Gallirea - Příspěvky uživatele

// lot. 21 (+ 11 za akce)

Nadšen ze svého nynějšího úspěchu cupital směrem k otci. Ocas i hlavu vysoko nesenou, jeho kroky lehké a elegantní, v očích radost a v hlavě myšlenky jen na to, jak je fakt dobrej, skvělej a jak jim to nandal. Zastavil se u Arcanuse a zazubil se na něj, přičemž promluvil: “To jsem jim to nandal, co? To bys nečekal! Já jsem to taky nečekal, ale hold kdo umí, ten umí! Je jasné, že jsem tvůj syn, po kom to asi mám,“ pohodil hlavou (jakože „nechvalte mě všichni, budu se červenat“). Když pak Arcanus řekl, že až tu magii lépe ovládne, bude si moci i někoho zotročit, tak Etney zůstal chvíli stát bez hnutí na místě, zakoukal se do země a očima mu probleskl zvláštní výraz. “Opravdu?“ Vzhlédl na něj zpět. “Tak to musím honem rychle nasbírat kamínky a zajít za tou Smrtí! Už se těším, až to všem ukážu! A hlavně Awnay, ta bude čubrnět, bude mi závidět, jak jsem mocný!“ Básnil dál a na tváři měl opět ten svůj blažený výraz.
Poté, co se Etny ještě chvíli radoval, navrhl otec, že by mohli jít na jih. Tam by mu ukázal, kde sídlí Život. “No to je ale nápad! Vidíš to, potřebuju to vědět, abych se neztratil, až tam někdy půjdu. Teda ne, že bych se měl někde ztrácet, umím se moc dobře orientovat po okolí, navíc jsem navštívil už hodně míst, ale chápeš,“ pokrčil rameny a skokem vpřed se vydal vstříc Životu. “Jak dlouho tak trvá, než našetřím ty věcičky, abych byl opravdu silný? Za jak dlouho jsi to našetřil ty? Jeden čas se mi dařilo kamínky najít různě po okolí, ale teď v poslední době ne a ne je potkat. Asi musím najít nějaké hodně kruté kameníčkové naleziště, jinak to asi nepůjde. Ale možná mi je taky luxuje Awnay,“ vyhrkl konec věty a podezíravě se rozhlédl po okolí. Přikrčil se a šoupal břicho po zemi, připadal si totiž teď hodně hustě, jako nějaký vlko agent. Agent F-Vlk-I. Ještě mu chyběly sluneční brýle. Ohlédl se na otce, zazubil se, zavrtěl koncem ocásku a zase poskočil vpřed. “A jak Život vypadá? A je příbuzný se Smrtí? Proč se Smrti každý bojí?“ vyptával se dál. Společně tedy mířili tím směrem, kterým Život sídlil. Etney však nešel normálně, pořád poskakoval a cupital dokolečka kolem Arcanuse jako malé hyperaktivní vlče.

>> Středozemní pláň - přes Midiam

// díky díky! :D teď bude moci konečně Etney pořádně zamachrovat!

// Lot. 20 (+ 5 Morfoakce, + 6 Faliakce, takže dohromady za akcičky 11 bodů)

Společně s Arcanusem strávili už takovou dobu, že nastala noc. Etny si to ani neuvědomil, že ten čas zase tak letí. Vítr se zklidnil, obloha byla čistá a nevypadalo to, že by zase měla nastat sněhová bouře, silný vítr nebo něco podobného. Konečně. Etney se těšil na jaro, zima už mu lezla krkem.
Ač tedy byla noc, Etney měl plné tlapky práce s posledním šakalem, kterého měl porazit. Jeden se dosud nezvedl od chvíle, co jej Etny odhodil ke kameni. Možná tam leží v bezvědomí, jak se tak silně praštil. O druhého se postaral tatík, tak Etnymu zbývá poslední, ten nejvíc tlustý a velký šakal z této povedené trojičky. “No jasně,“ hlesl tichoučce sám pro sebe zrovna ve chvíli, kdy uhýbal šakalovi, který se mu stále snažil vyskočit na hřbet a zakousnout se do něj. Rada, aby použil magii, byla super, ale on pořád nechápal, jak to má udělat. Myslet na to, co chci? A to jako bude fungovat? Bože!! Vůbec to nechápu!“ Rozčíleně zakroutil hlavou a s vyceněnými zuby oběhl celé kolečko kolem kamene, ten byl jakoby uprostřed v tomto „bojovém areálu“. Etney byl naštvaný, že sám nechápal, jak přesně by měl tu magii použít. Nemyslel si, že stačí myslet na to, že chce, aby šakal upadl, a on fakt upadne, přišlo mu to prostě divné. Nicméně si vzpomněl na to, jak mu otec domlouval, že musí poslouchat ostatní. Dobře, takže... Myslím na to, aby se šakalovi zamotaly nohy a on spadl, několikrát si to takhle zopakoval. Musel před šakalem stále jen utíkat, aby tu magii mohl otestovat. Naštěstí byl rychlejší jak šakal, sice ne tak obratný, často mu nějak podklouzly tlapky nebo se málem přizabil o vlastní nohu či o náhodný kamínek, ale nějak to zvládal. Se šakalem se ale nic nedělo. “To nejde!! Přál jsem si to v hlavě a nic!!!“ Vyštěkl naštvaně na otce. Pak mu ale zasvítila žárovička u hlavy. Možná by si to neměl přát, ale měl by to tomu vlkovi přikázat. Rozhodl se ten svůj excelentní nápad aplikovat. Teď se ti, ty malej zmetku, zamotaj nohy a spadneš... Právěěěě... Teď! Otočil k šakalovi hlavu, uskočil do boku a sledoval ho. Šakal furt stál a běžel směrem k Etnymu. “Teď říkám!! Teď, teď, teď!!!“ Naštvaně začal štěkat na šakala příkaz a rozčiloval se, že to pořád nefunguje. Ta magie asi byla špatná a zničená, měl by ji reklamovat. Vzteklost mu však nakonec asi pomohla a tak docílil toho, čeho chtěl. Šakal opravdu upadl a dal si ránu do brady. Etny, těžce překvapený svojí úžasnou schopností, se brzy vzpamatoval a šakala zakousl. Nemrzelo ho to, šakal se totiž pokoušel o to samé, tak Etney neváhal a ukončil to dřív, než by to ukončil šakal na něm. Pak zůstal stát a koukal. “Dokázal jsem použít tu magii, nebylo to tak těžký! Jsem fakt dobrej! Táto!! Viděl jsi to?!!“ Nejdříve si mluvil sám pro sebe, ale jak se jednalo o Arcanuse, zahulákal to přes celé okolí. Otočil na něj hlavu a šťastně začal poskakovat blíže k němu.

