Gallirea - Příspěvky uživatele

Skrz ten prach, který se vířil čím dál tím více, Etney necítil žádné vlčí pachy. Nemohl si je tedy zapamatovat a tak si příště vzpomenout, že už taková paka, jako jsou právě ti zde před ním, někdy viděl. Oklepal se, jelikož prášek dopadal na jeho krásnou srst a ta se přeci nemohla zničit, přičemž pohlédl na Lauru. Ta se k němu alespoň měla a začala mu hned vysvětlovat, proč ho opustila. Zalapal krátce po dechu jako ryba na suchu, ale protože nechtěl být za loosera, dělal, že se mu pořád dýchá dobře a že na něj prášek nemá žádný vliv. Pohodil hlavou a přivřel oči. Chtěl vypadat frajersky, ve skutečnosti je však přivíral jen proto, že mu malinkatá zrnka prášku padala do očí. To ale nikdy nemusel vědět. “Tss. Jo, tak jsi to viděla a přiřítila ses sem, jakoby jsi uměla něco speciálního a mohla s tím prachem něco udělat. Ty jsi ale vtipná,“ pověděl polohlasně a nasadil silný ironický tón, když mluvil o tom, že by s tím něco mohla udělat. Sice to od něj nebylo pěkné, ale on byl stále ukřivděný, že ho tam nechala, a tak se cítil být v právu. Následně však byl představen Tasaiovi, který (jak se dozvěděl) byl novým členem smečky. Výborně! Další člen, kterého budu moci komandovat, až jednou budu Alfa, jen tak dál! Prohlédl si ho, vypjal hrudník a nahodil namyšlený pohled. “Jak už bylo řečeno, jsem syn Alf! Jsem někdo! Jsem budoucí vládce tohoto lesa, takže pozor na mě!“ vytáhl se do výšin, odfrkl si a otočil se k Tesaiovi zády, přičemž si liboval v tom, jak mu to ale natřel.
Pohledem sjel všechny přítomné a uvědomil si, že je tu i Yeter, kterého tak dlouho neviděl a se kterým byl dříve dobrý kamarád. “Ýťo! Už ti nestojím ani za pozdrav?!“ vyštěkl po něm šedý princ a nakrčil čumák. Místo toho, aby se zabýval tím, proč tu je ten prach a jak dlouho tu ještě bude, tak si řešil svoje osobní věci. Prostě klasický Etney. Už se nadechoval, že vypustí nějaký žblept na Nolayu, ale ta mu vzápětí pochválila kožich, takže se celý pýchou nadmul a prohlédl si svoje tlapy. “Jistě, já vím. Ten tvůj mi nesahá ani po kotníky. Všimla sis, jakou máš nekvalitní srst? Hrůza,“ zakroutil nad jejím trapným a nudným kožichem hlavou. “Ale děkan,“ dodal pak. Měl za to, že se sluší poděkovat, i když on tu byl někdo a děkovat nemusel. “Cože? Tys o mně neslyšela? Ale jak říkáš (pohodil pyšně hlavou do strany). Jsem ten nejsilnější a nejlepší! Jsem syn Alf a právoplatný dědic Asgaarského trůnu. Budu A-L-F-A! Takže mi můžeš říkat Etneyi I. Nebo princi Etneyi. Možná taky pane Etneyi. Možná i nějak jinak, to už je na tobě, ale měla by být slyšet ta pokora ve tvém hlase, když už mě bude oslovovat,“ začal ji poučovat, jakoby on byl někdo a ona nikdo. Ale však to taky takhle bylo, nebo ne? Nezapomněl také na to, aby slovo Alfa pořádně zdůraznil. Prach ho v tuto chvíli tedy vůbec neznepokojoval a kromě horšího dýchání si ani neuvědomoval, že se to tu kolem něj stále vznáší a ničí mu to tu krásnou srst. Jistě, jistě. Nepřechval ho! Já bych je přepral taky. A to bez minimální námahy!“ dodal na její básničku o Yeterovi. Když ho pak ale dál vychvalovala, krčil naštvaně koutky tlamy. “Cože! Tak to jsi ještě asi neviděla opravdu chytrého vlka! Teď tu máš mě, měla bys obdivovat jen mě!!“ štěkl po ní, zavřel oči a našpulil uraženě rty. Prostě špatně nesl to, když byl chválen někdo jiný než on.

