Gallirea - Příspěvky uživatele

// L. 26 (+ 11 b.)

<< Zarostlý les - přes Kierb

Právě svítalo. Zimní sluníčko vylezlo vysoko na oblohu a nechalo prosvítit mezi stromy své paprsky, které dopadaly přímo na Etneyova záda. Bylo to příjemná, taková milá změna. Byla letos velká zima, takže si Etney velmi vážil toho, když vysvitlo aspoň na krátkou chvíli sluníčko a obdarovalo jej teplem ze svých skoro jarních paprsků.
Podíval se na otce právě ve chvíli, kdy přitakal, že by rád ty jeho dvě kámošky poznal. Pokyvoval hlavou a u toho se zlehka usmíval. “Dobře, tak pak hned vyrazíme,“ zopakoval tiše. Jistě že měl radost z toho, že otec chce poznat jeho známé. Rád by ještě prohloubil vztah mezi sebou a jím. Samozřejmě pak i mezi sebou a matkou, ale to šlo dost těžko. Aspoň on to tak cítil, matka patřila spíše mezi „chladnější“ typy vlků. A Etney navíc měl za to, že matka dává přednost Awnay, i když se mu to otec snažil vymluvit slovy „ona má ráda oba dva stejně“. “Ale moc nevím, kde je hledat. Ale víš co jako, správně bych měl písknout a ony by měly přiběhnout a líbat mi tlapky! Jsem přece skoro Alfa! Ty dvě si vůbec neváží toho, že se s nimi kamarádím. Beze mě by byly někde venku... Venku mezi stromy! Hladové a špinavé!“ začal se čepýřit a rozčilovat. Samozřejmě opět povídal svoje pohádky o tom, jak by byly vlčice bez něj úplně bez domova. Vtipné na to bylo to, že ony opravdu byly tulačky bez domova (aspoň co věděl do té doby, než se rozdělili). “Copak by vlčice neměla respektovat vlka?“ položil řečnickou otázku a zakroutil nad tím hlavou, že je to prostě nevídané.
Po chvíli dorazili do lesa, který si moc dobře pamatoval. Vzpomněl si na to, že tady si našel spolu s nimi úkryt a taky na to, že se tu viděli všichni tři naposledy. Koukl na zem a potichu si zakňučel sám pro sebe. Nerad to přiznával, ale chyběly mu. On neměl moc kamarádů, právě proto si uměl vážit těch, co to s ním vydrželi déle jak pár dní. “Cože?!“ vyhrkl najednou a udiveně se na otce podíval. Stařík, už blábolí nesmysly. Já že bych někoho nosil na zádech? To ani nemůže myslet vážně! Že bych si namáhal svoje úžasné a silné tělo! To je ale drzost, i když je to můj vlastní otec, tak tohle je teda... Absolutně totálně přehnané! Začal se mračit. “Táto, ty budeš chodit po svých ještě dlouho, neboj,“ zabrblal chraplavým hlasem a hlasitě si odfrkl. A i kdyby ne, no... Obstaral bych ti umělé nohy, já nikoho nosit nebudu. Nikdy, pozvedl pyšně hlavu k obloze a nasál do čenichu příjemná ranní vzdoušek. “Jo, jo!“ zajásal a dal najevo, že se mu zase úplně změnila nálada. “Vím tu o jedné super skrýši, kterou jsem našel spolu se Severkou a Matali! Ukážu ti ji, přesně si pamatuji, kde se nachází. Je v takovým velkým stromě,“ začal jančit, poklusávat na místě a zvedal packy vysoko nad zem (skoro až ke svému bříšku). Jak to dopověděl, otočil se a pelášil směrem, kterým úkryt byl, aby ukázal, že je velmi chytrý a vše si pamatuje. Prokličkoval mezi stromy, chvilku běžel a pak prudce zabrzdil jako v nějakém rodeu. Oddechl si a velmi významně vypjal hruď, přičemž se posadil přímo vedle vchodu. Něco na styl „tak tady to je, táto!!“

// napisu dnes vecer. Pokud nebude post do rana, tak me prosim preskocte a ja bych dodatecne napsala, mam tu navstevu :) a zitra jdu na vitani obcanku se synovcem :-D takze at nezdrzuji

// L. 25 (+ 11 b.)

