Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ha! někdo tu práská :D

<< Ellisino údolí

Etney tedy ťapal od údolí směrem k lesu a přemýšlel nad tím, jak tuhle situaci bravurně zvládl. Nemusel jsem hnout ani drápkem na tlapce, ostatní udělali všechnu práci za mě! Takhle se to dělá, to je správný vůdce smečky, správný Alfa. Alfu by měl každý ctít a uznávat a dělat to, co si on přeje a chce! Alfa by se neměl prát a řešit nějaké obtížné situace, vždyť by mohl přijít o život, a co by pak les, údolí a ostatní vlci? Hm, hm?! Je to jasný, prostě logika. Bohužel ostatní, jako třeba Laura, mají opačnou logiku, trubadúři… Vzpomněl si na to, jak ho Lá sprcala za to, že nepomáhá. Bylo mu řečeno, že by se jakožto budoucí Alfa, měl houbě postavit. “Každej holt nemůže být tak chytrej jako já,“ zamumlal si pod vousy. Prostě bylo jasný, že to Laura měla v hlavě špatně nastavený. Pravda je na Etnyho straně.
Než však stihl dokončit svůj myšlenkový proces o své vlastní dokonalosti, doběhla ho Nolaya. Etney se ofrnil, nakrčil horní ret a celý se ošil. Nechtěl mít její špinavé, smradlavé a budižkničemu já vedle sebe. Bál se, že od ní chytí breberky. Hlasitě vzdychl, aby jí dal najevo, že je tu „navíc“, že on si vystačí sám. “Ach, zase ty? Co chceš? Chápu, že ses do mě zamilovala díky mé dokonalosti, kráse a eleganci. Vím, že jsem nejsilnější chalan ze smečky a největší majster pod širým nebem, ale dej mi klid. O rohožky nemám zájem, víš?“ vyplázl na ni jazyk a zrychlil tempo. Čeho se však doopravdy bál bylo to, že Nolaya je ten typ vlka, kterého se nepůjde zbavit. Která ho bude prudit a okupovat jeho soukromí. Jsi ten žvejkačkovej typ vlka?“ zeptal se najednou a zahleděl se jí do očí. Kdyby chtěl, aby se do něj opravdu zamilovala, mohl samozřejmě využít svého šarmu, ale momentálně měl plné packy práce s něčím jiným. Neměl zájem. Plné packy práce s čím?? zazubil se na Nolču a zastavil se u jednoho většího stromu, který v lese byl. Nejspíš byli v blízkosti matky, jelikož měl dojem, že slyší její uřvaný a nepříjemný hlas. Skoro jak siréna. Posadil se a čekal, co Nolča odpoví.