// ok, daruji je Lylwelin podle vaseho uvazeni do vlastnosti :-)

Ja prosim jakekoliv kaminky, je mi to jedno. Hvezdicku ubrat asi logicky z taktiky lovu, kdyz jinde zadne nemam xD a magii mam jen prikaz..

diky. (A darovat mohu hvezdicky i sobe? :'D nebo jen nekomu?)

<< Asgaar (díky za počkání :-) )

Konečně se blížil k místu tohoto divného zjevení. Zkoumal, co to je. To cosi hrálo všemi barvami, ale jak pomalu zjišťoval, když se blížil vstříc tomu, nějak hůř se mu dýchá. Uvědomil si to i tehdy, co si všiml vlka, který byl opodál, ale necítil žádný jeho pach. Jeho srdce bilo jako splašené – nevěděl sám, jestli z nervozity, a nebo z toho, že sem běžel celou cestu až od stromu. Tlapky ho bolely, nejraději by si dáchnul. To však nebylo možné, musel teď vyhledat někoho, kdo by mu pověděl, co se stalo. A pak ji uviděl... Laura. Přiběhl k ní a s přivřenýma očima stanul před ní. “Ty.. Proč jsi mě tam nechala?“ zasýpal. Mluvil však tiše a přerývavě, zle se mu dýchalo. “Co to je? Proč je tu ten prach? Špatně se mi dýchá,“ mlel páté přes deváté a přivřel oči ještě víc. Štípaly ho... Nicméně se nehýbal z místa a stál před Laurou. Doufal, že mu vysvětlí, o co tu jde. Nenapadlo ho, že by to mohlo být nebezpečné. Nepřemýšlel nad tím. Ani si nevšiml, jaká tu byla velká spousta vlků (a spousta těch, co vůbec neznal a nikdy je neviděl).

<< Medvědí jezero - přes Šakalku

Etney zadýchaně doběhl k hranicím smečkového lesa, s údivem se však zastavil a sledoval nevídaný zjev nad jejich domovem. “Co to je?“ Hlesl tichounce a sledoval jakýsi barevný prach, který se vznášel výš a výš nad stromy. Pokryl už hodnou část lesa. Vydal se tedy dál, pomalým a rozvážným krokem a rozhlížel se po okolí. Cítil se dost takový nesvůj, nechápal, co se to děje a kde všichni jsou, protože doteď si nikoho nevšiml, že by tu byl nějaký vlk ze smečky. Třeba by se ho i zeptal a zjistil si nějaké informace o tomto zjevu, ale nějak nebylo koho. On šel ale dál tím směrem, o kterém si myslel, že je ten správný – že od tam pochází tento divný prach.

>> Ellisino údolí (akce)

<< Ohnivé jezero (přes Středozemní pláň)

Kde ta Laura je! Laurina jedna, jak se na mě vybodla! Furt se na mě každej lepí a leze mi do prdele, jak jsem krásnej a tak, chce si získat moji pozornost, ale pak najednou všichni zmizí, tak co to sakra je! Naštvaně pohodil hlavou a nakrčil rypáček. Proč ho tu Laura nechala samotného? On si myslel, že tu jsou spolu. Napadlo ho však, že třeba zamířila rovnou domů, takže se vydal tím směrem, kterým byl jeho domov. Plánoval si totiž, že se Laury pěkně z plna hrdla zeptá, co to jako má znamenat, že tam budoucího Alfu nechala samotného, že je to přece pečovatelka a má se o něj starat. Co kdyby se mi, nedej vlku, něco přihodilo, hm?! Kdo by pak měl převzít smečku?! Jestli si jako Laura nebrousí zuby na místo Alfy, to teda... To mě nenapadlo, ale je to klidně možný!! Okamžitě za ní musím jít a ujasnit si to s ní! Liška proradná! Naštvaně zrychlil tempo. Měl sebevědomý pohled, jakoby si snad chtěl něco sám před sebou dokázat. Možná něco jakože je to velký hrdina. A frajer. Byl tak zahloubaný do svých myšlenek a závěrů, že si ani neuvědomil, že právě proběhl přes celou pláň a je u dalšího jezera.

