Gallirea - Příspěvky uživatele

// L. 33 (+ 11)

<< Asgaar - přes šakalku

Bylo pěkné, že se vítr zklidnil a Etney si tak mohl užívat oteplující se počasí. Měl rád přicházející jaro. Vzduch byl vždycky chladný, ale přitom čerstvý a byl v něm poznat příchod tepla. To se mu líbilo. Potichu si povzdechl a zpomalil svůj běh na pomalý cval s domněním, že Lauru už asi nedožene. Nu což, tak si sám půjdu svým tempem, nebudu se tu přece přemáhat kvůli Lauře, která mě tu nechala! Sprostě se na mě vykašlala a nechala mě tu! Vyložil si zase naštvaně v myšlenkách něco po svém, i když tomu tak vůbec nebylo. Odfrkl si a pohlédl na velké jezero, před kterým stanul. Nechtěl ale zastavovat, proto se jen pokusil nasát nějaký pach, který by mu Lauru připomněl a vydal se tím směrem. Riskoval to, že půjde úplně jinudy a špatně, moc dobrý stopař nebyl a v hloubi duše to věděl, ale co kdyby se mu to povedlo? Pak by si připadal jako king, nemusel by už nic řešit a ukázal by Lauře, zač je toho tlapa! Že už to není jen malé vlče, které ji potřebuje za zadkem! Už ne! Na druhou stranu, proč za ní teď ale zase cupital?

>> Ohnivé jezero - přes Středozemku

// Lot. 32 (+ 11)

Etney se na Lauru díval, celý zadýchaný skrz svůj velký výkon, že o někom řekl jednou něco hezkého. Zazubil se na ni poté, co mu poděkovala a pokrčil rameny. “Jasně, v pohodě! Od toho jsem tady!“ vychválil sám sebe, že od teď bude všechny vlky jen podporovat. Ale nebyl by to pak moc nudný Etney? Jak dlouho by mu to asi vydrželo? “Ale nabalovaly! Viděl jsem vás! Byla jsi celá happy a zapalovaly se ti zadní nohy!!“ vyprskl hlasitě spolu s lišáckým, vysírajícím úsměvem na rtech, který naznačoval „Etney 1, Laura 0“.
Když se však spakoval jeho otec a nakonec po krásném rozloučení a láskyplném oblíznutí i Laura, zůstal tam sám. Trošku zmateně občíhl okolí a párkrát zamrkal. “Zůstal jsem tu sám? Heh? Heeeeh?! No, na druhou stranu aspoň nemám hlad,“ zazubil se a naprázdno přežvýkl. Co teď? Co by teď měl dělat? Cítil se nějak tak bezradně. Potřeboval někoho, kdo by ho vedl a určoval nějaký ten směr, jak se to tak říká. Když se ocitl najednou sám, nudil se a netušil, co by si měl počít, jak by se měl zabavit a co by měl dělat. “Moment,“ hlesl tichounce a podíval se směrem, kterým Laura utekla. Co když šla za tím vypelichancem a u toho vypelichance pak bude i jeho zářivá hvězda Matali a trapná na nervy jdoucí Seveřice? Jak rád by ty dvě zase viděl. “Lauro, počkej!!“ zahulákal a rozběhl se za ní tak nejrychleji, jak to jen uměl. Les najednou utichl.

>> Medvědí jezero (přes šakalí pahorkatinu)

// Lot. 31 (+ 11)