<< Ježčí mýtina - skrz Řiční eso

Gallirei se zmocnila tma, nicméně vzduch byl čistý, čerstvý a vítr se taky příliš neprojevoval. Prostě klidná noc. Přesně taková, jakou měl Etney rád. Když ještě byli na mýtině, občas vzhlédl na oblohu, jestli neuvidí nějaké hvězdy. “Máš radši den nebo noc? V noci jsou krásně vidět hvězdy, že?“ zeptal se Arcanuse, ale u toho stále udržoval jeho tempo kroku. Nechal se od něj vést a doufal, že už brzy dorazí domů. Měl šílený hlad a ti Mufloni, o kterých povídal, že ulovila celá smečka pohromadě, se mu zamlouvali. Jídlo bez námahy? Hurá! To pak chutná nejlépe. Kéž bych měl nějakého svého osobního lovce, to by bylo prima. Možná bych do tohoto stavu mohl někoho povýšit, no. Nějakého svého kamaráda, ale na druhou stranu koho? Nikoho nemám, jen blbého Yetera, který na mě dočista zapomněl. Pak Lauru, která mě furt peskuje, smradlavku Awnay a možná ty dvě treperendy, přemýšlel nad tím, kdo vůbec je jeho kamarád a kdo ne. Chtěl, aby mu někdo až do konce života lovil, ale to se mu asi nesplní. “Dám si rád, díky.“ To už Arc ale začal mluvit o Kaede – mladičké vlčici, která se nedávno přidala ke smečce. “Huh? Tak to abych se na to podíval, hehe,“ zašklebil se a lišáckým pohledem pozoroval okolí. Mladičká vlčice? To určitě bude něco pro něj! Nepopíral, že bílá srst je fakt nudná, ale třeba byla krásná, kdo ví. Musel si ji nejdříve prohlédnout a sám posoudit. Jen on sám nejlépe dokáže ocenit krásu vlčic. Když ji v sobě tu krásu některá prostě nemá, jako třeba Awnay, je to těžké a bohužel zůstane šereda na věky věků. Ale třeba taková Matali, ta se mu vzhledově moc líbila. Štíhlounká, drobná, nevinný pohled. Dokonce ani nebyla moc vznětlivá, taková Severka, té by jednu vlepil. Pak by třeba pochopila, jak se může a nesmí ke Králi Asgaaru chovat. Zakroutil zlehka hlavou při vzpomínce na ty dvě vlčice a pak se pousmál. “Chtěl bys je někdy poznat? Ty moje dvě skoro kamarádky?“ zeptal se ho. Napadlo ho, že by tohle mezi nimi ten vztah taky třeba prohloubilo, kdyby on lépe poznal vlky, se kterými se kamarádí.
Chvíli ťapali vedle sebe potichu. Ani jeden už moc neměl energii a nepotřebovali o ničem zbytečně mluvit – aspoň tedy Etney ne. Už se sotva vlekl, tlapky ho příliš neposlouchaly. Ach jo, chci na ramena, na hřbet! Chtěl bych, aby mě otec nesl stejně tak, jako když jsem byl malinký klučík, zaskučel si v hlavě. Pak ho ale napadlo, že by se mohl zkusit Arca aspoň zeptat, navrhnout mu to. “Táto poslouchej, hele...“ odmlčel se a nahodil výraz absolutní star. “Máš tu možnost mě vzít na záda. Chápej, to jen tak někomu se nepoštěstí nést mě na jeho hřbetu. Je to ojedinělá nabídka, nechceš ji přijmout? Měl bys mi být vlastně vděčný za takový excelentní nápad,“ vyřkl otázku takový způsobem, jakým on rád a u toho se přihlouple usmíval jak měsíček na hnoji. Vyslechl si poučku ohledně lidí a pokýval na to hlavou, ale moc mu to nic neříkalo. Jednak si nedovedl představit,jak mohou vlci, kteří se jmenují lidi, chodit po dvou a druhak jako... Proč lovili vlky? Vlci se navzájem přeci neloví. Asi nějaký divný druh. Stejně to ani nemá srst, takoví nahuláči, hehe, usoudil nakonec a dál se tím už nezabýval. Jen nadšeně čekal, co otec odpoví na jeho návrh ohledně nošení na zádech.

>> Východní hvozd (přes řeku Kierb)

// lot. 24 (+ 11 b. za akce)