// Lot. 19 (+ 5)

Arcanus nestihl ani dopovědět to, co chtěl. Bylo totiž pozdě. Šakali se rozběhli směrem ke dvěma vlků stojícím na jejich území. Etney na ně hleděl a zaryl drápky do země leknutím, že se k nim přibližují. “Tyjo! Tyjo! Táto, oni běží k nám! Myslel jsem, že počkají, až se na to připravím a přijdu k nim!“ zahalekal vyjukaně a začal koukat hlavou doprava a doleva na střídačku, aby věděl, kam bude lepší uprchnout. Když poběžím doleva, skryji se za ten velký kámen, ale oni mě stejně vyčmuchaj! Podvraťáci! Když doprava, nebudu se mít vůbec kde schovat, kam mám běžet? Kam mám běžet sakraaaaa! Křičel mu v hlavě jeho vlastní vyděšený hlas. V tom k nim ale šakali doběhli a jeden z nich po Etnym skočil. Ten uskočil směrem vzad a dal se na útěk. “Tatiiii! Udělej něco, honí mě to!!!“ Křičel. Najednou byl jeho hlásek tak dětský a bezbranný, že by se jeden až divil. Jakoby se Etney zase stal malým vlčátkem, které potřebuje pomoci. Šakal ale Etneye dohnal a skočil mu na záda, přičemž se mu zakousl do kohoutku. Etney vyštěkl leknutím a začal skákat nahoru a dolů, házet hrby a točit se dokola jako divoký hřebec, který se snaží setřást člověka ze svých zad. Bylo to zkrátka super divadlo pro diváky, kteří tu ale naštěstí nikde nebyli. Kdyby jo, Etney by se znemožnil tak, že by se před nimi už nikdy nemohl ukázat. Napadlo ho ale, že by se mohl svalit na zem, takže s sebou žuchl na bok a pak se rychle převalil na záda, aby toho šakala zalehl. Jeho tělo bylo určitě těžší, než to šakalovo, takže mu mohlo způsobit nějaké poranění. Etney ihned vyskočil na nohy a když byl šakal trošku mimo tím zalehnutím, chňapl ho do buků za nohu a odhodil toho chudáka o kus dál. Šakal se bouchnul o kámen, u kterého předtím Arcanus i Etney stáli. Etnouš si vítězně odfrkl a kývl hlavou. “A máš to! Skákat na krále Asgaaru! Prince Etneye I.!“ vykřikl pyšně. Asi by si měl rozmyslet, jestli je teda král nebo princ, aby ze sebe nedělal blbečka. Když se ale tak chlubil a měl plnou hlavu své maličkosti, nevšiml si, že k němu běží další šakal. Byl to ten hubený malinký posera, kterého už předtím Etny odsoudil za neschopného. Šakal se ale ukázal jako velmi hbitý, obratný a rychlý. Zakousl se Etnymu do zadní nohy a udělal mu tam hluboký otisk svých zubů. Hned na to po něm začal skákat nahoru a dolů a chtěl jej chňapnout. Etney zavyl bolestí a nemocnou nožičku si zvedl do vzduchu, začal poskakovat po třech. Najednou byl zraněný, nepoužitelný. Začal kníkat jako malé děcko a naštvaně se na šakala mračil. Kdyby to šlo, jistě by ho propálil pohledem, bohužel neměl tak šikovná kukadla, jak doufal.
Po chvíli se ale vzpamatoval a začal za sebe, za svůj i otcův život zase bojovat. Taky se oháněl zubama po šakalovi, honili se navzájem a na oko to mohlo vypadat, že jsou to dva kamarádi hrající na honěnou. Pak ale Etneye začalo pěkně vysírat, že šakal mu furt zdrhá, takže ho kousl do ocasu a začal s ním lomcovat ze strany na stranu, až šakal chudák ječel. Etney používal svoje zuby a drápy jak nejlépe uměl. Nakonec to vypadalo to, že by se o sebe dokázal postarat a dokázal by ubránit i svoji potencionální nevěstu, ale nevypadalo by to rozhodně moc dobře. Spíš by vypadal jako chudáček, co se ze všech sil snaží a nějakou náhodou se mu protivníka podařilo přemoci. Jako frajer by určitě nevypadal.

// Lot. 18 (+ 5)

Etney moc dobře vnímal, co Arcanus říká, ale nehodlal se podle toho zařizovat. Otrhánka lovit prostě nebude a hotovo. Když ale vyšli zpoza krytů další dva, již pěknější šakali, Etny se na ně zahleděl a usoudil, že tohle už by mohlo být trošku těžší, než ten jeden uprděnec. “Dobře, do tohohle jdu!“ zvedl akčně a sebevědomě zadek od země, přičemž koukl na otce. To kdyby náhodou umřel, aby si navždy v nebíčku pamatoval, jak jeho otec vypadal. Chtěl vyrazit, ale pak ho napadlo, že možná není úplně vhodný jen tak přijít a křičet na ně „tady mě máte, dorazil jsem!“. “Ty a jak mám jako začít? Nikdy jsem nelovil dost dobře, ježiš. To je otrava,“ zhnusil se, ohrnul koutek a celý se ošil. Byl naštvaný, že musí dělat nepříjemné věci. Ještě když někde v podvědomí věděl, že je nešika na tuhle oblast. A nechtěl to zlepšovat ty dovednosti, protože to chtělo moc námahy! Rád by se to naučil jen tak mrknutím oka. Třeba u té Smrti nebo u Života. Tiše si povzdechl. “Takže tam mám nakráčet, huknout na ně a oni se mě třeba leknou?“ navrhl a pohlédl do očí svého zkušeného tatíka. Etney byl někdy pubertální blb na facku, opravdu. Furt se jen šklebil, nespolupracoval a myslel si to svoje. “Ani nevím, co bych jim měl skrz tu magii přikázat. Aby se zabili navzájem? To asi nejde, ne?“ vyptával se dál. Asi si uvědomoval, že kdyby jen tak vylezl nepřipravený, uspořádal by si svoji popravu.

