličej? To víš, ne každej se narodí tak hnusnej jako ty, no. Tak nezáviď,“ vyplázl na něj jazyk a odvrátil pohled. Jak však mohl čekat, Severka se ho nezastala. Koukal na ni a potom sklopil pohled. Najednou nechápal, co od ní čekal. Však jeho se nikdy nikdo nezastává. Když však na něj začala mluvit jako na malé vlče, byl šokovaný. Překvapený. Začala do něj strkat, aby se odklidil. Šlapal tedy pomalými krůčky pryč a u toho se mračil na Faliona s Matali. “Proč máme odcházet? Snad půjdou pryč oni, ne?!“ rozkřikl se na Severa. Byl zase jen naštvaný. To, že i Laura se k němu otočila zády, to už nezaslechl, neboť ho Severka odtlačila už dost daleko.
Nakonec se on sám rozešel – ale neochotně – pryč a u toho se šklebil a něco si mumlal. Proč si se mě nezastala?! Copak nejsme...společníci?!“ slovo kamarádi mu nešlo přes čumák. Zatím. “Myslel jsem, že společníci se navzájem sebe zastávají!“ Byl ukřivděný a naštvaný. Částečně však ale i smutný, že v nikom nemá oporu. Kráčel před Severkou s hlavou skloněnou k zemi. I on měl city. A čeho bylo moc, toho bylo příliš. Měl dojem, že se k němu každý obrací zády, a on vůbec nechápal, proč.

>> VVJ

// Etney na tebe byl ošklivý, ale ty sis ani nevšimla! :D :D

Etney chtěl odejít dříve, než si jich sestra všimne. Samozřejmě se mu to nepovedlo a Awnay se sem přivlekla a s ní i nějací další vlci. Etney začal být nervózní z toho, že je tu tolik vlků, a že ho Awnay nějak ztrapní. Už už se nadechoval, že ji pošle někam, ale ona byla rychlejší a začala dělat přesně to, čeho se obával. No ta je blbá jak čtyři!!! Jak čtyři Awnayiny! Awnaydice blbá, hnusná, špinavá a smradlavá! Na venek však nedával nic znát, pouze pokyvoval hlavou a přihlouple se usmíval. Chtěl ukázat, že ho něco takového nemůže rozhodit. Uvnitř sebe ale tekl. “No, moje sestra ráda kecá žblepty. Nejsem vůbec ňouma! Kdeže, jéje,“ nahodil hrozně inteligentní výraz. “Ona prostě jen nedokáže snést, že jsem chytřejší a hezčí, tak se do mě v jednom kuse naváží, nu. Tak je to,“ pokrčil lopatkami k sobě, oddechl si a zakroutil hlavou, aby Awnay naznačil, že teda jako ji setřel. Ona mu však pak ani neřekla „ahoj“ a odkráčela si pryč. Zíral jí na záda s jemně pootevřenou tlamou a tiše si odsekl něco na styl, že je nesnesitelná.
Najednou se však začala odpojovat i Matali, začala se bavit s ňákým jiným vlkem. Koukal na ni a překvapilo ho, jak se najednou tak moc rozpovídala. “Hele, jako wtf?!“ ohrnul jemně horní koutek tlamy nahoru. Byl znechucený vším, co tu bylo. Teda spíš všemi, kdo tu byli. A ještě ke všemu do něj teď začala šťourat Laura. Otočil na ni hlavu a zastříhal ouškama ze strany na stranu. “Hele, je mi fajn! Žiju si svůj super život a mám svůj harém nádherný děvčat!“ štěkl po ní a naštvaně odvrátil hlavu pryč. Hned na to mu to ale přišlo líto, protože mu hlavou proběhly vzpomínky na všechny vlčí dny, které s ní strávil. Koukl tedy znovu na ni a oblízl si čeníšek. “Lá, jsou to moje kamarádky. Severka a Matali. Mám partnerku, která je ale vlk ví, kde. Takže vlastně asi žádnou partnerku nemám, hihi,“ zazubil se, aby vypadal, že ho to vůbec netrápí. No, on sám totiž opravdu nevěděl, jestli ho to trápí nebo ne. Nějak neměl čas nad tím přemýšlet. Sklonil hlavu, zašoural tlapkou o sníh a potichu si povzdechl. Jak vydechl vzduch ven, šla mu od tlamy bílá pára, která se pomalu rozplynula, a nakonec z ní nic nezbylo. Fascinovaně to pozoroval a u toho poslouchal Severku. “Mám pořád hlad, ulovíš mi ale něco? Já bych si umazal tlapky krví, to bych moc nechtěl,“ otočil na ni hlavu. Nemyslel to samozřejmě vážně, pouze nechtěl ukázat své lovecké nedovednosti. Zaostřil pohled na peří, které hnědému vlkovi, se kterým se Tal bavila, viselo z ucha. “Ty hele, co ti to tam visí?“ ukázal tlapou na ty barevné věcičky a zlehka se k nim přiblížil. “Vypadá to divně, nic tak hrozného bych na uchu mít nechtěl. Že ano, Severe? Že je to hrůza? Absolutně se to nehodí k jeho srsti. A navíc je to nevkusná ozdůbka. Já například žádnou nepotřebuji, jsem krásný i bez ní,“ ohrnul zlehka tváře hore a pohlédl na Matali, přičemž po ní hodil trochu žárlivý pohled. Rozčiloval ho fakt, že s ním se vůbec nebavila, ale tady s hnědkou se úplně rozpovídala. “Severe, půjdeme něco ulovit, nebo jak to vidíš? Mám hlad,“ zabručel a otočil se k ní čelem, přičemž se k ní zlehka přišoupl. Alespoň ona tu s ním zůstala a „byla mu oporou“.