Laura, ta malá nezbednice, tu byla spolu s tou novou vlčicí. Etney po nich hodil očko a na Lauru, která je pozdravil, se s mírným pozvednutím hlavy zazubil. Tlamu měl celou od krve, zuby taktéž a navíc měl v puse nedožvýkané maso, takže to zazubení opravdu stálo za to. Pak se zase sklonil a věnoval se dál jídlu.
Až měl dojem, že se dosyta najedl (jak pak by taky ne, zdlábl pořádný kus, takhle ani nezbude na zbytek smečky!), vzhlédl na otce, který se jej právě v tuto chvíli na něco vyptával. Po zaznění jeho jména udělala krátké “hm?“ a očima koukal do těch jeho. “Hledat ji? Proč? Je přece dospělá. A je to moje matka, té by se jen tak něco nestalo,“ podotkl, když si olizoval zakrvavenou srst na tlamičce. “Myslím, že si jen někam odběhla, určitě se za chvíli vrátí,“ pověděl a pohled zaměřil na bílou vlčici, která stála nedaleko. “Ha“ Ty seš ta nová! Nazdar! Jsem Etney, budoucí Alfa!“ pozvedl pyšně hlavu, úsměv z tváře mu nemizel a hrudník vypjal tak, že už to snad ani víc nešlo. Takže si na mě všici dávejte pozor, hmyzáci! pak se postavil normálně, oklepal se a povzdechl si. “Ach jo, jsem rád doma. Ještě že se vždycky mám kam vrátit. Co bych si tam venku sám počal? Jsem rád, že jsi mě našel,“ šťouchl do Arcanuse. Snad poprvé za svůj život řekl něco pěkného a řekl to opravdu upřímně. Chvilku jen tak koukal a pak stočil pohled na Lauru. “Ahoj, moje pečovatelko. Jak se vede? Cos dělala? Všecko mi řekni. Co kamarádi? Onehdá jsem tě viděl na louce s tím hnědým vlkem!“ řekl hlasitě a pak si vlastně teprve pořádně vzpomněl. “Nojo! Táto, víš, že tadyhle Laura nabaluje nějakýho hnědýho vlka? Je to až k nevíře! Ten vlk je... No je...“ chtěl ho začít urážet tak, jako to měl ve zvyku. Pak ale pohlédl do Lauřiných nevinných očí a přišlo mu, že by nebylo vhodné vypouštět tu o něm takové řeči, že je to jen hnědka na zemi. Rozkydlej hnědouš, pytlík hovínek a tak dále, a tak dále. Měl dojem, jakoby to Lauru mělo zamrzet, kdyby něco takového řekl. Navíc si taky vzpomněl, co říkal tam na louce táta. “Je to krasavec k pohledání,“ dodal pak, aby větu dokončil. Jeho hlas však zněl značně přiškrceně a dopověděl to úplně jiným tónem, než kterým větu začal. Takovým nuceným. Hlasitě oddechl, že tuto situaci nakonec zvládl dobře a spokojeně přežvýkl.

// L. 30 (+ 11)

<< Kaskády - přes Midiam

Možná to býval Alfa, ale teď už není, teď už je to nikdo. Stejně jako ostatní vlci, které jsem doposud poznal, tse, pomyslel si naštvaně. Na chvíli zauvažoval i o tom, jestli i on patří mezi ty „nikdo“, ale nakonec to zamítl. Je to přece syn Alf! Musí splnit to, co se od něj čeká – tedy hlavně co on sám od sebe čeká. Jistě že je to někdo.
Když se přiblížili za svítání ke stromům jeho rodného lesa, Etney v myšlenkách zajásal. “Konečně si budu moct napucnout pupek, halelujah! Už jsem málem umřel hlady. Nikdo se o mě nestará, nikdo mi nic neuloví, nikdo ani netuší, jak mi vlastně je! Měl bych kolem sebe mít stále nějaké svoje služebnictvo, které by mi obstarávalo potravu. Holt vlk nemůže umět všechno, já jsem zase dobrý na jiné věci, než na lov. Třeba na balení vlčic! To mi vážně jde!“ broukal si sám pro sebe, spokojen, že se blíží k domovu. Jeho tón hlasu byl sice tichý, ale pevný a rozhodný. Zase se mu zvedlo sebevědomý za tu dobu, kterou strávil s Arcanusem. Už se v žádném případě necítí tak mizerně, jako se cítil předtím, co se ztratil od Severky a Matali. Vzpomenou si na mě někdy vůbec? Napadlo ho pak a jak vkročil na smečkovou půdu, polil ho zvláštní pocit. Tak dlouho nebyl doma, přišlo mu to jako celá věčnost. Zpomalil do klusu, nasadil hrdý a sexy výraz, ocas nahoru a už si ťapal. Musel působit sebejistě, ano, to je ono. Hezky sebejistým krokem, Etníčku. Sebejistý krok tě dovede k úspěchům! Doklusal si to tedy k mrtvému muflonovi a pohlédl na Arcanuse, který mu pokynul, že může jíst. “Děkan táto,“ vyhrkl Etney. Hladově, chtivě a bez čekání se zakousl do masa. Žral a žral, bylo mu jedno, kdo tu všechno je a jestli se na něj někdo kouká. Vzpomněl si jen na to, že pak chce najít a trochu poznat tu novou vlčici. Trošec si ji jako proklepnót, aby věděl. Musí ji přece, jako budoucí Alfa, ozkoušet, jestli není nebezpečná. A kdyby byla, no... Určitě by si s tím poradil. Předal by ji někomu zkušenějšímu, no on se přeci s nebezpečnými členy nebude zahazovat, ušpinil by si kožíšek. Jeho drahocenný kožíšek. Dál hltal maso a nevnímal své okolí.