Při povídání o minulosti a o kamarádech, které Arcanus měl a které dříve dobře znal, zazněla spousta cizích jmen, které Etney vůbec neznal. Pokyvoval u toho hlavou a potichu si povzdechl. Takže Alfa může být jen ten, kdo je hodně oblíbený i ve společnosti? napadlo ho. Bude si muset hledat kamarády. Měl by asi vyrazit do světa (obejít celou Gallireu) a seznamovat se s vlky. Navíc přece taky nemůže Alfovat sám, musí si najít partnerku! Aby byl jednou jako jeho otec. Už nejsem malý kluk, musím se pečlivě, vzorně a svědomitě připravovat k Alfování, jednou smečku převezmu a co pak? Musím přece vědět, co dělat a jak ji vést, aby se úplně nerozpadla! To bych pak působil jako neschopný hlupák, a to já samozřejmě nejsem, svěsil hlavu níž k zemi, takže mu vystouply lopatky vzhůru. Nahrbil se. To chce ještě tolik práce, snažení se a úsilí, pffff, znechuceně se oklepal. Vypadalo to, že ze sebe oklepává sníh, ale ve skutečnosti oklepával znechucení, že mu zbývá ještě tolik práce, než bude Alfa.
Zastavil se tehdy, kdy se zastavil Arcanus. Ten zůstal stát, protože dorazili na místo. “Proč stojíme?“ zeptal se tiše, ale pak koukl přímo před sebe a pochopil. Ještě ho v jeho domněnce ujistil otec, že támhle v dálce sídlí Život. “Wau, krásné,“ uznal a pousmál se. Jaké to tam asi život měl? Plno kytiček, stromečků, kamínků, kalužiček a malinkých zajíčků? Určitě to byl moc hodný vlk, jak tak Arcanus povídal. “Takže až za ním někdy půjdu, hned ti pak dám vědět, jak to dopadlo. Těším se, až budu hodně silný,“ zkonstatoval, ale to už oba dva byli zase na odchodu, protože mířili domů. “Dal bych si jídlo, těším se. Co že to je ve smečce uloveného? A kdo to ulovil?“ zajímal se. Už teď se mu líbila představa, že přijde k hotovému dobrému úlovku a nebude muset vyložit ani píď snahy. Jen se napucne a půjde hezky do úkrytu spát. Bude v bezpečí, nikdo ho nebude rušit a bude s rodinou. Pak mu došlo, že úplně odignoroval jeho otázku ohledně Awnay, na kterou chtěl odpovědět, ale pak to zamluvil tím kopcem. “Jinak samozřejmě, že ji mám rád. Ale ona je vždycky taková držka, že bych jí jednu vlepil! Vůbec neuznává fakt, že jsem z nás obou ten vyspělejší a lépe stavěný na vedení smečky,“ nasadil ukřivděný výraz, zakroutil nad ní hlavou a myslel si něco o tom, že je ale fakt úplně mimo.
Etney musel zrychlit krok, aby dotáhl „propast“, která se mezi ním a jeho otcem zvětšovala. Už se cítil unavený, takže nějaké hopkání a běhání bylo to tam. “Aha, takže je to podobné jak tady,“ skočil mu do řeči hned chvíli poté, co začal popisovat život tam za Gallireou. Najednou se ale zasekl. “Lidi? Co je to lid? Nějaký druh zvířete? Dá se to lovit? Má to dobré maso? K čemu je lid dobrej?“ vyptával se. Všechno, co tu dnes řešili, si musel zapamatovat. Cítil se pak totiž chytřejší, a že jako zná daleko více věcí. Nechtěl pak někdy před nějakou vlčicí působit jako blbec. “Takže je to tady jiné jen v tom, že tu není tolik utrpení, katastrof a taky tu nežijí lidové?“ dal do kupy to, co se teď právě dozvěděl a ve zkratce to zformuloval svými slovy tak, aby tomu každý rozuměl.

>> Zarostlý les (přes Říční eso)

// Lot. 23 (+ 11 b. za akce)

<< Středozemní pláň (skrz tok řeky)

Arcanus, jako vždy, měl na jeho otázku zase dobrou odpověď tak, aby ho příliš nevychválil ale ani příliš neponížil. To Etnyho trochu štvalo, chtěl být pochválen, že podědil takovou super magii. Určitě to není jen tak, zdědit dobrou magii, ne? Kdyby to byl ňouma tak, jako je jeho ségra, mohl podědit taky nudný oheň nebo ještě nudnější vodu. I když otec ty magie pořád hájí, určitě neměl pravdu. Nicméně Etny se k tomu už nijak nevyjadřoval, jen si ťapal a pokýval hlavou jak na magie, tak na odpověď o tom, kdo je silnější, aby mu dal vědět, že ho vnímá a odpovědi si vyslechl. “Jistě,“ zamumlal spíše sám pro sebe tichým hláskem. Pak ale začal Arčí mluvit o svých kamarádech, to ho zajímalo. Přiskákal velkými skoky skrz hromadu napadaného sněhu blíž k němu a usmíval se jak měsíček na hnoji. “Opravdu?“ hlesl. “To zní trochu smutně. Kam třeba šli? Kam se ztratili? Řekni mi nějaká jména a jejich barvičky, ať si je trochu představím. A taky kde jsi je potkal?“ naléhal na něj. Měl někdy tak úmorné otázky, že by ho jeden praštil, ale byl to prostě zvídavý mladý vlček, tak to hold vlci v jeho blízkosti musí snést. “A na to, že jsem teda taky součást smečky, moc kamarádů nemám. Laura mě furt jen peskuje, že tohle a tamto dělám špatně a se zbytkem se moc nebavím. Meadow a Naxthera si pamatuji, ale nikdy jsem se s nimi moc neházel do řeči. A pokud jo, už je to hodně dlouho a zapomněl jsem na to,“ nevinně se zazubil. “Pak tam je jen Awnay. Myslíš si, že je to moje kamarádka? Vždycky je tak protivná, že jí to musím vracet, abych nebyl pozadu. Nedá se s ní normálně bavit,“ svěřil se otci. Ve skutečnosti ji asi teda neměl tak moc nerad, jak pořád tvrdil. Rád by, aby měli lepší vztah (aspoň to z jeho otázky tak působilo), jenže to prostě nešlo. Oba byli tak moc rozdílní a každý chtěl něco jiného, že se vždy akorát poštěkali.
Znovu překročili další tok řeky. Byla také zamrzlá, ale ten tok byl silnější, řeka byla určitě hlubší. Kdyby nebyla tak tuhá zima, jistě by se propadli a museli by zbytek uplavat, aby se dostali na druhý břeh. Etny si ani moc nestihl všimnout, kudy to vlastně jdou. Prostě šel a počítal s tím, že otec jej navede a upozorní, kdyby mířil špatně. “Takže tvoji kamarádi šli ven za Gallireu?“ vrátil se myšlenkami na to, co Arcanus povídal před chvílí. “Jaké to tam asi je, byl jsi tam někdy? Vypadá to tam stejně jako tady? Myslím stromečky, kamínky, příroda. Dají se tam potkat i jiní vlci nebo stejní jako tady? A co tam je ještě za zvířata? Žije se ti tady na Gallirei dobře??“ vyhrkal na něj polovinu svých myšlenek. Kdyby se nepotřeboval nadechnout, jistě by ta vlna tsunami ani neskončila. Takže ale ztichl a jen na něj se zářivýma, dokořán rozevřenýma očkama hleděl, vrtěl ocasem a u toho po jeho boku pokračoval poklusem v cestě. V zásobě měl dalších několik moc otázek, na které se ho chtěl zeptat. Takhle na výletě totiž dlouho nebyli, vždy se s ním viděl jen spolu s někým a to se vyptávat nechtěl. Teď tu ale byli sami, tak měl fajn příležitost.