// Lot. 17 (+ 5)

<< Midiam

“Jasně, prostě dokonalej. Určitě jsem se narodil jako první, že? Protože Awnay je tak hrozná, že ta se musela bezpodmínečně narodit až po mně. Já zdědil všechnu krásu a dobré geny, ona dostala jen ty geny, které na ni zbyly. A protože já jsem získal ty nejlepší, je jasné, že já jsem chytrej, krásnej a tak dále, jak to všichni víme. No a ona je prostě mimoň,“ povídal Arčímu a spokojeně si vyšlapoval dál. Byl rád, že na to konečně přišel a rozluštil otázku ohledně své dokonalosti. Vždy si říkal, jak je možné, že on je z jejich rodiny ten nejvýjimečnější a ostatní jsou tak podprůměrní. Nechápal to, ale teď už to konečně pochopil. Geny otce i matky se smíchaly a on pobral to nejlepší. “Já jsem celý neobvyklý,“ žbleptl ještě na konto své významné magie. Jak jinak, příkaz je jen pro silný týpečky, to jsem já, jistě že! Tuc tuc, yea!“ Začal poskakovat na místě vedle Arcanuse a u toho se hýbal vpřed. Takže místo toho, aby vedle něj šel, tak poskakoval malými skůčky vpřed. U toho poslouchal, co říká o magii Zemi, ale on si stejně bude myslet své. “Já léčivý květiny nepotřebuju, nikdy se nezraním,“ štěkl sebevědomě a zrychlil tempo do běhu. “Tak pojď táto, ať jsme tam teda rychleji!“ vybídl ho a radostně se celý při tom běhu otřásl ze strany na stranu.
Společně pak dorazili na místo, které záměrně vyhledali. Šakalí pahorkatina. Zde měl Etney předvést svůj um a taky ukázat, kolik nasbíral za tu dobu, co se toulal všude možně i nemožně zkušeností. Zůstával ukrytý za kamenem, na který jeho otec vyhopsl a koukal po okolí. “No, žádného tu nevidím. Je možný, že už odtáhli pryč no. Měli bysme se vrátit do lesa a zkusit ulovit vysokou,“ zahemzal. Ne, že bych dostal strach nebo něco. Ale šakalí maso určitě není nic moc. Je tvrdý a suchý, popřemýšlel nad tím, proč vlastně z pahorkatiny chce zmizet. Musel si to nějak odůvodnit. V tom ale vylezl malý, drobný šakal zpoza jiného velkého šutráku, co tu byl. Etney na něj přímo koukal a pak se ušklíbl. “Cože, takový vyzáblý střevo? To mám lovit tohle?“ ošil se. Tohle mu přece nesahalo ani po kotníky, to by pro něj byla určitě pouze potupa, kdyby se měl snažit ulovit něco takového. Ohrnul horní rty a znechuceně hodil pohledem po tom hubeném jedinci. “Ach táto, to mi ani nestojí za námahu,“ umíněně se posadil vedle toho kamene a pozvedl hlavu k obloze, že on tohohle osiřelého troubu lovit nebude. "Až se objeví něco, co je hodno mých královských zkušeností, dej vědět," hlesl pak a dál si toho hubeňoura nevšímal.

// Lot. 16 (+ 5)

Když Arčí přitakal, že takhle nějak to je, tak Etney spokojeně vydechl. Takže teď už opravdu vím všechno, už se nemusím stydět, že nevím, kde se berou vlčata. Stále pokračoval plynule za otcem a přemýšlel si nad svými věcmi. Už si plánoval, jak bude někoho, kdo to neví, poučovat o vlčatech. Rád dělal chytrého a důležitého. “Taťko, myslíš si, že tu chytrost a vysoký stupeň inteligence mám po tobě?“ zeptal se s přiblblým úsměvem na tváři. Napadlo ho, po kom tohle asi zdědil. Přece jen, například Awnay za tak chytrou nepovažoval, takže, když ta byla asi víceméně po matce, tak on musel být po otci, ne? No minimálně pohlaví po něm zdědil určitě.
“Jo, to bude určitě ono. Ještě že nemám žádnou obyčejnou magii. Třeba magie země, ta mi přijde úplně trapácká. Příkaz je daleko lepší, ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by tuto magii měl jako svoji vrozenou. Jsem už i tímto speciální,“ cítil se fakt významně. Skoro mu praskla hruď pýchou. “A časem, až našetřím právě ty kamínky a kytičky, tak půjdu za Životem a tetou Smrtí a zaplatím jim, abych byl ještě silnější! A pak si na mě nikdo nedovolí. Pak budu nepřemožitelná Alfa, tak jako jsi ty!“ fantazíroval. Jó, fantazírovat mu vždycky šlo nejlépe. Úsměv z tváře mu však bleskurychle zmizel, když zjistil, že ho otec chce opravdu poslat na lov šakala samotného. Sice ho ujistil, že bude poblíž, kdyby něco, ale moc se to Etnymu nezdálo. Nepotřeboval zrovna ukazovat své šmajdavé tlapičky a nevymakanou taktickou stránku lovu. Celý se zakroutil, zamračil se a už se z toho chtěl nějak vykroutit, pak se ale zadrhl. Otec měl pravdu, že magii bylo třeba trénovat. Nikdy ho nenapadlo využít magii při lovu, ale tohle byla fajn chvíle na to, aby to vyzkoušel. “Jasně, takže zkusím to!“ prohlásil pevně. “Chci zkusit, jestli dovedu něco se svojí magií, lov by byl pak daleko lehčí, že? A dát si maso šakala, to zní fakt dobře. Ale kdyby něco, pomůžeš mi, že?“ ujišťoval se hned a doběhl ztrátu, která mezi nimi vznikla. Teď už zase šel po jeho boku. Společně tedy mířili k Šakalí pahorkatině. Ten název mimochodem Etnymu něco říkal, nejspíš už tohle území někdy v minulosti navštívil, jen si přesně nevybavoval, jak to tam vypadá. Po cestě na onu pahorkatinu ještě poslouchal vyprávění ohledně Smrti a Života. “No, tak tam někdy můžeš jít se mnou. Když ses se Smrtí už setkal, víš, co máš očekávat. A přece bys synka neposlal samotného, ne?“ zazubil se a trochu podvraťácky na něj zamrkal. On si rád hlídal svůj zadek. “Nojo, ale já jsem se srstí spokojený. Mám krásný kožich. Líbí se mi propojení tvé a matčiné barvičky,“ pochvaloval si. Pak se ale nakrátko zamyslel. “Nebo myslíš, že s takovými znaky na srsti, jako máš ty, vypadá vlk víc hustě? A frajersky? Jely by po mně pak vlčice víc? Co myslíš, že by se na mě hodilo?“ vyzvídal dál. Ohledně šakala už nic neřekl, moc se mu do toho totiž nechtělo, i když před minutou tvrdil opak. Bilo se to v něm, nechtěl získat nějakou nepěknou jizvu, to by kazilo jeho image...