Bylo zvláštní, jak Laura na Etneye tak vypěnila. Byla najednou tak agresivní, na Etnyho vkus až moc. Vždyť nic moc neudělal, jen tu škádlil novou členku smečky, aby ho lépe poznala. Nebo že by jí vadilo právě to, že nic moc neudělal? Krátce se zamyslel, ale pak se sám sobě zazubil a zakroutil nad tím jen hlavou. Neboj se, jsi přece syn Alfy, tobě se nic stát nemůže a nikdo by ti nic moc říkat neměl. A co teprve to, že by ti vůbec nikdo neměl kázat! Laura je sice pečovatelka, ale taky by na mě, prince lesa, neměla tak ječet. Je jak nějaká uječená slépka. Kvoká tady, a přitom si ani nejsem jistý, co přesně kvokala. Kvočna jedna, přemýšlel si nad svým během toho Lauřiného výstupu. U toho jen přikyvoval a dělal, že vnímá, co říkala. “Neboj,“ hlesl jen konejšivě, natočil hlavinku zlehka do strany a nasadil pohled jako „všemu, co jsi řekla, rozumím a mrzí mě to.“
Etney pořádně zbystřil smysly až tehdy, co houba začala praskat. Ustoupil o pár krůčků vzad a sledoval ten klobouk, jak se dělí na několik částí. Ty praskliny byly dokonce tak velké, že kus houby začal odpadávat na zem. Etney zastříhal oušky a zazubil se. “Výborně, dámy! A pane! Výborně, už jen chvilku a podaří se vám tento šílený úkaz zničit!“ začal hopkat z místa na místo a pak dohopkal blíže k Nolaye. “Tak, slečno rohožko, jak se cítíte? Vidím, že ovládáte magii vody, jak jste k ní přišla?“ začal mluvit tlumeným hlasem, jakoby dělal nějaký rozhovor do vlčích novin. Aniž by ale nechal Nolayu odpovědět, tak zase zvesela odhopkal dál od ní a sledoval, jak se věci mají. Všichni přiložili tlapku k dílu, jen on ne. Na chvilku ho napadlo, že by se možná měl stydět, že on je přeci ten syn Alf. Že on by se o to měl postarat a převzít nad tím veškerou zodpovědnost. Pak to ale zavrhl s myšlenkou, že se nebude rozčilovat a dělat si vrásky, že je na to moc mladý, a taky krásný a inteligentní. Nebude se přeci zaobírat něčím, co za něj udělají ostatní, že ano. Takže tam tak postával a poskakoval, vrtěl vesele ocáskem a nedělal z toho vědu. “Ano, výborně! Všichni si vedete skvěle, jen tak dál, už to bude! Ale honem, hůř se mi dýchá, zachraňte synka Alf, no tak, šup šup!!“ podporoval je, troubil jako trumpeta a vydával i jiné, zvláštní zvuky. Skoro jako by byl právě na nějakém velkém, důležitém vlko-utkání. Najednou se ale houba rozpadla na vícero malých částí a prach, který tu byl a ztěžoval Etnymu dýchání, začal mizet. Ten se zklidnil a hlasitě vydechl. Hned se mu rozbušilo srdíčko a zvýšil tep, když tak aktivně poskakoval. Měl by si odpočinout, cítil se unavený z toho, jak se tu snažil všechny podpořit. Beze mě by to jistě nezvládli, byl jsem důležitá složka, pomyslel si, spokojeně s úsměvem vzdychl a ještě přejel očima přítomné. Pak koukl na houbu a nakonec se otočil, přičemž spokojeně odhopkal pryč.

>> Asgaar

// děkuji moc za akci i skvělou odměnu. Zároveň se omlouvám za můj pokles aktivity :(

Kdykoliv si někdo něco myslel, Etney to slyšel. Takže to bylo naprosto jasné, on ovládal magie otce! Paráda, jemně se pousmál a koutkem tlamy se ušklíbl na Nolayu, která si tu hrála na důležitou a snažila se na sebe vehementně upozornit tím, že bude řešit barevnou houbu. Tyjo, proč to každej tak řeší? Není to jedno? Tak tu prostě vyrostla houba, no a co! odfrkl si otráveně a pohlédl nabručeně na Yetera, který ho okřikl, aby se věnoval důležitým věcem. “Nevidím tu nic důležitějšího, než jsem já,“ zabrblal na to konto a nevrle se ošil celým tělem. Nelíbilo se mu, jak tu každý tak trapně kolem té houby poskakoval a dělal, že je to vlk ví co důležitého. Jistě, hůř se mu dýchalo a ten prach byl velmi nepříjemný, ale jinak to nebylo nic vážného. Takové houby přece v lesech rostou ne? No a co, že je barevná! Já taky nemám stejnou barvu srsti jako ta rohožka nebo... Jako Yeter! Takže i tahle houba je prostě sama o sobě speciál, proto by měla být oceněna. Měla by dostat medaili za houbovitost, napadlo ho a potichu se tomu svému ženiálnímu nápadu uchechtl. “Takže, když já ovládám otcovy magie, co vlastně všechno umím?“ pronesl pak do éteru a zapřemýšlel nad tím. Pak si však vzpomněl na tu nejvíc supráckou magii, jakou uměl jen jeho otec. Nechat narůst tesáky místo normálních zubů. Vynasnažil se a vkládal do svého úsilí velikou energii, no nakonec se mu to povedlo a na tlamě mu vyrostl krásný pár ostrých zubů. Etney se začal smát a přišel k Nolaye, která mu právě říkala, aby začal s tou houbou komunikovat. “Ty jedna hloupá! S houbou nemůžeš komunikovat, ale mám tu něco lepšího, koukni na moje tesáky!“ otevřel tlamu dokořán a zavrtěl ocasem. Byl na ně pyšný, i když vlastně nebyly jeho, ale byly otce. Pak poskočil na místě a začal po Nolayii chňapat. “Že já tě kousnu do té tvé prdelky! Nolando jedna! Utikej utikej! Honem honem!“ škádlivě ji obíhal a hravě kousal u jejího zadku. Snad ji i jemně chňapl, ale to bylo omylem. Smál se tomu, přišlo mu to náramně vtipné. “Závidíte mi, co, co?!“ hrdě napjal svaly a ukazoval všem ty krásné zuby, jež mu narostly na tlamě. Najednou se ale Tesai rozpovídal, takže se Etney zklidnil a zaposlouchal se do jeho slov. Výraz se mu ale z výrazu idiota neměnil. “No ty seš mi teda ňákej chytrolín!“ ofrnil se na něj a vyplázl jazyk jeho směrem, přičemž si kecl na zadek a naštvaně vzdychl. Tohle ho nebavilo, všichni byli tak trapně vážní, byla to podle něj prostě nuda. “Houbo, slyšíš mě? Prej s tebou mám komunikovat,“ zažblekotal ve chvíli, kdy k houbě otáčel hlavu, ale nedočkal se odpovědi. “Vidíš, Nolayo? Nechápu, co tě to napadlo za blbost... Komunikovat s něčím, co roste ze země,“ plácl se tlapkou do čela, aby jí naznačil, že je úplně hloupá.