// Lot. 22 (+ 11 b. za akce)

<< Šakalí pahorkatina - skrz řeku Midiam

Poté, co ho otec ujistil, že takto magie opravdu funguje, už v hlavě přemýšlel nad plány, koho by si mohl stáhnout pod svoji nadvládu. Zároveň si říkal, jaké to asi bude, až magii ovládne úplně. Jestli bude opravdu silný? A jaké to asi bude u Smrti a u Života? Dají mu to, po čem najednou začal toužit? Tolik mu to vrtalo hlavou, že nad tím musel přestat přemýšlet, jinak by se každou chvíli musel zbláznit. Vždy prostě chtěl všem dokázat, jak je výjimečný, ale nikdo ho nikdy nebral vážně. Jenže teď, s hodně magiemi a lepšími vlastnostmi by mu to mohlo jít lépe. Po tomto okamžiku začal prahnout po větší síle a doufal, že se mu to co nejrychleji splní. Abych například mohl porazit Awnay a její trapný oheň, který je pro mrňata, zlehka se pousmál. Vypadalo to tedy, že se usmívá nad tím, že matka bude mít radost, když uvidí, co vše se naučil. Ve skutečnosti se ale usmíval nad faktem, že by přemohl Awnay a rodiče by pochopili, že to on je právoplatný dědic postu Alfa samce Asgaaru. “Awnay má magii ohně, huh? Ani jsem to nevěděl. Ale příkaz je lepší, ne? Vlci, kteří vládnou magii příkazu, si mohou podrobit vlka, co vládne magii ohně nebo země, není tomu tak?“ zeptal se, přes záda se na něj ohlédl se zvláštním pohledem a vyběhl vpřed vstříc novému poznání a vědění.
Neušlo mu, že se ho otec snaží uklidnit, že nic není hned a vše chce svůj čas a pilný trénink. Etney si to však nemyslel. Přeci kdyby navštívil Života nebo Smrt a dal jim většinu svých našetřených úspor, naučili by ho to rychle, ne? Aspoň si to takhle představoval. Teď si ale říkal, jestli by prvně měl zkusit jít za Životem nebo za Smrtí. Na jednou stranu, kdyby navštívil prvního Života, toho pěkného vlčka, jak jej otec popisoval, neměl by sebemenší problém a nemusel by mít strach. Pak by ho ale čekalo seznámení se se Smrtí. Kdyby ale navštívil nejdříve ji, měl by to za sebou a pak by si mohl gratulovat, jak to dobře zvládl a jak zesílil. Přece nemůže být tak hrozná, ne? Určitě jsou všichni jen poserové, já bych to zvládl levou zadní! “Kdo z nich je silnější? Smrt nebo Život?“ zajímal se hned, ale Arcanus jej utišil tím, že pověděl fakt, že vlk nikdy neví, koho Smrt zrovna navštíví. Na chvilku zmlkl, koukl na zem a zapřemýšlel nad tím, ale nemělo to dlouhého trvání. Pohodil pyšně hlavou a s hlasitým “Tse!“ přidal na tempu. “Já jsem čilej a zdravej jako řípa, mě nemá důvod navštěvovat. Určitě si chodí jen pro staříky a nemohoucí vlky. Naše celá rodina je v pohodě,“ zkonstatoval. Musel mluvit hlasitě, trošku do toho totiž zafoukal vítr, tak chtěl, aby to Arc slyšel. Přehopkal zmrzlý tok řeky a otočil hlavu na Arcanuse, aby jej mohl pohledem popohnat. "Pospěš!" dodal. "Jo a kdo je tvůj nejlepší kamarád? Nechceš mě s ním seznámit? Já moc kamarádů zatím nemám," vzal to z úplně jiné oblasti, než o které se před chvílí bavili. To, že moc přátel nemá, řekl trošku posmutněle, nicméně bylo to daleko lepší a méně smutnější, než jak ho Arcanus našel prvně na Vyhlídce.