>> Šakalí pahorkatina

// Lot. 15 (+ 5)

<< Vyhlídka

Etney se tedy konečně dozví, kde se berou ona vlčata, o kterých otec pořád mluvil. Ono z čápa to asi nebude, heh, poušklíbl se. Nejsem tak hloupej, aby mě někdo napálil na čápa. Čáp přece nic nenosí, sledoval Arcanuse a usmíval se jak měsíček na hnoji. Konečně se dozví pravdu! Když otec začal povídat, Etney si držel pevnou tvář a velmi pozorný výraz, aby bylo jasné, že ho to zajímá, že se neptal jen tak. Po chvíli mu ale vyjely oči nahoru, tlamička se trochu pootevřela a zíral jak puk. Tohle nečekal. Byl pšece ještě mališkej! Na to, aby věděl něco takového! U věty „mezi nohama“, se mírně rozkročil, sklonil hlavu a podíval se sám sobě mezi nohy. “Takže to, čím čuráš, používáš na vlčata? A k čemu je pak to, čím kadíš?“ Nechápavě se zeptal, cítil se trochu zmatený. Jistě, že věděl spoustu věcí, byl velmi chytrý, vzdělaný, božský, krásný a tak dále, a tak dále... Ale tohle mu prostě nějak uniklo. “Ah, aha. Takže takhle se berou vlčata. Takže mě Elisa vyflusla z břicha?“ Zazubil se pobaveně při té představě, jak se jí otevřelo břicho a z něj vypadl princ Etney. Asi mu nedošlo, že se to nerodí břichem, ale nenapadlo ho zeptat se na to blíže. Prostě mu nějaké souvislosti tohoto tématu nedocházely, no.
Když se vydali na cestu, ještě si Etney mohl vyslechnout chválu o jeho matce. Lesklý šedý kožíšek? Takže já mám skvělý, lesklý kožíšek po matce, tož to je jasné! Spokojen sám se sebou, s tím jak vypadá, vyklusával vpřed s pozvednutou hlavou k nebesům. Ocas vysoko nesený, prostě se mu hned napravila nálada a zase se cítil jako dřív. “Dík táto, je mi líp. Prostě musím naslouchat vlkům a až pak mluvit. Chápu to. A třeba mě Severka bere jako kamaráda, kdo ví. Možná se s nimi ještě někdy setkám,“ uznal. Pak, když se dostali společně k tomu, že on rád ovládá vlky – přesvědčuje je o jiném názoru, než jaký mají, vyplynulo z toho, že je to částečně skrz jeho magii. Etney se krátce zamyslel, bylo to možné, samozřejmě. Ale on o své magii sotva věděl, ještě nikdy ji pořádně nepoužil. Až na svoji matku. “Jojo, příkaz je silná magie. Jsem pyšný, že ji mám. Cítím se pak víc jako někdo oproti ostatním! Ale, abych byl teda upřímnej... (odmlčel se a zbytek věty pošeptal)... Moc ji neumím ovládat.“ Přihlouple se usmál. Pořád se styděl, když mluvil o něčem, co mu nejde a co neumí. Přál by si, aby mohl umět všecko na světě nejlépe, aby všem mohl ukazovat, jak je super duper.
Během jejich cesty se dokonce dostali i k tomu, že by mohli něco ulovit. Pravda byla, že Etnymu kručelo v žaludku, ale dost dlouho si sám nic neulovil. Sotva zvládl spolu se Severkou ulovit tam u jezera tu kachnu. Když si na to vzpomněl, dostal trochu pocit, že má přiškrcený krk. Nechtěl se před otcem znemožnit. “Eh, šakal? No já ti nevím, má to měkký maso? Nesmrdí to? Já mám nejradši jen ty kachničky, zajíčky a tak, s tím se jeden nenadře,“ pokrčil rameny. Snažil se působit jakože free, že ho to vůbec netrápí. Docela by mu to jeden i věřil. Dorazili spolu k řece, před kterou se Etney zastavil, sklonil hlavu a očichal led, který se na řece vytvořil. Řeka byla poměrně široká, proto chtěl zjistit, jestli je led pořádně pevný na to, aby ho mohli bezpečně přehopkat na druhou stranu. Zkusil to tlapičkou, pak druhou, ale pak si byl jistý, že je led unese. Přehopkal to tedy na druhou stranu a už tam čekal na otce, přičemž vesele vrtěl ocasem. Byl vděčný za jeho přítomnost, nechtěl by tu být sám. “Pojď, táto, jdeme, honem,“ vybízel ho. “Jinak jo, je to vše o tréninku, já vím. Ale možná jsem si říkal, jestli to na mě nepadne z nebes, víš... Ta šikovnost. Že se to třeba nemusím učit, že to prostě jen tak najednou zvládnu a budu vědět, jak na to. Ale zatím se nic neděje teda,“ našpulil nespokojeně rty. Nechtělo se mu nic trénovat. “A ohledně Života, vím jen o tetce Smrti. Prý taky pomáhá, sbírá drahé kameny... Já jich pár mám ve své skrýši! Našetřil jsem je! Jsem šetřivý!“ Kecl zadkem na zem, vypjal hruď, zvedl hlavu a spokojeně čekal na pochvalu, přičemž se usmíval jako malý blbeček. Kdyby to šlo, vytvořila by se mu na hrudi imaginární medaile, kterou získal za odvahu a statečnost.