Houba pro Etneye byla velmi zajímavá podívaná. Měnila barvičky rychleji než blesk, takže jeho očka byla přilepená na této nevídané zvláštnosti. Jakou barvu kožichu bych ještě tak mohl mít? zapřemýšlel a znovu se ponořil do duhy, kterou houba na oko vytvářela. Hleděl na tu vysokou věcičku, která tu tak náhle vyrostla a přemýšlel, jak asi chutná, jestli by ji třeba mohl sežrat, neboť mu kručelo v žaludku. “Ty jedna smradlavko!“ osočil se na Nolayu a hodil po ní nevraživým pohledem. “Nevytlačuj ten kašel! Vím, že chceš být zajímavá a chceš si získat moji pozornost, ale je to fakt trapný,“ přivřel oči a odfrkl si. “Tohle na mě nezabere, zkus mě spíš pochválit a říct mi, že mám krásný úsměv, nebo tak něco, když už na mě chceš udělat dojem,“ hlesl tiše, pohodil spokojeně hlavou, mrskl ocáskem a vydal se od ní o kus dál, neboť ho šíleně rozčilovalo, jak se tu snažila hrát důležitou a vytahovala ten kašel až ze svého tlustého zadku. Když už k ní stál zády, zakroutil nad ní hlavou, protočil očima a tiše si povzdechl. Říkal si, jak je možné, že on je mezi všemi ten jediný s mozkem v hlavě.
Když si po chvíli, co přemýšlel a byl zahloubaný do svých myšlenek, uvědomil, že je kolem něj nějaký velký hluk, otočil se zase čelem k ostatním. Překvapeně pootevřel tlamu, nechápal, co tu všichni vyvádí za blbosti. Každej ovládal spoustu magií, různých magií! Cože? Všichni umí tolik magií? Jakto, že já nic neumím?! Nechápavě pozoroval všechny, jak se snaží houbu nějak poškodit různými druhy magií. Různě na ni útočili, ale Etney? Ten se na nic nezmohl, jen líně přihlížel, seděl a nehodlal nikomu pomoci. Jak se ale do houby pustila Laura, zvedl se mu zadek od země takovou rychlostí, jakoby ho někdo držel na špagátku jako maňáska, přičemž vyštěkl “dej jí, Lauro! Dej té houbě co proto!!“ začal hulákat, poskakovat kolem sebe a točit se dokolečka, jakoby si honil vlastní ocas. Možná ta houba měla na Etneye vliv blbečka, nebo tak něco. On se však zastavil právě ve chvíli, kdy si uvědomil, že slyší nějak moc slov. Chvilku váhal, koukal před sebe a těkal očima z jednoho na druhého. Po chvíli si však uvědomil (no, dobře, nebyla to zrovna krátká chvíle, ale i tak! Dokázal to!), že to asi nebude to, co ti vlci říkají, ale to, co si myslí. Zhrozil se. Tlapku si přitiskl na srdce, jakoby snad dostal infarkt a ztuhl na místě. “Já mám asi otcovu magii myšlenek!!!!“ zavřískal a přiběhl k Lauře, jeho věrné kamarádce, přičemž na ni pohlédl. “Lauro, řekni něco! Teda ne řekni, mysli si něco! A já ti to pak řeknu, jestli jsem to dobře slyšel, jo? Můžeš! Začni! Poslouchám!“ Chrlil na ni jedno slovo přes druhé. Dobře, všichni asi pochopili, že se jim překroutily magie, Etney má ale pomalejší cvakání, každý to o něm ví! Takže klid, jo! On to prostě ještě nepochopil, že má magie někoho jiného, tak se u Laury potřeboval ujistit, jestli se tomu tak opravdu stalo. “No tak už si něco mysli!“ vybídl ji netrpělivě a pohodil ocasem. Zíral na ni jak na kus vola. Ale Laura tu nebyla ten vůl...