>> Asgaar (přes Šakalku)

<< Osamělý strom

“Lauro! Lauro! Víš, co se teď stalo?!“ Běžel skoro bez dechu od Osamělého stromu, který teď nedávno navštívil. Jak běžel, snažil se vystopovat po čichu Lauru, ale tohle jezero nějak zvláštně smrdělo, takže se mu to moc nepodařilo. Zastavil se a hlasitě si oddechl. “Lauro! Navštívil jsem jeden strom! Byl hrozně velkej a já tam našel kamínky! Ukážu ti je, kam jsi šla?!“ Křičel hlasitě a ohlížel se na všechny strany. Byl však přesvědčený, že by ho tam jen tak nenechala, že by neutekla! Měl dojem, že šla za ním... Nebo nešla?
S odfrknutím a udiveným pohledem se rozklusal dál a doufal, že Lauru někde tady poblíž najde. Nestalo se jí snad nic, že ne? “Lauro! Kde jsi? Čekala jsi na mě?“ Štěkl znovu hlasitě do prostoru kolem sebe, ale nic se neozývalo. Že by ho Lá fakt opustila a vyprdla se na něj? Zvláštní.

>> Medvědí jezero - přes Středozemku

Etny si nese 25 lístků od stromu.

Dávám:
8 lístků do kola štěstí
3 lístky do kola náhody
7 lístků do kola osudu
7 lístků do kola odvážných

Děkuji moc.

// OBJEDNÁVKA

Advent: 94 bodů
Posty: 39 bodů
Fali + Morfo akce: 11 bodů
50 ametystů z inventáře (v inv. zbude 5): 10 bodů
10 mušliček z inventáře (v inv. zbude 0): 10 bodů
Dohromady: 164 bodů

164 x 15 = 2 460 oblázků

Z inventáře dodávám 40 oblázků, dohromady tedy mám 2 500 oblázků.