>> Ježčí mýtina (skrz tok řeky)

// však já plánuji etneye II. ... jen nikdo není schopen pochopit Etneyovu dokonalost

// háááá! jediní kamarádi?!

:-D

// lot. 21 (+ 11 za akce)

Nadšen ze svého nynějšího úspěchu cupital směrem k otci. Ocas i hlavu vysoko nesenou, jeho kroky lehké a elegantní, v očích radost a v hlavě myšlenky jen na to, jak je fakt dobrej, skvělej a jak jim to nandal. Zastavil se u Arcanuse a zazubil se na něj, přičemž promluvil: “To jsem jim to nandal, co? To bys nečekal! Já jsem to taky nečekal, ale hold kdo umí, ten umí! Je jasné, že jsem tvůj syn, po kom to asi mám,“ pohodil hlavou (jakože „nechvalte mě všichni, budu se červenat“). Když pak Arcanus řekl, že až tu magii lépe ovládne, bude si moci i někoho zotročit, tak Etney zůstal chvíli stát bez hnutí na místě, zakoukal se do země a očima mu probleskl zvláštní výraz. “Opravdu?“ Vzhlédl na něj zpět. “Tak to musím honem rychle nasbírat kamínky a zajít za tou Smrtí! Už se těším, až to všem ukážu! A hlavně Awnay, ta bude čubrnět, bude mi závidět, jak jsem mocný!“ Básnil dál a na tváři měl opět ten svůj blažený výraz.
Poté, co se Etny ještě chvíli radoval, navrhl otec, že by mohli jít na jih. Tam by mu ukázal, kde sídlí Život. “No to je ale nápad! Vidíš to, potřebuju to vědět, abych se neztratil, až tam někdy půjdu. Teda ne, že bych se měl někde ztrácet, umím se moc dobře orientovat po okolí, navíc jsem navštívil už hodně míst, ale chápeš,“ pokrčil rameny a skokem vpřed se vydal vstříc Životu. “Jak dlouho tak trvá, než našetřím ty věcičky, abych byl opravdu silný? Za jak dlouho jsi to našetřil ty? Jeden čas se mi dařilo kamínky najít různě po okolí, ale teď v poslední době ne a ne je potkat. Asi musím najít nějaké hodně kruté kameníčkové naleziště, jinak to asi nepůjde. Ale možná mi je taky luxuje Awnay,“ vyhrkl konec věty a podezíravě se rozhlédl po okolí. Přikrčil se a šoupal břicho po zemi, připadal si totiž teď hodně hustě, jako nějaký vlko agent. Agent F-Vlk-I. Ještě mu chyběly sluneční brýle. Ohlédl se na otce, zazubil se, zavrtěl koncem ocásku a zase poskočil vpřed. “A jak Život vypadá? A je příbuzný se Smrtí? Proč se Smrti každý bojí?“ vyptával se dál. Společně tedy mířili tím směrem, kterým Život sídlil. Etney však nešel normálně, pořád poskakoval a cupital dokolečka kolem Arcanuse jako malé hyperaktivní vlče.

>> Středozemní pláň - přes Midiam

// díky díky! :D teď bude moci konečně Etney pořádně zamachrovat!

// Lot. 20 (+ 5 Morfoakce, + 6 Faliakce, takže dohromady za akcičky 11 bodů)