// L. 29 (+ 11)

<< Východní hvozd

“Dobře, ale jak dorazím domů, nebudeme se ničím zdržovat a půjdu se rovnou najíst, ne? Protože... Chápeš, když chci být pořád tak silný a mít svalnaté tělo, musím dodržovat určité stravovací návyky,“ odůvodnil to, proč se vlastně nemůže vůbec zdržovat a musí spěchat k jídlu. “Jak jako plést? S čím? Snad vím, že jsem Etney I. A on by byl Etney II., ne? Mohlo by se mu říkat dvojko a mně jedničko, vyřízeno. To by ve smečce volali dvojko! Najdi Jedničku!“ zazubil se a pohodil hlavou, že to teda krásně vyřešil. Kdo by si to měl plést? Jako moje budoucí smečka? Nebo kdo? To jsem nepochopil. No, budu ale dělat, že tomu rozumím, nakrčil nosík a jemně s sebou škubl. Na ten nos mu totiž ze stromu dopadla nějaká studená kapka a on se lekl. Vzhlédl nahoru, zatěkal očima ze strany na stranu a pak hlavu dal zase normálně. “Huh?“ hlesl tiše. Najednou se ale nadechl a kýchl tak hlasitě, že s vřískotem vzlétli ze stromů ptáci. “Přesně to jsem chtěl. To jsem měl v plánu,“ pověděl pak a začal si to se vztyčeným ocasem a vypjatou hrudí kráčet dál. Cítil se jako pán tvorstva, jak odehnal ty ptáky. Jakoby mu celý les spadl do tlapek. “Ne, nepamatuju. Důležitější však je, jestli si on pamatuje mě! Je jasný, že princ nemůže mít tak velký mozek, aby si pamatoval všechny náhodné kolemjdoucí vlky nebo nějaké staré zaprdlíky, kteří už jsou na světě stovky let. Pamatuji si jen ty důležité osobnosti, které mi ulpěly v paměti. Kteří udělali něco důležitého a tak, rozumíš. Takhle se chová správný vůdce,“ obeznámil Arcanuse, jakoby Arčí byl nějaký ten smradlavý a urousaný poddaný a sluha a Etney ten někdo. Etny samozřejmě po celou dobu rozhovoru pokračoval vpřed, nesmělo ho nic zbytečného zdržovat! Od jídla už ho dělilo jen několik vlkometrů, což mu zvedalo náladu. Nesl se jak baletka a u toho se usmíval, prostě fajn den. "Já to jednou na tomhle světě dotáhnu hodně daleko, táto, to ti teda povím!!" štěkl energicky.

>> Asgaar - přes Midiam

// L. 28 (+ 11 b.)

“Jasně, no, odpočíval jsem,“ zamumlal a u toho pokrčil rameny. Honem, padám hlady, pokáral svého otce, který se sotva vyškrábal na nohy. Když však vykročil se slovy, že půjdou, aby to stihli, Etny povyskočil a vyťapal vesele ven. Energie měl zase až až. Doplňovala se mu poměrně rychle, stačilo mu, aby si chvíli zdřímnul a byl zase happy. “Vodopády? Jasně, ale daleko radši mám rád jídlo,“ žbleplt a začal kolem Arcanuse poskakovat. Choval se fakt jako malé vlče. “Říkal jsem si, že až budu otec, budu stejně dobrý jako ty. Myslíš, že je dobrý jméno Etney II.? Jako po mně, chápeš. Bylo by z toho jména jasné, že je stejně skvělý jako já,“ povykoval směrem k otci. Pak ale zklidnil svůj krok a následoval ho. “Zajímalo by mě, jestli Awnay plánuje vlčata. Asi bych nechtěl být její vlče, zdědil bych její kožich plný blech,“ zasmál se svému vtipu. Měl rád své vtipy, přišel si prostě srandovní. Považoval se za komika. „Určitě všem vykouzlím úsměv na tváři“ – to si opakoval velmi často. “Co dělá mamka? Je doma?“ informoval se, aby si mohl připravit nějaký krátký proslov, aby nebylo jejich setkání příliš trapné. Něco jako „Zdar mamčo, tvůj synátor dorazil,“. Tohle by zrovna asi slyšet nechtěla. Nicméně on na to vylívání srdíčka a nějaké proslovy moc nebyl, neuměl to. Tak byl vždy spokojenější, když mohl jen tak něco plácnout...
Arcanus zřejmě mířil ke Kaskádám, Etney to trošku odtušil. Napadlo ho to poté, co se zmínil o vodopádech. Po dlouhé chvíli, co se o tom zmínil. Takže my asi míříme k vodopádům, huh? Tyjo, doufám, že tam to jídlo na mě počká, co když si odťapká pryč? otřásl se, oblízl čenich a s hlasitým povzdechem dohopsal zase vedle boku Arcanuse. “Už tam budem?“ otravoval dál.