2 500/100 = 25 lístků do loterie

L. 39 (+ 11)

<< Ohnivé jezero

Etney pomalu přicházel k nějaké velké věci, která se mu zpoza mlhy, která se tu nacházela, zdála fakt divná. Skoro jako nějaký nadgallirejský vlk s mnoha tlapami! Možná něco jako nestvůra?! Může být? Přikrčil se a snažil se schovat své krásné, ušlechtilé tělo ve vyšší vrstvě sněhu. Logicky to šlo asi dost špatně, když byl z velké části šedý a jeho kožíšek prostě do toho sněhu nezapadl, ale on měl skvělý pocit, že se výborně ukryl. Teď jsem chráněný, projelo mu hlavou a on si pak ještě dodatečně pogratuloval, jak na to zase přišel a jak je chytrý. Musíš Etníčku odehnat ze svých myšlenek ty špatné! Ty přece nejsi špatný, jsi dobrý vlk. To jen špatní a hloupí vlci tě nedokážou pochopit, je to jejich vina. Navíc ti závidí tvoji dokonalost, ujišťoval sám sebe v myšlenkách, že na světě není sám a pokud je, tak ne ze své vlastní viny. Na druhou stranu začínal mít nějak dojem, že tohle místo je divné – celé takové prokleté. Na povrch mu totiž stále dokola vyplouvaly jen ty nejhorší myšlenky, které za celý svůj život měl a na které z velké části dokonce i zapomněl. Třeba to, jak se tehdy ošklivě pohádal s matkou, to se mu opravdu nelíbilo...Měl by se pohnout z místa!
Po této chvilce, kdy byl připrdnutý k zemi a přemýšlel o lejnech, se mu udělalo o něco lépe. Zvedl tedy nenápadně... NENÁPADNĚ zadek nahoru a začal se plížit tak, jak se to učil, když byl malinký. Nojo, ale bylo plížení a plížení, žejo. Jeho by nepřehlédl ani slepý a hluchý. Byl naprosto nápadný, když tak rejdil hrudníkem po tom sněhu a zadek měl někam do oblak. Pomalu se tedy přibližoval a říkal si, co to asi je. Jak ale zjistil, dobře pro něj, to něco, co se začalo objevovat, nebyly dlouhé tlapy, ocasy a ani nic jiného. Byly to prostě větve a tohle byl majestátný strom, který tu už asi stál hodně dlouhou dobu, jelikož měl v sobě hodně dír a prohlubní. Etney se zastavil, na krátkou chvíli se zamyslel a pak sám nad sebou protočil oči. “No co, aspoň jsem si zopakoval, jaké to je, když jsem neviditelný. To jen tak někdo neumí,“ pronesl tichunce a přiblížil se ke stromu tak, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. První, co ho napadlo, bylo to, že ten strom mu je velmi podobný – taky tu stojí sám. Sám na celé louce bez jakýchkoliv jiných stromů, nebylo to divné? Podezíravě si ten strom ještě jednou celý od spod nahoru prohlédl, obešel si ho celý dokolečka z jedné a pak i z druhé strany, ale když na něm nevypozoroval žádné nebezpečí, usoudil, že to asi bude náhoda, že tu prostě jen takhle blbě vyrostl. “Máš ale dost debilní větve, strome. Takové jako křivé a nepěkné, dívej se třeba na moje tlapy! Copak je mám taky takhle hnusné a křivolaké? No nemám! Ber si příklad!“ Zazubil se, vypjal hruď a tlapkou ten strom šťouchl, jakoby to snad ten kmen mohl cítit. Těší mě, strome, jsem Etney I. Princ a král Asgaaru, představil se v mysli a začal ten strom pečlivěji zkoumat. Přišel na to, že ty díry se sice tváří jako obyčejné díry, ale není tomu tak. Jsou to díry do poloviny plné různých zvláštních věcí. Když tam Etney chtěl strčit tlapu a snažil se něco vytáhnout, šlo mu to dost špatně a jen si tam zalomil dráp. Zkusil to tedy ještě klackem, pak jazykem, strkal tam čenich, ale nakonec to vzdal. “Ach, to nejde,“ pošeptal. Rozmýšlel se, co by asi měl teď udělat, ale nic kloudného jej nenapadlo. Když už to chtěl vzdát, napadlo ho, že by třeba mohl strom slušně poprosit a on mu nějaký ten blýskající se kamínek daruje. “Tak strome. Ty ani já se nemáme moc rádi, ale uděláš dobrou věc, když mi sem prdneš šutrák, jo? Tak dělej,“ pronesl Etney svoji super „prosbu“ a seděl naproti dírám a čekal. Myslel si, že mu strom opravdu něco vyflusne, ale nic se nedělo. Etney začínal cítit, jak v něm vře krev, “řekl jsem dělej!“ rozkřikl se a rozběhl se proti stromu, přičemž do něj vztekle celou svojí vahou narazil. Nic se nestalo, pouze si narazil žebra, takže nešťastně kvíkl a celý se oklepal. Pak na zemi ale uviděl něco lesklého, tak ho napadlo, že by to tam mohl hodit, do jedné z těch prohlubní. Nějakou si vybral, tu lesklou věcičku tam hodil a čekal. Koukal na všechny prohlubně a pořád čekal. A pak se to stalo. Z jiné díry se vytrousil drahý kámen modré barvy. “Nádhera!“ hlesl unešeně a kamínek si strčil do tlamy. Chtěl odejít, ale nakonec mu to nestačilo a několikrát tohle ještě zopakoval. Při každém vhození nějaké věci do stromu spadlo na zem víc a víc kamínků, až si nakonec pobral vše, co dokázal a spokojen, že svůj úkol skvěle splnil, odkráčel pryč. Stromu nepoděkoval a víckrát se za ním ani neohlédl, byl mu naprosto ukradený. Však si ty kamínky zasloužil sám, ne?

>> Ohnivé jezero

// L. 38 ( +11)