// co nejdříve hodím reakci všem čekajícím! :D

// u písmen jako např. C - počítají se i slova na č?

Byla tu taková vřava vlků, že byl Etney opravdu zmatený. Koukal zprava doleva a nechápal. Jeden mu ale odpověděl, že nic neví. Nereagoval na to, protože ani neměl čas. Ten trikolorní vlk – mimichodem příšerná srst! Nechápal, jak někdo tuhle hrůzu může nosit, řekl něco na styl, že Etney není moc chytrý. Ten na něj koukal, jak kdyby spadl z jiného světa, přičemž se v něm začala pomalu vařit krev. A v tu ránu jiná vlčice začala pištět a vítat se zase s tou šedou vlčicí, co řekla, že nic neví. Koukal na to s pootevřenou tlamou. No to je teda divadlo, kam jsem se to dostal?! naštvaně odfrkl soplík na zem, otočil pohled za svými společnicemi a ustoupil dozadu k nim, aby k nim mohl promluvit. “Nepůjdeme pryč? Ani se tu nedokážu zorientovat, je mu moc vlků. Navíc jsou to všichni hlupáci,“ šeptal. Ještě jednou si všechny přítomné prohlédl a pohled mu padl i na jeho sestru, kterou tu vidět opravdu nepotřeboval. “Půjdeme ne?“ zeptal se znovu a snažil se schovat se za Severku, aby jej Awnay nemohla vidět. Nestál o setkání s ní. Bylo by to divné. A navíc on ji prostě nemusel, i když se spolu jakoby usmířili.

// pfuuuf, nadlidský výkon :D :D :D tendle ukol

<< řeka Mahtae

Klusal dál a dál od řeky až na nějakou louku. Pořád potkávali louky, přišlo mu to už i divné. Celý tento svět byl takový...zloukovatělý. Všiml si však bandy vlků, takže za ní zamířil a rozhodl se, že se zeptá jich. Nehodlal ztrácet čas...Totiž, on neměl čas ztrácet čas, chápete. “Hej, neviděli jste tu někde nějakou lovnou zvěř? Nemůžu nic najít,“ oslovil je okamžitě a rozhodl se nepárat se s tím tak, jako u zlaté vlčice před chvílí. Napadlo ho však, že by ji mohl zmínit. “Potkal jsem jednu zlatou u řeky, ale ta mě odbyla, že jako neví. Že to tu nezná, nebo co to žblekotala, tak mě napadlo, že vy byste mohli,“ zazubil se. Snažil se udělat lepší dojem, než jaký dělá normálně. Byla tu spousta vlků - od nějaké s hnusným zraněným na stehni, které kazilo jeho image, až po jeho...jeho otravnou sestru!!!