>> Kaskády

// L. 27 (+ 11)

Etney, pochválen vlastním otcem, že našel úkryt, seděl ještě nějakou chvíli před kmenem stromu. Koukal se před sebe a spokojeně vydechl, cítil v sobě jakési nadšení z toho, že tráví takovéto chvíle se svým tátou. Měl dojem, že se za těch pár dní dost sblížili. Přál bych si, aby to tak zůstalo navždy, vyřkl nevinné přání ve své mysli a následně zalezl do díry ve stromě. Dal při tom pozor, aby nezašlápl Arcanuse, který tam už spal. Takže až bude slunce vysoko na obloze, táto, posadil se vedle něj. Po chvíli si ale řekl, že tu přece nebude sedět a blbě čumět, tak si taky lehl a podřimoval.
Když už mu to přišlo dlouhé a pominula noc i ráno, vylezl ven z úkrytu, aby se přesvědčil, jestli už není slunce vysoko na obloze. Sice bylo zataženo a foukal vítr, ale na krátkou chvíli přes ty mraky Etney slunce nahoře přece jen zahlédl. “To by mohlo stačit,“ hlesl tiše a vrátil se zpět za otcem, který stále pospával. Trošku do něj šťouchl tlapkou a zašeptal slovo: “Táto,“ když se však nic nestalo, šťouchl do něj o trošku silněji a jemně s ním zatřásl ze strany na stranu. “Už je sluníčko na obloze!“ pověděl trošku hlasitě a doufal, že to bude stačit k tomu, aby se Arčí probudil. Zůstal na něj tedy koukat, seděl vedle něj a čekal, co se bude dít dál. Už se těšil domů. Vykresloval si, jak to tam po té době, co tam nebyl, asi bude vypadat – jestli bude něco jinak, nebo vše bude stejné jako vždy? A pak, jak taky asi bude vypadat ta nová vlčice? Bude krásná? Bude hodna Etneyovi pozornosti? Ze všeho nejdřív se ale najím toho dobrýho jídla! Nemůžu se dočkat, padám hlady, otřepal se, aby ze své srsti sundal bordel, který na sobě měl skrz to, jak ležel na zemi a tichounce si povzdechl. No tak táto, nespi už, pomyslel si. Už už do něj chtěl znovu šťouchat, pak se ale s tlapkou nad jeho tělem zastavil, protože si uvědomil, že to už není potřeba...

// L. 26 (+ 11 b.)

<< Zarostlý les - přes Kierb

Právě svítalo. Zimní sluníčko vylezlo vysoko na oblohu a nechalo prosvítit mezi stromy své paprsky, které dopadaly přímo na Etneyova záda. Bylo to příjemná, taková milá změna. Byla letos velká zima, takže si Etney velmi vážil toho, když vysvitlo aspoň na krátkou chvíli sluníčko a obdarovalo jej teplem ze svých skoro jarních paprsků.
Podíval se na otce právě ve chvíli, kdy přitakal, že by rád ty jeho dvě kámošky poznal. Pokyvoval hlavou a u toho se zlehka usmíval. “Dobře, tak pak hned vyrazíme,“ zopakoval tiše. Jistě že měl radost z toho, že otec chce poznat jeho známé. Rád by ještě prohloubil vztah mezi sebou a jím. Samozřejmě pak i mezi sebou a matkou, ale to šlo dost těžko. Aspoň on to tak cítil, matka patřila spíše mezi „chladnější“ typy vlků. A Etney navíc měl za to, že matka dává přednost Awnay, i když se mu to otec snažil vymluvit slovy „ona má ráda oba dva stejně“. “Ale moc nevím, kde je hledat. Ale víš co jako, správně bych měl písknout a ony by měly přiběhnout a líbat mi tlapky! Jsem přece skoro Alfa! Ty dvě si vůbec neváží toho, že se s nimi kamarádím. Beze mě by byly někde venku... Venku mezi stromy! Hladové a špinavé!“ začal se čepýřit a rozčilovat. Samozřejmě opět povídal svoje pohádky o tom, jak by byly vlčice bez něj úplně bez domova. Vtipné na to bylo to, že ony opravdu byly tulačky bez domova (aspoň co věděl do té doby, než se rozdělili). “Copak by vlčice neměla respektovat vlka?“ položil řečnickou otázku a zakroutil nad tím hlavou, že je to prostě nevídané.
Po chvíli dorazili do lesa, který si moc dobře pamatoval. Vzpomněl si na to, že tady si našel spolu s nimi úkryt a taky na to, že se tu viděli všichni tři naposledy. Koukl na zem a potichu si zakňučel sám pro sebe. Nerad to přiznával, ale chyběly mu. On neměl moc kamarádů, právě proto si uměl vážit těch, co to s ním vydrželi déle jak pár dní. “Cože?!“ vyhrkl najednou a udiveně se na otce podíval. Stařík, už blábolí nesmysly. Já že bych někoho nosil na zádech? To ani nemůže myslet vážně! Že bych si namáhal svoje úžasné a silné tělo! To je ale drzost, i když je to můj vlastní otec, tak tohle je teda... Absolutně totálně přehnané! Začal se mračit. “Táto, ty budeš chodit po svých ještě dlouho, neboj,“ zabrblal chraplavým hlasem a hlasitě si odfrkl. A i kdyby ne, no... Obstaral bych ti umělé nohy, já nikoho nosit nebudu. Nikdy, pozvedl pyšně hlavu k obloze a nasál do čenichu příjemná ranní vzdoušek. “Jo, jo!“ zajásal a dal najevo, že se mu zase úplně změnila nálada. “Vím tu o jedné super skrýši, kterou jsem našel spolu se Severkou a Matali! Ukážu ti ji, přesně si pamatuji, kde se nachází. Je v takovým velkým stromě,“ začal jančit, poklusávat na místě a zvedal packy vysoko nad zem (skoro až ke svému bříšku). Jak to dopověděl, otočil se a pelášil směrem, kterým úkryt byl, aby ukázal, že je velmi chytrý a vše si pamatuje. Prokličkoval mezi stromy, chvilku běžel a pak prudce zabrzdil jako v nějakém rodeu. Oddechl si a velmi významně vypjal hruď, přičemž se posadil přímo vedle vchodu. Něco na styl „tak tady to je, táto!!“