Etneye si nakonec všiml i Yeter, který ho s hlasitým vyštěknutím jeho jména přivítal. Etney na něj trochu povýšeným pohledem koukl a pokývl hlavou na pozdrav. “Ahoj. Myslel jsem, že už mě neznáš,“ zabručel nespokojeně, že za celou dobu, co byl ve smečce zpět, Yeter nepřišel a nepozdravil ho. Sice to stejné mohl udělat i Etney, ale to bylo vedlejší. “Ale rád tě vidím,“ dodal s našpulenými tvářemi. Choval se teď z části jako malé vlče, kterému někdo vzal hračku. Ohlédl se však na Nolayu, které se očividně začalo nelíbit to, že ji sprcal. “Já že jsem... Cože?! Já nestrávil mládí čištěním kožíšku, můj kožíšek je od přírody takto krásný a čistý! Nemůžu za to, že ty máš takovou rohožku na sobě!“ odfrkl si a nakrčil nosík ve znaku znechucení z jejího kožíšku.
Najednou však slyšel, jak Laura volala všechna jména přítomných. Zpozorněl, ale musel uznat, že ji dost dobře neviděl. Sice by to nikdy neřekl nahlas, ale nemohl se za ní rozejít jako první, protože nevěděl, kudy jít. Ten prach začínal houstnout a jeho pálila očka. Proto se rozešel až za někým, kdo se rozešel k Lauře před ním. Zastavil se u ní, poslouchal, co povídá a jen přikyvoval a dělal, že rozumí všemu, co právě teď řekla. “Samozřejmě, jistě,“ přitakával potichoučku. Zatím se však k ničemu neměl, jen stál a koukal. Pak ale ustoupil o krok dozadu, když Laura začala používat svoji magii. Té houby na zemi si upřímně nevšiml, takže to pro něj bylo poněkud (nemilé) překvapení. Jejda! Fůůj! Co to je! zajančil v hlavě, ale snažil se zachovat si tvrdou mužskou tvář. "Nolayo? Rohožko?" oslovil bílou vlčici, která s ním před chvílí komunikovala a vedla spor o hezčí srst. Rozkašlala se, takže k ní Etney přišel a jemně jí dloubl tlapou do boku. "Nekašlej, rušíš Lauru při magii! Slyšíš?!" pokáral ji, nic si z toho totiž nedělal.

// Díky za počkání

// odepisu dnes vecer nebo zitra, omlouvam se za zdrzovani, ale prosim pockejte na muj post dekuji