Když mu Lá poděkovala, usmál se na ni, udělal k ní krok blíže a oblízl jí čenich, jakoby to snad byli dva partneři. Zazubil se na ni a pak ji poslouchal. “No tak jistě že mám krásný huňatý kožíšek. Závidíš, že? Chceš ho mít taky? To by ale nešlo, protože ten můj je speciální. Víš, jak jsem ho získal? Musel jsem hodně jíst maso, z masa jsou živiny a ty živiny mi šly rovnou do srsti. A tak mám takovou kvalitní srst jako nikdo tady. A taky to chce hodně běhat a být fit... Což já jsem, samozřejmě.“ Prozradil jí tajemství „jak mít super kožich“. Pokýval důležitě a významně hlavou a pak se zazubil. “Jsem prostě výjimečný. Nechápu, že pořád nemám vlčici a vlčata! Měly by se o mně prát, ne? Nejsi téhož názoru, Lauro?“ zeptal se.
Když se znovu vydali na cestu, tak se Lá zeptala, kam to vlastně jdou. Etney sám nevěděl, ale musel ukázat, že prostě ví a má rozmyšleno, kam míří. “Eh, no jistě. K tomu stromu. Nikdy jsem tam nebyl, ale vím jistě, kde se nachází. Cítím to, víš, ten strom má zvláštní pach, vím, jak smrdí,“ zalhal. Navíc šel úplně opačným směrem, spíše dál od stromu, než ke stromu. “A co je na tom stromě zvláštního? Sice jako jsem tam byl, chápeš, ale... Můžeš mi ukázat, že mi nelžeš, že jsi tam fakt byla a znáš tu cestu. Já tě budu kontrolovat, a kdyby jsi šla špatně, určitě tě upozorním, platí?“ povídal í další a další básničky. Zastavil se tedy ve svém kroku a otočil se na ni. Tím „vymazal“ z hlavy svůj směr, který doteď nabíral a čekal jen na to, až ho Lá povede. Pak zakroutil hlavou. “Ne, bohužel nemám, Lá. Ale... Jsem tu já,“ udělal na ni očka a zazubil se. Nebylo by to divné, mít vztah s jeho pečovatelkou? Ale k Lauře cítil něco víc, než k většině. Jestli to ale byla taková láska jako láska, to nevěděl. Asi nikdy ten pocit nezažil. Krátkodobý vztah s Casipou byl jen úlet a žádnou jinou vlčici, která by ho snesla, zatím nepotkal. “Ani já nikoho nemám,“ hlesl pak a sklonil hlavu k zemi, přičemž pohlédl na své tlapky.

>> Osamělý strom

// L. 37 (+ 11)

Pokud někoho měl Etney (mimo svoji rodinu) opravdu rád, byla to právě Laura. K ní se vždy snažil chovat lépe, než k ostatním – přece jen byla to prostě jeho Laura. Kdyby s ní nebyl od malička a ve stejné smečce a nebral ji jako druhou mámu, jistě by se do ní při náhodném setkání až po uši zamiloval. Měla tak nádherný smích a i samotný úsměv. A ta její zářivá očka dokázala Etneyovi vždy spravit pokaženou náladu, rád se na ni díval. Líbil se mu její kožíšek. Ta jemná vlčecí srst, křehké tělo, drobné rysy. Laura byla celá dokonalá, alespoň podle jeho úsudku. Měl ji prostě rád, choval k ní zvláštní cit. Nikdy by ji nemohl nějak tvrdě urazit, udělalo by mu to zle na srdíčku. Na jeho poměrně citlivém srdíčku, i když to na něm nešlo moc poznat. No, a většina vlků to stejně ani poznat nechtěla, odsoudí ho dříve, než ho více poznají. On je prostě trošku zabedněný, to je jeho nejhorší vlastnost. Byl teď teda moc rád, že je tu Laura s ním a má ji jen a jen pro sebe. Usmál se na ni a zakroutil nad tím, že zmoklá slepice vypadá hůř, hlavou. “Ale kdeže, ty jsi moc pěkná vlčice, Lauro,“ pověděl jí. Jistě by ji to nejspíš více potěšilo od nějakého případného nápadníka, no byl tu s ní jen obyčejný Etney, bohužel. “A svaly se houpou, to je snad jasný! Snad si nemyslíš, že bych měl tuk! Neprohlížela sis mě snad? Nebo vo kolika?!“ vyštěkl po ní a pozvedl pyšně hlavu k obloze, aby si mohla prohlédnout jeho jemnou, krásnou srst na krku.
Když se ona pozastavila nad tím, co pak řekl ohledně jejího věku, ohlédl se na ni a zastavil svůj krok. Nečekal, že by ji to mělo nějak „šokovat“, či jak to nazvat. Možná udivit, každopádně vypadala teď najednou trošku sklesle. Etny hned zapřemýšlel, jak to zachránit, takže k ní s úsměvem přiklusal a zazubil se. “No vidíš, na devět let vypadáš pořád stejně dobře! Jsi navíc pořád plná elánu a energie, to se mi na tobě hodně líbí,“ snažil se jí zvednout sebevědomí, které teď nejspíš dost utrpělo.