// napisu dnes vecer. Pokud nebude post do rana, tak me prosim preskocte a ja bych dodatecne napsala, mam tu navstevu :) a zitra jdu na vitani obcanku se synovcem :-D takze at nezdrzuji

// L. 25 (+ 11 b.)

<< Ježčí mýtina - skrz Řiční eso

Gallirei se zmocnila tma, nicméně vzduch byl čistý, čerstvý a vítr se taky příliš neprojevoval. Prostě klidná noc. Přesně taková, jakou měl Etney rád. Když ještě byli na mýtině, občas vzhlédl na oblohu, jestli neuvidí nějaké hvězdy. “Máš radši den nebo noc? V noci jsou krásně vidět hvězdy, že?“ zeptal se Arcanuse, ale u toho stále udržoval jeho tempo kroku. Nechal se od něj vést a doufal, že už brzy dorazí domů. Měl šílený hlad a ti Mufloni, o kterých povídal, že ulovila celá smečka pohromadě, se mu zamlouvali. Jídlo bez námahy? Hurá! To pak chutná nejlépe. Kéž bych měl nějakého svého osobního lovce, to by bylo prima. Možná bych do tohoto stavu mohl někoho povýšit, no. Nějakého svého kamaráda, ale na druhou stranu koho? Nikoho nemám, jen blbého Yetera, který na mě dočista zapomněl. Pak Lauru, která mě furt peskuje, smradlavku Awnay a možná ty dvě treperendy, přemýšlel nad tím, kdo vůbec je jeho kamarád a kdo ne. Chtěl, aby mu někdo až do konce života lovil, ale to se mu asi nesplní. “Dám si rád, díky.“ To už Arc ale začal mluvit o Kaede – mladičké vlčici, která se nedávno přidala ke smečce. “Huh? Tak to abych se na to podíval, hehe,“ zašklebil se a lišáckým pohledem pozoroval okolí. Mladičká vlčice? To určitě bude něco pro něj! Nepopíral, že bílá srst je fakt nudná, ale třeba byla krásná, kdo ví. Musel si ji nejdříve prohlédnout a sám posoudit. Jen on sám nejlépe dokáže ocenit krásu vlčic. Když ji v sobě tu krásu některá prostě nemá, jako třeba Awnay, je to těžké a bohužel zůstane šereda na věky věků. Ale třeba taková Matali, ta se mu vzhledově moc líbila. Štíhlounká, drobná, nevinný pohled. Dokonce ani nebyla moc vznětlivá, taková Severka, té by jednu vlepil. Pak by třeba pochopila, jak se může a nesmí ke Králi Asgaaru chovat. Zakroutil zlehka hlavou při vzpomínce na ty dvě vlčice a pak se pousmál. “Chtěl bys je někdy poznat? Ty moje dvě skoro kamarádky?“ zeptal se ho. Napadlo ho, že by tohle mezi nimi ten vztah taky třeba prohloubilo, kdyby on lépe poznal vlky, se kterými se kamarádí.
Chvíli ťapali vedle sebe potichu. Ani jeden už moc neměl energii a nepotřebovali o ničem zbytečně mluvit – aspoň tedy Etney ne. Už se sotva vlekl, tlapky ho příliš neposlouchaly. Ach jo, chci na ramena, na hřbet! Chtěl bych, aby mě otec nesl stejně tak, jako když jsem byl malinký klučík, zaskučel si v hlavě. Pak ho ale napadlo, že by se mohl zkusit Arca aspoň zeptat, navrhnout mu to. “Táto poslouchej, hele...“ odmlčel se a nahodil výraz absolutní star. “Máš tu možnost mě vzít na záda. Chápej, to jen tak někomu se nepoštěstí nést mě na jeho hřbetu. Je to ojedinělá nabídka, nechceš ji přijmout? Měl bys mi být vlastně vděčný za takový excelentní nápad,“ vyřkl otázku takový způsobem, jakým on rád a u toho se přihlouple usmíval jak měsíček na hnoji. Vyslechl si poučku ohledně lidí a pokýval na to hlavou, ale moc mu to nic neříkalo. Jednak si nedovedl představit,jak mohou vlci, kteří se jmenují lidi, chodit po dvou a druhak jako... Proč lovili vlky? Vlci se navzájem přeci neloví. Asi nějaký divný druh. Stejně to ani nemá srst, takoví nahuláči, hehe, usoudil nakonec a dál se tím už nezabýval. Jen nadšeně čekal, co otec odpoví na jeho návrh ohledně nošení na zádech.