Skrz ten prach, který se vířil čím dál tím více, Etney necítil žádné vlčí pachy. Nemohl si je tedy zapamatovat a tak si příště vzpomenout, že už taková paka, jako jsou právě ti zde před ním, někdy viděl. Oklepal se, jelikož prášek dopadal na jeho krásnou srst a ta se přeci nemohla zničit, přičemž pohlédl na Lauru. Ta se k němu alespoň měla a začala mu hned vysvětlovat, proč ho opustila. Zalapal krátce po dechu jako ryba na suchu, ale protože nechtěl být za loosera, dělal, že se mu pořád dýchá dobře a že na něj prášek nemá žádný vliv. Pohodil hlavou a přivřel oči. Chtěl vypadat frajersky, ve skutečnosti je však přivíral jen proto, že mu malinkatá zrnka prášku padala do očí. To ale nikdy nemusel vědět. “Tss. Jo, tak jsi to viděla a přiřítila ses sem, jakoby jsi uměla něco speciálního a mohla s tím prachem něco udělat. Ty jsi ale vtipná,“ pověděl polohlasně a nasadil silný ironický tón, když mluvil o tom, že by s tím něco mohla udělat. Sice to od něj nebylo pěkné, ale on byl stále ukřivděný, že ho tam nechala, a tak se cítil být v právu. Následně však byl představen Tasaiovi, který (jak se dozvěděl) byl novým členem smečky. Výborně! Další člen, kterého budu moci komandovat, až jednou budu Alfa, jen tak dál! Prohlédl si ho, vypjal hrudník a nahodil namyšlený pohled. “Jak už bylo řečeno, jsem syn Alf! Jsem někdo! Jsem budoucí vládce tohoto lesa, takže pozor na mě!“ vytáhl se do výšin, odfrkl si a otočil se k Tesaiovi zády, přičemž si liboval v tom, jak mu to ale natřel.
Pohledem sjel všechny přítomné a uvědomil si, že je tu i Yeter, kterého tak dlouho neviděl a se kterým byl dříve dobrý kamarád. “Ýťo! Už ti nestojím ani za pozdrav?!“ vyštěkl po něm šedý princ a nakrčil čumák. Místo toho, aby se zabýval tím, proč tu je ten prach a jak dlouho tu ještě bude, tak si řešil svoje osobní věci. Prostě klasický Etney. Už se nadechoval, že vypustí nějaký žblept na Nolayu, ale ta mu vzápětí pochválila kožich, takže se celý pýchou nadmul a prohlédl si svoje tlapy. “Jistě, já vím. Ten tvůj mi nesahá ani po kotníky. Všimla sis, jakou máš nekvalitní srst? Hrůza,“ zakroutil nad jejím trapným a nudným kožichem hlavou. “Ale děkan,“ dodal pak. Měl za to, že se sluší poděkovat, i když on tu byl někdo a děkovat nemusel. “Cože? Tys o mně neslyšela? Ale jak říkáš (pohodil pyšně hlavou do strany). Jsem ten nejsilnější a nejlepší! Jsem syn Alf a právoplatný dědic Asgaarského trůnu. Budu A-L-F-A! Takže mi můžeš říkat Etneyi I. Nebo princi Etneyi. Možná taky pane Etneyi. Možná i nějak jinak, to už je na tobě, ale měla by být slyšet ta pokora ve tvém hlase, když už mě bude oslovovat,“ začal ji poučovat, jakoby on byl někdo a ona nikdo. Ale však to taky takhle bylo, nebo ne? Nezapomněl také na to, aby slovo Alfa pořádně zdůraznil. Prach ho v tuto chvíli tedy vůbec neznepokojoval a kromě horšího dýchání si ani neuvědomoval, že se to tu kolem něj stále vznáší a ničí mu to tu krásnou srst. Jistě, jistě. Nepřechval ho! Já bych je přepral taky. A to bez minimální námahy!“ dodal na její básničku o Yeterovi. Když ho pak ale dál vychvalovala, krčil naštvaně koutky tlamy. “Cože! Tak to jsi ještě asi neviděla opravdu chytrého vlka! Teď tu máš mě, měla bys obdivovat jen mě!!“ štěkl po ní, zavřel oči a našpulil uraženě rty. Prostě špatně nesl to, když byl chválen někdo jiný než on.

// ok, daruji je Lylwelin podle vaseho uvazeni do vlastnosti :-)

Ja prosim jakekoliv kaminky, je mi to jedno. Hvezdicku ubrat asi logicky z taktiky lovu, kdyz jinde zadne nemam xD a magii mam jen prikaz.. diky. (A darovat mohu hvezdicky i sobe? :'D nebo jen nekomu?)

<< Asgaar (díky za počkání :-) )