Společně s Arcanusem strávili už takovou dobu, že nastala noc. Etny si to ani neuvědomil, že ten čas zase tak letí. Vítr se zklidnil, obloha byla čistá a nevypadalo to, že by zase měla nastat sněhová bouře, silný vítr nebo něco podobného. Konečně. Etney se těšil na jaro, zima už mu lezla krkem.
Ač tedy byla noc, Etney měl plné tlapky práce s posledním šakalem, kterého měl porazit. Jeden se dosud nezvedl od chvíle, co jej Etny odhodil ke kameni. Možná tam leží v bezvědomí, jak se tak silně praštil. O druhého se postaral tatík, tak Etnymu zbývá poslední, ten nejvíc tlustý a velký šakal z této povedené trojičky. “No jasně,“ hlesl tichoučce sám pro sebe zrovna ve chvíli, kdy uhýbal šakalovi, který se mu stále snažil vyskočit na hřbet a zakousnout se do něj. Rada, aby použil magii, byla super, ale on pořád nechápal, jak to má udělat. Myslet na to, co chci? A to jako bude fungovat? Bože!! Vůbec to nechápu!“ Rozčíleně zakroutil hlavou a s vyceněnými zuby oběhl celé kolečko kolem kamene, ten byl jakoby uprostřed v tomto „bojovém areálu“. Etney byl naštvaný, že sám nechápal, jak přesně by měl tu magii použít. Nemyslel si, že stačí myslet na to, že chce, aby šakal upadl, a on fakt upadne, přišlo mu to prostě divné. Nicméně si vzpomněl na to, jak mu otec domlouval, že musí poslouchat ostatní. Dobře, takže... Myslím na to, aby se šakalovi zamotaly nohy a on spadl, několikrát si to takhle zopakoval. Musel před šakalem stále jen utíkat, aby tu magii mohl otestovat. Naštěstí byl rychlejší jak šakal, sice ne tak obratný, často mu nějak podklouzly tlapky nebo se málem přizabil o vlastní nohu či o náhodný kamínek, ale nějak to zvládal. Se šakalem se ale nic nedělo. “To nejde!! Přál jsem si to v hlavě a nic!!!“ Vyštěkl naštvaně na otce. Pak mu ale zasvítila žárovička u hlavy. Možná by si to neměl přát, ale měl by to tomu vlkovi přikázat. Rozhodl se ten svůj excelentní nápad aplikovat. Teď se ti, ty malej zmetku, zamotaj nohy a spadneš... Právěěěě... Teď! Otočil k šakalovi hlavu, uskočil do boku a sledoval ho. Šakal furt stál a běžel směrem k Etnymu. “Teď říkám!! Teď, teď, teď!!!“ Naštvaně začal štěkat na šakala příkaz a rozčiloval se, že to pořád nefunguje. Ta magie asi byla špatná a zničená, měl by ji reklamovat. Vzteklost mu však nakonec asi pomohla a tak docílil toho, čeho chtěl. Šakal opravdu upadl a dal si ránu do brady. Etny, těžce překvapený svojí úžasnou schopností, se brzy vzpamatoval a šakala zakousl. Nemrzelo ho to, šakal se totiž pokoušel o to samé, tak Etney neváhal a ukončil to dřív, než by to ukončil šakal na něm. Pak zůstal stát a koukal. “Dokázal jsem použít tu magii, nebylo to tak těžký! Jsem fakt dobrej! Táto!! Viděl jsi to?!!“ Nejdříve si mluvil sám pro sebe, ale jak se jednalo o Arcanuse, zahulákal to přes celé okolí. Otočil na něj hlavu a šťastně začal poskakovat blíže k němu.

// Lot. 19 (+ 5)

Arcanus nestihl ani dopovědět to, co chtěl. Bylo totiž pozdě. Šakali se rozběhli směrem ke dvěma vlků stojícím na jejich území. Etney na ně hleděl a zaryl drápky do země leknutím, že se k nim přibližují. “Tyjo! Tyjo! Táto, oni běží k nám! Myslel jsem, že počkají, až se na to připravím a přijdu k nim!“ zahalekal vyjukaně a začal koukat hlavou doprava a doleva na střídačku, aby věděl, kam bude lepší uprchnout. Když poběžím doleva, skryji se za ten velký kámen, ale oni mě stejně vyčmuchaj! Podvraťáci! Když doprava, nebudu se mít vůbec kde schovat, kam mám běžet? Kam mám běžet sakraaaaa! Křičel mu v hlavě jeho vlastní vyděšený hlas. V tom k nim ale šakali doběhli a jeden z nich po Etnym skočil. Ten uskočil směrem vzad a dal se na útěk. “Tatiiii! Udělej něco, honí mě to!!!“ Křičel. Najednou byl jeho hlásek tak dětský a bezbranný, že by se jeden až divil. Jakoby se Etney zase stal malým vlčátkem, které potřebuje pomoci. Šakal ale Etneye dohnal a skočil mu na záda, přičemž se mu zakousl do kohoutku. Etney vyštěkl leknutím a začal skákat nahoru a dolů, házet hrby a točit se dokola jako divoký hřebec, který se snaží setřást člověka ze svých zad. Bylo to zkrátka super divadlo pro diváky, kteří tu ale naštěstí nikde nebyli. Kdyby jo, Etney by se znemožnil tak, že by se před nimi už nikdy nemohl ukázat. Napadlo ho ale, že by se mohl svalit na zem, takže s sebou žuchl na bok a pak se rychle převalil na záda, aby toho šakala zalehl. Jeho tělo bylo určitě těžší, než to šakalovo, takže mu mohlo způsobit nějaké poranění. Etney ihned vyskočil na nohy a když byl šakal trošku mimo tím zalehnutím, chňapl ho do buků za nohu a odhodil toho chudáka o kus dál. Šakal se bouchnul o kámen, u kterého předtím Arcanus i Etney stáli. Etnouš si vítězně odfrkl a kývl hlavou. “A máš to! Skákat na krále Asgaaru! Prince Etneye I.!“ vykřikl pyšně. Asi by si měl rozmyslet, jestli je teda král nebo princ, aby ze sebe nedělal blbečka. Když se ale tak chlubil a měl plnou hlavu své maličkosti, nevšiml si, že k němu běží další šakal. Byl to ten hubený malinký posera, kterého už předtím Etny odsoudil za neschopného. Šakal se ale ukázal jako velmi hbitý, obratný a rychlý. Zakousl se Etnymu do zadní nohy a udělal mu tam hluboký otisk svých zubů. Hned na to po něm začal skákat nahoru a dolů a chtěl jej chňapnout. Etney zavyl bolestí a nemocnou nožičku si zvedl do vzduchu, začal poskakovat po třech. Najednou byl zraněný, nepoužitelný. Začal kníkat jako malé děcko a naštvaně se na šakala mračil. Kdyby to šlo, jistě by ho propálil pohledem, bohužel neměl tak šikovná kukadla, jak doufal.
Po chvíli se ale vzpamatoval a začal za sebe, za svůj i otcův život zase bojovat. Taky se oháněl zubama po šakalovi, honili se navzájem a na oko to mohlo vypadat, že jsou to dva kamarádi hrající na honěnou. Pak ale Etneye začalo pěkně vysírat, že šakal mu furt zdrhá, takže ho kousl do ocasu a začal s ním lomcovat ze strany na stranu, až šakal chudák ječel. Etney používal svoje zuby a drápy jak nejlépe uměl. Nakonec to vypadalo to, že by se o sebe dokázal postarat a dokázal by ubránit i svoji potencionální nevěstu, ale nevypadalo by to rozhodně moc dobře. Spíš by vypadal jako chudáček, co se ze všech sil snaží a nějakou náhodou se mu protivníka podařilo přemoci. Jako frajer by určitě nevypadal.