>> Východní hvozd (přes řeku Kierb)

// lot. 24 (+ 11 b. za akce)

Při povídání o minulosti a o kamarádech, které Arcanus měl a které dříve dobře znal, zazněla spousta cizích jmen, které Etney vůbec neznal. Pokyvoval u toho hlavou a potichu si povzdechl. Takže Alfa může být jen ten, kdo je hodně oblíbený i ve společnosti? napadlo ho. Bude si muset hledat kamarády. Měl by asi vyrazit do světa (obejít celou Gallireu) a seznamovat se s vlky. Navíc přece taky nemůže Alfovat sám, musí si najít partnerku! Aby byl jednou jako jeho otec. Už nejsem malý kluk, musím se pečlivě, vzorně a svědomitě připravovat k Alfování, jednou smečku převezmu a co pak? Musím přece vědět, co dělat a jak ji vést, aby se úplně nerozpadla! To bych pak působil jako neschopný hlupák, a to já samozřejmě nejsem, svěsil hlavu níž k zemi, takže mu vystouply lopatky vzhůru. Nahrbil se. To chce ještě tolik práce, snažení se a úsilí, pffff, znechuceně se oklepal. Vypadalo to, že ze sebe oklepává sníh, ale ve skutečnosti oklepával znechucení, že mu zbývá ještě tolik práce, než bude Alfa.
Zastavil se tehdy, kdy se zastavil Arcanus. Ten zůstal stát, protože dorazili na místo. “Proč stojíme?“ zeptal se tiše, ale pak koukl přímo před sebe a pochopil. Ještě ho v jeho domněnce ujistil otec, že támhle v dálce sídlí Život. “Wau, krásné,“ uznal a pousmál se. Jaké to tam asi život měl? Plno kytiček, stromečků, kamínků, kalužiček a malinkých zajíčků? Určitě to byl moc hodný vlk, jak tak Arcanus povídal. “Takže až za ním někdy půjdu, hned ti pak dám vědět, jak to dopadlo. Těším se, až budu hodně silný,“ zkonstatoval, ale to už oba dva byli zase na odchodu, protože mířili domů. “Dal bych si jídlo, těším se. Co že to je ve smečce uloveného? A kdo to ulovil?“ zajímal se. Už teď se mu líbila představa, že přijde k hotovému dobrému úlovku a nebude muset vyložit ani píď snahy. Jen se napucne a půjde hezky do úkrytu spát. Bude v bezpečí, nikdo ho nebude rušit a bude s rodinou. Pak mu došlo, že úplně odignoroval jeho otázku ohledně Awnay, na kterou chtěl odpovědět, ale pak to zamluvil tím kopcem. “Jinak samozřejmě, že ji mám rád. Ale ona je vždycky taková držka, že bych jí jednu vlepil! Vůbec neuznává fakt, že jsem z nás obou ten vyspělejší a lépe stavěný na vedení smečky,“ nasadil ukřivděný výraz, zakroutil nad ní hlavou a myslel si něco o tom, že je ale fakt úplně mimo.
Etney musel zrychlit krok, aby dotáhl „propast“, která se mezi ním a jeho otcem zvětšovala. Už se cítil unavený, takže nějaké hopkání a běhání bylo to tam. “Aha, takže je to podobné jak tady,“ skočil mu do řeči hned chvíli poté, co začal popisovat život tam za Gallireou. Najednou se ale zasekl. “Lidi? Co je to lid? Nějaký druh zvířete? Dá se to lovit? Má to dobré maso? K čemu je lid dobrej?“ vyptával se. Všechno, co tu dnes řešili, si musel zapamatovat. Cítil se pak totiž chytřejší, a že jako zná daleko více věcí. Nechtěl pak někdy před nějakou vlčicí působit jako blbec. “Takže je to tady jiné jen v tom, že tu není tolik utrpení, katastrof a taky tu nežijí lidové?“ dal do kupy to, co se teď právě dozvěděl a ve zkratce to zformuloval svými slovy tak, aby tomu každý rozuměl.