Konečně se blížil k místu tohoto divného zjevení. Zkoumal, co to je. To cosi hrálo všemi barvami, ale jak pomalu zjišťoval, když se blížil vstříc tomu, nějak hůř se mu dýchá. Uvědomil si to i tehdy, co si všiml vlka, který byl opodál, ale necítil žádný jeho pach. Jeho srdce bilo jako splašené – nevěděl sám, jestli z nervozity, a nebo z toho, že sem běžel celou cestu až od stromu. Tlapky ho bolely, nejraději by si dáchnul. To však nebylo možné, musel teď vyhledat někoho, kdo by mu pověděl, co se stalo. A pak ji uviděl... Laura. Přiběhl k ní a s přivřenýma očima stanul před ní. “Ty.. Proč jsi mě tam nechala?“ zasýpal. Mluvil však tiše a přerývavě, zle se mu dýchalo. “Co to je? Proč je tu ten prach? Špatně se mi dýchá,“ mlel páté přes deváté a přivřel oči ještě víc. Štípaly ho... Nicméně se nehýbal z místa a stál před Laurou. Doufal, že mu vysvětlí, o co tu jde. Nenapadlo ho, že by to mohlo být nebezpečné. Nepřemýšlel nad tím. Ani si nevšiml, jaká tu byla velká spousta vlků (a spousta těch, co vůbec neznal a nikdy je neviděl).

<< Medvědí jezero - přes Šakalku

Etney zadýchaně doběhl k hranicím smečkového lesa, s údivem se však zastavil a sledoval nevídaný zjev nad jejich domovem. “Co to je?“ Hlesl tichounce a sledoval jakýsi barevný prach, který se vznášel výš a výš nad stromy. Pokryl už hodnou část lesa. Vydal se tedy dál, pomalým a rozvážným krokem a rozhlížel se po okolí. Cítil se dost takový nesvůj, nechápal, co se to děje a kde všichni jsou, protože doteď si nikoho nevšiml, že by tu byl nějaký vlk ze smečky. Třeba by se ho i zeptal a zjistil si nějaké informace o tomto zjevu, ale nějak nebylo koho. On šel ale dál tím směrem, o kterém si myslel, že je ten správný – že od tam pochází tento divný prach.

>> Ellisino údolí (akce)

<< Ohnivé jezero (přes Středozemní pláň)

Kde ta Laura je! Laurina jedna, jak se na mě vybodla! Furt se na mě každej lepí a leze mi do prdele, jak jsem krásnej a tak, chce si získat moji pozornost, ale pak najednou všichni zmizí, tak co to sakra je! Naštvaně pohodil hlavou a nakrčil rypáček. Proč ho tu Laura nechala samotného? On si myslel, že tu jsou spolu. Napadlo ho však, že třeba zamířila rovnou domů, takže se vydal tím směrem, kterým byl jeho domov. Plánoval si totiž, že se Laury pěkně z plna hrdla zeptá, co to jako má znamenat, že tam budoucího Alfu nechala samotného, že je to přece pečovatelka a má se o něj starat. Co kdyby se mi, nedej vlku, něco přihodilo, hm?! Kdo by pak měl převzít smečku?! Jestli si jako Laura nebrousí zuby na místo Alfy, to teda... To mě nenapadlo, ale je to klidně možný!! Okamžitě za ní musím jít a ujasnit si to s ní! Liška proradná! Naštvaně zrychlil tempo. Měl sebevědomý pohled, jakoby si snad chtěl něco sám před sebou dokázat. Možná něco jakože je to velký hrdina. A frajer. Byl tak zahloubaný do svých myšlenek a závěrů, že si ani neuvědomil, že právě proběhl přes celou pláň a je u dalšího jezera.

>> Asgaar (přes Šakalku)

<< Osamělý strom

“Lauro! Lauro! Víš, co se teď stalo?!“ Běžel skoro bez dechu od Osamělého stromu, který teď nedávno navštívil. Jak běžel, snažil se vystopovat po čichu Lauru, ale tohle jezero nějak zvláštně smrdělo, takže se mu to moc nepodařilo. Zastavil se a hlasitě si oddechl. “Lauro! Navštívil jsem jeden strom! Byl hrozně velkej a já tam našel kamínky! Ukážu ti je, kam jsi šla?!“ Křičel hlasitě a ohlížel se na všechny strany. Byl však přesvědčený, že by ho tam jen tak nenechala, že by neutekla! Měl dojem, že šla za ním... Nebo nešla?
S odfrknutím a udiveným pohledem se rozklusal dál a doufal, že Lauru někde tady poblíž najde. Nestalo se jí snad nic, že ne? “Lauro! Kde jsi? Čekala jsi na mě?“ Štěkl znovu hlasitě do prostoru kolem sebe, ale nic se neozývalo. Že by ho Lá fakt opustila a vyprdla se na něj? Zvláštní.

>> Medvědí jezero - přes Středozemku