// Severka, Matali, Lylwelin, Fiér, Awnay, Laura, Sayap

Vlčice se moc přátelsky netvářila, měl tedy aspoň takový pocit. Zanedlouho se ten jeho pocit stal skutečným a zjistil, že vlčice moc milá opravdu není. Ušklíbl se na ni a odvrátil od ní hlavu. “Dámy, tadyhle pomoc hledat nemůžeme. Tadyhle zlatavka padavka si myslí, že je něco víc než my, pojďme.“ odkráčel si dál, přičemž ještě stihl do zlaté vlčice žduchnout svým ramenem a pak šlehnout ocasem, aby jí „dal co proto“. Ohlédl se na ni, škodolibě se zazubil a přidal do tempa, přičemž po očku zkontroloval ty dvě. “Nebojte, určitě brzo něco najdeme,“ snažil se je uchlácholit, měl za to, že jsou z hladu rozhozené. Ovšem jediný, kdo tu byl rozhozený, byl on sám, to na tom bylo to vtipné. “Jak na vás působila ta hrůza? Měla strašný kožich, viděly jste to?“ zakroutil hlavou velmi důrazně, aby to šlo co nejlépe vidět. Naznačoval tím, že ta vlčice byla opravdu out.

>> Východní Galtavar

<< Náhorní plošina

I když se Etney snažil a chtěl něco najít, nešlo to. Přes Náhorní plošinu dorazili skrz stromečky, keříky a kamínky až k řece, kde se alespoň mohl občerstvit vodou. Byla sice ledová a to bylo jako bomba do žaludku, ale lepší něco než nic. Říká se přece, že hlad je jen převlečená žízeň, ne? Oklepal ze sebe sníh, který mu napadl na srst a nadechl se. Zavětřil nějakého cizího vlka, jehož pach neznal. Napadlo ho, že by se ho mohl zeptat, jestli neví, kde se dá najít nějaká lovná zvěř. Vydal se tedy směrem, který určoval ten pach. "Každej má slabiny, Severe," dodal na konto její provokativní řeči.
Zanedlouho ho opravdu našel. Byla to tedy spíše ona než on. Zlatavá vlčice s jizvou na krku. Pozastavil se a z dálky si ji ještě jednou prohlédl, nicméně hlad a chtíč byl silnější a on doufal, že ona bude znát nějaká dobrá lovná místa. Přemýšlel však o tom, že nemohl vypadat hloupě, musel si tedy naplánovat nějakou řeč. “Hej, zlatavko! No ty! Ty zlatá! Ty s jizvou na krku!!“ křičel na ni, jakoby snad mohl oslovovat někoho jiného, než zrovna ji. Jakoby tu bylo plno vlků (plno zlatých vlků a jen ona s jizvou na krku). Pomalu, pyšně k ní nakráčel a zkontroloval, zda jeho společnice jdou s ním. Nadechl se a spustil. “Neznáš tu nějaké místo, kde by se dala ulovit zvěř? Moje slečny by rády něco na zub, rád bych jim tedy opatřil jídlo,“ mluvil k ní tichým, avšak pevným hlasem. Mrskl ocasem ze strany na stranu a povytáhl obočí ve stylu „nečum na mě tak!“. Ještě k tomu pohodil hlavou, aby si dodal na cool výrazu.

<< Magický palouk (skrz Údolí Morény)