>> Zarostlý les (přes Říční eso)

// Lot. 23 (+ 11 b. za akce)

<< Středozemní pláň (skrz tok řeky)

Arcanus, jako vždy, měl na jeho otázku zase dobrou odpověď tak, aby ho příliš nevychválil ale ani příliš neponížil. To Etnyho trochu štvalo, chtěl být pochválen, že podědil takovou super magii. Určitě to není jen tak, zdědit dobrou magii, ne? Kdyby to byl ňouma tak, jako je jeho ségra, mohl podědit taky nudný oheň nebo ještě nudnější vodu. I když otec ty magie pořád hájí, určitě neměl pravdu. Nicméně Etny se k tomu už nijak nevyjadřoval, jen si ťapal a pokýval hlavou jak na magie, tak na odpověď o tom, kdo je silnější, aby mu dal vědět, že ho vnímá a odpovědi si vyslechl. “Jistě,“ zamumlal spíše sám pro sebe tichým hláskem. Pak ale začal Arčí mluvit o svých kamarádech, to ho zajímalo. Přiskákal velkými skoky skrz hromadu napadaného sněhu blíž k němu a usmíval se jak měsíček na hnoji. “Opravdu?“ hlesl. “To zní trochu smutně. Kam třeba šli? Kam se ztratili? Řekni mi nějaká jména a jejich barvičky, ať si je trochu představím. A taky kde jsi je potkal?“ naléhal na něj. Měl někdy tak úmorné otázky, že by ho jeden praštil, ale byl to prostě zvídavý mladý vlček, tak to hold vlci v jeho blízkosti musí snést. “A na to, že jsem teda taky součást smečky, moc kamarádů nemám. Laura mě furt jen peskuje, že tohle a tamto dělám špatně a se zbytkem se moc nebavím. Meadow a Naxthera si pamatuji, ale nikdy jsem se s nimi moc neházel do řeči. A pokud jo, už je to hodně dlouho a zapomněl jsem na to,“ nevinně se zazubil. “Pak tam je jen Awnay. Myslíš si, že je to moje kamarádka? Vždycky je tak protivná, že jí to musím vracet, abych nebyl pozadu. Nedá se s ní normálně bavit,“ svěřil se otci. Ve skutečnosti ji asi teda neměl tak moc nerad, jak pořád tvrdil. Rád by, aby měli lepší vztah (aspoň to z jeho otázky tak působilo), jenže to prostě nešlo. Oba byli tak moc rozdílní a každý chtěl něco jiného, že se vždy akorát poštěkali.
Znovu překročili další tok řeky. Byla také zamrzlá, ale ten tok byl silnější, řeka byla určitě hlubší. Kdyby nebyla tak tuhá zima, jistě by se propadli a museli by zbytek uplavat, aby se dostali na druhý břeh. Etny si ani moc nestihl všimnout, kudy to vlastně jdou. Prostě šel a počítal s tím, že otec jej navede a upozorní, kdyby mířil špatně. “Takže tvoji kamarádi šli ven za Gallireu?“ vrátil se myšlenkami na to, co Arcanus povídal před chvílí. “Jaké to tam asi je, byl jsi tam někdy? Vypadá to tam stejně jako tady? Myslím stromečky, kamínky, příroda. Dají se tam potkat i jiní vlci nebo stejní jako tady? A co tam je ještě za zvířata? Žije se ti tady na Gallirei dobře??“ vyhrkal na něj polovinu svých myšlenek. Kdyby se nepotřeboval nadechnout, jistě by ta vlna tsunami ani neskončila. Takže ale ztichl a jen na něj se zářivýma, dokořán rozevřenýma očkama hleděl, vrtěl ocasem a u toho po jeho boku pokračoval poklusem v cestě. V zásobě měl dalších několik moc otázek, na které se ho chtěl zeptat. Takhle na výletě totiž dlouho nebyli, vždy se s ním viděl jen spolu s někým a to se vyptávat nechtěl. Teď tu ale byli sami, tak měl fajn příležitost.