// Lot. 14 (+ 5)

Otec prostě věděl, jak Etneye podpořit. Hned se cítil líp, jeho utrápený výraz z tváře zmizel. Nahradil ho ale zamyšlený pohled. Přemýšlel, jestli opravdu v těch věcech, které říkal, neměl pravdu. Kdybych poslouchal, co kdo říká, zapamatoval bych si různé věci. Pak bych třeba byl ještě moudřejší. Vlci by mě pak třeba daleko víc uznávali, napadlo ho, přičemž se lišácky pousmál, že jaký to ale vymyslel kutilský plán. Zaposlouchal se však do příběhu o něm a o matce a spokojeně se pousmál. V jeho těle se momentálně byly různé pocity, jedním z nich byl i pocit štěstí, že tu může být s ním. A to, že se dozvídal věci i o jeho matce, kterou, ač spolu trávili dost času, pořádně nestihl poznat. “Ty táto. Víš co? Jak prostě... Chápeš...“ Odmlčel se. Nevěděl, jak se zeptat, přišlo mu to trochu trapné, nejspíš by měl takové věci vědět. Ale nevěděl. “To se jen tak rozhodneš mít vlče a máš ho? Dostaneš ho od bohyně? Nebo od Vlčíška?“ nechápavě, skoro až tupě se na otce podíval. Nebyl zase tak mladý, aby tohle nemohl vědět. Bylo to zvláštní, ale možná to bylo z části tím, že se s nikým moc nestýkal a neměl to kde zjistit. Však ho nikdo nesnesl déle jak pár dní. Pak se k němu vlci otočili zády a už s ním nechtěli nic mít. Povídání o matce však pokračoval, tak Etny dělal to, co mu příliš nešlo. Musel to ale trénovat – poslouchal. Pokyvoval hlavou, a snažil se o to, aby se mu vše bezpečně uložilo v mysli, aby to nikdy nezapomněl. Ač byl rozverný, zabedněný, tlučhuba a bez špetky taktu, i on chápal, že rodina je to nejdůležitější, co na světě vlk mohl mít. Chtěl si tedy o matce uchovat ty dobré vzpomínky, aby o ní nemusel povídat jen špatné věci. “Hned, jak bude příležitost, najdu ji a sblížím se s ní,“ pověděl tiše ohledně Elisy. Zněl tak rozhodně, že by mu to jeden i uvěřil. Etney ale nebyl ten, který se zabýval plněním slibů, sám v sobě se ale ujišťoval, že matku opravdu najde. Příběh se ale otočil o 360 stupňů a Arcanus začal povídat zase o mývalce Maile. Takže Naila, ne Maila. Ale Maila zní líp, asi bych ji i přejmenoval, napadlo ho. Přece jen, on měl vždycky pravdu. Když říkal, že Maila bylo lepší, tak se měla jmenovat Maila. Nerozuměl tomu, jak její rodiče mohlo napadnout tak nudné jméno jako bylo Naila. Maila bylo 100x lepší. Až on bude otec, jeho vlčata budou mít ta nejlepší jména. Jedním z nich určitě bude Etney II. “Krásnější než matka?“ zeptal se. Jeho otázky byly záludné, ale on je tak nemyslel. Neměl tak rozvinutý mozek, aby se mohl ptát na propracované, předem naplánované otázky. Prostě ho to jen tak hala bala napadlo. Na následné rady jen přikyvoval. Už na ně neměl co říci, uznal, že Arcanus má asi pravdu. Byl to jediný vlk, které uznával, že má pravdu. Jindy si totiž myslel, že je ten nejchytřejší on, takže bylo zbytečné ho o něčem přesvědčovat. Jen Arcanus a občas Elisa jej mohli přesvědčit o něčem jiném, než co si zrovna vzal do hlavy za správnost. Ohledně návrhu přikývl a vyskočil energicky na nožky. Asi už tu byl zase ten starý Etney, jeho pesimistické náladičky asi nemohly nikdy trvat déle než pár hodin.
Vydal se na cestu, netušil kam, šel prostě jen za nosem. Věděl ale, že s otcem se nikdy ztratit nemůže. “Takže, nejdřív mě napadlo, že bychom mohli najít něco k jídlu, co ty na to? Sice jako... Abych pravdu řekl jo, nejsem zrovna odborník na lovení zvěře. ALE! Hodně se zlepšuji. Jen jsem vždycky měl po tlapce někoho, kdo to ulovil za mě. Ale chápej, mít takové vlky, kteří pro tebe udělají to, co si řekneš, je taky důležité a rozhodně to není jen tak! Naučil jsem si je to!!“ Pokyvoval velmi významně hlavou, jeho pohled byl pevný a nezlomný. Věděl, že tohle byla pravda! Ovládat vlky nebylo lehké. “No a pak taky jako se snažím zlepšovat v běhu, ale moc mi to nééénde. Táto, jsem trochu neobratnej. Vždycky zakopnu o svoji nohu,“ svěsil hlavu rozmrzele níž k zemi, takže mu vystouply lopatky na zádech. Jeho nezlomný a pevný pohled byl ten tam. Svěřoval se Arcovi s věcmi, které by jindy neřekl živé duši. Rozhodně neměl v plánu někomu říkat o svých neschopnostech. Nasvědčovalo to tomu, že k němu choval velkou důvěru a respekt.