Etney byl rád, že Matali odsouhlasila jeho „výpravu“ za potravou. Mohl tedy přidat na tempu, aby něco našli. “Kontrolujte okolí, jestli něco nezahlédnete, ano? Pak, když něco zahlédnete, ulovíte to a já se konečně nažeru,“ zkonstatoval, co ony vlastně budou mít na práci. On si totiž sám nelovil, on to dost dobře neuměl, tak se tomu vyhýbal. Navíc jemu skoro vždy někdo ulovil, nemusel se tím tedy zabývat. A ještě ke všemu se cítil trapně, že špatně loví, i když tedy jeho lovecké schopnosti se velmi zlepšily za tu dobu, co je na světě. Měl však v plánu se ještě domluvit s otcem, aby ho naučil nějaké finty, kterými by mohl vytírat zrak všem okolo. A abych byl úplný kabrňák a frajer, měl bych se ještě polepšit v magii. Ale to by mi prej mohla pomoct ta Smrt, musím naškludlit ty šutráčky, herdek, přemýšlel si nad svými věcmi a skoro zapomněl, že kráčí za účelem najít jídlo (připomněl se mu až řvoucí žaludek). Hned musel oslovit vlčice. “Tak co, vidíte něco? Já ještě nic nezahlédl,“ pověděl, aby zamluvil to, že se zapomněl koukat kolem sebe.
Uvědomil si však, že putují přes místo, kde není ani živáčka. Ani strom, ani keř. Bylo to jakési divné údolí, které se mu teda vůbec, ale vůbec nelíbilo. Porozhlédl se tu, na minutku pozastavil krok a ušklíbl se. “Tady je to hafo divný. Jakoby tu vymřel život,“ hlesl tiše a rozhodl se změnit směr, že nepůjde přímo za nosem, ale že půjde přímo za pravým uchem. Díky tomuto skvělému rozhodnutí dorazili na Náhorní plošinu, kterou dost dobře znal a na které strávil již hodně času. Ani zde však nepochodil a nenašel lovnou zvěř. Už se mu chtělo plakat. “Nečekal jsem, že v zimě bude tak obtížné najít jídlo. Tohle je moje první zima venku ze smečky. Teda, já pořád patřím do smečky, protože ji jednou převezmu, ale myslel jsem tím, že je to první zima, kdy jsem se rozhodl, že nebudu doma až moc nasáčkovanej, rozumíte,“ postěžoval si. “Moje sestra, která doma pořád trůní, je fakt hloupá. A ta její hloupost mě vytáčí,“ rozpovídal se jim, přičemž po očku sledoval Matali i Severa, jestli ho poslouchají.

>> řeka Mahtae

Ač měl Etney radost z toho návrhu, že se mohou pokusit ulovit kance, nezapomínal na Seveřino vystoupení s elektřinou. Stále byl uvnitř sebe naštvaný, že ho tak zahanbila. Když uslyšel, že si tam cosi špitá, naklonil k ní jedno ucho a následně na ni koukl. “Co mě zase řešíš? Pomlouvala jsi mě, veverko?“ povytáhl obočí a přicupital k ní o dva kroky blíž. Zastavil se a koukal na ni, jakoby snad čekal, že mu to do očí odsouhlasí, že mluvila o něm. “Co jsi řešila?“ optal se znovu. Pak se ale ohlédl za sebe a hlasitě si oddechl. Začínal se tu nudit. Navíc ho stále mučil hladový žaludek.
“Když se vám všem teda nelíbí, kromě mě samozřejmě, lov kance, tak co teda? Matalin tón byl neochotný a ty, Veveřice, si se radši ani nevyjádřila. Takže se teda sebereme a půjdeme hledat něco jednoduššího na ulovení? Padám hlady!!“ povídal jim rázným tónem hlasu, přičemž u toho netrpělivě přešlapoval z tlapky na tlapku. Tyhle starý babky jsou teda společnost. Určitě je jim aspoň...No minimálně tak 15 let, jsou takový zaprdlý. Nezábavný. Bez energie. Zakoroutil nad nimi hlavou, že jsou už opravdu nepoužitelné a ještě jednou si je všechny prohlédl, aby mohl opravdu s čistým svědomím usoudit, že jsou to stařeny. Netušil totiž, kolik je jim let, ale chtěl si to odhadnout. Takže to logicky odhadl z toho, jak se blbě chovaly. Nebo že by se jen on choval moc vlčensky (// dětinsky :D)? No, to určitě ne, okamžitě takovou myšlenku zamítl. Z myšlení ho však přerušil znovu jeho otravný žaludek. Musel se celý zatřást tím, jak nepříjemné to bylo. Byl fakt příšerně hladový. “Tak co, půjdemeee?“ zaskučel najednou, do toho zakníkal a sklonil zoufale hlavu. Pomalu se ale otočil k odchodu a šel přímo za nosem. Nevěděl kam, ale prostě doufal, že po cestě co nejrychleji najdou nějakou potravu.

>> Náhorní plošina (přes údolí Mórény)

// omluva za zdržení :)