// Lot. 18 (+ 5)

Etney moc dobře vnímal, co Arcanus říká, ale nehodlal se podle toho zařizovat. Otrhánka lovit prostě nebude a hotovo. Když ale vyšli zpoza krytů další dva, již pěknější šakali, Etny se na ně zahleděl a usoudil, že tohle už by mohlo být trošku těžší, než ten jeden uprděnec. “Dobře, do tohohle jdu!“ zvedl akčně a sebevědomě zadek od země, přičemž koukl na otce. To kdyby náhodou umřel, aby si navždy v nebíčku pamatoval, jak jeho otec vypadal. Chtěl vyrazit, ale pak ho napadlo, že možná není úplně vhodný jen tak přijít a křičet na ně „tady mě máte, dorazil jsem!“. “Ty a jak mám jako začít? Nikdy jsem nelovil dost dobře, ježiš. To je otrava,“ zhnusil se, ohrnul koutek a celý se ošil. Byl naštvaný, že musí dělat nepříjemné věci. Ještě když někde v podvědomí věděl, že je nešika na tuhle oblast. A nechtěl to zlepšovat ty dovednosti, protože to chtělo moc námahy! Rád by se to naučil jen tak mrknutím oka. Třeba u té Smrti nebo u Života. Tiše si povzdechl. “Takže tam mám nakráčet, huknout na ně a oni se mě třeba leknou?“ navrhl a pohlédl do očí svého zkušeného tatíka. Etney byl někdy pubertální blb na facku, opravdu. Furt se jen šklebil, nespolupracoval a myslel si to svoje. “Ani nevím, co bych jim měl skrz tu magii přikázat. Aby se zabili navzájem? To asi nejde, ne?“ vyptával se dál. Asi si uvědomoval, že kdyby jen tak vylezl nepřipravený, uspořádal by si svoji popravu.

// Lot. 17 (+ 5)

<< Midiam

“Jasně, prostě dokonalej. Určitě jsem se narodil jako první, že? Protože Awnay je tak hrozná, že ta se musela bezpodmínečně narodit až po mně. Já zdědil všechnu krásu a dobré geny, ona dostala jen ty geny, které na ni zbyly. A protože já jsem získal ty nejlepší, je jasné, že já jsem chytrej, krásnej a tak dále, jak to všichni víme. No a ona je prostě mimoň,“ povídal Arčímu a spokojeně si vyšlapoval dál. Byl rád, že na to konečně přišel a rozluštil otázku ohledně své dokonalosti. Vždy si říkal, jak je možné, že on je z jejich rodiny ten nejvýjimečnější a ostatní jsou tak podprůměrní. Nechápal to, ale teď už to konečně pochopil. Geny otce i matky se smíchaly a on pobral to nejlepší. “Já jsem celý neobvyklý,“ žbleptl ještě na konto své významné magie. Jak jinak, příkaz je jen pro silný týpečky, to jsem já, jistě že! Tuc tuc, yea!“ Začal poskakovat na místě vedle Arcanuse a u toho se hýbal vpřed. Takže místo toho, aby vedle něj šel, tak poskakoval malými skůčky vpřed. U toho poslouchal, co říká o magii Zemi, ale on si stejně bude myslet své. “Já léčivý květiny nepotřebuju, nikdy se nezraním,“ štěkl sebevědomě a zrychlil tempo do běhu. “Tak pojď táto, ať jsme tam teda rychleji!“ vybídl ho a radostně se celý při tom běhu otřásl ze strany na stranu.
Společně pak dorazili na místo, které záměrně vyhledali. Šakalí pahorkatina. Zde měl Etney předvést svůj um a taky ukázat, kolik nasbíral za tu dobu, co se toulal všude možně i nemožně zkušeností. Zůstával ukrytý za kamenem, na který jeho otec vyhopsl a koukal po okolí. “No, žádného tu nevidím. Je možný, že už odtáhli pryč no. Měli bysme se vrátit do lesa a zkusit ulovit vysokou,“ zahemzal. Ne, že bych dostal strach nebo něco. Ale šakalí maso určitě není nic moc. Je tvrdý a suchý, popřemýšlel nad tím, proč vlastně z pahorkatiny chce zmizet. Musel si to nějak odůvodnit. V tom ale vylezl malý, drobný šakal zpoza jiného velkého šutráku, co tu byl. Etney na něj přímo koukal a pak se ušklíbl. “Cože, takový vyzáblý střevo? To mám lovit tohle?“ ošil se. Tohle mu přece nesahalo ani po kotníky, to by pro něj byla určitě pouze potupa, kdyby se měl snažit ulovit něco takového. Ohrnul horní rty a znechuceně hodil pohledem po tom hubeném jedinci. “Ach táto, to mi ani nestojí za námahu,“ umíněně se posadil vedle toho kamene a pozvedl hlavu k obloze, že on tohohle osiřelého troubu lovit nebude. "Až se objeví něco, co je hodno mých královských zkušeností, dej vědět," hlesl pak a dál si toho hubeňoura nevšímal.