// L. 36 (+ 11)

“Sice je sníh, ale i tak budu mít mokrý kožich. Fakt díky. Budu vypadat stejně hrozně, jako vypadáš ty,“ osočil se na ni na oko otráveně. Pak čekal, až milady Laura laskavě sleze z jeho krásně měkkého těla a když slezla, tak se postavil na nohy a oklepal se. Doufal, že částečky sněhu, které byly nachytané na jeho srsti, dopadly i na Lauru. “Jak se ti leželo? Mám dobré tělo, že? Samý sval!“ pozvedl pyšně hlavu a chválil sám sebe, že je tak udělaný a svalnatý. Najednou ale Laura začala tou její sladkou, láskyplnou řečí, že je moc hodný, že za ní přišel. Etney zpozorněl a trošku fascinovaně ji sledoval, jak se tu rozplývala. Vždyť ještě před malou chvílí jí řekl, že sama musí vědět, že jí to moc nemyslí! Ona ale byla jen nadšená, vůbec ne naštvaná. Pohodil spokojeně hlavou a zazubil se. “Nojo, musím se o tebe starat, vždyť už ti taky táhne aspoň na deset let! Ne? Kolik ti vůbec je?“ zeptal se pak a vydal se někam pomalým krokem dál. Prostě přímo před sebe... Skoro jakoby šli spolu na romantickou procházku kolem jezera. “No jasně, to já mám. Orientační smysl, to je moje..“ pověděl jí, avšak sám si nebyl zcela jistý, jestli to, co řekl, byla úplně tak pravda. No nevadí, najevo to dávat přece nemusí.

// L. 35 (+ 11)

Etney už mířil pryč směrem od jezera, protože mu přišlo, že ta rudá barva hladiny je poněkud nepříjemná. Když však uslyšel někoho volat svoje jméno, tak zpozorněl, zastavil se a chvilku zíral před sebe. Pak ale zjistil, že to jde zezadu, takže otočil hlavu, ale to už byl vlkem svalený na zem. A kdo to mohl být jiný než Laura. Ležel pod ní rozplácnutý a koukal přímo na její rozzářený výraz. Zazubil se a udělal takovéto „tse“. A odvrátil na oko uraženě hlavu. “Chceš, abych se umazal? Slez ze mě!“ pokáral ji a zatřepal zadníma tlapkama. Předníma nemohl, jelikož na něm Lá ležela. Ale kdykoliv se na ni koukl, uvědomil si, že se na ni nijak zlobit nejde, protože ona a její výraz, to je něco dokonalého. Usmál se a pokýval hlavou. “Jistě, nechtěl jsem, aby jsi se někde zatoulala. Víš, že ti to moc nemyslí,“ hlesl, jakoby snad říkal pravdu. Pak se zazubil a pohodil hlavou. “Každej holt není takovej dobrodruh, jako jsem já. Dokážu se vrátit domů odkudkoliv!“ vychválil sám sebe.

// L. 34 (+ 11)

<< Medvědí jezero - přes Středozemku

A tak Etney dál klusem „pospíchal“ za svojí vychovatelkou, která se o něj od malička starala a dával na něj pozor (i když sama byla takové malé velké vlče). Pousmál se nad vzpomínkami, které se mu objevily v mysli. S Laurou to bylo fajn.
Proklusal celou obrovskou Středozemní pláň, u které už mu přišlo, že snad nikdy neskončí. Takové obrovské nekončící planiny, ze kterých by se jeden zbláznil. Neviděl konec! Když tu byl sám a ne s vlkem, najednou si uvědomoval, jak je Gallirea veliké místo. Jeden ji určitě nemůže nikdy celou procestovat. Trochu smutně si při své cestě povzdechl, uvědomoval si totiž, že nemá žádné opravdové přátelé a ani životní lásku. Tak, jako ji našel jeho otec například. Měl dojem, že on nikdy nic takového nenalezne, protože ho nikdo nemůže vystát déle než pár hodin. A přitom on se tak snažil. Proč mám vždycky takový blbý myšlenky a nálady, když jsem sám? A proč zrovna teď? Okřikl sám sebe, obešel rudou hladinu velikého jezera a zpomalil do kroku. Už nějak přestal cítit její pach, říkal si, jestli ji náhodou neztratil – jako že se třeba vydala jiným směrem?