>> řeka Midiam

// Lot. 13 (+ 5)

Etney otci věřil a vůbec mu nevadilo, že se mu se svým problémem svěřil. Kdyby to byl někdo cizí, nikdy by o takové věci nekvákl a držel by si hrdý postoj a pevnou tvář. Kdyby to byla sestra, možná by dal najevo, že něco není ok, ale nikdy by jí o tom neřekl, protože by si myslela, že je to slaboch. To on samozřejmě nechtěl. V případě matky by přemýšlel, jestli se jí s tím má svěřit a i kdyby se svěřil, jistě by si to trochu přibarvil a neřekl to úplně podle pravdy. Ale u Arcanuse věděl, že mu může důvěřovat a že on ho vždy podrží. A tak se stalo i teď. Vysvětlil mu „vlšištový problém“ jasně a zřetelně. Etney na něj koukal a pokyvoval hlavou. “No ale stejně to nechápu! Když mi na někom záleží, přece jen tak nezmizím, ne? Ale vlčice jsou asi přelétavé potvory. Máma někdy jen tak beze slov zmizela? Měl jsi s ní někdy nějaký problém? Velký spor? Nebo jsi věděl, že je to ta pravá?“ Zeptal se ho a u slova „pravá“ se zasmál. Elisa byla vždy chladná jako kus ledu a taková neempatická, alespoň tak na Etneye působila. Samozřejmě že se ke svým vlčatům chovala s pěkně a dávala jim všechnu péči a ukazovala, že je má ráda... Ale stejně, byla to prostě Elisa. Etney to takhle cítil. Ne, že by ji neměl rád, ale prostě to mezi nimi nebylo úplně ok. “Matka ale vždycky měla radši Awnay,“ pronesl pak jako jen tak do éteru.
Pak bylo chvíli ticho, Etney se tedy zase zahleděl do dálky a konečně mu došlo, že ten les, na který tak dlouho čuměl, je jeho rodný les. Nejradši by se poplácal tlapkou po hlavě, ale teď k tomu nebyla vhodná příležitost. Navíc nemusel všem dávat najevo, že je tak zabedněný. Musel si udržet inteligentní výraz, i když byl zrovna psychicky zlomený. Otec začal zase po té delší odmlce povídat, tentokrát to bylo něco, co Etny nevěděl a nikdy neslyšel. Koukl na něj koutkem oka a pak pohled zase vrátil před sebe. “Aha, to jsem nikdy nevěděl. Naila? Tu vlčici neznám. Byla krásná? Byla hodná a milá? Jak vypadala? Miluješ ji... Pořád?“ otočil k němu zvědavě hlavu. Vyzvídal. “Můžeme ji zkusit najít!!“ Napadlo ho pak. Vždycky měl delikátní nápady. Věděl to. Teď se v hlavě chválil, jak se zas ukázal a že mu to dobře a rychle pálí. Už by se zvedl a šel hledat tu Mývalku, nebo jak se jmenovala. Byla to Maila, ne? A Maila zní jako mýval, odůvodnil si v myšlenkách její přezdívku, kterou jí narychlo dal. Otec ale zase začal mluvit, tentokrát se to týkalo zase šedouše, takže ten zpozorněl. Vše, co se týkalo jeho, ho zajímalo. Byl rád středem pozornosti a miloval, když se prostě řešilo něco o něm. To, co ale otec říkal, mu ulpělo v palici. “Takže,“ začal pomalu. “Měl bych tedy být spíše zticha a snažit se poslouchat, co dotyčný říká? A co když mě to nebude zajímat? Co když bude říkat něco špatně, co bych chtěl opravit? Mám vždycky takový silný nutkání, že si nemůžu pomoct. Musím říct tomu dotyčnýmu, jak je to správně, já toho vím fakt hodně, táto. Mám to po tobě, takový dobrý znalosti. A hodně vlků je tupých, chápeš. Snažím se je poučit. Takže mě to vždycky hryže, když někdo něco řekne tak, jak to není!“ Zakroutil rychle hlavou, jakože je to hrůza, ti dnešní vlci. Vůbec ho nenapadlo, že on taky třeba říká chybné věci. “Nebo často se stává, že vychvalují cizí vlky, ale mě si vůbec nevšimnou! To je drzost, já jsem přece úplně jedinečný. Chápeš, někteří mě úplně přehlíží, to nesnesu,“ začal se zase mračit a nespokojeně mrskl ocasem. “Navíc jsem velmi chytrý, kdybych měl vlčata, budou celá po mně,“ usoudil a spokojeně si zamlaskal. “Ale mohl bych to zkusit, třeba bych pak líp na ty vlky působil. Ale není to pak přetvařování se?“ zauvažoval zase a naklonil hlavinku do strany. To mu zas Arc nasadil brouka ohledně Severky. Když se vrátila, tak pro ni asi byl důležitý, ne? Pak si to ale rozmyslel. “Já nevím, asi spíš chtěla jen parťáka na cestu za Matali, která se zaběhla vlk ví kam. Taky říkala, že ji musí najít, abych se já mohl omluvit. Jako kdybych snad něco provedl. Přitom to Matali furt vychvalovala toho hovňouse! Jakoby on byl někdo! Přitom je to nikdo! Chápeš ne?“ plácl si tlapkou na čelo, že je to opravdu hrůza.

// Lot. 12 (+ 5)

Etny dál koukal na své šedé packy, která byly skoro až po kotníky zabořené ve sněhu. Potom, co otec promluvil, zpozorněl a dal mu najevo, že ho poslouchá tím, že zastříhal ušima. To, co následně řekl, Etneye samozřejmě vnitřně zahřálo u srdce, nedal to však zvenčí na tváři najevo. Nechal tátu, aby se přisunul k němu blíž a pak na něj koukl, když se zeptal na Casipu. Chvilku se zamyslel, ale pak zakroutil hlavou. „Ne, to ne. Nebo jo. Nebo já nevím, ale...“ S povzdechem se odmlčel. Zamotal se do svých vlastních slov a myšlenek, to se mu už dlouho nestalo. Vzhlédl na něj a pak otočil hlavu před sebe. “Casipu jsem už dlouho neviděl. Asi to bylo unáhlené, měli jste pravdu. Ale o tu teď nejde. Jen že... Všichni vlci, které vždycky potkám, se mi vyhýbají a nechtějí se mnou mít nic společného. Když se mi pak podaří získat jejich pozornost a trochu se s nimi seznámím, máme pořád nějaké konflikty a vůbec se spolu se mnou nechtějí kamarádit. Nechápu proč, nikdy nic špatného neříkám, jen to, co si myslím. Přece upřímnost je důležitá, ne? A když řeknu, že jsem pěknej, tak co! Však taky ať se na mě podívají a srovnají svoji polovypadanou a vybledlou srst s mojí huňatou roztomilou medvídkovitou srstí,“ oklepal se a odfrkl si. Začínal být naštvaný. “Cestoval jsem s kamarádkami, ale protože do mě Severka pořád jen rýpala, naštval jsem se a utekl. A ona pak přiběhla, že ta druhá vlčice taky utekla, jenže než jsem se probral, obě zmizely. Ale jde o to, že prostě neměly zájem se mnou normálně komunikovat, furt s něčím měly problém!!“ začínal se rozčilovat. Svěřil se otci a u toho kroutil hlavou, jakoby se událo něco neuvěřitelného. Měl zvýšený hlas a nervy na pochodu. “Tak jsem si říkal, jestli je na mě něco špatně. Casipa se mi nevrátila, Matali ani Severka se mi nevrátily... Ještě k tomu, když jsem projevil o Matali zájem, ona žvanila furt jen o nějaké hovínkovité hnědce s peřím v uchu. Hrůza! Se mnou skoro ani slovo neprohodila!“ Mračil se tak silně, že by mu skoro po tom mračení mohly na čele zůstat jizvy.