// Lot. 22 (+ 11 b. za akce)

<< Šakalí pahorkatina - skrz řeku Midiam

Poté, co ho otec ujistil, že takto magie opravdu funguje, už v hlavě přemýšlel nad plány, koho by si mohl stáhnout pod svoji nadvládu. Zároveň si říkal, jaké to asi bude, až magii ovládne úplně. Jestli bude opravdu silný? A jaké to asi bude u Smrti a u Života? Dají mu to, po čem najednou začal toužit? Tolik mu to vrtalo hlavou, že nad tím musel přestat přemýšlet, jinak by se každou chvíli musel zbláznit. Vždy prostě chtěl všem dokázat, jak je výjimečný, ale nikdo ho nikdy nebral vážně. Jenže teď, s hodně magiemi a lepšími vlastnostmi by mu to mohlo jít lépe. Po tomto okamžiku začal prahnout po větší síle a doufal, že se mu to co nejrychleji splní. Abych například mohl porazit Awnay a její trapný oheň, který je pro mrňata, zlehka se pousmál. Vypadalo to tedy, že se usmívá nad tím, že matka bude mít radost, když uvidí, co vše se naučil. Ve skutečnosti se ale usmíval nad faktem, že by přemohl Awnay a rodiče by pochopili, že to on je právoplatný dědic postu Alfa samce Asgaaru. “Awnay má magii ohně, huh? Ani jsem to nevěděl. Ale příkaz je lepší, ne? Vlci, kteří vládnou magii příkazu, si mohou podrobit vlka, co vládne magii ohně nebo země, není tomu tak?“ zeptal se, přes záda se na něj ohlédl se zvláštním pohledem a vyběhl vpřed vstříc novému poznání a vědění.
Neušlo mu, že se ho otec snaží uklidnit, že nic není hned a vše chce svůj čas a pilný trénink. Etney si to však nemyslel. Přeci kdyby navštívil Života nebo Smrt a dal jim většinu svých našetřených úspor, naučili by ho to rychle, ne? Aspoň si to takhle představoval. Teď si ale říkal, jestli by prvně měl zkusit jít za Životem nebo za Smrtí. Na jednou stranu, kdyby navštívil prvního Života, toho pěkného vlčka, jak jej otec popisoval, neměl by sebemenší problém a nemusel by mít strach. Pak by ho ale čekalo seznámení se se Smrtí. Kdyby ale navštívil nejdříve ji, měl by to za sebou a pak by si mohl gratulovat, jak to dobře zvládl a jak zesílil. Přece nemůže být tak hrozná, ne? Určitě jsou všichni jen poserové, já bych to zvládl levou zadní! “Kdo z nich je silnější? Smrt nebo Život?“ zajímal se hned, ale Arcanus jej utišil tím, že pověděl fakt, že vlk nikdy neví, koho Smrt zrovna navštíví. Na chvilku zmlkl, koukl na zem a zapřemýšlel nad tím, ale nemělo to dlouhého trvání. Pohodil pyšně hlavou a s hlasitým “Tse!“ přidal na tempu. “Já jsem čilej a zdravej jako řípa, mě nemá důvod navštěvovat. Určitě si chodí jen pro staříky a nemohoucí vlky. Naše celá rodina je v pohodě,“ zkonstatoval. Musel mluvit hlasitě, trošku do toho totiž zafoukal vítr, tak chtěl, aby to Arc slyšel. Přehopkal zmrzlý tok řeky a otočil hlavu na Arcanuse, aby jej mohl pohledem popohnat. "Pospěš!" dodal. "Jo a kdo je tvůj nejlepší kamarád? Nechceš mě s ním seznámit? Já moc kamarádů zatím nemám," vzal to z úplně jiné oblasti, než o které se před chvílí bavili. To, že moc přátel nemá, řekl trošku posmutněle, nicméně bylo to daleko lepší a méně smutnější, než jak ho Arcanus našel prvně na Vyhlídce.

>> Ježčí mýtina (skrz tok řeky)

// však já plánuji etneye II. ... jen nikdo není schopen pochopit Etneyovu dokonalost

// háááá! jediní kamarádi?!

:-D