// Lot. 16 (+ 5)

Když Arčí přitakal, že takhle nějak to je, tak Etney spokojeně vydechl. Takže teď už opravdu vím všechno, už se nemusím stydět, že nevím, kde se berou vlčata. Stále pokračoval plynule za otcem a přemýšlel si nad svými věcmi. Už si plánoval, jak bude někoho, kdo to neví, poučovat o vlčatech. Rád dělal chytrého a důležitého. “Taťko, myslíš si, že tu chytrost a vysoký stupeň inteligence mám po tobě?“ zeptal se s přiblblým úsměvem na tváři. Napadlo ho, po kom tohle asi zdědil. Přece jen, například Awnay za tak chytrou nepovažoval, takže, když ta byla asi víceméně po matce, tak on musel být po otci, ne? No minimálně pohlaví po něm zdědil určitě.
“Jo, to bude určitě ono. Ještě že nemám žádnou obyčejnou magii. Třeba magie země, ta mi přijde úplně trapácká. Příkaz je daleko lepší, ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by tuto magii měl jako svoji vrozenou. Jsem už i tímto speciální,“ cítil se fakt významně. Skoro mu praskla hruď pýchou. “A časem, až našetřím právě ty kamínky a kytičky, tak půjdu za Životem a tetou Smrtí a zaplatím jim, abych byl ještě silnější! A pak si na mě nikdo nedovolí. Pak budu nepřemožitelná Alfa, tak jako jsi ty!“ fantazíroval. Jó, fantazírovat mu vždycky šlo nejlépe. Úsměv z tváře mu však bleskurychle zmizel, když zjistil, že ho otec chce opravdu poslat na lov šakala samotného. Sice ho ujistil, že bude poblíž, kdyby něco, ale moc se to Etnymu nezdálo. Nepotřeboval zrovna ukazovat své šmajdavé tlapičky a nevymakanou taktickou stránku lovu. Celý se zakroutil, zamračil se a už se z toho chtěl nějak vykroutit, pak se ale zadrhl. Otec měl pravdu, že magii bylo třeba trénovat. Nikdy ho nenapadlo využít magii při lovu, ale tohle byla fajn chvíle na to, aby to vyzkoušel. “Jasně, takže zkusím to!“ prohlásil pevně. “Chci zkusit, jestli dovedu něco se svojí magií, lov by byl pak daleko lehčí, že? A dát si maso šakala, to zní fakt dobře. Ale kdyby něco, pomůžeš mi, že?“ ujišťoval se hned a doběhl ztrátu, která mezi nimi vznikla. Teď už zase šel po jeho boku. Společně tedy mířili k Šakalí pahorkatině. Ten název mimochodem Etnymu něco říkal, nejspíš už tohle území někdy v minulosti navštívil, jen si přesně nevybavoval, jak to tam vypadá. Po cestě na onu pahorkatinu ještě poslouchal vyprávění ohledně Smrti a Života. “No, tak tam někdy můžeš jít se mnou. Když ses se Smrtí už setkal, víš, co máš očekávat. A přece bys synka neposlal samotného, ne?“ zazubil se a trochu podvraťácky na něj zamrkal. On si rád hlídal svůj zadek. “Nojo, ale já jsem se srstí spokojený. Mám krásný kožich. Líbí se mi propojení tvé a matčiné barvičky,“ pochvaloval si. Pak se ale nakrátko zamyslel. “Nebo myslíš, že s takovými znaky na srsti, jako máš ty, vypadá vlk víc hustě? A frajersky? Jely by po mně pak vlčice víc? Co myslíš, že by se na mě hodilo?“ vyzvídal dál. Ohledně šakala už nic neřekl, moc se mu do toho totiž nechtělo, i když před minutou tvrdil opak. Bilo se to v něm, nechtěl získat nějakou nepěknou jizvu, to by kazilo jeho image...

>> Šakalí pahorkatina