// Lot. 11 (+ 5)

Jak tam Etney tak seděl a přemýšlel o svém životě, nabýval ještě většího dojmu, že na něm nikomu nezáleží, než měl doteď. Na tváři se mu objevil zachmuřený výraz a potichu si povzdechl. Prostě měl v hlavě nasazeného brouka, měl za to, že přece není normální, že je pořád tak sám.
Uslyšel za sebou kroky. Přesněji řečeno křupající sníh, takže si z toho odvodil, že někdo přichází. Pach vlka bohužel nezastihl, protože dost foukalo, takže jeho čumáček nefungoval tak dobře teď. Otočil tedy hlavu a jantarovýma očkama, která byla naplněná smutkem a pochybami, se zahleděl na černého přibližujícího se vlka. Hned poznal, že se jedná o otce. “Hledal jsi mě?“ překvapeně na něj koukl. Zůstával však sedět a zase se zakoukal na krajinu před sebou. Byla to opravdu nádhera. “Ztratil jsem se, takže tu jen tak zevlím ve snaze dostat se domů,“ zabručel potichoučku a sklonil pohled k zemi, když se otec zeptal, jestli se mu něco stalo. Na zádech ucítil díky otcově magii teplý vánek a okamžitě se mu pod srstí objevila husí kůže. Zatřásl se, bylo to příjemné, ale jak se to tak míchalo s tím studeným větrem, asi by bylo lepší, kdyby se někde mohli schovat. Pohlédl mu do očí a utrápeně si znovu povzdechl. V poslední době furt jen blbě vzdychal. Takový nikdy nebýval, vždy byl tak sebevědomý a plný elánu, najednou tu ale seděla vynervovaná kulička chlupů bez jakéhokoliv náznaku energie, hrdosti a toho zmiňovaného sebevědomí. “Táto, jsem hroznej a nesnesitelnej?“ zeptal se potichoučku a pohled zase sklopil. Bylo vidět, že není ve své kůži.

// Lot. 10 (+5 morfoakce)

<< Východní hvozd

Etney se po smíření s tím, že nemůže najít Severku a že se jí prostě ztratil, sám coural okolím. Nebyl spokojený, byl právě naopak nešťastný. Tohohle nechtěl docílit, vyčítal si, že utekl. Kam bych teď měl jít? Neměl bych se vrátit domů? Ale přijde mi, že to tady vůbec neznám, ach jo! Tohle mě fakt nebaví, celej život mě nebaví! Debilní život, všichni jsou debilní! Naštvaně se mračil a přidal do kroku. Nevěděl přesně, kam jde, ale věděl, že nechce zůstávat na místě.
Zima byla pořád stejná, to Etneye taky unavovalo. Neměl rád zimu. Teda dřív měl, ale to bylo ještě předtím, než „začal dospívat“. Tehdy byl ještě v klidu, když se tam klouzal s Yeterem po tom kopci. Posmutněle sklonil hlavu, zpomalil krok a tiše si povzdechl. Takže jsi stejně zůstal sám a nejspíš i zůstaneš, tak je ti to souzeno. To máš za tu svoji dokonalost... Jsi sice krásnej a chytrej, ale k čemu ti to teď je? Pravda bolela. Zastavil se na nějakém vyvýšeném místě, kde si sedl a pozoroval výhled. Bylo tu pěkně, ale spíš tak pro nějaký zamilovaný pár než pro smutného samotáře. “Však už se na všechno můžu vysrat možná tak!“ zabručel si sám pro sebe. Yeter už na něj snad i zapomněl, holky se na něj vyprdly, Casipa jej taky nehledá... Všem je ukradený, proč by se ještě měl snažit? Tohle ho opravdu nebavilo. Nadechl se čerstvého ranního vzduchu, pozoroval východ slunce a snažil se nemyslet na to, že je nevítaným jedincem.

// Loterie 9 (Morfo akce +5 b.)

Vítr, který se teď výjimečně trošku uklidnil, čechral zlehka Etneyovu huňatou medvídkovitou srst. On stále zůstával ležet u stromu jako hromádka neštěstí a mrzutě koukal přímo před sebe. Měl pocit, jakoby ho celý svět nenáviděl, jakoby ho všichni opustili. Měl dojem, že neměl žádné kamarády a na vše byl sám. V tom se ale do lesa přiřítila Severka. Etneye na okamžik zalil zvláštní pocit úlevy, že za ním přišla. Ve svém nitru si to nejspíš i přál a doufal, že za ním jedna z nich poběží. Nečekaně se na mě Matali znovu vyprdla, problesklo mu hlavou a pohlédl na Severku. Ukřivděným pohledem jí hleděl do očí a poslouchal, co povídá. “Sebezbožňování?,“ zopakoval potichu a posmrkl, aby vtáhl sopel, který se mu při pláči vytvořil. Byl trošku zmatený, Severka to na něj všechno vyvalila tak rychle, že nestačil informace zpracovávat. Koukal na ni mlčky a chystal se, že něco řekne, ale Severka se už už obracela a rozbíhala se pryč se slovy „jdeme“. Etney tam stál jako opařený. Lesknoucíma se jantarovýma očima pozoroval vzdalující se uhlově černou vlčici a přemýšlel, co že to vlastně všechno říkala. Snažil se si to v hlavě dát vše dohromady. Když se ze svého transu probral, Severka už byla bůh ví kde. Při tom uvědomění si, že je zase sám, s sebou leknutím trhl a pootevřel tlamu. “Severko?,“ hlesl tiše. “Severko!! Počkej!!“ Štěkl již o dost hlasitěji a začal hopsat v hlubokém sněhu. Snažil se utíkat, ale dost dobře to nešlo. No prima, fakt! Teď mu výjimečně nezáleželo na Matali. Nechtěl jen zůstat sám, chtěl prostě dohnat Severku. Když si to tak vzal, Severka se o ně zatím vždycky postarala a nenechala ho ve štychu.
Etney uběhl několik metrů, možná i kilometr, ale Severku už bohužel nenašel. Srdce mu bilo jako splašené a v hlavě měl úplný guláš. Pořád se sám sebe ptal, kam se mu Severka jen mohla ztratit? Jak ji teď najde? Jak se k nim dostane zpět? Neustále si kladl podobné otázky, začínal ho pohlcovat strach, obavy a chaos. Zůstal stát a několikrát se v kroužku otočil a rozhlížel se tak na všechny strany. “Severko! Matali!“ Zakřičel hlasitě, ale odezvou mu byl jen vlastní rozléhající se hlas. Do očí mu opět naběhly slzy. Nechtěl to však vzdát, rozběhl se s vervou a s myšlenkou, že je určitě najde a řekne jim, že ho to všechno moc mrzí.

>> Vyhlídka

// Loterie 8 (+ 5 b. morfoakce)

Preclíku?! Cože?! Co je jako preclík? To má být nějaká nadávka?! To jsem nikdy neslyšel, koukal na ni, jak se rozčilovala a štěkala kolem sebe, jakoby snad dostala vzteklinu. “A proč máte v rodině tak hloupá jména? Sever, Belloun, no hrůza. Koukni na mě. Jsem Etney, to je jméno hodné krále. A pak Awnay. Moje sestra sice není nejkrásnější, je nevzdělaná a hloupá, ale jméno má stejně vznešené jako já. Naši rodiče asi umí vybírat,“ pokrčil lopatky k sobě, aby naznačil, že teda rodiče si ale vlče nevybírá. “Tydýt? Preclík? Kde na ty blbý slova chodíš, nechápu. Máš nějaký neologismy svoje, ne? To jsem nikdy neslyšel, a to že jsem panečku vzdělaný!“ mluvil k ní šokovaně a nevěřícně, ale u slova panečku povyskočil předníma tlapama kousíček od země a celý se zatřásl hrdostí. “A neurážej jen proto, že nesdílím tvoje hloupé sny, Severko! Stojím aspoň tlapama na zemi!“ Celý vytočený otočil hlavu pryč od ní, aby se už nemusel dívat na ten její hnusný černý vypelichaný kožich.
Matali situaci zrovna 2x nepomohla, protože vychvalovala pouze blbku Severku a na Etnyho opět zapomněla. Čuměl na ni, jakoby ji viděl poprvé v životě a nechával jemně pootevřenou tlamu. Když pak dodala, že děkuje i jemu, ale jen tak mimochodem, hlasitě se uchechtl. “Není zač,“ zabrblal jí nazpět, ale velmi ironickým tónem. Atmosféra zde byla hluboce pod bodem mrazu. Severka to pak dorazila ještě tím, že se ptal na pokračování. Vycenil protivně zuby a zavrčel: “Když jste tak skvělé kamarádky, proč si nepovídáte příběhy navzájem?! Mě tu přece k ničemu nepotřebujete! Vy zubatý veverky! Vy... Vy...“ nemohl najít ta správná slova, kterými by je chtěl vystihnout a zároveň dobře popsat. “Smradlavky! Jo, to je ono! Smradlavky obecný! Jdu pryč, ještě mi odumřou čuchací buňky!“ vyštěkl jim před obličejem, otočil se tak, aby co největší silou ždrkl zadkem do obou dvou slečinek a vyskočil ven z jejich úkrytu, který on sám vlastnotlapkově našel. Nevděčnice nevděčný! Pořád mě jen uráží a vůbec si mě neváží! Ať tu klidně zdechnou hlady! Samy dvě! Takhle se kamarádky nechovaj! vytočený a bez špetky rozumu běžel hlubokým sněhem někam pryč. Tlapky se mu propadaly tak hluboko, že je skoro nemohl vytáhnout. Vztekal se, vrčel a ošíval se. Vztekalo ho i to, že sníh byl jako nějaký močál. Vsával mu tlapy a nechtěl je pustil. On musel vyvinout pěknou sílu, aby je z hloubky vytáhl, to ho naprudilo prostě ještě víc. Celá tahle situace byla skrz jeho výbušnou povahu vyhrocená. “Radši budu sám! Navždycky! Nestojím o falešný kamarády! I ten blbej Yeter je falešnej! Nejdřív se tváří jako kamarád a pak najednou, jak je ve smečce táty, na mě zapomene! Sprosťák! Všichni jsou hajzlové!“ s přivřenýma očima, aby mu do nich nefoukal vítr, pelášil někam pryč. Sám netušil, kam to běží. Cítil jen teplé slzy vzteku (a zároveň však i smutku), jak se mu začínají koulet po tvářích. Byl prostě v nitru jen nešťastný, že nenašel svoji spřízněnou duši. Nějakého velmi dobrého kamaráda, někoho, na koho by se mohl spolehnout. Chvíli si myslel, že to budou tyhle dvě, ale usoudil, že to opravdu nebude možné. Nakonec se složil někam k velkému stromu, položil hlavu uraženě na tlapky a koukal před sebe. Ze zlatavých očí se mu dál řinuly slzy a on si vše začal přehrávat v hlavě. Možná najednou začal i litovat, že se tak zachoval. Odehnal od sebe i ty jediné dva vlky, kteří to s ním vydrželi. O Etneyi, proč se vždycky chováš tak hloupě? Proč vždycky nakonec skončíš sám? Tlapičkou si otřel tekoucí teplou slzu a lehce posmrkl. Možná dospíval a uvědomoval si, že život není jen o tom trávit ho sám. Říkal si, že by možná měl slevit ze svých nároků, aby někoho našel.